,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červen 2010

Šťastné shledání

21. června 2010 v 15:08 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se vám hlásím po slibované pauze, která se mi trošičku protáhla. Byla jsem na zájezdě ve Švýcarsku a tamjsem se dokopala (no dobře, Soubi-chan mě dokopala,můžete jí poděkovat) k tomu, abych něco napsala. Plánovala jsem to vydat dřív, ale nějak mi trvalo to přepsat.
 Jak už napovídá název toho dílku všechno dobře dopadne (Moje odměna za dlouhé čekání), samozřejmě jen prozatím.....

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Byla to velmi malá místnost, ale velice útulná. Ozval o se zaklepání. "Dále" vyzvala jsem. Do místnosti vešel kluk, velmi mladý a nesl polévku s chlebem. "Já nic nechci" odmítla jsem, sedla si na postel a začala podupávat nohou. "Musíte něco sníst Anori-sama" přemlouval mě. Přitom položil polévku na stolek a přišoupl ho ke mně. Trucovitě jsem zakroutila hlavou. "Nebojte, bude v pořádku, ale z vás se stane jen kostra obalená kůží. No tak Anori-sama" nenechal se odbýt. Zamračila jsem se. Nelíbila se mi ta přípona -sama. Jako kdybych byla někdo důležitý. Pohlédla jsem na toho chlapce a vzpomínala na jeho jméno. "Sam?" zeptala jsem se potichu.S úsměvem přikývl. "Seme-sama, vy odsuď neodejdete dokud to nesním, že?" zeptala jsem se schválně s tou samou zdvořilostí. Vyvalil oči a chvilku na mě zíral. "Nechte prosím toho vykání" řekl trochu zaraženě, ale hned hlasitěji dodal "Ale jinak máte pravdu, neodejdu." "A ty toho necháš?"zeptala jsem se s nadějí v hlase. Zakroutil hlavou "To nemůžu". "Tak aspoň vynech tu příponu -sama" smlouvala jsem. Chvíli přemýšlel, ale nakonec souhlasně přikývl. Povzdechla jsem si a pomalu začala jíst tu polévku. S donucením jsem jí do sebe celou dostala. Sam sklidil misku a otočil se k odchodu. "Měla byste jít ven, ať chytnete trochu barvu. Vypadáte jako smrtka." Řekl ještě a zavřel za sebou dveře.
   Zamyšleně jsem za ním hleděla. Měl pravdu, měla bych se jít na chvilku projít. Vzala jsem si svetřík a po týdnu vyšla z pokoje. Venku byla spousta lidí a všichni mě uctivě zdravili. Ze slušnosti jsem jim odpovídala a rychle hledala nějaké klidné a osamělé místečko v přírodě. Vyšla jsem z vesnice a bezmyšlenkovitě vyrazila lesem, až jsem došla k velkému jezeru. Obcházela jsem ho tak dlouho, dokud jsem nenašla jeden velký kámen, kolem kterého byl dostatek mlází, aby mě krylo předškolním světem a zároveň, abych měla pěkný výhled na jezero. Posadila jsem se na něj, dala jsem si kolena pod bradu a objala je rukama. Už je to týden, co je Tren v bezvědomí, v péči lidí z vesnice. Nejdřív jsem se bála, že by mu mohli nějak ublížit, ale ukázalost, že Trena znají a hned se ho ujali. Ke mně se taky chovali velmi slušně, až moc. Nevím jak je to možné, ale všichni věděli, kdo jsem. Trena zavřeli do budovy v zadní části vesnice a odmítli mě tam pustit. Nepomohly prosby ani výhružky, nic. Zavřela jsem se tedy v pokoji a už ven vůbec nevycházela. Jediný Sam nade mnou ještě nezlomil hůl a nosil mi sem jídlo a šaty. Je to hodný kluk.
   Znovu jsem se rozhlédla po jezeře. Bylo tak krásné. Chladivá voda přímo sváděla, aby se v ní člověk vykoupal. Nakonec jsem neodolala. Sundala jsem si boty a ponořil jsem nohy do vody. Byl to hrozně příjemný pocit, postupně jsem je nořila stále hlouběji a hlouběji. Sundala jsem ze sebe i šaty a skočila do vody celá. Plavala jsem dlouho a ani bych nepřestala, kdyby mě nezačaly bolet ruce a nohy. Doplavala jsem ke kameni, kde jsem měla schované oblečení. Právě na něj svítilo sluníčko, takže jsem velmi rychle oschla a mohla se obléknout. Seděla jsem tam ještě dlouho, pozorovala západ slunce a přemýšlela….

*****
Probudila jsem se za úplné tmy. Bože, já tu usnula! Vyskočila jsem na noh a vyběhla ze svého úkrytu. Naneštěstí jsem vůbec netušila, kudy mám běžet. Zastavila jsem se a přemýšlela, odkud jsem to vlastně přišla. Všimla jsem si spousty malých žlutých světýlek, která se v pohybovala, mizela za stromy a novu se objevovala.Některá byla blíž, jiná zase dál. Docela jsem z toho měla strach. Ještě ke všemu se poblíž mě ozvaly kroky. Vystrašeně jsem se schovala ve stínu. "Slečno Anori! Kde jste?" ozval se Samův hlas. Chvilku jsem tam tak stála, než mi došlo, že mě hledá. "Tady jsem" zavolala jsem a vyběhla ze svého úkrytu. Vyběhl z houští ještě se 6 dalšími muži, kteří drželi v rukou lucerny. Tak to byla ta žlutá světýlka. "Slečno Anori! Kde jste byla?" spustil na mě hned. "Same, uklidni se" plácal ho po zádech jeden z nich "důležité je, že jsme ji našli." Vděčně jsem se usmála. "Všem se moc omlouvám, trochu jsem přemýšlela na jednom místečku a pak jsem usnula" vysvětlovala jsem rychle. Schválně jsem neřekla, kde to moje místečko je. Nechtěla jsem, aby mě tam někdo chodil kontrolovat. "Dobře. Matte, odveď ji zpátky do vesnice. My mezitím půjdeme ostatním oznámit, že jsme ji našli" rozdal Sam úkoly a i s ostatními se otočil k odchodu. "Tohle mi ještě tak scházelo. Kdybychom ji nenašli, tak nás asi zabije" mumlal si pro sebe, ale dost nahlas, abych to taky slyšela. Během chvíle zmizel a já tam zůstala stát jen s Mattem. Vydala jsem se směrem, který jsem považovala za správný. Matt mě ale se smíchem chytil za loket a otočil opačným směrem. Povzdechla jsem si. Zase bych šla blbě, můj orientační smysl je hluboko pod bodem mrazu. Chvíli jsme šli mlčky, mohla jsem si ho pořádně prohlédnout, i když jenom ve světle malé lucerny, kterou nesl v ruce. Byl docela hezký. Štíhlý, vysoký, černé vlasy mu padaly do očí, postavu měl docela vypracovanou. Všiml si, žeho pozoruji a pousmál se. Sklopila jsem pohled a přidala do kroku. "Sam z vás málem dostal infarkt, když jste se do půlnoci nevrátila" řekl Matt a přinutil mě tak zase zpomalit. "Proč o mě máte všichni takovou starost?" ptala jsem se. "Proč?" zeptal se nevěřícně a vytáhl přitom obočí do vysokého oblouku. "Ano, proč? Vždyť k čemu vám jsem? Jen jako přítěž…" začala jsem, ale jeho pohled mě zastavil. "Slečno Anori! Tohle už nikdy neříkejte. My vás potřebujeme. Bez vás to tady můžeme všichni rovnou zabalit" vyčetl mi a pootočil směr cesty trochu do prava. "Stejně všichni dřív nebo později zemřeme. Sice ne na stáří, ale jednou určitě" konstatovala jsem rychle, abych ho uklidnila. Ušklíbl se. "To je pravda. V našem případě by to bylo ale velmi brzo, kdybychom vás nenašli." Tohle jsem trochu nepochopila. "Tren by nás asi tak trochu zabil" objasnil mi s úsměvem, když viděl můj nechápavý výraz. "Tak o tomhle Sam předtím mluvil" došlo mi. Matt přikývl. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. "Nemyslím si" vrátila jsem se trochu zpomaleně k původnímu tématu, ale Matt to pochopil. " Má vás rád, mnohem víc, než si dokážete představit" pohladil mě Matt konejšivě po ruce. "Určitě vám to pak řekne sám" "A to bude kdy?" zeptala jsem se s nadějí, že nekonečně dozvím něco bližšího. "Kdo ví" odpověděl tiše upřel na mě utrápená pohled. "A probudí se vůbec?" "Kdo ví" zašeptal téměř neslyšně a přidal do kroku.
   Tato dvě jednoduchá slova mi zatřásla naprosto celým světem. Vůbec mě nenapadlo, že by někdy mohlo existovat něco bez něj. Nikdy! Nebo jsem si to alespoň nechtěla připustit.
   Pomalu jsem se šinula za Mattem. "Slečno Anori! Anori! Vytrhl mě něčí hlas ze zamyšlení. Vzhlédla jsem
a viděla, jak se nade mnou sklání Matt. Pak mi došlo, že ležím. "Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě. "Jo v pohodě" špitla jsem a posadila se. "Nesmíte se zase uzavřít do sebe. Tren by to tak přeci nechtěl" domlouval mi. "Dobře" usmála jsem se as jeho pomocí došla až do vesnice.

*****
Ráno po snídani jsem se sbalila a šla znovu na svoje místečko. Velmi dobře se mi tu přemýšlelo. Dala jsem si pozor, abych tu zase neusnula. Vrátila jsem se večer úplně hladová. Začala jsem to tak dělat pravidelně. Ráno pryč a večer zase zpátky. Samovi se to moc nelíbilo, ale zvykl si. Dokonce i ženy z vesnice, které mi připravovaly snídani, mi začaly balit svačiny,abych neměla takový hlad. Nikdo už mě nehledal a moje místečko zůstalo všem skryto. Strávila jsem takhle asi 3 týdny, za které jsem o Trenovi neslyšela ani zmínku.
   Jednou ráno jsem měla v pokoji připravenou nejen snídani, jako vždy, ale vedle toho ještě uzlíček s čistým oblečením. Bylo tam hnědé tílko a krátká sukně (krátká pro ně bylo po kolena). Asi bude dneska teplo. Oblékla jsem se a zírala na sebe do zrcadla. Tohle přeci vůbec nejsem já. Ten styl ke mně neseděl. No, ale co s tím můžu dělat? Po půlhodině přemýšlení jsem si nakonec akorát vyrobila dva provizorní náramky a ve vlasec si upletla dva copánky, které mi šli kolem hlavy. Aspoň něco. Nasnídala jsem se a opět vyrazila k jezeru. Sluníčko opravdu začalo pálit už hrozně brzy, naštěstí na můj kámen dopadly paprsky až k večeru.
   Došla jsem na místo, ale nešla jsem si máchat nohy do vody, jako obvykle, místo toho jsem si lehla na kámen a přemýšlela. Dolehla na mě beznaděj, protože jsem nemohla nikomu nijak pomoct, i když bych moc chtěla. Bylo mi z toho opravdu těžko, a když mi zvlhly oči, nechala jsem to být, takže mi pak slzy stékaly volně po tváři. "Co tě rozplakalo, srdce moje?" ozval se hlas, který jsem si už tolikrát přála slyšet. Rychle jsem si setřela slzy hřbetem ruky a otočila se za hlasem. Bála jsem se, aby to nebyl jen výplod mojí fantazie. Rozlil se mi úsměv na tváři, když jsem ho uviděla, jak se nenuceně opíral o kmen mladé břízy a krásně se usmíval. Rychlostí padající hvězdy jsem mu sočila kolem krku a pevně ho objala. "Opatrně lásko" zasmál se a trochu se zašklebil. Kousek jsem se odtáhla. "Promiň, když já…" nedořekla jsem a znovu se k němu přitiskla. Se smíchem udělal pár kroků, než se mu podlomilo koleno a i semnou spadl do měkounké trávy. "Nestalo se ti nic?" ptala jsem se starostlivě. Jen zakroutil hlavou a stále se smál. Musela jsem se taky smát, svět byl najednou mnohem hezčí a barevnější. Pak se najednou smát přestal a povzdechl si.
   Dlouhou chvíli jsme tam jen tak leželi, poslouchali zvuky přírody a užívali si přítomnost toho druhého. Nemohla jsem se nabažit jeho vůně, zvuku jeho dechu, tepla jeho těla… Zamotala se mi z toho hlava, takže jsem se nadzvedla na loktech a podívala se u do tváře. Byl naprosto uvolněný, jestli maskoval nějakou bolest, tak velmi dobře. "Jak jsi mě tu vůbec našel? Nikdo neví, kam chodím" zeptala jsem se na otázku, která mě zajímala ze všeho nejmíň. Ale musím na něj pomalu. Docela mě překvapilo, že se zamračil. "Vůbec se mi nelíbí, že někam chodíš sama. Co kdyby se ti něco stalo? Tohle si Sam odskáče" káral mě. Nic jsem na to neřekla, i když je mi Sama docela líto, budu se za něj muset přimluvit. Jen jsem čekala, až odpoví na mojí původní otázku. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil, ale pak si mě přitáhl zpátky do náruče a odpověděl: "Sam mi řekl, že chodíš někam do lesa. Popsal mi místo, kde tě minule našli. To byl můj výchozí bod a pak jsem tě našel podle myšlenek." Přitiskl si mě k sobě a pevněji. Ucítila jsem jeho rty ve vlasech a slastně jsem zavřela oči. "Chovali se k tobě ve vesnici slušně?" ptal se s neskrývaným zájmem. "Všichni jsou na mě hrozně milý. Až moc" zašklebila jsem se a on se zasmál. "Řekni mi, jak to, že znali moje jméno?" zajímala jsem se. "Tvoje jméno zná každý" odpověděl okamžitě a trochu mě tím znervóznil. "No, ale neví jak vypadám, nebo ví?" skousla jsem si spodní ret. "To samozřejmě neví" připustil pomalu "ale já měl v plánu se tu na pár dní zdržet, takže o nás věděli" usmál se. Chvilku jsem nad tím přemýšlela. "A ty je znáš, že si se tu chtěl zastavit?" zeptala jsem se na další naprosto nesmyslnou otázku, ale Tren mi na ně odpovídal mnohem otevřeněji, než na všechny jiné, takže proč to nevyužít. Občas z něj vypadla i nějaká důležitá informace. "V téhle vesnici se narodila Juana, vlastně jsem tu vyrostl" odpověděl.
         V jeho přítomnosti mi bylo tak krásně a příjemně, že jsem si ani nevšimla, kdy se obloha zatáhla. Prostě najednou začalo pršet. "Je, prší" lekla jsem se a vyskočila na nohy. "Tak to se půjdeme vykoupat ne?" zeptal se Tren a vůbec nevypadal na to, že by se chystal k odchodu. Přešla jsem blíž k němu a naklonila se nad něj "Kterému písmenu jsi ve slově P-R-Š-Í nerozuměl?" zeptala jsem se. Dělal jako že přemýšlí, ale ve skutečnosti se mi naprosto nestydatě díval do výstřihu. "No, asi hned tomu prvnímu?" zeptal se s úsměvem. Protočila jsem oči v sloup. Na takový srandičky ho užije. "Nemusíš být na mě tak zlá. Při tom pádu jsem se praštil do hlavy" smál se "a hlavně i ty bys měla vědět, že za deště je voda nejteplejší" dodal a upřel na mě pohled smutného štěněte. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou "A moment, při jakém pádu?" zarazila jsem se. "Já ti to neřekl?" zeptal se andílkovským hlasem. V tuhle chvíli byl k sežrání a on to moc dobře věděl. "Ne to si mi teda neřekl" "Snad si nemyslíš, že mi to křídlo zranili na zemi? Všechny ty pohmožděniny jsem si pak vyléčil sám, abys neplašila" poukázal znovu na můj intelekt. No jo, jsem fakt blbá. "A co to koupání?" zeptal se znovu s andělským úsměvem, tátova krev se v něm nezapře. "Ne" opakovala jsem a začala pomalu couvat. "Ale no tak" přemlouval mě. Zvedl se a přešel ke mně. Udělala jsem krok do strany a otočila se k němu zády. Uslyšela jsem povzdech a usmála se, že toho nechal. Takže jsem samozřejmě vůbec nečekala, když mi podrazil nohy,v letu mě chytil do náruče a skočil se mnou do jezera. Jelikož jsem to opravdu nečekala, pěkně jsem se nadýchala vody. Hned jak jsem se dostala na hladinu jsem začala vodu plivat a kašlat. "Víš, ta voda se nepije" dělal si ze mě srandu Tren. "Dík za upozornění"zamumlala jsem a otočila se směrem ke břehu. Chytil mě kolem pasu a otočil mě naproti sobě. Se zájmem si mě prohlížel a já úplně zrudla. "Takhle ti to sluší mnohem víc" podotkl. Jakby taky ne, když se mi mokré věci těsné lepily na tělo. Jeho černé tričko na tom nebylo o nic líp, byl pod ním vidět každý jeho sval. "Že mě to hned nenapadlo" protočila jsem se smíchem oči a přitiskla se k němu. Bylo to, jako bychom byli oba nazí, protože ta mokrá vrstva oblečení byla naprosto tenounká.

Déšť se nám představil ve své silnější podobě, ale mi jsme tam stále stáli, promočení až na kost a dívali se jeden druhému do očí. U něj to byl dost výkon. "Tak to jsem jako neslyšel" dělal uraženého. "Už několikrát jsem ti říkala, že nemáš poslouchat cizí rozhovory, nevyplatí se ti to" vrátila jsem mu to stejnou mincí. Jenom si odfrkl. Už jsem se nadechovala, že mu na to něco řeknu, ale on mě pro jistotu umlčel lehkým polibkem. Dokonale mě to umlčelo.
   Chtěl se odtáhnout, ale já ho nepustila. Líbal mě znovu a znovu, každý polibek byl delší, hlubší a vášnivější než ten předešlý. Déšť nás smáčel a my jsme tam stále stáli a líbali se. Moc brzo jsem se začala třást zimou, takže se Tren odtrhl, vzal mě do náruče a donesl na břeh. Tam mě pustil, vzal za ruku a společně jsme šli do vesnice. Oba šťastní z tak vytouženého setkání. Máme si toho ještě hodně co říct, ale myslím, že to nechám na zítra. "To by bylo super, musím se nato připravit" usmál se a políbil mě na čelo. "Neboj, nechám ti tolik času, tolik budeš potřebovat" ujistila jsem ho.
růže msty
taky sem dávám ten slibovaný obrázek (ach, já jsem na vás tak hodná XP)