,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Listopad 2010

Nevyřízené účty

28. listopadu 2010 v 20:46 | Yui-chan |  Růže msty
Takže jsem tu s pokračování. Bridge mi dneska ani moc zabrat nedal, takže jsem mohla v klidu pokračovat. Dnešní dílek je ve znamení překvapení. Kdo s kým si bude vyřizovat účty? Vyvolá nová postava rozruch mezi Anori a Trenem? A rozhodla jsem se vyplnit přání Kuroki? Čtěte a dozvít se odpovědi na všechno ;). Za komentáře budu ráda:

Šli jsme pryč z města do okolních lesů. Bylo tam tak příjemně. S Trenem jsem se bavili. Běhali po lese, smáli se a házeli po sobě šišky a vůbec všechno, co nám přišlo pod ruku. Netrvalo dlouho a měli jsme oba dva hlavu plnou jehličí. Jemu to starosti nedělalo, zatřásl hlavou a vlasy měl opět čisté. U mě to bylo horší. "Kousek tady je krásná studánka, můžeme se tam trochu opláchnout" řekl, když jsem se marně snažila trochu se upravit. Vedl mě lesem a najednou se před námi rozprostřela louka zalitá slunce a plná květin. Vypadalo to tu jako na jaře. Nikdo by neřekl, že je vlastně podzim. A uprostřed toho všeho byla studánka. No spíš takové větší jezírko.
   Byla jsem tímhle místem úplně unešená. Bylo tu tak nádherně. Tren si se mnou sedl ke břehu a pomáhal mi vybrat jehličí z hlavy. "Jsme jak dvě opičky" napadlo mě, když jsme tam tak seděli a probírali se mými vlasy. "Chceš snad říct, že ti připomínám nějakého orangutana?" zeptal se Tren se zdviženým obočím. Při vzpomínce na orangutana v naší zoo, kterého jsem se jako malá bála, jsem se rozesmála. "Ne, já myslela takový ty malý, roztomilý opičky, ty přímo k zulíbání" uvedla jsem vše na správnou míru.
   Natáhla jsem se cákla mu vodu z jezera přímo do obličeje. Zvedla jsem se s úmyslem dostat se z jeho dosahu. Myslela jsem si, že mě za to vykoupe. Chytil mě za ruku a strhnul mě zpátky. "Nikam, ty moje malá, roztomilá opičko" zavrněl a položil mě do hebounké trávy. Začal mě líbat, jednu ruku mi pomalu sunul po noze pod šaty, druhou mě hladil po krku. Než jsem se stačila vzpamatovat, měla jsem obě ramínka dole. Původně jsem se chtěla bránit, když mi sundaval i podprsenku, ale povedlo se mu to opravdu rychle, a když mě začal líbat i na prsa, moje odhodlání kamsi záhadně zmizelo. Přitáhla jsem si zpátky jeho rty a začala mu rozepínat košili.
   "Ale, ale Treníčku, se mnou si se na tak romantickém místě nikdy nemiloval" ozval se od jezírka Monin hlas. Leknutím jsem nadskočila. Tren se posadil vedle mě a naskytl mi tak skvělý výhled na krásou blonďatou ženu, oděnou do černých přiléhavých šatů, jak se až po kolena brodí ve vodě. "To víš, není taková fiflena jako ty. Nebojí se každého mravence" odpověděl Tren jízlivě. S tichým zasmáním jsem si natáhla šaty. Podívala se na nás a se zájmem si Trena prohlížela. Neobtěžoval se se zapínáním košile. Proč by taky. Viděla už mnohem víc, než jenom jeho obnaženou hruď. Sakra proč mi to tak vadilo?
   "Stejně pořád nechápu, co na ní vidíš" řekla zamyšleně a pomalu se k nám přibližovala. "To co na tobě ne a ještě mnohem víc" odpověděl a pozorně ji sledoval. Nebyl sám, kdo nevěděl, co má v úmyslu. Mona mlčela a dál se brodila naším směrem. Všimla jsem si, že ve stínu lesa se objevila další silueta. Zaostřila jsem. Zdálo se mi to, nebo to byl Sam?
   Postavila jsem se. Bylo mi nepříjemné, že se toho dělo tolik, co jsem nechápala a já si tu v klidu seděla. Mona došla až k nám. "Stále to nechápu, ale nehodlám se s tím smířit!" zlostně zasyčela, popadla mě za ruku a chtěla stáhnout do vody. Tak rychlý výpad jsem opravdu nečekala, ale i tak jsem se jí stihla vyškubnout, takže Mona přistála obličejem v bahně na břehu. Hned se zvedla a skočila proti mně. Tohle už jsem neustála a i s ní skončila v jezírku.
   Mona se prala jako holka. No, ona vlastně je holka a já taky, ale rozhodně jsem neškrábala, nekousala a nemlátila do citlivých partií jako ona. Vždycky jsem se prala spíš jako kluk. Možná za to mohl i můj policejní výcvik. Měla jsem prostě navrch. Ale jen o málo.
   Nevím, co přesně byla ta hranice, kterou bylo nutno přesáhnout, ale v jednu chvíli nás od sebe odtrhly dva páry rukou. Já skončila v Trenově náruči, Mona v Samově. Snažila se vyškubnout a já taky, byla jsem rozjetá a chtěla jsem jí dokázat, že se ho nikdy nevzdám. "No tak, klid" klidnil mě Tren, který měl co dělat, aby mě udržel. Trochu jsem se uklidnila, i když jsem byla stále ve střehu, kdyby náhodou zase vystartovala.
   "Cos mi to udělala s tváří?" zavřískala, když se taky trochu uklidnila a zachytila svůj obraz ve vodě. Měla jí dost nateklou, z nosu jí tekla krev. "A co ty mě?" opáčila jsem. Mě se na tváři rýsovalo hned několik škrábanců, které pěkně pálily. Stály jsme proti sobě, obě v mokrých šatech, které se nám lepily těsně na šaty a měřily se zlostnými pohledy. Mona si mě přeměřila od hlavy až k patě a pak se ušklíbla. "Nezáviď" ušklíbl se Tren nazpátek, když zachytil její pohled. Mona a závidí mě? Odfrkla si, ale bylo vidět, že jí něco hlodá. Vyškubla se Samovi. "Ještě jsme neskončily. Máme spolu nevyřízené účty" zasyčela a odešla.
   Sam přešel k nám. Tren si sundal košili a zabalil mě do ní. Sice byla taky trochu mokrá, jak jsem se mu snažila vyškubnout, ale aspoň trochu mě zahřála. "Omlouvám se. Viděli jsme vás jít do lesa. Mělo mě napadnout, že půjde za vámi" omluvil se Sam. Pevně jsem chytila Trena za loket, kdyby náhodou chtěl Samovi něco udělat, ale on mě překvapil.
   Zasmál se. "Takže už jsi vyléčený?" Sam přikývl. "To je dobře, už jsme se bál, že ti to budu muset vysvětlit ručně" smál se. Pustila jsem ho. "Jo, došlo mi, že je se mnou jenom kvůli tomu, aby získala tebe" zasmál se zdráhavě Sam. "To by mě docela zajímalo" pronesl Tren zamyšleně. "Rád ti to povím, budeš se divit. Ale teď už radši běžte. Nevím, jestli tu ještě někde není a hlavně Anori musí být úplně zmrzlá. Teplo na koupání zrovna není" poradil nám. Byla pravda, že mi jsem se klepala zimou. A to, že jsem měla úplně mokré oblečení i vlasy, mi moc nepomohlo. "Dobře, mi vyrazíme" kývl Tren a vedl mě zpátky do města.
   Šli jsme osamělými uličkami, abychom nepotkali moc lidí, ale i tak jsme sem tam někoho potkali. Každá žena si samozřejmě se zájmem prohlížela Trena, který byl jen do půli těla. Pokaždé se do mě zahryzl stejný pocit, jako dnes u jezera. "Miláčku, na mě přeci nemusíš žárlit" zašeptal mi do ucha. "Já nežárlím" bránila jsem se hned. Povytáhl jedno obočí. "No dobře, možná trochu" připustila jsem. "Trochu? Ještě se mi nestalo, že by se nějaká moje přítelkyně kvůli mně poprala" smál se. Zahanbeně jsem sklopila pohled. "Ne že by mi to vadilo, ale ještě se nějak zmrzačíš. Dneska jsi to odnesla jen škrábanci. Doufám, že neplánuješ žádné příště" snažil se ulehčit atmosféru.
   "Když budeš nosit košili, tak ne" zavrčela jsem, když jsme prošli kolem další mladé holky, co se na Trena sladce usmívala a mrkala jako o život. "Ty jsi tak strašně roztomilá, když se zlobíš" políbil mě na tvář a přidal do kroku, abychom byli rychleji doma. Asi se vážně bál, že bych se klidně znovu poprala.
   Doma jsem hned skočila pod teplou sprchu a oblékla se do suchého oblečení. "Myslíš, že mi tam zůstanou jizvy?" ptala jsem se, když jsem si prohlížela obličej v zrcadle. "Můžu ti to vyléčit, ale budu za to něco chtít" chytil mě Tren kolem pasu a políbil do dolíčku za uchem. "A co přesně budeš chtít?" ptala jsem se opatrně. "Tebe" zašeptal. Zasmála jsem se. "Neříkej, že jsem tě u jezera nevzrušil, protože ty mě dokonale" zatvářil se nešťastně. "To ano, ale ta studená koupel mě docela zchladila" zasmála jsem se a otočila se k němu čelem. "Dobře, ale nejdřív ty" zašeptala jsem a políbila ho na rty. Během polibku jsem ucítila jemné štípnutí.
   "A je to" řekl, když mě pustil. Otočila jsem se zpátky do zrcadla, abych si mohla prohlédnout naprosto dokonale hladkou tvář. Jako kdybych se nikdy nepoprala. "Večeře" ozvalo se ze zdola zrovna ve chvíli, kdy jsem plánovala dodržet svou část dohody. "Já to tušil" zasténal Tren nešťastně. "Já na to spoléhala" zasmála jsem se a seběhla na večeři.
   Po večeři jsem ještě pomohla s nádobím, když jsem se vrátila nahoru, byl Tren akorát ve studené sprše, jak jsem později poznala. "Budeš mě mít na svědomí" oznámil mi, když se vrátil. "Nepovídej" provokovala jsem a lehla si do postele. Byla jsem po dnešku dost unavená. Tren se zrovna chystal, že si lehne ke mně, když se ozvalo zaklepání. "Dál" zavolal Tren. Otevřely se dveře a dovnitř strčil hlavu úplně cizí muž. Zabalila jsem se víc do deky, moc dobře jsem si pamatovala na posledně. Zaraženě na mě zíral. "To je Anori, moje přítelkyně. Seth, přítel Airine" představil nás Tren. Kývla jsem na pozdrav. "Hele nemáš náhodou…" zeptal se rozpačitě. Tren přikývl a natáhl se přese mě do nočního stolku. Chvíli něco hledal a pak mu hodil krabičku prezervativů. Seth poděkoval a zmizel. Překvapeně jsem zamrkala. "Ty máš…" "Jistě" usmál se.
  
růže msty
Tak tenhle obrázek už si šetřím hodně dlouho a konečně přišla jeho příležitost =)

Pětileté děcko nebo dospělí muž?

25. listopadu 2010 v 22:24 | Yui-chan |  Růže msty
Ok, konečně jsem se dokopala a napsala pokračování. Můžete za to trochu poděkovat Kuroki - její kapitolovka mě příjemně naladila XD. Dozvíte se konečně, co za prášky má Tren vlastně brát? Taky vás musím upozornit, že i když mám napsaný skoro celý další díl (myslím tím v sešitě) nezaručuju, že se objeví nějak brzo.V sobotu mám věneček a taky musím začít přeládat Bridge (jo vím, je to moje vina, že to nechávám na poslední chvíli, ale kdo to nedělá?). I tak vám přeji příjmené počtení a nechte komentík:

"Jaké prášky?" nechápala jsem. Tren zarytě civěl do země a mlčel, Dante zase vyčkával na jeho odpověď. "Jaké prášky?" zeptala jsem se ho znovu přísně. Nic, žádná odpověď. Dante si povzdechl. "Prášky na křídla. Jednou za čas křídla o trochu povyrostou a pekelně to bolí. Jeho to po tom zranění musí bolet dvojnásob" vysvětlil mi to. Zlostně jsem si Trena přeměřila pohledem. "Běž s ním domů, dej mu na to studený obklad, můžeš mu to i stáhnou, to pomáhá. Já k vám pošlu doktora" poradil mi Dante. "Já ale nechci" ozval se Tren. "Neodmlouvej a běž!" řekla jsem natolik naštvaně, aby ho to odradilo od dalších protestů.
   Domů jsme šli rychle a mlčky. Nikdo tam ale nebyl. "Kde jsou všichni?" zeptala jsem se. "Radši se klidili" odpověděl opatrně. Asi čekali nějaký hysterický výstup či co. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vedla ho do pokoje. Tak jsem ho posadila do křesla. "Svlékni se, já jsem hned zpátky" políbila jsem ho na čelo a odešla do koupelny pro studený obklad.
   Když jsem se vrátila, akorát si opatrně stahoval rolák. "Já nechci" zopakoval znovu. "Někdy se chováš jako umanuté pětileté děcko a ne jako dospělí, půl tisíciletí starý muž" odsekla jsem a dala mu přes lopatky mokrý ručník. Moje poznámka ho asi trochu chytla u srdce, protože se přestal bránit a nechal si to stáhnout. "To neznělo hezky" konstatoval pak uraženě. "Co?" "Půltisíciletí starý….br" otřásl se. Zasmála jsem se. "Vždyť je to pravda. Tak ticho a lehni" řekla jsem. "Nejsem pes" zahučel a založil si ruce na prsou.
   Sedla jsem si mu na klín a zavrněla mu do ucha "Lásko, šel by sis prosím lehnout?" Chvíli na mě zíral, ale pak přikývl. Pustila jsem ho, aby se mohl přesunout do postele. "Máš hlad?" "Ne." Zakručelo mu v břiše. "Slyším" zasmála jsem se. "Tak co si dáte, mladý muži" zeptala jsem se mile, abych si vyžehlila tu poznámku o věku. "Vás, krásná slečno" zapojil se do hry. "To nepůjde, přítel by se zlobil" odpověděla jsme pohotově. Tren se zasmál, takže mi bylo odpuštěno. "Řekni si co chceš, já ti to uvařím"pobídla jsem ho. "Nic složitého, ať jsi brzo zpátky" políbil mě. "V kuchyni toho stejně asi moc nebude" dodal ještě.
   V kuchyni toho opravdu moc nebylo, našla jsem jen vajíčka a kus slaniny, takže jsem mu udělala omeletu a k tomu mu ukrojila krajíc chleba. Sobě jsem si našla jogurt, stejně jsem měla žaludek stažený natolik, že bych toho víc nesnědla. Se vším jsem se vrátila nahoru. Tren na mě poslušně čekal tak, kde měl. Podala jsem mu tác s jídlem a posadila se naproti němu do nohou postele a opřela se zády o pelest. "Děkuju" usmál se a s chutí se do toho pustil.
   Když zpozoroval, co mám k večeři já, zamračil se. "Vůbec se mi nelíbí, že nejíš. Už takhle jsi hubená, že to skoro hraničí s podvýživou" zlobil se. "Nepřeháněj to. Prostě po dnešku nemám hlad" bránila jsem se. "Taky je to dneska naposledy. Příště si tě ohlídám a budeš jíst pod dohledem jako malá"pokračoval. "Tak se nezlob" zašeptala jsem vemlouvavě. "Vždyť já se nezlobím" usmál se. "Pojď sem" natáhl ke mně ruku.
   Chtěla jsem jít k němu, ale v tu chvíli někdo zaklepal. "To bude Teruo" zamračil se Tren. Políbila jsem ho na čelo. "Jdu mu otevřít. Hned jsem zpátky" řekla jsem mezi polibky a seběhla ke dveřím. "Ahoj, tak kde máme maroda?" zeptal se hned mezi dveřmi. "Ahoj, pojď" řekla jsem a vedla ho nahoru. "Ahoj" pozdravil ho. Tren jen kývl. "Tak mi to ukaž" pobídl ho.
   "Dám ti nějaké silnější prášky" řekl Teruo po důkladné kontrole. "Já žádné nechci. Až tak moc to zase nebolí" protestoval. Teruo mu jemně stiskl pravou lopatku a on bolestně zasténal. "To vidím, ty hrdino" řekl sarkasticky a vyndal z brašny krabičku prášků. "Dva dny musí být v klidu a ležet. Prášky bude brát 2x denně, ráno a večer. Přijdu ho pak zase zkontrolovat" vysvětlil mi. "Tak ahoj. A Anori, udrž ho v posteli. Povoluji ti používat násilí, akorát ho nemlať do zad" zasmál se a měl se k odchodu. Šla jsem ho vyprovodil. Ve dveřích se zastavil. "Hele nevadí ti, že ti tykám a říkám jménem? Ani jsem se tě nezeptal?" "Prosím tě, vůbec ne. Jsem ráda" ujistila jsem ho.
   Vrátila jsem se zpátky do pokoje a sedla si na kraj postele. "Vem si ten prášek" řekla jsem, když jsem si všimla ještě nerozbalené krabičky. "Ne" odmítl. "Proč ne?" "Protože nebudu brát žádné oblbováky. A už vůbec ne takhle silné" "Vem si je" nedala jsem se. "Víš ty vůbec, co se ti pak může stát? Klidně tě můžu uhodit, nebo po tobě vyjet a ráno si to nebudu pamatovat. A věř mi, že by to nebylo něžné" zavrčel zničeně, když jsem ho stále nutila. "Tak budeš radši trpět v bolestech? Vem si je, prosím! Já se o sebe postarám" přemlouvala jsem ho, až si je nakonec vzal. Asi byly opravdu velmi silné, protože netrvalo dlouho a usnul jako nemluvně. A protože ležel přes celou postel, ustlala jsem si na pohovce.

*****
Ráno mě probudil polštář, co mi dopadl na hlavu. Vymrštila jsem se do sedu a přemýšlela, co se děje. Z postele se ozvalo tiché zasmání. Sebrala jsem ten polštář ze země a hodila ho po něm zpátky. Bez problémů ho chytil a dal si ho pod hlavu.
   Protáhla jsem se. Měla jsem bolavá celá záda, jak jsem spala na pohovce. "Nebude se ti líp ležet tady u mě?" zeptal se s úsměvem. Zvedla jsem se a skočila k němu pod peřinu. "Takže ty prášky zabraly?" okomentovala jsem jeho povznesenou náladu. "Vůbec ne. Zjistil jsem totiž, že to nejsou prášky proti bolesti, ale na spaní" zasmál se a podal mi krabičku. "Doběhnu do nemocnice, ať ti dají správné" zvedla jsem se. Strhl mě zpátky. "Nikam, ve dne to vydržím a na noc budu brát ty prášky proti bolesti. Je to mnohem lepší než se cpát tišidly. A hlavně, to nejhorší mám už za sebou, teď to bude postupně odeznívat" přemlouval mě, až jsem si nakonec dala říct.
   "A teď bych si dal něco k snídani" usmál se na mě. "A co bys rád?" "Něco sladkého" odpověděl a políbil mě tak vášnivě, až se mi z toho zamotala hlava. Pro jistotu jsem z pokoje rychle zmizela, jinak bych jeho klidový režim asi moc úspěšně nedodržela. Sešla jsem dolů do kuchyně, kde jsem se potkala s Juanou. Ptala se mě na včerejšek. Všechno jsem jí řekal, včetně Trenova zdravotního stavu. "Tak to ti přeju hodně štěstí. Je to hrozný pacient. Když měl naposledy angínu, myslela jsem, že ho uškrtím. Když ho máš udržet v posteli, chová se jako pětileté umíněné děcko" stěžovala si. Musela jsem se usmát, použila stejná slova, jako já včera večer. Pak mi vrazila do ruky sáček s čerstvým pečivem a zmizela se slovy "Pak tě zavolám, aby sis došla pro oběd"

*****
Tren celé dva dny poctivě ležel. Jednak ho to asi vážně bolelo, a taky jsem mu vyhrožovala, že jestli nebude ležet, dojdu mu pro správné prášky. Když jsem byla pryč, většinou pracoval, aby toho pak neměl hodně najednou. Když jsem byla s ním, zalezla jsem si k němu pod peřinu a nechala si od něj předčítat a vysvětlovat, co jednotlivá slova znamenají. Když mi to takhle překládal, byla to opravdu zajímavá knížka s chytlavým dějem. Když jsem ji četla sama, většinou jsem z toho nic nepochopila.
   Starala jsem se o svého maroda opravdu poctivě a starostlivě, takže třetí den, když přišel Teruo na kontrolu, byl už Tren samý úsměv a vtip. "Brals poctivě prášky?" byla jeho první otázka, když mu sundával obklad. "Jo, perfektně se mi po nich spalo" zasmál se Tren a podal mu krabičku. Teruo si ji prohlédl a rozpačitě se podrbal na hlavě. "Aha, chybička se vloudila" zasmál se a požádal Trena, aby vytáhl křídla. Poslechl a Teruo mu je začal prohmatávat. "Vypadá to v pořádku, ale kdyby s tím něco byl, tak se za mnou stav. Tak hodinu je nezatahuj" řekl, rozloučil se a odešel.
   Tren vstalz postele a protáhl se. "Ještě hodinu a vypadnu odsuď" zasmál se a lehl si na zem na břicho. S vytaženými křídli je to asi ta nejpohodlnější poloha. Hned jsem byla u něj a hladila ho po nich. Položil si hlavu na ruce a slastně zavřel oči. "Nechápu, proč tě to tak fascinuje" zabručel. "Taky by tě to fascinovalo, kdyby nebyly tvoje" řekla jsem. "To máš asi pravdu" zasmál se a nechal se ode mě hladit. "Je to stejné, jako kdybych se tě dotýkala kdekoliv jinde?" napadla mě otázka, kterou jsem si pokládala už mnohokrát. Pohladila jsem ho po zádech. "Stejné, možná ještě lepší, jsou mnohem citlivější na dotyk" zamumlal.
   Všimla jsem si drobné linky, na pravém křídel. Pozůstatek po mojí nedokonalé léčbě. Škubl s ním, aby mě vytrhl z mých myšlenek. Naposledy jsem je pohladila po celé délce. "Už je můžeš schovat" zašeptala jsem. Pomalu je zatáhl, nechápu, jak se mu tam můžou vejít. Očividně mu to ale nedělalo žádný problém. "Půjdeme se projít?" zeptal se a oblékl si košili s dlouhým rukávem.


růže msty
Kdyby vás zajímalo proč zrovna tenhle obrázek tak 1) mám ho už dlouho, 2) nenapadl mě žádný jiný tématický obrázek (žádný s křídly neupoutal mou pozornost) a 3) taky čtou knížku, tak co =P

Životní příbeh

23. listopadu 2010 v 20:11 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, můza mě nakonec přeci jenom políbila a už o víkendu jsem měla pro vás připravený další díl. Bohužel jsem se dostala k počítači jen ve velmi krátkých intervalech, takže mi trvalo dva dny to přepsat. No nic, v tomhle díle se dozvíte všechno o tom, co je Anori zač a něco o jejích rodičích. Můžu vám slíbit, že pokračování bude rychleji než tohle, v sešitě mám už asi další dvě kapitoli, jen se donutit to pak přepsat.  Pěkné počtení a komentáře mě samozřejmě opět velmi potěší.


Seděli jsme v přijímací hale. Bohužel jsme tam nebyli sami. Byla tam ještě spousta dalších lidí, kteří chtěli s Dantem mluvit. Začínala jsem se nudit. I Tren se nejspíš nudil. Hrál si s řetízkem, co ode mě dostal k narozeninám. Nahlas jsem si povzdechla. Tren mě vzal za ruku a povzbudivě se usmál. "Trpělivost" zašeptal. Přikývla jsem a přemýšlela, čím se zabavím. Moje obvyklá hračka teď visela na jeho krku. A moc mu slušela.
   Tren se pousmál. Ne, on se rozhodně nudit nemohl, jestli si četl moje myšlenky. "Lepší než zábavný pořad" zašeptal mi do ucha. "Jsem ráda, že se bavíš" zahučela jsem a sledovala jeho úsměvem rozjasněnou tvář.
   Během našeho tichého rozhovoru se místnost docela vylidnila. Asi jejich problémy nebyly tak složité a zdlouhavé, jako bude ten můj. Za chvíli už jsme v místnosti seděli sami. A netrvalo dlouho a šli jsme dlouhou chodbou do místnosti s trůnem. "Dnes tam žádný trůn nebude" opravil mě Tren. Zatvářila jsem se natolik kysele, abych ho odradila od dalšího vysvětlování.
   Přede dveřmi musel Tren zase odevzdat svůj krásný meč a pak teprve nás pustili dovnitř. Dante seděl v křesle uprostřed místnosti. Vedle něj byly ještě další 2 křesla a konferenční stolek. "Zdravím" usmál se Dante a nabídl nám sezení. Tren trochu rozpačitě přešlápl, než se posadil. "Tak co mi nesete za katastrofu vy?" zeptal se naprosto vážně. Tren ukázal prstem na mě. "Chce se zeptat na svojí rodinu, že?" hádal. Oba jsme přikývli. "Tušil jsme, že se zeptáš, když o tom ten Shinigami mluvil" pokývla chápavě hlavou a zavolal si služebnou. "Čaj" řekl jí stroze. "Bude to na dlouhé vyprávění" vysvětlil nám.
   V nemožně krátkém čase přišla služebná i s konvicí nádherně vonícího čaje a dvěma šálky. Trena opět dokonale rozhodilo, když mu jeden z nich podávala. Těkal pohledem mezi mnou a Dantem, ale nakonec si hrnek s tichým "Díky" vzal. "Jestli je v přijímací hale ještě někdo, tak ho pošli domů, že ho přijmu zítra" řekl jí ještě, než odešla.
   Usrkla jsem si z hrnku. Ten čaj chutnal ještě lépe, než voněl. "Tak kde chceš začít?" otočil se ke mně, když se za služebnou zavřely dveře. "Začněte na začátku. Co jsem vlastně zač?" zeptala jsem se. Tren se pohodlně usadil do křesla a sklopil pohled k čaji. "Dobře. I když ten Shinigami říkal, že jsi napůl člověk, tak to není pravda. Nejsi člověk, jsi čarodějka…" začal vyprávět, ale přerušil ho můj zděšený pohled. "Klid, to není nic, z čeho bys musela být zděšená" uklidňoval mě Tren a vzal mě za ruku. "Jelikož se tvoje pravá podstata ještě ne úplně probudila, působíš na ostatní jako člověk" dovysvětlil mi.
   Snažila jsem se uklidnit. Tren říká, že to není nic hrozného. Asi se moje představa čarodějky neshoduje s realitou. "Tvoje matka, Eleona, byla velmi vážená čarodějka, vynikala hlavně v léčitelství, i když byla velmi dobrá i v obraně a útoku. Dokázala ovládat i přírodní živly. Tuhle schopnost bys měla mít po ní. Tvůj otec byl také velmi silný kouzelník. A taky dobrý chlap. Znal jsem ho dobře. Byl opravdu zázrak, že jsi se jim narodila. Chápej, čím je kouzelník nebo kdokoliv jiný silnější, tím těžší je pro něj mít děti. A tvoji rodiče byli oba velmi silní.
   Tvůj příchod všichni očekávali. Věděli jsme, že to bude zrod velmi mocné čarodějky. Když jsme ještě ke všemu zjistili, že máš být naší vyvolenou, vyvolalo to ohromné veselí. Tví rodiče z tohohle moc nadšení nebyli. Přáli si pro své jediné dítě klidný život v míru.
   První dva roky svého života jsi strávila tady, v Chamonu. Dostávalo se ti té nejlepší péče, i když lidé odsuď chtěli, aby se ti dostalo i výchovy v magii. S tím tví rodiče nesouhlasili. Rozhodli se, že s tebou odejdou na Zemi a až dosáhneš toho správného věku, dají ti na vybranou, jestli se magii budeš chtít věnovat, nebo ne.
   V předvečer plánované cesty se ale všechno zvrtlo." Dante se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že se mu to vypráví velmi těžko. Mě se to zase těžko poslouchalo, ale na druhou stranu jsem to chtěla vědět. Tiskla jsem tedy Trenovu ruku a nechala se od něj uklidňovat. Dante se napil čaje a pokračoval. "Tvého narození se bála skupina "odpůrců" dalo by se říct, kteří drželi s Shinigami. Moc dobře si uvědomovali, že bys mohla kteroukoliv bitvu obránit ve svůj prospěch. Rozhodli se tě tedy zneškodnit a spolu s tebou i tvé rodiče.
   Byl to opravdu krutý boj. Bohužel oni měli na své straně spoustu silných kouzelníků a tví rodiče nakonec podlehli. Podařilo se nám zachránit jen tebe. Přidělili jsme ti ty nejlepší pěstouny a rozhodli se vyhovět přání tvých rodičů. Přenesli jsme tě na Zem. Bohužel několik měsíců poté byli zabiti i tvoji pěstouni. Vyhlásilo se další výběrové řízení, které vyhrál pár, který jsi tolik let považovala za své rodiče. Vybrali jsme ti tu nejlepší školu, pečlivě hlídali tvé zájmy, prověřovali tvé kamarády. V 16 letech jsi nám začala trochu dovádět, a proto přišel na řadu Anthony. Nevěřila bys , jak těžké bylo najít pro tebe vhodného meertalena.
   Anthony se o to místo původně vůbec nezajímal, možná proto ho nakonec dostal. On jediný si uvědomoval, jak závažný by to byl závazek. Ostatní to dělali jen pro slávu. On měl oproti nim skvělé pracovní výsledky, dostatečně vysokou úroveň a hlavně bohaté zkušenosti. Abych to zkrátil. Zvolili jsme ho a tvůj život se ocitl pod jeho dohledem. Vlastně mu můžeš poděkovat, že jsi se stala policistkou. Ostatní byli proti, abys vykonávala tak nebezpečné zaměstnání, ale Anthony se za tebe přimluvil. Věděl, že sis to velmi přála. Po tom, co se tě Darik pokusil zabít, nastoupil k tobě do práce, aby tě měl lépe pod dohledem. Zbytek už znáš" dokončil svoje vyprávění.
   Chvíli jsem nebyla schopná dostat ze sebe slovo. "Je to ještě horší než jsme si myslela" řekla jsem nakonec. "Proč?" nechápal Dante. "Nalinkovali jste mi celý život" objasnila jsem to. Dante se zasmál. "Tak zaprvé, od nějakých šestnácti jsi si díky Antonymu mohla dělat, co jsi chtěla, kromě skákání ze skal a podobných blbostí. Dovolil ti skoro všechno, neustále se za tebe přimlouval. Kdyby nebylo jeho, bylo by to mnohem horší. Šachový kroužek a podobně" zpražil mě. Jen jsem se zašklebila. "A za druhé" řekl a otočil se na Trena. "Znáš ji dobře. Věděl jsi, že bude takhle reagovat." Tren se usmál.
   V tu samou chvíli ode mě dostal políček. "Za co?" zatvářil se uraženě. "Že jsi mi to neřekl" vyjasnila jsem to a pak ho velmi dlouze políbila. "A tohle bylo za co?" zajímal se s úsměvem Dante. "Že jsem porušila slib. Slíbila jsem, že se nebudu zlobit" vysvětlila jsem. Tren kývl hlavou, jako že si vzpomněl.
   "Ještě něco? Nebo už víš všechno, co jsi chtěla vědět?" zeptal se Dante, ve tváři výraz "hlavně už se na nic neptej". "Kdybych si na něco vzpomněla, zeptám se téhle osoby" ukázala jsem prstem na Trena. Jen se zašklebil, ale jinak to nekomentoval.
   Dante nás šel vyprovodit ke dveřím. Tam se s námi rozloučil a Trena přátelsky poplácal po zádech. Nebyla to žádná silná rána, ale on při ní bolestně vyjekl. Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Anthony, ty už zase nebereš prášky?" obořil se na něj Dante.


růže msty
no zavřete obě oči a představte si, že je to čarodějka (v nejlepším případě Eleona), ovládající přírodní síly...nic moc no, ale pro tenhle obrázek mám hold slabost.

Hádky a omluvy na denním pořádku?

15. listopadu 2010 v 17:21 | Yui-chan |  Růže msty
Vím, už jsem zase hrozně rychlá. A taky se za to omlouvám. Ale berte to jako bonus, ptž tímto dílem jsem se dostala do spisovatelského bloku, vážně nevím, jak mám pokračovat. Možná se objeví nějaká můza, která bude ochotná mě políbit a nebude to trvat nijak dlouho (já sama v to pevně doufám). No nic, nebudu vám tu brečet, přeji pěkné počtení, upozorňuji, že je to díl absolutně o ničem a nechte mi komentík =):

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mi svítily přímo do obličeje. Dál jsem nepohnutě ležela. Musela sem si vychutnat slunečné ráno, v objetí svého miláčka. Cítila jsem, jak se jeho hrudník pravidelně zvedá a na zátylku mě šimral jeho dech. Usmála jsem se. "Dobré ráno" zašeptal mi do ucha. Otočila jsem se čelem k němu. "Dobré" odpověděla jsem a věnovala mu jeden polibek. "Myslela jsem, že ještě spíš" řekla jsem. "Jsem vzhůru už asi dvě hodiny. Ale nechtěl jsem tě budit" odpověděl s úsměvem.
   Mohlo mě to napadnout. Ale po včerejšku, a taky po tom vínu jsem byla vážně unavená.
Položila jsem mu hlavu na prsa. "Co máme dneska v plánu?" zeptala jsem se ho a zavřela oči. "Zatím o ničem nevím, ale Dany nám určitě něco vymyslí" zasmál se. "Hmm" zavrněla jsem. "Nespi" zamumlal "Asi za 10 vteřin sem přijde Airine, že bude brzo hotová snídaně."
   Otevřela jsem jedno oko. "Nevěřím." Jen co jsem to dořekla, ozvalo se zaklepání a hned na to opravdu vešla Trenova mladší sestra. "Za chvíli je snídaně, já vím" kývl na ni Tren a naznačil jí, aby odešla. Pak se i se mnou opatrně posadil. Zadíval se z okna. "Sakra, proč musí být zrovna dneska tak hezky?" zabručel. "Co se ti na tom nelíbí?" nechápala jsem a sebrala ze země svoje šaty. "Vzal bych si rolák, aby nebyla vidět tvoje značka, ale takhle bych v něm umřel vedrem" oznámil mi na oko naštvaně a přešel ke svojí skříni. Otevřel jí dokořán a zíral dovnitř.
   "Tam asi nic nevykoukáš" smála jsem se mu a objala ho kolem pasu. "Velice vtipné" konstatoval a nakonec vytáhl velmi slabý rolák a přes to si vzal světlou košili. "No vidíš, jak jsi šikonvej, když chceš" pochválila jsem ho a stáhla mu límec. "Víš, já to tak mám schválně" natáhl si ho zpátky a sešel dolů na snídani.
   "Co se děje? Tobě není dobře?" ptala se Juana a sahala Trenovi na čelo. "Je mi dobře. Proč se ptáš?" nechápal. "No, máš na sobě rolák" odpověděla a rozlila kávu do hrnků. "Jo brácha, to není normální" posmíval se mu Nik. "Máme doma nebezpečný hmyz" odpověděl s klidem a začal snídat. Původně jsem ho chtěla krýt, ale takhle mě docela naštval. "Tím hmyzem jako myslíš mě?" zeptala jsem se schválně dost nahlas, aby to slyšeli všichni u stolu. "Samozřejmě, že ne" zašeptal nazpátek.
   Nik se začal smát, konečně mu to došlo. "Ale Trene, nemusíš se stydět zato, že je Anori dominantnější" posmíval se mu. Tren po mě hodil ublížený výraz, díky kterému jsem svých slov hned začala litovat. "Ukaž" zvolala Airine, která to mezitím taky pochopila a než stačil Tren zareagovat, stáhla mu rolák z krku. Hrubě jí rolák vytrhl z prstů a srovnal si ho zpátky. "Před námi to nemusíš tajit" usmála se Juana. "Nečekáte, že budu celý den sedět doma. A nemyslím si, že je dobré se hned po rozsudku ukázat s cucflekem na krku" odpověděl naštvaně. Juana souhlasně přikývla. "A jez" dodala. "Přešla mě chuť" odmítl, když viděl jak se Nik tvářil a odešel ven.
   "Měl by ses mu omluvit" řekla jsem Nikovi, když za Trenem práskly dveře. "Ty taky" ohradil se. "Já to taky udělám, ale u tebe si nejsem tak jistá" přeměřila jsem si ho pohledem. "Má pravdu" souhlasila se mnou Juana a pohladila mě po vlasech. "Já se mu taky omluvím, ale ty si to nesmíš tak brát. U nás jsou hádky a omluvy na denním pořádku" informoval mě. Hodila jsem po něm pochybovačný pohled.Rychle jsem do sebe naházela snídani a vyběhla ven. Opřel se do mě studený vítr, za oknem to tedy vypadalo tepleji. Rozhlédla jsem se kolem. Viděla jsem ho dost daleko v parku, jak se opírá o strom. Vydala jsem se za ním.
   Zastavila jsem se kousek od něj. Nevěděla jsem teď honem, jak se mu omluvit. Měl zavřené oči, v obličeji uvolněné rysy. Chtěla jsem využít toho, že
o mně neví a trochu si to promyslet. "Nemusíš se mi omlouvat, nebyla to tvoje vina" řekl najednou a natáhl ke mně ruku. Jeho nebesky modré oči se do mě upíraly plnou vahou. Chvilku mi trvalo, než jsem mu podala tu svojí a on si mě přitáhl na prsa. "Promiň" zašeptala jsem a políbila ho pod čelist. Usmál se. "Pojď se projít" navrhl a vedl mě parkem.
   Neuměla jsem si představit romantičtější místo. V parku bylo příjemné ticho, slunce prosvěcovalo přes listy stromů a já měla prsty propletené s nejlepším a nejkrásnějším mužem v celém vesmíru. Šli jsme tiše, Trenovi se jen občas pozdvihly koutky, když jsem přemýšlela o něm. "Přestaň mě pořád tak vychvalovat" řekl nakonec "Nejsem zase až tak dokonalý, jak si mě představuješ". "Jsi ještě dokonalejší" ohradila jsem se a zastavila. Byli jsme na konci parku, dál byla už jen zeď označující konec města. U zdi rostla jabloň, velmi stará a osamocená, neměla už žádné plody, ale větve byly do sebe zapleteny tak šikovně, že tvořili přírodní lavičku.
   Přešli jsme až k ní a posadili se na kmen. Dívali jsme se zpátky do parku, byl to opravdu nádherný pohled. "Je to tu nádherné" řekla jsem nahlas a podívala se na něj. "Ano, rád sem chodím, i když normálně sám. Je tu klid na přemýšlení" odpověděl s pohledem stále upřeným do dálky. "Divím se, že sem nikdo nechodí. Kdybych to tu znala už předtím, chodila bych sem často" pokoušela jsem se navázat rozhovor. "Občas sem někdo přijde, ale v téhle uspěchané době, se většinou nikdo nezastaví, aby si tu odpočinul" odpověděl tiše. Snažila jsem se dál mluvit, i když to byl spíš monolog, z Trena jsem dostala už jen jednoslovné, nebo jednozvučné odpovědi. Po chvíli jsem toho nechala a mlčky zírala před sebe.
   "Jsi samotář" konstatovala jsem, když mi začalo vadit to ticho. Zdvihl ke mně překvapený pohled. "Nejsem" "Vyhýbáš se lidem" upřesnila jsem to. "Občas ano" souhlasil. Zajímalo mě proč, ale nezeptala jsem se nahlas, nechtěla jsem ho zbytečně naštvat. "Víš, občas mi leze na mozek, že tak snadno slyším myšlenky ostatních lidí. Pokud si je někdo nebrání, je skoro nemožné si je nečíst. Musíš pochopit, že je to skoro na psychárnu. Proto rád chodím sem, nikdo tu není, takže mám hlavu jenom sám pro sebe. A dneska i pro tebe" usmál se a šibalsky na mě mrkl. "Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela" zarazila jsem se nad jeho odpovědí. "Ostatní to tak nemají. Další genetický dárek od táty" zasmál se.
   Víc jsem se zabalila do svetru, když jsem jen seděla byla mi docela zima. Zpozoroval to, jemu taky nic neunikne, a přitáhl si mě blíž k sobě. "Vím, že nemáš ráda, že ti čtu myšlenky, ale já s tím opravdu nemůžu skoro nic dělat. Musel bych se velmi, opravdu velmi soustředit, abych to zablokoval, ale ty mi soustředění hrozně ztěžuješ" zašeptal mi do ucha. "Proč?" nechápala jsem. "Pokud jsi u mě blíž jak 10 metrů, moje tělo po tobě strašně touží a skoro nemůžu zahnat myšlenky na to, jak vypadáš nahá" šeptal a rukou mi zajel pod sukni.
   Vydechla jsem, on moc dobře věděl, že u mě je to dost podobné,
i když já to nedokážu tak dobře ovládat. Vzal mě za bradu a otočil si můj obličej k sobě. "Konečně" zašeptala jsem. S pousmáním spojil naše rty v jedno. Bylo úžasné ho líbat. Kdyby bylo po mém, strávili bychom většinu našeho společného času líbáním. Když mě pustil ještě dlouho mě pálili rty a toužili po těch jeho.
   "Ty se mě chceš na něco zeptat, viď?" zeptal se. Sklopila jsem oči. "Jo" "Tak se ptej" pobídl mě. "Víš, když jsme včera bojovali, tak ještě předtím, když s námi ten Shinigami mluvil, řekl, že jsem napůl člověk. Co jsem z té druhé půlky? A víš něco o mých rodičích? Myslím o těch pravých rodičích" zeptala jsem se na všechno, co mě poslední dobou pálilo. "Věděl jsem, že se zeptáš" povzdechl si. "Ale já nejsem ta správná osoba, která by ti to měla vysvětlovat" "A kdo tedy?" naléhala jsem. Mlčel, dlouho mlčel, až jsem si myslela, že mi neodpoví. Pak se ale zvedl a podal mi ruku. "Odvedu tě k Dantem, on ti to třeba řekne" smutně se usmál a vedl mě zase zpátky z parku.
   "Trene, nezlobíš se kvůli tomu na mě, že ne?" zeptala jsem se, když zase dlouho mlčel. Překvapeně vzhlédl. "Vůbec ne. Je mi jasné, že tě zajímá všechno o tvých rodičích, když jsi se nikdy nic nedozvěděla. Jenom mám strach, že se pak budeš zlobit ty na mě" vysvětlil mi opatrně. "Proč? Protože jsi všechno věděl a zase si mi nic neřekl?" zeptala jsem se. Přikývl. "Že mě to ani nepřekvapuje? Už jsem to tak nějak čekala. Vůbec všichni manipulujete s mým životem" dodala jsem. Trochu se zarděl, z čehož jsem usoudila, že to co se možná dozvím,to jenom potvrdí. "Víš toho o mě víc, než já sama" dodala jsem ještě utrápeně. Z výrazu v jeho obličeji jsem poznala, že ho to mrzí. "Lásko, já se přece na tebe vůbec nezlobím. A ani nebudu. Je mi jasné, že si to na mě nemohl vyklopit všechno najednou. Že se to musím dozvídat postupně" usmála jsem se a jednou rukou ho objala kolem pasu. Přitáhl si mě blíž. "Přemluvím Danteho, aby ti to všechno řekl" slíbil a vedl mě k hlavní budově.

růže msty

A jak to vlastně proběhlo???

13. listopadu 2010 v 13:49 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, rozhodla jsem se, že vás nebudu zbytenčě napínat a že s dalším dílek trochu pohnu. A jelikož jsem se včera z tanečnch vrátila v dobré náladě a se spoustou nápadů, až pozdě do noci jsem psala pokračování. Tak doufám, že se vám bude líbit a nechte mi komentík:

Rozhlédl jsem se po dychtivých tvářích. Všichni chtěli slyšet, jak to tam probíhalo. Anori mě vzala za ruku. Snažila se ovládat svůj výraz, nechtěla mi dát najevo, že jí to taky zajímá. Byla tak strašně ohleduplná.
   "No,"
začal jsem. "Uvnitř nejdřív dali slovo těm, co byli proti. Samozřejmě se ozvala Mona, jak jinak. Začala s tím, že jsem porušil pravidla, a že by nás neměli nechávat spolu a jiné podobné bláboly. Sam celou dobu mlčel, a táta vlastně taky. Pak jsem si vzal slovo já. Řekl jsem jim, že jsem si vědom, že jsem porušil pravidla. A oznámil jsem jim, že Anori je moje Druhá část. To vyvolalo docela pozdvižení" vyprávěl jsem. Na chvíli jsem se odmlčel, abych si srovnal myšlenky. Anori si sedla ještě blíž ke mně, těsně jsme se na sebe lepili, a dost mi tak ztěžovala soustředění.
   "Docela to změnilo jejich pohled na věc. Většina stejně byla už předtím na mojí straně, ale tímhle se jejich počet ještě zvýšil. Jenom 3 z nich chtěli, aby mě potrestali za to, že jsem porušil první pravidlo. To si vzal slovo Dante. Vysvětlil jim, že to bylo kvůli Darikovi, že jsem to udělal proto, abych ji mohl lépe chránit. To už neměl námitky nikdo kromě Mony. Hádali se s ní skoro celou dobu" ukončil jsem svoje vyprávění.
   Ozvalo se několik lidí, měli nějaké narážky proti Moně, ale většina se mnou spíš jen tiše souhlasila. Pak už jsme se věnovali oslavě. Nechtěl jsem se tu moc zdržovat, ale Airine by byla zklamaná a Anori se dobře bavila, takže jsem zůstal. Dal jsem si jednu skleničku vína, jen tak symbolicky, nejsem žádný zastánce alkoholu. Anori s vínem žádný problém nemá, ale po třetí skleničce jí jemně zrůžověly tváře.
   Večer se hosté začali rozcházet. Našel jsem Anori a vzal ji za ruku. "Nechceš už jít?" zašeptal jsem. Přikývla. Odvedl jsem ji nahoru do svého pokoje. Tázavě pozdvihla obočí. "Víš, říkal jsem si, že když už nemusíme nic hrát, tak by ses mohla nastěhovat ke mně" navrhl jsem a zpříma jí pohlédl do očí. "To bych moc ráda" souhlasila s úsměvem. S pousmáním jsem přešel její nadšené myšlenky, nechtěl jsem ji zbytečně rozhněvat tím, že bych si z ní kvůli tomu utahoval.
   Posadil jsem se na postel. "Jestli ti teda nevadí, že tu nebudeš mít služebnou, která by ti uklízela" neodpustil jsem si drobné šťouchnutí. "Od toho mám přeci tebe" zavrněla a sedla si mi obkročmo na klín. " No počkej, od toho mám já tebe" zavrtěl jsem hlavou. "Možná" odpověděla a políbila mě na špičku nosu. "Určitě" nedal jsem se. Jen pokrčila rameny a začala mi svlékat košili. "Počkej" mírnil jsem ji. "Na co? Až mi někam utečeš? Si budu držet tě" řekla rozhodně. Na konci se jí trochu zapletl jazyk a prohodila slovosled. To je tím vínem. Možná proto nemám alkohol rád, vidím v myšlenkách ostatních lidí, co to s nimi dělá. Anori měla sice jen asi čtyři sklenky, ale i tak se jí myšlenky trochu rozostřovaly a občas pomotaly.
   Mezitím, co jsem byl ponořen do vlastních myšlenek, mě líbala na odhalenou hruď. S alkoholem v krvi odpadl takový ten přirozený ostych, který vždycky měla. "Miláčku, ne" odmítl jsem ji. Každá buňka v mém těle na mě sice křičela, jestli jsem se nezbláznil, když ji tak hrozně chci, ale moje svědomí vyhrálo. Nebylo by moudré milovat se v domě plném lidí.
   Nadechla se k protestům, když někdo vtrhl dovnitř. "Strejdo!" ozval se chlapecký hlásek mého synovce. Anori si okamžitě sedla do nějaké normálnější polohy a vrhla po mě děkovný pohled. "Ahoj Dany" pozdravil jsem ho a posadil si ho na klín. "To bylo úplně super…" začal z ničeho nic vyprávět svoje zážitky z evakuace. Anori jen pozdvihovala obočí, když se Dany rozjel, málokdo ho stíhal.
   Když po půl hodině skončil se svým vyprávěním, dožadoval se, abychom zase pracovali na modelu vlakové dráhy. "Jen klidně pracujte, já si zatím nějak zajdu pro věci" usmála se Anori a odešla. Další dvě hodiny jsem tedy strávil jen s Danym, který ani na chvíli nezavřel pusu a lepil jsem s ním kolejnice.
   Když se Anori vrátila s taškou - jak jsem později zjistil plnou jejích věcí - bylo už kolem půlnoci. Spolu s ní přišel i Nik a vyhnal Danyho do postele. Když jsme osaměli, oddechl jsem si. "Dal ti zabrat co?" zeptala se a pohladila mě po tváří. "Hm, brní mě z něj hlava. Takhle ukecaný snad nikdy nebyl" odpověděl jsem. "Kdo ti to udělal?" zeptala se a prsty přejela po tváři, do které jsem dostal facku. "Táta" odpověděl jsem popravdě. Vykulila oči. "Proč?" "Podle něho jsem na něj byl drzý" prohodil jsem sarkasticky "Tohle nechápu, o citová otcovská práva přišel, když od vás odešel a hlavně, jsi dospělí ne?"podivila se. "Ano, to je pravda. Něco v tom smyslu jsem mu řekl" začal jsem vysvětlovat. Úplně to nepochopila, tak jsem začal od začátku. "Víš, proč byl Raziel proti nám?" zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou. "Šlo mu jen o princip. Jemu je úplně jedno, jestli jsi člověk, nebo naše spasitelka, nebo služebná, nebo kdo. Jemu jde o to, že já, syn anděla, nebude porušovat pravidla. Jenom blbej princip. Pak mi ještě vyčetl, že je to Juaninou výchovou. To jsem se naštval a řekl mu, že nemá žádné právo se do mámy navážet. Trefil jsem se do černého. Tu prudkost mám po něm, takže se neudržel a jednu mi vrazil. Má sílu" konstatoval jsem a přejel si po té tváři, ještě teď mě pálila.
   Anori jen nevěřícně kroutila hlavou. "Nikdo tě nebude bít. A už vůbec ne za vlastní blbost" objala mě a vytáhla se na špičky. Chytil jsem ji kolem pasu a kousek nadzvedl, aby se nemusela tak vysoko natahovat. Jen tak jemně mě políbila. S tím jsem ale rozhodně nebyl spokojen a tlakem si vynutil průchod do jejích úst. Přetlačovali jsme se jazyky o prostor.
   Alkohol už začal pomalu vyprchávat. Mohl jsem si prohlédnout její ruměncem zabarvené tváře, když se jí z úst vydral toužebný sten. Přivinula se ke mně blíž. "Dneska ne, lásko" pustil jsem ji, dneska už po druhé. Zmateně sklopila oči, ve tváři ještě rudější barvu, než doteď. "Nevykládej si to tak, jako že nechci…jenom…jsem po dnešku vážně unavený a hlavně dole se ještě pořád slaví a já bych byl opravdu nerad, kdyby nás někdo omylem vyrušil zrovna při tom" vysvětlil jsem jí rychle. Chápavě se usmála, ale stejně jsem viděl, že ji to mrzí. Budu jí to muset vynahradit.
   "Tak si půjdem lehnout, ne? Abys byl na zítřek fit" usmála se znovu, tentokrát upřímně a stáhla ze sebe šaty. Chvíli jsem se vzpamatovával z rychlého obratu v její náladě a pak následoval jejího příkladu a zalezl si k ní do postele. Přitulila se co nejblíž ke mně a položila mi hlavu na prsa. "Dobrou s kobrou" zívla. "Ty mi teda přeješ" zasmál jsem se tiše. "Jen to nejlepší" ujistila mě a udělala mi na krk značku,v podobě pořádného cucfleku. Paráda, zítra si budu muset vzít rolák, nebo vymyslet přijatelnou výmluvu, jinak to budu mít na talíři aspoň dvě století. "Radši už spi" zašeptal jsem a pevně ji objal, abych zamezil dalších škodám.

růže msty

Osudové rozhodnutí

12. listopadu 2010 v 16:15 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, Soubi-chan mě popohnala, abych to vydala hned, původně jsem chtěla ještě nějakou chvíli počkat, ale dbře....házím to sem...Jak přesně to probíhalo se ještě dozvíte, ale kdybych to napsala teď, nevešel by se mi sem rozsudek. A to byste mě asi zabili...XD
   Tak si pěkně počtěte, a nechte mi komentík:

Vešli jsme do hlavní budovy. Přijímací hala byla plná lidí. Ale Tren mě vedl dál, nezastavil se. Došli jsme až k sálu, kde se konaly plesy. I ten byl plný lidí. Když jsme vešli, všichni ztichli. "Takže je to pravda?" zeptal se někdo.
   Všichni se rozestoupili, uprostřed sálu byli členi Bratrstva v černých pláštích. Pohledem spočívali na našich propletených prstech. "Je to pravda" přikývl Tren. Zdálo se mi to, nebo se někteří vážně usmáli? "Přihlaste se všichni, kteří o tomhle víte" rozkázal jiný.
   Přiznali se všichni naši "komplici" - Trenova rodina, Teruo, Hay, pak samozřejmě Mona se Samem. Největší pozdvižení vyvolala Danteho zvednutá ruka. Rozhlédla jsem se po přítomných. Trenova rodina s Teruem se na mě povzbudivě usmáli, Hay byl pohřben pod tunou obvazů, takže jsem vážně neviděla, jak se tváří. Mona měla samozřejmě v obličeji ten její škleb, tentokrát ještě škodolibější, než obvykle. Sam před mým pohledem sklopil oči a

vypadal, jako když toho lituje. Ale kdo ví, já mu do hlavy nevidím. Kus vedle stál Raziel, ve tváři měl výraz "já to tušil".
   "Vy taky?" zeptal se jeden z nich Danteho. "Ano" "Podporoval jste ho i přesto, že jste věděl, že tady pan Natori" ukázal prstem na Trena "porušuje pravidla platná pro Shikumi?" pronesl s notnou dávkou sarkasmu. "Ano. Má k tomu dobrý důvod" stál si na svém Dante. "Cože? Tohle chování se dá nějak odůvodnit?! To by mě vážně zajímalo jak" vyjel jiný, dost podrážděně.
   Tren jen tiše stál a přihlížel, jak se situace bude vyvíjet. "Navrhuji, abychom svolali slyšení" řekl Dante. Bratrstvo se po sobě rychle podívalo. "Dobře" kývl ten, který měl mezi nimi nejsilnější slovo. "Půjdete vy, Anthony a pak ti co jsou proti" pronesl ten stále naštvaný a otevřel dveře do vedlejší místnosti. Tren mě pustil a vešel dovnitř.
   Mona se ušklíbla a vešla hned za ním. Sam po mě hodil omluvný pohled a zapadl za ní. Následoval je Raziel, jasně mi tak dal najevo, co si o tom myslí. "Ona nepůjde?" zeptal se Dante a ukázal prstem na mě. "Ne, ona se nijak neprovinila. Bude se pak muset podrobit rozhodnutí" obeznámil ho jeden z nich s fakty. Dante se na mě usmál a vešel. Pak se dveře zavřely.

*****
Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Z vedlejší místnosti se už hodinu a půl ozýval zvuk hádky. Nebylo rozumět, co říkají, jen ten zvuk. "Anori pojď si sednout. Jsem z tebe ještě nervóznější, než normálně" napomenula mě Juana. Sedla jsem si tedy, ale pro změnu jsem podupávala nohu, nebo bubnovala prsty o zem. "Nech toho pořád" řekl Teruo a chytil mi bubnující prsty do dlaně. "Promiň, ale mám nervy na dranc" omluvila jsem se. "Dopadne to dobře" chlácholil mě Nik. "Pokud jde o tebe, má brácha pěkně prořízlou pusu. A navíc vás ještě brání Dante. Bude to v pohodě" říkal a vzal mě kolem ramen.
   V tu chvíli se otevřely dveře. "Slečno Anori. Pojďte se mnou" vyzval mě jeden z Bratrstva. Vyskočila jsem na nohy a hnala se za ním dovnitř. Všichni přítomní stáli do kruhu, uprostřed něj byl Tren a Dante, naproti nim dva z Bratrstva. Ten, co pro mě přišel, mi naznačil, abych šla dovnitř za nimi. Poslechla jsem a postavila se mezi Danteho a Trena. Rozhlédla jsem se po všech tvářích. Zastavila jsem se u Trena. Tvář blíž ke mně měl nateklou a začalo se mu tam rýsovat všech prstů. Nebyl čas, abych se ho zeptala, kdo mu to udělal.
   Upřela jsem na něj tázavý pohled. Tren jen pokrčil rameny a vzal mě za ruku. "Bratrstvo se rozhodlo" řekl ten hlavní a všechnu pozornost obrátil k sobě. Pak začal odříkávat všechna jména přítomných, a protože říkal celá jména a každý zde měl minimálně 3, trvalo to snad celou věčnost. Nervózně jsem si upravovala rukou vlasy. Tren mi pevněji stiskl ruku a usmál se. Když se konečně dostal k jádru věci, myslela jsem, že nedočkavostí snad začnu křičet.
   "…rozhodli jsme se, že Tren Anthony bude…" podíval se po nás. Já ho snad zaškrtím. To dělá schválně, takhle mě napínat "…zbaven viny v plném rozsahu" dořekl s úsměvem. "Anori Leona Hokkaido zůstane jeho meertou, nebude zbaven žádný svých povinností" řekl ještě poslední formality. Chtěla jsem mu skočit kolem krku, ale Trenova ruka mě zadržela. Chtěl si to nechat až na pozdější dobu. "Má někdo něco proti tomuto rozsudku?" pohlédl na přítomné.
   Samozřejmě se přihlásila Mona. "Tvoje stanoviska jsme už probrali, a došli jsme k názoru, že nejsou nijak závažná" zpražil ji. "Ale co je mi po tom, že je to jeho Druhá část! Porušil pravidla" stála si na svém. "Mě se taky nelíbí, že porušil pravidla. Ale v tomto ojedinělém případě, nemůže nikdo nic namítat. Duše jsou pro nás posvátné. Věř mi, že se mi to nelíbí o nic víc než tobě, ale nic s tím nejde dělat" prohodil Raziel a odešel.
   Když Bratrstvo odešlo, s díky jsem objala Danteho, a pak jsem se věnovala jen a jen jemu. "Nechte si to na potom, vy dva. Venku jsou určitě velmi zvědaví, jak to dopadlo" smál se nám. Neochotně jsem Trena pustila z náručí, ale vzala ho aspoň za ruku.

*****
Vešli jsme společně za ostatními. "Tak co?" zeptala se Juana. "Zprostili mě viny" usmál se Tren. Všichni propukli v jásot. "Já ti říkal, že to dobře dopadne" šťouchl mě Nik a Trenovi uštědřil pěknou ránu. "Nebij mi ho" zamračila jsem se na něj a objala jsem Trena kolem pasu. "Co kdybychom to šli někam oslavit?" vetřela se mezi nás Airine. "Mě se teda nikam nechce" protestovala Juana. "Tak to oslavíme u nás doma" nenechala se odbít, a když jsme souhlasili odběhla, aby to všechno zařídila.
   My jsme jí dali čas, k Trenovi domů jsme šli pořádnou oklikou. "No hurá!" přivítala nás Airine hned mezi dveřmi a zatáhla nás dovnitř. V obýváku bylo plno našich přátel, spousta jídla, pití a očividně i dobré nálady. V rohu místnosti stál Raziel,v ruce držel sklenku vína a pozoroval okolí. Když nás viděl vejít, nenápadně se vypařil.
   "Trene, pověz nám, jak to tam probíhalo" požádal ho Teruo. Všichni souhlasili, utišili se a posadili se kolem nás. Tren trochu rozpačitě souhlasil, neměl rád, když byl ve středu pozornosti a za dnešek si toho vytrpěl až dost.

růže msty

Co je horší - boj o život nebo o lásku?

7. listopadu 2010 v 20:03 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s dalším pokračováním. Předem se omlouvám, že nebudu popisovat průběh bitvy, snažila jsem se a zjistila, že mi to vůbec nejde. Takže to budete mít jen tak okolo... Jinak mě asi uškrtíte, ale nemůžu to déle oddalovat, musí se to vyřešit...a věřtě, že sama nevím, jak to dopadne. Tak pěkné počtenía nechte mi opět komentář:

Rozhlédla jsem se po ztichlém bojišti. Kolem panovalo jen ticho, smutek a smrt. I ostatní byli zticha. Neozývali se žádné radostné výkřiky. Všichni si uvědomovali, že jsme vyhráli bitvu, ale ne celou válku. A tohle krveprolití bylo jen začátek.
   Tren mi položil jednu ruku na rameno. "V pořádku?" zeptal se šeptem. Přikývla jsem. Kromě několika modřin a škrábanců se mi nic nestalo. "Anori, Trene, pojďte mi pomoct" poprosil nás Teruo. "Co potřebuješ?" ptala jsem se. "Potřebuji pomoct s raněnými. Sám bych tu byl až do zítra." Já i Tren jsme přikývli.
   Neměla jsem moc ponětí, co mám vlastně dělat. Teruo mě uklidnil, že budu dělat jen ty lehčí případy - zlomeniny, podvrknuté kotníky, pohmožděniny, apod. Souhlasila jsem a přiklekla k Airine, prvnímu pacientovi. Zlomená ruka a naražená žebra. Všechno jsem jí dala do pořádku. Dopadla docela dobře, i když si ustavičně stěžovala, že ji k tomu Nik pořádně nepustil. Vlastně jsem tu bojovaly jen 3 ženy - Airine, Juana a já. Všechny jsem dopadli dost dobře, asi hlavně zásluhou našich obětavých mužů.
   Bylo mnoho lehce zraněných, ale několikrát tolik těžce. Teruo s Trenem měli tolik práce, že jim brzy museli pomáhat všichni, co měli aspoň nějaké základy léčitelské magie. Nikdo se tomu ani nemohl divit. Tihle Shinigami byli opravdu silnými soupeři. Když nás napadli, myslela jsem si, že nejsou nijak silní, jen tak tak se ubránili. Ale ve skutečnosti jen čekali, až nám dojdou síly, aby mohli udeřit. První linie to schytala nejvíc. S Trenem jsme se měli co otáčet, ale musela jsem uznat, že jsme si vedli velmi dobře. Hned vedle nás bojoval Raziel…musela se mu uznat léta praxe a zkušeností.
Ten snad nemá ani škrábnutí.
   Znovu jsem se rozhlédla. U brány jsem uviděla Raziela, Danteho a ještě jednoho anděla, jak dohlížejí na vstup do města. Hayata jsem nikde neviděla. Nik byl jen kousek ode mě, na ruce tržnou ránu, ale měl úsměv na tváři, toho taky jen tak něco nerozhází.
   Léčení zraněných bylo namáhavější, než samotný boj. V boji jsem se tolik nebála použít svou sílu, i když se mi pořád dělalo špatně z toho, že jsem vlastně zabíjela. Naprosto chladnokrevně zabíjela. Ani vědomí, že jsem to dělala proto, abych ochránila ty, které mám ráda, nedokázalo úplně zabránit výčitkám. Teď jsem se musela soustředit, abych zacelovala rány. S každou zlomeninou, s každým zraněním se mi vracely vzpomínky, na dnešní boj. Viděla jsem ty rudě planoucí oči, viděla jsem ostatní, jak kolem sebe metají kouzli a máchají meči. Některé páry předváděli naprosto artistické kousky, aby vyvázli životem.
   Když jsem zavřela oči, viděla jsem jen samou krev, padající končetiny, zející rány. Bylo mi z toho špatně, opravdu špatně. Potřebovala jsem nějak rozptýlit. Potřebovala jsem jeho. Ale on měl teď moc práce, než aby se zabýval mnou.
   Snažila jsem se sebrat a šla k bráně. "Anori, jsi v pořádku?" vzal mě za rameno Dante. Vzhlédla jsem k němu. "Ano jsem, jenom mě to trochu sebralo" odpověděla jsem po pravdě. "Vedla jste si skvěle. Na to si časem zvyknete" chlácholil mě Raziel. Asi jsem musela vypadat vážně hrozně, když jsem v nich vzbuzovala takový ochranitelský pud. "Kde je vůbec Hay?" zeptala jsem se a očima znovu zapátrala po okolí. "Odnesli ho do nemocnice" odpověděl Dante trochu sklesle. "Co se mu stalo? Je to vážné?" ptala jsem se hned. "Nedal si dost dobrý pozor. Dostane se z toho" usmál se, ale do smíchu mu rozhodně nebylo.
   "To je tak skvělé, že jste to zvládli" ozval se zvonivý hlas. Kus od nás stála Mona, v krátkých světlých šatech. Celý boj sledovala z bezpečí města. "Ano skvělé" odpověděl stroze Dante a přeměřil si jí pohledem. "Docela se divím, že máte tu drzost se tu ukázat, když jste se ulila z boje" zpražil jí Raziel. "To je moje věc" odsekla a se zvednutým obočím si mě prohlédla. Jen se ušklíbla a pyšně odešla.
   Vypadala jsem teď opravdu hrozně. Byla jsem umazaná, od potu, prachu a krve, oblečení jsem měla zmuchlané a potrhané, vlasy rozcuchané, obličej strhaný a unavený a ani moje nálada mi zrovna nepřidala na kráse. V tuhle chvíli mi to ale bylo úplně jedno. Vypadali tak všichni, tedy až na ni.
   Když jsem ji viděla, jak se ladným krokem vzdalovala, přepadla mě ještě větší úzkost než předtím. "Vážně je ti dobře? Celá jsi zbledla" ptal se Dante, na hlase mu byl slyšet strach. Chtělo se mi křičet že ne, že potřebuji jeho. Musím ho mít. Bylo to životně důležité. Hrdinsky jsem ale tvrdila, že je všechno v pořádku.
   Dante asi poznal, že to není pravda a jediným mávnutím ruky k sobě přivolal Trena. "Vem ji na pokoj, nevypadá dobře. Asi je z toho dost otřesená" řekl mu. Trenovi po tváři přelétl znepokojený výraz. "Potřebuje se z toho jen vyspat, ale bojím se jí poslat samotnou, aby sebou někde netřískla" řekl, a udělal nám tím perfektní aliby.
   Tren přikývl a vedl mě pryč. Držel mě kolem ramen a šel rychle k mojí ubytovně. Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Nevěděla jsem, co říct, všechno na mě teď dolehlo. Na pokoji moje chmurné myšlenky vystřídal pláč. Tren, vyplašený z náhlé změny mojí nálady, nevěděl, jestli mě má uklidňoval vlídnými slovy nebo polibky, nebo co má vůbec dělat. Trochu rozpačitě mě houpal v náručí, moc rychle, aby to uklidňovalo, ale mě to teď stačilo.
   "Už je ti líp?" zeptal se opatrně, když mě pláč přešel. "Ani moc ne" odpověděla jsem. "Proč?" zajímal se. "Viděl jsi Monu?" zeptala jsem se třesoucím hlasem. "Ano viděl, proč?" zašeptal. "Teď si připadám ještě hůř, než předtím. Ona krásná, ladné pohyby, já umazaná, rozcuchaná, s křečemi v boku. Nic ti nepřidá na sebevědomí líp, než tohle" pronesla jsem sarkasticky. Trochu se zamračil. "Divím se, že vůbec přišla. Vás dvě nikdo neporovnává. A když už, tak ty svým chováním i vzhledem vedeš" pronesl vážně. "Dnes ne" zamračila jsem se. "No tak jsi trochu umazaná, no. To já jsem taky. A vůbec všichni, co se zúčastnili. Ona jen ukázala svojí pýchu a domýšlivost" řekl a pevně se mi přitom díval do očí. "Dobře vzdávám to. S tebou se o tom nejde objektivně bavit" zasmála jsem se.
   "Víš co?" zeptal se a políbil mě na špinavé a rozkousané rty. Vždycky si je koušu, když jsem nervózní. "Co?" vzdychla jsem. "Skočíme do sprchy a uděláme z tebe zase čistou holku, když se sama sobě takhle nelíbíš" zasmál se a táhl mě do koupelny.

*****
Umytá a v čisté sadě oblečení jsem se cítila hned mnohem líp. Na druhou stranu na mě dolehla únava a rozbolely mě moje pohmožděniny. Seděla jsem Trenovi schoulená na klíně a přemýšlela. "Ještě jsem ti nestačil říct, že ti to šlo výborně. Původně jsem měl v plánu tě bránit, ale tys to nepotřebovala" zavrněl mi do ucha. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mě jeden z nich chytil za nohu a snažil se mi jí podrazit. Kdyby Tren včas nezareagoval a neusekl mu ruku, už bych tu asi neseděla. "To patří k tomu, že tvoříme jeden tým" povzdechl si a ukázal mi svojí vzpomínku, kdy jsem jednou dýkou, kterou jsem sebrala mrtvému spojenci odvedla pozornost Shinigamiho, který se ho pokoušel napadnout zezadu.
   Shinigami nezabijete tím, že mu useknete nějakou část, nebo že mu vrazíte meč do srdce. Tím ho možná na chvíli zpomalíte. Přece jenom se špatně bojuje s obrovskými bolestmi. Bohužel mají velmi rychlou schopnost regenerace a neuškodí jim ani useknutí hlavy. Prostě si jí připevní zpět. Tímhle zpomalením máte jen čas na to, abyste použili kouzlo, které mu zničí duši. Jen tak se rozpadne na části energie a už nikdy se nebude moci zase "obnovit".
   "Máš vlastně pravdu" řekl nahlas Tren. Zase poslouchal moje myšlenky. "Jen někteří mají toto kouzlo ve zbrani a stačí je jen zasáhnout někam kolem srdce" informoval mě. "A ty ho máš?" zajímala jsem se. "Ano" přikývl úsměvem. "Proč jen někteří?" zajímalo mě. Kdyby ho měli všichni, boj by byl mnohem jednodušší. "Je to od určité vysoké úrovně. To kouzlo do zbraně vložit a pak i použít je dost složité a náročné" vysvětlil mi. "Takže máš tak vysokou úroveň" řekla jsem zamyšleně, spíš pro sebe. On sebou nervózně ošil. "No, skoro" přiznal. "Jak to, že to tedy můžeš používat?" "Řekněme, že mě trochu zvýhodnili, abych tě mohl chránit" mrkl na mě.
   "Podvodníku" obvinila jsem ho "Tu úroveň brzy dostanu tak jako tak. V Bratrstvu už ten návrh leží, jen se k němu dopracovat" usmál se šibalsky. "Já bych ti to nedala. Možná po náročném přezkoušení" provokovala jsem ho. O úrovních a jejich získávání jsem už něco věděla. "Ty jsi ale zákeřná" usmál se a líbal mě na krk. Zase mě dokázal odvést od všech chmurných myšlenek. "Vůbec tě nemuseli zvýhodňovat" "Museli. Jsi hrozný třeštidlo" smál se, jako už dlouho ne. Byl nádherný, když se takhle smál. Ten zvonivý zvuk by dokázal i mrtvého přimět k návratu do života.
  
"Mám ráda, když se směješ" zašeptala jsem a políbila ho. Ochotně mi polibky oplácel, dokud se neozvalo zaklepání. "Sakra" zamumlala jsem a jen neochotně si přesedla do vedlejšího křesla. "Dál" zavolala jsem.
   Dovnitř vešel strážný. "Máte se oba okamžitě dostavit do hlavní budovy, pán to vzkazuje" řekl a spěšně zmizel. Pohlédla jsem na Trena. "Už to začalo" povzdechl si a zvedl se. "On to vážně udělal?" zeptala jsem se nevěřícně. "On nebo ona, to nevím jistě" řekl a zvedl se. Vyskočila jsem a rychle ho objala. "Nenechám je, aby nás rozdělili" slíbil mi a vášnivě mě políbil. S povzdechem mě pustil. Byl unavený. A teď ho čekal boj ještě náročnější. Boj o osud našich životů.
   Vzala jsem ho za ruku, teď už nemělo smysl něco tajit. Povzbudivě se usmál, i když mu byly ve tváři vidět obavy. "Tak pojď" pobídl mě a ruku v ruce jsme vyšli z pokoje.



růže msty

Před bitvou aneb Shinigami má sklony k hovorům

3. listopadu 2010 v 8:04 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, házím sem další díl. Vlastně se tu nic moc nestane, je to jen takové doplněníčko. Co se týče tvojí připomínky Soubi, možná o tom budu pemýšlet, ale moc se mi do toho nechce, akorát to tím ještě víc protáhnu. Ale rozmyslím si to. tak pěkné počtení a nechte mi tu komentář:

"Sakra, jak se to váže?" zaklela jsem a už po několikáté se marně pokoušela zavázat si tuniku. "Ukaž" smál se Tren a několika rychlými tahy mi ji zavázal. "Nechápu, jak to děláš" řekla jsem zamyšleně a prohlížela si ten složitý uzel. "Léta praxe" informoval mě a lehce políbil.
   Sešli jsme dolů na snídani. "Ahoj" pozdravila jsem Juanu. Až po dlouhé chvíli dorazila Airine a ještě chvíli po ní Nik. "Vám to ale trvalo, teď sebou budete muset hodit" kárala je.
   Když jsme byli téměř připraveni vyrazit, někdo zaklepal na dveře. "To je Raziel. Chtěl si s vámi ještě promluvit" řekla Juana a šla mu otevřít. "Dobré ráno" pozdravil vesele. "Dobré" odpověděla jsem s Airine najednou, Tren s Nikem jen přikývli. "Nepřekvapuje mě, že vás tu vidím" pronesl, když mě uviděl a pak začal něco vyprávět, samozřejmě jsem vůbec netušila co. Tohle bylo na mojí chatrnou slovní zásobu až moc složité.
   Když skončil, vzal mě Tren za loket a táhl mě pryč z domu. "Co je?" ptala jsem se. Znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že je naštvaný. "Zase měl nějaký blbý narážky. Si myslí, že jsem úplný imbecil" prskal. Zasmála jsem se. "To je zlé. Asi se omylem netrefím do nepřátel. Nikdo z tebe nebude dělat imbecila" zavrněla jsem mu do ucha, čímž jsem ho rozesmála. Bylo uklidňující slyšet jeho smích.
   Na plac před město jsme dorazili, jako jedni z prvních. Vlastně úplně první, protože Dante, Teruo a Hay se snad ani nepočítají. Přišlo mi, že tu snad i přenocovali. "Dobré ráno" pozdravil nás Teruo s úsměvem. I Hayato se smál, s Trenem prohodili pár narážek, jako kdyby bylo normální ráno.
   Lehkomyslnost před bojem snad patří k výbavě chromozomu ypsilon. Já měla docela nervy. Bylo to poprvé, co jsem měla použít svojí sílu "na ostro". Ale nebála jsem se o sebe, spíš o ostatní, hlavně o Trena. "O ostatní ani o mně se bát nemusíš, my se o sebe postaráme, hlavně mi dej pozor na sebe. Budu se snažit tě hlídat, ale ne vždycky se mi to musí povést" pošeptal mi Tren do ucha. "Hlavně, že máš starost o mně" protočila jsem oči. "Jistě, že mám starost o tebe. Jsi to nejdůležitější co v životě mám, tak se o sebe pěkně starej" přikázal mi. "Budu se snažit" slíbila jsem. Byl to chabý slib, ale jiný jsem mu v tuhle chvíli dát nemohla.
   Pomalu se začali scházet i ostatní a plac před městem se začal plnit. Bohužel daleko před námi se bílá ranní mlha začala měnit v tmavou temnotu, signalizující jejich příchod. Nervozitou se mi dělalo špatně od žaludku. Tren mi nenápadně stiskl ruku a povzbudivě se usmál. "Pojď" pobídl mě a postavil se se mnou do první linie.
   Tahle strategie se nelíbila ani jemu ani mě. Chtěl mě dostat co nejdál od celé bitvy, stejně tak jako já jeho. Věděla jsem ale, že tohle je přesně to, co čekají i oni. Že se budeme oba držet vzadu, aby mě v případě špatného výsledku dokázal dostat do bezpečí, a proto jsme to udělali naopak. Dokonce i Tren na to neměl žádný argument, a tak jste tedy stáli v první řadě a oba se strachovali o toho druhého.
   Vedle mě se postavil Raziel. "Tohle je vaše první bitva?" zeptal se mě. "Ano" přikývla jsem. "Hm, tak to hodně štěstí. Budete mít rychlou školu života. Tihle shinigami nepatří zrovna k začátečníkům" "Díky tati" zasyčel Tren a položil mi ruku na rameno. "Nebojte, já to zvládnu" pohodila jsem hlavou. Zase jsem se dělala silnější, než jsem ve skutečnosti byla. Docela mě tím vyděsil. Tren to věděl a kdyby mohl, vyřízl by Razielovi jazyk.
   Mezitím se shinigami přiblížili víc k nám. Opět jsme mohli rozeznat červené body - jejich oči. Já už jsem toho ale víc nerozeznala. Obraz přede mnou se rozmazal a já místo toho viděla celou situaci z ptačí perspektivy. Viděla jsem, jak se rozdělují na tři skupiny. Jedna, ta největší mířila přímo k nám, ty dvě malé nás obklíčili z obou stran.
   Pak jsem se vrátila zase zpátky do reálného vidění. Klečela jsem na zemi a přede mnou se skláněl Tren s Razielem. "Co se stalo?" ptali se oba. "Oni se rozdělili, na tři skupiny a obklíčili nás tady a tady" vysvětlila jsem jim svoje vidění a rychle ho načmárala na hlíny. Tren mě vytáhl na nohy a vedl k Dantem. I jemu jsem řekla to samé. Chvíli na mě zíral, než se vzpamatoval a začal vydávat patřičné rozkazy.
   Vrátili jsme se zase zpátky na své místo. "Vy vidíte budoucnost" řekl zaraženě Raziel. "Asi ano, ale nikdy se mi to nestalo ve dne. Zatím to bylo vždycky v noci, jako sen" odpověděla jsem tiše. Byla jsem dost otřesená. "Zvládneš to?" zeptal se mě Tren starostlivě a Razielovi vykulené oči se vyvalili ještě víc. Jen ať se diví, stejně nás po bitvě Sam odhalí, tak co. Přikývla jsem a usmála se.
   Shinigami už byli na dohled on nás. Ten úplně vpředu šel s rukama nataženýma před sebe. Tázavě jsem pozvedla obočí. "Chceme si nejdřív promluvit" zasyčel. Mezi mě a Trena se postavil Dante. Shinigami si ho ale nevšímal, zabodl svůj pohled do Trena. "To už je podruhé, co jsi připraven na náš útok, míšenče" řekl. Tren jen pokrčil rameny. "Někdo tu má asi velmi dobré schopnosti. "Nejspíš" prohodil Dante.
   "Obklopujete se zajímavými přáteli" usmál se na něho. I když úsměvem se to zrovna nazvat nedalo. "Anděl, ona je napůl člověk, pak tenhle zvláštní míšenec. Je jich víc" odříkával a přitom se postupně díval na Raziela, mě, Trena, jeho sourozence.
"Co jste zač. Shikumi. Ale ne typické" přemýšlel. "Jsme abgreadovaní" odpověděl Nik. Několik účastníků se zasmálo.
   Já jsem se ale zarazila, co říkal o mě. Napůl člověk? Takže co jsem z té druhé půlky? "Co chcete?" zeptal se Dante a obrátil tak mojí pozornost zpět ke scéně přede mnou. "Abyste se vzdali" odpověděl vážně. Všichni jsme zvedli jedno obočí. "Máme obrovská vojska, početnější, než je tahle skupinka. Nemáte šanci. Ani ta vaše vyvolená vám nepomůže. Kde jí vůbec máte?" ptal se.
   On
mě nezná?? Trenovi po tváři přelétl škodolibý úsměv. Nikdo mu ale neodpověděl. "Takže nabízím vám naposledy. Vzdejte se! Někteří z vás by se možná mohli připojit k nám" řekl a pohledem opět zabloudil k Trenovi. "Myslím, že odmítneme" řekl zdvořile Dante "V tom případě jste si nad sebou podepsali ortel" zasyčel a všichni se začali přibližovat k nám.
   Dolehl k nám zvuk boje, vycházel z lesa, z obou stran. Takže se opravdu rozdělili. Shinigami vykulil oči. "Ano, víme o obou těch skupinách" usmál se Dante "Možná byste se měli vzdát vy" navrhl. Shinigami zlostně zasyčel a zaútočil. Spolu s ním i všichni ostatní.

růže msty