,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Září 2010

Další sen

30. září 2010 v 20:43 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se vám s dalším dílekm, ale jelikož z toho mám menší deprese, asina chvilku přestanu...jště uvidím. Jinak odpověď na tvojí otázku Soubi-chan - nevim, prostě zadávám do googlu hesla odpovídající tomu dílu a pak si vybírám vhodnej obrázek....třeba ten s tou vanou mi trvalo najít skoro hodinu. Jinak pěkné počtení a nechte mi komentík:

Po tréninku šel Tren odevzdat hotovou práci a já se došourala do pokoje. Hned jsem si vlezla do sprchy. Stála jsem tam dlouho, až došla všechna teplá voda. To mi ale bylo jedno. Nedokázala jsem totiž donutil svaly k jediném pohybu. Zachránily mě až dvě svalnaté paže, které vypnuly vodu a vyndaly mě ze sprchy. "Budeš nemocná" říkal mi Tren vyčítavě, když mě balil do ručníku. "Nebudu" odporovala jsem ze zvyku paličatě.
   V pokoji jsem se oblékla, ale pořád mi byla zima. Není divu, když jsem pod tou studenou vodou stála takovou dobu. Přitulila jsem se k Trenovi, aby mě zahřál. Nejdřív sice ucukl, když jsem se ho dotkla ledovou rukou, ale pak se snažil to vydržet, i když se mu svaly každou chvíli napjaly ve snaze dostat se co nejdál od mojí ledové kůže.
   "Všechno mě bolí" postěžovala jsem si, když ledovou znecitlivělost vystřídala bolest snad všech svalů v těle. "Na to si zvykneš" ujišťoval mě Tren. "Jo, ale ne dřív, než budu břišní svaly jako ty" zasmála jsem se a přejela mu prsty po vypracovaném břiše. Mimoděk jsem si všimla i té modřiny. "Za tohle jsem se ti chtěla omluvit" řekla jsem a jemně ji pohladila. "To je v pohodě" usmál se. "Ne vážně. Při té léčbě jsem se řídila jenom podle tvého popisu. Nikdy jsem se moc nevyznala v anatomii
tohle mi dost pomohlo" objasnila jsem mu, i když jsem se neubránila drobnému úšklebku, při vzpomínce na jeho podrobný popis. Souhlasně se usmál a mě došlo, že to dělal přesně kvůli tomu. Byl vždycky o 2 kroky přede mnou.
   "Já myslel, že jsi se na mě chtěla zlobit" škádlil mě, když jsem se chvíli mazlili. "Nějak mě to přešlo" zavrněla jsem spokojeně v jeho náruči. Ráda jsem se jím nechávala hýčkat. "Doslechl jsem se o Erice" prolomil ticho po krátké pauze. Zvedla jsem hlavu a čekala na pokračování. "Mrzí mě, že se to stalo. Byla to moje chyba. To já jsem požádal o její přeřazení. Chtěl jsem zabránit tvým žárlivým scénám. Nedošlo mi, že jí dají na starost zrovna tvoje patro." Docela mě to vyvedlo z míry. "To si nevyčítej. Myslím že by to udělala tak jako tak. Co s ní vůbec je?" zeptala jsem se zamyšleně. "Je v léčebně pro duševně choré a myslím, že se odtamtud dlouho nedostane" odpověděl Tren a zase mě začal líbat na spánek. "Vážně dělám žárlivý scény?" zeptala jsem se po chvíli.
   Dělalo mi to docela starosti. Nechtěla jsem být nějaká žárlivá stíhačka. "Tak jsem to vůbec nemyslel" obhajoval se hned Tren. Bylo vidět, že lituje, že vůbec něco řekl. "Je pravda, že trošičku žárlím. Ale nepřeháním to moc, že ne?" "Vůbec ne. To je jenom zdravá dávka žárlivosti. Není o nic větší než ta moje. No možná ta moje je trochu větší" usmál se a pevně mě objal.
   "Jsem nějaká unavená. Půjdu si lehnout" zívla jsem po další prosezené hodině. "Dobře, tak já půjdu" řekl Tren klidně a měl se k odchodu. "Kam jdeš?" zeptala jsem nechápavě. "Zlato, já mám přece pokoj v zadní budově. A i tak tady trávím spoustu času" objasnil mi, popřál mi dobrou noc a odešel. "To jsem tomu dala" řekl jsem nahlas, když mi došlo, že jsem tu zase sama.

*****
Stála jsem před branou města Chamon. Dívala jsem se dovnitř. Ze všech oken visely černé prapory a všude panovala naprosto ponurá nálada. Otočila jsem se ven z města, abych tomu na chvíli unikla. Všimla jsem si, že v dálce je nějaký tmavý kouř, který neustále houstl, až se z něj stala temná clona. Neustále se to přibližovalo k městu. Volala jsem na lidi ve městě, aby zavřeli bránu, ale oni mě neslyšeli. Otočila jsem se zpátky k temnotě. Všimla jsem si červených bodů, které se neustále přibližovali. Začala jsem se třást a někdo jakoby volal moje jméno. Já se ale nemohla otočit, abych se podívala, kdo to volá, i když mi ten hlas byl povědomý. Červené body se přibližovaly, až se z nich staly oči, patřící tvorům. Byly to tvorové z mých předešlých snů. Shinigami. Ten nejbližší natáhl ruku směrem ke mně. Můj pud sebezáchovy si asi vzal dovolenou, protože jsem se bez rozmýšlení napřáhla a chtěla mu jednu vrazit.

*****
Moje ruka dopadla na Trenovu tvář, která se nade mnou skláněla. Okamžitě se mnou přestal třást a zaraženě se chytil za tvář, do které jsem ho uhodila. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatovala a než mi došlo, co se vlastně stalo. Když jsem si na to vzpomněla, vrhla jsem se mu kolem krku a začala brečet. "Pšt, byl to jen sen" tišil mě Tren a konejšivě mě hladil po zádech. Chtěla jsem mu říct, co se mi zdálo, ale on už to věděl. Přečetl si to už ve chvíli, kdy se mě snažil vzbudit.
   Až po chvíli jsem si všimla, že v pokoji byli i jiní - Dante, Hay, Teruo a pár dalších, které jsem neznala - a hádali se mezi sebou. Naštěstí si mě vůbec nevšímali, takže jsem se mohla v rychlosti obléknout. Až pak jsem se soustředila na rozhovor.
   "Musíme se na to připravit" řekl Teruo. "Ano, víte přece, co máte v takových situacích dělat, ne"" souhlasil Dante. "Vždyť se to nemusí splnit" nesouhlasil jeden z těch, které jsem neznala. "Minule se to splnilo" poukázal Hay na skutečnost. "Ano, dokonale" souhlasil Teruo. "Vždyť ani nevíme, kdy přijdou. To budeme od teď nosit výstroj?" nesouhlas další. "My ale víme, kdy se to stane. Na Velký svátek Duší" ozval se Tren. "Jak to můžeš vědět?" ptal se jiný výsměšně. "Zdálo se jí, že v oknech jsou černé stuhy. V jiný den je nerozvěšujeme" vysvětlil to Tren skrz zaťaté zuby.
   Přestala jsem poslouchat. Sedla jsem si do křesla, objala si kolena a pohroužila se do vlastních myšlenek. Kvůli mně se na obyvatele Chamonu blížila pohroma. Ohrožovalo to lidi, které jsem měla ráda, které jsem milovala. A nebyla jsem schopná jim ani pomoct.
   Někdo mě pohladil po hlavě. Nemusela jsem zvedat hlavu, abych věděla, že ten něžný dotyk patřil Trenovi. Přesto jsem ji zvedla. V pokoji už nikdo nebyl. Tren klečel přede mnou a starostlivě mě pozoroval. "Všechno je to moje vina" zafňukala jsem. Vzali mi obličej do dlaní a donutil mě se na něj podívat. "Není to tvoje vina. Stalo by se to, dřív nebo později. Ty jsi nás na to aspoň včas upozornila" řekl a pevně se mi díval do očí. Přikývla jsem a přitáhla si ho na prsa. "Hlavu vzhůru" nadhodil Tren radostně a prohodil si se mnou místo, takže on teď seděl a já se mu choulila na klíně.
   "Nechci, abys bojoval" řekla jsem, když jsem úplně dokázala ovládnout svůj hlas. "Proč?" zeptal se a odtáhl obličej od mého, aby na mě viděl. "Právě si se mi z jednoho boje vrátil. Nepustím tě do dalšího" snažila jsem se mu vysvětlit svoje stanovisko. "Anori, musíš pochopit, že takhle to v mém světě prostě chodí. Chceš patřit do mého světa?" zeptal se mě vážně. Přikývla jsem. "V tom případě se musíš smířit s tím, že já budu bojovat, abys ty měla šťastný a pohodlný život" "Ale můj život bez tebe nebude ani šťastný ani pohodlný" nesouhlasila jsem. V koutku mysli jsem přemýšlela nad tím, jak pěkně znělo, že chci patřit do jeho světa.
   Zaklonil hlavu dozadu a dlouze si povzdechl. Zamrzelo mě, že mu svým dětinským chováním přidělávám starosti. "Tentokrát budeš bojovat se mnou" pronesl tiše. "Vážně?" zeptala jsem se nadšeně. Nebyla jsem zrovna typ, který by vyhledával bitvy, ale představa, že mu budu pořád na blízku mě naplňovala zvláštním pocitem štěstí. "Snažil jsem se to nějak přeonačit, ale prý tě tam potřebujeme" řekl a upřel na mě nešťastné modré oči.
   Pohled do nich skoro až bolel. Viděla jsem v nich tolik zkušenosti a bolesti, stejně tak jako strachu a smutku. Ukazovaly mi jeho skutečný věk a jeho život přede mnou, který rozhodně nebyl nijak veselý. Něžně jsem ho políbila, aby mu zmizel z tváře tenhle výraz. Polibek mi chvíli oplácel, ale pak mě pustil.
   "Teď slíbíš zase něco ty mě, ano?" zeptal se zase vážně. "Co?" chtěla jsem vědět. "Že mě necháš, abych tě mohl bránit a že se nebudeš zbytečně vystavovat nebezpečí. Budeš se držet stranou a necháš ostatní, aby to vyřešili" vyčetl seznam podmínek. "Nesouhlasím" našpulila jsem rty. Zamračil se. "Nesouhlasím s tím, že nechám ostatní, aby to udělali za mě, budu se snažit pomoct. V těch ostatních bodech se pokusím ti vyhovět. To slibuju" dodala jsem rychle, než stačil něco říct.
   Chvíli si mě měřil pohledem, ale nakonec se usmál. "Zítra ti pokračuje vyučování. Jde ti to skvěle a Dante se pokusí toho zvládnout co nejvíc, abys byla připravená. Máte se ještě co učit slečno Anori" poškádlil mě a do očí se mu vrátil ten mladý a veselý výraz, který jsem tolik milovala. "Budeš tam taky?" zeptala jsem se. "Pokusím se co nejčastěji" usmál se a pohled mu sklouzl do mého výstřihu.
   "Zítra přijede moje rodina" oznámil mi. "Super" usmála jsem se. "Nezapomeň, že je nesmíš vítat nijak bouřlivě, přece jenom je to rodina tvého meertalena" upozornil mě s úsměvem a rty se dotkl mého dekoltu. "Neboj" povzdechla jsem si a slastně přivřela oči. "Měla by sis lehnout" upozornil mě a zvedl mě do náruče. "Jedině že půjdeš se mnou" smlouvala jsem. "No nevím…" dělal jako že přemýšlí. "Jako můj meertalen bys měl dbát na moje duševní zdraví" poukázala jsem na jeho povinnosti. "To je pravda" souhlasil a lehl si vedle mě.

růže msty
Važte si toho, ten obráze jsem pro vás vlastnoručně upravovala v malování, aby ty oči byly červený a ne bílý XD

První komplikace

27. září 2010 v 12:38 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, máme tu prodloužený víkend a já jsem se dokopala k tomu, abych mapsala další díl. Je to jen taková omáčka k dalšímu dílu, ale nemůžu to na vás vybalit moc rychle...v příštím díle už bude víc děje, tak se můžete těšit. Pěkné čtení a nechte mi tu komentík:

Dopřál jsem si asi 2 hodiny odpočinku. Anori mi mezitím usnula v náručí. Nechtělo se mi od ní, ale čas mě tlačil. Tu práci musím odevzdat už zítra a já jsem sotva v půlce. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vstal a našel si jinou sadu oblečení. Ta původní ležela u postele roztrhaná na kousky. Sedl jsem si ke stolu a ponořil se do světa statistik a výpočtů.

*****
Probudila jsem se až za tmy. Připadala jsem si hrozně unavená, i když jsem musela spát několik hodin. V posteli jsem opět ležela sama, už by mě to mělo přestat překvapovat, že Tren vstává dřív než já. Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla ho u psacího stolu. Zase něco psal a nevypadal, že by vůbec vnímal svoje okolí.
   Tiše jsem se posadila. "Už jsi vzhůru?" zeptal se, aniž by odrhl oči od papírů na stole. "Hm" zabroukala jsem unaveně. Tak přece jenom vnímal. "Co zase děláš?" zeptala jsem se. "Pracuju" odpověděl nepřítomně. "Proč?" nechápala jsem. Tentokrát oči zvedl a zadíval se na mě. "Já peníze netisknu, musím si nějak vydělávat" usmál se.
   To mě trochu překvapilo. Já dostávala všechno co jsem potřebovala zadarmo. Vůbec mi nedošlo, že Tren to má jinak. "To mě nenapadlo" přiznala jsem se. Chvíli na mě nevěřícně zíral, ale pak zakroutil hlavou a vrátil se k práci. "Hold to nemám tak jednoduché jako ty" pronesl zamyšleně. "A co vůbec děláš?" zeptala jsem se a zabalila se do deky. Opět ke mně zvedl pohled. "Počítám různé statistiky. Mám toho ještě hodně a zítra to musím odevzdat" povzdechl si a promnul si spánky. "Jsi unavený. Měl by sis lehnout" řekla jsem a pohladila ho po hlavě. "Ano, ale pak budu bydlet na ulici" zasmál se unaveně. "Budeš přece bydlet tady" odporovala jsem. "Broučku, a co jídlo, šaty?" zeptal se. "Všechno bych pro tebe dostala. Vyškemrala bych si to" odpověděla jsem sebejistě.
   Zasmál se a zase se otočil k práci. "Takhle to asi nebude moct fungovat" odpověděl. "Jdi si lehnout. Já to za tebe udělám" nabídla jsem se. Podle toho, co jsem viděla z jeho výpočtů, jsme tohle dělali ve škole. "To bys pro mě udělala?" zeptal se překvapeně. "Co bych pro tebe neudělala, miláčku?" ujistila jsem ho tiše. "Víš, že tohle je poprvé, co jsi mi takhle řekla, miláčku?" "Vážně, miláčku?" "Ano miláčku" usmál se a něžně mě políbil. "Tak to bych ti tak měla říkat častěji, že lásko?" vrátila jsem mu polibek. Zasmál se a zvedl se od stolu. "Odpočiň si" přikázala jsem mu. "Rozkaz" zasalutoval a svalil se do postele.
   Sedla jsem k jeho práci. Musela jsem uznat, že to měl opravdu složité. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o co se vlastně jedná. A další chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to Tren počítá. Když jsem na to přišla, bylo to už docela jednoduché.
   Počítala jsem dost dlouho. Když mi někdo položil ruku na rameno, vyjekla jsem. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat" omluvil se mi Tren a podíval se do papírů. "Jsi neuvěřitelná, co bych bez tebe dělal?"objal mě a políbil mě za ucho. "To je v pohodě. Nebylo to až tak moc složité" odpověděla jsem mu. "Děkuju, teď už to dodělám" zvedl mě ze židle a posadil se místo mě. "Chybí už jenom tohle" natáhla jsem se ukázala na jediné nevyplněné místo. "Skvěle, to bude hned" řekl a během chvilinky doplnil i poslední údaj. "Moc ti děkuju. Díky tobě ze mě nebude bezdomovec" poděkoval mi a naklonil se aby mě mohl políbit.
   V tu samou chvíli se ale rozlétly dveře a v nich stál udýchaný strážný. "Vidíte, tady tohle je…" řekl Tren a pak se překvapeně otočil k nově příchozímu. Až po nějaké chvíli mi došlo, že tím "rozhovorem" se snažil zakrýt naše k sobě nakloněné hlavy. Snažil se, aby to vypadalo, jako že
se o něčem důležitém bavíme. Nic víc, nic míň. Trochu mě to zamrzelo. Tren mi pod stolem stiskl ruku, snažil se mi tak dát najevo, že to dělá jen z nutnosti.
   "Co se děje?" otočil se ke strážnému, který se mezitím vydýchával. "Pane Natori, něco se stalo, musíte hned se mnou" dostal ze sebe. Tren se okamžitě zvedl, stejně tak jako já. "Já nevím, jestli by slečna měla jít s námi" zakoktal strážný s pohledem upřeným na mě. Tren se na mě podíval. "Já myslím, že už mám dost toho, jak mě všichni vynechávají" odpověděla jsem. "Jdeme" otočila jsem se na Trena v hlase tvrdý podtón. Povytáhl obočí, ale usmál se a s mírnou úklonou mě následoval. "Výborně" zašeptal, když jsme stáli dost daleko od strážného. Usmála jsem se a nechala se od Trena vyzvednout do sedla.
   Dojeli jsme k Danteho domu. Stála tam spousta lidí, všichni si mezi sebou vzrušeně šuškali. Tren mi pomohl ze sedla a vedl mě dovnitř. Ostatní se za námi otáčeli, Tren mě držel za loket a rychle mě vedl dál, sotva jsem mu stačila. Z jeho výrazu jsem poznala, že ví, o čem si ostatní povídali a dost ho to rozrušilo.
   "Dost, že jste tady" přivítal nás Dante. Počkal, až přišlo ještě pár lidí a pak nás zavedl do jedné místnosti. Všichni se posadili na volné židle, jen na Trena žádná nezbyla, jako obvykle. Jeho to očividně nepřekvapilo, sedl si na zem k mým nohám. "Dostala se mi zpráva, že útoky způsobené shinigami se stále stupňují. To, čemu čelil Anthony s jeho skupinou" pokynul směrem k Trenovi a ten přikývl "se stalo už na několika dalších místech. Bohužel ne všude na to byli připraveni. Budeme muset zjistit, co se děje. Co je důvodem těchto útoků" ptal se Dante zamyšleně. Pohledy všech se stočili směrem ke mně. Tren mě nenápadně pohladil po noze.
   Chvíli o tom ještě diskutovali, ale já je nevnímala. "Myslím, že se zatím můžeme rozejít. Když se bude dít něco nového, hned vás budu informovat. Zatím vyšleme výzvědnou skupinu, jak jsme se domluvili" ukončil to Dante a ostatní se začali mít k odchodu. Tren se také zvedl a pomohl mi na nohy. "Mohu s vámi ještě o něčem mluvit?" zeptal se Tren Danteho. Ten přikývl. "O samotě" pohlédl ke mně. Zatvářila jsem se dost kysele, ale nakonec jsem si sedla zpátky do křesla a otočila hlavu do strany.
   Dante s Trenem odešel do jeho pracovny. Chtěla jsem vědět, co s ním Ten probírá. Ale hlídal mě vrátný. "Musím si odskočit" řekla jsem prosebně. Vrátný přikývl a ukázal mi směr. Koupelna totiž sousedila s Danteho pracovnou, když budu mít štěstí, něco uslyším. Rychle jsem vyběhla do koupelny a postavila se k příslušné zdi.
   Pozorně jsem se zaposlouchala. "Jen mi řekněte, jestli je to možné" slyšela jsem říkat Trenův hlas. "Anthony, kdybys byl žena, řekl bych ti, abys přestal číst zamilované romány" smál se Dante. "Já to ale nemám z románu" zavrčel Tren. "Myslím to naprosto vážně. Je to možné?" ptal se znovu. O čem to sakra mluví? "Je to naprosto ojedinělé, ale je to možné" řekl Dante, tentokrát vážně. "Je možné, že v sobě nosí Druhou část Duše**. Divím se, že mě to nenapadlo dřív. Proto k ní máš tak blízký vztah. Jistě teď to do sebe zapadá" konstatoval Dante. To mluví o mě? "Budu o tom přemýšlet Anthony, zatím se chovej naprosto stejně, jako dřív. Nedělej nic zbrklého, dokud si to neověřím. A Anori nic neříkej, i když tě bude prosit. Je ti to jasné?" zeptal se Dante "Ano" odpověděl tiše Tren. "Vím, že je pro tebe těžké, ji něco odepřít, ale…" víc už jsme si nemohla dovolit slyšet.
   Nesměli mě tady nachytat, takže jsem rychle vyběhla z koupelny a vrátila se k vrátnému. Sedla jsem si a snažila se zklidnil svůj srdeční tep, který ne a ne se ustálit. Jestli to nějak neovlivním, tak mě to prozradí. Když jsem zaslechla kroky, rozběhlo se mi srdce ještě rychleji.
   Dante ještě Trenovi něco říkal, ten poslušně přikyvoval. Šli kolem mě a vůbec se nezastavili, dál pokračovali v cestě. "Počkejte" zavolala jsem za nimi. Dante šel dál a Tren se zastavil na místě a počkal, než je dojdu. "No tak Anori, pojď honem. Máme s naším tréninkem trochu zpoždění" zavolal Dante, ale nezastavil se. S Trenem po boku jsem rychle vyrazila za ním.
   Na naší tréninkové louce jsme se chvilku rozcvičovali. Byl tam i Hayato, který cvičil s Trenem (no Tren až tak moc necvičil, spíš zastupoval Danteho). Pak přišlo to, čeho jsem se bála. Dante pokynul Trenovi, aby si sundal dlahu z ruky. Jeho jinak perfektní a svalnatá paže byla nateklá a samá modřina. Jen s velkými obtížemi jsem se na to mohla dívat. "Tak začneme" řekl Dante a pomalu mi vysvětlil, co mám dělat. Hay nás se zájmem sledoval.
   Neochotně jsem vzala Trenovu ruku do svých a začala odříkávat verše, které jsem pokládala za správné. Nikdo mě nezastavil, takže jsem počítala s tím, že je to tak dobře. Opuchlina pod mojí péčí začala splaskávat, ani modřiny už nebyly tak výrazné. Pak jsem se zaměřila na tu přeraženou kost. Nikdy jsem nebyla nijak dobrá v anatomii člověka, takže jsem vycházela jen z Trenova popisu, kde mu co prasklo. Teď jsem byla ráda, že mi to tak podrobně popsal. Budu se mu muset omluvit.
   Když jsem skončila, unaveně jsem si sedla na zem. Najednou se za mnou vynořil Teruo a Trenovu ruku zkontroloval. Jak jsem se později dozvěděla, Teruo byl místní lékař a pozorně sledoval celý proces. "Vypadá to, že je to naprosto v pořádku" oznámil s úsměvem. "Skvělá práce, mohla bys pracovat v nemocnici" poplácal mě po zádech. "To těžko, ještě teď je mi špatně" odpověděla jsem.
   Tren mě vytáhl oběma rukama na nohy a pevně mě objal. "Zvládla jsi to perfektně" šeptal mi "Ani jsem nečekal, že to zvládneš hned na poprvé, čekal jsem, že bude muset Teruo zasáhnout, abys mu neublížila" ozval se za mnou Dante. Nevěřícně jsem se za ním otočila. "Děláte si srandu?" zeptala jsem se naštvaně. "Neboj se, celou dobu jsem to měl pod dohledem" klidnil mě Teruo. "Tys to věděl?" otočila jsem se zpátky na Trena. "A co jsem věděl?" "Že se mi to nemuselo povést a že tu bude Teruo pro případ, že se to podělá?" "Ano, věděl" přiznal mi se zářivým úsměvem. "To si ještě vyřídíme" slíbila jsem mu a přivinula se k němu ještě pevněji. "Oooouuu" ozvali se Teruo a Hayato a navzájem si vyměnili významné pohledy. "Vy dva se radši moc neozývejte" utnula jsem je rázně. "Tak já radši zmizím" řekl Teruo a se slovy: "Hodně štěstí" mířenými na Trena zmizel.
   Hayato by nejradši udělal to samé, ale výcvik mu to nedovolil. "Než nám ale Trena zmrzačíš, tak mi ho ještě na chvíli půjči. Bude trénovat s Hayem" smál se Dante. Tren s děkovným pohledem přistoupil k Hayatovi. "Asi je to naše poslední cvičení" řekl smutně Tren Hayatovi. "Je to hrozná ženská" zašeptal mu tak, abych to slyšela i já. "No počkej, to si spolu ještě vyřídíme" ujistila jsem ho. "Vy jste jak manželé po 20 letech" smál se Hay, ale radši se klidil z mého dosahu. "Ale no tak" smál se Tren a vtiskl mi polibek na tvář. Copak jsem se na něj mohla zlobit? napadlo mě už po několikáté. "Právě, že nemůžeš" zašeptal mi Tren do ucha a rychle šel za Hayatem. Budu si muset víc hlídat myšlenky.

**poznámka autorky - z knihy Brida od Paula Coelha…ještě se dozvíte, co znamená Druhá část, žádné obavy XD

růže msty
vidíte v tom tu něhu??? Přesně takhle něžně si představuju Trenovo chování k Anori...no není to romantický??? :-*

Návrat

23. září 2010 v 7:24 | Yui-chan |  Růže msty
Tak mám pro vás další dílek, tentokrát v něm zase až tak moc děje nebude... ;-). Tak si ho užijte a nechte mi komentík:

Varování: 18+

"Znovu" řekl Dante dnes už asi po sté. Učil mě obranné kouzlo, které odrazí útok i velmi silného kouzelníka. Jenže já ho nikdy nedokázala udělat dost rychle. Zkusila jsem to tedy znovu. Danteho kouzlo mě opět málem trefilo. "Mě se to prostě nepovede" povzdechla jsem si poraženě. "Tak zaútoč ty na mě, já ti to ještě jednou ukážu" povzbuzoval mě. Připravila jsem si útok, ale Dante se podíval za mě a na někoho se usmál. Otočila jsem se, abych viděla, kdo to je. Protože jsem se ale přestala soustředit, omylem jsem na příchozího vyslala svoje kouzlo, původně mířené na Danteho.
   Ten nově příchozí byl Tren! I když můj útok absolutně nemohl čekat a navíc měl jednu ruku zafixovanou v bandáži, bez problémů moje kouzlo odrazil. Zašklebila jsem se. On má hned 2 handicapy najednou a stejně udělá to, o co já se snažím celé odpoledne.
   Pak mi došlo. On má zabandážovanou ruku?? "To je mi pěkné přivítání. Já myslel, že budeš mít radost a ty se mě místo toho snažíš zabít" zasmál se tiše. V tu samou chvíli, kdy to dořekl už mě měl v náručí. "Co jsi zase dělal?" ptala jsem se mezi polibky a jemně pohladila tu zraněnou ruku. "Ah, Teruo tvrdí, že je to nějak špatně přeražené nebo, co. Nic vážného" zlehčoval to. "Jsem rád, že už jste zpátky, Anthony" přerušil naše vítání Dante. "Na tu ruku by se ti mohla podívat Anori, nemyslíš? Berme to jako součást tréninku" navrhl. Můj Tren mi má dělat pokusného králíka? Nikdy! "Nemyslím, že je to dobrý nápad" snažila jsem se z toho nějak vyvléknout. "Já myslím, že je to skvělý nápad" oponoval Tren a spiklenecky mrkl na Danteho. "Dobře, stejně nemá cenu se s vámi dvěma hádat. Udělám to zítra, dnes už na to nemám energii"smlouvala jsem. Dante i Tren přikývli.
   Šli jsme do města. Držela jsem Trena za zdravou ruku, dokud jsme nepřišli mezi lidi. Tam jsem jí neochotně pustila. No dobře, Tren se mi násilím vykroutil. "Potřebuji si teď s Anthonym promluvit, mohla bys nás nechat o samotě?" zeptal se mě Dante, když jsme dorazili na náměstí. "Já chci taky slyšet, co se tam dělo" nesouhlasila jsem. Ve skutečnosti mě to až tak nezajímalo, jen jsem se nechtěla oddělit od Trena. "Přijdu pak za tebou, ano?" zašeptal mi do ucha. "Dobře, ale pospěš si" povzdechla jsem si a vydala se směrem do k mojí ubytovně.

*****
Asi po půl hodině se ozvalo tiché zaklepání. Takhle vždycky klepal on. "Dál" zavolala jsem. Zrovna jsem byla v koupelně a napouštěla si vanu. Zabalila jsem se do ručníku a šla ke dveřím. Samozřejmě už tam stál. Unaveně ke mně zvedl oči. Přelétl mě pohledem a na rtech se mu vykouzlil nádherný úsměv. "Takhle vítáš všechny své návštěvy?" "Ne jenom tebe" usmála jsem se. "Zrovna si napouštím vanu, přidáš se?" zeptala jsem se prosebným tónem. "Mohl bych" řekl pomalu a přešel až ke mně. Vzala jsem ho za ruku a odtáhla ho do koupelny.
   Vana už byla napuštěná, tak jsem jen vypnula vodu. Tren se začal svlékat, ale jednou rukou mu to moc nešlo. Pustila jsem ručník a nechala ho dopadnout na zem. Tren se okamžitě přestal snažit rozepnout si košili a doslova mě hltal pohledem. "Nechceš s tím pomoct?" zašeptala jsem a aniž bych čekala na odpověď, vysvlékla ho z košile i kalhot. Opět jsem musela chvíli žasnout nad jeho dokonalou postavou.
   Když jsem se vynadívala, vlezli jsme si oba do vany. Opřela jsem se o jeho prsa a zavřela oči. Vychutnávala jsem si horkou vodu a nechala se od něj hýčkat ve vlasech. "Pověz mi, co se tam dělo?" požádala jsem ho a zaklonila hlavu, abych na něj viděla. On naopak hlavu sklonil a otřel se mi rty o čelo. "Vážně to chceš slyšet všechno?" narážel na moje reakce, když mi vyprávěl svojí poslední bitvu. Přikývla jsem ale pak jsem rychle dodala "Kromě toho, jak ti přerazili tu ruku." Nahlas se zasmál, při tom zvuku jsem se div nerozplynula blahem a začal vyprávět. V jednu chvíli se odmlčel a mě došlo, že vynechal tu akční scénu. Nakonec jsem slíbila, že nebudu hysterčit a mohla si tak poslechnout celý příběh. Část, jak mu přerazili ruku rukojetí meče mi vyprávěl velmi podrobně, až jsem mu vrazila loket do břicha, aby přestal. "Sama si to chtěla slyšet" heknul a chytil se za místo, kam jsem ho praštila. "Ty moc dobře víš, za co to bylo" řekla jsem a vylezla z vany.
   Oblékla jsem se v pokoji. Když jsem byla hotová, otočila jsem se a setkala se s Trenovým pohledem. Stál opřený o dveře, zabalený jenom do malého ručníku. Na břiše se mu začala vybarvovat krásná modřina. "Musím si ještě něco zařídit. Chovej se tu jako doma" políbila jsem ho na nos. "Jak jinak" zasmál se a políbil mě na rty. Asi bych tam s ním zůstala déle, kdybych se mu nevykroutila. "Pusť, já tam vážně musím" smála jsem se a rychle vyběhla z pokoje.

*****
Když Anori odešla, oblékl jsem se, sedl jsem k psacímu stolu a vyndal jsem si ze šuplíku práci. Poslední dobou jsem na to neměl čas, takže se mi to tu dost nahromadilo. Počítal jsem statistiky a podobné věci. U nás se tohle neučí, všechny svoje znalosti mám z Anorina světa. A protože jsem jeden ze 3, kdo tohle umí, mám pořád co dělat.
   Z práce mě vyrušilo bouchnutí dveří. Nemusel jsem se otáčet abych věděl, že je to ona. Zezadu mě objaly drobné paže. Chvíli mi jenom koukala přes rameno, co dělám. Pak mě políbila na krk "Něco důležitého?" zeptala se "Hm" zabručel jsem, moc zabraný do práce, než abych vymyslel smysluplnější odpověď. Anori zřejmě byla nespokojená s nedostatkem mého zájmu a začala si vymáhávat mou pozornost. Líbala mě na krk, tvář, každou chvíli jsem cítil její jazyk, jak mi přejíždí po čelisti sem a tam. Rukama mi zajela pod košili a hladila mě na prsou. Povzdechl jsem si "Miláčku, já se musím soustředit" snažil jsem se jí domluvit.
   Ve chvíli, kdy jsem to dořekl, jsem měl její nohu přehozenou přes rameno. Pomalu si vytahovala dlouhou sukni a odhalovala tak svojí nádhernou nohu, až ke koleni. "A nechtěl bys věnovat nějakou pozornost mě?"zeptala se vyzývavě a jemně mě kousla do ucha.
   Neodpověděl jsem hned, takže toho rychle využila a vytáhla si sukni až na stehno, do míst, kde měla samodržící lem od punčoch. "Měl bych pracovat" řekl jsem rozkolísaně. Už jen velmi těžko jsem zaháněl myšlenky na to, jak vypadá nahá. Navíc mi začali být těsné kalhoty. "Měl bys, ale nemusíš" zašeptala a přetočila se mi do klína. Samozřejmě se chytila toho klíčového slova. "Anori,…" povzdechl jsem si, ale dál jsem se nedostal, protože mě začala vášnivě líbat a schválně mě dráždit.
   To už jsem vážně nevydržel, popadl ji do náruče a přesunul se s ní k posteli. Začala mi rozepínat košili, ale pak jí to asi přišlo moc zdlouhavé a oblečení ze mě doslova servala. Já byl k jejímu oblečení trochu něžnější, i tak ale utrpělo drobné škody. Shodil jsem ji na postel a ona si mě hned přitáhla k sobě. Nezabývali jsem se nějakou předehrou, na to jsme po sobě až moc toužili. Nechali jsme s unášet tou spalující vášní.
   Když jsme oba dosáhli vrcholu, stále jako bychom neměli dost. Začali jsme tedy znovu, tentokrát se vším všudy. Ještě než se moje myšlenky rozutekly po linii křivek mojí životní lásky, vzpomněl jsem si, že jsme ani nezamkli dveře. Rychle jsem svou chybu chtěl napravit a pomocí magie otočit klíčem. "Už jsem zamkla. Přece si nemyslíš, že bych byla tak nezodpovědná" ozvala se Anori pode mnou a nádherně se usmála. "Dokonalá" otituloval jsem ji a dál se věnoval dráždění jejího těla…

růže msty

Hon na děti

18. září 2010 v 9:14 | Yui-chan |  Růže msty
Tak hlásím se s dalším dílem, slíbila jsem, že to vydám někdy o víkendu (opět můžete poděkovat Soubi-chan, která mě překecala), tak to tu máte. Pěkné čtení a nechte koment:

Upozornění: Nejde o díl s pedofílií (pro Soubi-chan a spol.)

Vedl jsem svou výpravu po nebezpečné stezce kolem hory. Šli jsme i s koňmi po úzké pěšince. Z jedné strany skála, z druhé hluboká propast. Bylo to ještě pesimističtější, protože jsem měl jen velmi chabou představu o tom, kam vlastně jdeme. Ten zelený les mi připomínal místo, kde jsem byl jako malý. Hned vedle byla vesnice s mateřskou školkou. Já sám jsem do ní nějaký čas chodil. To by se perfektně hodilo. Jistý jsem si tím být ale nemohl. Spolu s Dantem jsme se ale dohodli, že je to nejpravděpodobnější a že pojedeme právě sem.
   Ozval se vyděšený výkřik. Všichni se otočili. Jednomu z mužů podklouzla noha a na poslední chvíli se chytil za okraj římsy. Ti co byli nejblíž, ho začali hned vytahovat. Podal jsem Teruovi uzdu od Dafiné a spěchal jim na pomoc. Několikrát jsem sám málem sklouzl z okraje, ale nakonec jsem se dostal až k místu nehody. "Má něco s nohou. Nemůže ji ohnout" informoval mě jeden z nich, co ho vytahoval. Prohmatal jsem mu ji, měl ji naštěstí jen zlomenou. "Vydrž, já to zpravím"zamumlal jsem. Tuhle jednoduchou magii zvládám, tak to snad půjde bez problémů. Snažil jsem se dělat to rychle a bezbolestně. "Tak co?" zeptal jsem se, když jsem skončil. "Dobrý" odpověděl s úsměvem a postavil se. "Akorát tam mám pěknou modřinu". Ušklíbl jsem se a ledabylým mávnutím ruky mu ji odstranil z nohy. Vrátil jsem se k Dafiné a rychle je všechny vyvedl z tohohle nebezpečného úseku.
   "Tak co?" zeptal se mě Teruo, můj nejlepší přítel, když jsme jeli v sedle rozlehlou loukou. "Co co?" nechápal jsem. Přidal trochu tempo, aby se oddálil od ostatních. Dohnal jsem ho. "No přece ty a ta tvoje meerta lurue?" zeptal se potichu. Teruo byl jedním z mála, kdo byl zasvěcený do našeho vztahu. "A co chceš vědět?" zeptal jsem se ho stejně tak tiše a ohlédl se po ostatních. Byli bezpečně daleko. "Pořád všechno v pohodě?" zeptal se opatrně. "Všechno je v nejlepším pořádku" usmál jsem se při vzpomínce na Anori. "To jsem rád, hned se s tebou líp žije" dobíral si mě. Věděl, že rozchody dost těžko snáším. A navíc na Anori jsem byl doslova závislý. Teruo si ze mě kvůli tomu samozřejmě dělal srandu a přirovnával to k psí oddanosti. "To máš od ní?" zeptal se pohledem upřený na můj krk. Rychle jsem si na něj sáhnul a nahmatal jemný řetízek. "Jo dostal jsem ho k narozeninám" řekl jsem a rychle zkontroloval zapínání. Snad ho neztratím, nebyl jsem zvyklý nosit řetízky. "Ach, to je tak romantický" povzdechl si se zasněným pohledem do dálky. "Už jsem ti někdy řekl, že nejsi tak úplně normální?" zeptal jsem se ho se smíchem. "Jo říkáš mi to celkem často" usmál se a zase zpomalil.

*****
Postupovali jsme zeleným lesem, teď nepřirozeně potemnělým. Zelená temnota. To bylo zvláštní, Anoriny sny nebyly obvykle tak tmavé. Postupovali jsme přesně podle toho, co jsem si pamatoval. Jen okrajově jsem vnímal družinu, která mě následovala. Čím víc jsme se blížily k mýtině, tím bylo temněji. Na mýtině byla už naprostá tma, i když bylo teprve kolem poledne. "Cítím tu všude temnou magii" zavrčel vedle mě Teruo. Všichni sesedli z koní a opatrně se rozhlíželi. Všichni jsme z toho byli nervózní. Byl jsem hrozně rád, že si Anori neprosadila svou a zůstala v Chamonu. Rozhodně bych ji nechtěl mít tady.
   Děti tady nikde nebyly, učitelky je nejspíš nechaly ve vesnici, když se takhle nevysvětlitelně setmělo. "Myslíte, že jsme přišli pozdě?" zeptal se jeden z mužů tichým roztřeseným hlasem. "Ne, ještě se tu nic nestalo" odpověděl jsem a Teruo mě podpořil souhlasným přikývnutím. Bylo vidět, že si všichni oddechli. Hned ale byli zase ve střehu, protože v atmosféře kolem se něco změnilo. Tma jakoby houstla, ale zároveň bylo dobře vidět. Prohnal se kolem nás mrazivý vítr, ale stromy v lese se ani nehnuly. Všichni se instinktivně stáhli blíž k sobě. Jen já a Teruo jsme stáli krok před ostatními.
   "Shinigami" zašeptal Teruo a všichni ztuhli. Cítili to taky, ale nebyly schopní to poznat. Měli jsme co dělat s druhou nejvyšší třídou shinigami. "Všichni, co máte jen 5. stupeň magie, jeďte okamžitě do vesnice a zůstaňte tam, dokud pro vás někoho nepošlu" řekl jsem. Asi 3 muži sedli na koně a tryskem jeli do vesnice. Ostatní se připravili a stoupli si blíž k nám.
   V lese před námi se objevilo hned několik červených bodů. Jejich počet se rychle zvětšoval, až se zastavil na několika desítkách. Postupně se k nám přibližovali.
   Ozvalo se několikanásobné zalapání po dechu. Někteří ještě neviděli shinigami tak vysoké úrovně. Když jim došlo, že ty červené body jsou jejich oči, trochu znejistěli. "Buďte klidu. Vypadají děsivě, ale dají se zabít" klidnil jsem je.
   Mezitím se k nám přiblížili natolik, že jsme si je mohli prohlédnout. Mě jejich vzhled nijak nepřekvapil, už několikrát jsem je viděl a měl tu čest s nimi bojovat. Ostatní jejich vzhled dost překvapil.
   Jejich tělesné proporce byly docela lidské. Měli vysoké postavy, což teď nebylo vidět, protože se k nám plížili. Místo, aby měli vlasy, svaly a jiné, pro lidi typické části těla, to byli spíš jen kostry s nepřirozeně napjatou kůží. Neměli žádné rty, rovnou byli vidět zuby, na prstech měli dlouhé drápy. Vydávali podivné vrčivé zvuky. Prostě vypadali přesně jako to, v co se proměňovaly děti v Anoriných snech.
   Zaútočili bez varování. Jeden z nich vyrazil proti Teruovi, který mu ale hbitě uhnul a s mojí pomocí ho dorazil. Pak už to šlo ráz na ráz. Bojovali všichni, nikdo neměl navrch. Moji muži byli nejdřív velmi opatrní. Nevěděli, jak s nimi bojovat. Já s Teruem jsme měli už mnoho zkušeností a s vervou jsme se pustili do boje. Ostatní se brzo naučili jejich pohyby, a začala opravdu krutá bitva.
   Trvalo to hrozně dlouho. Jich byla přesila, ale my byli o něco málo rychlejší. I tak jsme ztratili několik mužů. Jejich ztráty byli ale mnohem horší. Začínali jsme mít navrch, když jsme si všimli, že se stahují zpátky do lesa. Popadl jsem jednoho, který byl ke mně blízko a pomocí magie ho přišpendlil k zemi. Ostatní zmizeli a spolu s nimi zmizela i temnota. Opět bylo krásné slunečné odpoledne.
   Teruo pochopil, co jsem chtěl dělat a pomohl mi z shinigamiho dostat důležité informace. Nebylo to dobrovolně, ale nakonec nám všechno řekl. Když jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval, ukončil jsem bezbolestně jeho život. Nedělal jsem to rád, ale pustit jsem ho nemohl. "Udělal jsi, co jsi musel" položil mi ruku na rameno jeden z mužů. "Já vím" řekl jsem tiše. Chvíli jsem zíral na oblohu. "Dojděte někdo do vesnice pro ostatní a spočítejte ztráty" vydal jsem pár příkazů a unaveně si sedl do trávy.
   Až pak mi došlo, že tu není Teruo. Rychle jsem se rozhlédl a úlevně vydechl, když jsem ho spatřil na druhém konci mýtiny, jak ošetřuje raněné. Postupně se dostal až ke mně. Svezl se do trávy unaveně oddychoval. "Teda, to bylo docela náročné,co?" zeptal se. "To jo, vypadáš nějak unaveně" smál jsem se mu. "Haha. Už nemám ani sílu vyléčit sám sebe" vydechl. Pak se rychle podíval na mě. "A co ty?" Zvedl jsem levou ruku. "Tipnul bych to na přeraženou kost" usmál jsem se. "Promiň, na to už ale fakt nemám" zamumlal tiše. "V pohodě, já to vydržím. Hlavně dej do kupy sám sebe" klidnil jsem ho. Nedal jinak,než že mi tu ruku aspoň prohlédne. "To vypadá na pěkně hnusnou zlomeninu, to bude potřebovat dost složité léčení" konstatoval a rychle mi to zabandážoval. Nic jsem na to nenamítal, on byl léčitel, ne já.
   "Ztratili jsme 5 mužů" oznámil mi někdo asi po 15 minutách. "To je mi líto" řekl jsem. "To nemusí. Šli do toho dobrovolně" ozvalo se z davu a ostatní souhlasně kývali. Pousmál jsem se. "Tak můžeme vyrazit?"zeptal jsem se nadějně. Odpovědí mi byl radostný hovor. Všichni jsme nasedli na koně. Chytil jsem otěže jen jednou rukou, ta druhá byla v bandáži. "Tak vyrážíme" zavelel jsem a všichni vyrazili. Jel jsem velmi rychle a ostatní mě ochotně následovali. Hrozně jsem se těšil, až budu v Chamonu a budu moct držet v náručí svoji Anori.
                                      
růže msty

Krutý výcvik x kruté setkání

9. září 2010 v 19:03 | Yui-chan |  Růže msty
Tam mám tady pro vás pokračování. Jelikož jsem slyšela nějaké protesty ohledně délky....no, tenhle díl je o polovinu kratší, než ty předchozí a asi u toho i zůstanu. Tak si počtěte a nechte mi tu komentík:

"Nedívej se, jako by se už neměl vrátit" ozval se ode dveří Danteho hlas. Otočila jsem se. "A co jiného mám dělat, když mě tu nechal?" zeptala jsem se. "A co bys řekla, kdybych tě naučil používat magii?" nadhodil lhostejně. "Jak vás to napadlo?" podivila jsem se. "Učím svého syna, tak mě napadlo, že bys třeba taky měla zájem"odůvodnil mi to s úsměvem. "Dobře, jen vás musím upozornit, že na mě se musí opravdu pomalu" varovala jsem ho. S úsměvem mi oznámil čas a místo a odešel.
   Z toho bude mít Tren určitě radost, když mě nebude muset učit všechno on. Už tak ho stálo spoustu trpělivosti naučit mě základy jeho řeči.
   Druhý den jsem přišla ve stanovenou hodinu na odlehlý plac za městem. Byla jsem trochu nervózní, nevěděla jsem, co od toho mám čekat. Už z dálky jsem slyšela zvuky šermu. Trochu jsem zpomalila a přibližovala se velmi opatrně, abych měla čas zdrhnout. Na placu stál Dante a ten muž z oslavy, který stál vedle něho při mém proslovu. Pomalu mi došlo, že to on je Danteho syn.
   S hlubokým nádechem jsem vešla na plac a hlasitě pozdravila. Oba okamžitě nechali boje, Dante si se mnou potřásl na přivítanou rukou a pak pokynul směrem ke svému synovi. "Moc mě těší slečno Anori. Jsem Hayato." Představil se mi. "Taky mě těší, a prosím, říkej mi jen jménem. Všechny tyhle zdvořilosti mi dost lezou na nervy" dodala jsem, když jsem viděla jeho protestující výraz. Dante pozvedl obočí, ale Hayato se chápavě usmál a přikývl. "Tak jste si potykali a teď můžeme začít" přerušil nás Dante se smíchem a postavil se na křídou namalovanou značku. Hayato ho následoval a postavil se na značku naproti němu. Pak se Dante otočil na mě a pokynul mi, abych se postavila na třetí značku, která vypadala neopotřebovaně , zřejmě byla přidělaná přímo pro mě. Postavila jsem se na ni. "Teď se chvíli dívej, co budeme dělat my a pak si to taky vyzkoušíš" řekl mi Dante a otočil se směrem ke svému synovi. Sedla jsem na zem, abych se na to mohla líp soustředit.
   Hayato byl opravdu šikovný, šlo mu to dobře, jen občas ho Dante něčím nachytal. Skončili až po dlouhé době, už mi dřevěněl zadek. Hayato těžce oddechoval a opíral se o kolena, Dante stál nad ním a něco mu říkal. Hayato jen přikývl a zmizel směrem do města. Pak se Dante otočil na mě. "Hay už nevydržel, tak pojď" usmál se a já musela polknout.
   Trénovali jsme podstatně menší chvíli než on s Hayatem, ale byla jsem mnohem zmoženější. Dante mě naučil, jak magii používat a teď mě učil různé formule a znaky, které jsem k jejímu použití musela znát. Pokaždé jsem ho pak musela vyzkoušet v praxi. Ne vždy se to povedlo správně, ne vždy to bylo včas, ale nebyla to taková katastrofa.
   Do pokoje jsem se sotva došourala a hned jsem si napustila vanu. Dost mě to zmohlo a zítra mě mělo čekat to samé.

*****
Za dalších 6 dní, kdy mě sužovaly noční můry jsem měla první klidnou noc. Bála jsem se vůbec usnout, bála jsem se toho, co přijde. Ale nic, konečně žádné sny, které by mě budily a já se mohla pořádně vyspat. I tak jsem ale byla nervózní. Nevěděla jsem, jestli to znamená, že všechno době dopadlo a že se mi Tren už brzo vrátí. Taky to ale mohlo znamenat, že se něco nepovedlo. Snažila jsem se přiklánět k té první možnosti. Představa, že se mi už za několik dní vrátí mě trochu uklidňovala. Byla jsem na něm doslova závislá. Vždycky jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy byl ode mě pryč.
   Protože jsem se dneska dobře vyspala, byla jsem na cvičení magie všímavější než minule. I Dante si toho všiml a samozřejmě se na to zeptal. Bylo vidět, že si oddechl, že ty noční můry zmizely. Cvičili jsme dlouho, pak se k nám ještě na chvíli přidal Hay, ale já se pak musela omluvit, sotva jsem popadala dech. Nešla jsem pryč, jen jsem si sedla do trávy a pozorovala Haye. Snažila jsem se od něj odkoukat nějaké nové znaky. Pár jsem jich chytla, ale byly to spíš takové útržky. Když jsem si odpočinula ještě jsem si něco vyzkoušela, ale Dante se pak omluvil. Měl ještě něco na práci, přeci jenom nebyl to cvičitel, ale hlava města a vůbec celé téhle podivné říše.
   Hay mě doprovodil domů a cestou se mě ptal na můj život ve světě lidí. Fascinovaly ho všechny věci, které tady neměli. Nikdy prý v mém světě nebyl, což mě docela překvapilo. Byl to Danteho syn ale přesto odsud nikdy nevytáhl paty.
   Už na chodbě jsem slyšela divné třaskavé zvuky, které nejspíš vycházely z mého pokoje. Zrychlila jsem, abych se podívala, co to je. Když jsem vešla dovnitř, jen taktak jsem se vyhnula krásné váze, která prolétla kousek od mojí hlavy. V pokoji byl děsný nepořádek. Všechna dekorace byla rozmlácená na kousky, moje oblečení se válelo po zemi, většinou potrhané nebo alespoň umazené. Dokonce i nábytku chyběli nějaké části. A uprostřed toho všeho stála žena, podle oblečení služebná. Byla docela hezká, až na ten
nepříčetný výraz v obličeji. Vlasy měla rozcuchané, oblečení natrhané a smála se, jakoby právě utekla z ústavu.
   Když mě spatřila vrhla se proti mně, v rukou držela nohu od stolu a pokusila se mě s ní udeřit. Rychle jsem se jí vyhnula a rychlým pohybem jí tu nohu sebrala. Chvíli na mě zírala a pak přeběhla k posteli a začala trhat krásně vyšívaný povlak na polštářích.
   Prudce jsem zabouchla dveře. "Co to vyvádíš?" zeptala jsem nahlas a snažila se, aby můj hlas zněl přísně. Žena sebou cukla a nakrčila se proti mně. "Ty jsi Anori, že?" zeptala. Ten hlas už jsem někde slyšela. Byl takový hodně dívčí… Pak mi to došlo. "Ano, a ty jsi Erika" konstatovala jsem už mírněji. Co tu proboha chce?
   "Takže ty jsi ta, kvůli které mě Tren nechce?" zavřískla nepříčetně a zase se pustila do cupování polštářů. "Přestaň!!" zařvala jsem na ni nazpátek. Ztuhla a otočila se směrem ke mně. "Je to pravda? Kvůli tobě?" zeptala se s brekem. Bylo mi jí líto, takže jsem přikývla. Slzy okamžitě zmizely a ona mi opět skočila po krku. Bránila jsem se jí, jak jen jsem dokázala. "To kvůli tobě! Kvůli tobě! Kvůli tobě mě nechce!" vřískala a přitom se mě snažila uškrtit. "Nemůžeš se divit, když se chováš takhle" snažila jsem se se bránit. "Ztichni! Co na tobě vidí? Jsi úplně normální! Proč chce tebe a ne mě?" vřískala dál. Neměla jsem čas jí odpovědět, měla jsem co dělat, abych si jí udržela dál od těla. "Zabiju tě, a pak mě třeba bude chtít" smála se jako pominutá. "Tak to určitě nebude" vyjela jsem na ni, už mi docházela trpělivost a hlavně taky síla na obranu. "Když tu nebudeš, bude chtít mě!" volala a smála se, až mi z toho naskakovala husí kůže.
   "Okamžitě ji pusť!" ozval se ode dveří Hayův hlas. Vběhl do pokoje a strhl ji ze mě. Po něm přiběhl Dante a ještě jeden muž. Vzpírající se Eriku předal tomu muži a pak se obrátil ke mně. "Jsi v pořádku?" ptal se. "Jo jasně, v pohodě" řekla jsem trochu přidušeně, ještě jsem se z toho šoku nevzpamatovala.
   "To bude v pořádku, je jenom v šoku" uklidňoval ho Dante. Hay vydechl a rozhlédl se kolem. "No, to je teda pěkný nepořádek" "Souhlasím" řekla jsem. Už jsem se uklidnila a začala sbírat rozházené věci. "Takhle to budeš dělat ještě měsíc. Ukaž" odstrčil mě Dante a pomocí magie všechno uklidil, opravil a uložil do 10 minut. " Páni, díky" poděkovala jsem vděčně. "Není zač. Jen by mě zajímalo, jak se sem dostala" zamyslel se. "To nevím. Už tu byla, když jsem přišla já" odpověděla jsem, i když úplně zbytečně. "Dneska ráno dostala na starosti tohle patro, místo vrchního patra v zadní budově" ozval se Hay.
   Došlo mi, proč teď začala tak vyšilovat. Vzali jí patro, ve kterém byl Tren a ona byla přesvědčená, že je to moje dílo. Na jednu stranu jsem jí dokázala pochopit, na druhou stranu ale musí ona pochopit mě. Já se totiž Trena nevzdám. Ne bez boje!
   "Tak mi zase půjdem" ozval se Dante a vytrhl mě z mého přemýšlení. "Dobře a ještě jednou díky" usmála jsem se. "V pořádku" úsměv mi oplatil a zmizel. "Uvidíme se zítra na cvičení"rozloučil se se mnou Hay a taky odešel.
   Doufám, že tohle přátelství nebude dělat problémy, jako to se Samem. Nerada bych si to s ním rozhádala a zbavila tak Trena i sebe dalšího přítele.

růže msty

Výprava

6. září 2010 v 16:03 | Yui-chan |  Růže msty

Tak se vám hlásím s dalším dílkem. Využila jsem trošek času, kerý se mi udělal před tréninkem a házím to sem, nejse si jistá, jestli bych to potom stihla. Tak pěkné počtení a nechte koment:

"Sny se někdy stávají skutečností" zašeptal jsem jí skutečný překlad Danteho poslední věty. Nenapadlo mě, co to s ní udělá. Došlo mi to až ve chvíli, kdy začala lapat po dechu. Nadával jsem si do idiotů. "Anori! Sakra dýchej!" Do hajzlu! Do hajzlu! Do prdele! Bože můj! nadával jsem. Kdybych jen neměl mezery v léčitelské magii. Možná má ale jen vyražený dech, na to by mi stačily kurzy první pomoci, kterých se mi dostalo na Zemi. Sakra, kdybych nebyl takový dement! Jsem idiot, vážně idiot! Otituloval jsem sám sebe. Předklonil jsem jí a tupou ranou hranou ruky ji udeřil do zad. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou a ona se rozkašlala. Úlevně jsem vydechl. Opřel jsem si hlavu o křeslo a tiše se smál. "Co je tu k smíchu?" zeptala se mě sípavě, když konečně přestala kašlat. "Nic lásko. Vůbec nic" šeptal jsem si spíš pro sebe.
   Rozrazili se dveře. Stál v nich Dante a rychle oddechoval z běhu do schodů. Anori na něj tázavě pohlédla. Chvíli těkal pohledem ze mě na ni a pak se usmál. "Tak koukám, že jste to zvládli i beze mě" usmál se. "Vyražený dech" informoval jsem ho klidně a postavil jsem se. Anori jsem nechal sedět v křesle. Ještě pořád byla trochu vykulená. "Jak jste věděl, že se něco děje?" zeptal jsem se ho. Jeho úsměv se ještě víc roztáhl. "Drahý Anthony, ještě nikdy jsem tě neslyšel takhle nadávat. Každému občas ujede nějaké ostřejší slovo, ale za tenhle slovník by se nikdo nemusel stydět" oznámil mi. Anori se rozesmála. Zčervenal jsem, doufal jsem, že si mého emociálního výlevu nikdo nevšimne. "Vážně by mě zajímalo, co si říkal. Proč taky neumím číst myšlenky?" zeptala se s úsměvem. "Když se sám poslal do určitých míst a bral jméno Boží nadarmo, ještě se stihl otitulovat do dementů a idiotů" informoval ji Dante, což jí opět rozesmálo. Smích se ozval i z chodby. "Víc nahlas, dole to možná ještě neslyšeli" zamumlal jsem. "Tak jim to běž povědět. A až budeš hotový, můžeš jít uklidnit ochránce" poslal mě Dante pryč. "Já myslel, že je její pokoj chráněný proti čtení myšlenek" konstatoval jsem napůl ve dveřích. "Ano, od všech kromě mě, samozřejmě. Ale protože jsem myslel, že se děje něco horšího, na chvíli jsem ji odstranil" usmál se Dante. S povzdechem jsem prošel chodbou do spodního patra. "Pěkný slovník Natori-san" pochválil mě vrátný. "Díky" zamručel jsem jízlivě a šel uklidnit ochránce.

*****
Když Tren odešel z pokoje, zavřel Dante dveře a posadil se do křesla naproti mně. Nervózně jsem žmoulala okraj sukně, věděla jsem, že tohle bude trochu složitý rozhovor a nebyla jsem si jistá, jestli mu budu rozumět. "Pokračuje Tren v tvých hodinách?" zeptal se mě po chvíli plynulou angličtinou. Dokonce neměl ani ten jemný přízvuk, který jsem občas pozorovala u Trena. Překvapeně jsem zamrkala. Usmál se. "Bylo by trochu hloupé, aby někdo jako já neuměl anglicky, nemyslíš?" "Jo, to by bylo. Ale proč předtím to divadlo?" zeptala jsem se. Věděl jak to myslím. "Potřeboval jsem dostat toho kluka pryč a věděl jsem, že bys mi toho moc neřekla. Jemu věříš, tak jsem toho využil ve svůj prospěch" odpověděl s klidem. "A ví Tren…" "Ano ví. Zakázal jsem mu, aby ti to řekl" dodal, když viděl jak se tvářím. "Nemáš ráda, když ti něco zatajujeme, že?" "Ne, to tedy nemám. Přijde mi to nefér" odpověděla jsem po pravdě, bylo zbytečné něco skrývat. Dante mě chvíli tiše pozoroval. Moje oči zatím stále těkaly ke dveřím. "Je pro tebe hodně těžké držet se od něj zpátky." Nebyla to otázka, spíš konstatování. "Ano, hodně těžké. Ale já ho nechci zbytečně dostat do problémů" odpověděla jsem. Dante se uvolnil, poznal, že mu řeknu vše, co bude chtít. "Ano, problémy by z toho měl. Porušil hned dvě pravidla" "Jaká pravidla?" zeptala jsem se ho. "No, zaprvé tvůj meertalen tě má nepřímo ovlivňovat a on ti vstoupil do života. A zadruhé protože jsi jeho meerta, nesmí s tebou nic mít. Ty jsi ještě navíc ve společenském postavení mnohem výš než on" vysvětlil mi. "On za to ale nemůže" začala jsem ho hned bránit. "Že nastoupil ke mně do práce, to udělal kvůli Darikovi, pokusil se ho zabít a to samé chtěl udělat i se mnou. A pokud jde o tu druhou věc, tak to já jsem ho…svedla" přiznala jsem se sklopeným pohledem. "To s Darikem jsem nevěděl. Proč nám to neřekl?" ptal se spíš sám sebe. "Nemá rád, když se kolem něj točí moc lidí. Řeší si svoje problémy sám a snaží se do toho nikoho nezatahovat. Cítí se nesvůj, když se o něj někdo stará" odpověděla jsem. "Víš toho o něm hodně" "Já bych řekla, že ani moc ne. Neustále mě něčím překvapuje" odporovala jsem. Mlčel, přemýšlel o mých slovech. "Je to velký problém?" zeptala jsem se ho najednou. "Co myslíš?" zeptal se nechápavě. To bylo u mě typické, neříct jádro otázky, všichni na mě pak koukali jako na blázna. "No, to že jsme spolu a že jsem společensky výš než on?" doplnila jsem. "Je to tak trochu problém. Když se veřejnost dozví o vašem vztahu, půjde Anthony před Bratrstvo. Nejspíš mu nic neudělají, jen mu pohrozí a ty už nebudeš jeho meerta. Což by znamenalo, že dostaneš nového meertalena, který by ti zamezil stýkat se s ním." Vysvětloval mi. "Na druhou stranu, jelikož platíš za dospělou" řekl a usmál se mému výrazu "máš právo rozhodnout se, kdo bude tvůj partner. Rodiče nemáš, takže to nemůže nikdo ovlivňovat. Záleží už jen na tobě, jestli si vybereš někoho sobě rovného, nebo někoho z nižší vrstvy. A pokud jde o to, že ty jsi svedla jeho, tak tomu až tak úplně nevěřím" dodal. Tohle mě rozčílilo. "Tss, nižší a vyšší vrstva, nikdo neví, jaký je doopravdy, jenom kvůli původu ho odstrkovat" zuřila jsem. "Klid" mírnil mě Dante. "A proč nevěříte, že já jsem hlavní viník našeho vztahu?" zeptala jsem se už o trochu klidněji. "Znám Anthonyho, nevěřím, že je v tom nevinně" odpověděl znovu. "Dobře, možná nemůžu za všechno. On mě první políbil, ale že se to pak zvrtlo, za to vážně můžu já" drmolila jsem. "Zadrž, nemusíš mi vyprávět detaily" smál se Dante a já zčervenala. Zase jsem řekla víc, než jsem chtěla. "No, dělejte, jak myslíte, ale podle mě, to co děláte teď je velmi moudré. Vím, že když jste spolu sami, že se neudržíte. Ale veřejnost zatím nic nepoznala." "To byl Trenův nápad. Je v tom dobrý" řekla jsem tiše. "Anori, musíš vědět, že pro něj je to ještě těžší, než pro tebe. Andělé, démoni i shinigami když milují, dělají to vášnivě a celým srdcem. On má v sobě všechny tři. Trpí, když není s tebou. Nechci nějak zmenšovat tvojí lásku, ale nemůžeš jeho měřit svými měřítky. Pamatuj na to a buď na něj hodná. Je to dobrý kluk" řekl mi laskavě a ukončil tím tuhle debatu. Ještě se mě ptal na něco kolem mého snu a pak se zvedl k odchodu. "A pamatuj, že to já jsem mu zakázal, aby ti řekl pravdu o mojí angličtině" mrkl na mě a zmizel, zrovna, když se ve dveřích objevil Tren.
   "Máš problém" řekla jsem místo pozdravu. Podíval se na mě, v očích otazníky. "Dante umí anglicky, dokonce líp než ty"obvinila jsem ho. Pamatuj, že to já jsem mu zakázal, aby ti řekl pravdu o mojí angličtině. Projela mi myslí Danteho slova. Nadechl se, aby se ospravedlnil, ale já ho předběhla. "Naštěstí tě má natolik rád, že se přiznal, že ti to zakázal" řekla jsem něžně a objala ho kolem pasu. "Ještě, že ho mám" odpověděl jízlivě a políbil mě do vlasů. "Copak? Všichni vědí o tvém slovníku?" dloubla jsem si. "Ano, dá se říct, že všichni. A kdo to neví, brzy se mu to donese" zavrčel. Dotkla jsem se ukazováčkem špičky jeho nosu. "Přiznávám, že za to tak trochu můžu já. I když ten slovník ode mě nemáš" smála jsem se mu. "Ještě ty si ze mě utahuj" zasténal nešťastně. Perfektně tak zalarmoval moje ochranitelské sklony a já ho políbila na čelo. "Mám tu s tebou dneska zůstat, nebo to zvládneš sama?" zeptal se mě po chvilce. Věděla jsem, že dneska už žádné noční můry nebudou. "Ne, zůstaň tady. Nechci aby ses vracel do zadní budovy" zašeptala jsem. "Eriky se bát nemusíš" uhodl na co narážím. "Já jsem spíš na mladší" usmál se a líbal mě na krku. "Erika je starší?" "Ne, ale nějak mě přitahují ženy pod stovku" utahoval si ze mě. "Velmi vtipné" bylo poslední, co mě napadlo mu na to říct.

*****
"Nikam nejdeš! A to je moje poslední slovo" zahřmel Tren. "Já se tě ale neptám na svolení. Prostě ti oznamuju, že jedu taky!" vyjela jsem na něj. Stáli jsme proti sobě a měřili se zlostnými pohledy. Moje noční můry nám oznámily, že se něco stane už za 6 dní. Opakovaly se každý den a pokaždé se číslo o jedno zmenšilo. Poznala jsem z toho, že se jedná o odpočítávání dnů.
   Dante seděl v křesle a s úsměvem pozoroval naši hádku. "Nikam nejedeš" opakoval hluše Tren. "Potřebujete mě tam" argumentovala jsem. "Ne, my tě potřebujeme tady a živou. Budu mít dost starostí sám se sebou a s družinou, nedokážu ještě bránit tebe" vyvracel to Tren. "To je pravda" přidal se do toho Dante. Vrhla jsem po něm rychlý pohled. "Ale ty sny se zdají mě" vmetla jsem mu. "To je taky pravda" uznal Dante. Královsky se bavil. "Ale já je znám stejně dobře, jako ty" vrátil mi to. "Pravda" řekl opět Dante. Věděla jsem, že má pravdu. Musela jsem to tedy zkusit jinak. "A co když se ti něco stane? Chci tam být prostě taky!" prosila jsem ho. "Když se mi něco stane, bude to moje blbost. Ale ty budeš tady a v bezpečí" řekl unaveně, ale přesto neoblomně. Prsty si tiskl ke spánkům. Byl vyčerpaný.
   Posledních pár dnů toho na něj bylo moc. Zařizoval výpravu, kterou dostal pod vedení, zároveň vyběhával úřední záležitosti (jelikož jsem byla priorita č. 1, museli ostatní jeho svěřenci dostat nového meertalena. Což znamenalo spoustu hádek, papírování a vyřizování) a ještě já jsem do něj šila, že se chci taky zúčastnit. Nedivila bych se, kdyby mu ujely nervy a prostě se na to všechno vykašlal. "Nejedeš. Poslední slovo" řekl a sedl si na zem do tureckého sedu. Já se svezla do křesla a ruce trucovitě založila na prsou. "No já už asi půjdu" smál se Dante a měl se k odchodu. Ve dveřích se zastavil. "Anthony, až se tady usmíříte, stav se za mnou. Mám pro tebe užitečné rady" řekl. Tren jen přikývl.
   Takže to bylo definitivní. Zůstávám tady a Tren pojede. Jestli se mu něco stane, tak to budu moct vyčítat jen sama sobě. Tren se pomalu zvedl a posadil se do uvolněného křesla. Nečekala jsem, až mě vybídne a přemístila se na jeho klín. Přitiskl si mě na prsa. "Já bych tě sebou vzal. Jenže nevíme, co od toho můžeme čekat. Nevystavím tě zbytečně žádnému nebezpečí" šeptal mi do ucha. Zvedla jsem k němu oči. "Ale já chci pro tebe to samé. Taky nechci, aby ses zbytečně vystavoval nebezpečí. Co když to znamená velkou bitvu? Nebo něco podobného? Nelíbí se mi, že jdeš do něčeho, o čem nic nevíš" vyčetla jsem mu. "Já jsem na tohle zvyklý. Ale nedokážu bránit tebe i sebe zároveň" obhajoval svoje rozhodnutí.
   Vzpomněla jsem si, jak se choval, když nás napadl Darik. Chránil mě a sebe tím skoro zabil. Nepochybovala jsem o tom, že by to tak udělal znovu. Otřásla jsem se. Věděl na co myslím. Rozptyloval mě drobnými polibky na krku. "Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám" popřála jsem mu.
   Cítila jsem, jak jeho rty ztuhly. "Já ale ne…Co je dneska za den?" "Pondělí" "Datum" "16." "Sakra já mám dneska vážně narozeniny" podivil se. "Neříkej, že jsi na to zapomněl" usmála jsem se. "Už jsem jich měl tolik, že to nějak ani neslavíme" bránil se. "A kolik že ti to vlastně je?" ptala jsem se provokativně. "Hodně" připustil. "Jak to jenom bylo….kolem 560?" tipla jsem schválně o hodně víc. Zavrčel. "524" řekl "ale zní to hrozně" "Zní to příšerně" souhlasila jsem. "Co kdybychom tu 500 vynechali?" zeptal se šeptem. "24? Si trochu fandíš, ne?" povytáhla jsem obočí. "Nevypadám snad na to?" zeptal se nevinně a andělsky se usmál. Opravdu vypadal stěží na 25. "Když už si se rozhodla, že moje narozeniny jsou důvod k povšimnutí, tak kde mám dárek?" ptal se zamyšleně. "Já ti nestačím?" udělala jsem uraženou grimasu. "Samozřejmě, že stačíš, ale mohla si se aspoň ovázat mašlí" uchechtl se a rychlým pohybem mi rozepl zip od korzetu, aby se podíval, jestli tam ta mašle vážně není. Zčervenala jsem a modlila se, aby sem teď nikdo nevrazil. "Tak nic" zatvářil se smutně a zase mě oblékl. "Vlastně jsem ti chtěla dát tohle" řekla jsem, když jsem se vzpamatovala a sundala si z krku řetízek. Byl ze stříbra, jemně tepaný, skoro jako vlákno pavučiny. Zapnula jsem mu ho kolem krku. Pustil mě aby mohl prsty objet po řetízku. Zastavil se na
přívěsku. Bylo to stříbrné ozdobné písmeno A, byly v něm rozdrcené kousíčky diamantu, takže se krásně leskl. Podíval se mi do očí. "To si nemůžu vzít. Vím, že ho máš od babičky a nikdy ho nesundáváš. Je pro tebe hodně důležitý" zašeptal dojatě. Nebyl zvyklý na dárky. "Ty jsi pro mě taky důležitý. Chci aby si věděl, že ať budeš kdekoliv, vždycky na tebe budu čekat" řekla jsem mu důvod, proč jsem se rozhodla vzdát se svojí jediné památky na milovanou babičku. "Děkuju" zašeptal a políbil mě.

*****
Po mě si na jeho narozeniny vzpomněl jen Dante (tomu taky nic neunikne) a pak Trenův nejlepší přítel, který mu taky pomáhal s přípravou výpravy. Ale kvůli již zmiňované výpravě nebyl čas na nic jiného, než na potřesení rukou. Vše už bylo skoro připraveno, chyběla jen posádka, která se měla dostavit zítra ráno.
   Byl večer a Tren se rozhodl zůstat dneska zase u mě. Seděla jsem mu opět na klíně a snažila se potlačit slzy. "No tak, vždyť to není navždycky" uklidňoval mě něžně. "Já vím" pípla jsem a zabořila mu obličej do prsou. Zhluboka jsem vdechla. "Doufám, že tohle není naposledy" povzdechla jsem si. "Neboj se" uklidňoval mě, ale přitiskl mi tvář do vlasů a cítila jsem i jeho hluboký nádech. "Hlavně se mi vrať živý" zašeptala jsem. "Slibuju" řekl a podíval se mi do očí. "A nezraněný" dodala jsem k tomu. Zašklebil se. "To už půjde hůř. Znáš mě" dodal vesele, když viděl, jak se tvářím. "Tak mi aspoň slib, že nepůjdeš do ničeho bez promyšlení. Že necháš ostatní, aby ti pomohli. Vím, že to nemáš rád, ale…prosím" na konci se mi zlomil hlas. "Slibuju" řekl pevně a políbil mě. Polibek jsem mu oplatila a pevně ho objala.

*****
Probudila jsem se ještě za tmy. Tren spal a já ho nechtěla budit. Dívala jsem se mu do tváře a snažila se vrýt si ji do paměti. Když sluneční paprsky začaly zalívat zem něžně jsem ho políbila na špičku nosu. "Hmmm" zamručel a otevřel oči. Podíval se ven z okna. "Aha, je čas" řekl prostě a zvedl se, aby se oblékl. Vklouzla jsem do koupelny a trochu se upravila. Když jsem vyšla, byl už oblečený a připravený. Měl na sobě tmavé kalhoty, bílou halenu a přes ní tmavě hnědou cestovní tuniku s jemně vyšitými světlými vzory. Skrz rozepnutou košili u krku jsem viděla řetízek, který jsem mu dala.
   Do pokoje vstoupil Dante. "Jsi připravený?" zeptal se Trena. "Ano" přikývl pevně, ve tváři jemný úsměv. "Tak jdeme" pokynul Dante a oba se otočili k odchodu. "Počkat" vykřikla jsem. Bylo mi jedno, že je tu s námi Dante. Skočila jsem mu kolem krku a vášnivě ho políbila. "Pamatuj, cos mi slíbil" zašeptala jsem, když jsem ho pustila. Byl pořád trochu vykulený, ale přikývl. Dante to nekomentoval, jen se usmál.
   Když odešli vykoukla jsem z okna. Jeho družina se formovala přímo pode mnou. Trvalo to jen chvíli, ženy objaly a políbily své muže, kteří se poté vyhoupli do sedel. Poslední nasedl Tren. Pohlédl do mých oken a mírným pokynutím hlavou mi dal sbohem. Pak se otočil a pobídl Dafiné k pohybu. S ním se rozjela i celá jeho družina. Zavřela jsem oči snažila se nemyslet na to, co se mu může stát.

růže msty
zavřete obě oči a představte si, že je to stříbrný přívěsek na stříbrném řetízku a leskne se díky malým kousíčkům diamantu...lepší obrázek jsem bohužel nesehnala :(