,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červenec 2010

Dante

28. července 2010 v 18:18 | Yui-chan |  Růže msty
Právě jsem dopsala další kapitolu, tak vám ji sem házím. Pěkné čtení a nezapomeňte nechat komenty XD:


Město Chamon bylo opravdu krásné. Jestli jste někdy byli ve Švýcarsku, dalo by se to přirovnat k některým jeho městům. Všechno v naprosté dokonalosti, všude pořádek, až se člověk bál někam šlápnout, aby to nezničil. Tohle všechno jsem si prohlédla jen ve spěchu, protože Tren mě velmi rychle navigoval, kam mám jet. Dostávali jsme se stále hloubš do města, ulice tu byly stále menší a tvořili naprosté bludiště. Kdyby mě tu uprostřed třikrát otočili dokola, asi bych se nikdy ven nedostala.
   Když jsem se konečně vymotali ze všech těch uliček (nechápu, jak si Tren mohl být cestou tak jistý), otevřel se před námi široký prostor. Uprostřed stála budova, vzhledem připomínající nějaké šlechtické sídlo. Kolem pak byly perfektně upravené zahrady s fontánkami a ozdobně tvarovanými živými keři. Tren mě navedl přímo k tomu zámku. Tam seskočil ze sedla a podal mi ruku, aby mi pomohl dolů. Jakmile jsem stála oběma nohama pevně na zemi, okamžitě mě pustila stoupl si dost daleko za mě. Rukou mě pobídl, abych šla dál. Jak moc jsem si přála, abych mohla jít k němu a vzít ho za ruku. Nechtěla jsem mu ale dělat ještě větší problémy, než už mu dělám, takže jsem zatnula ruce v pěst a šla dál. Přede dveřmi jsem se zastavila a tázavě na něj pohlédla. Tren se na mě ani nepodíval, hlavu měl pořád sklopenou a několikrát zabouchal těžkým, železným klepačem. Po chvíli se ozval znuděný hlas. "Kdo je?" "Tren Anthony Natori" odpověděl Tren. Proč jsem si nikdy předtím nevšimla, jak pěkně zní jeho jméno? "Vedeš ji?" zeptal se hlas za dveřmi už o dost s větším zájmem. "Ano" odpověděl Tren a mě došlo, že mluví o mě. Už zase.
   Dveře se otevřely a nějaký starší muž nás pustil dovnitř. Zámek byl vevnitř ještě krásnější než jak jsem si ho představovala. Dobový nábytek byl vkusně doplněn několika kousky z jiných století. Všechno opět dokonale sladěné a naprosto čisté, nikde ani smítečko prachu. Jak jsem se později dověděla stáli jsme v přijímacím sále. Ten starší muž mi pokynul, abych se posadila. Váhavě jsem si sedla na jednu z pohovek. On mi mezitím špatnou angličtinu vysvětlil, že tu musím počkat, dokud mě Dante nepřijme. Všimla jsem si, že se ani jednou neotočil k Trenovi, který stále stál v pozoru, nikdo mu totiž nenabídl místo. Když ten muž odešel, poklepala jsem na místo vedle sebe. Tren jen zakroutil hlavou a ladně se posadil na jednu z nízkých stoliček. Přemýšlela jsem, jestli mi aspoň čte myšlenky, když se mnou nemůže mluvit normálně. Trene? Zeptala jsem se zkusmo. Ano? Odpověděl a mě poskočilo srdce radostí. Miluju tě řekla jsem pak jenom. Nic jiného mě nenapadlo. Opatrně slečno, tady nejsem jediný, kdo dokáže číst myšlenky varoval mě a zase svou mysl stáhl zpátky. Začínalo se mě zmocňovat zoufalství. Co si bez něj počnu? Sama jsem úplně k ničemu, protože nic nevím a ničemu nerozumím. Nechápu, že zrovna já jsem ta vyvolená, určitě je to nějaký omyl. Takový tele jako já a má zachránit svět? To se mi určitě musí jenom zdát. Určitě se brzy proberu ve své kanceláři, budu zavalená stohem papírů a po Trenovi budu zase jenom tajně pokukovat. Zkusmo jsem se štípla. Sykla jsem, protože to bolelo. Tak asi nespím.
   Tren nad mým syknutím rychle zvedl hlavu, aby se podíval, co se děje. Podívala jsem se mu do očí a on zase rychle pohled sklopil. Tohle nevydržím, asi ho budu muset násilím donutit, aby si mě zase všímal. Nad touhle myšlenkou jsem se musela pousmát, protože představa, že já přeperu jeho, no, byla víceméně vtipná. Pohledem jsem mimoděk sklouzla na jeho vypracovanou postavu a moje představa o násilném vynucování se rozplynula.
   Rozletěly se dveře na druhé straně místnosti. Kráčel k nám mladý muž. Všimla jsem si, že má úplně stejné oblečení jako ten vrátný. Asi nějaká místní uniforma. Došel až ke mně a poklonil se. "Slečno,pojďte prosím za mnou" řekl a ukázal mi směrem ke dveřím. Pak se napůl otočil k Trenovi "Ty také" řekl neochotně. Šla jsem poslušně za ním. Dělalo se mi špatně od žaludku a třásla se mi kolena. Jednou se mi podlomily nohy, ale Tren mě chytil dřív, než si toho ten před námi stačil všimnout.
   Vedl nás těmi dveřmi, pak dlouhou chodbou, která mi připomněla chodbu v domě Bratrstva a konečně jsme došli k dalším dveřím, kde jsme se zastavili. Tam se otočil směrem k nám. "Prosím, abyste mi odevzdali všechny zbraně" řekl lhostejně. Ukázala jsem mu prázdné ruce a to samé čekala i od Trena. On si ale povzdechl a z ničeho mu v ruce přistál krásný černý meč s jemně vyrytým červeným drakem a bílou růží. Neochotně ho podal tomu, vlastně ještě chlapci a ten ho pověsil na stěnu a udělal něco, no dalo by se to popsat jako zapečetění. Prostě se kolem toho meče udělala taková ochranná schránka, hádala jsem, že ho může vyndat jedině ten kluk. Teprve pak nás pustil dveřmi do velkého sálu.
   V tom sále vlastně nic nebylo. Na zemi ležel jen pruh tenkého bílého koberce, který vedl ke stupínkům na druhém konci místnosti. Stěny byly jen chudě vyzdobené nějakými malbami a písmem, text byl ale moc složitý a nerozuměla jsem mu. Na stupínkách stál zlatý trůn a na něm seděl muž, no tipla bych mu 60 let. Tren šel až do půlky místnosti, tam se zastavil, poklekl na jedno koleno a hluboce se poklonil. Šla jsem na stejnou úroveň jako on, ale neklaněla jsem se tak hluboce. Zůstala jsem stát a jen se mírně sklonila. Z Trenových pohybů jsem už předtím pochopila, že on je něco jako "nižší vrstva", takže se řídí jinými pravidly než já. Souhlasně se usmál, ale jelikož byl stále skloněný, nikdo jiný si toho nevšiml. "Povstaňte" ozval se Dante zvučným hlasem. Poslechla jsem. Tren počkal, až se úplně narovnám a až teprve pak vstal taky. "Trene Anthony, děkuji, že jsi ji přivedl v pořádku" promluvil Dante v jejich jazyce. Tren neodpověděl, jen se opět poklonil. "Slyšel jsem, že jste měli cestou nějaké problémy" pokračoval dál. "Ano, pane" odpověděl Tren. "Dobře, vidím, že jste to zvládli. Teď si ale promluvme o …" pokračoval, ale tomu už sem nerozuměla. Moje znalosti byly silně omezené, takže jsem pochopila asi každé páté slovo a jen útržkovitě o čem se baví. Tren odpovídal jen krátce, občas byl na rozpacích, ale nikdy se neodvážil neodpovědět. Takovou autoritu bych potřebovala taky.
   Nebavili se dlouho. Dante se odmlčel a ten kluk, který stál celou dobu u dveří najednou poklepal Trenovi na rameno. "Měl bys odejít" řekl prostě. Srdce mi začalo bušit jako splašené. Oni mě tu chtějí nechat samotnou a odvést jediného člověka, kterému věřím a kterého znám? Tren na mě hodil zoufalý pohled, ale otočil se směrem ke dveřím. "Počkat" zvolal Dante a všichni zůstali stát na místě. Pak se otočil směrem ke mně. "Rozumíš našemu jazyku?" zeptal se mile. Chvilku mi trvalo než jsem odpověděla "Trošku" přiznala jsem. "Kdo tě učil náš jazyk?" zeptal se. Pohlédla jsem směrem k Trenovi. "Dobře, naučil jsi ji hezky" řekl mu. "Děkuji, umí ale jen základy a jednoduchou konverzaci" odpověděl Tren a opět se mírně poklonil, tentokrát ale směrem ke mně. "Hm, bude potřebovat překladatele, uděláš to?" zeptal se pak Dante. "Jistě" souhlasil Tren s úsměve. Bylo vidět, že si oddechl, že mě tu nemusí nechat samotnou. "Pane" ozval se ten kluk "to bych ale klidně mohl dělat já" namítl. "To bys mohl, ale pochybuji, že ti věří natolik, aby ti svěřovala svoje myšlenky" odpověděl Dante a on se s povzdechem vytratil z místnosti. "Pojďte sem" pokynul nám Dante směrem k němu. Došli jsme až ke stupínkům. Tam mi Tren jemně zatlačil na rameno a poukázal mi tím, že si mám sednout na schod. On sám se pak posadil vedle mě, v bezpečné vzdálenosti samozřejmě.

*****
Odcházela jsem z místnosti stejnou cestou, jakou jsem přišla a zastavila se až v přijímací hale. Zase jsem se posadila a čekala, až dorazí i Tren. Asi 3 hodiny jsme se bavili o mě, o světě a o jiných blbostech. Bylo to o to zdlouhavější, že Tren musel dělat prostředníka. Já jsem nerozuměla Dantemu a on zase uměl jen špatně anglicky, takže Tren všechno překládal. Když jsme konečně domluvili a mě se podařilo vstát (byla jsem totiž dost ztuhlá), požádal Tren Danteho, aby ho ještě vyslyšel v jedné věci, o které nechce mluvit přede mnou. Odešla jsem tedy a čekala, až se vrátí. Měl mě doprovodit do mého pokoje a cestou mi vysvětlit nějaké náležitosti. Proběhne totiž přivítací rituál a k tomu potřebuju znát pár dalších pravidel.
   Nečekala jsem dlouho, Tren přišel asi za 15 minut, docela dobře naladěn. Vyvedl mě ven a pomohl mi naskočit na koně. Pak jsme jeli zase těmi uličkami, směrem na západ. Tren mi cestou vysvětloval, co všechno potřebuju vědět o rituálu, co mám dělat, co říkat a co naopak neříkat. Snad si to všechno budu pamatovat. Vysvětlil mi to několikrát, dokud si nebyl jistý, že jsem to pochopila správně. Byl tak ohromně trpělivý.
   Dojeli jsme k další honosné budově, před kterou jsme zastavili. "To budeme bydlet tady?" zeptala jsem se zvědavě. "Jen vy" odpověděl Tren okamžitě. "A kde budeš bydlet ty?" "Támhle vedle, je to budova, no řekněme pro služebnictvo" odpověděl neochotně a mě došlo, že v tuhle chvíli si nedovolí mi neodpovědět, stejně jako u Danteho. Musela jsem se tomu usmát. Tren mi opět pomohl ze sedla a pak mě vedl tím domem. Vedl mě chodbami až do vrchního patra. Když jsem zastavili v mém pokoji, který připomínal spíše prezidentské apartmá, Tren mi popsal cestu, kterou jsme sem přišli, abych trefila. Pak mi se shovívavým úsměvem ukázal dveře od vlastní koupelny a otočil se k odchodu. "Počkej" vyhrkla jsem. Zastavil se a otočil směrem ke mně. "Může mě tu někdo slyšet, vidět, číst mi myšlenky, nebo tak něco?" zeptala jsem se. Moje otázka ho asi trochu překvapila, protože vykulil oči a chvíli přemýšlel, než mi odpověděl. "Ne slečno, váš pokoj je dobře chráněn" Usmála jsem se. "Dobře, tak tedy zavři dveře a pojď dovnitř" řekla jsem mu. Poslechl. Udělala jsem pár kroků směrem k němu. "Chci se na něco zeptat" řekla jsem a zase se o kousek přiblížila, on o krok ustoupil. "Co jsi probíral s Dantem?" vypálila jsem a udělala další krok. Zase couvl, ale zády narazil na dveře. Nervózně se ošil, došlo mu, že je v pasti. "Řekl jsem mu o našem vztahu" přiznal. "A?" pobídla jsem ho, teď jsem stála jen asi metr od něj. "Pochopil to, ale já ho prosil, abych ti nemusel dělat komorníka. To taky pochopil, takže mě moc neuvidíte" odpověděl.
   Jedním rychlým pohybem jsem překonala vzdálenost mezi námi a skočila mu do náruče. Přitiskl si mě na prsa "Proč mi tohle děláte" zašeptal a hladil mě po zádech. "Proč se se mnou nechceš vidět?" zeptala jsem se přímo a zvedla obličej. Setkala jsem se s jeho zmučeným výrazem v obličeji a bylo mi to hned jasné. "Protože mi dělá problém jen vedle vás stát a nesmět se vás dotknout. Když se uvidíme co nejmíň, bude to lepší pro nás pro oba" Samozřejmě, to bylo logické, ale mě se to moc nelíbilo. "A co budu bez tebe dělat?" zeptala jsem se s brekem "vždyť já tě potřebuju. Ani se s nimi nejsem schopná domluvit" plakala jsem. Utíral mi slzy a tišil mě. "Zvládnete to i beze mě. Spousta lidí tu umí anglicky. Všichni vám pomůžou" uklidňoval mě. Teprve když jsem se úplně uklidnila, pustil mě a postrčil kousek dál. "Dobře" udělala jsem jeden uklidňující nádech "kdy tě zase uvidím?" "Uvidíme se na rituále, tam nesmí nikdo chybět" usmál se a s poklonou odešel z místnosti.
   Jen co se za ním zavřely dveře jsem se znovu rozbrečela. Modlila jsem se, aby mě tu opravdu nikdo nemohl slyšet. Nikdo nepřišel, takže to asi byl pravda. Rychle jsem si utřela slzy z tváře a několikrát se zhluboka nadechla. Nemůžu brečet kvůli každé nespravedlivosti, jako nějaká malá holka. Musím se naučit ovládat.
   Do velkého rituálu zbývaly ještě 2 dny a já se potřebovala naučit nějaké fráze a musela si nechat ušít šaty. Měla jsem tedy toho ještě hodně před sebou, takže nesmím ztrácet čas. Vyskočila jsem na nohy, trochu se upravila v zrcadle a vyšla z pokoje.

*****
Byla jsem ve svém pokoji a nervózně sledovala služebnictvo jak kolem mě skáče, pomáhá mi obléct šaty a různě mě upravuje. Když jsem konečně byla oblečená a patřičně učesaná, nechali mi chvilku času o samotě. Opatrně jsem si sedla na židli, bála jsem se, abych si nezmuchlala šaty a znovu si opakovala fráze, které budu muset říkat. Byla jsem celá rozechvělá. Ne z toho, že mě čekal důležitý rituál, na kterém se nejspíš pořádně ztrapním, až upadnu nebo řeknu nějakou blbost. Ale měl mě na něj doprovodit Tren, jako můj meertalen. Těšila jsem se, až pro mě přijde, pomůže mi do sedla a na místě mi pak nabídne rámě, abych mohla jít jako správná dáma.
   Vyrušilo mě zaklepání. Vstala jsem a urovnala si šaty. "Dál" zavolala jsem nesměle v jejich jazyce. Dveře se otevřely a stál v nich on, ve slušivém společenském oděvu, ještě krásnější než jsem si ho představovala. Přejel mě očima a na rtech se mu vykouzlil úsměv. Zrudla jsem a přemýšlela, jak blbě v tom vypadám. Neměla jsem odvahu podívat se do zrcadla. Samozřejmě jsem to kimono viděla na ramínku, ale nijak mě nelákala představa mít ho na sobě. Vlasy jsem měla ve vysokém drdolu, který byl zajištěný několika jehlicemi. Jen jsem čekala, kdy se mi to rozpadne. "Moc vám to sluší" řekl něžně a znovu se usmál.
   Nad něčím se zamyslel a pak pomalu zavřel dveře. Uhodla jsem,co ho napadlo, nebylo to nijak těžké. Přešla jsem k němu, aby si to nestačil rozmyslet. Vzal mě za bradu a jen velmi letmo se dotkl mých rtů. Nebyl to polibek, jaký bych si představovala, ale i tak mi vylétl srdeční tep. Ještě než stačil odtáhnout svůj obličej, vtiskla jsem mu polibek na tvář. "No, teď jste tomu dala" hraně se zhrozil. "Co?" zeptala jsem se nechápavě. Natočil obličej do strany a mě až teď došlo, že mám na sobě rtěnku, která se mu pěkně obtiskla na tvář. Musela jsem se smát, vypadal k sežrání, tak roztomile. Rychle vytáhl jeden vlhčený ubrousek, kterými ležel na stole a před zrcadlem si tvář důkladně očistil. "Promiň" řekl a jsem a omluvně se usmála. "V pořádku, můžeme jít?" zeptal se a nastavil mi rámě. Přesně jak jsem si to představovala. "Jistě" odpověděla jsem, i když se mi tam vůbec nechtělo. "Jen dávejte pozor, teď není čas na vyvrknuté kotníky" řekl s pohledem upřeným na moje vysoké podpatky. "Můj nápad to nebyl" zasténala jsem. Uměla jsem na tom chodit, ale znala jsem se. Vždy, když o něco šlo, se mi stalo přesně něco takového. Opatrně mě vedl po schodech dolů, až jsme došli pře mojí "ubytovnu". Tam jsme se zastavili. 

růže msty

Otázky a odpovědi

23. července 2010 v 21:19 | Yui-chan |  Růže msty
Já vím, slíbila jsem pokračování až v závislosti na Kuroki-chan, ale protože jsem s nimi strávila dneska pěkný večer a protože máme ty prázdniny, budu díly vydávat podle toho, jak je napíšu. A jelikož jsem se dneska opravdu nudila, mám pro vás další pokračování....pěkné počtení a těšim se na komentíky XD:

Cesta mi ubíhala velmi pomalu. Ode dne, kdy jsme vyjeli z vesnice, uplynul teprve týden. Všude kolem nás bylo pořád to samé. Pořád les, pak zase les, pak malá louka s řekou a pak zase les. Byla jsem celá rozlámaná z celodenní jízdy v sedle a ani v noci jsem se pořádně nevyspala. Když už jsem konečně umlčela protesty mého bolavého těla na tvrdou zem a usnula, zdál se mi můj obvyklý sen, který mě 100% probudil. Většinou jsem pak nehnutě ležela, abych nevzbudila Trena a čekala až se rozední. On na rozdíl ode mě byl ve skvělé náladě, nic ho nebolelo a vždy se dobře vyspal. Dobře za ten spánek jsem si mohla sama, a na otázky, jak to, že ho nebolí tělo z dlouhé cesty mi odpověděl, že je to zvykem. Kdyby mi prý bylo tolik, co jemu a strávila bych v sedle tolik času jako on, taky by mě nic nebolelo.
   K jídlu byla každý den zvěřina, kterou Tren ulovil a občas jsme měli štěstí a narazili na nějaký ovocný strom. "Až dorazíme, stanu se vegetariánem" stěžovala jsem si jednou po obědě. Musím uznat, že to bylo vždycky výborné, - Tren je skvělý kuchař - ale když máte 7 dní v kuse jenom maso, začne vám to lézt krkem.
   Tren byl neustále duchem nepřítomen, což mi na mé náladě moc nepřidávalo. No jaké to je, když jedete celý den v sedle s někým, kdo vůbec nic neřekne a jen občas udělá nějaký drobný pohyb, který je ještě ke všemu směřován koni?? Paráda. Když jsem se ho ptala, co dělá, řekl mi, že kontroluje cestu, jestli se nás nechystá někdo napadnout. Na to jsem mu nemohla nic říct, ale ještě chvilku a napadnu ho sama, jen abych neumřela nudou.
   Náhlé zastavení mě vytrhlo z mých ponurých myšlenek. Rozhlédla jsem se kolem v naději, že už jsme na místě, ale kolem byl zase jenom les. "Já myslela, že už tam jsme" zabrblala jsem a ztěžka si povzdechla. Tren na to nejdřív nic neřekl, otráveně jsem protočila oči v sloup, zase byl mimo. Pak se ale zasmál "Neboj, už brzo" řekl tiše. Po tom dlouhém mlčení mi jeho hlas zněl úplně stejně, jako když jsme se potkali poprvé v mojí policejní kanceláři. Jako hlas mého osobního anděla. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala tyhle vzpomínky. Potřebovala jsem vědět, co se děje teď. Než jsem se ale stihla zeptat, seskočil Tren z Dafiné a mě pak sundal taky dolů. "Blíží se docela pěkná bouřka, měli bychom se před ní schovat." "Kam?" zeptala jsem se nadšeně. Zasmál se mému výrazu "Kousek by tu měla být jeskyně. Tam bychom měli být relativně v suchu" odpověděl a táhl mě za sebou do příkrého kopce.
   Neuběhlo ani 10 minut a opravdu se před námi objevila jeskyně, dost prostorná, ale zároveň taková útulná. Spustil se déšť, zatím jenom lehký, ale i přes to jsme se pospíchali schovat. Jak Tren předpovídal, brzy celá obloha potemněla, déšť zhoustl a ozval se první hrom. Stála jsem u vchodu a pozorovala blesky, vždycky na chvilku ozářili všechno kolem a pak to zase pohaslo. Když mě to omrzelo, otočila jsem se zpátky dovnitř. Tren sbíral klacíky, které tu zbyly po nějakých jiných lidech. Usoudila jsem, že chce rozdělat oheň. Neměli jsme ho sice čím zapálit, ale to mu zdá se vrásky nedělalo. Sedla jsem si k té hromádce a zády se opřela o stěnu jeskyně. Překvapeně jsem sledovala, jak natáhl ruku, něco zašeptal a malý paprsek energie, vystupující z jeho dlaně, to zapálil. Pak si sedl vedle mě. Stulila jsem se mu u boku a on mě objal. "Tak,co chceš dělat?"zeptal se mě vesele a obdařil mě andělsky krásným úsměvem. "Mám plno otázek" řekla jsem okamžitě. Až teďko mi došlo, jak skvělou mám příležitost všechno z něj dostat. "Myslel jsem si to" rezignovaně si povzdechl a čekal až se zeptám. Přemýšlela jsem, kde začít. Řekla jsem si, že začnu něčím lehčím. "Takže, jako první mě zajímá, jak je to ještě daleko? U vás doma jsi říkal, že tobě to trvá 6 dní cesty a mi už jedeme…" snažila jsem se to spočítat. "Když nepočítám naší…ehm…pauzu, tak jedeme 14 dní. A už je to opravdu blízko, počítám, že ještě tak 1-2 dny cesty" odpověděl. Usmála jsem se, vypadalo to, že je připraven odpovídat na všechny moje otázky naprosto upřímně. "Tak dál…řekni mi, co přesně se seběhlo, jak tě pak zranili. A ne že něco vynecháš!" pokračovala jsem už o něco těžšími věcmi. Velmi, opravdu velmi neochotně začal vyprávět "Prostě jak jsme jeli, zachytil jsem jejich přítomnost. Jak jsme pak ujížděli, no myslel jsem si, že jsme jim ujeli, ale oni se jen chytře zamaskovali. Když jsem je pak našel znovu už bylo pozdě někam ujíždět. Poslal jsem tě teda samotnou pryč, doufal jsem, že mě poslechneš a pojedeš co nejdál od nich" odmlčel se aby mě mohl políbil do vlasů. "No a pak jsem se jim prostě postavil. Trochu mě podcenili, takže jsem si se všema poradil. Udělal jsem ale školáckou chybu a k tom poslednímu jsem se otočil zády ještě dřív, než se rozpadl. Rozřízl mi křídlo, no a ono se s tím dost špatně lítá, takže jsem prostě spadl dolů. Cestou jsem schytal pár ran od větví a pak jsem ztratil vědomí. Hele nedívej se tak, chtěla si to slyšet celé" bránil se a já si až teď uvědomila, že mu křečovitě svírám ruku a upřeně na něj zírám. Povolila jsem svoje sevření a pak se pokusila uklidnit i svůj výraz v obličeji. Chvilku čekal, než zase pokračoval. "Když jsem se probudil byla už tma, vyléčil jsem si všechny rány, kromě té na křídle. Letět jsem nemohl, tak jsem utíkal a doběhl až k řece a tam mě přišel zachránit anděl" usmál se na mě. "Moc se mu to ale nepovedlo" zamumlala jsem zamyšleně "Šššt, byl úžasný" odporoval, nemělo smysl se s ním hádat.
   Studená kamenná stěna, o kterou jsem se opírala, mě roztřásla. Přitiskla jsem se blíž k němu, ale moc to nepomohlo. Jeho tělo sice bylo krásně teplé, ale studená stěna za mnou, to mnohonásobně převýšila. Všiml si toho a sundal si košili, do které mě pak zabalil. "Co děláš?" namítala jsem "Vždyť zmrzneš" "Mě zima nebude, neboj" zasmál se a přitiskl si mě zpátky na obnaženou hruď.
"Tak co tě zajímá dál?" Musela jsem chvilku přemýšlet. "Pak v té vesnici, co s tebou dělali? Nechtěli mě tam pustit a ani mi nic říct" ptala jsem se. Zase to byla otázka, na kterou nechtěl odpovědět, ale musel. "Za to tak trochu můžu já. Nechtěl jsem,aby tě za mnou pouštěli" přiznal s pohledem upřeným do plamenů. "Nechtěl si se mnou mluvit? Proč?" ptala jsem se nevěřícně. "To nebylo nic proti tobě. Ani s nimi jsem nemluvil…" začal vysvětlovat. "Ale právě jsi říkal, že…" začala jsem zmateně. "Nech mě to vysvětlit" přerušil mě a pohladil po vlasech. "Nemluvil jsem s nimi. Komunikoval jsem pomocí myšlenek. Byl jsem v dost blbým stavu.Nějakou dobu jsem o sobě ani nevěděl. Nechtěl jsem, abys mě v tomhle stavu viděla" vysvětlili rychle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si jeho slova srovnala v hlavě. "Aha" to byla jediná odpověď, která mě napadla. "Zlobíš se na mě?" zeptal se šeptem a sklonil hlavu.
   Vzala jsem mu obličej do dlaní a donutila ho, aby sena mě podíval. "Proč bych se na tebe měla zlobit, hlupáčku?" zeptala jsem se něžně. Jemně jsem ho políbila na rty. "Jenom, kdybys mi to řekl…" Zatvářil se skepticky. "No dobře, kdybys mi to po někom vzkázal, mohla jsem si ušetřit spoustu výčitek svědomí. Takhle jsem si myslela, že je to s tebou strašně, strašně špatné, že se třeba ani neprobudíš. Kdybych věděla to, cos mi právě teď řekl, byla bych o trochu klidnější" vysvětlila jsem rychle svojí mlčenlivost, kterou si vysvětlil jako zlobu. "Pro příště si to budu pamatovat" řekl po chvilce. "Plánuješ nějaké další příště?" zeptala jsem se zděšeně. "No, vzhledem k tomu, že vezu velmi vzácný náklad" při těch slovech si mě přitiskl pevněji k sobě "se nemůžeme divit, pokud nás znovu napadnou. A já nejsem tak dobrý, jak si myslíš" povzdechl si. "Jsi dost silný, abys mě mohl chránit" oponovala jsem mu. "Jsou i silnější" nedal se. Polibkem pod čelist jsem tuhle debatu ukončila.
   "Vlastně mě to přivádí k další otázce" řekl jsem po chvíli. "Další otázky?" zeptal se naoko nevěřícně, ale poznala jsem mu v obličeji zděšení. Musel odpovídat na otázky, na které nechtěl a já zatím vybírala všechny takové. "Jak jsi přišel k té jizvě?" zeptala jsem se a prstem se dotkla jeho pravého lýtka. Jeho uvolněné rysy ztuhly. "Na tohle teď neodpovím" řekl
po chvíli. "Proč ne?" zeptala jsem se a hlas mi rozčilením vylétl o oktávu výš. "Není na to ta správná doba" nedal se. Na tohle prostě odpovědět nechtěl. "Vážně? A kdy na to bude vhodná doba?" zeptala jsem se kysele. Neodpověděl. "Mám právo to vědět" dorážela jsem. "Jaké právo?" zeptal se tvrdě. Když takhle mluvil, docela jsem se ho bála, ale v tuhle chvíli byl vztek silnější. "Tak zaprvé, stalo se ti to kvůli mně, takže bych ráda věděla proč" podívala jsem se mu pevně do tváře. Zašklebil se, ale neodpověděl. "A zadruhé, já myslela, že jsme milenci, takže bych o tobě toho chtěla vědět co nejvíc, jenže ty mi nechceš nic říct. To není fér jednání" tohle byla trochu podpásovka a podle jeho ostrého nádechu jsem poznala, že ho to asi docela ranilo. "Mám to z doby, kdy jsem nastoupil k tobě do práce" začal potichu vyprávět. Dívala jsem se mu do tváře, ale on svůj pohled stáčel pokaždé jinam, jenom ne na mě. "Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že meertalen se svým svěřencům neukazuje, jen nepřímo ovlivňuje jejich cestu?" zeptal se. Přikývla jsem. "Původně jsem to takhle dělal i u tebe. Jenže pak se Darik a jeho partička o tobě dozvěděli, že to ty jsi ta vyvolená a rozhodli se to s tebou skoncovat. Naštěstí jsem se to dozvěděl dřív, než tě stihli nějak napadnout. Byl to krutý boj. Jich bylo 6 a já byl sám. Podařilo se mi ty jeho poskoky zničit, ale na něj jsem už moc síly neměl.
I on byl ale dost vyčerpaný. Naštěstí pro tebe se rozhodl, že zabije mě a tebe si nechá až na jindy, až nabere sílu. Málem se mu to povedlo. Do pravé nohy mi zabodl železnou tyč, hluboko až ke kosti a pak trhl" odmlčel se a já bolestně sykla, už jen při té představě. Přitiskla jsem se k němu, jak nejpevněji to šlo. "Naštěstí tam tudy zrovna procházela parta lidí. My musíme být nenápadní, takže Darik utekl a nechal mě tam. Měl jsem štěstí, že to byli slušní lidé a dovezli mě do nemocnice, nevím jestli bych se z toho dostal sám." Ukončil svůj příběh a já si uvědomila, že pláču. "Už víš, proč jsem ti ho nechtěl vyprávět?" zeptal se něžně a slíbal mi slzy z tváře. Přikývla jsem, stále neschopná slova. Čekal, až přestanu a já mezitím přemýšlela, jak to Sam myslel, že si zasloužím někoho lepšího než je Tren. Nikdo lepší nebyl.
   "Můžu se teď já na něco zeptat?" zeptal se Tren, když jsem se uklidnila. "Jistě" odpověděla jsem okamžitě, byla jsem zvědavá, co ho zajímá. "No, budou to jenom dvě otázky." Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Ta první, odkud víš o té jizvě" zeptal se přímo, nic neobcházel jako já. "Viděla jsem ji" zalhala jsem pohotově. Zvedl jedno dokonalé obočí, prokoukl mě. "Jasně, v tom případě jsi mi neřekla, že máš rentgenový zrak. Protože jsem si před tebou kalhoty nikdy nevyhrnoval, v tom autě sis jí rozhodně nevšimla a u nás doma už jsi to věděla, to mi teda vysvětli" vypálil okamžitě, měl to už dopředu připravené. "Dobře, řekl mi to ten démonek" přiznala jsem "říkal, že už jsi za mě prý jednou život málem položil a že to klidně uděláš znova, a když poznal, že nevím o čem mluví, poukázal na tu jizvu. Popravdě jsem doufala, že tam nebude, když jsem ti vyhrnula tu nohavici."
   Tren o tom chvíli přemýšlel. "A ta druhá?" zeptala jsem se rychle, chtěla jsem to už mít za sebou. "Odkud máš tohle?" zeptal se, vzal mě za pravou ruku a stáhl mi rukáv jeho košile. Přes celé předloktí jsem měla dlouhé šrámy. "Ty jsou…" začala jsem, ale pak jsem se zarazila. Tentokrát jsem to byla já, kdo nechtěl říct pravdu. "No?" trval na odpovědi. "Ty jsou od tebe" zašeptala jsem a vytrhla mu ruku z jeho sevření. Stáhla jsem ten rukáv zase zpátky. "Ode mě?" zeptal se šokovaně, vůbec nic nevěděl. Usoudila jsem, že bude lepší, když mu řeknu pravdu. "Když jsem poprvé měla tu noční můru a probudila se, tak tě pak přece chytlo to křídlo, ne? No a já ti to chtěla aspoň trochu vyčistit, ale ty si mě k tomu nechtěl pustit, nevěděl jsi o sobě. No a když jsem ignorovala tvoje syčení, tak jsi mě popadl za ruku a zaryl mi do ní prsty. Já jsem se lekla a trhla jsem s ní, abys mě pustil, ale ty si mě nepustila takhle to dopadlo" uzavřela jsem to. Chvíli na mě šokovaně zíral. Pak mě zase vzal tu ruku a vytáhl rukáv. "To jsem vážně….nevěděl" zašeptal. Pak každý den šrám políbil "Omlouvám se" řekl a nevšímal si mých pokusů vyprostit si ruku. Zase začal něco šeptat v jeho jazyce, ale opět jsem netušila co. Přejížděl mi volnou rukou nad šrámy a tam, kde se jich dotkl zmizely. Udělal to se všemi a pak si mou ruku pořádně prohlédl. Když jsem se pořádně podívala byly tam vidět drobounké bílé čáry, ale kdo o nich nevěděl, ani si jich nevšiml. "Děkuju" usmála jsem se a přitáhla si jeho obličej.
   Ochotně mi polibky oplácel. Přejížděla jsem prsty po jeho svalech na břiše a prsou. Byl nádherný. On mi zase rukama zajel pod všechny vrstvy oblečení a hladil mě po zádech. Sjela jsem rty na jeho krk a on šeptal moje jméno. Rukama mi na zádech zajel
pod podprsenku, ale nerozepěl ji, z čehož mi došlo, že nemá v úmyslu se se mnou milovat. Jen mě stále hladil po zádech, občas se jemně dotkl palcem mých prsou a zase zpátky na záda a boky. Když se dokázal ovládnout byl tak neobyčejně něžný.
   Nevím, jak dlouho jsme se tam mazlili, připadalo mi to jako chvilka, ale bouřka se mezitím uklidnila a Tren se ode mě odtáhl. "Měli bychom zase vyrazit, ať jsme tam co nejdřív" řekl a začal se zvedat. Přimáčkla jsem ho zpátky ke zdi. "Ještě chvilku" zavrněla jsem, ale on mě se smíchem odstrčil. "Nebyla si to ty, kdo si stěžoval, že je ta cesta moc dlouhá?" zeptal se a vyskočil na nohy. "Hmm, možná" připustila jsem a sundala si jeho košili, abych mu ji mohla vrátit. Oblékl si jí a vyhoupl se do sedla. "Achjo" zanaříkala jsem a chtěla se vyhoupnout za něj. On se ale posunul dozadu a vysadil mě před sebe. Zmateně jsem se na něj podívala. "Brzy tam dorazíme, no a oni nemají zrovna tušení, že spolu něco máme. Bude lepší, když to nebudou vědět. Měl bych z toho docela problém" zašeptal tiše. Tak proto byl ze začátku našeho vztahu tak opatrný, došlo mi. Jeho zoufalé pohledy a vzdychy najednou nabraly docela jiný smysl. On se mnou správně neměl nic mít. Jeho touha ale vyhrála nad odhodláním a trpělivostí. Docela mi to polichotilo. "Dobře, nechci tě dostat do průšvihu" slíbila jsem. "Díky" řekl vděčně. Otočil mě čelem k sobě a vášnivě mě políbil. Pak mě otočil zase zpátky a pobídl Dafiné k pohybu. To bylo naposledy, kdy se mě dotkl.
   Druhého dne odpoledne se v dálce před námi objevily městské hradby. "Tohle je Chamon, Danteho město" řekl Tren. Pak se na mě smutně podíval a dodal "Brzy budeme na místě, slečno Anori, jste připravená?". Srdce se mi na chvíli zastavilo. On mi vykal a oslovoval mě stejně jako lidé ve vesnici? "Promiň, já musím" zašeptal utrápeně. Zhluboka se nadechl. "Jistě, jsem připravená" zašeptala jsem, aby mi na hlase nemohl poznat, že se trápím. Asi to stejně poznal, protože váhavě natáhl ruku směrem ke mně a jemně mě pohladil po tváři. Srdce se i při tom dotyku rozběhlo jako o závod. "Jestli má být tohle naposledy, co se mě dotkneš, chci, abys to udělal pořádně!" přikázala jsem mu. Věděla jsem, že jelikož jsem ta jejich ´vyvolená´ musí mě poslechnout. Znovu si natočil můj obličej k sobě a znovu mě políbil. Cítila jsem z toho zoufalství. Vzala jsem ho za ruku a přitiskla si jí na prsa. Nechal ji tam ležet zatím co mě stále líbal. Když mě pustil opřel si čelo o to moje a rukou sjel dolů na stehno a zase zpátky nahoru. Zastavil se na mojí tváři a chvíli ta zůstal. Se zmučeným povzdechem se ode mě otočil a zase se chytil sedla tak, abychom se nedotýkali. "Nesmím se vás dotknout jenom co budeme ve městě. Až odjedeme, bude to jako dřív" zašeptal. Trochu mě to uklidnilo. Rozhodně se tu nebudu zdržovat. Se smíšenými pocity jsem se otočila dopředu zrovna ve chvíli, kdy jsme projížděli branou města Chamon.


růže msty
  

Odjezd

22. července 2010 v 11:34 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se vám opět hlásím...dodržuji slib, a jelikož jsem asi před 1 minutou dočetla díl Atakaie od Kuroki-chan, vydávám i já. přeji pěkné počtení a dalšího dílu se dočkáte až Kuroki-chan vydá Lásku XD..(jsem mrcha, ale co s tím nadělám) :

Stála jsem uprostřed zeleného lesa. Věděla jsem, že je to jen sen, ale zachvátil mě takový divný pocit, jako by to bylo déjà vu. No jistě, tohle se mi už jednou zdálo!. Byla to přesně ta noc, kdy jsem Trena přivezla do vesnice se zraněným křídlem. Nikde se neozývalo žádné šustění jako minule, ale i bez něj jsem došla na tu samou louku. Se strachem jsem hledala děti a uvolněně vydechla, když tam opravdu byly. Rychle jsem došla až k nim. Všechny se na mě krásně usmívaly, ale pak z ničeho nic se jim do tváře vkradl strach. "Musíte nám pomoct" prosilo mě jedno z nich sladkých hláskem. "Prosím" přidaly se další. Chtěla jsem se zeptat jak, ale než jsem ze sebe dokázala vypravil hlásku, opět se začaly měnit na ty příšery. Zírala jsem na ně a oni zase na mě. "Musíte nám pomoct" řeklo znovu jedno z nich, než se na mě vrhlo.

*****
S výkřikem jsem se probudila. Bože, co se to děje! Bylo mi z toho všeho tak smutno, až jsem začala plakat. "Anori, co se děje?" ptal se vyplašeně Tren, kterého vzbudil můj výkřik. "Proč pláčeš?" utíral mi slzy z tváře. Nebyla jsem schopná slova, takže jsem mu svůj sen ukázala. Tren zavřel oči, aby se na to mohl lépe soustředit, alespoň někdy se ta jeho schopnost hodila. Když jsem se můj sen blížil ke konci, přitiskl si mě k sobě pevněji. Konec snu ve mně spustil další salvu pláče. "No tak" utěšoval mě "byl to jen sen. Zlý sen. Už je to pryč" opakoval stále dokola a něžně mě kolébal v náručí. "Když to všechno bylo tak živé a já chtěla ty děti zachránit a pak jsem zase chtěla zachránit sebe" fňukala jsem dál. "Šššt, už je po všem. Jsi u mě, v bezpečí. Já tě nikomu nedám" pokračoval a hladil mě přitom po tváři. Pak jen tiše seděl a kolébal mě, dokud jsem nepřestala popotahovat. "Už jsem v pohodě, děkuju" řekla jsem mu vděčně, když jsem si byla jistá, že už znovu nezačnu. Odpovědí mi byl něžný polibek do vlasů. Přitiskla jsem se k němu jak nejpevněji to šlo, bylo mi jedno, že jsem úplně nahá a dělám mu tím trochu problém, bude pro mě muset něco vydržet. "Víš, už se mi jednou takový sen zdál. Stejný, ale trošku jinak". Ani nevím, proč jsem to řekla, prostě jsem měla potřebu se někomu svěřit a Tren mi připadal jako nejdůvěryhodnější osoba. "Kdy?" zeptal se trochu křečovitě. Pohlédla jsem mu do tváře. "Tu noc, kdy jsi s tím křídlem …" nedopověděla jsem. Trochu se zamyslel "Už si vzpomínám" řekl nakonec, ale vypadal, jakoby ho něco bolelo. "Bolí tě to křídlo?" starala jsem se hned, nechtěla jsem zase něco zanedbat. "Ne,vůbec ne, to je naprosto v pořádku" odpověděl okamžitě. Upřeně jsem se na něj podívala. "No víš, kdybys jenom…" řekl a posunul mi nohu z jeho rozkroku kousek vedle. Asi mu to dělalo trochu větší problém, než
jsem si myslela. "Tuhle svou stránku jsem se ještě tak úplně ovládat nenaučil" dodal s omluvným výrazem. "Přitahuješ mě víc, než si myslíš." Tomuhle jsem se musela usmát. "Dobře, příště si dám pozor" zažertovala jsem a chtěla tím trochu ulehčit atmosféru. Zasmál se, ale hned zase zvážněl. "Moc se mi to s tím snem nelíbí. Zkusím o tom něco zjistit" slíbil mi. "Hm" řekla jsem zamyšleně a podívala se ven z okna. "To už svítá?" zeptala jsem se překvapeně. "Ano"odpověděl, aniž by se podíval z okna "Je čas dáte do práce" řekl a vyskočil na nohy. "Není ještě moc brzy?" řekla jsem trochu otráveně a zachumlala se zpátky do peřin. "Není, všichni už jsou vzhůru. Ale ty klidně spi" pobídl mě mezitím, co se oblékal. "Už se mi radši nechce spát" posadila jsem se. Kývnutím mi naznačil, že to pochopil. "Půjdeme na snídani?" zeptal se, když mě viděl, že se taky oblékám. "Myslíš, že už je hotová?" zeptala jsem se překvapeně. "Už dávno" zasmál se "říkal jsem ti, že už jsou všichni vzhůru. Vstáváme velmi brzy" "Všimla jsem si" zabručela jsem a zamířila ke dveřím.
   Do jídelny jsme dorazili ruku v ruce. Opravdu už byla většina míst obsazených. Posadili jsem se na svá místa a hned před nás jedna žena položila tácy s jídlem. Tren jí poděkoval v jejím jazyce a já jen přikývla. Bála jsem se něco říct, kdyby to náhodou bylo špatně. Během snídaně přicházeli i poslední opozdilci, mezi nimi i Sam. Pohlédl směrem k nám a zašklebil se. Zdálo se mi, nebo se tomu Tren usmál? Nespouštěla jsem z nich oči. Sam se mračil a Tren se usmíval. Bylo mi jasné, že mi Tren o jejich včerejším rozhovoru neřekl všechno. Umínila jsem si, že to zjistím. "To pro tebe není důležité. My si to se Samem vyřešíme sami" broukl mi Tren do ucha. Zase mi čte myšlenky. Rezignovaně jsem přikývla a usmála se. Dál jsem se věnovala snídani ale všimla jsem si Sama, který se pomalu přibližoval k nám. Každou chvilku se u někoho zastavil a prohodil s ním pár slov. I Tren si toho všiml. Uličnicky se ušklíbl a zrovna ve chvíli, kdy se Sam podíval našim směrem, mě jemně políbil na tvář. Usmála jsem se a polibek mu oplatila na špičku nosu. V tu chvíli stál Sam nad námi a vychrstl na Trena hrnek s horkým kafem. Tren nevydal ani hlásku, ale nasupeně se postavil proti Samovi. "Promiň, já nechtěl" omluvil se Sam, ale nebylo to upřímné a navíc jsme všichni viděli, že to udělal schválně. Trenova ruka se zavřela v pěst. Chytila jsem ho za loket Uklidni se. Vím, že to udělal schválně, ale klid. Mírnila jsem ho pomocí myšlenek. Věděla jsem, že to asi nebude mít žádný smysl. Tren měl velmi prudkou povahu, nenechal si nic líbit. Kupodivu se ale zhluboka nadechl a zase se posadil. Všichni okolo obdivně pokývali hlavami, měli o Trenově povaze stejné mínění jako já. Vzala jsem ze stolu papírový ubrousek a snažil se aspoň trochu dostat kafe z jeho oblečení. Aktivně mi pomáhal a za malou chvilku bylo jeho oblečení jen špinavé. V klidu dosnídal a nechal nad sebou udiveného Sama jen stát. Pak vstal, vzal mě za ruku a s klidem anglického lorda odešel z místnosti.
   Cestou si rozepínal košili a mě došlo, že ho asi pěkně opařil. Nekoukala jsem na cestu, takže mě docela překvapilo, když zastavil před úplně cizím pokojem. Zmateně jsem na něj pohlédla. "Tohle je můj pokoj" vysvětlil mi a odemkl. Hned jak jsme vešli dovnitř jsem ho usadila do křesla a podívala se mu na místo, kam to nejvíc schytal. Měl ho trochu zarudlé, ale nic vážného to nebude. "Máš tu někde lékárničku?" zeptala jsem se a pátrala pohledem po pokoji. "V koupelně" řekl a ukázal na dveře na druhé straně místnosti. "Ty máš vlastní koupelnu?" zeptala jsem se se stopou závisti v hlase. Jen se usmál a pohodlně se posadil.
   Koupelna to byla malá, ale pěkně zařízená. Proč taky nemám pokoj s koupelnou? "Protože ten tvůj byl jediný volný hned po tom mém, ale usoudili, že ho budu potřebovat víc než ty"ozvala se z vedlejšího pokoje odpověď a připomněla mi tak, že jsem sem nešla obdivovat koupelnu. Rychle jsem našla to, co jsem potřebovala a vrátila se zpátky k němu. Seděl pořád v křesle akorát si tu košili sundal úplně. Našla jsem v lékárničce chladivou mast na popáleniny a začala mu to mazat. Celou dobu se na mě usmíval a mě to trochu znervózňovalo. "Co je?" zeptala jsem se, když mi to začalo docela vadit. "Tohle jsem si mohl vyléčit sám" řekl mi úsměvem a mě došlo, proč tak klidně a bez protestů držel. "Ty seš, ale" řekla jsem naoko uraženě. Přitáhl si mě do klína. Mast se mezitím už vsákla do kůže, ale po červeném fleku už nebylo ani památky. "A je to" zašeptala jsem "Vypadá to, že moji péči už nebudeš potřebovat." Zatvářil se bolestivě. "Víš, nějak mě to pořád pálí…." Řekl se štěněčím výrazem ve tváři. "A kde přesně?" "No tady" zafňukal s hranou bolestí a ukázal na místo, kde ještě před chvilkou byla malá spálenina. Naklonila jsem se a něžně mu to místo políbila. "A taky to pálí tady" ukázal kousek vedle. Bylo mi naprosto jasné, co ode mě chce a tentokrát jsem se rozhodla mu vyhovět. Pomalu jsem ho líbala na břicho, prsa, ramena, krk a pak konečně i na rty. Hladově mi polibky oplácel a rukama mi přejížděl po obličeji. Rty mu sjeli na můj krk a já si z něj odhrnula vlasy, aby tam lépe dosáhl. V tu chvíli vrazil někdo k němu do pokoje. Zčervenala jsem, ale Tren nepřestal, i když jsem moc dobře věděla, že ví, že někdo přišel. "Trene, tohle ti…." Začal známý hlas a pak se zastavil, když viděl, co zrovna provádíme. Tren mě nepřestával líbat a ani já neměla náladu přestat. Dveře se hlasitě zabouchly. Až teprve pak mě Tren odtáhl kousek od sebe. "Co jste si se Samem udělali?" zeptala jsem se s tichou výtkou v hlase. Podíval se mi do očí a já mu ten pohled pevně oplácela, dávala jsem mu najevo, že mi to prostě řekne. "No včera jsem se pohádali kvůli jedné důležité …. záležitosti" řekl opatrně. "Jaké záležitosti?" Nechtěl mi odpověděl. "Trene, asi to nebude nějaká maličkost, když vidím, že jeden druhému děláte naschvály. Já myslela, že jste na takové klukoviny už moc staří." Zašklebil se, když jsem poukázala na jeho skutečný věk. "Nejdřív ráno s tím kafem a pak ty tady" zavrtěla jsem hlavou. "To má nějaký hlubší význam, než jen malou výměnu názorů." Povzdechl si. "Jde o to" začal pomalu "že Sam překračuje meze mojí trpělivosti." Tohle mi ale nestačilo. Pochopil a neochotně pokračoval. "Včera mi dal jasně najevo, že o tebe taky stojí. Čeká až udělám něco, kvůli čemu mě opustíš a on pak bude moct zastoupit moje místo. Myslel si, že moje trochu prudší povaha bude jeho spojencem. To se chlapec přepočítal" řekl nakonec zatvrzele. Nevěřícně jsem na něj zírala. Sam že má o MĚ zájem? Tomu se mi nechtělo uvěřit. Ale předtím vypadali jako přátelé, takže tohle chování muselo způsobit něco závažného. A jestli mě Tren opravdu miluje tak jak říká, pak bylo jejich chování docela pochopitelné. "Samozřejmě, že tě miluju tak, jak říkám" ohradil se Tren a upřeně se na mě podíval. "Vždyť já vím" povzdechla jsem si a položila mu hlavu na hruď. Tohle nepřátelství budu muset ještě nějak vyřešit.

*****
Další dny ve vesnici ubíhaly všechny skoro stejně. Tren mě učil svůj jazyk, hledal v knihovně něco, co by mu pomohl v té ´kauze´ s mými sny, které se opakovaly skoro každý den a pod mým přísným dohledem dostatečně odpočíval. Přestěhovala jsem si věci k němu do pokoje, vypadali jsme skoro jak manželé. Ale dělala jsem to hlavně kvůli té koupelně, už jsem se nemusela dělit o sprchu dole v patře. No dobře, nedělala jsem to jenom kvůli té koupelně.
   Sama jsme ze začátku potkávali jen zřídkakdy, vždycky se na sebe s Trenem bojovně mračili. Když pak zjistil, že jsem se přestěhovala k němu na pokoj (měl nejdřív námitky, že je tam jenom jedna postel, ale Tren mu škodolibě vysvětlil, že nám jedenapůl-lůžková postel stačí), přestali jsme ho vídat úplně. Cítila jsem se trochu provinile, protože to já jsem byla předmětem toho nepřátelství, ale Tren mě přesvědčoval, že je to všechno v pořádku a že si s tím nemám lámat hlavu. Poslechla jsem ho.
   Takhle uběhl asi týden. Už jsem docela dobře ovládala jejich řeč, i když samozřejmě to mělo nějaké mezery. Podle Trena to, co jsem uměla, bylo jen pro obyčejnou konverzaci, nic složitějšího. Mě to ale zatím stačilo. Cítila jsem takové zadostiučinění.
   Jednu bezhvězdnou noc jsem se zase probudila z mojí obvyklé noční můry. Už jsem ani nekřičela nahlas, ale Trena probudilo i moje převalování, když jsem se pak bála znovu usnout. Rytířsky se mnou zůstal vzhůru po zbytek noci, i když se mu víčka někdy těžce zavírala. Tuhle noc byl odpočatý a snažil se mě rozptýlit jednoduchým rozhovorem. Dařilo se mu to. "Budeme muset odjet" řekl po krátké pauze v našem hovoru. "Kdy?" zeptala jsem se. "Co nejdřív" "Ještě dnes?" "Ano chtěl jsem hned po snídani" "Dobře" souhlasila jsem. I já jsem vycítila jeho napjatost v posledních dnech, ale nepřikládala jsem jí hlubší význam. "Nastal nějaký problém?" zeptala jsem se tiše. "Nevím" přiznal "ale mám takový divný pocit, že se něco děje. Chci se dostat k Dantem co nejdříve. Jsem z toho dost nervózní" "Dobře, vyrazíme hned jak to půjde" řekla jsem. Měla jsem stejný pocit jako on. Něco se chystalo a já nevěděla co. Ale určitě to nebylo nic dobrého.
   Hned jak se rozednilo jsem oba vstali, rychle se oblékli a sbalili si věci. Po rychlé snídani jsem se se všemi rozloučili a chystali se k odchodu. Sam tam nebyl, bylo mi trochu líto, že se s ním nemohu rozloučit. Seděla jsem na okraji kašny na náměstí a čekala, až Tren přivede ze stájí Dafiné. "Slačno Anori?" ozval se za mnou Sam. Překvapeně jsem se otočila. "Ano?" zeptala jsem se. Co mi mohl chtít. "Přišel jsem se rozloučit" řekl se sklopeným zrakem. Vydechla jsem úlevou. On si také povzdechl, ale pak zvedl hlavu a v očích měl odhodlaný výraz. "Neodjíždějte" řekl. Nebyla to prosba, ani žádost. "Nebo alespoň ne s ním. On pro vás není dost dobrý, zůstaňte tu s námi. My vás dokážeme ochránit. On už vás jednou do nebezpečí dostal a udělá to určitě znovu. Není tak schopný jak si myslíte. Už několikrát ho vaše ochrana málem stála život. Nestačí na to. Zůstaňte" řekl a pevně se mi díval do očí. "Je mi líto Same" řekla jsem hlasem, který mi zněl cize. "ale já s ním pojedu kamkoliv." "Nezůstanete ani kvůli mně?" zeptal se opět se skloněnou hlavou. "Ne, miluju jeho a nic to nedokáže změnit" řekla jsem pevně. Až mě ta jistota trochu vyděsila. "Dobře, pak tedy šťastnou cestu" zašeptal a zmizel ve stejnou chvíli, ve kterou se objevil Tren. "Co chtěl?" kývl hlavou směrem, kterým Sam odešel. "Přišel se jen rozloučit" odpověděla jsem a přistoupila blíž k němu. Zasyčel. "Přestaň mi číst myšlenky, pokud se nedokážeš ovládat" napomenula jsem ho tvrdě. Hned jsem toho zalitovala, protože ten výraz, co se mu usídlil ve tváři byl opravdu bolestný. Políbila jsem ho, abych ho trochu rozptýlila. Povedlo se, ale jenom na půl. Tvář se mu sice uvolnila,ale jeho hlas jenom tiše zašeptal "Tak nasedej" z čehož jsem poznala, že se trápí. Celou cestu nemluvil, zase měl ten nepřítomný výraz, jako když vidí něco, co ve skutečnosti není. Neměla jsem to ráda. Políbila jsem ho na krk a jemu se vrátil přítomný pohled. Usmál se. "Promiň" hlesla jsem a položila mu tvář na krk. "Neomlouvej se" zašeptal nazpátek a pohladil mě po vlasech. Neřekla jsem nahlas, že chci slyšet jeho hlas, ale on mi začal vyprávět všechno možné. Věděla jsem, že mi zase přečetl myšlenky a nechtěl abych se trápila. Stejně jsem se trápila, protože se trápil on. Ale jeho hlas mě opravdu uklidňoval. Jednu chvíli zněl jenom jako broukání. Opravdu, on mi broukal nějakou pomalou líbeznou melodii a na mě dolehla probdělá noc. S hlavou na jeho rameni jsem usnula. Nebylo to sice nijak pohodlné, ale doufala jsem, že mě aspoň bude hlídat,abych nespadla ze sedla.

růže msty

Nečekaný soupeř

8. července 2010 v 21:36 | Yui-chan |  Růže msty
Konečně sem házím slibované pokračování, které jsem vydala trochu dřív než jsem původně plánovala. Vydání příštího dílu, ale bude záviset na tom, kdy Kuroku-chan vydá pokračování Atakaie nebo Lásky. A to myslím vážně *ďábelský smích*.
   Jinak za tenhle díleček můžeteopět aspoň trošku poděkovat Soubi-chan, díky našemu obchodu o chemii jsem to napsala mnohem rychleji. A ještě jedno upozornění, díl je 18+ (prostě jsem neodolala). Přeji příjemné počtení a těším se na vaše komentíky =)



Ráno mě probudily hlasité kroky a hlasy. Protáhla jsem se a otočila na druhý bok. "Ty už jsi vzhůru?" zašeptal Tren. "Hmm" zamumlala jsem a otevřela oči. První, co jsem uviděla, byl jeho obličej. Bože on je tak krásný. Pousmál se. "Zajímalo by mě, co se tam děje" řekl a natočil se směrem ke dveřím. "Zní to, jakoby někoho hledali" konstatovala jsem to, co jemu už dávno došlo. Čekala jsem smích, ale on na to nic neřekl a jen se přetočil zpátky na záda. Chtěla jsem ty kroky ignorovat a znovu usnout, když se rozlétly dveře a dovnitř vběhl Sam. "Slečno Anori, neviděla jste Trena?" zeptal se rychle. Než jsem stihla odpovědět, zvedl se Tren na loktech "Tady jsem" oznámil mu s úsměvem. "Nemohl bys příště zaklepat?" dodal jakoby nic. "A nemohl bys nám příště říct, že jdeš na noc pryč?" zeptal se Sam podrážděně. "Promiň" omluvil se Tren, ale bylo vidět, že si z toho nic moc nedělá. "Víš jaký jsme měli ráno šok, když byl tvůj pokoj prázdný? Máš být ještě v klidu a odpočívat. Co kdyby se ti někde na chodbě zamotala hlava? Bůh ví, jestli bychom tě našli" rozčiloval se dál.
   Po tomhle výstupu už bych stejně neusla, takže jsem se zvedla do sedu, abych se na ten rozhovor mohla lépe soustředit. Staly se dvě věci najednou. Sam se na mě podíval, zrudl, něco vykoktal a zmizel ve stejnou chvíli, kdy přese mě Tren hodil deku. Zmateně jsem zamrkala. "Jestli se chceš někomu ukazovat, tak mě a ne Samovi" zamračil se Tren. Skoro bylo slyšet to hlasité cvaknutí, když mi došlo, že jsem nahá. "Já…ty…on.." koktala jsem a ukazovala prstem do stran. "ona, ono, my, vy, oni, ony, ona" dořekl za mě všechna osobní zájmena. Vstal, oblékl se a práskl za sebou dveřmi. Nahrnuly se mi slzy do očí. Chápu, že se mu to nelíbí, ale tohle trochu přehnal.
  
Chvíli jsem tam seděla, než se mi podařilo ovládnout svůj výraz. Pak jsem se pomalu oblékla, neměla jsem kam spěchat. Do jídelny jsem se jen šinula, vůbec se mi tam nechtělo. Zastavila jsem se ve dveřích a rozhlédla se. Všichni mě pozdravili a zase se věnovali jídlu. Jen Tren, který seděl na místě hned vedle toho mého, zvedl oči, a když viděl, že jsem to já, zase je sklopil. Tak tady já nebudu. Otočila jsem se na patě a odešla. Šla jsem dlouhou chodbou zpátky do svého pokoje. Za sebou jsem slyšela rychlé kroky. Neohlédla jsem se a přidala do kroku. Vběhla jsem do pokoje a ve stejnou chvíli, kdy jsem zavřela dveře k nim někdo doběhl. Ozvalo se zaklepání. Neodpověděla jsem, jen jsem si lehla na postel zády ke dveřím. Ten někdo za dveřmi asi nepochopil, že nechci s nikým mluvit,protože otevřel a vešel dovnitř. "Anori, já…" začal. "Trene já s tebou nechci mluvit" utnula jsem ho, ale neotočila se. Asi vážně nepochopil, že s ním nechci mluvit, protože si sedl ke mně na postel. "Omlouvám se, neměl jsem se tak naštvat a zbytečně se urážet" omlouval se velice upřímně a konejšivě mě přitom hladil po rameni.
   Překulila jsem se na druhou stranu postele a vstala. Neměla jsem chuť mu odpouštět, i když mi ta jeho upřímná omluva trhala srdce. Rozešla jsem se s úmyslem odejít z místnosti a nechat ho tam.

*****
Omluvil jsem se jí jak nejupřímněji jsem mohl a konejšivě ji pohladil po rameni. Ona se ale jen přetočila na druhou stranu postele a postavila se. Nechtěla mi odpustit a taky k tomu měla důvod. Vážně jsem to přehnal. S odhodlaným výrazem se rozešla proti dveřím, chtěla odejít. Mohl jsem ji nechat, aby odešla a pak to zkusit znovu a znovu dokud by mi neodpustila, ale nedokázal jsem to. Chytil jsem ji za ruku a uvěznil ji ve své náručí. "Trene pusť mě!" rozkázala, ale neměla dostatečně velkou sílu, aby se mi dokázala vykroutit. "Pusť" řekla znovu a beznadějně do mě několikrát udeřila pěstičkami. Držel jsem, nechal jsem ji, ať do mě bije jak chce, nic jiného si nezasloužím. Ještě párkrát mě praštila a pak se rozplakala. Objal jsem ji pevněji a i ona se ke mně přivinula. Stál jsem tam a nechal si od ní smáčet košili slzami. Už jí nikdy nesmím takhle ublížit! slíbil jsem sám sobě, když se ke mně tiskla. "Omlouvám se" řekl jsem znovu a políbil ji do vlasů. Zvedla hlavu a pevně se mi podívala do očí. Chvíli jsem jí pohled oplácel. Pak jsem se sklonil a zkusmo jí políbil na rty. Nebránila se, ale ani nespolupracovala.
Zkoušel jsem to tedy znovu a čekal, co udělá. Neudělala nic, takže jsem se rozhodl trochu přitvrdit. Tlakem jsem ji donutil otevřít ústa a pronikl jazykem dovnitř. Tomuhle už se neubránila a s povzdechem se k polibku přidala. Opatrně jsem ji položil na postel a lehl si nad ni. Rychle se ode mě odtrhla a nataženýma rukama, které mi opřela o hrudník, mezi námi udělala bezpečný prostor. "Sam říkal, že se máš šetřit" zašeptala. Ještě nechtěla mluvit nahlas, bála se, aby se jí nezlomil hlas. "Na tohle mám síly dost" ujistil jsem ji, ale nijak se nepohnul. Ať si sama rozhodne.
   Na chvilku se zamyslela a pak mě lehounce postrčila do strany. Lehl jsem si, čímž jsem jí dal najevo, že bude po jejím. Usmála se a lehla si vedle mě. "Takže, je mi odpuštěno?" zeptal jsem se. " Proč si to nezjistíš sám?" odpověděla na otázku otázkou. "Protože to chci slyšet od tebe" odpověděl jsem a čekal. "To ještě uvidím" usmála se "podle toho, jestli vyhovíš mým požadavkům". "Cokoliv budeš chtít" ujistil jsem ji a natáhl se, že ji políbím, ale ona mi položila prsty na rty "Až potom" zašeptala. "Mám docela hlad, půjdeme zpátky na snídani?" navrhla. "A nechtěla bys radši snídani do postele?" zkusil jsem to, nechtěl jsem se odsud hnout, bylo to pro mě výhodné místo. "Proč ne" pokrčila rameny. "Čekej tady" poručil jsem jí a
vyběhl ven z pokoje, abych nám zajistil snídani.
   V kuchyni jsem nadiktoval seznam, co všechno nám mají připravit a netrpělivě je popoháněl. Chtěl jsem být co nejdřív zpátky, aby mi Anori nestihla někam utéct. S tácem se snídaní jsem doslova letěl. Přede dveřmi jsem se na chvilku zastavil, napočítal do 10 aby se mi zklidnil dech a pak teprve vešel. Stále ležela na posteli, tentokrát ale v tak svůdné poloze, že jsem měl co dělat, abych se na ni nevrhl. Stejně ji nějak donutím. Nejradši bych si nafackoval za takovéhle myšlenky, ale ona mi nedávala na výběr. I s tácem jsem si lehl na postel a postrčil ho směrem k ní.
   Snídala opravdu velice pomalu, každé soustu pečlivě přežvýkala. Vůbec se nesnažila bránit si myšlenky, skoro na mě křičela, že to dělá naschvál. Když jsem pozoroval, jak dojídá poslední soustu ještě pomaleji, než ty ostatní, nevydržel jsem to a zeptal se "Dělá ti to radost mě takhle trápit?" Vypadalo to, že přemýšlí. "Jo, ohromnou" řekla nakonec "Nevím, kde jsi vzal, že se s tebou po snídani vyspím" konstatovala pomalu, vzala do ruky prázdný tác a zvedla se. "Říkala to každá tvoje myšlenka" odpověděl jsem ji a bedlivě pozoroval, co to vyvádí. "Tak asi nebyla moje. Půjdu odnést ten tác. Zůstaň tu" zasmála se a odešla z pokoje. Nevěřícně jsem zíral na zavřené dveře. Ta ví, jak mě pořádně potrápit.
   Vrátila se až za 15 minut, s cestou si dávala pěkně načas. V pokoji nejdřív poklidila neviditelný binec a pak si teprve sedla na kraj postele. "Venku je tak krásně" řekla a zasněně se podívala z okna. Tak tohle teda ne. Upřel jsem na ni prosebný štěněčí pohled. "Venku je tak krásně" zopakovala "a ty chceš zůstat tady"
dodala a lehla si na postel. Rychle jsem využil situace, než se zase stihne zvednout. Jedním rychlým pohybem jsem se dostal nad ni a zmocnil se jejích úst.
   Bylo vidět, že to čekala, protože se okamžitě přidala a než jsem stačil něco udělat, sundala mi košili. "Nějak se zlepšuješ. Stále rychlejší" zašeptal jsem a zajel jí rukama pod triko. Se smíchem uhnula tak, že jsem na ní nedosáhl. Přetočila se, takže jsem teď já ležel pod ní. "Sam říkal, že se nemáš vysilovat" řekla a přitom mě líbala na prsa. "Sam toho nakecá" bránil jsem se rychle. Jestli v tuhle chvíli přestane, tak mě to zabije. "No, mohla bych být tak hodná a udělat tu práci za tebe" šeptala pomalu a zajela mi rukou do kalhot "ale nevím, jestli si to zasloužíš" dořekla ve chvíli, kdy se to, co mě dělá mužem, rozhodlo reagovat na její dráždivé doteky. Horečně jsem přemýšlel, co jí odpovědět, abych to nezkazil. Ona ale nečekala na odpověď, odpověděla si sama "No, možná si to zasloužíš, za tu trpělivost při snídani" šeptala mi do ucha. Překvapeně jsem zamrkal. Ona to měla všechno už dopředu připravené. Naprosto dokonale mě zbavila výhody, že jí můžu číst myšlenky. "Ty si teda pěkně zákeřná potvora" povzdechl jsem si. V tuhle chvíli měla navrch a já s tím nemohl vůbec nic dělat.
   Mezitím,co jsem se utápěl ve své beznadějné situaci, mi Anori sundala kalhoty a začala vysvlékat i sebe. "Tak to teda ne" zarazil jsem ji. "Já sám". Její smích mě opět naprosto odzbrojil. Ona je dokonalá a připravená úplně na všechno. Dělala, jako že přemýšlí, ale pak se sklonila a přenechala mi alespoň tuhle úlohu. Svlékal jsem ji velmi pomalu, protože jsem věděl, co plánuje. Přečetl jsem si to. Když jsem z ní sundal i poslední kus oblečení, letmo mě políbila a pak na mě nasedla. Skoro ihned začala přirážet. A já jsem tam jen ležel a pozoroval ji, jak se sama víská ve vlasech a sama si hladí prsa. Tohle všechno bych měl normálně dělat já. Zatracené křídlo. Už chápu, proč se ženy někdy cítí v téhle poloze trapně.
   Když se naše vzdychání začalo stupňovat, prostě jsem nevydržel a vší silou ji strhl pod sebe. Tohle ji trochu překvapilo. "Teď jsi na mě byla hodná ty, tak to trochu obrátíme, ano?" zeptal jsem se a přisál se jí k bradavce. Prohnula se proti mně a zavzdychala. Usmál jsem se. Tohle bylo asi lepší než její prsty. " Dobře, ale buď na sebe opatrný" řekla mi po chvíli s takovou něhou, že mě to vrátilo o mnoho let zpět, kdy jsem byl ještě malý kluk a Juana mi říkala to samé. Zatřepal jsem hlavou a vrátil se do reality, ve které pode mnou vzdychalo to nejkrásnější stvoření na světě. Rychle jsem se zhostil své mužské role a po několika zkušených pohybech nás oba dovedl k vyvrcholení. Unaveně jsem si lehl na postel s hlavou na jejích prsou jsem usnul.

*****
Probudil jsem se za šera.V posteli jsem ležel sám. Sakra, já usnul! Prudce jsem se posadil a rozhlédl se kolem. Stále jsem byl v Anorině pokoji, ale už se smrákalo. Nebo svítalo? "Už jsi vzhůru?" ozval se její hlas z druhé strany pokoje. Otočil jsem hlavu tím směrem. Seděla za psacím stolem a při svitu lucerny něco psala. "Je večer nebo ráno?" zeptal jsem se unaveně. "Večer" odpověděla a opět se věnovala svojí práci. Zase jsem si lehl zpátky. Ten výkon mě nějak vyčerpal. Občas bych jí měl poslechnout. "Vstávej, co budeš dělat v noci?" zeptala se a její výraz jakoby přesně říkal No neříkala jsem ti to?.
"Nevím asi se budu dívat, jak spíš" odpověděl jsem a vyhrabal se z peřin. Oblékl jsem si kalhoty a musel se z toho na chvilku posadit. Pero přestalo škrábat o papír, takže jsem zvedl hlavu, co se děje. Anori mě se zájmem pozorovala, ale když si všimla, že se na ni dívám, hlavu zase rychle sklopila a psala jako o život. Usmál jsem se. "Půjdu si dát sprchu, abych se trochu probudil" řekl jsem jí a zmizel ve dveřích.
  
Ve sprše jsem stál hrozně dlouho. Příště jí opravdu poslechnu. Nejdřív jsem na sebe pustil teplou vodu, aby se mi trochu uvolnily ztuhlé svaly, vzápětí jsem ale na sebe pustil naprosto ledovou vodu, abych se pořádně probral. Pomohlo to. Sice to byl šok skoro na infarkt, ale co. Jen co jsem vyšel z koupelny, dostal jsem málem další infarkt. Hned za dveřmi stál Sam, dost jsem se ho lekl. "Nějakej vyčerpanej" dobíral si mě. "Zapomněl si mi zakázat sex, tak jsem to hned musel vyzkoušet" odpálil jsem ho. Rozchechtal se. "Jo, takže sex na usmířenou?" zeptal se s úšklebkem. "Tak nějak, ale poděkovat, za něj můžu tobě" vyštěkl jsem na něj podrážděně. Nevím, co mu na tom přišlo vtipné. "Jo, právě jsem se ti přišel omluvit. Příště zaklepu, ale nebyla to tak úplně moje vina. Kdyby si mi řekl, že jdeš pryč, tak bych tě nehledal. A za to, že se pak posadila a byla úplně…." chrlil ze sebe, ale já ho utnul. "Jo, omluva přijata, ale zakazuji ti na to i myslet" varoval jsem ho. "A na co nemám myslet?" zeptal se nevině "jo, ty myslíš tohle" ušklíbl se schválně si vybavil, jak se Anori posadila, deka jí sklouzla z těla, ještě mi k tomu drze ukázal tu touhu se dotknout její jemné kůže a pohladit jí po jejích ňadrech, když se mu tam tak krásně vystavila…. Zlostně jsem zasyčel a než se stihl na cokoliv zmoct, popadl jsem ho za límec a přirazil ho ke stěně. "Na Anori ani nesáhneš, ani se k ní nepřiblížíš" zavrčel jsem. Sam měl ze mě teď opravdu strach "Nemůžeš nám zakazovat, abychom byli přátelé" špitl. "To vám samozřejmě zakazovat nebudu, ale budu tě sledovat, stačí jediná taková myšlenka a nepřej si mě" varoval jsem ho znovu. Tentokrát jen přikývl. Pustil jsem ho a otočil se k odchodu. Sam si naštvaně urovnal límec a řekl "Tohle by měla vědět slečna Anori, jak se chováš. Vidí jenom tu tvojí andělskou tvářičku, ale jaký jsi doopravdy, o tom nemá ani páru". Otočil jsem se zase zpátky k němu. Sam o pár kroků ucouvl. Je to zbabělec. "Tak jí to řekni" pobídl jsem ho. "Neuvěří mi" řekl sklesle. "Ale třeba na to jednou přijde sama. Neustále jí to ukazuješ, ale ona ti vždycky odpustí. Však ty se jednou spálíš. A pak tady bude hodný kamarád Sam, kterému si bude moct postěžovat. Já bych se na ní kvůli takovým maličkostem nikdy nenaštval, na rozdíl od tebe" řekl a co nejrychleji zmizel. Budu si na něj muset dát pozor, vypadá to, že v něm budu mít silného soupeře. Hold je Anori tak skvělá, že je žádaným zbožím, ale já se jí bez boje nevzdám. A nehodlám proti němu bojovat fér.
   S takovými myšlenkami jsem se vrátil k ní do pokoje. Nekoukal jsem na cestu, prostě jsem otevřel dveře a vešel. Hned za prahem jsem se srazil s Anori. Ani ona nekoukala, takže nestihla včas uhnout a pořádně se o mě praštila. Chytil jsem ji do náruče, odnesl ji k psacímu stolu a tam ji posadil na židli. "V pořádku?" zeptal jsem se a dal jí za ucho pramínek vlasů, který se jí uvolnil z culíku. "Jo v pohodě" usmála se a promnula si bolavé čelo. "Kam si tak běžela?" zeptal jsem se a políbil jí na místo, do kterého se praštila. "Šla jsem se podívat, co s tebou je. Byl jsi v tý koupelně hrozně dlouho, bála jsem se, jestli se ti něco nestalo" vysvětlila. "Nic se mi nestalo, jenom jsem se potkal se Samem a něco si s ním vyříkal." Obočí se jí na chvilku stáhlo. "Nebyl jsi na něj zlý kvůli tomu ránu, že ne? To nebyla jeho vina" bránila ho. Koukám, že si Sam stihl u Anori vypěstovat docela pěkné postavení. "No bavili jsme se o tom, ale došli jsme k rozumnému závěru" ujistil jsem ji. Potřeboval jsem vědět, komu bude věřit víc. "To je dobře" uklidnila se. Super, tak v tomhle mám ještě převahu.
   Všiml jsem si toho, co leželo na stole. "Co to vyvádíš?" zeptal jsem se a pohledem ukázal na věci na stole. "Ehm, děti mi půjčily slabikář, tak si ho opisuju. Chci se naučit tvojí řeč" odpověděla a ukazovala mi svoje zápisky. To jsem nečekal. "A jak ti to jde?" zeptal jsem se se zájmem. "Moc ne, nějak to nechápu. Ale určitě to zvládnu" odpověděla mi s úsměvem. Těšilo ji, že se o to zajímám. "No napadlo mě…jestli.." sklopila pohled. Ona ať mi vyčítá rychlé změny nálad. Poslední dobou nestíhám já jí. "Co, povídej" pobídl jsem ji. "Napadlo mě, jestli bys mi s tím nepomohl" zeptala se a upřela na mě prosebný výraz. Už jenom kvůli tomu výrazu bych jí dovolil cokoliv. "Samozřejmě" usmál jsem se a přisunul si k ní židli. "Kde chceš začít?" "Na začátku" povzdechla si. Povzbudivě jsem se usmál a začal vykládat.
   Učil jsem ji asi 3 hodiny. Byla velmi horlivá a rychle chápala. Základy už zvládala, takže bych se klidně mohl pustit do něčeho složitějšího, ale nechtěl jsem ji přepínat. "Nechceš si jít lehnout" zeptal jsem se jí, když si unaveně protahovala záda. "Asi jo, ale slib mi, že budeme pokračovat. Jsi skvělý učitel"
usmála se a přesedla si mi na klín. "Vážně? To jsem polichocen. Budeme pokračovat kdykoliv budeš chtít" ujistil jsem ji a políbil ji na nos. "Dobře" souhlasila nadšeně a seskočila mi z klína. Než jsem stihl trochu srovnat náš učební materiál, byla už svlečená a ležela posteli. "To tam chceš přenocovat?
Nebude ti líp tady u mě?" zeptala se a odhrnula deku na mojí půlce postele. "Jistě, že bude, miláčku" odpověděl jsem, zhasl lucernu a o několik okamžiků později se k ní přitulil v posteli. "Dobrou noc"zašeptala a položila mi hlavu na prsa. "Dobrou noc lásko" zašeptal jsem v odpověď a s hlavou zabořenou do jejích vlasů usnul. Dneska už podruhé.


růže msty