,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Březen 2011

Rodinná sešlost

27. března 2011 v 9:28 | Yui-chan |  Růže msty
Gomene, mám opravdu zpoždění. Ale moje fantazie měla asi dsovolenou, protože jsem nebyla schopná napsat vůbec nic. Prostě to nešlo. Teď se mi toale konečně povedlo, tak tady máte pokračování. Není to moc dějové, ale to přijde. Pěkné počtení a nechte mi komentík:
.
.
Závan samoty, jako když někde nejste vítáni. Jako když vás druzí odstrkují, aniž by k tomu měli vážný důvod. Jako když nechtějí připustit, aby mezi ně někdo takový patřil. Přesně takový pocit jsem měla z Trenovi rodiny, která se přijela podívat na Airine a malého Tima.
Hned od začátku jsem cítila silné napětí, ale nedokázala jsem určit, proč ho cítím. Čím je vyvolané. Až po několika dnech, po ostrých slovech jedné tety, mi to došlo. Odstrkovali Trena. Nechtěli ho mít mezi sebou. A on zase nechtěl být mezi nimi.
Nejdřív se snažil kvůli mně. Zůstával s nimi v místnosti, dokud se většina nerozešla, trávil s nimi čas. Oni mu dávali jasně najevo, že jim bylo milejší, když jsem jim vyhýbal. Tren to nakonec vzdal. Ráno odcházel a pozdě večer se vracel. Ptala jsem se ho, co dělá. Řekl mi, že se jen tak prochází.
Tyhle procházky, ale nebyly dobré pro jeho nohu. Sádru už mu sice sundali, ale stále měl dlahu, trochu kulhal a chodil o jedné holi. On ale radši vydržel tohle, než být v domě s nimi. Já odtamtud odejít nemohla. Byla jsem atrakce č.2, hned po Timovi. Komu by se nelíbilo mít v rodině někoho "slavného". I mě ale dávali jasně najevo, že by byli mnohem radši, kdybych měla co dočinění třeba s Nikem, ale ne s jeho mladším bratrem. Za další jim vadil můj věk. Dost ostře za to Trena kritizovali, že by měl počkat. Na co jako?
"Beruško, podej mi prosím tamtu plínu" oslovila mě jedna. Zaskřípala jsem nad tím oslovením zuby. Všichni na mě tak volali, kvůli věku, pro ně jsem byla ještě dítě. Já to nesnášela. Jediný, kdo mi tak mohl říkat byl Tren a ten to nedělal, protože věděl, že to nemám ráda.
Plínu jsem jí podala. "Tak přebalíme toho našeho chlapečka" cukrátkovala na Tima. Já jen protáčela oči v sloup. Překvapilo mě, když mě zezadu někdo objal. "Trene?" zašeptala jsem. Políbil mě na krk. I tetka zaregistrovala jeho přítomnost. "Jsi tady?" zeptala se nenávistně. "Ano, bydlím tu" pokrčil Tren rameny. Vysloužil si tím jen pohledy plné opovržení.
"Trene, Anori, pojďte mi pomoct" zavolala nás Juana do kuchyně. Oba jsme šli. "To je musíš pořád prokovat?" domlouvala mu. "On nikoho neprovokuje" zavrčela jsem. Tren mě chlácholivě pohladil po rameni. "Nechápu, že to bereš tak s klidem. Já bych si to nenechala líbit" "Zvyknul jsem si" pousmál se. Mě tedy do smíchu nebylo.
V obývacím pokoji už to nikdo neřešil. Všichni se zabývali malým Timem a Danym. Miláčci rodiny. Položili jsme mísy s občerstvením na stůl. Tren si potom stoupnul ke dveřím místnosti a opřel se o futro. Zaujala jsem místo hned vedle něj a objala ho kolem pasu.
"To je náš roztomilý chlapeček. Taky jsi byl takhle malinký Dany" rozplývali se všichni. "Potomků ze třetí strany se asi nedočkáme, tak si tě musíme pořádně užít, viď" řekla jedna, přitom šlehla pohledem po nás dvou. Nadechla jsem se k protestům, ale Tren mi položil prst přes rty a zakroutil hlavou. Nechtěl, abych se kvůli němu hádala. Trucovitě jsem si založila ruce na prsou, ale mlčela jsem.
Takhle to šlo po celou dobu. Tren mi nedovolil se ho zastat, trpělivě a v tichosti snášel všechny urážky. A když už to nemohl vydržet, prostě se sebral a odešel. Jako zrovna teď. Byla jsem v kuchyni, takže jsem nepostřehla přesně ten okamžik, proto jsem nešla hned za ním. Fajn, jak ho teď budu hledat. "Zkus hřbitov" špitnul mi Nik do ucha. Přikývla jsem a vyběhla ven, kde se jaro představovalo ve své nejkrásnější podobě.
I když bylo ještě pořád ráno a večer trochu chladno, přes den bylo naprosto nádherně, všude spousta jarních květů a úžasně svěží vzduch. Jenže jak jsem řekla, večer bylo chladno a právě teď se začínalo smrákat. Než jsem došla k hřbitovu za městem, byla už docela tma.
Před branou jsem chvíli vyčkávala. Nijak mě nelákala představa, že bych šla ve tmě na hřbitov, ale nakonec jsem si dodala odvahy a vešla. Vykouzlila jsem malou světelnou kouli, která mi sloužila jako baterka. Našla jsem ho celkem rychle, seděl opřený o velký strom na druhé straně hřbitovní zdi. Došla jsem až k němu. Měl zavřené oči a vyrovnaný dech, myslela jsem si, že spí.
"Dřív jsem sedával nahoře ve větvích, ale teď se tam nevyškrábu" řekl, aniž by otevřel oči. "To je dobře. Ve větvích bych tě špatně hledala" pousmála jsem se. "Od tebe bych se nechal najít" řekl a upřel na mě pohled plnou silou. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. "Pojď domů. Je tma, zima a jsme na hřbitově" zamumlala jsem a zabalila se víc do svetru. "Bojíš se?" "Ne, ale není to zrovna nic příjemného" zakroutila jsem hlavou.
"Já sem chodím rád" řekl. Mluvil pomalu a tiše, skoro až nepřítomně. "Proč?" "Tady ten náhrobek" kývl hlavou před sebe. Byl tam náhrobní kámen ze světle šedé žuly. "Patří babičce. Ona jediná mě brala jako člena rodiny, ne jako nechtěnou přítěž" povzdechl si. Mrzelo ho to, i když před nimi to nedal nijak najevo.
Natáhla jsem k němu ruku. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se ode mě nechal vytáhnout na nohy. Do jedné ruky vzal hůl, druhou vzal mě. "Tak jdeme zpátky, když ti tam chybím" pousmál se.
Byli jsme v půli cesty, když jsem zaregistrovala slabý zvuk. Ihned jsem zareagovala a oba nás strhla k zemi. Tren to taky slyšel, takže se nechal. Stihli jsme to jen o chlup. Zase na nás někdo útočí! Jenže teď má Tren trochu handicap. Sakra! "Anori, běž dál" zamumlal. "Nikam nejdu. Nenechám tě tu. Sotva stojíš" zavrtěla jsem hlavou.
S povzdechem mě chytil za loket a smýkl se mnou stranou. Přistála jsem mezi krabicemi s harampádím. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Chtěla jsem se hned vyhrabat a jít mu na pomoc, ale jeho přísný pohled mě zastavil. Seděla jsem tedy schoulená mezi krabicemi a čekala, co se stane.
Dlouho bylo ticho. Až když Tren povolil ramena a uvolnil se, vstala jsem a přešla k němu. "Kdo to byl?" "To nevím" zavrtěl hlavou. "Příště mě nebudeš nikam házet. Nepodstoupila jsem výcvik proto, abych seděla mezi odpadky" vztekala jsem se. "Nečekal jsem, že tam budeš sedět celou dobu. Měla by jsi proti nim moment překvapení" řekl, ale mě bylo jasné, že to nemyslí vážně.
"Hned zítra půjdeme za Dantem. Tohle by měl vědět" řekl ještě. "Hm" přikývla jsem zadumaně. Vážně by mě zajímalo kdo to byl a proč zaútočil jen jednou. Před domem mě Tren trochu oprášil. "Měl jsem vybrat lepší místo, kam tě uklidit" mrkl na mě. Jen jsem protočila oči v sloup. Moc dobře věděl, že bych se nejradši nenechala "uklidit" nikam. To on ale nechtěl připustit.
*****
"Hm, zajímavé. Teď stejně nemůžeme nic dělat. Dokud má Tren zmrzačenou nohu, nebudeme nic plánovat. Do té doby času dost a něco vymyslím" prohlásil Dante, když jsme mu druhý den všechno pověděli. Vypadal docela unaveně, asi toho poslední dobou bylo moc. "Pojď" zatahal mě Tren za rukáv. Oba jsme s mírnou úklonou odešli z místnosti.
"Zatracená noha" zavrčel venku. "Hlavně žádný blbosti. Nech to úplně vyléčit" "Jo, jo" odbyl to. "Víš co jsi mi v nemocnici slíbil? Že mě budeš poslouchat a neodmlouvat" drbla jsem si. "To bylo už před dávnou dobou, to už jsem zapomněl" pokrčil rameny. "Tak já ti to připomenu" ujistila jsem ho.
Doma jsem s úlevou sledovala, jak se celá rodinná sešlost balí. I Trenovi to na tváři vykouzlilo úsměv, ale jinak nedal nic najevo a odešel do pokoje. Jen v rychlosti jsem se rozloučila a vyšla za ním. Byl zrovna v koupelně, ale já mu tam nechtěl lézt. Stála jsem tedy před zrcadlem a pletla si dlouhé vlasy do copu. Měla bych si je nechat ostříhat.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě. Otočila jsem se k němu a pohledem hltala jeho krásnou postavu. Stál tam jen ve spodním prádle, prostě pastva pro oči. "Že si ostříhám vlasy" "Dělej co uznáš za vhodné" kývl hlavou a sedl si do postele. "Nechceš jít sem ke mně?" zaprosil a udělal mi místo. "Nejdřív si skočím do sprchy a pak přijdu" usmála jsem se.
Za pár minut jsem jen v košili ležela v posteli vedle něj. Tren mě výskal ve vlasech, druhou rukou vytahoval košili stále výš. "Co děláš?" "Nahá jsi nejkrásnější, víš?" zašeptal. "Ty toho nakecáš" zakroutila jsem hlavou a sedla si mu na klín.
"To je čistá pravda" nedal se a líbal mě jak o život. "Na tohle jsem se těšil. Trocha soukromí a klidu, abych se mohl věnovat samým příjemným věcem" zavrněl mi do ucha. "Samým příjemným" vydechla jsem a nechala ho, aby mě zahrnul svojí láskou.


Domácí léčba je teror hlavně pro léčitele

15. března 2011 v 20:25 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, slíbila jsem, že hned, jak Kuroki okomentuje, vydám a slib dodržuji. Mimochodem, vzhledem k nemilé události, která se mi stala....pokud někoho uráží, znechucuje, nebo se mu prostě nelíbí obsah mých povídek, ať to nečte a odejde (tím červeným tlačítkem v pravo nahoře). Nikoho nenutím to číst, děláte to na vlastní nebezpečí. Vždy jste na obsah informováni, takže si odpustě hloupé narážky. Co jste kdy napsali vy? Takže díky za pochopení, ostatním věrným čtenářům přeji pěkné počtení a nechte koment:
.
.
"Čerstvý vzduch" nadechl se Tren zhluboka, když vyšel před nemocnici. "Hlavně opatrně" strachovala jsem se. Jestli někde upadne, tak já ho rozhodně nikam neutáhnu. "Neboj" pousmál se, zapřel se do berlí a pomalu se vydal na cestu.
Nadhodila jsem si na rameni jeho tašku. "Vážně to nemám vzít?" ptal se mě. "Ne, dávej radši pozor na cestu" radila jsem mu. "Neboj" řekl znovu a protočil oči v sloup. V tu samou chvíli si omylem podrazil berli, jen taktak jsem ho stihla chytit, aby neupadl. "Jako bych to neříkala" hudrovala jsem.
"Tak se nezlob. Proč jsi dneska tak podrážděná?" usmíval se. On měl radost z toho, že bude konečně doma a rozhodně si nechtěl náladu ode mě zkazit. "Já nevím. Mám strach" pokrčila jsem rameny. "O co?" "O tebe" "Proč?" "Nechci nic zanedbat" upřesnila jsem to a pozorně sledovala, jak se pomalu belhá.
Když jsme se konečně dostali domů, pomohla jsem mu do schodů a do pokoje. Hned jsem ho položila do postele, odložila tašku a běžela mu udělat něco k jídlu. On z toho moc radost neměl, ještě pořád to muselo být něco kašovitého, ale já mu na rozdíl od hnusné nemocniční stravy udělala výbornou bramborovou kaši.
Stejně se na to netvářil nijak nadšeně. Mezitím co on obědval, já si prohlížela nově udělaný pokoj. "Je to tu skoro stejné, jako předtím, viď?" ptala jsem se. Přikývl. "Jen jsi to trochu vylepšil. A máme výhled do lesa. To je nádhera" dívala jsem se z okna. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit" pousmál se.
Celý zbytek dne jsem ho obskakovala. Nechtěla jsem mu dát žádný důvod, proč vstávat z postele. "Miláčku, pojď sem ke mně. Jsem z tebe nervózní, jak tu pořád pobíháš" poklepal na místo vedle sebe. Bezradně jsem se rozhlédla. "Slibuji, že budu poslušně ležet a nebudu nikam vstávat" odhadl na co myslím. "Dobře" uklidnila jsem se trochu. Moc dobře jsem si pamatovala z minula, jak náročné bylo udržet ho v klidu ležet.
Zjistila jsem, že nejjednodušší způsob, jak ho udržet v klidu, je ležet s ním. Strávili jsme takhle nejvíc času. On byl spokojený, že mě má u sebe a já zase, že v klidu leží a uzdravuje se. Jako bonus jsem ještě měla jeho hýčkání a polibky. Snažil se mě udržet u sebe co nejdéle, líbilo se mu, že spolu proležíme celý den.
Samozřejmě to tak úplně nešlo. Musela jsem vařit, taky jsem pomáhala Airine s Timem a Tren občas potřeboval klid na práci. Byla jsem teď taková žena v domácnosti. Juana vařila pro všechny ostatní, já pro Trena speciálně. U Tima jsme se střídali. A Trenovi jsem chodila do práce pro materiál, na kterém on potom pracoval. Občas mi přišlo, že jsem zaměstnaná na plný úvazek, ne že se starám o nemocného přítele.
*****
Po týdnu v domácím léčení, který Tren opravdu celý proležel, jsem šla za Teruem do nemocnice, potřebovala jsem se poradit, jak dál. V sesterně mi řekli, že jsou u něj na prohlídce pacienti z ústavu pro duševně choré. Sedla jsem si tedy před jeho ordinaci a čekala. Netrvalo to nijak dlouho a pacienti začali postupně vycházet. Zatrnulo ve mně, když jsem viděla Eriku. Vůbec mi nedošlo, že by tu mohla být taky.
Vmáčkla jsem se co nejvíc do židle, ale ona si mě stejně všimla. "Slyšela jsem, co se stalo Trenovi. A kvůli tobě! Kvůli tobě!" smála se. Musel přijít jejich dozor a odvést ji. Šokovaně jsem za ní hleděla. "An, nic si z ní nedělej, ona je opravdu duševně mimo" řekl Teruo, když si mě všiml. "Jo jasně" pípla jsem.
V ordinaci jsem s ním probrala, jak postupovat dál. Zdálo se mi totiž, že ty obvazy už jsou trochu zbytečné. A taky jsem chtěla pro Trena nějakou mast, stěžoval si totiž, že ho pálí a svědí křídla. Teruo se mnou ve všem souhlasil a na mast mi napsal recept.
Doma jsem hned Trena vysvobodila z obvazů. Tvářil se dost spokojeně, že už je nemusí mít. Křídla ochotně vytáhl, abych mu je mohla namazat. Měl je samý strup, mohla jsem si jen domýšlet, jak k tomu přišel. V hlavě mi zněl Eriky hlas: "Kvůli tobě!"
Po celém tomhle léčebném procesu si mě Tren přitáhl do náruče a líbal mě na tváře. Spokojeně jsem zavřela oči. Stále jsem musela přemýšlet o tom, co řekla Erika. Měla samozřejmě pravdu. Bylo to kvůli mně. Tren na to sice nikdy ani slovíčkem nenarazil, ale já to věděla. Co jiného by po něm chtěli?
"Děje se něco?" zeptal se mě odpoledne Tren. "Proč?" zamrkala jsem překvapeně. "Poslední dobou jsi nervózní a zamlklá. Co se děje?" ptal se. Sakra, byl až moc všímavý. Uhnula jsem pohledem. "Nic důležitého, nelam si s tím hlavu" řekla jsem s pohledem upřeným na řetízek, který měl kolem kotníku.
Ten řetízek se dostával od rodičů k plnoletosti, myslím tím té pozdější. Každý řetízek byl vlastně originální, protože na něm byly vždy 3 přívěsky. Znaky, které znamenaly určité vlastnosti, kterými ta osoba vynikala. Tren měl sílu, moudrost a laskavost.
Sledoval můj pohled. "Víš, že mě to můžeš říct" naléhal. Zavrtěla jsem hlavou. "Ten řetízek nosíš pořád?" napadlo mě. Přikývl. "Nejde sundat, jedině něčím přeseknout" "Hm, předtím jsem si ho nikdy nevšimla" konstatovala jsem. "Řekněme, že tvoje pozornost je většinou zaměstnaná jinde" pousmál se.
Byl to jen nevinný žertík, ale mě dokonale napružil. "Fajn, večeři si udělej jak chceš, když jsi takovej" řekla jsem naštvaně, zvedla se a ignorujíc jeho zmatené volání odešla do obýváku. Tam jsem sebou plácla na gauč. Bylo mi líto, jak jsem zareagovala, ale byla jsem zbabělec, abych se tam vrátila a omluvila se.
Když se přiblížila sedmá hodina, uslyšela jsem pomalé kroky ze schodů a potom směrem do kuchyně a něco spadnout. Šla jsem se podívat, kdo to je. K mému překvapení to byl Tren. Opíral se o obě berle a marně se snažil odstranit z cesty převrácenou židli.
"Co tu děláš? Máš ležet" spustila jsem hned. Neodpověděl a pajdal k ledničce. "Já ti něco udělám, běž si sednout" "Nemám zájem" odsekl. Trochu mě tím zarazil, ale rychle jsem se vzpamatovala, násilím ho posadila na židli v kuchyni a pustila se do vaření. "Jíš sladkou rýži?" ptala jsem se. Musel mít ještě pořád něco měkkého, spíš kašovitého. "Jo" zamumlal.
"Můžeš mi říct, proč se mnou nemluvíš?" zeptala jsem se ho, když jsem v naprosté tichosti vařila rýži. "To bych se měl zeptat spíš já" opáčil. "Ty jsi na mě vyjela" dodal ještě. "Hm" zabručela jsem. "Řekneš mi, co se děje?" naléhal. "Nic, nech to plavat" vyštěkla jsem.
"Nenechám to být. Poslední dobou jsi hrozně podráždění. Neříkej mi, že je to postavením planet" pozvedl jedno obočí. "Dneska jsem se potkala s Erikou" "Nejsi podrážděná jenom dneska" poukázal na fakt, který jsem chtěla zamluvit. "Prostě nemám náladu" odsekla jsem.
"Anori…" začal, ale já už nevydržela s nervama. "Fajn" vyjekla jsem. "To ty! Tváříš se, jako že se nic nestalo, ale stalo!" "Co se stalo?" "Copak ty nevíš? Vždyť se podívej. Teprve nedávno ti sundali obvazy, některé až já dneska. Nohu máš v sádře, nemůžeš ani pořádně chodit. A čí je to vina?" vychrlila jsem ze sebe. "Moje" "Tvoje? Já si nemyslím. Neunesli tě proto, že by chtěli tvoje přihlašovací jméno a heslo na facebook. To mi netvrď. Bylo to kvůli mně, že?" "Ano, to nepopírám. Přesto to ale byla moje vina" stál si na svém.
"Trene, prosím tě. V čem jako? Kdybys se mnou neměl nic společného, tak by se to nestalo" "Kdybych dával pozor, tak by se to nestalo" "Přestaň pořád obviňovat sebe za něco, za co nemůžeš" rozkřikla jsem se. Zatvářil se překvapeně, takhle mě neznal. "A jak se tomu tedy podle tebe dalo zabránit?" otázal se. Snažil se vypadat v klidu, ale viděla jsem, že to v něm vře. V rukách pevně svíral berle, i když seděl.
"Kdybys nebyl se mnou, nikdo by ti nechtěl ublížit" zavrčela jsem. To je snad jasné, ne? "Co tím chceš říct?" zeptal se nevěřícně. "Možná by pro tebe bylo lepší, kdybys nebyl se mnou, ale s někým normálním" pronesla jsem už o dost klidněji. Jeho pěst dopadla na stůl. Polekaně jsem nadskočila a radši se rychle věnovala vaření.
"Já myslel, že už jsem za svojí chybu zaplatil,ale jak vidím, tak stále ne dost. Pár minut nepozornosti! Kolik víc ještě budu muset zaplatit? " pronesl šeptem. "Já po tobě přeci nechci, abys za něco platil" zakroutila jsem hlavou. "Protiřečíš si, přemýšlej o tom" zavrčel, vstal a odešel. Slyšela jsem ho pracně stoupat po schodech a pak hlasité prásknutí dveřmi. No to sem tomu zase dala.
Sundala jsem jeho večeři z plotny. Přemýšlela jsem, jestli jsem schopná vůbec dostát svým slovům a úmyslům. Jestli jsem schopná od něho odejít, nebo jsem takový sobec, že s ním zůstanu, i když to pro něj nebude dobré.
"Anori, stalo se něco? Slyšela jsem křik" ozvala se za mnou Juana. "Omlouvám se, nechtěla jsem vás rušit" zamumlala jsem. Nedošlo mi, že můj křik uslyší i nahoře. "V pořádku. Ale proč jste se hádali?" "Protože jsem úplně blbá" sedla jsem si na zem a jen stěží zadržovala slzy. "Ale no tak" přiklekla ke mně a objala mě.
"Pohádali jste se kvůli tomu, co se mu stalo?" trefila se. Přikývla jsem. "Tak běž za ním" vybídla mě. "Teď tam nejdu" zavrtěla jsem hlavou. "Není naštvaný. Ani jednou nezvýšil hlas" upozornila mě a vytáhla na nohy. "No právě. Je tak skvělý, zasloužil by si někoho lepšího" "Ale on nikoho lepšího nechce. Má tě rád proto, jaká jsi" odporovala mi. "Teď běž, já mu tam tu večeři pak přinesu" poslala mě.
Pomalu jsem vyšla do patra a před dveřmi do jeho pokoje se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem potichu otevřela dveře. Stál čelem k oknu a díval se ven. "Neměl bys na té noze stát" pípla jsem místo omluvy. Otočil se ke mně. Zabolelo mě na prsou, protože ve tváři měl napsáno, jak moc ho moje slova ranila.
Něžně se pousmál. "Já vím" přikývl. "Trene,…" "Nemusíš nic říkat" přerušil mě. "Chápu tvoje stanoviska i důvody" povzdechl si. "Právě že nechápeš. Je velký rozdíl v tom, co je pro tebe dobré a co chci já. Jenže já jsem sobec, nedokážu se tě vzdát. I když by sis zasloužil mnohem víc" řekla jsem s pohledem upřeným na zem.
"Nesmíš si vyčítat nic z toho, co se stalo" "Musím. Všechno je to kvůli mně. Jenže já jsem si to nikdy pořádně neuvědomila, dokud se ti nestalo tamto. Já akorát přináším problémy všem okolo. Lidem ve městě, tobě" pokračovala jsem.
"Pojď sem" natáhl ke mně ruku. Přešla jsem k němu. Postavil mě čelem k zrcadlu a sám se o mě mírně opřel. "Podívej se a řekni mi, co vidíš" "Tebe a sebe" pokrčila jsem rameny. Vybídl mě, abych pokračovala. "Já přidělávám všem akorát starosti, kam se hnu, tak je problém, kdežto ty jsi naprosto skvělý" povzdechla jsem si. Protočil oči v sloup.
"Víš co vidím já?" zeptal se a položil mi hlavu na rameno. Dal mi tím najevo, že už mi odpustil. "To by mě tedy zajímalo" pronesla jsem sarkasticky. Pousmál se. "Mladou, krásnou ženu, která má na bedrech až přílišnou zodpovědnost," při těch slovech mě políbil na krk. "A někoho, kdo se rozhodl ji chránit a pomáhat. Nesmíš si vyčítat nic z toho, co se stalo a stane. Každý dostal na výběr, jestli tě bude následovat. A co se týče mě, věděl jsem, do čeho jdu, mohl jsem se rozhodnout jinak, ale neudělal jsem to" pokračoval šeptem.
"Proč?" nedalo mi to a musela se zeptat. "Protože jsem unavený z těch věčných hádek a válek" odpověděl. "To říkáš jen proto, abys mě uklidnil" Povzdechl si. "Něco ti ukážu, můžu?" Nejdřív jsem nepochopila, proč se mě ptá. Pak mi došlo, že přes mojí obranu myšlenek se nedostane. "Jasně" kývla jsem a svojí ochranu odstranila.
Hned jsem se ocitla pod tou jeho. Nejkrásnější pocit, za dlouho dobu. Pousmál se. "Pro mě je to stejné" zašeptal. "Cos mi chtěl ukázat?" "Tohle…" řekl a mojí mysl zaplavil obrázky. Byly hrozné, odporné, otřesné. Čišel z nich strach a beznaděj. Otřásla jsem se. "Co je to? Proč mi to ukazuješ?" ptala jsem se. "Takhle to vypadalo předtím, než jsi se narodila" odpověděl.
"Cože?" Tohle že má být tenhle svět před 32 lety? To se mi nechtělo věřit. "Je to tak. Od tvého narození se toho tolik změnilo" přikývl. "Je mi tedy odpuštěno?" zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem pozorovala náš obraz v zrcadle. "Samozřejmě" pousmál se. "Jenom, nenechala jsi tu rýži na plotně, že ne?" zeptal se najednou.¨
"Ne, hlídá ji Juana" odpověděla jsem. "Mohlo mě napadnout, že nás uslyší" zamumlal. "Omyl, slyšela jen mě" zašklebila jsem se a on se zasmál. "To je pravda" přikývl. Ozvalo se zaklepání a vešla Juana. "Nesu vám oběma večeři" pousmála se. Tren trochu zapomněl na svůj handicap a bez berlí si šel pro talíř. Moc dlouhá cesta to nebyla, protože jsem ho musela podepřít hned při prvním kroku. "Sakra, zapomněl jsem" zamumlal. "Jak na něco takového můžeš zapomenout" smála jsem se. "Hned jsi krásnější, když se směješ" zašeptal mi do ucha.
Druhý den, se o naší hádce nikdo nezmínil. Tren se choval, jako že nic, ale já měla pořád snahu, si to u něj vyžehlit. Několikrát mě sice upozornil, že na včerejší událost už dávno zapomněl, ale moje hýčkání a obskakování si samozřejmě nechal líbit.
"Napadá mě, že si tu nohu ani nechci nechat uzdravit" pousmál se jednou, když jsem ho hladila ve vlasech. "Proč?" "Líbí se mi, jak se o mě staráš" "To mě mohlo napadnout" protočila jsem oči v sloup a políbila ho na čelo. "Na to bych si zvyknul" pronesl šeptem.

Léčba je někdy nejhorší část mučení

13. března 2011 v 21:29 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, se zpožděním, ale přece se dávám pokračování. Co víc k tomu dodat. Pěkné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Když Mia odešla, otočil jsem se k Trenovi. V rámci možností se usmíval a hleděl střídavě na mě a na Anori. "Co jsi mi chtěl?" zeptal jsem se ho. "No víš jak jsem ti psal, že Anori se učí léčitelské magii?" zamrkal na mě. "Ano vím" přikývl jsem. "Mohl byst mě tedy pustit do domácího léčení" navrhl.
Překvapeně jsem zamrkal, až tohle jsem nečekal. I Anori vypadala překvapeně. "To bych mohl, kdyby s tím An souhlasila a kdyby tu nebyla jedna větší komplikace" uvažoval jsem. Tren okamžitě vrhl perfektní prosebný pohled na Anori. Ta se jen něžně usmála. "Když mi slíbíš, že mě budeš poslouchat" Přikývl.
"Co je ta větší komplikace?" zeptal se mě dychtivě. Nesnášel nemocnice, to jsem moc dobře věděl. Trochu jsem zaváhal. Vypadal teď dost šťastně a mě se nechtělo říkat mu nějakou šatnou zprávu.
"Ta tvoje zlomená noha" "Co je s ní?" pokrčil rameny. "Je zlomená ve třech místech, tady, tady a tady" dotkl jsem se těch míst a on sebou pokaždé škubl. "Bolí? Nedivím se. Nikdo to neléčil a je to špatně srostlé" kývl jsem hlavou.
Tren zbledl, došlo mu to. "Lásko, běž prosím na chodbu" požádal Anori. Ta nechápavě stála a hleděla na něj. "Teruo" otočil se na mě. Vzal jsem Anori kolem ramen a vyvedl ji z pokoje. "Teruo, co se děje?" ptala se mě. "Budu to muset znovu přelámat" vysvětlil jsem jí. Zamyslela se. "To přeci není tak hrozné" "Není, jenže já mu nemůžu dát žádné prášky proti bolesti, ani anestetika. Má v těle spoustu toho svinstva a kdybych mu cokoliv dal, přivodil bych mu dlouhodobé kóma" řekl jsem.
"Budeš mu to lámat za plného vědomí?" došlo jí s hrůzou. Přikývl jsem. Pomalu si sedla. "Nechce, abys u toho byla. Počkej tady" řekl jsem tiše, pohladil ji po hlavě a odešel zpět za Trenem.
*****
Seděla jsem v čekárně a dusila v sobě vzlyky. Z Trenova pokoje se už půl hodiny čas od času ozvalo bolestné zasténání. Litovala jsem ho, strašně moc. Kolik toho musel vytrpět předtím a teď ještě tohle.
Ozval se další sten, tentokrát o dost hlasitější a pronikavější. Moje ruce vystřelily směrem ke dveřím od pokoje, ale pak jsem je nechala zase spadnout. Stejně bych mu tam moc nepomohla. Dál jsem tedy civěla do zdi a s každým výkřikem bolesti jen zavřela oči a snažila se zadržet slzy.
Když Teruo vyšel z pokoje, byl bílý jako stěna. Unaveně se svezl po zdi. Přiklekla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. I pro něj to muselo být hrozné. Působit bolest někomu, na kom vám záleží. "Ještě nechce, abys za ním chodila. Chce se sebrat. Já musím běžet" řekl po chvíli, zvedl se a odešel.
Chvíli jsem seděla na chodbě, jak mi Teruo řekl, ale pak jsem to nevydržela a vešla do pokoje. Tren, když mě spatřil, si rychle začal hřbetem ruky osušovat slzy z tváří. Proto nechtěl, abych chodila. "Teruo ti neřekl, že máš chvíli počkat?" zeptal se šeptem. "Řekl, neposlechla jsem" přisedla jsem k němu a slíbala mu z tváře slzu, kterou nestihl setřít.
"Mrzí mě to" řekl jsem po chvíli, kterou jsem mu dala na to, aby se úplně sebral. "Proč?" zeptal se. "Chtěl jsi jít domů. Vsadím se, že ti Teruo řekl, že až se sebereš, máš zavolat sestru na sádrování?" Přikývl. "Takže tady budeš muset zůstat tak týden, během kterého na to nebudeš moct vůbec stoupnout. Pak ti to zkontrolují, a když bude všechno v pořádku, pak teprve budeš moct jít do domácího léčení" vyjmenovala jsem mu celý léčebný proces.
Chvíli na mě koukal, jestli si z něj nedělám srandu. Bohužel nedělám. S povzdechem zavřel oči. Když je otevřel, měl už ve tváři vyrovnaný výraz. "Zavolám sestru, ať už to mám za sebou" řekl a zmáčkl zvonek. Vzala jsem ho za ruku. V tu chvíli do pokoje přiběhl Nik. "Je to kluk!" zavolal.
Nechápavě jsem na něj zírala. Tren pochopil a usmál se. "Takže další synovec" Konečně mi to došlo. Airine už má chlapečka. Zvedla jsem se, že za ní půjdu, ale nechtěla jsem tu nechat Trena samotného. "Běž, já si tě užiji potom. Vyřiď jim srdečné pozdravy, kdybych mohl, šel bych za nimi" pousmál se Tren, ale nedokázal úplně zakrýt ten smutek v hlase. Políbila jsem ho na čelo. "Hned jsem zpátky" zašeptala jsem a s Nikem vyběhla z pokoje.
Když jsem se vrátila od Airine, měl už Tren nohu zasádrovanou. Sestra kolem něj ještě pobíhala a mrkala jako o život. "Já myslím, že svojí práci už jste udělala, ne?" zarazila jsem ji ve chvíli, kdy se Trena ptala, jestli by s ní nešel někdy na kafe.
Uraženě odkráčela. "Doufám, že jsem ti nezkazila rande" usmála jsem se. "Vůbec ne, jsem rád, že už jsi tady" odpověděla a nespouštěl ze mě oči. Přisedla jsem k němu na postel. "Bude ti vadit, když na pokoji nebudeš sám?" zeptala jsem se. "Nebude" zakroutil hlavou. "To je dobře. I když to není moc typické, zařídila jsem ti společnost v podobě Airine a malého Tima" oznámila jsem mu.
Po tváři mu přelétl úsměv. "Jsi úžasná, dokonalá" otituloval mě. Vášnivě jsem ho políbila. "Au, opatrně" ucuknul před mým prudkým dotykem. "Promiň, já zapomněla" zašeptala jsem a políbila ho jen tak něžňounce. "Mnohem lepší" usmál se.
*****
"Jsi zrádkyně" řekl Tren naštvaně a založil si ruce na prsou. Airine na něj jen vyplázla jazyk a pokračovala v balení. "Rozluč se a nezlob" napomenula jsem ho jemně a podala mu do ruky Tima. S povzdechem si ode mě miminko vzal a něžně ho houpal v náručí.
"Doufám, že budeš mámu pěkně zlobit" povídal mu. Airine po něm hodila vzteklý pohled a posadila se na postel. "Tak já jsem ready" prohlásila. "Tak jdem" vzala jsem Tima a i s Airine vyrazila z pokoje. Před nemocnicí jsme chvíli čekali, než si pro ně přišel Seth. V rychlosti jsem se rozloučila.
Vrátila jsem se do pokoje, kde už mě netrpělivě vyhlížel Tren. Nesnášel nemocnice a jedině moje přítomnost ho donutila zůstat ležet. Trávila jsem u něj celé dny, někdy i noci. "Jak je venku?" ptal se. "Docela teplo" "A kvete už něco?" "Ano, sněženky, bledule, kočičky,…" vyjmenovávala jsem. "Hm" povzdechl si.
Pohladila jsem ho po hlavě. "Neboj, brzo si tě vezmu domů" políbila jsem ho na tvář. Včera mu sundali většinu obvazů a náplastí, hned na něj byl lepší pohled. Zůstala mu jen zasádrovaná noha, obvázaný hrudník a levá ruka. Zahojily se mu i modřiny a odřeniny v obličeji, konečně jsem ho mohla políbit, aniž by bolestně ucukl.
Celé hodiny vydržel poslouchat moje vyprávění o výcviku a závěrečných zkouškách. Vždycky jsem si myslela, že ho musím nudit, ale nikdy neusnul, až teď. Byl unavený, protože malý Timothy celou noc brečel, takže toho moc nenaspal.
Šla jsem si koupit horkou čokoládu. Cestou jsem potkala Terua. "Tak co, jak to bude s tou nohou?" ptala jsem se. "Zrovna jsem mu to chtěl jít zkontrolovat" "Teď ne, konečně usnul. Nemohl se vyspat, když tam Tim brečel, tak ho nech" zarazila jsem ho. "Aha, jasně. Tak přijdu zítra ráno. Když to bude vypadat dobře, tak ho odpoledne pustím" pousmál se a šel si po svém.
Večer jsem musela Trena vzbudit kvůli večeři. Odměnil mě za to velmi kyselým obličejem. Nedivím se mu, protože ty kaše, které dostává se nedají jíst. "Je to odporný, já to jíst nebudu" protestoval, když jsem mu dávala talíř. "Já chci taky něco normálního" dodal s pohledem upřeným na moje karbanátky s bramborem.
"Je mi líto, ale poslední 2 měsíce jsi nedostal skoro žádnou tuhou stravu, takže musíš pomalu" zakroutila jsem hlavou. Nadechl se k protestům, ale já mu ucpala pusu lžicí plnou té jejich kaše. S velkým odporem to spolknul a upřel na mě tak nešťastný výraz, že bych mu dala svojí večeři, kdyby mu to neublížilo.
Taky jsem mu řekla o Teruovi a jeho ranní kontrole. Samozřejmě se hned začal dožadovat toho, aby přišel okamžitě, ale to jsem zamítla. Takhle večer by ho stejně nikam nepustil. Prostě bude muset v nemocnici vydržet ještě jednu noc.
Nakonec se mi ho povedlo přemluvit, aby si dal říct a v klidu odpočíval. Poslechl mě a já si taky mohla po celém dni odpočinout na volné posteli po Airine.

obrázek se tématicky vůbec nehodí, ale nějak mě opouští fantazie..

Konec dobrý, všechno dobré?

8. března 2011 v 6:20 | Yui-chan |  Růže msty
Nemohla jsem déle otálet a rozhodla se vydat hned, když jste tak ochotně komentovali. Tohle by měl být poslední díl, ve kterém budeme skákat zase zpět v čase. Tak si ho užijte a nechte mi komentář.
.
.
(Anori, místo: vesnice nedaleko Grinstonvillu, čas: 2 dny od doručeného dopisu o Trenově zmizení)
Procházela jsem městem bez sebemenšího zájmu si ho prohlédnout. "An, pojď si koupit alespoň čokoládu" přemlouvala mě Fren. "Nebo horké jablko" přidala se Vera. "Rozhodně se mi nechce tady mrznout" zabručela Ivein. Přikývla jsem a zamířila do nejbližší hospůdky.
Seděli jsme nad horkým jablkem a tabulkovou čokoládou. Holky se bavily o všem a o ničem, ale já je moc nevnímala.
Myslela jsem na Trena. Jestli už ho našli, jestli je v pořádku. Cítila jsem se hrozně provinile. Tížil mě pocit viny, protože mi bylo jasné, že ho unesli kvůli mně, i když na to Juana ani slůvkem nenarážela. Určitě to bylo kvůli mně, proč jinak? Přesně se vyplnilo, co říkala Marion. Že Tren je moje slabé místo a že by se mu mohlo něco stát.
Chyběl mi, hrozně moc. Mnohem víc, než předtím, a to jsem si myslela, že horší už to být nemůže. Od té doby, co jsem dostala ten dopis, jsem se v noci často budila se strašným pocitem prázdnoty.
Z myšlenek mě vytrhla Ivein, která mluvila tak nahlas, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného. "…můj poslední byl strašný, pořád mě osahával, řekla jsem jen pár slov a už mi strkal jazyk do huby. No hrůza. A co ty?" otočila se na mě. "A co chceš vědět?" "No, jak jsi na tom s tím tvým fešákem" usmála se, dost závistivě.
Trochu mě to ranilo, mluvit o něm, když jsem věděla, že je bůhví kde. "On je úžasný, moc milý, hodný a pozorný" pousmála jsem se. Ivein trochu naštvala moje strohá odpověď a sama se tedy pustila do dalšího vyprávění.
Trvalo ještě hrozně dlouho, co jsme museli poslouchat její povídání. Když konečně dorazila poslední skupina, byli jsme totiž na výletě na běžkách, abychom si užili poslední sníh, přesunula se k nim. Vera i Fren si úlevně oddechly. Hned se ale naklonily ke mně. "Tak co? Nějaké nové zprávy?" ptaly se. Smutně jsem zakroutila hlavou. "Nic" šeptla jsem.
"Neboj se. On to nevzdá" chlácholila mě Fren. "Snažím se na to moc nemyslet. Teď jsou hlavní závěrečné zkoušky" pokusila jsem se o úsměv. "Tak se mi líbíš" poplácala mě Vera po zádech. "Mimochodem, pomůžete mi vybrat dárek pro snoubence?" Já i Fren jsme s úsměvem přikývly. "To víš, že jo" odpověděly jsme.
*****
Stáli jsme sbalení před branami Grinstonvillu a čekali na kočár. Patrik s Marion se se všemi loučili, se mnou nejdéle. Budou mi chybět, hlavně Patrik.
Přijel kočár a chlapi začali nakládat naše zavazadla. Naposledy jsem se otočila směrem do města, kde proběhlo několik měsíců mého života. Krásné i špatné okamžiky. Zatlačila jsem slzu. Naposledy jsme zamávali, nasedli do kočáru a odjeli.
Cestou jsme vzpomínali na všechno, co jsme tam prožili, zvlášť na posledních pár dnů, ve kterých probíhaly závěrečné zkoušky. Byla jsem před nimi jen malinko nervózní. Věřila jsem si Celou dobu jsem na sobě tvrdě makala a teď už jen sklízela plody své práce. Zkoušky jsem zvládla na výbornou a náležitě si užila závěrečný ceremoniál.
Já sice na nějaké slávy moc nejsem, ale tohle se mi líbilo. Jak jsme všichni stáli v řadě ve společenském oděvu a Marion nám s pyšným výrazem rozdávala listy, které potvrzovali, že jsme čarodějové na určité úrovni. Už je ze mě opravdová čarodějka! Páni!
Po celodenní cestě se kočár pomalu vyprazdňoval. Nejvíce mě mrzel odchod Very a hlavně Fren. Vyměnily jsme si adresy a slíbily si, že si budeme psát. Dlouho jsme se objímaly, až z nás byl kočí míně nervózní a požádal nás, abychom si pospíšily.
Nakonec jsme zbyla v kočáře sama. Nervózně jsem poposedávala, cesta mi najednou přišla mnohem delší, když jsem si neměla s kým povídat. V myšlenkách jsem popoháněla koně, aby do Chamonu dojeli.
Den před odjezdem mi totiž přišel další dopis od Juany, kde psala, že Trena našli a dovezli ho do Chamonské nemocnice. Že je v pořádku, ale stále se neprobral z bezvědomí. Chtěla jsem být co nejdříve u něj.
Přišlo mi to jako věčnost, než kočár konečně zastavil. Vyskočila jsem a přistála Nikovi přímo v náručí. "Kam tak rychle?" zeptal se pobaveně. "Niku! Co ty tady?" usmála jsem se a objala ho. "Říkal jsem si, že budeš mít radost, když ti přijdu naproti, když brácha nemůže" vysvětlil, přehodil si přes rameno mojí tašku a vedl mě k nim domů.
"Nemohli bychom…" začala jsem, ale on jen zavrtěl hlavou. "Nejdřív si odložíš, něco zakousneš a pak půjdeme všichni" odmítl mě.
Doma se se mnou všichni bouřlivě přivítali, Juana, Airine, Seth, Dany i Kessy. Donutili mě vzít si něco malého k snědku a vyrazili jsme. Danyho jsme nechali doma, nechtěli, aby Trena viděl v tomhle stavu. Airine chtěli nechat s ním, přeci jenom má pár dní před termínem, ale ona odmítla, že prý bude v nemocnici plné doktorů, takže kdyby něco, pomoc se jí dostane okamžitě.
Nemocniční recepci jsme museli chvíli čekat. Sestra nás nechtěla pustit všechny, prý jsme byli moc početná skupina, musel přijít Teruo a oznámit jí, že si to bere na svojí zodpovědnost. Šli jsme k jeho pokoji, když se za mnou ozvalo: "Anori!"
*****
Stála jsem na chodbě, když kolem mě proběhla celá rodina Natori i s Anori. "Anori!" zavolala jsem za ní. Otočila se a chvíli si mě nevěřícně prohlížela. "Mio!" usmála se a padla mi kolem krku. "Já jsem tak ráda, že tě vidím" "Já taky, už se mi stýskalo" "A už jsi v pořádku?" "Naprosto" blýskla jsem po ní zářivým úsměvem.
Usmívala se, ale pohled jí stále sklouzával dál do chodby. "Co tady vůbec děláš?" zeptala se. "No, já jsem ta informátorka, která našla Trena, teda Anthonyho" opravila jsem se rychle. "Páni, to mi budeš muset jednou vysvětlit" pousmála se.
Vypadala vážně nervózně. Zrovna jsem se jí chtěla zeptat, co se děje, když přiběhla paní Natori. "Anori, vzbudil se!" oznámila nám s úsměvem. Anori mě chytla za ruku a táhla mě do jeho pokoje. Vpadla dovnitř jako tornádo a mě vtáhla sebou. Hned zamířila k posteli.
On, když ji viděl, vyloudil slabý úsměv. "Ahoj" zašeptal a pokusil se se posadit. Nik se Sethem mu hned pomohli vytáhnout se do sedu a záda mu podložili velkým polštářem."Brácha, víš vůbec, jaký jsem o tebe měla strach?" spustila hned jeho mladší sestra a opatrně ho objala. "Promiň" řekl omluvně. Pohledem pomalu bloudil po všech přítomných, ale nejčastěji se zastavoval u mě a Anori.
Nik si toho všiml a všechny taktně vyhodil z pokoje. Já chtěla taky odejít,ale on mě požádal, abych zůstala. Když se za ostatními zavřely dveře, poklepal na místo vedle sebe. Anori hned přisedla, vzala ho za ruku a lehounce ho políbila na rty. "Chyběla jsi mi" zašeptal a zdravý koutek úst vytáhl do úsměvu. "Ty mě víc" ujistila ho a znovu ho jemně políbila.
Trochu vyjeveně jsem na ně zírala. Nevěděla jsem, že spolu něco mají. Trochu mě hlodalo svědomí. Kdybych věděla, že je mezi nimi mnohem víc, než jen pracovní vztah, trochu víc bych se snažila zamezit tomu nechutnému týrání. Ne, dělala jsem, co jsem mohla. Nesměla jsem se prozradit.
Nervózně jsem si odkašlala. Obrátil svou pozornost ke mně. "Chtěl jsem ti poděkovat. Nebýt tebe, tak bych buď vyhladověl nebo nakonec promluvil. Děkuji" Překvapeně jsem zamrkala. "Jak už jsem řekla, taky jsi mi jednou zachránil život" pousmála jsem se a měla se k odchodu. Chtěla jsem je nechat o samotě.
"Mio, tedy promiň, ale neznám tvé druhé jméno…" "Leona, stejně jako Anori, ale proto ho nepoužívám. Říkej mi Mio, stejně už skoro patříš do rodiny" mrkla jsem na něj. Další pokus o úsměv. "Dobře, jsem Tren" natáhl ruku v gestu potykání. "Mohla bys prosím zavolat Terua?" "Jistě" odpověděla jsem a vyšla ze dveří. Hned jsem se s ním srazila. "My o houbách a prašivka za dveřmi" prohodil vesele Tren. "Zrovna jsem pro tebe šla" vysvětlila jsem mu a zavřela za sebou dveře.


Slibujeme odplatu!

7. března 2011 v 15:44 | Yui-chan |  Růže msty
Mám tu další pokračování...tentokrát bude mít trochu veselejší podtón, ale jen o malinko. Taky je tu jeen zvrat, který byste nečekali. Další díl bue brzy, už je napsaný. Tak příjemné počtení a necte mi komentář:
.
.
(Dante, místo: Chamon, čas: 2 měsíce od zmizení)
Nervózně jsem přecházel po pracovně. Uběhly už 2 měsíce a o Anthonym jsem neměl sebemenší zmínku. Kontaktoval jsem všechny naše informátory v nepřátelských táborech, ale většinou přišla jen negativní odpověď. Menšina neodpověděla vůbec.
Bratrstvo začínalo být mírně nervózní z toho, že Anori brzy skončí výcvik a nemá meertalena. Já ale návrhy na nového rázně odmítal. Na Grinstonville zatím nikdo nezaútočil, takže Anthony mlčí a jestli je na živu, tak ho najdeme.
Se zaklepáním vešel komorník. "Pane, další dopis pro vás" podal mi obálku a s poklonou odešel. Už se mě ani nezmocňovalo vzrušení z očekávání dobrých zpráv. Dopis jsem otevřel. Byl v něm krátký a stručný vzkaz. Široce jsem se usmál. Dobrá zpráva!
Se vzkazem v ruce jsem vyběhl z pracovna a zamířil přímo k Natori domů. Vběhl jsem dovnitř bez zaklepání a přímo do obývacího pokoje, kde seděla Juana, hlavu v dlaních. Tyhle dva měsíce snášela hodně špatně. Vzala si v práci volno, protože se nedokázala na nic soustředit. Starala se teď doma o Airine, která na tom taky nebyla nejlépe. k Anthonymu měla velmi silný vztah a jeho zmizení ji trápilo. Vzhledem k tomu, že čekala miminko, se ale nesměla moc nervově namáhat.
Při mém vpádu se všichni seběhli, aby zjistili, co se děje. "Nějaké zprávy?" zeptala se Juana s nadějí v hlase. "Ano, píše informátorka. Víme kde je a máme od ní, sice trochu komplikovaný, ale plán, jak ho odtamtud dostat." Pohled do všech těch radostných tváří byl k nezaplacení. Musel jsem jim celý plán podrobně vysvětlit, teprve pak mě pustili domů.
Juana hned napsala Anori. Do té doby neměla vůbec ponětí o tom, že se Anthonymu něco stalo. Napsali jsme jen Marion, aby ji lépe hlídala. Já se zatím pustil do příprav. Trvalo nám 14 dní, než jsme celý plán dostali do uskutečnitelné podoby. Vytvořil jsem tým o 4 lidech, mě, Hayatovi, Teuovi a Nikovi, který se měl akce zúčastnit. Nemohl jsem jich vzít moc a potřeboval jsem někoho, komu na Anthonym záleží. Podle mě perfektní výběr.
Z Chamonu jsme vyrazili 3 dny před stanoveným datem. Pevnost, kde Anthonyho drží, je špatně dobyvatelná, pokud nemáte komplice uvnitř. Přišlo mi dost ironické, že byl celou dobu jen pár dní cesty od nás, ale my to nevěděli.
Před pevností bylo husté mlází, přesně jak psala informátorka, do kterého jsme se schovali. Trochu nás vyděsilo, když se otevřela hlavní brána a vyjelo 6 mužů na koních. Naštěstí si nás nevšimli. Asi hodinu po soumraku se otevřeli vedlejší dvířka a vyšla drobná postava, která zamířila rovnou k nám. "Dobrý večer, pánové" pozdravila. "I tobě, Mio"odpověděl jsem. Já ani vlastně nevím, jak se jmenuje druhým jménem, vždycky jsme používali to křestní.
Mia nás vedla dovnitř a přitom vysvětlovala, že muži z pevnosti byli na pár dní odvolání někam do vyšších míst. Tohle byla tedy jediná možnost, jak ho dostat pryč bez boje. Šli jsme stále hlouběji do sklepů.
Zastavili jsme před jedněmi dveřmi. "Tady to je. Musím vás jen upozornit, že to není zrovna hezký pohled. Nevynikám v léčitelské magii a oni mu dělali opravdu hrozné věci. Prosím" upozornila nás a pustila nás dovnitř.
V malé půlkruhové místnosti bez jakéhokoliv přirozeného světla, mě trochu přepadla závrať. Rozhlédl jsem se po Anthonym, abychom ho vzali a co nejrychleji odtud vypadli. Ležel na mírně vyvýšeném místě. I přes krátkou košili a spodní prádlo bylo vidět, jak špatně na tom je. Byl celý polámaný, potlučený, křídla měl natrhaná na cáry, vůbec byste na jeho těle nenašli místo, kde by se nepodepsalo jejich mučení. Musel jsem na chvíli odvrátit zrak, byl to opravdu hrozný pohled.
"Trene!" zvolal nevěřícně Nik. "Je v bezvědomí. Jeho mysl i tělo se takhle brání bolesti" odpověděla Mia a přešla k němu. Všichni ostatní jsme stáli přimražené na místě. "Oblékla jsem ho, lépe se nám ponese" pronesla. "Nám?" vzpamatoval jsem se jako první.
Přikývla. "Ano, zaprvé vím přesně, jaké svinstvo mu dávali a zadruhé poznají, že jsem vám pomohla" řekla. Nik přistoupil ke svému bratrovi a vzal ho do náručí. Hlava se mu bezvládně zvrátila dozadu. "Za tohle bych ty svině…"zatnul Teruo ruce v pěst. "Dostaneme je" položil mu Hayato ruku na rameno.
"Pojďte odsud" vyzvala nás Mia a vedla nás nahoru, kde měla připravenou brašnu a koně. Rychle jsme vypadli z pevnosti, než si někdo všimne naší přítomnosti a Anthonyho zmizení. Nasedli jsme na koně a rychle se vraceli zpět do Chamonu. Třídenní cestu jsme zvládli za den a půl, jeli jsme tryskem a bez odpočinku.
Do města jsme dojeli ještě před úsvitem, takže jsme celou naší skupinu a hlavně Anthonyho uchránili před zvědavými pohledy obyvatelů. Nik zajel ještě domů, aby jim všechno pověděl,my zamířili rovnou do nemocnice. Tam vzal Teruo Miu i Anthonyho do svojí ordinace, aby ho mohli ošetřit. Podle mě vyléčí jen ta povrchová zranění a křídla, aby je mohl zatáhnout. Se zbytkem budou muset počkat, až se vzbudí.

Jedině láska je hodna mlčení

4. března 2011 v 15:59 | Yui-chan |  Růže msty
Tak po dlouhé době jsem se konečně odhodlala to zveřejnit. Hlavní problém byl v tom, že tento díl je 18+ yaoi (kluk x kluk), takže všichni, kdo tohle téma nemají rádi, prosím ať odejdou (červený křížek v pravém horním rohu). Stálo mě to dost úsilí, vůbec napsat, další úsilí to po sobě přečíst a největší problém mi dělá to zveřejnit. Buďte prosím shovývaví, tohle je poprvé, co jsem něco takového napsala. Naštěstí mám tak skvělou kamarádku (díky Kuroki), která je na tole téma expert a dodala mi odvahu to sem dát.
Díl je o dost delší, než normálně. Jednak je to odměna za dlouhé čekání a na druhou stranu jsem chtěla mít tohle mučení hotové v jedné kapitole. Tak doufám, že mě neukamenujte a jestli se s tím psychicky vyrovnám, přidám brzo pokračování, protože ho mám hotové v sešitě, stačí o jen přeťukat. Tak moje věrné yaoi fanynky, pěkné počtení a nechte mi tu komentík:

.
.
.
Seděl jsem na chladné zemi týdny, dny, možná jen hodiny. Já nevím. V téhle tmě jsem nedokázal měřit čas. Ruce jsem měl svázané nad hlavou, začínala mě bolet ramena. Přemýšlel jsem, proč tu jsem, kde jsem, kdo to udělal a hlavně proč jsem nahý?
Ty ostatní nebylo tak těžké vymyslet. Jsem tu kvůli mojí Anori, s největší pravděpodobností. Udělal to ten fialovovlasý, to vím. Asi bude pracovat pro skupinu odpůrců. Nejspíš tedy budu v kobkách jejich sídla. Ale proč jsem nahý? Odkdy se vězni svlékají?
Ozval se můj prázdný žaludek. Nemůžu tu tedy být moc dlouho, jinak by můj hlad byl asi mnohem, mnohem větší. Zrovna jsem přemýšlel, jestli mají v úmyslu nechat mě vyhladovět nebo ne, když se v dálce ozvaly kroky. Poprvé za celou dobu.
Ten někdo šel bez světla, dobře se tu vyznal. Kroky se stále přibližovaly, až nakonec zastavily u mě. Nejsou tu tedy žádné mříže, ale to mi mohlo být stejně jedno. Jsem totiž svázaný.
Někdo mi k ústům přiložil sklenici s vodou. Napil jsem se, ale ne dost. "Sněz to" zašeptal hlas a v ústech mi přistál kus chleba. Dostal jsem najíst, ale ne moc, spíš jen, abych jim neumřel hlady. Těžkla mi hlava. No jistě, mohlo mě to napadnout. Museli mi do jídla dát nějaké drogy, nebo jiné omamné látky. Nic víc už jsem nevymyslel, protože moje mysl vypověděla službu.
*****
První, co jsem zaregistroval, bylo teplo. Ne nijak velké, ale už mi nebyla taková zima, jako předtím. Otevřel jsem oči do slabého, matného světla, které ale stačilo k tomu, abych aspoň trochu viděl. Byl jsem v půlkruhové místnosti, ruce opět spoutané nad hlavou. Přede mnou žádné mříže, ale to mi bylo opět na nic.
Stále jsem byl nahý, i když teď to šlo hůře skrývat. Ruce jsem měl vysoko, takže jsem musel stát. Když se ozvaly kroky, zvedl jsem hlavu a čekal. Z postraní chodby vešel ten fialovovlasý a ještě jeden. "Jsem Ragar" řekl tiše a přešel ke mně. I ten druhý se přiblížil. Znal jsem ho, dřív patřil k Darikově partě, než se přidal k silnějšímu odboji. Myslím, že si nechal svoje lidské jméno, Radim.
"My dva se známe" pousmál se Radim a pohledem sjel jizvu na pravém lýtku. Přikývl jsem. V hlavě jsem porovnával jejich tiché hlasy s šepotem ze včerejška, nebo kdy to bylo. Podle mě nepatřil ani jednomu z nich.
"Takže Trene, můžu ti tak říkat, že?" začal Ragar. Tiše jsem se díval, ale nepřikývl. Moje mlčení bral jako souhlas. "Trene, asi tušíš, pro tu jsi, že?" otázal se. "Možná" pokrčil jsem rameny, i když to tak nevypadalo. S rukama nad hlavou to moc nejde. "Jsi tu kvůli svojí chráněnce, která tě už jednou málem zabila" usmál se Radim. "Když myslíš" odpověděl jsem lhostejně.
Ragar si mě se zájmem prohlížel. Nervózně jsem se ošil, ten pohled se mi moc nelíbil. Radim se přiblížil. "Když byl Ragar na výzvědách v Chamonu, byl jsi neustále s ní, neudělala bez tebe ani krok. Najednou zmizela z města, ale ty jsi tu zůstal. Kde je?" zeptal se, obličej jen pár centimetrů od toho mého.
Mlčel jsem. Nikdy jim neřeknu, kde je! Radim se ušklíbl a nakopl mě do nohy takovou silou, že mi zlomil holenní kost. Bolestně jsem vyjekl. Nečekal jsem to, takže jsem svoje pocity neudržel na uzdě. Rychle jsem oddechoval a snažil se nemyslet na tu bolest.
"Tak znovu. Kde je?" zeptal se Radim přísně. Zavřel jsem oči a čekal na ránu, kterou potrestá moje mlčení. Samozřejmě dopadla, opět do stejné nohy. Cítil jsem, že kost praskla na dalším místě. Byl jsem připravený, neunikl mi ani hlásek.
Přistoupil ke mně i Ragar. Násilím mě otočili čelem ke zdi. "Moc dobře víš, že když nám to neřekneš, budeme pokračovat a to přeci nechceš" šeptal mi do ucha. Bylo mi to nepříjemné, stál až moc blízko. Mlčel jsem, odmítal jsem jim cokoliv říct, i když se to zdálo být docela nevinné. Mohli by to pak použít proti mně.
"Ale no tak. Přeci nechceš, abychom tě mučili. Tvého těla by byla škoda" zavrněl a rukou mi od ramen sjel skoro až po zadek. Vytřeštil jsem oči, konečně mi došlo, proč si mě celou tu dobu se zájmem prohlíží. "Ragare" napomenul ho Radim. Ragar si jen povzdechl.
Úlevně jsem zavřel oči, dost mě to vyděsilo. "Ptám se naposledy. Kde je tvoje meerta?" zeptal se Radim zlostně. Odhodlaně jsem mlčel. "Chápeš, že když nám to neřekneš, budeš trpět?" zavrněl Ragar a velmi silně mi stiskl tu zlomenou nohu. Sykl jsem, ale mlčel. "Dali jsme ti na výběr" zasmál se Radim zlomyslně.
Stál jsem jen na levé noze, ta pravá byla naprosto nepoužitelná. Ragar mě silněji přitiskl ke zdi a Radim mě mezitím násilím nutil vytáhnout křídla. Nechtěl jsem, ale té pronikavé bolesti, kterou mi působil, jsem nakonec podlehl a křídla ukázal.
To, co mi s nimi prováděl potom, bylo tisíckrát horší, než jsem si vůbec dokázal představit. Nožíkem nařezával blanitý povrch křídel a rukama je pomalinku trhal na malé cáry. Myslel jsem, že mi snad praskne hlava, ta bolest byla tak strašně pronikavá, ale díky stále ještě vyprchávajícím účinkům drogy, jsem zůstal vzhůru a vychutnával si ji až do úplného konce.
Radim si dával dobrý pozor, aby nezašel dál, než by bylo nutné. Shikuma bez křídel, je asi jako muž bez přirození, obojí si pečlivě chráníme. Kdyby mi chybělo jedno z toho, nemohl bych ani vyjít na ulici. Bylo by to to nejhorší, co by se mi mohlo stát. Radim se mě sice pokoušel co nejvíce zdecimovat, ale radši by mě pomalinku zabíjel, než aby mě o něco takového připravil. To by neudělal žádný muž.
Z očí mi pomalu tekly slzy. Nedokázal jsem jim zabránit. Nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na bolest prostupující celým mým bytím. Naštěstí Radim už nenašel na křídlech jediné nezraněné místo, takže je nechal na pokoji. Mohl jsem si trochu oddychnout, křídla patří k nejcitlivějším místům na těle.
Ještě chvíli se ze mě snažil vypáčit odpovědi pomocí ran pěstí a kopanců, ale já nepovolil. I oni už museli být dost unavení, protože mě otočili čelem do místnosti. Ragar mi pevně stiskl čelist a donutil mě, abych spolkl nějaký prášek. Skoro ihned se ústnost ořede mnou zatočila a rozplynula.
*****
"Vzbuď se. No tak!" slyšel jsem hlas, ale nevěnoval mu pozornost. "No tak….Trene" oslovil mě. Donutil jsem se otevřít oči. Musel jsem pomalu, byl jsem dost zesláblý a celé tělo mě bolelo a pálilo. Rozhlédl jsem se po hlase, který mě probudil.
Kus přede mnou seděla drobná dívka. Otočila se čelem ke mně a já ztuhl překvapením. Díval jsem se tváře, úplně stejné jako má Anori, na vlasy stejné barvy. Jen oči měla stejně modré, jako já, kdežto Anori je má čokoládově hnědé.
Chvíli jsem přemýšlel. "Mia?" zeptal jsem se tiše, aniž by mi došlo, že jsem ji oslovil křestním jménem. S lehkým úsměvem přikývla. Byla mojí Anori tak podobná, až se mi srdce bolestivě stáhlo. Člověk by řekl, že jsou to spíš sestry, než sestřenice.
Dala mi vody i jídlo. "Proč to děláš?" zeptal jsem se jí. Zamyslela se. "Taky jsi mi zachránila život i když jsi mě vlastně vůbec neznal" odpověděla. V tomhle jsem s ní musel souhlasit. Ona nevěděla, že mezi mnou a Anori je něco víc, než jen čistě pracovní vztah.
Měla jsem k odchodu. "Můžeš odsuď pomoct?" zavolal jsem za ní. Otočila se, ale oči měla chladné, jako dva kusy ledu. "Proč bych kvůli ní měla trpět jen já. Ať víš, jaké to je, trpět za cizí" odpověděla a odešla.
Nevěřícně jsem za ní zíral. Vždyť je to její sestřenice! Přísahala, že jí bude chránit, byl jsem u složení jejího slibu! Jak tohle může říct? To jsem nechápal.
Nechápavý výraz mi zůstal až do chvíli, kdy přišel Ragar. Naštěstí se na mě nedíval, takže jsem svůj výraz rychle ovládl. Zaujalo mě,co nesl. V každé ruce měl láhev toho nejlepšího koňaku. K čemu to má?
Díval jsem se ke vchodu a čekal, kdy přijde i ten druhý. "Radim teď nepřijde" odpověděl Ragar na nevyslovenou otázku v mých očích. Zkontroloval řetězy, jestli mě stále pevně drží a přitom se letmo, jakoby náhodou dotýkal mého těla. Bylo mi nepříjemné, že jsem tu s ním zůstal sám.
Ragar se odtáhl a pousmál. "Tak co, rozmyslel jsi si to? Nebo mi neřekneš, kde je?" otázal se. Tentokrát jsem se pousmál já. Stále nevěděli, ani netušili, kde by mohla být. Je tedy stále v bezpečí. Mlčel jsem a věděl, že tohle odmítnutí bude potrestáno.
Ragar s povzdechem otevřel jednu láhev koňaku. Přičichl k ní a uznale pokýval hlavou. Nevěděl jsem, co s ní chce dělat. Přistoupil ke mně, jednou rukou mi chytil čelist a donutil mě otevřít ústa. Proti mojí vůli do mě začal nalívat obsah oné láhve. Bránil jsem se, věděl jsem, že na alkohol nejsem zvyklý a že by mi mohl rozvázat jazyk. Na to možná sázeli.
Koňak mi tekl všude po těle. Lil ho do mě tak rychle, že bych ho nespolykal, i kdybych se snažil. Po první lahvi jsem cítil, že to není v pořádku. Místnost přede mnou se nekontrolovatelně vlnila. Vzpomněl jsem si, jak si ze mě Markus dělal srandu, že budu jednou litovat, že jsem s nimi netrénoval. Já se tenkrát smál a nedovedl si představit situaci, ve které by se mi to vymstilo. Teď byla jedna přímo přede mnou.
Ragar do mě lil druhou láhev a můj odpor pomalu slábl, byl jsem povolnější. Děsilo mě to. Prázdná láhev dopadla s cinkotem vedle té první. Ragar mi z těla slízával koňak. Odporem se mi zvedal žaludek, ale nebyl jsem schopný v tom zabránit. Až když se dostal k mému penisu, křečovitě jsem zkřížil nohy. Ragar se chvíli snažil je odtrhnout, ale panika, která mnou prostupovala mi dala sílu se mu postavit.
Vzteky, že se nedostal ke svému cíli, mě udeřil pěstí do obličeje. Zavrávoral jsem. Bohužel mi v opilosti nedošlo, že mám zlomenou nohu a postavil jsem se na ní. Kost mi musela prasknout na dalším místě. Ozvalo se hlasité křupnutí a vlna obrovské bolesti mě poslala do chvilkového bezvědomí.
Když jsem opět začal vnímat, zarazila mě změna. Seděl jsem a ruce jsem měl svázané za zády. Chvíli jsem se rozkoukával. S takovým množstvím alkoholu v krvi, to moc dobře nešlo. V místnosti teď byli oba, Radim i Ragar. "Kde je tvoje chráněnka?" otázal se mě. Mlčel jsem a soustředil se na obranu myšlenek.
Hlasitá rána a odporně štípavá bolest. Radim v ruce držel silný bič a zlomyslně se usmíval. Po každém švihnutí mi na těle zůstala krvavá rána. I když v notně opilém stavu jsem jen stěží dokázal udržet pozornost, nic jsem jim neřekl. Sice jsem párkrát málem podlehl a všechno jim vyklopil, ale v takové chvíli se mi před očima objevil její obličej, vybavil se mi její hlas, její smích. S novým odhodláním jsem mlčel. Za její bezpeční.
Radim se znovu napřáhl, ale Ragar mu zadržel ruku. "To chce silnější kalibr" pousmál se. Radim se na chvíli zamyslel, ale nakonec přikývl. Díval jsem se, co chtějí dělat. Znepokojilo mě, když se Ragar začal svlékat. Tušil jsem, co se bude dít, ale nechtěl si to připustit.
"Zkoušeli jsme to po dobrém a nic, po zlém taky nic. Tohle by ti mohlo rozvázat jazyk" usmíval se Ragar a snažil se roztáhnout moje opět křečovitě zkřížené nohy. Samotnému by se mu to nepovedlo, pořád jsem měl sílu, ale Radim mu pomohl. Dva mě nakonec udolali. Ze všech sil jsem se bránil, ale Radim mě držel a Ragar ho do mě bez jakékoliv přípravy vrazil. Můj hlasitý protest ztlumili roubíkem.
Nedokážu popsat, co mi tím působil, neznám nic, k čemu bych to přirovnal. S každým jeho přírazem, jakoby mi do těla vráželi silné hřebíky, ale hřebíky bych v tuhle chvíli bral. Nepokládali mi žádné otázky. Jednak jsem měl roubík a taky jsem moc dobře věděl, co po mě chtějí. Zařekl jsem se, že jim nic nepovím, i když mi budou působit sebevětší bolest.
Bylo to rychlé. Vnutili mi další ohavnou piluli a nechali mě ležet v kaluži vlastní krve a jeho spermatu. Ještě než jsem stihl podlehnout účinkům drogy, přemýšlel jsem, proč to udělali. Chtěli mi ukázat, co mě čeká, když jim nic nepovím? Chtěli mě ponížit? Povedlo se. Cítil jsem se teď opravdu hrozně. Chápu, že se z toho Anori zhroutila.
Postupná otupělost mě zmáhala. Trochu jsem litoval toho, že nejsem člověk. Kdybych byl, tak i přes to, že středem mého zájmu jsou výhradně ženy, bych si to možná po čase užil. Ale jako Shikuma budu trpět pokaždé, kdy tohle udělá.
*****
Cítil jsem, jak si někdo hraje s mým penisem. V šoku jsem zprudka otevřel oči. Samozřejmě to byl Ragar. Nevšímal si mých protestů a bolestivě mi sál přirození. Když ho to přestalo bavit, přesunul se k bradavkám. Nelíbilo se mi, jak si se mnou hraje. Kroužil je v prstech a kousal. Ke svým perverzním hrátkám si vybíral samá citlivá místa.
Rty si hrál s bradavkami, rukou se mezitím přesunul k vnitřní straně stehna, každou chvíli mi přejel po penise, promnul varlata nebo prstem vjel do rozbolavělé dírky. Bolelo to a hlavně mě to ponižovalo.
Ústy se sunul přes krk výš, až mi jazykem přejel po rtech. Kdybych měl v žaludku něco, určitě bych to šlo ven. Rozvázal mi roubík. "Proč?" vypálil jsem hned, jak jsem mohl mluvit. "Jsem gay a rozhodně chápeš, že je těžké si užívat s anděli nebo Shikumami, když mezi nimi nikdo takový není. To jen někteří démoni, ale taky jich není moc. Musím využít příležitost" pousmál se a lehce se mi přisál na rty. Donutil mě pootevřít ústa, rukama mi stisknul čelist, abych ho nemohl kousnout, a začal si se mnou dělat, co chtěl.
Přesunul se zpět k mému přirození. Rozhodně se mi to nesnažil zpříjemnit. Bolestivě kousal a štípal citlivá místa. Snažil jsem se mu v tom zabránit, ale tentokrát se pojistil a nohy mi svázal tak, že jsem je musel mít roztažené.
Po nekonečně dlouhé době, kdy veškerou svou pozornost věnoval mému přirození, se mu dostalo slabé odezvy. Jemu to ke štěstí stačilo. Všechno pečlivě slízal a pak mě znovu líbal. Dal mi tím nedobrovolnou možnost ochutnat sám sebe.
Modlil jsem se, aby to byl konec, protože tohle bylo horší, než veškeré mučení. "Ale no tak, neutíkej přede mnou" zavrněl, když jsem se snažil dostat z jeho dosahu. "Po té droze vždycky tak dlouho spíš, nemůžu si tě užívat moc často, tak mi to teď dopřej" šeptal mi do ucha a pak ho skousl. Tohle byl snad jediný jemný dotek, za celou dobu. "Jak dlouho jsem tady?" zděsil jsem se. Nepřišlo mi to moc dlouho. "Asi tak 2 měsíce" odpověděl.
Dva měsíce? Nemožné! Snažil jsem se vzpomenout si na všechny ty dny. Ragar hned využil mojí nepozornosti. Přitáhl si můj obličej k sobě, opět mě tlakem na čelist donutil otevřít ústa a strčil mi do nich svůj penis, pomalu až někam do krku. Vzpamatoval jsem se příliš pozdě na to, abych tomu nějak zabránil. Držel mě za vlasy a dělal si dobře. Nevynutil ze mě žádný dobrovolný pohyb, všechno musel řídit on sám.
Netrvalo dlouho a svůj notně vzrušený úd vyndal. Oddechl jsem si, ale opravdu jen na chvíli. Otočil mě zády k sobě a začal si mě štelovat. Nevrazil ho do mě tak rychle, jako poprvé, ale i přesto mi do očí vyhrkly slzy. Vrátil mi roubík, protože steny, které se mi draly z úst, nebyly milostné, ale bolestné.
Uběhla celá věčnost monotónním pohybů dopředu a dozadu, než začal zrychlovat, až nakonec vyvrcholil. Vystoupil ze mě a oblékl se. "Škoda, že nejdeš dobrovolně, byl by z tebe skvělý milenec" řekl při odchodu. To zrovna - pomyslel jsem si pochybovačně a posadil se do trochu normálnější polohy.
Přišla opět Mia, tentokrát s Radimem. Zarazila se, když viděla krev a bílou mléčnou tekutinu na zemi i na mě. "Tak co, povíš nám to?" optal se mě Radim a vytáhl mě do stoje. Mlčel jsem. Ani tahle dnešní zkušenost s Ragarem mě nedonutí jim něco říct. Dostal jsem ránu do břicha. Předklonil jsem se a ostře vydechl. Další rána přišla do rozkroku. To už jsem zasténal nahlas, i když tlumeně přes roubík, který jsem stále měl. Zatmělo se mi před očima a svezl jsem se k zemi. Na pravou nohu jsem se stále nemohl postavit a tuhle ránu bych neustál.
Čekal jsem něco dalšího. Jemný dotyk mě překvapil. To byla zase Mia. Dala mi něco málo k jídlu. Její místo vystřídal Radim a donutil mě spolknout nějaký další prášek. Začal působit okamžitě.
A tady je ten slibovaný obrázek, mojeinspirace a múza....ach, celý Tren.