,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Listopad 2009

Sestřenka

18. listopadu 2009 v 19:30 | Yui-chan |  Růže msty
Tak mám tu další díl:

Probudí se ve tmě. Nikde nic. Než začnu panikařit uslyším vedle sebe Trena. ,,Už si se vzbudila?" ,,Co se stalo?" odpovím na otázku otázkou a přemýšlím, jak to, že mě nebolí hlava, musela jsem sebou určitě švihnout. ,,No omdlela jsi a pak někdo zabouchl a zamkl dveře. Je to sice stará bouda, ale je stabilní. Ty dveře nejdou vykopnout a není tu nic, čím bych je mohl vypáčit." Vysvětlí mi rychle Tren a pomůže mi vstát. ,,Trpíš klaustrofobií?" ,,Ne" odpovím popravdě ,,jen se mi udělalo nějak nevolno." Poslepu přejdu ke dveřím a vezmu za kliku. ,,Já už to zkou…" řekne Tren a zůstane vyjeveně stát na místě. Dveře se totiž tiše a lehce otevřely. ,,To není možný, jak si to udělal?" zeptá se mě, stále neschopen se pohnout. ,,Jen jsem vzala za kliku." Řeknu s úsměvem a podívám se ven. Je tam tma jak v pytli. ,,Kolik je hodin?" zeptám se a otočím se směrem dovnitř. ,,Je půl dvanáctý." Odpoví Tren a podaří se mu rozžehnout lucernu. Konečně aspoň trocha světla. ,,Půjdeme dolů nebo zůstaneme tady?" zeptá se mě s úsměvem. Moc dobře tuší odpověď, ale přesto se zeptá, bídák jeden! ,,Zůstaneme tady, neriskovala bych cestu dolů po tmě." řeknu nakonec, i když jsem plánovala tu radost mu neudělat a zavřu zase dveře. Tren položí lucernu na stůl a přehodí přes mrtvou dívku deku. ,,Bude se nám líp spát, když na ní neuvidíme." ,,Díky." řeknu vděčně, asi bych opravdu jinak nezabrala, zachumlám se do bundy a ve chvíli spím.


*****
Probudím se celkem pozdě, ale všude kolem mě je stále tma. Podívám se na mobil. Signál sice nemám, ale vše ostatní zatím funguje. Všimnu si času, je 9:43. To je dost divné, mělo by být už dávno světlo. ,,Nejsou tu okna, proto je tu tma." Ozve se Trenův hlas z druhé strany místnosti. Občas mi přijde, že mi snad čte myšlenky. To mě přivádí zpět k myšlence, že jsem včera chtěla tu nástěnku prohodit oknem, no v tuhle chvíli dost neuskutečnitelný nápad. ,,Tak vyrazíme?" zeptá se Tren a začne se zvedat. ,,Jasně hlavně rychle odtud." Řeknu a vypálím ke dveřím. Vzápětí ležím na zemi a Tren se hlasitě směje. ,,Koukám, že dveře zase nefungujou!" vysouká ze sebe v záchvatech smíchu. Předkloním se, abych se narovnala, ale v tu chvíli se rozletí dveře a já dostanu další ránu do hlavy. Tren se svalí vedle mě a rozdýchává další záchvaty smíchu. Ve dveřích se objeví blonďatá hlava našeho poručíka Kima. ,,Jste v pohodě?" zeptá se a prohlíží si střídavě mě a Trena. ,,Nic, jenom si právě zranil policejní ředitelku a jejího zástupce si asi zabil smíchem" odpovím mu, když si všimnu Trena, který se vedle mě kroutí v další salvě smíchu. ,,Aha" řekne s úsměvem Kim ,,vám se, Anori, omlouvám a Trena nebude žádná škoda. ,,Hej" vykucká ze sebe Tren a konečně se uklidní, aby se okamžitě zase rozchechtal. ,,Neměli bychom zavolat na psychiatrii?" zeptá se s obavou v hlase Kim. ,,Já myslím, že nebude potřeba, snad to časem rozdýchá." Odpovím a s Kimovou pomocí vstanu. Vyjdeme z chatky a nastoupíme do policejního auta. Hned za námi nastoupí i Tren. Podívám se z okýnka a vidím hned několik policejních aut. ,,Co je?" zeptám se a nechápavě pohlédnu na Kima. Ten můj výraz pochopí a začne rychle vysvětlovat. ,,no dlouho jste se nevraceli a na vysílačku jste taky neodpovídali, tak jsme měli strach, že se vám něco stalo. Navíc jsme pak našli vaše auto stát pod kopcem." Vysvětluje rychle. ,,Měli jsme menší kolizi s benzínem a pak s dveřmi." Řekne na to Tren, který se už doopravdy uklidnil. ,,Aha" oddychne si Kim a vyrazíme zpátky na stanici.

*****

Zastavíme před mým domem. Zmateně pohlédnu na Kima. ,,Tady teda není policejní ředitelství." řeknu mu. ,,Já vím, ale přijela ti sestřenice." Oznámí mi Kim s hned jak vystoupím se rychle rozjede, asi abych se už nemohla na nic zeptat. Hm sestřenka, zajímalo by mě, jak o tom ví. Pomyslím si kysele. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do domu. Zůstanu stát v hale a zmateně se rozhlédnu. Jsem vůbec ve správném domě? Jdu se podívat na číslo na dveřích. Jo, jsem správně. Znovu se nevěřícně rozhlédnu po domě. Moje sestřenka je sice trochu blázen, ale tohle jsem nečekala. Všude po domě jsou rozvěšeny masivní nachové závěsy, všude je spousta kýčovitých věcí a ode dveří mě vítá její malá west teriérka Inu v psích růžových šatičkách. Mia nikdy nic neřešila, prostě si vždy udělala vše podle sebe. Tohle ale přehnala! Ať si hyzdí svůj dům. Z naštvání mě rychle vytrhne úžasná vůně, linoucí se z kuchyně. Zavřu oči, abych neviděla ten bordel a po čichu a hmatu dojdu do kuchyně. U plotny stojí Mia a dělá moje oblíbené palačinky s čokoládou a skořicí. Asi se rozhodla si mě usmířit. No myslím, že se povedlo. Ono se na ní vlastně ani nejde zlobit. Vždycky když něco provede dokáže to tak krásně vyžehlit. ,,Ahoj Mio!" pozdravím jí a jdu si sednout ke stolu. ,,Ahoj Anori!" otočí se Mia od plotny. Do očí mě hned praští její světle růžová ofina. Ta holka je fakt blázen. ,,Připravila jsem ti palačinky, tyhle máš ráda ne?" zeptala se Mia a hned pokračovala, aniž by počkala na odpověď, no jo celá Mia. ,,Mám tě pozdravovat od mámy, jo a taky jsem ti přivezla pár pěkných kousků na sebe, musíš si je hned všechny vyzkoušet, ale neboj já ti s tím poradím, kdyby se ti to nelíbilo, můžeme spolu vyrazit a sehnat něco lepšího…. Takovýhle monolog pak pokračoval. Přestala jsem Miu poslouchat asi někde v půlce, to se fakt nedalo. Už mě z ní brněla hlava. Šla jsem si proto lehnout dřív než obvykle. Mia sice trochu brblala, ale nakonec mi popřála dobrou noc a pokračovala ve svém monologu. Ona nepotřebovala diváky. Mluví nejradši sama, dokonce i ve spaní!

*****
Křik, pláč, prosby. A samozřejmě smích. Už zase. Křik zesiluje, je to ženský křik. Něco zakňučí a křik se mění v hysterii. A pak záblesk.

Probudím se, úplně zpocená. Zase ty hrozný sny. Zachvěji se. Je tu docela zima. No jo dveře jsou dokořán, ale řekla bych, že jsem je zavírala. Přehodím přes sebe svetr a jdu se podívat po domě. Třeba je někde otevřené okno a dveře se otevírají průvanem. Najednou do něčeho šlápnu. Je to mokré. Rozsvítím, abych zjistila, co to je. Podívám se na zem a vidím červenou kaluž. Že by šťáva? Pak mi dojde, co to je a udělá se mi špatně. Je to krev! A ta kaluž není jedna, je jich tu víc. Rychle seběhnu dolů do přízemí, tam mě totiž krvavá stopa zavedla. K mojí aspoň malé úlevě to nevede do sklepa, ale do obývacího pokoje. Dojdu tam a se strachem čekám, co najdu. Kaluže krve se stále zvětšují. A pak ve mně zatrne. Na koberci leží Inu, celá zkrvavená a samozřejmě už docela dlouho mrtvá. Hned vedle je pohozená růže. Jen letmo si všimnu její krásně rudé barvy, taková se asi těžko shání. ,,Mio?! Mio!" začnu už docela s pořádným strachem volat svojí sestřenku. Nic. Proběhnu celý dům, ale Mia nikde. Prostě zmizela.


To nikdy neskončí?

14. listopadu 2009 v 8:53 | Yui-chan |  Růže msty
Tváře, všechny ty tváře, ta bledá kůže, mrtvé oči; těla, ta těla, ty nepřirozené ztuhlé pozice a krev, všude jen krev. Smích, ten strašlivý smích a křik, až tuhne krev v žilách a pak kroky, jeden, dva, tři, stále se zrychlují a zase ten smích. Další a další výkřiky zděšení. Někdo běží, nejisté kroky a padá. O co zakopl? Tělo, je to tělo a další, další a tamhle další. A vzadu temný stín a zase ten smích. Směje se, čemu? Snaží se vstát, nejde to, všude je krev. A najednou záblesk. Co se to zalesklo? Čepel, byla to čepel. A pak poslední výkřik. Tělo, padá k zemi, aby už nikdy nevstalo. Snad jeho duše najde klid. Zase ten smích. Stín se přibližuje ke světlu. A záblesk, letí další čepel, která nachází svůj cíl.
Probudím se s výkřikem. Rychle oddechuj, srdce mi bije jak o závod. Jen sen byl to jen sen. říkám si sama sobě. Pohledem na budík zjistím čas. 5:14. No stejně bych za minutu musela vstát. Dojdu do koupelny, kde si opláchnu zpocený obličej. Měla bych si vzít dovolenou, jinak mě už z toho asi klepne. Ty případy jsou otřesné, proč se to stává zrovna tady, proč zrovna tady musí řádí šílenec, který zabijí lidi napotkání. Tenhle měsíc jich už bylo 25. To je neuvěřitelné číslo. S těmito myšlenkami do sebe naházím snídani a vyrazí do práce, směr policejní ředitelství Scarten City.

*****
,,Anori!" probudí mě ze zamyšlení hlas mého kolegy Trena. ,,Co?" odpovím a přemýšlím, jak dlouho jsem ho nevnímala . ,,Poslouchala si mě posledních 15 minut?" zeptá se mě nabroušeně. ,, Ne." Přiznám se a sklopím oči, nechci se hádat, ne dneska. Už se nadechoval, aby začal s kázáním, když v tom do mé kanceláře vtrhla Clare, místní doktorka, která neměla tolik rozumu, aby odsud už dávno odešla. Scarten City je malé městečko na severu Kanady. Většina lidí ani neví, že vlastně existuje. Clare zde vede vlastní ordinaci a pomáhá v nemocnici. Což u ní ale nechápu, pomáhá na patologii. Mezitím co jsem byla ponořená do svých myšlenek se Clare vydýchala a uklidnila alespoň natolik, aby mohla souvisle mluvit. ,,Co se děje Clare?"zeptám se jí uklidňujícím hlasem. ,,Tam, tam venku, je….další mrtvá! Ona tam…tam." Dostala ze sebe Clare než se dala zase do pláče. Mezitím, co jí Tren utěšoval, mi hlavou proudil tok myšlenek: Zase další mrtvá! To snad nikdy neskončí? Proč se to děje zrovna tady? Začala jsem si pokládat stejné otázky jako ráno.Otočila jsem se směrem ke Clare. ,,Clare"promluvila jsem na ní opatrně ,,a kde je?" ,,Há..jovna" dostala ze sebe nakonec. Vyměnili jsme si s Trenem pohled. Pro ostatní naprosto nepřesný polohový údaj, ale pro nás to bylo, jako by nám zadala přesné souřadnice. V našem okolí je jen jedno místo, kde je jaká hájovna. Vysoko nad městem jsou pískovcové skály, obklopené divočinou. Nikdo tam nechodí, proto se jim říká Blank Stones. A úplně nahoře, za hustým příkrovem větví, se schovává malá hájovna. No, ono se to ani nedá nazvat hájovnou, spíš starou rozpadlou boudou, ale místní si oblíbili slovo hájovna. Clare jsme předali našim pracovníkům a sami jsme se vydali na Blank Stones.

*****
,,Počkej na mě!" vydám ze sebe už po hodinové cestě do kopce. Technika stávkuje, došlo palivo, a tak jsme museli jít pěšky. Tren byl asi 10 metrů napřed a plný energie. ,,Můžu tě nést, jestli chceš." Dobírá si mě, ale zastaví se a počká. Ještě 10 minut a jsme na místě. Stojíme před hájovnou. Podívám se na Trena a vezmu za kliku. Dveře se se zaskřípěním otevřou. Vstoupíme dovnitř a hned vidíme tělo. Je to dost hrůzný pohled, ale za tolik let práce si jeden zvykne. Je to ještě mladá holka. Pomyslím si. Uslyším povzdech a otočím se. Tren si prohlíží nástěnku. ,,Ještě nám tu nechal vzkaz." Řekne cynicky a ustoupí směrem k mrtvé. Moc jsem ho nepochopila, tak přejdu k nástěnce. Mezi spoustou starých novinových výstřižků je krví napsán vzkaz: POMOHL JSEM JÍ NALÉZT KLID! Krev mě začne vřít. Tohle snad nemyslí vážně! Ten vrah je fakt psychopat. Otočím se od toho vzkazu, jinak bych tu nástěnku prohodila oknem a jdu za Trenem. Přesně jak jsem sčekala. Pomyslím si. Mrtvá má na sobě stejné znaky, jako všechny ostatní oběti z téhle série vražd. Vlasy rozprostřené do všech stran, v očích děs. Ani se neobtěžuje jí je zavřít. Oběť je nahá, v srdci má velkou bodnou ránu a všude po těle spoustu divných znaků, které se nepovedlo ještě nikomu rozluštit. ,,Ten vrah je psychopat." Pronese Tren mojí dřívější myšlenku nahlas. ,,A vsadím se, že nikde nenajdeme ani otisk, ani vlas, ani částečku kůže, jako obvykle." dodá k tomu. Asi bude mít pravdu. Nikdy se nic takového nestalo, aby se nenašel jediný důkaz, až teď. Policie je naprosto bezradná. Najednou se mi udělalo nějak špatně. Začnu se jakoby propadat do tmy. Slyším smích, přesně takový jako je v mých snech, tedy spíš nočních můrách. Slyším ránu a výkřik a ….

*****
Vidím Anori, jak padá k zemi. Běžím k ní, abych jí chytil. Právě včas, aby se neuhodila do hlavy. V tom se začne až nepřirozeně rychle šeřit. Najednou se zabouchnou dveře a se strašlivým chechotem se otočí klíč v zámku.



no je to taková první povídka, kterou jsem zveřejnila, takže nic moc, tak se pokuste být shovývavý , ale ne, beru jakékoliv připomínky.

Štěňata 2

2. listopadu 2009 v 20:08 | Yuiko |  Bettynka
Tak štěňátka sice už nemáme, ale našla jsem pár fotek z jejich posledního týdne u nás.

Pohled ,,já to nebyl".

Njn, to hraní je tak strašně únavný.
Vzadu máme naší oblíbenou hračku, ruličku od utěrek a taky jednoho číňana Budulínka.

Mňamička XD

Se setřenkou, původně do časáku.
Jdu věšet prádlo, kde jsou kolíčky??
Žádný, já to pověsim!

Tak ne, až příště, teď si dáme Deli!