,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Jak moc je snadné ti odpustit

26. dubna 2019 v 22:13 | Yui-chan |  Růže msty

V dnešní významný den nesu další pokračování. Sice trochu obyčejnější, ale to se rozjede. Přeji pěkné počtení:
.
.
.
Dlouho potom, co už všichni odešli spát, jsem seděl na pohovce a přemýšlel. Nad sebou, nad Anori a nad vším, co se mezi námi za poslední měsíc stalo. Nebyl jsem si jistý, jestli na to, jak moc jsem to pokazil, bude stačit jen obyčejná omluva. Měl jsem vážně velkou chuť si jít zapálit, ale neudělal jsem to. Za celý ten měsíc, co nade mnou nestála Anori s vyčítavým výrazem ve tváři, jsem spotřeboval tolik krabiček, až jsem se za to styděl. A taky jsem si asi nikdy tak intenzivně nečistil zuby - pro případ, že by se tu Anori objevila. Nadávala by mi, kdyby ze mě byl cítit kouř. Nakonec jsem to přemýšlení vzdal a také se zvedl, že si půjdu lehnout. V tu chvíli mě napadlo, že jsem vlastně nepostřehl, kde spí Anori. Popravdě jsem vůbec nezaregistroval, kdy odešla. V tichosti jsem vešel k sobě do pokoje a našel ji ležet v posteli. Chvíli jsem tam přešlapoval a přemýšlel, jestli si mám přilehnout k ní a nebo se jít vyspat dolů do obýváku.
"Pojď si lehnout," zamumlala z postele a poklepala rukou na volný polštář.
"Proč ještě nespíš?" zeptal jsem se místo odpovědi. Pořád jsem nevěděla, jak se k ní pořádně chovat.
"Opakovala jsem si ten zítřejší projev. A trochu se mi to protáhlo," zazívala a schoulila se na bok na svoji polovinu. Já se mezitím svlékl do spodního prádla a taky se zachumlal do peřin.
"Stejně mi zase skončíš na hrudníku, jako vždycky," zasmál jsem se, když jsem si všiml, jak se snažila zamotat do deky, aby zůstala na své polovině. I Anori se zasmála. A pak se naprosto schválně přisunula blíž ke mně a uvelebila se mi na hrudi.
"Říkal jsi, že se nerozcházíme. A že když tě budu potřebovat, tak tu pro mě budeš. Teď tě potřebuju, tak mě jenom obejmi a celou noc pevně drž," broukala mi s hlavou zabořenou do prsou. A já nemohl jinak, než kolem ní opatrně omotat paže a až do rána ji nepustit z náručí. Byla vzhůru jako první. Ležela vedle mě na břiše a pročítala nějaké papíry. Tak trochu jsem předpokládal, že se jedná o ten její projev. Po chvilce si povzdechla, papíry odložila stranou a přetočila se do sedu. Pomalu si položila hlavu na kolena a zajela si prsty do vlasů. Musel jsem začít jednat. Také jsem se zvedl a dřív, než by Anori stihla jinak zareagovat, jsem ji objal. Trochu s napětím jsem čekal, že mi ucukne, ale ona se mi naopak schoulila do náruče.
"Nevím, co mám dělat," povzdechla si pak.
"Vezmu to," hlesl jsem dřív, než by mě opustila odvaha.
"Co to povídáš?" ptala se Anori zmateně a nechápavě krčila čelo.
"Tu nabídku, beru ji. Postavím se do čela tvé armády. Nenechám to na tobě," ujišťoval jsem ji. Jemně jsem ji líbal do vlasů a doufal, že tentokrát tohle moje gesto nehodí na hlavu ona mě.
"Vážně? Děkuju!" objala mě kolem krku.
"Ale neděláš to kvůli Dantemu, že ne? Já bych tě nenechala zavřít, nemusíš mít obavy," zjišťovala pak, z objetí mě ale nepouštěla.
"Ne, drahá. Dělám to kvůli tobě. A možná tak trochu i kvůli sobě," připustil jsem.
"To je dobře, moc dobře," pochvalovala si An.
"A ještě bych se rád, než mě zase opustí odvaha, omluvil za to,…" začal jsem, ale místo odvahy mi došla slova.
"Nemusíš říkat nic. Nerozešli jsme se, nemusíš si mě pěknými slovy lákat zpátky. Chceš být se mnou a to je pro mě důležité," položila mi Anori prst přes rty a naznačila mi tak, že není potřeba nějakých omluv.
"Ale,…" nechtěl jsem se vzdát tak snadno.
"Tamtu nepříjemnou věc už jsme si, pokud vím, vyříkali na místě. Stačí mi tvůj slib, že mi tohle už nikdy neuděláš. Věřím ti," mávla nad tím rukou a znovu mě pevně objala. Já ji mnohem opatrněji.
"Hrozně jsi mi chyběla. Jsem tak rád, že jsi přišla na Danyho pozvání. Nevím, jak dlouho bych jinak sbíral odvahu přijít ti po tom všem na oči," zapřel jsem si čelo o to její.
"I ty jsi mi hrozně chyběl. Jela jsem sem hlavně proto, že tu byla možnost tě alespoň na chvíli vidět. I když jsem samozřejmě chtěla udělat radost i Danymu a počítala jsem s tím, že tu nebudeš," přiznala se. A já už déle nevydržel a přitáhl si ji k sobě k polibku. Anori se mi naprosto poddala, nedalo mi tedy vůbec žádnou práci přetočit si ji pod sebe. Vždycky v mých rukou po polibku naprosto zvláčněla, ale trochu mě překvapilo, s jakou důvěrou ke mně přistupovala i teď, po tom všem. Zařekl jsem se, že toho už nikdy nezneužiju. Ten polibek se stále více a více prohluboval, až jsem začal věřit tomu, že to dotáhneme do konce. Po velmi krátkém klepání někdo ovšem okamžitě otevřel dveře. Neměli jsme čas se od sebe s Anori odtáhnout, i kdybychom to měli v úmyslu. Než jsem stihl nějak zareagovat já, Anori mě od sebe kousek odtáhla a vyklonila se směrem k příchozímu.
"Teď ne, Juano, teď se usmiřujeme," oznámila jí bez okolků. Otočil jsem se, zrovna ve chvíli, abych viděl, jak máma několika otevřela a zavřela ústa a pak s přikývnutím zase dveře zavřela. Chvíli jsme se na sebe s Anori dívali, než jsme oba vyprskli smíchy.
"Ty jsi neuvěřitelná," smál jsem se.
"Dokážu ti, jak moc jsem opravdová," vyplázla na mě Anori jazyk a znovu si mě přitáhla k vášnivému polibku.
"Když už jsem řekla, že se usmiřujeme,…" dodala pak na vysvětlenou, vstala a začala se oblékat. Pohled na její potlučené tělo mi trochu zkazil náladu toho jinak příjemně laděného rána. A pak mi došlo, jak se na mě všichni budou dole šklebit a přešla mě chuť se usmívat. Anori už byla mezitím oblečená a nejspíš postřehla změnu v mé náladě.
"Copak, lásko? Ještě nejsi dostatečně usmířený?" škádlila mě, a přitom mě znovu líbala na ústa.
"Hm, to není tebou," zavrtěl jsem hlavou.
"Já jim to dole vysvětlím. A odpoledne půjdeš se mnou domů. Tam se na tebe nikdo šklebit nebude," domlouvala mi.
"Já vím. Jenže mě to tak trochu štve. Teď už vím, že to ty jsi byla v právu a já se choval jako pitomec. Ale je to koneckonců moje rodina. Neměli by mě víc podpořit? Celý měsíc mi to dávali tak hrozně sežrat…," postěžoval jsem si. Anori mě mezitím celou dobu objímala kolem ramen a rty mi tiskla do vlasů.
"Máš pravdu drahý, to od nich nebylo hezké," souhlasila se mnou. A pak mi vlepila velkou pusu a odešla dolů nejspíš na snídani. Já si dal s oblékáním trochu načas. Nechápal jsem, jak mohla pořád tak pevně stát na mé straně. Po tom všem, co se stalo. Trochu jsem čekal, že mě s tím mým stěžováním pošle do háje. Neměl jsem vlastně vůbec právo ji s tím zatěžovat.
"Omeletu nebo lívance?" ptala se mě hned ve dveřích máma. Po dlouhé době věta, která nebyla výčitkou.
"Omeletu," odpověděl jsem. Nebyl jsem velkým fanouškem sladkých jídel. Moje drahá polovička si ovšem pochutnávala na teplých lívancích s vrstvou javorového sirupu. Přisedl jsem si vedle ní a políbil ji na tvář. Máma mi s uculením a přáním dobré chuti podala talíř s mou snídaní. Stačila jediná věta, kterou Anori naznačila, že je mezi námi zase všechno dobré a byl jsem vzat na milost. Bylo to příjemné. Debaty u stolu jsem si nevšímal, dokud jsem nezjistil, že se do ní zapojuje i Anori. Chtěl jsem vědět, co řeší.
"Nechápu, proč ti tolik záleží na tom, aby ti zůstalo tvoje příjmení. Nemáš žádnou kariéru, kvůli které by sis ho chtěla ponechat," hubovala Juana. Aha, takže když jsem nezlobil já, rozčilovala mámu Airine a její tvrdošíjné odmítání svatby?
"Prostě nechci mít jeho příjmení. A nechci být na něm závislá. Anori řekni, vy dva o svatbě přemýšlíte, necháš si své jméno?" otočila se Airine na moji snoubenku. Pravděpodobně doufala, že v ní získá spojence. U nás v rodině nebylo tajemstvím, že je Anori mnohem emancipovanější než zdejší ženy.
"Ne, přijmu to Trenovo," vyvedla ji Anori z omylu. Byl jsem rád, že v tomhle zastávala tradiční pohled na věc.
"Vždyť je to jako nálepka, že jsi jeho majetek," rozčílila se Airine.
"Jedna z věcí, proč se chci vdát. Abych k někomu patřila," pokrčila Anori s úsměvem rameny.
"Ach, tak se možná alespoň jedné svatby v budoucnu dočkáme. Doufám, že přijde dříve, než další vnoučata," povzdechla si Juana. Docela ji trápilo, že jak Dany, tak Tim nejsou manželské děti.
"To určitě přijde. Nehodláme se svatbou čekat tak dlouho, že drahý?" otočila se Anori ke mně. S pusou plnou omelety jsem okamžitě přikývl.
"Jistě, jak jen si budeš přát," dodal jsem po chvíli.
"A to je další věc, když se náhodou o svatbě začneme bavit, má Seth a jeho rodina tolik připomínek!" povzdechla si Airine. Tak že by o ní přece jen uvažovala?
"No řekni, Anori. Nechtěla by sis naplánovat svatbu podle sebe?" otočila se pak znovu na mou snoubenku, opět s očekáváním, že ji podpoří.
"Popravdě jsme se o tom nijak detailně ještě nebavili, i když já už mám určitou představu, samozřejmě. Ale uvědom si Airine, že to není jen tvůj den, ale i jeho. Nějaké ústupky by tě určitě nezabily," domlouvala jí Anori.
"Stejně se vdávat nechci!" ukončila to vztekle Airine. Všichni od této debaty rychle upustili, aby se předešlo rodinné hádce. Zbytek snídaně jsme pak absolvovali v tichosti. Já jsem si následně odešel nahoru sbalit tašku s pár věcmi, které jsem tu měl, abych byl připravený se odpoledne vrátit s Anori domů.
"Doufám, že se nezlobíš, že jsem mluvila i za tebe," promluvila na mě Anori. Když jsem k ní zvedl pohled, zjistil jsem, že se ladně opírá o zárubně a pozoruje mě.
"Vůbec ne. Navíc, všechno, co jsi řekla, byla pravda. Chci si tě vzít mnohem dříve, než budeme mít děti. Jsem velice rád, že si hodláš vzít moje příjmení a nebudu se o tom s tebou muset dohadovat. A já osobně mám k naší svatbě jen jedinou podmínku - já na ní budu figurovat jako ženich a ty jako nevěsta," ujistil jsem ji, že plně podporuji vše, co dnes řekla.
"To nemusíš mít strach. Nikoho jiného si vzít nechci," usmála se.

*****
(Anori)

Tren odešel o něco dříve, než jsem měla mít svůj proslov. Zamířil za Dantem, aby mu oznámil, že moji nabídku stát se velitelem mojí nové armády přijal. Nebyla jsem tím úplně nadšená. Trochu jsem se bála, že na něj Dante bude zlý a já doufala, že tam půjdu s ním a budu ho trochu mírnit. Jenže Tren si trval na tom, že to on sám si to nadrobil a tak že není potřeba, abych se tím navíc stresovala. Chtěl si za své činy převzít zodpovědnost sám. Popravdě, teď jsem byla asi více rozmrzelá, než kdyby mě sebou vzal, ale podvolila jsem se jeho přání. Bylo snazší mu neodporovat a udělat věci podle něj. Stávala se ze mě spořádaná ženuška, která vždy stojí za svým mužem, i když to mezi nimi není zrovna dvakrát růžové. Erik mě u Natori doma vyzvedl tak akorát včas, abych se stihla před proslovem ještě trochu psychicky připravit. Nebyla to dlouhá řeč. Dante hlavně chtěl, abych se tu ukázala a dodala obyvatelům pocit, že se starám o všechny, ne jen o své míšence. Což byla pravda, takže jsem si ten proslov napsala sama, protože mohl vycházet z toho, co opravdu cítím. Trena jsem zahlédla v davu, stál trochu bokem od ostatních, ale pokaždé, když se náš pohled setkal, mě obdařil povzbudivým úsměvem. Ovšem pamatovala jsem na všechny svoje kurzy rétoriky a nezaměřovala tak svůj pohled jen na něj, ale do prostoru celého publika. A že se jich sešlo. Musel tu před Danteho sídlem stát snad celý Chamon! Po skončení všichni propukli v bouřlivý potlesk. Tentokrát jsem Trena pohledem vyhledala naprosto schválně. Taky tleskal, ale mnohem umírněněji, než všichni ostatní. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, nebo ne. Na veřejnosti se nikdy moc neprojevoval, ale je také možné, že se mu můj proslov nelíbil a opět jsem ho rozčílila. Tren zpozoroval, že na něj hledím. Přestal tleskat, poklepal si rukou na hrudník a pak ukázal směrem k Dantemu sídlu. Pochopila jsem, že mi naznačuje, že tam ještě musí jít. Pak několikrát skrčil a narovnal prsty. Řekla bych, že to mělo značit zamávání, takže asi nechtěl, abych tam chodila za ním. Přikývla jsem, že vzkazu rozumím a začala se věnovat lidem, kteří považovali za nutné si se mnou jít potřást rukou a prohodit pár slov. A že jich bylo. Trvalo minimálně půl hodiny, než jsem mohla odejít. V hale Danteho sídla na mě čekal Hayato. Vyřídil mi, že Dante ještě něco řeší, a proto se se mnou nemůže jít rozloučit, ale že naše další setkání platí podle harmonogramu. Dante toho naplánoval spoustu a mě doma visel vylepený časový program, ze kterého mi nezbývalo nic než jen odškrtávat. Hayata jsem na rozloučenou objala a pak i s Erikem zamířila k domovu. S těmi průchody, které Dante pořád nechával aktivní, to bylo otázkou chvilky.
"Mám tu dnes zůstat s tebou, nebo budeš mít večer už lepší společnost? Viděl jsem v davu Trena," zeptal se mě pak Erik. Patrik, který stál opodál, ho také slyšel a přišel blíž k nám.
"Takže se uráčil zavítat na alespoň jeden tvůj proslov?" zeptal se. Zazlíval mu, že mě tu nechal samotnou. A stejně jako Dante mu vyčítal to moje zranění. Budu si s ním muset promluvit.
"Patriku, nic z toho není jeho vina. Prosím, přestaň s tím. A ano, dnes jsme spolu mluvili, přijal moji nabídku stát se velitelem a teď je u Danteho a nejspíš se domlouvá na detailech. Ráda bych, abys to respektoval," osopila jsem se na svého přítele. Ale Tren byl pro mě přednější. Patrik svraštil obočí, mračil se na mě.
"Oba dva si odpouštíte až příliš snadno," vyčetl mi. Několikrát jsem otevřela a zase zavřela ústa, jak jsem hledala nějakou smysluplnou odpověď.
"Nejsem si jistá, kde jste všichni vzali tu mylnou myšlenku, že se na mě neumí a nemůže naštvat. Může a umí. I já z toho byla překvapená, je snadné si zvyknout, že ať jsem udělala cokoliv, on to skousl. Ale každý má pohár trpělivosti, který někdy přeteče. A je to moje vina, že jsem ho vystavila takovému stresu, když jsem ho vzala s sebou k věštkyni. Nikdo z nás si neumí dost dobře představit, co se mu tam muselo honit hlavou. Nikdo z nás nezažil takový útlak, kterým si celý život procházel on. Byl to na něj příliš silný zážitek. Takže ho, prosím, přestaňte všichni obviňovat. Sám se tím trápí a mrzí ho, co se stalo. To, že se na něj budete všichni dívat skrz prsty, mu rozhodně nepomůže. A byla bych ráda, kdybyste mu nikdo neházel klacky pod nohy v jeho práci jen proto, že jste na něj momentálně naštvaní," pustila jsem se do nich do obou. Erik několikrát překvapeně zamrkal, on byl dost pravděpodobně Trenovi natolik loajální, že by ho něco takového nikdy ani nenapadlo. Patrik ovšem spadal spíše do mých přátel a Trenův odchod si bral trochu moc osobně.
"Jak si přeješ, An. Budu tvoje rozhodnutí respektovat. A nebudu mu nic vyčítat. Ale ty bys měla," mírně se mi uklonil Patrik.
"To nech prosím do našeho soukromí," přikývla jsem. Oba tedy zůstali hlídkovat venku, zatímco já vběhla dovnitř a začala chystat rychlou večeři. Tren bude jistě po setkání s Dantem velice unavený a hladový. Navíc, byl tam opravdu dlouho. Chápala jsem, že než ho Dante seznámí s našimi měsíčními pracemi, zabere to spoustu času. I tak mi ale přišlo, že je tam déle, než bylo potřeba. Když jsem měla skoro navařeno, stoupla jsem si k oknu v ložnici, kterým bylo lépe vidět na přístupovou cestu. Viděla jsem Erika s Patrikem. A asi po patnácti minutách jsem spatřila přicházet i jeho. I takhle z dálky vypadal unaveně. Na sobě měl novou vojenskou uniformu. Vždycky mu to v nich tak moc slušelo. Nejprve mu cestu zastoupil Erik, který mu ale podal ruku a krátce ho poplácal po rameni. Zdravil ho. Patrik mu věnoval jen strohé přikývnutí, ale mlčel. To bylo dobře, nepotřeboval do rány nasypat ještě další sůl. Jenže Tren se sám zastavil a začal Patrikovi něco říkat. Tren se opravdu nejspíš rozhodl, že na sebe strhne všechen hněv během dneška. To musel být nějaký druh masochismu. Trochu jsem se bála, abych pak doma nebyla jeho tlumičem, na kterém si vylije to dnešní napětí. Věřila jsem mu sice, že už by mi znovu neublížil, přesto byly moje vzpomínky na tu noc ještě příliš čerstvé. Tren konečně zamířil domů. Seběhla jsem schody a čekala ve dveřích do předsíně, abych ho mohla přivítat. Vážně jako jeho spořádaná žena. Té představě jsem se musela usmát. Ještě před pěti lety bych řekla, že by to bylo nemožné. Tren si otevřel dveře.
"Jsem doma," houkl poněkud tiše. Kdybych stála kdekoliv jinde, dost pravděpodobně bych to nezaregistrovala. Ale já stála přímo u něj.
"Vítej, drahý," usmála jsem se, vzala mu brašnu a kabát a obojí uklidila na své místo. Pak jsem mu věnovala jeden uvítací polibek na tvář a odešla do kuchyně nandat mu večeři. Tren nepromluvil ani slovo a já se opět začala bát toho, že se ho můj dnešní proslov nějak dotkl. Seděla jsem na pohovce a hleděla z okna, zabraná do vlastních myšlenek. Trochu mě vyděsilo, když najednou Tren ztěžka dopadl vedle mě. Chvíli si jen držel hlavu v dlaních, ale pak se opatrně položil. Hlavou mi spočinul v klíně a nechal se ode mě vískat ve vlasech.
"Unavený?" ptala jsem se ho opatrně.
"Hm," vydal ze sebe souhlasné zamručení, a zavřel oči.
"Byl to pro tebe dneska náročný den," pokračovala jsem, a přitom se mu prsty probírala ve vlasech.
"Hmm," zabroukal znovu.
"Mám mlčet?" ověřovala jsem si.
"Nemusíš, budu tě poslouchat. Zase tak moc unavený nejsem," zavrtěl hlavou. Jenomže mě zrovna jako na potvoru nenapadlo, co bych měla říkat. Zajímalo mě spíš, co dělal on, ale tím jsem ho rušit nechtěla. Když bylo poměrně dlouho ticho, Tren otevřel oči, asi aby se přesvědčil, proč mlčím. Sehnula jsem se k polibku. Bylo to pro mě trochu krkolomné, se takhle nízko k němu sklánět, ale chtěla jsem ho políbit, a tak jsem se snažila. Tren mi to usnadnil, když se zvedl zpět do sedu a přetočil se tak, že jsme seděli naproti sobě. Levou ruku mi zamotal do vlasů, tou pravou chvíli máchal ve vzduchu. Pravděpodobně se snažil odhadnout, kde nemám modřiny a mohl by se mě tam chytit. Nakonec to vzdal a vzal mě jen za ruku. Z krásného polibku nás vyrušilo zaklepání. Patrik stál na prahu a klepal na rám.
"Nerad vás ruším, ale starostka chce s vámi ještě teď mluvit," oznamoval nám.
"Oběma?" ptala jsem se spíše jen tak informativně. Překvapilo mě, jak rychle věděla, že je tu Tren opět se mnou.
"Výslovně mluvila o tobě, ale že prý se to týká armády. Tak by tam asi Anthony neměl chybět," pokrčil Patrik rameny. Tren si s povzdychem opět přehodil přes ramena sako od své uniformy a vyrazil ke dveřím. Já byla v jeho těsném závěsu. Těšila jsem se, že budeme něco řešit společně.

Po několika hodinách jsme se vraceli domů. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl příšerně unavený. Tren mě vedl za ruku, ale diskutoval něco s Patrikem. Ani jsem je pořádně nevnímala. Když jsem už po několikáté klopýtla a vrazila Trenovi do ramene, otočil se na mě.
"Any, lásko, ještě nespi. Domů je to jen kousek," domlouval mi. Něco jsem nešťastně zasténala, sama nevím, co to bylo za zvuk. Tren se tedy bez váhání sehnul a vzal mě na záda. Tomu říkám obětavost. Pohodlně jsem se uvelebila a nechala se nést. Patrik dál s Trenem něco řešil.
"Trene, netřes tolik hlavou, když mluvíš, špatně se mi leží," napomenula jsem ho. Oba se zasmáli.
"Ty bys mě zase nemusela tolik škrtit," pronesl Tren žertem.
"Musela," zavrtěla jsem hlavou.
"Ah, to máš pravdu. Jen do mě, stejně si nic jiného nezasloužím," zvážněl.
"Zasloužíš si něco mnohem lepšího, ale na to jsem moc unavená. Navíc, už jsem ti odpustila," broukala jsem smířlivě. Mělo mi dojít, že na žerty tohoto rázu je ještě moc brzy. Že si je vztáhne na sebe.
"Neměla bys mi odpustit. Alespoň ne tak snadno," pokračoval Tren. Ve skutečnosti bylo velice snadné mu odpustit. Pro něj cokoliv.
"Byl bys radši, kdybych s tebou nemluvila?" ptala jsem se.
"Možná ano," odpověděl Tren po tom, co chvíli uvažoval nad všemi možnostmi. Políbila jsem ho do vlasů.
"To bys určitě nebyl. Můj hlas by ti hrozně chyběl. A teď už pst a neházej sebou tolik," položila jsem mu ruku přes ústa a zabořila se do něj o něco více pohodlně.
"Vy jste dvojka. Nejenom že doženete k šílenství sami sebe navzájem, ale navíc ještě i nás všechny," protočil Patrik oči. Nejspíš…podle tónu.
"Promiň," zamumlali jsme s Trenem sborově. Patrik se nahlas rozesmál a pak nejspíš Trena poplácal po rameni. Byla jsem ráda, že se přes to Patrik přenesl tak rychle. Byla bych nerada, kdyby na Trena nějak dorážel. Tren byl v jeho přítomnosti pořád více ostražitý, než by musel být, a tohle by tomu nijak nepomohlo. Ze zad mě Tren sundal teprve doma. Zůstala jsem k němu přitisknutá.
"Miluji tě, Trene. A odpustit ti je pro mě snazší, než cokoliv jiného na světě. Tak už se ničím netrap," broukala jsem mu s hlavou zabořenou do prsou.
"Budu to brát vážně, až když mi to zopakuješ i zítra ráno. Vždyť prakticky spíš, nevíš co povídáš," smál se Tren a líbal mě do vlasů. Ale věděla jsem, že si ze mě dělá jen legraci. Z toho pevného objetí, ve kterém mě držel, jsem poznala, že ho to těšilo.
"Na tohle jsem dostatečně vzhůru. Ale kdybys mě odnesl rovnou do peřin, rozhodně se nebudu zlobit," zamumlala jsem. Jeho tichý smích mě doprovázel celou cestu, kdy mě v náručí vynášel do ložnice.

 

Výčitky svědomí

9. dubna 2019 v 9:18 | Yui-chan |  Růže msty
Další díl...pěkné počtení:
.
.
Nechápala jsem, proč byl na mě Tren tolik vytočený. Ale byla jsem si jistá tím, že tohle je ta hádka, před kterou mě věštkyně varovala. Stala se. A Tren měl navíc potřebu ode mě odejít. On sice tvrdil, že se nerozcházíme, ale není to tak náhodou vždycky? Nerozcházíme se, ale musím si od tebe odpočinout. Jak milé. Poté, co jsem ho přenesla do Chamonu, jsem se sama vrátila zpět do tábora. Měla jsem před sebou spoustu práce.
"Anori, už jsi přemýšlela, kdo to tu povede? Z hlediska autority bys byla nejlepší samozřejmě ty, ale nemáš na to dostatek zkušeností," odchytil mě Dante. Neměla jsem vůbec náladu cokoliv řešit. A navíc mnou vybraný velitel mi tu nabídku hodil na hlavu. Ale vzpomněla jsem si na slova věštkyně, která mi říkala, ať neustupuju od svého záměru, ať to trvá, jak dlouho chce.
"Tren. On je na tu pozici nejlepší. Dostatečně loajální ke mně, dostatečně autoritativní pro ně, a navíc velmi zkušený," oznámila jsem.
"Tušil jsem to. Poslala bys ho prosím sem za mnou? Rovnou bychom se do toho pustili," požádal mě pak. Marně jsem se snažila držet slzy pod kontrolou.
"Není tu, potřeboval si něco…zařídit," odpověděla jsem. Dante mi slyšel slzy na hlase.
"Chceš mi říct, co se stalo?" zeptal se pak opatrně. Zavrtěla jsem hlavou.
"On se vrátí a ujme se toho postu. Jen to chce trochu času," stála jsem si za svým.
"No dobrá, pro zatím jsi velitelem tohoto vojska ty. Pustíme se do toho tedy společně? Anthonyho bych nechal pracovat samotného, ale u tebe mám trochu obavy, že bys byla bezradná," pokrčil Dante rameny, odvedl mě do svého stanu a ukázal mi na židli. Posadila jsem se a nastínila mu, jaké jsou moje představy, moje důvody, proč jsem to udělala. Dante tam jen seděl, v tichosti si mnul bradu a přikyvoval.
"Anori, tohle řešení mě vůbec nenapadlo. Celou věštbu jsem si vždycky vztahoval na nás na všechny. A už chápu, proč byla věštkyně tolik nadšená z toho, že máš s míšenci nadstandardní vztahy. Výborně," přikývl mi pak.
"Nevidíte v tom nějaký vedlejší úmysl, že ne? Osvobodila jsem je a dala jim možnost se rozhodnout, jestli budou nebo nebudou bojovat. Myslíte si, že jsem s tou nabídkou měla počkat?" ptala jsem se pak. Dante si mě pátravě změřil pohledem.
"Ne, to si nemyslím. Je sice asi pravda, že tím dobrosrdečným gestem se ti cítí být zavázáni a díky té přehlídce tvé moci, kterou jsi předvedla, tě berou jako svou autoritu. Ale kdybys počkala, většina z nich by ani neodešla, protože pro otroka je naprostá svoboda vlastně dost děsivá. Nabídla si jim alternativu, ve které dostanou práci, bude s nimi dobře zacházeno a budou prospěšní. Bylo to pro ně v tu chvíli to nejlepší řešení," polemizoval Dante. Technicky vzato řekl jak můj, tak i Trenův názor. A ten mě teď nenáviděl, protože jsem podle něj všechny znovu zotročila.
"Proto bych ráda týden až dva počkala, než začneme nějaké manévry, aby se jim dobře rozleželo v hlavách, co jim nabízím a co od nich za to budu chtít. A těm, co si to rozmyslí, zajistím bezpečný odchod. Takže bych s vámi ráda ještě prodiskutovala,…" vysvětlovala jsem. A pak jsme strávili pár hodin tím, že jsme probírali různé možnosti, jak míšencům, kteří nebudou součástí mé armády, co nejvíce usnadnit začlenění do normálního života.
"To proto od tebe Anthony odešel? Že si myslí, žes jim nedala čas na výběr a rovnou je narukovala?" zeptal se mě pak Dante. Sakra, byl všímavý. Neochotně jsem přikývla.
"Řekl bych, že na něj ten zážitek byl příliš silný. Prošel si vším negativním, co na tomhle světě čeká na míšence. Svoboda byla jediná věc, na kterou mu nikdy nikdo nesáhl. A najednou přišel i o ni. Myslím si, že proto se k tomu staví tak prudce a přecitlivěle. Vsadím se, že se mu to v pohodlí domova rozleží v hlavě. Uvědomí si, kolik si toho pro jeho rasu udělala. A ochotně přijme tvou nabídku, aby se stal jejich velitelem," položil mi Dante ruku na rameno a pak se zvedl, aby mi odkryl vchodovou plachtu. Jasně mi tím dal najevo, že mám jít.
"Ale jedna věc ho stejně nemine. Bude mi muset vysvětlit, jak to, že tě tu nechal bez ochrany. A jestli se ti v jeho nepřítomnosti něco stane, budu z toho vyvozovat důsledky. Trucovat si klidně může, to mu nikdo nebere, ale má k tobě určité povinnosti. Měl tu s tebou zůstat," oznámil mi ještě.
"Já vás Dante ale nenechám ho potrestat, ať už by se mi stalo cokoliv. On se nemusí řídit mými příkazy a vy to víte. Navíc…jeho pobyt v Chamonu povoluji, berte to jako dovolenou," zavrtěla jsem hlavou. Trenovi nenechám ublížit.

*****
(Tren)

Seděl jsem zabořený na gauči a spolu s rodinou sledoval televizi. Téměř nikdo se mnou doma nemluvil. Máma se mnou sotva prohodila pár slov. Airine se mnou nemluvila vůbec. Objevila se tu pár dní po mém příjezdu a nadšeně oznamovala, že Anori zaměstnala Setha. Měl zaštiťovat nějakou drobnější administrativu její armády. Seth byl dlouhodobě bez práce, a protože byla Airine stále na mateřské, měli poměrně vážné finanční problémy, které se tímhle vyřešily. A já byl v té době pořád hrozně naštvaný na Anori, na to, co udělala, a na všechny kolem, jak z toho byli nepochopitelně nadšení, že jsem jak Airine tak Setha označil za zrádce. Hrozně jsme se pohádali. Mě to teď zpětně mrzelo, ale Airine nevypadala, že by se se mnou chtěla udobřovat. Aby toho nebylo málo, máma se teď starala i o malého Danyho. Jednou utekl od táty, když měl zase ty svoje nálady, Raziel pak Nikovi pohrozil popotahováním s úřady a od té doby bydlel Dany tady v Chamonu. Když mě viděl, byl nadšený a pak se začal shánět po Anori. Nevím, kdo mu přesně co řekl, ale dával mi za vinu, že kvůli mně za ním Anori ještě nepřišla. A tak byl dalším na mém dlouhém seznamu lidí, kteří se mnou nemluvili. V televizi skončila pohádka a začaly zprávy. Poslední dobou se tam vlastně neřešilo nic jiného než Anori, její nová armáda a věci kolem ní.
"Nechceš se jít zavřít nahoru do své komnaty? My totiž chceme koukat," zaprskala na mě Airine.
"Tak už ho všichni nechte. Užírá se tím sám dost, není potřeba, abychom mu ještě všichni ztrpčovali život," zastal se mě táta - jediný člen domácnosti, který na mě sice nebyl pyšný, ale ani na mě nebyl naštvaný. Já mlčel. Když se mnou nemluvili oni, nemluvil jsem ani já. A upřímně, uměl jsem to mnohem lépe než oni, měl jsem dlouholetou praxi. V televizi mezitím reportérka opakovala stále stejné informace. Anorina armáda čítá něco kolem 7 tisíc mužů a jednoho tisíce žen, Anori staví nemocnici, staví dětský domov, pomáhá zakládat vesnice, Anori tohle, Anori tamhleto. Činila se, a mě docela mrzelo, že to tak skvěle zvládá i beze mě. Doufal jsem, že jí budu chybět, a tak sem za mnou přijde. Trochu jsem doufal, že si beze mě neporadí. Řekl jsem jí přece jasně, že se nerozcházíme, že kdyby mě potřebovala, budu tu. Dneska to byl měsíc, co jsme byli od sebe. Zprávy pokračovaly rozhovorem s jedním míšencem. Tenhle rozhovor byl nový, proto Airine přidala hlasitost, abychom všichni dobře slyšeli.
"Co vás přimělo změnit názor a přidat se k armádě?" ptala se reportérka toho muže. Vypadal starší než já, ale jeho vzhled nás mohl mýlit. Těžká práce člověku roky akorát přidá.
"Původně jsem nechtěl být součástí bojů. Odešel jsem, že chci žít po svém. Byl jsem připravený, že si budu muset své právo na život vydobýt. Že mi nikdo nedá zadarmo půdu, chalupu, že mě nikdo nikde nenechá pracovat. Ovšem v prvním městě, na které jsem narazil, mi hned nabídli pomoc, teplé jídlo a střechu nad hlavou. Týden jsem pracoval na statku, za jídlo a nocleh a potom mi dokonce nabízeli možnost nákupu vedlejší půdy a první pomoc s postavením malého srubu. Mohl bych dostat první sazenice, dokonce nějaké slepice. A to všechno s odkladem ve splácení. Ptal jsem se, kdo to všechny zařídil, nepřišlo mi normální, aby mi kdokoliv cokoliv jen tak dal. Byla to slečna Anori, která zajistila pomoc, prostředky a lidi k tomu, abychom se mohli postavit na vlastní nohy. Díky jejímu vlivu nemusel žádný míšenec, který opustil otroctví, umřít hlady. Všem nám umožnila zařídit si nové životy. Pak jsem se dozvěděl, že její armáda se teprve pomalu buduje, že nikdo z míšenců ještě není oficiálně přijatý, protože každý dostal čas na rozmyšlenou. Čas zvyknout si na svobodu, čas rozmyslet si, co vlastně chceme. Čas zpracovat všechna pro a proti života v armádě. Mě tenhle čas stačil k tomu, abych si uvědomil, jakou podporu ve slečně Anori máme. Takový citlivý přístup bychom nikde jinde nezískali. Kdo jiný by tak opatrně přistupoval k mužům jako jsme my? Mužům, kteří poprvé ve svém životě, nebo minimálně po velmi dlouhé době, zažili svobodu a nevěděli, jak s ní naložit? Mohla nás všechny rovnou narukovat a nedat nám šanci nad tím přemýšlet. Všichni bychom to přijali a pak by bylo pozdě. Ale slečna Anori to neudělala a já jsem jí za to vděčný. Potkal jsem několik mužů, kteří si pobyt v její armádě rozmysleli a dostalo se jim stejné podpory, jako mě. Proto jsem se naopak rozhodl její armádu podpořit. Ona je velitel, za kterého rád položím svůj život," dokončil onen muž. Byl to dlouhý proslov a já znovu, jako za posledních pár týdnů už několikrát, pochopil, jak moc jsem byl k Anori nespravedlivý. Jak moc jsem jí křivdil a jak moc jsem jí ublížil. Ona věděla naprosto přesně, co dělá a udělala to, jak nejlépe mohla. Kdyby jim nenabídla alternativu své armády hned, většina mužů by se ze strachu, že nebudou mít kam jít, vrátila zpět do svých klecí. Zároveň jim ale dala dostatek prostoru, aby si dobře promysleli, co chtějí. Stále běžela zkušební lhůta, jak to Anori v rozhovorech sama označovala, kdy každý mohl nastoupit, zkusit si, jaký je život v armádě včetně výcviku a podobně, a pak se dobrovolně rozhodnout, zda zůstane nebo odejde. Jen minimum mužů si svůj záměr stát se vojákem rozmyslelo. A já nemohl jinak než si rvát vlasy, že jsem to tenkrát neviděl. Ucítil jsem na sobě upřený pohled. Stočil jsem tím směrem hlavu jen proto, abych viděl, že na mě Airine zírá.
"Dokonce i otrok to vidí, jenom ty ne," vyčetla mi pak. Nic jsem na to neřekl, měla pravdu. Žil jsem v okovech jediný den a hned jsem si myslel, že celé situaci rozumím lépe než kdokoliv jiný z Anorina doprovodu. Naopak jsem byl tou negativní zkušeností naprosto zaslepený.
"Stále není jasné, kdo tvořící se armádu povede. Podle neoficiálních informací by se do jejího čela měl postavit kapitán Tren Anthony Natori, ochránce a blízký přítel vyvolené. Slečna Anori ovšem tuto informaci zatím nepotvrdila, navíc pana Natoriho od prvního dne v táboře nikdo neviděl,…" vykládala reportérka dál a já si v tu chvíli přál, abych Airine poslechl a odešel do své ložnice. Byl bych od nich všech teď o něco více chráněný. V místnosti zavládlo ticho a všichni na mě hleděli. Litoval jsem, že jsem na ty zprávy koukal. Jenže byla šance, že zase natočili nějaký rozhovor s Anori a já ho chtěl vidět.
"To mi chceš říct, že ti Anori nabídla, aby ses stal velitelem její armády, a tys jí tu nabídku hodil na hlavu?" ozvala se jako první máma. S povzdechem a sklopenýma očima jsem kývl. Hned na to jsem se zvedl a měl se k odchodu. Ta dusná atmosféra se mi vůbec nelíbila.
"Nikam, synku. Ještě jsem s tebou neskončila," vyskočila hned máma na nohy a zatarasila mi cestu ven. Nedovolil jsem si protestovat.
"Ty jsi, Trene, opravdu neuvěřitelný. Raziel měl pravdu, že jsem s tebou měla až moc trpělivosti. Že jsem z tebe ty tvoje nálady možná měla vytřískat. Anori je výjimečná žena, která jako jediná snáší všechnu tu přítěž, co za sebou vláčíš, bez jediného slova. Neustále se ti snaží pozvedávat to tvoje sebevědomí! A ty, místo toho, aby ses si ji snažil za každou cenu udržet, jí pořád jenom ubližuješ! Myslíš si, že její trpělivost je neomezená? Že to s tebou nevzdá? Opravdu nechápu, proč si musíš pořád něco dokazovat. Že pořád sám sobě ubližuješ tím, jak všechno musíš dokázat sám, a všechno si musíš zasloužit. A když ti pak spadne do klína taková příležitost, aby si to všem mohl dokázat, tak ji zahodíš? Místo toho, aby ses Anori okamžitě běžel omluvit a doufal, že tě vezme zpátky a nenašla si už mezitím někoho, kdo by ji dokázal ocenit, se tady schováváš a lituješ," vyčítala mi.
"Nemůžu za ní jen tak přijít. Teď už ne," zamumlal jsem. Neměl jsem, co jiného na to říct. Měla pravdu. Byl jsem hrozný. A Anori jsem si nezasloužil.
"Doufám, že ses s ní ve vzteku nerozešel?" začala máma pomalu zvyšovat hlas. Ještě chvíli a jedna mi přilítne, jak malému klukovi.
"Ne, jen jsem potřeboval pauzu, abych si to srovnal," zavrtěl jsem hned hlavou. To přece Anori ví!
"Pane bože, ty jsi vážně nechal plavat tak skvělou holku jako je Anori? Myslíš si, že ještě někoho jiného budu mít tak ráda jako ji? Dát si pauzu jsou jenom jiná slova pro rozchod!" vyčítala mi hned i Airine.
"To není pravda. Anori ví, jak jsem to myslel. Řekl jsem jí to!" obhajoval jsem se hned.
"Tak co ti brání za ní jít?" nechápala máma. A já mlčel. O tom, že jsem jí v posteli ublížil, jsem samozřejmě nikomu neřekl. To není něco, čím bych se doma rád pochlubil.
"Trene, cos jí provedl?" uhodila na mě hned.
"To je mezi námi," zamumlal jsem. Dost pravděpodobně by tenhle výslech pokračoval, kdyby reportérka v televizi vzrušeným hlasem nezměnila téma hovoru.
"Zítřejší návštěva Chamonu je v ohrožení, kvůli vážnému zranění slečny Anori. V současnosti je v nemocnici pod dohledem lékařů a nevíme, co přesně se stalo. O dalším průběhu vás budeme informovat," drmolila rychle do mikrofonu. Já ztuhnul. Ano, třeštila mě hlava, ale myslel jsem si, že za to tentokrát můžou máma s Airine, jak do mě obě dvě hučely. Dany, který si do té doby v tichosti hrál v rohu se svou novou dřevěnou stavebnicí si smutně povzdechl.
"Tak to teta na moje zítřejší narozeniny asi nepřijde," konstatoval a bylo vidět, že ho to hrozně mrzí.
"Ale Dany, to přece nemusí být pravda. Určitě se jí nestalo nic tak vážného, aby za tebou alespoň na chvíli nepřišla," chlácholila ho hned máma.
"Když vás tak poslouchám, nebude chtít přijít ani kvůli strejdovi," zafňukal jí do ramene. No skvěle, teď mě to dítě nebude jen ignorovat, ale rovnou nenávidět. Netušil jsem, že ji zvali.
"Máme nové informace - ke zranění došlo již před pár dny, ale kvůli nepříteli bylo na všechny zprávy uvaleno přísné embargo. Vyvolená je v pořádku a zítřejší proslov se tak bude konat podle plánu," oznámila novinářka. Všem se nám hrozně ulevilo, řekl bych, že mě nejvíce. Klepání na dveře jsem nevěnoval pozornost, dokud kolem Dany neprolétl a svým stále vysokým dětským hlasem nezavýskl "Teto!!!". Byla jen jedna teta, kterou takhle bouřlivě vítal. Ta, která patřila ke mně. Bezděky jsem si zajel prsty do vlasů. Měl jsem je upravené. Stejně jako jsem se zase začal denně holit. Pro případ, že by se jednou objevila ve dveřích. Mezitím se Anori s Danym zavěšeným kolem krku dostala do mého zorného pole. Byla snad ještě hezčí, než jak jsem si ji pamatoval. Až mi vyschlo v ústech. Vážně bych měl promluvit, něco jí říct, omluvit se. Ale v tu chvíli to prostě nešlo.
"Anori, sestřičko moje!" zavýskla tentokrát Airine, a hned vystřídala v objímání Danyho.
"Airine, prosím opatrně. Ještě mě ta žebra bolí," zasykla Anori, ale pak mou sestru pevně ale opatrně objala. Aha, takže zraněná měla žebra. Anori potom vystřídala ještě náruče mámy a táty a pak už jsem tu zbyl jen já. Stále neschopný slova nebo pohybu. Anori mě pravděpodobně teprve teď zaregistrovala, protože překvapeně zamrkala.
"Ahoj, Trene," kývla mi na pozdrav. Nebylo to přivítání, jaké jsem čekal. Musel jsem si odkašlat, abych donutil hlasivky spolupracovat a mohl jí odpovědět. Zároveň jsem rychle pohledem kontroloval její levou ruku. Zásnubní prstýnek si stále hověl na jejím prsteníčku a mě se trochu ulevilo, protože po tomhle ne moc vřelém pozdravu jsem se trochu bál, že ho tam nenajdu.
"Jsi překvapená, že ho vidíš?" obula se do mě hned Airine.
"Popravdě trochu ano. Myslela jsem si, že když bude vědět, že přijdu, někam se vypaří, aby mě nemusel vidět," přikývla. Tohle mě trochu zamrzelo, na druhou stranu měla pravdu, že to jsem obvykle dělával. Jenže tentokrát jsem nevěděl, že přijde, a naopak jsem ji chtěl hrozně moc vidět.
"Kdyby věděl, že přijdeš, tak to dost pravděpodobně udělá. Protože než aby problému čelil, tak před ním raději uteče, že? Já mám na něj takový vztek, Anori," spustila hned i máma.
"Juano, nechte ho. Přece mu nebudete přikazovat, jak se má chovat, není to malý kluk," zastala se mě okamžitě Anori.
"Občas je horší, jak malé dítě! A ani teď, kromě ahoj ti neřekl jediné slovo," prskala dál máma. Anori ji vzala za ruce.
"Ale vždyť to on přece dělá vždycky! Jaký je v tom rozdíl oproti normálně? Nikdy toho moc nenamluvil," chlácholila ji.
"Rozešli jste se, v tom je ten rozdíl," vložila se do toho opět Airine. Měl jsem chuť svou sestru vážně přiškrtit.
"Nerozešli," odpověděli jsme s Anori naprosto sborově. A pak jsme po sobě oba střelili pohledem. Ucuknul jsem a zadíval se do země jako první.
"Vy se mi snad jen zdáte. Ale jsme tu kvůli Danymu, ne kvůli Trenovi. Pojďme dát na dort svíčky!" zatahala máma Anori směrem do kuchyně.
"Už? Narozeniny má přece až zítra?" divila se moje krásná snoubenka, která se mě zastala a zároveň ví, že jsme se nerozešli. Musím v sobě najít odvahu za ní jít a promluvit si.
"Zítra budeš mít spoustu jiných starostí s tím proslovem, oslavíme to v klidu už dnes," vysvětlovala jí máma. A tak se připravil dort, zazpívalo se, Dany si sfoukl svíčky a dostal od každého spoustu dárků. S Anori jsme mu dárek pořídili už dávno, takže dostal jeden od nás dohromady. Byl to modernější gameboy. Věděli jsme, že z něj bude mít radost. Hned se v něm začal šťourat, nejprve prohlédl hry, co v něm byly a potom ho začal rozebírat i zevnitř. Ostatní sledovali Danyho, Anori odešla do předsíně, kde jsem ji slyšel se přehrabovat v tašce. Vstal jsem a šel za ní, připravený si s ní promluvit. Jenže jakmile se dostala do mého zorného pole, odvaha mě opustila.
"Ahoj," vypadlo ze mě místo toho. Výborně, velice inteligentní věta, opravdu.
"Ahoj," odpověděla Anori s lehkým úsměvem a ignorovala fakt, že kromě toho, že jsme se už dvakrát pozdravili, ze mě nic kloudného nevypadlo. A já si teprve teď všiml, že se jí na levé straně brady rýsovala tmavá modřina. Opatrně jsem ji chytil za bradu a natočil si její tvář svým směrem.
"Co se ti stalo?" zeptal jsem se.
"Ah, není to nic vážného, opravdu," mávla nad tím Anori rukou. Jenže při bližším přezkoumání jsme zjistil, že se jí ta modřina táhne dál po krku. Měla na sobě příhodně černé triko s dlouhým rukávem a lodičkovým výstřihem, takže bylo lehké zasunout prst pod jeho vrchní lem a přesvědčit se, že má úplně fialovou i klíční kost, rameno a dost možná to pokračuje ještě dál. Vzpomněl jsem si, že si stěžovala na žebra.
"Výborně, vidím, že se zraněními své chráněnky už ses seznámil," promluvil ode dveří Danteho hlas. Překvapeně jsem se na něj otočil, protože jsem neslyšel klepání a ani mu nikdo nešel otevřít.
"Co tu děláte, Dante?" ptala se hned Anori ostře.
"Drahá Anori, můžeš ho chránit sebevíc, ale tentokrát z toho bez trestu nevyvázne. Jeho nepřítomnost ti způsobila velice vážná zranění," oznámil nám Dante důvod své návštěvy. Já tam stál jako opařený. Danteho hlas k nám přilákal i zbytek rodiny.
"Není to jeho chyba. Stalo by se to, i kdyby byl se mnou," vrtěla Anori odmítavě hlavou.
"Tak co se stalo?" dožadoval jsem se odpovědi.
"To je to jediné, co na to řekneš?" rozčílila se opět máma.
"Hmm, takže nejsi seznámen. Tím hůř pro tebe," zamračil se Dante.
"Splašila se se mnou Minet a já z ní sletěla na zem," shrnula to Anori. To se mi nezdálo, aby po pádu z koně vypadala takhle?
"Anori, já viděl už dost zranění, způsobených pádem z koně, ale žádné nevypadalo takhle," pronesl táta stejnou myšlenku, jako já prve. A to soudil jen na základě té modřiny, co se jí táhla přes obličej.
"Tak trochu se mi zasekla noha ve třmenu. Patrikovi poměrně trvalo, než se mu povedlo mě z toho sedla dostat. A Minet se nám nedařilo uklidnit, takže jsem pomlácená hlavně od ní," doplnila Anori neochotně detaily.
"A ještě jsi zapomněla dodat, že se splašila, když tě napadli nepřátelé. Takže pomlácená, s polámanými žebry a zlomenou čelistí musela ještě bojovat," zasadil mi Dante další ránu.
"Stále si ale stojím za tím, že kdyby tam Tren byl, stalo by se to stejně," bránila mě Anori.
"Pokud je mi známo, Anthony umí tvou klisnu uklidnit. Na rozdíl od všech ostatních lidí," zpražil ji Dante pohledem.
"Já vás ale nenechám ho odvést. Takže co teď?" změnila Anori téma a postavila se přede mě. Zraněná, zlámaná a stejně se mě zastane. Vážně si ji ani v nejmenším nezasloužím.
"Anori, jeho povinnosti meertalena jsou jasně dané. A on je nedodržel. Navíc jsi ho pověřila vedením své armády. A protože ti s vedením stále pomáhám, vím se stoprocentní jistotou, že se zatím na žádné schůzi ani jednou neobjevil," vyjmenoval Dante, co všechno jsem porušil. Aha, takže Dante se jí s vedením ujal. Říkal jsem si, že přesto, že je Anori velice chytrá, vede svou armádu až neuvěřitelně perfektně.
"Pokud vím, tak ho Bratrstvo zbavilo povinnosti se zodpovídat komukoliv jinému než mě. A já o jeho pobytu tady vím a povolila jsem ho. To jsem vám ale řekla hned ten první den. Chovám se podle toho, mám s sebou neustále rozsáhlý doprovod, nemyslím si, že jsem vám dala důvod pochybovat o tom, že kvůli Trenově nepřítomnosti jsem nedostatečně chráněna. A co se vedení týče, nedostal to rozkazem, byla to nabídka, nebo spíš možná žádost. A dostal čas na rozmyšlenou," bránila mě Anori. Dante si ji chvíli přeměřoval pohledem.
"Je vidět, že jsi mladá, učíš se velice rychle od všech lidí, co máš kolem sebe. Každopádně pokud do neděle nebude mít tvá armáda velitele, připadne velení tobě, tentokrát už ale bez mé pomoci. Je na tobě, koho zvolíš, nebo jestli si na to troufneš sama," oznámil Dante a měl se k odchodu.
"Dostala jsem celé tři dny? Jak šlechetné," zabručela Anori naštvaně.
"Měla jsi na to měsíc. To je dostatečně dlouhá doba. Zítra na viděnou, Anori," rozloučil se, nám všem kývl na pozdrav a odešel. Anori se z úklony narovnala jako první a následně si zajela prsty do vlasů a zaúpěla.
"Já z toho chlapa zešílím," ulevila si pak zanadáváním.
"Doufám, že jsi na sebe pyšný," zasyčela na mě naštvaně máma.
"Juano, prosím, nechte ho. Není to jeho chyba. Nechci, abyste se kvůli mně hádali. Mám toho teď tolik, těšila jsem se, že si s vámi všemi užiju jeden klidný večer. Tak na něj nebuďte zlí," chytila mě Anori kolem paže a snažila se ode mě odvrátit hněv celé rodiny.
"Jak se na něj nemám zlobit. Vychoval ti koně stejně jako toho svého, že na sebe nenechá sáhnout cizí lidi, a jak to dopadlo? Jsi pomlácená, polámaná - máš zlomenou čelist? Dítě moje, přijde ti to, jako že za to nemůže? A ještě na tobě nechal vedení celé armády a místo toho se schovává své matce za sukni a trucuje. Ty máš teď starosti, kde za tři dny vezmeš jiného velitele, ale pořád ti přijde, že to není jeho vina?" dala si Juana ruce v bok.
"Prosím, nechte ho. Nechci, aby se o tom rozhodoval pod tlakem a vracel se ke mně, protože musí. Proto jsem ho taky nechala odejít k vám. A za tu nehodu opravdu nemůže. Nedávala jsem pozor a je moje chyba, že si svého koně neumím uklidnit. A nebojte se, Juano. Všechny zlomeniny jsem si zpravila, jen tu čelist jsem trochu popletla a natáhla si vazy. Špatně se mi mluví a udělalo mi to tu velkou modřinu. Ale my dva se nehádáme. Tak proč se s ním hádáte vy? Vám nic neprovedl. A já se na něj nezlobím, jen trpělivě čekám, až si všechno, co potřebuje, srovná v hlavě," snažila se je Anori všechny přesvědčit. A mě v tu chvíli bylo mizerně, protože jsem si teď připadal ještě víc jako pitomec než předtím. Byla ke mně celou dobu ohleduplná, aby mě neovlivňovala v rozhodování. Byla si vědoma toho, že má na mě velký vliv a dokázala by mě snadno o čemkoliv přesvědčit. Ale neudělala to. Dala mi prostor. Stejně jako míšencům ve své armádě. Myslím, že jsem začínal chápat rozhodnutí toho míšence, se kterým dělali v televizi rozhovor. I já měl neodkladnou potřebu se za její velkorysost odměnit tím, že budu součástí světa, který pro nás, a myslím že hlavně pro mě, buduje. Všichni mezitím odešli do obývacího pokoje, včetně Anori, jen já pořád stál v předsíni zaměstnaný vlastními myšlenkami.
"Strejdo, pojď. Potřebuju ti něco ukázat," volal na mě Dany. Ten odpouštěl nejrychleji. Nejspíš mu stačilo ujištění, že Anori se na mě nezlobí a byl šťastný, že nás tu měl oba. Poslušně jsem za ním došel a nechal si ukázat a vysvětlit jednu hru z jeho gameboye. S tímhle dárkem jsme se opravdu trefili do černého.


Svoboda

18. ledna 2019 v 8:45 | Yui-chan |  Růže msty
Zdravím vás s dalším pokračováním :)
(Anori)

Venku byla tma. Stála jsem u okna a dívala se do ulic. Za chvíli budeme vyrážet. Doufala jsem, že mi Patrik sehnal dostatek věrných lidí k ruce, a že Dante je ve svém pokoji a tvrdě spí nebo ho alespoň nenapadne se dnes večer nikde procházet. Od Trena jsem dostala dostatek podstatných informací pro to, abych mohla co nejrychleji a nejsnadněji míšence osvobodit. Přestože musí být chudák naprosto zmatený, že pro něj dnes nikdo nepřišel, aby ho přivedl do mé ložnice. Chystala jsem se dnešní noc strávit v táboře za městem a jeho mít po svém boku tam, nikoliv v téhle cizí ložnici. Ani jsem nechtěla vědět, kolik mužů bylo do této místnosti přivedeno, aby potěšili přítelkyně věštkyně. Klepání na dveře mě vytrhlo z přemýšlení.
"Anori, my jsme připraveni," oznámil mi Patrik hned, jak jsem otevřela. S přikývnutím jsem vyšla z pokoje. Společně jsme se v tichosti vydali pryč z paláce. Snažili jsme se být co nejrychlejší a zároveň nenápadní. Měli jsme na sobě oba tmavé pláště s kapucemi, které nám zakrývali tváře, kdybychom přece jen někoho potkali.
"Anori, doufám, že je ti jasné, že tohle je ten nejriskantnější a nejšílenější plán, jakého jsem se kdy účastnil?" šeptal Patrik.
"Vím a děkuju za tvou pomoc. Vyjde to, nemusíš se bát. A pokud ne, zodpovědnost bude na mě," klidnila jsem ho. Věřila jsem, že by mě věštkyně na tenhle plán nenavedla, kdyby nevěděla, že vyjde. A že by mi nepřímo neporadila ať s ním spěchám a provedu ho co nejdříve.
"Drahoušku, ještě bych s tebou ráda mluvila než za jásotu a slávy tohle město opustíš," promluvila za námi v tichosti věštkyně. Lekla jsem se tak moc, že jsem málem vypustila duši. I Patrika vyděsila.
"Počkej tu, prosím, na mě," promluvila jsem směrem k němu a vydala se za věštkyní, která stála na druhé straně chodby.
"Přeji ti hodně štěstí, i když vím, že ho nebudeš potřebovat. Ale je tu jedna věc, na kterou bych tě ráda upozornila," mluvila rychle. Docela mě uklidnilo, že jsem věděla o úspěchu mé dnešní mise. Přiblížila jsem se k ní, aby mi mohla říct cokoliv měla na srdci.
"Viděla jsem dnes něco dalšího ze tvé budoucnosti. Sice je mi jasné, že bych neměla zasahovat, ale cítila jsem potřebu ti to říct. Už za pár hodin se s tebou tvůj milý a krásný přítel velice rozhádá. Přestože to bude těžké, neustupuj od svého záměru. Ať to bude trvat jakkoliv dlouho. Pokud to překoná, zůstanete už navždycky spolu, tím si buď jistá. Pevné nervy, drahá," šeptala a pak mě políbila na tvář. Překvapeně jsem mrkala, kvůli čemu se se mnou Tren pohádá? Vždyť zrovna teď jsme spolu tak za dobře! A nevím o ničem, co bychom jen prozatím umlčeli a hrozilo, že se kvůli tomu v brzké době opět dostaneme do křížku.
"Děkuju za upozornění. Budu na to pamatovat. Sbohem," přikývla jsem a pospíchala za Patrikem.
"Co se děje?" ptal se mě hned Patrik.
"Přišla mi popřát štěstí, přestože ho nebudu potřebovat," řekla jsem s úsměvem a starosti s Trenem jsem mu nesvěřovala. Před palácem jsme se setkali i se zbytkem skupiny, kterou Patrik sestavil z mých věrných mužů, kteří byli ochotní v této věci pomoct. Měla jsem sílu, abych otevřela zámky a osvobodila všechny míšence. Měla jsem autoritu, abych alespoň některé z nich přesvědčila o tom, že by mohli bojovat za naši věc. Ale se všemi strážnými, kteří nenechají své otroky v klidu odejít, jsem potřebovala pomoct.
"Tak jdeme," stáhla jsem si svou kápy víc do obličeje a vyrazila, všechny své chlapce za sebou.

*****
(Tren)

Z paláce mě dovedli zpět do těch velkých klecí, ve kterých drželi všechny otroky. Hlavní strážný mě zpražil vražedným pohledem, ale neudělal nic. Nebyl jsem dvakrát nadšený z toho, že mě chrání ta šílená věštkyně, co kolem Anori pořád poskakuje, na druhou stranu, pokud mi to mělo uchovat obě ruce na svých místech, byl jsem ochotný tento fakt skousnout. Přibližně dvě hodiny po tom, co mě sem přivedli se tu opět objevila ta dívka. Z počátku jsem jí nevěnoval pozornost, k Anori mě přece měla odvést až večer. Ale ona došla až k mříži, prostrčila jí svou hubenou ruku a poklepala mi na rameno. Nesla mi od Anori vzkaz, ve kterém mě žádala, zda bych jí nemohl od ostatních otroků zjistit, v kolik hodin přesně je všechny zavírají do těch klecí, kde všude klece stojí, jak je to se strážnými a podobně. Neměl jsem tušení, proč to po mě chce, ale udělal jsem, co po mě chtěla. Otroci byli poměrně sdílní, obzvlášť jakmile v našem hovoru padlo Anorino jméno. I sem se dostala její pověst jako nejsilnější čarodějky naší dimenze a všichni věděli, že je jedinou vysoce postavenou bytostí, která chová k míšencům určitou náklonost. Nevyprávěl jsem jim jak moc velkou náklonost a že konkrétně ke mně, protože jsem jim nechtěl brát iluze. Naděje a sny, to jediné tu bylo jejich. Když se tu po poledni stavila opět ta dívka, přinesla tužku a papír a dala mi pár minut, abych sepsal všechno, co jsem zjistil. Pak se měla k odchodu.
"Kdy pro mě zase přijdeš," zeptal jsem se jí. Otočila se, ale přišlo mi, že se dívá kamsi skrz mě.
"Žádnou takovou informaci jsem zatím nedostala," odpověděla jednoduše a odcházela. Zapřel jsem se rukama do mříží. Doufám, že Anori napadne to té dívčině říct, protože jinak strávím noc tady, a ne s ní. Odpoledne ubíhalo, začalo se stmívat a já pořád trčel v klecích spolu s ostatními otroky. Měl jsem hrozný hlad. Tady byli zvyklí jíst jen jednou denně, zatímco já měl obvykle za den jídel hned několik. Navíc jsem byl rozmrzelý z toho, že pro mě Anori neposlala. Copak jsem ji včera dostatečně nepotěšil? Okamžitě jsem takové myšlenky zaháněl. Řekla to přece jasně, že jsem její snoubenec, a ne postelový otrok. Navíc ona by mě tu nenechala. Jenže jak se na zem snášela tma a spolu s ní i mlha, začaly se mi do mysli vkrádat pochybnosti. Bůh ví, co se od věštkyně dozvěděla. Sázel jsem spíš na smutné scénáře, kdy se dozvěděla něco nedobrého a teď sedí na posteli, brečí a nikoho k sobě nepustí. Rozhodně jsem s tím byl vnitřně víc spokojen než s představou, že někde s věštkyní oslavují. Jak jsem tam stál, opíral se o mříže a vyhlížel tu malou holku, která mě měla odsud odvést, zpozoroval jsem nedostatek stráží. Podle toho, co vyprávěli ostatní, jich tu vždy hlídkovalo hned několik pro případ, že by se některý vězeň protáhl ven. Teď mi ale přišlo, že tu vůbec nikdo nebyl. A pak se z mlhy vynořila postava v tmavém plášti s kápí. Rychle a tiše procházela mezi klecemi. Pozorně jsem ji sledovat stejně jako většina ostatních mužů. A pak ta postava zamířila přímo ke mně. V duchu jsem zasténal, proč si všechno špatné v okruhu vždycky zasedne na mě? Od mříží jsem ovšem neodstoupil, protože zvědavost byla přece jen silnější. Když ten někdo došel ještě blíž, poznal jsem, že se pod pláštěm skrývá žena. A když zvedla hlavu, zjistil jsem, že je to MOJE žena. Z pod kápě se na mě zubila Anori, čarodějnický amulet, který měla kolem krku lehce zářil.
"Snad sis nemyslel, že bych tě tu nechala, drahý," promluvila na mě, čímž na nás dva strhla veškerou pozornost.
"To je Anori. Slečna Anori. Přišla sem k nám! Přišla pro nás? Ne, jen pro něj. Slečna Anori!" ozývalo se ze všech stran.
"Co chceš dělat," ptal jsem se jí.
"Věř mi, vím, co dělám," usmála se. Pak nechala všechny pochodně ve svém okolí jasně vzplanout. Jestli chtěla být nenápadná, tak tohle nebylo moc dobré řešení.
"Máte pravdu, přišla jsem pro něj," promluvila Anori dost nahlas, aby jí bylo dobře slyšet i ve vzdálenějších klecích. Zároveň mě vzala za ruku, kterou jsem prostrčil směrem ven.
"Ale i pro vás všechny!" zvolala pak. V klecích to vzrušeně zašumělo.
"Přišla jsem vám dát svobodu. Venku nečekají žádní páni, můžete se svými životy naložit podle vlastního uvážení. Můžete zůstat zde a dál pracovat pro věštkyni. Můžete se vrátit ke svým rodinám. Můžete založit nové, pořídit si vlastní pozemky, vlastní živnosti," mluvila dál, přitom mě pustila, ruce nejprve spojila a pak jimi párkrát zamávala ve vzduchu. Amulet na jejím krku se jasně rozzářil. Ve stejnou chvíli se s řinkotem otevřely všechny zámky na řetězech a ty popadaly k zemi. Hned jsem si promnul zápěstí. Měl jsem ho jen dnes, i tak jsem měl zápěstí celá odřená a nateklá. Míšenci kolem mě asi pořád nemohli uvěřit tomu, co se tu děje. A já byl na Anori pyšný. Víc než kdy jindy. Dala svobodu mému lidu. Všem těm těžce pracujícím mužům a ženám. Konečně mohli pracovat pro své rodiny, pro svou obživu, a ne pro potěšení někoho jiného.
"Pak je tu ještě jedna možnost, pokud byste nevěděli, co dál. Přidejte se k nám. Bojujte za svobodu nás všech, nejen tu vaši. Vytvořte vojsko, které zažene nepřítele do jeho úkrytů, ze kterých ze strachu již nevyjde. Získejte si respekt ostatních ras ne tím, že jsem vám svobodu dala já, ale že jste si ji vybojovali sami. Že jste byli prospěšní, že jste pomohli. Je to každého svobodná volba. Můžete si teď hned odejít po svém a nikdo vám nebude bránit. Nikdo vám nebude nic vyčítat. Vezměte své životy do vlastních rukou," volala Anori. V tu samou chvíli se i otevřely všechny mříže a první míšenci opatrně vycházeli ven. Bázlivě, jakoby čekali, že se tu každou chvíli vynoří někdo s bičem a nažene je zase zpátky. Ale nikdo nepřišel. Já ještě chvíli zůstal stát. Ještě před několika vteřinami jsem byl tak pyšný na svou krásnou a hodnou snoubenku. A teď jsem tu stál jako opařený. Dala jim svobodu, a vzápětí je o ni připravila. Ve jménu cti a slávy. Nedokázal jsem se s tím vypořádat.
"Jakýkoliv směr je vám otevřený. Přidejte se k nepříteli, pokud se vám líbí jeho ideologie. Odejděte odsud pryč, kam vás srdce táhne. Nebo následujte mě a mé muže," zvyšovala Anori hlas, aby překřičela vzrůstající šum. Na druhé straně prostranství se objevila světla pochodní, ale nebyli to strážní, nýbrž muži v tmavých kápích. Stejných jako měla na sobě i Anori. Já se pořád ještě nesrovnal s tím, co Anori udělala. A začínal jsem na ni být velmi naštvaný. Míšenci se většinou vydali směrem k ostatním mužům Anorina doprovodu. I já se za nimi vydal, ale spíš proto, že já k nim patřil už předtím, než že bych souhlasil s tím, co se tu děje. Všiml jsem si, že několik míšenců se od nás odpojilo a vracelo se směrem k paláci. Jiní pak zamířili k bráně a ven. Ostatní se začali srocovat před hradbami, kde čekali. Zmatení, ztracení. Byla by tu potřeba nějaká vedoucí síla. Anori se celou dobu držela po mém boku, ale asi vycítila, že nejsem úplně naladěn na její vlnu, tak mlčela. A také jsme poprvé narazili na odpor. Několik desítek strážných se přece jen objevilo, s meči a obušky zatarasili naši únikovou cestu ven z města. Nepochyboval jsem o tom, že jsou všichni míšenci tak zvyklí poslouchat, že by se po chvíli nátlaku sami vrátili zpět do svých zamřížovaných příbytků.
"Ustupte, nechte to na mě," volala Anori a drala se vpřed. Nepomohl jsem jí rozrážet masy těl. Pořád jsem byl naštvaný. Dotčený. A dělalo mi dobře vidět, že občas o někoho zakopla nebo dostala loktem do boku. Naše osvoboditelka, ze které se během pár minut stala otrokářka. Konečně se Anori dostala dopředu a stála teď mezi míšenci a strážnými. Spánky mi bolestivě škubali a já bojoval s tím, jestli mám zůstat stát vzadu a nechat ji si nabít nos, nebo jí přispěchat na pomoc. Přece jenom jsem ji samozřejmě pořád miloval. A taky byl poměrně značný rozdíl v tom, jestli do ní někdo jen strčil, nebo jestli se ji chystali seřezat obušky. Nakonec jsem nevydržel a začal se prodírat za ní. V tu chvíli ale místo, kde Anori stála zaplálo jasným plamenem, až úplně všichni uskočili a přikrčili se k zemi, včetně mě. Plamen před námi vylétl do výšky a začal se formovat, až tvarem připomínal obrovského draka. Stejného, který se obvykle vyjímal i na mojí tunice. A na jeho hřbetě seděla Anori, v bledě modrých šatech, rozevlátými vlasy a nahými lýtky. V první chvíli jsem se opravdu vyděsil, že toho draka vytvořil někdo jiný a hodlá spálit Anori na uhel. Když se ale drak otočil směrem ke zkoprnělým strážným a já si všiml, že Anori sedí na jeho zádech naprosto klidně, došlo mi, že to ona je autorem. Vzpomněl jsem si, že její oheň jí neublíží. A současně neublížil ani nám. Strážní už takové štěstí ale neměli. Drakovi vyšlehl z tlamy další plamen, který donutil strážné se rozprchnout. Pro Anoriny muže pak bylo jednoduché je pochytat. Anori mezitím nechala draka zmizet a následně i veškeré plameny, až zase stála nohama na zemi a přes ramena si zpět přehazovala svůj tmavý plášť.
"Ve jménu slečny Anori!" vykřikl někdo a ostatní se začali přidávat, až jí nakonec celý plac provolával slávu. Pak začali všichni míšenci poklekávat. Díky tomu, že teď klečeli, mohl jsem si všimnout Danteho, který postával stranou. Vypadal, že o ničem z toho nemá ani ponětí. Ale i on poctil Anori hlubokou úklonou. Klečeli i Patrik s Erikem a všichni ostatní muži z její ochranky. Já byl ten jediný, který zůstal stát. Anori si mě díky tomu taky hned všimla. Zářivě se na mě usmála a poslala mi vzdušný polibek. Odložil jsem svůj vztek na chvíli stranou. Mou loajalitu získala už dávno, nezávisle na těchto událostech. I já tedy klesl na jedno koleno a sklonil hlavu. Dante se pak propletl zástupem k Anori a na něčem se spolu šeptem domlouvali. Zvedl jsem se z kolen jako první.
"Moje nabídka stále platí. Je to zcela na vašem rozhodnutí, zda se k nám přidáte nebo ne. Nikoho nebudeme trestat za to, že se rozhodne jít si po svém. Vezměte své věci, pokud nějaké máte, a pojďte do našeho tábora. První noc bude provizorní, než seženeme dostatek stanů a všeho. A i pokud chcete odejít, vezměte své ženy a své děti a pojďte s námi, ať si před svou cestou dostatečně odpočinete," vyzvala je Anori znovu. Odfrkl jsem si. Na dobrovolném rozhodnutí každého? Právě tu vykouzlila obrovského plamenného draka. I na mě to udělalo dojem. A to nejsem svobodný prvních pár minut svého života, ale byl jsem takový vždycky. Bylo jasné, že na ně zapůsobila natolik, že by ji následovali, i kdyby po nich chtěla cokoliv. Copak to Anori neviděla, že jim vlastně nedala na výběr, i když se její slova tvářila, že ano? Protože jsem tu žádné věci neměl, vydal jsem se k bráně. Během patnácti minut opustilo město na 10 tisíc mužů a 2 tisíce žen. Několik stovek jich tu zůstalo nebo se hned vydali po vlastní ose. Jak Anori slíbila, nikdo je nepronásledoval a nikdo je nepřemlouval.
"Trene, pojď. Dafiné je vpředu," promluvila na mě Anori, která seděla na své Minet a podávala mi ruku, aby mi pomohla do sedla. Chvíli jsem trucovitě šel vedle ní. Když jdou ostatní míšenci pěšky, já půjdu také. Ale pak se mi to rozleželo, přece jen Dafiné byl můj kůň, koupený z těžce vydělaných peněz. Její nabízenou ruku jsem ale nepřijal a do sedla se vyhoupl i bez její pomoci. Sedl jsem si dopředu, takže jsem se chopil otěží a rozjel se vpřed. Anori se mě přidržovala za pas, ale opět mlčela. Musela poznat, že jsem naštvaný. Zpět do tábora jsme dojeli během asi půl hodiny. Za námi se táhnul dlouhý zástup míšenců. Dante mě překvapil s jakou vervou se ještě teď v noci pustil do shánění stanů. Plachty se postupně samy tyčily a za chvíli náš tábor zabíral desetkrát větší plochu než předtím. Dostalo se na většinu mužů. My s Anori jsme si vlezli do svého stanu, který byl postavený stranou všech ostatních, zajišťoval tedy alespoň minimální soukromí. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Anori si sundala plášť a zblízka mi tak předvedla své šaty, které opět nebyly její. Ale moc jí to v nich slušelo. Až jsem zatoužil po tom, aby tu bylo ještě o něco více soukroměji. Anori se mi přitiskla k zádům a rukama mě objala kolem pasu.
"Co tě trápí drahý. Vypadáš naštvaně a já nevím proč," promluvila, a přitom mi vtiskla polibek mezi lopatky. Její blízkost na mě zapůsobila jako to nejúčinnější dráždidlo. Vzal jsem ji za ruce, přetočil ji před sebe a vášnivě ji políbil. Nebránila se mi. Až příliš pozdě jsem zjistil, že mě k ní nežene touha, ale vztek. A já už se nedokázal zastavit. Když bylo po všem, nenáviděl jsem sám sebe o něco málo víc, než jak jsem byl naštvaný na ni. Odešel jsem ke vchodu do našeho stanu, odtáhl plachtu a zapálil si. Jenže ani to mě neuklidnilo. Anori pořád seděla na posteli, nahá, vlasy do všech stran rozježené, typický postelový rozcuch. Ale neusmívala se a po chvíli jsem dokonce zjistil, že se nechvěje zimou, ale že marně zadržuje pláč. Došlo mi, že jsem jí asi ublížil víc, než jsem si v první chvíli myslel.
"Už nikdy na mě nesáhneš ve vzteku, rozumíš?" osopila se pak na mě a začala se rychle oblékat. Neřekl jsem na to nic.
"Ublížil si mi. Nevím, co tě tak strašně rozčílilo, ale nemusel sis to vylít na mě. Já myslela, že spolu trochu oslavíme ten dnešní úspěch a,…" rozohnila se, ale zmlkla, když si všimla mého výrazu.
"Úspěch? Úspěch? To myslíš vážně?" rozčílil jsem se tentokrát já.
"Nerozumím," zamrkala překvapeně.
"Měl jsem radost. Byl jsem na tebe tak pyšný, žes jim všem dala svobodu. Svobodu, kterou si jim ale hned v další vteřině sebrala! A ty tomu říkáš úspěch?" křičel jsem na ni. Anori o několik kroků ucouvla a instinktivně se přikrčila. To mě ještě víc vytočilo. Jako kdybych ji někdy při hádce uhodil! Možná kdyby mi hned došlo, že měla právo se bát, vzhledem k tomu, jak jsem k ní byl teď v posteli neohleduplný, dokázal bych se uklidnit. Ale mě to nedošlo. Myslím, že jsem nikdy nebyl tolik vytočený, jako právě teď. Anori na mě jen vyděšeně mrkala.
"Prý dobrovolné rozhodnutí. Kdy se asi měli rozhodnout? Nenechala si je vůbec vydechnout. Sundala si jim okovy a hned jim nabídla alternativu, ve které mají jistotu, že budou mít co dělat. Kdo by to nepřijal! Ještě když se tam předvádíš se svou silou. Přijde ti, že strach má něco společného s dobrovolností?" vyčítal jsem jí a přitom s ní silně zatřásl.
"Osvobodila si je z tyranie otrokářů jen proto, abys je donutila poslouchat tvoje příkazy, přijde ti to jako svoboda?" pokračoval jsem.
"Jsou odteď stejně svobodní jako ty. Mohou se rozhodnout, že za mě nechtějí bojovat, stejně jako ty. Mohou kdykoliv odejít, já z nich přece nebudu dělat armádu hned teď. Ale pokud se rozhodnou tu zůstat a bojovat, pak ano, budou poslouchat příkazy. Stejně jako to děláš ty u Bratrstva, Danteho nebo kohokoliv, kdo je hodností výš než ty. Tak v čem vidíš problém?" nechápala.
"A kdo si jako myslíš, že tu tvoji armádu povede?" odfrkl jsem si. Copak ona tu absurditu vážně neviděla?
"No, ty. Neznám nikoho, kdo by v tom byl kompetentnější," oznamovala mi opatrně. V tu chvíli můj vztek dosáhl snad té nejvyšší úrovně, jakou jsem kdy zažil.
"Já?" zařval jsem a Anori opět o několik kroků ucouvla.
"Tak na to rovnou zapomeň, já nikdy nebudu součástí téhle tvé manipulace! Rozumíš?" natáhl jsem se po ní a znovu s ní zatřásl.
"Vždycky jsem si myslel, že ty jsi jiná, že ti na míšencích a na mě záleží. Ale jsi úplně stejná jako všichni ostatní. Využít nás jen jako levnou sílu. Jako svoje otroky v první linii, které budou moct ostatní armády obětovat pro dobro světa. Tohle bych si o tobě nikdy nemyslel! Ale nemělo by mě to překvapovat, když ses tak dobře skamarádila s tou věštkyní, že?" pokračoval jsem v křiku.
"Křivdíš mi, Trene. Hrozně mi křivdíš. A přestaň na mě, prosím, křičet," vzlykala Anori, ale tentokrát mě její slzy neobměkčily. Slzy zrádkyně. Jen jsem zatnul ruce v pěst a odolával nutkání ji uhodit. Pořád jsem k ní choval dostatečné city na to, abych jí už podruhé fyzicky neublížil. Chvíli jsme stáli v tichosti proti sobě.
"Nechci být s tebou v jednom stanu," zamumlal jsem pak. Původně jsem to tedy myslel jako oznámení, že odcházím, ale Anori byla rychlejší. S hlasitým vzlykáním popadla svůj tmavý plášť a utekla ze stanu ven. Vzteky jsem uhodil do středového sloupu našeho stanu, až v něm zapraskalo. Až pozdě v noci, když jsem nemohl spát a jen tak ležel na lůžku, mi začalo docházet, jak zbytečně krutá slova jsem zvolil. Jak moc zbytečně jsem jí spílal. Že jsem na ni nemusel křičet. Mohl jsem to vyřešit v klidu. Jenže zrovna v tu chvíli jsem byl tolik rozčilený! A byl jsem i teď, i když se to dalo lépe ovládat. Měl jsem hned na začátku odejít a trochu se vyvětrat. Pak bych na ni tolik neřval. Zvedl jsem se, že ji půjdu najít. Sice jsem na ni byl pořád vytočený, ale mohlo se jí něco stát. A i když jsem byl před chvíli ve stavu, že jsem ji málem zbil, pořád mi na ní záleželo. Nemusel jsem chodit daleko. Ležela schoulená na provizorním lůžku mezi dalšími míšenci jen asi 300 metrů od stanu, zády ke mně. Pohladil jsem ji po vlasech. Při tom dotyku celá ztuhla a víc se schoulila do svého pláště.
"Zůstanu tady, když se ti hnusím natolik, že se mnou nemůžeš být v jedné místnosti. Mezi míšenci, na kterých mi podle tebe vůbec nezáleží. Možná že ani já nechci být s tebou ve stanu. S někým, kdo mě křivě obvinil. A kdo mi fyzicky ublížil. Bolí to, víš?" šeptala, aby nevzbudila ostatní muže. Ohleduplnost sama.
"Pojď zpátky do svého stanu. Jsem to já, kdo je vytočený a kdo by měl spát na zemi. Můžeš si myslet, jak si všem pomohla, ale v tomhle se s tebou absolutně neshodnu. A nebudeš mě do toho zatahovat. To ale neznamená, že tě nechám spát venku," odpovídal jsem stejně tak tiše a zvedal ji na nohy. Poslušně se nechala a vrátila se se mnou dovnitř. Odházel jsem si z postele na zem několik polštářů a pokrývek a pokynul jí, že je postel její.
"Já si ale za svým rozhodnutím stojím. I za tím, že ty bys měl stát v jejich čele. Takže co teď? Budeš mě až do konce života nenávidět? Budeme se každý den hádat? Budeš na mě pořád křičet? Když budeme mít sex, tak to nebude příjemné ani pro jednoho z nás?" zeptala se, a posadila se na kraj postele.
"Pořád tě miluji, ne nenávidím. Ale nedokážu oddělit náš soukromý vztah od toho pracovního, na to jsme je až příliš úzce spojili. Křičet na tebe už nehodlám. A to, co jsem dnes udělal, už se nikdy znovu nestane, to přísahám. Už nikdy na tebe nesáhnu ve vzteku," odpověděl jsem na všechny její otázky a ujistil ji, že její podmínku, kterou mi dnes uložila, hodlám dodržet.
"Takže se nechceš rozejít?" ověřovala si.
"Ne. Ale asi potřebuju pauzu, musím si to v klidu srovnat a promyslet, jak dál, abychom spolu vydrželi. Protože ve stavu, v jakém jsme teď, se to dlouhodobě udržet nedá," oznamoval jsem jí. Anori si odfrkla.
"Dát si pauzu jsou jenom jiná slova pro rozejít se, jen to neřekneš naplno," zamumlala. Přešel jsem k ní, klek si a vzal ji jemně za ruce.
"Nechci se rozejít. Chci s tebou být. Ale v mých očích jsi zrovna teď v jediné minutě osvobodila a znovu zotročila tisíce míšenců. A mě to vadí. Navíc to takhle nevidíš a nehodláš na tom nic měnit. Co ode mě čekáš jiného?" zeptal jsem se. Ze začátku jsem dokázal mluvit klidně, ale ke konci už jsem zase naštvaně odsekával slova. Anori to poznala.
"Kdo mi zaručí, že nedojdeš k závěru, že mě nechceš? Protože já jsem je opravdu osvobodila. Tohle jediné bylo moje poslání, pro které jsem vyvolená. A teď už chápu, proč jste na jeho význam nikdy nepřišli. Díváte se na to úplně jinak. Mým posláním nikdy nebylo vyhrát válku jako takovou. Ale copak můžu prostě jen tak vypustit tisíce mužů z jednoho města a nezaručit jim, že v dalším měsíci neumřou hlady? Jak by se na ně dívaly ostatní rasy, kdyby najednou hromadně přicházeli do okolních měst? Oni potřebují zajistit. Já pro výhru potřebuji armádu. A vy jako míšenci potřebujete provést něco velkého, aby vás ostatní rasy konečně přijali. Copak ty to nevidíš?" snažila se mi to vysvětlit a já už zase začínal být rozčilený. Pustil jsem její ruce, protože jsem pamatoval na svoje slova, že na ni ve vzteku nesáhnu.
"To ti namluvila ona?" protočil jsem očima. Anori mi chvíli oplácela pohled.
"Slib mi alespoň, že až o tom budeš přemýšlet, vezmeš v úvahu a tenhle můj důvod ano?" vzdala to nakonec a sklopila hlavu. Na to jsem jen lehce přikývl.
"Požádám ráno Danteho, aby mě přemístil do Chamonu. Budu u rodičů. Náš dům je tvůj. A znovu připomínám, že se s tebou nerozcházím. Když mě budeš potřebovat, budu tam," oznámil jsem jí a položil se na zem na deku a polštáře, které jsem si tu rozložil.
"Nebudeme do toho Danteho zatahovat Nedovolil by ti ode mě odjet. Přemístím tě tam sama," zamumlala ze svého místa Anori. A to byla první noc, kterou jsme strávili každý zvlášť. První z mnoha. Anori mě ráno přemístila do Chamonu, sama se pak vrátila zpět do tábora. U mámy jsem samozřejmě měl dveře otevřené a samozřejmě chtěla slyšet, co se stalo, že spolu s Anori nemluvíme. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale řekl bych, že marně. Od té doby, co se stal ten incident s Colin, mi dávala za vinu úplně všechno, co se v našem vztahu pokazilo. A řekl bych, že i tentokrát se jí nezdálo, že by Anori dělala něco špatně. Mě se to tedy zdálo. Zavřel jsem se u sebe v pokoji a natáhl se na postel. Mám hodně o čem přemýšlet. A štvalo mě, že mi Anori už teď chybí, přestože jsem ji paradoxně nechtěl vidět. Chtěl jsem být sám. Ale když jsem to teď měl, taky jsem nebyl spokojený. První noc jsem spíš, než o tom co se stalo a proč se to stalo, přemýšlel, jestli se Patrik a ostatní o Anori dobře postarají. Aby se jí beze mě něco nestalo. Už teď jsem měl v jedné věci jasno. Budu to muset celé nějak skousnout, protože se chci vrátit zpátky k Anori dřív, než si najde někoho, kdo by jí na rozdíl ode mě nikdy neublížil.

 


K čemu jsem byla vyvolena?

28. listopadu 2018 v 23:29 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se po delší době opět hlásím s pokračováním. Práce mě tak zahlcuje, že občas prostě všechno pracovní zavřu a jdu psát povídku :D. Dnes konečně odhalení k čemu tu Anori vlastně je. A předem se omlouvám, ale když jsem tu povídku v patnácti začala, bylo to stylem - to mě do té doby napadne. No a nenapadlo, takže za velice omezenou nápaditost se omlouvám!
.
.
Přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem ztratil Anori z dohledu, jsem měl trochu strach. Zůstal jsem tu jen s tím druhým míšencem a proti nám stála tlupa ozbrojených mužů. Předpokládal jsem, že to všechno byli dozorci. Ti s námi nebudou mít zrovna velké slitování.
"Tak jdeme," zavelel jeden z nich a nevybíravě do mě strčil. Vydal jsem se tedy směrem, který mi naznačoval. Nešli jsme do města hlavní branou, ale postranním vchodem. Viděl jsem kolem sebe tolik mužů a žen své rasy, nikdo z nich však nebyl svobodný. Bylo mi z toho trochu těžko. Doufal jsem, že Anori ten pohled zvládla a nenechala se ovládnout emocemi. Musela být profesionální, jinak se nedozví, co potřebuje. Ale taky jsem věděl, jak díky mně nenáviděla, když někdo míšenci opovrhoval. Dostrkali nás do jedné nízké kamenné budovy, prostrčili nás dveřmi a zabouchli je. Byla to jen jediná místnost z chladného kamene, nikde ani jediný kus nábytku.
"To bude dlouhé čekání. Doufám, že se tu slečna nebude moc zdržovat. Tohle nevypadá na hotelové služby," promluvil muž, který tu byl se mnou. Jen jsem mu to odkýval, neměl jsem chuť se o tom bavit. Původně jsem si tedy opravdu myslel, že nás tu nechají o hladu až do Anorina odjezdu a budou doufat, že na nás zapomene a oni se budou moci přiživit na našich životech. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že budou tolik pospíchat, abych byl zbaven své svobody. Myslel jsem si, že Anori dala jasně najevo, že si nepřeje, aby se nám dvěma cokoliv stalo. Bylo tomu totiž jen několik málo hodin, když v zámku zarachotil klíč.
"Oba dva jsou dobře stavění. Tenhle bude skvělý na výkopové práce," kývl nově příchozí muž hlavou směrem k mému společníkovi.
"A tenhle se bude vyjímat v bojových arénách," prohlédl si tentokrát mě. No skvěle.
"Na to nemáte právo. Jsme doprovod slečny Anori," ozval se můj společník, který také nebyl nijak nadšený představou, že by měl někde něco kopat.
"Dala, myslím, jasně najevo, že si nás hodlá zase odvést, až odsud bude odcházet," souhlasil jsem s tím, že prodat nás nebude možné. Ovšem proti přesile šesti mužů, kteří mě každý popadli a nebyli zrovna ohleduplní, jsem neměl jinou možnost než se nechat vyvést ven. Protáhli mě ulicí směrem do středu města. Teď jsem se teprve zděsil při pohledu na několik v řadě vyrovnaných velkých klecí, kde se k sobě těsnali muži. Všichni nás sledovali. Do jednoho. Celou cestu jsem se vzpouzel a dokola opakoval, že jsem svobodný a mám nějaká práva. Dokonce se mi povedlo jednou uvolnit ruku a jednomu z mých věznitelů uštědřit ránu. Že to byla velká chyba mi došlo až později.
"S tímhle začněte," ukázal na mě jiný muž, který měl na sobě dlouhou tuniku z drahých látek. Viděl jsem hořet ohně a viděl jsem železné tyče s čísly na koncích, které sloužily jako cejchy. O žádný takový doplněk jsem rozhodně nestál. Zapíral jsem se patami, jak nejlépe jsem mohl, ale byli v přesile. Ulevilo se mi jen na okamžik, když jsme cejchy míjeli bez povšimnutí. Následně mě ovšem polil studený pot. Mířili jsme k popravčímu špalku. Moje protesty byly ještě o něco intenzivnější, jejich pěsti o dost tvrdší. Dotáhli mě až ke špalku, donutili mě padnou na kolena a ruku mi drželi položenou na špalku. Takže za to nezaplatím hlavou, ale paží?
"Za to, že si dovolil vztáhnout ruku, proti svým pánům. Pro výstrahu," řekl opět ten muž dost nahlas, aby ho slyšeli okolo stojící míšenci. Téměř všichni se mačkali u mříží, aby na mě dobře viděli. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Neprosili o slitování, ani jim ale nijak nepřizvukovali. Byla to odevzdanost a absolutní pasivita. S tím se nesmířím! Nechci přijít o ruku. Anori s tím jistě něco udělá! Tahle myšlenka mě ochromila. Anori s tím něco udělá? Proboha chlape, vzmuž se. Odkdy se o tvoje bezpečí musí starat tvoje žena? Situace ovšem byla zoufalá a já tak sahal i k zoufalým myšlenkám.
"Jsem zvědavý jak dlouho vydržíš v bojové aréně bez pravé ruky," otočil se ten muž tentokrát ke mně. Nechápal jsem, jak mohl být tak krutý k někomu, kdo mu nikdy neublížil a kdo mu nikdy ani nepatřil. Moje ruka pevně ležela na špalku, zbytek těla mi pevně drželo několik strážných. Nezbývalo mi nic, než pevně zavřít oči a připravit se na celoživotní bolest. Fyzickou a pak tu psychickou.
"Posílá mě má paní, věštkyně," ozval se za mnou dívčí hlas. Všichni okamžitě ustali ve svých činnostech. Pokrčil jsem prsty pravé ruky, abych si jejich přítomnost užil ještě o chvíli déle. Zároveň mě překvapila oddanost, s jakou tu všichni sloužili své věštkyni.
"Má paní si přeje tyto dva muže do paláce. Kdo jim hrubou silou ublíží, ponese si následky jako ten, který by rozkazu neuposlechl. Svou vůli si přeje vyplnit okamžitě. Prosím pustě je, aby mě mohli následovat," promluvila opět ta dívka, ani jednou se na mě ale nepodívala. Ovšem jakoby její slovo bylo zákonem, byl jsem rázem volný. Rychle jsem si promnul pravou ruku. Byl jsem opravdu rád, že seděla na svém místě. Bez jakýchkoliv protestů jsem se spolu s tím druhým mužem vydal za dívkou. Prohlédl jsem si ji. Byla mladá, asi jako moje Anori, ale neuvěřitelně štíhlá. Na sobě měla volné průhledné kalhoty, které ji kolem pasu a kotníků držely na tmavé gumě. Měla odhalené břicho, ale ňadra a ruce měla zakryté. Vlasy měla pečivě sčesané a schované pod barevným šátkem. Celkově jsem zdejší módě nerozuměl. Byl jsem tak vděčný, že jsem nepřišel o ruku, že mě ani v první chvíli nenapadlo uvažovat o tom, proč by nás tu věštkyně chtěla.
"Co po nás tvá věštkyně chce?" zeptal se můj společník. Také mu to vrtalo hlavou.
"Nevím, neptám se své paní, proč věci dělá. Ale často přivádím atraktivní muže do paláce a ráno zase zpět mezi ostatní. Mají výsadu nedotknutelnosti," odpověděla nám, opět aniž by nám věnovala jediný pohled. No skvěle, takže sice nepřijdu o ruku, ale strčí mě někomu, nejlépe věštkyni do postele? Nevěděl jsem, co mě víc ponižuje. Já ale rozhodně s nikým spát nebudu. Jsem věrný Anori a tak to i zůstane. Mezitím, co jsem přemýšlel, jak z toho ven, můj společník se od nás v doprovodu dalších děvčat odpojil.
"Má paní mi řekla, že jste očekáván v těchto komnatách. Venku jsou stráže a pokus o útěk bude potrestán ztrátou přízně naší paní. Za těmito dveřmi najdete teplou vodu, jídlo a čisté šaty. Očekává se, že budete slušně upraven," poučila mě o mých povinnostech, strčila mě dovnitř a nechala mě tam stát. Slyšel jsem, jak za mnou zaklapla na dveřích západka. No výborně. Ještě jsem dostal podrobnou instruktáž k tomu, jak být co nejlepším prostitutem. Zaslechl jsem rychlé ženské kroky, které se ke mně přibližovali. Kramfleky zvonily o mramorovou podlahu a já o krok ucouvl směrem ke dveřím. Věděl jsem, jak ženy reagují na můj vzhled. Nutnou touhou mě mít na jednu noc. O to jsem nestál.
"Jasně jsem řekla, že nestojím o žádné potěšení. Odejděte," promluvil ženský hlas dříve, než ke mně jeho majitelka došla. Znal jsem ten hlas. A ona zase okamžitě poznala mě.
"Ach Trene. Tak tebe jsem tu vůbec nečekala. Jsi celý?" vrhla se mi Anori do náruče. No tak tímhle stylem si svou službu rád splním do posledního detailu. Několik hodin o samotě a v soukromí s mou nádhernou snoubenkou nemůže být na škodu. Chtěl jsem ji políbit, ale zarazil mě jiný ženský hlas.
"Chápu, že o něj bojuješ. Je krásný. Pěkně svalnatý ale přitom štíhlý," prohlížela si mě. Eh, takže jsem přece jen měl sloužit k dobru někomu jinému? Zaštítil jsem Anori o trochu víc vlastním tělem, přestože to já jsem tu byl ten vystavovaný a okukovaný.
"Chrání tě. Jak milé. Jen jsem si k tobě, drahá, představovala někoho veselejšího a živějšího," zareagovala hned na mé pohyby. Taky by nebyla veselá a živá, kdyby si prošla tím, čím já. Předpokládal jsem, že je to ona, věštkyně. Její šaty byly z drahých látek a ona sama byla velice hezká. Ale na můj vkus až příliš hubená a příliš výrazně nalíčená. Svůdně se na mě usmála a já k sobě pevněji přitáhl Anori.
"A věrný až do morku kostí. Vůči mému kouzlu je naprosto imunní. Je to frustrující a velice fascinující. Ráda bych o tom zjistila více. Ale předpokládám, že ty mi ho nepůjčíš, že?" usmívala se.
"To tedy nepůjčím. Leda že by sám chtěl, o čemž ale dost pochybuji. Že, drahý?" obrátila se na mě Anori a zajistila tak, že tento rozhovor přestal probíhat jen kolem mě. S přikývnutím jsem ze sebe vydal i souhlasný zvuk. Věštkyně se zasmála a přistoupila k nám ještě o něco blíž.
"Jak jsem slíbila, nic se mu nestane. A každý večer ti ho přivedou až do postele. Více pro tebe zatím udělat nemohu. Zítra si spolu promluvíme o tvém poslání. Přeji příjemnou noc," mluvila k Anori. Když mě míjela, rychle ke mně přiskočila a pokusila se mě políbit. Zareagoval jsem včas, aby mě její rty jen lehce líply na tvář.
"Tak moc frustrující," povzdechla si a měla se k odchodu. Anori si vedle mě povzdechla.
"Je úplně jedno, jestli se holíš nebo ne. Stejně mi tě pořád každá závidí. Je to vyčerpávající," zakoulela teatrálně očima a pak se vytáhla na špičky a nastavila mi rty. Tomuto pozvání jsem tedy rozhodně neucuknul a věnoval ji jeden velice vášnivý polibek.
"Venku mi řekli, že se mám nejprve umýt, najíst a čistě obléct. Že se ode mě očekává, že budu upraven dříve, než vstoupím do tvé ložnice," dobíral jsem si ji.
"Ano, je tu obrovská vana, tác plný jídla a velká manželská postel. Jen mi přijde dost zbytečné, aby ses ještě oblékal. Je to ztráta času, stejně tě šatů okamžitě zbavím," zavrněla mi do ucha. Musel jsem se držet, abych zvládl alespoň navštívit tu velkou vanu a ten tác s jídlem. Měl jsem hrozný hlad o tom nebylo pochyb. Anori mi při všem trpělivě asistovala. Měla pravdu, když říkala, že je tu obrovská vana. Dala se v ní udělat dvě dlouhá tempa a měla několik schůdků, na kterých se pak dalo odpočívat. Přestože Anori tvrdila, že je to zbytečné, před večeří jsem se přece jen oblékl do čistého. Společně jsme pak seděli nad tácy plnými jídla. Anori jen sem tam uždibovala a tvrdila mi, že jedla už předtím.
"Řekni mi, co se dnes tam venku stalo. Byl jsi…otřesený, když jsi sem přišel. Ublížil ti někdo? A jak to vypadá mimo hlavní třídu? Je to asi horší, že?" začala na mě Anori mluvit, a přitom se natáhla po nějakém ovoci, které jsem v tomhle na kousky nakrájeném stavu nebyl schopný identifikovat.
"Já myslel, že si užijeme pěkný večer," snažil jsem se pronést co nejklidněji. Anori ke mně zvedla pohled.
"Trene já jsem taky cestou viděla spoustu nepěkných věcí. Věcí, se kterými budu určitě chtít něco udělat. Potřebuji se alespoň ze začátku trochu mírnit, abych se dozvěděla, co potřebuji. Ale jestli ti někdo ubližoval…nedovolím, aby ses vrátil někam, kde ti hrozí nebezpečí," povídala. Hleděl jsem si jídla a její slova okázale ignoroval. Anori se zvedla, obešla stůl a posadila se mi přímo do klína.
"Teď budeš mít o něco složitější se mi vyhýbat. No tak spusť," pobídla mě znovu. A tak jsem jí o všem pověděl. I o tom, jak mě zarazilo, jak moc jsem si zvykl spoléhat na Anorinu moc, kterou jsem za sebou vždy měl. Anori jen v tichosti poslouchala a prsty mě přitom vískala ve vlasech.
"To mě moc mrzí, lásko," zašeptala pak a vtiskla mi polibek. Ve chvíli, kdy zjistila, že se už nehodlám vrátit k jídlu, přitáhla si mě co nejpevněji k sobě, zatímco mě čím dál tím vášnivěji líbala na rty. Ochotně jsem se k ní přidal. Druhý chod večeře si můžu dát ještě potom. Anori se mezitím potýkala s ozdobným uzlem, který jí za krkem držel uvázané šaty. Původně mě vůbec nezarazilo, že v těchto šatech nepřijela. Teď jsem si ale nemohl nevšimnout.
"To nejsou tvoje šaty," promluvil jsem i nahlas.
"Ne, dala mi je věštkyně. Jsou vzdušné, což se v tomhle horku hodí. A v tomhle případě i docela praktické," usmála se, když uzel konečně povolila. Šaty z ní okamžitě sklouzly a odhalily tak její ňadra.
"V tom máš pravdu," přikývl jsem, i když se mi moc nelíbilo, že dostávala od věštkyně dárky. Nemělo by se jí na tomhle místě líbit. Ale popravdě ono si nejspíš ten přepych okolo nešlo neužívat. To jen já byl zabržděný, protože jsem viděl i tu druhou stranu věci.
"Drahý, ať už myslíš na cokoliv, teď to odsuň stranou. Pojďme si vynahradit všechny ty noci, které jsme strávili v bitevních táborech," vydechla mi do ucha, zvedla se mi z klína a odváděla mě k zadním dveřím, za kterými jsem tušil ložnici. Šaty z ní tím pohybem sklouzly úplně. Nenechal jsem se dvakrát pobízet.

(Anori)

Probudila jsem se časně ráno. Tren ležel na zádech, ruku složenou za hlavou a mě si tiskl k boku. Já měla hlavu jako vždy položenou na jeho prsou. Cítila jsem, že nespí.
"Nemůžeš spát?" zabroukal.
"Ne, jsem nervózní z toho, co se dnes dozvím," přiznala jsem. Měla jsem trochu strach z toho, co mi věštkyně řekne.
"Určitě to nebude nic hrozného. Vypadala, jako že se jí líbíš. Kdyby to nebylo dobré poselství, určitě by k tobě nebyla tolik milá," konejšil mě Tren.
"Já bych řekla, že ses jí hlavně líbil ty," zabručela jsem a on si mě se smíchem přitáhl ještě o něco těsněji k sobě. Bez zaklepání se vedlejší místností rozlehly rychlé kroky. Sotva jsem nás stačila pořádně přikrýt, dveřmi dovnitř vcházela věštkyně.
"Dobré ráno," zahlaholila a posadila se na Trenovu polovinu postele. Tren se v odpověď na její blízkost okamžitě stáhl více na tu moji polovinu. Políbila jsem ho na rameno. Jak jsem kdy mohla pochybovat o tom, že by měl zájem o jiné ženy. Byl mi tak věrný!
"Dobré," odpověděla jsem a Tren spíš zakýval na pozdrav. Řekla bych, že z věštkyně moc nadšený nebyl. Ale nemohla jsem se mu divit, když on viděl, co venku provádí se svými poddanými.
"Mám dnes spoustu práce, proto bych si s tebou chtěla popovídat hned. A tvůj pohledný přítel by se stejně měl vrátit mezi ostatní. Můj slib samozřejmě stále platí, pokud tě potěšil…ach, je opravdu okouzlující, nahý obzvlášť," povídala. Vůbec se mi nelíbilo, že mi ho okukuje a i Tren byl z jejích lichotek nesvůj. Navíc ta část s tím, že její slib platí, pokud mě potěšil, mě a řekla bych i jeho dost urážela.
"Je to můj snoubenec, ne můj postelový otrok. Nemusí mě potěšit, aby si vysloužil tvou ochranu," ohradila jsem se. Vadilo mi, jak na míšence nahlížela.
"Dobrá, dobrá. Jsi v tomhle ohledu naprosto dokonalá. Přesně taková, jaká bys měla být. Jak úžasné," smála se. A já opět nechápala.
"Oblečení máš vedle, krasavče. Večer tě zase přivedou sem," oznámila pak Trenovi. Ten chvíli otálel než zjistil, že nemá na výběr, a musí nahý projít před věštkyní. Udělal to ovšem se svou obvyklou grácií, že jsem na něm málem oči nechala. Když se oblékl, vrátil se pro rychlý polibek a zároveň mi podával šaty, které jsme včera nechali ležet u jídelního stolu.
"Večer," slíbila jsem mu. Jemně se pousmál a odešel. Opravdu mi vadilo, že jsem ho musela nechat jít, ale samu sebe jsem přesvědčovala, že je to jen pro tentokrát. Že příště už ho odvést nenechám. Tou dobou už od věštkyně dostanu to, co budu potřebovat.
"Tak, a teď si spolu můžeme promluvit," zatleskala věštkyně rukama a natáhla se ke mně do peřin.
"Neoblékej se, jsi moc pěkná," zarazila mě pak, když jsem si chtěla navléknout šaty. Ona sama na sobě měla jen průsvitnou dlouhou halenku a spodní kalhotky, ale původně jsem si myslela, že je to kvůli Trenovi. Očividně nebyla vybíravá. Neochotně jsem šaty nechala ležet v peřinách. Jen velmi nerada jsem byla nahá před jinou osobou, než byl můj snoubenec. A to i přesto, že ta osoba byla ženského pohlaví.
"Přijela jsem, abych se tě zeptala, k čemu jsem vlastně vyvolená," spustila jsem narovinu. Až mě ta přímočarost překvapila. Nejspíš jsem od Trena pochytávala čím dál tím víc různých zvyků.
"Mohlo mě napadnout, že to Dante nepochopí. Jen jsem netušila, že tě nechá v nevědomosti tak dlouho," protočila oči v sloup a přisunula se o kousek blíž.
"Nechtěl za tebou jet, protože říkal, že bys mu nic neřekla. Nemá tě zrovna v oblibě," řekla jsem upřímně.
"Ten nemá v oblibě nikoho, kdo mu ubírá na autoritě. Kdyby moji muži byli postaveni do situace, aby si vybrali mezi mým a jeho příkazem, byla bych vítězem," zazubila se. Spolkla jsem jedovatou poznámku o tom, že to platí pouze v případě svobodných mužů. Otroci by za ní pravděpodobně tolik nestáli, kdyby měli na výběr.
"Ale zpět k tobě. Mohu ti zopakovat znovu tu část, která tě předurčuje. Začátek slyšet nepotřebuješ, ten byl proto, aby tě našli ještě jako nemluvně, protože ti hrozilo velké nebezpečí. Alespoň jednu část Dante zvládl," povídala mi a to už seděla úplně u mě.
"Do toho," přikývla jsem, abych to čekání konečně zkrátila. I když jsem se vnitřně připravovala na to, že tomu nejspíš nebudu rozumět.
"Spanilá růže okovy trhá, udatných zástupy přivede. Dračí duši, srdci věrná, s útlakem válku povede," pronesla věštkyně obřadně. Chvíli jsem si ta slova nechávala projít hlavou. Věštkyně mi dávala čas, rozvalovala se vedle mě v peřinách a vůbec nevypadala jako někdo, kdo v křišťálové kouli, nebo kde, viděl celý můj osud ještě předtím, než jsem se narodila.
"Mě to přijde docela jasné. Ale Dante bude zklamaný," zamumlala jsem pak. Věštkyně ke mně pozdvihla oči a široce se usmívala.
"Věděla jsem, že pochopíš hned. Dante je příliš zahleděný do svých věcí, proto si nejspíš celé mé proroctví vyložil po svém. I když technicky vzato máte pravdu oba," přikývla mi.
"Tomu teď asi úplně nerozumím. Spanilá růže jsem pravděpodobně já. Na to poukazuje i ta dračí duše - znamená to harmonii, schopnost ovládat přírodní živly, a i srdci věrná, protože většinou jednám na základě toho, jak danou situaci cítím, než že bych se řídila řádem a pravidly. Ostatní části toho proroctví pak ale nepoukazují na celou válku. Nemám ukončit útlak ze strany Shinigami a zrádců. Mým posláním je zastavit útlak míšenců. Okovy trhá, zástupy udatných přivede," mluvila jsem nahlas. Lépe se mi tak přemýšlelo.
"Jsi velice chytrá. Chápeš už, proč jsem měla takovou radost, když jsem zjistila, že miluješ míšence? Že jsi jim opravdu nakloněna tak, abys pro ně vyhrála válku?" chytila mě za ruce a oči jí planuly.
"O válce ale nemluvíš," zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
"Ty na to jistě přijdeš. Zamysli se, co se stane, když osvobodíš míšence z útlaku. Jak je vlastně osvobodíš?" naléhala. Nevím, proč mi to nemohla říct rovnou a nutila mě, abych si na to přišla sama. Kdyby tu byl alespoň Tren, ten by to jistě vymyslel. Jenže pak mi postupně začala zapadat jednotlivá kolečka do sebe. Útlak míšenců. Trhání okovů. Co když je mým posláním osvobodit zdejší míšence? Dát jim možnost bojovat svobodně za naši věc? Zástupy udatných přivede. No jistě! Jak budou ostatní rasy reagovat na to, když najednou začneme válku vyhrávat, protože tu bude nová silná armáda míšenců? Nepozvedne je to náhodou v jejich očích? A bude to prvním krokem k tomu, aby se stali plnohodnotnými členy společnosti nejen pro mě, ale pro všechny? A zároveň dám Dantemu další zbraň, jak tuhle válku vyhrát. Touhle zbraní nemá být má moc. Ale síla mého slova a mého postavení. Síla armády míšenců. Síla armády, kterou se mu svým vlivem pokusím získat. To je můj úděl. Věštkyně mě s úsměvem pozorovala, musela vědět, že jsem si právě v hlavě poskládala celou skládačku.
"Dobrá, Dante možná bude z mého poslání nadšený. Ale ty už moc ne," otočila jsem se čelem k ní. Zarazilo mě, když se rozesmála.
"Drahá Anori, viděla jsem, co se může stát. Mám i mezi otroky několik věrných, kteří po svém propuštění budou hledat službu v mém paláci. O dostatek personálu strach nemám. Ach jsem tak šťastná, že jsi pochopila. A trvalo ti to jen pár minut. Dante na to nepřišel za celých 37 let," kroutila nevěřícně hlavou.
"Nedivím se mu. Jistě si útlak vysvětloval pro všechny, a zapomněl se zaměřit na ty, kteří jsou nejutlačovanější. Já to díky Trenovi vidím jinak a napadlo mě to hned. Dante tenhle pohled nemá, protože jeho, ani jeho rodinu nikdo neutlačuje. Já žiju s mužem, který si útlakem procházel celý svůj život. Opravdu všechno, co se mi stalo, mě dovedlo do tohoto bodu dokonale připravenou pochopit,…" žasla jsem, jak do sebe všechno zapadalo.
"Jednu věc ale přesto nechápu. Věděla jsi, že pomohou vyhrát válku, proč si s tím ale musela čekat na mě? Mohla si je přece osvobodit ty! Jejich loajalitu už máš. A efekt by to mělo stejný, jen bych u toho nemusela stát já. Proč míšence také utlačuješ?" nechápala jsem.
"Mým osudem nikdy nebylo válku vyhrát. Mým posláním bylo připravit ti půdu, jak nejlépe budu moci. Ke mně nikdo z míšenců není loajální. Ale budou k tomu, kdo jim vrátí svobodu. Nikdy by sis nezískala jejich oddanost, kdyby byli svobodní. Uznávám, že kdyby bylo po mém, zacházelo by se s nimi šetrněji. Přeci jen, je mezi nimi tolik hezkých chlapců. Ale tenhle systém tu přetrvává celá staletí. Byl tu dávno předtím, než jsem se narodila a dostala po matce do vínku dar jasnozřivosti. Zdědila jsem ho po svých předcích, kteří ho zavedli ze mě neznámých důvodů. A já ho udržela kvůli téhle válce a záchraně tohoto světa. Ale nečekám, že mě pochopíš," zahihňala se na konci. Chvíli jsem o tom v tichosti přemýšlela.
"Dnes večer bys měla požádat svého přítele o pomoc. Jsem si jistá, že už sama vymyslíš, co máš dělat. Jen škoda, že se jak s ním, tak s tebou budu pak muset rozloučit. Oba dva bych si vás tu nejraději nechala. Jsi tak krásná!" povzdychla si znovu, věnovala mým prsům dlouhý pohled, pak se zvedla z peřin a odcházela.
"Pořádně si odpočiň a nic neuspěchej. Chce to čas. Dantemu to řekni, jen pokud to sama uznáš za vhodné. Hodně štěstí, sladká Anori," zastavila se ještě mezi dveřmi. A pak na mě velice významně mrkla. Jakoby mi tím naznačila, že její poslední věty byly mířeny někomu, kdo neprávem poslouchal. Pak mě nechala o samotě ležet v těch nadýchaných peřinách. Měla jsem tedy rozhodně o čem přemýšlet.


Věštkyně

5. listopadu 2018 v 7:44 | Yui-chan |  Růže msty
Tak jsem tu s pokračováním, které už mám zase více jak měsíc schované v šuplíku. A navíc s týdenním zpožděním s vydáváním, než jak jsem slíbila. Přesto doufám, že se díl bude líbit :).
.
.
Po pár hodinách jízdy mě celá tahle výprava přestala bavit. Po poslední bitvě jsem byla ještě neodpočatá a rozlámaná. A popravdě v sedle jsem se necítila jako v bavlnce. Ale nahlas jsem nebrblala, protože jsem si byla vědoma, že to já jsem chtěla jet co nejdříve. Dante mě pravděpodobně trochu trestal za to, jak jsem na něj tlačila s tím plánováním. A protože měl mnohem více zkušeností, dokázal mi to vrátit tak, aby potrestal jen mě a zároveň to nikdo jiný nepoznal. Možná kromě Trena, který poctivě držel tempo vedle mě a obdarovával mě povzbudivými pohledy.
"Anori, kde bereš čas si ještě dělat takové účesy," dojel mě z druhé strany Patrik a Trenovi kývl na pozdrav.
"Já si, Patriku, neumím na hlavě vytvořit nic složitějšího než cop. Tohle všechno je Trenova práce," oznámila jsem s úsměvem. Patrik uznale kývl hlavou a dál jsme vedli nenucenou a přátelskou konverzaci. Patrik byl mnohem komunikativnější než Tren. Cesta mi pak rychleji ubíhala. Když jsme večer rozbalili tábor a já se mohla natáhnout na našem lůžku, byla jsem spokojená se vzdáleností, kterou jsme urazili. Přišlo mi, že postupujeme dobře. Skopla jsem boty a opláchla si v přenosném umyvadle obličej. Pak celé paže. A nakonec jsem se omyla téměř celá. Nechtěla jsem se úplně svlékat, přece jen sem mohl kdokoliv kdykoliv vejít. Takže jsem si jen různě odhrnovala oblečení.
"Hmm, moc zajímavý pohled," zavrněl od vstupu Trenův hlas. Hrozně jsem se ho lekla. Tren ovládl uculení a taky přistoupil k umyvadlu.
"Postupujeme dobře, lehce nad plán," oznámil mi pak. Pravděpodobně byl na poradě u Danteho. Mlčky jsem mu pomohla z košile a pak se mu přimkla k zádům.
"Co to děláš, broučku? Potřebuji se taky opláchnout. A pak bychom si měli oba odpočinout. Máme za sebou náročný den," domlouval mi, ale rozhodně se mi nepokoušel vykroutit. Políbila jsem ho mezi lopatky a pak ho nechala se umýt. Mezitím jsem si sedla na naše lůžko s knížkou.
"Mě se ale ještě nechce úplně spát," prohlásila jsem se skousnutým rtem. Tren se na mě podíval. Samozřejmě ten dvojsmysl pochopil, ale zároveň věděl, že nás nehodlám vystavovat nebezpečí toho, že bude celý tábor vědět, co tu děláme.
"Můžeš mi předčítat, jestli chceš. Tu knížku už jsem sice četl, ale rád si tě poslechnu," přikývl pak a posadil se ke mně. Já mu ovšem knížku vrazila do ruky.
"Já bych ale chtěla, abys mi předčítal ty," usmála jsem se a hned si mu přilehla na hrudník, aby mi tu knihu nemohl vrátit.
"Já si ale řekl první," zamrkal překvapeně.
"Ty můj hlas posloucháš celý den. Já si toho tvého příliš neužiju. Takže šup šup, čti," pobídla jsem ho a pohodlněji se k němu přivinula. Vždycky, když něco nečekal, mu trvalo notnou chvíli, než na mě přestal kulit oči a překvapeně mrkat. A mě se to hrozně líbilo. Naštěstí se mi nestávalo zrovna často, že by odmítl moje přání, takže jsem si mohla užívat přibližně hodinu jeho sametového hlasu, který mi předčítal napínavý kriminální příběh s prvky fantasy. Můj oblíbený žánr. Tren jím tak nadšený nebyl, obzvlášť proto, že děj byl vyprávěn ženou, která nešetřila pochvalami na vzhled svého kolegy. A navíc už dopředu znal zápletku, i když mě vážně zajímalo, co ho přimělo si zrovna tohle přečíst. Potom se mi omluvil, že není zvyklý tolik mluvit, takže ho poměrně bolí hlasivky, a tak jsme se přece jen dostali k tomu odpočívání. Ale já byla naprosto spokojená. Tedy až do rána, kdy jsem vstala úplně rozlámaná. Včerejší bitva a ještě ta dlouhá jízda na koni mi daly zabrat. Odmítala jsem se vykulit z Trenovi náruče, ani když mě lákal na všemožné verze snídaně. Nakonec mě přece jen vyhnal pocit zodpovědnosti. Když už jsem si tuhle výpravu objednala, neměla bych ji zbytečně protahovat. Brzy jsme se tedy všichni ocitli opět v sedle. Patrik s Erikem se během chvilinky ocitly po našem boku a dělali nám milou společnost. Lépe řečeno Erik se přilepil na Trena a vyptával se ho na všechno možné ohledně těch minulých bitev, strategií a jeho názoru na ně. Ani jsem nevěděla, že v té poslední bojoval s námi. Neměla jsem čas se moc rozhlížet, a protože za námi nepřišel před bojem, nevšimla jsem si ho. Já si tak mohla popovídat s Patrikem, aniž bych musela mít pocit, že Tren kontroluje všechno, co si řekneme. Sice přestal žárlit na venek, ale dala bych ruku do ohně za to, že žárlit uvnitř na něj nepřestane nikdy. Okrádal ho o mou pozornost, kterou bych jinak věnovala Trenovi. Pral se sám se sebou, kdy mi nechtěl sebrat dobrého přítele, ale zároveň byl raději, když měl o našich aktivitách přehled. My jsme mu s Patrikem nedávali žádné důvody, aby o nás pochyboval, taky proto nic nenamítal, když mi měl Patrik dělat doprovod. Bylo mi ale jasné, že by stačil i malý náznak a okamžitě by zasáhl. Tentokrát byl ale tak zabraný do rozhovoru s Erikem, že jsme spolu s Patrikem klidně mohli sem tam prohodit laškovný žert, který ani jeden z nás nemyslel vážně. To jsem poznala. Tren sice tvrdil, že nevidím, když o mě muži usilují, ale v tom se mýlil. Velmi často jsem poznala jejich zájem hned ze začátku, ale měla jsem nutnou potřebu Trenovi dokázat, že se s tím zvládnu vypořádat sama a že jakémukoliv pokušení odolám. Pro něj. Kvůli němu. Byla jsem zbytečně malicherná, stejně jako byl on zbytečně opatrný. Nahlas jsme si ale nevyčetli nic a náš vztah perfektně plynul dál. On věřil mě, že bych ho nezradila, já v něm zase měla jistotu, že mi nechá prostor, ale kdyby se mi dělo nějaké příkoří, hned by mi přispěchal na pomoc. Po hodině cesty k naší skupině přijel Dante.
"Chlapče, příští tábor bude jedna z posledních příležitostí, kde na nás počkat mimo tuto záležitost," nadhodil Trenovi. Ten nevypadal, že by byl zrovna dvakrát nadšený z toho, že tuhle věc probírá před ostatními a já bych tipla, že obzvlášť před Patrikem.
"Myslím, že jsme se jasně dohodli, že to riziko podstoupím," opáčil Tren.
"Dobrá, dělej, jak myslíš," uzavřel to Dante takovým tónem, který jako by říkal, že cokoliv se stane, může si za to Tren sám.
"Copak si, Dante, myslíte, že bych tam mohla Trena zapomenout? Možná nevjedeme oba dovnitř města, ale každopádně ho společně opustíme," vložila jsem se do jejich debaty.
"Myslím si, Anori, že nemáš ani tu nejmenší představu, do jakého prostředí jedeme a co by se mohlo stát," otočil se tedy Dante ke mně.
"Pane, já si zase myslím, že mám poměrně dobrou představu o tom, co se stane, jestli Anthony na konci téhle cesty nebude stát za branami živý a svobodný. U Anori jsem si tím dokonce poměrně jistý, přestože je jejím cílem spíš to, aby Anthony svobodný nezůstal," řekl Patrik a Erik mu přizvukoval. Pleskla jsem ho po ruce, ale smála se, protože ta absurdita tam byla jasná. Budu bojovat za jeho svobodu, abych ho jí jednou mohla zbavit. Tren popojel až ke mně, natáhl se po mé ruce a jemně mi políbil kloubky prstů.
"S tebou se svobody vzdám docela rád," odsouhlasil mi Patrikova slova.
"Já jsem si poměrně jistý tím, že se mi vy čtyři jenom zdáte. Ale dobrá, ať je po vašem," nechal to Dante být a popohnal koně, aby mohl kontrolovat vedoucí jezdce naší skupiny.


Byla jsem poměrně ráda, že jsme na cestu vyrazili hned z posledního bojiště. Bylo to odtamtud jen asi dva týdny. Jinak by cesta trvala věčnost. Navíc jsme jeli pořád podél pobřeží. Jeden večer jsme do tábořiště dokonce přijeli natolik brzy, že bylo ještě světlo a já přemluvila Trena k procházce po pláži. Lépe řečeno, kvůli takovým přáním jsem se nemusela ani moc snažit. Ty mi plnil velmi rád. Bosky jsme se procházeli po vyhřátém písku.
"Taky si myslíš, že jsem sobecká, když chci, abys jel se mnou?" zeptala jsem se ho po chvíli. Překvapeně ke mně zvedl hlavu.
"Co prosím? Vždyť jsme se tak domluvili, nebo ne?" mrkal zmateně.
"No spíš to bylo tak, že já řekla, že tě chci mít ve svém doprovodu a ty ses podřídil," opravila jsem ho.
"Já jsem souhlasil, ne podřídil, v tom je poměrně podstatný rozdíl. Samozřejmě mám z té výpravy určité obavy. Ale jsem hrozně rád, že vyžaduješ mou společnost. Někdo ti něco vyčetl?" staral se hned.
"Dante. Řekla bych, že se tě za každou cenu snaží udržet mimo brány toho města. Vyčetl mi, že jsem sobecká a že jestli tě opravdu miluju tak moc, jak tvrdím, nebudu tě sebou brát," odpověděla jsem. Tren přistoupil blíž ke mně a objal mě zezadu kolem ramen. Bradou se mi zapřel o hlavu, čímž si mě celou schoulil do své náruče.
"A já vím, že mě miluješ tak moc, jak říkáš, i když s tebou půjdu," broukal.
"Trene, řekni mi upřímně, je opravdu tak moc nebezpečné tě brát sebou, že se Dante tak moc snaží?" nedala jsem se tak snadno uchlácholit.
"Upřímně, myslím si, že to Dante dělá kvůli tobě. Bojí se, aby ses v očích místních lidí nezdiskreditovala, když ti budu stát po boku. Nebo že si je znepřátelíš, když jim zakážeš mě odvést. O moje bezpečí jde až ve druhé řadě," odpověděl. Trochu mě zaráželo, že je ke mně tak otevřený.
"Tak to se bojí oprávněně. Protože jestli tě odvedou, budu jim klást na srdce, že jsi můj a že se tě nikdo ani nedotkne, jinak jim to jejich město srovnám se zemí," oznámila jsem mu. Až pak mi došlo, jak nevhodná to byla volba slov.
"Víš, jak jsem myslela to můj, že…" strachovala jsem se hned. Tren se ke mně ještě víc sklonil.
"Jsem tvůj. Stejně jako ty jsi moje," líbal mě na tváře. Hrozně mi s ním chyběl fyzický kontakt a řekla bych, že on byl na tom stejně. Ale situace se v tomto ohledu nevyvíjela moc dobře.
"Any, nezacházej zbytečně dál, než bude nutné, ano? Nějak to zvládneme," políbil mě do vlasů. A tak jsem si užívala sluníčko, vyhřátý písek a Trena dokud to jen šlo. Další den v poledne jsme se přiblížili na dohled městu. Tren se viditelně zachmuřil, i když se to na sobě snažil nedávat znát. Přijela jsem až k němu a natáhla ruku. Hned mě za ni vzal a políbil mě na její hřbet. Naproti nám z brány vyjelo hned několik jezdců.
"Myslím, že přišel okamžik, kdy budeš muset pokračovat sama. Hodně štěstí, srdíčko," promluvil na mě Tren, ruku mi ještě naposledy pevně stiskl a pak mě pustil.
"Děkuju, drahý. Slibuju, že se tu nebudu zdržovat, odjedeme odsud co nejdříve," podívala jsem se mu pevně do očí a odjela dopředu za Dantem.
"Pane, slečno, váš příjezd jsme již očekávali. Než vás však vpustíme do města, je tu ještě jedna povinnost. Všichni členové vašeho doprovodu, kteří nejsou čisté rasy, s vámi již nemohou pokračovat, s výjimkou vás, pane," spustil první jezdec jakmile nás donutil zastavit.
"Co s nimi bude?" zeptala jsem se nahlas, přitom jsem zaregistrovala, jak Tren a ještě jeden muž seskočili ze svých koní. Patrik se mi okamžitě objevil po boku, teď přebíral tu největší zodpovědnost za mé bezpečí.
"Odvedeme je na místo, kde na vás počkají, pokud k nim bude energie živlů milosrdná. Není tu místo pro svobodné míšence" oznámil mi a to už vyváděli Trena i toho druhého muže z našeho hloučku.
"Bez nich nyní můžete vstoupit do města. Věštkyně vás již očekává," zopakoval mi znovu. Naposledy jsem se podívala Trenovým směrem, pak se otočila k jezdci, který na mě celou dobu mluvil.
"Budete si přát, aby byla energie živlů milosrdná k vám, pokud jim zkřivíte vlas. Patří k mému doprovodu, který si sebou zase celý odvedu," prohodila jsem, když jsem projížděla kolem. Asi jsem ho dost vykolejila, protože nebyl schopný na má slova hned zareagovat. Ale nebyla jsem hloupá a věděla jsem, že tahle moje výhružka nebude stačit. Otázku jejich bezpečí budu muset s věštkyní probrat jako první, abych náhodou něco nepropásla. Se zbytkem svého doprovodu v závěsu jsem vjela branami města dovnitř. A hned jsem se také setkala s krutou realitou. Za branou se opravovala pravděpodobně strážní budova. Ovšem nepracovali na ní dělníci, na jaké jsem byla zvyklá z Chamonu. Všichni do jednoho na sobě měli jen nuzné, otrhané oblečení a kolem nohy železný kruh, ke kterému jistě pasoval řetěz. Stačila mi jen vteřinka, abych se přesvědčila, že jsou to všechno míšenci. Tren tedy nepřeháněl, když mluvil o otrocích. Projížděli jsme městem stále dál, ale situace se nijak nelepšila. Mezi otroky byli muži i ženy, všichni přivázaní okovy ke svým pánům, všichni otrhaní, nikdo z nich svobodný. Bylo mi z toho dosti nevolno. Vzpomněla jsem si na plavbu, kdy jsem hrála Trenovu otrokyni, abychom získali potřebné informace. Vzpomněla jsem si na šaty, které jsem měla na sobě. Alespoň o některé otrokyně tam bylo dobře postaráno. A sice tenkrát jsem to brala jako neodpustitelné chování, v porovnání se situací tady to ale nebylo nic.
"Dante, s tímhle musíme přece něco udělat," mumlala jsem potichu, abych nepřitáhla ničí pozornost, ale zároveň dost nahlas, aby mě Dante slyšel.
"Co konkrétního máš na mysli?" zeptal se on. Jistě, nic konkrétního jsem na mysli neměla.
"Je to tu absolutně nevyužitý potenciál. Tolik bojeschopných mužů, kteří tu jsou přivázaní ke svým pánům. Kdyby stála věštkyně na naší straně, jistě by nám mohla personálně pomoct," polemizoval dál. Skepticky jsem se na něj podívala. Muži tu byli zotročováni a on myslel na stav své armády? Zachytil můj pohled a omluvně pokrčil rameny. Jistě, asi by bylo pěkné, kdyby se k nám přidali, ale pochybuji, že je s námi kdokoliv pustí. Konečně jsme dojeli do středu města, kde stál palác. Obrovský palác se spoustou věžiček, kulatých a baňatých střech, se zlatým zdobením nebo mramorovými sochami, kam jen člověk dohlédl. Palác věštkyně. Sesedli jsme z koní a hned se to kolem nás hemžilo mladými chlapci, také otroky, kteří začali koně odvádět a nás navigovat směrem do paláce. Skřípala jsem zuby, ale nahlas jsem zatím neprotestovala. Po schodech, které vedly k hlavnímu vstupu do paláce, jsem spěchala, chtěla jsem být uvnitř a mít tohle celé za sebou co nejdříve. Uvnitř mě hned obestoupil zástup mladých dívek, které mi sundávaly cestovní plášť, nabízely na opláchnutí vodu s vonným olejem nebo malé občerstvení. Všechno jsem odmítla, ale protože jsme museli na přijetí chvíli čekat, zbytek mého doprovodu něco malého k snědku uvítal. Nervózně jsem přecházela po místnosti tam a zpět. Taky si mohla dnešní program lépe naplánovat, je to přece věštkyně, no ne? Určitě věděla, kdy přijedeme, tak nás nemusela nechávat čekat. A s Trenem zatím dělali bůh ví co. Potřebovala jsem ji o to, aby můj doprovod trochu ochránila, poprosit co nejdříve.
"Uklidni se Anori, bude to v pořádku," přišel za mnou Patrik a chytil mě kolem ramen, aby mi znemožnil začít další kolečko po místnosti.
"Co přesně bude v pořádku? Tren je bůh ví kde a já mu zrovna teď nepomůžu, protože trčím tady!" cedila jsem skrz zaťaté zuby. Měla jsem zlost.
"Já vím. A věř mi, že budu první, kdo ti půjde na pomoc, kdybys ho musela zachraňovat. Ale zatím víme jen to, že na tebe čeká. To že tu budeš běhat dokola ničemu neprospěje. A pokud budeš zlá na věštkyni, možná mu tím spíš přitížíš. Mysli trochu i na něj," domlouval mi. Musela jsem uznat, že má pravdu. Nechala jsem se tedy posadit na židli vedle Danteho, Patrik si přisedl z mé druhé strany a čekali jsme. Kdyby nás teď Tren viděl, asi by nebyl nadšený, protože mě Patrik celou dobu držel za ruku a hladil mě palcem po jejím hřbetu. Nebylo v tom ale nic víc, než že se mě snažil uklidnit a já to teď hrozně moc potřebovala. Konečně se rozrazily dveře na druhé straně místnosti a dovnitř přicupitala dívka, krásně oblečená v porovnání s dívkami, které nám tu nosily občerstvení. Přesto se látka jejích šatů ani v nejmenším nemohla rovnat s tou mojí a to se jednalo o v mých očích obyčejné jezdecké šaty. Byla to taky otrokyně.
"Věštkyně vás očekává, slečno. Vás a pana Danteho. Zbytek vašeho doprovodu počká zde," oznámila nám a rukou pokynula k velkým dveřím za sebou. S Dantem jsme se na sebe podívali, on si srovnal tuniku, já udělala několik uklidňujících nádechů. Oba jsme pak vykročili směrem do další místnosti.


Věštkyně k nám z počátku stála zády. Viděla jsem tedy jen to, že je štíhlá, velmi štíhlá. Tren mi pořád huboval, že málo jím, a žertoval, že pokaždé, když mě obejme, si narazí ruku o má žebra. Proti ní jsem si ale připadala jako velryba. Byla oblečená v pestrých barvách, kterým ovšem vévodila tmavě modrá, Trenova oblíbená. Přes hlavu měla přehozený lesklý šátek. Původně jsem si myslela, že jsou na něm přišité penízky, jak to nosívaly cikánky, ale pak jsem si všimla, že je to jen vzor na látce. Byl to velmi zvláštní vzor a osobně jsem se s ním v této dimenzi nikde jinde nesetkala. Když se věštkyně otočila směrem k nám, musela jsem si připomínat, abych na ni nezírala a měla zavřená ústa. Byla tak mladá! Popravdě ve všech mých představách vypadala jako stařena. Z Danteho vyprávění jsem usoudila, že není moc milá a přívětivá. A ze svého pozorování toho, co se v tomto městě děje, jsem si k ní přibarvila ještě ošklivou tvář a tělo. Ona byla ovšem neuvěřitelně krásná, až mě bodlo u srdce. Tvář měla jako panenka, světlou a dokonalou, bez jediné poskvrny. Vypadala nejvýše na patnáct let, přestože jsem věděla, že je starší možná i více, než byl můj Tren.
"Vítejte," promluvila měkkým hlasem, který nás příjemně pohladil. Její oči měly asi tu nejzvláštnější barvu, jakou jsem kdy viděla. Byly modré, ale při určitém světle bych je popsala spíš jako fialové, lila. I když Tren vždy žertoval, že taková barva určitě neexistuje, když jsme se občas dohadovali o tom, jakou přesně barvu má jeho košile a moje šaty. Na její přivítání Dante zareagoval příkrými slovy a já drobnou úklonou. Věštkyně si mě se zájmem prohlížela. Obcházela kolem mě, až mi to bylo nepříjemné. Překřížila jsem si paže na prsou a lehce se schoulila do sebe. Kdyby tu byl Tren, jistě by mě chlácholivě objal kolem ramen nebo by udělal cokoliv jiného, čím by mě trochu ochránil a zároveň podpořil. Vždycky věděl, co má dělat. Vždycky poznal, když mi nějaká žena podkopala sebevědomí. A to jsem teď měla podkopané velice významně.
"Gratuluji ti, Dante. Našel jsi tu správnou. Je krásná, jak jsem předpovídala. A velice silná. Její aura dává každému v okolí najevo, že s ní není radno si zahrávat. Má i další předpoklady, které jsem vyslovila?" ušklíbla se pak směrem k mému společníkovi, já jako bych tam nebyla.
"Kdyby mě Anori nepožádala, nebyl bych tu. A ty bys nás jistě nepřijala, kdybych tu stál s tou nesprávnou dívkou," promluvil Dante. Až mě z jeho tónu zamrazilo. Věštkyně se ale jen zasmála. Mě by sice velice zajímalo, jaké další předpoklady, kromě toho, že ke mně muže přitahovala moje postava, měla na mysli. Bylo tu ale něco důležitějšího.
"To já požádala o setkání s Vámi. Ale předtím, než bych se zeptala na pravý důvod mé návštěvy, bych Vás ráda o něco požádala," začala jsem mluvit. Dante po mě střelil varovným pohledem, ale věštkyně ke mně přistoupila o krok blíž a kývla, abych pokračovala.
"Můj doprovod,…" začala jsem.
"Je o něj velmi dobře postaráno v místnosti hned za těmito dveřmi. Chybí mu snad něco?" zeptala se sladce, ale jakoby bez opravdového zájmu.
"…není kompletní," pokračovala jsem, jako by mě nepřerušila. Tentokrát ke mně obrátila i svou pozornost, ne jen svůj pohled.
"Přijeli se mnou ještě dva míšenci, kteří nebyli do města vpuštěni. Chci mít záruku, že až odsud budu odjíždět, odejdou se mnou. Nezranění a svobodní," oznámila jsem.
"Anori," zabručel Dante podrážděně. Doufal asi, že svůj zájem o míšence neprojevím hned při prvním setkání, ale já nehodlala riskovat žádné katastrofy. Neměla jsem peníze, abych Trena odněkud vykupovala, ale samozřejmě bych ho nenechala nikam prodat. Bylo by z toho pozdvižení.
"Máš o bezpečnost těch dvou mužů velký zájem. Čímpak to je?" ptala se s úsměvem věštkyně a znovu mě začala obcházet kolem dokola.
"Jednoho z nich miluji. Pokud ho zraní nebo prodají, srovnám tohle město se zemí, pokud to bude jediná možnost, jak ho získat zpět. Toho druhého muže osobně neznám, ale i za něj budu bojovat, pokud s ním provedete něco proti jeho vůli," odpověděla jsem a nevšímala si Danteho, který se mě snažil umlčet. Věštkyně se hlasitě zasmála.
"Je dokonalá! Lepší jsi najít nemohl, Dante. Tolik lásky k míšencům. Dokonce má mezi nimi partnera. Všechno, co se v jejím životě stalo, ji přivedlo do tohoto bodu. A ona je zároveň přesně v takovém stavu mysli a duše, v jakém měla být. Nic lepšího tě potkat nemohlo, příteli," smála se. Pak přiskočila ke mně, a vzala mě za obě ruce. Takhle opravdu vypadala jako malé dítě.
"Neboj se, má drahá. Vydám rozkazy a o tvého chlapce bude postaráno. Nikdo mu neublíží. Ani tomu druhému," slíbila mi a poté si k sobě přivolala jednu z dívek. Něco jí krátce pošeptala, dívka přikývla a zmizela postranními dveřmi. Stála jsem tam neschopná slova stejně jako Dante. Ovšem on se vzpamatoval první.
"Co prosím?" vykoktal. No, čekala jsem od něj něco lepšího. Měla jsem ho za výborného řečníka. Ovšem já se v současné chvíli nezmohla ani na to. Věštkyně si ho změřila pohledem.
"Nic si nepochopil, že? Proto jste tady. Vy nevíte, co mé proroctví řeklo. Ty nevíš, jaký osud ji čeká. Necháváš ji celou dobu věřit, že je důležitá, ale nedokážeš jí říct k čemu. To od tebe není pěkné," spustila hned na Danteho.
"Já to chtěla vědět. A proto jsme také přijeli. Chci Vás poprosit. Můžete mi to proroctví alespoň zopakovat? Nebo mi říci víc? Já bych si opravdu přála vědět, k čemu tu vlastně jsem," zaprosila jsem. Nemělo cenu si před ní na něco hrát. Chtěla jsem to vědět. Opravdu moc.
"Něco víc ti říct mohu, ale na význam mých slov musíš stejně přijít sama. Ovšem ne dnes. Dnes k tomu není příhodný den a vy jste všichni unaveni. Běžte si odpočinout do svých pokojů. Pojezte a popijte u mých stolů. A zítra si, má drahá, promluvíme spolu mezi čtyřma očima. Jako čarodějka s jasnovidkou," usmála se na nás a pokynula směrem ke dveřím. Dante kývl hlavou, popadl mě za loket a strkal mě před sebou směrem ven. Jakmile se za námi zabouchly dveře, otočil mě čelem k sobě.
"Málem si celou tuhle výpravu ukončila ještě dřív, než jsme se mohli něco dozvědět. Co si tím sledovala?" spustil. Muži z mého doprovodu umlkli a sledovali ten výjev.
"Co jsem měla dělat. Nechat všechno na vůli Boží? Možná mi Trena nechá a možná ne? Je mi jedno, co si o tom myslíte vy. Požádala jsem ji alespoň o to málo, které pro mě mohla udělat. Jeho život je mi přednější, než vaše cíle," bránila jsem se a snažila se mu loket vyškubnout. Bolelo to.
"To ty jsi chtěla tuhle výpravu. A ty jsi tu chtěla Anthonyho. Kdyby bylo po mém, zůstal by v tom posledním táboře a ty bys nemusela volit mezi tím, na co se věštkyně zeptat," nedal se Dante tak snadno uklidnit. Nikdo z mužů mi nepřispěchal na pomoc. Z Danteho šla autorita, kterou jsem cítila i já.
"Pane,…" začal Patrik, ale Dante ho zpražil pohledem.
"Stačí, že ji neustále hájí Anthony. Nemusíš po něm přebírat úplně všechnu zodpovědnost," odtušil pak ještě. Patrik se zamračil, ale už mlčel.
"Copak vy jste ji neviděl? Jak byla nadšená? Nechápu z čeho, ale možná jsem tímhle dotazem celé věci spíše pomohla. Takže nesuďte moje činy předtím, než se dozvíme, jaký měly efekt," prskala jsem naštvaně. Měla jsem přece pravdu, nebo ne?
"Dobrá. Pojďme se tedy umýt, navečeřet a prospat. A zítra uvidíme, jestli budeme moci dále jednat, nebo jestli už je oheň na střeše," přikývl Dante a odcházel pryč. Mě se po boku hned objevil Patrik. Mnula jsem si bolavý loket, měl neuvěřitelně pevný stisk.
"Nevím, co si s věštkyní udělali, ale je v její přítomnost celý naježený. A já to odnesla," stěžovala jsem si cestou do jídelny, kam mě Patrik odváděl.
"Promiň Anori, ale nedovolím si mu odporovat. Já nejsem Anthony. On nemyslí na následky. Myslí na tebe. To já neumím," omlouval se mi Patrik, že se mě nezastal.
"Nic takového po tobě nechci. Nemohli bychom být přátelé, kdybys o mě takhle smýšlel. To je jen Trenova výsada. Nezlobím se na tebe, ale na Danteho. A chybí mi Tren. Takže jsem protivná. Pojďme raději sníst něco čokoládového, ať je se mnou k vydržení," rozhodla jsem, když jsem už z dálky zahlédla stůl se zákusky.
"To je konečně rozumná řeč," zazubil se Patrik a pokynul mi rukou, abych mohla do místnosti vstoupit jako první. Hned zítra se věštkyně na všechno vyptám, sbalím Trena a odvezu si ho domů. A tam ho zahrnu veškerou láskou, kterou mu za ty dva měsíce na bojištích dlužím.



Na cestě za věštbou

8. října 2018 v 22:07 | Yui-chan |  Růže msty
Pokračování po dlouhé pauze. Stydím se, fakt :)
.
.
Absolutně jsem netušila proč, ale nepřítel byl s roznesením zprávy o tom, že ani já ani Tren již nestojíme na naší straně, velice důkladný. Tren na radnici způsobil obrovský poplach, dokonce ho napadli, protože si mysleli, že to musí být past. Nevím, jak se mu podařilo je přesvědčit, že tomu tak není. Každopádně přivedl starostku i Nejvyššího a sám přišel s fialovým monoklem a natrženým rtem. Následně oba dva nevěřícně zírali na mě. Nepřítel vůbec nerozhlásil, že jsem jim utekla a naopak ve všech přiživoval myšlenku, že jsem v zajetí a brzy se přidám ke druhé straně.
"Mají to velice dobře vymyšlené. Tohle podkope morálku našich bojovníků jako nic jiného," dumal Dante. Jako první se tedy řešilo, jak mě s Trenem co nejvíc veřejně ukázat, abychom tyto fámy zastavili. Chvíli jsem poslouchala jejich debatu, ale pak mě to přestalo bavit, jejich návrhy mi nepřipadaly dobré a přitom řešení bylo tak jednoduché!
"Anori, tohle je opravdu velmi důležité, mohla bys dávat pozor?" napomenul mě Dante.
"Popravdě? Nejlepší řešení, jak mě ukázat světu, by bylo v nějaké bitvě. Ale to zatím nikdo z vás nenavrhl," pokrčila jsem lhostejně rameny. Tren po mě šlehl pohledem, ale můj názor nijak nekomentoval. Poznala jsem, že s tím v podstatě souhlasí, jen by nahlas nikdy nepřiznal, že by bylo dobré mě poslat bojovat. Pořád mě až přespříliš chránil. Ale nezlobila jsem se za to.
"V tom máš pravdu Anori, ale měl jsem pocit, že bys raději mírovější řešení, které by vám dvěma dopřálo i nějaký čas na sebe," přeměřil si mě Dante zkoumavým pohledem.
"Moje přání strávit s Trenem klidné odpoledne jsem si splnila před dvěma dny. V nějaké akci se ukáži nejen našim, ale zároveň i vojákům nepřítele, kteří jistě věří tomu, že je již brzy podpořím. Bude to dobré pro naši stranu a velice zdrcující pro stranu nepřítele. Navíc bych vážně chtěla, aby se pohnulo plánování cesty za věštkyní, ať se co nejdříve dozvím, k čemu mě vlastně máte," rozhodila jsem rukama.
"Velice mě překvapuješ, drahá Anori," zamumlal Dante a i Nejvyšší se starostkou na mě zírali poměrně zaskočeně. A pak začali diskutovat, na které frontě mě ukázat, což mě ale opět nebavilo.
"Víš o tom, že sis právě pod sebou podřízla větev?" přisedl si ke mně Tren a tiskl si k oteklému oku ledový obklad. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.
"Naprosto dobrovolně ses vydala Dantemu, aby tě poslal kamkoliv bude chtít. Celé roky se tomu snažím zabránit, protože jsem věděl, že jinak doma prakticky nebudeme. Budeme objíždět jedno bojiště za druhým. A pokud ti věštkyně řekne něco víc, a Dante nebo ty pochopíte, co je tvým hlavním posláním, okamžitě tě k němu použije," vysvětloval mi trpělivě.
"Myslíš, že to bude tak zlé?" ptala jsem se zděšeně. Tohle mě totiž vůbec nenapadlo. Tren jen přikývl. Nějaký další rozhovor přerušil Dante, který rozhodl, že se zapojíme na třech různých bojištích a začal Trenovi vysvětlovat důležité informace.
"A až se vrátíte od zálivu, budeme se moct věnovat cestě za věštkyní," uzavřel to pak. Následně nám velice poděkoval za pohostinnost a odešel i se starostkou a Nejvyšším, že už se o sebe postará.
"Tohle jsem úplně nechtěla, promiň," kousla jsem se do rtu, když jsem se vrátila ode dveří a našla Trena začteného do plánů, které mu Dante načrtl.
"Mě se omlouvat nemusíš. Já jsem na ruch bojů zvyklý. Ale nejsem si jistý, jestli to vydržíš ty," odpověděl vážně. Měl o mě starosti a tentokrát nejspíš oprávněné.
"Měl jsi do mě kopnout, ať mlčím. Mrzí mě, že jsem ti překazila tvoji snahu jedním hloupým blábolem," nedala jsem se tak snadno odradit. Tren se zářivě usmál.
"Tuhle omluvu příjmu. Moji práci maříš celé roky, tak tě to alespoň jednou mrzí. Nic mi nekomplikuje moje snahy tak, jako ty sama. Ale pochopil jsem, že ty bys ráda něco dělala, takže se za tvůj názor samozřejmě postavím. Z těchto tří bitev se asi nevymluvíme, ale neboj se. Slibuju, že pak Danteho zase trochu umírním," mrkl na mě.
"Co já bych si bez tebe počala, ty můj úžasný ochránče," objala jsem ho rukama kolem krku a vtiskla mu polibek.
"Au, lásko, opatrně," ucukl přede mnou. Úplně jsem zapomněla, že mi ho potloukli.
"Ukaž, já to hned zpravím," nabízela jsem se.
"Zbytečně se nevysiluj," klidnil mě hned.
"Hm, ve skutečnosti to dělám s čistě sobeckým záměrem, abych tě mohla líbat hned a nemusela čekat, až se ti ty rány zahojí samy," pokrčila jsem s úsměvem rameny a během chvíle měl ret zcela zacelený. Pak jsem si ho přitáhla k vášnivému polibku. Tren se mi nebránil a poté, co jsem ho pustila, se se smíchem opět vrátil ke studování nákresu a ledování oka.
"Kdy vyrazíme?" zeptala jsem se ho.
"Kdy budeš chtít. Ale čím dříve, tím lépe," odpověděl Tren.
"Takže po obědě, když už jsem se s ním uvařila…," pronesla jsem tónem nedoceněné ženy v domácnosti. To Trena opět velice pobavilo, ale samozřejmě se mnou souhlasil. Během oběda jsem mu pověděla, jak byl ze mě Dante dnes překvapený, že se starám o domácnost a Tren mi potvrdil, že pro místní lidi to v mém věku opravdu není normální. Jen když jsem nadhodila, že když si každý myslí, že si žiju jako aristokratka, neměla bych zklamat jejich představy, lehce zaprotestoval, že on je ale takhle spokojený. Aby taky ne. Tren mi pak pomohl s nádobím, odešli jsme si do ložnice zabalit jezdecké oblečení a bojové tuniky, pobalili nějaké jídlo, které nám tu nechala sousedka a Tren si vzal pár map. Já se mezitím musela smířit s tím, že naši kočku si už asi nadobro nechají sousedé, protože to nevypadalo, že bych měla v nejbližší době čas se o ni postarat. Tren mě chlácholil a vypadal, že to myslí vážně, i když jsem věděla, že Aten moc nemusí. Připravení jsme se vydali k radnici. Tren správně tušil, že tam Dante i ostatní stále budou. Přivítali nás poměrně překvapeně, ale pak se rychle pustili do psaní a rozesílání informačních dopisů o tom, kdy a kam dorazíme.
"Bylo by dobré Dante, kdybyste tu věštkyni naplánoval ještě před tím, než se vrátíme z bitev. Ať se pak zbytečně nezdržujeme," nadhodila jsem.
"Anori, myslím, že nemáš ani tu nejmenší představu, kolik jiné práce mám. Musím se postarat o svého zástupce, který je doufám stále ve své cele, musím prověřit další pracovníky, které mám kolem sebe, do toho sledovat všechny boje a řešit ty záhadné tvory, kteří se začínají objevovat až nebezpečně často," vyjmenoval mi, asi abych si nemyslela, že se bude poflakovat.
"Tuším, že kolem sebe máte dost jiných dobrých stratégů, kteří se toho mohou ujmout. A jestli ne, tak byste měl zauvažovat o výměně na těchto postech," nadhodila jsem.
"Hm…mám takový nemilý pocit, že nám tě druhá strana za někoho vyměnila," přimhouřil Dante pátravě oči a já se dala do smíchu.
"Anthony odveď si ji odsud dřív, než to skončí výměnou názorů," zabručel pak Dante směrem k mému snoubenci, který přikývl a za paži mě vystrkoval k východu.
"Víš, co máte dělat, chlapče?" volal za ním ještě Dante.
"Ano jistě, udržet Anori naživu a nezaškrtit ji," přikývl Tren a já ho za to žďuchla do ramene. Ovšem zajistil tím, že jsme se rozešli v dobré náladě.
"Tak pojď, ty číslo," promluvil na mě zvesela Tren a vysadil mě do sedla. A tak jsme se rozjeli do prvního bitevního tábora. Byla jsem již Trenovi rovnocenným jezdcem, takže jsem ho nijak nezdržovala. Tren vypadal, jako že ho to trochu mrzí, protože jsem mu tak rozbila jeho jedinou výmluvu proč jezdit jen na jednom koni. A já zase věděla, že i když se čertím, že s ním jezdím ráda, protože se k němu mohu tisknout, a že k tomu tedy občas svolím. Trvalo poměrně krátký čas, než jsme dorazili do prvního tábora. Seskočila jsem ze svého koně sama a hned se vydala směrem do středu tábora. Tren byl během okamžiku po mém boku.
"Dnes jsme tu jako vyvolená a ochránce?" zeptal se mě překvapeně.
"Ne, ale nechci ztrácet čas," popadla jsem ho za ruku a táhla ho sebou.
"Any prosím tě zastav se, vždyť vůbec nevíš, kam jdeme," bránil se mi a snažil se mě zastavit.
"Za nějakým velitelem," odpověděla jsem se.
"Velitelské stany jsou támhle. A tímhle tempem nás spíš zabijí, než že by nás přivítali," máchl rukou do opačného směru a konečně se mu podařilo mě zarazit.
"Lásko, já oceňuji tvůj zápal, ale taky začínám mít pocit, že mi tě někdo vyměnil. Takže zpomal, ano?" domlouval mi. A v tu chvíli si nás taky konečně všiml někdo z místních.
"Sem jen tak nesmíte!". "Stát!". "Co tu pohledáváte?" začaly se ozývat výkřiky. Tren vedle mě si povzdechl.
"Tohle nech na mě, ano?" usmála jsem se na něj a pak se otočila čelem k mužům, kteří k nám opatrně přistupovali.
"Čekala jsem od vás tedy trochu vřelejší přivítání," promluvila jsem s úsměvem. Mezi muži pak začalo šumět moje jméno. Téměř každý ho vyslovil, jakoby snad nevěřili tomu, že mě vidí. Zbraně, které na nás mířily, byly okamžitě spuštěny, nepřátelské výrazy jim zmizely z tváří.
"S kým chcete mluvit?" ptali se, když se dostatečně vzpamatovali z toho, že opravdu stojím mezi nimi. Nechala jsem velitelovo jméno říct Trena. Jednak jsem si ho nepamatovala a taky jsem věděla, že velitel bude chtít mluvit spíš s ním, než se mnou.
"Jednou z tebe budu mít opravdu srdeční zástavu. Ty se mi snad jen zdáš," huboval mi pak na oko Tren, když nás vedli k velitelským stanům. Stály přesně tím směrem, kterým Tren původně ukazoval.
"Nezdám, já jsem opravdová," zazubila jsem se na něj.

*****

Zrovna jsem Trenovi měnila obvaz na paži. Bylo to jen malé povrchové zranění, kvůli kterému nebyla potřeba plýtvat síly. Ano slyšeli jste správně, po několika týdnech na bojištích jsem začala chápat Trenovu logiku myšlení. Žádná rána, pokud nepřekážela pro boj, nestála za tu energii, kterou jsem mohla vložit do příštího kouzla, kterým jsem se snažila uchránit svůj nebo jeho život.
"Doufám, že příští bitva už bude ta poslední. Co jsem tak zahlédl ve velitelském stanu, nepřítel už moc pozic nemá," promluvil Tren a hned, jak jsem byla hotová s převazováním, si začal oblékat košili a přes ni svou bojovou tuniku. I přesto, že se oblékl v rekordním čase, jsem ho zezadu sevřela v pevném objetí.
"Kam si jako myslíš, že jdeš?" ptala jsem se, vytáhla se na špičky a snažila se ho políbit na krk. Ale přes límec tuniky a jeho už značně přerostlé vlasy mi to šlo dost těžce. Tren se zasmál a přetočil se směrem ke mně. Prsty jsem mu přejela po tváři, kde měl už zase několikadenní strniště.
"Hodláš se ještě někdy holit?" ptala jsem se žertem. Změřil si mě pohledem a pak zavrtěl hlavou.
"Ne, nehodlám. Ostatní ženy si mě pak méně všímají a moje krásná žena na mě méně žárlí," odpověděl. Sešpulila jsem pusu, ale nemohla jsem na to nic moc říct. Byla to pravda.
"Jdeš někam, nebo se máme chvilinku jen pro sebe?" ptala jsem se a vedla ho k našemu lůžku.
"Nikam nejdu. Jen jsem tě nechtěl zbytečně provokovat. Víš, že kolem nás je příliš rušno na nějaké intimnosti," domlouval mi, ale nechal se poslušně dostrkat až na místo určení.
"Já taky nechci provádět nějaké intimnosti. Tedy ano, chtěla bych, ale ne tady. Až budeme mít více soukromí. Jenom tě prostě chci mít pro sebe," ospravedlňovala jsem se a už si sedala na měkkou matraci, přes kterou byla přehozená slabá deka. Tren mě následoval o něco později, a položil mi hlavu do klína. Jestli mě nechtěl provokovat, tak to nebyla úplně vhodná poloha. Ale on jen spokojeně zavrněl, jednou rukou mě objal kolem stehna a zavřel oči.
"Je ti pohodlně?" starala jsem se a začala ho vískat ve vlasech. Jen něco zabroukal. Původně jsem si tedy myslela, že si budeme povídat a sem tam si dáme polibek, ale pak mi došlo, že poslední dobou málo spí. Já na bitevním poli jsem poměrně dobrým spouštěčem jeho bolestí hlavy. Dokud je mu tedy pohodlně, nehodlala jsem ho vyrušovat. Poslušně jsem držela a nechala ho si chvilinku zdřímnout.
"Cítíš se lépe?" ptala jsem se, když jsem poznala, že už je zase vzhůru.
"Mnohem. Tohle mi pomohlo. Děkuju," usmál se a začal se zvedat. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a přitáhla si ho k dlouhému polibku.
"Co tvoje migréna?" utahovala jsem si z něj potom.
"Teď zrovna nic. Možná máš opravdu léčivé schopnosti," vrátil mi to a taky mě políbil. A pak se ozval poplach, který nás svolával na bitevní pole, kde jsme, jak Tren doufal, měli svést poslední bitvu na tomto místě.

*****
Vraceli jsme se pěšky směrem k místu, kde byl rozložený nás tábor. Byla jsem unavená a špinavá a netěšila jsem se na nic jiného, než na trochu horké vody k opláchnutí a až se natáhnu na postel. Muži, které jsme míjeli, mě obdarovávali úsměvy, pochvalnými slovy, nebo i nastavili ruku na vítězné plácnutí. Tren šel v tichosti několik kroků za mnou a ovace se mu k jeho radosti vyhýbaly. Jen málokdo se odvážil poplácat ho po rameni. Mě to trochu rozčilovalo, protože to on si zasloužil uznání. Bez něj bych rozhodně neodcházela po svých ale po spoustě malých kouscích. Tren tento názor jako vždy nesdílel.
"Pořád ti říkám, že jsme tým. Když ty jsi zaměstnaná hlídáním jedné strany, já hlídám tu druhou. Je přece normální, že tě stáhnu k sobě, když vidím nebezpečí. Ty to pro mě děláš taky," promluvil na mě, protože slyšel, co se mi honilo hlavou.
"Trene, prosím. Já jsem ti zachránila život jednou, a to v té minulé bitvě. Ty mě asi už stokrát. Naposledy asi před dvaceti minutami," zabručela jsem naštvaně. Vážně jsem si myslela, jak jsem v boji už dobrá a samostatná a ten dnešní mě přesvědčil o tom, že tomu tak není. Štvalo mě to.
"Tahle bitva byla opravdu ošklivá. Byl to jejich poslední pokus udržet si své pozice. Povolali všechno, co měli. Jsi naprosto skvělá, že jsi vydržela až do konce a nejsi zraněná," konejšil mě dál.
"Ale měla bych být. Měla bych mít probodnutou paži z toho blízkého souboje, měla bych mít rozbitou hlavu od kamenů, které vrhali jejich katapulty. Měla bych být rozprsklá na milion kousků z toho odporného kouzla, které jsem teď na konci přehlédla. Ale místo toho máš ty pořezanou pravou nohu a další monokl. Opravdu výkon, za který na sebe můžu být pyšná," nenechala jsem se uchlácholit jeho slovy. Vždycky stál tam, kde jsem nestačila být já. Ale já nebyla dost dobrá, abych mu to mohla vyrovnanou měrou oplácet.
"Dobře, buď si na sebe naštvaná, pokud ti to udělá radost. Ale já na tebe kvůli tomu být pyšný nepřestanu," pokrčil Tren rameny, a protože jsme konečně přestali míjet tolik lidí, zařadil se po mém boku.
"Ty jsi hrozný," protočila jsem oči v sloup, ale vzala ho za paži a pokračovala v cestě s mnohem menším pocitem bezcennosti.
"Anori, rád vidím, že jsi živá a zdravá," promluvil najednou Dante, který si v klidu seděl před naším stanem.
"Dante, je vaše návštěva opravdu nutná? Ráda bych se umyla a odpočinula si," brblala jsem hned místo pozdravu a neomaleně vešla dovnitř. Tren přidržel stanovou plachtu i Dantemu.
"Pokud vím, byla jsi to ty, kdo mě uháněl, abych cestu za věštkyní naplánoval co nejdříve po bitvách. Od generálů jsem dostával tak dobré zprávy, že jsem vše zorganizoval tak, abyste mohli hned vyrazit. Věděl jsem, že tahle poslední potyčka bude jen formalita," říkal. Já pozdvihla obočí do vysokého oblouku, Tren si tiše odfrkl. Rozhodně to nebyla žádná malá potyčka. Bojovali jsme přes 15 hodin! Dantemu naše pohledy samozřejmě neunikly.
"Sama jsi chtěla bojovat," poukázal na fakt.
"Já bych se velice divil, kdybyste neměl prsty v tom, že jste ji do toho vlastně vmanévroval. Tady nešlo jen o její vystavování. Jednalo se o dobytí velice žalostně vypadající situace," vložil se do hovoru Tren a začal si rozvazovat bojovou tuniku. Já se svezla do křesla naproti Dantemu.
"Ať tak či onak, cesta za věštkyní je připravená. Nebo už tam nechceš jet?" změnil Dante téma, aniž by se jakkoliv pokusil popřít Trenova nařčení.
"Jistě, že chci," musela jsem nakonec neochotně uznat.
"Nemyslím, samozřejmě, abyste odjeli teď hned, ale ještě během dneška by to bylo vhodné. Celá družina je připravená, naši koně osedlaní," začal hned.
"Naši?" ptala jsem se zmateně.
"No ano. Říkal jsem ti přece, že pojedu také. A přestože by bylo moudré nechat Anthonyho doma, je mi jasné, že na něco takového nepřistoupí a udržel bych ho dál od tebe jedině pomocí vězení. Do čehož se mi moc nechce. Takže jede také. Ale pro jistotu se v tvém dalším doprovodu nacházejí tví již známí kolegové - ten čaroděj, pak ten mladý anděl - omluv mě, jejich jména jsem zapomněl…" nakrčil Dante obočí, jak přemýšlel.
"Patrik a Erik," doplnila jsem mu mezery. Dante přikývl.
"Dejte mi prosím alespoň dvě hodiny, ať se na tu cestu trochu připravím," požádala jsem pak. Dante souhlasil a odešel. Já se v rychlosti opláchla, svlékla z bojových věcí a oblékla si pevné jezdecké šaty, ve kterých jsem věděla, že vydržím dlouhé cestování.
"Trene, lásko, můžu ti svěřit do péče moje vlasy, viď? Provedeš s nimi něco, abych vypadala jako vyvolená a ne jako vrabčí hnízdo?" oslovila jsem pak Trena, protože ať moje vlasy vypadaly sebehůř, on je vždycky sčesal do něčeho, co vypadalo dobře. Přestože to byl jeho oblíbený vtip, nezasmál se. Jen ke mně v tichosti přistoupil a začal mi vlasy jemně rozčesávat. Otočila jsem k němu hlavu.
"Zůstaň v klidu. Jak tě mám upravit, když sebou vrtíš," napomenul mě hned a hlavu mi vracel do původní pozice.
"Chtěla jsem vědět, jak se tváříš. Protože mlčíš a myslím si, že jsi dokonce naštvaný," konstatovala jsem.
"Já nejsem naštvaný. Jen jsem se s tou cestou za věštbou ještě nesmířil," odpověděl po chvíli váhavě.
"Erik s Patrikem jedou se mnou z bezpečnostních důvodů, že? Dante se bojí, že tebe do města nepustí," konstatovala jsem.
"Je to velice pravděpodobné. Svobodný míšenec není v jejich městě úplně vítaný," potvrdil mi mou domněnku.
"A já proti tomu samozřejmě nebudu moct zakročit, protože se potřebuji dostat do města a za věštkyní," bručela jsem otráveně. Místo odpovědi mě políbil na čelo.
"Tak teď už se tam taky netěším," povzdechla jsem si. Tren mi dál na hlavě v tichosti něco tvořil, pak spokojeně mlaskl a objal mě oběma rukama kolem ramen.
"Potřebuješ znát pravdu a já to chápu. Chceš jet za věštkyní a já tě v tom podporuji. Přeješ si mít mě ve svém doprovodu a já to respektuji. Sám budu rád, když na tebe budu moct alespoň po část cesty dohlížet. Ale slib mi jednu věc, ano? Slib mi, že mě tam nenecháš. Nechci skončit s vytetovaným číslem na prsou a nechat se vydražit nejvyšší nabídkou, která bude velice směšná výměnou za celý život," mumlal mi přitom do ucha.
"Trene! Jak si můžeš myslet, že bych tě tam nechala?" ptala jsem se rozzlobeně.
"Neříkám, že bys to udělala úmyslně. Já vím, že ne. Miluješ mě. Ale stačí, aby tě na pár dní rozptýlili, a je pravděpodobné, že tou dobu už bych mohl být něčí majetek," ta poslední slova téměř vyplivl. I já se při nich otřásla.
"Trene Anthony, máš naprostou pravdu, že tě miluji. A přísahám, že nikdy nedovolím, abys patřil komukoliv jinému, než mě. Protože ty už jsi můj a nikdo jiný na tebe nemá nárok, rozumíš?" otočila jsem se čelem k němu a pevně se mu dívala do očí.
"Rozumím, my lady," zářivě se usmál a vysekl mi ladnou poklonu. Neměla jsem ráda a vždycky jsem se na něj za to zlobila, když se mi klaněl. Já nebyla v žebříčku postavená výš, než on. Stála jsem mu vyrovnaně po boku. Ale když on se uměl tak elegantně klanět a ještě navíc to oslovení, mi vykouzlilo na tváři široký úsměv. Vrátila jsem mu jedno o poznání méně ladné pukrle.
"Měli bychom vyrazit, cesta za věštbou je dlouhá a náročná. Ať ji máš co nejdříve za sebou," navrhl pak Tren. Při odchodu jsem zachytila svůj odraz v zrcadle. Moje jezdecké šaty v bílé a tmavě hnědé skvěle ladily s drdolem, který byl ozdobený řadou různě spletených copánků. Většinou bych ani nedokázala vymyslet to, co mi Tren dokázal ve vlasech zaplést. Tren mi přes ramena ještě přehodil tmavě zlatý plášť, který spínala brož ve tvaru růže. Byla to jen část mého znaku, ale spona ve tvaru mého draka nebyla příliš praktická.
"Jsi připravená vyraz a čelit věštkyni?" zeptal se mě Tren. Věděla jsem, že kdybych řekla ne, půjde a celou akci zruší. Znovu jsem se na sebe podívala v zrcadle. Všechno to oblečení, účes a šperky mi dodávaly vznešený vzhled. Hrdě jsem pozdvihla bradu. Jsem Anori Leona Hokaido a jsem vyvolená. Já už přijdu na kloub k čemu!

Rozčarovaný Dante

20. června 2018 v 21:30 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se s velkou ostudou po čtyřech měsících hlásím s pokračováním. Doufám, že všechna náročná škola je za mnou a že na povídku teď bude zbývat čas, chuť i energie :). Předem upozorňuji, že jsem se lehce inspirovaa v knize "Dcera čarodějnice". Ale zrovna se mi to příběhu hodí.
.
.
Ráno mě probudilo, jak mi Tren maloval kroužky na zádech. Nezlobila jsem se, že mě budí, jistě nebylo brzké ráno, jinak by si četl nebo dělal cokoliv jiného, čím by mě nerušil. Neotevřela jsem oči, on ale poznal, že už nespím. Přitáhl si mě blíž k sobě a líbal mě, kam dosáhl. Měl měkké rty, kterými laskal mou kůži a mě se to líbilo.
"Dneska nevstáváme?" dobíral si mě.
"Vychutnávám si, že jsme zase jen spolu. Takže pokračuj," vybídla jsem ho a on mě poslechl. Dál mě líbal a hladil a já spokojeně vrněla jako kotě. Dokázala bych s ním v peřinách strávit celý den, ale znala jsem Trena. Ten už by určitě vstával a měl nějaký program. Takže jsem se ani nezlobila, když jsem zjistila, že mi prsty přejíždí po linii jizev, co jsem měla na zádech. Vzpomněla jsem si na naši včerejší dohodu a taky na to, jak kvůli nim vyšiloval. Nebyly zase tak velké a hrozné. Ale pokud mu nevyhovím, už se mnou nikdy žádnou dohodu neuzavře. Navíc jsem si byla moc dobře vědoma toho, že jeho ústupky bývaly daleko větší, než ty moje. Nebylo by moudré snažit se podkopat jeho důvěru. A tak jsem na ten jeho drobný signál správně zareagovala.
"Já na to myslím, drahý. A dodržím své slovo," zabroukala jsem a začala se zvedat. A pak jsem se rozhodla, že se do toho pustím hned. Vykouzlila jsem jedno zrcadlo před sebou a druhé za sebou, Tren mi je pomohl natočit tak, abych správně viděla. A tak jsem se pustila do práce, bylo to snadné s mojí silou. Během pár chvil byla moje kůže zacelená a bez jediné chybičky, jako předtím. Tren mě celou dobu v tichosti a se zaujetím sledoval, teď se předklonil a zlíbal mi šíji.
"Děkuju," usmál se pak. Pro něj to opravdu znamenalo mnohem víc, než pro mě. Otočila jsem se a naznačila mu, že teď je na řadě on. Nebránil se mi. Odevzdaně ke mně natočil pravé lýtko tak, abych měla co nejlepší přístup. Byla jsem si vědoma, že tahle nepůjde tak dobře, jako ty moje. Byla už poměrně stará. Plně jsem se do té léčby ponořila a milimetr po milimetru zpravovala zpět poškozenou kůži. Teprve pak jsem vzhlédla a zjistila, že má Tren pevně semknutá víčka a svírá v rukou prostěradlo na naší posteli.
"Bolelo to?" ptala jsem se poplašeně. Já při zacelování nic necítila a nedošlo mi, že ta jeho bude náročnější i pro něj.
"Zase tak hrozné to nebylo. Páni, dokázala jsi to," pousmál se a se zaujetím si prohlížel místo, které ještě před chvílí rozdělovala velká jizva. A já věděla, že to kvůli mně zase zlehčuje. Že trpěl, přestože nevydal ani hlásku.
"Říkala jsem, že to půjde," usmála jsem se na něj a schoulila se mu do náruče, abych mu to trápení trochu vynahradila. Chvíli jsem se nechala objímat
"Povíš mi něco?" porušil Tren ticho jako první. Zvedla jsem k němu hlavu, čímž jsem mu naznačila, že ho poslouchám.
"Jaké bylo to rozhodnutí, co tě přimělo znovu bojovat, i když sis myslela, že mě zabili?" zeptal se. Chvíli jsem nevěděla, co na to říct.
"Hrozně mě to zajímá. Včera jsi u toho zčervenala úplně stejně jako dnes," oznámil mi se zářivým úsměvem. Očividně ho to pobavilo. A já zrudla ještě víc.
"No, víš…ehm…totiž…," koktala jsem pak.
"Já se ti přece nebudu smát, ať už je to cokoliv. A ani se neurazím, vždyť mě znáš," domlouval mi. A měl pravdu, co se mě týkalo, byl vždy velice shovívavý. Chvíli jsem se mu kroutila v náručí, ale jeho upřený pohled mě nakonec donutil mluvit.
"Tenkrát jsem ti slíbila, že kdybys umřel, budu mít rodinu. Rozhodla jsem se, že jestli přežiju tuhle válku, adoptuju si dítě, míšence stejného jako jsi ty. A budu bojovat za to, aby mohl žít v lepším světě. V takovém, který bych se snažila vybojovat i pro naše děti," odpověděla jsem rudá snad až na patách. Tren si mě chvíli jen v tichosti prohlížel a já nebyla schopná odhadnout, co se mu asi tak může honit hlavou. Čekala jsem, že se mi každou chvíli začne smát, jak jsem naivní. Najednou si mě zcela neočekávaně, prudce strhl do náruče a přitom mě vášnivě políbil.
"Any, ty mě opravdu miluješ mnohem víc, než jak bych si zasloužil. Tolik ti má rasa přirostla k srdci?" řekl, když mě celou omámenou a udýchanou pustil z náručí.
"Nějak nejsem schopná poznat, jestli se zlobíš nebo ne," konstatovala jsem nakonec zmateně. Znovu mě vášnivě políbil.
"Co myslíš?" zeptal se s úsměvem.
"Že se na mě nezlobíš, ale dělá ti to starosti. I když nechápu proč," odpověděla jsem popravdě.
"Někdy zapomínám, že ty mě na rozdíl od ostatních vnímáš. Nezlobím se, na tebe nikdy. Ale je to nezvyklý pocit, víš? Naučil jsem se držet se neustále stranou. Když se tak k tobě chovají všichni, zvykneš si na sebe pohlížet jako na někoho méněcenného. A pak jsi tu najednou ty. Mladá, krásná, dobře postavená a přitom na mě pohlížíš jako na sobě rovného partnera a dění kolem ti přijde nespravedlivé. A já to v tu chvíli vidím taky. Najednou vím, že mám stejná práva, jako ostatní. A nevím, jak s tím pocitem naložit. Žiju v tom tak dlouho, že nevím, jestli je ten pocit správný. Jestli je ten tvůj pohled správný. Jestli jsem tě jen nenavedl směrem, který ti bude působit problémy. Bojuješ za mě tak moc, že bys v tom pokračovala i po mojí smrti. Je to…dělá mi to starost," volil ta správná slova. Ach, můj drahý. Tren si byl mou maličkostí tolik jistý a pěstoval ve mně zdravé sebevědomí, přestože to jeho bylo kleslé poměrně hluboko.
"Jsem moc rád, že jsi vyrůstala na Zemi. Že se na mě díváš bez místních předsudků. Nevím, jestli je to tak správné, ale mě se ten pocit moc líbí. Jen to nepřeháněj, ať z toho nemáš nějaké vážnější problémy," dodal po chvíli. Teď jsem to byla já, kdo ho prudce objal a vášnivě políbil.
"Trene, drahý. Ať se mi to líbí nebo ne, ať jsem sebe víc emancipovaná, za celý život jsem jako žena měla jen jedinou svobodu. Vybrat si, kdo se stane pánem mého srdce a mé duše. A vybrala jsem si tebe. Se vším, co přišlo v balíčku. A mým úkolem je tě bezmezně milovat a věrně ti stát po boku. Ať už se k tobě chová svět jakkoliv. Já budu ty rány, které ti život připravuje, ošetřovat," řekla jsem. Věděla jsem to už dlouho. Moje nezávislost a svoboda vždy končila tam, kam jen mohla od jeho boku dosáhnout. A po jeho přiznání, po tom emočním obnažení, jsem cítila potřebu to vyslovit nahlas. Když se mi on otevřel, já to udělala zrovna tak. Na Trenovi bylo poznat, že vůbec netuší, co mi na to má říct. A protože ani mě nenapadla vhodná slova, zcela jasně jsem mu nastavila tvář k polibku. Jak jinak reagovat na slova, která zde dnes padla? Na ten polibek, který přišel, budu vzpomínat dlouho. Začal něžně a opatrně, a připomněl mi, jaké to bylo, když mě poprvé políbil v pronajatém pokoji v Grance Praire. Potom se začal podobat polibku, který většinou následoval po jeho "Miluji tě,". A nakonec byl až trochu hrubý. Poznala jsem v něm touhu, a zároveň to, že mě potřebuje. A já mu je všechny oplatila, protože jsem to cítila stejně. Pak jsme jen dlouhou chvíli leželi v posteli v pevném objetí. Já měla hlavu položenou na jeho hrudi a poslouchala, jak mu tluče srdce, a on mě vískal ve vlasech a hladil po zádech. Ani jeden z nás nemluvil, ani jeden z nás tuhle chvíli neporušil. Byl to někdo třetí. Tren se najednou poměrně prudce posadil a pak i já zaslechla dupání kopyt blízko před naší brankou. Byla jsem s ním tak dlouho, že kromě názorů, které jsem od něj pochytávala, jsem se čím dál tím lépe vyznala v řeči jeho těla. Poznala jsem, že na hluk ho nejprve upozornil jeho instinkt meertalena, takže se vzniklý rozruch bude týkat i mě. Krátce ale velmi pevně jsem se k němu ještě jednou přivinula, a pak už si spěšně oblékala spodní prádlo a přes hlavu přetahovala šaty. Tren mi akorát pomáhal šaty vzadu dopnout, když se ozvalo klepání na vchodové dveře. Oba jsme urychleně běželi dolů.
"Drž se raději za mnou," řekl Tren, když šel otevřít. Poslušně jsem se mu schovávala za zády a jen nepatrně vykukovala zpoza jeho ruky. Tren otevřel dveře a rychle ucouvl, já poslušně spolu s ním, i když jsem se ho musela chytit za ramena, abych neupadla. Do dveří naprosto neočekávaně vpadl Dante.
"Anthony, tak rád tě vidím. Pověz, máš tu Anori?" vyptával se hned místo pozdravu. Vystoupila jsem z ochranné hradby Trenových zad, i když jeho paži jsem nepustila.
"Jsem tady," promluvila jsem, abych na sebe upoutala Danteho pozornost.
"To je skvělé. To jsem rád. To jsem moc rád," mumlal si. A pak se zapotácel a padl dopředu. Tren ho tak tak stačil zachytit a pod vahou jeho těla lehce zavrávoral. Urychleně jsem sáhla Dantemu na čelo jen abych zjistila, že doslova hoří.
"Má horečku. Ale podle toho, jak se zmateně kymácel, bych řekla, že jen z nervů. Ale jistější si budu, když ho prohlédnu," informovala jsem Trena o svých pozorováním. Tren mi přikývl a rozhodl, že Danteho odneseme do naší ložnice, kdy mi dal čas na další prohlídku, když venku chytil Danteho koně. Zavedl ho za dům, kde ho přivázal stranou od zvědavých očí. Já mohla mezitím konstatovat, že Dantemu opravdu nic není.
"Když ho necháme odpočívat, bude zítra, nejhůře pozítří zase fit," řekla jsem Trenovi. Společně jsme pak Danteho dostali ze saka, jezdeckých bot i kalhot a nechali ho v klidu odpočívat. Původně jsem tedy chtěla Trena uprosit, abychom šli ven a stavili se cestou na radnici, kde bychom zjistili co a jak, ale teď mi to nepřišlo vhodné. A když Tren přišel s tím, že zatím nedáme nikomu vědět, dokud se Dante nezotaví a nedovolí to, bylo mi jasné, že situace je nejspíš vážná. Zavřela jsem se proto v Trenově pracovně, kde jsem si začala sepisovat svoji obhajobu ohledně metody, kterou jsem Trena úspěšně operovala. Sice jsem tušila, že už je příliš pozdě a ze školy mě vyhodí, ale věděla jsem, že uvnitř budu klidnější, když budu vědět, že jsem se připravila, jak nejlépe jsem mohla.
"Až jednou budeme stavět nový domov, musím myslet na pracovnu i pro tebe," ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu od práce, jen abych se setkala s jeho pobaveným modrým pohledem. Políbil mě na čelo.
"Je hotová večeře, pojď si dát. S obědem jsem tě nerušil, ale teď už bys měla jíst," oznámil mi. Ani jsem si neuvědomila, kolik času už uteklo. Vyskočila jsem na nohy a nechala se odvést do obýváku.
"Proč bychom měli stavět nový dům? Mě se líbí tenhle," došlo mi pak.
"Je trochu malý, pokud jednou chceme mít děti, nemyslíš?" odpověděl s úsměvem. Nad tím jsem musela chvíli uvažovat.
"Tenhle dům jsem stavěl, abych měl kde být sám. A přesto, že se ti očividně líbí můj vkus, chtěl bych, abychom měli něco, co si zařídíme tak, abychom tam byli naprosto spokojení oba," dodal ještě.
"A ty mě říkej, že si mojí lásku nezasloužíš. Když říkáš takové krásné věci," culila jsem se a spokojeně se pustila do vynikající večeře. Poté jsem šla zkontrolovat Danteho, který tvrdě spal. Teplota mu zrovna moc neustoupila, ale rozhodla jsem se ho nebudit. Jen jsem mu udělala studený obklad.
"Ještě chvilku budu pracovat. A pro jistotu pro mě přijď, až si půjdeš lehnout," oznamovala jsem Trenovi, který se usadil v jednom z křesel s knížkou. Ten se široce usmál a přikývl.
"Co je k smíchu?" nechápala jsem.
"Vždycky se mi posmíváš, že za moje dlouhé pracování může stáří a skleróza. Že si zapomínám jít lehnout. Co za to ale může u tebe?" usmíval se.
"Mladické zapálení do práce," vrátila jsem mu to jeho pošťuchování. Opravdu mě musel přijít vyrušit, že už je pozdě a měla bych si jít s ním lehnout. Spali jsme v obývacím pokoji na rozloženém gauči. Nebyl tak prostorný a pohodlný jako naše manželská postel, ale popravdě jsme stejně nikdy moc nevyužili její potenciál a mačkali se k sobě jen na jedné její polovině. Rozhodně to nebyla nepříjemná noc, protože jsem si užívala pevného objetí. Ráno jsem se probudila jako první. Bylo už světlo, ale Tren vedle mě ještě spokojeně oddychoval. Naučila jsem ho déle spát, už nebyl takové ranní ptáče jako kdysi.
"Já byl vzhůru už před hodinou, ale proč bych vstával, když ty ještě spíš. Když ležíme v posteli a já tě mám v náručí, netřeští mě hlava od všeho nebezpečí, co kolem tebe číhá. A tak většinou znovu usnu," promluvil za mnou Tren a reagoval tak na to, co se mi prohnalo hlavou. Takhle čerstvě po probuzení jsem si myšlenky zase tolik nehlídala.
"To mě mrzí, že tě ze mě pořád třeští hlava. Ale není pravda, že jsem pořád v nebezpečí," přetočila jsem se čelem k němu a zapasovala se mu do náruče.
"Občas je to z toho, jak za celý den nezavřeš pusu. Ale na to třeštění jsem si zvykl, už to skoro nevnímám. Jen je to takhle mnohem příjemnější," obmotal kolem mě pevně své paže. Chtěla jsem mu uštědřit herdu do ramene, ale nemohla jsem vymotat ruku. A tak jsem ho alespoň lehce kousla do krku. Se smíchem povolil své sevření a nechal mě vyskočit na nohy. V rychlosti jsem se oblékla a odešla zkontrolovat našeho nečekaného hosta. Dante vypadal, že stále spí, což bylo trochu divné, ale říkala jsem si, že asi potřebuje čas. Rukou na čele jsem mu zkontrolovala teplotu. Vyděsilo mě, když mi po ruce chňapl, tak tak jsem stačila uhnout. Dante na mě chvíli zmateně mrkal.
"Anori, co tu děláš?" ptal se mě pak, očividně naprosto vyvedený z míry.
"No, já tu bydlím. Jak se cítíte?" odpověděla jsem se smíchem a ptala se na jeho zdravotní stav. Dante se nejdříve pomalu vytáhl do sedu.
"Už mi bylo i lépe. Co se stalo?" ptal se pak.
"Přiřítil jste se sem včera jako velká voda a sháněl se po mě i po Trenovi. A pak jste, dá se říct, omdlel. Nechali jsme vás trochu odpočinout," popsala jsem mu události včerejšího dopoledne. Dante stále nevypadal, že by si úplně uvědomoval, co mu říkám.
"Kdo všechno ví, že tu jsem?" zeptal se pak.
"Nejsem schopná posoudit, kdo všechno vás viděl přijet. Ale Tren rozhodl, že nebudeme nikomu nic hlásit, dokud to nedovolíte," odpověděla jsem opatrně, protože jsem si nebyla úplně jistá, proč to Tren vlastně dělal a doufala jsem tedy, že se mě na to Dante nebude ptát.
"Mohla bys mi Anthonyho prosím zavolat?" požádal mě pak. Tren pravděpodobně ze zdola slyšel náš rozhovor, protože přišel okamžitě, aniž bych mu musela dát vědět. A já jim nechala trochu soukromí, kdy jsem odešla do kuchyně připravit něco k snídani. Tren i s Dantem po chvíli scházeli z ložnice a celou dobu o něčem diskutovali. Mojí připravenou snídaní ovšem nepohrdli. Během toho, co jsme si vychutnávali výbornou kávu, chtěl Dante znát všechny informace o našem údajném zmizení. I jemu se totiž donesla zpráva, že je Tren mrtvý a já padla do zajetí. Také proto se po nás včera tak urputně sháněl.
"Byl to podle mě velmi dobrý plán, jak Anori přesvědčit, aby se přidala na jejich stranu. Všichni stále věří tomu, že Anori bojuje jen kvůli mně, takže předpokládali, že když jí oznámí mou smrt, nebude se jim vzpírat. Ale přepočítali se," polemizoval Tren. Hlavně se nezapomněl zmínit o Yutovi a jeho podíle na mé záchraně a pak o Danteho zástupci, který se ukázal být naopak naším nepřítelem.
"Bylo to opravdu až tak vážné?" ověřoval si Dante.
"Kdybych se o pár dalších minut zpozdil, nejspíš by Anori udusil. A nepokoušel se o to jen jednou, ale když jsem se musel vypořádat s Ragarem, snažil se svůj první nevydařený pokus opravit," vyprávěl dál. Byla jsem ráda, že se toho ujal, protože mě se o tom špatně mluvilo.
"Nebýt Hayata, nejspíš by se z toho dostal a hned by se šel schovat k druhé straně. Ale Hay zakročil jako správný vůdce. Jeho příkazu se stráže neprotivili a odvedli toho zrádce do vězení. Doufám, že se mu nepodařilo utéct," pokračoval Tren. Dante to všechno v tichosti poslouchal a přikyvoval.
"Jsem moc rád, že jste z toho oba dokázali vyváznout. A buďte si jistí, že viníky náležitě potrestám," uzavřel to Dante a mě se ulevilo. Trochu jsem čekala, že dostanu znovu za uši za to, co jsem provedla. Popravdě můj pobyt v zajetí a Trenovo kárání mi bohatě stačily.
"Anthony, byl bych ti vděčný, kdybys došel na radnici za starostkou, ať zavolá Nejvyššího a pak je oba přivedl sem," požádal pak Trena, který mu samozřejmě vyhověl. Když jsme osaměli, zabodl svůj pohled do mě.
"Anori, jsi nezvykle zamlklá," oslovil mě potom. Jen jsem pokrčila rameny.
"Špatně se mi o těch událostech mluví. Tren si to nepřipouští tolik jako já," vysvětlila jsem, proč jsem se nepouštěla do debaty. Hlavní důvod ale opravdu byl spíš to, že jsem se bála, aby na mě nebyl Dante příliš nahněvaný. Věděla jsem, že tuhle myšlenku slyšel. Jen se pousmál.
"V tuhle chvíli jsem tak šťastný, že jste oba v pořádku, že nemám kapacitu tě plísnit," uklidnil mě. Já jsem se mu pak omluvila, že bych měla něco dělat, nabídla mu slabou deku na zabalení a ujistila ho, že si může jít klidně lehnout nahoru nebo odpočívat tady, podle svého uvážení.

*****
(Dante)
Byl jsem rád, že jsem si mohl ještě na chvíli odpočinout, než se zase budu muset pustit do práce. Bylo potřeba řešit tuhle situaci, kdy jsem nemohl vytáhnout paty z této dimenze, aniž by se naši domnělí spojenci okamžitě nepokusili vyvolenou zradit. Snažil jsem se zjistit něco o těch tvorech, kteří na nás zaútočili v pevnosti, kde drželi Anthonyho a ostatní, ale také bez úspěchu. Ani v okolních dimenzích neměli moc představu, co jsou vlastně zač, odkud jsou a kdo je vede. A přitom bych měl trochu myslet na své zdraví, protože nedostatek spánku a přílišný nadbytek stresu se mi tentokrát nevyplatil. Jaké štěstí, že jsem vydržel až do domu Anthonyho a Anori, od kterých nehrozilo žádné nebezpečí. Se zájmem jsem sledoval Anori, která se mi omluvila, že má nějakou práci. Jakou práci tak může mít čtyřicetileté děvče? Je to vlastně ještě dítě, školu má odloženou, takže učit se také nemusí a bez Anthonyho neměla ani pracovní povinnosti na úřadě. Navíc to byla vyvolená, vždycky jsem si představoval, že si ve svém volnu čte, odpočívá nebo rozvíjí své magické schopnosti, aby je udržela pod kontrolou. Ani ve snu mě nenapadlo, že naše vyvolená dělá běžné domácí práce! Překvapeně jsem na ni zíral, jak vyšla na zahradu i s košem vypraného prádla a rozvěsila Anthonyho košile. Sledoval jsem ji, jak dala do pořádku obývací pokoj, který působil dost rozházeně hlavně díky rozestlané pohovce, na které strávili noc, protože jsem jim nechtíc zabral postel. Vyleštila konferenční stůl, vyluxovala světlý koberec u pohovky, pomocí magie utřela prach a vytřela podlahy. A největším překvapením pro mě bylo, když po tomhle všem odešla do kuchyně umýt nádobí a následně se pustila do vaření. Ona vaří? Dnešní čtyřicetileté děti nezvládají ani polovinu všech úkonů, které zvládla vykonat za jedno dopoledne. Popravdě jsem si vždycky myslel, že se jim o domácnost stará Anthony a překvapovalo mě, že u nich byl vždycky takový pořádek, když jsem věděl, kolik má práce. Tímhle se spousta věcí vysvětlovala. Přede mnou se zatím vždy chovali jako vyvolená a její ochránce. Anthony, dá se říct, poslouchal její rozkazy, kdy Anori působila velmi autoritativně. Tak nějak jsem si myslel, že je to tak mezi nimi pořád a nikdy mě nenapadlo, že v soukromí mají naprosto běžný život jako každý jiný normální pár. Normálně jsem se jim v myšlenkách moc do hloubky neprobíral, maximálně pokud jsme probírali nějaký plán a já chtěl vědět, co si o tom skutečně myslí. Teď jsem ovšem neodolal, abych zjistil, jestli je to výjimečný úkaz, nebo to tak u nich funguje pořád.
"Proč na mě zíráte jako na zjevení?" zeptala se Anori, když přišla do obývacího pokoje, aby položila vykynout těsto na sluníčko. Pohled na vyvolenou v obyčejných domácích šatech a barevné zástěře ještě podtrhl můj šok z celé této situace. Sice jsem ji v domácím viděl již několikrát, vždy když jsem přišel nečekaně, ale popravdě jsem si ji spíše vybavoval ve společenských šatech, které nosila na porady a jiné sešlosti.
"Nikdy mě nenapadlo, že se o Anthonyho staráš jako jeho manželka. Netušil jsem, že máš na starost domácí práce," odpověděl jsem.
"Proč vás to překvapuje? Jistě, že se o Trena starám, je to můj muž. Nebo tedy jednou bude," opravila se rychle a opřela se o židli naproti mně.
"Já v tobě vždycky viděl naši vyvolenou. Myslel jsem si, že žiješ jako aristokratka a Anthony se stará o tebe. A vzhledem k tvé povaze a tomu, jaký důraz kladeš na rovnoprávnost ve vašem vztahu, bych nikdy neřekl, že přijmeš roli ženy v domácnosti," vysvětlil jsem.
"Dante, já jsem vlastně úplně obyčejná, to jen vy všichni ve mně vidíte něco víc kvůli mé moci. Ale vyrostla jsem jako obyčejný člověk, který se v mém věku musí umět o sebe i celou domácnost postarat sám. Takže samozřejmě zvládám všechny domácí práce. A jsem šťastná, když můžu myslet jen na to, jakou dobrou večeří přivítám Trena z práce, než když musím myslet na všechny boje a povinnosti, které jste mi jako vyvolené předali. Nejvíc ze všeho se těším na to, že až tahle válka skončí, budu mít normální život. Budu mít práci, budu se starat o manžela a doufám, že i vychovávat děti. Budu mít čas pracovat na zahradě, starat se o domácnost, zajet si někam na dovolenou,…" rozpovídala se. Vždycky jsem měl výčitky, že toho na její ramena dáváme až příliš, ale většinou to bylo hlavně kvůli jejímu věku. Nikdy jsem ji neviděl jako ženu, která netouží po ničem jiném než klidném domově a vlastní rodině.
"Anthony má pravdu, když tě hájí, že s tebou máme jednat jako s dospělou a ne jako s dítětem," prohodil jsem spíš pro sebe.
"Za to bych vám byla vděčná," usmála se.
"Ale vždyť ty to určitě chápeš. Když je někomu čtyřicet, neočekávám od něj, že bude všemu rozumět stejně, jako někdo komu je přes pět set let," usmál jsem se omluvně.
"Je mi teprve 37. Slovo čtyřicet přede mnou vůbec nevyslovujte. Brrr…to je hrozné číslo, ženy na Zemi už mají téměř menopauzu a já ještě v životě nic moc nedokázala," opravila mě Anori okamžitě. A já taky konečně pochopil, proč Anthony neustále obviňuje její pěstouny. Vychovali z ní člověka, zatímco ji měli připravit na to, jak být dlouhověkou čarodějkou. A Anthony měl se vším teď daleko více práce. Většina jejího chování teď dávala smysl. Pro příště se k ní musím začít chovat jako ke čtyřicetileté pozemské ženě. Tedy teprve 37-leté, vždyť já vím…

Obrázek berte s velkou nadsázkou a sarkasmem. Ale myslím že se docea hodí k tomu, jak moc byl Dante překvapený ze svých zjištění.

Druhá část příběhu

26. února 2018 v 20:34 | Yui-chan |  Růže msty

Jsem ostuda všech ostud, mám ten díl zase napsaný už nějaký ten pátek, ale vydávám prostě až dnes s tím, že už mám téměř hotové pokračování. Ale to zase bude pár měsíců trvat :D i tak přeji pěkné počtení.
.
.

Z polospánku mě probudil tichý vzlyk. Okamžitě jsem byl plně vzhůru, ale v místnosti nikdo další kromě mě a Anori nebyl. Takže plakat musela ona.
"Co se děje, lásko? Ššš," konejšil jsem ji a chlácholivě hladil po vlasech. Neřekla ani slovo, ale jakoby jí stačilo ujištění, že jsem tu s ní, znovu usnula. Já už neusnul, zůstal jsem na hlídce až do rána. Židle byla tvrdá a nepohodlná a já si vybavil, kolik nocí v ní Anori strávila, když mě postřelili a ona mi pak seděla u lůžka. Nebylo to rozhodně nic příjemného. Záda jsem měl celá rozlámaná. Proto jsem vstal, že se alespoň v rámci pokoje trochu projdu. Došel jsem k oknu, kde jsem chvíli pozoroval začínající ranní ruch.
"Trene," ozvalo se poplašeně.
"Tady jsem, srdíčko," došel jsem rychle k posteli, kde jsem ji políbil na čelo. Anori se pak začala zvedat, pomohl jsem jí, i když jsem netušil, kam měla namířeno.
"Jenom si musím odskočit," pousmála se slabě. Dovedl jsem ji až do koupelny, odkud mě ovšem vzápětí vyhodila. Tomu jsem se zasmál. Neviděl jsem důvod, aby se přede mnou musela stydět.
"Zavolej, prosím, Terua. Chci tu strávit co nejméně času," požádala mě pak, když jsem jí pomohl zpět do postele. Nelehla si, zůstala sedět. Nevěděl jsem, co se dělo. Byla trochu odměřená, ale nebyl jsem si jistý, jestli se na mě zlobí, nebo jestli je to jen šokem z toho včerejška. Vyplnil jsem její přání a dovedl Terua, který hned začal s léčbou.
"Nejde to naráz, Anori. Musím to udělat postupně, jinak bys měla velké jizvy. Dva dny to tu budeš muset vydržet," mírnil ji Teruo, když si na něm nutila co nejrychlejší postup. A pak že já jsem nejhorší pacient, kterého kdy měl. Po léčení a kontrole nás Teruo nechal samotné, že pokračovat bude zítra. Na Anori bylo hned vidět, že se jí ulevilo. Vrátila se jí trochu barva, už neseděla tak nahrbená. Ovšem ve tváři měla pořád nepřítomný výraz a místo na mě se dívala z okna.
"Ty se na mě zlobíš?" nevydržel jsem a musel se zeptat. Otočila ke mně překvapený pohled. To byl dobrý začátek.
"Ne, jak jsi na to přišel?" ptala se a konečně natáhla zdravou ruku, čímž mě pozvala, abych si k ní přisedl.
"Nemluvíš se mnou. Myslel jsem, že se zlobíš kvůli tomu včerejšku. Že jsem byl za mámou, místo abych tu byl u tebe. Nic z toho by se nemuselo stát," odpověděl jsem a přitáhl si ji do náruče.
"Lásko, já jsem jen…unavená," volila správná slova.
"Ta záda mě hrozně bolí, z cesty jsem vyčerpaná, včera se mě pokusili zabít. Nemám na hovory úplně náladu. Ale nikdy bych ti nevyčetla, že jsi byl za svou mámou. Včera si říkal, že dostala tvůj úmrtní list, musela být neuvěřitelně zmatená, když sis najednou do Chamonu nakráčel živý a zdravý. Navíc, stihnul si to," vysvětlila a zároveň mě ujistila, že mě včera vnímala. Chvíli jsme seděli v tichosti. Dokázal jsem pochopit, že neměla náladu si povídat.
"Hay včera vypadal tak autoritativně. Skoro jako jeho otec," prolomila to ticho jako první. Pousmál jsem se. Tušil jsem, že když se jí ulevilo, nevydrží mlčet moc dlouho. A tak jsme většinu dne strávili jednoduchým hovorem a pevným objetím. Neptal jsem se jí na věci, které si prožila. Řekne mi to, až přijde ten správný čas. Zdravou rukou mě pohladila po tváři.
"Nejsem na to u tebe zvyklá. Ale taky ti to sluší," okomentovala mé vousy. Ještě pořád jsem se neoholil.
"Vlastně jsme oba dost zanedbaní," odfrkla si pak. I na ní byly patrné známky strádání. Zhubla, pleť měla bledou a vlasy neupravené a roztřepené, jak se jim dlouho neměla možnost věnovat. I já měl vlasy přerostlé a neupravené, stejně jako vousy a šaty.
"Přesto to ani v nejmenším neubírá tvému kouzlu," ujistil jsem ji, že pro mě je pořád krásná. Tomu se zasmála - konečně ten krásný zvuk. Pak se mě ptala na mou část příběhu. Zajímalo ji, proč jsem se spojil s Ragarem a jak probíhala celá cesta, než na nás narazila ona. Ochotně jsem jí povyprávěl všechno od té doby, co mě přišli osvobodit. To předtím slyšet určitě nechtěla a taky se na to nezeptala. Když jsem skončil, měl jsem neodkladné nutkání se zeptat na její část, přestože jsem si slíbil, že to neudělám a počkám, až bude sama připravená mi to říct.
"Povídej ještě něco. Ráda poslouchám tvůj hlas," zabroukala mi v náručí, kam se celá schoulila. A tak jsem vyprávěl. Chvíli na to jsem cítil, že Any spí. Nemohlo jí to být pohodlné, ale dokud si nestěžovala, zůstal jsem sedět na místě. Pro ni cokoliv.

Po dvou dnech Anori trvala na tom, že odchází z nemocnice domů. Teruo nakonec podlehl jejímu nátlaku a svolil. Všechny rány již měla zacelené a podle vlastních slov jí bylo natolik dobře, že jakékoliv jiné komplikace zvládne vyřešit sama. Samozřejmě jsme se stavili za Juanou, která byla moc ráda, že Anori vidí zdravou. Šrámy na duši se nepočítaly, i když mi přišlo, že je pořád trochu zaražená. Nebyla tak živá jako obvykle. Nezdrželi jsme se dlouho, Anori hrozně pospíchala domů. Neptal jsem se na důvod. Máma výjimečně neměla nic proti, když jsme odcházeli, jen nás objala, každého políbila na čelo a kladla nám na srdce, ať jsme hlavně opatrní. Asi jí bylo jasné, že Anori chce mít doma trochu soukromí. Přece jen jsme tam byli naposledy před hodně dlouhou dobou. Vlastně ještě před tou akcí, na které mě postřelili. I když já pochyboval, že to dělá kvůli soukromí. Nevypadala, že by nějak zvlášť postrádala intimní chvíle se mnou. U mě to bylo přesně naopak, ale dokázal jsem se držet zpátky. Byl jsem zvyklý si věci odpírat. I když u Anori jsem v tom za poslední roky dost polevil, protože mi vždycky byla po vůli.
"Doufám, že se nezlobíš, že chci jet domů. Juana je samozřejmě skvělá, ale já se chci o nás dva starat chvíli sama," omlouvala se, když už jsme projížděli naší vesnicí a blížili se k domovu.
"Jistě, že ne. Taky tě chci mít jen pro sebe," ujistil jsem ji, že se nezlobím. Doma bylo potřeba uklidit, všude byli obrovské vrstvy prachu. Ovšem Anori už byla zpátky ve své kůži, takže jí to zabralo jen pár minut.
"Dala bych si sprchu, s tvojí asistencí. Musíme ze sebe zase udělat lidi," zatahala mě pak za ruku,
"Jak si přeješ, An," přikývl jsem jí. Zašklebila se a mě až teprve potom došlo, že ačkoliv jsem to myslel jako její snoubenec, vyznělo to trochu, jako bych plnil příkazy naší vyvolené.
"Bude mi tím největším potěšením," dodal jsem k tomu a přitáhl si jí do náruče k polibku, abych zachránil situaci. Tomu se opět zachichotala a nechala se odvést do koupelny. Se svlékáním jsem jí musel pomoct. S tou zraněnou rukou byla trochu neohrabaná. Ale já si rozhodně nestěžoval. Sundal jsem jí tuniku s košilí, už předtím jsem zjistil, že kvůli zranění neměla podprsenku. Pak jsem jí pomohl z očividně pánských kalhot. Zvědavost mě trápila snad víc, než kdykoliv předtím. Kde k tomu přišla? A hlavně od koho? Se značnou nelibostí jsem si musel přiznat, že nejspíš žárlím. Když přede mnou stála nahá, znovu jsem se ujistil v tom, že mi chybí. Urychleně jsem svlékl i sebe a vešel za ní do sprchového koutu. Stála zády a nastavovala příjemnou teplotu vody. Zraněnou ruku držela bokem, povedlo se jí sice Terua přemluvit, aby jí místo sádry dal jen dlahu, ale přesto se k ní chovala opatrně. Nejspíš ji to stále bolelo. Voda byla hodně teplá, nejspíš si vynahrazovala všechny koupele ve studeném jezeře. Mě ovšem bylo, jako by mě zlila ledovou vodou. Přes celá záda křížem krážem měla bílé, pár milimetrů tlusté linky, jizvy po všech těch ranách. Jedna se jí táhla až po zadek, jiná zase směřovala na břicho a hmatem jsem se ujistil, že sahala až pod prsa. To se budu muset každý den dívat na to, jak jsem byl neschopný v tom, udržet ji v bezpečí? To nevydržím.
"Proč ti Teruo ty jizvy nezahojil?" zeptal jsem se i nahlas.
"Odešla jsem dřív, než se k tomu dostal. A nejspíš by mu to úplně stejně nešlo" odpověděla mi s klidem.
"Proč?" nechápal jsem a znovu si všechny prohlédl.
"Budou mi připomínat, co se stane, když se budu chovat hloupě. A že nejsem schopná se vždy dostatečně ubránit," řekla.
"Co je to za hloupost?" nakrčil jsem čelo. Kde k něčemu takovému přišla?
"Hloupost? Pokud se nepletu, řekl jsi mi jednou to samé, když jsem chtěla, aby sis nechal zpravit tu jizvu na noze," otočila se tentokrát čelem ke mně. Udělal jsem krok vzad a narazil do stěny sprchového koutu, jak mě její slova omráčila. Několikrát jsem naprázdno otevřel pusu, ale nevěděl jsem, co jí na to říct. Měla pravdu, že jsem si tu jizvu nechal na důkaz vlastní neschopnosti ji ubránit. Anori mi podala namydlenou houbu a jasně mi tím naznačila, abych se odlepil z místa a začal se jí trochu věnovat. Ujal jsem se mytí, ovšem její slova jsem z hlavy nepustil.
"Udělej to kvůli mně," prosil jsem ji.
"Proč?" ptala se.
"Nesnesu se na ně každý den dívat a vědět, že je to moje vina. Nesnesu, aby mi každý den připomínaly, jak moc jsi trpěla," naléhal jsem na ni.
"Tak zaprvé, mám je svojí vinou. Kdybych tě tenkrát popadla a utekla pryč, nic z toho by se nestalo. A za druhé, mají to připomínat mě, ne tobě," odporovala mi.
"Kdyby mě nezajali, nemusela bys pro mě jezdit. A věř mi, že to já tím trpím, když je vidím," vrtěl jsem hlavou.
"Kdybych si zkontrolovala, kdo za mnou stojí, odvedla bych do bezpečí správného muže," trvala na svém.
"Kdybych prohlédl toho mizeru velitele dřív, nenechal bych tě s ním samotnou, on by tě neodvedl k Ragarovi, ten by mě nepostřelil a ty bys nemusela nikoho zachraňovat," vychrlil jsem.
"Trene, lásko, říkáš nesmysly. Kdybys mě nemiloval, tak bys mě nechránil a nepostřelili by tě. Takhle bychom se mohli obviňovat donekonečna, ale stejně to nezmění nic na tom, že si za to můžu sama. A třeba mě to naučí nad věcmi víc přemýšlet," oznámila mi a asi se snažila tuto debatu ukončit.
"Prosím," vydechl jsem zoufale. Nesnesu, aby je měla. Anori si těžce povzdechla.
"Kompromis," navrhla pak. Poslouchal jsem, i když mi bylo jasné, že zase vyrukuje s jednou z těch svých absurdních dohod, které byly vždycky pro mě méně výhodné.
"Zahojím si je úplně, když mě necháš zahojit tu tvoji," nadnesla. Překvapeně jsem zamrkal.
"Moje jizva ti nikdy nevadila, co tak najednou?" nechápal jsem.
"Vadí mi úplně stejně, jako to vadí tobě, drahý. Taky se musím neustále dívat na připomínku toho, že tě kvůli mně málem zabili. Jen kvůli tomu takhle nevyvádím. Taky možná proto, že už jsi ji měl, když jsem tě poznala," objasnila mi to. Chvíli jsem si to nechával projít hlavou a přitom si užíval, její péči o mě. Jak už jsem jednou říkal, až s Anori jsem přišel na chuť společným sprchám.
"Dobře, souhlasím. Ale ty první. Kdyby ta moje náhodou nešla, nechci, aby ses z toho pak vyvlékla. Přece jen už je dost stará," udal jsem vlastní podmínky.
"Podceňuješ tu největší čarodějku téhle doby," zavrněla mi u ucha. Přitiskl jsem ji na koupelnové kachličky a pořádně a vášnivě ji políbil. Nebránila se mi a já tak s úlevou mohl konstatovat, že ta její odtažitost byla jen chvilková. Úleva od bolesti a změna prostředí na ni měly blahodárný vliv. Užíval jsem si, že ji můžu pořádně obejmout, protože už jsem nemusel dávat pozor na bolavá záda.
"Ještě vlasy," upozornila mě, že jsem na něco zapomněl. Popravdě mě ty jizvy trochu vykolejily. Rychle jsem tedy napravil ten nedostatek mé péče. Prsty jsem jí masíroval hlavu a Anori vrněla jako kotě.
"Líbí?" zabroukal jsem jí do ucha. Znovu slastně zavrněla a zakývala hlavou. Tak aspoň k něčemu jsem tu dobrý. Po sprše jsem ji zabalil do ručníku a chvíli držel v náručí, aby se dostatečně prohřála.
"Co bys chtěla teď?" ptal jsem se pak. Ať si řekne o cokoliv, bude po jejím.
"Hrnek horkého čaje s mlékem, jak ho umíš jen ty. A myslím, že jsi více než zvědavý na mojí část příběhu, nemám pravdu?" zeptala se s úsměvem. Já čaj s mlékem neměl rád, a překvapovalo mě, že ho Anori ode mě měla nejraději. Ale co se dělo v jejím případě, jsem se chtěl dozvědět. O tom žádná. Anori se oblékla do mých pohodlných tepláků a trička a bosky došla za mnou. Vlasy měla stále mokré, takže jsem se chopil jednoho ručníku a začal jí je sušit, sám jsem měl ten svůj omotaný kolem krku, abych si nezamokřil tričko. Občas jsem z pod ručníku zachytil, že se na mě culí a tak jsem se neudržel a věnoval ji dlouhý polibek.
"Takhle se nic nedozvíš," smála se. Chvíli jsem se rozmýšlel, co mě trápí víc, jestli můj už poměrně dlouhodobý sexuální půst, nebo nedostatek informací o jejím osudu. A rozhodnutí bylo jasné - nasměroval jsem ji ke gauči, kde jsem se posadil vedle ní, do ruky jí podal hrnek čaje a čekal na vyprávění.
"Doufám, že sis to nebral osobně, že ti nechci nic říct, ale nemohla jsem mluvit před Ragarem a pak bylo všechno moc hektické," začala a mě hned vystřelilo obočí vzhůru. Já myslel, že nechtěla, ale proč nemohla.
"Začnu od začátku. Chtěl si vědět, proč jsem vběhla do té pevnosti. A ano, můžeš mě přetrhnout, vůbec jsem si neuvědomila, že se to může sesypat. Když mi to došlo, bylo už pozdě na útěk. Ale když jsme jeli pro tebe a byli už na dohled pevnosti, všimla jsem si v horním patře postavy v okně. Napadlo mě, že by to mohlo být vedení z druhé strany, o kterém toho moc nevíme. A teď už i chápu proč, když je naše strana plná zběhů a zrádců. A říkala jsem si, že mám jedinečnou příležitost zjistit, kdo to je. Že bych třeba někoho poznala. Jenže když jsem se otočila, že odtamtud vypadnu, než se něco stane, dostala jsem ránu do hlavy, asi nějakým spadlým trámem, a měla jsem černo. Probudila jsem se až v jejich zajetí," vyprávěla.
"Za tohle tě opravdu přetrhnu jako hada. Taková hloupost! Vždyť já to vedení viděl taky. Předvedli mě před něj, protože v žádném případě neměli v úmyslu nechat mě na živu. Původně si mě chtěli nechat jako nástroj, jak tě přese mě zlomit, ale když ses nevydala, zabili by mě. Takže pokud si mě plánovala zachránit, mohla sis tuhle akci odpustit," vrtěl jsem nevěřícně hlavou.
"To mě nenapadlo. Myslela jsem, že bych mohla alespoň jednou udělat něco užitečného," pokrčila rameny a zírala do svého hrnku. Byl jsem si téměř jistý, že teď už si uvědomovala, jaká to byla chyba a znovu ji neudělá.
"Takže dál. Drželi mě v jednom ze svých sídel, nejprve jako v bavlnce. Měla jsem měkkou postel s baldachýnem, a v tom abych neutekla, mi bránil jen ten hrozný řetěz, co bere magickou sílu. Opravdu tu věc nesnáším, přijde mi, že s ní mám tu čest až příliš často," otřásla se.
"Neměla jsem se zle, původně jsem se tedy chtěla vyhladovět, protože mi řekli, že jsi mrtvý a já byla hrozně nešťastná. A pak jsem se rozhodla, že…," tady se zarazila a celá zčervenala. Jen jsem ji s úsměvem políbil na tvář. Nebudu to z ní teď páčit, když mi to nechce říct, možná později.
"Prostě jsem začala jíst, abych měla sílu a mohla se odtamtud nějak dostat. A Yuto se Shizukou se o mě velmi pečlivě starali,…" pokračovala.
"Kdo je Yuto?" skočil jsem jí hned do řeči. Jeho jsou určitě ty kalhoty, ve kterých přišla.
"Majitel toho sídla, žil tam se svou dcerou, Shizukou a měl nejprve za úkol mě hostit. Mysleli si, že mě nalomí pěkným chováním a líbivými slovy. A já se nedala. Yuto se mě neustále zastával a nedovolil jim mi ublížit, ale počkali si, když jednou nebyl doma a snažili se mě přimět násilím. A pak mě tam nechali, ve sklepě, na studené podlaze. Zbitou," při těch slovech si přitáhla kolena blíž pod bradu a já se neudržel a musel ji obejmout.
"Moc mě mrzí, že jsi něco takového musela zažít," políbil jsem ji na čelo.
"Yuto mě tam našel a staral se o mě, ale neměl léčitelské znalosti a nevěděl pořádně, co se mnou. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo sebe, ale po čase přišel, dal mi šaty, brašnu s jídlem a dekou, luk a toulec se šípy a ukázal mi mapu. Vysvětlil mi, kam mám jít, a kam se mám přemístit. A pak mě pustil. Nejsem si úplně jistá, proč to udělal, podle jeho slov se mu příčilo, jak se mnou zacházeli. Navíc mi naznačil, že na jejich straně není dobrovolně. Každopádně mě pustil a nechal mě jít. Byla jsem na cestě asi jen hodinu, když jsem narazila na vás. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsi naživu. Dokonce i Yuto se po tobě ptal a dozvěděl se jen to, že jsi opravdu padl. A ještě s těmi vousy…," dovyprávěla mi celý její příběh.
"Jestli jednou Yuta potkám, budu mu muset poděkovat," prohlásil jsem po chvíli.
"Zachránil mi život. A byl ke mně vždycky milý. Trene, obdivuji tě za to, jakou máš vnitřní sílu," pronesla pak vážně. Já překvapeně zvedl hlavu. Co prosím?
"Dokázala jsem vydržet a nepodlehnout jenom jednou. Ten den, co mě Yuto pustil, byli rozhodnutí to opakovat, dokud se k nim nepřidám. Podruhé už bych to nevydržela. Tys vydržel několik týdnů intenzivního nátlaku. A jen kvůli mně. Já bych nevydržela. I kdybych věřila tomu, že žiješ," povzdechla si.
"Lásko, ty jsi ta nejsilnější žena, jakou jsem kdy potkal. Jen málokdo by vydržel to co ty, a udržel si odhodlání bojovat. To já obdivuji tebe," ujišťoval jsem ji, že je velmi statečná. Schoulila se mi do náruče a nechala se vískat ve vlasech.
"Jsem moc ráda, že žiješ," zabroukala pak.
"Tak to jsme dva," zasmál jsem se.
"A každého, kdo se mi tě snažil vzít, si najdu a potrestám ho," prohlásila rozhodně.
"Některé jsem viděl padlé během bitvy u pevnosti…což mi připomíná, že pro tebe něco mám," zvedl jsem se a odešel do předsíně prohledat kapsy své tuniky.
"I v pustině jsi mi dokázal sehnat dárek?" ptala se žertem. A já jí do nastavených dlaní položil ten čarodějnický amulet, který jsem sebral v pevnosti tomu mrtvému veliteli.
"Pane jo, kdes to vzal?" zírala na něj okouzleně Anori.
"Měla ho pro tebe druhá strana jako dárek, až se k nim přidáš. Usoudil jsem, že pokud je pravda, že zvyšuje schopnosti, měla bys stát na naší straně, až ho dostaneš do ruky. Ne tedy, že bys zrovna ty potřebovala víc síly," odpověděl jsem.
"Jsou hrozně vzácné. My nejspíš žádný takový nemáme. Viděla jsem je jen namalované v knize," prohlížela si ho.
"Já o něm taky jen četl. Měl by se probudit jen v rukou pravé čarodějky. Ale asi to není pravda, nic nedělá," pronesl jsem celkem zklamaně.
"Zlatíčko, ten amulet je z měsíčního kamene. Umí přesně to, co jsi o jeho schopnostech četl. A jsi neuvěřitelně šikovný, žes jim ho vzal a dal mi ho," zazubila se ostatně jako vždy, když mě mohla o něčem poučit. A pak natáhla ruku směrem ke mně, amulet v ní nechala volně ležet. Kolem prstů se jí rozvířila zelená magická složka - nekouzlila cíleně, jen svou moc aktivovala. A k mému úžasu se ten amulet rozzářil světle modrou barvou. Oba dva jsme na to fascinovaně zírali. Když Anori přestala kouzlit, amulet zase zhasl a nevypadl na víc, než jen na hezký šperk. Mimochodem stejný styl Anori běžně nosila, takže pokud se ho rozhodne nosit stále, nebude to pro mě žádná velká změna. Přesvědčil jsem se, že má Anori dopito, aby mě nepeskovala, a pak jsem se sklonil a přehodil si ji přes rameno. Vypískla překvapením.
"Je čas přejít k té části s přetrhnutím," oznámil jsem jí a odnášel ji na rameni. Nebránila se mi, naopak se mi na rameni hihňala, jen tu zraněnou ruku v dlaze držela stranou. Na postel jsem ji posadil opatrněji než obvykle, abych jí neublížil a pak jí rychlým tahem sundal tepláky.
"Rád bych, aby ses naučila, že to jsou moje tepláky a ty máš ve skříni krásné šaty," huboval jsem jí na oko. Culila se na mě, věděla, že se nezlobím vážně. Sundal jsem jí ještě tričko a s potěšením zjistil, že byla bez spodního prádla. Sám jsem se vysvlékl jen do trenek, posadil se vedle ní a jedním rychlým pohybem si ji ohnul přes koleno. Hned dostala první plácnutí. Opět vypískla a pak se chichotala.
"Je tu snad něco k smíchu?" zeptal jsem se a znovu ji plácl. Tentokrát už vzdychla. To byl ten zvuk, který jsem chtěl slyšet. Sehnul jsem se a zlíbal jí každou jizvu, kterou na zádech měla, do toho ji občas plácl přes hýždě. Slyšel jsem, že Any zrychleně dýchala.
"Nemysli si, že jsem na ten kompromis zapomněl," pošeptal jsem jí do ucha.
"Já na něj pamatuju, ale když jsi něco začal, měl bys to dokončit," zvedla se jen proto, aby se mi posadila obkročmo do klína a vášnivě mě políbila. Dneska byl pro mě dobrý den. Získal jsem od Any všechny informace, po kterých jsem už dlouhou dobu prahl, a ještě mě nechala potěšit se z její tělesné blízkosti. Po všech těch strastiplných dnech jsem se konečně cítil spokojený.



Boj o život

17. ledna 2018 v 18:48 | Yui-chan |  Růže msty
Je mi studno a nemám to jak obhájit, ale prostě nebyl čas, nálada a chuť něco zveřejňovat. Ale dnes jsem se pozitivně naladila a tak přináším ze šuplíku dílek. Bez obrázku, na ten nemám kapacitu :D
.
.
Poponášel jsem Anori na zádech už druhý den po našem odchodu od Ragara. Pořád jsem byl ve střehu, jestli neuvidím jít někoho za námi, ale zatím jsme tu byli úplně sami. Anori se každým dnem víc a víc přitížilo. Byla slabá a už nedokázala tolik skrývat naříkání. Rány se jí vůbec nelepšili a já nevěděl, co s tím mám dělat. Hrklo ve mně, když jsem uslyšel koňské zaržání. Hned jsem zastavil a sundal Anori ze zad.
"Lásko, jdu zjistit, ke komu patří. Třeba jsou to konečně naši," pošeptal jsem ji. Normálně by asi protestovala proti tomu, abych ji tam nechal samotnou, ale tentokrát neměla sílu mi odporovat. Jen slabě přikývla. Přiblížil jsem se k místu, odkud jsem slyšel hlasy. Bože můj, sláva! Jsou to naši! Blížila se k nám skupina jezdců, kteří měli na sobě Danteho znak. Okamžitě jsem se vrátil pro Anori, podepřel ji a pospíchal směrem k cestě, kudy každou chvíli měli projet. Jestli nás minou, tak už vážně nevím, co bych dělal. Proto jsem Anori táhl rychleji než obvykle a nedbal na to, že tiše sykala bolestí.
"Stůjde!" zavolal jsem za vzdalující se skupinou. To ne, přece nás tu nenechají. K mému štěstí se poslední jezdec otočil a zaznamenal nás. Okamžitě na nás upozornil skupinu, která se vracela naším směrem.
"Kdo jste a co chcete?" zavolal na mě.
"Jsme na vaší straně, vedu vyvolenou. Je zraněná a potřebuje okamžitě do nemocnice," vychrlil jsem ze sebe. Nevypadali, že by mi zrovna dvakrát věřili. Zřejmě Anori nikdy neviděli. Přemýšlel jsem, jak jim dokázat, že nelžu.
"Anthony," oslovil mě najednou někdo. Pohledem jsem zapátral po skupině. Že by mě někdo z nich znal? Nejdřív byli všechny tváře naprosto neznámé, ale pak jsem v jednom z dalších jezdců, co byli očividně vepředu skupiny a teď se přijeli podívat, co ostatní zdrželo, rozeznal Patrika. V životě bych neřekl, že budu ráda, že ho vidím.
"S těmi vousy by tě člověk málem nepoznal," zazubil se pak. Je pravda, že už jsem se několik týdnů neholil. Ale nějak k tomu nebyla úplně příležitost, že?
"Patriku. Anori je vážně zraněná. Potřebuje okamžitě lékaře," zopakoval jsem znovu, ale věděl jsem, že tentokrát mé žádosti bude vyhověno. Patrik teprve teď zpozoroval, že se mi o záda opírá Anori, bledá jako stěna. Pohasl mu úsměv, když ji viděl v takovém stavu.
"Přiveďte okamžitě koně, je to vyvolená, to má jít pěšky?" rozkázal někdo další, nejspíš velitel této skupiny. A tak nám přivedli koně. Jaké štěstí, že většinou každá skupina mívala koně navíc. Přesně pro takové případy. Vysadil jsem Anori do sedla a vyhoupl se za ni, abych ji měl pod dohledem. Takhle zvládneme dojet někam, kde Anori pomůžou. Patrik se zařadil vedle mě a pak se celá skupina vydala vpřed. Dozvěděl jsem se, že Dante není přítomen v této dimenzi, takže mi bylo jasné, že veškeré cestování musíme zvládnout pěkně poctivě a postaru. Nikdo jiný kromě něj a mojí Anori, která ovšem sotva udržela svoje tělo sedět vzpřímeně, nedokázal přenést člověka tak daleko. Naštěstí první tábor i se zdravotníkem jsme našli poměrně brzy. A pak začala dlouhá cesta, kdy jsme Anori vezli v upraveném dostavníku, kde měla pohodlí na ležení, zatímco my ostatní jsme jí dělali ozbrojený doprovod. V každém táboře, na který jsme narazili, se zdravotník zděsil, když viděl její rány a vždy jí dali čisté obvazy a nějaké masti proti bolesti. Očividně si nikdo netroufal léčit tak hluboké a zanícené rány. Díky těm hojivým mastem byla Anori většinu času mimo sebe, takže bylo dobře, že mohla ležet v dostavníku, na koni bych ji v takovém stavu jen těžko udržel. Cesta do Chamonu byla velmi zdlouhavá. Vynutil jsem si, že pojedeme do Chamonu za Teruem, protože to byl nejlepší lékař, jakého jsem znal a kterému jsem naprosto důvěřoval, že se o Anori nejlépe postará.
Cesta byla lepší, když jsme se přiblížili do míst, kde jsme se s Anori občas zdržovali, Zde totiž byly nejrůznější průchody, které nám značně zkracovaly cestu. I tak nám cesta do Chamonu zabrala skoro dva týdny. Když jsme konečně zahlédli jeho brány, úlevně jsem vydechl. Teď už ji k doktorům dopravíme v pořádku.
"Konečně," vydechla Anori, která zrovna teď jela se mnou. Účinky mastí vyprchali už včera, takže teď měla sice bolesti, ale byla při vědomí a odmítla jet sama v dostavníku. Nebránil jsem jí. Taky jsem byl radši, když jsem ji měl u sebe.
"Teuro se o tebe postará, lásko. Už to bude dobré," políbil jsem ji na spánek. Slabě se usmála. Vždycky byla tak živá a veselá. Teď jen seděla a hleděla před sebe. V bledém obličeji měla tmavé kruhy, díky kterým bylo na první pohled poznat, že není v pořádku. Navíc mi pořád křečovitě drtila ruku a já tak měl přehled nad tím, jak trpí. Ale zasloužil jsem si to. Byla to moje hloupost, že ji dostali. Před nemocnicí jsem ji sundal ze sedla a pomáhal jí dojít dovnitř. Nohy měla slabé, téměř se na nich neudržela a nejednou mi v náručí klesla. Konečně jsme byli uvnitř od všech těch čumilů, které náš příjezd přilákal. Samozřejmě, všichni byli rádi, že se jejich vyvolená našla a vrátila k nim. Jenže mě to teď bylo úplně jedno. Já hlavně chtěl, aby mi ji někdo konečně uzdravil.
"Teruo!" zahlédl jsem svého přítele, který zrovna procházel jednou chodbou s nějakým jiným doktorem a živě s ním diskutoval. Na své jméno zareagoval a hned mu ztuhl úsměv, když Anori uviděl.
"Panebože, co se stalo?" ptal se, podepřel Anori z druhé strany a spolu jsme ji odvedli k němu na ošetřovnu. Ve stručnosti jsem ho seznámil s tím málem informací, které mi Anori dala. Teruo ji okamžitě začal prohlížet a přitom jsem jasně viděl, jak se mračí.
"To jí to nemohli vyléčit už v těch táborech? Dnešní lékaři jsou opravdu k ničemu! Zbytečně trpěla celou cestu. An, bude to štípat, ano? Máš to hodně zanesené, musím to nejprve vyčistit," povídal a přitom konal svou práci. Anori tiše zanaříkala a pak si zacpala pusu, aby nesténala nahlas. Jednou rukou jsem jí vískal ve vlasech a druhou chlácholivě tiskl rameno. Hrozně nerad jsem to viděl, ale neodešel bych od ní za žádnou cenu.
"Teď si to musí trochu odpočinout, než to budu moct zacelit. Dám ti něco proti bolesti," oznamoval jí pak, načež Anori dostala jednu injekci do svalu na paži. Úlevně vydechla a za dalších pár minut se jí zaklížila víčka a usnula. Byla tak slabá. Něžně jsem ji políbil na spánek.
"Odvezeme ji na pokoj, kde si může odpočinout, než budu pokračovat v léčení," oznámil mi pak a hned na to se ve dveřích objevily dvě sestry a i s lehátkem, na kterém Anori usnula, ji odvezli z místnosti. Chtěl jsem jít za nimi, ale v tom mi zabránil Teruo, který mě krátce, ale pevně objal. Zaskočilo mě to.
"Jsem rád, že tě vidím," prohlásil dojatě. Nechápavě jsem na něj zamrkal.
"Prohlásili tě za mrtvého, je tomu pár týdnů. Vaši tě už oplakali. Nevěřil jsem, že by to byla pravda, ale nikdo o tobě tak dlouho neměl žádné zprávy," vysvětlil rychle, když viděl, jak na něm zírám.
"Měl jsem štěstí, že jsem přežil, když se na mě zřítila ta pevnost. A pak hrozně dlouho trvalo, než jsem našel nějaký náš oddíl. Mezitím jsem narazil na Anori a s tou se putování dost zpomalilo. Neměl jsem jak dát vědět," ospravedlnil jsem se. Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Chudák máma, musela být v šoku. A až mě uvidí, bude ještě ve větším.
"Já se ti o ni prvotřídně postarám. Ty bys vážně měl jít domů a ukázat se. Nějak opatrně, ať tu nemáme s infarktem ještě tvoji mámu. A vážně jsem rád, že ses našel," objal mě znovu. Tentokrát jsem byl připravený a objetí mu krátce oplatil. Pak jsem přikývl, a odcházel ven z nemocnice. Byl jsem akorát ve vestibulu.
"Trene!" vykřikla máma, která tam z nějakého důvodu stála taky a vrhla se mi kolem krku. Taky jsem ji pevně objal.
"Já to věděla. Věděla jsem, že nejsi mrtvý," plakala s hlavu na mém rameni. V tu chvíli došel i táta a objal nás oba najednou. A tak jsme tam takhle stáli všichni tři notnou chvilku.
"Jsem v pořádku mami, nic se mi nestalo," konejšil jsem ji, když se nemohla uklidnit a pořád plakala.
"Měla jsem takový strach. Nejdřív tě zajali, pak tě jeli osvobodit a pak jsme o tobě i Anori ztratili veškeré informace. Řekli nám, že jste oba padli," vyprávěla mi, když byla alespoň trochu schopná mluvit.
"Oba jsme živí. Já jsem i zdravý, nic mi neudělali. A když se zřítila ta pevnost, měl jsem štěstí. Trochu mě to praštilo do hlavy, ale jinak se mi nic nestalo. Anori je na tom hůř," vyprávěl jsem tentokrát já.
"Pojďme domů, i já chci vědět, co se tam přesně dělo. Celá ta bitva byla hrozně divná," navrhl táta. Chvíli jsem uvažoval, ale pak jsem svolil. Anori je teď uspaná tišidly, Teruo se mi o ni postará, slíbil mi to. A měl jsem trochu pocit viny, že jsem Juanu vystavil takovému stresu, že si zaslouží, abych s ní strávil jedno odpoledne. Anori to jistě pochopí. Došli jsme domů, máma připravila nějaké rychlé jídlo, kterým jsem nepohrdl, a pak jsme se pustili do vyprávění. Začal jsem já, kdy jsem jim popsal, jak nás zajali, a co bylo potom. Samozřejmě jsem vynechal informaci o Ragarově sexuálním zájmu o mou osobu. Doufal jsem, že tohle rodiče neví a ani vědět nebudou. Pak mi máma popsala situaci do té doby, než Dante zorganizoval záchranou skupinu. Těšilo mě vědět, že se o mě Anori bála a nijak si nedala vymluvit, že pro mě pojede také, i když ji Dante sebou brát nechtěl. Následně se vyprávění ujal táta, který doplnil pár informací z plánování záchrany navíc a pak mi popsal jejich cestu až do doby, než nás všechny vyvedli ven.
"Překvapilo mě, že se za tebe Anori nevydala," řekl pak a pátravě se na mě zadíval.
"Tenhle slib jsem z ní mámil pěkně dlouho. Ona ví, že by se za mě nikdy neměla vyměnit, ale většinou to stejně porušila. Tohle bylo poprvé, co mě poslechla. A bylo by to jedno, jestli by se rozhodla to neudělat. Stejně by mě popravili. Vlastně se o to pokusili hned, jak jste zaútočili, ale byla to Anori, kdo tomu zabránil," zastal jsem se jí hned. Táta v obraně zvedl ruce, jako že jí to nevyčítá a máma už měla zase slzy na krajíčku. No a pak byla řada na mě, abych pokračoval ve vyprávění.
"Když se tomu vojákovi, co mě držel, nepovedlo mě popravit, pustil mě a běžel bojovat. Neměl jsem zrovna nejlepší kondici, takže mi trvalo, než jsem se vůbec postavil na nohy, navíc se země pořád třásla. A v tu chvíli vběhla Anori dovnitř pevnosti. Nechápal jsem a doteď nechápu, co tím vlastně sledovala, ale ta pevnost se začala rozpadat a tak jsem vběhl za ní, abych ji odvedl ven. Ovšem nenašel jsem ji a pevnost se mezitím velmi rychle zbortila. Dostal jsem něčím ránu do hlavy a probudil se až druhý den odpoledne. Měl jsem štěstí, protože se propadla podlaha jen pár metrů ode mě. Rozhodl jsem se, že najdu náš tábor a zjistím, co se stalo. A pak jsem musel uzavřít dohodu s Ragarem, tím co mě postřelil, že půjdeme společně. On neuměl přežít v přírodě sám, a já potřeboval někoho, kdo by mi pomohl v případě, že by nás napadli. Vážně jsem měl fyzičku v trapu. Ale ten stres a pak nutnost se postarat o Anori mi vlastně pomohly se vypracovat zase zpátky. Poslední dny mi přišlo, že mám stejnou sílu, jako dřív," vysvětloval jsem. Oba rodiče se moc netvářili na moje uzavřené příměří, ale chápali, že v tu chvíli jsem neměl moc na vybranou.
"Po pár dnech cesty za naším táborem, jsem…prostě…poznal, kterým směrem je Anori a že jí ubližují. Jako její meertalen to poznám," doplnil jsem, když na mě táta dost překvapeně pohlédl. On tohle neznal. Juana mi povzbudivě přikývla, ona věděla, o čem mluvím.
"Změnil jsem směr trasy, abych ji našel a zachránil, ale ona nás našla sama. Nevím, jak se jí podařilo utéct, ani co se dělo. Ani to, kdo a kam ji odvedl. Neřekla mi vůbec nic, ale myslím si, že to bylo kvůli Ragarovi, před kterým nechtěla mluvit," polemizoval jsem. Měl jsem takovou radost, že se našla a následně takovou starost ohledně jejího zdraví, že mi bylo celkem jedno, co se stalo. Ale teď mě začala sužovat zvědavost
"An byla vážně zraněná. Bičovali ji, nejspíš se jí o ty rány pak nepostaraly, protože se dost zanítily. Nebyla na tom dobře, proto jsem pospíchal, jak nejvíc jsem mohl, abych ji dostal někam, kde by nám pomohli. Naštěstí jsme našli skupinu jezdců našich oddílů, kteří nás dopravili až sem do Chamonu," dokončil jsem svoje vyprávění. Táta mlčel, nechával si to projít hlavou a máma mě znovu pěvně objímala. Jenže mě zajímala jiná věc.
"Proč nás nikdo nehledal? Proč jste odešli?" zeptal jsem se táty. Tohle mě trápilo snad víc, než co se dělo s Anori.
"Ta bitva byla asi nejdivnější, co jsem kdy vedl. Když začaly ty otřesy, pustili se do nás. Chvíli jsem se snažil najít Anori, měl jsem takový pocit, že bych na ni měl dát pozor, ale nikde jsem ji neviděl, navíc mě nepřátelé brzy zaměstnali. A pak na nás vypustili jakési tvory. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byli rychlý, téměř neviditelní, a způsobovali ošklivá zranění. Prchali jsme před nimi ve snaze si ochránit život. Dante hned poté, co jsme se dostali alespoň trochu do bezpečí, odešel do jiné dimenze, řešit nějaké záležitosti, myslím si, že dokonce řešit ty tvory. Já se pídil po tobě a Anori, jestli vás někdo neviděl. A dostalo se mi informace, že ano, že jste spolu ujeli pryč. Říkal jsem si, že si se prostě snažil Anori uchránit, a že před těmi tvory nebyl moc čas prchat cíleně. Čekali jsme, že se každou chvíli objevíte v některém táboře, pak tady doma…," vyprávěl táta.
"A pak nám přišel tvůj úmrtní list O Anori ani slovo," dopověděla za něj máma a pevně mě držela za ruku. Tak to bylo vážně zvláštní. Z táty jsem pak dostal popis těch tvorů a bylo jasné, že to byli ti samí, se kterými jsem se setkal během mojí záchranné mise, kterou jsem tenkrát vedl. Takže je někdo vážně používal jako zbraň. A navíc se mi moc nezamlouval fakt, že je Dante pryč. Byl takovou zárukou, že bude alespoň tohle město v bezpečí, když tu byl.
"Vážně mě mrzí, že tu Dante není. Potřeboval bych s ním mluvit. Něco mi tu nehraje," povzdechl jsem si.
"Bohužel se mi nesvěřil s tím, kam přesně jde, ani kdy se vrátí. Je tu jen jeho zástupce," pokrčil táta rameny.
"Jestli je to ten stejný jako obvykle, tak se za ním rozhodně nepohrnu. Nemá mě zrovna v oblibě," ušklíbl jsem se.
"Ten nemá v oblibě nikoho, kdo by s ním potřeboval něco řešit," usmál se táta. Pak jsme chvíli seděli v tichosti.
"Pěkně se mi střídáte, děti. Nejprve jsem trnula hrůzou o tebe, abys přežil to postřelení. Pak mě nechali věřit tomu, že jsi padl. A teď budu myslet na Anori, aby byla v pořádku," povzdechla si Juana.
"Má ty rány opravu ošklivé a trpěla hroznými bolestmi skoro celou cestu. Teď je ale v péči Terua a věřím, že ten udělá vše, co je v jeho silách, aby se Anori co nejdříve zase uzdravila," klidnil jsem ji, i když samotného mě strach úplně neopustil.
"Určitě bys byl rád u ní, že? Jen jdi. Já jsem spokojená, že vím, že je můj syn živý a zdravý. A za Anori se přijdeme brzy podívat," pohladila mě máma po vlasech, stejně jako když jsem byl malý kluk. Vděčně jsem se usmál a spěšně vyskočil z pohovky. Chtěl jsem mít Anori pod dohledem co nejdříve. Pospíchal jsem do nemocnice, přesto jsem byl dostatečně ve střehu na to, abych za sebou postřehl něčí přítomnost. Otočil jsem se s vytaseným mečem a překvapeně zíral na Ragara. Co ten tu sakra dělal? Jak je možné, že se dostal do města? Dante přece udělal určitá ochranná opatření.
"Co tu chceš?" zeptal jsem se nepřátelsky, ale ruku s mečem nespustil. Byl jsem připravený se bránit.
"Přišel jsem se podívat, jestli ses ve zdraví dostal domů," odpověděl.
"Ne tvojí zásluhou," odsekl jsem.
"Nemyslel jsem to tak. Byl jsem na tebe naštvaný," obhajoval se hned. Povytáhl jsem obočí.
"To je na mě Anori v jednom kuse, ale nikdy mi nevyhrožovala, že mě nechá mučit tak moc, abych škemral o smilování," odpověděl jsem přímo. Nikdy mi nebyla příjemná jeho pozornost, ale víc mě asi štvala jeho přetvářka. Celou dobu se tváří, jako že mu na mě záleží, a pak zjistím, že mu jde jen o to, aby mě dostal do postele. To se chlapec načeká. Nikdy si mě k sobě nenalomil, ani když se choval ohleduplně. Nebudu mu dělat hračku, abych uspokojil jeho potřeby. Nezískal si mou důvěru, vždycky jsem byl v jeho přítomnosti ostražitý. Po mých slovech se Ragar ušklíbl.
"Jak dlouho si myslíš, že jsem ochotný čekat, než se laskavě rozhodneš?" štekl.
"Já ti svůj názor opakuji neustále dokola. Nemohu za to, že ho neakceptuješ. I kdybych byl sám, tak bych s tebou neměl nic společného," zavrtěl jsem hlavou. Třeba to konečně pochopí.
"Ty ještě změníš názor, o to se postarám," zavrčel naštvaně. Povzdechl jsem si. A to je přesně ono. Je jedno, kolikrát mu řeknu ne, on to prostě neakceptuje. V tom případě je to ale jeho problém.
"Jak ses sem vůbec dostal. Město je zabezpečené," otázal jsem se pak. Vést dále tuto debatu nemělo smysl, protože jsme si každý vedli svou.
"Máš strach o tu svoji krasotinku? To bys měl. Vedení je dost naštvané, že jim dokázala utéct. Udělají všechno proto, aby ji získali zpátky, nebo aby nestála na ničí straně," oznámil mi a zmizel. Mě jakoby udeřil do žaludku. Aby nestála na ničí straně? Rozběhl jsem se, ale tentokrát ne do nemocnice, ale do Danteho sídla. Je mi jedno, že je jeho zástupce protivný chlap, musíme Anori ochránit. Nečekal jsem dlouho, než mě přijal. Přivítal mě s otráveným úšklebkem. V rychlosti jsem mu nastínil situaci a požádal ho o zvýšení bezpečnostních opatření. No opravdu, copak je normální, aby se nám nepřátelé volně procházeli po městě? Jenže on se mi vysmál! Že to prý není potřeba, dokonce mě obvinil z toho, že si vymýšlím, jen abych dostal další ochránce a sám si mohl odpočinout. To mě rozhněvalo. I kdybych měl padnout vyčerpáním, nikdy bych neupřednostnil vlastní odpočinek před Anoriným bezpečím. Hádal jsem se s ním, ale on to bral jako uzavřené a pozval si dovnitř dalšího. A tím byl Patrik. Ten chvíli počká, než to tu dořeším. Bouchl jsem pěstí do stolu, až oba nadskočili, Patrik i zástupce.
"Neodejdu odsud, dokud to nezačnete řešit," procedil jsem skrz zuby.
"Anthony, co se děje? Něco s Anori?" ptal se Patrik. Pravděpodobně mě znal dostatečně na to, aby věděl, že kvůli nikomu jinému se nedokážu tolik rozčílit. Rychle jsem ho tedy seznámil s fakty. I on se postavil na mou stranu, že je dozajisté potřeba zvýšit Anorinu ochranu. Ovšem ani ve dvou jsme nedokázali nic vyřídit. Pak nám dokonce pohrozil, že jestli okamžitě neodejdeme, nechá nás zavřít. Byl jsem neuvěřitelně rozčilený, že mě nebere vážně, a naštvaný, že mi odmítá pomoct, ale Anori mě potřebovala u sebe, ne abych někde seděl za mřížemi a čekal na Danteho. Nasupeně jsem tedy odkráčel z místnosti s Patrikem v těsném závěsu.
"Nepotřebujeme jeho požehnání. Můžeme to vzít do vlastních rukou. Vezmi si první hlídku a já seženu pár dalších lidí. Dokážeme ji ochránit," navrhl Patrik. S tím jsem nemohl jinak, než souhlasit.
"Děkuju," řekl jsem pak ještě. Vnitřně mě sice sžíral pocit žárlivosti, protože jsem viděl, že ji má rád, ale jeho pomoc jsem oceňoval.
"Přirostla mi k srdci. Ostatně asi jako každému. Udělám cokoliv, abych ti pomohl ji ochránit," přikývl mi a s mávnutím odběhl sehnat další lidi, kteří by mi pomohli Anori ochránit. Já se vydal do nemocnice. Hlava mi už zase třeštila, ale připisoval jsem to tomu, že buď Anori přestala působit ta injekce proti bolesti, a nebo že si za to můžu sám, jak mě rozčílil Ragar a pak Danteho zástupce. V nemocnici jsem jako první narazil na Terua, takže jsem se nemusel zdržovat dohady se sestrou na recepci, že chci, aby mě za Anori pustila i mimo návštěvní hodiny. Rovnou jsem mu i v rychlosti pověděl, co se mi stalo, a že budu pro Anori chtít zvýšenou ochranu. To mi odsouhlasil. Každý viděl, že moje žádost není přehnaná, jen ten panák v Danteho domě ne. Nechápal jsem, jak mohl být tak zaslepený. Teruo mě pak nasměroval na její pokoj s tím, že pokračovat v léčení bude až ráno, až Anori nabere dost sil. S tím, že kdyby se něco dělo, mám intenzivně zmáčknout zvonek, který dá vědět lékařům, se rozloučil a odešel si lehnout. Kvůli Anori se rozhodl zůstat v nemocnici přes noc. Jeho přítelkyně mě nebude mít moc ráda. Neustále jsem ho zaměstnával. Vyběhl jsem schody do druhého patra a počítal dveře, abych se dostal k pokoji Anori. Potichu jsem vklouzl dovnitř pro případ, že by spala. Ovšem to, co se mi naskytlo za pohled, mi adrenalin v krvi zvýšilo o sto dvacet procent. Nad Anori se skláněl muž v tmavé kápi a tiskl ji hlavu do polštáře. Anori se zmohla jen na občasný slabý odpor, jednak byla nejspíš pořád utlumená tou injekcí, a taky jí bolest v zádech nedovolovala žádné prudké pohyby. Okamžitě jsem k tomu muži přiskočil a strhl ho k zemi. Anori se mezi tím lapavě nadechovala, očividně ji opravdu dusil. Já se s ním mezitím rval. Zpacifikoval bych ho, kdyby mu někdo další nepřišel na pomoc. Kolem krku se mi obtočila něčí paže a tentokrát jsem to byl já, komu se krátil dech. Ostře jsem tomu někomu zaryl loket do žeber, takže povolil a já byl schopný se vykroutit. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že ten někdo je Ragar. Musel jsem se teď vypořádat s oběma. Nepohrdl bych malou pomocí, ale zmáčknout zvonek, aby přišel Teruo, jsem neměl čas. Ragar mi zezadu chytil ruce, zatímco ten druhý mi několikrát pěstí udeřil do žaludku. Zaskučel jsem, nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Podařilo se mi toho neznámého nakopnout, a pak jsem se znovu potýkal s Ragarem. Navíc ten druhý opět přiskočil k Anori, která se tím vypětím víc probudila z omámení a kladla mu tedy o něco větší odpor. I tak ale na něj byla příliš slabá. Setřásl jsem Ragara, poslal ho k zemi jednou ranou do zubů a opět odtrhl toho druhého muže od krku své snoubenky. Rány padaly ze všech stran a já měl co dělat, abych je stihl všechny krýt. Nemohl jsem si dovolit nechat se nachytat. Závisel na tom Anorin život. Jen periferně jsem postřehl, že se Anori snaží nadzvednout na loktech a následně málem rozdrtila tlačítko zvonku, jak se zoufale snažila přivolat pomoc. Ragar si toho všiml a přes ruku ji udeřil takovou silou, až Anori nahlas zasténala. Nepochyboval jsem o tom, že ta ruka byla zlomená. To mě naštvalo, takže jsem se pustil s větší vervou do něj, než do toho druhého. Trvalo asi další dvě minuty, než se rozrazily dveře a dovnitř vešel Teruo. V rychlosti přelétl situaci a hned mi přiskočil na pomoc. Ragar mě od sebe odstrčil takovou silou, že jsem zavrávoral a svezl se k Anori na postel. Znovu zasténala, jak jsem jí dopadl na bolavá záda, ale teď nebyl čas se tímhle zabývat. Ragar totiž zmizel a já se rozhodl chytit alespoň toho druhého. S Teruovou pomocí se mi to podařilo a během pár vteřin jsem zíral do tváře Dantemu zástupci. Tak proto se nehodlal zabývat její ochranou! Sám se ji pokusil zabít. A nemohl se vymlouvat, že ne. Viděl jsem na vlastní oči, že zrovna jeho prsty se svíraly kolem jejího krku.
"To ledacos vysvětluje," utrousil Teruo naštvaně. Pomohl mi toho hajzla spoutat pomocí magie a sám se vydal pro strážné. Já ho zkontroloval, jestli se opravdu nemůže uvolnit a pak dvěma dlouhými kroky přešel k Anori, kterou jsem si opatrně přitáhl do náruče a utěšoval ji. Plakala, ale měla k tomu dobrý důvod. Musela být vyděšená.
"Kde jsi byl tak dlouho," štkala mi na rameni a pevně mě svírala jednou rukou. Tu druhou si tiskla na prsa, musela ji bolet.
"Omlouvám se lásko. Byl jsem doma. Juana dostala můj úmrtní list, musel jsem ji ujistit, že to byl omyl. I když si začínám myslet, že to někdo pěkně nastražil. A cestou za tebou mě zdržel Ragar. Pak jsem běžel do Danteho domu za zástupcem, abych mu řekl, že se tu volně potlouká a že pro tebe chci zvýšit ochranu. Ale poslal mě do háje jen proto, aby se tě sám pokusil zbavit. Od něj jsem šel hned sem za tebou. I když jsem málem přišel pozdě," vysvětloval jsem jí, že jsem to neudělal schválně, ale byla to pěkně hloupá shoda náhod, která mě zdržela. Anori byla téměř k nezastavení, nevěděl jsem, co mám dělat. Jen jsem tam seděl a objímal ji. Mezitím se vrátil Teruo se strážnými, kteří dost zakolísali, když viděli, koho mají odvést.
"Nechápu, co se to tu stalo. Pan Natori mě bezdůvodně napadl, když jsem jen přišel zkontrolovat vyvolenou. To jeho odveďte, za mé napadení," spustil hned.
"Zkontrolovat, jestli ještě dýchá, že? Pokusil jste se jí zabít!" zavrčel jsem, ale zůstal sedět u Anori.
"A ještě mě uráží! To si vyprošuji! Okamžitě mě uvolněte a chopte se jeho!" rozkázal. Strážní rozpačitě přešlápli a podívali se na Terua. Ten mlčel, neviděl to, co já. Přišel až ve chvíli, kdy už jsem se s ním pral. A Anori byla příliš roztřesená, než aby něco řekla. Pořád plakala a schovávala mi obličej do košile. A mému slovu očividně nikdo nevěřil.
"Nemyslím si, že by Anthony lhal, co se týče slečny," promluvil jeden ze strážných a udělal krok směrem k zástupci.
"Tak vy si buďte jistý, že vaše kariéra právě skončila. Tady už si neškrtnete," vyhrožoval mu zástupce okamžitě, takže se ten muž zarazil.
"Tak už ho odveďte. Vidíte tu snad někoho jiného, kdo by mohl slečnu Anori ohrozit?" vložil se do toho Teruo, čímž také vyjádřil podporu tomu, že říkám pravdu.
"Odvést mě? A na čí příkaz?" ušklíbl se zástupce.
"Na můj!" ozval se rozhodný hlas a do mého zorného pole vstoupil Hayato. Měl na sobě bílou košili, tmavé sako a přes něj šerpu, která znázorňovala, že je Danteho přímým následníkem. Nikdy jsem ho neviděl tak formálního.
"Odveďte ho, na mou zodpovědnost. Otec mi dal stejná práva, jako svému zástupci," oznámil přísně. Strážní už na nic nečekali, chopili se svázaného a odvedli ho pryč. Hayatovi se jen těžko odporovalo, když působil tak autoritativně. A když navíc každý věděl, že je to Danteho syn.
"Děkuju, Hayi," kývl jsem na něj. Obdařil mě svým zářivým klukovským úsměvem, kterým se velice odlišoval od svého otce. Zase to byl starý dobrý Hay a ne náš vládce.
"Maličkost, původně jsem se jen přišel podívat za An, jak jí je. Nečekal jsem, že se tu budu hodit," pokrčil rameny a pak zaměřil pohled na dívku v mé náručí. Ještě pořád se třásla a neodtáhla se ani o milimetr.
"Už ode mě neodcházej," zaprosila pak.
"Nikam nepůjdu," slíbil jsem jí. A myslel jsem to vážně. Nikdo a nic mě z tohoto pokoje nedostane. Teruo pak Anori znovu prohlédl záda, která musel opět trochu vyčistit a pak se zaměřil na její ruku. Měl jsem pravdu, byla zlomená. Hned se u nás objevila sestra a ruku jí zasádrovala. A to všechno probíhalo v mojí náruči, protože se z ní Anori odmítala hnout.
"Záda ti doléčím zítra ráno, teď to musí ještě odpočívat. A ty se taky pokus si odpočinout. Teď tě nikdo nespustí z očí," říkal jí Teruo. Anori mu přikývla, ale neposunula se ani o kousek. Já ji políbil do vlasů a ochotně pohupovat v náručí. Málem jsem o ni dnes přišel. A to už znovu nikdy nedovolím!

Zrádce

30. října 2017 v 20:55 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s pokračováním :) doufám, že než začne zkouškové, mohla bych si udržet frekvenci alespoň jednou za měsíc :D protože až budu zase státnicovat, nezvládnu nic. K dnešnímu dílu...kdo koho zradí? Neváhejte a čtěte :)
.
.
(Ragar)
Šli jsme ještě asi dvě hodiny víceméně podél jezera, ale Tren nás zavedl hlouběji do lesa, který se táhl poblíž. Asi se bál, aby tu jeho čarodějku zase hned nenašli. Na jednu stranu bych si přál, aby ji našli. Měl bych Trena zase jen pro sebe, protože teď se jeho pozornost točila jen a pouze kolem té holky. Jenže právě proto by mi nijak nepomohlo, kdybychom narazili na naše. On by ji bránil a nejspíš by do zajetí padli oba. A tak jsem v tichosti šel s nimi. Třeba se mi naskytne příležitost jim ten jejich románek překazit.
"Tady to bude dobré. Tady si odpočineme," promluvil najednou Tren a zastavil. Anori se mu celou dobu opírala o bok, teď se zmoženě posadila na pařez. Popravdě, nevypadala moc dobře.
"Tak, lásko. A teď mi pověz, co ti je. Nevypadáš vůbec dobře," přidřepl si Tren k ní a položil jí obě dlaně na tváře.
"Záda, hrozně to bolí," sykla. Tren ji začal svlékat z košile. Zarazil se, když ji měl stáhnout úplně a střelil pohledem po mě. Pozoroval jsem je dost dlouho, abych je trochu znal. Žárlil na ni. A teď se mu pravděpodobně nelíbilo, že by měla být svlečená přede mnou. Pak ale zavrtěl hlavou a pokračoval. Nevyhodnotil mě jako soka. Když měla košili dole, odhalil se velký obvaz, který jí zakrýval celá záda. I ten Tren opatrně sundal. A pak se nám naskytl pohled na opravdu ošklivé a hluboké rány.
"Ach můj…Any," vydechl Tren šokovaně. Ani já neměl slov. Musel jsem si připomenout, abych zavřel ústa. Nečekal bych, že by jí takhle ublížili.
"Co mám…jak ti mám…," koktal Tren. Očividně ho to taky sebralo.
"Nevím, nevidím na to, takže ani netuším, co mám léčit. A tišit to moc nepomáhá. Pak nejsem schopná se ani pohybovat," vrtěla hlavou a neměla daleko k pláči. Ale na druhou stranu, kdo by se jí mohl divit.
"Ať ti to udělal kdokoliv, přísahám, že jestli ho někdy dostanu pod ruku…," cedil Tren skrz zaťaté zuby.
"Já vím," přikývla Anori a přitiskla si své čelo na jeho. Bylo mi jí tak líto, že jsem dokonce i skousl, jak s ním cukrovala. Tren jí alespoň magií vyčistil obvazy, i když ho za to Anori hubovala.
"Lásko, zbytečně se nevysiluj," mírnila ho.
"Tohle není zbytečné. A síly mám dost," odporoval jí. Nebyla to pravda. Sám měl dost práce se sebou. A ještě se starat o ni.
"Jistě. Ale slíbil jsi mi, že dokud se nedáš dohromady, budeš myslet hlavně na sebe a ne na mě," připomínala mu nějakou jejich dohodu. Ovšem oproti tomu jejímu obvyklému rozčilování, jsem v jejím hlase slyšel tolik něhy a starosti o něj.
"Vždyť víš, že se o tebe neumím nestarat," zasmál se Tren a políbil ji na čelo.
"Rozdělám oheň a zkusím ulovit něco k jídlu, hm? A ty odpočívej," broukal k ní něžně. Anori mu to odkývala a Tren byl během chvíle pryč. Já jako bych tu vůbec nebyl. Jak typické v přítomnosti té otravné holky. Anori se ke mně okamžitě otočila zády a vykouzlila hlouček kouře, který se vyhladil do čistého zrcadla. Pozorovala si záda a podle jejího vykuleného výrazu je viděla poprvé. Slyšel jsem ji, jak něco mumlala a přitom se snažila zkroutit ruku za záda. Nejspíš se snažila si rány vyléčit, ale bolest jí nedovolila ruku dostat do dostatečného úhlu. Rány se možná jen trochu vyčistily, ale rozhodně nezacelily. Musela příšerně trpět, soudě čistě podle jejího výrazu. Ovšem když se vrátil Tren, tvářila se, jako že je všechno v pořádku. Věděl jsem, proč to dělá a štvalo mě to. Dokázala být tak silná jen proto, aby ji Tren neviděl se trápit. Vyčítal by si to a dělal by si starosti. A ona se ho od toho snažila ochránit. Vytáčelo mě, že to dokázala, čímž mi ukázala, že ho má opravdu ráda. Proč nemohla kňučet a být k nevydržení jako obvykle? Proč musela být tak dospělá?!
"Bohužel, není to nic moc, ale víc jsem toho nesehnal," omlouval se Tren, když napichoval na improvizovaný rožeň dva malé králíky. Pro tři lidi opravdu malá večeře.
"Já nemusím jíst. Ať je dost pro vás," usmála se Anori.
"Any, nezlob mě s tím tvým stravováním. Jíst musíš. A ty z nás potřebuješ energii nejvíc," zasáhl okamžitě Tren. Pocit zadostiučinění se vrátil. Už se zase haštěřili.
"Trene, broučku, upřímně. Když někde zkolabuju já, postaráš se o mě. Ale když upadneš ty, já tě nikam neodnesu. A to ne jen proto, že jsem teď zrovna handicapovaná," domlouvala mu. Měla pravdu. Jí bychom odnesli. Ale táhnout Trena by sice bylo příjemné, ale náročné. A tak mi nezbylo než zase skřípat zuby nad tím, jak rozumně se chovala. Tren ji odměnil jen polibkem na tvář, ale jinak mlčel. Nejspíš na to neměl co říct. Když jsme skromně pojedli, natáhl jsem se s cigaretou k ohni. Od Trena jsem věděl, že před ní nekouří, ale neodolal jsem je popíchnout, aby se zase hádali. Neměl jsem rád, když se k sobě tak moc měli.
"Dáš si?" nabídl jsem mu. Bezmyšlenkovitě se po jedné natáhl, ale v půlce pohybu se zarazil.
"Ne, díky," zavrtěl pak hlavou.
"Klidně si dej. Už ti to nebudu zakazovat," zabroukala Anori, hlavu položenou na kolenou. Vypadala, jako že co nevidět usne, a mě poprvé napadlo, jak asi bude spát, když nemůže ležet na zádech. A na břiše se jí nebude ležet nejlépe, když tu nemáme žádné deky. Překvapeně jsem pozdvihl obočí, stejně jako Tren. Nečekal to, ale stejně si nedal. Místo toho si přisedl těsně vedle ní.
"Nepotřebuji to, když tě mám u sebe," zabroukal jí do ucha.
"Což mi připomíná,…" pronesl najednou, opatrně si ji přetočil do náruče a políbil ji tak vášnivě, až jsem i já odvrátil pohled stranou. Když ji přestal líbat na rty, líbal ji na krk, ucho, čelo, spánky, prostě všude, kam dosáhl a přitom s ní co nejméně manipuloval, aby jí zbytečně nedráždil záda. Tak tohle mi bylo velmi silně proti srsti a přemýšlel jsem, čím je od sebe dostat.
"Trene, co blázníš. Vždyť tu nejsme sami," chichotala se Anori, ale nebránila se mu nijak zvlášť. Spíš jenom tak na oko.
"Já vím, ale slíbil jsem si, že jakmile se mi dostaneš do ruky, zlíbám tě od hlavy až k patě za svou záchranu. Bylo to velmi efektivní," zazubil se Tren, ale z náruče ji nepustil.
"To zemětřesení jsem neudělala já. Původně jsem se tam jela vyměnit, ale pak jsem si vzpomněla, jak si ze mě vždycky mámil slib, že to neudělám. Nebyla to tedy moje zásluha," bránila se hned.
"A to ostří ztupil kdo? Pokusil se mě popravit, když jim nevyšla ta výměna. Ale marně, protože nějaká dobrá víla nade mnou držela ochrannou ruku," pozdvihl jedno obočí
"Hm…to už jsem byla já," zakřenila se a Tren ji opět několikrát políbil. Já na ně zůstal chvíli zírat. Vážně se ho pokusili popravit? Já si ničeho nevšiml, jinak bych mu taky pomohl, samozřejmě. Je tu jen díky té malé čarodějce. Už zase má všechny zásluhy jen pro sebe. Možná se jí v noci stane nějaká nemilá nehoda, jestli mě bude takhle vytáčet.
"Druhou část svého slibu si musím nechat až na potom, až ti bude lépe," přerušil moje úvahy Tren.
"Druhou část?" zeptala se Anori zmateně.
"Že tě přetrhnu jako hada za tu hloupost, co jsi předvedla. Vběhnout do rozpadající se pevnosti, co sis myslela?" kroutil Tren hlavou a bylo mu na hlase poznat, že se opravdu zlobí. Jo, jen do ní! To si zaslouží, žádné cukrování.
"Nezlob se, drahý. Já vím, že jsem byla hloupá. A zaplatila jsem za to víc, než dost. Ale přetrhnout mě není zrovna nejlepší nápad. Měl bys mě doma dvakrát," omlouvala se a plynule přešla do škádlení.
"Je pravda, že jednou mi bohatě stačíš," zasmál se tomu Tren, po rozčilení už ani památky. Protočil jsem oči v sloup. Té holce vážně prošlo úplně všechno. Ale na mě její kouzlo neplatilo. Já v ní pořád viděl tu ufňukanou malou holku. Pohodlně jsem se uložil ke spánku.
"Jak budeš ležet? Na zemi to nebude pohodlné. Můžeš ležet na břiše na mě. Bude to pohodlnější a já tě budu mít pod kontrolou," nabízel jí hned Tren. K mojí radosti to Anori odmítla a vyndala z brašny, kterou si přinesla, slabou deku, kterou si rozložila pod sebe a položila se na půl na bok, na půl na břicho a popřála nám dobré noci. Tren ji políbil na čelo a chvíli hladil po vlasech, než bylo jasné, že usnula. Teprve potom se taky položil, ale poměrně dost blízko ní, a sám se pokusil usnout.

*****

Když jsem se ráno probudil, leželi jsme u ohniště jen já a Anori. Neměl jsem strach, že by mi Tren prchnul. Nešel by bez té své holky. Anori se vedle mě zavrtěla a pomalu se vytáhla do sedu. Neunikl mi ten bolestný výraz, který přitom nasadila. Zmateně se rozhlédla kolem, očividně taky hledala Trena.
"Dobré ráno," zahlaholil za mnou jeho hlas. Rychle jsem se otočil. Tren k nám mířil rychlým krokem a očividně nám nesl snídani - tři krásné pstruhy. Sám byl umytý, stále vlhké vlasy teď budily uspořádaný dojem. Nevypadalo to špatně, ale ten jeho náhodný rozcuch, který nosil normálně, mu slušel víc. Jen mě trochu štvalo, že kvůli mně o sebe takhle nedbal. Ale jen co se tu zjeví tahle namyšlená princeznička, hned se běží vymydlit.
"Dobré," odpověděla ta čarodějka a nastavila mu rty, aby ji mohl políbit. Tren si ji přidržoval za bradu a s ukončením polibku rozhodně nepospíchal. S tímhle vážně budu muset něco udělat.
"Jak jsi spala?" ptal se potom.
"Nebyla to nejhorší noc, co jsem kdy měla," pokrčila pak rameny. Velmi vyhýbavá odpověď, ale bylo mi jasné, že mu neřekne, že se v noci budila bolestí. Dnešní noc jsem také špatně spal, takže jsem o tom měl docela přehled. Tedy ne, že bych tu vůbec někoho zajímal. Musel jsem si vystačit s tím, že Tren zatím stále lovil i pro mě. Ryby se velmi brzy otáčely nad znovu zapáleným ohništěm a Tren se opět věnoval zádům té malé holky.
"Jaká byla voda? Taky bych se trochu opláchla," promluvila po chvíli.
"Studená, ale je čistá," zasmál se Tren. Fuj, tak studená voda byla to poslední, co jsem po ránu potřeboval. Odešel jsem si odskočit, a když jsem se vrátil, bylo ohniště prázdné. Zbyly tu jen ryby, které se teď otáčely výš nad ohněm a začínaly dostávat pěknou barvu. Pozorněji jsem se rozhlédl a viděl Trena sedět kus dál v trávě. Zajímalo mě, co tam dělá, navíc u sebe neměl tu holku a já si tak mohl užít jeho přítomnost bez ní. Taky na chvilku. Došel jsem až k němu a v tichosti se posadil, na mou přítomnost nijak nezareagoval. Podíval jsem se, co tam pod sebou s takovým zájmem pozoruje. Mohlo mě napadnout, že to bude ona. Stála po pas ve vodě a omývala si tělo tak, aby si zbytečně nenamočila záda. I přes jasně viditelné strádání byla moc pěkná. Jeden by na ní oči nechal. Kdyby mě ovšem nezajímal víc ten krasavec, který seděl vedle mě.
"Co se teď stane? Když se jim Anori dobrovolně nevydala a navíc se za mě odmítla vyměnit," promluvil Tren, ale nedíval se na mě. Nejspíš kontroloval Anori, kdyby se náhodou topila. Mě by tedy rozhodně nechyběla.
"To já nevím, Trene. Předpokládali, že se k nim po čase přidá. Jediné, co ještě nikdo nevyzkoušel, je zajmout vás oba a zkusit ji zlomit přes tebe," odpověděl jsem popravdě. Ani jsem nevěděl, proč mu to vlastně říkám a připravuji ho.
"Hm," pokýval hlavou. Nebyla to zrovna pěkná vyhlídka.
"Ale ode mě ten nápad neuslyší," ujistil jsem ho pak. Doufal jsem, že si tím z něj vymámím taky jeden nádherný úsměv pro sebe. Ale on se na mě jen podíval.
"Děkuju," přikývl bez špetky snahy, se mi za to nějak odvděčit. Anori si v jezeře zrovna oplachovala vlasy. Byla štíhlounká, měla pevná ňadra a kulatý zadek s boky, dokonalá postava.
"Je moc pěkná," promluvil jsem i nahlas. Přestože jsem chtěl do postele spíš jeho než ji, dokázal jsem to ocenit.
"Je krásná. A tak mladá a křehká. Tolik lidí se mi ji snaží vzít a já nejsem schopný ji ubránit," povzdechl si Tren v náhlém záchvatu melancholičnosti. To poznání, co jsem získával, se mi vůbec nelíbilo. Oni se milovali, oba. Přestože jsem se vždycky utěšoval představou, že ho ta malá čarodějka jednou omrzí, že ho jednou přestane bavit, jak se mu pořád vzpouzí a hašteří se s ním, najednou jsem si tím nebyl tak jistý. Ale jak dlouho může jeden snášet takhle otravného tvora vedle sebe. Jednou přece Trenovi dojde trpělivost. Ale popravdě zatím docházela trpělivost jen mě. Asi by se ta jeho protivná čarodějka měla zase na chvíli ztratit, abych měl příležitost ho víc nalomit na svou stranu. Měl jsem pocit, že se mi to dařilo, dokud jsme na ni nenarazili. Vážně mě štvalo, že jsme ji našli. A že se jí podařilo utéct. Anori se vydala na břeh, kde se oblékla a pak pomalu došla za námi. Přisedla si k Trenovi z druhé strany.
"Já si říkala, proč tu sedíte tak bokem," zasmála se, když zpozorovala, kam odsud máme výhled a že jsme byli svědky její koupele. Ale nerozčílila se, sakra. Jen Trena lípla na tvář a nechala se jím přitáhnout do náruče. Normálně vyskakuje jako čertík z krabičky, ale když se to jednou hodí, tak nic.
"Dostanu tě domů, Any. To slibuju," políbil ji Tren do vlasů. Ta zdrobnělina mi k ní vůbec neseděla. Příliš něžná pro někoho tak otravného. Navíc jsem byl pořád přesvědčený, že ho ta holka stejně jen využívá pro svou ochranu. Protože je ochotný se před ni stavět. Se mnou by nic takového podstupovat nemusel.
"Jak se cítíš?" zjišťoval pak. Anori pokrčila rameny, což jasně znamenalo - nijak zvlášť.
"Vážně pro tebe nemůžu něco udělat?" staral se pak. Tolik péče o jednoho malého skrčka!
"Vlastně ano, nepřipal ty ryby. Mám docela hlad," usmála se.
"Ryby!" vyskočil Tren poplašeně a utíkal zpátky k ohništi. Anori se za ním láskyplně dívala a pak se pracně začala zvedat.
"Au!" vyjekla, jak nejtišeji dovedla, aby k nám nepřilákala Trena a klesla na koleno. Měla zavřené oči a křečovitě svírala ruce v pěst, musela si procházet nějakou velmi bolestivou křečí. Nebo něčím takovým. Ignoroval jsem to a odešel za Trenem k ohništi. Jenže k mé smůle nějak pořád nedokázal ocenit, že já naši skupinu nezdržuji. Místo toho se vrhnul Anori naproti a podepřel ji na vratkých nohou.
"Proč mi neřekneš, jak ti opravdu je? Hraješ si na hrdinku úplně zbytečně," káral ji hned Tren a posadil ji na deku, na které původně spala.
"A co bys s tím dělal, drahý? Vaše lékařské schopnosti nejsou na tenhle problém dostatečné. A čím víc budeme odpočívat, tím spíš se domů nikdy nedostaneme. A já netoužím po ničem jiném než po našem malém domku, kde bych mohla strávit alespoň jedno klidné odpoledne jen s tebou," mírnila ho Anori hned. To mi vnuklo nápad. Doufal jsem, že půjdeme dostatečně pomalu, abych ho stihnul provést. Tren si pohrdlivě odfrkl, ale nahlas neřekl nic. A tak jsme v tichosti posnídali. Anori rybě moc nedala, přestože tvrdila, že má hlad.
"Když už mě nenecháš ti pomoct, tak se alespoň najez, ať máš dost síly. No tak," nutil ji Tren. Byl jsem s nimi půl dne a bylo mi jasné, že jídlo je jejich hlavním diskuzním problémem. Ale bylo vidět, že se Anori snaží sníst co nejvíc. Jenže s těmi bolestmi, kterými musela trpět, by jednoho chuť k jídlu opravdu přešla. Když bylo jasné, že víc toho nezvládne, vzal ji Tren rybu s povzdechem z ruky a zabalil ji do většího listu, vyrobil tak velmi improvizovaný sáček. Zasněně jsem opět sledoval jeho zručnost a šikovnost. No řekněte, není takového chlapce škoda pro malou ufňukanou holku? Po jeho boku by se mnohem lépe vyjímal silný muž. Tren mezitím v rychlosti zamaskoval naše nocležiště, vyhodil si na záda Anorin tlumok, toulec se šípy a luk a my mohli vyrazit. Naše tempo bylo dost pomalé, věděl jsem, že to Tren dělá schválně kvůli té malé čarodějce. Šla tiše, ani nepípla, i když jsem si všiml, že často pevně zamyká víčka. Tren to taky viděl a zlostně křivil tvář. Jen jsem netušil, jestli se zlobí na ni, nebo na naše vedení, které ji tak zřídilo.
"Chvilku ti pomůžu, hm?" promluvil k ní láskyplně, takže mi bylo jasné, že na ni se nehněvá. Anori se mu nebránila, sotva pletla nohama a tak jeho oporu uvítala. Trena to muselo stát všechny síly, ji takhle vést. Trochu jsem se o něj obával. Ona mi byla ukradená, ale Tren taky nebyl v nejlepší kondici. Co když ho chytí a já si ho už znovu nevydupu? I přesto jsme ušli úctyhodnou vzdálenost a Tren pak byl ještě schopný nám jít ulovit něco k večeři. Byl to opět králík a bohužel jen jeden. Ale Anori si v tichosti vyndala zbytek své snídaně a dala nám jasně najevo, že ona si vystačí s tímto. Po této skromné večeři jsem byl stejně hladový a začínalo mě napadat, jestli to náhodou Tren nedělá schválně, aby mě vyštval. To mě naštvalo a můj plán získal reálný nádech. Však já je od sebe dostanu. Tren mi vůbec nevěnoval pozornost, měl v klíně hlavu té mrňavé holky a vískal ji ve vlasech. Zvedl jsem se a poodešel kus stranou. Ani ke mně nezvedl pohled. Začínal jsem být vážně naštvaný i na něj. To jsem pro něj opravdu méně než vzduch? Když jsem tušil, že jsem dostatečně daleko, vytáhl jsem z kapsy své tuniky malinkou vysílačku. Kdyby se mnou šel jen Tren, nepoužil bych ji, ani kdyby se přece jen našel jeho tábor. Ale s ní jsem se rozhodně nechtěl mazat. Zapnul jsem ji a pak naladil naši obvyklou stanici. Tiše jsem se ohlásil a čekal. Dobrá zpráva byla, že na té frekvenci nebyl nikdo jiný a že nebyla hluchá. Slyšel jsem vzdálený hluk. Ale u vysílačky očividně nikdo není. Sakra! Nemůžeme se divit, že naše strana ještě nevyhrála, když má tolik neschopných lidí! Rozhodl jsem se, že to zkusím znovu o něco později. Nebyl jsem tak špatný v orientaci, jak jsem Trenovi tvrdil. Věděl jsem, kterým směrem se pohybujeme a jakou vzdálenost tak denně ujdeme. To se bude hodit. Vrátil jsem se zpět k ohništi. Anori už ležela na své dece a přišlo mi, že opravdu spala. Tren přikládal do ohně jedno polínko navíc a taky se uložil na zem. Tak blízko, aby ji mohl vzít za ruku. Anori se ani nepohnula, takže bylo jasné, že už opravdu spí. Alespoň jeden z nich.

*****
(Tren)

Ležel jsem vedle Anori a lehce jí svíral ruku ve své. Usnula vyčerpáním, dnešek pro ni byl velmi náročný. Trochu jsem se bál, jestli tuhle cestu zvládne dojít. Netušil jsem, kde přesně jsme a kde by mohli být naši. Měl jsem těžkou hlavu plnou nejrůznějších myšlenek, takže jsem nespal. Jen jsem měl zavřené oči, abych si alespoň trochu ulevil. Proto mi neuniklo, že sebou Ragar naproti nám pořád hází, očividně taky nespal. Trochu mě to znervózňovalo, protože přes jeho šustění nebylo slyšet další zvuky z lesa. Už mě pomalu přemáhal spánek, když jsem slyšel Ragara se zvednout. Nejprve jsem tomu nevěnoval pozornost, nejspíš si šel odskočit. Když jsem ho ovšem zaslechl tiše mluvit, zbystřil jsem, což mě probudilo.
"…poblíž pevnosti čtrnáct je v lesích jezero. Jsme na jeho levém břehu a míříme na severozápad…Ano, jsou tu oba,…" rozeznal jsem. Cože?! On nás udal! Pomalu jsem se zvedl, abych na sebe nepřilákal jeho pozornost a přiblížil se k němu. Našel jsem ho sedět bokem s malou vysílačkou. Zrovna ukončil hovor, když jsem se přiblížil natolik, že mě zaznamenal.
"Tohle jsi přehnal," procedil jsem skrz zuby. Byl jsem na druhou stranu neuvěřitelně vytočený, že mojí sladké Anori provedli takovou ohavnost. A on by jim ji klidně vrátil!
"Trene, pochop,…" začal se zmateně obhajovat. Ale já na jeho slova nebyl zvědavý.
"Anori, vstávej, lásko. Musíme jít," promluvil jsem normální hlasitostí a vracel se k ohništi.
"Hm?" zabroukala na mě rozespale.
"Odcházíme, okamžitě. A tenhle podrazák, ať si tu čeká třeba navěky," otočil jsem se na Ragara, který na mě pořád zíral.
"Tak to tedy ne, nikam nejdete. Minimálně ona ne," zvedl se na nohy a dohnal mě. Otočil jsem se a vrazil mu jednu do zubů takovou silou, až ho to srazilo na zem. Musel jsem si proklepnout prst, jak mě z toho bolely. To Anori úplně probudilo a začala se taky škrábat na nohy. Bolelo mě vidět, jak sotva stála. Udělala krok směrem ke mně a podlomilo se jí koleno. Než jsem jí stihl jít na pomoc, využil Ragar mé nepozornosti a srazil mě na zem tentokrát on.
"Nedostaneš ani ji, ani mě," vzpouzel jsem se z jeho sevření. Bohužel fyzickou silou byl silnější než já. I přesto se mi povedlo ho správně udeřit do žeber, až se ozvalo zapraskání. Bolestivě zavyl a chytil se za poraněné místo. To byla moje šance, hned jsem se otočil a hnal se k ohništi za svou Anori, abychom odsud okamžitě vypadli. Druhá strana už mohla klidně být na cestě za námi. Jenže i tentokrát se Ragar vzpamatoval dříve, než jsem čekal, chytil mě za kotník, čímž mě donutil zastavit a potýkat se s ním. Rozhodně ranami nešetřil, naštěstí nemířil přesně, nic mi nezlomil. Bylo na něm vidět, že je vzteky bez sebe.
"Ta tvoje otravná čarodějka ti nepomůže. A ty naštěstí nemáš sílu mi dlouho vzdorovat. Předám vás druhé straně, ať chceš nebo ne!" vřeštěl.
"Mě si předej, komu chceš, ale na Anori už nikdy nesáhneš," stál jsem si na svém a opravdu se s ním pral. Jedna rána na nos mě na chvíli vyvedla z rovnováhy, ale vzpamatoval jsem se rychle, další ráně uhnul a silně ho udeřil do týla.
"To si piš, že tě předám. Budeš trpět tak, že si budeš přát vrátit se zpátky ke mně! Budeš mě prosit" zuřil a jeho rány byly čím dál tím prudší. Myslím, že jsem ho nikdy neviděl takhle rozlíceného. A najednou ho něco ode mě prudce odmrštilo, až odlétl několik metrů dozadu a při dopadu se udeřil o pařez. Zůstal bezvládně ležet, ale já tušil, že je jen v bezvědomí. Otočil jsem se, jen abych viděl Anori, která znaveně spouštěla ruku. Jistě, kdo jiný by se obtěžoval mou záchranou. Urychleně jsem se zvedl a nedbal na to, že mě tepe hlava od těch úderů a teče mi z roztrženého rtu. Popadl jsem Anori do náruče, vytáhl ji na nohy a vyrazil pryč. Anori za mnou spíš vlála, než že by běžela, bylo to dost náročné. A já měl panickou hrůzu z toho, že se tu každou chvíli objeví vojáci druhé strany. Rozhodl jsem se k nouzovému řešení, přemístit se alespoň o kus. Zamaskuje to naše stopy, i když jsem samozřejmě počítal s tím, že mě to vyčerpá. Ale popravdě strach, který jsem o Anori měl, mě naprosto nabil energií. Proto jsem neváhal a přemístil nás, odhadl bych tak kilometr vpřed, kam jsem dohlédl. Po levici se mi najednou objevily pískovcové skály. O těch mi povídala Anori, když jsem se jí ptal, kam měla původně namířeno. Jednak jsem vyčerpaně klesl já, a i Anori se mi víc svezla do náruče.
"Je mi zle," vydechla.
"Any, vydrž, prosím. Teď mi tu nesmíš omdlít!" zatřásl jsem jí ramene, ale bylo pozdě. Protočily se jí panenky a ztratila vědomí úplně. Bezradně jsem si volnou rukou prohrábl vlasy. Co teď? Pořád jsme nebyli dostatečně daleko od našeho tábořiště, a tedy jsme nebyli v bezpečí. Nezbylo mi, než si Anori přehodit přes záda a vydat se dál. Nestávalo se mi to často, ale vroucně jsem se modlil, abych co nejdříve narazil na náš tábor. Anori potřebovala lékařskou pomoc, kterou jsem jí nebyl schopný poskytnout. Trpěla a asi právě tohle vědomí mě hnalo dál. K ránu se Anori probudila a byla chvilinku schopná jít po svých. Já alespoň ulevil zádům. Rozhodl jsem se, že si na chvíli odpočineme. Anori se mi svezla do klína a jen odevzdaně ležela a nechala se vískat ve vlasech.
"Celá hoříš," zaznamenal jsem ke své nelibosti její rozpálené tváře.
"Hm," zabroukala.
"Je ti moc špatně?" ptal jsem se a sklonil se, abych ji políbil na spánek.
"Mhm," zabroukala znovu. Vydrž, žabičko moje. Nějak už se odsud dostaneme.

Takhle idylicky si to nejspíš představoval Ragar...no, nevyšlo to :D

Kam dál