,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Únor 2011

Zmizení

19. února 2011 v 21:12 | Yui-chan |  Růže msty
Mám pro vás další pokračování. Uhodli jste, co se bude dít dál, takže nemá smysl to zbytečně protahovat. Nevím, jestli se k TOMU dostanu už v příštím díle, to ukáže fantazie. Tak pěkně čtěte a nechte koment:

"Trene, pojď mi pomoct!" zavolala na mě ze zdola máma. "Vteřinku" opáčil jsem a přidělal ke zdi další poličku. Seběhl jsem dolů, ale vzápětí na mě volala Airine, abych přišel hned k ní. Asi se budu muset rozpůlit, protože ani chobotnice by nestihla zastat všechnu práci, kterou tady dělám já.
   Juana rekonstruuje kuchyni, Airine zařizuje dětský pokojíček a já stěhuji náš pokoj do jiného. A všichni potřebují mojí pomoc. Samozřejmě, jsem jediný chlap, který tu zůstal. Seth je někde na služební cestě a Nik vzal Danyho na prázdniny na hory, aby si mohl zalyžovat. Na mě zbyla všechna práce a ještě Kessy.
   "Airine, já mám jen jedny ruce a máma volala dřív" zahalekal jsem nahoru a došel do kuchyně. Tak jsem hned dostal hromadu úkolů. Některé jsem odložil, jiné udělal hned. Pak jsem se šel zeptat ségry, co potřebuje. Chtěla přidělat garnyže na závěsy. To jsem měl během chvilky. Rychle jsem se vrátil do svého nového pokoje a pokračoval v zařizování.
   Chtěl jsem ho udělat úplně stejně, akorát zrcadlově, než byl předtím. Z okna jsem teď měl výhled na louku za domem a ne na příjezdovou cestu.
Anori se to bude líbit. Už aby byla zpátky. Chci celý pokoj dokončit dřív, než se vrátí. Nechci, aby spala na zemi mezi krabicemi. Bohužel, moc času mi na to nedávaly. Neustále potřebovaly s něčím pomoct, ale to je hold úloha nás, mužů.
   Poslední dobou jsem vůbec moc nestíhal. Musel jsem ještě dohnat tu absenci v práci. Na ostatní věci, osobní volno, nebo nějaké koníčky, mi už vůbec nezbyl čas. Už víc jak měsíc jsem sliboval klukům, že s nimi zajdu do hospody. Ale čas mě tlačil a já to vždy odkládal. Dělali si ze mě srandu. Že je Anori pryč a já stejně nevystrčím paty z domu. Jako by mi to zakazovala. Občas bych spíš řekl, že by mě nejradši vyšoupla ven, aby měla chvilku pro sebe.

*****
"Trene, jestli chceš někam jít, klidně běž. Taky máš právo jít si za zábavou, než nám tady s Airine pořád pomáhat. Uděláme si dneska holčičí noc a ty běž" vyhodila mě máma jednou večer. S úsměvem jsem si natáhl bundu a šel.
   Nemusel jsem je ani nějak hledat, byli v naší obvyklé hospůdce. Když jsem vešel, zírali na mě jak na zjevení. Až když jsem se posadil a Markuse pleskl po hlavě, začali věřit tomu, že nejsem přelud.
   "Kámo, nechce se mi věřit tomu, že tě tu vidím!" pronesl slavnostně Markus a mnul si hlavu v místě, kde jsem ho pleskl. "Věř nebo ne, ale jsem to já" usmál jsem se a objednal si Colu. "Už jsem se chtěl leknout, že jsi někdo jiný, ale tvoje objednávka mě ujistila, že jsi to ty" přikývl další z mojí party. No jo, alkohol piji jen při výjimečných příležitostech.
   Zůstal jsem s nimi až do dvou hodin ráno. Pak atmosféra začala houstnout, většina už se opila a to nebylo nic pro mě. Rozloučil jsem se a odešel. Teruo se ještě zasekl s jedním známým, takže jsem šel sám.
   Pomalu jsem se procházel ztichlou, prázdnou ulicí, koukal do tmy a přemýšlel. Nevšímal jsem si tichého šustění, mohl to být vítr, nebo někdo, kdo se vracel z hospody stejně, jako já. Že to byl omyl mi došlo až příliš pozdě. Blízko sebe jsem postřehl pohyb a otočil se tím směrem. Spatřil jsem toho fialovovlasého, jak se na mě šklebí. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale někdo mě zezadu udeřil do hlavy. Zatočila se mi hlava a než jsem se stačil vzpamatovat, přišla ještě jedna, která mě poslala do temnoty bezvědomí.

*****
Povídal jsem si s kamarádem ze střední, když jsem si všiml, že Tren tu už není. Rychle jsem se rozloučil a šel za ním. Potřeboval jsem mu ještě něco důležitého říct. Šel jsem nejkratší cestou k nim. Nepotkal jsem ho, takže jsem předpokládal, že už bude doma.
   Zazvonil jsem. Přišla mi otevřít jeho máma. "Dobrý den, předpokládám, že Tren teda ještě není doma, že?" zeptal jsem se. "Ne není" usmála se. "Asi to vzal delší cestou. Počkám tu na něj" řekl jsem a opřel se o zábradlí. "Pojď dovnitř. Počkáš na něj tady" vyzvala mě dál. Neodmítl jsem, přeci nebudu zbytečně mrznout.
   Čekal jsem přes hodinu a postupně se mě začal zmocňovat nepříjemný pocit. I jeho máma byla neklidná. Přecházela po pokoji sem a tam a neustále se mě ptala, jestli nechci čaj, kávu, nebo něco. "Půjdu se po něm podívat" řekl jsem nakonec. "Půjdu taky, počkej vteřinku" zarazila mě a vyběhla se do patra převléknout. Za chvilku byla zpět a společně jsme vyšli.
   Rozdělili jsme se a každý hledal jiným směrem. Už pomalu svítalo a mi jsme ho stále nenašli. Postupně se k nám začali přidávat i ostatní lidi, kterých jsme se na něho ptali. Nikdo nic nevěděl, neviděl, neslyšel. Tohle bylo divné, Tren tohle ještě nikdy neudělal. Poslal jsem Juanu zpátky domů, aby se podívala, jestli se nevrátil. Přišla zpátky do 10 minut, následoval ji i Dante. Už podle jejího smutného výrazu jsem pochopil, že se nevrátil.
   "Po Anthonym ani stopy. Našli jsme jen nějaký kabát, ale…" oznámili nějací muži. "Pánský, černý?" zeptala se hned Juana. Přikývli. "Ten je jeho" zašeptala. Dante ji chytil, protože to vypadalo, že se každou chvíli sesune. "Hned se běžte na to místo podívat a zkuste toho zjistit co nejvíc" rozkázal Dante. Poslechl jsem a spolu s dalšími se rozběhl na určené místo.

*****
"Pojďte, musíte si sednout, nebo mi tu omdlíte" řekl jsem naléhavě a postrčil Juanu směrem k jejich domu. Šla, ale vůbec nevnímala. Musel jsem zazvonit. Otevřela nám Airine. Vykulila oči, ale bez řečí nás pustila dovnitř a uvedla do obývacího pokoje. Pak odběhla Juaně pro sklenici vody.
   "Co se stalo?" ptala se, když se vrátila. "Tren zmizel. Můj syn…" objala si Juana kolena a rozbrečela se. "C-c-cože?" nechápala a taky si rychle sedla. Seděli jsme tiše a čekali, až se něco stane. Nemuseli jsme čekat dlouho.
   Ozval se zvonek. Airine vyskočila a šla otevřít. Vešel Teruo, v ruce držel jeho kabát. "Je jeho. Byly tam stopy ještě dalších dvou osob, ale nevíme nic bližšího" pronesl ponuře. "Někdo ho unesl? Ale proč?" nechápala Juana. "Mami, ty víš proč" zašeptala Airine a objala ji kolem ramen. Jistě. Každý věděl, že Anthony je Anorin meertalen. To byl asi hlavní motiv.
   Juana pohodila hlavou a do očí se jí dostal odhodlaný výraz. "Musíme uvědomit Marion. Když tu Tren není, musí někdo na Anori dávat větší pozor. Ale jí to říct nesmíme, teď se z jedné nervové horečky dostala a nesmí dostat další" začala drmolit. Měla pravdu, tohle přesně musíme udělat.
   "Mami, nikdo přeci neví, kde Anori je a Tren jim to neřekne. Tím jsem si jistá. Jestli má brácha nějakou velmi dobrou vlastnost, tak je to věrnost a láska k ní" opáčila Airine. "O tom vůbec nepochybuji. Ale tím, že ho někdo unesl, nám dali najevo, že po ní jdou. Radši ať jsou na to upozorněni. Víme, co by to znamenalo, kdyby se dostala do špatných rukou" argumentovala Juana a běžela pro tužku a papír, aby mohla napsat Marion.
   "Teruo pojď, my se půjdeme podívat, jestli dokážeme zjistit něco víc" navrhl jsem. Teruo souhlasně přikývl a i se mnou se vrátil na místo "činu".

*****
Postupně jsem začal vnímat. Nejdřív jen silnou bolest hlavy. I migréna je proti tomu nic. Otevřel jsem oči, ale nic neviděl. Ještě spím, nebo je tu naprostá tma? Jistě, mám mnohem lepší oči, ale i tak potřebuji aspoň trochu světla, abych viděl. Horečně jsem přemýšlel, kde to jsem.
   Hlava mě pěkně bolela. Chtěl jsem se za ní chytit, ale zjistil jsem jednu nepříjemnou závadu - mám spoutané ruce. Škubnul jsem jimi, ale nic se nestalo. Ozvalo se jen zachrastění, ale ruce jsem měl stále nad hlavou.
   Další dlouhou chvíli mi docházela jiná skutečnost, a to, že jsem nahý. Zkřížil jsem nohy tak, aby to, co nemá být vidět, nebylo vidět. Seděl jsem na něčem chladném a tvrdém, nejspíš kameny. Je to nějaká kobka, sklep?
   Napadlo mě, že bych se odsuď mohl dostat. Stačilo by, kdybych roztavil ty řetězy a pak se přemístil. Na to bych potřeboval velké množství energie. Přesně jsem věděl, kde teď je řetízek od Anori, ze kterého jsem si udělal leésa. Na jednom z nočních stolků u mě v pokoji. Sakra! Co teď?

růže msty

Zlá předtucha

17. února 2011 v 6:21 | Yui-chan |  Růže msty
Včera jsem si k tomu zase sedla a nabuzená Akyřinými povídkami napsala další díl. S Valentýnem nemá nic společného, protože se mi to do povídky nehodí a taky nehodlám psát jednorázovky. Jestli chcete valentýnské lovestory, musíte navštívit Tajný svět (jso úžasné, ta holka má opravdu talent).
  Jinak v tomhle dílu uplynou 3 měsíce. Je trochu blbě useknutý, ale míň to nešlo. V příštím díle už Anori na chvíli opustíme a vrátíme se v čase zpět, abychom se podívali, jak se vede Trenovi. Tak se těšte a teď přeji pěkné počtení a nechte komentář:

Trenova odpověď přišla do dvou dnů. Detailně mi v ní popsal, co všechno dělá. Hodně pracuje, kvůli tomu volnu, co si vzal. Taky stěhuje náš pokoj do jiného. Ten náš dostane Airine. Nechápala jsem proč.
   Dál psal o Danym, Kessy a taky že mu chybím. Až na konci mi vysvětlil, proč se u nás děje to stěhování národů. Napsal: "Asi jsem ti zapomněl vysvětlit, proč se tohle všechno u nás děje. Brzy budeš teta, Airine je v 5. měsíci. V našem pokoji bude dětský pokojík. Sousedí totiž s pokojem Airine, takže se jen probourají dveře." Airine je tedy těhotná! Mohlo mě to napadnout, nepila alkohol, často jí nebylo dobře. Mě hold takovéhle věci nedocházejí.
   Hned jsem si sedla a napsala odpověď. Konečně jsem úplně odhodlala a taky mu napsala, jak moc mi chybí, že si přeji být zase doma v jeho náruči. Trápilo mě, že jsem od sebe tak daleko. Byla jsem na něm hrozně závislá. Ale když s ním se vždycky cítím tak krásně, jako bych měla křídla a uměla létat. Přiložila jsem ještě jeden dopis pro Airine, ve kterém jsem jí nejdřív vynadala za to, že mi to neřekla a následně jsem jí pogratulovala a přála hodně štěstí. Nevím, jestli se stihnu vrátit, než se to malé narodí. Ale to je vlastně jedno.
   Někdo zaťukal. Dovnitř nakoukla Vera. "Pojď, za chvíli začne trénink" vyzvala mě. Uklidila jsem dopisy do zásuvky a šla za ní. Z tréninku jsem se vrátila až na večeři, úplně utahaná. Byla jsem ráda, že jsem dolezla do koupelny. Od té doby, co se stalo to s Paulem, jsem nikdy, nikde nebyla sama. Chodila semnou většinou Fren, občas Vera. Po sprše jsem zapadla rovnou do postele a usnula ještě dřív, než jsem se hlavou dotkla polštáře.
   I přes tuhle únavu jsem se nezbavila těch dotěrných snů. Zdály se mi jen občas, ale i to stačilo, aby mě to deprimovalo.

*****
Uběhlo 14 dní a z denního programu se vůbec nic nezměnilo. Bylo to trochu monotónní. Snažila jsem se donutit Marion, aby mě naučila víc z léčitelské magie. Ona se do toho nikdy moc nehrnula, pořád se mě snažila naučit ovládat přírodní živly. Mě přišlo, že to zvládám docela dobře.
   "Dobře, skoč si na ošetřovnu pro učebnici anatomie. Něco ti ukážu" povzdechla si jednou, když jsem se jí zase snažila přemluvit. Rozeběhla jsem se na ošetřovnu a požádala doktora o učebnici anatomie. Byl mým přáním trochu rozčarován, ale nakonec řekl, že se po nějaké podívá. Sedla jsem si na jednu volnou postel a čekala.
   "Ale, kohopak to tu máme?" ozvalo se zezadu. Otočila jsem hlavu tím směrem a uviděla Paula, stále pod hromadou obvazů a v leže. "Cože? On tě nezabil? Jaká škoda…" pronesla jsem sarkasticky.
   Na chvíli jsem mu tím sebrala vítr z plachet. "Ještě řekni, že se ti to nelíbilo?" pousmál se. Při té představě jsem se otřásla. "Blázníš? Kdybych byla po večeři, určitě bych zvracela" oznámila jsem s klidem. "To tvoje párátko je snad lepší?" zeptal se pochybovačně. "Tím párátkem myslíš toho, co tě zmlátil do bezvědomý?" usmála jsem se sladce.
   Ostatní pacienti se bavili, dokonce i doktor, který už se vrátil z učebnicí. "Jinak tě můžu ujistit, že proti němu jsi tak nízko, že ani z mrakodrapu bys mu nedosáhl na kotníky." To už šel doktor do kolen. Paul jen nafoukl tvář a otočil se na druhou stranu. Tak tohle se mi povedlo, teď už mi snad dá pokoj.
   Doktor mi dal učebnici a já se vrátila zpátky k Marion. Ta mi hned začala vysvětlovat anatomii celého člověka, jak co funguje a že magií do tohoto přirozeného řádu nesmím zasahovat. Musím to léčit tak, jak by se to teoreticky léčilo samo. Vysvětlila mi to jen tak po povrchu a slíbila, že se zeptá doktora, jestli by mě nezasvětil pořádněji. Kdo jiný by to měl umět lépe než on?
   Přemýšlela jsem totiž o tom, co budu dělat, kdybych tu nakonec přeci jenom zůstala. Nemůže mě Tren mít na krku navěky. Musím se taky trochu podílet na chodu domácnosti. Doktořina mě nikdy moc nelákala, ale na druhou stranu, mě to teď docela chytlo.

*****
Během dalších 14 dní se můj program trochu změnil. Brala jsem navíc ještě lekce od doktora. Pomáhala jsem mu na ošetřovně a on mi za to všechno názorně vysvětloval a ukazoval. Taky pustili Paula. Na tréninky sice ještě nechodil, musel se šetřit, ale tu a tam jsem ho potkala na chodbě. Měla jsem z toho nepříjemný pocit.
   Pokročila jsem i v magii. O dost jsem převyšovala nejstarší učně a pomalu se dotahovala za Patrika s Marion. Ta z toho měla samozřejmě obrovskou radost. Kdo by taky neměl radost ze svého úspěchu, že?
   Napsala jsem Trenovi o tom, že se učím léčitelství. Ten to řekl Teruovi, který, podle Trenových slov, málem vyskočil z kůže radostí. Vždycky chtěl abych se tomu věnovala, ale nechtěl mě nutit. Tren mě povzbuzoval, ať hlavně dělám to, co mě baví. Taky v tom asi vycítil možnost, že tu s ním zůstanu. Já jsem tedy nikdy nepředpokládala, že bych odešla bez něj, čekala jsem, že půjde se mnou. Ale tohle bylo pro něj příjemnější. Když jsem vzala v úvahu jeho argumenty, bylo by jednodušší zůstat tady. Ale já měla k Zemi silné citové pouto a děsila mě představa, že bych se tam nevrátila.

*****
Uběhly další dva měsíce, které mi splývaly dohromady. Nic zvláštního se nedělo. Až jednou se mi zdál sen, ještě opravdovější, ale zase tak trochu neznámý. Byla jsem jen další pozorovatel, ne ten, kdo prchá. Viděla jsem jasně Trenův obličej, taky svůj, Paulův, viděla jsem temnou kobku, cítila bolest, ale jakoby nebyla moje.
   Probudila jsem se, docela vyděšená. Tohle bylo dost divné. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Asi jsem už úplně zmagořila. No nic. Lehla jsem si zase zpátky a snažila se usnout, i když se mi to zrovna dvakrát nedařilo.
   Ráno jsem se probudila unavenější, než jsem byla večer. Měla jsem zlý pocit, že se něco stalo, ale nevěděla jsem co, komu, nevěděla jsem nic. Snažila jsem se na to nemyslet a soustředit se na výcvik. Zaměstnávala jsem se co nejvíce, protože jinak jsem propadala do zoufalých depresí. Vůbec jsem nevěděla proč.
   Psala jsem Trenovi, ale ten neodpovídal. Asi měl moc práce. Musel dohnat to volno a stěhovat náš pokoj. Nemůžu se divit, že nemá čas na takové malichernosti. Napsala jsem Airine. Jak se má, co se u nich děje a tak. Přišla mi jen strohá odpověď. Jako by mi něco tajili. Nevěděla jsem proč tenhle pocit mám. Možná se mi to jenom zdá. Cvičí s ní hormony, nemůžu si být jistá, jestli to není tím. Vlastní zkušenosti v tomhle oboru nemám.
   Seděla jsem Veře modelem a přemýšlela. "An, máš sice perfektní výraz, ale můžeš mi říct proč? Jsi taková přepadlá" zeptala se mě najednou. "Hm, asi se něco děje a nevím co. Trochu mi to vadí. Mám pocit, že mi to uniká mezi prsty. Musí to být něco zřejmého, co můj mozek prostě nebere" odpověděla jsem tak napůl, myšlenkami stále někde jinde.
   Vera mě nechala, aby mohla zachytit můj zamyšlený výraz, až potom se mě snažila všelijak rozptýlit. Moc jí to nešlo, ale aspoň trochu. Byla jsem teď hodně roztěkaná, nedávala jsem pozor, Marion mě ne jednou napomenula. Došlo to až tak daleko, že jsem jí musela vyklopit všechno, proč se teď chovám tak, jak se chovám.
   Musela jsem jí říct o svých snech, což pro mě nebylo jednoduché. Jen se zamračila a napomenula mě, ať se víc soustředím. Bylo ale poznat, že ji to znepokojilo. Snažila jsem se na to nemyslet.
   Když mi holky oznámily, že mi přišel dopis, trochu jsem roztála. Třeba bude od Trena. Bohužel, byl od Juany. Otevřela jsem ho a četla."An,co se děje?" zatřásla mi Fren ramenem. "Celá jsi zbledla. Stalo se něco?" ptala se Vera. To se tedy stalo….


růže msty

Zpět do starých kolejí

13. února 2011 v 21:33 | Yui-chan |  Růže msty
Po menší pauze se zase hlásím s dalším dílem. Poslední dobou trochu nestíhám, ale nakonec jsem se přeci jen donutila a něco napsala. Tak pěkné počtení a nechte komentík:

Vrátila jsem se zpátky k bráně. "Už jsi v půlce výcviku, za chvíli se k němu zase vrátíš" řekl Patrik, když jsem procházela kolem. Sedla jsem si k němu na lavičku. "Já vím, ale pochop, vždycky jsem byla zvyklá, že stál za mnou a mohla jsem se o něj kdykoliv opřít. Teď tu není a já se musím spoléhat sama na sebe" pronesla jsem. "To asi ano, ale jde ti to dobře" usmál se. "No, to zrovna" zašklebila jsem se.
   "Víš co, běž si ještě lehnout. Ráno bys měla být připravená alespoň na lehčí výcvik" poradil mi Patrik. Souhlasně jsem přikývla a vrátila se do budovy. Ráno jsem vstala spolu s ostatními a šla s nimi na snídani. V jídelně na mě chvíli všichni v tichosti zírali. Nevnímala jsem to a pustila se do snídaně. Přisedla si ke mně Fren, chvíli na to Vera a brzy se rozběhl živý hovor.
   Jediná Ivein se se mnou nebavila. Nechápala jsem proč, ale od holek jsem se dozvěděla něco v tom smyslu, že je naštvaná kvůli tomu, že Paul vyjel po mě a ne po ní. A taky mi závidí Trena. Vůbec jsem zjistila, že Tren tu má spoustu fanynek a fakt, že je můj, je nijak nepotěšil.
   Aspoň že na Fren s Verou jsem se mohla spolehnout. Podržely mě, když mi bylo nejhůř. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Společně jsme šli na trénink. Ze začátku jsem cvičila dost volně, ale postupně jsem přidávala. K večeru jsem už cvičila se stejným nasazením, jako ostatní.   
   Na soukromé hodině byla Marion trochu překvapená z mého požadavku, aby mě naučila lámat pečeť. Dozvěděla jsem se, že některé pečeti, zvlášť ty hodně silné, pevné a dobře provedené nezlomím. Kdybych to ale uměla předtím, tu Paulovu chatrnou bych zvládla. Zajímalo by mě, jak silnou má Tren. Nikdy předtím jsem toho o magii nevěděla tolik, jako teď. Začala jsem si uvědomovat určité souvislosti.
   Tren musel být hodně silný, i když to nahlas nikdy nepřiznal. Když jsem totiž sama pocítila náročnost některých kouzel, která on dělal levou zadní, začala jsem si ho vážit mnohem víc. Jeho pečeť bych asi nezlomila. I když jemu bych se nebránila.

*****
"An, mohla bys pro mě něco udělat?" zeptala se mě Vera, když jsme o poledním klidu seděly na pokoji a odpočívaly. "Jistě" přikývla jsem. "Chtěla bych si tě nakreslit. Poseděla bys mi modelem?" požádala. Dost mě tím zaskočila. Já a model? "No jestli chceš, tak ano" vykoktala jsem. "Díky" usmála se a vyndala si skicák.
   "Proč mě chceš malovat?" nedalo mi to a zeptala jsem se. "Baví mě malování a teď zrovna se chci zdokonalit v malování tváře. Ty máš hrozně hezkou a jedinečnou tvář. Chci zkusit, jestli bych ji dokázala nakreslit. Rozpusť si vlasy, prosím" vysvětlila. Mám hezkou a jedinečnou tvář? Poslechla jsem ji a vlasy nechala volně viset podél obličeje.
   "Díky, pro začátek je jednodušší kreslit rozpuštěné vlasy, kryjí ti některé kontury obličeje. Když mi to půjde, zase si je stáhneš" mluvila a přitom jezdila tužkou po papíře. Přikývla jsem a snažila se nevrtět. Mezitím jsem přemýšlela, jestli si zase nějak ostříhám vlasy. Za celou dobu, co jsem v Trenově světě, jsem je nechala růst. Měla jsem je až do pasu. Zamyšleně jsem si je prohlížela. "Jestli přemýšlíš nad tím, že si je ostříháš, tak na to zapomeň. Možná ti je trochu zkrátím vepředu, ale jinak na ně nesáhneš" zarazila mě.
   Polekaně jsem sebou trhla a hned jsem zkontrolovala, jestli si bráním myšlenky. Bráním, takže to musela nějak odhadnout. "Dobře, ani na ně nesáhnu" přikývla jsem. Vera se usmála a dál se věnovala práci.
   "Řekni mi něco o sobě, moc toho nevím" požádala jsem ji. Zvedla ke mně oči, ale hned je zase sklopila k výkresu. "Žiji ve vesnici 2 dny cesty odsuď. Mám tam rodinu a snoubence. Nemám ani moc přátel. Jsem hodně…no nevím, jak to říct…mám duši umělkyně a to se většině lidí nelíbí. Jsem hodně nárazová, žiji z hodiny na hodinu, většinou moc neplánuji dopředu. To taky není u lidí mého věku zrovna typické" začala, ale pak se odmlčela a přemýšlela.
   "Já mám na tobě ráda, že jsi živá a jiná, než ostatní" pousmála jsem se. "Díky" zarděla se. "Ale to je tím, že nejsi tak úplně z tohohle světa. Teda vlastně jsi, ale…" nevěděla, jak to vysvětlit. "Máš pravdu, že ani moc nejsem. To, že existuje jsem se dozvěděla minulé léto" přikývla jsem. "Co tam u vás vůbec děláš?" napadlo ji.
   "Jsem policejní ředitelka" odpověděla jsem tiše. Ještě nikdo se mě na to zeptal. Vera opravdu přemýšlela trochu jinak. "A to tě nechali? No, přijde mi divné, že by tě Bratrstvo nechalo dělat tak nebezpečné povolání" podivila se. "Tren sloužil u policie se mnou. Měl mě pořád na očích" pokrčila jsem rameny.
   Vera se nahlas rozesmála. "Neumím si Anthonyho přestavit v policejní uniformě. Na to je až moc pěkný. Spíš model, ale ne policista" smála se. "Divila by ses, jak mu to v ní slušelo" nesouhlasila jsem. Vera jen pokrčila rameny. "Já ho zase nějak moc neznám. Párkrát jsme se viděli, znám se s jeho sestrou" "S Airine?" Přikývla.
   "Řekni mi, jaké to je, vyrůstat na Zemi?" zeptala se po chvíli ticha, ve kterém bylo slyšet jen jezdit tužku po papíře. "Asi mnohem jednodušší než tady. Máme mnohem víc svobody. Třeba tady si pořád nemůžu zvyknout, že musím nosit jenom šaty nebo sukně. U nás i ženy mohou nosit kalhoty. Taky platí mnohem větší rovnoprávnost. Umělecké duše jsou většinou obklopeny spoustou přátel. Na druhou stranu, vy tady žijete tak jako klidně. Není to tu tak uspěchané, na všechno máte spoustu času" uvažovala jsem.
   "Nikdy jsem tam nebyla. Přemýšlím o tom, že bych se taky nechala přidělit na jednu misi, která by tam jela. Moc ráda bych to všechno viděla" přemýšlela Vera nahlas.
   "Hotovo!" zvolala. Zvedla jsem se ze židle a přistoupila k ní, abych se taky mohla podívat. Bylo to opravdu moc hezky nakreslené, i když mi připadalo, že tam jsem mnohem hezčí, než ve skutečnosti. "Docela to ujde" ohodnotila si to sama. "Je to vážně moc pěkné" usmála jsem se a stáhla si vlasy do copu. "Paráda, příště tě nakreslím s vlasy takhle. To bude umělecký" zajásala a vyběhla z pokoje, aby se mohla pochlubit.
   Hned po ní přišla Fren. "Taky tě kreslila?" zeptala se "Jo, právě to dokončila a běžela s tím někam." "To znám, já jí seděla modelem včera. Hrozně jí fascinujou moje vlasy. Nechápu proč" zamyslela se. "Viděla jsi se už někdy v zrcadle? Tvoje vlasy jsou ty nejzajímavější, který jsem tady viděla" řekla jsem upřímně. "Víš, ta tvoje upřímnost občas bolí, ale jsem za ni ráda" usmála se. Nevěděla jsem, co na to říct. "Jdem se připravit na ten dnešní teror" povzdechla jsem si. Fren se stejným "nadšením" přikývla.
   Trénink nebyl tak hrozný, ale možná to bylo tím, že už jsem si zvykla. Vera stihla ten svůj obrázek ukázat snad všem, takže si mě všichni prohlíželi, aby pak mohli zhodnotit povedenost díla. Trochu mě to znervózňovalo. Ale co, ať se podívají.
   V duchu jsem odpočítávala vteřiny do konce. Pak mě čekala ještě soukromá hodina. Marion se snažila naučit mě perfektně ovládat přírodní živly + něco z léčitelské magie. Abych prý měla základ od všeho. Bojovat a bránit se jsem uměla od Danteho a Trena, takže tohle jsme ani moc nerozvíjeli. Občas jsem si to jen oprášila, ale byla jsem nejlepší ze všech skupin, takže nebylo s kým trénovat.
   Večer na pokoji jsem se konečně odhodlala a po týdnu odepsala Trenovi na dopis. Vždycky jsem neměla čas, nebo mi do toho něco vlezlo. Za dlouhé čekání se dopis podobal spíš dlouhé slohové práci, ale musela jsem mu to nějak vynahradit. Dokonce jsem se i odhodlala vyjádřit v něm city. Vždycky jsem se jim vyhýbala, ale dneska jsem měla naléhavou potřebu, mu o nich napsat. Radši jsem to po sobě ani nečetla, protože jinak bych to asi neodeslala.

*****
Běžela jsem temnou ulicí a za sebou slyšela stále se přibližující kroky. Zakopla jsem a tváří upadla na studenou kamennou dlažbu. Kroky se ozvaly přímo u mě. Někdo se zasmál. Zvedl mě a někam nesl. Byla naprostá tma, ale v duchu jsem viděla Trenův obličej střídající se s tím Paulovým.
   Probudila jsem se. Zase moje noční můra. Vstala jsem a napila se. Jestli tohle neskončí, tak ze z toho jednou zblázním. Nechtěla jsem o tom nikomu říkat, mysleli by si, že jsem blázen nebo by mě litovali a já nechci ani jedno z toho.
   Lehla jsem si zase zpátky. Bála jsem se zavřít oči, ale nemohla jsem si dovolit nespát. Zítra mě čekal náročný den. Nezbylo mi nic jiného, než zavřít oči a snažit se usnout. Myslela jsem na Trena, vybavila jsem si kontury jeho obličeje, jeho krásný úsměv, cokoliv, jen abych nemyslela na ty sny. Nakonec se povedlo a já upadla do ničím nerušeného spánku.

růže msty
obrázek Very, jak asi vypadá ;)...skutečná umělkyně

Vážně s tím nemůže nic udělat?

8. února 2011 v 21:10 | Yui-chan |  Růže msty
Omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem na práci velmi složitou prezentaci a na povídku nezbyl moc čas. Teď jsem si našla chvilku, takže přidávám pokračování. Příjemné počtení a nechte komentík:


Paul nečekal tak rychlý útok a trochu zavrávoral. Bohužel stáli hned u schodů, takže se skutáleli dolů. Chvíli nikdo nebyl schopen pohybu. An se podlomily nohy. Naštěstí ji Fren včas zachytila. Můžu se jen modlit, aby z toho neměla zase další nervovou horečku.
   Ze spodního patra se ozývaly rány a bolestivé výdechy. Seběhli jsme schody, abychom viděli, komu patří. Tren byl jasně ten, kdo měl navrch. Paul se ho snažil ze sebe shodit, ale marně. Tren byl mnohem silnější, nejen fyzicky, ale i v kouzlech. Paul panikařil, nikdy neměřil síly s tak silným soupeřem.
   Rychle mu ubývaly síly. Hlavu měl rozbitou o podlahu, z nosu mu tekla krev, ani jeho žebra na tom nebyla nijak dobře, ale nikdo s ním neměl slitování, a Tren už vůbec ne. Za to, co udělal by si zasloužil trest smrti. Bohužel to nebylo možné.
   Pokynula jsem dvou starším učňům, aby je od sebe odtrhli. Tedy spíš Trena od Paula. Ten už neměl sílu se bránit. Šlo jim to celkem snadno, i když jsem se nejdřív bála. Tren se nechal odtrhnout a ještě jim poděkoval. Zvedl se a trochu pajdavě vyšel po schodech.
   Všimla jsem si, že mu z nosu teče krev a chtěla jsem zavolat doktora, ale on si to cestou sám spravil. Nevěděla jsem, že umí používat i léčitelskou magii. Prošel kolem nás, beze slova vzal An za ruku a vedl ji pryč. Ona za ním trochu klopýtala, byla bílá jak stěna, ale v obličeji měla jakýsi výraz zadostiučinění. Pevně ho držela za ruku a něco mu tichounce říkala. Tak tiše, že ani já jsem ji neslyšela a to procházeli kolem.
   Až když zmizeli z dohledu, podívala jsem se, co je s Paulem. Nehýbal se, ale já tušila, že je naživu. Loudavě k němu přišli dva doktoři, zkontrolovali jeho životní funkce a oznámili, že je v bezvědomí. Dost neohrabaně ho vzali a odnesli na ošetřovnu. Všichni se v tichosti rozešli.
   Každého dost vzalo, co Paul provedl, nikdy bych to od něj nečekala. Ano, věděla jsem, že za ní běhá, ale že by se to vyvrbilo zrovna takhle? A nejhorší na tom je, že to bude mít následky i do budoucna. Můžu se jen modlit, aby se z toho An dostala. A Paul tohle "napadení" taky nenechá jen tak. Bude s tím ještě spousta starostí.
   Otočila jsem se a vydala se k jejímu pokoji. Už na chodbě jsem slyšela tlumený smích. Že by to přeci jen dobře dopadlo?

*****
Anori se rozesmála. Taky jsem se smál, bylo krásné vidět její úsměvem rozjasněnou tvář. "To si budu brát osobně, že se mi směješ" mrkl jsem na ni. "Já…za to…ne..můžu" dostala ze sebe namáhavě mezi dvěma výbuchy smíchu. Pocuchal jsem jí vlasy.
   Ozvalo se zaklepání. "Dál" zavolal jsem. Anori se mezitím snažila uklidnit. Vešla Marion. "Je tu nějak veselo" usmála se. Anori ukázala prstem na mě a druhou rukou si utírala slzy od smíchu. Zavrtěl jsem hlavou a ukázal na ní. Marion se usmála. "Přišla jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku." Přikývl jsem. "Pár odřenin, jak jsem spadl ze schodů" upřesnil jsme to.
   Anori ovšem neušla krvavá skvrna na mojí košili. "A co je tohle?" zeptala se skepticky. "Odřenina" pokrčil jsem rameny. "Já ti dám odřenina" pleskla mě. "Koukám, že to tu zvládnete, tak já jdu" smála se Marion a odešla.
   "Ukaž mi to" řekla Anori a rozepínala mi košili. Nechal jsem ji. Podle mě to nebylo moc vážné, ale krvácelo to. Anori nejdřív zastavila krvácení, pak spojila zpřetrhanou svalovinu a nakonec celou ránu zacelila. "Díky" usmál jsem se.
   "A teď ty" upozornil jsem ji. "Já?" nechápala. "Ty modřiny" navedl jsem ji správným směrem. Chvíli mě přemlouvala, ale nakonec si šaty s povzdechem sundala. Hned jsem se pustil do léčení, takhle lehkou magii zvládnu. Nejhorší byla ta modřina na břiše a na tříslech. "Děkuju" políbila mě, když jsem skončil a zpátky se oblékla.
   "Proč jsi mi to neřekla?" zeptal jsem se jí něžně, když mi seděla schoulená v náručí. "Vyhrožoval, že ti napíše, že tu, no…" nedopověděla. "Slyšel jsem" přikývl jsem. "Ale copak si myslíš, že bych mu věřil? Zeptal bych se v první řadě tebe. Vím totiž, že neumíš lhát, a i kdyby" zakroutil jsem hlavou. "Byla jsem psychicky na dně, bála jsem se" pípla tiše.
   Hladil jsem ji ve vlasech. Bál jsem se dotýkat se jí jinde, abych nevyvolal nepříjemné vzpomínky. "Tebe něco trápí, že?" zeptal jsem se, když jsem ji chvíli pozoroval. Poznám to. "Budeš mě chtít, i když mi tohle udělal?" zeptala se a podívala se mi přímo do očí. "Co je to za hloupou otázku? Jistě, že tě chci" rozvášnil jsem se a pevně ji objal. Neucukla, nechala se a spokojeně zavřela oči. To je dobré znamení.
   "Bohužel se to nebude řešit jinak, než jsem to řešil já. Nebylo to znásilnění, tedy ne podle našich zákonů. Jedinou dohru může mít to, že mě zažaluje za napadení" "Cože? To z toho budeš mít ještě nějaké problémy? Ten bídák!" rozzuřila se. "Klid. Nevím, jestli to udělá a jestli ano, budu se bránit" chlácholil jsem ji.
   "Sice jsem ráda, že jsi se mě zastal, ale nejsem moc nadšená z toho, že to taky odneseš" zamračila se. "Měl jsem to nechat být?" zeptal jsem se nevěřícně. "Neměl bys z toho problémy" trvala si na svém. "Miláčku, zapomínáš, že i když to všechno dělám z lásky k tobě, jsi stále moje meerta. Stále mám k tobě nějaké povinnosti" zamumlal jsem naštvaně a odvrátil tvář. "Vždyť já vím" zašeptala, vzala mě prstem za bradu a otočila sobě. "Vždyť já vím" zopakovala a lehce mě políbila.

*****
   Tohle nervové vypětí ji dost vyčerpalo, takže se na chvilku natáhla. Díval jsem se na ni a přemýšlel, jak někdo mohl ublížit tak křehkému stvoření. Ano, zpravila se, ale stále byla dost drobná.
  
Přišla Marion a oznámila mi, že je jí líto, ale že budu muset odjet. Přikývl jsem, že počkám, až se Anori vzbudí a pak půjdu. Souhlasně přikývla. Ještě se mě znovu zeptala na můj zdravotní stav, potom na Anori. Stejně jako já doufala, že se jí ta horečka po dnešku nevrátí. Zatím ale vypadala v pořádku.
   Celou noc jsem zůstal vzhůru. Znovu jsem přemýšlel. Teď už jsem asi chápal, proč mi o tom nechtěla říct. Trochu mě to mrzelo. To si vážně myslela, že bych ji kvůli tomu nechal? Hodně o mojí lásce pochybuje, ale nevím, jak jí dokázat, že to není potřeba. Že si tím může být jistá. Vážně nevím.
   Taky mě napadlo, jak to bude dál. Co když se jí udělá nějaký blok? Třeba se bude vyhýbat intimnostem. Snesu, že na ni nebudu moct sáhnout, aniž by sebou necukla? Samozřejmě že ano. Za takovéhle myšlenky bych si měl nafackovat. Ale bude mě to mrzet. Hodně mrzet.
   I když nevím, zatím nevypadala, že by se bránila polibkům a dotekům. Rozhodně teď ale nebudu zkoušet, co vydrží. No a, i když se mnou nebude chtít spát, stejně ji miluji. Na tom se nic nezmění.
   "Na co myslíš?" vytrhl mě její hlas ze zamyšlení. Byly čtyři hodiny ráno, všude naprostá tma a ticho. "Na to, jak ti dokázat, že tě vážně miluji. Stále o tom pochybuješ" přiznal jsem se. "Dokazuješ mi to tím, že tu teď jsi se mnou" usmála se a vstala, aby mě mohla obejmout. Super, jak jí teď mám říct, že odjíždím?
   Asi si všimla mého ztuhnutí, protože se odtáhla a podívala se mi přímo do očí. "Byla tu Marion a budu muset odjet" zašeptal jsem. "Teď?" "Ano" "Tušila jsem to" povzdechla si. "Vyjedu hned jak se rozední" oznámil jsem jí a čekal, co to s ní udělá. Tváře jí trochu pohasly, ale jinak na sobě nedala znát, že by ji to trápilo. Ale nevím, teď už jí do hlavy nevidím. Občas mi to docela chybí.
   "Půjdu tě vyprovodit" usmála se a slepě tápala pro kabát. Bylo dost divné vidět někoho, jak slepě tápe po pokoji, když já viděl celkem dobře. S tichým smíchem jsem jí ho podal. Oblékla si ho, vzala mě kolem paže a společně jsme vyšli z pokoje.
   Tiše jsme prošli budovou a zamířili ke stájím. "Víš, že jsem to tu nikdy neviděl? Asi jsem jeden z mála, kdo měl to štěstí, nebo spíš tu smůlu, že to tu mohl vidět. Je to zvláštní" řekl jsem cestou, když dlouho mlčela. Krátce se zasmála a zahnula do boční ulice. Tentokrát to byla ona, kdo znal cestu.
   Ve stájím jsem vzal Dafiné za uzdu a vyvedl ji ven. Doprovodila mě až k bráně, kde měl noční službu ten samí, co ji držel, když jsem přijel. "Ahoj Patriku" pozdravila ho Anori. "Ahoj, noční procházka?" usmál se na nás. "Spíš noční loučení" pronesla smutně.
   Patrik chápavě pokýval hlavou a otevřel nám bránu. Šli jsme ještě kousek dál, aby na nás nebylo vidět, ani nás nebylo slyšet. Chtěl jsem se vyhoupnout do sedla, ale ona mě zadržela. "Děkuju. Že jsi přijel" pronesla vážně. "Pro tebe cokoliv" usmál jsem se. "Ne vážně, chci abys věděl, že si toho nesmírně vážím. Jsi ten nejlepší chlap na světě" složila mi kompliment.
   Byl jsem vděčný za tmu, že nemůže vidět moje červené tváře. Přitáhl jsem si ji pevně do náruče. Políbil bych ji, ale bál jsem se. Nechal jsem to na ní, ať rozhodne, jak daleko naše loučení nechá zajít.
   Vytáhla se na špičky a políbila mě. Zkusil jsem ten polibek trochu prohloubit. Na malý okamžik se stáhla, ale pak se do polibku plně vložila. Rukama jsem jí přejížděl po tváři, ona mě držela pevně kolem krku. Nechal jsem jí, ať to sama ukončí.
   Vyšvihl jsem se do sedla. Položila mi ruku na koleno. "Všechny tam pozdravuj, hlavně Danyho" usmála se. "Budu" přikývl jsem. "A dej na sebe pozor" "Hlavně ty na sebe" opáčil jsem. Sklonil jsem se ze sedla k poslednímu letmému polibku a vydal se na cestu domů.


růže msty

Určitě to skončí nenávistí

3. února 2011 v 6:18 | Yui-chan |  Růže msty
Mám tu pokračování, ve kterém se všichni dozví pravdu, le co s tím udělají si nechám na příště. Tak mi tu nechte pěkné komentáře:

Seděl jsem nad prací, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Moje mysl byla kdesi v Grinstonvillu. S povzdechem jsem zavřel desky s prací a promnul si spánky. "Trene, máš tu dopis" vyrušila mě Juana z přemýšlení. Natáhl jsem se pro něj. Myslel jsem, že byl od Anori, ale zarazilo mě písmo, kterým byl napsán.
   Otevřel jsem ho. Byl od Marion. Žádala mě, abych co nejrychleji přijel. Nenapsala co se stalo, ale do Grinstonvillu nikdo jiný nesmí, takže to asi bude vážné. "Trene, co se děje?" položila mi Juana ruku na rameno. "Úplně jsi zbledl. Co se stalo?" ptala se. "Já nevím, ale musí jet. Řekni v práci, že si beru volno" řekl jsem, vzal si kabát a vyběhl do stájí pro Dafiné.
   Hnal jsem ji tryskem. Studený vítr mě šlehal do tváří. Když pojedu co nejrychleji budu tam za 3-4 dny. Hnal jsem Dafiné, dokud nepadala únavou. Až potom jsem jí dopřál odpočinek. Pomáhal jsem jí svojí energií, aby vydržela déle.
   Už na konci třetího dne jsem před sebou v dálce zahlédl město. Zastavil jsem, i když bych tam určitě stihl dojet. Dafiné ale byla dost unavená a i já vypadal hrozně. Rozhodl jsem se, že do města pojedu až zítra ráno. Stejně by mě tam tak brzo nečekali. Lehl jsem si na deku a zachumlal se do kabátu, abych nezmrzl.
   Ráno jsem se probudil za úsvitu. Trochu jsem se upravil a čekal, až se úplně rozední. Mezitím jsem přemýšlel, co hrozného se mohlo Anori stát. Komu jinému? Jinak by mě sem přeci nevolala.
   Vyjel jsem směrem k městu. Před bránou stál muž, zřejmě byl na stráži. Když jsem přijel až k němu zastavil mě. "Sem nesmíte" řekl. "Pozvala mě Marion" bránil jsem se. "Vážně?" zeptal se posměšně. "Patriku pusť ho" přiběhla k nám Marion. "Říká pravdu." Patrik mě pustil. Seskočil jsem z koně a šel za ní. "Co se stalo?" zeptal jsem se.
   "Pojď" vzala mě za loket a táhla městem. Rychle jsem s ní srovnal krok a zběžně si město prohlédl. Nikdy jindy se mi asi nenaskytne příležitost si to tu prohlédnout. "Co je s Anori?" zeptal jsem se znovu. Povzdechla si. "Nevíme přesně. Má nervovou horečku, ale nikomu neřekla z čeho. Dopoledne byla v pořádku a odpoledne najednou nepřišla na trénink" vysypala ze sebe.
   Přidali jsme do kroku. "Zatím pořád blouzní v horečce, ale volá tvoje jméno" řekla. Trochu jsem se pousmál. Stejně by mě ale zajímalo, co se jí stalo. Zastavili jsme přede dveřmi do nějakého pokoje. Marion tiše zaklepala. Otevřela nám Fren, moje spolužačka ze střední. "Ahoj" kývla na pozdrav a nechala nám volný průchod do pokoje. "Ahoj" pozdravil jsem jí tiše a vešel dovnitř. Marino mě hned popadla za loket a přistrčila k posteli, kde ležela moje milovaná Anori. Chvíli jsem stál na místě, než jsem byl schopný si k ní přisednout.
   Fren i Marion odešly a nechaly mě tu samotného. Podíval jsem se jí do bledé a upocené tváře. Sáhl jsem jí na čelo, celá hořela. Všiml jsem si, že vedle mě je mísa s vodou a žínkou. Namočil jsem žínku a otřel jí čelo.
   Při chladném dotyku otevřela oči. Chvíli si mě nevěřícně prohlížela. "Trene?" zašeptala. "Jsem tady" přikývl jsem a vložil svojí ruku do té její. Pokusila se o slabý úsměv a ruku mi stiskla. "Vypadáš hrozně" zkonstatoval jsem. Další pousmání. "Díky, cítím se tak" přitakala. "Co jsi dělala?" zkusil jsem se jí zeptat. Tváře jí trochu pohasly, natočila tvář ke zdi. "Nic" pípla. "Dobře" zašeptal jsem. Nakonec mi to řekne. Teď rozhodně není vhodný čas na to, ji nějak rozrušovat.
   Jen ztěžka držela víčka otevřená. Naklonil jsem se až k ní. "Odpočiň si. Já tu zůstanu" slíbil jsem. Chvíli si mě měřila pohledem, ale nakonec ji únava přemohla. Opatrně jsem vykroutil ruku z jejího sevření. Pohodlně jsem se usadil na židli a natáhl se po jedné z knížek, které jí ležely na nočním stolku.

*****
Probudila jsem se, ale oči nechala zavřené. Dál jsem pravidelně oddychovala, aby to vypadalo, jako že spím. Někdo tiše zaklepal. Nechtěla jsem s nikým mluvit, takže jsem mlčela. "Dál" ozval se blízko mě mužský hlas. Takže se mi to nezdálo? Vážně tu je Tren? Bála jsem se otevřít oči, aby nepřišlo zklamání.
   "Jak jí je?" ozval se hlas Marion. "Řekl bych, že lépe. Spí" odpověděl tiše Tren. "Řekla ti proč?" zeptala se. "Ne" odpověděl. A taky se to nedozví. Rozhodně ne ode mě. Bože, proč mu to neřeknu? Jestli mě miluje tak, jak tvrdí, pochopí to. Ale co když to nepochopí. Budu schopná se s tím vyrovnat? Možná bude lepší, když to nebude vědět.
   Během svého myšlenkového proslovu se ti dva začali bavit o mě. Tak to tedy ne. O mě beze mě? Pomalu jsem otevírala oči. Ospale a na několikrát. Nechtěla jsem, aby přišli na to, že už jsem byla vzhůru. I když jsem to ani moc nemusela hrát, ona mě ta horečka vážně dost zmáhala. Zaostřila jsem na postavy přede mnou.
   Marion měla ruku položenou na Trenově rameni, on v rukách držel otevřenou knížku, co jsem měla položenou na nočním stolku. Jeho skleslý výraz trošičku roztál, když jsi všiml, že jsem vzhůru. "Ahoj, Šípková Růženko" pousmál se. Marion sundala ruku z jeho ramene a naklonila hlavu do strany. "Jak je?" zeptala se.
   "Už trochu líp" přikývla jsem. Tren mi hned sáhl na čelo. "Teplota už ti klesá. Vem si ještě prášek" řekl a podal mi sklenici vody a prášek. Všechno jsem poslušně spolkla. "Nechám vás tady. Ale jsem ráda, že už je ti lépe" usmála se Marion a nechala nás o samotě.
   "Řekneš mi, co se tu stalo?" obrátil se na mě Tren. "Nic, to neřeš" pousmála jsem se. Tušila jsem že ví, že lžu, ale nemohla jsem mu to říct. "Jak ti mám pomoct, když nevím co se stalo?" naléhal. Natáhla jsem se po jeho ruce. "Prosím" zašeptala jsem. Zmkl. "Chceš přinést ještě vodu?" zeptal se o chvíli ticha. Přikývla jsem. Vzal sklenici a odešel pokoje.

*****
Po dvou dnech mi teplota klesla jen na zvýšenou, takže se ulevilo nejen mě, ale i Marion, Fren, doktorům a především Trenovi. Měla jsem povolené krátké vycházky, takže s Trenovou pomocí jsem chodila na jídlo do jídelny.
   Paula jsem potkala jen jednou. Jeho samolibý úsměv mi připomněl, čemu můžu poděkovat za svojí nervovou horečku. Celá jsem se rozklepala a víc se zapřela do Trenovi opory. Tren si toho samozřejmě všiml, ale doufala jsem, že to přisuzuje mojí nemoci.
   "Kdo je ten kluk?" zeptal se, když zmizel z doslechu. "Paul" odpověděla jsem. Trochu mě zarazilo oslovení "kluk", ale když vezmu v úvahu Trenův věk a Paulův, je Paul o hodně mladší. Tren je přikývl a pokračoval v cestě.
   Do konce dne se mě na nic nezeptal, brala jsem to tedy jako uzavřenou kapitolu. Byl hrozně obětavý. Doktor tvrdil, že jsem se tak rychle uzdravila hlavně díky němu. Pečlivě se o mě staral, držel stráž ve dne v noci. Často se pak stalo, že během dne, kdy seděl na zemi před postelí, abych se mu prsty mohla probírat ve vlasech, usnul. Nechala jsem ho. Zasloužil si trochu odpočinku.
   Jednou jsme takhle byli a já zrovna cítila velmi nutnou potřebu se jít osprchovat. "Trene, dovolíš mi jít samotné do sprchy?" zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že teď mě nebude chtít nikam pustit. "Proč? Stydíš se?" zvedl hlavu, aby mi viděl do tváře. "To ne, ale…" nemohla jsem mu říct, že nechci aby viděl modřiny na mém těle.
   "Dobře" řekl nakonec a podal mi ručník. Trochu mě tím překvapil. Šla jsem do sprch. Cestou se mi vracely vzpomínky na to osudné odpoledne. Ve sprše jsem se zamkla a několikrát to důkladně zkontrolovala. I tak jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.
   Odbyla jsem to rychle. Zabalená do velkého ručníku jsem se vracela do pokoje. Nechtěla jsem se oblékat do toho upoceného oblečení a bohužel mě nenapadlo, vzít si s sebou čisté. Snad si ničeho nevšimne.
   Na pokoji jsem se k Trenovi obrátila zády, aby neviděl tu obrovskou modřinu na břiše. "Anori" oslovil mě najednou. "Ano?" natočila jsem jen hlavu. "Od čeho to máš?" zeptal se šokovaně, pohled upřený na moje záda. Sakra, na tuhle modřinu jsem zapomněla. V panice jsem se otočila čelem a odhalila tak i tu modřinu na břiše. Tren na mě zíral, neschopen slova.
   "To nic není. Upadla jsem" začala jsem rychle něco blábolit. "Anori, nikdy jsi neuměla lhát" přerušil mě tvrdě. Rychle jsem se oblékla, neřekla ani slovo. Viděla jsem na něm, že usilovně přemýšlí.
   "Pojď" vzala jsem ho za ruku a táhla ho do jídelny na večeři. Celou cestu mlčel. Když najednou prudce zastavil, nečekala jsem to a málem se natáhla. "Ten Paul, to on ti něco udělal" řekl najednou, hlasem tišším než šepot. Ztuhla jsem. Nečekala jsem, že bude až tak všímavý. "Anori, je to tak?" zeptal se mě.
   Mlčela jsem. Mezitím se kolem nás utvořil hlouček ostatních. Taky chtěli vědět, jestli je Trenovo obvinění pravdivé. Zahlédla jsem mezi nimi i Paula. "Anori" připomněl se Tren. Odvrátila jsem pohled a přikývla. Už nemělo cenu to skrývat. Stejně už to věděl.
   "Něco jsme si snad řekli, ne?" ozval se Paul a vystoupil z řady. "Co?" zeptal se Tren klidně. "Řekl jsem, že jestli cekneš, řeknu, jak spolu šukáme" pronesl dost nahlas, aby to všichni slyšeli. Tren vedle mě na chvíli ztuhl. "Aha, a ty běžně toho s kým spíš biješ?" zeptal se Tren tichým, ledovým hlasem. Nepotřeboval mluvit nahlas, aby vzbudil respekt. "Biju?" pozvedl Paul obočí.
   "Nechceš mi snad tvrdit, že upadla ze schodů" podivil se Tren. "Třeba jo. Je to nemehlo" pousmál se. Pevně jsem držela Trenovu paži. Jednak aby nevystartoval on, jednak abych po něm neskočila já. "To zrovna. Řekl bych, že ji znám lépe než ty" zavrtěl Tren hlavou. "A i kdyby. Co ty s tím uděláš? Neznásilnil jsem ji. Sice nešla dobrovolně, ale stejně. Nemůžou mě potrestat!" přiznal se všem.
   Pokoušely se o mě mrákoty. Jak, že mě neznásilnil? Jak, že ho nemůžou potrestat? "Co?" dostala jsem ze sebe. Paul se na mě samolibě usmál. "Nejsi s ním ani vdaná, ani zasnoubená. Takže se to jako znásilnění nepočítá" prohlásil vítězoslavně. Teď už se mi vážně podlomila kolena. Kdybych se nedržela Trena, asi bych upadla.
   "Takže ty se mi tu klidně přiznáš, žes mi zbil partnerku a donutil ji k sexu?" procedil Tren skrz zuby. "Jo. Protože ty s tím neuděláš vůbec nic" vysmál se mu Paul do obličeje. Dělalo se mi špatně. Asi dostanu další nervovou horečku. Tren se napjal. "Vážně si to myslíš?" zeptal se a skočil po Paulovi.

růže msty