,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Leden 2011

Existují jen dvě možnosti, buď to skončí láskou nebo nenávistí!

31. ledna 2011 v 7:30 | Yui-chan |  Růže msty
Tak jo, za tenhle díl mě asi zabijete, ale věřte, že ani já se za něj nemám ráda a to už je co říct! No doufám, že když přežiju, tak napíšu pokračování co nejdřív. Jinak krásné počtení vám přát nebudu, tohle se krásně číst nedá. Ale komentář tu nechte:

Já naopak o krok ustoupila. "Tady nemáš co dělat" řekla jsem rozhodným hlasem. "Otoč se a odejdi." Jen se blbě usmál. "Ale no tak, An. Přeci bys mě nevyhodila" oslovil mě zkráceninou mého jména, kterou jsme používali při výcviku. Bylo jednodušší křičet něco krátkého, než celé jméno. Koukám, že už mi to zůstane.
   "Jestli nepůjdeš sám, budu ti muset pomoct" vyhrožovala jsem a nastavila ruce před sebe ve znamení, že to myslím vážně. "Tak aspoň jednu malou pusinku" zaškemral a přišel až ke mně. Popadl mě do náruče a snažil se mě políbit. Jednu jsem mu vrazila a vší silou se mu snažila vykroutit.
   To ho rozzuřilo. Udeřil mě pěstí do obličeje tak silně, že jsem na chvíli ztratila vědomí. Když jsem se probudila, byla celá místnost zajištěná proti ostatním. Z venku nic neuslyší, a ani nepoznají žádnou magii. Zároveň mi došlo, že mi uzamkl moje síly. Schránka nebyla nijak pevná, ale dostat jsem se do ní nedokázala.
   Trochu mě to vyděsilo. "Vidím, že už jsi zjistila, v jak bezvýchodné jsi situaci" ozval se za mnou Paul. Otočila jsem se čelem k němu. "Takže doufám, že mi to usnadníš. Nakonec dostanu to, co chci, je jen na tobě, jestli to bude dobrovolně nebo ne" oznámil mi. "Opovaž se se mě jenom dotknout! S tebou bych dobrovolně nešla, i kdybys byl poslední chlap na planetě" procedila jsem skrz zuby a vysloužila si tím další ránu.
   Tiše jsem zanaříkala. Rozhodně jsem mu nechtěla udělat tu radost a nahlas mu tu fňukat. "Dobře, řekla jsi si o to sama" usmál se a popadl mě za vlasy. Vyjekla jsem. Dotáhl mě až k pultu, který tu byl na odkládání oblečení a hygienických potřeb. Všechno z něho shodil na zem a položil mě na něj na břicho. Snažila jsem se ho nakopnout, když mi sundával spodní prádlo, ale marně. Nekřičela jsem, nemělo to cenu. Stejně mě z venku nikdo neuslyší.
   Držela jsem nohy těsně u sebe, rozhodně jsem mu to nechtěla usnadnit. Hrubě mi rozkopl nohy od sebe, až jsem si myslela, že mi snad zpřetrhal třísla. Když jsem ho nemohla kopnout, snažila jsem se ho aspoň mlátit rukama. Chytil je obě a bolestivě mi je zkroutil nad hlavou. Vrchol všeho byl, když mi je vzal jen jednou rukou a tou druhou mi mačkal prsa. Neměla jsem sílu se mu bránit.
   Rozhodně jsem nemohla počítat s tím, že by se ke mně choval nějak ohleduplně. Mohla jsem se jen modlit, aby to bylo rychlé. Nedělal si starosti s nějakou přípravou. Prostě ho do mě vrazil a nevšímal si mých protestů. Ležel na mě plnou vahou, znemožňoval mi tak přístup k dostatku kyslíku a díky tomu mi hrozně rychle ubývaly síly. Vzmohla jsem se jen na velmi slabý odpor. On z toho měl nejspíš radost.
   Poprvé to bylo docela rychlé, ale jemu to nestačilo. Chtěl si svoje vítězství vychutnat co nejvíc. Ani se neobtěžoval ho vyndat a chvíli počkat, prostě pokračoval dál. "An, neříkej, že se ti to nelíbí" šeptal mi do ucha samé hovadiny. "Tss" odfrkla jsem si. Jak bych si to mohla užít? Bylo mi z toho na zvracení.
   Díky jeho neustálým a monotónním pohybům dopředu a dozadu jsem měla přes celé břicho modřinu, jak jsem narážela na hranu odkládacího pultu. On už se dvakrát udělal a teď, po krátké pauze šel na třetí kolo. Už jsem neměla žádnou sílu se bránit. Unavovalo mě i jen bezmocné ležení.
   Paul poznal, že moje síly ochably. Pustil mi ruce, a když viděl, že nejsem schopná je zvednout, rozesmál se. Bylo mi teď ještě hůř. Jak víc by mi ještě mohl ublížit? Zvedl mě z pultu. Rozeběhl se proti protější stěně se sprchami a narazil mě o dlaždičky. Vyjekla jsem bolestní, když jsem zády narazila na kohoutek. Jemu snad vážně přeskočilo. Únavou a bolestní jsem se pomalu dostávala do stavu bezvědomí. I když ne tak úplně. Cítila jsem všechno, co se mnou Paul prováděl, ale zároveň nemohla dělat nic proti tomu.
   Ležela jsem teď na mokrých dlaždicích, tváří vzhůru. Mohla jsem si tak plně vychutnat Paulův vítězný výraz. Líbal a hladil mě na prsou, ale když nedostal žádnou odpověď, pořádně mě kousl. To už jsem se neudržela a po tváři mi začaly stékat slzy. "Ale, ty pláčeš? Nechápu proč. Dal jsem ti na výběr" řekl, když po třetí vyvrcholil.
   Asi jen díky tomu, že už byl vyčerpaný mě tam nechal ležet. V klidu se osprchoval a oblékl. Pak přiklekl ke mně. "Jestli někomu jen cekneš, napíšu tomu tvému amantovi, že tady ze sebe děláš prvotřídní děvku. Uvěří mi, jak jinak bych věděl, že máš pod pravým prsem mateřské znamínko? Ostatní kluci mi to rádi potvrdí, jedou po tobě všichni. Já budu hrdina. Cekni, a dozví se se všemi detaily, jak tu spolu každou noc šukáme! Rozumíš?" zeptal se hlasem, ze kterého mi běhal mráz po zádech.
   Přemýšlela jsem o tom, jestli by vážně napsal Trenovi. On si moje mlčení vyložil jinak. "No tak, rozumíš?" zařval a tiskl mi prsty kolem krku. Velmi rychle mi docházel kyslík. Už přiškrcená jsem našla dostatek síly mu přikývnout. Pustil mě a s veselým pohvizdováním odešel. "Nezapomeň" zavolal za mnou a třískl dveřmi.
   Bylo mi špatně, opravdu moc špatně. Musela jsem chvíli ležet, než jsem byla schopná se trochu nadzvednout. Po čtyřech jsem dolezla pod sprchu a pustila na sebe vodu. Drhla jsem se, ale stále jsem všude na sobě cítila jeho ruce, jeho jazyk. Z té představy se mi zvedl žaludek a pořádně jsem se vyzvracela.
   Drhla jsem se dlouho, ale té představy jsem se nezbavila. Vypnula jsem vodu a jen s obtížemi se oblékla. Měla jsem tělo samou modřinu, spodek jsem měla tak bolavý, že i chůze mi dělala problém. Vypadla jsem z koupelny a mířila přímo do svého pokoje.
   Naštěstí byl prázdný. Švihla jsem sebou na postel a rozbrečela se. Proč se to muselo stát? Proč zrovna mě? Bolest celého těla, fyzické a hlavně psychické vypětí mě tak unavilo, že jsem nakonec usnula. Rozhodně to ale nebylo vysvobození.
  

*****
(Marion)
Čekala jsem na placu za základnou a čekala, až An přijde. Bylo mi trochu divné, že tu ještě není, obvykle chodila včas. Když zpoždění bylo už půl hodiny, šla jsem jí naproti. Nikde cestou jsem jí nepotkala. Napadlo mě, že by mohla být u sebe na pokoji.
   Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo mi neodpověděl. Opatrně jsem je otevřela. Viděla jsem někoho ležet na posteli. Byla to An. Potichu jsem k ní přešla a zatřásla s ní. Prudce sebou škubla, ale jinak nebyla schopná se zvednout. Všimla jsem si, že má celý obličej nateklý a samou modřinu. Tomu jsem nevěnovala přílišnou pozornost.
   Měla vysokou horečku. Řekla bych, že ani moc nevnímala. Z pokoje jsem vyběhla přímo raketovou rychlostí a běžela na ošetřovnu. Tak jsem jim všechno popsala a i s nimi běžela zase zpátky.
   Seděla jsem na chodbě a čekala, co se bude dít. Lékař u ní byl už asi půl hodiny. Vůbec jsem si nedokázala představit, co s ní je. Vyšel doktor. "Tak, co to je?" zeptala jsem se. "Nervová horečka, asi toho na ní bylo v posledních dnech moc. Srazili jsme jí dolů prášky. Teď byste jí neměli v ničem odporovat, jenom jí přitížíte. Dávejte jí studené obklady a tady ty prášky. Zítra se na ní přijdu znovu podívat" řekl doktor a odešel.
  

Vešla jsem do pokoje. Zase spala. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila jí po vlasech. Nedokázala jsem si představit, co u ní mohlo vyprovokovat nervové zhroucení. Ještě dopoledne na běžkách vypadala naprosto v pořádku.
   Slyšela jsem, že něco šeptá. Nejdřív jsem myslela, že je vzhůru, ale ona pořád spala. Bylo to jenom moje zdání. Sklonila jsem se k ní blíž. Znělo to jako "Trene". Přemýšlela jsem, čí je to jméno. No jistě! Křestní jméno jejího meertalena. Jestli ta horečka do zítra neklesne, napíšu mu. I když sem nesmí, myslím si, že jeho přítomnost by jí prospěla.
   Druhý den dopoledne za mnou přišel opět lékař. "Ta dívka, jmenuje se myslím Fren, se o ní pěkně a poctivě stará. I tak ale horečka nechce klesnout. Jestli to takhle půjde dál, budeme si jí muset vzít do nemocnice. Nevím, jak dlouho dokáže její tělo bojovat s tímhle nervovým vypětím. Je velmi drobná a bojím se, že asi moc dlouho ne".
   Zavřela jsem oči a promnula si spánky. Hned potom jsem si sedla ke psacímu stolu a napsala dopis, ve kterém jsem žádala Anthonyho, aby sem neprodleně a co nejrychleji přijel. Nenapsala jsem proč, ale jemu to asi dojde. Dopis jsem odeslala. Jestli teď žije v Chamonu, dojede sem za 6 dní. Když sebou mrskne, bude tu za 4 dny. Do té doby snad An vydrží.

růže msty

Zimní radovánky

29. ledna 2011 v 21:24 | Yui-chan |  Růže msty
Abych vás moc nenapínala, jak to bude porkačovat, nesu dalí pokračování. Nenechte se zmýlit poměrně neškodným a mírumilovným názvem. Je to jen klid před bouří, myslím, že s koncem nebudete až tak úplně spokojeni. I přesto doufám, že si čtení užijete a necháte mi komentář:

"Znovu, ještě a ještě jeden" popoháněla nás Marion, když jsme dělali kliky. Byla jsem celá upocená. Jestli to oblečení od sebe někdy odlepím, bude to zázrak. A to mě ještě čekal jeden trénink. Asi umřu. Na vyčerpání.
   Měla jsem 20 minut na krátkou sprchu. To jediné na tom bylo pozitivní. Měla jsem krátkou sprchu několikrát za den a úplně sama. Konečně. I když jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je mi to za tu námahu stojí.
   Rychle jsem šla na místo mého soukromého tréninku. Už několik dní mě Marion učila ovládat přírodní živly. Tuhle schopnost jsem prý měla po matce. Docela mi to šlo, i když to stále nebylo dokonalé. Marion se bála, že když mě něco takového naučí, polevím ve své snaze. To se ve mně ale spletla. Byla jsem horlivá žákyně. Snažila jsem se všechno umět co nejlépe a pak ještě lépe. Ostatní udrželi kouzlo 3 minuty, já 4. To mi ale nestačilo. Trénovala jsem, dokud to nebylo 5 minut a víc.
   Marion s tím byla náramně spokojená. Aby taky ne. Vážně jsem se hrozně snažila. Když jsem si jednou za čas udělala volno a napsala Trenovi o svých úspěších i od něj mi přišla velmi pochvalná odpověď. To mě motivovalo a dodávalo mi chuť pracovat na sobě ještě tvrději. Stále to totiž mělo dost mezer, ale soustavně jsem pracovala na jejich odstranění.
   Vlastně jsem měla ráno trénink kouzel spolu s ostatními, odpoledne společnou fyzičku, den ode dne těžší a náročnější a navečer ještě další tréninka. Občas jsem měla problém vůbec dolézt do pokoje. Veškerý volný čas jsem prospala nebo proležela.
   Aby toho všeho nebylo málo, neustále mě obletoval Paul. Bylo mi to dost nepříjemné. Několikrát jsem mu naznačila, že se mi to nelíbí. Vždy na chvíli přestal, ale za několik dní to bylo stejné, nebo ještě horší. Vážně už jsem nevěděla, co s ním mám dělat. Fren i Vera mi radily, abych ho prostě ignorovala. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Zvlášť, když ho máte pořád za zadkem. Navíc mě začal štvát, i když mě osobně nic nedělal. Prostě jsem si na něj vytvořila naprostou alergii. Cokoliv řekl, mě vždycky naštvalo. A ještě víc mě štvalo, že se se mnou kvůli tomu přestala bavit Ivein. Ne že by mi její přátelství nějak chybělo, ale vadil mi fakt, že se mnou nemluví kvůli Paulovi. Jako kdybych já mohla za to, že mě neustále obletuje. Kolikrát už jsem měla vymyšlený plán, jak se ho nenápadně zbavit.
   Dva dny v kuse sněžilo. Znemožnilo nám to dělat fyzické tréninky venku, přes hustě padající sněhové vločky totiž nebylo nic vidět. Měli jsme z toho samozřejmě radost, ale Patrik nám pak oznámil, že až přestane sněžit, všem nám pořídí běžky a budeme běhat. Sakra. Na běžkách jsem neuměla. Vlastně jsem ani nikdy neměla v plánu se to naučit. Tady mi asi nic jiného nezbude. Co se do dělat?
   Ráno na snídani se všichni bavili o tom, jak se těší ven na sníh. Otočila jsem se k Fren. "Umíš běhat na běžkách?" "No trochu" přikývla. "Já vůbec" zamračila jsem se. "To se naučíš" poplácala mě po rameni. "Nic jiného mi nezbude" přikývla jsem a ona se zasmála.
   "Dojdu si pro pití" oznámila jsem. "Já ti tam dojdu" řekl Paul ještě dřív, než jsem se stačila zvednout, popadl mojí skleničku a běžel ke konvici s čajem. S povzdechem jsem si položila hlavu do dlaní. Co jsem komu udělala, že musím tohle zažívat. "Děkuju" kývla jsem hlavou, když se vrátil.

*****
"Ti, co na běžkách ještě nikdy nestáli utvoří skupinu u Patrika, ti pokročilejší u mě a zbytek pojede s Verou" rozdala Marion instrukce. I s běžkami jsem se postavila k Patrikovi. Usmál se na mě. "Takže budu mít tu čest naučit tě na běžkách?" zeptal se. S úsměvem jsem přikývla. Patrik byl moc milý. Měl v nedaleké vesnici snoubenku, takže se o nic nepokoušel a jen nezávazně a z přátelství si se mnou povídal. "Těšíš se aspoň?" popíchal jsem ho. "No samozřejmě" přikývl. "No, tak to je dobře. Kdyby ne, bylo by to horší" "Kdo by se na tebe netěšil" smál se.
   Všimla jsem si Paula, který stále ještě stál někde mezi, jak si mě a Patrika přeměřuje zlostným pohled. Schválně jsem Patrikovi položila ruku na rameno a ptala se ho, jak daleko a kam pojedeme a se smíchem ho varovala, že jsem strašný poleno a že se mnou bude muset mít trpělivost. I Patrik se smál a ujišťoval mě, ať nemám, strach, že na mě počká, a že když spadnu, tak mě zvedne a oklepe.
   To už Paula naprosto dopálilo a s pohledem, za který by se nemusel stydět žádný nájemný vrah, se vydal do stejné skupiny, ve které jsem byla i já. Přemýšlela jsem, jestli vážně neumí na běžkách, nebo jestli to dělá naschvál. Když jsem viděla, jaký má problém nasadit si běžky, pochopila jsem, že to asi vážně neumí. Mě to dělalo stejný problém.
   Vyrazili jsme jako poslední. Patrik na nás nepospíchal a vysvětloval nám, jak máme běhat. Snažila jsem se držet s předním hloučkem, protože Paul byl v zadu. To mě docela nutilo naučit se to pořádně. Když se rychle zlepším, přeřadí mě do skupiny k Marion.
   Na konci dne jsme měli naběháno asi 30 km. K mé velké radosti mě opravdu přeřadili k Marion. Mohla jsem běhat s Fren. Hned jsem se na zítřek těšila mnohem víc. To že napadl sníh, mělo i další efekt. Musela jsem se na svých soukromých hodinách naučit s ním manipulovat. Člověk by si řekl, že je to jednoduché. Je to vlastně voda. No jo, jenže sníh má úplně jiné vlastnosti. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Ale postupně jsem si zvykla.
   Druhý den jsme zase vyjeli na běžky. Měli jsme v plánu podobně náročnou trasu jako včera. Jela jsem vedle Fren a snažila se s nimi udržet krok. Nedělalo mi to zase takový problém, jak jsem čekala. Zpět do tábora jsme dorazili chvíli po první skupině. Patrik s tou poslední skupinou byl ještě někde na cestě.
   Měla jsem tentokrát víc času, než mi měl začít můj trénink. S cestou do sprchy jsem tedy nepospíchala. Nabídla jsem Fren, aby se šla sprchovat se mnou, aby se nemusela mačkat s ostatními. Řekla, že si to rozmyslí a možná přijde.
   Ve sprše jsem se tedy nezamkla, aby se Fren mohla dostat v pohodě dovnitř. Když jsem slyšela, jak se dveře otevírají a následně zamykají, nevěnovala jsem tomu velkou pozornost a pokračovala ve svlékání. "Nemusíš se svlékat, to zvládnu sám" ozval se mužský hlas. Otočila jsem se a zaraženě zírala na Paula. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu nestydatě zírá na moje tělo, oblečené jen do spodního prádla. Rychle jsem vzala osušku a hodila ji před sebe.
   "Co tady děláš?" zeptala jsem se naštvaně. "Na hádej, co asi?" odpověděl na otázku otázkou a o krok přistoupil.


růže msty

Krátké setkání, dlouhé odloučení

28. ledna 2011 v 15:28 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, jsem tu s dalším dílek, přesně, jak jsem slibovala. Tenhle už jsem dokonce i ukončila ;). No doufám, že pokračoání bude co nejdřív, ale zaím si přečtěte tenhle a nechte mi tu komentík:

Zaostřila jsem a srdce mi poskočilo radostí. Byl to on! Ještě si mě nevšiml a to stál jen pár lidí ode mě. No, já bych si ho taky nevšimla, kdyby nepromluvil. Bavil se s nějakým mužem a pak si s ním prohodil místo, pak ještě s jedním, až nás od sebe dělil jen jeden. Prohlížela jsem si ho. V tom hábitu mu to tak strašně moc slušelo. Jemu slušelo úplně všechno.
   Natáhla jsem ruku, zezadu kolem toho muže a zatahala ho za rukáv. Pomalu zvedl hlavu a jeho modré oči se zabodly přímo do mě. Nedokážu popsat, co se mu asi honilo hlavou, ale otevřel ústa v něm úžasu, zíral na mě, jako kdybych byla přelud a vypadal, že asi dostane infarkt. Nejspíš zapomněl i dýchat.
   Usmívala jsem se na něj. Když se konečně nadechl, aby něco řekl, začala hrát hudba. Zahleděl se do not, ale oči mu každou chvíli lítaly ke mně, jakoby se bál, že mu zmizím, když se na mě nebude dívat dostatečně dlouho.
   Během mše si vyměnil místo s tím mužem a díky tomu jsme teď stáli vedle sebe. Vzala jsem noty jen do jedné ruky a nenápadně k němu napřáhla ruku. Stiskl mi ji a obdařil mě jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů.
   Teď mi bylo jedno, že musím zpívat nějakou mši v ošklivém hábitu. Byl tu se mnou. Stál vedle mě a držel mě za ruku, tak, aby to neviděl nikdo jiný. Zpívala jsem nahlas, ale jen tak, abych slyšela jeho nádherný tenorový hlas. Nikdy mi neřekl, že umí tak nádherně zpívat. Občas mi až naskakovala husí kůže. Mše mi teď přišla, jako ta nejkrásnější hudba na světě.
   Fren si všimla, že se vedle mě nějak záhadně rychle vystřídalo mužské osazenstvo, takže se taky ohlédla. Když viděla, kdo to je, široce se usmála, kývla na pozdrav a jinak dělala, že nás vůbec nezná. Je to skvělá kamarádka.

*****
Celá vše i s oslavou trvala přes 3 hodiny. Potom si nás zavolala Marion. Jak neochotně jsem pustila Trenovu ruku. "Budu čekat venku" zašeptal mi do ucha a odešel spolu s ostatními. Já šla k mojí skupině a v duchu se modlila, aby nám dala ještě rozchod. "Jsem na vás pyšná, zpívali jste opravdu dobře. Ještě nikdy jsem neměla takhle nadanou skupinu na zpěv. Za odměnu si můžete udělat do konce dne osobní volno, odjíždět budeme až zítra ráno. V 11 budete všichni na ubytovně" udělala mi Marion radost.
   Vyběhla jsem z kostela ještě dřív, než ostatním došla ta radostná novina. Hned přede dveřmi jsem se rozhlédla. Seděl na Dafiné, a když mě viděl, pokynul mi, abych šla k němu. Rozběhla jsem se a ladně vyskočila do sedla. Tren hned Dafiné pobídl a rozjel se někam do města.
   Zastavil před jednou skromně vypadající budovou. Dafiné nechal odvést do stájí, mě vzal za ruku a vyběhl se mnou schody do druhého patra. Až u něj v pokoji jsme se zastavili. "Konečně je ta pravá chvíle udělat tohle" řekl a dlouze a vášnivě mě políbil. Pevně jsem ho objala a odmítala ho pustit.
   "Co jsi tam dělal?" zeptala jsem se, když se mi se smíchem vykroutil a posadil se do postel. Hned jsem si sedla vedle něj. "Nestihl jsem tu první oslavu a každý by měl být alespoň na jedné. Jel jsem tedy na tuhle. Ale co tu děláš ty?" "Marion, naše učitelka, za nás slíbila účast. Museli jsme" zašklebila jsem se. "Proč jsi mi to nenapsala?" zajímal se. "Chtěla jsem si tu potupu, v podobě mého zpěvu nechat pro sebe" usmála jsem se. I on se smál.
   Celé odpoledne jsme si povídali. Nejdřív mi on vyprávěl, co dělá celá jeho rodina včetně jeho. Pak byla řada na mě. Zajímal se úplně o všechno. Pořád se mě ptal, jestli mě moc neunavuje. Mělo mi být jasné, že si těch kruhů pod očima musel všimnout. "Dávají vám dost zabrat, co?" konstatoval. Jen jsem přikývla.
   Stěžovala jsem si mu, že mě bolí záda tak, že nemůžu spát. Jako masér hned věděl, o jaké svaly se jedná a nabídl mi, že to spraví menší masáží. Samozřejmě jsem přijala. Opravdu netrvalo dlouho a bolest postupně zmizela. Měl zlaté ruce. "Konečně se budu moct bezbolestně vyspat" usmála jsem se.
   Tren mi uvařil čaj, hladil mě ve vlasech. Byla jsem opět v sedmém nebi. "Nechápu, jak jsem mohla bez tebe vydržet 14 dní" zakroutila jsem hlavou a políbila ho. "To já taky ne" usmál se a polibek mi oplatil. "V kolik musíš být zpátky?" zeptal se. "V 11" "Hm." Pak bylo chvíli ticho. "To je úžasný. Ticho" rozplývala jsem se. Vzhledem k tomu, že Ivein s Verou a Paulem byly extrémně ukecané, přišlo mi to tak nádherné. Jsem se tiše zasmál. Nikdy nemluvil moc nahlas, ale až teď jsem si to uvědomila. Byla jsem to vždycky já, kdo mluvil.
   "Já to mám doma přesně naopak. Moc velké ticho" promluvil schválně hlasitěji, než obvykle. "Když už jsme u toho mluvení, proč jsi mi nikdy neřekl, že tak krásně zpíváš?" zeptala jsem se. "Když myslíš" pokrčil rameny. "Opravdu nádherně. Takový mužný tón" zasnila jsem se. "Kdyby byl ženský, asi by to bylo docela špatné, nemyslíš?" zasmál se. On si vždycky ze všeho dělal srandu.
   "Nemáš tu někde řetězy?" napadlo mě. "Proč?" podivil se. "Abych se tu mohla na protest přivázat, že nikam nechci a zůstanu tady" vysvětlila jsem mu. Od srdce se zasmál. Bylo tak krásné vidět jeho usměvavou tvář. "Bohužel nemám, ale myslím, že by tě před Marion stejně nezachránily" zakroutil hlavou. Zklamaně jsem si povzdechla.
   "Tobě se líbí viď?" zeptal se najednou. Zvedla jsem hlavu a všimla si jeho pohledu, zabodnutého do prstýnku na mojí ruce. "Ano" přikývla jsem. "Miluji tě" zašeptal mi najednou přímo do ucha. Ani jsem si nevšimla, kdy přesně se posadil tak blízko mě. Nevyznala jsem se v jeho náladách. Ještě před chvilkou se smál. Teď byl jeho pohled něžný a spíš smutný.
   "Vždyť já tebe taky" usmála jsem se a zády se o něj opřela. Pevně mě objal a tvář mi přitiskl do vlasů. "Ty jsi moje malá krásná čarodějka" zašeptal a políbil mě na krk. "Abych byla zase hezká, potřebovala bych alespoň týdenní spánek" zasmála jsem se. "Ano, v tom s tebou souhlasím" přikývl a prsty mi přejel po kruzích pod očima. "Takže tím chceš říct, že teď nejsem hezká?" otočila jsem hlavu.
   Chvíli přemýšlel, než mu došlo, že se nachytal na moje slova. "Samozřejmě, že nejsi hezká. Jsi nádherná" doplnil to s úsměvem. Tohle pošťuchování mi bude chybět. "Trene" zašeptala jsem. "Je hezké zase slyšet tohle jméno" usmál se. "Všichni ti říkají Anthony, viď? Ještě že mě máš" zasmála jsem se v předstírané pýše. "Ještě že tě mám" přikývl.
   "Na výcviku tě všichni, tedy ti starší znají jako mladého Anthonyho" uvažovala jsem. "Ano, takhle mě rozlišují od otce" přikývl. "Ale tvůj táta se jmenuje Raziel" zarazila jsem se. Proč mě to nikdy předtím nenapadlo? "Dřív se jmenoval Anthony, ale pak mu to jméno přišlo příliš lidské a nechal se přejmenovat na Raziela. Mě ho nechal" vysvětlil mi. "To je bláznivý" zavrtěla jsem hlavou. "On měl vždycky sebe a svojí čest na prvním místě, pak byla máma, pak Nik a pak teprve dlouho, dlouho já. Nevýhoda druhorozených synů" pokrčil rameny. Už se s tím smířil. Mě by to tedy štvalo, kdyby můj táta dával najevo, že mě kvůli věku má méně rád.
   "Nechme toho" ukončil to. Souhlasně jsem přikývla. Chvilku jsme jen tak seděli. Držela jsem jeho dlaň a prsty mu přejížděla po jejích čarách. "Budeme muset vyrazit" zašeptal. "My?" zamrkala jsem překvapeně. "Myslíš, že tě takhle pozdě nechám jet samotnou?" zeptal se, jako by to byla jasná věc. "Dobře" vzdala jsem to. Nemělo smysl se s ním hádat a navíc jsem ho chtěla mít co nejdéle u sebe.
   Šli jsme do stájí. Tren mi nastavil ruce, abych mi pomohl dostat se do sedla. "Děkuji" usmála jsem se. "Prosím, krásná slečno" odpověděl a vyskočil za mě. "Mám řídit?" zeptala jsem se, ale zároveň už jsem měla v ruce otěže a pobízela Dafiné k pohybu. "Budeš mě muset vést. Vůbec totiž nevím, kudy jsme sem přišli" "A to jsi chtěla jít sama" zakroutil Tren nevěřícně hlavou a trochu poupravil směr.
   Bylo půl 11, když jsme dorazili před mojí dnešní ubytovnu. Seskočil a sundal mě ze sedla. Hned co mě postavil na zem, mě jednou vášnivě políbil. "Měla bys radši jít" zašeptal. Přikývla jsem. Nikdy nebylo dobré přijít na minutu přesně v určený čas. Nerada jsem od něj odcházela. Znamenalo to, že se zase nějakou dobu neuvidíme. Slyšela jsem vzdalující se dusot koňských kopyt. Neotočila jsem se. Bylo by to pro mě mnohem horší.
   "Není moudré se s ním takhle ukazovat na veřejnosti" ozvala se Marion. Trochu jsem se jí lekla. "Proč by ne?" pokrčila jsem rameny. "Je to tvůj meertalen" poukázala na všem známý fakt. "A já jsem jeho Druhá část" informovala jsem ji s klidem. Vyvalila oči v němém úžasu. "Přesto to není
moudré. Ne v postavení, v jakém se nacházíš" "Nechápu" zavrtěla jsem hlavou. Marion se pousmála. "Pojď dovnitř. Nechci ti to vysvětlovat tady".
   Odvedla mě do svého pokoje a nabídla mi místo k sezení. Vždycky se ke mně chovala lépe, než k ostatním. "Musíš pochopit, že ty jsi teď pro druhou stranu barikády nebezpečí číslo jedna. Myslím si, že už všichni Shinigami vědí, že jsi právě na výcviku. A že brzy bys měla být silná. Budou hledat nějakou slabinu, která by tě oslabila" řekla. "Nevědí, že jsem to já" namítla jsem. "Teď to nevědí. I když mi to přijde divné, dokonce ani nevědí, že jsi žena. Ale to není důležité. Dříve nebo později se to dozví. A nemusí to být jenom Shinigami, kdo ti bude chtít ublížit" pokračovala.
   "Dobře, ale co to má společného s Trenem?" Marion si povzdechla. "Copak to nechápeš? Právě Anthony je tvým slabým místem" řekla naléhavě. Zamrazilo mě. Nikdy mě nenapadlo, že bych tím, co jsem, ohrožovala Trena.
   "Já vím, že láska, a ještě navíc opětovaná, je krásná věc. Zvlášť, když jde o Anthonyho. Je to moc hodný a šikovný kluk. Ale měla by sis dávat pozor" usmála se. Přikývla jsem, hlavu plnou těch nejčernějších myšlenek. "Rozhodla jsem se, že budeš mít individuální výcvik. Potřebuješ se toho naučit mnohem víc, než bychom stihli s ostatními. Začneme hned, jak se vrátíme do Grinstonvillu. Jestli s tím tedy budeš souhlasit" navrhla mi. "Jistě"přikývla jsem. Proto jsem sem jela. Abych se naučila všechno, co budu potřebovat.
   "Dobře. Můžeš jít. A nikomu o tom neříkej" "Dobře" řekla jsem a odešla. Tak to bych měla. Začně ještě větší teror, a navíc k tomu, jako třešnička na dort, budu mít permanentní strach, aby se kvůli mně něco nestalo Trenovi.


  
růže msty

Mučení zpěvem

26. ledna 2011 v 20:56 | Yui-chan |  Růže msty
Ok, ok, vím, že už zase pospíchám. Ale musím využít příležitosti, že mám čas, chuť a hlavně nápad o čem psát. K tomuhle jsem se dostávala dost dlouho, takže to mám promyšlené, díly tedy budou asi rychleji za sebou. Doufám, že vám to nebude vadit, s komentováním samozřejmě počkám. Ale nebudu přeci odhánět spisovatelskou múzu, když se tak ochotně nabídla a líbá mě jak o život, takže píšu a píšu a píšu....
   Tenhle dílek je dost blbě useknutý, přiznávám, ale je to z toho důvodu, že počítám velmi brzy s pokračováním (rozhodně to není proto, abych vás naštvala, to bych s nikdy nedovolila ;)). No uvidíte sami. Krásné počtení a necte koment:

Trénovali jsme tu píseň každý den, aspoň hodinku večer. Čím víc jsme ji uměli, tím víc jsem na ní byla alergická. Nelíbila se mi. No dobře, byla pěkná, ale rozhodně mě nelákal fakt, ji zpívat.
   Přišel dopis od Trena. sice jsem měla trochu problémy ho přelouskat, ale i tak jsem z něj měla hroznou radost. Asi to na mě bylo vidět, protože se mě hned několik lidí ptalo, proč mám tak dobrou náladu. Fren jediná tušila, co by to asi mohlo být a jí jediné jsem to taky potvrdila. Po večerním tréninku písně mi pomohla napsat dopis v jejich jazyce. Nechtěla jsem to pořád psát v angličtině. Samozřejmě o tom zpěvu jsem radši nenapsala ani slovo, nemusí vědět, jaká mě čeká potupa.
   Začínalo mě to tu čím dál tím víc štvát. Když už jsem si zvykla na kruté tréninky, přišlo to zpívání. Když už jsem si začala zvykat na to zpívání, nemohla jsem si zvyknout, že mě pořád a neustále obletoval Paul. Nevím proč, ale snažil se být úplně všude, kde jsem byla já. No dobře, vím proč, ale nějak jsem si to nechtěla připustit.
   Ivein na mě žárlila, protože jí nikdo neobletoval a ona si na to dělala výhradní právo. Bohužel marně. Snažila jsem se Paula nasměrovat, aby se zajímal o Ivein, ale on prostě ne a ne přestat běhat za mnou. Dost mě to štvalo. Řekla jsem o tom Fren a od té doby jsme chodily vždycky spolu. Byla jsem jí za to vděčná. Bála jsem se jít sama, bůhví co by ho napadlo.

*****
"Tak to dáme ještě jednou celé" řekla Marion po týdnu příprav. Přejeli jsme to tedy celé znovu. Asi byla spokojená, protože nás propustila, nezapomněla ovšem dodat, že pozítří jedeme. Paráda. Už pozítří. Otráveně jsem se svalila na postel a otevřela nový dopis od Trena.
   V obálce byl kromě dopisu i malý předmět. Vyklepala jsem si ho do ruky. Byl to prstýnek, který mu vrátila Mona. V minulém dopise jsem se ho na něj ptala. Ani nevím proč, ale hrozně mě to zajímalo a bylo by mi líto, kdyby ho vyhodil. Přeci jenom, byl nádherný. A on mi ho poslal. Četla jsem dopis a hledala něco, co mi chtěl o tom prstýnku říct.
   Až na konci byla zmínka, že ho měl u sebe a že mi ho posílá. Fren se potutelně usmívala. "Co je?" nechápala jsem. "Vidím, že tě má opravdu rád" okomentovala to. Nechápavě jsem zvedla obočí. Jak to myslela? Tenhle prstýnek byl jenom dárek. "Já vím" přikývla. "Ale u nás ti nikdo nedá prstýnek jen tak, i když je to jen dárek" usmála se a prstýnek si pořádně prohlédla. Pak mi ho vrátila. Zamyšleně jsem si ho nasadila na prst.
   Ty dva dny zbývající do odjezdu jsme zase makali. Myslela jsem, že nás budou trochu šetřit, když půjdeme mezi lidi, abychom nevypadali tak strašně uvaneně. Ale opak byl pravdou. Možná chtěli, abychom vypadali co nejvíc znaveně, aby pak lidi neřekli, že se tu flákáme. S tím jsem tedy rozhodně nesouhlasila.
   Když měla konečně nastat hodina odjezdu, mačkaly jsme se všechny holky u zrcadla a snažily se, co nejlíp zamaskovat tmavé kruhy pod očima. Sice jsem říkala, že mi nezáleží na tom, co si o mě myslí ostatní, ale ostudu zase dělat nemusím.
   Snahu zkrášlit se, jsem vzdala jako první a pohodlně se usadila do připraveného kočáru. Přišlo mi to jako věčnost, než nastoupili i ostatní. Marion dala pokyn k odjezdu a kočár se dal do pohybu. Měli jsme před sebou asi 4 hodiny jízdy. Opět se rozpoutala debata o všem a o ničem, do které jsem se nechtěla moc zapojovat.

*****
Celá rozlámaná jsem vystoupila z kočáru. Cesta se protáhla na 6,5 hodiny a všem se to zrcadlilo v náladě. Jediné štěstí, že ta oslava bude až zítra, protože jinak bych s těma notama třískla o zem a odešla. Až tak jsem byla mrzutá.
   Ubytovali nás do prostých dvojlůžkových pokojů. Ale i to mi stačilo. Poprvé, za celou dobu, jsem měla dostatek času i energie, abych si mohla číst knížku. Fren se mi smála. Prý místo abych se bavila s ostatními, si tu čtu. To mi bylo jedno. Jestli ona žvatlání o ničem nazývala zábavou, tak prosím. Fren odešla a já si užívala chvíli klidu. Přebytečnou energii jsem si uložila do svého leésa. Snad úplně poprvé. Nikdy mi jí nezbylo tolik, abych mohla dát nějakou pryč. Četla jsem knížku, kterou měl Tren nejspíš hodně rád. Některá slova, věty nebo odstavce byly označené rýhou od nehtu. Hned pro mě měly větší cenu. Věděla jsem, že tyhle věci ho zajímaly, že ho nějakým způsobem oslovily nebo s nimi souhlasil.
   Usnula jsem ještě dřív, než se Fren stačila vrátit. Po dlouhé době se mi zase něco zdálo. V pozadí hrála mše, kterou jsme měli zítra zpívat. Šla jsem kolem nějakého kostela a viděla Trena. Jen z dálky. S úsměvem mi zamával, ale nemohl na mě počkat, musel jet dál.
   Probudila jsem se. To byl divný sen. Doufám, že se to nestane, protože to by mě vážně hrozně mrzelo. Jelikož už se rozednívalo, nemělo smysl ležet dál v posteli. Stejně by mě někdo za chvíli vzbudil. Šla jsem se tedy do koupelny opláchnout a trochu si upravit vlasy. Tren mě naučil, jak to dělají. Ani u toho nemusím luskat prsty. Udělal to schválně, prý to líp vypadá. Nevytvářela jsem nic složitého. Spíš něco jednoduchého, ležérního, ale přesto vkusného a pěkného.
   Po snídani jsme se všichni vydali do blízkého kostela. Rozhodně nevypadal jako ten, o kterém se mi zdálo. Takže asi vážně byl jenom sen. Na jednu stranu mě to uklidnilo, ale na druhou jsem byla zklamaná. Bylo by tak skvělé, kdyby tu byl. Ale co by tu dělal, že? Musím myslet trochu víc realisticky.
   Opět se mě zmocňovala včerejší ponurá nálada. Nikdy jsem neměla ráda kostely. Už jako dítě jsem se jim vyhýbala a teď musím v jednom dobrovolně zpívat. Bože! Ještě předtím, než jsme mohli vstoupit, každý musel odříkat přísahu. Něco jako Otčenáš, ale v jejich jazyce a znamenalo to něco v tom smyslu, že ctíme Duše a že jsou nám posvátné. To jsem jim klidně odpřísáhla. Rozhodně si to nemíním s nikým rozhádat o věci, jako je urážka Duše. I pro mě je to něco posvátného, něco, co bychom měli uctívat. Souhlasila jsem s tím, když i tomhle světě vím nějaký půl rok.
   Uvnitř nám vnutili nějaký černý hábit a červenou šálu. Prý abychom vypadali jako sbor a ne jako banda čarodějů v civilu. Tak to mi ještě scházelo. Oblíkat si nějaký hadr. Do čeho jsem se to zase dostala. U mě nemůže nic probíhat normálně.
   Až když jsem si se skřípáním zubů oblíkla tu hrůzu, mohla jsem si v klidu prohlédnout kostel. Z venku vypadal dost obyčejně, ale zevnitř byl opravdu krásný, vyzdobený nejrůznějšími výjevy, které ale neměli nic společného s naším křesťanstvím. Většinou tam byli andělé (měla bych říkat archandělé, ale kdo by se tím zabýval, že?), démoni a shinigami, v pokoji a míru, což rozhodně neodpovídalo skutečnosti. Fren mi vysvětlila, že tohle je něco jako náš cíl. Udržet všechny 3 rasy v míru. Nadlidský úkol.
   Začal se ozývat až moc velký šum hlasů. To tady budou i jiní? To mě dost děsilo. Dovnitř začal proudit dav, oděný stejně, jako jsme byli my. Aspoň že tak, v tomhle se snadno ztratím. Moje plány na útěk přerušila Marion, když se postavila doprostřed místnosti a začala všechny usměrňovat do 4 velkých skupin - sopránů, altů, tenorů a basů. Takže budeme zpívat všichni? Výhoda pro mě, nebudu slyšet.
   Všechny postavili do půlkruhu podle jejich hlasů. Samozřejmě na jednom konci stály všechny soprány a druhém zase basy. My alty a tenory jsme byli uprostřed, vždy blíž k nám stejnému pohlaví. Trochu jsme se mačkali, bylo dost málo místa, ale už mi to nějak přestávalo vadit. V takovém mumraji přeci nikdo nepozná, že jeden nezpívá. Pokud nás tedy nebude víc. Rozhodla jsem se, že zpívat budu, abych je nějak neurazila, ale hlasité projevy ode mě rozhodně neuslyší.
   Otráveně jsem se rozhlédla kolem. Viděla jsem všechny od nás, tvářili se nadšeně, asi se těšili. Já tedy rozhodně ne. Fren mě obdařila jedním povzbuzujícím úsměvem. Achjo, tak s chutí do toho.
   Marion obešla každou holku a rozdala sopránové a altové noty. Patrik rozdával noty klukům. Doufala jsem, že na mě nezbude, ale marně. Každý dostal. Už jsem chtěla propadnout zoufalství, když se blízko mě ozvalo mužské, tiché, přesto melodické "Díky". Překvapeně a plná očekávání jsem se otočila, abych viděla tu osobu, která promluvila.

růže msty
název je trochu zavádějící od někoho, kdo miluje zpěv, ale to je proto abyste viděli, že Anori není moje druhé já úplně ve všem ;)

Výcvik není žádná procházka růžovým sadem

25. ledna 2011 v 21:03 | Yui-chan |  Růže msty
Mám tu další dílek, zaměřený na Anorin výcvik. Ty noty jsou tam schválně, mám s tím vlastní plány...proč, to se dozvíte možná už v přístím díle, jak mi to vyjde. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentík:

Seděla jsem někde v lese a snažila se vzpomenout si, kudy jsme sem přišli, abych mohla při první příležitosti co nejrychlejš zdrhnout. Bohužel můj orientační nesmysl mi moc nepomáhal. Naproti nám seděl Patrik s Marion, naší učitelkou.
   Abyste pochopili, začnu od začátku. Když nás Patrik postavil do řady před "základnu", vyšla z ní mladá, přesto přísně vypadající žena. Měla dlouhé, hnědé vlasy, opravdu pěkný obličej, který ovšem neprozrazoval jedinou známku jakékoliv emoce. Na rameni jí seděla sova, řekla bych, že sýček, ale nebyla jsem si jistá.
   Představila se nám jako Marion a hned nás upozornila, že tady nejsme na žádné rekreační dovolené a že čeká 100% nasazení. Každého z nás si proklepla. Ivein měla problém dát vůbec ruce před sebe dostatečně rychle. Paul s Verou stihli vykrýt jeden útok, druhý už nezvládli. Já i Fren jsme měli patřičné zkušenosti, abychom mohli splnit jejich vstupní test.
   Hned potom jí došlo, že někdo z nás má být vyvolený. Tipovala to na mě nebo Fren a ta zrádkyně mě samozřejmě práskla. Prohlížela si mě, připadala jsem si jako u výslechu. Taky se ptala, kdo mě učil jejich řeč a kdo mě učil kouzlit. Řekla jsem, že Dante a Tren. Stejně jako Fren i Marion se u Trenova jména zasekla a označila jako mladého Anthonyho. Došlo mi, že tady ho znají pod tímhle jménem.
   Do konce dne nám pak dali výjimečné volno, které bylo podmíněné sbalením si nejnutnějších věcí na tři dny, které budeme potřebovat pro přežití v přírodě. Asi si umíte představit, jak to dopadlo u Ivein.
   Takže už třetí den jsme tu s nimi byli a snažili se zapamatovat si všechna pravidla, která do nás hustili. Přišlo mi, že tohle všechno má ještě nějaký vedlejší význam, než jen pouhé poučování o chování. To mohli klidně udělat ve městě. Tipovala jsem to na stmelení kolektivu a na to, aby si mohli o každém udělat nějaký ten obrázek. Mezi pravidly a poučeními bylo sem tam i nějaké to fyzické cvičení, které jsem zatím zvládala. I když jsem za poslední dobu dost zlenivěla, moje policejní kariéra mě na spoustu věcí připravila. Třeba právě na tohle.
   Šplhání, skákání, dlouhé terénní běhy, to všechno bylo na denním pořádku. Až navečer nám ukázali něco málo z magie, ale většina z nás neměla sílu něco zkoušet. Já se snažila. Chtěla jsem se co nejvíc zdokonalit. Nevím proč, ale měla jsem takový pocit, že bych se tady toho měla naučit co nejvíc. Chtěla jsem po návratu všem a hlavně Trenovi ukázat, že ten výcvik nebyl zbytečný. Že jsem se něco naučila. Že už nejsem poleno, o které se pořád musí někdo starat. Že se o sebe dokážu postarat sama.
   Už po těch třech dnech jsem měla pocit, že ani jeden sval v těle není můj. Bolelo mě i ležení. Měla jsem spoustu modřin a odřenin z pádů v lese. Těšila jsem se, až se vrátíme, protože mě konejšila představa měkké postele.

*****
Když jsme se konečně vrátili zpět do města, hned jsem se šla podívat, jestli je tu někde poštovní schránka. Byla! Prostoupil mnou obrovský pocit úlevy a štěstí. Na pokoji jsem si sedla k papíru a začala psát. Bohužel jsem se zasekla hned u prvního slova a nevěděla, jak se správně píše. Přišlo mi trapné se někoho zeptat, takže jsem začala psát v angličtině.
   Podrobně jsem Trenovi popsala všechno, co jsme dělali během těch tří dnů. Na konci jsem mu chtěla napsat, že se mi po něm stýská, že mi chybí, ale neměla jsem odvahu. Něco malého jsem tam napsala a radši to po sobě ani nečetla.
   Druhý den ráno, který byl snad nejhorší ze všech těch dní tady, jsem se probrala celá bolavá. Ani měkká postel mi nedala moc pohodlí. Bylo to snad ještě horší, než když jsem spala na zemi. Zalezla jsem do koupelny a spěšně se opláchla. Rychle si došla na snídani a byla jsem hotová ještě dřív, než ostatní vůbec vstali. Chtěla jsem se ještě projít na čerstvém vzduchu a psychicky se připravit.
   Půl hodiny před výcvikem mě dohnala Fren, taky šla dřív. Došly jsme tedy společně na místo srazu a sedly si na schody od základny. Postupně se začali scházet i ostatní učni, ti noví i ti starší. A začal další teror.
   Dnes nás rozdělili do skupinek po třech. Byli jsme namíchaní, vždy někdo pokročilí + nováčci. Modlila jsem se, abych se nedostala do skupinky s Ivein. Vyšlo mi to, ale nevěděla jsem, jestli jsem si přilepšila. Dostala jsem se k Paulovi a ještě jednomu klukovi a řekněme, že po mě oba dva jeli. A to na dost vysoké úrovni.
   S povzdechem jsem poslouchala zadání úkolu a snažila se nevnímat fakt, že mi oba dva koukají na zadek. Jednoho z nás jsme měli vysadit do výšky, aby se chytil lana. Pak musel vyšplhat až na přistavěný můstek v podobě úzkého prkna. Přeběhnout po něm, vzít jednu malou lahvičku umístěnou na konci a kouzlem se
přemístit zpět ke svému týmu, který mezitím musel jen pomocí magie otevřít pouzdro, do kterého se pak vložila ta lahvička.
   Dohodli jsme se, že já budu šplhat, protože jsem nejlehčí a nejrychleji mě dostanou nahoru. Přemisťovat jsem se uměla a ten starší kluk byl zase dostatečně zručný, aby to otevřel. Paulovi totiž nikdo nevěřil.
   Jak jsme to naplánovali, tak jsme to taky provedli. Skřípala jsem zuby, když mi Paul pomáhal vylézt mu na ramena a "nenápadně" mi šahal, kam by neměl. Ale nechtěla jsem dělat scény. V rychlosti jsem vyšplhala až nahoru a přeběhla po lávce. Trochu jsem dokázala ovládnout přírodní živly, takže jsem usměrnila vítr, aby mi pomáhat a neshazoval mě dolů. Ostatní měli trochu problém.
   Sebrala jsem naší lahvičku a ukázkově se přemístila dolů. Bohužel kluci měli problém otevřít pouzdro. Udělala jsem to tedy sama a i tak stihla být o kousek první. Sklidila jsem obdivné pokývání od starších učňů i od Patrika. Marion nám pak dala volno s tím, ať se osprchujeme a po večeři se hlásíme před základnou.
   Zařadila jsem první kosmickou rychlost, abych se dostala co nejdřív na ubytovnu. Na celou ubytovnu byla totiž jen jedna jediná velká sprcha. Jak pro dámy, tak pro pány. Museli jsme se tedy sprchovat po skupinkách a vždy jen chvíli, aby na tu poslední skupinu zbyla teplá voda.
   Celý můj pokoj se dostal do první skupiny. Nesnášela jsem tyhle společné koupele. Jediný, koho jsem kdy snesla ve sprše, byl Tren. Tohle bylo pro mě horší, než samotný trénink. Vždy se totiž rozpoutala debata o tom, kdo má větší prsa, menší zadek, plošší břicho. Já to neřešila. Bylo mi úplně jedno, co si o mě myslí ostatní. Důležitý názor byl jedině ten Trenův a tomu jsem se líbila taková, jaká jsem byla.
   Byly to často dost kruté hádky. Vera měla totiž nejmenší prsa a nedokázala se s tím smířit. Začala se tedy hádat o pevnosti a zvedla tak další vlnu dohadů. S Fren jsme po sobě vždycky házely otrávené výrazy. Taky to neřešila. Ona na tom byla nejlíp z nás všech, tak ať si jí klidně závidí. Nikomu to nenutila, ale ani to netajila.
   Po večeři jsme se sešli před základnou, plni očekávání, co se bude dít. Většinou trval trénink mnohem déle a večer jsme měli hodinku volno, kterou spousta z nás prospala. Marion vyšla z budovy a v ruce nesla štos papírů. Každému rozdala menší hromádku.
   Prohlédla jsem si tu svou a v duchu zaúpěla. "Noty?" ozval se někdo nevěřícně. "Ano, brzo bude druhá oslava svátku Duší. A protože většina z vás tu první nestihla, přislíbila jsem za vás účast na téhle. A abyste mi tam nedělali ostudu, musíte se tohle naučit zpívat" oznámila nám a rozdělila nás do skupinek podle hlasů. Naštěstí jsem se i s Fren dostala do altů, kteří to nikdy neměli tolik náročné. Tedy jsem si to aspoň myslela.
  
Hned na začátku jsem poznala, že to byla mylná myšlenka. Měla jsem to mnohem těžší, mnohem nepochopitelnější. Navíc to byla nějaká mše, nebo co, takže něco, co mě absolutně nezajímalo. Ale co jsem mohla dělat? Nic. Jen v tichosti trpět, ale přitom se usmívat a zpívat. Bože doufám, že mě neuvidí nikdo známý, protože tohle bude moje poprava!




růže msty
obrázek Marion...

Osamělé srdce - 2. část

22. ledna 2011 v 8:38 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, mám další díl, rychleji už to opravdu nešlo. Tenhle by měl být poslední z těch opravdu smutnějších, příště už se víc zaměřín na Anorin výcvik. Takže pěkné počtení a nechte mi koment:

Stál jsem na dešti a díval se za dostavníkem. Cítil jsem se, jakoby moje srdce odjelo spolu s ním. Věřte mi, není to příjemný pocit. Dante se i s rodinou vzdálil. Taky jsem se rozhodl jít domů. I když lilo jak z konve, nepospíchal jsem. Domů jsem dorazil úplně promočený a zmrzlý.
   "Bože můj, ty vážně nejsi normální. Chceš si uhnat zápal plic? V tom dešti jsi měl mazat rovnou domů. Koukej to ze sebe všechno svlíknout, zalez si pod peřinu, já ti přinesu něco teplého k jídlu" pustila se do mě hned za dveřmi máma. S úsměvem jsem šel nahoru, nemělo cenu se s ní hádat.
   Po večeři jsem zůstal v obýváku s ostatními. Zabavili jsme Danyho, doma utahali Kessy (ven se totiž nikomu nechtělo) a nakonec se bavili jen tak, o dospěláckých věcech. Všichni si dávali velmi dobrý pozor, aby náhodou neřekli nahlas její jméno ani aby o ní náhodou nemluvili. Možná to tak bylo lepší.
   Až pozdě v noci jsem si šel lehnout. Byla to nejhorší noc v mém životě. Chyběla mi. A hrozně moc. Přemýšlel jsem, jestli se jí snadno spí, nebo jestli taky nemůže usnout. Přemýšlel jsem o tom, jestli se spřátelila s ostatními, jestli se jí líbí ubytování, jestli zvládne výcvik. Možná jsem přemýšlel až moc. Proč si dobrovolně mnohem víc ubližuju?
   Po neklidné noci jsem došel k názoru, že nebude zrovna moc dobré, když se budu zdržovat v pokoji. Všechno mi ji tu připomínalo. Často jsem tedy pracoval v obývacím pokoji. Mnohem častěji jsem se věnoval Danymu. Vlakovou dráhu jsme přestěhovali z mého pokoje do toho jeho a intenzivně na ní pokračovali.
   Zvykl jsem si chodit s Kessy na velmi dlouhé procházky do přírody. Kessy si nestěžovala, jak je známo, border kolie potřebují opravdu spoustu pohybu. A já taky potřeboval čas, být chvíli sám. Když jsem byl doma, neustále mě někdo hlídal. Připadal jsem si jak puberťák, kterého hlídají, aby si v nestřeženém okamžiku nepodřezal žíly, nebo nějakou podobnou blbost. Jako by mě něco takového vůbec napadlo. Jako bych na to nebyl už moc starý.
   Vážně by mi měli zakázat myslet. Vzpomněl jsem si, jak si ze mě vždycky dělala srandu kvůli věku. Jak se rozčilovala, když jsem jí to oplatil. Vypadala jako rozzuřené koťátko, tak strašně roztomile. To bych jí ale nikdy neřekl, nejspíš by mě za to uškrtila.
   Házel jsem Kessy aport, až mě z toho bolela ruka, ale myšlenkám jsem nezabránil. Stejně jsem si vzpomněl, na všechno, co dělá, na všechna její gesta, tak odlišná od těch mých. Jak mě bavilo dívat se na ní, když poklízela v pokoji. Já to nikdy nedělal, na tohle všechno jsem měl magii, kterou ona používat neuměla.
   Co bude potom, až se vrátí? Změní jí to nějak? Jak budu na tu změnu reagovat já? Zvykl jsem si, že jí musím chránit před vším a přede všemi. Teď to bude umět sama. To bude pro mě asi to nejtěžší. Smířit se s tím, že už nebude tak zranitelná, že už nebude potřebovat mojí ochranitelskou náruč.
   Měl jsem tomu zabránit. Zabránit tomu, aby odjela. Ale dokázal bych pak sám se sebou žít? Když bych věděl, že svým sobeckým chováním jsem ji připravil o něco, co jí jednou možná zachrání život? Co jí, nám všem! Vždyť ona má nastolit v naší zemi mír.  
   To mě možná děsilo nejvíc. Že právě Anori, moje Anori, bude muset nám všem zachraňovat zadky. Bude se muset účastnit všech bitev, které se neodvratně blíží a já tomu budu jen bezmocně přihlížet. Nebudu jí to moct zakázat. Budu moct jedině být po jejím boku a snažit se jí chránit alespoň tímto způsobem. Budou to zlé časy.
   Z myšlenek mě vytrhlo zavolání mého jména. Tedy mého druhého jména. To první asi zase dlouho neuslyším, jediný, kdo mě tak oslovuje je moje rodina, ale tam na sebe voláme podle rodinné příslušnosti brácha/ségra/teta/strejda. Dál Teruo a Mona, ale s nimi nepřijdu tak často do styku. A pak ona, jenže ta tu teď také není.
   Otočil jsem se směrem, ze kterého mě volali. Moje parta. S tou jsem se taky nesešel nějakou tu dobu. Zvedl jsem ruku na pozdrav. Dohnali mě. "Nazdar, nazdar, tak jsme si říkali,že když jsi teď zase napůl single, tak tě můžeme vytáhnout někam ven" začal Markus. "Velmi vtipné" podotkl jsem "Ale půjdu" slíbil jsem. "Výborně, teď ještě vytáhneme Terua a jsme komplet" zasmáli se a namířili si to zpátky do města. No jistě, já o houbách a prašivka za rohem*. Jako kdybych o něm před chvíli nepřemýšlel. Jestli mu řeknou, že jdu, tak půjde taky.
   Otočil jsem se a i s Kessy vyrazil zpátky domů. Vešel jsem k sobě do pokoje. Poslední dobou jsem se zde snažil trávit co nejméně času. Vlastně jsem se sem chodil jenom vyspat. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem místo, kde obvykle byla, kde bylo prázdné místo po jejích věcech. Dokonce i v noci jsem věděl, že mi chybí. I když jsem měl celou postel pro sebe, vždycky jsem nechávala její polovinu prázdnou. Jako kdybych čekal, že se vrátí a lehne si ke mně.
   Našel jsem si sadu čistého oblečení, trochu se upravil. Rozhlédl jsem se kolem. Od té doby, co odjela, uběhl týden. Všude se tedy válel týdenní prach, jindy uklizené věci a oblečení teď ležely poházené všude kolem. Neměl jsem vůbec chuť uklízet. Pro koho taky. Pro sebe?
   Rozdrnčel se zvonek u dveří. Seběhl jsem dolů, dřív, než stihl otevřít někdo jiný z rodiny. Samozřejmě to byli oni. Radši pro mě přišli, abych si to nerozmyslel.

*****
Seděli jsme v malé hospůdce, ve které jsme se kdysi dávno scházeli pravidelně každou druhou středu. Teruo opravdu dorazil, jak jsem si myslel. Výjimečně se mnou držel basu a taky nepil. Ostatní to do sebe lili i za nás. Bylo toho spoustu co říct, ale já spíš poslouchal. Zvykl jsem si, že Anori toho za den opravdu hodně namluvila a teď mi to chybělo.
   "No tak Anthony, dej si s námi, aspoň skleničku" přemlouvali mě, když jsem rázně odmítal cokoliv alkoholického. "Počkej, jednou toho budeš litovat, že jsi s námi netrénoval" smál se Markus a dal si další i za mě. Přešel jsem to s pouhým pousmáním. Neumím si představit situaci, při které by se mi to vymstilo.
   Zdržel jsem se asi do půlnoci. Ostatní už byli touhle dobou silně podnapilí a veškerá zábava končila. Bylo na čase jít domů. Teruo se sbalil se mnou. "Co je, že nepiješ?" zeptal jsem se ho cestou. "Nějak jsem neměl chuť. Mám teď nějaké starosti" odpověděl s povzdechem. Věděl jsem, že mi neřekne, co ho trápí. Vždycky si všechno nechával pro sebe. Když to z něj člověk páčil, byl obvykle dost mrzutý. Většinou mi pak řekl, o co se jednalo, ale všechno si vždycky vyřešil sám.
   Před mým domem jsem se rozloučili. Všiml jsem si, že se v obýváku ještě svítí. Zašel jsem tedy nejdřív tam. Seděla tam máma, asi na mě čekala. "Přišel ti dopis. Asi bude od Anori" usmála se a podala mi ještě neotevřenou obálku. "Asi?" pozdvihl jsem obočí a prohlédl si písmo, kterým bylo napsané jméno. "Nejspíš. Nenapsala tvoje celé jméno, tak si říkám, kdo jiný by to udělal" uvažovala.
   Ano, to jí bylo podobné. Nebyla zvyklá druhá jména používat. "Děkuju" usmál jsem se a s přáním dobré noci odešel k sobě. Nedočkavě jsem dopis otevřel. Když nenapsala do prvních třech dnů, byl jsem přesvědčen, že tam nemají schránku. Důvod byl naprosto jiný.
   Dopis byl v angličtině. Chvíli mi trvalo, než se mi to v hlavě přepnulo a já byl schopný přečíst, co mi píše. Omlouvala se za zpoždění. Byli na nějakém seznamovacím pobytu v přírodě a neměla přístup k ničemu, ani k psacím potřebám, ani ke schránce. Taky se omlouvala, že je dopis v její mateřštině. Nebyla si jistá naší gramatikou. Než aby se ztrapňovala, napsala to po svém.
   Až na konci byla rozpačitá zmínka o tom, že se jí stýská a že čeká na mojí odpověď. Z té rozpačitosti a dychtivosti, která z těch řádků a použitých slov vyplývala jsem poznal, že nejsem jediný, komu chybí. Ona na tom byla nejspíš stejně.
   Hned jsem sedl ke stolu a až do rána psal jako o život. Několikrát jsem celý dopis zmačkal a zahodil, protože mi nepřišel dost dobrý. Až asi sedmá verze mi přišla docela dobrá. Nechal jsem ji tedy na stole a šel si aspoň na chvíli lehnout. Musím ten dopis nechat do rána uležet a pak si ho znovu přečíst, než ho pošlu. Nerad bych, aby mi v něm našla nějaké pravopisné chyby.

růže msty

Osamělé srdce - 1. část

21. ledna 2011 v 15:22 | Yui-chan |  Růže msty
Nechtěla jsem být ani zkopána, ani zabita ani jinak umučena nejmenovaným anime, takže opravdu vydávám. Bohužel ani tenhle díl nebude niajak veselý a s jeho druhou částí to nebude jinak. I přesto doufám, že to přetrpíte a čtení si užijete, vždyť nemusí být vždycky happyend.

Jela jsem asi hodinu, než se dostavník konečně zastavil. Vytrhlo
mě to z chmurných myšlenek. Z venku se ozýval radostný smích, nějaká dívka odříkávala fráze na rozloučenou. Srdce se mi bolestivě stáhlo. Proč někdo snáší loučení tak snadno?
   Ta dívka nastoupila a dostavník se opět rozjel. Jen letmo jsem si ji prohlédla. Dlouhé blond vlasy, pěkný obličej, štíhlá postava. Trochu mi připomněla Monu. "Ahoj, já jsem Ivein" spustila hned. "Anori" pousmála jsem se. Ivein začala mluvit. Vnímala jsem jí jen napůl, spíš jsem se dívala z okna doplňovala ji slovy jako "Hm, aha, dobře". Po chvíli ji moje mlčenlivost začala nudit a taky ztichla.
   Cestou nastoupil ještě jeden kluk a dvě dívky. Rozběhl se živý rozhovor, do kterého jsem se taky zapojila. Trochu mi to pomohlo nemyslet na tu hryzavou bolest v srdci. Jedna z dívek, které přistoupily, se jmenovala Vera. Měla po ramena dlouhé černé vlasy, drobný obličej i postavu a na pohled vytříbený vkus na oblečení. Podle toho, co říkala měla ráda kreslení, zpěv a hudbu, prostě umělecká duše. Dokonce i něco zazpívala, měla krásný vysoký hlas.
   Ten kluk, jmenoval se Paul, měl krátké blond vlasy, veselý obličej a ještě chlapeckou, ale celkem vypracovanou postavu. Byl opravdu velmi veselý, celou cestu s námi laškoval. Nejvíc si rozuměl s Ivein. Ona byla typická blondýna. Nejenže tak vypadala, ale i se tak chovala. Hrozně se jí líbilo, že jí Paul balí.
   Ta třetí dívka byla hodně jiná. Jmenovala se Fren. Měla blond vlasy, na pravé straně dlouhé pod rameno, kolem hlavy se jí postupně zkracovali, až na levé straně dosahovaly délky po bradu. Nebyla nijak nalíčená, ale i přes to měla krásné výrazné oči. Byla tichá, odpovídala jen, když se jí někdo zeptal. Měla tlumený hlas velmi příjemné barvy.
   Už cestou se utvořily skupinky. Ivein se bavila s Paulem o naprosto zbytečných věcech. Já se bavila s Fren, mě jediné byla ochotná říct něco o osobě,což jsem jí oplatila stejnou mincí. Vera se chvíli bavila s nimi, chvíli s námi, zjišťovala, která skupina jí bude víc vyhovovat. Velmi chytré - pomyslela jsem si. Myšlenky jsem si pečlivě chránila, takže jsem si mohla myslet, co jsem chtěla.
   Fren byla opravdu velmi milá a chytrá. Na první pohled sice vypadala dost zvláštně, ale zdání někdy klame. Hned jsem si jí oblíbila. Asi mě nějak přitahovaly starší osoby. Jak jsem se později dozvěděla, Fren byla stejně stará jako Tren, Veře bylo něco kolem 140 a Ivein s Paulem táhlo na 75. Zase jsem byla nejmladší, ale nebylo to zas nějak zvlášť poznat.
   Fren zezačátku překvapil můj věk. Vysvětlila mi, že mladí lidé (tím myslela všechny pod 120) se chovají jinak, rozjíveně, asi jako Paul s Ivein. Pochopila, až když jsem se jí svěřila, že jsem vyrůstala na Zemi. Taky tam teď dlouho byla. Odsuď odešla po vysoké škole a vrátila se asi před 80 lety. Proto jela na výcvik až teď.
   Dostavník zastavil, až když
se začalo smrákat. Čekal na nás muž, který nás provedl bránou do malého města. Vedl nás rychle a byla tma, takže jsem toho moc neviděla. Prý si město prohlídneme během následujících dní. Došli jsme k velké budově, která měla být naší ubytovnou. Pokoje byli po 4, samozřejmě dívky a chlapci zvlášť. Paul byl zklamaný a Ivein s Verou se hned přidaly ke mně a Fren, že budou s námi. S Fren jsme se na sebe jen podívali pohledem, který přímo říkal "no to mám radost".
   Po ubytování Vera s Ivein někam vypadly a my zůstaly samy. Začaly jsme si znovu povídat. Ptala se mě, kdo mě učil mluvit jejich řečí. Řekla jsem, že Tren. Chvíli na mě zírala, bylo vidět, že přemýšlí. "Myslíš mladého Anthonyho?" zeptala se nakonec. Přikývla jsem. "Asi ano" "Natori" doplnila. Tentokrát jsem kývla jistě. Usmála se. "To mě mohlo napadnout, žádného jiného Trena totiž neznám."
   "Odkud ho znáš?" nedalo mi to. To bych si dala, kdyby tu se mnou byla nějaká jeho ex. "Chodili jsme spolu na střední" odpověděla. Při slově "chodili" se mě dotkla smrt, ale pak přišel vysvobozující pocit úlevy. Jenom spolužáci. "On je tvůj meertalen, že?" došlo jí. Přikývla jsem, možná trochu nesměle. Chvíli si mě prohlížela. "Že by nejen to?" usmála se. Sakra, byla nějak moc všímavá.
   Při horečném přemýšlení, co odpovědět jsem nechtíc zčervenala. "Mě to můžeš říct, já to neprozradím" usmála se. "My spolu můžeme být" řekla jsem rychle. Hned jsem se kousla do jazyka. Bože, proč vždycky všem všechno vykecám? Nevěřícně si mě změřila pohledem. "To bys musela být jeho Druhá část…" došlo jí a můj úsměv jí v tom utvrdil. "Jo tak" zasmála se.
   Pozdě večer se vrátily i ty dvě a my konečně mohly zhasnout a spát. Bylo nám totiž řečeno, že nástup bude prozatím v půl osmé a v tom případě potřebuju dost času na to, abych se pořádně probudila. Když byla tma a ozývalo se jen troje pravidelné oddechování, zachvátil mě tak nesnesitelný stesk, že jsem si musela obličej schovat do peřiny, abych zdusila křečovitý pláč. Tak moc mi chyběl a to jsem od něj byla jen pár hodin. Víc jsem se zachumlala do jeho košile, která aspoň trošku voněla jako on.
   Chyběl mi, až nezdravě. Chyběla mi i jen samotná jeho přítomnost. Doufám, že se to časem zlepší. Vždyť vyvádím jak malá. Ale ať jsem se snažila sebe víc, prostě jsem se nemohla uklidnit a stále propadala té samé zoufalé touze utéct z budovy a vrátit se zpátky do Chamonu.
  
*****
Ráno jsem vstala dřív než ostatní. Probrečela jsem skoro celou noc a taky jsem podle toho vypadala. Naštěstí jsem byla odpočatá ze včera, takže mi těch pár hodin stačilo. Zapadla jsem do koupelny, něco mi říkalo, že po Ivein bych to už asi nestihla. Dala jsem si rychlou sprchu, udělala ranní hygienu a vlasy stáhla do culíku. Byla jsem v koupelně opravdu asi jen 15 minut, když se ozvalo zaklepání a dovnitř se vřítila Ivein s obrovskou kosmetickou taškou. Radši jsem se klidila.
   Snídaně jsem se skoro ani nedotkla, jeden toast a hrnek kafe. To mi bohatě stačilo. Vera s Fren neměli žádné problémy se pořádně najíst. Nechápala jsem, jak takové malé stvoření, jako byla Vera, dokázalo sníst tolik jídla. Pobaveně jsem ji sledovala a snad poprvé za celou dobu, co jsem odjela z Chamonu jsem se usmála. "Hned ti to sluší mnohem víc" špitla s úsměvem Fren.
   Po snídani, kterou Ivein kvůli ranní hygieně nestihla, jsme se všechny přesunuly do vstupní haly. Tam už čekal Paul a ten muž, co nás včera vedl. Představil se nám jako Patrik. Řekl, že nás provede městem a představí nám naší učitelku, po dobu pobytu našeho hlavního generála.
   Grinstonville bylo sice malinké městečko, ale opravdu pěkné. Domků tu stálo jen pomálu, byli vlastně jen pro lidi, kteří se starali o údržbu města, komfort učňů a jejich výcvik. Bylo tu spoustu parků, luk a lesů, určených pro trénink, jak řekl Patrik. Naše ubytovna stála na druhém konci od vstupní brány. Uprostřed celého města bylo něco jako "radnice". Naše hlavní stanoviště každé ráno. Tady se budeme scházet na začátek tréninku, tady bude končit i začínat naše kondiční cvičení, odsud budou všechny povely.
   Před touhle "radnicí" jsme také ukončili naší prohlídku. Co jsem nedodala je, že cestou se k nám přidalo ještě několik učňů, kteří už tu nějakou dobu byli. Tmavé kruhy pod očima a unavené držení těla mohly znamenat jen dvě věci. Buď až do noci někde flámují, což těžko, protože tu není kde, a nebo je trénink opravdu tak strašně fyzicky náročný.
   Stáhl se mi žaludek. Nějakou velkou fyzickou zátěž rozhodně nezvládnu. Za dobu mého pobytu v Chamonu, během kterého probíhal jen drobný výcvik, jsem dost zlenivěla. Nechtělo se mi ani chodit. Odpočinek tady ale rozhodně nehrozil.
   Patrik nám řekl, abychom se my, ti noví, postavili kousek dál od ostatních. Budeme mít jiný program. Těm ostatním zadal nějaký úkol a propustil je. Nás srovnal do řady a zaklepal na dveře od radnice. "Teď se seznámíte s Marion, vaší učitelkou" řekl významně a o kus odstoupil
  
růže msty

Další etapa

18. ledna 2011 v 7:36 | Yui-chan |  Růže msty
Ano, a máme tu jubilejní 50. díl naší povídky. Je to zase o malinko delší, ale já to prostě nemohla useknout. Do druhé padesátky opravdu vstupujeme další etapou, ten název není jen tak....myslím, že už asi víte, jak tenhle díl skončí, ale i tak doufám, že si čtení užijete a necháte mi nějaký povzbuzující komentář (ne, že mě přejedete válce ;P):

"Správnému chování?" zeptala jsem se hlasitěji, než jsem chtěla. "Nevyváděj" mírnil mě Tren. "To mi tedy vysvětli. Ty myšlenky chápu. Musím to umět, když budeš ode mě daleko. I když jsem v tomhle dost zlenivěla, vždycky jsem spoléhala na tebe. Ale nechápu to chování. Copak se nechovám správně?" ptala jsem se ho šeptem.
   Tren mi přiložil rty skoro až k uchu. "Víš, Dante mě upozornil, že bych ti to měl vysvětlit. Já tě opravdu velmi miluji, a asi proto ti toho toleruji víc, než bych měl. Tam si to nebudeš moct dovolit. Budeš mít asi volnější režim, než ostatní, ale i tak" šeptal, pohled sklopený tak, abych mu neviděla do očí. "A co přesně dělám špatně?" zamumlala jsem. Trápilo mě to.
   "Normálně nejsou ženy tak, no, neuraz se, ale drzé. Nevím jak jinak to říct" usmál se. Sklopila jsem pohled. "Lásko, neříkal bych ti to, kdybych nemusel. Já to mám na tobě rád" "Tobě se líbí, že jsem drzá?" zeptala jsem se nevěřícně. Tohle je něco, co muže obyčejně vytáčí. "Ano, jsi tím originální a svá. Nejsi uťápnutá. Vždycky přemýšlím, co mi na to řekneš. Baví mě to" smál se. "Jsi blázen. Co by jiní dali za to, aby jejich přítelkyně drzá nebyla" smála jsem se s ním. "Jiné nejsou. Říkal jsem ti, že nemají takovou rovnoprávnost, jako na Zemi, ale mě se líbí, že nejsi stejná" přikývl.
   "Jasně, takže po mě chceš, abych se krotila, až budu na výcviku" shrnula jsem to. "Něco takového" přikývl s úlevným úsměvem. "A kdy mě naučíš bránit si myšlenky?" "Asi ještě dnes, cestou domů" řekl zase s vážnou tváří. "Proč tak najednou?" nechápala jsem. Neodpověděl a schválně udělal složitější otočku, abych se musela soustředit na kroky. I tak mi to došlo. "Odjíždím brzy, že?" nejdřív mlčel, ale pak si povzdechl. "Ano, nejspíš už pozítří" přikývl. Přitiskla jsem se blíž k němu.
   Bylo kolem půlnoci, když jsem se rozhodla jít domů. Tren neměl námitky. Cestou jsem přemýšlela, jak mě to bude učit. "Je to jednoduché. Asi to teď trochu zabolí. Za to se předem omlouvám, ale bez toho to nejde" zamumlal. Ucítila jsem velmi silné, až bolestivé šťouchnutí. Bylo to, jako by mi někdo chtěl vytrhnout mozek z hlavy.
   Moje mysl se automaticky, sama od sebe stáhla do ochranné schránky, pryč od té bolesti. Zamrkala jsem. Bylo totiž úplné ticho, necítila jsem žádnou přítomnost někoho jiného. "A je to. Teď už si je budeš moct chránit sama" řekl. Slyšela jsem nějaký podtón žárlivosti v jeho hlase? Nestřelil po mě pohledem, protože mě neslyšel.
   "Trene" zakňourala jsem a chytila se ho kolem paže. Vždycky jsem chtěla, aby moje myšlenky byly v soukromí, ale když jsem to teď měla, chyběla mi ta jeho přítomnost. "Copak? Já myslel, že jsi to vždycky chtěla?" zatvářil se překvapeně, ale přitáhl si mě blíž do náruče. "Ano, ale sama pak budu dost dlouho. Teď tě chci mít co nejblíž sebe" zaprosila jsem. Chvilku váhal, ale nakonec přikývl. Odstranila jsem svojí bariéru a okamžitě se ocitla pod tou jeho. Spokojeně jsem si povzdechla a on se nadšeně usmál.
   Doma jsme se pozdravili s Juanou a ostatními, kteří šli z plesu dřív. Zůstala tam už jen Airine se Sethem. Tren se chtěl možná zdržet, ale já ho dotáhla nahoru. "Zbývají nám poslední dva dny, které chci strávit s tebou" vysvětlila jsem svoje sobecké chování. Přikývl a rozvázal si kravatu. Sundal si i sako a košili a hned všechno pečlivě uklízel do skříně.
   Stáhla jsem si šaty a nechala je položené na křesle. Přistoupila jsem, přitiskla k němu svoje nahé tělo a rukama ho hladila po prsou. "Chci tě" zašeptala jsem. Doufala jsem, že mě neodstrčí. Naopak. Otočil se a přitáhl si mě do náruče. Lehce se prsty dotýkal mojí pokožky, jakoby se bál, že se mu rozplynu. Jeho polibky byly lehké, jako doteky motýla. Ještě nikdy nebyl tak moc něžný.
   Pak se něco změnilo. Držel mě pevněji, líbal mnohem vášnivěji, všechno co dělal prozrazovalo zoufalou touhu. Nechala jsem se hodit na postel. Počkala až si sundá kalhoty a přijde za mnou. Vzal mě za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Už jenom to mě napružilo, vědomí, že on má celou tuhle situaci pod kontrolou. Líbal a hladil mě na prsou, přitom mi druhou rukou sundával kalhotky. I přes to, že na to šel mnohem rychleji než obvykle jsem si to užívala, všechny doteky, všechny polibky.
   Trochu zpomalil, když se chtěl dostat do mě, ale moje tělo ho pobídlo k té samé naléhavosti, se kterou se mě celou dobu dotýkal. Výjimečně jsem byla dřív než on. Vyšel ze mě a líbal mě na tvář. Povalila jsem ho na záda. Když poskytl rozkoš on mě, dám mu jí i já. Nevěděla jsem, co si mám počít, když jsme se skláněla nad jeho stále vzrušených penisem. Nechala jsem se unést instinkty a dráždila ho, dokud i on nedosáhl vrcholu.
   Ležela jsem mu na prsou a poslouchala jeho zrychlený dech. "Miluji tě, víš to?" zašeptal a hladil mě ve vlasech. "Vím" přikývla jsem. Zasmál se. Prsty jsem objížděla jeho svaly na břiše. "Já tě taky miluju a hrozně moc. Nedokážu si představit, že nebudeme spolu" řekla jsem, pohled sklopený. Jednou rukou chytil prsty které mu jezdily po břiše a druhou zvedl můj obličej. "Ber to jako zkoušku. Jestli vydržíš tohle, tak už všechno" řekl a díval se mi do očí. Přikývla jsem. Přejel mi po tváři. "Bude to zkouška pro nás pro oba" dodal tiše.
   Druhý den ráno jsem si přispala. Tren vstal asi v 8 a udělal mi snídani do postele. "Miláčku, nesmíš mě takhle rozmazlovat" smála jsem se, když jsem ho s díky líbala. "Právě že bych si tě měl rozmazlovat" usmál se a chytil hrnek, než jsem ho stačila vylít. Po snídani mi pomohl s balením, nevěděla jsem totiž, co všechno budu potřebovat. Nechal mě vybrat si nějaké z jeho knížek. "Vůbec mě nenapadlo vzít tě do knihkupectví, aby sis vybrala něco, co by tě bavilo" řekl rozpačitě, když jsem si četla tituly v jeho knihovně. "Mám ráda, co čteš" odporovala jsem a vytáhla některé se zajímavým názvem. "Dobrá volba" usmál se.
   "Taky budeš potřebovat nějaké peníze" řekl. Zamračila jsem se. "Řekla jsem ti, že nic nepotřebuju. Jsou to tvoje peníze, které sis pracně vydělal. Už takhle za mě všechno platíš, nic mi nedávej" odmítla jsem. I když jsem věděla, kde má peněženku a i když mi řekl, že si z ní můžu vzít tolik, kolik budu potřebovat, kromě vánočního dárku pro něj, jsem na ně nikdy nesáhla. "Poslední dobou jsem víc pracoval, mám dost i pro sebe" ujistil mě a vtiskl mi do ruky obálku. Zakroutila jsem hlavou. Už právě proto. Všimla jsem si, že poslední dobou pracuje mnohem častěji, aby za mě všechno utáhl. "Vem si to. Nebo se budu zlobit" "Dobře" kývla jsem a vzala si obálku s úmyslem mu jí zase celou dát, až se vrátím.
   Nakonec jsme zjistili, že nemám vůbec nic pro svůj volný čas. S úsměvem jsem si brala Trenovy věci, chtěla jsem je, budou mi ho připomínat. "Byl jsem dlouho sám, nějak zapomínám" omlouval se mi za to, že mě nikdy nevzal do obchodu, abych si něco vybrala. "Miláčku, jsi skvělý. Já mám ráda tvoje věci" uklidňovala jsem ho. "Všiml jsem si" přikývl, pohled upřený na svůj svetr, který jsem doma nosila. "Bude mi chybět" povzdechla jsem si a víc se do něj zachumlala.
   Až pozdě odpoledne bylo konečně dobaleno. Seděla jsem Trenovi na klíně a hrála si s řetízkem, co jsem mu jednou dala. Nosil ho pořád. "Máš nějaký plán na dnešní večer?" zeptal se s úsměvem. Zamyslela jsem se. "Teď mi dáš pěkně masáž zádíček, potom si uděláme něco dobrého k večeři a pustíme si nějaký pěkný film" nadiktovala jsem.
   Všechno perfektně splnil, dokonce i uvařil, mě nenechal na nic sáhnout. Po filmu jsem se na pohovce líně protáhla. "Celý den jsem nic nedělala, ale jsem hrozně unavená" podivila jsem se. "Tak si pojď lehnout, ať se na zítřek hezky vyspíš" navrhl a vzal mě do náruče. "Kam to bude, slečno?" usmál se. "Do postele" zavrněla jsem a políbila ho za ucho.
   "Dneska je tu nějaká zima" konstatovala jsem v pokoji. Přikývl a nechal si trenky. "Jo, aby ti nenastydl, ale mě nastydnout necháš?" urazila jsem se. "Chceš půjčit mojí košili?" zeptal se. "Jo a dej mi rovnou dvě, vezmu si je sebou" přikývla jsem a nastavila ruce. Vytáhl dvě obyčejné košile a podal mi je. "Výborný nápad" usmál se. "Já mám samé výborné nápady" zazubila jsem se. Oblékla jsem si jednu košili a druhou srovnala do tašky.
   Prohlížel si mě. "Tobě sluší úplně všechno, i moje košile" usmál se a udělal mi v posteli víc místa. Přitulila jsem se k němu, abych se zahřála. "Něco pro tebe mám" řekl po chvíli mazlení. Než jsem stihla něco namítnout, otočil se k nočnímu stolku a vytáhl z něj podlouhlou krabičku. "Když jsem já minule odjížděl, dala jsi mi tohle" řekl a sáhl si na krk na řetízek. "Napadlo mě, že bych tom mohl udělat stejně" usmál se a podal mi krabičku.
   Opatrně jsem odklopila víčko. Zalapala jsem po dechu. Uvnitř ležel na černém saténu stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru ozdobného písmene T. Na všech třech koncích písmene byl malí černý kamínek. "Dá se použít jako leésa" řekl a připnul mi ho kolem krku. "Děkuju, je nádherný" usmála jsem se a přejela po něm prsty. "Jenom, co je to lésa?" zeptala jsem se. "Leésa" opravil mě. "Je to něco, co můžeš mít pořád při sobě. V tvém případě jsou to ty tři kamínky v přívěsku. Můžeš si do nich ukládat přebytečnou energii a později ji využít" vysvětlil mi. "Aha" usmála jsem se a věnovala mu jeden děkovný polibek.
   " Jak se to tam vkládá?" napadlo mě. To bych asi měla vědět. "Takhle" řekl a ukázal mi to. Několikrát jsem to zkusila, než se mi to povedlo. "Děkuju" řekla jsem znovu. Políbil mě na nos. "A teď už spi" pobídl mě. Ráda jsem ho poslechla.
   Ráno mě probudily sluneční paprsky. Vymrštila jsem se do sedu. "Co se stalo?" ozvalo se od psacího stolu. "Kolik je?" ptala jsem se. "Něco po deváté" uklidnil mě. "Nechal jsem tě, aby sis přispala. Teď je to naposledy, tam budeš muset vstávat brzo" usmál se. Vstala jsem a přešla k němu. "V kolik odjíždím?" "V půl čtvrté" odpověděl.
   "Cože?" zhrozila jsem se a běžela do koupelny, abych si udělala celkovou hygienu, ne jenom tu ranní. Tren mě pobaveně sledoval, jak běhám po pokoji a suším si vlasy. "Prosím tě uklidni se. Jinak začnu žárlit, že se připravuješ kvůli těm klukům tam" smál se Tren. "No, kvůli nim zrovna. To spíš abych tobě nedělala ostudu" usmála jsem se.
   Kolem jedenácté se vrátila Juana a začala dělat oběd. Po obědě se všichni sešli, aby se se mnou rozloučili. Nejhůř to snášel Dany, za tu krátkou dobu si mě opravdu oblíbil. "A koukej pořádně jíst, ať se tam spravíš" napomínala mě Juana. Přikyvovala jsem a stěží potlačovala slzy. Když ode mě odtrhli Danyho i Kessy, oblékla jsem si kabát a i s Trenem vyšla ven.
   Bylo dost teplo a husté tmavé mraky naznačovaly, že bude nejspíš pršet. "Zase se ochladí a bude znovu sněžit" řekl Tren, aby prolomil ticho. Přes jedno rameno měl přehozenou mojí tašku s věcmi, druhou rukou mě objímal kolem pasu.
   Cestou jsme potkali pár známých, včetně Terua. Samozřejmě následovalo aspoň krátké rozloučení. Ve tři hodiny jsme došli na místo, odkud jsem měla odjíždět. Stál tam Dante se svojí ženou a Hayatem. Rozloučili se se mnou a pak o kus odstoupili. Přišel totiž čas, abych se rozloučila s Trenem.
   Stáli jsme naproti sobě a ani jeden nevěděl co říct. Jen jsme se jeden druhému dívali do očí. "Budeš mi chybět" prolomila jsem ticho jako první. "Ty mě taky" zašeptal a přitáhl si mě do náruče. Pevně, velmi pevně jsem ho objala, stejně jako on mě. Neudržela jsem se a začaly mi po tvářích stékat slzy. "Neplač" zašeptal. "Bude to pár týdnů, možná měsíců a pak se zase uvidíme" řekl, ale znělo to spíš jakoby přesvědčoval sám sebe, než mě. "Budeme si moct dávat nějak vědět?" snažila jsem se udržet slzy. "Můžeme si psát, trvá to den, než se dopis dostane k adresátovi. Jestli tam tedy budou mít poštovní schránku" odpověděl s lehkým pousmáním. I já jsem se pousmála.
   Políbil mě. Byl to ten nejkrásnější polibek v mém životě. Byl neuvěřitelně něžný,ale i roztoužený, dával mi najevo, že mě miluje a že chce, aby se mi dostalo všeho podstatného, na druhou stranu, mi ale říkal, že mě nikam pustit nechce, že by byl radši, kdybych tu zůstala.
   Slyšela jsem přibližující se cinkání podkov o zem. Objevil se dostavník táhnutý dvěma koni. Zastavil těsně u nás. Zatím byl prázdný. "Ostatní učně naberete po cestě" řekl mi Tren. Z dostavníku slezl kočí. Tren mu podal mojí tašku, aby jí mohl uložit.      
   Naposledy jsem ho objala, on mě naposledy políbil na čelo a pomohl mi nastoupit. "Miluji tě" zašeptal a zavřel za mnou dvířka. "Miluji tě" nesla se za ním moje odpověď, když se dostavník rozjel.
   První kapky s plesknutím dopadly na zem. Ohlédla jsem se, abych ho ještě viděla, ale přes začínající dešťovou clonu jsem toho moc nerozeznala. Všechno se proměnilo v šedavou šmouhu, stejně beznadějnou, jako moje nálada.

růže msty

Ples

16. ledna 2011 v 11:27 | Yui-chan |  Růže msty
Ok, název nicmoc, i díl je tak nějak o ničem, ale i přes to doufám, že se vám bude líbit a necáte mi nějaký komentář ;) :

Tren mi podržel kabát, podržel mi otevřené dveře a pomohl mi na zledovatělých schodech. Byl hrozně pozorný. Neohlédl se za Monou a bylo poznat, že pospíchá z jejího dosahu. Až když jsme zahnuli za roh náměstí, zpomalil.
   Šla jsem vedle něj, hlavu plnou otázek a myšlenek. Zvědavě se na mě díval, hlavu nakloněnou ke straně a čekal, kterou otázku položím jako první. "Kolik jí je?" zeptala jsem se. Nadechl se, pozvedl jedno obočí a rty se mu pohybovaly v neslyšném počítání. "Letos jí bude 420" odpověděl po chvíli. "Páni" vydechla jsem, až to jsem nečekala. Usmíval se, přišlo mu to vtipné.
   Bylo chvíli ticho. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale neměla jsem odvahu. "Ano, vím proč" odpověděl. Polekaně jsem sebou trhla. "Nemusíš se bát se mě na něco zeptat" usmál se něžně. "Jo, já vím…jenom…jak to víš? Mně řekla, že se o tom s tebou nebavila". Zasmál se. "Řekl mi to její bývalý přítel" "To byl asi trochu šok" konstatovala jsem. "Ano" přikývl zdráhavě.
   "Doufám, že ty mi kvůli něčemu takovému neutečeš" usmál se. Zavrtěla jsem hlavou, jako že ne. Přitáhl si mě blíž do náruče a políbil mě do vlasů. "Já jsem spokojená" špitla jsem sotva slyšitelně, ale jemu to neuniklo. "Řekněme, že Mona byla v tomhle ohledu dost náročná" přikývl. Obdivovala jsem ho, že o tom dokázal mluvit tak otevřeně.
   "Jak jinak bych o tom měl mluvit? Mluvení je dost důležité, nikdy se mi neboj říct, co bys chtěla, co cítíš" zašeptal mi do ucha. Zrudla jsem ještě víc. "Fajn, chci tě teď, hned a tady" pronesla jsem vážně, ale on věděl, že si z něj dělám srandu. "Rozkaz" mrkl na mě a začal si rozepínat kabát. "Co blbneš?" vytřeštila jsem oči v domnění, že se vážně bude svlékat. Zakřenil se a mě došlo, že to udělal schválně. "Tohle ale nebylo vtipné" procedila jsem skrz zuby.
   "Já jenom pořád nechápu, proč se s tebou rozešla kvůli tomuhle? Neříkej mi, že je to tak závažný důvod" zamyslela jsem se. S odpovědí chvíli otálel. "Já si nemyslím, že to byl jediný důvod, ale pro ní byl dost důležitý. Ona nedokázala vnímat žádné jiné projevy lásky, než sex. V tomhle ohledu jsi o tolik vyspělejší než ona. Nevím, já jí do hlavy nevidím" pronesl zamyšleně.
   "Ale mě jo" zamračila jsem se. "No tak, lásko. Jestli tě to potěší, tak i Danymu" usmál se. "Super, přirovnáváš mě k dítěti" "To bych si nedovolil" zvedl ruce, jakoby se vzdával. "Mona se mi líbí, tipla by mě věkově na víc, než mi je. Rozhodně si ze mě kvůli tomu neutahuje, na rozdíl od někoho" řekla jsem a při posledních slovech mu zabodla prst do hrudi. Zasmál se. "V tom má pravdu. Ve tvém věku jsem měl úplně jiné problémy" zamrkal na mě. "Budu hádat. Nezlobil tě přítel, nenaháněla tě jeho bývalá snoubenka a neodjížděl jsi na smrtelný výcvik" vypočítávala jsem na prstech. "Asi tak" přikývl s úsměvem a odemkl dveře od domu.
   To už jsme došli? Zamyšleně jsem si sundávala kabát. "Já tě přeci nezlobím. To je jen takové laškování" usmál se Tren. "Zlobíš" nedala jsem se. "Fajn, asi půjdeš dneska večer sama" pronesl a šel k sobě do pokoje. "Kam jdu večer?" nechápala jsem. "Přeci do tanečních" odpověděl.
   Sakra, na taneční jsem úplně zapomněla. Doufala jsem, že se mnou nechá tancovat Trena, toho kluka bych už asi přizabila. Moje přání bohužel nebylo vyslyšeno. Ten kluk tam byl a v rámci slušného chování a spravedlivé výměny, jsem s ním musela tančit. Nebyla jsem z toho nadšená ani já, ani Tren, ale co jsme mohli dělat.
   Na konci lekce, nám učitel oznámil, že tohle byla poslední lekce. Všechny tance už umíme a doufá, že mu nebudeme na plese dělat ostudu. Při těchto slovech se díval směrem k tomu klukovi. Tren mi dal krásnou červenou růži, připomněl mi tak moje první taneční, kde jsme také na poslední lekci dostávaly od partnerů květiny. A taky první polibek. Ten, co jsem dala Trenovi rozhodně nebyl první, ale zato byl lepší a hlavně byl z lásky.
   "Co jsi vlastně dělal v mých letech?" napadlo mě, když mě vedl z tanečních domů. "Studoval jsem vysokou školu, u nás se studuje mnohem déle. Taky jsem absolvoval výcvik, jak se chovat ke svým svěřencům. Prováděl jsem občasné výlety na Zem, abych si osvojil místní řeči, zvyky a chování. Neměl jsem ani ponětí o tom, že bych někdy mohl mít přítelkyni a milovat se s ní. Tohle všechno pro mě bylo důležitější. Řekněme, že tělesné potřeby přišli o něco později" usmál se. "Jak je možné, že jsem odsud, ale všechny pocity mám jako normální lidé?" "Ehm…no, já si nejsem úplně jistý, ale možná je to tím prostředím a taky tím, jak tě vychovávali. Lidé mají velmi krátký život, takže se musí zodpovědnosti a všemu důležitému naučit velmi rychle. Po nás nikdo nic takové nechce, máme na to spoustu času. Vlastně tak nějak do 117" řekl. Zamyslela jsem se. "Ale je to jen taková teorie, nikdo neví, proč to tak je" usmál se a přitáhl si mě blíž k sobě.

*****
"Tak co to bude tentokrát?" zeptal se mě, když jsem stála před zrcadlem a přemýšlela, co s vlasy. "Nevím, nechám to na tobě" pokrčila jsem rameny. Vždycky měl dobrý výběr. Políbil mě na šíji a pak mi udělal drdol. Jiný než jsem měla minule, ale přesto vkusný a krásný. Objal mě kolem pasu a líbal na nahé rameno.
   Dívala jsem se do zrcadla. Tentokrát jsem měla dlouhé tmavě modré šaty, vršek byl imitací korzetu, sukně byla nabraná a poté volně spuštěná až ke kotníkům. Spodní lem byl zdoben bílými křivkami, některé zasahovaly až do půli sukně. Vrchní lem byl ozdoben stejně.
   Tren mě přestal líbat a zvedl hlavu. Mohla jsem si tedy prohlédnout jeho tmavý oblek, košili stejné barvy, jako byly moje šaty a bílou kravatu, stejnou jako zdobení mých šatů. Zase jsme k sobě ladili. "Moc ti to sluší" zašeptal. Vděčně jsem se usmála a odešla do koupelny, abych se nalíčila.
   Ples už pomalu začínal, když jsme dorazili. "Myslel jsem, že už nepřijdete" usmál se na nás Dante. "Když Trenovi všechno moc dlouho trvá" pokrčila jsem rameny. Dante i Tren se usmáli. Odvedl mě ke stolu a posadil se vedle. "Dáš si něco k pití?" zeptal se. "Ne, zatím nic" usmála jsem se.
   Začala hrát valčíková hudba. Tren mě vedl na parket a roztočil se v přesném rytmu. Ostatní páry nám uhýbaly v cestě, když nám to tak pěkně šlo. A ne jenom valčík, ale i foxtrot, waltz, tango a i latinské tance jako chacha, jave… No prostě jsem zírala. Až dosud jsem nevěděla, co ve mně je. A co teprve Tren? Ty jeho sexy pohyby.
   Kolem desáté hodiny jsem už byla unavená a prosila Trena, abychom si šli sednout. Souhlasil. Než stihl dosednout, popadla ho Juana, že by taky mohl provést svojí matku. Vystrčila jsem je na parket. Tren si povzdechl, a pak se stejně lehce roztočil i s Juanou.
   Rozhlédla jsem se kolem a uviděla dveře od otevřeného balkonu. Záchrana! Propletla jsem se davem tančících párů a vpadla do příjemně chladného vzduchu. Stoupla jsem si k zábradlí a hleděla do dálky. Stála jsem dlouho sama, než jsem zaregistrovala přítomnost někoho dalšího. Ten někdo stál ve dveřích, opřený o rám a mlčel. "Tím směrem je Grinstonville" řekl Tren. Než jsem se stihla otočit, stál u mě a přes ramena mi dával svoje sako.
   Otočila jsem se čelem k němu. "Koukala jsem na vás s Juanou, moc vám to spolu slušelo" usmála jsem se. Nechtěla jsem dnešek kazit. "S tebou mi to určitě sluší mnohem víc" opáčil a jemně mě políbil. "A tady máme ty naše hrdličky" ozval se za námi Dante. Otočili jsme se. Stál ve dveřích i s manželkou.
   Pomalu jsme šli k nim. Dante vzal Trena kolem ramen a odvedl ho kousek stranou. Já zůstala sama s jeho manželkou. "Vidím, že se vám ty šperky líbí" řekla po chvíli ticha. "Ano, jsou nádherné" usmála jsem se. Byl to jejich dárek k Vánocům. Šperky z bílého zlata s vybroušeným safírem, který mi přesně ladil s šaty.
   Po chvilkové stydlivosti, jsme se začaly živě bavit o módě, bytových doplňcích a samozřejmě o mužích. "Už mě zase pomlouvá" ozvalo se mi u ucha, až jsem leknutím nadskočila. "Mě z tebe jednou klepne" ohradila jsem se. "Nemůžeš si aspoň odkašlat?" "Lásko, já přeci nemůžu za to, že jsi tak strašně nevšímavá" pokrčil rameny. "My vás tu radši necháme" usmál se Dante a on i jeho žena odešli. "Proč si každý myslí, že se budu vztekat?" zakroutila jsem hlavou. "To byla řečnická otázka nebo chce znát odpověď?" zeptal se Tren a sundal mi z ramen svoje sako. "Původně řečnická, ale teď chci znát odpověď" otočila jsem se čelem k němu. "Ří kal jsem ti přeci, že po nás se nechce, abychpm dospěli nijak brzy. Všichni stále čekají, že se budeš chovat jako puberťačka. Umanutá, s odpovědí na všechno" usmál se.
   Zakroutila jsem hlavou. Tren mě vzal na parket a zase jsme tančili. Po několika rychlých, jsme si konečně dali pomalý waltz. Jediný tanec, u kterého jsem byla schopná si i povídat. "Co ti Dante chtěl? Jestli mi to tedy můžeš říct" zeptala jsem se. "Že tě musím ještě něco naučit, než odjedeš" odpověděl s úsměvem. "Co?" zeptala jsem se dychtivě. Povzdechl si, přišlo mi, že dost smutně. "Bránit si myšlenky a správnému chování" zamumlal.

růže msty

Zrušené zásnuby

10. ledna 2011 v 17:17 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím sevám s dalším dílkem. Název je trošičku zavádějící, ale uvidíte sami, o co se bude jednat. Doufám, že jsem vás moc neodradila a přeji příjemné počtení:

Celý sváteční den byl klidný a veselý. I tady se říká "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Všichni tedy chodili s úsměvem na rtech a nehádali se. Až večer mi náladu trochu zkazilo psaní. "Chci se s tebou sejít a promluvit si. Buď zítra ve 2 odpoledne v kavárně na rohu náměstí. M." stálo v něm.
   Četla jsem ho několikrát dokola. Nechápala jsem, kdo by mi mohl psát a co by mi chtěl. "Co se děje? Píše ti nějaký tajný ctitel?" zeptal se Tren, který si už nějakou chvíli prohlížel můj zamračený obličej. "Asi, a chce se se mnou sejít" odpověděla jsem a vzkaz mu podala. Při čtení se mu na čele udělalo pár vrásek. "To psala Mona" řekl po chvíli. "Mona?" zeptala jsem se nevěřícně, obě obočí vysoko nahoře. "Ano, je to její písmo i její podpis" přikývl. Vstala jsem a začala nervózně přecházet po pokoji. Jistě, že je to Monin podpis, kdo jiný by to měl vědět lépe, než Tren. "Co mi asi chce?" přemýšlela jsem nahlas a chodila sem a tam.
   "Uklidni se" zašeptal Tren a poklepal na místo vedle sebe. Posadila jsem se a nohy mu položila do klína. "Nevím, co ti chce, ale nebude to nic hrozného. Počítá s tím, žes mi to dala přečíst" konstatoval. Jen tak mi rukama přejížděl po lýtku. "Teď z toho nebudu moct usnout. Naposledy jsme se spolu popraly, tak nevím, co si o tom mám myslet" strachovala jsem se.
   "Uvolni se, zavři oči, napočítej do 10 přitom zhluboka dýchej a říkej si, že to zvládneš" poradil mi a pustil se do masáže chodidel. Kdybych byla kočka, předla bych jako o život. "Kde je vůbec ta kavárna?" napadlo mě. "Na rohu na náměstí. Zítra si stejně potřebuju skočit do práce, tak tě tam můžu zavést, jestli ti to tedy nevadí" slíbil. "Dobře" zavřela jsem oči a užívala si masáž. "Že ty máš masérský kurz?" zeptala jsem se ze srandy.
   On ale naprosto vážně přikývl. "Mám dva. Jeden normální a druhý rehabilitační" řekl a usmíval se mému výrazu. Z tak šokujícího zjištění jsem se chvíli vzpamatovávala. "No co, nemusím ti přeci hlásit všechno, co jsem vystudoval" zasmál se, a aby dokázal pravdu svých předešlých slov, předvedl mi pár cviků na uvolnění svalů na stehnech a lýtkách.
   Udělala jsem si z něj osobního maséra. Samozřejmě s úsměvem souhlasil. Moc dobře věděl, že i on z toho bude mít nějaký ten profit. Hned po masáži jsme si dali společnou sprchu a zapadli do peřin. Ležela jsem k Trenovi těsně přimknutá a nechala se od něj hladit ve vlasech. "Trene, od kdy jsem se ti líbila?" zeptala jsem se. Natočil hlavu, aby na mě viděl. Bylo mi to trochu nepříjemné, protože on viděl a já ne, ale co jsem mohla dělat, rozsvěcet se mi nechtělo. "Vždycky ses mi líbila" odpověděl. "No ale dostal jsi mě na starost v mých 16…" "Ach, takhle to myslíš" kývl, jako že pochopil.
   "No, hezká jsi byla, ale přeci jenom jsi taky byla velmi, velmi, velmi mladá" zdůraznil to poslední slovo. Pousmála jsem se. Čekala jsem takovou odpověď. Něco na mém úsměvu se mu asi nelíbilo. "Lásko, bylo mi přes 500, a ty jsi ještě ani nebyla plnoletá, přece si nemůžeš myslet, že jsem po tobě nějak šílel, to přišlo později" bránil se. "Vždyť já nic neříkám. Já to chápu" políbila jsem ho na špičku nosu. Tedy jsem se o tom pokusila, ale povedlo se mi to kamsi na tvář. Tentokrát se zasmál on. "Nos mám tady" zašeptal a otřel se jím o ten můj. "Neprovokuj" ukončila jsem dnešní debatu, položila mu hlavu na prsa a usnula.
   Už od rána mi bylo špatně od žaludku. Tren mě rozptyloval polibky a něžnými slovy, ale pokaždé to pomohlo jen na chvíli. I Kessy vycítila, že něco není v pořádku, pokládala mi hlavu do klína a nebyla tolik hyperaktivní. Oběda jsem se sotva dotkla, až tak jsme měla žaludek stažený. "Miláčku buď v klidu. Ty to zvládneš" řekl mi, když jsme si oblékali kabáty a mě přes třesoucí se ruce nešla uvázat šála. Zhluboka jsem se nadechla. "Tak jdeme" řekla jsem co nejvyrovnanějším hlasem, kterého jsem byla schopná. Upravil mi uzel na šále, vzal mě za ruku a vyšel ven.

*****
Seděla jsem v kavárně o 15 minut dřív a čekala, až Anori přijde. Teď mi teprve došlo, že jsem se podepsala jako M. doufala jsem, že ho ukáže Trenovi. Ten moje písmo i můj podpis pozná, přeci jenom jsme si naposílali spoustu psaníček. Byly to krásné časy.
   Z myšlenek mě vytrhl nesmělý hlas číšníka. "Mohu vám něco nabídnout?" Zvedla jsem k němu pohled. "Zatím ne, ale až si ke mně přisedne mladá tmavovlasá slečna, přineste nám dvě kávy" požádala jsem ho s úsměvem. Přikývl a šel obsluhovat jiné hosty.
   Bylo za 5 minut 2 hodiny. Podívala jsem se z okna a viděla je přicházet. Oba. Srdce mi zařadilo největší možnou rychlost. Nebyla jsem připravená říct to i jemu, ne, jen jí. Před vchodem se zastavili. Až teď jsem si všimla, že má přes rameno hozenou brašnu. Je tedy na cestě do práce. Rozlil se mnou příjemný pocit úlevy.
   Pozorovala jsem je. Tren jí něco říkal a vykouzlil jí tím na tváři krásný úsměv. Pak se sklonil, aby ji mohl políbit. Přitom se prsty dotkl jejích spánků a provedl kouzlo, nejspíš, aby jí chránilo myšlenky. Mohlo mě napadnout, že to ještě sama neumí. Objal ji a přitom pohledem zapátral do okna. Kývla jsem na pozdrav, stejně jako on mě. Něco mu pošeptala, on s úsměvem přikývl a odešel. Pomalu vyšla po schodech. Uvnitř se rozhlédla. Zamávala jsem na ni a ukázala na volné místo naproti mně.
   "Ahoj" pozdravila jsem, když si sundala kabát a sedla si naproti mně. "Ahoj" kývla. "Objednala jsem kávu, doufám, že nevadí" "Vůbec ne" pousmála se. Tak úvod bychom měli za sebou. Přišel číšník a přinesl nám dvě kávy. Já mezitím měla čas si jí lépe prohlédnout. Ryze ženský obličej jí lemovali dlouhé vlasy, o pár odstínů tmavší než má Tren, od přírody zvlněné. Ta barva se jí skvěle hodila k očím. V obličeji měla jemné rysy a krásný úsměv. Byla opravdu hezká. S Trenem se k sobě perfektně hodili. Až mě trochu závistivě bodlo u srdce.
   "Tak co jsi mi chtěla?" zeptala se přátelským a odměřeným hlasem zároveň. Hold policistka se v ní nezapře. "No, je toho víc. Ale prát už se nechci" řekla jsem a bezděky si přejela po tváři. Já ani Sam neumíme kouzlit, tak dobře, aby se mi tvář zahojila. A k doktorovi jsem se styděla. Týden jsem tedy nevycházela z domu a ledovala si to. Ona neměla po rvačce ani památky. Tren je prostě skvělý.
   Zvonivě se zasmála. "To je dobře, mám to totiž zakázané" Tentokrát jsem se musela smát já. "Víš, když jsem vás viděla u jezírka, na vánočních trzích a teď na Silvestrovské párty, uvědomili jsem si, že vás dva od sebe jen tak ně co nerozdělí a rozhodně to nebudu já" začala jsem a po očku na ní mrkla. Pozorně poslouchala, asi se soustředila, mohlo mě napadnout, že pořádně nerozumí, pohled měla upřený na svoje krátké, ale precizně udržované nehty. "Můžu mluvit v angličtině, jestli ti to dělá problém" navrhla jsem ji. Překvapeně zamrkala. "Ne, jen mluv. Připravuju se na ten výcvik, takže potřebuju, abyste na mě všichni mluvili" usmála se. Přikývla jsem. "I když to nebyl hlavní důvod. Znovu jsem se zamilovala, tentokrát opravdu. A to mi hodně pomohlo dívat se na věci z té druhé stránky. Vím, že jsem vám váš vztah nijak neusnadnila, i když jste to potřebovali a za to se omlouvám." "Neusnadnila, ale už je to za námi" "Právě proto bych vám chtěla usnadnit alespoň jednu věc" řekla jsem a upřela na ní pohled. Tentokrát se tvářila zmateně.
   "Víš že jsme byli zasnoubení?" ujišťovala jsem se. Přikývla. "A taky jistě víš, že i když už spolu nejsme hrozně dlouho, mám na něj větší právo než ty." Opět přikývla. "Co ale možná nevíš je to, že když jsme byli zasnoubeni, i když to dávno neplatí, nemůže se zasnoubit s nikým jiným" "Proč mi tohle všechno říkáš?" zeptala se podezřívavě. "Vrať za mě Trenovi tohle" řekla jsem, sáhla do kabelky a podala jí do ruky prstýnek. "Nás zásnubní. Vrať mu ho, a vyřiď mu, že mu přeji hodně štěstí" vysvětlila jsem jí.
   Chvíli si prstýnek prohlížela. "Dej mu to sama. Přijde sem pro mě, budeš mít příležitost" usmála se a prstýnek mi vrátila. "Nedokážu mu to říct do očí. Nenašla jsem odvahu během několikaseti let, a za těch pár minut jí už vůbec nenajdu" zavrtěla jsem hlavou. Ona si ten prstýnek ale odmítala vzít zpátky. S povzdechem jsem ho nechala ležet na stole.
   "Můžu se na něco osobního zeptat?" ozvala se po chvíli. "Jistě" pokynula jsem jí. "Proč jsi ho opustila?" zeptala se a naklonila hlavu na stranu. "Budeš se smát" "Nebudu, čestný" propalovala mě pohledem. "Dobře. Jeden z hlavních důvodů byl ten, že jsme měli málo sexu" řekla jsem pravdu. Nesmála se, jen do mě zabodla pohrdavý a lítostivý pohled zároveň. Zajímalo by mě, jak to dělá, že dokáže dát najevo dva pocity najednou.
Hlavně vystihla přesně ty pocity, které jsem ze sebe měla i já. Pohrdala jsem sebou a zároveň se litovala.
   Ano, pro mě to byl důvod k rozchodu, potřebovala jsem mnohem víc fyzické lásky, než jsem dostávala. Sex s Trenem byl vzácný, i když naprosto úžasný. On nebyl jedním z těch, kteří dělají jen nudné pohyby dopředu a dozadu, ne. On se snažil, aby si to i žena užila. Věděl, že jemu pak stačí málo. Takže zapojoval svojí bohatou fantazii. Jenže mě to nestačilo. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, o co přicházím. A teď tady na mě hleděla jeho současná přítelkyně, která si to všechno uvědomovala. Nepochybovala jsem o tom, že mají stejně skvělý sex, jaký jsem měla i já. To je něco, co má Tren v sobě, něco, co se nezmění. Byla o tolik vyspělejší.
   "Anori, kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem to vědět. "32" odpověděla bez přemýšlení. "Jenom?" podivila jsem se. Pousmála se. "Tipla bys mi víc? To bys byla první. Všichni mi neustále připomínají, jak strašně jsem mladá" zašklebila se. "Ano v porovnáním s Trenem, mnou, nebo kýmkoliv odsuď, jsi hodně mladá. Ale myšlenkově jsi mnohem vyspělejší, než většina tady" mrkla jsem na ní. "Myslíš?" usmála se. "Já to vím. Už jenom ten tvůj pohled, co jsi na mě vrhla, když jsem ti řekla důvod našeho rozchodu, byl extrémně vyspělý" zasmála jsem se.
   "Ahoj, doufám, že mě moc nepomlouváte" ozval se za Anori Trenův hlas. Obě jsme nadskočily, ani já jsem ho neviděla přicházet. "Lásko, tys mě vyděsil!" vydechla a nechala se políbit na tvář. "Ahoj" pozdravila jsem ho a vstala, abych ho políbila na obě tváře. "Nejsi tu nějak brzy?" zeptala se ho, když si k ní přisedl. "Byl jsem pryč přes 2 hodiny, ale mohlo mě napadnout, že když nechám dvě ženský spolu, bude to nadlouho" zasmál se. Pleskla ho po ruce, ale smála se s ním.
   Anori po mě vrhla významný pohled, který Trenovi samozřejmě neušel. Podíval se na mě s tázavým výrazem. Zavrtěla jsem hlavou. "Chce ti něco důležitého říct" řekla mu tiše Anori, ale já to samozřejmě slyšela. "Do toho" pobídl mě a naklonil se blíž. "Ehm…no totiž…" koktala jsem. Mockrát jsem si to připravovala, ale když to teď přišlo, nebyla jsem schopná dostat ze sebe ani slovo.
   Tázavě na mě hleděl. Anori mě přišlo asi líto, protože si ho přitáhla k sobě a něco mu pošeptala. Pozdvihl jedno obočí. "Vážně mi chceš vrátit zásnubák?" zeptal se užasle. Přikývla jsem a podala mu ho. "Už jsem přemýšlel, že tě budu muset přepadnout a dostat ho z tebe násilím" usmál se. I já jsem se smála.
   "Půjdeme?" zeptala se Anori po další hodině. Tren přikývl, vstal a podržel jí kabát. I já jsem se rychle oblékla. Zaplatila jsem, i když se Tren nabídl, že to zaplatí sám. Podržel Anori tašku, aby si mohla upravit šálu, podržel jí otevřené dveře, chytil ji za ruku, aby neuklouzla na zledovatělých schodech. Všechny tyhle maličkosti dělaly jejich vztah perfektním.
   Hleděla jsem za nimi, když odcházeli. Tohle všechno jsem mohla mít i já. Můj přítel není ani z poloviny tak pozorný, jako Tren. Dopřává mi ale dostatek fyzické lásky, kterou já k životu potřebuji. Anori může být šťastná, že je schopná vnímat všechna tahle láskyplná gesta. Jejich vztah je založen především na přátelství a důvěře. To je totiž základem dlouhotrvajícího vztahu. Pokud všechno ostatní selže, tohle jim zůstane. A ona si to uvědomuje.
   Je mnohem chytřejší, než já. Vždyť jenom v kouzlech mě během několika málo měsíců strčila do kapsy. Otočila jsem se a spěchala domů. Doufám, že jim to vydrží, budu jim to přát z celého srdce.
  
růže msty

Silvestr

6. ledna 2011 v 6:43 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, mám sice křížek po funuse, ale konečně se mi podařilo dopsat Silvestrovský díl. Během něho nám do rodiny Natori přibyde další členka...dokonce se mi povedlo zabalit do něj i kousek děje. Je trochu delší, tak snad to přežijete. Přeji krásné počtení a nechte mi koment:

Vánoční svátky a následné volny, které jsem zas až tolik nepocítila, neboť nechodím do práce, mi utekly hrozně rychle. Každý den jsem musela ráno brzo vstát a věnovat se Danymu a jeho vánočnímu dárku, štěněti. Zatím 6-týdenní štěně border kolie se v jednom kuse válelo na naší pohovce, vyplazovalo na nás jazyk a vrtělo ocasem. I když bylo Danyho, mělo ze všech nejraději Trena a mě, neustále za námi chodilo, a když na něj ostatní volali, nereagovalo. Jakmile zapískal Tren, bylo okamžitě u něj.
   Po utahání štěněte následovala příprava oběda, po obědě přátelská návštěva, večer společenské hry, jako třeba Aktivity a nakonec opět utahat štěně. Všechny dny byly takové, a vlastně jsem za to byla i ráda. Díky neustálému mluvení, mluvení a mluvení se můj jazyk o hodně zlepšil.
   "Mám z tebe radost, už mluvíš moc dobře" řekl Tren, když jsme jednou měli večer jen sami pro sebe, seděli na pohovce, mezi námi spící štěně a povídali si. "Vážně?" podivila jsem se. "Ano. Copak jsi si nevšimla, že už ti nic neopakuji, a že mluvím rychle?" zeptal se mě s úsměvem. "Hm, to je pravda" zamyslela jsem se. "Není to ještě dokonalé…" usmál se a zopakoval můj poslední přeřek. "Já vím" protočila jsem oči v sloup. Natáhl se, aby mě mohl políbit, ale překáželo mu v tom štěně. "Kessy dolu! Běž!" přikázal.
   Kessy se zavrčením slezla z pohovky, aby následně opět vylezla na moje místo, které bylo volné, protože jsem zrovna seděla Trenovi na klíně. "Ty potvoro" podrbala jsem ji za ušima. "Mě se ale tady líbíš mnohem víc" poznamenal Tren a přitiskl si mě na prsa. Moc jsem si to ale neužila, protože do pokoje vrazil Dany. "Půjdem vyvenčit Kessy!" zavýskl a oba nás táhnul ven.
   Tren se celou procházku velmi aktivně snažil utahat štěně i Danyho zároveň, ale mě přišlo, že spíš unavil sám sebe. Když jsme dorazili domů, dal si akorát teplou sprchu a chystal se zalézt do postele.
   Raziel mu ale jeho plán překazil. Přišel pro něj, že s ním potřebuje mluvit. Přitom se ale díval na mě, takže jsem odhadla, že se zase bude mluvit o mě. A taky jsem měla pravdu. Oba se spolu hádali a velice často padlo moje jméno. "Přestaňte se hádat. Můžeme to vyřešit v klidu" mírnila jsem je, Trena pevně držela za loket. "Anori, tohle se tě netýká" řekl tiše Tren a snažil se mě vyšoupnout. "To se mě týká, tedy jestli neznáš nějakou jinou Anori, která by odjížděla na výcvik do Grinstonvillu" prskla jsem naštvaně. "To sice neznám, ale tohle se tě opravdu netýká" zopakoval klidně. "Nebudeš věci o mně řešit beze mě" zasyčela jsem. Přímo jsem nesnášela, když mě z něčeho vynechával.
   "Nebudu o tom s tebou diskutovat" řekl naštvaně, hrubě mě chytil za loket a táhl mě pryč. Na schodech jsem se málem natáhla, taktak jsem to vybrala. Jemu to nějak zvlášť nevadilo, nejspíš by mě táhl dál. Strčil mě k sobě do pokoje a zamkl za sebou.
   Nevěřícně jsem zírala na zamčené dveře. On mě tu vážně nechal. Tak to si u mě rozlil chlapec. Byla jsem připravená s ním buď nemluvit, nebo mu vynadat a pak s ním nemluvit.
   Čekala jsem a čekala, ale Tren nikde. Skočila jsem si tedy do sprchy a vlezla si do postele. Ještě chvíli jsem četla, než mě přepadla únava a já usnula. Tren se do pokoje vrátil až někdy kolem 3 v noci. Sice mě vzbudil, ale byla jsem moc ospalá na to, abych jeho příchod nějak řešila. Kolem 4 se ale za dveřmi ozvalo štěněčí kňourání, které mě usnout nenechalo.
   I když jsem s Trenem nechtěla mluvit, pořád mě to ještě nepřešlo, zatřásla jsem s ním. Probudil se a zaposlouchal do zvuků. "To neřeš, spi dál. Musí si zvyknout, že bude na chodbě sama" zamumlal a lehl si zpátky. Otočila jsem se zády k němu. Přejel mi prsty po vlasech. "Ty se mnou nemluvíš?" zeptal se. "Ne" odpověděla jsem. "Ale no tak, lásko, vždyť jsem to dělal pro tvoje dobro" zašeptal mi vemlouvavě do ucha a přisunul se blíž ke mně.
   Nevěřícně jsem se k němu otočila. "No promiň, ale já jsem si spíš připadala, jako kdybych něco provedla, žes mě tu zamknul a nechal jsi mě tu" vyčetla jsem mu. "Chápu, že tě to mohlo urazit, ale nevíš o čem jsme se hádali" řekl. "O čem?" "O tom, jak tam pojedeš" "Takže se mě to týká" rozhodila jsem rukama. "No možná trochu" připustil. "A nemyslíš si, že bych se měla sama rozhodnout, jak tam pojedu?" zeptala jsem se jízlivě. "Mě se prostě nelíbí, že bys tam měla jet sama, bez ochrany" řekl naštvaně. "A nechceš mi rovnou zabalit?" můj hlas sarkasmem doslova přetékal. "Ne, díky. Já ale nemyslel, že bych jel s tebou, ale že bys jela s ostatními učni" odpověděl. "Aha" zamyslela jsem se. V tom měl pravdu. "Ale musíš se hádat" řekl Tren už vyrovnaně.
   Uznala jsem tedy svojí chybu. Tren chvíli na to usnul, ale mě rušilo Kessyno ťapkání po chodbě, pak jsem slyšela jak Juana vstává a věděla jsem, že mám po spaní. Počkala jsem, dokud nebylo 6, a pak jsem si rozsvítila lampičku, abych si mohla číst. Trena jsem sice vzbudila, ale neměl se ke vstávání. Jenom ležel a odpočíval. "Víš, že ti ten župan hrozně sluší?" zamumlal. Zvedla jsem oči od knížky. "Aby taky ne, když jsi ho vybíral ty" usmála jsem se. "Takže už se nezlobíš?" zeptal se a přejel mi rukou po nahém stehně. "Ne" mrkla jsem na něj. "To je dobře" řekl, rozvázal mi župan a líbal mě na břicho. "Jedeš! Za chvíli přijde Dany s Kessy" "Až za 54 vteřin, to toho ještě hodně stihneme" zamumlal a přesunul se na krk a ústa.
   "Už jste vzhůru? Tak honem, ať už můžeme jít!" přišel k nám do pokoje Dany, když mě Tren akorát zpátky oblékl. "Za chvíli přijdeme" ujistil ho Tren. Když se za ním zavřeli dveře, ještě chvilku mě líbal, pak si povzdechl, jako by ho trápilo něco, co mi neřekl a začal se oblékat. Moc se mi nechtělo, ale natáhla jsem na sebe teplé věci a šla si dolů pro kabát.
   Venku bylo až příliš živo, na to, že bylo 7 ráno, byly ulice plné lidí. Rychle jsme došli až do parčíku, kde jsme Kessy vždycky venčili. Tren mě pevně držel, protože mi to každou chvilku uklouzlo, cesta byla jako jedno velké kluziště. Danymu a Kessy se to ale líbilo a klouzali se sem a tam. "Co se děje, že je tu tak živo?" zeptala jsem se po chvíli. "Dneska je Silvestr" odpověděl Tren s úsměvem a sehnul se, aby nabral sníh a hodil ho po Kessy. Plácla jsem se do čela. To mi nějak nedošlo. "A co budeme dělat my?" zeptala jsem se ho na program na dnešní večer. "Když to řeknu jednoduše, tak bude u Danteho v domě velká Silvestrovská párty" odpověděl s trpitelským výrazem.
   Odpoledne se všichni v domě připravovali, aby vypadali co nejlépe. Mě se do toho moc nechtělo, ale co jsem měla dělat. Airine mi půjčila svoje druhé nejlepší šaty, ty první totiž měla na sobě ona. Stála jsem před zrcadlem a přemýšlela, co s vlasy. "Sluší ti" objal mě zezadu Tren a díval se na můj obraz v zrcadle. "Hm" zabručela jsem. "Copak?" zeptal se pobaveně, jako kdyby to už dopředu nevěděl. "Všichni zase budou mít super účesy a co já? Nechápu, jak to dělají" povzdechla jsem si. "Tak já ti to ukážu" řekl a narovnal se. "Chtěla bys nějaký drdol, nebo vlny, nebo cop,…" začal vyjmenovávat.
   Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu. "Načechraný drdol, s vypuštěnými pramínky, některé natočit, některé nechat volně a ofinu schovat kolem hlavy do drdolu" nadiktovala jsem mu ze srandy hromady podmínek. Tren se zamyslel, luskl prsty a během 5 vteřin se mi vlasy na hlavě stočili přesně do toho účesu, který jsem chtěla. Překvapeně jsem civěla na svůj odraz v zrcadle. "Takhle?" zeptal se s úsměvem. "Jo" vydechla jsem. "Aspoň vidíš, jak je to jednoduché, ani nemusíš trávit hodiny u kadeřníka" zasmál se.
   "Tohle mě musíš naučit" řekla jsem, když jsem se v koupelně líčila. Tren pozorně sledoval každý můj pohyb, jako kdybych dělala něco úžasně záživného. "Jasně" přikývl a stoupl si za mě. Byl vyšší než já, takže na sebe viděl. Chvíli přemýšlel a pak si s povzdechem vlasy jenom prohrábl prsty a nechal je rozcuchané, jako vždycky. Tak mu to ale slušelo nejvíc.
   "Tak já jsem ready" řekla jsem, když jsem si pracně nasadila náušnice, co jsem dostala od Danyho. Přikývl a podržel mi otevřené dveře. K Dantemu jsme šli pěšky a i tak jsme dorazili jako jedni z prvních. "Vítám vás" zamával na nás Dante už z dálky. Uvedl nás do velkého sálu, kde bylo ve dvou řadách posezení. Stoly se prohýbaly pod nánosy jídla a pití. Tren mě nechal vybrat, kam si chci sednout. Vybrala jsem naše místa někde uprostřed, aby se vedle nás vešla Trenova rodina i naši přátelé. "Trene?" oslovila jsem ho a naznačila mu, aby šel blíž. Sklonil se. "Nenech mě moc pít, jo?" požádala jsem ho. Usmál se, ale přikývl. Věděla jsem, že Tren nepije vůbec, takže to bude spolehlivý hlídač.
   Sál se brzo zaplnil lidmi a začala opravdová zábava. Ve volném prostoru uprostřed se do rytmu rychlé hudby vlnilo pár odvážlivců, někteří postávali okolo a dívali se. A někteří, jako třeba já s Trenem, seděli a povídali si.
   Tren mě seznámil s partou svých kamarádů, no spíš oni se seznámili se mnou, než že by v tom měl Tren nějaký větší podíl. Byli to správní kluci, veselý a upřímní. Markus, jeden z nejmladších, hned po Trenovi, ze sebe sypal jeden vtip za druhým už asi přes hodinu. Všichni se smáli, i když většinu z nich už znali. Byla to celkem příjemná společnost. Čas s nimi rychle utíkal.
   Parket už se mezitím pořádně zaplnil a i kluci si šli zatančit s volnými děvčaty. Seděli jsme a dívali se, jak blbnou. "Ty netančíš?" zeptal se mě po chvíli Tren. "Ne, a ty?" "Ne" zasmál se. Pozvedla jsem obočí. "Kdybych řekl že jo, změnilo by to něco?" "No, možná bych se obětovala" konstatovala jsem. Se smíchem zakroutil hlavou.
   "Co je vy dva, netančíte?" položil nám Sam oběma ruku na rameno. "Ne" odpověděli jsme sborově. "Ale Trene, nekecej, vždyť to umíš" zasmál se. "Nebo ti seberu taneční partnerku" pohrozil s úsměvem, ale bylo vidět, že to nemyslí vážně. "Když bude chtít, tak běžte" opáčil Tren. Kopla jsem ho pod stolem do nohy. Jen pokrčil rameny. Sam zakroutil hlavou a odešel za ostatními. My dva jsme už byli jedni z posledních, kdo ještě seděl. "Ty bys mě poslal tančit a sám bys seděl?" zeptala jsem se nevěřícně. "Možná bych si pro tebe pak přišel, podle toho jak moc nešťastně by si se tvářila" usmál se a políbil mě na tvář.
   Hudba se zklidnila do ploužákového tempa a na parketu se všichni spárovali. Pokud u sebe zrovna neměli někoho opačného pohlaví, vzít si svého kamaráda nikomu nedělalo problém. Tren se ke mně naklonil. "Smím prosit?" zašeptal. Nejistě jsem přikývla. Vstal a dovedl mě na parket. Ploužák byl jeden z tanců, který jsem výjimečně uměla. Objala jsem ho tedy kolem krku, on mě prozatím kolem pasu a už jsme se točili v rytmu pomalého tance pro zamilované. Vedle nás se ve stejném tempu točila Airine se Sethem. "Jsem myslela, že už ani nepřijdete" řekla, když se přitočili blízko nám. "Čekal jsem na vhodnou písničku" zasmál se Tren.
   Tančili jsme už třetí ploužák v řadě. Trenovo ruce se posunuly někam mnohem níž než na pas, tančili jsme teď v těsném objetí. Bylo to přesně jako v amerických slaďácích. A když se Tren ještě sklonil a jemně se otřel o moje rty, bylo to ještě lepší. Než se stihl narovnat, přitáhla jsem si zpátky jeho rty a líbala ho jako o život. "Necháš ho!" ozvalo se vedle nás. Lekla jsem se a šlápla Trenovi na nohu. "Nezáviď" zašklebil se Tren na Markuse a znovu mě políbil. Skončila hudba a my se zastavili.
   "Za pět minut bude půlnoc, takže se prosím všichni přesuňte na svá místa" ozval se Danteho hlas. Všichni jsme poslechli a zamířili ke stolům. Posadili jsme se a před námi se objevili skleničky na šampaňské. "Tomu říkám luxus" pronesl Seth a prohlížel si značku šampaňského, které se objevilo spolu se skleničkami do každé skupinky lidí. Ještě chvilku jsme seděli celkem v tichosti. Dante vykouzlil uprostřed místnosti velké hodiny, které právě ukazovali za 15 vteřin půlnoc.
   "Nezapomeňte na novoroční polibek, takže Anori pojď sem" řekl Nik a poklepal si na kolenu. Vyplázla jsem na něj jazyk. "Moje" zašeptal Tren směrem ke svému bratrovi. "10, 9, 8, 7, 6" ozvalo se sborově místností. "5, 4, 3, 2, 1, šťastný nový rok!" vykřikl každý. Některé páry, třeba jako my, si hned dali první novoroční polibek. Všude bouchalo šampaňské a ozývalo se cinkání skleniček od přípitků. I nám už Nik rozléval, dokonce i Tren si s námi dal sklenku. Připili jsme si a už mě Tren táhl za ruku ven. Na dvoře se akorát začali shromažďovat všichni přítomní, aby shlédli ohňostroj.
   Byla jsem zvyklá na velké ohňostroje, u nás se každý rok dělal jeden z největších v Kanadě, tím bylo vlastně naše městečko tolik známé. Ale tohle bylo něco mnohem lepšího. Díky perfektnímu načasování se ve vzduchu tvořili pestrobarevné obrazce plné jiskřivých světýlek. Ohromeně jsem zírala nad sebe a nevěřila svým očím. Tren se jen usmíval mému nadšení.
   Celý ohňostroj trval asi 40 minut, pak si všichni mezi sebou přáli do nového roku a
postupně se rozcházeli. "Jak se ti líbila oslava?" zeptal se mě Tren cestou domů. "Úžasná" vydechla jsem rozjařeně. "To jsem rád" pousmál se.

růže msty
 Pro Soubi-chan: já vím, že 6-týdenní štěně nemůže poslouchat a reagovat na jméno, ale ber to s rezervou...;)