,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Květen 2010

Trene bojuj!

9. května 2010 v 9:45 | Yui-chan |  Růže msty

Tak mámpro vás další díl. Vím, že mě budete chtít na konci uškrtit, ale musímvám k tomu ještě oznámit, že pozastavuji vydávání povídek. Musím psát slohovku a taky čtenářský deník, takže na povídku mi nezbude čas. Tak se vám moc omlouvám, a slibuju, ženěkdy začátkem červnase blog zase rozjede. Tak pěkné počteníčko:


Jeden krátký pohled do strany mi naskytl skvělé řešení. Vytáhl jsem svoje křídla a vylétl k nim do vzduchu. Proletěl jsem kolem nich a zastavil se na opačné straně, než kterou odjela Anori. Všichni si mysleli, že už jsem prostě nevydržel s nervama a začal bránit cestu k ní. Pousmál jsem se, přesně tohle jsem potřeboval. Všichni se otočili směrem ke mně. Podíval jsem se za ně a přikývl. Zmateně se začali rozhlížet kolem sebe, protože nezachytili přítomnost nikoho jiného, kromě nás. V tu chvíli jsem se ohnal po tom, co stál nejblíž. Chytil jsem ho za levé křídlo a utrhl mu to pravé. Zařval bolestí a ohnal se po mě, ale já byl rychlejší. Utéct! Musím utéct! myslel si vystrašeně.To jsem ale nemohl dopustit. Stále jsem ho držel, takže neměl kam mi utéct. Pomocí energie jsem si přivolal svůj meč. S údivem zalapali po dechu. Teprve teď jim došlo, jak vysokou mám úroveň. Meče jsou totiž něco, jako poznávací znamení. Dostáváme je podle úrovně.Ten co mám já - ragnar, černý meč s jemně vyrytým červeným drakem, svírajícím pařáty bílou růži - nosili ti, co byli zkušení ve všech oborech používání energie na pokročilou úroveň. Sice je pravda, že jsem ho dostal trochu předčasně, kvůli tomu, abych mohl chránit Anori, ale to jim přece nebudu vyprávět. Zabodl jsem mu ho hluboko do srdce. Jeho druhové jen s hrůzou sledovali, jak se s řevem rozpadá na částečky temné energie. Natočil jsem svůj pohled směrem k nim. Oba byli rozhodnuti se mnou bojovat. Došel jim můj záměr,že buď zemřu já, nebo oni, ale že je rozhodně nenechám odejít.
      Pustili se do mě s novou zuřivostí. Po dlouhém a krutém boji jsme zbyli už jen dva. On byl dost poraněný a zdrcený ze smrti svých druhů. Chyběl mu kus křídla a měl velkou tržnou ránu na břiše. Ani já jsem nebyl bez škrábance. Trefil mě do ruky, takže jsem teď musel bojovat levou - ne, že by mi to nějak vadilo, umím bojovat oběma. Samozřejmě nepočítám spoustu škrábanců, modřin a podlitin, kterých jsem já měl jen pár, zato on pod nimi skoro nebyl vidět. Shinigami zvedl hlavu a zachraptěl "Kde je ten, na koho jsi předtím kýval?" Musel jsem se usmát, oni mi na to vážně skočili. "Nikdo tam nebyl. Potřeboval jsem vás jen rozdělit" odpověděl jsem mu unaveně. Překvapeně zamrkal a připravil se na další řadu útoků.
      Už mě to přestávalo bavit, navíc se mi krátil čas, takže jsem se rozhodl to co nejrychleji ukončit. Když se proti mě rozeběhl, naznačil jsem pohyb do leva. Už byl dost unavený a i jeho reflexy byly pomalé, takže jsem měl spoustu času se zleva přesunout na pravo a zabodnout mu meč kousek pod srdce. Vytřeštil oči a zaskučel bolestí. Naklonil jsem se k němu "Já vám Anori nikdy nedám!" zasyčel jsem o odvrátil se od něj. Že to byla školácká chyba mi došlo hned potom. Jen co jsem se natočil zády k němu, vytáhl z posledních sil svůj meč a roztrhl mi křídlo po celé délce. Pak se rozpadl stejně jako všichni před ním. Nevěřícně jsem zíral na své zraněné křídlo a pomalu začal ztrácet vědomí. Už jsem se neudržel ve vzduchu a začal padat k zemi. Stromy kolem mi pád sice trochu zbrzdily, ale kus nad zemí jsem zády narazil na tlustou větev a už v bezvědomí se z ní sesunul na zem.

*****
Pomalu jsem otevřel oči. První, co jsem spatřil bylo hvězdné nebe. Pomalu jsem se posadil a svět se se mnou zatočil. Zvedl jsem pravou ruku, abych se chytil za hlavu, ale ostrá bolest mi to nedovolila. Překvapeně jsem otočil hlavu, abych se na to podíval, ale tentokrát se bolest objevila ve svalech na krku. Vzpomínal jsem, co se vlastně stalo. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Rychle jsem vyskočil na nohy. Musel jsem se opřít o strom, abych nespadl zase zpátky na zem. Bolelo mě celé tělo. To byl pěkně náročný pád, musel jsem být ve výšce nejmíň 50 metrů. Byla to pěkná blbost se k němu otočil zády, ale já chtěl být zase brzo u Anori. V tu chvíli jsem se zasekl. Anori! Řekl jsem jí, ať na mě čeká do večera a teď už je spíš noc. Když poletím, třeba jí ještě zastihnu na cestě. Křídla jsem měl ještě vytažená, takže jsem nad ničím nepřemýšlel a zamával jimi, abych se dostal do vzduchu. Bolest mě ale srazila zpátky na kolena. Zatracené křídlo! Budu muset pěšky.
      V kleče jsem si vyléčil všechny rány, až na tu na křídle. Na tohle už moje magie nestačí, to by měla umět Anori. Vzhledem k tomu, že ji ale ještě neumí používat, si koleduju o pěknou otravu krve, ale na nějaké povrchové čištění jsem neměl čas ani náladu. Vydal jsem na cestu. Skoro celou dobu jsem běžel, chtěl jsem tam být co nejdřív. Docela mě překvapilo, že jsem se už po 20 minutách běhu dostal k řece. Čekal jsem, že to bude dál. Pomalu mi začalo docházet, jaké Anori hrozilo nebezpečí. Byli jen 20 minut běhu od ní, kdybych to věděl, odvedl bych je kousek dál. Podíval jsem se na druhý břeh s nadějí, že ji tam někde spatřím. Samozřejmě tam nebyla, co jsem taky čekal. Se smutným povzdechem jsem udělal pár kroků do chladivé vody. Neviděl jsem ji sotva půl dne a už mi hrozně chyběla.
      Ani jsem nehledal nejmělčí místo, prostě jsem šel pořád přímo. Jednu chvíli jsem musel plavat.Vybral jsem si zrovna místo, kde byl hluboký a docela i silný proud, takže jsem doplaval o 10 metrů dál, než jsem začal. Trochu mě to unavilo, takže když jsem mněl vodu jen po kolena, svěsil jsem hlavu a ztěžka oddychoval. "Trene!" vykřikl mnou tolik milovaný hlas. Bože,už z toho blbnu, už si její hlas dokonce i vymýšlím. Uslyšel jsem ale i kroky, šplouchající ve vodě. Zvedl jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy mi Anori vběhla do náruče. Přitiskl jsem ji k sobě jak nejpevněji to šlo. "Co tady děláš?" ptal jsem se a hladil ji po vlasech. "Rozhodla jsem se, že bez tebe nikam nejedu" odpověděla mi mezi polibky, které mi dávala na krk, tváře i ústa. Jsi v pořádku?
Nestalo se ti nic? pokládala mi v duchu jednu otázku za druhou.
"Jo, nic mi není" lhal jsem jí. Věděl jsem, že kdybych jí řekl pravdu, začala by vyšilovat. Co se dělo? Jak se ti to povedlo? Řekni mi všechno! naléhala na mě. V krátkosti jsem jí všechno
pověděl, kromě toho zraněného křídla. Znovu mě objala, ale najednou se zarazila "Proč má na košili dvě díry?" zeptala se najednou zase nahlas. "Kde?" "Kolem lopatek" Sakra, tudy mi vylezla křídla, úplně jsem na to zapomněl. Prostrčila tou dírou ruce a přejela po místě, kde jsem je měl schovaná. Krev? Říkal jsi, že se ti nic nestalo?! Začala zase panikařit. "Říkal jsi, že už mi nechceš lhát" kárala ně naštvaně a ukázala mi dlaň, celou od krve. Měla pravdu. "No neřekl jsem ti pravdu, protože jsem věděl, že budeš reagovat přesně takhle. Zranili mě, ale není to nic vážného" bránil jsem se a zároveň jí uklidňoval. Křídlo na protest bolestivě zacukalo. Založila si ruce na prsou a čekala. Povzdechl jsem si a se zasyknutím vytál křídla. Překvapeně vyvalila oči. Zatvářil jsem se nechápavě. Pomalu mě obešla a zkoumala, odkud mi ta křídla vyrostla. Pak rukama pohladila celý jejich povrch. "Proč jsi mi neřekl, že máš křídla?" zeptala se zaraženě. "Vždyť mám v sobě něco od každé, pro tebe důležité rasy" odpověděl jsem jí na úplně jinou otázku, kterou ale neřekla nahlas. Skepticky se na mě podívala. "Jo, promiň, já zapomněl, že nevíš jak vypadají" omluvil jsem se jí. Pohladil mi je znovu a já slastně zavřel oči. "Cítíš, když se t na nich dotknu?" zeptala se a začala mi na ně kreslit různé znaky. "Samozřejmě" zasmál jsem se a odříkával jí znaky, které kreslila. Musel jsem se smát, byli jsme jak děti v mateřské školce. Když najela prsty na ránu, opět jsem syknul. "Proč sis to nevyléčil?" zeptala se s mateřskou láskou v hlase. "Tohle já nesvedu, tohle bys měla umět ty" odpověděl jsem "Já??" Přikývl jsem. "Tak chvíli vydrž"zašeptala. Překvapeně jsem otočil hlavu, nevěděl jsem, co chce dělat. Zavřela oči a položila mi ruku na ránu. V myšlenkách si snažila vybavit ten pocit, když poprvé používala energii. Musel jsem uznat, že na to šla šikovně. Trpělivě jsem čekal, co se bude dít.
   Objevila se zelená záře a bolest začala povolovat. Uvolněně jsem si oddechl, když mnou začala proudit nová energie. Ten příjemný pocit se ale až příliš brzy začal ztrácet, až nakonec zmizel úplně. Rána sice ještě nebyla úplně zacelená a pořád trochu bolela, ale už se to dalo vydržet. Anori za mnou opatrně vydechla. "Promiň, neumím to ještě udržet" omlouvala se a znovu mě obešla, takže teď stála přede mnou. Zamával jsem křídly a snažil se přitom udržet si bezbolestný výraz. Ohromeně se usmála, nechápal jsem, co jí na tom fascinuje. "Děkuju" řekl jsem, přitáhl si jí blíž k sobě a vášnivě ji políbil.
   Nechtělo se mi pustit jí z náruče, ale čas nás tlačil. "Kde je Dafiné?" zeptal jsem se a opatrně zatáhl křídla. "Támhle" mávla rukou někam směrem ke břehu. Nemyslím si, že bysje měl schovávat. Pokračovala dál v našem soukromém rozhovoru. "Jsem v pohodě" lhal jsem jí znovu. Jsem neponaučitelný. Ale nechtěl jsem jí říct, že mě v tom křídle pálí a škube, protože by zase začala panikařit a nechtěl jsem jí dát najevo, že se jí ta léčba ne úplně povedla. Respektive povedla, ale nedokázala jí dotáhnout do konce. Vzal jsem jí za ruku a odvedl na břeh. Tam jsem jí pustil a sledoval, jak odběhla mezi stromy a vzápětí přivedla Dafiné za uzdu. Už si na sebe zvykly, to je dobře, ještě spolu nějakou dobu stráví. Ladně se vyhoupla dosedla. Uznale jsem pokýval hlavou. "To bylo velmi půvabné" polichotil jsem jí se zářivým úsměvem. "Jsi velmi dobrý učitel" odpověděla se stejným úsměvem, akorát mnohem něžnějším. Konečně začala překonávat tu nervozitu a nejistotu ohledně našeho vztahu. Myslel jsem, že jí to snad nikdy nepustí, ale už začínala dělat malé krůčky, třeba jako že neodvedla téma pokaždé, když jsem jí nějak pochválil, ale udělala si z toho třeba i srandu. U ní to byl veliký pokrok.
   Pomalu jsem k nim došel. Bolest z křídla mi začala procházet až do pravé ruky, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic zdát, takže jsem rychle vyskočil do sedla a pobídl Dafiné k pohybu. Anori mě velice opatrně objala, ale i tak mě to docela bolelo.Vypadala, jako že si to uvědomuje, protože se každou chvilku ptala, jestli její sevření není moc těsné a jestli mě to moc nebolí. Samozřejmě jsem vždy hrdinsky odpovídal, že je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti to bylo čím dál horší a horší.

*****
Jeli jsme značnou část noci, když jsem si začala připadat unavená. Pokud by šlo jen o mě, mohli bychom pokračovat dál, ale viděla jsem, že Tren s tím křídlem dost trpí, ale nechtěl to přiznat. "Jsem už unavená, nezastavím na chvilku?" zeptala jsem se. Okamžitě zastavil a seskočil na zem. Docela mě překvapil,věděla jsem, že určitě prohlédl můj záměr a že bude dělat trochu problémy. Seskočila jsem tedy za ním. On mezitím rozdělal deku a opatrně se na ní položil. Lehla jsem si k němu a velice opatrně ho objala. Cítila jsem, jak se pod mým dotykem napjal. Zlobilo mě, že si takhle hraje na hrdinu a zahrává si se svým zdravím, ale mlčela jsem. Tren usnul skoro okamžitě, když jsme si lehli. Mě to chvilku trvalo, ale přece jenom jsem taky usnula.

*****
Stála jsem uprostřed lesa. Nějak podvědomě jsem věděla, že je to jen sen, ale přesto mi to připadalo zvláštní. Les byl celý zbarvený do zelena. Kromě listí a trávy, u které to nebylo nic divného, byly zelené i kmeny - byly porostlé mechem, jak jsem vzápětí zjistila - a dokonce i sluneční paprsky, které prosvítaly skrz koruny stromů byly spíš světle zelené než žluté. Tohle místo jsem neznala, ale přesto mi přišlo povědomé. Určitě jsem tu už někdy byla, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy a proč jsem tu byla.
   Za mnou se cosi šustlo. Prudce jsem se otočila a vyrazila za tím zvukem. Další potvrzení, že je to sen, normálně bych totiž stála jako opařená a nebyla schopná pohybu. Šla jsem docela pomalu a prohlížela si všechno kolem sebe. Přišlo mi, jako bych hledala nějaký záchytný bod. Šustění se ozvalo napravo ode mě, takže jsem poupravila směr své cesty. Teprve teď jsem si taky všimla, že mám oblečení v přírodních zelených barvách, takže jsem dokonale splývala s okolím. Šustění se začalo vzdalovat, přidala jsem tedy do kroku, aby mi nezmizelo. Ve svých rozpuštěných vlasech - další pro mě netypická věc - jsem ucítila lehký vánek a světlo přede mnou začalo zvyšovat svojí intenzitu. Blížila jsem se k mýtině. Šustění mě dovedlo až přímo k ní a pak ustalo. Poznala jsem, že jsem na místě. Pomalu jsem se procházela mýtinou. Přemýšlela jsem, proč mě sem někdo zavedl.
   Ze zamyšlení mě vytrhly dětské hlasy. Zvedla jsem hlavu a na druhé straně mýtiny viděla hlouček dětí. Mávaly na mě a volaly mě, abych šla k nim. Bez přemýšlení jsem se vydala jejich směrem a až nepřirozeně rychle byla u nich. Všechny děti byly malé, mohly být maximálně 5-leté a byly neuvěřitelně krásné. Usmívaly se na mě a natahovaly ke mně ručičky. Když už jsem byla těsně u nich, téměř na dosah, jejich andělské obličejíčky se změnily. Jejich úsměvy teď byly nepřátelskými škleby, jejich světlé oči zrudly, z nehtíků se jim staly pařáty a z úst jim vylézaly tesáky. Všichni šli proti mě. Automaticky jsem zvedla ruce a chtěla proti nim použít magii, ale zastavil mě Trenův hlas, znějící v mé mysli. Vždyť jsou to děti! káral mě. Znovu jsem na ně pohlédla. I když stále vypadaly jako zrůdy, už jsem jim nemohla ublížit. Jenom jsem tam stála a čekala až mě rozsápou na kousky. Pomalu se přibližovaly. Krůček po krůčku byly blíž a blíž. "Cítím maso" syčelo jedno "Čerstvé" řeklo jiné "Krev, chceme krev" ozývaly se ty další. Srdce mi bušilo jako o závod Krev! Krev! Krev! znělo mi v uších.
   To dítě, které stálo nejblíž se odrazilo a skočilo na mě. Ve chvíli, kdy se pařáty dotklo mého krku jsem se s výkřikem probudila. Prudce jsem se posadila a probudila tím i Trena. "Anori, co je?" zeptal se vyplašeně a prudce se posadil. Byl to ale moc prudký pohyb a Tren se s bolestným zasténáním svalil zase zpátky. Držel se za pravou ruku a ztěžka oddychoval. Rychle jsem zapomněla na svojí noční můru a vrhla se k němu. Rozervala jsem mu košili a zírala na jeho záda. Lopatku, pod kterou měl schované to zraněné křídlo, měl celou napuchlou a podebranou, z rány mu tekla krev a měl to celé zhnisané. Opatrně jsem se toho dotkla a on zasyčel. Zaraženě jsem se mu podívala do tváře. No jistě, blouznil v horečce, obličej měl celý zpocený a očividně vůbec nevnímal svět kolem sebe, vnímal jenom bolest a to, že mu jí někdo zvětšuje.Nechtěla jsem ho pokoušet, ale musela jsem mu tu ránu nějak vyčistit. Znovu jsem se chtěla dotknout té rány. Tentokrát zasyčel víc. Nevšímala jsem si toho. Byla to chyba. Když jsem byla jen těsný kousek od jeho kůže, chytil mě za ruku a zaryl mi nehty do ruky. Prudce jsem rukou škubla. Nepustil mě, takže jsem měla přes celé předloktí škrábance. "Au, Trene!"vyjekla jsem. Pustil mě, ale krčil se přede mnou a nechtěl mě k tomu pustit. Musela jsem to tedy vyčistit na dálku. Šlo to špatně, ale trochu to pomohlo.
   Musela jsem jednat velmi rychle. Vytáhla jsem Trena na nohy a pomalu sním šla k Dafiné. Ke koni jsem ho sice dotáhla, ale jak ho dostanu na něj, to byla záhada. Přece jenom byl na mě moc těžký. Naštěstí Dafiné byla velice inteligentní. Udělala něco jako poklonku, takže se snížila k zemi a usnadnila mi tak vyhození Trena do sedla. Pak jsem vyskočila za něj, vzala do rukou otěže a vyrazila na cestu. Ujížděla jsem jak nejrychleji jsem uměla. Dafiné se převážně řídila sama a já začala panikařit. Nevěděla jsem vůbec kam mám jet. Ujížděla jsem přibližně hodinu, když jsem před sebou v dálce uviděla světla. Byla to nejspíš nějaká vesnice. "Trene, Trene, slyšíš mě?" šeptala jsem naléhavě. Přikývl,ale nebyl schopný mi odpovědět slovně. "Můžu sem jet? Pomůžou ti tady?" ptala jsem se dál. Tentokrát neodpověděl už ani přikývnutím. Cítila jsem jenom jeho dech, který byl stále víc povrchnější a mezi jednotlivými těžkými nádechy byly až moc dlouhé pauzy. "Trene, prosím, nevzdávej to!" nařídila jsem mi zoufale. "Trene bojuj!"

růže msty

Vzhůru na cestu!

2. května 2010 v 21:11 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, mámpro vás další dílek. Má trochu zpoždění, ale teď jsem slavla narozeniny a chodila jse do práce, takže jse nestíhala. Dostala jsem le notebook, takže teď sem snad budu chodit častěji. Jinak tento díleček máme 20+ (ta osoba ví, proč až tak vysoký věk), všem ostatním přeji krásné počteníčko:

Tren si mě natočil víc k sobě a vítězoslavně mě políbil. Když se všichni přestali radovat, zvedl se Nik a s omluvným úsměvem odešel. Chvilku po něm se zvedla i Airine, a pak i Juana. "Kam všichni jdou?" ptala jsem se. "Ale, jedna sousedka slaví narozeniny,tak jí šli popřát" odpověděl. "A taky nás chtěli nechat o samotě" dopověděla jsem za něj. Odpovědí mi byla jeho ruka, která se mi sunula po noze pod šaty. Zastavila jsem ji v půli stehna. "Copak?" zeptal se nevinně, ale rozhodně mě tak nelíbal. "To chceš jako teď a tady?"povytáhla jsem obočí. Neodpověděl, jenom mě vzal do náručí a do patra se mnou přímo vyběhl. Ani nevím jak otevřel dveře, ale najednou jsem ležela na posteli a on se skláněl nade mnou. "No, tak tohle jsem nečekala"vydechla jsem překvapeně. "Chceš abych přestal?" zeptal se, ale jeho ruce mě nepřestaly dráždit. "Copak mi dáváš na výběr?" podařilo se mi ze sebe dostat. Se šibalským úsměvem mi sundal šaty. Nechtěla jsem zůstat pozadu, takže jsem z něj rychle stáhla košili.
Navzájem jsem se dráždili rukama a soutěžili, kdo je lepší. Samozřejmě vyhrál. Byla jsem to já, kdo to nevydržel a žadonil, aby toho nechal. S úsměvem pokračoval v dráždění, doháněl mě tím k šílenství.

Mezitím, co mi zuby dráždil bradavky, si rozepnul a sundal kalhoty. Tohle byla chvíle, na kterou jsem čekala, mohla jsem mu vrátit tu předchozí výhru. V klidu jsem počkala, až si sundá i spodní prádlo. Bylo mi trochu trapně, když jsem se předklonila a olízla jeho penis po celé délce. Překvapeně zalapal po dechu a já se musela usmát. Vítězství pomyslela jsem si. Vykulil na mě oči, takže jsem poznala, že mi pro jistotu zase začal číst myšlenky.
Položil mě zase zpátky na záda. "To není fér"zašeptala jsem sklesle. "Co není fér, srdíčko?" zeptal se konejšivě a prstem objížděl lem od kalhotek. "Ty si klidně můžeš přečíst, co si myslím, ale jak to mám udělat já?" pokračovala jsem stejně smutným tónem. "To se časem naučíš" vydechl a prstem sjel z lemu na kůži. "Ty mi je ale můžeš ukázat" zašeptala jsem prosebně a přivinula jsem se víc k němu. Chvilku zaváhal, ale pak mě zaplavila vlna jeho myšlenek, vzpomínek a emocí. "Páni, to dokážeš myslet na tolik věcí najednou?" ptala jsem se ho překvapeně "Nevěděla jsem, že všechny emoce prožíváš tak silně" nepřestávala jsem se divit. Měla jsem výjimečnou příležitost podívat se do jeho mysli a chtěla jsem ji co nejvíc využít. "Já myslel, že jsi chtěla dělat něco jiného" konstatoval a jeho ruka se rychle dostala ke svému cíli. Nahlas jsem si povzdechla, když mě zaplavily 2 vlny vzrušení, ta moje i ta jeho. Byla jsem přímo unešená z toho nového pocitu, z té dvojnásobné rozkoše. Díky spojení našich myslí jsem mohla vidět, co chce Tren udělat a třeba mu v tom pomoct.
Přesně jsem poznala ten okamžik, kdy už Tren nevydržel to napětí a naše těla splynula v jedno. Nahlas jsem vykřikla, když mnou projela tak silná vlna vzrušení. Tren se jen usmál a pokračoval v rychlých pohybech. Připadala jsem si jako idiot, když jsem tam tak ležela a z úst se mi draly milostné steny, ale nemohla jsem si pomoct.
Když už jsem to nemohla vydržet, Trenovo tělo se napjalo a oba jsme současně došli k naplnění našeho očekávání. Tren se unaveně svalil vedle mě a začal stahovat svojí mysl zpátky. Nechtěla jsem ho pustit, to spojení se mi líbilo. Musel mi jazykem přejet po mých citlivých rtech, aby mi rozházel myšlenky a já mu nebránila v odtrhnutí. Když se odpojil, jakoby mě půlka chyběla. Nešťastně jsem se na něj otočila. Přitáhl si mě do náruče "Neboj, na to si zvykneš" zašeptal. "Tobě se to řekne, ty to můžeš zažít, kdy chceš, ale já? Já než se něco takového naučím, tak mě to utrápí" fňukala jsem a snažila se tak prosadit svou. Odmítavě zakroutil hlavou "Teď zkus spát" odbyl moje přemlouvání. Sice jsem chtěla namítnout, že teď stejně neusnu, protože mám plnou hlavu těch krásných pocitů, ale asi po minutě ticha jsem tvrdě usnula.

*****

Vzbudila jsem se do slunečného dne. Chvilku jsem na sebe nechala svítit sluneční paprsky, abych se trochu nahřála, když mi došlo, že ležím na něčem teplém, ale tvrdém. Natočila jsem hlavu a zjistila, že je to Tren. Překvapeně jsem zamrkala, ten byl vzhůru vždycky dřív než já, a podle toho, že nám slunce svítilo do okna muselo být skoro poledne. Pak mi došlo, že včerejšek musel být pro něj velice náročný, asi byl unavenější, než jsem si myslela. Chvilku jsem se dívala na jeho uvolněnou tvář a pak ho políbila na špičku nosu. Zavrtěl sebou a otevřel oči. "Dobré ráno, tedy spíš poledne" usmála jsem se na něj. "Dobré ráno" odpověděl ještě stále trochu rozespale. Vyskočila jsem z postele a protáhla se. Pak jsem se rozhlédla po pokoji, abych našla šaty, které Tren včera večer někam zahodil. S oblékáním jsem nijak nepospíchala, ale přišlo mi, že je v pokoji moc velké ticho. On snad zase spí! pomyslela jsem si a otočila se. "Nespím" odpověděl a nespouštěl ze mě oči. "Proč si mě tak prohlížíš?" ošívala jsem se. "Protože jsi krásná" byla jeho odpověď, nad kterou jsem musela zakroutit hlavou. Když se srovnám třeba s Monou, tak... Zamračil se. "O Moně už ani myšlenka a už vůbec ne takhle směřovaná!" varoval mě. "Promiň, ale nemáš si číst moje myšlenky!"vrátila jsem mu to a šla se podívat po něčem k jídlu.
V kuchyni jsem našla nějaká vajíčka a slaninu, takže jsem to hodila na pánvičku a začala to opékat. Tren byl dole během chvilky. Objal mě zezadu "Co to tu tak krásně voní?" zeptal se a zabořil mi obličej do vlasů. "Bude to jenom taková rychlá snídaně, nechce se mi dělat nic složitějšího, nevadí ti to?" řekla jsem a hlídala pánvičku. "Samozřejmě, že mi to nevadí. Ale k snídani bych si dal spíš tebe" zavrněl mi do ucha a jednou rukou mě chytil za zadek. Nadskočila jsem, ale nemohla jsem nikam uhnout, protože jsem hlídala snídani na plotně. "Tobě to včera nestačilo?" zeptala jsem se a snažila se utéct jeho neodbytným rukám. "Já nemám nikdy dost, zvlášť ne tebe" nepřestával mě provokovat, Odstrčil mě od plotny a přehodil vajíčka se slaninou na jeden talíř. Stála jsem tam a koukala na něj, což byla chyba, jak jsem vzápětí poznala. Jen co to měl hotové už jsem byla přitisknutá ke zdi a jeho rty se přimáčkly na mé. Chvíli jsem ho nechala, ale pak jsem se od něj odtrhla "Včera jsi ale vypadal dost vyčerpaně" dloubla jsem si do něj. Překvapeně zamrkal "To byla kamufláž, aby ses mohla v klidu vyspat" řekl, ale viděl, že jsem mu to nezbaštila, tak dodal "Teď mám ale energie víc než dost" "Tak jí zkus využít na snědení snídaně" poradila jsem mu. Otočil se a odnesl si talíř s jídlem do jídelny.

Šla jsem pomalu za ním. "A co já?" zeptala jsem se, když jsem viděla, jak se do toho pustil a nehodlal mi dát. "Ty nic, leda, že bys sis to nějak zasloužila" odpověděl.Moc dobře jsem věděla kam tím míří. "Fajn, tak si to nech, stejně nemám hlad!" jako na potvoru mi zrovna zakručelo v břiše. "Vážně?" zeptal se a zakroužil mi před nosem plátkem slaniny. Nahlas jsem polkla. Pomalu si tu slaninu strčil do pusy. To už jsem nevydržela, sedla jsem si mu do klína a přitiskla jsem mu svoje rty na jeho. Když mě pustil dovnitř, jazykem jsem si ukradla slaninu a rychle jí spolkla. "Ty si mi nějaká hladová" usmál se "Tahle půlka byla stejně pro tebe" řekl a přistrčil talíř blíž ke mně. Ani jsem si nepřesedla a snědla všechno v jeho klíně. O poslední kousek slaniny jsem se s ním rozdělila stejně, jako on se mnou.
"Necháme si trochu slehnout a vyrazíme, ano?" zašeptal mi do ucha. Jen jsem přikývla. Pak jsme asi hodinu jenom seděli a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Tren se narovnal a tím mě upozornil, že budeme vyrážet. Vyběhla jsem si nahoru pro svetřík, a když jsem se vrátila, měl už Tren osedlaného koně. Tentokrát mě vyšvihl do sedla jako první a vyskočil přede mě. Omotala jsem mu ruce kolem pasu. "Pevně se drž" řekl Tren a vyrazily jsme tryskem na cestu.

*****

"Nezastavíme už?"zaprosila jsem a unaveně položila Trenovi hlavu na rameno. "Takhle tam ale nikdy nedojedeme" odpověděl. Byli jsme už 4 dny na cestě a měli jsme za sebou stěží polovinu. "Slibuju, že když si teď odpočineme, tak pojedeme v kuse až do večera." Prosila jsem dál. Bolelo mě už celé tělo, hlavně zadek a nohy, nebyla jsem zvyklá jezdit na koni. "Dobře, tady kousek by měla být studánka, tak u ní na chvilku zastavíme" ukončil naši debatu a zase jsem pokračovali mlčky. Chtěla jsem, aby něco říkal a taky jsem měla pár otázek, ale nechtěla jsem ho rušit, určitě měl k mlčení důvod. Opravdu asi po 10 minutách jsme dojeli k malé studánce obklopené měkounce vypadající trávou. Při vidině měkkého posezení jsem chtěla být co nejrychleji dole, ale zakopla jsem o třmen a dopadla tvrdě na bolavý zadek. "Au" vyjekla jsem překvapeně. Tren okamžitě klečel u mě a pomáhal mi vstát. "Copak už si nepamatuješ, co jsem tě učil o nasedání a sesedání z koně?" káral mě. "Promiň, ale jsem úplně ztuhlá" zakňourala jsem a on si mě konejšivě přitiskl k sobě.
Lehla jsem si do trávy a zavřela jsem oči. Byl to krásný pocit, ležet na něčem měkkém. K dokonalosti už chyběla jen jedna osoba, která si právě lehla vedle mě a já se k ní okamžitě přivinula. "Ta cesta mě vážně vyčerpává" zašeptala jsem. "Hmm" zabroukal a zase mlčel. Už mi s tím začínal lézt na nervy, ale nic jsem neřekla.Když už ticho trvalo hrozně dlouho, začala jsem přemýšlet, o čem bych mohla mluvit. Jeho tělo se ale zase napjalo. "Pojď, honem, vyrazíme" řekl Tren a rozhlížel se kolem. Unaveně jsem se došourala k Dafiné a neohrabaně na ni nasedla. Tren mě naučil, jak se dostat do sedla, ale pořád jsem přitom vypadala jako mentál. Jen co jsem se usadila do zadní části sedla, už Tren seděl přede mnou a rozjeli jsem se. "Trene, kam tak pospícháme?" ptala jsem se, když hnal Dafiné tryskem vpřed. "Jdou po nás" procedil skrz zuby. "Kdo?" zeptala jsem se v panice. Natočil se a pohladil mě po ruce "Neboj, ujedeme jim" řekl s úsměvem, který ale nebyl upřímný. Přitiskla jsem se k němu pevněji a zavřela oči.
Ujížděli jsem takovou rychlostí strašně dlouho. Celou dobu jsem se k němu tiskla, takže jsem poznala, že najednou zpomalujeme. Zvedla jsem hlavu. "Co se děje?" ptala jsem se nervózně.
"Právě, že už se nic neděje. Ujeli jsme jim" usmíval se teď upřímně. "Tak to je skvělá zpráva" usmála jsem se taky a políbila ho za ucho. Pokračovali jsme teď krokem. "Kdo nás sledoval?" ptala jsem se ho. Spíš jsem to nechtěla vědět, ale potřebovala jsem slyšet jeho hlas a žádná jiná otázka mě zrovna nenapadla. "Shinigami" odpověděl prostě a zase mlčel. "Trene říkej něco" prosila jsem ho. Otočil se směrem ke mně. "Proč?" zeptal se zase. "Protože mě to mlčení přivádí k šílenství" řekla jsem trochu naštvaně. "Tak mluv, budu poslouchat" řekl. Přišlo mi, že už je zase ve střehu. "Já chci ale slyšet tvůj hlas" objasnila jsem mu. Rozhlížel se kolem, přišlo mi, že naslouchá. "Trene, co se děje?" ptala jsem se. "Nic" odpověděl jako kdyby mě nevnímal. "Trene, okamžitě mi..." začala jsem, ale umlčel mě prstem položeným přes moje rty. "Pšt" zašeptal. Stáli jsme v naprostém tichu. Přišlo mi, že slyším nějaké šustivé zvuky. Najednou se Tren vymrštil ze sedla. Dal mi otěže do ruky. "Jeď pořád rovně, pak přebroď řeku a někde tam na mě počkej.Když se do tmy nevrátím, pokračuj sama" řekl. Chtěla jsem
namítnout, že bez něho nikam nejedu, ale on něco řekl Dafiné a ona se rozjela. Jediné, co jsem mohla dělat bylo, že jsem se zuby, nehty držela, abych nespadla.
Dafiné jela rychle a dlouho, až jsem opravdu dojely k řece. Tam se Dafiné zastavila. Slezla jsem z ní a opět z ní spadla, přímo do vody. Byla jsem celá mokrá, ale to mi tolik nevadilo, jako to, že mi nikdo nepomohl vstát. Vyhrabala jsem se na nohy a vzala Dafiné na uzdu. Pomalu jsem s ní přebrodila řeku v místě, které se mi zdálo nejmělčí. Na druhém břehu jsem se opět vyhoupla do sedla. Začalo pršet a mě drkotat zuby zimou. Ze sedla jsem se rozhlédla kolem a
našla něco, co by mi mohlo posloužit jako úkryt. Byla jsem rozhodnutá, že bez něj nikam nepojedu, že tu budu čekat tak dlouho, dokud se nevrátí.

*****

Seskočil jsem z Dafiné a vrazil Anori otěže do ruky, než si stihne uvědomit, co se děje. "Jeď pořád rovně,pak přebroď řeku a někde tam na mě počkej.Když se do tmy nevrátím, pokračuj sama" řekl jsem jí. Chtěla protestovat, ale já rychle řekl to samé i Dafiné a ta se rozjela pryč. Otočil jsem se směrem, odkud se ozývalo šustění. Chvilku na to se objevili asi 4 shinigami. Mávali svými tmavě šedými křídli a rozhlíželi se. Když Anori nikde neviděli, přistáli dokola kolem mě. Stál jsem tam naprosto klidně a čekal, co se bude dít. Četl jsem všem myšlenky, takže mě nepřekvapilo jejich chování, jak předpokládali. Trochu je to zaskočilo, ale nasadili kamenné výrazy. Musel jsem se pousmát, neměli ani tušení, že přesně vím, co budou říkat, ale rozhodl jsem se, že si svojí výhodu zatím nechám pro sebe. "Tak copak chcete?" zeptal jsem se znuděně. Zamračili se a jeden z nich odpověděl: "Hledáme tu dívku, která byla s tebou!" "Se mnou? Se mnou nikdo nejel. Jenom se tady tak procházím a pozoruji přírodu" dělal jsem z nich srandu. "Nedělej si z nás srandu, shikumo" zavrčel nenávistně další z nich. "Viděli jsme ji jet s tebou, kde je?" ptali se znovu, už dost nakvašení. "Jak si můžete být tak jistí?" provokoval jsem je. "Pověz, kde je!!" zařval ten jeden. "I kdybych to věděl, tak vám to neřeknu" zasyčel jsem. Stejně už bylo jedno, jestli vědí, že ji znám nebo ne,protože se všichni připravili k boji ještě předtím. Jejich myšlenky je ale prozradili, takže jsem se připravil rychleji. Ve chvíli, kdy teprve roztahovali svá křídla, jsem už byl připravený, a když vylétli do vzduchu už jsem po nich metal jedno kouzlo za druhým. Protože nečekali tak rychlý útok, byli chvíli docela mimo a pár pěkných zásahů schytali. Pak se ale rozkoukali a začali spolupracovat. Tohle už bylo trochu těžší, přece jenom, byl jsem na ně sám, ale moje schopnost, přečíst si jejich plány, mi to trochu zlehčovala. nebyli to žádní začátečníci, všichni měli jen o málo nižší úroveň než já. Kdyby byl každý sám, poradil bych si s nimi celkem snadno. Boj byl docela vyrovnaný, i když já jsem si vedl o trochu líp. Mě ještě nezasáhli, já je už několikrát. A pokračovali jsme v nekonečném roji otoček, spirál a barevných záblesků
Pomalu začínali vypadat unaveně, zato já měl energie ještě dost. Možná jsem jejich úroveň přecenil. Začal mě napadat plán, jak se jich zbavit všech najednou,aby žádný nemohl podat o Anori zprávu. Byl ale dost zdlouhavý a já to chtěl mít za sebou do tmy, abych jí stihl najít. Beze mě, by si asi moc neporadila.