,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Březen 2010

Legendy

24. března 2010 v 20:32 | Yui-chan |  Růže msty
Tak vám sem dávám pokračování, snad to pochopíte a nebudete v tom mít už takovej bordel. Nebo možná budeme mít ještě větší XD. Tak čtěte a uvidíte sami:

Po zbytek dne jsem byla jako na trní. Tren měl spoustu práce a já ho nechtěla rušit, takže jsem si prohlížela dům. Musela jsem uznat, že byl velice vkusně zařízený. V šest hodin mě hlad donutil vydat se do kuchyně. Ještě než jsem tam došla, ucítila jsem nějakou úžasnou vůni. Nakoukla jsem dovnitř a viděla Trena u sporáku, jak vytváří něco, co vypadalo i voněla nádherně. "Doufám, že máš hlad" řekl s úsměvem, když mě zahlédl. "Jako vlk" odpověděla jsem žertem a sedla si ke stolu. Večeře byla opravdu skvělá. Mezitím, co on uklízel nádobí, já se byla opláchnout. Když jsem vyšla z koupelny, nekoukala jsem před sebe a narazila do Trena, který stál hned vedle dveří. "Koukej na cestu" řekl něžně a objal mě. "Promiň" usmála jsem se a políbila ho. "Tak, povíš mi to už?" zeptala jsem se ho. "No jo" povzdechl si a vedl mě zase nahoru. Nešli jsme až dozadu, kde měla pokoj Airine, ale kousek blíž. "Prosím" pustil mě Tren do svého pokoje. Rozhlédla jsem se kolem. Na jedné stěně bylo veliké okno, kterým by, podle Trena, měla být vidět řeka a les za chaloupkou, kdyby venku nebyla úplná tma. Hned pod oknem byl psací stůl s počítačem a nějakými papíry. U vedlejší stěny byla černá pohovka a naproti ní televize. V dalším rohu stálo pořádné stereo a v posledním rohu velká tmavá šatní skříň. A samozřejmě taky postel, ale k mému údivu manželská. Na první pohled tedy naprosto normální klučičí pokoj. Jenomže tenhle byl na rozdíl od ostatních pánských pokojů stejně útulný jako zbytek domu, vlastně jsem se tu cítila nejbezpečněji. V pokoji měl na kluka nezvykle uklizeno, až na typické košile, přehozené přes opěradlo židle a sem tam nějaká knížka, nebo obal od CD. No a taky ty barvy. Celý pokoj byl sladěn do černo-šedo-bílo-modré, včetně koberců, tapet, obrazů, povlečení a prostě všech doplňků. Každý kousek pokoje do sebe perfektně zapadal. "Prohlídka dokončena?" ozvalo se za mnou a já přemýšlela, jak dlouho už tu stojím. "Víš o tom, že tohle je nejhezčí pokoj v celém domě?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou, i když to sama nesnáším. "Díky, navrhoval jsem to sám, i když radši to neříkej Airine, vadí jí ta kombinace barev, no a vlastně úplně všeho." Zasmál se a sedl si na pohovku. Poklepal na místo hned vedle sebe. "mě se to ale líbí." Řekla jsem a sedla si na druhý kraj pohovky. "Bude to dlouhé?" zeptala jsem se "No chtěl jsem to vzít od začátku, ale můžu to zkrátit." Odpověděl. Zkřížila jsem nohy do tureckého sedu a rukama objala jeden polštář z pohovky. "Mám čas" Usmál se, přisunul se kousek blíž a na chvilku se zamyslel. "kdybys něčemu nerozuměla, tak mě zastav" upozornil mě a začal mi bezmyšlenkovitě jezdit prsty po noze a při tom přemýšlel. Napadlo mě jestli vůbec ví, že to dělá "Co všechno o mě víš?" zeptal se najednou a trochu mě tím překvapil "No, moc ne, asi akorát, co jsem se dozvěděla teď, že jsi prostřední ze tří sourozenců. Jo a taky, že máš perfektní schopnost objevit se tam, kde by se mi mohlo něco stát." odpověděla jsem. Přišlo mi toho hrozně málo, ale on o sobě nikdy moc nemluvil. "To toho moc nevíš" konstatoval Tren. " A samozřejmě to není tvoje vina." dodal rychle. "Ale nevšimla sis někdy, že jsem trochu jinej než ostatní?" zeptal se najednou zase vážně. "Jsi mnohem hezčí, než všichni ostatní." Netrpělivě zavrtěl hlavou. "Dobře, začnu teda u tohohle. Já nejsem až tak úplně člověk. Slyšela jsi někdy pojem shinigami?" Trochu mě vyděsil "No znamená to anděl smrti?" "Ano přesně tak. Ale nemusíš se bát, já nejsem shinigami" řekl když spatřil můj výraz. Trochu jsem se uklidnila. "No, takže andělé smrti se starají o duše zemřelých, které se nedostanou ani k andělům ani k démonům. Dostat se k nim je asi to nejhorší, co tě může potkat, protože jsou velmi nerozhodní, vlastně rozpolcení mezi dvěma světy a do stejného stavu zatáhnou i svoje duše, o které se mají starat. Bohužel se k nim dostane mnohem víc duší, než bychom si přáli." "Takže posmrtný život existuje?" "Ano, i když já bych to životem nenazval. "A je pravdivá i reinkarnace?" "Občas se to stane" připustil "Nemyslela bych si, že to tak opravdu je, což nás přivádí zpátky k tobě" čekala jsem napjatě, co z něho vypadne. "No, v našem jazyce jsem shikuma, něco mezi démonem a andělem smrti. Starám se o lidi, aby se jejich duše nedostaly na scestí, které vede přímo k shinigamim. Většinou se k nim moc nehlásím, jenom jim nepřímo pomůžu se správně rozhodnout." "A kolik máš teď svěřenců?" "Dvě meerta, čtyři meertal…" zpozoroval můj káravý pohled. "Promiň, dvě svěřenky, čtyři svěřence a ….a tebe." "Mě?" vykulila jsem na něho oči. "Ano tebe, ale u tebe jde o něco trochu víc, k tomu se dostanu." Trochu mě to znervóznilo, ale snažila jsem se to schovat. "Je vás hodně?" "Celkme ano, spoustu si jich už potkala, ale protože patříš pode mě, drželi si odstup." Začínal mě znervózňovat čím dál, tím víc. "Bratrstvo je taky jako ty?" "Ano, ale oni nikoho nechrání, jen na nás dohlížejí a dávají nám nové svěřence." "A proč Bratrstvo i tvoje rodina mají takovou kávovou barvu očí a ty takovou zvláštní modrou?" Ani nevím proč mě zrovna tenhle detail zaujal. Upřel na mě modré oči, asi abych se mohla přesvědčit o svých slovech "Ty sis všimla?" zeptal se nervózně. Přikývla jsem a čekala na vysvětlení. "Víš, náš táta byl anděl. Na ostatní sourozence se přenesla jen Juanina podstata, ale na mě z části ta jeho. Nevím proč to tak je." Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Začalo mi být chladno. Všiml si toho ve stejnou chvíli jako já. Natáhl se pro jednu z košil s dlouhým rukávem, kterou měl přehozenou přes židli a zabalil mě do ní. Strčila jsem si ruce do rukávů, vrhnula je, aby mi nebyly dlouhé a než bych čekala až si ji sama vyhřeju, přitulila jsem se k Trenovi. "No tak dál. Abys věděla, to stvoření, které tě napadlo byl démonek, v tvém případě posedlý." "Čím?" "Démonem" "Mezi démonem a démonkem je rozdíl?" "Ano" zasmál se "a velký. Démoni vypadají jako lidi. No a démonci jsou spíš takový vyspělejší zvířata, která jsou ale pomocná nám shikumám. A teď k tobě. Mezi světem démonů, andělů a andělů smrti je odvěký spor o duše. Mezi nimi ještě stojíme my, kteří vlastně pomáháme spíše andělům. Nelíbí se to démonům, nelíbí se to ani andělům, protože si myslí, že jim dáváme málo duší. Nejhůř jsou na tom shinigami, protože těm nechceme dávat duše vůbec. Jak už jsem říkal trvá to dlouho a stále to nevede k výsledkům. Všechny strany tedy začaly volit radikálnější prostředky. Zachází to tak daleko, že se do toho vztahuje i svět lidí. Zemětřesení na Haity nebylo způsobené výbuchem spoky, ani posunem litosférických desek, byla to potyčka mezi dvěmi rodinami andělů a démonů. No a ještě ke všemu, stejně jako u lidí, existují hodní a zlí andělé, hodní a zlí démoni a tak. A ady do toho konečně vstupuješ ty. Dávná věštba nám určila, že přijde někdo, kdo tohle všechno vyřeší. Podle znamení jsme poznali, že se jedná o tebe. Dostal jsem tě na starost, abych se o tebe postaral. Bohužel jsem v tom moc úspěšný nebyl." Povzdechl si a ignoroval můj nakvašený výraz. "Teď víme, že andělé jsou na naší straně a vítají tvůj příchod. Většina démonů také a s tou druhou půlkou se vyjednává. Horší je to s anděly smrti. Ty se s tebou nechtějí smířit, berou to jako křivdu. Ale neboj, postarám se o to, aby se ti už nic nestalo!" sliboval "Trene!" řekla jsem přísně a vzala jeho obličej do dlaní "nikdy se mi nic nestalo" řekl a jsem pevně. "Aha, jenom tě dneska odpoledne málem zabili." Řekl kysele "Nic se mi nestalo" opakovala jsem znovu "Ale mohlo. A byla by to moje vina. Musím tě chránit, protože jsi až moc důležitá." Tohle už mě vážně namíchlo. "Takže tím mi naznačuješ, že ty klidně můžeš položit svůj život na mojí ochranu a já se na to budu jenom koukat, protože jsem moc důležitá? To samé dělala i Mia, že jo? "Nikdy jsem…." Začal se bránit, ale umlčela jsem ho rázným vytáhnutím jeho pravé nohavice. Přejela jsem mu prstem po jizvě, která se mu táhla přes celé lýtko. "A tohle je co?" zeptala jsem se se zvednutým obočím. "Nic" rychle si tu nohavici stáhnul. "Trene řekni mi to! Jak se ti to stalo?" "To není důležité, já myslel, že chceš vědět o sobě?" vyhnul se elegantně mé otázce. "Dobře, ale stejně mi to řekneš." Vzdala jsem to. Prozatím. "Takže co s tím mám dělat?" zeptala jsem se. "To nevíme." Odtáhla jsem se. "Co?" "Nevíme to." Zopakoval mi klidně. "Hm, aha" zase jsem se o něj opřela. Taky dobrý, něco po mě chtějí, ale absolutně neví co. "Až Bratrstvo vyřeší toho démonka, vezmu tě k Dantem. Ten by nám mohl třeba něco poradit." Vysvětlil. " Kdo je Dante?" "Promiň.." začal zase tímhle slovem "Neomlouvej se pořád, není tvoje vina, že jsem mírně nechápavá." Zasekla jsem ho. "Dobře" usmál se "Dante je starý kmet, který stál u zrodu naší říše. Hodně toho viděl i slyšel. Právě proto si myslím, že právě on by nám mohl poradit." "To musí být už hodně starý" konstatovala jsem "Ano, ale nevypadá na to" usmál se znovu. "Jak starý jsi ty?" napadlo mě najednou. Nepřišel mi o moc starší než já, ale vzhledem k tomu, co jsem se dnes dozvěděla o jeho existenci jeden nikdy neví. "Hodně, ale to teď není důležité" "A povíš mi to někdy?" "To víš že jo." Pohladil mě po rameni,ale bylo na něm vidět, že se o tom moc mluvit nechce. "A kde žije?" vrátila jsem se zpátky k tématu. Dneska jsem položila nejvíc otázek za celý svůj život. "Asi tak 6 dní cesty odsud, no i když s tebou dýl" odpověděl "Tss" zasyčela jsem uraženě. "No ještě mi řekni, že vydržíš celý den v sedle" zeptal se s úšklebkem. "To ne" připustila jsem. "Tak vidíš a neodmlouvej" zašeptal mi do ucha. "Rozkaz lásko!" zavrněla jsem smyslně. Několikrát mě políbil a pak se zeptal. "Už žádný otázky?" "Samozřejmě že spousta" řekla jsem se škodolibým úsměvem a on se zašklebil. "Tak se ptej" pobídl mě "Tak třeba ti prodavači.." nedokončila jsem otázku, ale on mě pochopil. "Ten kluk byl démon, ale nebyla to jeho pravá podoba, normálně jsou velmi hezcí" "Jako ty?" zvedl jedno obočí. "Já?" zeptal se a já přikývla. "To záleží na tom, jak se na mě díváš, ale podle mě jsou mnohem hezčí." Přešel můj nesouhlasný výraz "A ta dívka?" zeptala jsem se a spolkla jedovatou poznámku, co si myslím o jeho vzhledu a o vzhledu všech ostatních. "To byla upírka." "Oni existují upíři?" zeptala jsem se poplašeně. "Klid, existují, ale tobě neublíží." Chlácholil mě. "Ale ty si mluvil jen o čtyřech národnostech." Byla jsem z toho trochu zmatená. "Mluvil jsem o těch, které souvisí s tebou. Samozřejmě existují upíři, elfové, vlkodlaci, ale ti se o nás nestarají, stejně jako my o ně. Přejí si jen, aby tenhle spor už konečně skončil a oni měli klid….Ještě něco chceš vědět teď? Nebo už to počká do zítřka? Je dost pozdě a ty musíš být unavená." Měl pravdu, víčka už mi klesala. Byl to náročný den. "Jenom poslední. Můžu spát u tebe?" zeptala jsem se. Po tom, co mi dnes řekl, jsem měla takovou nejistotu, že je se mnou tak blízko jenom proto, aby mě mohl lépe chránit. Tren se zamračil. "Samozřejmě, proč si myslíš, že je tu tak velká postel?" "A nevadí ti to?" ptala jsem se stále s tou samou úzkostí. "Nevadí" odpověděl, ale stále se mračil. "Nevypadáš moc nadšeně. Můžu spát někde jinde, třeba s Airine." Moje nejistota se začala utvrzovat. "Řekl jsem, že mi to nevadí. Budu rád" odpověděl "Tak proč se pořád takhle tváříš?" "Protože jsem ti asi ještě neřekl, že jako tvůj meertalen si můžu prohlížet tvoje myšlenky. A ty tvoje jsou právě teď naprosto absurdní." Řekl mi vztekle. Takhle naštvanýho jsem ho ještě nikdy neviděla a začala jsem se ho docela bát. Jen co jsem pomyslela na tuhle emoci, strach, jeho tvář se uklidnila. "Promiň nechtěl jsem tě vyděsit." Omlouval se mi upřímně.
Opět vysvětlivky:
Dante - starý kmet, stál u zrodu země (jak to bylo se ještě dovíte), všichni k němu chodí pro rady
meertal - svěřenec

Bratrstvo

18. března 2010 v 21:03 | Yui-chan |  Růže msty
Tak tady sem házím pokráčko, rychleji už to opravdu nešlo. Asi vám v tom teď udělám ještě větší bordel, než v tom máte, ale to je záměr. Na konci bude malá rekapitulace postav a taky vysvětlení pojmů, takže doufám, že to pochopíte XD. Přeji krásné počtení:

Najednou se rozrazily dveře a toho tvoru strhl stranou nějaký cizí muž a začal se s ním prát. Mě objaly zezadu něčí paže a já, vynervovaná z předchozího dění, jsem zapažila a docela tvrdě toho za sebou udeřila loktem do břicha. Uslyšela jsem syknutí, ale ty paže mě nepustily. Začala jsem sebou házet, kopat a škrábat "Anori přestaň!" zahřměl mi do ucha Trenův hlas. Úplně jsem ztuhla, když mi došlo, koho jsem to právě celou dobu mlátila. "Musíme odtud, pevně se mě drž." Řekl stále tak odtažitě. Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. Tvářil se dost nakvašeně, takže jsem se k němu radši pevně přitiskla a schovala si obličej. Tren začal odříkávat verše v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Najednou už jsme neseděli na koberci hotelového pokoje, ale na sluncem zalitém trávníku. "Už je po všem můžeš se pustit." Řekl Tren už o dost něžněji. Kousek jsem se odtáhla, ale prsty jsem z jeho košile nesundala. "Jak moc se na mě zlobíš?" pípla jsem nesměle. "Strašně moc." Odpověděl, ale přitom se smál, takže jsem vydechla úlevou. "Omlouvám se, já…" začala jsem, ale on mě přerušil "To je v pořádku, já to chápu. Nic si z toho nedělej."konejšil mě. "Jak moc jsi to schytal?" zeptala jsem se teď už docela ustaraně. Vážně jsem mu nechtěla ublížit. Vzpomněla jsem si na slova toho tvora, co říkal o Trenovi, teď jsem jim začala přikládat mnohem větší význam. Tren mlčel, takže jsem usoudila, že je to asi hodně špatné. "Máš ostrý lokty." uchechtl se "Já myslela spíš pozdějš." Podívala jsem se na něj teď pozorněji a všimla si těch škrábanců, co měl na krku a jeden velký na tváři. "Pro příště si budu muset pamatovat, že tě mám držet pevnějš, aby ses nemohla bránit." znovu se zasmál. "Ukaž." Pomalu jsem se k němu naklonila a každý ten škrábanec na krku políbila, ten na tváři jako poslední. Než jsem se stačila zase odklonil, otočil hlavu a políbil mě na rty. Ten pohyb byl tak rychlý, že když mě pustil, ještě chvilku jsem tam seděla, než mi to docvaklo. "Pojď" řekl Tren a vytáhl mě na nohy. Vedl mě přes trávník ke kamennému domku, který vypadal úplně jako z pohádky. Otevřel dveře a táhl mě za sebou dovnitř. "Dobré odpoledne" pozdravil dvě ženy a jednoho muže, kteří seděli za stolem. Všichni vzhlédli a s úsměvem mu odpověděli. Ta starší žena potom vstala, objala Trena a políbila ho na obě tváře. "Dobrý den." Pípla jsem nesměle. Stála jsem schovaná za Trenem, protože až teď mi došlo, že jsem pořád zabalená jenom v tom ručníku. "Ale, ale! Koho pak jsi si to přived bráško?" zeptal se, jak jsem si teď všimla, chlapec hrozně podobný Trenovi. Vstal a přistoupil blíž, stejně jako ta dívka. Zvědavě jsem si všechny prohlédla a pohlédla na Trena. Ten si povzdechl a postrčil mě blíž k nim. "Anori, tohle je Nik, můj starší brácha." Řekl. Nik se usmál,pak mě objal a políbil na obě tváře stejně jako ta žena před chvilkou Trena. As je to nějaká zdejší tradice. "tohle je Airine, moje mladší sestra." Pokračoval v seznamování. I ona mě přivítala podle zdejších tradic a přátelsky se usmívala. "no a tohle je Juana, naše máma." Dokončil. Juana mě objala a zašeptala "Vítej dítě." Tren si mě pak přitáhl k sobě a řekl ostatním "Jak už všichni víte tohle je Anori, moje meerta lurue." Všichni se zasmáli, i když já nevěděla čemu. Juana se pak na mě podívala "Dítě, co to máš na sobě?" zeptala se. Zčervenala jsem a nadávala si, že jsem se v hotelu nepřevlékla. "Neměli jsme moc času balit. Airine, mohla bys jí něco půjčit?" zeptal se Tren. "Jasně, pojď." Zajásala Airine a už mě táhla po úzkém schodišti nahoru. Minula několik pokojů a zavedla mě do svého, velmi útulného pokoje. "Co u vás ženy nosí nejčastěji?" zeptala se mě a otevřela velkou šatní skříň. "No asi jeany, nebo jiný kalhoty." "To se mátě, u nás ženy kalhoty nosit nesmí." Povzdechla si smutně a začala hledat ve skříni. Po neuvěřitelně dlouhých 45 minutách, mi konečně dovolila obléknout se podle sebe. Vybrala jsem si bílou sukni, do půli lýtek, s hnědým páskem a k tomu světlý živůtek. "hm, zajímavá kombinace, ale je to hezký." Řekla uznale Airine, když mě přišla zkontrolovat, co mám na sobě. Sešla jsem dolů a soustředila se na chůzi, protože ty jejich boty měli zvláštní podpatky. U stolu seděli Tren a Nik a o něčem diskutovali. Když mě zahlédli Nik se usmál "To jste tam byli jenom takovou chvilku?" vrhla jsem na něho vražedný pohled, protože mi došlo, že mě tam poslali schválně. Nik se zasmál "Zajímavá kombinace." Řekl a odešel s Airine z místnosti. Když jsme osaměli přešla jsem k Trenovi a on si mě přitáhl do klína. "Moc ti to sluší." Zašeptal a políbil mě na ucho. "Myslíš?" "Vážně věř mi." Copak se mu dalo nevěřit? "Ale je to zvláštní kombinace" řekl po chvilce. "Co s tím všichni pořád máte?" zeptala jsem se už docela uraženě. Ať laskavě nechají můj styl na pokoji. "No, u nás ženy nosí živůtek k takovým těm nabíraným sukním, a pásek k šatům, ale tohle je taky hezký." Dodal rychle, když zachytil můj pohled. "Můžu se jít převlíknout." Řekla jsem a začala se zvedat. Pevně mě stisknul a nikam mě nepustil. "Nikam nejdeš, mě se tohle líbí." "Aby tě ještě nepomluvili, že se neumím oblékat." Popichovala jsem ho. "Čert je vem." Zamumlal a políbil mě. "Ehm" ozvalo se za námi odkašlání. Odtrhla jsem se od Trena a hodila další vražedný pohled směrem k Nikovi. "Trene, Airine i Juana si myslí, že bychom měli jít hned." Řekl. "Dobře, tak půjdeme." Odpověděl Tren odevzdaně a začal se i se mnou zvedat. "Trene, kam jdeme?"zeptala jsem se a vzala ho za ruku. "Jdeme si promluvit s Bratrstvem, pak už by se nemělo stát, že by na tebe zase někdy zaútočil." Odpověděl a vedl mě ven. Před chalupou stáli čtyři nádherní koně, připravení k jízdě. "To pojedeme na tomhle?" zeptala jsem se nevěřícně. "Co ti vadí na koních?" zeptala se trochu uraženě Airine. "No, nic, ale nikdy jsem na tom nejela." Všichni se zase zasmáli a ladně se vyšvihli na koně. Nevěřícně jsem zírala. Tohle chtěj i po mě? Tak to si počkaj. Velmi pomalu jsem přešla k černému koni, na kterém seděl Tren. Bylo to nádherné zvíře, statné, ale přesto s ladnými křivkami. "Nechtěl bys mi třeba pomoct?" zeptala jsem se kysele. "Samozřejmě" odpověděl s okouzlujícím úsměvem. Něčí paže mě zezadu popadly a vyšvihly do sedla před Trena. Vyjeveně jsem se otočila a viděla Nika, jak znovu nasedá na svého koně. Sedělo se mi docela dobře, i když jsem měla sukni a seděla obkročmo. Tren pobídl koně k pohybu. Křečovitě jsem rukama i nohama sevřela sedlo. "Anori, uvolni se a chyť otěže." Zašeptal "Co? To ho mám jako řídit?" "Ano a je to ona, Dafiné." "Aha, promiň" řekla jsem a pohladila ji po krku. "Tak můžeme?" zeptal se Nik netrpělivě. "Niku, Anori ještě neumí jezdit na koni, tak na ni tolik nepospíchej" napomenula ho Juana. Už jsem jí chtěla poděkovat, když Tren pobídl Dafiné k rychlému cvalu. Držela jsem pevně otěže a soustředila se na cestu. Tren mi pomáhal s jejím řízením. "Zastav ji." Řekl a já opatrně přitáhla otěže k sobě. Dafiné pomalu zastavila "Výborně" ozvalo se za mnou. Tren seskočil na zem a nastavil náruč. Opatrně jsem se sesunula přímo do jeho nastavených paží. Něžně mě postavil a otočil mě směrem k velkému domu. Stejně jako domek Třenový rodiny byl i tenhle kamenný, ale vypadal spíš jako zámek. Juana mě objala kolem ramen. "Musíme ti teď vysvětlit pár věcí." Řekla pomalu. "Je to moc důležité, tak pozorně poslouchej" přidal se nik. "předstoupíme před Bratrstvo, to je něco, jako u vás Parlament. Takže tady je pár pravidel:
1)Nikdy nemluv, pokud tě sami nevyzvou.
2)Oni ti budou tykat, ale ty jim ne. Musíš
jim vykat na prokázání úcty.
3)Když se tě budou ptát na jméno, musíš ho říct celé
4)Když nebudeš vědět, co odpovědět, nebo když nebudeš rozumět, co
ti říkají, zeptej se Trena, on je tvůj meertalen.
Je to všechno?" dokončila Airine. "Chápeš to všechno?" zeptal se Tren a objal mě pevněji. "No asi jo, jenom jedna věc. Co u vás znamená celé jméno?" zeptala jsem se jich "Dobrá otázka. Je to křestní, jestli máš druhé, příjmení a u tebe ještě příjmení tvého meertalena." Odpověděla Juana. "Dobře a co je to meertalen?" všichni se podívali nejdřív na Trena, než mi Nik odpověděl "Znametá to ochránce nebo opatrovník, i když u tebe by to měl být spíš meertalen lurue!" zasmál se Nik a Tren mu uštědřil ránu do ramene. Než jsem se stihla zeptat, co znamená lurue, byli jsme už na cestě k Bratrstvu. Zaklepali jsme na těžké dubové dveře, které se hned na to otevřely. Tren mě vzal za ruku a vedl mě dovnitř. Šli jsme dlouhou chodbou, ve které nebylo nic jiného než tlustý koberec a na stěnách různé portréty. Přemýšlela jsem, kdo to na nich je. Na konci této chodby byly další dveře, před kterými jsme se zastavili. "Musíme počkat, až nás vyzvou." Vysvětlil Tren a stiskl mi ruku. Povzdechla jsem si a čekala. Připadalo mi to jako věčnost, než nás konečně pustili dál. Vstoupili jsme do velké síně, osvětlené spoustou lustrů. Na zemi ležel zase ten samý tlustý koberec jako na chodbě. Místnosti dominoval velký stůl s dvanácti židlemi, které byly kromě jedné obsazeny muži v černých pláštích, sepnutých zlatou sponou ve tvaru orlího pařátu. Ostatní vybavení už bylo jen velice skromné. "Vítejte" řekl ten, který vypadal nejstarší a všechny si nás obezřetně prohlédl. "Můžeme znát důvod vaší návštěvy?" zeptal se ten vedle. "Důvodem je tato žena" řekl Tren a postrčil mě dopředu. "Tvoje jméno?" zeptal se další z nich "Ehm…Anori leona Hokaido… Natori" vysoukala jsem ze sebe a pohlédla na Trena, jestli jsem to řekla správně. Ten jen přikývl a pousmál se. Ten nejvyšší se taky usmál "Aha, takže to jsi ty? Vidím, že jsi byla dobře poučena o našich zvycích" řekl a znovu si mě prohlédl. "To je ta, kterou nám určila věštba?" zeptal se jeden a ostatní jen přikývli. Umínila jsem si, že jestli mi to nevysvětlí tady, došlápnu si na Trena, abych už konečně věděla, k čemu mě ta věštba určila. "A co tě přimělo ji jsem přivést Trene Anthony Natori?"zeptal se zase ten nejstarší, čímž všechnu pozornost převedl na sebe a Trena. "protože byla napadena…." Začal Tren, ale jeden ho přerušil "Jsi přece její meertalen nebo ne? Co s tím máme dělat my? Tohle je přeci tvoje starost." Vytkl mu. "Uklidni se a nech ho domluvit." Uklidňoval jiný. Nejstarší pokynul Trenovi, aby pokračoval. "Napadl ji démonek. A věděl o ní, že je tou vyvolenou. Oni by to ale vědět neměli." Řekl Tren a mě hrozně překvapilo, jak mohl vědět, co mi to stvoření říkalo? Bratrstvem proběhl šum a vypadalo to, že je ta zpráva dost rozrušila. Začali si mezi sebou povídat a Tren mi povzbudivě stiskl ruku. "Tak tuhle novinku jsme ještě neslyšeli, něco s tím uděláme." Řekl ten nejstarší "Prosím" ozvala se Airine a když dostala pokyn, pokračovala "proč by na ni démonci útočili? Stojí přece na naší straně." Dořekla. "Možná se o ní dozvěděli a dostali z ní strach." Řekl jeden a ostatním se tenhle nápad zřejmě líbil. "Anori Leono, řekl ti ten démonek ještě něco?" zeptal se nejstarší. "No, řekl že mě musí zabít protože jsem vyvolená, a že když se mu to nepovede bude muset Mia trpět a …." Zasekla jsem se, protože jsem jim nechtěla říct, co jsem se dozvěděla o Trenovi "a taky mluvil v množném čísle a když jsem se zeptala kdo, tak rychle změnil téma" dořekla jsem. Bratrstvem to znovu zašumělo, teď už o poznání hlasitěji. "A nepřišlo ti na něm něco zvláštního?" zeptal se některý. "No nikdy jsem žádného jiného neviděla, ale asi není normální, že měl červené oči." Konstatovala jsem "Červené?" ozvalo se nevěřícně "Ano, karmínové rudé." Tázavě jsem se podívala na Trena, proč je to tolik zaskočilo? "Takže tu máme co dělat s posedlým démonkem a možná je jich víc." Konstatoval ten nejstarší. "Trene Antony, ona už ví, o co se jedná?" zeptal se a pokynul směrem ke mně. "Ne" odpověděl Tren utrápeně. "A kdy jí to hodláte zdělit?" vyjel na něj jiný "Doufám že brzy, nebo jí to budeme muset vysvětlit my." Dodal ještě "Vysvětlím jí to ještě dnes" řekl Tren tvrdě. "V tom případě můžete jít." Propustil nás ten nejstarší. Tren mě otočil a rychle mě táhl pryč z místnosti. Venku naskočil na Dafiné, mě vyhodil za sebe a rozjel se domů. Ani nepočkal na ostatní. "Trene?" snažila jsem se obrátit jeho pozornost na sebe "Co se děje? Proč se zlobíš? Je to kvůli mně?" ptala jsem se. Ignoroval všechny moje otázky. Když jsme dojeli na místo seskočil z koně a šel směrem k domu. Chtěla jsem jít za ním, takže jsem chtěla taky seskočit, ale moje nešikovnost mi moc nepomohla. Zasekla jsem se nohou o sedlo a začala padat po zádech. Čekala jsem tvrdý dopad, který nepřišel. Tren mě zase včas chytil, zajímalo by mě, jak to dělá. Místo aby mě pustil, jak jsem to čekala, mě pořád držel v náručí a tiskl k sobě. Cítila jsem jak se jeho zrychlený dech začíná uklidňovat. "Samozřejmě, že se nezlobím na tebe. Jenom mě …rozčílilo něco, na co naráželi"vysvětloval. Chtěla jsem vědět co, ale zároveň ho nechtěla naštvat, takže jsem raději mlčela. "Pojď dovnitř" zvedl nás a táhl mě k domu. "Počkej Trene, co to mělo znamenat, co mi máš vysvětlit?" sice jsem ho nechtěla naštvat, ale moje zvědavost zase zvítězila. "Vysvětlím ti to večer" otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. "A kde jsou ostatní?" ptala jsem se pořád "Řekněme, že nám nechali trochu soukromí. Mysleli si, že budeš vyvádět." "Proč?" "Protože jsem ti nic neřekl, i když jsem to věděl celou dobu." "Trene, já tomu vůbec nerozumím, co to říkáš?" "Teď si chvilku odpočiň a já ti to večer všechno vysvětlím." "Dobře" vydechla jsem rezignovaně a nechala ho, aby to udělal jak chtěl.
Možná v tom máte trošku zmatek, ale zvyknete si, tady je seznam jmen a taky vysvětlení pojmů:
- Juana = matka Trena, Airine a Nika
- Airine = Trenova mladší sestra
- Nik = Trenův starší bratr
- Dafiné = Trenův kůň (v překladu znamená "vznešená")
- meerta = chráněnka
- rue = láska
- meerta lurue = chráněnka a zároveň milenka (tak nějak by se to dalo přeložit)
- meertalen = opatrovník
- meertalen lurue = opatrovník a zároveň milenec (ale to jste už asi pochopili :D)
- leésa = předmět (nejčastěji něco malého, co se dá nosit stále při sobě), do kterého se ukládá energie, kterou pak vlastník může kdykoliv využít.
Jestli jsou mezi vámi takový nadšenci, kteří by chtěli vědět, jak se řeknou další slova (nebo třeba jenom chraněnec a opatrovnice) dočkáte se v dalším díle. Peo ostatní: nebojte budou zase vysvětlivky a časem si zvyknete XD
růže msty
růže msty
Jestli jste to nepoznali, tak tohle je Dafiné (ano, opravdu je to Fríský kůň)

Miluji tě

18. března 2010 v 11:40 | Yui-chan |  Růže msty
No malé upozornění tenhle článek je +18, tak to respektujte a když ne, tak si pak nestežujte, že jste to nevěděli. Jinak přeju pěkné počteníčko a pokusím se sem hodit hned pokračování, aby jste mě nezabili XD

Dopadla jsem docela tvrdě, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Jedinou věcí na kterou jsem dokázala myslet, byl tenhle okamžik a hlavně muž, o kterém jsem věděla, že ho miluji, a který si právě sedl ke mně a v očích mu hořely plamínky nedočkavosti. Rozepnula jsem si mikinu a chtěla si ji sundat, ale on mě zastavil "Já sám!" řekl a začal ze mě oblečení přímo strhávat. Musela jsem se smát, protože mi připadal jako malé dít, které se nemůže dočkat až dostane svojí oblíbenou hračku. Nechtěla jsem být pozadu, takže jsem mu začala rozepínat košili. Moc mi to nešlo, ale nakonec jsem si s těmi malými knoflíčky přeci jen poradila. Pro změnu on měl zase problémy s mojí podprsenkou, marně hledal zapínání vzadu. "Ve předu lásko"zašeptala jsem mu do kůže na krku kde jsem ho právě líbala. "Aha, díky" řekl s úsměvem a v tu chvíli jsem ji na sobě neměla, cítila jsem jen jeho prsty, které mi kroužily po obvodu prsou. Byla jsem tak vzrušená, že mi bradavky ztvrdly hned. Trochu jsem zčervenala, protože moje tělo dávalo Trenovi najevo, že ho chce, víc než bych si přála. Určitě z toho musel poznat, že jsem v tomhle oboru ještě nezkušená, ale očividně mu to nevadilo. Jazykem mi laskal bradavky, i když už neměly jak víc ztvrdnout, přitom mi rukama rozepínal jeany a začal mi je stahovat. Chtěla jsem mu pomoc, takže jsem se nadzvedla, aby je mohl rychleji sundat. Přitom jsem se ale otřela o jeho rozkrok a ucítila, jak se jeho mužství probírá k životu. Rozhodla jsem se tedy, že mu uvolním cestu a rozepnu mu kalhoty. Pásek mi ale dělal trochu problém. Rezignovaně jsem si povzdechla. Cítila jsem, jak se jeho rty roztáhly do úsměvu a mě bylo jasné, že se mou nezkušeností královsky baví. Kousek se ode mě odtáhl a rozepl si kalhoty sám. Teprve teď jsem si všimla, jak perfektně vypracovaná jeho postava. Užasle jsem se posadila a přejela mu rukama po svalech na břiše. Pomalu jsem se naklonila a začala ho líbat na prsa. On mě mezitím hladil po zadečku a líbal do vlasů. Instinktivně jsem mu políbila bradavku a jemně za ni zatáhla. Připadala jsem si trapně, protože jsem absolutně nevěděla, jak to mám dělat. Jeho tichý, slastný sten mě ale přesvědčil, že to dělám správně. Cítila jsem, že vlhnu, měl ode mě mokré celé stehno, ale vlastně si za to mohl sám, protože mě jím dráždil. Přitáhl si mě blíž "Jsi připravená?" zeptal se a zavadil mi rty o ušní lalůček. Nebyla jsem schopná vydat ze sebe hlásku, takže jsem přikývla. Pomalu ze mě sundal i poslední zbytky oblečení a posadil se se mnou. Věděla jsem, co chce dělat. O téhle poloze se říkalo, že pomůže prvnímu sexu. A u mě byl první. Přišlo mi, že si to uvědomuje, a proto trochu zpomalil, když cítil jak jsem ztuhla. Samozřejmě jsem věděla, že to bude možná bolet, ale když to teď mělo přijít, dostala jsem strach. "Uvolni se." zašeptal. Teprve teď jsem si uvědomila, že mu zarývám prsty do ramene. Povolila jsem sevření a v tu chvíli jsem cítila jeho prst, jak proniká dovnitř. Zachvátil mě neznámý, ale nádherný pocit. Políbila jsem ho pod čelist a on to bral jako povel, aby přidal ještě jeden. Neubránila jsem se hlasitému výdechu. Jedním pohybem zbavil i sebe posledního oblečení a já chvíli ohromeně zírala na jeho nádherné mužství. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a čekala. Jak do mě pronikal, necítila jsem žádnou bolest, na kterou jsem byla připravená. Prostupovala mnou taková rozkoš, která se ani nedá popsat. Tren mě trochu nadzvedl a zase posadil. Projela mnou další vlna vzrušení a já se začala pohybovat sama. Dusila jsem svoje vzdychy o jeho rameno, zatím co on se těmi svými nijak netajil. Začala jsem přidávat na rychlosti, jak jsem cítila, že už se to blíží. Ani Tren už nevydržel sedět na místě a pohyboval se spolu se mnou, čímž moje vzrušení ještě vystupňoval. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už to nevydržím, se jeho tělo napjalo a oba jsme společně vyvrcholili. Poslední výkřiky byly udušeny v horoucím polibku. Unaveně jsem si kolem něj omotala ruce a položila mu hlavu na prsa. "Miluju tě" řekla jsem mu a on mě políbil do vlasů. "Miluju tě" zašeptal a kolébal mě v něžném objetí.
*****
Seděla jsem na zadním sedadle auta a oblékala se. Už jsme byli skoro zpátky ve městě a já pořád nemohla najít tričko. "Zkus se podívat pod zadní sedačku" poradil Tren a nesnažil se skrýt svůj úsměv. "Moc se nesměj, kdybys to ze mě tak nestrhal, tak by teď leželo někde mezi ostatními věcmi" odpověděla jsem mu na to a konečně ho našla. "Škoda" pronesl, když se díval jak si to tričko oblékám. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale místo toho jsem si všimla, že tu neleží ani moje mikina. "Sakra, kde mám zase mikinu?". Tentokrát už to Tren nevydržel a začal se hlasitě smát. Zatvářila jsem se nešťastně. "Pojď sem" chlácholil mě a pohladil mě po tváři hned, jak jsem se k němu dostatečně naklonila. Copak se na něj můžu zlobit? Přelezla jsem si na přední sedadlo a našla na něm svojí mikinu. "Házel si to dost daleko" poznamenala jsem, a i když jsem chtěl, aby se červenal on, začervenala jsem se já. "To víš musel jsem si pospíšit, aby sis to nerozmyslela" odpověděl s úsměvem a dokonale mi tak sebral vítr z plachet. Vzpomínala jsem, jak bych mu to mohla vrátit, ale místo toho jsem se při těch vzpomínkách jen červenala. Tren na mě užasle zíral "Proč se červenáš?" zeptal se a znovu mě pohladil. Zavrtěla jsem hlavou, ale nakonec jsem podlehla jeho prosbám a řekla jsem, že příčinou mého ruměnce jsou vzpomínky na dnešní odpoledne. "Já to nechápu" řekl po chvilce přemýšlení "proč ti to připadá trapné a červenáš se při tom?" ptal se znovu. Věděla jsem, že mu stejně moc dlouho neodolám, takže jsem odpověděla "Určitě sis všiml, že to pro mě bylo…." nedopověděla jsem. "poprvé" dokončil za mě povzbudivě Tren a ujistil ve mně domněnky, že to poznal už předtím. "No a takže jsem samozřejmě nevěděla a ještě teď nevím…jak to…udělat…správně" dostala jsem ze sebe nakonec, oči upřené na svoje ruce. Tren se ke mně pomalu naklonil a zašeptal "Byla jsi skvělá, vedla si opravdu dobře. A můžeš se pochlubit, že máš za sebou úspěšně zvládnutý sex v autě, který dělá problémy i mnohem zkušenějším párům." "To je hlavně díky tobě a nech toho už." Utnula jsem tohle téma a schovala si obličej do dlaní, dokud jsem neměla jistotu, že jsem svůj výraz naprosto ovládla. Znovu se zasmál, ale už mlčel. Viděla jsem na něm, jak v sobě přemáhá nutkání něco na to odpovědět, ale zatím se držel docela dobře. "Tak co teď?" zeptal se mě. "Mohl bys mě odvézt do hotelu? Potřebovala bych se osprchovat" na to poslední slovo jsem dala důraz a on se znovu rozesmál. ,,Rozkaz!" řekl stále se smíchem a zahnul do ulice vedoucí k našemu hotelu. Zastavil, ale nevypnul motor. "Ty ještě někam jedeš?" zeptala jsem se zmateně. "No než jsem se začali věnovat něčemu jinému, měl jsem v úmysl něco zařídit, pamatuješ?" "A jo, vlastně. Tak si to užij." Řekla jsem a chtěla vystoupit. "Anori" zavolal na mě Tren. Otočila jsem se "No?" "Na něco jsi zapomněla." Řekla a naklonil se aby mě vášnivě políbil. Když se odtrhl, znovu se pohodlně usadil za volant a čekal až vystoupím. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala rychle z auta vyskočila. Před vchodem jsem se ještě otočila abych mu zamávala a vyběhla schody do našeho pokoje. Když jsem se tam konečně dostala, věřte mi 3. patro je dost vysoko, hned jsem vletěla do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Stála jsem tak dlouho a klidně bych tam ještě nějakou chvilku vydržela, kdyby nedošla teplá vody. Tenhle hotel taky pořád šetří. Otráveně jsem tedy vylezla z vany a zabalila se do ručníku. Neměla jsem co dělat, takže jsem si začala sušit vlasy fénem, což normálně nedělám. I přes hlukot fénu jsem ale uslyšela nějaký hluk. Znělo to jako bouchnutí dveřmi. Šla jsem se podívat, co to bylo. V celém pokoji ale nikdo nebyl. Pomalu jsem se otočila a vyjekla leknutím. Přede dveřmi do koupelny byl někdo, nebo spíš něco, co jsem nikdy předtím neviděla. To malé stvoření mělo zvláštní mosaznou barvu. Krčilo se to na čtyřech nohách a když jsem si lépe prohlédla, připomněl mi chrliče u upířího chrámu v Rumunsku, kde jsem byla minulé léto. Na rozdíl od těch soch, tohle se hýbalo a kulilo to na mě svoje veliké červené oči. Stála jsem tak jak přimražená, neschopná se pohnout. To stvoření se přiblížilo. "Ty jsi Anori, viď?" zasyčelo to podivně. Vyděsilo mě mé jméno, jak mě to může znát? Pomalu jsem přikývla. "Škoda jen, že zrovna ty si ta vyvolená." Pokračoval zase a pomalinku se ke mně přibližoval. "Víš, přišel jsem tě zabít, doufám, že se mi nebudeš moct bránit, všem to usnadníš." Tahle slova mě nastartovala. Začala jsem pomalu couvat "A proč bych se neměla bránit?" zeptala jsem se třesoucím hlasem. "Když se mi to teď nepovede, bude muset Mia opět trpět." Proboha, jak zná Miu? Jak ví, co se jí stalo a proč by to mělo být kvůli mně? Vůbec mi to nedávalo smysl. "Proto doufám, že mi to usnadníš." Dokončil ten tvor a zase se ke mně kousek přiblížil. Chtěla jsem z něj dostala, takže jsem si dodala odvahy a zeptala se "Vždyť ani nevíš, kde je. Jak bys ji chtěl najít?" "To máš pravdu." Připustil pomalu "ale co kdyby místo ní trpěl Tren? Jednou už za tebe život málem položil. Věřím, že by to rád udělal znovu." Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Copak jsi si nikdy nevšimla té jizvy, co má na lýtku? Ta je kvůli tobě." Řekl s úšklebkem, protože věděl, že tohle zase ranilo mě. "Ale proč?" zeptala jsem se. Pochopil mou otázku, protože hned odpověděl. "Protože jsi vyvolená. A to se nám nelíbí." Vyvolená? Ale jak? K čemu? A kým? A proč zrovna já? "Komu nám." Zeptala jsem se znovu, protože jsem prostě musela znát všechny podrobnosti. "Jen tu s tebou plýtvám čas." Zavrčel. Asi jsem se zeptala na něco, co mi nesměl říct. Přesně takhle vždycky reagoval Tren, ale o poznání něžněji. Ten tvor vytáhl drápy a nakrčil se ke skoku, aby ukončil můj život. Odrazil se a já hleděla vstříc smrti.

Proč mě pořás stavíš na vedlejší kolej?

11. března 2010 v 17:33 | Yui-chan |  Růže msty
No, i když jsem slíbila, že se vrátím k původní délce dílů, přece jenom mi to nedalo a za dlouhé čekání jsem tenhle napsala skoro stejně tak dlouhej, jako ten předchozí. Tak ať se vám líbí:


Nervózně jsem přecházela po pokoji. Nevím proč, ale Tren prostě nechtěl Miu vzít do nemocnice. Byla v bezvědomí už 2 dny, ale on říkal, že je to v pohodě. Mě se teda nezdálo, ale nechtěla jsem zpochybňovat jeho rozhodnutí, on by přece Mie nechtěl ublížit. Nevím proč, ale moje důvěra v něj byla opravdu hluboká. ,,Anori, uklidni se a pojď se posadit." Řekl mi Tren a poklepal na místo vedle sebe. Šla jsem si tedy sednout a trochu se uklidnila, když na mě upřel ty klidné oči., ty by mi nelhaly. ,,Jsem z toho trochu nervózní. Zajímalo by mě, co se to s ní děje." Řekla jsem s pohledem upřeným na dveře od ložnice. Trenovi se zamračením spojilo obočí. Trochu jsem se přikrčila do polštářů na pohovce, takhle vypadal opravdu děsivě a rychle jsem dodala ,,Já vím, to je něco, co nesmím vědět." Myslela jsem, že se bude zlobit, ale místo toho si jen povzdechl. ,,Já bych ti to rád řekl, ale nesmím." Řekl, ale hned vypadal, jako že toho lituje. ,,neboj, já to na tebe nikomu nepovím." Řekla jsem a on se smutně usmál. ,,Já vím si hodná." Zčervenala jsem a zabořila se ještě víc do polštářů. ,,Anori?" ozval se Trenův hlas najednou docela blízko. ,,Hm?" zvedla jsem hlavu a spatřila Trenův obličej jen pár centimetrů od toho svého. Dívala jsem se mu do očí a čekala, co udělá. Zdálo se mi, že váhá. Pak se mu ale do tváře dostal rozhodnutý výraz a naklonil se ještě o kousek blíž. Pomalu, lehce mi přitiskl svoje rty na moje. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten okamžik. Nejdřív mě líbal něžně a opatrně, ale pak si s povzdechem poposedl a líbal mě čím dál vášnivěji. Rukama mi jezdil po tváři a já mu zamotala prsty do vlasů. V polibku jsme se dostávali stále hlouběji a naše těla se na sebe začala těsně lepit. Tren mi přejížděl rty po krku a lícní kosti a rukama mě hladil po zádech, stejně jako já jeho. Z tohoto perfektního okamžiku nás vyrušilo hlasité zaklepání. Rychle jsme od sebe odskočili, já se usadila zpět na pohovku a Tren šel otevřít. Stál tam mladík, připomínal mi toho kluka z květinářství. Tren se otočil, a když viděl, že je pozoruji, vyšel za ním na chodbu.
Asi za 10 minut se vrátil zpátky a nevypadal nijak rozrušeně. ,,Něco nového v případě?" zeptala jsem se. Zatvářil se trochu zmateně, tak jsem dodala ,,Na přátelskou návštěvu je trochu pozdě, ne?" Usmál se a zamumlal něco jako "Všímavá." Ale nic kloudného z něho nevypadlo. Prostě se rozhodl mi to neříct a nijak jsem to z něj nedokázala vymámit.
Až když Tren začal rozdělávat náhradní postel, protože vedle v ložnici byla Mia, došlo mi, jak moc jsem unavená. Šla jsem se do koupelny trošku zkulturnit a pak se vystřídala s Trenem, abych se mohla v klidu převléknout do pyžama. Byla jsem hotová dřív než on, takže jsem si mohla vybrat stranu postele. On by mě stejně asi nechal, ale rychle jsem toho využila a vklouzla na pravou stranu.Neležela jsem ani 2 minuty, když jsem slyšela, jak si Tren lehá vedle mě. "Můžu?" zašeptal mi do ucha. Sice jsem absolutně nevěděla co chce, ale odpověděla jsem "Ano." Cítila jsem Trenovi ruce kolem svého pasu, jak si mě přitahuje blíž k sobě a pak polibek na šíji. Otočila jsem se a položila mu hlavu na prsa. Takhle přitisknuta k němu a ovinuta ochranitelskými pažemi jsem konečně usnula beze strachu z mých častých nočních můr.

*****

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které dopadaly přes polozatažené rolety. Zjistila jsem, že jsem na posteli sama a tak jsem se posadila a rozhlédla se po Trenovi. Nikde jsem ho neviděla, takže jsem se zvedla a šla si protáhnout nohy do koupelny. Když jsem si umyla obličej a vyčistila zuby, našla jsem si něco na sebe a vyšla z koupelny. Zrovna v tu samou chvíli vycházel Tren z ložnice, kde ležela Mia a tvářil se tak nějak divně. ,,Dobré ráno." Zašeptal, když mě zahlédl. "Ahoj." Odpověděla jsem a upřela na něj tázavý výraz. Chvilku mu odolával, ale pak s úsměvem řekl: "Ještě se nevzbudila, ale vypadá to s ní dobře." Spadl mi kámen ze srdce, i když mě trápilo, že se stále neprobouzí. Asi mi vyčetl úzkost v očích, protože ke mně přistoupil a políbil mě na čelo. Pevně mě objal a já mu zabořila hlavu do prsou. "Neboj se!" zašeptal "bude v pořádku. Postarám se o ni." A já mu věřila. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem. Dívala jsem se do jeho něžných očí a nemohla se odtrhnout. Naprosto mě fascinovala ta jejich modrá barva. Byla taková jiná, taková neobvyklá. S úsměvem se podíval za mně a já se tak konečně mohla odtrhnout. "Objednám nám snídani." Řekl Tren, stále s tím samým božským úsměvem a vyběhl ze dveří. Sedla jsem si na pohovku, položila si ruku na srdce a čekala, až se mi zklidní srdeční tep. "Jsi v pořádku?" ozval se Trenův hlas. Vzhlédla jsem a viděla ho stát ve dveřích s ustaraným výrazem. "Nic mi není" odpověděl jsem, ale ruku jsem nezpustila. Položil tác s jídlem přede mě a taky si sedl na pohovku. Ustaraný výraz z tváře mu ale nezmizel, takže jsem ruku nakonec sundala a usmála se. "Vážně mi nic není." Řekla jsem a s úlevou sledovala, jak se uklidnil. "Dobře, teď něco sněz" postrčil ke mně tác. S povzdechem jsem si vzala čokoládový croasant a hrnek kafe. Pořád ze mě nespouštěl ty krásné modré oči a mě to začínalo mírně znervózňovat ,,Ty nebudeš jíst?" zeptala jsem se ho s nadějí, že na mě přestane zírat. "Samozřejmě, že budu." Řekl a rychle sáhl pro svojí část snídaně. Pak už jsem snídali v naprosté tichosti. ,,Co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se, když jsem dojedla, to ticho už mi zase začínalo vadit. Tren se nejdřív pořádně napil a bylo vidět, že přemýšlí. ,,No" vypadlo z něj po chvilce "pojedu si promluvit zase do toho květinářství a pak ještě něco zařídit." Odpověděl a začal se mít k odchodu. "Počkej!" zavolala jsem a rychle se zvedla. "Jdu s tebou." "No jo, co mám s tebou dělat?" povzdechl si a otevřel mi dveře.

*****

,,Zůstaneš v autě, já si to všechno zařídím sám." Ozval se najednou Tren uprostřed cesty. "Dobře." Řekla jsem jenom. Povytáhl jedno obočí, ale nepřestal se dívat na silnici. ,,Nebude žádný protest?" zeptal se. "Ne." Řekla jsem a usmála se "Jenom mi, prosím, řekni, co že to chceš potom ještě zařídit?" zeptala jsem se a podívala se na něj odhodlaným pohledem. Chvilku přemýšlel, ale nakonec řekl ,,No něco ohledně Mii." Bylo na něm vidět, že se mu o tom moc mluvit nechce, ale je to moje sestřenice, takže mám právo to vědět. ,,Co?" zeptala jsem se rovnou ..No, víš…." Začal, ale mě už štvalo, že mi nechce nic říct, takže jsem na něj vyjela. ,,Právě že nic nevím! Protože mi nic neřekneš, pořád mě stavíš na vedlejší kolej, ale mě se to sakra taky týká!" vytkla jsem mu a zabořila jsem se do sedačky. Svěsila jsem hlavu, protože jsem byla až moc velký zbabělec, abych se mu po těchto slovech podívala do očí. Když pak promluvil, hned jsem jich litovala, protože v jeho hlase byla cítit bolest "Já sám přesně nevím, co s Miou je, proto jsem poprosil jednoho svého známého, aby se na ni podíval a vzal si ji když tak k sobě." "A kdy přijede?" vyhrkla jsem okamžitě "nejspíš už u ní teď je, čekám, že mi zavolá, jak to vidí." Odpověděl, protože mě nechtěl rozčílit. V tu chvíli mu zazvonil telefon. Rychle ho zvedl "haló?....jo jasně….v pohodě…Díky" a zaklapl. To byl dost rychlý hovor. Zvědavě jsem na něj pohlédla. "Volal ten můj přítel, vezme si Miu k sobě, ale prý ví, co s ní je. Bude v pořádku." Řekl Tren a obrátil svou pozornost zpátky na silnici, čímž toto téma definitivně uzavřel. Otočila jsem se tedy taky a sledovala dění na ulici. Tren zastavil před květinářstvím, kde pracovalo to děvče. Vystoupil z auta a vešel dovnitř. Všimla jsem si, že se po očku mrkl na mě, jestli dodržuju dohodu. Já jsem samozřejmě měla v plánu zůstat v autě. Dívat se z okýnka dovnitř mi ale nezakázal. Tren se bavil s tou mladou slečnou a byl asi dost naštvaný, protože divoce máchal rukama a artikuloval. Ta dívka byla celá nakrčená a často mluvila skrz zaťaté zuby. Nevím jak dlouho se spolu takhle hádali, ale Tren si pak začal mnout kořen nosu, z čehož jsem vyvodila, že už asi skončili. Ještě něco rychle řekl, ta dívka přikývla a už se vracel k autu. Když si sedl na místo řidiče, nastartoval a jel pryč, pryč z města. Jel dost rychle, takže za chvilku kolem nás byly už jenom stromy. Zastavil na jednom opuštěném odpočívadle, ale nezpustil ruce z volantu, držel ho tak pevně, že jsem se bála, aby ho nerozdrtil. ,,Trene, co se děje?" zeptala jsem se opatrně a začala mu páčit prsty z vlantu. Šlo to dost těžce, ale nakonec se mi podařilo vyprostit mu jednu ruku, kterou jsem potom vzala do svých. Nevypadalo to, že by si toho všiml. Pohled měl upřený do dálky a zdálo se mi, že asi vodí věci, které ve skutečnosti nejsou. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, když se mu konečně vrátil přítomný výraz. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Jeho pohled spočinul na našich rukou. ,,Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se mě. "Nevím, ale sedíme tu už docela dlouho." Usmála jsem se na něj. Pohladil mě po tváři a přitáhl si tak blíž můj obličej. Naklonil se a zašeptal ,,Děkuju." Než se ode mě stihl odklonit, natáhla jsem se k němu a jemně ho políbila na rty. Čekala jsem na jeho reakci a doufala, že mě neodstrčí. K mé radosti mě od sebe neodtáhl, právě naopak. Jedním šikovným pohybem si mě posadil na klín, takže jsem oba seděli na jednom sedadle. Když mi pustil rty, opřela jsem si čelo o to jeho a snažila se zpomalit svůj dech, stejně tak jako on. "Ty dokážeš člověka rozptýlit." Zašeptal Tren pobaveně. "Takže se povedlo? Mohla bych se tím začít živit." Zamračil se a to mě rozesmálo. "Já myslel, že chceš rozptylovat jenom mě." Řekl naoko uraženě. "No ty vypadáš už docela rozptýleně, tak bych mohla jít hledat nějaké jiné duše….." řekl jsem a dělala jako že přemýšlím. Něco zavrčel a přitáhl si moje rty zase ke svým a líbal mě takovým tím přesvědčovacím polibkem. Když mě pustil, vykulila jsem překvapeně oči a řekl "No ne, ty snad žárlíš?" "Samozřejmě že ne." Odpověděl hned, ale jeho něžné oči mě přesvědčily o opaku. Nadzvedla jsem jedno obočí. "No dobře, tak možná jenom trošičku" připustil po chvilce a já se zase musela zasmát. "To máš teď volno, když se ten tvůj kamarád zařídil sám, že jo?" zeptala jsem se ho a doufala, že řekne, že čas má. "No popravdě jsem si naplánoval něco dalšího." Řekl a já udělala psí oči. Chvilku na mě nevěřícně zíral pak dodal "No podle toho, co bys chtěla, tak by to možná mohlo počkat." "No víš, když už jsme byli u toho rozptylování" řekla jsem, chytila ho za límec od košile a rozepnula mu vrchní knoflíček "že bychom mohli pokračovat, ale když máš na práci něco jiného…" a s lhostejným výrazem jsem ho začala zase zapínat. "Práce počká!" řekl rozhodně a přehodil mě i sebe na zadní sedadlo.