Yuiko na Blog.cz

Je tu neděle a s ní i další díl, ve kterém se trochu pohneme v před, zároveň ale načneme novou kapitolu. Co víc dodat...jen že přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:

.

.

"Půjdeme se odpoledne podívat na ten kráter, chceme si ho pořádně prohlédnout. Půjdeš s námi?" ptala se mě Elizabeth, když jsme jely domů ze školy. Tren mi rovnou řekl, že se zdrží v práci a já tak mohla jet s nimi.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jít nebo ne. Tren mi řekl, že si nepřeje, abych tam chodila, ale bylo jasné, že myslel, abych tam nechodila sama, jak jsem měla často ve zvyku. Když půjdu s partou lidí, nemuselo by mu to vadit. "Půjdu," kývla jsem.

Byla nás dohromady asi 20, když jsem nepočítala mě, Elizabeth a oba Marky, protože my jsme byli téměř nerozlučná čtveřice. S většinou těch lidí jsem se znala a bavili jsme se spolu, ale nechyběly ani dvě slepice (tahle přezdívka už jim asi zůstane) a pár neznámých.

Prolézali jsme nejdřív okolí kráteru, kde jsme hledali něco, co by nasvědčovalo tomu, co ho způsobilo. Když jsme nemohli nic najít, opatrně jsme se spustili na dno prvního z kráterů a začali to propátrávat tam. Jenže jsme nenašli nic, co by nám nějak napomohlo. Jen kusy rozmetané horniny, ale už od pohledu to byla ta hornina, z které byla tvořená půda, ve které byly krátery udělány.

Začali jsme blbnout, kdy jsem se honili kolem toho druhého kráteru, zabíhali co nejvíce k okraji a podobné blbosti. Nejdřív jsem se moc nezapojovala a radši postávala s Elizabeth dál od ostatních. "Myško, pojď k nám, je to zábava," volal na ni Marek. Elizabeth jen protočila oči v sloup. "Taky ti ten tvůj říká přezdívkou, kterou používá jen on sám a nikdo jiný?" zeptala se mě. "Jo," přikývla jsem. "Jak?" zajímala se hned. "Říká mi žabičko," přiznala jsem.

"To je roztomilý. Aspoň je to originálnější, než myško," povzdechla si a šla za ním. Taky jsem šla k nim, přece tu nebudu postávat sama.

"Mám nápad, uděláme soutěž, kdo skočí na dno toho druhého kráteru, je vítěz," zavolal jeden z chlapců. "To je ale pěkně blbý nápad," zabručela jsem, v další chvíli jsem byla v náručí staršího Marka, který mě nakláněl přes okraj.

"Výborně máme tu prvního dobrovolníka. Skočí nebo ne? Má ve tváři tak odhodlaný výraz, že je téměř jisté, že skočí," volal někdo hlasem komentátora. "Marku neblbni a pusť mě," bránila jsem se se smíchem, věděla jsem, že mě nepustí. Přesto jsem byla pro jistotu připravená, kdybych mu náhodou opravdu upadla.

"Jestli ji pustíš, zpřelámu ti obě ruce," ozvalo se ze shora rozzlobeně. "Děcka, přestaňte blbnout a okamžitě nahoru," následoval další příkaz, tentokrát od jinud. Marek mě opatrně postavil na nohy. Zadívala jsem se na Trena, který stál na kraji kráteru a díval se na mě.

"Nemůžeme nahoru, slyšeli jsme, že se kráter bude zasypávat. Jsme z odboru Greenpeace a odmítáme opustit toto místo, dokud nedostaneme záruku, že vzácné žáby, které se tu rozmnožují, budou zachráněny," vymyslel si někdo a ostatní ho hned začali podporovat. "Mír žábám, mír žábám!" skandovali.

Chvíli jsem se bavila s nimi, jenže pak jsem si všimla, jak Tren nahoře podupává nohou, známka toho, že začíná být nervózní. Opatrně jsem se spojila s jeho myslí, abych věděla, jak moc se zlobí. "Nenuť mě, abych si pro tebe došel," zazněl mi v hlavě jeho rozzlobený hlas. "Nasekám ti na holou a bude mi jedno, že jsou tu tví spolužáci," dodal k tomu.

"Když mi opravdu nemůžeme nahoru, není kudy," pípla jsem. Lehce švihl nohou, jako by něco posouval a přes okraj spadl provazový žebřík. "Všechny záruky zaručeny a teď nahoru," zavolal dolů na ostatní. "Ty jo, tvůj přítel má parádní smysl pro humor," smáli se všichni, protože čekali výprask a on místo toho přistoupil na jejich hru.

Já tak optimistická nebyla, nevěděla jsem totiž, jestli se opravdu nezlobí, nebo jestli mi jen nechce udělat ostudu před ostatními. Nahoru jsem vylezla až jako poslední, Tren mi pomohl nahoru a sroloval žebřík, aby někoho zase nenapadlo tam lézt.

Zjistili jsme, komu patřil ten druhý hlas, byl to člen Bratrstva jak jinak. "Od studentů vysoké školy bych očekával trochu zodpovědnější chování, než takovéhle klukovské blbnutí," spustil okamžitě. Tren postával opodál, lehce se opíral o jeden ze stromů a na rtech mu hrál jemný úsměv.

"A ty chlapče, bys měl opravdu velké problémy, kdybys ji pustil. Začínám uvažovat o nějakém trestu pro všechny, za nerespektování nebezpečí," otočil se nejprve na Marka a pak opět na nás na všechny.

Střelili jsme po sobě rychlím pohledem. Neprovedli jsme nic tak moc špatného, aby nás museli za něco trestat. "Já myslím, že varování stačí, ne mládeži?" vložil se do hovoru Tren. Všichni sborově přikývli. Ten z Bratrstva si nás všechny změřil pohledem. "Dobrá tedy, pro tentokrát to nechám," kývl. "A ty by si měl konečně taky dospět, už by bylo načase," obrátil se ještě na Trena, který se jen usmíval.

Když odešel, všichni povolili svůj postoj. "Teda, kámo, díky ti, máma by mě zabila, kdybych přišel domů s něčím takovým," poplácal ho mladší Marek po rameni. "Tak sypejte, všichni," vyhnal je Tren. Poslechli ho a zanedlouho jsme tam stáli sami dva.

Tren počkal, dokud si nebyl jistý, že jsou opravdu všichni z doslechu. Obrátil se ke mně. "Něco jsem ti o tom chození ke kráteru řekl, ne?" začal. Sklopila jsem hlavu a svěsila ramena. Neměla jsem ráda, když mě huboval, ale pořád to bylo lepší, než když se mnou nemluvil.

"Jsi horší jak malé dítě. U toho bych pochopil, že neposlechne, protože ještě nemá rozum, ale ty už bys ho mít měla," pokračoval. "Omlouvám se," špitla jsem a objala ho kolem pasu. Nechal se, přesto jsem věděla, že se na mě zlobí.

"Kde máš vůbec šálu? Je taková zima a ty běháš bez ní," spustil znovu. Překvapeně jsem si sáhla na krk. "Vždyť jsem ji měla," zamyslela jsem se. Zrak mi sklouzl ke kráteru. Sledoval můj pohled a nahnul se přes okraj. Stála jsem hned za ním. Samozřejmě že tam byla.

Tren si jen povzdechl a skočil dolů. I přesto, že to bylo nějakým 5 metrů hluboko, dopadl ladně a tiše jako kočka. Nebo spíš jako kocour. "Chceš shodit žebřík?" zavolala jsem za ním. "Kdybys byla tak hodná," kývl a po žebříku vyšplhal nahoru. Tam mi hned uvázal šálu kolem krku a vedl mě domů.

Doma si mlčky sedl do obýváku a začal si číst. Sedla jsem si do křesla naproti, přitáhla si kolena pod bradu a sledovala ho. Vydržel to asi 15 minut. "Proč se na mě tak díváš?" ošil se a zabodl do mě svůj krásný pohled. "Čekám,". "Na co?" zeptal se. "Až řekneš, že jsi mi odpustil," zaškemrala jsem. Nechtěla jsem, aby se mnou nemluvil, ani aby se na mě zlobil.

Mlčel a díval se na mě. Přisedla jsem si a mazlivě se k němu přivinula. S dlouhým povzdechem odložil knížku a přitáhl si mě k sobě pevněji. "To víš, že se na tebe nezlobím. To bys ani nebyla ty, kdybys mě poslechla," usmál se a líbal mě na čelo. "Ale nebyla jsem tam sama," namítla jsem. "To ne, ale dopadlo to úplně stejně," odpověděl.

Přitáhla jsem si jeho rty k polibku, bříšky prstů mu něžně jezdila po tváři. Posadil si mě obkročmo na klín, rukou sjel od šíje, přes páteř až po zadek. Polibky to byly stále delší a vášnivější a pravděpodobně by to skončilo úžasným milováním, kdyby se neozvalo naléhavé zaklepání.

Zklamaně si povzdechl. "Jdu tam," zašeptala jsem mu do ucha a zvedla se z jeho klína. Byl to Dante, pozvala jsem ho dál. "Sensei," poklonil se Tren. "Nech těch formálností, jednou jsem tvůj kmotr, tak to respektuj," zabručel Dante a bez vyzvání se posadil k Trenovi na pohovku. Tren na něj hleděl dost překvapeně. Dante ho nikdy nenutil, aby k němu udržoval rodinné vztahy.

"Prý jsi se rozčilovala, že odmítám řešit tenhle váš případ," podíval se na mě. "Kdo jiný než vy by tohle měl řešit?" zeptala jsem se trochu drze. Tren po mě střelil opatrným pohledem. "To je sice pravda, ale uznej, že oproti mým jiným záležitostem, je tohle trochu malicherné," obul se do mě. "Jaké záležitosti? Zatopily váš stížnosti?" odfrkla jsem si.

"An," napomenul mě Tren tiše. "Nech ji," zarazil ho Dante. "Umíš ty si vůbec představit, jak moc je náročné řízení tohohle světa? A když tě navíc k tomu ještě zatěžuje jedna malá čarodějka a máš problémy i v dalších světech!" rozčílil se.

"Tak já vás zatěžuji? Nikoho jsem se neprosila, abych byla vaší vyvolenou, to vy jste mě zatáhli do svých problémů, a když se je tedy snažím řešit, tak mi vyčtete, že jsem vám akorát na obtíž? Ještě mě obviňte, že jsem ty krátery vytvořila jen tak z nudy!" vztekala jsem se nazpátek.

"Neřekl jsem, že jsi je vytvořila ty, zatěžuješ mě jinak," namítl rozhořčeně. "To ale není její vina," vložil se do rozhovoru Tren. "Přestaň se jí v jednom kuse zastávat," odpálkoval ho. "Budu se jí zastávat, pokud ji obviňujete z něčeho, za co nemůže. Dělá toho víc, než kdokoliv jiný. Ostatní se tu jen tak flákají, místo aby jí pomáhali, přidělávají jen mnohem více problémů a zavází nám ostatním v práci," rozčílil se tentokrát i Tren.

Já i Dante jsme okamžitě zmlkli. Jednak musel uznat, že má Tren pravdu. A zadruhé, pokud jsme ho svojí hádkou takhle rozčílili, znamenalo to jediné. Že je naprosto nesmyslná a bezpředmětná, že nemá s naším cílem co dělat a že bychom se oba měli hned uklidnit.

"Omlouvám se," špitla jsem směrem k Dantemu a posadila se do křesla. I on kývl v omluvu a také se posadil. Tren si nás nejdříve oba změřil pátravým pohledem, než se usadil vedle Danteho a mlčky čekal, až někdo z nás začne.

"Tak mi tedy povězte, co se to tu s těmi krátery děje," začal Dante a unaveně si promnul spánky. "Z ničeho se tu objevují krátery, ale nikdo neví co nebo kdo je dělá. Nevíme co to znamená a to nás asi trápí nejvíc," odpověděla jsem. Dante se zamyslel. "Kromě mě nebo tebe, by to z bytostí nezvládl nikdo z tohohle světa. Z těch ostatních by se jich pár našlo. Říkáš, že to nemohl způsobit žádný předmět?" ujišťoval se. Zavrtěla jsem hlavou. "Nic tomu nenasvědčuje," dodala jsem. "Tak to tedy musel udělat někdo," konstatoval. "Ale kdo by něco takového dělal a hlavně proč?" zeptala jsem se.

"Co kdyby někdo chtěl tímhle něco zamaskovat? Odvést naší pozornost od nějaké jeho činnosti tím, že vytváří tyhle krátery. Neříkejte, že nás to všechny nezaměstnalo. A pokud je moje dedukce správná a někdo se opravdu snaží zmást naši pozornost, tak se mu to povedlo," ozval se Tren zamyšleně.

Oba jsme se na něj překvapeně podívali. "Tichá voda břehy mele," zabručel si Dante pod vousy. Byla pravda, že Tren stále mlčel, ale když pak něco řekl, byla to bomba. "Miláčku, nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by ses postavil do čela některé z vládnoucích stran?" zeptala jsem se. "Já to ale myslel vážně," ohradil se.

"To já taky," objasnila jsem to. "Zase jsi na to přišel ty. Stejně jako s její mocí, kolik lidí v naší politice, kolik stratégů a inteligence se pokoušelo něco vymyslet a přišel jsi na to taky ty," přidal se Dante.

Tren tázavě hleděl na něj a na mě a snažil se přijít na to, jestli si z něj náhodou netropíme blázny. "Myslíte, že má cenu to ještě nějak řešit? Nebo že to, co si ten někdo potřeboval zařídit, už si zařídil?" zeptala jsem se.

Tren se konečně uvolnil, poznal, že jsme jeho nápad uznali za nejlepší vysvětlení a polemizovali s ním dál. Byl si dost nejistý, pokud jsme se přesně nevyjádřili se souhlasem a jen trochu to zavánělo ironií, okamžitě začal pochybovat. Budu ho muset nějak přesvědčit, že není důvod k tomu, si nevěřit, zvlášť s jeho inteligencí.

"Nevím, jestli si zařídil všechno, ale pravděpodobně už nebude pokoušet štěstí," zavrtěl Dante hlavou. "Já bych řekl, že by tomu bylo právě naopak. Už dvakrát mu to vyšlo, ještě teď kolem toho kráteru všichni běháme a snažíme se zjistit, co se vlastně děje. Podle mě, je právě teď nejlepší příležitost k další akci," nadhodil Tren.

"Vezmeš si to na starost ty, nebo mám pověřit jiné?" zeptal se Dante, čímž mu jasně naznačil, že má pravdu. "Máte určitě někoho zkušenějšího," ošil se nervózně. "Jestli se to potvrdí a my tak přijdeme na něco zásadního, bude to opravdu gól. Počkej, až těm páprdům nahoře řeknu, kdo na to přišel. Ti puknou vzteky. Ono jim to neuškodí, když jim mladá krev občas trochu srazí hřebínek," usmíval se Dante nad svojí představou.

Já i Tren jsme se zasmáli. Celou dobu to vypadalo, že tahle debata nemá absolutně žádný význam. Jen jsme se hádali, ale teď jsme měli přímo před sebou skvělý plán a celková atmosféra se uklidnila a vyčistila.

*****

"Anthony, chtěl bych s tebou ještě mluvit," oslovil mě Dante. Pokynul jsme mu, že může. "O samotě," dodal a střelil pohledem po Anori. Ta se jen podívala na mě, jemným kývnutím jsem jí naznačil, aby šla. Zvedla se a odešla ven, přece jenom byl náš domek takový menší a hrozilo, že by nás mohla slyšet.

Dante počkal, až si byl jistý, že je opravdu dost daleko. "Máš velké problémy s její výchovou," řekl pak káravě. Překvapeně jsem na něj pohlédl. "Já ale nejsem její otec, od výchovy tu byli jiní," odpověděl jsem. Narážel jsem na její pěstouny, kteří jí nechali moc volnou ruku. Ano, měli ji vychovat tak, aby nebyla svým chováním na Zemi nápadná, ale zároveň tak, aby se bez problémů mohla začlenit do zdejšího života.

"To je jedno, neměli dostatečný čas na to, aby jí vytvořili tyhle základy, třicet let je dost málo," zastával se jich. "Opakuji, že nejsem ten, kdo ji může něčemu učit, já ji mohu jen vést, ale ne jí vštěpovat nějaké chování. Co přesně se vám na ní nelíbí, mě přijde, že se chová jako normální puberťačka," ptal jsem se.

Dante si povzdechl. "Tvoje láska ti hodně zkresluje pohled, kterým se na ní díváš. Chová se jako puberťačka, ale jako puberťačka ze Země, tady existují určité hranice, které by neměla překračovat," řekl.

"Je pravda, že jí toho toleruji víc, než bych měl, ale podívejte se na to z její strany. Ona ve mně vidí někoho, o koho se může vždy opřít, spolehnout se, kdo jí podrží v jakékoliv situaci. Jak by se asi cítila, kdybych ji v jednom kuse okřikoval? Nesmíš tohle a taky támhleto," zastával jsem se jí.

"A co třeba zrovna dneska? Jsem si jistý, že měla od tebe zakázané chodit ke kráteru," vytasil se s dnešní aktuální událostí. "Byla tam se spolužáky. Navíc já jí nic nezakazuji, tedy kromě nošení kalhot a krátkých sukní…" začal jsem. "To je také jediná věc, kterou dodržuje," přerušil mě Dante. "Jinak ji nedávám žádné příkazy, jsou to spíš žádosti. Navíc ona ví, že porušuje pravidla, jen pak za ně odmítá nést trest," zabručel jsem.

"A o tom mluvím, měl bys k ní být přísnější," naznačil. "Jak přísnější?" zeptal jsem se. "Měl bys jí učit, že pokud neposlechne, přijde trest," odpověděl. "Nemohu ji stále trestat, navíc nemám jak. Nemůžu jí dát domácí vězení jako malé holce. Ruku jsem na ni vztáhnul pouze jednou, a nehodlám to opakovat. Největším trestem pro ni je, když s ní nemluvím nebo si jí nevšímám, jenže to je trest i pro mě," vyvrátil jsem mu představu o tom, že si budu hrát na jejího vychovatele.

"Fajn, dělej jak myslíš. Já jen abys nebyl překvapený, až se nějaký státník urazí, pokud s ním bude mluvit tak, jako se mnou," varoval mě. "Ona s vámi takhle mluví jen proto, že ví, že si to může dovolit," pousmál jsem se. Jen nad tím mávl rukou. Ozvalo se zaklepání a do obýváku vstoupila ona. Nepochyboval jsem o tom, že slyšela většinu našeho rozhovoru. Poznal jsem to ze způsobu, jakým se tvářila.

"Hrozně tam sněží, nechtělo se mi mrznout venku," pípla. "No nic, já taky půjdu. Děkuji oběma za cenné rady a nápady, něco už s tím uděláme," zvedl se Dante. Anori se s ním jen rychle pozdravila a zmizela zpátky v obýváku. Já ho šel vyprovodit ze dveří. "Myslíš, že slyšela…?" otázal se Dante. Kývl jsem, bylo to téměř jisté. Zadíval se zpět do domu, pravděpodobně přemýšlel, jestli se má vrátit a říct jí něco povzbuzujícího.

"Já to zvládnu, jděte," uklidnil jsem ho. Vrátil jsem se do obýváku trochu napjatý, nejspíš mě čeká vysvětlování. Dost mě vykolejilo, když jsem ji spatřil schoulenou na křesle a v slzách. "Žabičko moje, přece bys neplakala," utěšoval jsem ji.

Neřekla nic, jen se ke mně přitiskla hned, jak měla možnost. "Co všechno jsi slyšela?" zeptal jsem se jí tiše. Jen zavzlykala, ale nevypadlo z ní ani jedno kloudné slovíčko. Trochu chápu, proč jí tolik štve, když s ní odmítám komunikovat. Jak jí mám utěšit, když nevím, co přesně ji trápí?

Nakonec jsem jen v tichosti seděl, mírně se s ní pohupoval a hladil ji po vlasech. Čekal jsem, že začne mluvit, až se uklidní, ale opak byl pravdou. Když konečně přestala plakat, opřela si mi hlavu o prsa a v tichosti zírala před sebe.

Prstem jsem jí zvedl hlavu, abych se setkal s jejím pohledem. Jestli se uzavře do sebe a přestane komunikovat, tak Danteho přerazím. Nevyhnula se očnímu kontaktu, naopak. Dychtivě se vpíjela do mých očí, až jsem nevydržel a sehnul se k jemnému polibku. "Už se cítíš lépe?" zeptal jsem se. "Hm," hlesla.

Přitáhl jsem si ji k sobě pevněji. "Zlobíš se na mě?" "Ne," zašeptala a jako potvrzení svých slov mě políbila na tvář. "Půjdu si lehnout, jsem unavená," řekla po chvíli a zvedla se. Nenechal jsem ji dlouho samotnou, šel jsem si také lehnout dost brzy. Byla ještě vzhůru, přitáhl jsem si ji tedy do náruče.

"Nebuď smutná, lásko," zašeptal jsem jí do ucha. Neřekla na to vůbec nic. Čekal jsem, dokud nezačala pravidelně oddechovat. Pak jsem se také pokoušel usnout, leč bezvýsledně. Přemýšlel jsem, co všechno mohla slyšet a proč si to tak bere. Vždyť i předtím věděla, že se nechová tak, jak by správně měla. Několikrát jsem jí říkal, že mi to nevadí. Tak proč se teď kvůli tomu tolik trápí?

Tyhle myšlenky mě doprovázely po celou noc, nemělo už cenu snažit se usnout. Hned jak začalo svítat jsem vstal, že udělám nějakou lepší snídani.

Hlásím se s dalším pokračováním. Konečně se to začíná trochu rozjíždět, v příštím díle se všechno ještě více osvětlí, teď je spíš takové uvedení do dalšího děje. A abychom nezapomněla, omlouvám se všem, kteří umí latinsky a poznali, že to mám s největší pravděpodobností špatně! (Ano, opravdu jsem se nedávno učila kosti :D). Přeji krásné počtení a nechte mi koment:

.

.

Oba dva jsme vyletěli z domu třetí kosmickou rychlostí. Čekali jsme, že se hned začne něco dít, ta rána přece nebyla jen tak! Setkali jsme se i s ostatními, kteří se zmateně rozhlíželi a očividně se čekalo, až někdo něco udělá.

"Čekají, co řekneš," špitl mi Tren do ucha. Překvapeně jsem se rozhlédla, opravdu se většina z nich dívala na mě. "Ví někdo, odkud to přišlo?" zeptala jsem se po chvíli nesměle. Někdo ukázal směrem na východ, kam jsem se hned vydala, následována všemi ostatními.

Tren mi povzbudivě stiskl ruku. Byla jsem z toho vážně trochu ne svá. Nikdy dřív se mi ještě nestalo, že by mi dali tak strašně najevo jejich důvěru ve mně. Došli jsme až k místu, které bylo zcela zahalené kouřem. Nebylo nijak složité vyčistit vzduch a usadit prach. Před námi se rozprostíral obrovský kráter, velikosti veřejného bazénu, ve kterém naprosto nic nebylo.

"Co to znamená?" ozvalo se. Na to nedokázal nikdo odpovědět. Proč se tu z ničeho nic objevil takový kráter? Kdo a hlavně proč ho udělal? To byly otázky, které vířily hlavou mě a zřejmě i všem dalším okolo.

Nikdo ovšem nedokázal nic kloudného vymyslet. Zkontrolovali jsme okolí, jestli se sem zase náhodou nedostali ti tvorové a pak jsme se odebrali zpět do svých domovů. Bylo už celkem pozdě, a tak jsme si šli hned lehnout. Tren usnul hned, já ovšem usnout nemohla. Stále mi vrtalo v hlavě, co to mělo znamenat. Usnula jsem až brzo k ráno. S jakou nechutí jsem vstávala, když mě Tren v 7 hodin vzbudil.

"Měla jsi bezesnou noc?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl. Přikývla jsem a pevně ho objala. "Pořád nad tím včerejškem musím přemýšlet," odpověděla jsem. "Pusť to z hlavy, od takovéhle strategie jsou tu jiní," poradil mi s úsměvem a se slovy, abych znovu neusnula a šla se nasnídat, opustil ložnici. Ještě chvíli jsem se protahovala v posteli, než jsem se donutila vstát, obléknout a sejít do kuchyně. Tam už mě čekala bábovka a čerstvá káva.

"Kdy jsi pekl?" ptala jsem se překvapeně. Zářivě se na mě usmál, z čehož jsem poznala, že nepekl on, ale místní samoobsluha. Úsměv jsem mu oplatila a s chutí se zakousla do sladké snídaně. Tren pak musel odjet dříve než já, protože šel do nové práce, která byla přibližně hodinu jízdy odsud a kdyby čekal na mě, tak by to nestihl. A mě se tam zase nechtělo hodinu zbytečně čekat.

Počkala jsem si tedy opět na dostavník, který mě měl k fakultě odvézt. Opět zavládlo ticho, když jsem nastoupila. Rozpovídali se ovšem celkem rychle, ne však se mnou. "Slyšeli jste včera tu ránu?" zeptala se jedna dívka. Normálně jsem jejich hovory neposlouchala, když mě v nich nechtěli, nehodlala jsem se vnucovat, ale tohle mě docela zaujalo. Bezděky jsem natočila hlavu jejich směrem. "Jo, byla to pěkná šlupka," odvětil jeden z chlapců. "Od nás byl vidět dokonce i záblesk," odpověděl druhý. "Nevíte, kde to bylo?" ptala se opět ona dívka.

"Támhle," odpověděla jsem tiše a ukázala z okýnka na ten obrovský kráter. Teď za denního světla nevypadal tak hrozivě jako včera večer. Všichni si se zájmem prohlíželi kráter, než jim došla skutečnost, kdo že jim vlastně odpověděl.Otočili ke mně své pohledy. Nevěděla jsem, kam uhnout s očima, tak jsem je sklopila na svoje ruce, které jsem měla položené v klíně.

"Vy jste u toho byla?" zeptal se jeden z chlapců. Zašklebila jsem se nad oslovením "vy", všichni byly minimálně jednou tak staří jako já. "Ne, ale bylo to jen kousek za vesnicí, kde teď bydlím, byla jsem tam hned po tom otřesu," odpověděla jsem po chvíli, protože to vypadalo, že je to opravdu zajímá.

"A víte, kdo to udělal?" zeptal se ten druhý chlapec. Opět jsem zaskřípala zuby nad vykáním. "Ne, vůbec nevíme, proč se to stalo," "Páni, psala jste zprávu Bratrstvu?" zeptala se ta dívka. "Proč Bratrstvu? Pokud vím, dalo se vědět hned Dantemu," pokrčila jsem rameny. "To znělo, jako byste ho důvěrně znala," zasmála se. "Dá se to tak říct a přestaňte s tím vykáním, je to hrozný. Podle věku bych měla vykat já vám," rozčílila jsem se na oko.

Chvíli na mě všichni tři zírali, než ke mně to děvče natáhlo ruku. "Jsem Elizabeth," představila se. Po ní se představili oba chlapci. Jmenovali se Marek a…Marek, aby se to nepletlo. Elizabeth a jeden Marek se mnou chodili do prváku, druhý Marek byl ze třetího ročníku.

"Je trochu divný si s tebou takhle povídat," pokrčil starší Marek rameny. "Proč by mělo?" podivila jsem se. "No, většina lidí o tobě dost mluví, že jsi hodně silná, přísná, striktní na pravidla a tak. Když jsem tě viděl poprvé, byla jsi taková uzavřená," odpověděl zamyšleně.

Rozesmála jsem se. Všichni tři na mě překvapeně vyvalili oči. "Promiňte, ale tohle mi přijde trochu vtipné. Sílu mám, to nepopírám, ale v tom ostatním…vážně by mě zajímalo, kdo tohle o mě říká," nemohla jsem zastavit záchvaty smíchu.

Elizabeth se začala smát se mnou. "Ale je pravda, že jsi zatím působila dost samotářsky. Šel z tebe docela respekt," dodala, když se se mnou dostatečně vysmála. "Taky bys radši mlčela, kdybys jako já nastoupila první den do dostavníku a přivítalo tě hrobové ticho, na fakultě by se k tobě všichni chovali, jako bys měla prašivinu a ještě by měli nejapné poznámky o tvém věku. A já a pravidla, to rozhodně nejde dohromady. Porušila jsem snad už všechny, které tu máte a se svým přítelem jsem vlastně taky byla jednu dobu nelegálně," vysvětlila jsem to.

Všichni chápavě kývli a dali mi za pravdu, že to asi vážně nebylo zrovna nejlepší uvítání. Byla dost škoda, že jsme už dorazili na místo a museli vystoupit. Pěkně se mi s nimi povídalo. Oni ovšem byli světlou výjimkou. Ostatní se ke mně chovali stejně chladně jako obvykle. "Z toho si nic nedělej," uklidňoval mě Marek. Jestli jsem to správně pochopila tak Elizabeth a mladší Marek spolu chodili…tedy pokud jsem správně pochopila jejich propletené prsty.

Starší Marek se od nás potom odpojil, protože se musel přidat ke svojí skupině. Já se držela s těmi dvěma. Došli jsem až do přednáškové haly, kde jsem si nesedla dozadu stranou od ostatních, ale z jedné strany vedle Elizabeth. Sklidila jsem sice pár nehezkých žertíků, obzvlášť od holek, ale nic jsem si z toho nedělala.

Dnes jsme měli dlouhou školu, končili jsme až ve čtyři hodiny. Byla jsem z toho vážně úplně hotová, ruka mi snad odumřela a myslela jsem, že mi každou chvíli upadnou záda. Vážně příjemný pocit. "Lizzy, pojedete zítra stejně jako dnes? Abych věděla, kam mám nastoupit?" zeptala jsem se, protože ke škole jezdilo víc dostavníků asi v minutových intervalech. "Jé, ty jsi mi řekla Lizzy a ne Elizabeth," skočila mi Lizzy kolem krku.

Překvapeně jsem vykulila oči. "Nemá ráda, když jí lidi říkají Elizabeth, ale protože se musíme představovat celým jménem a ne přezdívkou, většinou jí tak říkají," vysvětlil mi Marek. "Aha, no jasně, vzala jsem to tak nějak automaticky," pokrčila jsem rameny. "Jasně že pojedem. A kdyby náhodou ne, tak abys to poznala, budeme mávat," mrkla na mě.

"Zase je tady ten kořen, jak vypadaj moje vlasy?" ozvalo se vedle nás kvokání našich školních slepic. "Asi ti přijel odvoz," usmála se Elizabeth. S protočením očí jsem zapátrala ve směru, kterým se ubíraly i ony a opravdu ho tam viděla.

"Mám ho jít před nimi zachránit, nebo ho v tom nechat," přemýšlela jsem nahlas. Elizabeth se rozesmála a naznačila mi, ať klidně jdu, že oni se beze mě domů dostanou. Prodrala jsem se zástupy nafintěných holek až k Trenovi, který všechny, kromě mě, okázale ignoroval. Naschvál mě jednou políbil, než mě vyhoupl do sedla a rozjel se pryč.

"Tvoje spolužačky jsou opravdu výkvěty dnešní společnosti. Doufám, že z nich nikdy doktorky nebudou," bručel si cestou otráveně. "Neboj, většina z nich jde na laborantky, zubní hygienistky nebo jen na sestry. A ta druhá půlka neprojde," uklidnila jsem ho. "To je dobře. Pak aby se člověk bál zlomit si nohu. Ještě by se na mě vrhly," zasmál se. "V žádném případě, na tebe se můžu vrhat jen já," zavrněla jsem.

*****

"Membrum inferius - os íĺium, os femores, caput femoris, collum femoris, patella, tíbia, fíbula," procházela jsem se po pokoji sem a tam a neustále si dokola opakovala latinské názvy různých částí těla, teď zrovna kostry dolní končetiny.

Tren seděl na pohovce a četl si, ale vzhledem k tomu, že už asi půl hodiny neotočil stránku, jsem ho musela svým štěbetáním rušit a on to četl pořád dokola. "Zlato, nechceš toho už nechat?" zeptal se mě po chvíli, kdy vzdal možnost, že by si mohl nerušeně číst.

Od té doby, co měl novou práci, měl mnohem více volného času, nebyl tolik vystresovaný a mě se tak s ním mnohem lépe žilo. Na druhou stranu jsem teď já, jindy klidná a toužící po domácí pohodě, v jednom kuse plašila, pořád jsem se něco učila, takže jsme si ty role jednoduše vyměnili.

"Nemůžu, musím se to naučit," vrtěla jsem hlavou. Přitáhl si kolena pod bradu a vytrvale mě pozoroval, jak pochoduji po pokoji a opakuji si latinská slovíčka. Po chvíli, kdy mě nechal si to opakovat, se natáhl po mých poznámkách. Ztichla jsem a sledovala ho, co bude dělat.

"Tak já tě vyzkouším," pousmál se a začal. Po náročné hodince jsem byla spokojená se svým studijním výsledkem a tak jsem toho učení nechala. Tren si mě přitáhl do náruče a líbal mě do vlasů, já mu mezitím vyprávěla o všem, co se zatím na fakultě stalo a já mu to ještě nestihla říct.

Tren natočil hlavu a zaposlouchal se. "Pst," položil mi prst na rty. Zaposlouchala jsem setaké. Ozývalo se slabé cinkání, nejspíš skleničky v kuchyni. Otřesy se začaly stupňovat, až začaly drnčet okenní tabulky a netrvalo dlouho a zaznamenali jsme je i my dva.

Než jsem se stihla zeptat, co se děje, ozvala se další rána a objevil se záblesk. "Zase?" zabručel Tren, než jsme oba vyběhli ven. Spolu s ostatními obyvateli jsme doběhli k místu, odkud se objevil ten záblesk. S jakým překvapením jsme zírali na původní kráter, který byl prohloubený o jeden další, o něco menší a přesně uprostřed.

"Co má tohle k sakru znamenat?" rozčílila jsem se. Tren mě objal kolem pasu, aby mě mohl při nejhorším zadržet. "Dali jste vědět Dantemu?" ptala jsem se dál. Odpovědí mi bylo jen ticho. "Tak dal mu někdo k sakru vědět?" rozkřikla jsem se. "Tiše, lásko," šeptl mi Tren do ucha.

"Psali jsme mu, ale odpověděl, že to teď není důležité, slečno," odpověděl muž, který stál nejblíže. "Tak mu napište znovu. Nebo mu napíšu já sama," "Ne, slečno, zařídíme to," odpověděli a několik z nich hned někam odběhlo.

"Zlato, pojď odsud," tahal mi Tren jemně za ruku. "Počkej," odstrčila jsem ho a šla se podívat blíže. Stále mi nešlo do hlavy, proč se tohle děje a kdo v tom má prsty. Postavila jsem se na kraj toho kráteru ještě spolu s několika dalšími, ale neobjevili jsme nic jiného, než obyčejný kráter.

Nikde ani stopy po tom, co ho způsobilo, nikde ani stopy po tom, proč byl vytvořen. "Běžte raději dál od kraje, může se to zbořit," volali na nás ostatní. Otočili jsme se, abychom odstoupili, když se za námi ozval zvuk, jakoby někdo šplhal po sypkém kamení nahoru. Všichni jsme se naklonili zase zpět.

Vyjekla jsem, když se mi podvrkla noha a já opravdu padala. Než jsem ovšem stačila opravdu přepadnout přes okraj, chytily mě svalnaté paže, které si mě hned přitáhly na vypracovanou hruď. "V pořádku?" zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem.

Ostatní, co tam stáli se mnou na tom ovšem tak dobře nebyli. Koho nestihli chytit, ten se válel na dně kráteru. Naštěstí se nikomu nestalo nic vážnějšího, než jen několik zlomenin a pohmožděnin.

"Pojď už odsuď," naléhal opět. Poslechla jsem ho a nechala se odvést domů. "Nechci, abys k tomu kráteru chodila. Nelíbí se mi to, něco mi tam nehraje. Jenže bohužel nevím co," přecházel nervózně po pokoji. "Nepůjdu, sedni si," poklepala jsem na místo vedle sebe. Přisedl si ke mně a já se mu schoulila na klíně.

"Dneska z tebe byla úplná generálka," uchechtl se a hladil mě ve vlasech. "Protože mě štvou s tím svým přístupem. Všechno je problém, nic se neřeší. Zajímalo by mě, co má Dante tak důležitého na práci, že nemůže řešit tohle," brblala jsem.

"Pokud si to ten chlápek jenom z lenosti nevymyslel a Dante to opravdu odmítl řešit, nebude v tom žádná maličkost. Má své priority. Něco se děje, čekám, že nás v nejbližší době budou informovat," odpověděl.

Povzdechla jsem si, čekají nás pravděpodobně těžké časy. "Nelam si s tím tu svoji krásnou hlavinku, ano? Běž si lehnout a odpočiň si," pousmál se a jemně mě pleskl přes zadek, když jsem kolem něj procházela.

Zaběhla jsem do koupelny spáchat alespoň rychlou hygienu. "Nečti si dlouho a přijď za mnou," políbila jsem ho do vlasů a odešla si lehnout. Nevím, kdy přišel, protože hned jak jsem se dotkla hlavou polštáře, spala jsem jako dřevo.

*****

Druhý den ráno bylo v dostavníku jen jedno jediné téma. Včerejší otřes a objevení dalšího kráteru. Byla jsem středem této diskuze, protože jsem jako jediná byla včera přítomna. V dostavníku neseděla jen Elizabeth s Marky, ale i pár dalších, kteří mi viseli na rtech a hltali každé moje slovo.

Moje práce policistky vyžadovala nejen fyzické a logické schopnosti, ale i schopnost dobře mluvit a komunikovat, když jsme zpovídali oběti, svědky či pachatele. Možná proto mě všichni poslouchali s takovým nadšením, uměla jsem vyprávět.

Odpoledne jsem marně čekala na Trena. Nejspíš se někde zdržel, snad v práci. Nastoupila jsem do nejbližšího dostavníku, Elizabeth s Marek už totiž odjeli. Bohužel byl tohle dostavník plný těch slepic, co dost okatě jely po Trenovi. Celou cestu jsem tedy musela poslouchat, jak je strašně moc sexy, že musí mít úžasně vypracované tělo, jak jeho plné rty musí úžasně líbat, až jsem měla občas sto chutí jim říct, že je to přesně tak jak říkají, ale že to ani jedna z nich nezažije, protože on má mě a já se ho nehodlám vzdát.

Raději jsem mlčela a těšila se z toho, že já jsem jediná z nich, která tohle všechno ví mnohem lépe než ony a mám to podložené praktickými ukázkami, kterých se mi dennodenně dostává.

Doma jsem se trochu nudila. Strašně mě to táhlo ven, chtěla jsem se jít podívat na ten kráter a pořádně ho prozkoumat. Trenova prosba mě však držela doma. Kolikrát už jsem ho neposlechla a kolikrát se mi to nevyplatilo. Tren když už mi něco zakázal, měl k tomu pádný důvod, pokud tedy nepočítám problematiku já a krátké sukně či kalhoty. V tomto ohledu byl naprosto neoblomný a striktní, i když mi ještě nedokázal dát jediný pádný důvod, proč bych tenhle hloupý zvyk měla dodržovat. Ve skutečnosti jsem to dělala opravdu jen z lásky k němu.

Když se venku začalo stmívat, byla jsem už značně nervózní. Kde Tren vězí? Nestalo se mu něco? Otázky se valily jedna přes druhou a já na ně nedokázala odpovědět. Zarachotil klíč v zámku a otevřely se dveře. Aten, ze které už rostla pořádná kočičí slečna, se okamžitě hnala do předsíně, aby se mohla s Trenem přivítat. Nechápala jsem, proč se k němu tak strašně má, když jí Tren naprosto jasně dával najevo, že jí zrovna dvakrát nemusí a toleruje ji jen kvůli mně. Co se jí týkalo, v jeho přítomnosti existovala řada zákazů, co všechno nesměla.

"Nazdar ty chlupatá obludo," slyšela jsem jeho hlas a vzápětí ho viděla vyjít ze dveří s Aten v náručí. "Ona tě má ráda a ty se jí za to takhle odvděčíš," zavrtěla jsem hlavou a políbila ho na uvítanou. "Kdybych já měl kotě a neustále se s ním mazlil místo toho, abych se věnoval tobě, taky bys ho neměla ráda," odvětil a Aten jemně položil na zem.

Ta nesouhlasně zamňoukala a začala se mu otírat o nohy. "Řekni jí, ať mě nechá, já si to nerozmyslím," zaúpěl a snažil se dojít do obýváku, aniž by jí šlápl na ocas či tlapku. Se smíchem jsem mu nandala večeři. "Kde jsi byl tak dlouho? Ne že bych tě kontrolovala, ale měla jsem trochu strach, jestli se ti něco nestalo," ptala jsem se.

"Promiň, zdržel jsem se v práci. Musím si to tam zařídit podle sebe a zvyknout si na nový řád," usmál se omluvně a s chutí se pustil do večeře. "Ježiši nech mě," odstrkoval kočku, která se mu v jednom kuse snažila vylézt na klín. "Nebuď na ni tak zlý, ona tě má očividně ráda," hubovala jsem ho. "Kdyby ses mi s takovou vytrvalostí spíš nutila na klín ty, to bych si nestěžoval," zabručel a nechal Aten, aby se mu schoulila na klíně do klubíčka.

"No vidíš, že to jde," usmála jsem se a přitiskla se mu k boku. Jednou rukou hladil po vlasech mě, druhou se jemně probíral v srsti Aten. Obě jsme byly naprosto spokojené a kdybych mohla, předla bych úplně stejně jako ona.

----------

Tak, je tu neděle a já se hlásím s novým dílem. Ten konec se vám možná nebude moc líbít, ale alespoň se budete víc těšit na pokračování. Přeji příjemné počtení a prosím o komentíky.

.

.

"Lásko, prosím," zašeptala jsem vemlouvavě a prstem mu jezdila po odhalené hrudi. "Semestr začíná už příští týden, přihlášky už byly vybírané dávno," zopakoval mi opět to, co jsem nechtěla slyšet. "Hm, tak jim řekni, že jde o mě. Třeba udělají výjimku," prosila jsem ho nejen slovy, ale i dokonalým štěněčím pohledem.

Odolal asi 11 vteřin, než to vzdal. "Já to zkusím, ale nic ti neslibuji," povzdechl si. Děkovně jsem ho políbila a pohodlně se usadila na pohovku. Sledovala jsem jeho podmračený výraz, hleděl stranou, nejspíš o něčem přemýšlel. "Trene," oslovila jsem ho jemně, přesto sebou trochu cukl. "Co se děje? Já vidím, že tě něco trápí," ptala jsem se starostlivě. "Nic, co by tě muselo zatěžovat," vyloudil slabý úsměv. Stejně jsem mu to nevěřila.

Druhý den odjel Tren hned ráno, aby se pokusil podat na fakultě mojí přihlášku na tenhle zimní semestr. Jo, taky jsem tomu nevěřila, ale tedy mají zimní semestr do července a letní od srpna do prosince. Trochu nevyrovnané počty, ale mají prý k tomu svoje důvody, které se dozvím, až nastoupím. Tajnůstkáři.

Netrpělivě jsem ho čekala, a on se nevracel a nevracel. Z nudy jsem začala dokonce i uklízet. Neustále se mi zdálo, že slyším, jak se otvírají dveře. Jenže vždycky to byly slyšiny. To bylo tím, že jsem se tak těšila.

Když večer opravdu přišel, nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Až když všechny zvuky zněly až moc opravdově, jsem se šla přesvědčit. Jakmile jsem ho spatřila, měl mě zavěšenou kolem krku. "Tak co? Tak co? Povídej," brebentila jsem. Jen se usmál a mlčky pokračoval až do obýváku. "Nenajíme se nejdřív?" zeptal se. "To mi to nemůžeš říct? Teď mi ta večeře ani nebude chutnat," přemlouvala jsem ho. Chvíli ještě mlčel, ale pak se zasmál.

"Samozřejmě, že tě vzali. Mohli se přetrhnout, aby ti tu přihlášku potvrdili a příští týden nastupuješ," oznámil mi tolik očekávanou zprávu. "Jo!" zavýskla jsem a radostí se roztančila po pokoji. Jen mě s úsměvem pozoroval. "Já už se nemůžu dočkat," smála jsem se a odběhla do kuchyně ohřát večeři.

"Počkej, to tě brzy pustí," zavrtěl hlavou, ale očividně byl rád, že mám radost. "Už jsem ti někdy řekla, že mám toho nejlepšího chlapa na světě?" objala jsem ho kolem krku. "Ne, ale zní to hezky," zavrněl a radoval se společně se mnou. Nejspíš mu ani nic jiného nezbylo, protože to moje veselí bylo až extrémně nakažlivé.

Nemohla jsem se dočkat příštího týdne, neustále jsem o tom mluvila, plánovala si jaké to bude. Tren ze mě začínal být trochu podrážděný, protože ho to moje neustále brebentění dost rušilo od práce, které měl teď víc, než dost. Jenže byl natolik taktní, že mi na to nic neřekl.

*****

"Oběd máš v lednici, stačí si to ohřát. A kdybys k tomu něco chtěl, budeš muset do krámu, protože pečivo došlo. Jo a mám plnou pračku, tak to dej na 40, prací prášek je ve skříni, je tam i odměrka a pak to pověs. Ale tak aby se to neprohýbalo, ať se s tím nemusím moc žehlit," úkolovala jsem ho, když jsem odcházela na první "školní" den. "Žabičko, zapomínáš, že jsem byl sám déle než ty. Samozřejmě že vím, jak se pere. A dokonce umím i vařit," klidnil Tren moji mateřskou starost.

"Vždyť já vím, to já jen tak," usmála jsem se. Vzal mě za ramena. "Užij si svůj první den, budu ti držet palce," usmál se a lehce mě políbil. Vyprovodil mě ze dveří a stál v nich tak dlouho, dokud jsem mu nezamávala na rozloučenou a nezmizela mu z dohledu.

Nejela jsem na Minet, jak jsem původně plánovala, ale počkala jsem si na dostavník, který k té fakultě jezdil, bylo to asi tak hodina cesty. Chtěla jsem se setkat s dalšími studenty a třeba se s nimi trochu spřátelit. Tak nějak jsem počítala s tím, že se na mě budou dívat skrz prsty. Nemám ani jejich střední, moje dosavadní vzdělání podle jejich poměrů dosahuje kamsi na základku. A já si skočím rovnou na fakultu, navíc pozdě a samozřejmě s individuálním plánem.

V dostavníku bylo celou cestu ticho, až ke konci se odvážili trochu mluvit, ale ne se mnou samozřejmě. Trochu mě to mrzelo, ale když jim dám čas mě poznat, třeba se to zlepší. Vystoupila jsem před budovou, která budila respekt už jen svým vzhledem. Postavila jsem se poblíž hloučku studentů, kteří nastupovali stejně jako já.

Vyšel rektor, ostatní studenty zahnal dovnitř, nás si přes obroučky brýlí pořádně prohlédl. Vytáhl desky a začal s prezentací. Moje jméno samozřejmě vyvolalo pozdvižení, jak jinak. Vážně jsem si připadala trochu jako vetřelec. A když se navíc hlásil rok narození, už se z davu ozvalo, že tu nemám co dělat a vrátit se zpět na národku, jak tady říkali základní škole. S přehledem jsem je ignorovala, i když to trochu bolelo.

*****

Byla jsem neuvěřitelně vděčná, když po nekonečných 7 hodinách konečně oznámili konec školy. Bolela mě ruka z neustálého zapisování, co všechno budu pro studia potřebovat, co se musím doučit, protože by mi to chybělo a podobné důležitosti. Měla jsem v hlavě vtlučený celý seznam pravidel a řádů školního života. Vážně jsem byla přetažená a to hned po prvním dni. Mé nadšení to ovšem neodradilo.

Lektor si mě poté zavolal k sobě a vysvětlil mi, jak to budu mít já, kdybych se rozhodla využít svojí výsady, že přeruším nebo si upravím výuku. Byl ochota sama, dokonce mě povzbuzoval a chlácholil mě, že nevraživost ostatních studentů si nemám brát tak k srdci.

Konečně jsem mohla opustit zdi fakulty. Pomalu jsem se šinula k místu, kde i ostatní čekali na dostavník. Zaznamenala jsem ovšem jiný prostředek, kterým jsem se měla dostat domů. Pod nejbližším stromem stál Tren s Dafiné, samozřejmě obdivován všemi studentkami z fakulty.

Vděčně jsem k němu došla a vtiskla mu polibek, čímž se na tvářích jeho obdivovatelek objevilo zklamání či naštvaný škleb. Bylo to od něj tak milé, že si na mě udělal čas a přijel pro mě. "Tak co, žabičko, co tvůj první den?" zeptal se s úsměvem a vzal mi tašku, kterou přivázal k sedlu. "Hrůza," povzdechla jsem si. "Říkal jsem ti to," zašklebil se, ale pak mi s úsměvem pomohl do sedla, vyhoupl se přede mě a rozjel se směr domů.

S Trenovým stylem jízdy a jeho rychlostí jsme byli doma za slabou půl hodinku. "Žabičko moje, co ti udělali, proč se mračíš?" ptal se, když jsme byli doma a já si pročítala svoje zápisky. "Nemají mě rádi," žalovala jsem dětským hláskem a přivinula se k němu. "To nemusí, hlavně že tě mám rád já, ne?" snažil se to trochu odlehčit. Zvedla jsem k němu utrápený pohled. "To je závist," hladil mě po ramenou.

"Pořád mi říkají, ať se vrátím na národku, že mezi nimi nemám co dělat," mumlala jsem. "Máš neuvěřitelný talent a většinu z nich dalece předstihneš v praktikách," chlácholil mě. "Nebo mám spíš dobré jméno," hučela jsem dál. "To si nemyslím. Nezapomeň, že jako moje meerta máš i moje jméno. A to nemá zrovna popularitu," vyvracel mi mé domněnky.

Nechala jsem se jím uklidňovat, dokud mi nedošlo, kolik toho ještě musím zvládnout. Musela jsem si dát dohromady nějaké papíry, potřebovala jsem si zařídit svojí vlastní lékárničku a hlavně, dostudovat nějaké matematické úlohy, které byly potřeba k měření a vážení různých věcí, třeba zrovna pro přípravu léků.

"Trene," ptala jsem se opatrně. Zvedl ke mně hlavu od své práce, ne však pohled. "Ano?" zeptal se. "Potřebuji s něčím pomoct, nutně," dodala jsem. Dopsal poslední slovo a podíval se na mě. "S čím?" byla jeho otázka, když si přisedával ke mně. Ukázala jsem mu tu matematiku. "Teda, možná si vzpomenu," podrbal se na hlavě a bylo vidět, že přemýšlí. "Kdo by to měl vědět lépe, než ty?" ptala jsem se s úsměvem.

Nakonec si opravdu vzpomněl, všechno mi vysvětlil a trénoval je se mnou až do večera. "Jsi úžasný, víš to?" řekla jsem místo díků, když jsem měla hlavu položenou na jeho rameni a oči se mi pomalu začínaly klížit.

"Lásko nespi, ještě musíš uspokojit mě," zavrněl. Vyděšeně jsem k němu vzhlédla. "Přesně tohohle obličeje jsem chtěl dosáhnout," zasmál se. "Nechápu, jak to někomu s tebou nemohlo stačit. Vždyť mě vážně jednou umiluješ k smrti," stěžovala jsem si.

Přiložil mi rty až těsně k uchu. "Možná to bude tím, že s tebou se miluji mnohem, ale mnohem častěji než s kýmkoliv jiným," pošeptal mi a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří. "Ty se červenáš," podivil se. Schovala jsem mu obličej do prsou a snažila se ovládnout svůj výraz, ale čím víc jsem se o to snažila, tím hůř mi to šlo. A on mi ještě navíc šeptal, jak moc mě má rád.

"Nech toho. A dobrou noc," zvedla jsem se. "Ty nejdeš?" ptala jsem se, když jsem si všimla, že stále sedí. "Ne, mám ještě práci," zavrtěl hlavou. "Nepracuj dlouho," připomněla jsem mu jeho nemilý zvyk, kdy nad těmi svými výpočty sedí až do rána.

*****

Ráno jsem Anori opět vyprovodil ze dveří a díval se za ní do chvíle, než mi zmizela z dohledu. Bylo divné posílat ji každé ráno do školy. Měl jsem takový pocit, jakoby začínala dospívat a mě to unikalo. Stále jsem v ní viděl tu bezbrannou mladou policistku, kterou bylo třeba chránit i před sporákem.

Měl jsem naprosto jasný plán na dnešní den. Pracovat, pracovat, pracovat, abych toho za dopoledne stihl co nejvíce, potom se stavil pro Anori, včera vypadala vděčně za to, že jsem pro ni přijel. Tušil jsem, že ji nevezmou mezi sebe. Je opravdu hodně mladá, navíc jí chybí určité vzdělání. Přesto si myslím, že školu bez problémů zvládne. No a večer, tuším, že An opět najde něco, co jí budu muset doučit.

Chtěl jsem se posadit k práci, ale zjistil jsem, že se k ní musím dopracovat přes různé papíry, které tu Anori ráno ve spěchu zapomněla. Opět jsem se tedy nechal vyrušit a nejdřív všechno pečlivě srovnal a uklidil tak, abych jí to nepřeházel, ale zároveň tu udělal pořádek.

Ozvalo se zaklepání. V tichosti jsem zaklel, copak se k té práci vážně nedostanu? Tímhle stylem nejenže přijdu o plat, ale rovnou o celou práci. A samozřejmě bez odstupného. Je to nahnutější, než si An myslí. Nechci ji zbytečně děsit, protože trochu doufám, že se to všechno srovná. Nerad bych si půjčoval peníze od rodičů, i když by mi je ochotně dali.

Došel jsem ke dveřím, za kterými stál dobře vypadající úředník. "Pan Natori?" zeptal se, když mě uviděl. "Ano," odpověděl jsem opatrně. Co tu může chtít? "Jsem z administrativního úřadu, chtěl bych s vámi něco důležitého probrat," odpověděl s profesionálně staženým obličejem, bez jediného náznaku jakékoliv emoce.

Pozval jsem ho dál a uvedl ho do obýváku. "Vidím, že pracujete," přelétl přes mojí rozdělanou práci znuděným pohledem. "Pracoval bych, kdybyste mě nerušil," odpověděl jsem úsečně a shrábl všechny papíry stranou. "Nebudete litovat," blýskl po mě úřednickým strojeným úsměvem. "To doufám," bručel jsem, když jsem šel do kuchyně udělat kávu.

"Mám pro vás nabídku, pane Natori," začal mluvit, když jsem se oba usadili a on si otevřel svůj kufřík. "Poslouchám," pobídl jsem ho. Opravdu jsem neměl ani to nejmenší tušení, co mi může chtít. "Pracovní nabídku, samozřejmě," dodal znovu. "Zakázka?" zeptal jsem se prostě. Sice nebylo zvykem, aby si zadavatelé práce sami vybírali lidi, kteří jim to spočítají, ale proč ne, že?

"Naopak, nabídka. Nabízím vám místo na našem úřadě," odpověděl. Pozdvihl jsem jedno obočí. Já a na úřadě? Co bych tam proboha dělal? "Poslyšte, mám opravdu hodně práce a na takové nejapné žertíky opravdu nemám čas," odpověděl jsem co nejklidněji, i když jsem měl sto chutí ho vyhodit ze dveří. Blázny si ze mě dělat nebude.

Povolil svou neprůhlednou masku a podíval se na mě vážnýma očima. "Já si z vás nedělám legraci, pane Natori," odpověděl. "Vy už jste někdy viděl míšence na úřadě? A odkdy je vůbec zaměstnáváte?" zeptal jsem se. Tohle mi opravdu vrtalo hlavou.

Trochu se pousmál, zdálo se, že byl mým i když jen slabým zájmem spokojen. "Změna ředitele s sebou přináší mnohé inovace. A nebyl byste přímo na úřadě, to ne. Vlastně by se náplň vaší práce téměř nezměnila. Dělal byste to samé, co doposud, pracoval byste z domova, jen je tu nutnost 4x týdně dojíždět do kanceláře, je to přes hodinu jízdy," odpověděl.

"No, já nevím…" začal jsem, ale on mě přerušil. "Žijete sám?" ptal se. "Ne, se snoubenkou," odpověděl jsem a změřil si zkoumavým pohledem. "A jistě ji chcete dobře finančně zabezpečit, že?" pokračoval. Mlčky jsem kývl. "Proto si myslím, že tohle je nabídka, která se neodmítá. Zjistil jsem si váš plat v současném zaměstnání, jsou to 4000*, nemám pravdu?" Opět jsem kývl. (*pozn. autorky: mají velmi silnou měnu a většinu domácího rozpočtu činí "přídavek", který dostává za svou práci meertalena). "Nabízím vám více než čtyřnásobek za méně práce, než máte teď. Vaše firma je stejně před krachem, musela by se zbavovat zaměstnanců a řekněme, že jste žhavým kandidátem," povídal dál.

Ať jsem chtěl či ne, musel jsem uznat, že má naprostou pravdu. "Nějak se mi to nezdá. Nabízíte mi lepší místo a vyšší plat za méně práce. Kde je háček?" přimhouřil jsem oči. "Žádný není," zavrtěl hlavou, už mírně podrážděný mou zdráhavostí. "Vyžádal si vás samotný ředitel. Navíc máte perfektní výsledky, v žebříčkách se držíte na vrchních příčkách. Pro tu malou špinavou firmu je vás škoda," přemlouval mě. "Lepší práci jsem nedostal," odsekl jsem. Mohl jsem být rád aspoň za ni.

Trochu mě zaujal fakt, že si mě žádal samotný ředitel. "Kdo vede úřady?" nedalo mi to se nezeptat. Podal mi připravenou smlouvu, na které byl napsán název firmy a podpis ředitele…mohlo mě to hned napadnout. "Děda," zahučel jsem. "Prosím?" otočil se ke mně. "Nic, nic," zamluvil jsem to.

Mělo mi být hned jasné, že to není jen tak. Děda z otcovy strany se dostal do čela veškeré administrativy a popravdě nade mnou vždycky držel ochranou ruku. V posledních letech se držel trochu zpátky, protože mi chtěl nechat nějaký prostor na seberealizaci, ale očividně se mu doneslo, že na tom nejsem nejlépe a nabízel mi tuhle lukrativní práci.

Přemýšlel jsem, jestli podepsat nebo ne. "Nad čím váháte. Promarňujete životní šanci, nic lepšího už vám nikdo nenabídne," povzbuzoval mě. Pravděpodobně dostal nařízeno přivést mě stůj co stůj. Pomoc jsem potřeboval….a snad budu jednou schopný mu to nějak oplatit.

Podepsal jsem smlouvu, kterou mi téměř vytrhl z prstů, abych si to nestihl rozmyslet. "S ukončením vaší dosavadní práce si nedělejte starosti, naše firma to vyřídí," ujistil mě. "Dokončím, co mám rozdělané a podám výpověď sám," odmítl jsem. Nebudu utíkat jako zbabělec. "Dobrá tedy, těším se na naši příští spolupráci," podal mi ruku a odcházel.

Zůstal jsem stát v prázdném bytě a přemýšlel, jestli jsem si pomohl nebo ne. Nakonec jsem přeci jenom usedl k té práci a snažil se ji co nejdříve dokončit.

*****

Když jsem přivezl Anori domů, řekl jsem jí o nabídce, kterou jsem přijal. Byla z ní přímo nadšená. Věděl jsem, že nemá ráda moji bývalou práci, ale nikdy nic neřekla. "A jak jsi se měla ty?" zeptal jsem se, aby se nemluvilo pořád jen o mě.

Trochu zrozpačitěla. "V pohodě," zamumlala. "Nelži, žabičko," zvedl jsem jí prstem hlavu, aby se naše pohledy setkaly. "Je to těžší, než jsem si myslela," odpověděla po chvíli. "Zvládneš to, uvidíš. Jen co si trochu zvykneš, půjde to samo," konejšil jsem ji.

"O učivo nejde. To je zatím v pořádku. Spíš jde o ostatní," sklopila pohled. Přitiskl jsem si ji na prsa. "Jestli jsou na tebe zlý tak řekni a já je všechny ztrestám," zavrněl jsem jí do ucha. "To víš, že jo. A já ti pak do kriminálu budu nosit tvarohový buchty, to tak," zasmála se a konečně trochu povolila ten upjatý výraz, který měla v obličeji. "Měl bych to omluvené, musím přece bránit tvou čest," polemizoval jsem dál s tou myšlenkou.

Se smíchem se vykroutila z náručí a s tím, že se musí do zítra něco naučit, odešla do ložnice, prý aby mě nerušila, protože si to potřebuje předříkávat.

Trvalo asi hodinu, než jsem ji slyšel scházet schody. "Trene?" zašeptala. "Copak?" zvedl jsem k ní pohled. Byla tak krásná, když se červenala a rozpačitě klopila zrak. "Pomůžeš mi zase s něčím?" otázala se. Vždycky byla takhle rozpačitá, když mě o něco žádala. "To je samozřejmé," usmál jsem se a poklepal na místo vedle sebe.

Tentokrát to nebyla matematika, ale náš jazyk. Bylo jasné, že odborné termíny jí dělaly problém, popravdě, mě trochu taky. Nikdy jsem nepotřeboval vědět tyhle lékařské věci, ale s většinou jsem jí dokázal pomoct.

Zrovna jsem k ní nakláněl obličej, abych ji mohl políbit, naše rty byly jen pár centimetrů od sebe, když se ozvala ohlušující rána, okolní tmu prořízl záblesk. Pak všude nastalo hrobové, nebezpečné ticho.

-------------------------

Tak se hlásím se slíbeným pokračováním...je to takový klidný díl o ničem, takže si ho užijte, přístě už se to trochu rozjede. Přeji pěkné počtení, užijte si Silvestra a nezlijte se moc, ať mi můžete nechat komentář:

.

.

Vánoční svátky jsme rozhodně neměli klidné. Byli jsme samá návštěva a Dany s Kessy byli strašně hyperaktivní. Ne jednou jsme na ně museli zvýšit hlas. Naštěstí Trena oba poslechli, což se u mě bohužel říct nedalo.

"Na oběd doma," zavolala jsem za Danym, který se mnou odmítal zůstat a radši šel i s Kessy ven. Povzdechla jsem si. Nejspíš je na čase, aby si pro něj Nik přijel. "Copak tě trápí?" objal mě Tren. Natočila jsem hlavu do strany, aby mě mohl políbit. "Nejraději bych už poslala Danyho domů. Začíná mi trochu přerůstat přes hlavu," postěžovala jsem si s hlavou zabořenou do jeho ramene.

"Kde vůbec je?" rozhlédl se kolem. "Šel ven, že prý je tu se mnou nuda," odpověděla jsem. "No počkej, to si s ním ještě vyřídím," zamračil se. "Ne, nechci aby věděl, že jsem ti to řekla," odmítla jsem okamžitě. Už takhle ve mně nevidí autoritu.

K obědu jsem udělala rybí filé s kaší a k tomu ovocný kompot. Všechno bylo hotové, chyběl jen ten neposeda s Kessy. "Kde je?" dívala jsem se zamyšleně z okna. "Má 10 minut, pak si pro něj dojdu," prohlásil Tren přísně a usadil se do křesla. I jemu už s ním docházela trpělivost. Už to vypadalo, že ho kárání nemine, když se objevil doma. "To je dost," hubovala jsem alespoň já. "Promiň teto," omlouval se a už se hnal ke stolu.

Po obědě utekl ven ještě než jsem ho stihla požádat, aby mi pomohl s nádobím. Místo něj se ochotně nabídl Tren. "Co máš dnes v plánu?" ptala jsem se ho. "Musím na poštu a pak je to na tobě, co bys chtěla dělat," usmál se. Hned jsem si začala v hlavě malovat, jak krásně tohle odpoledne společně strávíme.

Z pošty se Tren vrátil i s Danym a podle jeho skleslého výrazu, ho pravděpodobně nachytal při něčem nekalém. Hned mezi dveřmi se mě chytil za sukni a Trena si přeměřoval naštvaným pohledem. "Copak jsi prováděl?" ptala jsem se, když jsem mu pomáhala z mokrých punčocháčů.

"Jen se pochlub," ozval se z obýváku Trenův hlas a vzápětí se opíral o zárubně. Ale Dany se nafoukl a neřekl ani ň. Když jsem Danyho převlékla do suchého, šla jsem se poohlédnout, co dělá Tren. Jaké zklamání to pro mě bylo, když jsem ho našla, jak pracuje.

"Zahrajte si s Danym nějakou hru. Já se na to musím podívat a pak se vám hned budu věnovat," povzdechl si smutně a sklonil se zpět k práci. Vytáhla jsem tedy Danyho a hráli jsme karty.

Tren skončil až večer a to už bylo pozdě někam jít. "Vážně se moc omlouvám," šeptal mi do ucha, když jsem mu seděla schoulená na klíně. "Nevadí," pokrčila jsem rameny. Co jsem mohla dělat jiného. Práce byla důležitější.

Domem se rozlehl zvuk zvonku. Šla jsem otevřít, ale Dany byl rychlejší. "Jé, tati," díval se překvapeně na Nika. "Ahoj," pozdravila jsem ho a pozvala ho dál. "Dany, běž si zabalit, jedeme domů," popohnal Danyho. Dany neochotně odběhl.

"Co tak najednou?" ptala jsem se. "Sehnal jsem zájezd do hor, na lyžování a chceme vzít Danyho s sebou," odpověděl. Dany byl sbalený neuvěřitelně rychle, když slyšel zmínku o lyžování. "Ahoj teto, bylo to tu moc fajn, zase někdy přijedu," loučil se se mnou. "To víš, že jo," pocuchala jsem mu vlasy. Rozloučil se i s Trenem a pak už nedočkavě táhl Nika za ruku, aby už šli.

"Konečně klid," protáhla jsem se. Tren si sedl ke mně na pohovku a položil mi hlavu do klína. Překvapeně jsem se mu probírala ve vlasech, tak jemných jakoby byly dětské. Něco ho trápilo a bylo to vážné. Nikdy svoje problémy neřešil tak, abych o tom věděla. Muselo se mě to taky týkat.

"Miláčku, copak se děje?" ptala jsem se. Překvapeně ke mně zvedl pohled. "Ty sis všimla? Promiň, nechtěl jsem tě zatěžovat svými starostmi," pousmál se smutně a narovnal se. "Jsou to i moje starosti, vypadáš utrápeně, víš, že mě můžeš říct všechno," naléhala jsem.

"Mám starosti v práci," řekl po chvíli. "Jaké?" ptala jsem se. Ztěžka si povzdechl. "Chtějí mi zkrátit plat, ale práce mi zůstane," přiznal. "To snad nemyslíš vážně? Vždyť se dřeš od rána do večera," rozčílila jsem se.

"Jestli to opravdu udělají, poohlédnu se po jiné práci. Ale nejspíš už nebude tak dobrá, jako tahle," odpověděl. "Proč by nebyla? Jsi schopný, pracovitý a hlavně spolehlivý. Kdo by tě nechtěl zaměstnat," divila jsem se.

Jen se ušklíbl. "Ty sis toho asi nevšimla, viď? Před tebou se ke mně chovají jinak. Ať každý říká, co chce, ale rasová nenávist stále existuje a hlavně proti takovým míšencům, jako jsem já. Nikdo mě nezaměstná," odpověděl s utrápeným výrazem.

Němě jsem na něj zírala. Opravdu jsem si toho nikdy nevšimla, vždycky mi přišlo, že jsou k němu všichni milí. "To mě vážně mrzí," kousla jsem se do rtu. "Proč by mělo? Ty za to přeci nemůžeš," pousmál se a přitáhl si mě do náruče. "Netrap si s tím tu svoji krásnou hlavinku. Radši mi řekni, co bys chtěla dělat zítra," změnil rychle téma.

"A jsi si jistý, že nebudeš pracovat?" pozdvihla jsem obočí. "Jistě, na Silvestra bych nepracoval ani za příplatek," ujistil mě. "No jo, zítra je Silvestr," došlo mi. "Co kdybychom šli bruslit?" navrhl, když mě dlouho nic nenapadalo. "Neumím bruslit," pokrčila jsem rameny. "Naučím tě to," pousmál se. "Nemám brusle," bránila jsem se rychle. "Seženu ti je," argumentoval.

Přemýšlela jsem, čím bych mu to vymluvila. Upřel na mě ta svá modrá kukadla. "Prosím," vydechl. Mělo cenu se snažit odolat. "Dobře," povzdechla jsem si frustrovaně. "Bude se ti to líbit, uvidíš," zasmál se mému trpitelskému výrazu. "Já spíš vidím ty modřiny, co zas budu mít," brblala jsem. "Nenechám tě upadnout," políbil mě na čelo. "Vždyť já vím," usmála jsem se.

Druhý den jsem jen velmi neochotně šla k místnímu rybníku, kde už se proháněli jak děti tak dospělí. "Vážně nestačí, když se na tebe budu jen dívat?" ptala jsem se. "Ničeho se neboj, nenechám tě se uhodit," chlácholil mě Tren. S povzdechem jsem tedy došla až k lavičkám.

Tren mi pomohl zavázat brusle a v rychlosti si nasadil ty svoje. Pomohl mi vstát a pomalu mě dovedl až k okraji rybníka. "Jsi si jistý, že se to s námi neprolomí?" ptala jsem se a nedůvěřivě si prohlížela led. "Tak zaprvé, umíš ovládat živly, takže by se to s tebou prolomit nemělo. A za druhé, ani nám se nechce se koupat v ledové vodě, takže je to zabezpečené," ujistil mě a vkročil na zamrzlou plochu.

Jak neochotně jsem se nechala vtáhnout za ním. Okamžitě měl moje ruce pevně omotané kolem krku, protože to neuvěřitelně klouzalo. "Zlatíčko, uvolni se. Slibuji, že tě nenechám spadnout," opakoval dnes už po několikáté. Pustila jsem ho, v tu chvíli se kolem nás prohnalo pár dětí a moje slabá rovnováha tak byla značně otřesena, takže mě měl opět kolem krku.

Odrazil se a pomalu se klouzal vpřed, mě táhl s sebou. Pustila jsem ho a plně věřila, že mě když tak chytí. Snažila jsem se kopírovat jeho pohyby, ale šlo mi to pomalu. "Výborně, žabičko, trochu zrychlíme, ano?" zeptal se, ale nečekal na odpověď a odrazil se víc. "Ty blázne," vypískla jsem a snažila se udržet se na nohách.

Jezdili jsme takhle spolu asi hodinu, než jsem dokázala bruslit natolik, aby mě mohl držet jen za jednu ruku. Samozřejmě hned využil toho, že mu nepřekážím v jízdě a značně zrychlil. "Trene, neblbni. Vždyť mě zabiješ," panikařila jsem a drtila mu ruku ve své. "Uklidni se," zasmál se a znovu přidal na rychlosti. "Lásko, víš, jak se nejrychleji naučíš bruslit?" ptal se. "Jak?" zeptala jsem se přiškrceně. "Školou života," odpověděl a v plné rychlosti mě pustil a odjel stranou.

V panice jsem se snažila udržet rovnováhu. Když jsem zpomalila na únosnou rychlost, rozhlédla jsem se po tom zrádci a pomalu se vydala k němu. Než jsem k němu ovšem stačila dojet, byl zase na druhé straně.

Rozjela jsem se tedy tam a snažila se ho dostat. "Ještě se zlobíš?" chytil mě zezadu kolem boků a postrkoval mě dopředu. "Jo!" ohnala jsem se po něm, ale už byl zase pryč a ladně brzdil dost daleko ode mě. Tohle mu nedaruju. Když jsem ho bezvýsledně naháněla pěknou chvilku, objevil se kus ode mě. "Víš o tom, že bruslíš?" otázal se a zabrzdil kus přede mnou, takže jsem mu přistála přímo v náručí. "Ještě doladíme brzdění a bude to dokonalé,".

"Ty jsi hroznej! Jak jsi mi to mohl udělat?" ptala jsem se rozzlobeně. "Čau krásko! Koukali jsme na tebe jak bruslíš," zabrzdil vedle mě Markus a postupně i zbytek Trenovy party. "A co jste říkali?" zeptala jsem se. "Že jsi se to naučila nějak moc rychle," ozvalo se z davu. "Co jsem říkal?" zeptal se Tren a Markuse přetáhl po hlavě. Prý za tu krásku.

Dali jsem si pomalé kolečko, kdy jsem se snažila odkoukat od kluků, jak to dělají, že dokáží zastavit na místě, ale moc jsem toho nepochytila. Tren si mě pak přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. "Máš jí," přetáhl ho po zádech Markus a uháněl pryč.

Tren se nenechal dlouho pobízet a už se hnal za nimi. Odbruslila jsem kousek stranou, aby mě náhodou někdo nesrazil. "Lásko, chytej!" zavolal Tren a najel přímo na mě. "Ty vážně nejsi normální," hubovala jsem. Málem jsem se totiž natáhla a teď jsem si hověla v jeho náručí, protože i když řekl, ať chytám, chytil on mě.

"Ale no tak, žabičko," smál se a opatrně mě postavil na nohy. Prohnalo se kolem nás pár kluků, co se přidali k jejich hře a pokusili se Trena chytit, ten mě však použil jako živí štít. "Proč mi říkáš žabičko?" ptala jsem se. "Vadí ti to?" zamrkal na mě. Pokrčila jsem rameny a posunula si víc do čela krásně zelenou čepici. Aha, proto. Usmál se, když viděl, že mi to došlo.

Každou chvíli ode mě odjel, aby babu buď předal, nebo se jí vyhnul. Nebylo těžké ho najít, když jako jediný měl na sobě černý kabát,všichni měli oblečení spíše světlejší. Dojel ke mně, sundal si kabát, který mi vrazil do ruky, strhl mi z hlavy čepici, kterou si napařil na hlavu a ujížděl dál.

Zavrtěla jsem hlavou, takový maskovací manévr. Opravdu by ho člověk nepoznal. Zvlášť když měl teď na sobě jen světlý svetr. Trvalo jim hodně dlouho, než na něj přišli. To pak přibruslil ke mně a opět mě líbal. Ta čepice mu hrozně slušela, i když jsem pochybovala o tom, že by ji někdy jindy nosil. Na oblečení si docela potrpěl, nebo mi to tak alespoň připadalo.

"Vrať mi to, žabáku. A ujížděj, protože se k tobě blíží," varovala jsem ho. Hodil mi mojí čepici, odrazil se a v tu chvíli už byl na druhé straně. Nechápala jsem, jak může bruslit takhle rychle.

Všichni se postupně začali rozcházet. Byla jsem otočená zády k bruslící ploše, takže mě Tren dost vyděsil, když mě najednou popadl kolem pasu a vytáhl mě doprostřed rybníka. Chvíli se mnou jezdil kolečka, on jel pozpátku, abychom si mohli povídat. "Nevytahuj se," zašklebila jsem se na něj, když začal dělat kličky, aby nemusel zastavovat. Prostě jsem jezdila pomalu, no.

Až když se začalo stmívat a já ho taktně upozornila na to, že mě bolí nohy, jsme slezli z rybníka, sundali si brusle a vydali se domů. Tam jsem si hned vlezla do teplé sprchy, abych trochu rozehřála prokřehlé prsty na nohou. Tren se ke mně za chvilku přidal.

"Tak jak sis to dneska užila, žabičko?" zeptal se, když mě balil do teplé osušky. "Až na ten šok na začátku to bylo moc fajn," usmála jsem se.

"A co bys chtěla dělat teď? Chceš někam jít?" ptal se, když jsme byli oblečení. "Raději bych zůstala doma a strávila Silvestr ve dvou," usmála jsem se a přivinula se k němu. "Jak chceš," přikývl a políbil mě do vlasů.

Tren pak šel koupit nějaké šampaňské a víno, protože jsme doma neměli vůbec nic takového. Já připravila nějaké chlebíčky a něco slaného, abychom do půlnoci neumřeli hlady. "Tak žabičko, jaký je náš program?" ptal se, když se vrátil. "Proč mi říkáš žabičko," ignorovala jsem jeho otázku. "Jak ti mám říkat?" usmál se. "Mám jméno," navrhla jsem. "Tak ti ale říká každý," zavrtěl hlavou. Vážně jako dítě.

"Hm, a co třeba miláčku nebo zlatíčko? To se mi taky líbí," nadhodila jsem. "Moc obyčejné," zavrtěl se smíchem hlavou. Povzdechla jsem si. Takže je ze mě žabička. I když, není to tak ošklivá přezdívka. Žabičky jsou roztomilé, malinké, ale jedovaté. Já jsem taky na pohled bezbranná a zranitelná, ale ve skutečnosti mám víc moci, než si všichni myslí. Jediný, kdo o ní má přehled je moje mamka a Shiroya, protože ten ji chvíli taky vlastnil.

"Nejdřív se napijeme, protože pak jsi povolnější ke všem lumpárnám," zavrněla jsem mu do ucha. Neřekl na to nic, jen každému nalil sklenici červeného vína. "Na nás," přiťukla jsem si a obrátila do sebe její obsah. On chvíli váhal, ale na mou prosbu tak učinil také.

"Zahrajem si nějakou hru," zavelela jsem. "A co bude odměna pro vítěze?" ptal se. "Musí být?" "Samozřejmě, aby to bylo zajímavější," zavrněl. "Hm, kdo prohraje…tak…bude zítra tomu druhému plnit jakákoliv přání," navrhla jsem. "Víš že se říká, jak na nový rok, tak po celý rok?" optal se. "Snad nejsi pověrčivý," smála jsem se. "Budeš se muset snažit vyhrát," provokovala jsem. "To si piš," zablýskl po mě nebezpečným úsměvem.

Samozřejmě, že hned po první kole skončil jako vítěz. A opakoval to hned několikrát. Až když jsem mu slíbila, že dodržím jeho výhru, otočilo se občas štěstí i na mě. Nechával mě. "Tohle neplatí. Ty tyhle hry umíš líp, než já. Zahrajem si nějaké naše hry," čertila jsem se. Souhlasil.

Naučila jsem ho hrát vypadávací prší a schválně mu zatajila některé informace. "Tohle není fér. Ty podvádíš. To si neřekla!" rozčiloval se, když jsem ho pak překvapovala trumfy, o kterých neměl ani ponětí. Neudržela jsem se smíchu.

Téměř přeskočil stůl, za kterým jsem seděla a začal mě lechtat. "Ne, už dost, přestaň!" svíjela jsem se a snažila se dostat z dosahu jeho hbitých prstů. "Tak odvolej svoje výhry a nauč mě to pořádně," zavrněl mi do ucha, které následně jemně skousl.

"Nikdy!" bránila jsem se. Jeho prsty se opět rozeběhly po mém těle, ale potupně lechtání vystřídaly něžné pohyby a polibky. "A tohle mám za trest nebo za odměnu?" ptala jsem se. "Za statečnost," odpověděl a pustil mě.

Naučila jsem ho tuhle hru, tentokrát správně. I přesto, že jí hrál poprvé, byl prostě lepší než já. "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce," konejšil mě, protože mě nebavilo pořád prohrávat. "Ty jsi nešťastný v lásce?" ptala jsem se starostlivě. "Kdybys znala mojí přítelkyni," zavrtěl hlavou. "Ty jeden," skočila jsem po něm. Pak už jsme se jen se smíchem váleli na zemi, kdy jsme se snažili toho druhého udržet pod sebou. Tohle jemné pošťuchování brzy přerostlo v pořádné kočkování. Ve vší opatrnosti, samozřejmě.

Když jsem použila magii, byla jsem mnohem silnější, než on. Předstíral však, že si toho nevšiml a i přesto, že jsem měla díky kouzlům často navrch, nestiskl mě silněji, než jemně. Jak jsme se tak po sobě váleli, zalehla jsem omylem ovládání od rádia, které začalo hrát taneční hudbu.

Tren mě vytáhl na nohy. "Smím prosit?" zeptal se. Urovnala jsem si pocuchané vlasy. "Jistě," usmála jsem se a nechala se roztáčet v rytmu rychlého swingu a quick-stepu. Popravdě, tyhle tance se běžně moc nepoužívaly, takže jsem kroky trochu pozapomněla. Tren mě však bez zaváhání vedl, neubránil se však, abych mu v jednom kuse nešlapala na špičky.

"Promiň," omlouvala jsem se, když jsem ho dupla asi po sté. Jen zavrtěl hlavou, jako že v pořádku. Vytáčel mě takhle dlouho, až jsem téměř nemohla popadnout dech. Pak si mě přitáhl k sobě a vášnivě mě líbal. "Za tři minuty půlnoc," upozornila jsem ho.

Odvedl mě ke stolu, kde jsem se hned napila limonády. On zatím připravil šampus. Netrvalo dlouho a začali jsme odpočítávat. "3, 2, 1, Šťastný nový rok, žabičko," usmál se a věnoval mi jeden krásný novoroční polibek. Hned potom otevřel šampus a nalil nám každému sklenici. Přiťukli jsme si na štěstí, zdraví a věčnou lásku a pak jsem se hned hnala ke kabátům a ven. Tren byl v mém těsném závěsu, cestou na náměstí si mě přitáhl k sobě a objal mě kolem pasu.

Na náměstí už stáli všichni, čekalo se jen na nás a pak se začalo s ohňostrojem. Nebyl tak velkolepý jako ten minulý rok v Chamonu, přesto jsem nedokázala odtrhnout oči od oblohy. Vyrušilo mě až všeobecné pokřikování, když se Markus ještě s jedním prodírali davem a líbali všechny, ženy, muže, na tváře samozřejmě. Tren se snažil dostat z jeho dosahu, rozhodně nestál o takovou pozornost. Za trest dostal pořádného hubana přímo na rty. S úšklebkem si otřel rty do rukávu od kabátu, což vyvolalo kolektivní smích.

Ani já jsem neušla jejich líbací posedlosti. Hned jsem si taky musela spravit chuť Trenovými rty. V tomhle veselém duchu jsme slavili téměř až do rána. Skoro v polospánku mě Tren spíš odnesl, než odvedl domů a rovnou do postele.

Vstala jsem přesně na oběd, který omamně provoněl celý dům. "Lásko, já myslela, že mám přání plnit já tobě, ne ty mě," usmála jsem se. "Já si to vyberu potom," mrkl na mě. V klidu jsme se najedli, umyli nádobí a Tren si mě pak přehodil přes rameno a nesl mě zpět do ložnice.

Tam mě položil na postel a několikrát se se mnou vášnivě pomiloval, než měl dost. Spokojeně se uvelebil do polštářů, mě si přitiskl na prsa. "Teda, jestli to takhle bude celý rok,…" začala jsem. "Tak co?" zeptal se a věnoval mi jeden přesvědčovací polibek. "…tak si na to nejspíš zvyknu," odpověděla jsem unaveně. Poslední, co jsem vnímala před tím, než jsem opět usnula, byl jeho hřejivý smích.

Vážně se moc moc omlouvám, ale přes celé svátky jsem se nedostala na počítač a až dneska byl čas něco naťukat. Takže si tedy představte, že je dnes 24.12.2011, nalaďte se na příjemnou atmosféru Vánoc a užijte si dnešní díl. Copak asi dostanou pod sromeček?

.

.

Přípravu na Vánoce jsme nezačali zrovna nejlépe. Dobře, já jsem je nezačala nejlépe. Den před Štědrým dnem jsem už od rána začala pobíhat po domě a připravovat se na to, až přijedou i ostatní.

Chtěla jsem, aby to bylo všechno dokonalé, jako to měla Juana. Jenže, byla tu hromada otázek, na které jsem jen těžko hledala odpověď. Kolik udělat salátu? Kolik řízků? Když tu budou chtít přespat, kam je uložíme? Kam postavit vánoční stromek, aby nepřekážel a zároveň, aby se do obývacího pokoje vešlo 10 lidí? Bude stačit cukroví, co máme?

Tren se snažil mi pomáhat jak nejvíc to šlo. Přesto jsem byla jak na trní, vůbec jsem ho neposlouchala a pořád si nahlas opakovala, co všechno je ještě nutné udělat a že to nemůžu nikdy stihnout.

"An, přestaň," snažil se mě chytit kolem pasu. Se mnou to nijak nehnulo, dál jsem si mlela svoje. "Anori, uklidni se," zopakoval znovu, tentokrát hlasitěji. Jeho zvýšený hlas mě donutil přestat pobíhat a zvednout hlavu. Nestávalo se často, že by na mě používal takovýhle tón hlasu.

"Uklidni se, všechno bude v pohodě. Lítáš tu jak pominutá, akorát všechno zbytečně komplikuješ. Nech to na mě, ano? Raději se věnuj Danymu," políbil mě na čelo. Poslechla jsem ho, ale vydrželo mi to asi tak půl hodiny. Pak jsem začala pobíhat znovu, tentokrát ještě intenzivněji.

Jak Trena, tak i Danyho jsem neustále něčím zaměstnávala, ale s ničím z toho, co udělali jsem nebyla spokojená. Všechno jsem chodila kontrolovat nebo předělávat. Danymu to bylo víceméně jedno. Když zjistil, že ho vlastně nepotřebuji, raději se před mým běsněním klidil. Tren se snažil vydržet, ale moje neustále kritizování a opravování ho nakonec vytočilo.

Hrubě mě popadl za loket a vedl mě ke schodům vedoucím do ložnice. Zakopla jsem a natáhla se jak dlouhá tak široká. Oproti mému obvyklému očekávání mě netáhl dál, ale počkal, až se sama zvednu, teprve potom pokračoval dál.

Když mě dovedl do ložnice, zabouchl dveře a zastrčil závoru. (Abyste rozuměli, nebyli to normální dveře na kliku, spíš taková padací vrátka, kterým se zavřel otvor, kterým se do ložnice vcházelo.)

Nevěřícně jsem zírala na zavřené dveře. On mě tu opravdu zamkl? Přiklekla jsem k poklopu a začala do něj bušit pěstmi. "Trene, okamžitě mě pusť!" křičela jsem. "Ne, až se uklidníš," ozvala se jeho odpověď už ze značné dálky. "Já jsem klidná!" zaječela jsem. "Tak až se uklidním já," ozval se jeho hlas o něco blíž. "Ty se nemáš co uklidňovat!" vztekala jsem se a mlátila rukama do dvířek, co to dalo. Nic, žádná odezva. On mě tu chce opravdu nechat?

"Ty zatracený míšenče!" rozkřikla jsem se tak, aby mě slyšel a naposledy udeřila do dveří. Až teprve potom mi došlo, co jsem ve vzteku vlastně řekla. Zděšeně jsem se kousla do jazyka. To snad ne. Tohle se vážně může stát jenom mě.

Strávila jsem zavřená celé dopoledne. Čekala jsem, kdy mě pustí, ale on nepřicházel. Hodiny v kuchyni odbyli poledne, celým domem se rozlinula nádherná vůně, ale nikdo mě nepustil. Žaludek se mi hlady svíjel, ale jemu to bylo zřejmě jedno. Opět se mě začal zmocňovat vztek.

Slyšela jsem dole jejich rozhovor. "Strejdo, proč je teta zavřená?" ptal se Dany. "Protože je strašně rozčílená," odpověděl Tren. "Já jsem naprosto klidná!" zaječela jsem a opět svá slova doplnila pořádným bouchnutím do dvířek. Klouby jsem už měla do krve odřené z toho věčného bouchání, ale mě to bylo jedno.

"A proč je rozčílená?" ptal se znovu Dany. "Víš, ženy mají jednu nepříjemnou vlastnost, když jsou pod velkým stresem stávají se z nich hysterky," odpověděl Tren. "Já nejsem hysterická!" zaječela jsem znovu.

Měla jsem strašný vztek na toho okřídleného parchanta, co mě tu zamkl. Jenže jak hodiny ubíhaly jsem začala mít vztek sama na sebe. Nakonec jsem se s pláčem přitiskla k podlaze a nechávala slzám volný průchod.

Začalo se stmívat a ze zdola bylo slyšet naklepávání řízků. Zavřel mě tu, aby měl klid na práci. A já ho označila za míšence a parchanta. Znovu jsem se dala do usedavého pláče. Pravděpodobně mě chtěl nechat pořádně podusit. Ten míšenec ho musel hodně ranit. Věděla jsem, že od ostatních je na to zvyklý, ale ode mě to muselo bolet.

Bylo skoro sedm hodin, když jsem uslyšela zvuk odšoupnuté zástrčky. Rychle jsem se narovnala z klubíčka, ve kterém jsem ležela schoulená a pohledem rentgenovala poklop. Otevřel se, Tren mi bez jediného slova podal tác s jídlem a chtěl zase zavřít. Strčila jsem prsty do mezery a doufala, že mu na mě záleží alespoň natolik, aby mi je neuskřípl. Zarazil se a trpělivě čekal, až uhnu.

"Trene," začala jsem. "Kam se poděl ten míšenec?" odfrkl si s ledovým pohledem. Zabolelo to, ale zasloužila jsem si to. Svěsila jsem ruce a nechala ho odejít. Původně jsem chtěla držet hladovku, ale nakonec jsem nevydržela a pustila se do vynikající večeře.

Pak jsem si sedla na okenní parapet a dívala se z okna na temnou krajinu. Byl to uklidňující pohled, přesto jsem byla rozhodnutá vydržet vzhůru.

Až něco málo před půlnocí se dvířka opět otevřela a do místnosti vešel on. Pohledem se zastavil na mě, pak se otočil a začal se svlékat. Přistoupila jsem k němu a pomohla mu z košile. "Omlouvám se," špitla jsem se skloněnou hlavou, protože jsem nevěděla, co jiného říct.

"Za co?" zeptal se jemně. Překvapeně jsem vzhlédla. "Za to, jak jsem se chovala ráno a za ta ošklivá slova, co jsem ti řekla," dostala jsem ze sebe po nějaké chvíli. "Já se nezlobím," přitáhl si mě do náruče. "Víš, máma to takhle měla každý rok. Vždycky takhle vyváděla. Táta ji pak jednou zamkl v pokoji a všechno jsme připravili sami. Od té doby si máma dávala velký pozor, aby se zbytečně nerozčilovala," vysvětlil mi.

Zahanbeně jsem sklopila pohled, ale on mi zvedl obličej za bradu a něžně mě políbil. "Určitě ale Juana Razielovi neřekla nic tak nepěkného," zamumlala jsem. "Ale kdeže, to bys musela slyšet, takový slovník nemám ani já ani ty," zasmál se. "Toho míšence jsem nemyslela vážně, nevím, co mě to popadlo,"omlouvala jsem se dál.

"Vždyť je to pravda, s tím nic neudělám," pokrčil rameny. "Mě se to ale líbí," zavrněla jsem mu do ucha a povalila ho do peřin. "Miláčku, dole je Dany a určitě ještě nespí," snažil se vykroutit z mého sevření, protože mi ale nechtěl ublížit, zůstal nakonec ležet.

Schoulila jsem se mu na hrudi. Vzal mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale zarazil se. "Od čeho to máš?" ptal se zmateně a ukázal mi moje do krve sedřené klouby. "Jak jsem bouchala do dvířek," odpověděla jsem nezaujatě. Zavrtěl hlavou, ale všechny klouby mi zahojil. "A už žádné blbiny," zašeptal.

*****

Druhý den ráno se na mě díval trochu podezřívavě, když jsem mu chtěla pomoct s přípravami, ale když jsem mu slíbila, že nebudu hysterčit a budu ho poslouchat, uklidnil se a taky mě zaměstnal.

Ani on ani Dany se nijak nezmínili o tom mém včerejším fiasku, za což jsem jim byla vděčná. K obědu jsem udělala trochu rybí polévky, ale jediný, kdo si dal byl Dany. "Vy nebudete obědvat?" ptal se nás zmateně. "Ne, my chceme vidět zlaté prasátko,"vyplázl na něj Tren jazyk. Hned potom mě vášnivě políbil.

Když se blížila druhá hodina, bylo všechno připravené. Odešla jsem se nahoru obléknout do něčeho lepšího. Chvíli na to mě následoval Tren. Měla jsem takové teplejší čeveno-černé šaty, nebyly nijak extra úžasné, ale mě se líbily. Tren si mě chvíli prohlížel. "Moc ti to sluší," polichotil mi, než se sklonil do skříně a začal se také oblékat. Jak jinak, než do černých kalhot a rudé košile. Měla o trochu jiný odstín než moje šaty, ale to byl snadno přehlédnutelný nedostatek.

"Tobě to sluší víc," usmála jsem se a pocuchala mu vlasy. Poté jsem šla pomoc obléknout Danyho. "Dívej teto, jak jsem nastrojil Kessy," ukazoval mi hned psa, který měl místo obvyklého obojku kolem krku uvázanou červenou mašli. Soucitně jsem se na ni podívala, ale ona si nijak moc nestěžovala, jen občas čumákem šťouchla do obojku, který ležel opodál.

Kolem třetí hodiny se rozdrnčel zvonek. Šla jsem otevřít, ale Dany byl rychlejší. "Babí!" vypískl a už ho měla Juana kolem krku. "Vítejte," pozdravila jsem oba, Juana mě objala, s Razielem jsme si jen podali ruce. To už se za mnou objevil Tren a také se s nimi přivítal. Dovedli jsme je do obývacího pokoje, kde bylo připravené menší pohoštění. Sedli jsme si a v příjemné náladě si povídali.

"Strejdo, neříkal jsi, že chceš vidět zlaté prasátko?" ptal se Dany Trena, který se zrovna natáhl pro chlebíček. "Já už ho viděl," pokrčil rameny. "Kde?" ptal se Dany. "Támhle," ukázal Tren na protější zeď, kde vůbec nic nebylo. "Nic nevidím," mračil se Dany. "Protože se už od rána cpeš," pošťuchoval ho Tren.

Postupně přišel ještě Nik i s Fren a jako poslední dorazila Airine se Sethem a Timem. To už bylo půl páté a byl akorát čas začít smažit řízky. Chtěla jsem se toho ujmout, ale Tren mě od plotny odstrčil a postavil se na moje místo. "Já to udělám," usmál se a vzal si ode mě zástěru, aby si nezašpinil oblečení.

Já jsem se tedy ujala přípravy stolu, nandávání salátu a podobných drobností. Za slabou hodinku a půl měl Tren hotovo. Všechno jsme naskládali na talíř a odnesli to do obýváku, kde už byli všichni připraveni.

Nalili jsme si trochu vaječného koňaku, Danymu limonády. "Tak ať se zase všichni ve zdraví sejdeme," pronesla Juana, načež jsme si přiťukli a mohla začít večeře. Dany pospíchal a popoháněl i nás ostatní. Jenže my se nedali, a někteří, hlavně Tren s Nikem, to schválně protahovali. "Co myslíš? Mám si dát ještě trochu salátu?" zamyslel se nahlas Nik, když už bylo téměř dojedeno. "Jen si dej, taky o tom přemýšlím," podpořil ho Tren. Dupla jsem mu pod stolem na nohu, až bolestně vydechl.

Nika zase propaloval pohledem Dany, takže si to radši rozmyslel a jen se smíchem sklidil nádobí ze stolu. Já vzala Danyho, že ho půjdeme společně umýt. Trochu nevěřícně na mě zíral. "Ty si se s nimi spikla," obvinil mě, když utíral talíře. "Já? Ale přeci mě to nenecháš dělat samotnou," podivila jsem se.

Objevil se Tren a vzal si od Danyho tu utěrku. "Běž, prosím tě," vyhnal ho a pomohl mi. Pak si mě posadil na linku a začal mě vášnivě líbat. Nenechala jsem na sebe dlouho čekat a začala mu odpovídat na nevyslovené otázky.

"To snad děláte naschvál, sníst se můžete potom. Teď pojďte!" zaúpěl Dany, který pro nás přišel a našel nás v téměř milostném objetí. Jak neochotně jsem se od Trena odtrhla. Ale Vánoce jsou jen jednou za rok a my už Danyho nazlobili víc než dost. Takže jsem se poslušně dostavili do obýváku, aby mohlo začít rozdávání dárků, čehož se nadšeně ujal Dany.

Nebylo jich tolik, jako minulé Vánoce, ale komu to vadilo? Možná Danymu, ale ten jako jediný nepoznal rozdíl, dostal jich nejvíc, od každého alespoň jeden.

S Trenem jsme dostali od ostatních praktické společné dárky do domácnosti, které nám scházely. A pak tu byly dárky, které jsme dali jeden druhému. On dostal novou šedo-černo-červenou šálu, protože tu jeho ztratil a taky pár kožených rukavic s tkaničkou, kterou jsem mu hned přivázala k bundě. Co se rukavic týkalo, pravidelně je zapomínal, a pak měl šíleně zmrzlé prsty. Ehm… a samozřejmě jsem si neodpustila rýpnutí v podobě tablet s ginko bilobou, pro lepší paměť.

Na jeho dárky jsem ale opět neměla. Nejprve to byly dvě naše společné fotografie, které sebral u mě doma, když byl na služební cestě. Věděla jsem o tom, co tam dělal a zlobila se na něj kvůli tomu. Vůbec se mi nelíbilo, že mi vyklízel moje osobní věci a nechtěl mi říct, kam je uložil. Že pak prý uvidím.

Když jsem měla tyhle dva, pro mě nejdůležitější obrázky, bylo mu odpuštěno. Další dárek byl…krajkové spodní prádlo ve fialové a tmavomodré barvě. Nevybalila jsem ho z krabice, stačil mi letmý pohled, abych pochopila. Střelila jsem po něm pohledem a on kývnul směrem k ložnici. Je mi jasné, co budeme večer dělat…módní přehlídku, samozřejmě.

Dostala jsem ještě pár drobností, kterými jsme se náhodně shodli, až na ten poslední dárek, kterým mi doslova vyrazil dech. Po rozbalení mi zůstala v ruce knížka anatomie. Trochu nechápavě jsem pohlédla na Trena, který mi pokynul, abych ji otevřela. Poslechla jsem ho a listovala knihou až někam do půlky, kde byl na půlku přehnutý nějaký papír. Rozložila jsem ho a zírala na přihlášku na lékařskou fakultu, zcela vyplněnou, podepsanou mým jménem a se zaškrtnutou kolonkou - Již zaplaceno.

Nevěřícně jsem si jí prohlížela znovu a znovu. Všechno bylo hotové a vyřízené, chyběl jedině můj podpis. Dokonce jsem měla dostat individuální plán pro případ, že by se něco zvrtlo a já musela odjet.

V místnosti zavládlo ticho. Všichni zvědavě nakukovali, co jsem dostala tak skvělého, že jsem zapomněla mluvit. "Trene," vydechla jsem nakonec šokovaně a vrhla se mu kolem krku. Pevně mě objal a políbil za ucho. "Jsi ten nejlepší, nejdokonalejší, nejmilejší…" šeptala jsem mu do ucha a stále nemohla uvěřit tomu, jak neskutečné štěstí mě potkalo.

Juana natáhla ruku po papíru, který jsem stále svírala v ruce. Podala jsem jí ho. "Páni," zašeptala překvapeně. Očividně o tom nikdo neměl tušení.

Pevně jsem ho objímala a odmítala ho pustit, i když se mi snažil vykroutit. Ozval se kolektivní smích, pravděpodobně udělal nějakou vtipnou grimasu, ale mě to bylo jedno. Vášnivě jsem se přitiskla na jeho ústa a líbala ho tak dlouho, dokud nám oběma nedošel vzduch. Pak jsem se teprve o pár centimetrů oddálila, hlavu mu položila na rameno a nechala se jím objímat a hladit po zádech.

Ostatní se taktně dívali jinam, ale koutky úst jim hrály ve skrytém úsměvu. Tohle byly ty nejlepší Vánoce, jaké jsem si mohla přát. Povídali jsme si dlouho do noci. Juana s Razielem se potom zvedli, že pojedou domů, chtějí si ještě užít trochu klidu. I Airine se Sethem odešli, neměli s sebou dost věcí pro malého. Zůstal jen Nik s Fren, protože je Dany přemluvil.

Danyho jsme odvedli do hostinského pokoje, Fren s Nikem jsme přinesli matrace, peřiny a deky do obýváku a sami jsme se přesunuli do ložnice. Zaběhla jsem do koupelny, kde jsem se převlékla do toho nového spodního prádla. Když jsem byla hotová kriticky jsem se podívala do zrcadla, trochu si upravila vlasy a potichu otevřela dveře. Tren ležel na posteli a četl si příbalový letáček z těch vitamínů co dostal.

"Vážně je budeš brát?" zeptala jsem se, svůdně opřená o zárubně. "Samozřejmě," usmál se a podíval se mým směrem. V tu chvíli mu málem vypadly oči z důlku a řekla bych, že mě právě posnídal, poobědvat, povečeřel a chystal se na zákusek.

"Začínám tě podezřívat, že jsi ďábel svůdnictví," dostal ze sebe, když se alespoň trochu vzpamatoval. Upřímně, jeho reakce mi hrozně lichotila. Pomalu jsem došla až k posteli a natáhla se na ni, jak nejsvůdněji jsem dovedla. "Miláčku, ty provokatére," povzdechl si, ale prsty už mi přitom pobíhal po nahé kůži. "Copak?" vrněla jsem a schválně se natáčela tak, aby měl dobrý výhled na moje prsa a zadeček.

Nahnul se ke mně a jemně mě kousl do ucha. "Nemůžeme," zavrněl a mě z úst unikl toužebný sten. V tu samou chvíli k nám ze zdola dolehl tlumený zvuk dvojhlasného milostného vzdychání. To už se Tren neudržel a přitáhl si mě na rozpálený hrudník. "Lásko, a tentokrát opravdu potichu," zavrněl, než přes nás přes oba přehodil deku a rozhodl se mi z blízka ukázat duhový vesmír.

Merry Christmas

Tak se konečně hlásím s předvánočním dílem. Omlouvám se, měl tu být na čtvrtou adventní neděli, ale psala jsem seminárku a na povídku mi nezbyl čas. Pokusím se do Vánoc naťukat pokračování a slibuju, že je teď nechám chvíli v klidu, aby si mohli užít Vánoc a Silvestra. Tak si užiijte díl a nechte mi komentář:

.

.

"Kime, řekla jsem, že mě teď nemáš rušit," zakřičela jsem rozčileně směrem ke dveřím, na které někdo naléhavě zaklepal. Bylo tolik práce a policisté jeden za druhým podávali své výpovědi.

"A já se domníval, že se vám posila bude hodit," ozval se krásný melodický hlas. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla ke dveřím, o jejichž futra se opíral mladý a neuvěřitelně krásný muž a ovíval se deskami, pravděpodobně obsahujícími jeho přihlášku. Sjela jsem pohledem jeho štíhlou, ovšem vypracovanou postavu, skrytou za upnuté tmavé Jeany a tmavou košilí u krku ležérně rozepnutou.

Odkašlal si, aby mou pozornost strhl ze své postavy na svá slova. "Jistě, ehm, přihlášku máte?" ptala jsem se a zmateně se přehrabovala v papírech na stole. Podal mi desky, které držel v ruce.

"Musíte to mít ověřené,…" "Z velitelství a výboru, zbývá už jen váš podpis," přerušil mě s okouzlujícím úsměvem, až jsem na chvíli zapomněla dýchat. "Jistě," přikývla jsem a roztřesenými prsty hledala razítko, kterým bych potvrdila jeho přihlášku.

Byla by taková škoda, kdybych ho nepřijala. Sice nevím, jestli je schopný a je pravda, že jsem už několik pohledných mužů kvůli jejich nešikovnosti vyhodila, u něj mi to bylo jedno. I kdyby byl poleno, musím ho vzít. Moment, co to plácám?

Sklopila jsem pohled, aby to vypadalo, jako že si čtu. Jen v rychlosti jsem přelétla jeho věk. Byl mladý, přesto vypadal v obličeji ještě mladší, než ve skutečnosti byl. Mnohem více mě zajímalo jeho jméno. Tren Anthony Natori. Znělo to moc hezky, tak trochu cizokrajně, rozhodně nebylo americké. Ostatně to moje také ne.

Stále stál u dveří a pozoroval mě s jemným úsměvem, hlavu mírně nakloněnou do strany. "Posaďte se," nabídla jsem mu místo a nadávala si, že pro jeho krásnou tvář zapomínám na dobré vychování. Posadil se a nechal mě v klidu dočíst papíry, které mi přinesl.

"Tak, pane Natori," zaklapla jsem desky. "Ano, slečno Hokkaido?" zvedl ke mně hlavu. "To zní divně. Jsem Anori," podala jsem mu ruku, kterou on stiskl. Nebyl to pevný stisk, přesto mi přišlo, jakoby mě jeho dotyk pálil. Neměla jsem daleko od toho, se na něj vrhnout.

"Jsem Tren," představil se celkem zbytečně. Já se nestarala o jeho jméno, to jsem si už přečetla. Mnohem víc mě fascinovalo, jak svůdně při vyslovení svého jména pohyboval rty. Jaké by asi bylo je ochutnat? Pustila jsem jeho ruku.

"Odvedu vás dolů do skladu, kde dostanete výzbroj a uniformu," oznámila jsem a rychle se odklonila z jeho dosahu. Otevřel mi dveře. Trochu mě to překvapilo, bude z něj asi jediný policista gentleman. Došli jsem do tmavého skladu, kde seděl starý vrátný. Kývla jsem mu na pozdrav a prošla dál.

Okamžitě se za mnou objevila mladá dívka, tuším hlídačova vnučka, s krejčovským metrem, vzala Trenovi míry a během chvilky mu v rukou přistála uniforma i se vším potřebným. Nepochybovala jsem o tom, že mu bude skvěle padnout, ta dívka byla opravdu pečlivá.

"Zítra nástup v 7 hodin, stačí v civilu, jen mějte s sebou odznak a zbraň," zavelela jsem drsným tónem. Vždycky jsem ho používala. Vypadala jsem dost slabě a tímhle si trochu léčila komplexy. Pozdvihl obočí, ale přikývl. "Budu," usmál se opět tím svým krásným úsměvem.

Podívala jsem se na něj a zjistila, že mu zírám na rozhalený krk. Byl o dost vyšší než já. Pozdvihla jsem hlavu, abych se setkala s jeho pohledem. Chyba. Měl nebesky modré oči, které mi pohled něžně oplácely. Nemohla jsem se odtrhnout, fascinovaly mě. Popravdě by si se mnou v tomto okamžiku mohl dělat, co by chtěl. Udělala bych cokoliv, jen pro ten pohled.

Podíval se za mě a osvobodil mě tak ze svého zajetí. "Vezmu tě…vás nahoru, seznámíte se s ostatními," řekla jsem rychle a uháněla nahoru, co nejdál z jeho blízkosti, která se mnou cvičila jako nic jiného.

Tu noc jsem měla velmi neklidné spaní a většina snů byla o něm…

Netrvalo ani dva měsíce a z Trena se stal můj osobní asistent. Naštěstí to nikomu nepřišlo divné, protože byl po dlouhé době někým natolik schopným, že jsem ho potřebovala mít stále u sebe i bez své vlastní sobecké touhy.

"Nesu kávu," přistál mi na stole kelímek s tmavou tekutinou. "Dík," zachraptěla jsem. "Zase jsi jela přes noc? Tímhle stylem se strháš," huboval mě, ale hlas měl jemný a hřejivý. Věděla jsem, že má o mě jen starost. "Já vím, ale chci to co nejdřív dořešit," protáhla jsem se unaveně.

Zamával mi před obličejem deskami. "Trochu jsem se na to díval a něčeho si všimnul," usmál se. Opět jsem se musela vydýchat. Dva měsíce se na mě usmíval a přesto se mnou jeho úsměv tolik cvičil. "Tak ukaž," přisunula jsem mu židli. Přisedl si a trochu se naklonil, aby mi mohl vysvětlit své poznámky. Já se naopak odkláněla. Nelíbilo se mi, že mě tak strašně moc přitahoval. Nebo se mi to právě líbilo až moc.

"Podívám se na to," usmála jsem se po skončení jeho vysvětlení. Kývl a odešel z mé kanceláře ke svému psacímu stolu. Hned se kolem něj seběhly ostatní pracovnice naší stanice a začaly s ním nestydatě flirtovat. Pozorovala jsem je skrz polozatažené rolety a v rukou drtila propisku. Vadilo mi jak mu pokládaly ruce na rameno nebo občas do vlasů. Skřípala jsem zuby nad jejich odhalenými výstřihy.

Zvedla jsem se a vzala do ruky klíče od auta. "Trene, jedeš se mnou," zavelela jsem na půl úst a s úlevou pozorovala, jak spěšně opouští to hejno slepic…

"Teto!" probudil mě dětský hlas. Překvapeně jsem zamrkala,vážně jsem spala s otevřenýma očima a snila o Trenovi? "Copak, zlatíčko?" ptala jsem se Danyho. "Půjdu si uvařit čaj, chceš taky?" otázal se.

"Lež, já ti ho udělám," pousmála jsem se a vstala. Dany měl nějakou chřipku a i na mě něco lezlo. Byla jsem pořád unavená, neustále jsem polehávala. Jelikož tu ale nebyl Tren, musela jsem se snažit vypadat v pořádku kvůli Danymu, někdo se o něj musel postarat.

Když všechno klapne, vrátí se mi už dneska!

*****

Projížděli jsme jednotlivými vesnicemi a čím víc jsme se blížili k té mojí, tím jsem byl netrpělivější. Chtěl jsem už být doma, jenže se muselo ještě něco vyřídit, takže návrat byl plánovaný až zítra.

Vjeli jsme do mojí vesnice a já se rozhlédl, třeba ji alespoň zahlédnu. Jel jsem na konci řady, takže si nikdo moc nevšiml, že jsem zpomalil. Nikde jsem ji neviděl. No jistě, vždyť neví, že tudy budu dnes projíždět.

Až pak jsem si všiml dvojice u kraje cesty. Byla to ona i s Danym, nejspíš se vraceli z vycházky. Dojel jsem až k nim a rychle seskočil z koně. Ostatní jeli dál, jen ten mladý anděl, který mi poslední dobou dělal společnost na mě čekal.

"Ahoj zlatíčko," usmál jsem se a objal ji. Pevně se ke mně přitiskla. Sklonil jsem se k polibku, ale ona uhnula. "Jsem nemocná," zachraptěla. Lípnul jsem jí alespoň na čelo. "Kdy se vrátíš?" zachraptěl stejným způsobem i Dany. Takže jsou nemocní oba.

"Až zítra ráno," odpověděl jsem. Znovu jsem ji pevně objal s polibkem alespoň na tvář a vyhoupl se zpět do sedla. Rozjel jsem se se svým společníkem za ostatními. "Manželka se synem?" zeptal se, když jsme je dohnali. Zavrtěl jsem hlavou. "Zatím jen snoubenka a synovec," odpověděl jsem. Pokýval hlavou. "Někoho mi připomíná," přemítal nahlas. Nemělo cenu něco tajit. "Je to naše vyvolená," zamumlal jsem. Pochopením se mu rozšířily zorničky. "Aha, je pěkná," usmál se, ale jinak to nekomentoval.

*****

Druhý den jsem se hned časně ráno sbalil a odjel zpět domů. Odemkl jsem si a okamžitě si všiml vánoční výzdoby. Je tu vidět ženská ruka. Hned se mi o nohy začala otírat ta chlupatá potvora. Vzal jsem ji do ruky a ona začala spokojeně vrnět. "Nemám tě rád," říkal jsem jí, když jsem si zouval boty. Nesouhlasně zamňoukala.

"Tak dobře, mám tě rád, ale nelíbí se mi, že máš všechnu její pozornost jen pro sebe. Musíme se střídat," povídal jsem jí. Odpovědí mi byl jen pořádný kousanec. S ní toho asi moc nevyřeším. Položil jsem ji do jejího pelíšku a vešel do obýváku, kde na rozkládací pohovce ležela Anori i s Danym a oba spali.

Uvařil jsem nejdříve dva čaje a teprve pak jsem si sedl na kraj postele. Přemýšlel jsem, jak ji vzbudit. Nakonec jsem ji jen něžně hladil po tváři. Rozespale zamrkala, ale hned jak mě rozpoznala, se mi vrhla kolem krku.

"Tak už jsi konečně doma?" ptala se. "Ano," usmál jsem se. "Musím vám to pochválit, vypadá to tady moc hezky," okomentoval jsem i tady vánoční výzdobu. "Díky, udělala jsem si to tu po svém, doufám, že nevadí," pokrčila rameny. "Vůbec ne," políbil jsem ji rychle na rty, než by se stihla odtáhnout. "Budeš nemocný," hubovala mě hned. "To by byla sranda, kdybychom tu leželi všichni tři," ozval se Danyho hlas. "Ne díky," zavrtěl jsem hlavou a šel jim pro čaje.

*****

Tren se o nás o oba pečlivě staral. Nosil nám do postele čaj a prášky, vařil pro nás a na Danyho prosby dodělal nepečené cukroví. Byl skvělý. Dany se z nemoci vzpamatoval jako první a začal se nudit.

Bylo pro nás opravdu těžké udržet ho v klidu, byl už hodně neposedný. Nakonec jsem zůstala ležet jen já a Tren s Danym byli pořád někde venku. Napadl sníh, takže jsem se jim ani nedivila. A já mohla v klidu odpočívat.

"Musím nakoupit, došel nám čaj pro maroda," pohladil mě Tren po vlasech. "Já tam skočím," hlásil se hned Dany a už se sápal po mojí peněžence, kterou se před ním Tren snažil uchránit. "Lásko nech ho. On to zvládne," slabě jsem se usmála a Tren tedy Danymu nadiktoval, co má koupit.

Když Dany vyběhl, sledoval ho Tren úzkostlivým pohledem, ale hned, jak mu zmizel z dohledu, se natáhl ke mně na pohovku a mazlivými dotyky si snažil vydobýt moji pozornost, která se točila kolem Aten.

"Tak jak ti je, koťátko?" ptal se a líbal mě do vlasů. "Už líp," pousmála jsem se a úspěšně se vyhýbala jeho rtům. "Já si začínám myslet, že mě nemáš ráda," zafňukal hraně, když jsem ho nenechala mě políbit. "Ale jdi ty. Já jen nechci, abys byl taky nemocný," zavrtěla jsem hlavou a lehla si zpět do polštářů. Lehl si vedle mě a byl v klidu.

Popravdě, vydrželo mu to asi 5 minut, pak mě zase začal líbat na krk a přes šaty na bříško. Pohladila jsem ho po vlasech. Tolik mi chyběl a kvůli té pitomé nemoci se s ním nemůžu mazlit tak, jak bych chtěla.

Přestal mě líbat a položil mi hlavu na břicho. "Jsem tady," zavolal Dany. S Trenem to ani nehlo, stále ležel. "Jsi šikulka," usmála jsem se a natáhla k němu ruku. Tren se taky zvedl a převzal si od něj věci. "Pojď uvařit tetě čaj," zatahal ho za ruku.

*****

Pár dní před Vánoci se mi konečně udělalo trochu lépe, a tak jsme se všichni vydali na společnou procházku. Tren zasypával Danyho snad tunami sněhových koulí a statečně bránil mě před těmi, kterými se Dany "omylem" netrefil.

"Do tety ne, je po nemoci," domlouval Danymu, která tedy začal bombardovat jen jeho. Se smíchem jsem šla napřed, ty dva nechala za sebou. Uvidíme kdo vyhraje.

Vyšla jsem ze záhybu lesa a málem se srazila s Nikem, Fren a Kessy. "Ahoj," pozdravila jsem zmateně. "Kessy doma strašně pláče, stýská se jí po Danym," uvedl to Nik na pravou míru. S pochopením jsem kývla. "A co ty tu děláš?" otočila jsem se na Fren. "Dany se nepochlubil? Chodím tady s Nikem," usmála se a jakoby chtěli potvrdit svá slova, ji Nik objal kolem pasu.

Překvapeně jsem na ně zírala, takže mě vylekaly Trenovy ruce, které mi položil na ramena. Neslyšela jsem ho přicházet. "Dany se musí nejdřív vyhrabat ze závěje a pak možná přijde," zasmál se Tren, s Nikem si podal ruku a Fren objal a políbil ji na obě tváře. "Vítej do rodiny," přivítal ji.

V tu chvíli k nám doběhl Dany, sníh měl snad i v kalhotách a vrhnul se ke Kessy. "Taky jsi ho nemusel takhle zřídit, je po nemoci," peskovala jsem Trena, který se jen zářivě usmíval. "On si začal," pokrčil rameny. "Ale ty máš mít rozum,"pokračovala jsem. "Když se rozdával, stál jsem ve frontě na pečené kaštany," odpověděl a všichni se začali pochechtávat.

"Hlavně že máš smysl pro humor. A kde máš vůbec rukavice? Máš úplně zmrzlé prsty," hubovala jsem ho. Umlčel mě svými rty, které vášnivě tiskl na má ústa. Chvíli jsem se bránila, já jsem ještě neskončila. Jenže jeho polibky jsou prostě neodolatelné.

Nik si musel odkašlat, abych si vzpomněla, že tu nejsme sami. Omámeně jsem se od něj odtrhla. Zezadu si mě k sobě přitáhl a tiskl mi ruce na břicho. Překryla jsem je těmi svými, abych mu je alespoň trochu zahřála.

"Půjdete k nám?" zeptal se Tren. Přijali. Běžela jsem napřed, abych mohla zavřít Aten do ložnice, nevím jak by reagovala na Kessy. Zanedlouho dorazili i ostatní. Tren je usadil do obýváku a šel mi pomoct do kuchyně.

Chvíli jsme seděli všichni spolu a povídali si, pak se ale kluci vytratili ven a já tu zůstala sama s Fren. Na klín mi vyskočila Aten, nejspíš ji pustil Dany. "Ta je roztomilá," usmívala se Fren. Povídali jsme si o všem možném, až jsme došli k jejímu osobnímu životu. "Jak vycházíš s Nikem?" ptala jsem se jí. "Výborně,"odpověděla s úsměvem. "Vážně?" vylétlo mi obočí do vysokého oblouku. "Ano, naklonila nechápavě hlavu.

"Přišlo mi, že je těžké s ním žít," "Aha, takhle to myslíš? Vyprávěl mi o těch věcech. Víš, já si ho držím dost zkrátka. První měsíc byl hrozný. On je hrozně arogantní a snadno se rozčílí. Trochu jsem mu srazila hřebínek. Potřebuje nad sebou mít někoho, kdo ho bude kontrolovat. Na druhou stranu je strašně oddaný. Chová se ke mně tak mile a pozorně. Dost si mě hýčká," zasnila se. "To ráda slyším," zasmála jsem se.

Víc jsem z ní nestihla dostat, protože se vrátila ta tři třeštidla s mým andílkem v čele. Hned jsem jim šla uvařit něco teplého, protože byli všichni tři úplně mokří a zmrzlí. Radši nechci vědět, co tam venku dělali.

Všichni tři se šli okamžitě obléknout do něčeho suchého. Nik měl trochu problém, protože oproti Trenovi byl trochu mohutnější, ale nakonec našli něco, co mu aspoň trochu sedlo. Horkou čokoládu všichni vděčně přijali.

Nik s Fren se nezdrželi dlouho. Původně si chtěli odvést i Kessy, ale když Dany ztropil scénu, že jí nechce poslat domů a jí jsme pak našli, jak spí stočená do klubíčka u kočičího pelíšku, kde spokojeně podřimovala i Aten, bylo rozhodnuto. Měli jsme tu o dalšího neposedu navíc.

"Vyřiďte Juaně, že ji zveme na Vánoce k nám, ať si taky jednou odpočine od toho hostitelství," navrhla jsem. "Určitě," kývl Nik. "A vy přijďte také. Airine to vyřídíme my," dodal Tren. Společně jsem je vyprovodili.

"Tak Dany, co kdyby sis šel lehnout," navrhl Tren s nadějí, že budeme mít večer pro sebe. "Ještě ne. Co kdybychom si zahráli nějakou hru?" odporoval a už vytahoval nějakou krabici. Oba jsme si povzdechli a poslušně šli za ním, abychom splnili jeho přání. Hráli jsme Fintu, je to skvělá hra, ale kluci byli vždycky mazanější, takže jsem třikrát skončila poslední.

"Já už nehraju," odmítala jsem čtvrté kolo. "Ale no tak, teto," přemlouval mě Dany. "Já tě nechám vyhrát," uhodl Tren na co narážím. "To jsem zvědavá," zasmála jsem se. A hráli jsme znovu. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo mě nechal, ale opravdu jsem na konci hry slavila vítězství.

"Nějaká odměna za statečnost?" ptal se hned Tren. "Vůbec žádná," zasmála jsem se a zabrala si koupelnu dřív, než mě stačil chytit.

Je tu 3. adventní neděli a s ní i můj dárek...poračování, Název je možná trošku zavádějicí, ale nebojte se, nikomu jsem vzpomínky nevymazala ani nic takového. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Už jsem trochu rozjela vánoční atmosféru, stejně jako minule, neslaví Vánoce a adventy stejně jako my...ale to vy víte. Tak hezké počtení (dnes žádné infarkty ;D) a nechte mi koemntík:

.

.

"Slíbil jsi, že nikam nepojedeš," rozčilovala jsem se. "Já vím, ale pochop…" bránil se. "Ne, ty pochop. Nechci tu být zase sama," řekla jsem vemlouvavě a objala ho kolem krku. "Chápu, přivedu ti sem někoho na hraní," otřel se zlehka svým nosem o ten můj.

"Koho?" vytáhla jsem zvědavě obočí nahoru. Zamyslel se. "Tak vidíš. Nejlepší bude, když tu se mnou zůstaneš ty sám osobně," položila jsem mu hlavu na rameno, když dlouho mlčel. Povzdechl si. "Já vím, že tam musíš, jen tě zlobím. Ale bude mi moc, moc smutno," zamrkala jsem na něj smutnýma očima.

"Je to jen týden, to vydržíš," pousmál se něžně. Očividně se ani jemu ode mě moc nechtělo. Jenže tahle služební cesta byla neodkladná. Jak jsem se dozvěděla, nedostal ji z práce, ani od Bratrstva, ale za touhle akcí stál samotný Dante. Takže jinak řečeno, účast nutná bez možnosti odmítnutí.

"Kdybych mluvil s bratrem, mohla by sis sem vzít Danyho, za pár dní mu končí škola a myslím, že prázdniny tady by docela uvítal," zauvažoval Tren nahlas. "Lásko, kvůli mně," zaprosila jsem s výrazem štěněte, kterému jste sebrali jeho oblíbenou kost. Ještě nikdo neodolal.

"Dobře, já to zkusím, ale nic ti neslibuji," vzdal to velmi brzy. I on věděl, že jsem tenhle pohled dovedla k dokonalosti. Dokonce ani jeho silná vůle mu před ním nepomohla. "Tak to běž zjistit, ať vím, jestli se mám těšit nebo děsit," vyšoupla jsem ho z domu. Moc nadšeně se netvářil, ale šel.

Já se zatím v kuchyni pustila do mytí nádobí. Co jsem se k němu vrátila, byl celý jeho dům opět jako ze škatulky. Nikdo by nepoznal, že se mezi námi něco stalo. Dokonce ani v našem chování nebyla taková ta nejistá hranice, která by bránila přirozenosti. Tak lehce jsme vklouzli do našeho původního stavu, až mě to děsilo. Oba jsme dělali, jako že žádné předtím nebylo. Nikdy jsme se o tom nebavily, ty dva měsíce jsme naprosto vymazali z našich životů.

Vyděsily mě jeho ruce kolem mého pasu. "Tak co?" ptala jsem se s úsměvem a natočila hlavu, abych ho mohla políbit. Jediná změna - líbali jsme se teď mnohem častěji a vášnivěji, to samé platilo i o milování.

"Půjčí ti ho," mrkl na mě. Vyprskla jsem smíchy, znělo to vážně divně, když jsem vzala v potaz, že se bavíme o živé věci v podobě jeho synovce. Vlastně skoro i mého. "To je fajn, aspoň tu nebudu tak sama a i on bude určitě rád, ne?" "Stoprocentně," přikývl.

*****

"Teto!" ozval se radostný dětský výkřik a v náruči mi přistál ten malý čipera. "A já jsem vosk?" ptal se s úsměvem Tren. Dany hned vystřídal moji náruč za jeho a i s ním se přivítal. Nik nám předal tašku s jeho věcmi a bylo vidět, že je rád, že si od Danyho odpočine. Přece jenom z něj člověka občas pěkně brněla hlava.

"Jak dlouho tu zůstanu?" ptal se Dany. "Minimálně do Vánoc, jestli nevadí," odpověděl Nik mírným hlasem. S Trenem jsme se po sobě překvapeně podívali, něco nám uniklo? "Jistě, že nevadí," usmála jsem se a Dany mi na tvář vtiskl děkovnou pusu.

Nik se u nás moc nezdržel, při nejbližší příležitosti odešel. Dany si toho ani nevšiml, Tren ho zaměstnal dalším modelem vlakové dráhy, mnohem menším, než měl v domě Juany, ale jemu to stačilo. "Z tebe jednou bude inženýr," smála jsem se, když si nahlas plánoval, jak co bude fungovat.

Tren mě objal kolem ramen a s úsměvem pozoroval Danyho, který běhal po domě sem a tam a zjišťoval, co se od minule změnilo. "Strejdo, kam jste dali šroubovák," volal co chvíli, když něco nenašel na svém původním místě. Ne jednou Trena nachytal, kdy ani on nevěděl, kam tu věc vlastně dal a pak jsme ji museli všichni hledat.

Jelikož byl Dany po cestě unavený, šel si brzy lehnout a nechal nám tak prostor k tomu, abychom se spolu mohli trochu rozloučit. "Vůbec se mi nechce tě pustit," zafňukala jsem. "Je to jen týden. A navíc tu máš Danyho, ten tě nenechá, aby ti bylo smutno," šeptal mi do vlasů a tiskl si mě na prsa. V pevném objetí a vášnivými polibky jsme se loučili až pozdě do noci.

Ráno jsem vstala brzy, abych stihla Trenovi připravit snídani, než vyrazí. Hluk z kuchyně probudil nejen jeho, ale i Danyho, který se mi okamžitě začal motat pod rukama. Společně jsem se nasnídali a pak šli Trena doprovodit ke stájím. Než nasedl na Dafiné rozloučil se se mnou i s Danym, který ho nechtěl pustit. "Proč jedeš pryč, strejdo?" ptal se. "Musím pracovat, ale za týden se vrátím a půjdeme zase někam ven, ano?" snažil se ho Tren ze sebe sundat. Nakonec jsem mu musela pomoct. Vyšvihl se na koně. Vytáhla jsem se na špičky a on se sklonil, abychom se mohli ještě jednou políbit. "Dej na sebe pozor, ať se mi vrátíš v pořádku," zašeptala jsem a propletla si prsty s jeho.

"Dám, neboj se," pousmál se, pustil moji ruku a tryskem vyrazil pryč. Dany mě čapl za ruku a celou cestu se mě ptal, co budeme dělat. Vzhledem k tomu, že se blížily Vánoce, byl nejvyšší čas začít něco připravovat. I venku bylo rušno, viděli jsme spoustu lidí, tak s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí zdobí ulice vánočními světýlky a chvojím.

"Co bys řekl tomu, kdybychom si to doma vyzdobili a pak se šli podívat na rozsvěcení stromu?" ptala jsem se ho. Nadšeně mi to odsouhlasil.

Doma jsem hned našla několik krabic s vánočními ozdobami na okna, i do bytu. Dany musel každou vzít do ruky a hned se mě ptal kam s tím. Ze začátku jsem z toho byla trochu ne svá, protože jsem tenhle dům nikdy neviděla vyzdobený na Vánoce, takže jsem si musela všechno rozvrhnout. Pak jsem si ale řekla, že Trenovi jistě nebude vadit, když si to udělám po svém, stejně domácnost nechával na mě.

Chybělo nám pár věcí, kterými jsem chtěla náš dům ještě vyzdobit, jako třeba věnec na dveře nebo vonné svíčky. Tren měl doma jen to nejnutnější, bylo vidět, že si s Vánoci nikdy moc hlavu nelámal, tedy alespoň když bydlel sám.

Vyrazili jsme s Danym do města podívat se na trhy. Já dokoupila potřebné věci, Dany mezitím oběhl stánky s cukrovím a hned se mě ptal, jestli budeme také péct. "O něco se pokusíme," slíbila jsem mu. Nikdy jsem moc nepekla, ale kvůli Trenovi a Danymu se obětuji.

Když se začalo stmívat odvedla jsem Danyho na náměstí, kde stál velký smrk. Pomalu se u něj shromažďoval lidé z vesnice. Starostka pronesla několik slov a poté se stromek slavnostně rozsvítil. Dany měl oči jako dvě žárovky, nadšeně se rozhlížel kolem sebe a neustále mě upozorňoval na skutečnosti, kterých si všiml.

Domů jsme došli akorát na večeři, kterou jsem odbyla jen takovou rychlovkou, ale Dany si nestěžoval. Hned potom mě donutil, abych alespoň otevřela kuchařku a pročetla si recepty na cukroví, která si nadiktoval.

Druhý jsem opět vstala dříve, tentokrát z donucení, protože Dany byl hrozné ranní ptáče. Šel se mnou do obchodu pro suroviny na cukroví a připadal si strašně důležitě, že mohl nést košík s nákupem. Doma jsem se hned pustili do zadělávání těst. Lednici jsme měli dost velkou, takže jsem vytvořila téměř všechna těsta. Ono je nejlepší udělat to všechno najednou, pak už by se mi nemuselo chtít.

Po obědě jsme se byli projít a pak se opět pustili do cukroví. Dany mi nadšeně pomáhal vykrajovat nejrůznější tvary, které jsem skládala na plechy a pekla. Trouba se až do večera téměř nezastavila. Další den vypadal dost podobně, takže večer už jsme měli napečené všechno cukroví. Stačilo už "jen" ozdobit.

"Teto, můžu i zdobit?" ptal se mě Dany nadšeně, když mě pozoroval, jak míchám barevné polevy na perníčky a linecké. "Samozřejmě," usmála jsem se. Strašně se mi líbilo, jak byl do všeho zapálený a všechno ho bavilo.

Nechala jsem Danyho zdobit ty jednodušší věci a sama jsem se pustila do slepování a vůbec dělání takové té mravenčí práce. Neuběhl ani celý týden a měli jsme téměř hotovo. Chybělo jen nepečené cukroví, ale to je nejlepší dělat tak týden před Vánocemi.

"To nám ten týden pěkně utekl co?" ptala jsem se jednou večer Danyho, když jsme seděli v obýváku, já s kafem, on s horkou čokoládou a dívali jsme se na nějakou jejich pohádku. Měli rozhodně hezčí pohádky než my, více dějové, více pohádkové, i mě se líbily.

Dany přikývl. "Brzy přijede strejda a to bude ještě větší sranda," zazubil se. Těšil se, ale ani v nejmenším se to nedalo přirovnat k tomu, jak jsem se těšila já. Doufala jsem, že je v pořádku a všechno mu klaplo, aby se nemusel nijak zdržovat a opravdu se vrátil za dva dny. Už jen dva!

*****

Seděl jsem na zemi vedle dalšího anděla a pozoroval okolí. Bylo ticho, podezřelé ticho. Vůbec se mi to nezamlouvalo, něco se chystalo, ale já nevěděl co.

"Půjdeme tam normálně dveřmi?" otázal se někdo za námi. "Půjde jen Anthony a bylo by dobré, kdyby ses tam dostal nějak jinak než vstupními dveřmi, mohou být hlídané," ozval se hlas kapitána z malé přenosné vysílačky. Typické, celou akci vedl odněkud z bezpečí a nás jen buzeroval.

"Z vedlejšího domu se tam můžu dostat přes balkon. Není to daleko ani vysoko, můžu přeskočit," odpověděl jsem. "Výborně, ještě chvíli čekejte a pak běž na to. Ostatní ti budou krýt záda," souhlasil kapitán.

Dál jsme tedy seděli dobře chráněni hustým podrostem a sledovali poklidné sídliště, na kterém na Zemi bydlela Anori. Ano, pozorovali jsme její dům a do jejího domu jsme se chtěli dostat. Samozřejmě, měl jsem klíče, ale je pravda, že bych byl trochu nápadný, kdybych se tam najednou objevil a odemkl si.

"Jděte," ozval se rozkaz. Zvedl jsem se a kryt temným stínem lesa se vydal k jejímu domu. Přeskočil jsem malý plůtek vedoucí k sousedům a nikým nepozorován se dostal dovnitř. Proběhl jsem celý dům v největší tichosti, jaké jsem byl schopen, věděl jsem, že uvnitř je postarší žena s malou holčičkou, ale v tuhle chvíli by měli sedět v kuchyni a obědvat.

Dostal jsem se do druhého patra a vyšel na balkon, ze kterého jsem měl perfektní výhled na její dům a její balkon, nebo spíše menší terasu. Vyskočil jsem na zábradlí a přeměřil vzdálenost, bylo to dál než jsem si myslela, ale snad to půjde. Odrazil jsem se a tak tak doskočil na zábradlí její terasy. Pěkně jsem se praštil do holeně, ale co s tím nadělám. Trochu kulhavě jsem se dostal dovnitř a děkoval Anori, že zapomněla zavřít balkónové dveře , jinak bych je musel rozbít a pravděpodobně tak na sebe upozornil sousedy.

Dostal jsem se dovnitř a dveře pečlivě zavřel. "Jsem uvnitř," zamumlal jsem do vysílačky, kterou jsem měl upevněnou na rameni. "Nejprve zkontroluj celý byt, jestli není někdo ukrytý vevnitř," potvrdil kapitán příjem mé zprávy. V rychlosti jsem všechno prohlédl. "Čisto," ohlásil jsem. "Dobře, až vyklidíš obývák, dej vědět, ostatní tam dorazí," zazněl poslední rozkaz, než se spojení přerušilo.

Vyběhl jsem nahoru a znovu otevřel dveře, pravděpodobně se budou dovnitř dostávat stejně jako já. Pak jsem se podle rozkazu přesunul do obýváku. Účelem téhle akce bylo zlikvidovat veškeré informace, které by druhá strana mohla proti Anori použít. Nepochybovali jsme o tom, že vědí, kde bydlí. Mohli by se dozvědět spoustu věcí, kterých by pak mohli zneužít. Rozhodl jsem se, že ty věci nebudu přímo likvidovat, jen je všechny posbírám z viditelných míst a někam je dobře schovám, asi by mě neměla moc ráda, až by zjistila, že jsem jí vyházel její věci.

Uklízel jsem fotky, upomínky, poštu a samozřejmě její laptop. Zkontroloval jsem, jestli jsem něco nevynechal a pak zavolal ostatní. Přišli přes balkon, jak jsem si myslel. Usadili se v obýváku a mě nechali dělat moji práci. Stejným způsobem jsem uklidil její kuchyň, koupelnu, pracovnu a nakonec si nechal ložnici. Tam bylo nejvíc práce, protože tam měla nejvíc soukromých věcí. Jako poslední jsem se zastavil na fotkách, které měla postavené na nočním stolku. Na obou jsme byli vyfoceni spolu. Poprvé to byla společná fotka v uniformách do policejního tabla. Vzpomněl jsem si, jak jsem tohle strašně nesnášel. Focení a ještě navíc v uniformě. Museli mě dlouho přemlouvat, abych se nechal, i když to bylo "nezbytné". Nechápu na co potřebovali naši fotku. Tyhle jejich obrázkové katalogy.

Na té druhé jsme byli na oslavě jejích třicátých narozenin. Byly to kulatiny a musely se pořádně oslavit. Trochu jsme blbli. Na téhle fotce jsem ji držel, jako bychom tančili tango, jedno její nohu jsem měl vyhozenou kolem pasu a držel jsem ji za nahé stehno, protože se jí sukně shrnula až bůhví kam. Druhou rukou jsem jí držel kolem pasu, ona mě držela za límec u košile. Prostě pár roku.

Moc dobře jsem si ten večer pamatoval. Tehdy to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že jsem se do ní zamiloval. Ano, vždycky jsem se na ni rád díval, byla krásná. Díval jsem se na ni častěji, než bych měl, je pravda, že všechno ostatní jsem pak značně zanedbával. Taky mě kvůli tomu plísnili.

Vždycky se mi líbila, ale teprve tam jsem si uvědomil, že jsem v tom až po uši. Dokonce jsem ten večer uvažoval o tom, že se nechám přeřadit a její bezpečí dám na starost někomu jinému. Byl jsem si vědom, že se budu špatně držet, zase až tak silnou vůli jsem neměl, zvlášť když jsem věděl, že ani já jí nejsem lhostejný.

Na jednu stranu jsem se bránil jakémukoliv vztahu, na tu druhou jsem však nesnesl pomyšlení na to, že by patřila někomu jinému a úspěšně od ní odháněl kohokoliv, kdo by o ni měl zájem.

Tyhle dvě fotky jsem vyndal z rámečků a zastrčil si je do vesty. Stejně jí řeknu, kde jsem byl. Zbytek jsem naskládal do menší úhledné hromádky. Tiše jsem odsunul postel a vyndal několik prken z podlahy, pod které jsem všechno vložil. Zapečetil jsem to neviditelným kouzlem, navíc jsem zajistil, aby nikdo nepoznal použití magie. Najdu to jedině já nebo nějaký opravdu silný kouzelník, jako třeba moje Anori. Všechno jsem vrátil do původního stavu a vydal se dolů za ostatními. Tam jsem našemu expertovi přes elektroniku předal její laptop, aby ho pořádně zabezpečil a vymazal z internetu jakékoliv údaje o ní.

Naštěstí se neregistrovala na moc sociálních sítí a když už, nikdy neposkytla soukromé informace. I tak jsme všechny její účty museli smazat. Zamaskovalo se to jako systémová chyba. Bude naštvaná, že jsme na ji úplně vymazali, ale nebyla jiná možnost. Ukrást na ni všechny vzpomínky bylo tou jedinou možností, jak ji chránit i tady, na Zemi.

Její laptop jsem sbalil do tašky, ten ukryjeme jinde. "Všechno hotovo?" ptali se. Kývl jsem v souhlas. Vyrazili jsme tedy zpět do míst, kde se zdržoval i náš velitel. Bylo trochu problematické, aby se osm lidí dostali nepozorovaně z domu za bílého dne, ale pravděpodobně jsme to zvládli.

"Vezměte ty věci a jděte napřed, já to vezmu oklikou. Kdyby náhodou přišli, je jasné, že půjdou po mě," navrhl jsem ostatním. Souhlasili, zůstal se mnou jen jeden anděl, prý abych nešel úplně sám.

Přesně jak jsem si myslel, netrvalo dlouho, asi jen 15 minut běhu a k zemi mě srazila silná rána do břicha. Asi prasklé žebro. Můj společník se postavil přede mě a počkal, až se zvednu. Šlo to špatně, ale šlo to. Samozřejmě to byl on. Ať se kolem mě stalo cokoliv, vždycky byl u toho on. Ta fialovovlasá nádhera. "Opět se setkáváme," pousmál se.

"Jaká škoda," vydechl jsem namáhavě. Praštil mě fakt pořádně, dal si záležet. "Ragare, řeklo se, že mu máš sebrat ty věci, ne ho zabít," ozval se za ním Radim znuděným tónem, tak jako vždycky. Toho aby něco rozházelo.

Trochu mě to překvapilo. Měl mi sebrat věci ale nechat mě na pokoji? Co se tady k sakru děje? "Tak mi dej všechno, co máš," natáhl Ragar před sebe ruku. "Nahého už jsi mě viděl, tak nebude třeba, abych se svlékal, nemyslíš?" zeptal jsem se posměšně. Jestli je moje dedukce správná, věci i s ostatními jsou už dávno v bezpečí.

"Hm, neuškodilo by to," olízl si rty. "Ragare," ozval se znovu Radim. Tomu chlapovi snad jednou poděkuji, protože jinak by mě už asi vážně kleplo. "Já bych to viděl tak, že se v klidu vzdálíte a necháte nás pokračovat v naší cestě, ne?" zeptal se můj společník, ani nevím jméno.

"To sotva, chceme ty věci," trval na svém Ragar a nebezpečně se přibližoval. Během vteřiny jsme byli oba připraveni k boji a nechali před sebou stát překvapeného Ragara. "To bylo rychlé," kývl uznale. "Na rychlé věci jsi expert," zašklebil jsem se.

Zlostně se mu zablýsklo v očích. "To si to asi budeme muset zopakovat, abych ti změnil názor na věc," zasyčel, ale pomalu ustupoval, nikdy se neúčastnil přímého boje. "Není třeba," zavrtěl jsem hlavou a nespouštěl ho z očí.

S Radimem se po sobě podívali, Ragarovi se nechtělo odcházet od nezdařené akce, ale Radim mu gestem naznačil, aby odešli a tak se i stalo. Chvíli jsme čekali, než jsme uvolnili napnuté postoje.

"Jak jsi myslel to, že tě už viděl nahého. Ty jsi…" sugestivně se odmlčel. "Ne, to ne. Unesl mě a tohle byla součást jeho mučení," zamumlal jsem a pomalu se vydal směrem k "základně". "Aha," zamyslel se. "Byl bych rád, kdyby sis to nechal pro sebe. Nechci, aby to ostatní věděli. Neřekl bych to ani před tebou, ale chtěl jsem mu dokázat, že mě nikdy nezlomí," obrátil jsem se k němu. "Samozřejmě," přikývl vážně.

Do tábora jsem dorazili za dalších 20 minut. Všechno již bylo připravené a čekalo se jen na nás. "Objevili se?" ptal se kapitán. Oba jsme přikývli. Dál už to nikdo neřešil. Pěšky jsme se vydali d nejbližšímu přechodu, vzdálenému asi půl dne cesty. Na naší straně pak už zbývalo jen několik formalit a mohl jsem se vrátit domů. Když všechno klapne, budu doma za dva dny. Už jen dva dny. Těšil jsem se, stýskalo se mi po obou, po ní samozřejmě mnohem více.

Na naši stranu jsme přešli pozdě v noci a utábořili se kousek od hranic. Ve světle ohniště jsem si prohlížel fotky, které jsem si odnesl z jejího domu. Kdyby byl Ragar trochu chytřejší, prohledal by mě. Naštěstí jsem o jeho inteligenci stále pochyboval a tyhle obrázky stále patřili mě. Zastrčil jsem je zpět do kapsy.

"Co žebra?" ozval se za mnou hlas mého společníka. "Bolí," odpověděl jsem prostě. Co jiného s tím mám dělat, když tu nikde není doktor a já mám z léčitelství jen takové lehčí základy? On byl na tom stejně, tak mi je alespoň pomohl stáhnout obvazem. Pak si v tichosti sedl vedle mě.

Sice jsem ho znal jen necelý týden, i tak jsem ale poznal, že je velmi čestný a zodpovědný. Už jenom jak se zachoval tam venku, když nás napadli. Bude z něj skvělý bojovník, ale ještě se mockrát spálí. Stejně jako já. Taky jsem si to všechno představoval jinak. Všechno se ctí a ve jménu spravedlnosti. Skutečnost byla jiná a až tvrdé zkušenosti mě naučili věřit jen sám sobě a na nikoho se nespoléhat. Proto jsem vždy bojoval sám, nikdy jsem neměl nikoho do páru. To až Dante přišel s nápadem dám ke mně Anori.

To bylo něco úplně jiného. Ona pro mě byla příliš důležitá, nemohl jsem se starat jen o sebe. Staral jsem se vždy hlavně o ni, a proto nám to spolu tak báječně klape. Protože se za sebou ohlížíme a věříme si, to je to nejdůležitější pravidlo. Tohle všechno si ale můj tichý společník musí prožít sám. I kdybych mu to stokrát vyprávěl, vlastní zkušenosti se nic nevyrovná.

"Je klid, že?" zeptal se do ticha. "Buď rád. Lepší než když se celý týden nezastavíš," pousmál jsem se. "Tohle je tvoje první mise?" zeptal jsem se. Přikývl. "Prý je jen taková lehčí, pro začátek," dodal. "To ano," nechal jsem svoji odpověď vyznít do ticha noci. Ať si to přebere podle svého.

cukroví mám sice už plné zuby, ale tohle bych si dala...mňami ;)

Omluvám se za zpoždění, ale čas je prostě můj velký nepřítel. Tady tedy vydávám díl, který tu měl původně být jako dárek k bronzové neděli. S klidným srdcem vám můžu popřát krásné počtení a budu vděčná za komentáře. Jinak ještě díl je 18+ ;)

.

Ráno jsem se probudil s obvyklou zátěží, respektive Anori, která mi ležela na prsou. Vlastně už ne obvyklou ale výjimečnou. Teď, když už nejsme spolu, tomu mohu říkat malý zázrak. Chvíli jsem ležel jen tak a užíval si poslední chvíli, kdy k ní budu mít takhle blízko. Nejradši bych si ji tu zamkl a nikam ji nepustil. Při nejlepším ji ještě na kolenou odprosil, aby mě vzala zpátky. Jenže když vím, že by mě odmítla, nebudu to ani zkoušet.

Vstal jsem, abych mohl připravit snídani. Cinkání hrnečků v kuchyni ji pravděpodobně probudilo, protože to netrvalo nijak dlouho a objevila se ve dveřích. "Asi tu nemáš žádné moje šaty, že?" zeptala se nesměle. Muselo jí být nepříjemné, být čtvrtý den ve stejných šatech. "Ve skříni jsou všechny, které sis tu nechala," odpověděl jsem. Neměl jsem sílu se jich nějak zbavit, takže tam prostě zůstaly.

Vrátila se za chvilku, oblečená do čistého. Postavil jsem před ni snídani. Poděkovala a s chutí se pustila do jídla. Poté jsem opláchl nádobí a ona v koupelně spáchala ranní hygienu. "Budu muset vyrazit, Mia už o mě bude mít starost," řekla.

Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že to přijde, ale přesto jsem na to nebyl připraven. "Ještě musím nějak ty šaty…" zarazila se a přemýšlela. "Nechám je vyčistit a pošlu ti je," nabídl jsem se. Vděčně přijala.

Odvedl jsem ji do stájí, kde si připravila koně. Potom přišla ke mně a zahleděla se mi do očí. "Děkuji za společnost a ochotu," pousmála se. "I já děkuji," kývl jsem. Podala mi ruku, kterou jsem jemně stiskl a poté jí pomohl do sedla.

"Dej na sebe pozor," požádal jsem ji ještě, než vyrazila. Pak jsem se díval za ní, jak uháněla z mého života. Opět jsem měl pocit, že se mi svět tříští na milion kousků. Jenže mi nezbývalo nic jiného, než tu bolest vydržet. Musím být neustále připravený, kdyby něco potřebovala. Cokoliv.

*****

Jak nerada jsem od něj odjížděla. Trhalo mi to srdce. Proč musí být loučení vždycky tak bolestivé? Duše i srdce zpívaly dvojhlasné žalmy a rozhodně mi nepomáhaly vypořádat se s touhle těžkou situací. "Říkala jsem vám, ať si neděláte zbytečné naděje. Ale vy nic, neposlechly jste. A teď musím trpět taky," vyčítala jsem jim, i když ve skutečnosti jsem byla ráda. Ty dva dny v jeho přítomnosti patřily k těm nejkrásnějším z celého měsíce.

Byla jsem už jen několik málo minut od vesnice, kde jsem teď prozatímně bydlela, když se Minet splašila. Divoce vyhazovala kopyty do vzduchu a já měla co dělat se na ní udržet.

Nakonec jsem to vzdala a pustila otěže. Okamžitě jsem přistála na zemi a ona odcválala někam pryč. Zmateně jsem se rozhlédla, co ji mohlo vyplašit? Pak jsem to spatřila. Byl to ten plaz, který vysával z živých bytostí jejich duše. Teď stál přímo naproti mně a mlsně si mě prohlížel, nebo mi to tak alespoň připadalo.

Začala jsem pomalu couvat a v hlavě rychle vymýšlet plán, co dělat. "Rád tě vidím," ozval se hlas, který jsem si stačila zařadit do krabičky "Pozor, úchyl!". Otočila jsem se a s nenávistným pohledem zírala na Franklina. "Ale co ten výraz?" ptal se posměšně. Neodpověděla jsem. Jen jsem si držela odstup od něj i od toho tvora.

"Ani se nezeptáš, co chci?" podivil se. "Budeš se asi divit, ale tak nějak to tuším. A můžu říct rovnou, že nemám zájem o někoho, jako jsi ty," odpověděla jsem chladně. Franklinovi zacukalo obočí a hlavou pokynul tomu tvorovi, který se okamžitě vydal mým směrem. Ustupovala jsem a snažila se udržet si v zorném poli oba dva.

Ještěr se dostával čím dál tím blíž a stále zrychloval. Než jsem stačila na jeho blízkost nějak zareagovat, tvor odletěl o několik metrů stranou a já se octila za ochranou záplavou černého peří. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, čí jsou to křídla. Tren.

Křídla schoval, ale stále stál přede mnou tak, jakoby mě chránil. "Ty?" povytáhl obočí Frank. "Koho jsi čekal?" odpověděl stejně nezúčastněně Tren. "Nějakého jejího přítele," ušklíbl se Frank a schválně dal důraz na to poslední slovo.

Tren se pousmál. "Bohužel si budeš muset vystačit se mnou," pokrčil lhostejně rameny. "Jak jsi se o mě vůbec dozvěděl?" ptal se dál. "Zapomněl jsi, že jsem stále její meertalen, vím, kdy je v přímém ohrožení," odpověděl Tren. Byl tak neuvěřitelně klidný a chladný. Až mi z toho běhal mráz po zádech.

"A to jsi přišel i přes to všechno, co ti řekla?" vysmíval se mu. Měla jsem sto chutí po něm skočit. Věděla jsem, že se snažil Trenovi nějak ublížit a rozhodit ho, ale nejvíc mě štvalo právě to, že mě to štve.

"Věř tomu nebo ne, ale milovat a chránit ji mohu i za předpokladu, že ona o to nestojí," odfrkl si Tren. Nesnášel, když si z něj někdo dělal srandu. Já jen němě stála za ním. Myslel vážně to, co řekl? Znamená to snad, že…

"Jsi tak naivní," ušklíbl se Franklin. "Nechápu, jak někdo v tvém věku může být tak dětinský. Tohle je realita, ne zamilovaný film," posmíval se mu. Tren arogantně pohodil hlavou, strašně jsem milovala tohle jeho gesto. Vážně při něm vypadal trochu jako dítě, hrozně roztomilý, přímo k sežrání.

"Nechápu, jak s tebou někdo vydržel déle, jak půl dne. Začínáš mi lézt na nervy," procedil Tren skrz zuby. "Jsem takový horolezec," pokrčil Frank rameny a mrkl na mě. Jasně jsem viděla, jak se Tren napjal. Opatrně jsem ho chytila za ruku, abych mu zabránila v nějakém nerozmyšleném útoku.

"Nebaví mě to s tebou, takže odstup, ať si jí můžu vzít," zavrčel Frank. Tren se nepohnul ani o centimetr. "Nejste spolu, tak o co ti jde, uhni mi," rozčílil se. "Je samozřejmě na ní, koho si zvolí za svého partnera, ale ty to očividně nejsi," stál si Tren za svým a víc mě zaštítil vlastním tělem.

"Řekl sis o to," pousmál se Frank krutě a hned se za ním objevily ty dvě bestie. Tentokrát jsem se postavila já před Trena. Nedovolím, aby mu kdokoliv ublížil. "Zavolej si ty příšerky, já s tebou nikam nepůjdu a jemu neublížíš," ozvala jsem se přísně. Věděla jsem, že si ze mě nic nedělal, přeci jenom jsem vypadala dost křehce, ale uvnitř jsem byla hodně silná. Dokonce ani Tren neměl dokonalou představu o tom, kolik síly vlastně mám.

Frank se jen ušklíbl a dal pokyn. "Říkám ti znovu, aby sis je zavolal," zasyčela jsem. Měla jsem jedno eso v rukávu. "Nebo co?" zeptal se provokativně. "Nebo se může stát, že se obrátí proti tobě, člověče?" pousmála jsem se krutě.

"Člověče?" podivil se Tren, který mě ochranitelsky objal kolem ramen, aby mě v případě nebezpečí mohl kdykoliv strhnout stranou. Franklinovi vyprchala z obličeje veškerá barva.

"Není to pouhý člověk, ale má k tomu blízko. Jeden z jeho rodičů byl hodně slabý démon. Jediné co umí, je tzv. "oblbovací" kouzlo, ale je tak špatné, že působí jen na zvířata, ne na lidi. Proto na něj nejdou a poslouchají ho," vysvětlila jsem to. Poznala jsem to ten večer, kdy jsem se s Trenem rozešla a on mi ukázal svojí pravou, krutou tvář.

"Fajn, znáš moje tajemství, ale co s tím uděláš? Zničím tě a nikdo se nic nedozví? Stejně tak zničím i jeho, slyšel to a taky mu patřilo to, co jsem chtěl já, a to je neodpustitelné," zavrčel a ti tvorové se přikrčili a připravili k útoku.

"Vážně si myslíš, že tvoje schopnosti se mohou měřit s těmi mými?" zeptala jsem se posměšně. Pomalu mu docházelo, co se děje. Poznala jsem, že už si není tak jistý svojí "výhodou". "Pozor," vykřikl Tren a strhl mě stranou, těsně kolem nás se vyřítil třetí tvor a oháněl se po Trenovi. To mě napružilo, nikdo mu nezkřiví ani vlas, a pokud ano, pozná jaké to je, když mě rozhněvá.

Jediným mávnutím ruky jsem zrušila to jeho směšně chabé kouzlo a naopak ty tvory nasměrovala proti němu. Okamžitě se po něm vrhli. Schovala jsem obličej Trenovi do ramene, nechtěla jsem vidět, ten masakr, který se musel odehrávat, podle křupavých a mlaskavých zvuků, které vydávali. Ti tvorové z něj nejen vysáli duši, takže už nebude moct nikdy existovat, ale navíc rozsápali jeho tělo.

Až když bylo po všem jsem se odvážila podívat. Po Franklinovi zbyla jen hromádka potrhaných cárů z oblečení, které jim očividně nechutnaly. Jednoduše jsem ty tvory poslala zpět odkud přišli, rozhodně jsem nechtěla, aby se tu volně potloukali.

Až potom jsem se roztřeseně sesunula k zemi. "Jsi v pořádku?" ptal se hned Tren starostlivě. Přikývla jsem, jinak naprosto neschopná slova. Jemně mě hladil ve vlasech, dokud jsem se neuklidnila.

"Myslel jsi to vážně?" zeptala jsem se po nějaké době, kterou mi dal na to, abych se sebrala. "Co myslíš?" podivil se. "To co jsi řekl Frankovi. Že mě pořád miluješ," ptala jsem se šeptem. Bylo by tak krásné, kdyby to byla pravda.

Chvíli mlčel a já už si začala nadávat, že jsem se zase nechala pohltit tou nadějí. "Jistěže jsem to myslel vážně. Budu tě vždycky milovat, ať se děje cokoliv," pousmál se. S pláčem jsem se mu vrhla kolem krku. Byl trochu vyplašený z téhle mojí reakce. Přiložila jsem rty k jeho uchu a šeptem mu pověděla úplně všechno, co mě vedlo k tomuhle bolestivému kroku. Vysvětlila jsem mu všechny svoje důvody a taky se mu přiznala, jak moc mi chyběl, jak moc jsem toužila po tom, vrátit se zpátky.

"Ty můj blázínku," povzdechl si a objal mě pevněji. "A já se tolik trápil, že jsem ti svým sobeckým chováním nějak ublížil a ty ses přitom jenom bála o moje bezpečí," vrtěl nevěřícně hlavou a líbal mě přitom do vlasů. Sobeckým chováním? On a sobec? Neexistuje!

"Samozřejmě, jsi pro mě příliš důležitý na to, abych tě mohla ztratit. Radši abys mě nenáviděl, než se ti kvůli mně něco dalšího stalo," odpověděla jsem šeptem. Pevně mě objímal kolem pasu a tiskl si mě na prsa, stejně jako jsem se tiskla já k němu.

Sklonil se k polibku. Nenechala jsem ho se jen tak něžně otírat o moje rty, nic takového. Rovnou jsem ten polibek prohloubila, vložila do něj všechnu lásku, kterou jsem mu za ty dva měsíce dlužila. Pustil mě a pravděpodobně chtěl něco říct, ale já mu to nedovolila. "Ještě," zašeptala jsem toužebně a znovu si přitáhla jeho rty.

Vnitřně jsem stále nemohla uvěřit tomu, že je tu se mnou, že mě drží v náručí a líbá mě. Bylo to jako ve snu. "Slibuji, že zapracuji na všem, co se ti na mě nelíbilo. Asi to půjde těžko, ale pro tebe cokoliv," zašeptal mi do ucha a pokusil se vstát, nepustila jsem ho.

"Ne, lásko, teď mě dobře poslouchej. Nic z toho, co jsem ti řekla, neber vážně. Je sice pravda, že hodně pracuješ, žárlíš a jsi starší, ale nic z toho mi nevadí. Všechno je to v rozumných mezích. A já nechci aby se na našel vztahu něco měnilo. A co se týče našeho intimního vztahu, ani to jsem nemyslela vážně. Já…potřebovala jsem ti jen ublížit, abys mě pustil," říkala jsem naléhavě, přitom se mu dívala do očí.

Jen se lehce usmíval. "Já chápu, že pro tebe bude těžké dělat jako že nic, že mi jen tak neodpustíš, ale já vážně nechci, aby ses nějak…" chtěla jsem říct, ale zarazilo mě jeho rázné zavrtění hlavou. "Já ti nemám co odpouštět. Dostal jsem lekci, že ani tebe nemám navěky jistou a měl bych se víc starat o to, abys byla spokojená. Nezmění se nic, jen mi teď budeš vzácnější, než doposud," říkal s úsměvem a stíral mi nové a nové slzy, které se mi neustále koulely po tvářích.

"Teď už pojeď, jinak Mia opravdu zešediví strachy," zvedl mě na nohy a dvakrát krátce hvízdl. Odmítala jsem ho pustit, takže jsem v rukou křečovitě svírala jeho košili. Objevila se Minet,vyhoupl mě na ní, sám se ale k nasedání neměl. "Pojeď se mnou. Jen si u ní vezmu věci," prosila jsem ho okamžitě. Přikývl a nasedl. "Mám to chápat, jako že se ke mně vracíš?" zeptal se vesele. "Jestli mě ještě chceš?" kousla jsem se do rtu. Já dělám, jakoby to byla samozřejmost, že mě vezme zpátky a vůbec nečekám na jeho reakci.

"Samozřejmě, že ano. Celé dva měsíce jsem si nepřál nic jiného," usmál se tak něžně, že jsem se znovu rozplakala. Jen zavrtěl hlavou a rozjel se. Řídil on, takže já klidně mohla plakat, a nemuselo mě trápit, že nevidím na cestu. Protože jemu jedinému jsem naprosto věřila. Dojeli jsme až do vesnice, kde Tren seskočil a pomohl ze sedla i mě. Já stále brečela a nemohla to zastavit.

"Cos jí udělal!" vyjela po něm hned Mia a chytila ho za límec u košile. "Nic neudělal," zavzlykala jsem. "Tak proč brečíš?" ptala se překvapeně a chlácholivě mě objala. "To je štěstím," odpověděla jsem, jemně se vykroutila z jejího objetí a přivinula se k Trenovi. Ten mě objal a jemně líbal do vlasů.

Mia nás odvedla dovnitř. Tren mi odešel sbalit tašku, já Mie mezitím šeptem prozradila, co se mezi námi stalo. "Ty nejsi normální," zavrtěla hlavou. Zahanbeně jsem sklopila hlavu k zemi. Mia mě ještě chvíli plísnila a mě bylo do breku.

"Anori," oslovil mě jeho tichý, melodický hlas. Během vteřiny jsem vzdálenost mezi námi zkrátila na nulu a majetnicky ho objala kolem pasu. "Vyrazíme?" zeptal se. Kývla jsem. Mia se rozloučila s tím, že se musíme brzy navštívit, když bydlíme jen několik málo hodin jízdy od sebe.

Opět jsme nasedli na mého koně a vyrazili. "Vítej doma," usmál se Tren, když mi otevřel dveře. "To zní moc hezky," usmála jsem se nazpátek. "Vždycky to bude tvůj domov, ať se stane cokoliv". Políbila jsem ho pod čelist, nechci aby měl tyhle myšlenky.

Než jsem se stihla odtáhnout, přitáhl si moje rty k vášnivému polibku. Rukama jsem ho objala pevně kolem pasu. Prozkoumával svým jazykem moje ústa, přejížděl mi po dásních a občas lehce zuby stiskával spodní ret. Roztouženě jsem vzdychla a nechala se od něj vzít do náruče. Odnesl mě do ložnice a než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem bez šatů a ležela jsem na posteli.

On si mezitím začal rozepínat košili. Neváhala jsem a klekla si na kolena. Rozepnula jsem mu kalhoty a sundala je i se spodním prádlem. Jen velmi pomalu jsem vzala do pusy jeho ztopořený penis. Tentokrát zasténal on a prsty mi vpletl do vlasů.

Nenechal mě si hrát příliš dlouho. Jemný tlakem do ramen mě opět položil na postel a započal svoje krásné mučení. Motýlími polibky si značil cestičku od mého krku až po prsa, kde vsál do úst jednu bradavku, druhou mezitím laskal palcem. Se zavzdycháním jsem se prohnula proti němu, rukama mu bloudila po vypracované hrudi.

Když se dostatečně pomazlil s mými bradavkami, přesunul se níž přes moje nejcitlivější místečka. Když už se téměř dostal k cíli, zastavil a začal mě líbat tentokrát od kotníku výš. Na vnitřní straně stehen a tříslech si dal se svou péčí opravdu záležet.

Ještě dřív, než moje mysl úplně vypnula, jsem se přetočila nad něj a oplatila mu to stejnou mincí. Stejně něžně a pomalu jsem se mazlila i s jeho bradavkami. Líbala jsem ho tříslech a jen naznačovala, že se ho chystám vzít do úst. Pokaždé zklamaně vydechl a mě tím hrozně moc vzrušoval.

Nebyla jsem zdaleka u konce svojí intenzivní provokace, když nevydržel a opět se přetočil nade mě. Znovu mě políbil na rty, přitom do mě opatrně pronikl. Jeho polibek zdusil můj i jeho sten a zdusil i další, které mi vycházely z úst v rytmu jeho přírazů.

Nemusela jsem čekat nijak dlouho, abych si mohla prohlédnout duhový vesmír, kdy mě vynesl na vrchol. A nedlouho poté vyvrcholil i on. Jeho horké sperma se ve mně rozlévalo a já se konečně cítila celá. Už mě nechyběl ani ten nejmenší kousek. Byl tu se mnou a miloval mě. A právě jsme se vydýchávali z jednoho milování, kdy jsme byli jedno tělo a jedna duše.

"Jdu si dát sprchu, jdeš se mnou?" zeptala jsem se tichým, chraplavým hlasem. Přikývl a opět si mě vyzvedl do náruče. V koupelně nejprve nastavil příjemnou teplotu vody, až teprve pak mě za sebou vtáhl do sprchového koutu.

Nechávala jsem po sobě stékat kapky vody, které mi smývaly z pokožky jeho polibky. Nejradši bych je tam nechala navždy. Vzal do ruky houbu a jemně mě celou namydlil, stejně tak já jeho. Opláchli jsme se a já nevím, přesně kterým pohybem jsem ho vyprovokovala, ale pomiloval mě ještě dvakrát, než jsem mu málem vyčerpáním usnula ve stoje. Pak teprve vypnul vodu, zabalil mě do ručníku a už v polospánku mě odnesl do ložnice. Než mě stačil uložit, spala jsem jako nemluvně.

Ráno mě opět přivítal vášnivým milováním. "Lásko, tímhle stylem se z postele nehnu," bránila jsem se jeho neodbytným rtům. "Musíš mi vynahradit ty dva měsíce," zavrněl mi do ucha. "A nechceš si to vybrat postupně? Takhle mě umiluješ k smrti," stěžovala jsem si. "A nebyla by to krásná smrt?" ptal se se smíchem, ale pustil mě, abych se mohla obléknout.

Opřela jsem se o skříň, chůze mi dělala trochu problémy. "Kdybys to byl ty, tak určitě ano. Ale přeci jenom jsem tu plánovala zůstat o něco déle," usmála jsem se nazpět.

Zpráva o tom, že jsme opět spolu se roznesla velmi rychle, Mia taky poví i to, co neví. První se u nás objevili Trenovi rodiče, po nich samozřejmě Dante. Všichni o náš vztah měli docela strach, ale rozhodně ne větší, než já nebo on. Ale teď bylo vše v pořádku.

Ano, nebylo to úplně stejné jako předtím. Popravdě můj cit k němu byl ještě hlubší než dřív. A i u něj jsem si všimla, že ač jsem mu několikrát zopakovala, že žádný z jeho zlozvyků mi nevadí, snažil se jich co nejvíce vyvarovat. Hlavně tedy práci, i když to mu poslední dobou šlo dost těžko.

"Miláčku, máte v práci nějaké problémy, viď?" ptala jsem se a objímala ho kolem ramen. Všimla jsem si, že má mnohem víc práce, ale snažil se to dělat postupně, abych mu nevyčítala, že stále jen leží v papírech.

"Ano, hrozné. Navíc jsem měl jet na třítýdenní služební cestu, ale když jsi zpátky, tak jsem ji odvolal. Což znamená ještě víc práce, než obvykle," povzdechl si unaveně a zaklonil hlavu, abych mu mohla vtisknout polibek. "Neměl jsi to odvolávat, když to znamená mít víc problémů. Jela bych s tebou," hladila jsem ho po ztuhlých ramenou.

"Lásko, nemohla bys jet se mnou," zavrtěl hlavou. "Proč? Minule jsi to slíbil?" divila jsem se. "Ano, ale tahle je na Zemi a ty odsuď nemůžeš odejít," odpověděl. "Nemůžu odejít? Proč?" nechápala jsem. Povzdechl si. "Tvoje přítomnost ve všech udržuje naději na lepší zítřky. Navíc, kdybys odešla, byla by jsi okamžitě středem všech útoků, protože na Zemi je naše síla podstatně menší a my bychom tě nemohli dostatečně chránit. Taky by začali útočit tady, protože by vycítili, že teď jsou naše síly oslabené, přeci jenom se tě bojí," vysvětlil mi.

"Hm," protáhla jsem zamyšleně. "Samozřejmě, až tohle skončí, budeš se moct normálně vrátit," dodal, když si všiml mého skleslého výrazu. "A ty půjdeš se mnou," pousmála jsem se. "Jistě, slíbil jsem ti to," oplatil mi úsměv a jemně mě políbil na rty. Jsem tak ráda, že jsem zpátky!

OK, takže je tu první advent a jako dárek mám pro vás pokračování. Ani v tomto díle se ovšem nedočkáte jjich šťastného návratu, spíše jsem si jen hrála s jejich city. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Díky za komentáře:

.

.

"Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," promluvil tiše a zlehka mi položil ruku na kříž. Přikývla jsem a nechala se vést. Jeho ruku jsem téměř necítila, držel ji tak lehce, spíš aby to vypadalo pro lidi, bylo to perfektní divadlo. Mrzelo mě to.

Tvářil se strašně sklesle a jeho stisk stále slábl. Zakopla jsem, ale on mě chytil dřív, než si vůbec někdo stačil všimnout mé ztracené rovnováhy. Okamžitě mě pustil, přesto se mi srdce rozběhlo rychleji, při jeho silnějším dotyku.

Takhle jsem došli až k hlavní budově, kde už se scházeli i ostatní členové městské rady, Bratrstva, prostě všichni potřební. Vešli jsme dovnitř, kde nás hned vítal Dante. Tren mě teď držel pevněji kolem pasu, přesto jsem cítila tu odtažitost. To mu bylo vážně až tak nepříjemné se mě dotýkat? Já se snažila, aby naše kůže přišla do kontaktu co nejčastěji, ale on pokaždé ucukl, jen výjimečně to nechal být, to si toho spíš nevšiml.

Zavedli nás opět do zasedacího sálu. Tren měl tentokrát připravenou malou stoličku, zřejmě aby si neušpinil oblek a já měla to nejpohodlnější křeslo v celém sále. Opět seděl přede mnou, ale neopíral se o mě, jako obvykle, sedl si kousek stranou, abych měla dost místa na nohy. Já se k němu ale chtěla tisknout.

Původně jsem vlastně nechtěla, jenže čím déle jsem s ním byla, tím naléhavější byla potřeba po dotyku či jiném kontaktu. Prostě jsem musela, jinak to strašně bolelo. Co budu dělat po té oslavě? Až zase půjdeme každý svou cestou? To se zblázním nebo se zabiju, protože tohle nevydržím. Tu bolest jsem si prožila jednou a víckrát už nikdy.

Snažila jsem se poslouchat, co probírali, ale nějak mi to nešlo. Na tyhle věci jsem prostě nebyla. Naklonila jsem se k němu. "Řekneš mi to potom, že?" zeptala jsem se. Otočil se. "Jistě," odpověděl s tak něžným úsměvem, až se mi srdce na dvě doby odmlčelo a pak se rozběhlo o to rychleji, snad aby tu pauzu dohnalo. Jemu samotnému asi došlo co udělal, protože mu úsměv ztuhl a otočil se zase čelem do sálu.

Když jsem nemusela bedlivě poslouchat, mohla jsem se věnovat tomu, abych si ho pořádně prohlédla. Ne že bych na něj během těch dvou měsíců zapomněla. Naopak, jeho rysy jsem měla v mozku přímo vypálené. Ale, on byl jednoduše tak krásný. Samozřejmě vím, že krása není všechno, ale on byl k tomu ještě chytrý, laskavý, nesobecký a silný. Nejlepší chlap v okolí statisíců kilometrů. A já ho měla a ztratila, svojí vinou samozřejmě.

Porada byla velmi dlouhá a nudná. Občas jsem útržkovitě zaslechla o čem se bavili, ale většinou jsem to nepochopila. Samá strategie, plány do budoucna, plány na odvedení pozornosti nepřítele, apod. Nikdy jsem si neuvědomila, že bychom byli v tak vážném válečném konfliktu jako dnes. Prostě byla občas nějaká bitva, ale žila jsem si naprosto normálně.

Zjistila jsem, že to byla Trenova zásluha, že jsem si užívala klidu. On za mě všechno vyběhával, všechno vyjednával a já o tom neměla nejmenší tušení. Opravdu jsem náplní jeho práce byla hlavně já. A to i teď, když jsme nebyli spolu, stejně se staral, abych měla všechny papíry v pořádku, nikde nic nechybělo a já nemusela nic řešit.

Když Dante už poněkolikáté opakoval jeho zásluhu na mém bezstarostném životě, neudržela jsem svoje dojetí a po tvářích se mi opět začaly koulet zrádné slzy. Rychle jsem je setřela rukou, než si jich někdo všimne. S panikou jsem zírala na černé prsty, obarvené od rozmazané řasenky.

Poklepala jsem mu na rameno. "Nemáš kapesník?" ptala jsem se šeptem. Otočil se, a když viděl moje rozmazané oko, rychle vytáhl kapesník. Látkový, ale to je fuk, já mu ho vyperu. Setřela jsem to, co bylo nejvíc vidět a doufala, že mě nikdo nebude sledovat moc zblízka, aby si tohoto malého nedostatku nikdo nevšiml.

Porada skončila až odpoledne. Všichni z ní byli dost unavení a ztuhlí, včetně mě, která jsem vlastně vůbec nedávala pozor. Tren mě opět objal kolem pasu a vedl mě ven. Tam jsme zapadli do první malé restaurace, kterou jsme potkali a objednali si něco k jídlu.

"Moc ti to sluší," špitl, když jsme čekali, až nám přinesou naši objednávku. "Děkuju," usmála jsem se s pohledem upřeným do desky stolu. "Mia?" zeptal se s pohledem upřeným na moje vlasy. "Jo, vždycky mě chtěla nějak ostříhat," přikývla jsem. Pousmál se a dál si pozorně prohlížel můj účes. Z toho jemného pousmání se mi zatočila hlava. Měl tak krásný úsměv.

"Bon Apetite!" popřál číšník a přinesl dvě porce jídla. S chutí jsem se do toho pustila, jelikož dnešek byl bez snídaně. Tren mi během jídla převyprávěl, co probírali na poradě. Říkal to tak, abych tomu rozuměla a navíc vybíral je to důležité pro mě. "Hm, já tomu rozumím asi jako koza francouzsky," zamyslela jsem se. Rozesmál se. Jindy jsem jeho smích poslouchala s harmonií v srdci, ale dneska, ač byl hřejivý, mě spíš řezal. Jak se někdo může tak krásně smát?

Po jídle zaplatil a společně jsme se vydali k budově, ve které jsem byla ubytovaná během prvních týdnů svého pobytu tady. Tren mě opět odvedl do toho rozlehlého, přepychového pokoje a vešel se mnou.

"Budeme muset být v jednom pokoji," oznámil mi a sundal si sako, bylo tu opravdu horko. "Zůstáváme přes noc?" ptala jsem se překvapeně. "Ano, oslava bude trvat dlouho a zítra se koná další," kývl. "Proč?" zeptala jsem se znovu a usadila se do křesla. "Slaví se nějaké výročí, přesně si nepamatuji jaké, je to "hrozně" důležité," naznačil prsty uvozovky a ještě zakoulel očima. Tentokrát jsem se rozesmála já. První opravdový smích, za celou dobu a vyvolal ho on. Další krutá rána, copak už nedokážu dělat vůbec nic bez něj?

Seděli jsem v křeslech, každý na jednom konci místnosti a věnovali se svým činnostem. Lépe řečeno, on si četl a já četbu jen předstírala, ve skutečnosti jsem se dívala na něj a oči sklápěla ke knížce jen když zvedl hlavu. Čas od času jsem otočila list, aby nepojal podezření.

Čím déle jsem s ním byla v jedné místnosti, tím víc jsem se cítila uvolněná a taková…klidná. Necítila jsem tu prázdnou díru uvnitř sebe, sice tam stále byl ten sžíravý pocit, který mi okusoval srdce a duši, přesto byl mnohem snesitelnější, než obvykle. Spíš jen čekal na příležitost, aby zase zaútočil, ale Trenova přítomnost mu to nedovolovala.

Téměř jsem cítila, jak se moje duše snaží nenápadně znovu obnovit ta lana, kterými byla ta jeho ke mně přimknutá. A to nebylo dobré. Až od sebe budeme odcházet, bude to pro mě ještě bolestivější, než minule.

Moje srdce si ani na chvilinku nepřestalo myslet, že bude nějaké příště. Stále tomu naivně věřilo a udržovalo v sobě tuto jiskřičku naděje. Moje duše sice byla smířená s tím, že jsem naše osudy navždy zpečetila, přesto se nedokázala ubránit tomu pocitu bezpečí, který v ní vyvolával muž, co v sobě nosil její druhou část. Bylo to silnější než magnet, hrozně je to k sobě táhlo a ona tedy znovu začala budovat ty mosty, které je slučovaly. Nedokázala jsem tomu zabránit a možná to ani nechtěla. Sice jsem věděla, že to pak bude mnohem horší, přesto jsem si naprosto sobecky chtěla uchovat tuhle nádhernou chvilku, kdy naděje a štěstí byli téměř na dosah. Chtěla jsem vytěžit co nejvíc jeho blízkosti, abych se pak mohla propadnout ještě hlouběji do své beznaděje. Ano, to je přesně to, co chci. Strávit s ním ještě pár krásných chvil.

Mohlo být kolem šesté hodiny, když se Tren narovnal. "Je čas vyrazit," řekl tiše a znovu si oblékl svoje sako. Také jsem vstala, přehodila přes sebe lehký kabát a společně jsem vyrazili k hlavní budově, která celá zářila. Chudák Hay, tyhle oslavy nesnášel, stačilo mu, když se musel účastnit na cizích oslavách, ale jako oslavenec se trápil.

Dorazili jsme akorát, když se večírek začínal rozjíždět. Nejprve jsme našli Haye a oba mu srdečně poblahopřáli. Potom už jsem jen museli hrát svoji roli šťastného páru.

Tren mě držel kolem pasu a jemně si mě tiskl k hrudi. Ostatní pravděpodobně nic nepoznali, na všechny jsme se usmívali a na otázky typu, jak se nám daří, jsme odpovídali naprosto idylicky. Nikdo nesměl pojmout podezření.

Jenže já poznala, že Trenův smích není upřímný. Jeho rty byli sice stočené do úsměvu, ale jeho oči nedokázali tento falešný smích napodobit. Bylo vidět, že ho něco trápí. Pravděpodobně to byla skutečnost, že tu musí být se mnou a přetvařovat se a lhát, jak je mu se mnou dobře, když mě přitom nejspíš při nejmenším nenávidí.

Trvalo několik hodin, než všichni Hayovi popřáli a začala hrát taneční hudba. Tren mě vytáhl na parket, vždycky jsme byli dobří a vytrvalí tanečníci, bylo by divné, kdybychom najednou netančili. Dali jsme si vždy jen několik písniček a pak pauzu. V pauzách jsme seděli na židlích vedle sebe, Tren mě držel za ruku tak, aby to viděli i ostatní, jinak se ale ke mně moc neměl.

I během tance, kdy jsme se jindy dívali jeden druhému do očí, jsme se k sobě chovali jak cizí. Tren mě držel tak nechutně předpisově, že i mě samotné to začalo lézt na nervy. Toho si lidi ještě tolik nevšímali, prostě jsme dodržovali taneční etiketu.

Horší to bylo, když přišel ploužák. Drželi jsme se tak nějak křečovitě, Tren se strašně přemáhal. Teď teprve pořádně chápu, jak se musela cítit Mia, když s ní Tren hrál vztah, jestli to bylo tímhle stylem, tak se jí nedivím, že toho měla brzy po krk.

"Hrajeme to špatně," špitla jsem, aby to neslyšel nikdo jiný než on. V tu samou chvíli se k nám přitočil i Hay. "Co je to s vámi? Chováte se divně," ptal se opatrně. Oba jsem se usmáli. "Nějak jsem se zamyslel, mám teď spoustu starostí, znáš to," zamluvil to Tren. Přesto jsem ale měla pocit, že ani ostatní nám to moc nebaští.

"Asi se musíme víc snažit," zamyslel se. "Nejspíš, normálně se chováme jinak," přikývla jsem. Normálně by moji poznámku přešel, ale protože už jsme dnes měli za sebou několik přípitků a on nebyl zrovna moc zvyklý pít, trochu nahněvaně odvětil: "Řekněme, že se v téhle situaci neumím chovat. Je to jiné, než obvykle,".

Překvapeně jsem pozdvihla obočí. "Pro začátek, bys mě třeba mohl držet pevněji a ne jako kdybych byla malomocná," zaprskala jsem. Jeho stisk zesílil, konečně. Dokonce i moje duše se z toho dotyku radovala, cítila tak svoji polovinu mnohem více.

"Nebo jim nesedí, že jsme se za celý večer ani jednou nepolíbili," brblala jsem dál. Sklonil hlavu a políbil mě na krk. V tu chvíli mi úplně zdřevěněly nohy, téměř jsem jimi nemohla hýbat, navíc se mi zrychlil dech a i srdce se mi rozeběhlo rychleji. V hlavě mi vířila jediná myšlenka. Buď ať se ode mě okamžitě odkloní, nebo ať mě políbí pořádně. Jestli mám potom trpět, tak ať z toho vytěžím co nejvíc, abych měla na co vzpomínat.

Téměř jako by mi četl myšlenky, se velmi jemně otřel o moje rty. Byl to něžný dotyk, ale po dvou měsíčním strádání mi připadal, jako to nejromantičtější gesto. Opět se odtáhl, ale jeho polibek mě pálil na rtech ještě dlouho potom. "Je to takhle lepší?" zeptal se trochu roztřeseně. "Když řeknu, abys skočil z okna, uděláš to?" zeptala jsem se, celá vykolejená z toho zážitku. Obličej mu trochu pohasl, ale nechal mou otázku bez odpovědi.

*****

(Tren)

Tančit ploužák pro mě bylo snad nejtěžší. Těsné držení, všude kolem zamilované páry, ale já se bál k ní nějak moc tisknout. "Hrajeme to špatně," špitla tiše. Ze strany se přitočil Hay. "Co je to s vámi? Chováte se divně," zeptal se. Ano, byli jsme moc křečovití, jenže jak se chovat v situaci, jako je tahle? Všiml jsem si, že i pár dalších po nás trochu překvapeně koukalo, vážně jsem museli být nápadní.

"Asi se musíme víc snažit," zkonstatoval jsem. "Nejspíš, normálně se chováme jinak," přikývla. "Řekněme, že se v téhle situaci neumím chovat. Je to jiné než obvykle," odpověděl jsem dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.

Povytáhla obočí. "Pro začátek bys mě třeba mohl držet pevněji a ne jako kdybych byla malomocná," zaprskala. S radostí jsem si ji přitáhl pevněji na prsa. Bylo tak úžasné moct se jí opět dotýkat. "Nebo jim nesedí, že jsme se za celý večer ani jednou nepolíbili," polemizovala dál. Než stihl můj rozum zastavit moje srdce a duši, které se spolu spikly, líbal jsem ji na krku. Trochu mě to vyděsilo, touha po ní byla nebezpečnější, než jsem si myslel. Mohl jsem se odtáhnout a dělat, jako že nic, nebo jí políbit na rty.

Ta druhá možnost byla mnohem lákavější, i když do budoucna mnohem bolestivější. Ale když nic neudělám, nebudu mít v době depresí na co vzpomínat. Políbil jsem ji rty, i když jen něžně. Stejně se se mnou zatočil celý vesmír. "Je to takhle lepší?" zeptal jsem se, když jsem ji pustil. "Když řeknu, abys skočil z okna, uděláš to?" zeptala se zaraženě.

Zamrzelo mě to a dost to zabolelo. Rozum mě okamžitě začal peskovat, že kdybych ho poslouchal, bylo by mi lépe. Jenže měl proti sobě dvě silné soupeřky, které byly naprosto opačného názoru.

Neodpověděl jsem jí nahlas, nevěděl jsem, jak by reagovala, když by odpověď zněla: "Ano, skočil,". Pro ni cokoliv. "Ale ano, určitě vypadáme opravdověji. Když to zopakuješ párkrát za večer…" nechala svoji větu vyznít do ticha. To si může být jistá, že jí políbím ještě několikrát, když k tomu mám její souhlas. Ale spát budu muset na zemi. Být s ní v jedné posteli, asi bych se neudržel. Duše i srdce dostaly nebezpečnou naději na šťastný návrat a mě mrzelo, že prožijí další zklamání. Cítím z jejího chování jakousi napjatost. Podle mě se těší až celá tahle šaráda skončí.

*****

(Anori)

Za celý večer mě líbal ještě několikrát. Vždycky jsem se pak ještě několik minut třásla a nebyla schopná pořádného pohybu. Konečně se celá společnost začala rozcházet. "Chci si jít lehnout, jsem unavená," požádala jsem ho. S kývnutím mě odvedl na ubytovnu a k mojí radosti zůstal na pokoji.

Zapadla jsem do koupelny a rychle se s ní vystřídala. Mezitím, co se sprchoval, jsem se oblékla do košile na spaní a zalezla si pod peřinu. Tren se vrátil chvíli na to, na sobě jen lehké spací tepláky. "Lehnu si na zem," šeptl a začal se rozhlížet, kam by se vešel. "Neblázni a lehni si do postele. Zničíš si záda," zavrtěla jsem hlavou. "Nechci tě nějak utiskovat," bránil se.

"Prosím tě, mě to nevadí," protočila jsem oči v sloup. Ve skutečnosti jsem strašně moc chtěla, aby si lehl ke mně. Prostě jsem potřebovala ten pocit, že je tu se mnou a kdyby spal na zemi, bylo by to téměř stejné, jako kdyby tu ani nebyl.

Chvíli ještě zdráhavě postával uprostřed pokoje, ale nakonec si opravdu lehl vedle mě. Usnula jsem téměř okamžitě.

Ráno jsem se probudila příjemně odpočatá. Hned potom jsem zjistila, že hlavou ležím Trenovi na hrudi. "Promiň, já vážně nevím…" bránila jsem se zmateně. Sakra, jak se mi tohle mohlo stát? "V pořádku, v noci ti byla zima. Málem jsem z tebe dostal infarkt, když jsi na mě sáhla těma studenýma rukama," usmál se a hned, jak jsem ho pustila, se zvedl a odešel do koupelny.

Já dál ležela v posteli a nechávala svou mysl, aby se naplnila myšlenkami na to, že jsem strávila noc v jeho náručí. Byl to úžasný pocit. Ozvalo se zaklepání. Šla jsem hned otevřít, ale samozřejmě jsem se nejdříve přesvědčila, že mi z pod košile nic nekouká.

Byla to služebná a nesla pánskou uniformu. Nechápala jsem na co. Tren vystrčil hlavu z koupelnových dveří, a když viděl, co mu přinesli, vyšel jen ve spodním prádle a začal se oblékat. Mohla jsem na něm oči nechat, jak byl krásný. Raději jsem se otočila a znovu se oblékla do včerejších šatů, žádné jiné jsem s sebou neměla.

Když jsem se otočila, Tren si akorát zapínal sako. Můžu říct, že mu ta uniforma tak slušela, že jsem měla strašnou chuť ho políbit. Přešla jsem k němu a upravila mu límec. "Co se bude dít?" ptala jsem se. Ještě nikdy jsem ho neviděla v uniformě. "Jak sem říkal, slaví se dnes nějaké výročí a mají málo čestné stráže, tak mě naverbovali," odpověděl trochu otráveně. Neměl rád takové slávy a ještě méně radši se jich účastnil.

Po snídani jsme se společně odebrali k hlavní budově, kde se to celé mělo konat. To výročí bylo připomenutím největší bitvy, která se až do té doby uskutečnila, něco jako u nás druhá světová válka, s obrovskými ztrátami na životě, jenže tahle neměla tak jasný výsledek. Obě strany mezi sebou konflikt ještě víc přiostřili.

Byla tam spousta mužů v uniformách stejných jako měl Tren, ale jemu slušela nejvíc. Nebo jsem byla jen zaujatá. Než odešel, lípnul mě do vlasů. Bylo to jen divadélko pro lidi - ujišťovala jsem samu sebe. Už teď mě pomyšlení na to, že bych ho měla opustit tak bolelo, že jsem už nechtěla srdci dávat další a další naději, už takhle jí mělo víc, než dost.

Celá oslava trvala až do odpoledne. Probíhala převážně uvnitř, takže nás trochu překvapilo, když nás venku přivítali těžké dešťové mraky, které celkově ochladily vzduch. Víc jsem se zachumlala do svého lehkého kabátku. Tren to taky zpozoroval, a proto se v rychlosti šel převléknout zpět do obleku a půjčil mi svoje sako. Bylo mi v něm rozhodně tepleji.

"Bude ti zima," kousla jsem se rtu, když mi došlo, že on je jen v košili. "S tím si nelam hlavu. Brzy budu sedět v dostavníku a jestli tam bude tolik lidí jako minule, rozhodně nezmrznu," pousmál se a vedl mě k místu, kde už pár lidí čekalo. Paráda.

Dostavník se objevil za chvíli. Všichni jsem se do něj namačkali. K Trenově smůle, ale mému štěstí tam bylo i dost lidí, které jsme znali a oni znali nás, takže hra na šťastný pár musela pokračovat. Pomalu mi začalo docházet, že nebude trvat dlouho a budeme se muset rozejít.

"Kde je Raziel?" napadlo mě najednou. "Odjel už včera, že si to prý připomíná každý den, tak tu nemusí být," odpověděl. Po zbytek cesty jsme už oba byli zticha. Vystoupili jsme až v jeho vesnici, venku foukal mrazivý vítr a začínalo pršet. Navíc byla tma jak v ranci.

"Jestli ti to nebude vadit, byl bych pro, abys tu zůstala přes noc, tohle rozhodně není počasí na další cestu na koni," zkonstatoval. To mi přišlo jako dobrý nápad, nedokázala jsem si představit, že mu teď řeknu sbohem a odejdu. S ním jsem se konečně po dlouhých dvou měsících cítila dobře.

Odvedl mě do domu, kde urychleně poklidil to nejhorší, chtěla jsem mu pomoct, ale nepustil mě k tomu. Místo toho mě poslal do koupelny, ať si napustím vanu, on že se o zbytek postará sám. Poslechla jsem ho a když jsem o půl hodiny později vyšla z koupelny, byl celý byt relativně čistý.

Připravil rychlou večeři a já si připadala, že je to stejné jako dřív. Zase my dva a nic jiného. "Budeš spát nahoře v ložnici, já si ustelu v obýváku," oznámil mi a začal se zvedat. "Když mi to nevadilo včera, pro dnešek to platí stejně. Nemusíš si kvůli mně ničit záda, navíc, ty jsi tu doma," odpověděla jsem, doufajíc, že strávíme další noc v jedné posteli.

"Dobře," kývl nakonec a odešel se taky vykoupat. Vyšla jsem sama do ložnice, kde dovnitř pootevřeným oknem proudil chladný noční vzduch. Otřásla jsem se zimou a okno zabouchla. O důvod navíc se k němu v noci tisknout.

Tak přináším pokračování. Nenechte se ukolébat názvem, nic hezkého vás zatím ještě nečeká, spíš si budete prstem ťukat o čelo, protože se mi povedlo dokázat, že i Tren má své slabé chvilky. Přeji příjemné počtení a budu ráda za každý komentář:

.

.

(Raziel)

Nebylo to ani 10 minut po tom, co odešla Anori a ve dveřích se objevil Tren. Vypadal snad ještě hůř, než když jsem ho viděl ráno. Bylo mi jasné, že se spolu museli potkat, nebo se alespoň vidět.

"Byla tu Anori," zavolala za ním Juana. Všiml jsem si, jak pevně sevřel zábradlí od schodů. "Já vím," pronesl jen tak na půl úst a odešel nahoru. Jua chtěla jít za ním, ale zastavil jsem ji. Teď by mu stejně žádné kázaní nepomohlo.

Věděl jsem naprosto přesně, jak se musí Anori cítit. A byl jsem si jistý, že Jua zase chápe, jak se cítí Tren. Taky jsem ji musel opustit pro její bezpečí, ale neřekl jsem jí nic hrozného. Prostě jsem se sbalil a odešel, nechal za sebou jen krátký vzkaz, ze kterého se stejně nic nedozvěděla.

Anori mu řekla spoustu krutých slov, ale vzhledem k tomu, že na synovi vidím, jak se trápí, že nemůže být s ní, ani tohle by ho neodradilo od toho, aby ji vzal zpátky. Jenže, on nevidí důvod, proč by ho chtěla zpět a ona věří tomu, že mu až příliš ublížila. Jak z téhle kaše ven?

Na večer se ve dveřích objevil Dante. "Je doma?" bylo první, co chtěl vědět. Přikývl jsem a prstem ukázal nahoru do patra. Dante mávnutím ruky zabezpečil celou místnost, aby nás nikdo jiný nemohl slyšet.

"Jdu od Anori. Oni dva se dneska potkali?" zeptal se. "Nevím jestli potkali, ale viděli určitě," pokývala hlavou Juana. "Vypadala snad ještě hůř, než předtím a dokonce chce odejít zpět na Zem a dělat, že tu nikdy nebyla," prozradil nám. "Já to naše dítě přerazím," procedila skrz zuby Juana. Dante nechápavě pozdvihl obočí. "Tady byla taky, ale on ji pravděpodobně slyšel už venku a tak se otočil a zase odešel. A ona to ví," vysvětlila mu.

"Musíme s nimi něco udělat. Takhle to nejde. Tímhle stylem přijdeme o skvělého bojovníka a i naši vyvolenou," uvažoval Dante. "Ale jak to udělat? Oba jsou pevně přesvědčeni, že ho k sobě ten druhý už nepustí," rozhodila rukama Juana. Oba jsme chtěli, aby se k sobě vrátily. "Kdybych věděl, co se mezi nimi stalo," zauvažoval Dante.

Juana ho urychleně seznámila s fakty, které jsme dnes odpoledne dostali z Anori. Dante se jen plácl do čela. "Já se z těch dvou zblázním. Kvůli takové malichernosti?" zanadával. "V tom případě mám plán," zamnul si ruce. S Juou jsme si oddechli, blýskalo se na lepší časy.

*****

(Anori)

Až do konce dne jsem se utápěla v pocitu sebelítosti. Ne, vlastně jsem se nenáviděla. Nechápala jsem, jak jsem mu mohla tak moc ublížit. Ten jeho zanedbaný vzhled a prázdný výraz mě strašily kamkoliv jsem šla.

Neměla jsem chuť dokonce ani dýchat, ale to jsem bohužel musela. Jaká škoda. Mia ze mě byla naprosto zoufalá. Slyšela jsem jí, jak si stěžovala Martinovi, že už jsem vypadala dobře a teď jsem opět na začátku. Hrála jsem to dobře, když si myslela, že mi bylo lépe. Naopak, čím déle jsem byla bez něj, tím větší díru mi stesk vypaloval do hrudi.

Druhý den ráno se mi ani nechtělo vstát, proč taky? K čemu bude, když o sebe budu pečovat a budu se starat, abych ráno vstala. K čemu to bude dobré?

"An, máš tu návštěvu," nakoukla ke mně do pokoje Mia. S povzdechem jsem se tedy oblékla a sešla dolů. Seděl tam Raziel a mile se na mě usmíval. Už kvůli tomu úsměvu bych odtamtud nejraději utekla. Proč se ke mně choval tak hezky, když jsem si to vůbec nezasloužila?

"Dobré ráno," pozdravil s úsměvem. "Dobré," kývla jsem a posadila se vedle něho. Chvíli mlčel, nejspíš čekal, že začnu já. Když jsem nezačala, odkašlal si. "Víte, teď, když jste nám všechno řekla, vidíme velkou šanci, že byste se k sobě mohli vrátit," začal.

V tu chvíli jako by mě udeřil tvrdou pěstí. Proč se ve mně snaží rozdmýchat ten dávno ušlapaný plamínek naděje? Nikdy mě nevezme zpátky, já to cítím. Pravděpodobně si všiml, jak jsem se zatvářila. "On se kvůli tomu trápí stejně tak jako vy. Copak vy už ho nemilujete?" zeptal se.

Proč mě nutí na tohle odpovídat? "Samozřejmě, že ano," dostala jsem ze sebe nakonec. Ale bylo to těžké. "Tak vidíte, kde je problém?" zeptal se znovu. Jemu snad úplně přeskočilo. "Copak vy si neuvědomujete, jak moc jsem mu ublížila? Myslíte si, že by někdy vzal zpátky tak bezcitnou a zákeřnou mrchu jako jsem já?" rozkřikla jsem se vztekle. Tenhle rozhovor mě akorát bolel a nevedl k ničemu.

"Mě také vzala Juana zpátky a to jsem ji opustil, když jsme spolu měli už tři děti," informoval mě. Mlčela jsem, co mu mám na tohle říct? Přijde mi, že opravdu cestou spadl a uhodil se do hlavy.

"Máme takový jednoduchý plán a určitě bude fungovat," blýskl po mě dalším úsměvem. "Ale mě to nezajímá! Jestli mě chcete dál zraňovat prosím, ale já to nehodlám dále poslouchat," zvedla jsem se a odkráčela k sobě do pokoje. Tam jsem sebou švihla na postel a znovu se rozbrečela. Proč mi takhle ubližuje? Copak nestačí, že se nenávidím já sama? To mi to všechno musí takhle připomínat?

Slyšela jsem ho, že se ještě bavil s Miou, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Možná jsem měla…

*****

Několik dní byl klid. Všichni mě nechávali být, ven jsem pro jistotu nechodila, nechtěla jsem ho znovu potkat. Vlastně chtěla, strašně moc jsem toužila po tom, být v jeho blízkosti. Ale věděla jsem, že bych mu tím akorát ublížila, takže jsem se držela doma.

Doufala jsem, že Raziel pustil svůj plán z hlavy, protože neexistuje možnost, jak Trena přesvědčit, že nic, absolutně nic, z toho, co jsem řekla, nebyla pravda. Byla jsem opravdu mistr ve vytýkání citlivých věcí. A můj důvod k rozchodu, stejný jako Monin, mu musel zasadit tu poslední ránu. Monu už k sobě taky zpátky nevzal, i když se snažila.

"Pro tebe," podávala mi Mia další obálku. Rozmrzele jsem ji otevřela, myslela jsem totiž, že jsou to zase peníze od Trena, i když jsem je potom posílala zpátky, vždycky je poslal napřed mě.

Pak mi došlo, že peníze tenhle týden už poslal. Podívala jsem se na písmo a s určitou jistotou poznala Danteho rukopis. Zval nás na poradu a poté i ples, u příležitosti Hayatových narozenin, porada se měla nést v duchu: "Co dál?".

Mrskla jsem s dopisem o zem. Tak přeci jenom? Bylo naprosto jasné, kdo mě musí doprovázet. On, kdo jiný. Je to stále ještě můj meertalen. A snoubenec - musela jsem dodat, když jsem prstem zavadila o prstýnek. Nemám šaty, peníze taky ne a Miu otravovat nebudu. Je mi líto Haye, že mu nebudu moct popřát, ale já prostě nikam nejdu.

Den před plesem a poradou se hned ráno ve dveřích objevil Raziel. "Ještě nejste připravená? Jak to pak chcete stihnout?" ptal se, když mě viděl v domácím. "Nikam nejedu, nemám šaty," odpověděla jsem stroze. Hodil po mě nějakou látkou, šaty jak jsem později zjistila. Byli opravdu krásné, obyčejné žluté šaty na tělo bez rukávů, přes které byla ovšem černě zdobená síťovina, z té byli dlouhé rukávy a kryla mi dekolt. Kdyby se odmyslela ta žlutá barva, byla bych jako vdova. A tak jsem se i cítila, možná ještě hůř, protože Tren byl stále naživu.

"Oblečte se a vyrážíme," poslal mě. S nechutí jsem se tedy oblékla, Mia mě v rychlosti učesala a nalíčila, půjčila mi svoje černé společenské botky a já mohla vyrazit. Hurá! - pomyslela jsem si ironicky.

Raziel jel se mnou. Chtěla jsem odbočit do Chamonu, ale on mě zadržel a směr upravil do jeho vesnice. Zašklebila jsem se. "Vsadím se, že původně nechtěl jít stejně jako vy a je opravdu fau-paux , aby žena šla do společnosti bez doprovodu,". "Hm," zahučela jsem, zděšená z představy, co bude následovat.

Snažila jsem se náš příjezd co nejdéle protáhnout, ale nakonec jsme opravdu sesedali před jeho domem. Raziel hlasitě zaklepal, já stála kousek dál. Nebyla jsem vůbec nadšená z představy, že se mu sem takhle vnutím.

Tren otevřel až po pořádné době. Chvíli na nás na oba nevěřícně zíral. "Co chcete?" zeptal se zmateně. "Copak ty jsi nečetl dopis? Zítra je ples a porada, na kterou jste oba zváni," informoval ho Raziel. Tren stočil pohled ke schránce, ve které se rýsovala spousta nepřečtených dopisů. "Pravděpodobně nečetl," odtušil, ale pustil nás dál. Chvíli jsem otálela, než jsem vešla do tolik známé budovy.

Měl tu opravdu strašný binec. Jeho špinavé svršky se válely všude, kam až jsem dohlédla, v kuchyni se hromadila kupa špinavého nádobí a vůbec všechno vypadalo stejně dezolátně, jako on.

Nabídl nám sezení, ale popravdě, nebylo se kam posadit. Raziel si nakonec sám odhodil z křesla jeho oblečení a posadil se, mě na pohovku rozložil jednu z těch čistších košil, abych se neumazala o čalounění, které bylo potřísněné radši ani nechci vědět čím.

"Dáte si něco?" zeptal se. Raziel mrkl na neumyté nádobí v kuchyni a zavrtěl hlavou. "Radši ne," odtušil. "Dám si čaj a uvařím ho," zvedla jsem se a zapadla do kuchyně. Bylo pro mě strašně těžké být v jeho blízkosti.

Tren šel mezitím shánět čistý oblek. "Nemám žádnou čistou košili," slyšela jsem ho říkat z obýváku. "Kdybys o sebe aspoň trochu dbal, tak by se nějaká našla. Měl by ses stydět," peskoval ho Raziel. "Je to můj dům," zavrčel podrážděně Tren. "Počítal jsem s tím, tady máš," odpověděl. Akorát jsem se vracela s čaji, takže jsem si stihla všimnout žluté košile, která ladila k mým šatům.

Tren s povzdechem odešel nahoru, aby se převlékl. My seděli v tichosti, každý nad svým čajem. Já se snažila uklidnit svoje rychle tepající srdce. Vždycky takhle reagovalo v jeho blízkosti. Bolelo mě, tady být, v jednom domě s ním, téměř v jedné místnosti, všechno vonělo jako on. Bylo to neuvěřitelně náročné.

Vrátil se zrovna, když jsem odnášela svůj hrnek. Neodolala jsem, abych se ho nedotkla, ale samozřejmě tak, aby nevěděl, co za tím je. Pohladila jsem ho tváři. "Měl by ses oholit," podotkla jsem k tomu. Při mém dotyku sebou cukl a mě píchlo u srdce. Vymluvte mu už někdo tu mylnou myšlenku, že se k sobě vrátíme! Je mu nepříjemné tu se mnou být, vidím na něm, jak je napnutý.

"Máš pravdu," hlesl a odešel do koupelny, aby za chvíli vyšel s úžasné hladkou pletí, jako obvykle. Hned vypadal mnohem lépe, ne tolik ztrhaně. Strniště mu přidávalo několik let navíc.

Raziel s ním ještě něco probíral. Nezajímalo mě to, navíc jsem nevydržela vedle něho jen tak sedět, takže jsem odešla do kuchyně a pustila se do nádobí. Alespoň něco pro něj mohu udělat, když už jsem se mu sem tak vetřela, samozřejmě ne mým přičiněním.

"Děkuji," hlesl, když jsem skončila. Byl akorát čas vyrazit, venku už se začínalo smrákat. Nechápala jsem, proč chce Raziel vyrazit ještě dnes večer, kdybychom vyjeli zítra ráno, stihli bychom to.

Odpověď se mi naskytla hned, jak jsme obešli koně a stoupli si u cesty, kde se chvíli na to objevil dostavník. "Doufám, že nemusím připomínat, že je mi jedno, co jste si vy dva udělali, ale kvůli přítomnosti některých členů Bratrstva se musíte tvářit, že jste stále spolu a nic se mezi vámi nestalo," varoval nás Raziel. Tren chtěl něco namítnout, ale on ho umlčel. "Nechtěj vědět, jaké by z toho byly problémy," doporučil mu a nastoupil.

Byla tam už jedna žena, vedle které se posadil Raziel, jak jinak, takže my dva museli sedět na jedné sedačce. Samozřejmě každý na jednom jejím konci. Cestou jsme přibrali ještě pár lidí a cesta začala být ještě více nepříjemná, než předtím. Kodrcali jsme se strašlivě pomalým tempem, navíc v přeplněném dostavníku začalo být brzy dusno, museli jsme se mačkat jeden na druhého, což nám také nebylo příjemné. Navíc, z jedné mojí strany seděl takový postarší pán a já se na něj nechtěla moc lepit, takže jsem se musela lepit na Trena, který se naopak odtahoval ode mě. Vedle něj seděla mladá slečna, která na něj svůdně mrkala a já žárlila, až to nebylo hezké. Tren si jí naštěstí nevšímal, jinak bych jí to vytmavila, i když na to nemám žádné právo.

Pozdě v noci už jsem víčka jen stěží udržela otevřená. V polospánku jsem hlavou narazila na jeho rameno a tím se na chvíli probudila. "Promiň," špitla jsem. "V pořádku, vyspi se," podal mi svojí šálu, kterou jsem využila jako polštář, aby mě jeho rameno netlačilo do tváře.

Ráno mě probudilo jemné zatřesení ramenem. Zamžourala jsem. Dostavník stál a já ležela natažená přes sedadlo. Skláněl se nade mnou Tren. "Co? Kde?" ptala jsem se zmateně a podávala mu zpět jeho šálu. Tak krásně se mi spalo, když mě uspávala jeho vůně.

"Máme pauzu, jsme těsně před Chamonem, nechal jsem tě, aby ses mohla natáhnout," odpověděl a sedl si vedle mě. Postupně nastoupili i ostatní a my mohli opět vyrazit na cestu. Seděli jsme těsně vedle sebe a popravdě, bolelo mě to, ale užívala jsem si to. Vlastně bych se na něj nemusela lepit tak těsně, ale…já chtěla, byla to jedinečná příležitost. Milovala jsem ho tak strašně moc, že jsem vedle něj nedokázala jen nečině sedět. Potřebovala jsem i ten fyzický pocit, že je tu se mnou. A v tuhle chvíli mě nemohl odstrčit, protože nebylo kam.

Když jsme dojeli na místo, lidé nadšeně vyskákali ven, protože ta jízda byl opravdu horor! Já vystoupila jako poslední a překvapila mě Trenova ruka, kterou mi podával, aby mi pomohl vystoupit. Hned, jak jsem stála oběma nohama na zemi, mě zase pustil. Jistě, jeho vychování mu prostě nedalo, aby ke mně nebyl galantní, přestože se mu muselo příčit se mě nějak dotýkat. Cítila jsem, jak je ve všech pohybech strašně opatrný a ostražitý.

*****

(Tren)

Když jsem nastoupil do dostavníku a táta mě svým výběrem místa donutil sedět vedle Anori, došlo mi, že tohle nebude jen tak. Pravděpodobně se nás snaží dát zase dohromady, ale tohle nezáleží na mě. Já ji stále miluji a nikdy nepřestanu. Já se s ní ale nerozešel. Je to její rozhodnutí a já jej respektuji, i když to bolí. Nikdy ji do ničeho nebudu nutit, pokud si vybrala život beze mě, budu se její volbou řídit. I když to, že sedí vedle mě, mi to do značné míry stěžuje.

Jak rád bych se jí dotýkal, hladil ji po vlasech, líbal na rty… Zatnul jsem ruce v pěst. Jestli na tohle budu myslet ještě chvilku, tak se mi jednak srdce rozskočí bolestí a jednak se neudržím a vrhnu se na ni. Tohle už není jen chtíč, to je bolestná potřeba toho druhého. Nevím, jak dlouho vydržím vedle ní jen nečině sedět.

Cestou jsme nabrali ještě dalších pár lidí a začali jsme se tedy docela mačkat. Anori seděla vedle takového postaršího pána a očividně tím nebyla moc nadšená, raději si přisedla blíž ke mně. Já měl ze své druhé strany takovou mladou žábu, která si myslela, bůhví jak není hezká a mrkala na mě jako o život. Rozhodně jsem se mnohem radši tiskl k Anori, i když tak, aby neřekla, že ji utiskuji.

Bylo po půlnoci, když jsem si všiml, že má Anori problém udržet víčka otevřená. Hlava jí nejednou klesla na moje rameno, ale vždy se tím dotykem probudila. "Promiň," špitla jednou. "V pořádku, vyspi se," podal jsem jí svojí šálu, aby ji mohla použít jako polštář. Netrvalo dlouho a spala, tvář zabořenou do mého ramene. Mohu říct, že jsem si to vážně užil.

K ránu jsme udělali krátkou pauzu, abychom se mohli protáhnout. Nechal jsem Anori ležet přes sedačku a vyšel za ostatními. Táta po mě házel významné pohledy, ale já je ignoroval. Jak jsem říkal, tahle volba není na mě.

Když se blížil čas odjezdu, probudil jsem ji jemným zatřesením ramenem. Rozespale na mě zamžourala, měl jsem opravdu co dělat, abych se udržel a nepolíbil ji. "Co? Kde?" ptala se zmateně a rozhlížela se kolem. Vrátila mi mojí šálu. "Máme pauzu, jsme těsně před Chamonem, nechal jsem tě, aby ses mohla natáhnout," odpověděl jsem a posadil se vedle ní. Postupně nasedli i ostatní a mi opět vyjeli na cestu. Trvalo snad celou věčnost, než jsme konečně dorazili do města. Jediné plus byla její tělesná blízkost, kdy svoje křehké tělo tiskla k tomu mému, aby se vyhnula kontaktu s ostatními.

V Chamonu všichni urychleně vyskákali ven, aby byli co nejdříve na čerstvém vzduchu. Podal jsem jí ruku, abych jí pomohl vystoupit, všiml jsem si totiž, že měla podpatky. Ve skutečnosti jsem se jí chtěl prostě dotknout, ale schoval jsem to za společenské gesto. Byl jsem z toho trochu nervózní, nechtěl jsem, aby věděla, jak moc mi chybí. Nechtěl jsem v ní vyvolávat pocit viny či cokoliv jiného, ne. Nemohu jí to ani slůvkem vyčíst, protože všechno, co řekla byla pravda.

Rozhlédl jsem se po Chamonu, dnes bylo město celé uspěchané, pravděpodobně kvůli Hayově oslavě narozenin. "Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," prohodil jsem tiše a položil jí ruku na kříž, jen lehce, spíš aby to vypadalo pro ostatní, než že bych ji opravdu držel. Přikývla a nechala se vést. Tvářila se rozmrzele, pravděpodobně jí vadilo, že musím být tak blízko, svůj stisk jsem tedy povolil na minimum. Nechci udělat nic proti její vůli, nebo se možná jen bojím odmítnutí.

Nevím,jestli máte tolik představivosti, ale tohle je můj vlastní výtvor, kdy jsem se pokusila zachytit, jak vypadaj Anoriny šaty, které má na soě...vážně je chci taky!!!! ;)