,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Říjen 2010

Dany

29. října 2010 v 12:05 | Yui-chan |  Růže msty
Tak je to další díl....vím, že jsem slíbila, že trochu zpomalým, ale nějak jsem to nevydržela a zase pokračovala...propříště se polepším. Jinak nemusíte se bát, že by se objevil další Anorin ctitel XD...tak zlá ase nebudu.
   Jinak, co se týče tvojí připomínky Kuroki...popřemýšlím o tom, ale zatím s ním mám jiné plány...a když mě zabiješ, nedovíš se, jak to dopadne!! :D
   Tak si pěkně počtěte a nechte mi tu komentář:




"Jak sis užila taneční hodinu?" zeptala se mě Airine místo pozdravu. Byly jsme zrovna na cestě na náměstí, kde se připravovala evakuace. "Nic moc. Ten slizskej kluk si vydupal, že prostě bude tancovat se mnou. Takže mám naprosto okopaný nohy, naraženou kostrč a otřesenou psychicku" odpověděla jsem. Airine se rozesmála, ale už toho nestihla víc říct, protože nás dohnal Nik, který se začal s Airine okamžitě hádat.
   "Nechte toho vy dva. Jste jak malý" ozvala se Juana a uslyšela jsem i Trenův tichý smích. Airine si trucovitě stoupla vedle mě a v tichosti jsme došli až na náměstí.
   Bylo tam dost rušno. Lidé zmateně pobíhali sem a tam, nikdo nevěděl, co se má dělat. Tren se s povzdechem postavil do středu náměstí a začal lidi trochu usměrňovat. Vysvětlil jim, co mají dělat a potom určil jednotlivá stanoviště. S pýchou jsem se na něj dívala, on byl prostě dokonalý. Airine s Juanou začali pomáhat slabším a já se k nim brzy přidala.
   Lidé si ode mě nejdřív nechtěli nechat pomoct, přišlo jim to trapné, či co. Když jsem jim ale vysvětlila, aby mě brali jako normálního občana, který se zapojil do příprav na boj, nechali mě, abych jim pomohla.
   V jednu chvíli jsem zahlédla Monu, jak stojí stranou od všech a jen komanduje. "Nech si toho, podívej se na slečnu Anori, taky nám pomáhá, ale tebe to ani nenapadne" obořila se na ni jedna žena. Monu přirovnání ke mně naštvalo, a tak radši odešla.
   Když už bylo skoro všechno připraveno, začala jsem hledat Trena. Viděla jsem ho, jak pomáhá naložit poslední věci. Přešla jsem k němu. "Co se bude dít teď?" zeptala jsem se. "Odvezou tohle všechno do skrýše a večer tam odejdou i lidé" informoval mě.
   Šli jsme dál od vozu. Z druhé strany na nás zamávala Juana, a tak jsme šli k ní. Najednou Trena chytil za ruku jeden malý chlapec. "Strejdo, pojď si s námi zakopat" zaprosil. "A táta jde?" Nechápala jsem, proč by mě Raziel jít s nimi hrát. "Právě že nejde" posmutněl chlapec. "Tak mu řekni, že…." Zbytek jsem neslyšela, protože mu to Tren pošeptal do ucha. Chlapci se po tváři rozlil úsměv, přikývl a odběhl pryč. "Kdo to byl?" zajímala jsem se. "Můj synovec. Syn Nika" odpověděl Tren a usmál se mému výrazu. "Nik má syna?" "Viděla si" "Aha" Tím se vysvětlil pojem táta. Ten kluk nemyslel Raziela, ale Nika.
   Došli jsme k Juaně, kde už stál Nik a za ruku držel toho chlapce. "Tak co?" zeptal se Tren. "Hrajem!" zavýskl kluk a chytil druhou rukou Trena. "A teta půjde taky hrát?" zeptal se a podíval se na mě. Zakroutila jsem hlavou. "Ale budu vám fandit" "Ty si budeš dívat?" "Jasně" přitakala jsem. "A babi, půjdeš taky?" "Ale jo, aby tam Anori nebyla sama" odpověděla Juana s úsměvem. "To je super. Teta Airine se nikdy dívat nejde" radoval se kluk. Pustil Nika a natáhl se po mě. "Přece si nenechám ujít vaše velké vítězství" zasmála jsem se jeho radosti.
   Zbytek dopoledne jsem strávila na místním fotbalovém hřišti. Tren, Nik, Dany - tak se jmenoval ten chlapec - a ještě Teruo tvořili jeden tým. Hráli proti několika dalším týmům, něco jako okresní přebor. Šlo jim to dobře. Tren byl v bráně skoro neprůstřelný, Nik ve svých střelách skoro neomylný a Teruo s Danym byli skvělí obránci. Nakonec skončili s krásným druhým místem. "Teto, ty jsi málo fandila" vynadal mi Dany, když se vrátil z hřiště. "Nene, mám úplně otlačené palce, jak jsem vám je držela"
bránila jsem se a ukázala mu palce. "Tak asi nefandila babička" otočil se na Juanu. "Já ti dám" zasmála se Juana a dala mu peníze na limonádu.
   Když Dany zmizel, otočila jsem se na Nika. "OK, ptej se" povzdechl si. "Proč jsi mi neřekl, že máš syna?" "Nikdy jsme se o sobě moc nebavili" pokrčil rameny. V tom s ním musím souhlasit, má pravdu. "Proč jsi mi to neřekl ty?" otočila jsem se na Trena. Nik se škodolibě zasmál a Tren protočil oči. "Nikdy si se neptala" Tentokrát jsem protočila oči já. "Teto, dáš si taky?" vyrušil nás Dany a nabízel mi sklenici s limonádou. "Ne děkuju, ale dej tátovi, ten vypadá, jako že už dlouho nevydrží" dloubla jsem si. Všichni se smáli, připadala jsem si, jako kdybych měla zase rodinu. Zachytila jsem Trenův něžný pohled, budu se muset naučit bránit si myšlenky.

*****

   Pozdě odpoledne jsem zaklepala u Natori doma. Přišla mi otevřít Juana. "Ahoj, jdu za Trenem, je doma?" "Jasně, běž" vybídla mě a mávla rukou směrem do druhého patra. Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje. "Pojď" zavolal. "Ahoj" pozdravila jsem ho ve dveřích. Než stačil odpovědět ozvalo se "Tetoooooooo" a v náruči mi přistál Dany. Tázavě jsem pohlédla na Trena. "Dělají si ze mě chůvu. Nik je v hospodě a Airine potřebuje trochu "holčičího" soukromí" vysvětlil mi s úsměvem. Dany se se mnou mezitím přivítal a táhl mě do jednoho rohu. "Podívej" ukazoval mi velikou propracovanou vlakovou dráhu. "To stavíme se strejdou. Ještě to není úplně hotové, ale pak to bude paráda" řekl a nadšeně mi začal vysvětlovat, kde co bude, a jak to celé funguje.
   "Teto, čí ty vlastně jsi?"
zeptal se najednou. Úplně jsem nepochopila jeho otázku. "Dany, chceš říct tajemství?" zeptal se najednou Tren potichu a posadil se k nám. Dany nadšeně přikývl a vlezl si k němu na klín. "To je totiž moje teta" pronesl pyšně a naklonil se, aby mě políbil na tvář. "Teda strejdo, ty se máš, taková hezká teta" zasmál se Dany a pak udělal, jako že si zamyká pusu na zámek a zahazuje klíč. Tren mu pocuchal vlasy a poslal ho do kuchyně pro malý nožík.
   "Proč jsi vlastně přišla?" zeptal se, když jsme osaměli. "Potřebuju se na něco zeptat. Když jsem šla k sobě na pokoj, hned několik lidí se mě ptalo, jestli dneska pojedu s nimi. Nemáš náhodou v plánu mě sbalit a taky odvést?" zeptala jsem se podezřívavě. "Sakra, to mě nenapadlo" pronesl lítostivě a zamyslel se. "Ani na to nemysli. Budu s tebou, ať se děje cokoliv" pronesla jsem rozhodně. "Vždyť já vím" přitakal a něžně mě políbil. Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a něžný polibek se pomalu měnil ve vášnivý. Zajel mi rukou pod sukni a přejížděl mi po vnitřní straně stehna.
   Ozvalo se odkašlání. Tren okamžitě vyndal ruku z pod mojí sukně a přestal mě líbat. Otočila jsem se na Danyho. "Babička říká, že už budeme muset vyrazit" oznámil smutně a šel si sednout k nám. "Ani jsme to nestihli dodělat" zafňukal. "Až se vrátíš, tak to dostavíme" slíbil mu Tren. "Této půjdeš s námi? Jako rozloučit se" zaprosil. "To víš že jo" souhlasila jsem.
   Šli jsme na náměstí, kde už se shromažďovali i ostatní. Našli jsme Nika, aby se s ním mohl Dany taky rozloučit. Nejdéle se loučil se mnou a s Trenem. "Strejdo, dej na tetu pozor. Až se vrátím, tak nám zase bude fandit při fotbale" "To víš, že dám. A tentokrát to vyhrajeme" smál se Tren a vysadil Danyho na vůz. Dany nám ještě naposledy zamával a sedl si k ostatním dětem.
   Vrátila jsem se zpátky k nim domů. Tohle byla poslední noc, před bitvou a já chtěla zůstat s ním. Na pokoji si lehl na postel a já se přitulila k němu. "Máš rád děti" konstatovala jsem. "Ano, mám. Hlavně Danyho" přisvědčil. "On tě má taky rád. Víc než ostatní" "Ano, a velmi rychle si oblíbil i tebe" usmál se Tren. "Nechápu proč, jsem pro něj vlastně cizí osoba" zamyslela jsem se. "Víš Danyho máma od něj odešla. Nechala ho Nikovi s lístkem, že jí zkazil život a že jeho na krku mít nebude. Chybí mu máma" řekl tiše. "Chudák" litovala jsem ho. "Ale nebudeme si kazit večer Danyho nešťastným osudem" zašeptal Tren a líbal mě na krk. "Nebudeme" vydechla jsem a nechala ho, aby mě svlékl. Nemilovali jsme se, jen se mazlili. Nemohli jsme si dovolit se fyzicky vyčerpávat. Zatracený zítřek!



růže msty

Proč nás nenechají být spolu?

27. října 2010 v 10:14 | Yui-chan |  Růže msty
Tak...trochu jsem sebou hodila a už včera jsem napsala další dílek. Slibuju, že trochu zvolním tempo, chápu, že to takhle rychle nestíháte číst. Název je trochu zavádějící, ale nebojte, nestame se nic, co byste nečekali :).
   Odpověď na tvůj koment Kuroki - já školu nezanedbávám, tohle byl dobrovolný sloh, kterým jsem si původně chtěla přilepšit známku...jinak ty víš, že škola je v mých prioritách na velmi vysokých příčkách, jen vyjímečně dělám něco, na její úkor XD.
   Přeji krásné počtení a nechte mi tu komentík.

Vraceli jsme se s Trenem z porady. Pro mě to nebylo nic zajímavého. Zase jenom strategie, které jsem nerozuměla. "Jak je na tom Juana?" zeptala jsem se ho. Neodpověděl, upřeně se díval před sebe. Zamávala jsem mu rukou před obličejem. Překvapeně zamrkal. "Ehm..cože?" "Ty mě vůbec neposloucháš. Ptala jsem se, jak je na tom Juana" vyčítala jsem mu. "Aha, no když odešel, brečela vkuse asi hodinu, pak se uklidnila a zavřela se u sebe v pokoji" odpověděl. "Chudák, zajímalo by mě, co jí řekl" "To mě taky" povzdechl si.
   Nedávala jsem pozor na cestu, takže mě překvapilo, když jsme zastavili před domem jeho rodiny. Tázavě jsem na něj pohlédla. "Slíbil jsem, že tě přivedu" odpověděl a vedl mě dovnitř.
   Hned mezi dveřmi se na mě vrhla Airine. Tren mě nejdřív nechtěl pustit, ale nakonec mu nic jiného nezbylo. "Ty sis jí mohl užít, když jsme tu nebyli, teď jí budu mít já" hádala se Airine a táhla mě k sobě do pokoje. Tren skepticky vytáhl jedno obočí, ale nekomentoval to, jenom šel do svého skoro hotového pokoje a práskl za sebou dveřmi.
   U Airine jsem zůstala až do večera. Kolem osmé nás Juana zavolala k večeři. Překvapilo ji, když mě taky viděla. "Ah, promiň, nevěděla jsem, že jsi tu taky" omlouvala se a s tázavým pohledem věnovaným Trenovi mi došla pro talíř. "Airine se jí zabrala pro sebe" vysvětlil Tren a vyplázl jazyk na svou mladší sestru, která mu to okamžitě oplatila.
   Večeře sice neprobíhala v tichosti, jako když tu byl Raziel, ale stále tu něco bránilo pohodové náladě.

*****
Těch pár dní, které nás dělily od Velkého svátku Duší, proběhlo skoro stejně. Dopoledne trénink, odpoledne jsem strávila s Airine nebo s Juanou a akorát večer nám s Trenem zbylo trochu času, abychom mohli být spolu. Tren opravil svůj zničený pokoj, opět z něj udělal nejkrásnější pokoj v celém domě. Airine jsem to ale radši neříkala, věděla jsem, že je vždycky nespokojená s jeho vkusem.
   Dva dny před svátkem, jsem seděla u Trena v pokoji a četla si nějakou knížku. Měl ji na nočním stolku a mě zajímalo, co čte. "Ahoj" ozvalo se ode dveří. Byl to tichý zvuk, ale stejně jsem leknutím nadskočila. "Ahoj" odpověděla jsem a odložila knížku. "Rozuměla jsi tomu?" zeptal se a ukázal na ní. "Každé třetí slovo, budeš mi ten děj muset vysvětlit" odpověděla jsem. Zasmál se, konečně po tak dlouhé době. "Sluší ti to mnohem víc, když se směješ" zašeptala jsem a přitáhla si ho k sobě na pohovku. "Poslední dobou není proč se smát" odpověděl, ale úsměv mu z tváře nezmizel. "Tak se budeš smát kvůli mně" rozhodla jsem a schoulila se mu v náručí.
   Pak už jsme toho moc nenamluvili, spíš jsme se věnovali jeden druhému. V 10 hodin mě Tren doprovázel domů, tak jako vždycky. Normálně tu bylo ještě rušno, ale kvůli přípravám na boj, byli všichni doma. Drželi jsme se s Trenem za ruce a poslouchali všudypřítomné ticho.
   Najednou Tren zastavil. "Pamatuješ, co jsi říkala o tom, že se budeš snažit mě poslechnout?" zeptal se po chvilce napjatého ticha. Vážně jsem přikývla. "Tak mě polib a nepřestávej" požádal. Nechápala jsem, proč mě o něco takového musí žádat, ale poslechla jsem.
   Zaregistrovala jsem něčí přítomnost a pokusila se od Trena odtrhnout, ale on mě nepustil. "Nepřestávej" požádal znovu a přisál se mi na ústa. Nenechala jsem se tedy pobízet a k polibku se přidala. Zamotala jsem si prsty do jeho vlasů, abych si ho mohla přitáhnout blíž k sobě. I on měl prsty v mých vlasech.
   Po neuvěřitelně krásném okamžiku mě pustil a otočil se na přítomnou osobu. Nenápadně jsem vykoukla a zalapala po dechu. Stál tam Sam, zíral na nás s pusou dokořán, ruce zaťaté v pěst. "Tohle ti neprojde, Trene" zasyčel nenávistně, otočil se a rázoval pryč. Dívala jsem se za ním. "Proč jsi to udělal?" "Přišel sem, aby nás udal, takhle alespoň bude mít důvod" odpověděl. Nechtělo se mi věřit, že by sem přijel jen proto, aby nás udal. Tren věděl na co myslím. "Přijel sem pomoct v bitvě. Je ale moc panovačný a ukázal mi svoje úmysly. Po boji, když všichni budou chtít trochu klidu, vznese svoje obvinění. Doufá, že když to udělá v tuhle dobu, budou soudci i Bratrstvo přísnější" vysvětlil mi. Nebyl důvod mu nevěřit. Jen mě to mrzelo, myslela jsem, že Sam je přítel. "To já taky" zašeptal a objal mě.
   "Pojď" řekl najednou a tahal mě pryč. "Co?" chtěla jsem vědět. Zatáhl mě do tmavé boční uličky a skrčil se se mnou za bednu s nějakým nářadím. Dal si prst před pusu a naznačil mi tak, abych byla zticha. Zaposlouchala jsem se.
   Ozvaly se dvoje kroky. Jedny těžké, nejspíš mužské a jedny velmi lehounké. "Jsou ještě spolu?" ozval se známý ženský hlas. Nahlas jsem zalapala po dechu. Hned mi přes pusu přistála Trenova ruka. "Psst" vydechl mi skoro neslyšně do ucha. "Ano, jsou" odpověděl Samův hlas. V tu chvíli se dostali do našeho zorného pole. "A tys je spolu viděl?" zeptala se Mona. Zabolelo mě na prsou, když jsem ji znovu viděla. Byla ještě krásnější, než jsem si jí pamatovala. "Ano, líbali se přímo přede mnou" řekl samolibě. Mona se zasmála. "Hlupáček Tren, udělám jim oběma ze života peklo" slíbila a pohladila Sama po tváři. "Víš, co máš dělat, že?" zeptala se něžně a políbila ho. "Jistě. Proto jsme tady" dosvědčil jí a oba ruku v ruce odešli.
   Ještě chvíli jsme počkali, než se Tren zvedl. "Můžeme jít" řekl chladně. Já jsem ale pořád seděla. "Oni nás nikdy nenechají na pokoji" zašeptala jsem a po tvářích se mi začaly koulet velké slzy. Jeho přísný obličej okamžitě zněžněl. "Neplač, lásko" tišil mě a slíbával mi slzy z obličeje. "Pojď" vytáhl mě na nohy.
   Došli jsme až k mojí ubytovně. "Chceš, abych s tebou dneska zůstal?" zeptal se. "Ano" zaprosila jsem. Odvedl mě do pokoje. Počkal, až se osprchuji a pak si lehl ke mně. Nesvlékl se, takže jsem věděla, že až usnu, půjde pryč. Pevně jsem ho objala, zavřela oči a pokusila se od všeho utéct.

*****
"Anori, dávej pozor" napomenul mě Dante. Překvapeně jsem zamrkala. Stála jsem na cvičišti. Naproti byl Dante s Hayem, vedle mě klečel Tren a držel se za jednu ruku. "Ona si zabije partnera a ani o tom neví" zakroutil Dante nevěřícně hlavou. "To jsem udělala já?" "Ne, ale odstrčil tě stranou a sám to
schytal" vysvětlil mi.
   Klekla jsem si před něj. "Promiň" omluvila jsem se šeptem. "V pohodě" usmál se trochu křečovitě. "Chudák. Ona je vážně střevo. Měli by ho odnést k doktorovi" uslyšela jsem Monin hlas. Na kraji louky stála skupinka lidí a celý trénink pozorovali.
   Pohodila jsem hlavou a Trenovu ruku jedním lehkým kouzlem zahojila. "Díky" zašeptal Tren a hodil jeden opovrhující pohled směrem k ní. Já udělala to samé a vychutnávala si podívanou, jak se jí v obličeji mění barvy. "Tak jedem ještě jednou" rozkázal Dante.
   Rozhodla jsem se, že jí shodím hřebínek a pustila se do boje s plnou vervou. Když jsme s Trenem skončili jako vítězná dvojice, nasupeně odešla. Ostatní jenom uznale pokývali hlavou, nebo se na mě usmáli. Kývla jsem jim nazpátek a opět se věnovala tréninku.
   "Tohle je poslední trénink" oznámil nám Dante na konci. "Zítra máš taneční a pozítří se budou evakuovat děti, ženy a neschopní boje pryč z města. Nebyl by na to čas. Věřím, že jsem vás připravil jak nejlépe to šlo. Teď už to bude na vás" řekl. S Trenem jsme po sobě střelili pohledem. "Zvládneme to" řekl povzbudivě a já přikývla.

růže msty
nezabíjejte mě...já za ten obrázek vážně nemůžu...to všechno Yui!!! ^-^

Raziel

24. října 2010 v 20:54 | Yui-chan |  Růže msty
Asi nejsem normální, ale když jsem si sedla k počítači a chtěla napsat slohovku do školy, vznikl mi pod rukama nový díl povídky. Rozhodla jsem se, že vás nebudu napínat a tak vám to sem rovnou házím. Určitě mi nechte komentář XD:

"Zdravím tě Razieli, i vás pánové" kývl jim Dante na pozdrav. " Jistě jste po cestě unavení. Když dojdete do mého domu, už o vás vědí. Máte tam připravené pokoje. Když budeme mít chuť, můžeme si promluvit odpoledne" nabídl jim Dante zdvořile.
   Tren vedle mě nervózně podupával nohou. Nevěděl, jak se má tvářit. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla na rozpacích. "Dobře, to by bylo fajn. Sejdeme se o půl čtvrté, vyhovuje?" přijali nabídku. "Jistě" kývl Dante a ukázal jim směr, kudy do města.
   Když byli z dohledu, opatrně jsem Trena pohladila po tváři. "Bude vadit, když dneska skončím trochu dřív?" zeptal se. "Jistě že ne" odpověděl Dante. Bylo vidět, že to čekal. "Budu u Juany, můžeš se tam pak stavit, ráda tě uvidí" políbil mě do vlasů a odešel, druhou stranou než jeho otec.
   "Budeme
dnes ještě trénovat? Nebo z toho už nic nebude?" zajímal se Dante. "Klidně" pokrčila jsem rameny. Netrénovali jsme dlouho, Hay musel brzy také odejít a Dante tedy naší hodinu ukončil. "Kde bydlí Juana?" zeptala jsem se. Byla jsem rozhodnutá si tam Trena vyzvednout. "Zavedu tě tam" nabídl se Dante a vyšel k městu.
   "Co si o tom myslíte? O Trenovi a jeho otci?" prolomila jsem ticho jako první. "Je z toho nervózní. Neví jak se má chovat. Neviděli se přes 250 let. Za celou dobu se je Raziel ani jednou nepokusil kontaktovat. Já sám nevím, co si o tom mám myslet" odpověděl. "Myslela jsem, že budete vědět, jak se zachová. Znáte ho déle než já" "To ano, ale neznám ho lépe než ty. Dokázala jsi ho naprosto změnit" "Vážně?" "Ano, dříve se tolik nesmál, byl prudký a urážlivý" "To mu zůstalo" zasmála jsem se. "Myslím to vážně. Dneska jsem se připravoval na nějaký výbuch vzteku, když jsem mu oznámil, že budete bojovat spolu. Dost mě překvapilo, že to vzal tak s klidem" řekl. Zamyslela jsem se nad tím. "Pokud tedy ty nevíš, jak se s tím vyrovná, pak to může vědět jedině Juana. Jinak je to ztracený případ" žertoval.
   Zastavili jsme před malým bílým domkem na kraji města. "Tady to je" řekl a otočil se k odchodu. "Děkuju" zavolala jsem za ním. Mávl rukou na pozdrav, ale jinak se neotočil. Nesměle jsem zaklepala na dveře. Nic. Zkusila jsem to znovu, hlasitěji. Zase nic. Vzala jsem tedy za kliku a vešla dovnitř. "Haló, je tu někdo?" zavolala jsem. Z chodby překvapeně vykoukl Nik. "Ahoj, klepala jsem, ale asi jste mě neslyšeli" omlouvala jsem svůj vpád. "Asi ne. Pojď dál. Rád tě vidím" usmál se, ale rozhodně nebyl tak veselý, jak jsem si ho pamatovala.
   Dovedl mě do obýváku, kde na gauči seděla Juana, Tren seděl vedle a objímal ji kolem ramen a Airine klečela před ní a držela ji za ruku. "Ahoj" pozdravila jsem nesměle. Všichni zvedli hlavu. Juaně se po uslzené tváři roztáhl úsměv a natáhla ke mně volnou ruku. "Ahoj. Ráda tě zase vidím" zašeptala. Přešla jsem k ní a vzala ji za tu nataženou ruku. "Slyšela jsem, že budete s Trenem tvořil tým" rozpovídala se. "Ano" usmála jsem se. Juana mi pak začala vyprávět různé věci, vypadala veselejší, dokonce se jí i vrátila barva. Airine jenom překvapeně vykulila oči a Tren se vděčně usmál.
   Mimoděk jsem pohlédla na hodiny. Juana sledovala můj pohled. "Ježiši, to už je tolik, musíte být určitě hladoví. Hned něco uvařím" vyskočila a hnala se do kuchyně. "Mami, klid, nemusíš spěchat. Tren klidně něco uvaří za tebe" klidnila ji Airine. "Ne ne, přeci tady nebudu sedět. Jen chvíli počkejte a hned to bude" štěbetala z kuchyně. "Anori, budeš obědvat s námi?" zeptala se mě. "Ne děkuju, nemám hlad" odmítla jsem. Nechtěla jsem tu překážet. "Tady nikdy nepřekážíš" zašeptal mi Tren do ucha. "Ale no tak, určitě jsi celý den nic nejedla. Tady chvilku vydrž a hned to bude" opakovala znovu a pak už se ozvalo jen řinčení hrnců a rozlinula se vůně připravovaného jídla.
   "Zajímalo by mě, jak jsi to udělala" ozvala se Airine a sedla si na pohovku vedle mě. I Tren se přemístil, aby mě mohl pevně obejmout kolem pasu a položit mi hlavu na rameno. "Co?" "My se jí tu snažíme uklidnit celé dopoledne, a pak přijdeš ty a hned je všechno v pořádku. Nechápu" "Já taky ne" pokrčila jsem rameny. "A co vy? Jak to berete?" zeptala jsem se nesměle. "Já ho vlastně vůbec neznám. Prostě se k němu budu chovat jako ke spojenci" oznámila mi Airine s pokrčením ramen. "Já uvidím. Podle toho, jak se bude on chovat ke mně. Kolem krku mu ale rozhodně neskočím" řekl Tren a Nik souhlasně přikývl. To jsem chtěla slyšet, že to berou s nadhledem.
   Opravdu netrvalo dlouho (Airine mi ani nestihla převyprávět, co všechno se u nich stalo) a Juana už nesla úžasně vonící polévku. Není divu, že umí Tren tak výborně vařit. Měl se od koho učit. Zasedli jsme ke stolu a začali obědvat. "Dobré poledne a dobrou chuť" ozval se mužský hlas. Všichni se lekli. Juaně vypadla lžíce z ruky a s řinkotem dopadla na zem. Mě zase zaskočilo sousto, Tren mě musel několikrát uhodit do zad, abych se mohla zase nadechnout. "Co tady chceš Razieli?" zeptala se Juana tiše, sebrala lžíci ze země a došla si pro jinou. "Přišel jsem se na vás podívat" přiznal. "Najíš se s námi?" "Rád" přijal a posadil se na volnou židli.
   Jedlo se mlčky, bylo slyšet jen cinkání lžic o talíře. Po obědě všichni zůstali sedět u stolu, věděli, že je čeká nepříjemný rozhovor. Nebyla jsem si jistá, jestli bych ho měla taky slyšet, ale Tren mě pod stolem chytil za ruku a zabránil mi tak v opuštění místnosti.
   "Vy jste ta slečna z rána, že?" zeptal se zdvořile a usmál se. "Ano" přitakala jsem. "Jsem Raziel" představil se a natáhl ke mně ruku. Opatrně jsem pohlédla na Trena, který nenápadně přikývl. "Anori" odpověděla jsem a potřásla si s ním. "Promiňte mi tu smělost, ale nejste vy ta vyvolená?" "Jsem" přikývla jsem. V koutku mysli mě napadlo, jestli ho ještě neunavují moje jednoslovné odpovědi. Chápavě přikývl a přeměřil si mě i Trena zkoumavým pohledem. Tren mi pod stolem povzbudivě stiskl ruku, jinak to ale nekomentoval. "A co tady děláte?" zajímal se. "To je její věc, ne?" vložila se do toho Juana. "Jsem její meertalen, nevidím nic špatného na tom, že se drží v mojí blízkosti. V tuto chvíli není ani tady ve městě moc bezpečno" odpověděl za mě Tren. "Jistě že, na to jsem zapomněl" usmál se. Měla jsem z něj takový nepříjemný pocit, vůbec jsem nevěděla proč. "Možná byste měli jít vedle. My si musíme promluvit. Zatím o samotě, ano?" požádala nás Juana. "Jistě" přikývli všichni najednou a odešli nahoru do patra.
   "Prošel už pokoj rekonstrukcí?" zeptal se Tren a ukázal na jedny dveře. "Z části" odpověděla Airine a zmizela v jiných dveřích, stejně tak jako Nik. Tren mě vzal dovnitř. Jedna stěna byla omlácená až na cihly, ostatní tři vypadaly nově opravené. V celé místnosti byla jen jedna pohovka a malý stůl. V nejzadnějším rohu ležela hromádka dřevěných třísek. "Co se tu stalo?" "Pokoj nevydržel můj nával vzteku" usmál se
a posadil se i se mnou na pohovku. "To jsi zničil ty?" "Ano." Zdvihla jsem obočí, ale nekomentovala to.
   "Jak ti je?" zeptala jsem se po chvilce. "Asi budu potřebovat tvoje rozptylovací schopnosti" zamrkal na mě svýma krásnýma modrýma očima a mě okamžitě vylétl pulz. Pomalu jsem se k němu naklonila a něžně se otřela o jeho rty. "Miláčku, nevím, jestli bych tu měla zůstávat, přeci jenom, je to vaše rodinná záležitost" mluvila jsem tak blízko něho, že se moje rty pohybovaly na těch jeho. Jednou mě dlouze políbil a odtáhl se. "To je tvoje věc. Chápu, že je ti to nepříjemné a nebudu se zlobit, když odejdeš. Jenom chci abys věděla, že tady můžeš zůstat jak dlouho budeš ty sama chtít" řekl.
   Chvíli jsem nad tím přemýšlela. "Co si Raziel, tedy tvůj táta, myslí o nás dvou?" zeptala jsem se. "Říkej mu jak chceš. A má takové tušení, co mezi námi je. Nejsem si jistý" odpověděl. "Nemůžeš mu číst myšlenky?" zarazilo mě. "Můžu, ale někdo jako on, si svoje myšlenky pečlivě chrání. Dnes byl trochu vykolejený, takže jsem mohl na chvíli nakouknout" odpověděl. "A on je taky čte?" Přikývl. "A moje…" nedokončila jsem, ale pochopil. "Tvoje myšlenky bráním já, dokud se to sama nenaučíš. Nejsou bezpečné" usmál se a já zčervenala. Došlo mi na co naráží. Myslím na něj častěji, než bych měla.
   "Já asi spíš půjdu, nevadí?" "Jistě že ne" "Stavíš se u mě večer?" "Nevím, je možné, že na schůzi otce s Dantem budeme povolaní taky" "V tom případě tě čekám, odpoledne nebo večer, to je jedno" usmála jsem se a vyšla na chodbu. Vyprovodil mě až ke dveřím, kde mě krátce políbil a vyběhl zpátky nahoru. Slyšela jsem Juanu a Raziela jak spolu mluví, ale nerozuměla jsem jim. Radši jsem se co nejrychleji vypařila.


růže msty

Týmová práce

22. října 2010 v 21:21 | Yui-chan |  Růže msty
asi nejsem normální, ale mám pro vás další díl...nj, byla jsm elý den oma, tak jem psala jako o život...aspoň k nečemu je ta nemoc dobrá. Tak si pěkně počtěte a nechte mi tu komentář:

Seděl jsem na posteli a díval se na Anori, jak spí. Vypadala tak bezbranně. Nevím, jestli se vyrovnám s tím, že bude taky bojovat. I když při tréninku a i dneska mi dokázala, že je velmi, velmi dobrá. Stejně si myslím, že by ji z toho měli vynechat. Můj názor ale nikoho nezajímá.
   Anori mě ze spaní kopla, čímž mě vytrhla z toku mých myšlenek. Asi se jí zase něco nepěkného zdá. Pomocí myšlenek jsem se o tom přesvědčil. Zase ten samý sen, jako obvykle. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když jí vzbudím. Po zkušenosti z minula jsem s ní zatřásl z bezpečné vzdálenosti.
   S trhnutím se probudila a zmateně se rozhlížela kolem sebe. "Lásko, už je dobře" uklidňoval jsem ji a pevně ji objal. "Můžeme už jít?" zaprosila. "Jistě" přitakal jsem a pomohl jí na nohy. Opatrně našlápla. "Vážně to nebolí" usmála se. "Copak jsi Teruovi nevěřila?" "Nevěřila. Když jsem si naposledy vymkla kotník bolelo to 3 dny" vysvětlovala a měla se k odchodu. Dohnal jsem jí a vydal se k východu.
   Chodby byly jen spoře osvětlené a Anori se brzy přitiskla těsně ke mně. Chlácholivě jsem ji objal kolem ramen. "Nechápu, jak se tu můžeš vyznat" divila se, když jsem ji už po několikáté otočil ze směru, kterým původně šla. "Býval jsme tu častým návštěvníkem" pověděl jsem jí úsměvem. "Že mě to nepřekvapuje" povzdechla si, a když jsem zahnul do tmavší chodby, přitiskla se ke mně ještě pevněji. "Už budeme venku, vydrž" snažil jsem se ji povzbudit. "To doufám" řekl tiše. "Vážně netrpíš klaustrofobií?" napadlo mě znovu, při pohledu na její strachem staženou tvář. "No, možná trochu" připustila. Vždycky se před ostatními dělala silnější než ve skutečnosti byla. "Měla jsi to říct hned" napomenul jsem ji jemně a přidal do kroku.
   "Tebe ty temné uličky neděsí?" zeptala se. "Ne, pro mě zase až tak temné nejsou." Nechápavě zvedla obočí. "Vidím o dost líp než ty" vysvětlil jsem. "Bude někdy něco, co nedokážeš líp než ostatní lidi?" zeptala se se smíchem. "Samozřejmě, spousta věcí" "Jaké?" Sakra, věděl jsem, že se zeptá. Rychle jsem přemýšlel. "Neumím hrát šachy" napadlo mě. "To je všechno?" zeptala se na oko smutně. "Teď si asi na nic jiného nevzpomenu" přitakal jsem. "No, ale nečekala jsem, že z tebe vůbec něco vypadne. Jak to, že neumíš hrát šachy?" "A ty to umíš?" "Ne" přiznala. "Já je umím hrát, teoreticky. Ale nikdy jsem neměl takovou trpělivost, abych to mohl hrát s někým, kdo to taky umí. Nikdy jsem si to pořádně nepromyslel" vysvětlil jsem jí. "Aha"
zasmála se.
   Konečně začaly být chodby světlejší a brzy jsme dorazili do čekárny. "Už jdete?" zeptala se sestra a zamrkala na mě. "Ano"odpověděl jsem, aniž bych jí věnoval jediný pohled. "Potřebuji, abyste mi tady podepsal….tady dole" řekla zklamaně a podala mi nějaké papíry. Zběžně jsem je prohlédl a podepsal.
   "Co to bylo za papíry?" zajímalo Anori, když jsem vyšli před nemocnici. "Tvoje lékařská zpráva" "A neměla bych si jí teda podepsat spíš já?" "Ne, já mám za tebe právní zodpovědnost" řekl jsem a hned mě to zamrzelo. "Cože? Jak právní zodpovědnost? Jsem dospělá, tak si za sebe zodpovídám sama, ne?" ptala se hned. Achjo, že já vždycky nejdřív mluvím a až pak myslím. "Ano, jsi dospělá. Zapomeň na to" požádal jsem ji a přidal do kroku. "Trene, počkej! Vysvětli mi to" dožadovala se vysvětlení.
   Dohnala mě, chytla za ruku a otočila směrem k sobě. "Není to nic, čím by si se musela zatěžovat" snažil jsem se to zamést pod stůl. Skepticky zvedla jedno obočí. "Když ti řeknu, že ti to nesmím říct, přestaneš po mě tuhle odpověď vyžadovat?" zeptal jsem se. "Ano" usmála se. Stál jsem na místě a zíral na ni. "Co je?" ošívala se. "Nečekal jsem, že přijde okamžik, kdy mě poslechneš" odpověděl jsem a ona se rozesmála. "Překvapený?" "Velmi" "Ehm…no…už dřív jsem si všimla, že u vás nemají ženy tak velkou rovnoprávnost, jako u mě. No, prostě jsem si všimla, že vždycky udělají to, co jim jejich partner řekne, aniž by se dožadovaly vysvětlení. Usoudila jsem, že i ty bys byl radši, kdyby to tak fungovalo i u nás" "No já zírám" přiznal jsem se a snažil se ovládnout svůj výraz. Rozhlédla se a když se ujistila, že kolem nikdo není natáhla se na špičky, aby mě mohla políbit. "Neříkám, že to tak bude vždycky. Přece jenom, nebyla jsem v tom vychovávaná, ale budu se snažit" "Nic jiného ani nechci" ujistil jsem ji.

*****
"Z jistých zdrojů jsem se dozvěděl o vašem napadení" začal výcvikovou hodinu Dante. "A díky tomu mě něco napadlo." Tren protočil oči, došlo mu, že to asi nebude nic, co by se mu zamlouvalo. "Rozhodl jsem se, že z vás dvou udělám tým" oznámil nám. Zvedla jsem nedůvěřivě obočí a Tren vypadal, že asi dostane infarkt. "No jo, bude to asi trochu náročnější. Anthony, vím že jsi vycvičen jako samostatný bojovník, ale v tomto případě mám jistotu, že se budeš starat o to, co se s ní děje. A pokud jde o Anori, je to asi jediný člověk, který je ochotný do toho s tebou jít" vysvětloval. Tren na to nic neříkal, a v obličeji měl výraz, který říkal "Já to věděl". Postavila jsem se vedle něj a povzbudivě ho vzala za ruku. Usmál se, ale byl to spíš smutný úsměv.
   Dante s Hayem se postavili naproti nám. "Tak začneme" prohlásil Dante. Tohle bylo úplně něco jiného. Musela jsem pamatovat na to, že vedle mě je další osoba, kterou musím bránit nejen před nimi, ale i před sebou samou. Hay a Dante na nás útočili velmi rychle, nestíhala jsem to všechno vykrýt. Tren měl tím pádem mnohem víc práce. Musel bránit sebe a ještě dávat pozor, jestli já stíhám. Nejednou se stalo, že mě musel chytit za loket a strhnout mě stranou.
   "Nesnaž se všechno vykrýt kouzlem. Zbytečně se unavíš a hlavně to ani nestihneš. Vyhýbej se tomu a budeš mít čas i zaútočit" radil mi Tren. Snažila jsem se řídit jeho radou. Měl pravdu, bylo to méně namáhavé a stíhala jsem jim útoky vracet.
   Dante trochu ztížil podmínky, přešel na druhou stranu, takže útoky teď létaly ze všech směrů. I Tren se musel začít otáčet. "Skrč se" zavolal na mě. Hned jsem poslechla a místem, kde jsem ještě před chvíli měla hlavu prolétlo kouzlo. Rychle jsem vyskočila a vyslala útok na Hayata. Periferním viděním jsem si všimla Danteho, který zase změnil stanoviště. Chytla jsem Trena stáhla ho dolů, čímž jsme se oba vyhnuli jisté prohře. "Díky" zašeptal překvapeně. "Nemáš zač" odpověděla jsem a znovu se pustila do útoků.
   S Trenem jsme byli opravdu sehraný tým. Platila u nás totiž dvě základní pravila. 1) s důvěrou jsme dokázali svěřit svůj život do rukou toho druhého. No, pro Trena to byl možná větší problém svěřit svůj život zrovna mě, ale očividně to zvládnul. 2) jsme oba měli strach o toho druhého, takže jsem si navzájem hlídali záda. Podle Danteho jsou tohle dvě nejdůležitější věci, pokud chceme úspěšně přežít všechny bitvy.
   "Vážně parádní. Nečekal jsem, že vám to půjde tak dobře. Normálně se to musí dlouho cvičit, ale u vás je to samozřejmost. Takhle budete nejlepší bojový pár" chválil nás Dante mezi bojem. Těšilo mě, že nejsem zase až takový kopyto. "Vlevo" slyšela jsem Trenův hlas a uskočila do leva. Jen těsně mě to nezasáhlo. Všimla jsem si, že teď zase útočí z druhé strany, nutili nás s Trenem, se k sobě přibližovat.
   Udělal jsem ještě pár kroků a narazila na něj zády. Už jsme neměli kam ustupovat. "No dobře" pronesl Tren tiše, řekl to spíš pro sebe, než pro mě. "Chvilku mě kryj" řekl a zavřel oči. Poslechla jsem. Tren začal odříkávat velmi složitá slova a brzy se před námi objevila clona, která pohlcovala všechna kouzla, která na nás Dante a Hayato poslali. "Tohle je bariéra, na chvíli nás před nimi ochrání" vysvětlil mi Tren a seznámil mě se svým plánem.
   "Pokusím se" přitakal jsem, když jsem konečně pochopila, co po mě chce. Tren odvolal bariéru. Chvíli jsem odolávali jejich útokům tak, jako předtím, ale postupně jsme se nenápadně dostávali blíž k nim. V jednu chvíli mi dal Tren domluvené znamení a vyskočil k Hayatovi. Chytil mu ruce za zády a prstem naznačil, jako že mu přikládá meč k hrdlu. Já mezitím v bariéře, kterou mě Tren před několika minutami naučil stavět, zatarasila Danteho, aby mu nemohl jít na pomoc. "Vzdávám to" řekl Dante a já i Tren jsme je pustili.
   Ozvalo se zatleskání několika rukou. Všichni jsme se otočili. Stálo tam několik mužů se zářivě bílými křídli, kteří se na nás dívali. "Promiňte, že jsme nedali najevo svou přítomnost, ale zajímalo nás, jak si můj syn tady se slečnou poradí v téhle složité situaci. Musím říct, že jim to šlo výborně" promluvil jeden z nich. Zarazila mě slova "můj syn", proto jsem se na něj lépe podívala. Vypadal skoro jako Tren, ale bylo vidět, že je mnohem starší a měl blonďaté vlasy. "Ahoj tati" pozdravil Tren s nečitelným výrazem v obličeji. Takže tohle tedy byl jeho otec a ta slibovaná pomocná skupina andělů.

růže msty

Druhá část Duše

20. října 2010 v 16:02 | Yui-chan |  Růže msty
Tak...i přes chřipku jsem se přemohla a házím vám sem dílek, ve kterém vám konečně vysvětlím, co je to ta záhaná Druhá část Duše. Neumím to vysvětlit tak dokonale, jako o tom mám představu z té knížky, ale snad vám to takhle bude stačit XD. Když taksi jí budete muset přečíst. A ještě prosím, abyste si své názory ohledně existence nebo neexistence duše u někoho jako démon, anděl bo upír ventilovali tak, aby váš počítač ani moje duševní zdraví neutrpěly vážné škody. Díky, přeji krásné počtení a nechte mi tu komentík:

Před námi stál muž, s dlouhými fialovými vlasy a čile zápasil s Trenem. Seděla jsem na zemi a nechápala, co se děje. "Anori, běž dál!"rozkázal mi Tren. "Já bych ráda"zasténala jsem a pokusila se zvednout na bolavý kotník. Zasykla jsem. Bolelo to tak, že se mi až dělalo nevolno. Navíc mi pořád tekla krev z nosu. Po jedné jsem se dobelhala kus dál a posadila se.
   Bylo úžasné sledovat Trena při opravdovém boji. Měl rychlé, ale přitom ladné pohyby. Nevěděla jsem, kdo má navrch, nemohla jsem od Trena odtrhnout oči. Proto mě tolik vyděsilo, když zakopl. Ten fialovovlasý hned využil jeho nepozornosti a vyslal hned dva rychlé útoky najednou. Jasně jsem věděla, že to nemá šanci vykrýt. Vlna paniky a strachu mi pomohla překonat nevolnost a tak jsem před něj mohla vyslat ochranný štít. Toho fialovovlasého to docela vykolejilo, takže na chvíli přestal útočit.
   Ozval se křik a zvuk přibližujících se kroků. Fialovovlasý ještě jednou vyzkoušel pevnost mého štítu a pak se dal na útěk. Ve stejnou chvíli, kdy zmizel přiběhli muži z města. Střídavě se dívali na Trena a na mě, než jim Tren ukázal směr, kudy mají běžet. Rozběhli se tím směrem.
   Když jsme s Trenem osaměli, zvedl se a přeběhl ten kus, který nás od sebe dělil. "Zlato, můžeš vstát?" ptal se a přitom mi kusem svojí košile utíral krev z obličeje. "Ne, nemůžu" zasténala jsem. "Zpravím ti ten nos a pak tě odnesu do nemocnice, ano?" povídal a mezitím mi zpravoval nos. Přestával mě bolet obličej, takže jsem se mohla lépe soustředit na bolest v kotníku. "Jo. Je to daleko?" zeptala jsem se a sáhla si na nebolavý nos, jestli ho mám rovně. Samozřejmě jsem měla. "Hned tady, kousek" informoval mě a přitom mě už bral do náruče. "A co ty?" zeptala jsem se a snažila se si ho co nejlépe prohlédnout. "Já jsem v pořádku. Díky tobě" usmál se a políbil mě na čelo.
   Snažila jsem se nesoustředit se na bolest v kotníku, ale dělalo se mi z ní opravdu velmi špatně. Nahlas jsem vydechla. "Bolí?" zeptal se a přidal do kroku. "Asi budu zvracet" dostala jsem ze sebe a snažila se udržet svůj nebezpečně se houpající žaludek ve správné poloze. "Vydrž" zašeptal a snažil se se mnou moc neházet. Zavřela jsem oči a pevně semkla rty k sobě. "Jsem idiot" řekl najednou a posadil mě na zem. "Nejsi" vymlouvala jsem mu to. On si ale strhl rukáv, udělal z něj dva dlouhé cáry a pevně mi kotník obvázal. Nejdřív jsem vyjekla bolestí, ale pak to postupně vymizelo, už jsem jí skoro nevnímala. "Lepší?" zeptal se a zvedl mě zase d náruče. "Mnohem" usmála jsem se. "Měl jsem to udělat hned" vyčítal si. "Nech toho" zašeptala jsem a přivinula se k němu pevněji.
   Nemocnice byla obyčejná šedá budova. Tren mě vynesl do schodů a v čekárně mě posadil na židli. Hned k nám přišla sestra a Tren jí začal tiše něco říkat. Sestra přikývla a odběhla. Prohlížela jsem si tu místnost, abych zatarasila myšlenky, na to, co mi s tím kotníkem budou dělat. Stěny byly natřené světle zelenou barvou, velmi uklidňující, což byl jistě účel. Zařízena byla opravdu jen skromně. Pár židlí, na stěně několik obrazů s anatomií člověka a pult pro sestry.   
   Se sestrou přišel dovnitř i Teruo. Musela jsem uznat, že v tom bílém plášti mu to opravdu slušelo…Tren si vedle mě odkašlal, aby dal najevo, že svoje myšlenky nemám jen pro sebe. Omluvně jsem se na něj usmála a on přikývl. "Pojďte do ordinace" řekl Teruo, když mu Tren vysvětlil, co se stalo. Tren mě podepřel z jedné strany, Teruo z druhé a s jejich pomocí jsem se dobelhala do ordinace. Tam mě posadili na lehátko. Tren se posadil na židli naproti mně a živě konverzoval s Teruem, který mě mezitím ošetřoval. Moc jsem toho nepochytila, ale z útržků mi došlo, že diskutují o tom, kdo nás mohl napadnout. Sledovala jsem Terua, co dělá. Bylo skoro neuvěřitelné, jak se pod jeho kontrolou všechno bezbolestně vrátilo na svoje místo. "Tak hotovo. Trene, odnes ji na pokoj, myslím, že dvojka je volná. Hodinu na ten kotník nesmíš šlapat. Pohlídej ji. Pak můžeš klidně jít" mluvil Teruo střídavě na mě a na Trena. Tren přikývl a vzal mě do náruče. Poděkoval mu a vyšel z ordinace.
   Šel chodbami a já byla ráda, že tu nejsem sama. Bylo to hotové bludiště. On ale přesně věděl, kam má jít a brzy mě položil na lůžkové volném pokoji. "Tak jak se cítíš?" zeptal se mě a sedl si ke mně na postel. "Teď už parádně. Klidně můžeme jít" řekla jsem a začala se zvedat. "Slyšela jsi Terua? Nemáš na to hodinu stoupat" položil mě zase zpátky. "To je normální, že mluví na víc lidí najednou?" napadlo mě. "Jo. To je pro něj typické" zasmál se. "Vymysleli jste, kdo nás napadl?" "Ne, opravdu netuším" odpověděl a promnul si spánky. "Můžeme se vrátit k tomu, co jsme probírali předtím?" zaprosila jsem. "Malá nápověda?" snažil se vzpomenout si na naše předchozí téma. "Druhá část Duše" navedla jsem ho. "Ah, tohle" povzdechl si. "Řekni mi to. Od té doby, co jsem to slyšela přemýšlím o tom, co to znamená" prosila jsem. Zasmál se a vzal mě za ruku. Stiskla jsem mu prsty a upřela na něj prosebný pohled. "Druhá část Duše je něco jako tvoje spřízněná duše" začal. "Aha" zamyslela jsem se. "Když se nám to vymkne z rukou a duše se převtělí, reinkarnuje, rozdělí se na dvě části. Pokud se lidé, kteří v sobě nosí jednu z částí Duše, setkají s tím, kdo má o druhou část, zůstanou spolu, protože k sobě prostě patří. Nemusí spolu být, mohou se rozhodnout i jinak, ale nakonec spolu většinou zůstanou. Dokážou si odpustit cokoliv, přestát cokoliv. Chápeš?" zeptal se naléhavě. "Ano" odpověděla jsem zaraženě. "Ale proč ty a já…?" nedokončila jsem myšlenku. Pochopil. "Nosím v sobě jednu část" odpověděl. "Ty máš…ehm…duši?" "Jistě" usmál se. "Aha, já myslela, že když jsi ze třetiny anděl, démon a shinigami, tak že…" Přerušil mě jeho smích. "Ty se na mě díváš, jako bych byl…no to je jedno. Všichni mají duše. I andělé, i démoni, všichni. Kdyby ne, nemohli by prožívat žádné emoce, žádné pocity" vysvětloval mi s úsměvem. "Aha…promiň" "Nemáš se za co omlouvat" "Takže ty si myslíš, že mám v sobě Druhou část tvojí Duše?" "Ano, myslím. Existují určitá pravidla, podle kterých to můžeš poznat" "Ale proč ti na tom tak záleží. Miluješ mě i bez toho, aniž bys to věděl stoprocentně" naléhala jsem. "Samozřejmě, že tě miluji i bez toho. Ale kdyby to byla pravda, mohl bych to říct Bratrstvu. A protože Duše jsou pro nás posvátné, nemohli by se proti tomu stavět. Ty bys zůstala moje meerta, ale mohli bychom spolu veřejně být" objasnil mi a pobaveně sledoval, jak se mi tvář roztahuje do úsměvu. "Aha" nic jiného mě nenapadlo. "A tebe napadalo tolik možností, proč to dělám. Jedna neuvěřitelnější než ta druhá" utahoval si ze mě. "Občas mi docela leze na nervy, že mi čteš myšlenky" zaskřípala jsem zuby. Zasmál. "Odpočívej, musíš být unavená, byl to náročný den" zašeptal a pohladil mě po vlasech. "Ale zůstaneš tady, že jo?" "No jistě" ujistil mě. Spokojeně jsem se usmála a unaveně zavřela oči.

růže msty

Vyprávění

12. října 2010 v 21:14 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s další kapitolkou...konec je opět na zabití, ale teď jste měli dlouho pěkné konce, tak ať se víc těšíte na pokračování XD. Tak si počtěte a nechte mi tu koment:




"Víš, že v tom obleku vypadáš hrozně sexy?" zeptala jsem se Trena, když jsme byli na pokoji. "Vážně?" udělal nevinný obličej,čímž byl přímo k zulíbání. Taky jsem to hned udělala. "Počkej, počkej, pusť mě" smál se Tren a snažil se mi vykroutit. "Proč?" zeptala jsem se a přestala ho na chvíli líbat. "Než na to zapomenu, musím ti říct, že zítra místo tréninku máme další schůzi, kvůli těm útokům" vychrlil ze sebe. "Aha, dobře" řekla jsem. "Což mi připomíná, že měla už včera přijet tvoje rodina" napadlo mě. "Ano, trochu se zpozdili, přijeli až dneska, asi před půl hodinou. Uvidíme se s nimi na té schůzce" odpověděl Tren a rozepl si sako. Přikývla jsem, jako že rozumím. "Za chvíli ti přinesou šaty na zítra" řekl ještě, než zmizel v koupelně.
   Svlékla jsem se z tanečních šatů a oblékla si jiné, mnohem pohodlnější. Tren už byl mezitím taky převlečený. Věnoval mi jeden letmý polibek a odešel. Hned po něm přišla dovnitř služebná, přes ruku měla přehozené dlouhé tmavé šaty. Musela jsem si je před ní vyzkoušet a nebyla spokojená, dokud nezjistila, že mi perfektně sedí a konečně taky odešla.

*****
Ozvalo se zaklepání. "Moment" zavolala jsem z koupelny. "To jsem já" ozval se Tren. "Aha, tak pojď" vyzvala jsem ho a marně se pokoušela zapnout šaty. "Můžeš mi pomoct?" zeptala jsem se ho, když se objevil ve dveřích od koupelny. "Jistě" odpověděl a zapnul je jediným plynulým pohybem. "Díky, tak můžeme vyrazit" usmála jsem se. "Jasně" oplatil mi úsměv a
počkal, až vyjdu.
   "Tohle nemám ráda" postěžovala jsem si mu před stájemi. "Co?" nechápal. "Jak musíš chodit kus za mnou a vůbec všechna tahle komedie. Přímo mě to rozčiluje" "Buď hodná holka" poprosil a vysadil mě na Dafiné.
   "Trene!" zavolal ženský hlas, oba jsme se otočili. Mávala na nás Juana a vedle ní stáli Airine a Nik. Tren mi nejdřív pomohl ze sedla a teprve pak šel za nimi. Stála jsem a dívala se. Juana Trena pevně objala a odmítala ho pustit. "Mami" slyšela jsem Trenův tichý káravý hlas. "No jo, promiň, když mě se po tobě vždycky tolik stýská" omlouvala se mu Juana. Když ho pustila, všichni šli dovnitř. Tren se zastavil a počkal na mě. Uvnitř mi všichni s úsměvem kývli na pozdrav, ale jinak dělali, jako že mě neznají.
   "Posaďte se prosím" vyzval Dante všechny přítomné. Bylo rozhodně méně židlí, než účastníků, ale někteří, včetně Trena a jeho sourozenců se bez pobízení posadili na zem. "Takže z jistých zdrojů máme potvrzeno, že útok na naše město proběhne na Velký svátek Duší" zahájil to Dante. Místností to vzrušeně zašumělo. "Nebude jich moc, Jsou přesvědčeni, že mají na své straně moment překvapení" pokračoval. "Jinak to taky znamená, že vyhlásili válku" "A co na to tenshi a akumi?" zeptal se Tren. "Také se připravují. Zítra očekáváme skupinu tensi, která by nám měla pomoct. Amuki nám přijdou pomoct až do dalších bitev" vysvětlil Dante a Tren chápavě přikývl. "Taky nám přišli na pomoct někteří z Bratrstva" řekl a kývl směrem k Trenově rodině a ještě několika lidem.
   Cože?? Oni budou taky bojovat? Nestačí že bude v nebezpečí jenom Tren? Co když… začala jsem plašit. Tren po mě střelil opatrným pohledem. Několikrát jsem se nadechla, abych uklidnila sebe a tím i jeho.
   Ještě chvíli probírali strategii. Všichni se pak zvedli k odchodu, jen Trena a jeho sourozence si Dante zavolal k sobě a něco jim říkal. Vyšla jsem na chodbu a čekala, až přijdou. Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem jejich tiché hlasy. "Anori" usmála se Airine a objala mě kolem krku. "Ahoj" usmála jsem se nazpátek, ale zároveň ustaraně sledovala Trenův a Nikův přepadlý výraz. "Jak jsi se měla? Musíš mi to všechno do detailů povědět" brebentila a nechtěla mě pustit. "Airine" napomenul ji Nik a nahradil její místo. Hned na to se za ním objevila Juana a taky mě objala. "Tak už ji nechte" ozval se Tren. "Musíš si na nás někdy udělat čas" naléhala na mě Airine a nepustila mě, dokud jsem to neslíbila.
   Pak odešli a já tam zůstala s Trenem. "Co vám říkal?" zeptala jsem se a pohladila ho po zachmuřené tváři. "S tensi přijde i můj otec" odpověděl a políbil mě do dlaně. "Aha, a ty ho nemáš rád?" hádala jsem. "To ne. Byl to skvělý táta.
Bral mě s sebou na lov, spoustu mě toho naučil. Měl jsem ho rád. Ale opustil nás, když se narodila Airine. Bylo to pro nás těžké, hlavně pro mámu. Nikdy nám pak neřekl, proč to udělal" řekl zamyšleně. "Děkuju" zašeptala jsem a objala ho. "Za co?" "Že jsi mi to řekl. Nemusel jsi" "Ale chtěl jsem. Máš právo to vědět. Je to pro mě takové jednodušší, když o mě tohle všechno víš. Ulehčující" odpověděl něžně. Chvíli jsem na něj zírala, než se mi oči zalily slzami. "To bylo tak krásné" zavzlykala jsem. "Ty můj blázínku" zašeptal Tren a přitiskl si mě k sobě pevněji.
   "Pojď, půjdeme k tobě pěšky" navrhl a zatahal mě za ruku. Rychle jsem si utřela slzy, abych viděla na cestu a šla za ním.
   Šli jsme pomalu, nikam jsme nepospíchali. Požádala jsem Trena, aby mi o sobě vyprávěl a on rád poslechl. Bylo toho tolik, co jsem o něm nevěděla. Vyprávěl mi o jeho dětství, o době kdy chodil do školy a pak určité části z jeho dospělosti. Vynechával svoje zkušenosti s ženami a v bojích. Já ale chtěla vědět všechno. Slíbila jsem mu, že budu v tichosti poslouchat a on mi to vyprávěl celé.
   Ženy a boje hráli v jeho životě důležitou roli. Tolik zklamání je pro jeden život až moc. "Musíš brát ohled na to, kolik mi je. Když to porovnám s tvým světem, jako bych už žil 6. život" řekl, když jsem na to poukázala. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že já ho nezklamu. Mohl nás ale kdokoliv vidět, takže jsem mu to jen tiše šeptla. Usmál se a dovyprávěl mi svůj životní příběh. "Páni" okomentovala jsem to.
   "Můžu se teď na něco zeptat já?" "Jistě" "Proč jsi ve svém světě nikoho neměla? Jsi přece hrozně hezká a vím, že ti spousta mužů nadbíhala" zeptal se na docela soukromou otázku. "No…" přemýšlela jsem, co mu říct. Jistěže pravdu - napomenula jsem se. On je teď součástí mého života a má právo vědět všechno ohledně mě. "Nejdřív jsem nikoho nehledala a přišlo mi otravný, jak za mnou všichni běhali. Když je to přestalo bavit, tak jsem začala někoho hledat, ale oni už o mě neměli zájem. Hlavně mám taky hrozně vysoké nároky. No a …když jsi ke mně do práce nastoupil ty, tak jsem…se do tebe zamilovala. Byla jsem ale zbabělec ti to říct. Takže jsem tak jenom potají…" odmlčela jsem se. "Já vím" usmál se Tren. "Když jsem přišel poprvé, bál jsem se, abys nedostala infarkt" vzpomínal. "Jo, musíš to pochopit. Přímo přede mnou se objevil můj idol. Prostě jsem to nedokázala ustát" obhajovala jsem se. Od srdce se zasmál. "Ano, tvoje fantazie byly opravdu zajímavé." Zčervenala jsem. "Nestyď se za to. Kdyby to tak nebylo, nikdy bych si k tobě nic nedovolil. Hlavně díky tomu, že jsem věděl, že si přeješ to samé co já, jsem si nedokázal držet odstup" svěřil se mi.
   Usmála jsem se. Dnes byl ke mně stoprocentně upřímný. Byla docela vhodná chvíle, abych mu položila otázku, která mě pálila už docela dlouho. "Trene, co je to Druhá část Duše?" zeptala jsem se. Tren vedle mě na chvíli ztuhl. "Jak jsi se o tom dozvěděla?" zeptal se opatrně. "Em, slyšela jsem, jak si o tom povídaly služebné" vymyslela jsem si rychle. "Anori, nikdy jsi neuměla lhát" napomenul mě.
   Se svěšenou hlavou jsem mu pověděla o celé mojí špionážní akci, kdy jsem poslouchala, co si Tren s Dantem vyprávěli. Čekala jsem, že se bude zlobit, ale on se zdráhavě zasmál. "Ty si mi teda agentka" "Jsem policejní ředitelka, co bys čekal?" připomněla jsem mu. Znovu se zasmál. "Druhá část je…" začal, ale nedořekl. Viděla jsem jen světelný záblesk, letící přímo na nás. Stála jsem jako přimražená. Na poslední chvíli mě Tren strhl stranou. Uslyšela jsem hlasité křupnutí v kotníku a ostrou bolest v obličeji.asi zlomený nos. Zvedla jsem zkrvavený obličej, abych se podívala, co nám hrozí za nebezpečí.


růže msty

Taneční

7. října 2010 v 18:30 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, díky hozné nudě ve školu a necnuti dělat domácí úkoly, se vám můžu hlásit s dalším dílem. tak sipěkně počtěte a nechte mi komentář. Jinak s dalším dílem uvidím, nic neslibuju:

Seděla jsem s Hayem na tréninkovém placu a čekala, až přijde Dante. "Sakra dnes bude náročný trénink" zasténal vedle mě najednou Hay. "Proč?" otočila jsem se na něj. "Támhle jde táta s Anthonym a oba mají na sobě jen krátké oblečení. Dnešek nepřežijeme" pronesl s takovou vážností, že jsem se musela zasmát. Pak jsem se podívala stejným směrem jako on. Se zájmem jsem si prohlížela Trena. Měl na sobě světlé kraťasy do půli stehen a bílou košili bez rukávů. Vážně měl vždycky takhle vypracované paže a nohy? Vedle něj šel Dante oblečený skoro stejně, jen kraťasy měl tmavší a delší.
   Dante hned přiřadil Trena k Hayovi a sám začal se mnou. Rozcvičili jsme se a pak začal opravdu náročný trénink, přesně jak Hay předpovídal.
   Musela jsem uznat, že mi to dnes docela šlo. Danteho kouzla jsem odrážela
v dostatečné rychlosti. Vyslaná kouzla jen občas zasáhla Trena, který hned vyslal něco na oplátku. Nejdřív jsem mu na to chtěla něco říct, ale Dante mě nenechal. Když se to stalo ještě několikrát, pochopila jsem, že zkouší moje reflexy.
   "Končím! Už nemůžu" řekla jsem a rezignovaně jsem si sedla na zem. Dante na poslední chvíli zastavil svoje kouzlo mířené na mě. "V bitvě si ale nemůžeš sednou a přestat" káral mě. "Já vím, ale vážně už nemůžu. Prosím, chvilku pauzu" oddychovala jsem. Hay se svalil vedle mě a nevypadal, že by se měl ještě dneska zvednout. "Ona vypadá líp, ty jí šetříš" obvinil mě. "To není pravda" bránila jsem se. "Cvičím s ní stejně, jako jsem cvičil s tebou" ozval se Dante. "V tom případě se mě támhleten snaží zabít" ukázal prstem na Trena, který neskrýval svůj škodolibý úsměv. "Tohle dělá naschvál. Koukni jak provokuje. Nechápu jak to dělá" pokračoval. "Co?" zeptala jsem se já i Tren najednou. "Brání moje i tvoje kouzla, vysílá je na mě i na tebe a stejně se mi tady ještě směje a není ani udýchaný." Souhlasně jsem přikývla. "Trénink, jen trénink" objasnil nám úsměvem. "Buď rád, že můžeš trénovat právě tady s Anthonym. Má víc zkušeností, než kdokoliv s vyšší úrovní, než má on sám" poplácal Dante Trena po zádech. "Zase to nepřehánějte" smál se Tren a sedl si za mě. Zezadu mě objal, položil mi hlavu na rameno a šeptal, jak skvěle mi to dneska šlo.
   "Hele vy dvě hrdličky. Vstávat!" napomenul nás Dante s úsměvem. Tren hned vyskočil na nohy a já otráveně zasténala. Pomohl mi vstát a dovedl mě na moje místo, aby mohl začít další teror.
   Skončili jsme až pozdě odpoledne. Dante se usmíval, Tren byl mírně zadýchaný, ale i tak si udržel úsměv na tváři a my s Hayem byli úplně mrtví a uřícení. Sedla jsem si na trávu za cvičební plac a Hay ležel vedle mě. Tren si po chvíli přisedl ke mně a Dante, když nás viděl, se k nám taky přidal. "Jestli tohle bude i zítra, tak nepřijdu" stěžoval si Hay. "Zítra už to tak náročné nebude. Dokázali jste, že máte na to bojovat. Teď už bude trénink tak, jako dřív" ujasnil to Dante. Oba jsem si oddechli. "Málem bych zapomněl. Anori, ty máš zítra místo tréninku hodinu tance. Taky se to musíš naučit. Bude tě učit náš nejlepší učitel" informoval mě. Jen jsem si povzdechla. "Anthony tam půjde s tebou" uklidňoval mě. "Dobře" souhlasila, i když jsem byla přesvědčená, že soukromé hodiny od Trena by mi bohatě stačily.

*****
"Anori pojď už" klepal mi Tren na dveře od koupelny. "Vážně tam musíme?" ptala jsem se dneska už asi po desáté. "Ano, musíme" odpověděl Tren už mírně netrpělivě. Měla jsem mít hodinu tance, ale vůbec se mi tam nechtělo. Neměla jsem totiž tancovat s Trenem, ale s nějakým klukem, který se taky učil tančit.
   Konečně jsem vylezla z koupelny. Tren na mě chvíli zíral a pak se opatrně zeptal: "Kdo ti dal ty šaty?" Nechápavě jsem zvedla obočí. "Dante" odpověděla jsem. "Aha" řekl jenom a vyšel z pokoje. "Proč jsi se ptal?" zajímalo mě. "Jen tak" vyhnul se odpovědi. "Trene, ty se nikdy neptáš jen tak" vyčetla jsem a zastavila se. Čekala jsem na odpověď. "Myslel jsem si, že ti je dal on, jen jsem se potřeboval ujistit" řekl mi jen polovinu toho, co jsem chtěla slyšet. "A proč teda ten výraz?" navedla jsem ho správným směrem odpovědi. Zhluboka se nadechl, než odpověděl: "Protože to udělal schválně. Věděl, že na tebe budu žárlit. Říkal, že mi vycvičí sebeovládání" Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jeho odpovědi. "A proč bys měl žárlit?" ptala jsem se. "Copak jsi se neviděla?" zeptal se mě nešťastně. Neměl rád, když jsem z něj tímhle způsobem dolovala odpovědi.
   Samozřejmě jsem se v nich viděla. Ale původně mi na nich nepřišlo nic špatného. Takové jsem nosila do tanečních i u nás. Byly to krátké černé šaty, s mírně nabíranou sukní, živůtek byl udělaný na způsob korzetu. Pravda, že to bylo trochu přehnané, zvětšovalo mi to prsa minimálně o jedno číslo. Když jsem nad tím tak přemýšlela a znovu si všimla svého hlubokého výstřihu, došlo mi, jak to Tren myslel. "Aha" pronesla jsem a vyrazila ke stájím.
   Tren mě v tichosti následoval, asi se snažil zadusit v sobě svojí žárlivost. Nechala jsem ho, ať se s tím popere sám. Ozvala se tupá rána. Prudce jsem se otočila, ještě jsem viděla, jak Tren obchází jeden z nosníků a drží se za čelo. "Nechtěl bys dávat pozor na cestu?" zeptala jsem se. "Jasně" zabručel, ale jinak to nekomentoval.
  
*****
Stála jsem na parketu vedle mladého kluka a poslouchala učitele tance. Po očku jsem sledovala i Trena, který seděl na židli naproti nám. Vypadal docela uvolněně, ale nechtělo se mi věřit, že se úplně ovládá. Otočila jsem svou pozornost zpět k učiteli. Chodila jsem do tanečních, takže jsem ty tance tak nějak uměla, stačilo je jen znovu oprášit. Zato kluk vedle mě se plně soustředil.
   Začali jsme tanci, které jsem si pamatovala. Waltzem a Chachou. Byli to celkem lehké tance, ale ten kluk byl vážně dřevo. Neustále mi šlapal na nohy a pletl kroky. Pak jsme se učili tanec, který jsem ani já neznala. Foxtrot. Učil nás kroky nejdřív samostatně. Nevypadalo to nijak složitě. Začít pravou, dva kroky dopředu a jeden doprava, přenést váhu na druhou nohu, abych mohla pravou jít dva kroky dozadu a opět doprava. Docela jsem to chápala. Ten vedle na tom byl ale hůř. Vůbec mu to nešlo a motal to, nechápal, že on jde doleva a já doprava.
   Problém nastal, když jsme to měli dělat oba najednou. Foxtrot vyžadoval těsné držení. Ten kluk mi neustále civěl do výstřihu a cosi v jeho kalhotách mě šťouchalo do boku. Podle Trenova křečovitého výrazu mi došlo, že ani jeho myšlenky nejsou nijak nevinné.
   Při tanci jsem utrpěla hned několik pádů. Nedokázal mě správně vést, neustále se mi motal pod nohy, nebo mi je omylem podkopával. A pořád se na mě usmíval. Hned několikrát jsem si všimla, že má Tren ruce zaťaté do pěsti a jen drobnosti chyběly, aby nevystartoval.
   "Dost" zastavil nás čitel. "Ty si jdi sednout. Anthony ty pojď sem. Budeš tancovat s ní. Kroky umí, potřebuje jen někoho, kdo jí bude vést" vydal učitel rozkazy a dovedl toho kluka k židlím a něco mu začal vysvětlovat. Tren byl okamžitě u mě. "Má štěstí, ještě chvilku a uškrtil bych ho" zašeptal. "Na co myslel?" zajímalo mě. "Nechtěj to vědět. I když to asi uhodneš" procedil skrz zuby. "Jo, něco mě dloubalo do boku" pronesla jsem znechuceně a hodila jeden otrávený pohled směrem k tomu klukovi. Ten se usmál ještě úlisněji než předtím a poslal mi vzdušný polibek. Tren se napjal, ale já ho hned chytla do tanečního držení. "Chovej se slušně" šeptla jsem mu. Jednou se zhluboka nadechl a pak si mě něžně přitiskl k sobě, samozřejmě přesně podle etikety.
   Učitel pustil hudbu, Tren počkal pár taktů a pak mi předvedl výstavní foxtrot. S ním mi to šlo. Nejenže jsem se v jeho náruči cítila mnohem uvolněněji, ale on perfektně vedl a nemotal se mi pod nohy. Přesně věděl, kdy má uhnout, abych ho nešlápla a svoje kroky přizpůsoboval mým, aby nešlápl on mě. Takhle jsem si taneční hodinu opravdu užila.
   Ze začátku ještě Trena střídal ten kluk na různé tance, ale nakonec to učitel vzdal a posadil ho se slovy: "Akorát jí pleteš. Ona ty kroky umí, ale nemůže tančit, když se jí tam motáš". Takže jsem s Trenem tančila až dokonce. Je mnohem lepší, když se vám partner dívá do očí a když vás něco nešťouchá pokaždé, když se navzájem dotknete.
   Učitel ukončil hodinu a příští naplánoval za týden, měl teď nabitý program. Blížil se nějaký ples a všichni posílali svoje ratolesti učit se tančit. Ráda jsem odtamtud odešla. "Pojď, ať jsme brzo u tebe na pokoji" povzdechl si Tren, vyhodil mě do sedla a pobídl Dafiné k pohybu.    
  

růže msty