,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Duben 2010

Kdo je Mona?

16. dubna 2010 v 8:07 | Yui-chan |  Růže msty
Tak vám sem házím další díleček, jako omluvu za dlouhé čekání je zase o trochu delší, než obvykle. Pěkné počteníčko:

Nakonec jsem v kuchyni strávila více než 2 hodiny. Pak jsem uvařila velký hrnek čaje a šla k němu do pokoje. Tichounce jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. V pokoji byl klid, vypadalo to, že si Tren čte. Zavřela jsem za sebou a přistoupila k němu. Knížka měla pěkně barevný obal, ale písmu jsem nerozuměla. Jeho dech byl až nepřirozeně vyrovnaný a zdálo se mi, že už dlouho neotočil stránku. Sklopila jsem mu tu knížku a musela se usmát. Spal. Byl unavenější než dával najevo. Vzala jsem mu ji z ruky, založila a odložila ji stranou. Sedla jsem si k němu na postel a pozorovala jeho uvolněnou tvář. Byl andělsky krásný. Vzpomněla jsem si, co říkal o svém otci. Určitě má tvář po něm. Neodolala jsem a pohladila ho po vlasech. Zastavila jsem se na temeni, kde by měla být velká rána nebo minimálně aspoň velká boule. Nic tam ale nebylo, jakoby se dneska dopoledne nic nestalo.
Za oknem vysvitlo sluníčko a jeho paprsky se mu odrážely ve vlasech v nejrůznějších odstínech hnědé. Hrála jsem si s prameny jeho vlasů a přemýšlela, jestli ho víc naštve, když ho vzbudím nebo když ho nevzbudím. Po dlouhé chvíli jsem se rozhodla pro něžný budíček. Pomalu jsem se nad něj naklonila, každou ruku položila z jedné strany jeho těla a přiblížila svůj obličej k jeho. Velmi opatrně a něžně jsem ho políbila. Otevřel svoje nebesky modré oči, ale ještě nebyl úplně vzhůru. Líbala jsem ho tedy tak dlouho, dokud mi nezačal polibky oplácet. Pak jsem se od něj odtrhla. "Tak už jsi vzhůru, Šípková Růženko?" usmála jsem se. "Ještě ne tak úplně" řekl s pohledem smutného štěněte.Sklonila jsem se, abych mu dala další probouzecí polibek, ale on mě strhl do polštářů
a přetočil se, takže teď byl nade mnou. Překvapeně jsem zamrkala. Tren se posunul blíž ke mně a pro změnu začal líbat on mě. Podpíral se na loktech, aby mě pod sebou nerozmačkal, ale stejně se naše těla na sebe těsně lepily. Jazykem zkoumal každý koutek mých úst, a jen občas mě pustil, abych se nadechla. Rukama se začal přibližovat k ramínku od šatů, když v tom někdo bez zaklepání vtrhl dovnitř. "Co potřebuješ tak důležitého, Airine?" zabručel Tren otráveně a stočil pohled ke své sestře, která stála ve dveřích a usmívala se. "Máš jít hned dolů. Juana chce s tebou mluvit. Vlastně s vámi oběma."
Odpověděla s oslňujícím pohledem a zmizela tak rychle, jako se objevila. Tren si povzdechl, sedl si na kraj postele a začal si obouvat boty. Klekla jsem si za něj, objala ho a políbila na krk. Jedním ladným pohybem si mě přesunul do klína. "Je to pech, mít mladší sestru" zamumlal. "Proč? Airine je moc milá" nesouhlasila jsem. Měla jsem jeho sestru moc ráda, i když jsem jí znala jenom chvilku. Zamyslel se nad mojí odpovědí a nejen tou nahlas vyslovenou, mezitím jsem mu srovnala límec od košile. Chtěla jsem mu zapnout i knoflíčky, ale pak jsem si to rozmyslela a svěsila ruce. "Ty je nezapneš?"zašeptal. "Ne, takhle ti to sluší mnohem víc" políbila jsem ho na holý krk. "Měli bychom jít dolů" povzdechl si po chvíli. "Dobře, tak ať na nás nečekají" vyskočila jsem na nohy a vytáhla Trena sebou. Jen se usmál, vzal mě za ruku a vedl do jídelny, kde už na nás všichni čekali. Kývla jsem jim na pozdrav a sedla si na volnou lavici. Tren se posadil vedle mě a objal mě kolem pasu. "Takže kdy plánujete odjet k Dantemu?" zeptala se nervózně Juana. "Původně jsme chtěli dnes odpoledne, ale vyskytla se jistá komplikace, takže to necháme na ráno." Odpověděla jsem. "Jaká komplikace?" "No.." začala jsem, ale nevěděla co říct. Tren se rozhodl mě rytířsky zachránit "Objevil se Darik a zaútočil na Anori, ale zpacifikovali jsme ho" řekl s úsměvem, s významným pohledem na mě a hlavně s velkým důrazem na slovo my. Nik překvapeně vykulil oči, ale nijak to nekomentoval. "No..je tu ještě jiný problém, před kterým by bylo dobré…tak jako…utéct" pípla nesměle Airine. Pochopila jsem proč tak nesměle hned, jak jsem zachytila Trenův vražedný výraz. Slovo utéct asi neměl ve svém slovníku.Stiskla jsem mu ruku, aby jí neřekl něco ošklivého. "Co je to za problém?" zeptala jsem se jí. "No..ona totiž přijede Mona" vysoukala ze sebe konečně. "Cože?" ozval se Nik, asi taky o ničem nevěděl. "Mona? Co ta tu chce?!" zavrčel nenávistně Tren. Trochu jsem se přikrčila, nikdy nechci, aby s takovou nenávistí mluvil o mně. Chlácholivě mi stiskl paži, zase si četl moje myšlenky. "No, co by asi tak chtěla?" zeptala se Airine otráveně. "Hmm, to máš pravdu" byla jeho jednoduchá odpověď. "Kdo je Mona?" ptala jsem se.
Všichni se na mě podívali se soucitem v očích. Zabodla jsem pohled do Trena. Uhnul očima a tiše odpověděl "Nikdo"Otočila jsem se "Niku? Airine?" ale ani oni my neodpověděli, jen zakroutili hlavou a sklopili pohled. Co to bylo za osobu, že mu nikdo nechtěl nic říct? "Juano?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. "Mona je…" začala Juana, ale už jsem nic neslyšela přes vodopád cizích slov, které na mě Tren vychrlil pomocí myšlenek. Myslela jsem, že mi praskne hlava. "Trene!" vyjekla jsem a chytila se za spánky. Hned s tím přestal, ale zůstal napjatý. "Trene, přestaň s tím. Má právo to vědět!" klidnila ho Juana přísným hlasem. "Nevím jestli je dobré ji tímhle zatěžovat" bránil se. Nešťastně sem na všechny pohlédla, jako poslední jsem se zastavila u něj. "Mona…je…moje…" zmlkl. "prosím, dořekni to!" žadonila jsem. "Je to moje bývalá snoubenka" vysoukal ze sebe a já na něj zůstala nevěřícně zírat. "A proč přijde?" zeptala jsem se šeptem. Tren mě objal pevněji a pohladil po tváři. "Doslechla se o tobě a chce dostat Trena" zašeptala Airine nazpátek. Tentokrát jsem pevněji stiskla já jeho. "Neboj, já se nedám" chlácholil mě Tren. "A proč tě chce dostat? Proč byla tvojí snoubenkou?" ptala jsem se. Tren si povzdechl, bylo vidět, že mi to říct nechce, ale bude muset. "Už je to dost dlouho, kdy jsme byli snoubenci. Miloval jsem ji, nebo jsem si to aspoň myslel. Ale s porovnáním s tebou to nic nebylo. No…a potom prostě zmizela. Poslala mi zprávu, že si bude brát někoho jiného. A teď pravděpodobně žárlí." Obeznámil mě Tren se situací. "Jenže problém je v tom, že už byli zasnoubeni. Podle toho má na něj větší právo než ty" dodala k tomu Juana. "Na to nemusí být dva?" zeptala jsem se. Všichni se na mě nechápavě otočili. Nikdo mojí otázku nepochopil. "Jako, že s tím nemusí souhlasit oba?" upřesnila jsem to. Juana chápavě kývla hlavou. "K zasnoubení ano, ale oni už mají po zásnubách a od těch už k svatbě není daleko" objasnila mi to. Nejistě jsem se otočila na Trena. "Já k tomu nikdy nedovolím!" políbil mě do vlasů. "Ani my ne!" přizvukovala k tom Juana. "Jo, já chci mít za ségru tebe, ne nějakou fiflenu" přidala se Airine. "Nás už se nezbavíš" smál se nik. Musela jsem se zasmát s nimi. Oni teď byli moje rodina. A měli mě rádi. "Já nejvíc" zašeptal mi Tren do ucha tak, abych to slyšela jenom já. "Takže, kdy přijede?" zeptal se Nik, když se přestal smát. "Asi za 2 hodiny" odpověděla Airine. "Dobře, pak sejdeme dolů" povzdechl si Tren a vyběhl se mnou do svého pokoje. Hned za dveřmi mě přimáčkl ke zdi a vášnivě mě políbil. Pak, jakoby se nic nestalo, si sedl na postel. Stála jsem u té zdi, stále celá omámená z toho polibku. "Nepůjdeš si sednout?" zasmál se. Konečně jsem se odlepila a přešla k posteli. Strčila jsem do něj, aby si lehl a stulila jsem se mu u boku. Smutně jsem si povzdechla. "Co tě trápí?" ptal se a hladil mě po tváři. Jen jsem zakroutila hlavou. "Víš, že mi to můžeš
říct" naléhal na mě. "Je to taková blbost, budeš se zlobit" schovala jsem si obličej do vlasů. "Na tebe se nikdy nebudu zlobit" zašeptal a odhrnul mi vlasy z tváře. Dlouho jsme se dívali jeden na druhého, až jsem to vzdala. "No, víš, napadlo mě, jestli jste spolu…něco…" nedořekla jsem, ale on to pochopil. "Já se nezlobil kvůli tvojí otázce a ty si zase nevezmeš k srdci mojí odpověď, ano?" Jen jsem přikývla. "Vlastně to byla moje první holka, se kterou jsem se vyspal" řekl s pohledem upřeným z okna. Zalapala jsem po dechu. "Pamatuj, co si mi slíbila" připomněl mi. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, ale moc mi to nešlo. Tren se nadzvedl a překulil tak, že jsme teď leželi úplně stejně jako předtím, než nás Airine vyrušila. "Anori, není důležité, co bylo, ale co je teď. Teď jsi pro mě nejdůležitější ty. Tebe miluju víc než vlastní život. A nějaká Mona? Pche" odfrkl si "Ty jsi pro mě to nejdůležitější na světě, můj smysl života. A nic to nemůže změnit" dořekl a líbal mě, mnohem vášnivěji než kdy jindy. "Máš ale ještě jinou otázku, že?" zeptal se s úsměvem, když mě pustil, abych se nadechla. Zčervenala jsem "To máš pravdu, ale je to takové.." usmál se a pokynul mi, abych se ptala. "Kolik žen jsi měl mezi Monou a mnou?" pípla jsem. Rudá jako rajče. "Žádnou. Nikdy jsem se neoženil" zasmál se. Velmi elegantně se vyhnul mojí otázce. Zamračila jsem se. Bylo mi ještě trapněji než předtím, že to musím opakovat. "Dobře, s kolika ženami si BYL mezi mnou a Monou? A opovaž se říct, že to byly dívky nebo nějakou jinou blbost!" pohrozila jsem mu. Obdařil mě oslnivým úsměvem. "Bylo jich celkem dost, nemyslím si, že je to nějak důležitá informace" řekl nakonec. "Kolik?" nedala jsem se. "Pět. Ty jsi sedmá" přiznal. "Trochu přelétavý, ne? Ptala jsem se provokativně. "Proč myslíš," vytáhl obočí. "No se mnou pracuješ 5 let a za tu dobu si byl sám, že?" Přikývl. "No a nebudeš o moc starší než já, bude ti tak kolem 35…" přerušil mě jeho hlasitý smích. Zvedla jsem pohled a upřela ho na jeho tvář, rozjasněnou úsměvem. "Lásko, pamatuješ, co jsem ti říkal včera v noci?" zeptal se mezi smíchem. "Ne úplně všechno" připustila jsem. "Jsem rozhodně starší než si myslíš" uklidnil se konečně. "Tak 40?" "Víc" "45?" "Víc!" "Tak to mě taháš za nohu! Není ti víc!" hádala jsem se. "Pamatuješ, jak starý je Dante?" Zůstala jsem na něj chvilku tupě zírat. "Kolik?" zeptala jsem se po chvíli nesměle. "Za 38 dní budu slavit svoje 524 narozeniny." Oči mi málem vypadly z důlků. "C..C..Cože?" to jedině jsem ze sebe dokázala dostat. Přikývl. "Proto se mi nemůžeš divit, že jsem měl víc žen, než muži u vás. Jsem už přece jenom na světě o něco déle" konstatoval. "No jo, ty už jsi vlastně takový stařeček" popichovala jsem ho. "To je fakt, hraničí to s pedofílií" vrátil mi to excelentně a políbil mě na klíční kost. Tímhle mi úplně vyrazil dech. "Nejsem u vás ještě dítě, že ne?" zeptala jsem se v panice. Chvilku se smál, než byl schopný dát dohromady souvislou odpověď: "No, podle toho, kolik ti je? Nikdy jsi mi to neřekla" dobíral si mě. Samozřejmě můj věj moc dobře znal, protože posledních 5 let byl na každé oslavě mých narozenin. Prostě to chtěl slyšet ode mě a taky narážel na náš nepsaný zvyk, že na věk dámy se nikdy neptá a tipuje se vždycky míň. Jednou mi říkal, že nechápe, proč je to tabu, teď už vím proč. Co pro něj bylo nějakých 10 let? "Už 32!" odpověděla jsem. "Tak to ti chybí už jenom 15 let a budeš dospělá" Vrhla jsem po něm panický pohled. "Dělám si srandu" smál se "Samozřejmě už jsi dospělá. Jenom o 400 let mladší než já." "Mě to moc vtipný nepřijde" zašeptala jsem. "Co tě trápí tentokrát?" zeptal se. Zase jsem zakroutila hlavou. "Jestli mi to neřekneš, přečtu si to sám" varoval mě. "Nebudu na to myslet" vyvrátila jsem mu to. "To nemusíš, jestli tě to už jednou napadlo, tak si to přečtu" oznámil mi s úsměvem. Zase jsem na něj zírala neschopná se nějak bránit. "Tak co, povíš mi to?" zeptal se. Usoudila jsem, že bude lepší, když mu to řeknu sama. "Kolika se dožíváte let?" zeptala jsem se opatrně. Znovu se začal smát. "Jestli mě někdo nezabije, tak tu budu věčně" smál se. "Vážně?" ptala jsem se nevěřícně. Přikývl a sklonil se na , aby mě políbil na krk. Ozvalo se zaklepání. Tren protočil oči v sloup a zvedl se, aby otevřel. Pak si to ale rozmyslel, vrátil se ke mně a přitiskl mi rty na krk. Cítila jsem jeho jazyk na své kůži, jak jezdí sem a tam. Natočila jsem hlavu do strany, abych mu udělala víc místa. Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. "Běž otevřít" zašeptala jsem a zavadila mu zuby o ucho. "Jak chceš" zvedl se a šel otevřít. Ve dveřích stála Juana. "Pojďte už dolů. Mona přijede dřív" obeznámila nás s fakty a odešla. Udělalo se mi špatně od žaludku. Co když to bude nějaká krásná, štíhlá blondýna s pádnými argumenty? Jak před ní Trena ubráním?
Tren přešel ke mně a objal mě. "Máš pravdu, že Mona je štíhlá blondýna. Ale víš co? Mám mnohem raději brunetky" zašeptal smyslně a zatahal mě za pramen hnědých vlasů. "A navíc, žádný argument není tolik pádný, aby mě od tebe dostal. Teda pokud to sama nebudeš chtít." "No, hned se mi ulevilo" řekla jsem sarkasticky a vyšla na chodbu. Tren stál okamžitě vedle mě, vzal mě za ruku a společně jsme vešli do jídelny. Všichni tam už byli a čekali otočeni směrem ke dveřím. Posadila jsem se na tu samou lavici, jako předtím. Nejradši bych se uklidila někam do rohu. Tren mi ale plán překazil, posadil si mě totiž na klín. "Buď v klidu, Neodejdu od tebe, když nebudeš sama chtít" uklidňoval mě. To teda nebudu chtít, řekla jsem si sama pro sebe. Letmý polibek za ucho mi připomněl, že to slyšel. Seděli jsme tu pak v naprostém trochu ještě několik minut. Tren si hrál s mými vlasy, pletl na nich copánky. Docela mě to uklidňovalo. Miluju, když si mi někdo hraje s vlasy. Pocit uvolnění ale rychle zmizel, když se ozval zvuk přibližujících se koňských kopyt.Koňské zařehtání, tiché kroky a zaklepání na dveře. Zvedla se Juana a přešla ke dveřím. Tam se zastavila, zhluboka se nadechla a pak pomalu otevřela. "Dobrý den, Juano! Je tady Tren?" ozval se zpěvavý hlásek. Nervózně jsem si poposedla, takže jsem teď seděla do strany. Objala jsem Trena kolem krku, on mě zase kolem pasu a povzbudivě se usmál. Rozhovor u dveří se mezitím dostal do stádia, kdy jí Juana pozvala dál. Mona vešla dovnitř a já zalapala po dechu. Byla ještě hezčí, než jsem si jí představovala. Štíhlá vysoká blondýna, obličej jemný a andělsky krásný, postavu a hlavně dekolt by jí mohla závidět kdejaká topmodelka. Krátké, tmavomodré šaty s velkým výstřihem jenom zdůrazňovaly její dokonalost. "Trene, miláčku! Mě se po tobě tolik stýskalo"spustila tím nejlíbeznějším hláskem, který jsem kdy slyšela a rozešla se směrem k němu. Instinktivně jsem ho stiskla pevněji, oslovení miláčku se mi vůbec nelíbilo. Tren dělal jako že jí nevidí a políbil mě na tvář. Mona se zastavila uprostřed pohybu a zabodla do mě nepřátelský pohled. "Kdo je to? Nepředstavíš nás?"zeptala se ho už bez těch něžností. Teď mi její hlas připadal, jako hlas rozmazleného děcka. Nemohla jsem si nevšimnout Třenová úsměvu, když jí odpovídal. "Tohle je Anori, moje přítelkyně" pohladil mě něžně po tváři "Mona" mávl ledabyle rukou směrem k ní. "Jeho snoubenka" řekla pyšně s nosem nahoru. "Bývalá" opravila jsem ji nesměle. Kdyby jí v tom nebránil ten stůl, už by se na mě vrhla. "Bývalá?" zeptala se nevinně. "Vždyť jsem se měli tolik rádi, co že už mě nechceš?" začala hrát svojí falešnou hru na city. "Nic se nestalo, jenom jsi zmizela 300 let, zlomila
mi tím srdce. Naštěstí ho ale někdo posbíral a dal zase do pořádku" utřel jí a znovu mě pohladil. "Ale já tě pořád miluju a tobě taky určitě nejsem lhostejná" pokračovala ve své hře. "Bohužel" byla jeho prostá odpověď. Nakrčila obočí, ale nijak to nekomentovala. Ucítila jsem v mysli slabé šťouchnutí. Nejdřív jsem myslela, že je to Tren, ale pak mě zaplavily obrázky, které mi on určitě neukazoval. Na jednom byl Tren a Mona na zelené louce, smáli se, pak se Tren pomalu naklonil k ní, ona k němu a políbili se "Náš první polibek" řekla ona. Pak se obraz vyměnil, byli na něm zase oni dva tentokrát oba nazí, snažila jsem se nemyslet na to, co dělali. Pak se to opět vyměnilo. Tren s Monou seděli u jídelního stolu a Tren jí podával malou saténovou krabičku….Chtělo se mi to z toho brečet. Když už se skláněli k polibku, obraz se vymazal. Místo toho jsem cítila, jak se kolem mojí mysli něco obmotalo. "Mono přestaň!" zavrčel Tren. "Já nic nedělám" bránila se se škodolibým úsměvem. "Já vím moc dobře, co děláš. Přestaň s tím nebo začnu dělat to samé" varoval ji. Zatvářila se nechápavě. To, co se kolem mojí mysli původně jen obtočilo, se začalo stahovat, až se to na mě úplně nalepila. Zase mě zaplavily obrázky, tentokrát ale se mnou a s ním. Stočila jsem pohled směrem k Moně. Tvářila se, jako by jí někdo opařil. Spokojeně jsem se usmála, pochopila jsem, že teď pro změnu Tren ukazuje obrázky jí, a zároveň i mě. Pak mi taky konečně došlo, že to Trenova mysl, se kolem mě obmotala jako obrana. "Řekni mi, co na ní vidíš!" zaječela a tvářila se přitom naprosto znechuceně. "Řekni mi, co má ona a já ne?" Jsem hezčí, bohatší, váženější,…" vřískala. "Tohle si o mě vážně myslíš?" zahřměl Tren. "Co?" zeptala se nechápavě. "Vážně si myslíš, že mi tolik záleží na slávě, na bohatství?" nevěřícně zakroutil hlavou. "To mě vážně neznáš. A navíc bych nesouhlasil s tím, že jsi hezčí!" utřel jí a zase mě políbil na tvář. "Toho budeš litovat!" zavřeštěla a nasupeně odcházela. "Už teď litujeme, ale tebe!" zavolal za ní Nik hlášku ze Shreka. Všichni se začali smát. Z venku se ozvalo zavřeštění, což
spustilo další salvu smíchu, který pokračoval ještě dlouho potom, co Mona odjela.

Setkání s "cizinci"

10. dubna 2010 v 20:51 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se vám hlásí s dalším dílečkem. Tenhle bude takovej trochu zamotávací a taky jsem to torchu přehnala s délkou, ale vy to zvládnete. Jenom uporozňuju, že k tomuhle dílu nebudou vysvětlivky, protože v příští díle (nebo až v tom dalším XD) se všechno dozvíte, takže nebuďte zvědavý XD. Přeji pěkné počteníčko:



Řekl jsem to docela tvrdě. V myšlenkách se jí usídlil strach. Snažil jsem se rychle ovládnout svůj výraz. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" omlouval jsem se jí, jak nejupřímněji jsem mohl. Byla zmatená. Myšlenky jí lítaly rychlostí blesku. "Stíháš vůbec všechny svoje myšlenky?" zeptal jsem se jí pobaveně. Zatvářila se zmateně a myšlenky se jí rozletěly ještě rychleji. ?Trochu nestíhám tvoje změny nálad. Ještě před 10 vteřinama, by před tebou každý zdrhnul a teď se mi směješ." Řekla nakonec pomalu. Její myšlenky začaly nabírat jistý tvar. Pralo se v ní několik emocí. Nechápal jsem, jak se můžou v tak křehkém stvoření vytvářet tak silné emoce. Ona sama z nich byla zmatená. Nevěděla ke které se má přiklonit, která má zvítězit. Svářel se v ní hněv, protože jsem jí to neřekl. Na to jsem měl jednoduché vysvětlení. Věděl jsem, že by reagovala přesně takhle. Dál taky strach, z mého světa, o Miu. Byla tak neuvěřitelně nesobecká. Ale jedna emoce přece jenom začala převládat. Pomalu ale jistě začala překrývat všechny ostatní. Byla silnější než cokoliv, co jsem kdy viděl. Byla to láska a ještě ke všemu ke mně. Pevněji se ke mně přitiskla "Měl jsi mi to říct" zašeptala. "Ano měl. Promiň mi to." Původně jsem měl připravenou výmluvu, ale tohle mě dokonale vykolejilo. Nevěděl jsem, že mě miluje až tak moc. V tuhle chvíli jsem si jí zasloužil ještě míň, než kdy jindy. Políbil jsem ji do vlasů a ona se usmála. "Jsem unavená, půjdu si lehnout" řekla a vstala. Udělala dva kroky, než se zasekla. Snažil jsem se nečíst jí myšlenky, ale nemohl jsem si pomoct. U ní nebylo vůbec těžké přečíst, co si myslí. Až mě to docela překvapilo. Normálně jsem se musel soustředit, abych to dokázal u ostatních. V myšlenkách se upínala k tomu, že nemá věci na spaní. "Spíme nazí, nebo ve spodním prádle" odpověděl jsem jí na nevyslovenou otázku. Chápavě kývla hlavou. Šel jsem do koupelny, aby se mohla v klidu svléknout. Ne že bych ji nechtěl vidět, ale myslím, že potřebuje trochu času o samotě.
Stál jsem ve sprše strašně dlouho, horká voda mě uvolňovala. Když jsem se osušil, všiml jsem si té jizvy, na kterou dneska narážela Anori. Jak se o ní dověděla? Nikdy jsem si před ní nohavici nevytahoval. A v tom autě si jí nemohla všimnout. Byl jsem strašně zvědavý, jak k tomu přišla. Je pravda, že bych si to mohl přečíst v jejích myšlenkách, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Jednou se jí na to zeptám, třeba mi to řekne sama. Vrátil jsem se zpátky do pokoje. Anori už asi spala, takže jsem si co nejtišeji lehl k ní. Pohladil jsem jí po vlasech. Otočila se čelem ke mně, objala mě pažemi a hlavu si mi položila na prsa. "Nechtěl jsem tě vzbudit" zašeptal jsem a znovu jí pohladil po vlasech. "Nevadí" zamumlala. Musel jsem se hodně přemlouvat, abych zůstal jen u obejmutí, když se ke mně tisklo její nahé tělo. "Dobrou noc, miláčku" zašeptal jsem a přál si aby už spala, čímž by moje přemlouvání k něčemu bylo. Nevím jestli bych se udržel, kdyby byla ještě nějakou chvíli vzhůru. "Hmm" zamumlala v polospánku. Oddychl jsem si a snažil se soustředit víc na spaní, než na to, že jí mám v náručí.

*****

Když jsem se ráno probudila, slunce stálo už docela vysoko. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila si vzpomenout, kde to vlastně jsem. Když mi to konečně došlo, otočila jsem se a hledala Trena. Tady v pokoji samozřejmě nebyl, jako obvykle. Všimla jsem si šatů přehozených přes pohovku a usoudila jsem, že budu pro mě. Neochotně jsem se zvedla. Možná by mi oblékání trvalo trochu déle, kdyby mi nedošlo, že jsem spala jen v kalhotkách a teď tu sedím téměř nahá. Rychle jsem přiskočila k pohovce a začala se oblékat. Byly to světlé letní šaty na ramínka, dlouhé asi po kolena. Byly takové obyčejné, ale moc hezké. Přesně mi padly, Airine asi opravdu musela mít stejnou velikost. Byl k tomu ještě takový svetřík, ale protože bylo zatím teplo, hodila jsem si ho jen přes ruku. Dole na mě čekala připravená snídaně, složená z nějakého, pro mě neznámého pečiva a hrnku čaje, už pěkně vychladlého. U toho byl ještě lísteček s mým jménem. Byl samozřejmě od Trena. Když jsem zase chvilku užasla nad jeho krasopisem, dostala jsem se k obsahu. Stálo tam, že se vrátí k poledni, že musel něco vyřídit. Potom prý vyrazíme na cestu, takže nemám chodit nikam daleko.
Napadlo mě, že tím asi myslel, že mám zůstat doma, ale venku bylo tak krásně, že jsem neodolala a šla se projít. Šla jsem po kamenné pěšince, která byla před domkem, která vedla až k nedalekému lesíku. Byl tam příjemný chládek a klid. Lesík byl převážně z listnatých stromů, které jsem neznala. Šla jsem po pěšince stále hlouběji do lesa. I když jsem tenhle les neznala a můj orientační smysl mě varoval, abych se nikam pryč nevydávala, opustila jsem pěšinku vydala se mi mezi stromu dál do lesa.
Po nějaké době jsem došla na malinkatou mýtinku, na které bylo malé přírodní jezírko. Voda v něm byla průzračně čistá a přímo lákala k malému osvěžení. Sedla jsem si na velký kámen, který byl při břehu a ponořila nohy do chladové vody. Zavřela jsem oči a vnímala jen šplouchání vody, klid lesa a vzdálený zpěv ptáků. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale z mého zasnění mě vyrušily tiché kroky. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila mladou dívku, s blonďatými vlasy staženými do drdolu a s šaty velmi podobnými těm mým. Přistoupila na pár kroků ode mě a poklonila se. Zírala jsem na ni a nechápala, proč se mi klaní. "Zenetta mite no Orlea?" zeptala se na něco líbezným hláskem. Stále jsem na ni zírala, trvalo mi chvilku, než mi došlo, že asi bude chtít odpověď. Pokrčila jsem rameny a gesty se jí snažila dát najevo, že jí nerozumím.
Dívka na mě smutně pohlédla, ale chápavě přikývla. Najednou se její pohled stočil do strany. Vyděšeně zamrkala, roztáhla křídla (teda, absolutně jsem nevěděla odkud je vzala) a vyletěla nad stromy a pryč. Podívala jsem se směrem, kterým prve ta dívka. Ve stínu stromů, které vypadaly jako naše javory, byla nějaká postava. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit, kdo to je. Ten někdo se dolepil z místa a šel pomalu ke mně. Cítila jsem, jak se mi do krve dostává adrenalin a snažila jsem se soustředit na pravidelné dýchání. Už byl dost blízko na to, abych si mohla prohlédnout. Krátké zlaté vlasy, stříbrné oči , no celkově byl krásný, ale tak zvláštně. Vlastně jsem nevěděla jestli je krásný nebo děsivý. Nezamlouval se mi totiž ten jeho arogantní pohled. Šklebil se na mě a ohrnoval horní ret, čímž obnažoval řadu zářivě bílých zubů. No prostě se tvářil, jako bych byla nějaký prvotřídní odpad. Zastavil se několik metrů ode mě. "Ty jsi ta vyvolená?" zeptal se opovržlivým hlasem. "Záleží na tom, kdo se ptá" jeho tón mě dost dráždil. Pohrdavě si odfrkl. "Nehraj si se mnou!" zasyčel. Oči mu vzteky přímo žhnuly.
Trucovitě jsem si založila ruce na prsou. Vždycky jsem byla uvnitř zbabělec, ale na povrchu jsem nedávala nikdy nic znát. Jako obvykle jsem slyšela svůj vnitřní hlásek, který mě varoval, abych ho nedráždila a radši vzala nohy na ramena. Najednou se ale ozval jiný, cizí, ale přece tak známý hlas v mé hlavě, který mě nabádal k tomu, abych se mu postavila a nedala mu to, co chce. "Takže ty mi to neřekneš?" zeptal se znovu. "Nevím proč" odporovala jsem mu a nechápala, kde se to ve mně bere. Bylo na něm vidět, že ho to velmi štve. "Dobře, vybrala sis to sama" řekl nakonec s mírným úsměvem. Spojil ruce tak, aby mu mezi nimi vznikl kulatý prostor. Ten se najednou začal plnit nějakými modrými vlákny a on přitom něco odříkávat, moc tiše na to, abych mu rozuměla. Ta koule se stále zvětšovala a nabírala stále sytější odstín. Pak se najednou vymrštila směrem ke mně. Čekala jsem, co se stane, ale místo nějakého nárazu jsem letěla vzduchem a dopadla na tvrdou zem, vedle mě se ozvalo bolestné zasyčení. Šokovaně jsem zvedla hlavu. Vedle mě se svíjel Tren a taky něco rychle odříkával. Najednou se narovnal, bolestný výraz mu ale z tváře nezmizel. "Anori, bež dál" zašeptal Tren a otočil se směrem k tom druhému. "To jsem rád, že jsi přišel Trene" ozval se "s tvojí přítelkyní moc dobrý pokec nebyl" zasyčel a poslal ke mně nenávistný pohled. "To víš, Dariku, rodiče jí naučili, že si nemá povídat s cizími lidmi" odpověděl mu Tren s dost zřetelným opovržením v hlase. Ten druhý něco zasyčel a připravil se k útoku. Co mě překvapilo, že Tren udělal to samé, akorát trochu rychleji a jeho světelná koule trefila toho druhého do ramene. Zatvářil se, jako by ho někdo nabodl a změnil směr svého útoku směrem na mě. Tren okamžitě vyslal něco, co vypadalo jako štít, takže se koule odrazila pryč. Ten kluk chvíli zkoušel, co Třenová obrana vydrží, a když poznal, že ji prostě neprorazí, usmál se a zaútočil přímo na Trena. Ten stihl v poslední chvíli stáhnout štít před sebe. On už zase ale útočil na mě, vzápětí hned na Trena a stále to střídal. Tren nestíhal tak rychle chránit nás oba, takže schytal pár pěkných zásahů, protože držel štít spíš u mě. "Trene, Trene, nějak si nám vypadl z formy." Poškleboval se mu. Chtěla jsem na něj zařvat, ať toho laskavě nechá, ale asi bych tím nikomu moc nepomohla. Místo toho jsem tam jen bezmocně seděla a zírala, jak Trenův štít pomalu slábne, a jak se už ani nesnaží bránit sebe, ale pouze mě. Ten kluk využil Trenovi slabosti a poslal jeden silnější útok. Tren byl už dost zesláblý, takže ho náraz odrazil dozadu a on se hlavou udeřil o balvan, na které jsem předtím seděla. Viděla jsem že si rozbil hlavu, dost ošklivě to krvácelo, ale on na sebe vůbec nedbal, prostě se hned vyškrábal na nohy a odrazil další útok mířený na mě. Musela jsem mu přece nějak pomoct. Pak jsem si vzpomněla, že mi vlastně může číst myšlenky. Začala jsem se soustředit a myslela si pořád dokola jednu otázku: Jak můžu pomoct?. Tren se na mě otočil a nechápavě zíral, takže jsem pochopila, že to slyšel. Pak se mu trochu stáhlo obočí a já uslyšela v hlavě jeho tichý hlas. "Remonta….Remonta….Remonta…" opakoval a pak se spojení přerušilo. Nechápala jsem, co po mě chce, co to mělo znamenat. Horečně jsem nad tím přemýšlela. Vytrhl mě z toho něčí smích. Vzhlédla jsem a viděla toho kluka, jak se svíjí smíchy. Otočila jsem hlavu do strany a uviděla Trena, že klečí na kolenou a podpírá se rukama. Pak mi došlo, že přede mnou už není žádný štít, žádná ochrana, nic. Ten kluk se přestal smát. Ztěžka si oddychl "Tvůj meertalen mě vysílil, to je pravda, ale ještě mi trocha síly zbyla, na to abych tě zabil, to stačí. Možná mi zbude ještě něco i na něj. Když ne, zabiju ho ručně, bude to ale zase bolestivější" řekl s unaveným úsměvem a připravil si před sebe ruce. Můj mozek začal šrotovat na plné obrátky. Bože, co mám dělat? Bylo mi jedno, že zabije mě, ale on chtěl zabít i jeho! Cítila jsem najednou, jak mě svrbí ruce. Zdvihla jsem dlaně a nechápavě na ně zírala. Slabě zářily, tohle se mi nikdy nestalo, bylo to, divné. "Remonta…..Remonta" šeptal znovu Tren. "Co to znamená?" zašeptala jsem zpátky, protože jsem se bála, aby mě ten kluk neslyšel. "Použij svou sílu….jsi silnější než si …myslíš…..Remonta" zašeptal nazpátek a unaveně svěsil ramena. Bylo mi jasné, co po mně chce. Chce abych dělala to samé, co teď dělali oni dva. Akorát s tím rozdílem, že oni aspoň věděli jak a co mají udělat. Tomu klukovi to trvalo déle než předtím, asi byl vážně dost unavený, ale pomalu a jistě se mu tvořila mezi prsty koule, která mě měla zbavit života.

Spojila jsem tedy ruce stejně jako to dělali oni. V myšlenkách jsem se ubírala jen k tomu jedinému slovu ..Remonta..Remonta..opakovala jsem stále dokola. Ani nevím jak jsem to udělal, ale mezi prsty mi najednou začalo probleskovat něco světle zeleného, pomalu se to prodlužovalo, až se to spojilo a mě se v rukou začala tvořit světelná koule. Cítila jsem, že si to ze mě něco bere, takže jsem poznala, že je to čistá energie. Ale proč je ta moje zelená? Uklidni se! Na tohle teď vážně není čas! Peskovala jsem sama sebe. Koule začala nabírat na velikosti a já uslyšela zalapání po dechu. Vzhlédla jsem a viděla toho kluka s obrovským strachem v očích. "Remonta!" vykřikla jsem a koule vylétla obrovskou rychlostí přímo na něj. Vy mrštilo ho to dobrých 5 metrů do vzduchu a pak dopadl s ohlušující ránou na kmen jednoho stromu, který pod tm nárazem zlověstně zapraskal. Chlapec spadl dolu a už jen bezvládně ležel. To mi ale bylo jedno. Hlavní teď bylo, co je s Trenem. Uslyšela jsem tichý smích. Překvapeně jsem se otočila, protože jsem nechtěl věřit, že je zvuk vychází od něj. Měla jsem pravdu. Seděl opřený o ten balvan, o který si prve rozbil hlavu, což ale teď vůbec nebylo vidět, a tiše se smál. Vyškrábala jsem se na nohy a udělala těch pár kroků, které nás od sebe dělily. Klekla jsem si vedle něj a on se přestal smát. "Jak si to udělala?" zašeptal.
Teď mi došlo, že předtím nešeptal proto, aby ho ten kluk neslyšel, ale že nahlas mluvit nemohl. "Já nevím" odpověděl jsem roztřeseně. Přitáhl si mě k sobě a uklidňoval mě milými slovy. Nechala jsem se od něj uklidňovat docela dlouho, když mi došlo, že to on je ten, kdo potřebuje něčí péči. Rychle jsem zvedla hlavu. "A co ty? Co ti je? Kde tě co bolí? Jak ti můžu pom.." začala jsem plašit, ale on mě umlčel polibkem. "Dej mi ještě tak 10 minut a budu úplně v pohodě." Řekl už o něco hlasitě. Znovu se opřel o balvan a zavřel oči. Položila jsem mu tedy hlavu na rameno a čekala, dokud sám neuzná za vhodné vstát. Opravdu netrvalo ani 10 minut a Tren se narovnal. "Asi pomalu půjdeme co?" zeptal se a začal se zvedat. Okamžitě jsem vyskočila a trochu ho podepřela. "Teď už si opravdu připadám jako naprostý berun, když mi nejen musíš zachraňovat život, ale ještě mi pomáhat vstát" zasmál se. Trochu jsem se zamračila, protože to on byl ten, kdo mi tu zachraňoval život. Nadechla jsem se, že mu budu oponovat, ale on mě zase umlčel polibkem. "tvoje myšlenky tě zase prozradily, žádný oponování nebude" usmál se. "Sakra" zamumlala jsem. "Už mě nemusíš podepírat, zvládnu to sám" řekl trochu naštvaně. Pustila jsem ho a vzala ho jen za ruku. Udělal krok dopředu, ale v tom se zapotácel a kdybych ho zase znovu nezachytila, švihnul by sebou o zem. "To vidím, jak to zvládáš" řekla jsem mu jízlivě "já bych se moc nepřeceňovala." Zasmál se a trucovitě si oddechl, ale už neprotestoval a nechal mě, abych mu pomohla dojít až k chalupě. Tam jsem ho vytáhla do schodů a svalila ho do postele. "Já si vážně nemyslím, že je tohle nutné" protestoval trochu, když si sundával boty pod mým přísným dohledem. "A já ti říkám, že to potřeba je a jestli nebudeš ležet až se vrátím, tak si mě nepřej" pohrozila jsem mu prstem. Jeho samolibí úsměv mi dokazoval, že si z mých výhrůžek nic nedělá, ale já jsem ho prostě zatlačila do peřin "Zůstaň!" přikázala jsem. Chvilku vyjeveně zíral a pak se zamračil a založil si paže na prsou. "Haf!" byla jeho odpověď. Zasmála jsem se a pohladila ho po vlasech "Hodný" zacukrátkovala jsem hlasem, který se používá na takové ty opravdu malinké pejsky. Zmizela jsem z pokoje dřív, než stačil nějak zareagovat. Když jsem se pak o chvilku později vracela s teplou polévkou, měl ve tváři stále ten šokovaný výraz jako předtím. Bylo vidět, že mu normálně nikdo neoponuje. "To máš pravdu, nikdo jiný si to nedovolí" odsekl a vzal mi z rukou tu polévku. "To víš, výjimky být musej!" napodobila jsem hlas, kterým mi odsekl a vítězoslavně pozorovala jeho výraz. "Tak budeš jíst, nebo tě budu muset nakrmit?" zeptala jsem se s mateřskou láskou v hlase a málem přitom vyprskla smíchy, protože jeho nevěřícný výraz byl k nezaplacení. Škoda, že nemůžu já číst ty jeho myšlenky, protože by to určitě stálo za to. "To už zvládnu sám" odpověděl stále mírně vykolejený. Sedla jsem si k němu na postel a dohlédla na to, aby to opravdu všechno snědl. "Nekoukej na mě tak, připadám si jak v mateřské školce" bručel, když jsem mu nutila poslední lžičky. S velkým utrpením tu polévku nakonec dojedl a začal se zvedat. "Žádný takový!" vyskočila jsem a strhal ho zpátky do polštářů. Miska mu přitom vypadla z rukou a s řinkotem dopadla na zem. Naštěstí se nerozbila. "Ale už toho nech, já jsem naprosto v pohodě" řekl tak nešťastným hlasem, že jsem ho skoro pustila. "Nic takového nepřipadá v úvahu. Pěkně budeš tady ležet a trochu si odpočineš!" řekla jsem nekompromisně a pohledem ho přišpendlila k posteli. "No dobře" povzdechl si poraženě. Bylo na něm hrozně vidět, že jenom velmi nerad prohrává. "Ale když si ty měla ležet a odpočívat, taky jsem tě pustil" připomněl mi. "Ale pod hromadou podmínek a navíc, tenkrát mě málem nezabili" zamítla jsem takovou myšlenku. "Dobře zůstanu tady, spokojená?" zabručel. Naklonila jsem se blíž k němu, jako bych ho chtěla políbit. Když jsem ale byla jen kousek od jeho rtů, uhnula jsem a zašeptala "Nadmíru!" Se smíchem jsem se odtáhla, sebrala misku z podlahy a odešla z pokoje, aby měl trochu klidu. "Dostaneš na prdel!" ozvalo se za mnou z pokoje. Byl naštvaný že prohrál a ještě jsem mu uhnula před polibkem. Chudák, budu mu to muset potom vynahradit.