,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Duben 2011

Část skládačky

30. dubna 2011 v 8:27 | Yui-chan |  Růže msty
jak jsem slíbla, tak jsem taky udělala, a proto se vám hlásím s další kapitolou. Tady ještě žádná katastrofa nepřijde, spíš takové uvolněné vyprávění...názvu i nevšímejte, opravdu mě přstává napadat, jak by se ty díly měly jmenovat. Přeci jenom je to 73. díl, takže už vážn nevim :-/. Přeji pěkné počtení a těší se na vaše komentáře.
.
.
Ráno jsem vstala jako první. Tak abych nevzbudila Tren, jsem seběhla do kuchyně a začala připravovat snídani. Rozhodla jsem se, že upeču muffiny. Bylo to trochu pracné, ale po necelé hodince celým domem vonělo čerstvé sladké pečivo. Uvařila jsem kávu a šla vzbudit Trena.
Byl trochu překvapený. Nejdřív nevěděl, jestli mi má děkovat slovy nebo polibky. "To jsi vždycky po ráno takhle zmatený?" ptala jsem se se smíchem. "Asi ano" usmál se a znovu mě políbil. "Tak pojď" pobídla jsem ho.
"Hned" přikývl a šel se obléknout. Když se pak o chvilku později objevil u stolu, mohla jsem na něm oči nechat. Přiléhavé tmavé kalhoty, černé košile, kterou měl teď úplně rozepnutou a odhaloval tak svoji nádhernou hruď a příjemná pánská kolínská.
Hltala jsem ho pohledem. Dala bych si k snídani spíš jeho, než muffiny. Po snídani mi pomohl s nádobím a pak si nahoře sbalil tašku.
Odpoledne jsme ruku v ruce odcházeli ke stájím. Nechtěla jsem ho pustit, pevně jsem ho objímala a po tvářích se mi koulely velké slzy. "No tak, neplač" tišil mě. "Dej na sebe pozor" vzlykla jsem mu do ramene. "Dám, stejně tak ty na sebe" zašeptal a opřel si čelo o to moje.
Loučili jsme se dlouho, ale čas ho tlačil a on musel odjet. Ještě notnou chvíli jsem se za ním dívala, než jsem se donutila jít domů. Dům byl bez něj velký, prázdný až děsivý. Taky jsem si vzpomněla, na co jsem se ho chtěla zeptat. Zajímalo mě přeci, jak je to na Zemi, jestli o nás něco vědí. No teď to bude muset 3 týdny počkat.
Bloumala jsem po domě a nevěděla, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla pro důkladný, hloubkový úklid, co jiného. Předtím jsme uklidili jen to, co bylo na první pohled vidět a co jsme potřebovali. Takže vyprat koberce, umýt okna, vyčistit všechny skříně i zevnitř, vydrbat vchodové dveře….a zahrada taky potřebovala trochu péče.
Jenže tohle všechno mi vydrželo jen pár dní. Když byl celý dům jako ze škatulky, zahrada byla perfektně udržovaná a těch pár záhonků obdělaných, měla jsem až moc volného času. Takže i čas na přemýšlení.
Řekl mi Tren vůbec, kam jede? Nenapadlo mě se zeptat, ale teď mě to docela zajímalo. Co tam vůbec dělá? To mi taky neřekl. Co se tak dělá na služební cestě? Buď se pracuje, pracuje a zase pracuje, nebo je to výmluva k nevěře…Ne, to by Tren nikdy neudělal. Ne, to ne. A nebo…
Proč by se jinak tak pěkně oblékal? On se tedy vždycky hezky oblékal, ale stejně. Mohl si vzít třeba tu modrou košili. Ne, ta mu šla tak perfektně k očím. Tak třeba tu světlou. Ne, tu ne, ta mu taky moc slušela. Červenou? Ta by zase působila trochu moc vášnivě! Černé triko? Ne, to zase podtrhovalo jeho skvělou postavu.
"Ne!" vyjekla jsem, abych zahnala tyhle myšlenky a zbavila se těch živých obrazů, které moje fantazie vytvářela. Papíry, které jsem držela v ruce jsem rozškubala na kousky. Byla jsem naštvaná a rozpálená, potřebovala jsem to nějak ventilovat. Všechny ty kusy jsem nechala naráz vzplanout. To mi ale nestačilo!
Musela jsem si do obličeje chrstnout studenou vodu, abych se trochu uklidnila. Bože, co se to děje? Svezla jsem se po lince a přitiskla tvář na chladné dlaždice na zemi. Snažila jsem se uklidnit. Tren by přeci nikdy nic takového neudělal. Kdyby mě chtěl podvést proč by se semnou den předtím miloval? Ano, to je pravda. Všechno jsem si jenom vymyslela. Trochu mě to uklidnilo.
Když se o chvilku později ozval zvonek, byla jsem už naprosto klidná. S úsměvem na tváři jsem šla otevřít. Věděla jsem už dopředu, že je to Mia. Na některé lidi, na Trena a Miu obzvlášť jsem byla tak vyladěná, že jsem bezpečně poznala jejich přítomnost.
Nejdřív jsem ji ale málem nepoznala. Na hlavě měla šátek a na očích brýle, aby si ji někdo náhodou nespletl se mnou. Pozvala jsem ji dál. "Co tě sem přivedlo?" ptala jsem se a přitom ji uvedla do obýváku. "Potřebuji s tebou něco probrat" usmívala se a rozhlížela se tu. "Je to tu vyblýskané, je vidět ženská ruka" mrkla na mě. "Trochu jsem se nudila" přikývla jsem a šla postavit vodu na čaj.
Přemluvila jsem Miu, aby tu se mnou pár dní zůstala, nechtěla jsem tu být úplně sama. Souhlasila. Když se mnou probrala nějaké administrativní povinnosti ohledně mého pobytu zde, přišla na řadu i osobní konverzace. Byly doby, kdy jsme s Miou vyrůstaly skoro jako sestry. A poslední dobou jsme neměly moc čas si povídat.
Odkryla mi zase část skládačky, jak to všechno doopravdy bylo. Celý můj život na Zemi byla jedna velká lež. Už jsem se s tím pomalu smiřovala. Dozvěděla jsem se, že Mia s tetou žily tady, dokonce přímo v Chamonu. S Trenem se znala jen od vidění. Blíž se poznali, až když se stal mým meertalenem, ale ani tak spolu nikdy moc času netrávili.
Vlastně vždycky, když Trena odvolali na nějakou služební cestu, nebo kvůli jiné povinnosti, přijela Mia "na návštěvu", aby mě pohlídala. Ona původně nevěděla, že jsem ta jejich vyvolená. Myslela, že se to děje proto, že moji rodiče byli oba velmi silní a to samé mělo čekat i mě. O mém poslání se dozvěděla až když ji unesl Darik a snažil se z ní dostat nějaké informace o mě.
Hned potom se přidala k výzvědným skupinám, které vedl Dante. Postupně se dostávala stále hlouběji a hlouběji, až se dostala k samému jádru. Díky tomu pak mohla pomocz Trenovi, když se on dostal do nesnází. Byl to zašmodrchaný kolotoč.
"Páni, to jsem nevěděla" pokývala jsem hlavou. "Málokdo by to čekal. Na svůj věk toho mám za sebou už docela dost. Ty určitě chápeš, jak to myslím" mrkla na mě. Ano, věděla jsem. I když mi spousta lidí stále předhazovala můj věk, byla jsem ve spoustě ohledech mnohem vyspělejší, než bych měla být. Můj život na Zemi, mě donutil rychleji vyspět.
"Kde je vůbec Tren?" zeptala se najednou Mia. "Na služební cestě" odpověděla jsem. "No jo, služební cesty" zakoulela očima. Srdce se mi na chvilinku zastavilo. Jak to myslela? Co měl znamenat ten výraz?
Mia asi postřehla můj zděšený pohled, protože hned přidala: "Můj přítel na ně taky jezdí. Je po nich vždycky hrozně unavený. Samá práce, práce a zase jenom práce" "No, to jsi mi moc pomohla" zabručela jsem. "Co se děje?" zeptala se a podložila si hlavu rukama. Vždycky to dělala, když se ze mě rozhodla něco vytáhnout.
"No, trochu mě děsí význam slov služební cesta" připustila jsem po chvilce. "Bojíš se, že ti bude zahýbat?" zeptala se okamžitě. Sakra, proč musí být tak strašně všímavá! Přikývla jsem. "V tom případě neměj vůbec žádné obavy" mávla ledabyle rukou. "Proč to říkáš tak jistě? Ty mu snad vidíš do hlavy?" pozdvihla jsem jedno obočí.
Zavrtěla hlavou. "To ne, ale je to stejné, jako kdyby nosil pás cudnosti" zamrkala. Tak nad tímhle přirovnáním jsem vyprskla smíchy. "Jak jsi na to prosím tě přišla?" "Jednoduše. Je mi to jasný, díky těm pár dnů, co jsme spolu "byli". I když mu Dante vyhrožoval, v soukromí se mě ani nedotknul, odmítl se mnou spát na jedné posteli, radši si ničil záda na gauči. A to, jak se ke mně choval na veřejnosti, bylo naprosto vynucené. Kdybys jen slyšela čím vším mu musel Dante pohrozit, aby mě vzal jenom za ruku!" vyprávěla mi.
Překvapeně jsem valila oči. Tohle mi Tren nikdy neřekl. "Čím mu vyhrožoval?" chtěla jsem vědět. "Vším možným. Nejčastěji tím, že přestaneš být jeho meerta. Na to on si dbá. Nechce, aby se o tebe staral někdo jiný" usmála se. "To je můj brouček" povzdechla jsem si. A já blbá ho podezírala. To mu budu muset nějak vynahradit, až se vrátí.
*****
Mia splnila svůj slib a pár dní se mnou zůstala. Bylo mi rozhodně o dost lépe. Ale bohužel i ona musela odjet. Její přítel na ni už netrpělivě čekal a i ona se těšila na trochu té opravdové lásky. Vlastně jí docela chápu. Taky by mi nebylo příjemné, kdybych někoho musela skoro násilím nutit, aby se mě jen dotkl. Na druhou stranu u mě má Tren velké významné plus, protože tahle jeho oddaná láska mě zahřála u srdce.
S dlouhým povzdechem jsem se rozhlédla po opět naprosto prázdném domě. Jediné, co teď vypadalo optimističtěji bylo to, že Tren se vrátí už za necelé 2 týdny, přesněji řečeno za 11 dní. Měla jsem to spočítané dokonce i na hodiny. Možná že kdybych se snažila, dala bych to i na minuty, ale nechtělo se mi zatěžovat si mozek tak složitou matikou.
Zrovna, když jsem začala docela zoufale přemýšlet o tom,co budu dělat, rozdrnčel se zvonek. Šla jsem ke dveřím. Bylo tam několik našich nových sousedů. Zvali mě k nim, že se prý griluje a napadlo je, že když jsem teď doma sama, uvítala bych trochu veselé společnosti. To měli pravdu. S díky jsem přijala.


Obrázek na téma samota...

Věci, které milujeme

27. dubna 2011 v 7:16 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, teď trochu procvičíme meditaci. Předtavte si, že je úterý 26.4. a moje nejlepší kamarádka a věrná čtenářka Kuroki má dnes narozeniny. A k této příležitosti jí sem dávám dílek. Upozornění: 18+

Takže, moje milá Kuroki, už po třetí, ale musí se to pořádně. Vše nejlepší k narozeninám, hodně lásky, štěstí, zdraví, spoustu fantazie, anime, mangy, slashů a taky hodně trpělivosti, ať jsi se svým žívotem stále spokojená. Užij se tenhle díl, psala jsem ho hlavně pro tebe ^-^.

I ostatním samozřejmě přeji pěké počtení a nechte mi komentík.

Kostelní hodiny odbíjely 1 hodinu v noci. Viděla jsem ten kostelíček cestou sem, nebyl nijak daleko. Nemohla jsem spát. Nevím, čím to bylo, jestli novým prostředím nebo z čisté radosti, že jsem zase s Trenem. Možná od obojího trochu.
Užívala jsem si, že si můžu dopřát ten luxus jeho objetí, cítit, jak se jeho hrudník zvedá v pravidelných intervalech nádechů. Opatrně jsem se otočila. Jeho obličej v bledém měsíčním světle vypadal ještě lépe, než obvykle. Možná až trochu tajemně. Teď mi opravdu připomínal více nějakou mystickou bytost, než člověka.
Usmála jsem se svému přirovnání k mystické bytosti. Vždyť já jsem taky jednou z nich. Tak jako Tren je vlastně démon, anděl i shinigami v jednom, já jsem čarodějka. Pořád jsem si na to nemohla zvyknout. Brzy to bude rok, co jsem v tomhle světě. A já pořád nemůžu uvěřit tomu, že nejsem člověk, za kterého jsem se vždycky pokládala.
Neodolala jsem a jemně mu prsty prohrábla vlasy. On byl tak strašně krásný. Mnohem hezčí než na Zemi, kde hrál svou roli člověka. A přesto jsem se do něj zamilovala už tam. Samozřejmě nejen kvůli vzhledu. Ale trochu mě překvapilo, když se tady změnil. Všimla jsem si toho hned, jak mě přenesl na zahradu jejich domu. Zjemněly mu rysy v obličeji, jeho oči dostali modřejší barvu…nikdy jsem mu to neřekla. Počkat, on to stejně asi ví, v té době mi ještě četl myšlenky.
Znovu jsem se usmála. Kde jsou ty časy, kdy veškerá naše konverzace probíhala v angličtině. Milovala jsem ten jeho jemný přízvuk, doufám, že se to nikdy nenaučí pořádně. Kde jsou ty časy, kdy věděl přesně na co myslím, kdy naše mysli často splynuly jen v jednu. Je tomu jen pár měsíců, ale mě to přijde jako celá věčnost. Od mého výcviku se toho hodně změnilo. Ne však moje láska k němu. Možná se jen víc prohloubila a zakořenila se mi hlouběji v srdci.
Znovu jsem mu prohrábla vlasy. Vypadal jako andílek. Nechtělo se mi z jeho ochranitelské náruče, ale žízeň mě nakonec vyhnala. Opatrně jsem se mu vykroutila, abych ho nevzbudila a šla dolů do kuchyně. V lednici jsem si vzala minerálku a postavila se k oknu. Pila jsem dlouhými pomalými doušky…v tom mě to napadlo.
Co se asi teď děje na Zemi? Čas běží v obou světech stejně, neshání se už po nás? Brzy to bude rok, co jsem tady a tam o nás nemají ani zmínku. Není jim to divné, že se nevracíme? Že jsme najednou zmizeli? Mě by to tedy divné přišlo. Musím se na to zeptat Trena.
Vyběhla jsem zpátky do ložnice. Když jsem ale viděla jeho klidný výraz, přešla mě chuť ho budit. Místo toho jsem si k němu zpátky lehla. Ve spánku mě pevně objal a něco tiše zamumlal, tak tiše, že jsem nerozuměla. Zavřela jsem oči a konečně usnula.
*****
Vzbudila jsem se za úsvitu. Ještě chvilku jsem v klidu ležela a čekala, až se probudí i Tren. Jemný polibek na rameno mi dal najevo, že už je vzhůru. "Dobré ráno" usmála jsem se a políbila ho. "Dobré" zašeptal nazpátek a přitáhl si mě do náruče, položil mi hlavu na prsa a znovu zavřel oči.
"No tak, lásko vstávej" zatahala jsem ho za vlasy. "Ne" zabručel rozespale. "Jo" odporovala jsem a vyskočila. Rychle jsem se oblékla a seběhla po schodech dolů připravovat snídani. Trvalo ještě dobrých 10 minut, než sešel i on.
"Tady to voní" usmál se a v rychlosti zaběhl do koupelny. Já udělala jen takovou rychlou snídani. Kávu, toasty a sýr. Nic složitého ani světoborného. On měl ale vždycky radost z toho, co jsem připravila. Společně jsme se nasnídali. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem se ho chtěla na něco zeptat, ale nemohla jsem si vzpomenout na co. No nic, třeba to časem přijde.
"Dneska musím zajít na radnici. Nejspíš už tam budu mít poštu s prací" oznámil mi, když mi pomáhal sklidit nádobí. "Dobře" přikývla jsem. "Já asi půjdu ven, trochu zkulturnit zahradu" dodala jsem ještě, ale to už asi neslyšel, protože vyrazil ven.
Jejich pošta fungovala asi jako ta naše. Pokud jste měli pro ně něco udělat, nebo zaplatit účty, všechny přišlo velmi rychle. Pokud jste ale chtěli něco vy po nich, trvalo to celou věčnost. Některé věci se hold nikdy nezmění.
Oblékla jsem si věci, ve kterých mi nevadilo, když se umažu a vyrazila jsem do zahrady. Bylo tam opravdu hodně práce. Měla sem sotva půlku, když byl čas, abych začala připravovat oběd. Vrátila jsem se domů a cestou přemýšlela, co uvařit. Tren nebyl nijak vybíravý. Snědl převážně všechno. Nikdy mi ani slůvkem nevyčetl, když se mi něco nepovedlo. Já byla samozřejmě radši, když vařil on, bylo to vždycky mnohem chutnější. Byl lepší kuchař. Jenže teď byl pryč a určitě bude rád, když přijde domů k hotovému.
Nakonec jsem se rozhodla jen pro zapečené těstoviny s kuřecím masem, nivou a šlehačkou. Můj oblíbený recept. Příprava nezabrala dlouhou dobu, bylo to snadné a navíc i velmi chutné. Tak proč si neulehčit život, že?
*****
"Nelíbí se mi to" zakroutila jsem odmítavě hlavou. "Bude to jen na 3 týdny" chlácholil mě. Bylo už pozdě večer, my seděli v obýváku nad sklenkou vína. Ano, i Tren si výjimečně dal skleničku. Ležela jsem mu schoulená v náručí. Tren mě držel za ruce a čas od času se sklonil k polibku.
"Nechci, abys nikam jel. Jsme spolu teprve dva dny a už nás zase rozdělují" zafňukala jsem. Tren mě políbil na spánek. "Já vím, lásko, ale tohle je důležité" nedal se odbýt. "A taky nebezpečné, že?" vpálila jsem hned. Zaváhal. "Ano, asi trochu ano" řekl nakonec popravdě.
Tren mi po večeři oznámil, že zítra odpoledne bude muset odjet na něco jako služební cestu, dlouhou 3 týdny. Samozřejmě jsem byla proti, nechtěla jsem ho pustit. "Ale neměla bych být tvojí prioritní starostí?" poukázala jsem na naše společenské postavení. "To ano, ale nebyla jsi to ty, kdo si stěžoval, že s tebou jednáme jako v rukavičkách a k ničemu tě nepustíme? Ber to jako vstupní test. Když se o sebe dokážeš 3 týdny starat sama, aniž by se něco stalo, vezmu to na vědomí a příště tě nechám se taky zapojit" usmál se.
Na to jsem neměla co říct. Přesně to jsem chtěla, trochu důvěry a možnost pomoct. "Fajn, vyhrál jsi, ale jen pro tentokrát" varovala jsem ho. "Dobře, tak nekažme tenhle poslední večer" přikývl. Prsty přejel po prstýnku Mony. Ne, měla bych přestat říkat, že je její, protože teď už patří mě. "Jak by se ti líbil tvůj vlastní prstýnek?" zeptal se a tenhle prstýnek si pořádně prohlédl proti světlu.
Nepochopila jsem to, takže jsem rázně zavrtěla hlavou. "Mě se tenhle líbí" Usmál se. "Dobře, nemusíš se hned rozčilovat" zašeptal klidně. Pevněji jsem ho objala. "Už teď se mi stýská" zamumlala jsem. Měla jsem z toho odjezdu špatný pocit. Co budu dělat, sama, v tak velkém domě? "Ale no tak. Ty to zvládneš. Slibuju, že pak dlouho na žádnou služební cestu nepojedu" "Nebo mě vezmeš sebou" nadhodila jsem. "Třeba" mrkl na mě. "To jako vážně? Neděláš si ze mě srandu, že ne?" "Samozřejmě že ne, věř mi přeci trochu" hraně se urazil.
"Dobře, nemusíš se hned rozčilovat" použila jsem jeho vlastní frázi. Poznal to, rychle vstal, přehodil si mě přes rameno a vyšel se mnou do ložnice. "Hej, já umím chodit" odporovala jsem, ale ne moc silně, bála jsem se, že mě pustí. "Tohle mě trochu uráží. Já bych tě přeci nikdy nepustil" zabručel a postavil mě na nohy.
Hned jsem se mu přisála na rty. On ten polibek mile rád oplatil. Jazyky jsme sváděli boj o prostor, nakonec to skončilo nerozhodně, oběma nám došel vzduch. Tren mě pak začal líbat na krk, mezitím co já mu rozepínala košili. Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Mírným tlakem jsem ho donutila, aby se na postel posadil. Nikdy jsem nemusela používat moc síly, většinou udělal to, co jsem chtěla.
Obkročmo jsem si mu sedla na klín. On mě jednou rukou hladil po obvodu prsou a tou druhou mi zajel do vlasů. Slastně jsem si povzdechla. Milovala jsem, když si mi někdo hrál s vlasy nebo mě drbal na hlavě. A on to moc dobře věděl.
Za trest jsem i já začala dělat vlnivé pohyby, kterými jsem zase dráždila já jeho. Trochu se pousmál, ale dobře mu tak, začal si. Něžně a opatrně do mě pronikl. Svůj vzdych jsem zdusila o jeho rameno. Pomalu jsem začala přirážet, čímž mnou procházeli vlny naprosto dokonalé rozkoše. Chvilku jsme se milovali v sedě, ale Tren mě pak strhl pod sebe a ujal se své mužské role. Milostné vzdychy jsme dusili v horoucích polibcích. Když už jsem myslela, že výš se snad ani dostat nemůžu, naše těla se napjala a společně jsme vyvrcholili.
Tren mě pak jemně políbil na čelo. "Jdu si napustit vanu, jestli chceš, můžeš se přidat" usmál se a seběhl schody. Musela jsem se smát. Milovala jsem ty jeho fráze. Nikdy mě nenutil něco dělat, každou otázku položil tak, abych měla možnost říct ne. Páni, věcí, které na něm miluji je už pořádný seznam. Ale tak to má být ne? Přehodila jsem přes sebe župánek a seběhla za ním do koupelny.


Tenhle obrázek jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Ne v příběhu, ale ve skutečném životě. A myslím, že pro tuto příležitost se perfektně hodí. Jo jo, další z mých velmi velmi oblíbených. Doufám, že i vám se líbí ;)

Nový začátek

23. dubna 2011 v 8:31 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se opět hlásím s pokračováním. Název by mohl možná trochu zavádět, ale nenechte se ukolíbat. No, popřeji vám hezké čtení a nechte mi komentář:


Až pozdě v noci jsem odcházel z pokoje Anori. Myslím tím mojí opravdové Anori. Celou dobu jsem se jí snažil nějak vynahradit, že se mnou nemůže být. Nakonec ji přemohla únava, přeci jenom nejedla od včera, takže se to zeslábnutí muselo nějak projevit.
V mém pokoji už čekal Dante na zprávu, jak to dopadlo. "Nevidím, žádnou újmu na zdraví, tak to asi dopadlo dobře, že?" zeptal se vesele. "Ano dopadlo. Ale mě to moc vtipné nepřijde. Stejně je to všechno jenom kvůli vašemu plánu" zamračil jsem se. Kdyby s tím nepřišel, nikdy by se tohle nestalo.
"Musíš uznat, že pro její bezpečí je to ten nejlepší plán, který jsme mohli vymyslet. Navíc zítra pojedeme dál, takže nebude už dlouho trvat a vrátí se vše do původních kolejí" oznámil mi klidně a s přáním dobré noci odešel.
S povzdechem jsem šel do koupelny, abych si po celém tomhle náročném dni dal pořádnou sprchu. Když jsem se vrátil do pokoje, čekal na mě už rozestlaný gauč. Odmítl jsem totiž spát s Miou na jedné posteli. Mia to nechápala, taky vyrůstala na Zemi a u nich to nebylo nic zvláštního. Prostě bychom jen leželi vedle sebe. Jenže já to tak nebral. U nás to bylo něco nemyslitelného, aby dva cizí lidé spali na jedné posteli. A protože přeci nenechám spát ženu na gauči, ničil jsem si vlastní záda.
"Trene, je mi líto, že vám přidělávám potíže" ozvala se Mia po chvíli ticha. "Z toho si nic nedělej. Ona to snad už pochopila a navíc, bude to už jen pár dní" uklidňoval jsem ji. Další dívčí výlev emocí už bych asi neustál. "To ano, ne nechtěla jsem nijak ohrožovat váš vztah. An asi žárlí, že?" zeptala se. "Ano, žárlí" pousmál jsem se. Na jednu stranu mě to těšilo.
"Proč jí vlastně zkracujete jméno? Anori je dost krátké" napadlo mě. "Je to z volejbalu. Tam potřebuješ co nejrychleji toho druhého upozornit, proto se zkracuje úplně všechno. No a pak už jí to zůstalo" odpověděla. To by mě nenapadlo.
Druhý den ráno, jsem byl opravdu zvědavý, jestli se Anori dostaví na snídani. Jestli ne, dotáhnu ji za vlasy. Měla jediné štěstí. Byla tam, když mě viděla tak zčervenala a sklopila pohled. Tohle se mi na ní vždycky líbilo, vypadala pak ještě bezbranněji a rozkošněji, než obvykle. Teď mě tak napadá, za vlasy bych ji asi nepřitáhl. No nic, vymyslel bych něco jiného.
Po snídani jsme dostali jen krátkou instruktáž co dál a vyrazili jsme na cestu. Anori se celou dobu poctivě držela co nejdál od nás. Dodržovala plán, nesměla se k nám totiž ani přiblížit. Po 3 hodinách jsme se opět rozdělovali. Všichni jsme byli ve střehu, ale nic se nestalo. Tu výzvědnou skupinu už jsme asi zpacifikovali, takže budeme mít klid.
Za soumraku jsme dojeli na poslední záchytné místo. Tady jsme měli pár dní zůstat a já pak měl Anori odvézt. Mia tu mezitím ještě dalších pár dní zůstane. Tím se nám je snad podaří co nejvíc zmást, pak se bude moct vrátit ke svému příteli.
Pomohl jsem Mie z koně, pak ji vzal kolem pasu a vedl ji pryč. Bylo mi opravdu nepříjemné, se jí dotýkat. To že vypadala jako Anori nic neměnilo na tom, že je to někdo cizí. I když všechny ostatní jsme zmátli, já poznal rozdílné rysy v jejím obličeji, v odstínu jejích vlasů, v barvě hlasu a hlavně v povaze. Mie bylo 35, ale opravdu se často chovala jako dítě, kdežto Anori se chovala jako dospělá. Její prostředí ji donutilo vyspět mnohem rychleji, než bylo nutné.
Nedošli jsme ještě ani k hlavnímu vchodu, když se rozezněl poplašný zvon. Já i Mia jsme ztuhli. Tak přeci jen přišli. Jistě, mohlo mi dojít, že je napadne, že jsme Anori schovali někde jinde. Když nás napadnout ve městě, budou mít jistotu, že tu někde bude s námi. A tentokrát už ji Dante nedonutí zůstat někde v koutě, tím jsem si jistý. Navíc předstírá, že je člen obranné jednotky, takže bude stát v první linii. Pane Bože, jestli se jí něco stane, tak Danteho roznesu v zubech!
Rychle jsme doběhli zpět na náměstí, kde se mezitím všichni formovali a připravovali. Doběhl jsme k Dantemu, Miu táhl za sebou. "Co budeme dělat?" ptal jsem se v rychlosti. "Bojovat. Ty s Miou zůstaň vzadu, aby to vypadalo, že ji chceš dostat dál od boje. Anori, ty půjdeš někam doprostřed, nechci abys byla moc na očích. Slyšíš mě, co ti říkám?" ptal se.
Anori přikývla. I ona si uvědomovala závažnost situace a že na protesty není čas ani místo. Nerozhodně jsem tam stál. "Běž, já na ni dám pozor" postrčil mě Dante. Vedl jsem tedy Miu dozadu, podle plánu. Vůbec se mi nelíbilo, že Anori nebudu mít na očích, že ji nebudu moct bránit.
"Ona to zvládne" položila mi Mia ruku na rameno. "V to doufám" přikývl jsem. Mezitím už se mezi nás dostali první Shinigami. Hned začali útočit a postupně se dostávat až ke mně s "Anori". Samozřejmě jsem se taky bránili. Moc nám to ale nešlo. Nebyl jsem s Miou tak sehraný jako s Anori. U ní jsem věděl, jaký pohyb asi udělá. Jenže u Mii to bylo něco úplně jiného. Častokrát jsme do sebe narazili, taky jsem to párkrát schytal, protože jsem musel předstírat, že ji bráním.
Ve skutečnosti jsem se na boj ani moc nesoustředil. Snažil jsem se najít Anori, jestli je v pořádku. Konečně jsem ji zahlédl. Velmi obratně se bránila hned několika najednou. Byla prostě skvělá, měl bych si o ní přestat dělat tak přehnané starosti…
*****
Netrvalo to dlouho a bylo po boji. Rozhlédla jsem se ztichlým bojištěm a hledala Trena s Miou. Viděla jsem je. Oba seděli na zemi, byl u nich doktor a ošetřoval jim zranění. Doufám, že to není nic vážnějšího.
Pomohla jsem odnést raněné na ošetřovnu a mrtvé odtáhnout stranou z náměstí. Pak jsem se stavila v provizorní nemocnici a pomáhala, jak jen bylo potřeba. Byla jsem velmi vděčná za hodiny léčitelství, kterých se mi dostalo v Grinstonvillu.
Až v noci jsem se konečně mohla stavit u Trena a Mii na pokoji. Chtěla jsem vědět, co mu je. Lehounce jsem zaklepala, až jsem se bála, že to neuslyší. Přišela mi otevřít Mia. "Ah, to jsi ty? Pojď dál" pobídla mě a pustila mě dovnitř. Měli opravdu pěkný a velký pokoj. A taky velkou manželskou postel, ve které jsem ale Trena neviděla, i když Mia už byla v nočním úboru.
"Ahoj" ozvalo se z druhé strany. Otočila jsem hlavu. Seděl na rozloženém gauči. Takže oni spolu nespí? problesklo mi hlavou. "Jak jsi na tom?" zeptal se. "Já jsem v pořádku, jen trochu unavená. Co ty?" odpověděla jsem a sedla si k němu. "Nic vážného. Nejsem s Miou tak sehraný jako s tebou. Trochu jsme si překáželi" pousmál se. Všimla jsem si obvázané paže, žeber a roztrženého rtu. Mia trochu kulhala, ale jinak se zdála být taky v pořádku.
"To jsem vážně ráda, že jste oba v pořádku" usmála jsem se a Trena opatrně objala, nechtěla jsem mu na ty jeho pochroumaná žebra nějak tlačit. Políbil mě do vlasů, ale jinak mlčel. "Jdi si lehnou, musíš být unavená" pošeptal mi do ucha. Moc se mi od něj nechtělo, tolik jsme si zvykla, že byl v posteli se mnou, že jsem se teď sama v pokoji trochu bála. Na druhou stranu jsem byla vážně utahaná.
"Dobře, ale zítra si tě přijdu zkontrolovat" ujistila jsem ho. "Počítám s tím" přikývl a věnoval mi jeden polibek na dobrou noc. "Hezky se vyspi, jako bych tam byl s tebou" řekl ještě, než jsem odešla.
*****
"Trene, kam jedeme," ptala jsem se zvědavě. "Nech se překvapit" usmál se a stočil směr jízdy doprava. Ode dne, kdy nás napadli Shinigami uběhl týden, z toho 2 dny jsem už byli na cestě. Tren mi jen nechtěl říct, kam jedeme. Bylo mi to vlastně jedno, hlavně že jsme mohli být zase spolu. Mia ještě zůstala ve vesnici, za pár dní se vrátí do Chamonu.
"Trene,…" přemlouvala jsem ho. "Nepovím, až tam budeme, tak uvidíš" zavrtěl hlavou. "Tak mi aspoň řekni, jak dlouho ještě pojedeme" "Dneska odpoledne tam budeme" "Argh, ty jsi ale tajnůstkář" povzdechla jsem si. "Aspoň se budeš víc těšit" blýskl po mě úsměvem a otočil koně do leva.
Mohly být tak 3 hodiny odpoledne, když se na obzoru objevila vesnice. Tren trochu zpomalil. "To je ono?" ptala jsem se. Přikývl. Konečně, už jsem se těšila, až z toho koně slezu.
Ve vesnici jsme zpomalily do kroku. Projížděli jsme poklidnými cestami, mezi malebnými domky, vždy s malým dvorkem a zadní zahrádkou. Dojeli jsme skoro až na konec hlavní cesty, když jsme zastavili. Tren seskočil z Dafiné a pomohl i mě. Pak zabočil na jednu menší cestičku a koně vedl za sebou. Šla jsem vedle něho a stále čekala, co se bude dít. Lidé z okolním domků zvědavě vykukovali, kdo že to sem dneska přijel.
Nakonec jsme zastavili u menšího domku s bílou fasádou, světlým dřevem roubenou půdou a střechou z tmavých tašek. Stejně jako půda i plot byl ze světlého dřeva, pískem sypaná cesta vedla k ozdobným domovním dveřím. "Tohle je teď náš domov" usmál se Tren a objal mě. "Tak co mu zatím říkáš?" "Nádherný. Ten je tvůj?" nevěřila jsem svým očím.
"Ano měl jsem takové období, kdy jsem chtě být sám a tak jsem postavil tohle" odpověděl. "Postavil jsi to sám?" "Ano, trvalo to dlouho, ale je to všechno moje práce" pronesl pyšně. "Půjdu odvézt koně, zatím se tu porozhlédni" políbil mě na tvář a vracel se zpět na hlavní cestu. Já zatím pomalu přešla přes dvorek, zajímala mě totiž zadní zahrada.
Malé okrasné jezírku s růžovokvětými lekníny, lavička ve stínu červených javorů, rozkvetlé třešně a pár záhonků. I když bylo na první pohled patrné, že se tu o to nikdo dlouho nestaral, dýchla na mě tak poklidná a uvolňující atmosféra. Stála jsem tam a vnímala ten všudypřítomný klid.
Objal mě. "Lásko, jsi umělec" zašeptala jsem do ticha. "Chtělo by to trochu upravit, dlouho jsem tu nebyl" pokýval hlavou. "Půjdeme dovnitř?" ptala jsem dychtivě a táhla ho zpět k hlavním dveřím. "Bude tam asi všude dost prachu, jak jsem říkal, dlouho jsem tu nebyl" řekl znovu, když mi podával klíč, k odemknutí domovních dveří.
Malá předsíňka, chodba, ze které vedly dveře do moderně zařízené koupelny, kuchyně a obýváku. Poznala jsem Trenův styl, jako vždy jsem jím byla unešená. Zařídil si to tady podle sebe, nikdo mu do toho nekecal. "Líbí?" zeptal se něžně. "Velmi" vydechla jsem a skočila mu kolem krku. Smál se, měl radost, že se mi tu líbí.
"A kde budeme spát?" ptala jsem se a rozhlížela se po malém obýváku s jedním dvou-sedačkovým gaučem a dvěma křesly. "Támhle" ukázal na schody vedoucí na půdu. Byly tak perfektně zabudované do místnosti, že jsem si jich na poprvé vůbec nevšimla. "Opatrně" upozornil mě, když jsem stoupala nahoru. "Neboj" odbyla jsem to. Vystoupala jsem nahoru a octila se v jeho ložnici.
"Tady se bude perfektně spát" usmála jsem se. "A ta postel…vypadá tak měkounce…" rozplývala jsem se. "Tak to jí hned vyzkoušíme" zavrněl mi Tren do ucha a shodil mě do peřin. "Počkej neblbni" vypískla jsem a snažila se vyprostit. Držel mě pevně, neměla bych jedinou šanci, kdyby se nezvedl obrovský oblak prachu.
"Měli bychom tu nejdřív trochu uklidit" konstatoval Tren. "To ano" přikývla jsem a snažila se nekýchat. "Tak se do toho hned pustíme" vytáhl mě zpátky na nohy.
Až do večera jsme měli co dělat. Já dostala na starost kuchyň a koupelnu, Tren si vzal zbytek domu. Když jsme skončili, všechno se čistotou jen lesklo. "Perfektní" pousmála jsem se. "Zítra se ještě pustím do zahrady a už to tu bude úplně obyvatelné" přitakal a přitáhl si mě k polibku.
"Počkej, počkej" mírnila jsem ho, když se začal nebezpečně přibližovat k ramínkům od podprsenky. "Proč?" ptal se a nepřestával mě líbat. "No protože,…" chtěla jsem říct, když někdo zazvonil. "Ach bože" protočil Tren oči v sloup. Bylo jasné, že ho to naštvalo. On měl teď na mysli něco úplně jiného, než sousedskou návštěvu.
"No tak, buď milý a přátelský. Je dobré mít hezké vztahy se sousedy" smála jsem se mu a běžela ke dveřím. "Jistě, ale teď zrovna bych chtěl dělat něco jiného" zavrněl, ale objal mě kolem pasu a šel se mnou ke dveřím.
*****
"Jsou to moc milí lidé" okomentovala jsem naše nové sousedy, když od nás odešli. "Ano a naštěstí nemají ani tušení o tom, kdo jsi. Jinak by ses jich už nezbavila" přikývl Tren, který byl rád, že už odešli. "Trochu víc úcty, lásko" napomenula jsem ho.
"Tak si vzpomínám, že jsme předtím dělali něco jiného" mrkl na mě. "Omyl, ty jsi dělal něco jiného" zavrtěla jsem hlavou. "Ale no tak" zaprosil. "Uvidíme" pokrčila jsem rameny a vyšla schody do ložnice. Byl v těsném závěsu za mnou.
Zezadu mě objal. "Miluji tě" zašeptal mi do ucha. "Já tebe" usmála jsem se a nechala se políbit. Rukou mi zajel pod košili a začal mě svlékat. I když stál za mnou, natáhla jsem ruce, abych ho mohla obejmout kolem krku. "Dočkal jsi se" zašeptala jsem. "Konečně" přikývl. "Na tohle se těším od začátku toho, co jsem musel být s tvojí sestřenicí" "Radši mi to nepřipomínej, nebo ti udělám další žárlivou scénu" "Hlavně ne další scény" zhrozil se a shodil mě na postel. Tentokrát žádný prach nevylétl, takže jsme se v klidu mohli dál opájet chutí nových začátků.

Samota a špatné myšlenky věstí katastrofu

17. dubna 2011 v 21:52 | Yui-chan |  Růže msty
Se zpožděním, ale přece se vám opět hlásím s další kapitolou. Názvu si moc nevšímejte, nic jiného mě nenapadlo. Doufám, že mě neukamenujete, vězte, že to mělo být něco mnohem horšího, ale protože myslím na vaše zdraví, tak jsem to tam nedala. Pěkné počtení a nechte mi komentář:

Jeli jsme celý den. Všichni jsme byli ve střehu, protože jsme očekávali jejich útok. Nic se nestalo. Až mě začalo napadat, jestli celá tahle komedie byla vůbec nutná. Mohla jsem v klidu jet s Trenem. Místo toho jedu na druhé straně naší skupiny, vypadám jako kluk a žárlím na svojí sestřenici, která hraje mě.
Ano, žárlím, přiznávám. Nejdřív jsem si to nechtěla připustit, ale nakonec mi nic jiného nezbylo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, chtěla jsem ho vidět. Chybělo mi, že nemohl být se mnou. Zahlédla jsem ho úplně na opačné straně.
Hned jsem toho litovala. Kromě jeho samého jsem samozřejmě viděla i Miu, která ho pevně držela kolem pasu a hlavu měla opřenou o jeho záda, aby se chránila před ostrým větrem, který dnes narušoval klidný řád přírody.
Odvrátila jsem pohled plný slz. Ano, věděla jsem, že tím, že se vydává za mě, riskuje svůj vlastní život. Kdyby nás napadli, půjdou hlavně po ní. I přesto mě její přítomnost vytáčela. Ať jde laskavě od mého Trena dál. On je můj, jenom můj. Nebudu se o něj s nikým dělit, dokonce ani s ní!
Dojeli jsme na místo, kde jsme se měli rozdělit. Tren s Miou a malou skupinkou odbočili na sever, my pokračovali v cestě na západ. Neujeli jsme ani 100 metrů, když k nám přes les dolehl zvuk boje. Zastavila jsem a poslouchala.
Srdce mi bilo jako o závod, byla jsem vyděšená, ale zároveň jsem chtěla pomoct. Někdo popadl uzdu mého koně a donutil ho k trysku. Zuby nehty jsem se držela opratí, abych nespadla. Co se to sakra děje?
Až po 10 minutách jsme zpomalili a já mohla zjistit, že tu jsem jen já a Dante. "Kde jsou ostatní? Proč jste to udělal?" ptala jsem se zmateně a neustále se rozhlížela kolem. "Ostatní jim pomáhají. Jsme tu, protože tě potřebuji mít v bezpečí. Kdybych ti teď dovolil jim pomoct, celá tahle akce se záměnou by byla naprosto zbytečná. Ale žádný strach, ještě si stihneš pořádně zabojovat" řekl klidně a pokračoval v cestě.
Rychle jsem ho dohnala. "Kam jedeme?" "Kousek tady je vesnice, ve které na ně počkáme. Jestli se tedy vrátí" "Hm" hlesla jsem. Zbytek cesty jsme absolvovali v tichosti.
*****
"Kde jsou? Už je to hrozně dlouhá doba. Neměli by se už vrátit?" přecházela jsem nervózně po pokoji tam a sem. "Buď v klidu. Posaď se" ukázal mi Dante volné místo. On byl úplně v klidu, kdežto já měla nervy v kýblu. Co když se jim něco stane? Co když se JEMU něco stane?
Rychlé kroky a pak do místnosti vrazila celá naše skupina, kromě jednoho muže, kterého odnesli na ošetřovnu. I Tren i Mia. "Tak podejte zprávu" pobídl je Dante. Tren se ujal slova a začal vyprávět. Já jsem neposlouchala. Jen jsem se na něj dívala a děkovala Bohu za to, že je živý a nezraněný. Objala bych ho, ale nemohla jsem. Mám já to ale smůlu. K čemu jsem absolvovala výcvik, když mě k ničemu nepustí a stále se mnou jednají v rukavičkách?
Dante nás brzy všechny propustil. Cestou na pokoj mě dohnala Mia, jestli bych jí nemohla dát její věci. Byly totiž sbalené v tašce, kterou jsem měla u sebe já. "Pošlu pro ni Trena" pousmála se a zmizela v davu.
Běžela jsem k sobě do pokoje. Před zrcadlem jsem si rychle upravovala svoje krátké vlasy. Ne že by mi to nějak přidalo ke kráse, pořád jsem vypadala jako hodně mladý a slabý kluk, ale bylo to dobré pro můj vlastní dobrý pocit.
Když se ozvalo tiché zaklepání, rozbušilo se mi srdce nadzvukovou rychlostí. Byl to on! Vešel, pečlivě za sebou zavřel dveře a až teprve pak se s úsměvem otočil ke mně. "Ahoj" pozdravil. Usmívala jsem se neschopná jediného slova. Až když ke mně natáhl ruce a podíval se na mě těma svýma překrásnýma očima, jsem se odlepila od země a skočila mu kolem krku.
"Ach Trene!" vydechla jsem zmučeně, užívajíc si jeho ochranitelské náruče. "Anori" zašeptal nazpátek a pevně mě objímal. Tolik mi chyběl. Tak moc, že to až bolelo. Vždyť jsme od sebe byli teprve 2 dny, ale já myslela, že se snad zblázním.
"Jsi v pořádku? Nestalo se vám nic?" ptala jsem se ho. "Ty jsi neposlouchala, když jsem to vyprávěl Dantemu?" zeptal se překvapeně. "Abych řekla pravdu, tak ne" sklopila jsem zahanbeně pohled. "Myslel jsem si to" usmál se, ale jinak to nekomentoval.
Sklonil se k jednomu dlouhému a vášnivému polibku. Užívala jsem si ho plnými doušky, byl to opojný okamžik. "Nemůžu tu být moc dlouho" řekl pak šeptem, když mě k sobě tiskl. "Já vím" špitla jsem a snažila se si ta slova nebrat k srdci. Zůstane se mnou. Už to nebude trvat dlouho a budeme zase spolu. Napořád.
Dala jsem mu tašku s věcmi, ale odmítala ho pustit pryč. Znovu a znovu jsem se vytahovala na špičky k polibkům, které mi trpělivě vracel zpátky. "Já už vážně musím" pousmál se, naposledy mě políbil a otevřel dveře. "Tak se měj chlapče, a díky" řekl nahlas a odešel.
Ještě dlouho potom, co se za ním zavřely dveře, jsem tam stála a prsty si držela na rtech, kde mě stále pálil jeho polibek. Musím ven, prolétlo mi myslí. Nemůžu tady zůstat sama, bůhví co by mě zase napadlo.
Vystřelila jsem z pokoje a šla, kam mě nohy nesly. Došla jsem až na malé náměstí, kde se to lidmi jen hemžilo. Ano, to je přesně co potřebuji, dost lidí a ruchu, abych nemohla přemýšlet. "Co ty tady děláš?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Danteho. "Jen tak se tu procházím" odpověděla jsem. "A neříkal jsem ti náhodou, abys zůstala někde stranou? A ty se mi tu klidně promenáduješ a vůbec ti to není blbé" "Není" pokrčila jsem rameny.
"Mě z tebe klepne. Udělal jsi už někdy něco tak, jak jsem ti to řekl?" pokračoval ve svém kázání, ale já ho neposlouchala. Kus od nás stáli Tren a Mia, kteří hráli svojí roli šťastného páru. Drželi se za ruce a proplétali se davy lidí, přitom si něco povídali, Mia se často smála, častěji než já. A pak se stalo to, co jsem nikdy nechtěla vidět.
Tren s Miou si všimli, jak po nich ostatní koukají a v rámci svého úkolu, aby byli co nejvěrnější, se Tren sklonil k Mie a jemně ji políbil. "Ne" vydechla jsem, oči upřené na líbající se dvojici přede mnou.
"Tak pojď" popadl mě Dante za loket a táhl mě pryč. Nebyla jsem schopná žádného odporu, pořád jsem je měla před očima. Oni se k sobě tak strašně hodili. Tolik jim to slušelo. Začínalo mě napadat, jestli mě Tren nakonec nebude chtít za Miu vyměnit na pořád. Vždyť ona zná všechny jejich zvyky líp než já. Směje se častěji než já, zajímá jí strategie a podobné věci, které mě absolutně nic neříkají.
"Tak posaď se, a vezmi si" řekl Dante a vrazil mi do ruky šálek čaje. "Děkuju" pípla jsem. "To byl ale blbý nápad, neposlechnout mě, že?" zeptal se po chvíli ticha a pohladil mě po vlasech. "Hm" zamumlala jsem. "No tak, Anori, vždyť o nic nešlo. Dělají to proto, že jsem jim to nařídil. Mezi tebou a Anthonym se přeci nic nemění" uklidňoval mě.
Nevěřila jsem mu ani slovo. Bylo mi mizerně. Z očí mi začaly téct veliké slzy, které jsem nedokázala zastavit. I když jsem je utírala hřbetem ruky, stále tekly. "Neplač, vždyť se nic neděje" klidnil mě Dante, trochu vykolejený z mojí změny nálad. Nejdřív naprostá otupělost a pak nezadržitelný pláč.
A jako na potvoru zrovna v tu chvíli vešli do místnosti Tren s Miou. "Co se stalo?" ptali se hned oba. Zvedla jsem se a utekla z místnosti. Nedokázala bych tam s nimi vydržet. "Anori!" slyšela jsem za sebou volat Trena, ale nezastavila jsem se a běžela dál. V pokoji jsem se zamkla a třískla sebou na postel. Konečně jsem se mohla naplno oddat svému zoufalství.
Nedostavila jsem se na večeři, ani druhý den ráno na snídani. Když jsem odmítla i služebnou s obědem, přišel na mě Dante. Dostala jsem vynadáno, ale stejně mě to nedonutilo, abych něco snědla, nebo přestala truchlit. Večer se ozvalo další zaklepání. Bylo akorát 7 hodin, takže jsem si myslela, že je to někdo s večeří. Otevřela jsem dveře, abych jídlo rázně odmítla.
Nestačila jsem se divit, když jsem za dveřmi s talířem v ruce viděla stát Trena. Rychle jsem chtěla zavřít, ale podařilo se mu dveře včas zatarasit nohou. "Běž pryč" vyjekla jsem a tlačila na dveře. Samozřejmě jsem nebyla dostatečně silná na to, abych ho přeprala, takže se do pokoje jednoduše dostal.
"Nemusíš si dělat starosti, o večeři nemám zájem" řekl jsem nakonec lhostejně, když mi talíř pokládal na stůl. "Posaď se" řekl, když se posadil na postel a poklepal na místo vedle sebe. "Postojím" odmítla jsem. Chvíli si mě měřil pohledem. "Anori, co se děje, víš že mi to můžeš říct" řekl nakonec. "Nemůžu" zavrtěla jsem hlavou. "Co se stalo? Co jsem udělal?" naléhal. "Nic se nestalo" tvrdila jsem paličatě.
"Takže kvůli ničemu jsi přestala jíst a vyhýbáš se mi?" trefil se přímo do černého. "Ano, přesně tak" založila jsem si ruce na prsou. "Anori, nedělej ze mě hlupáka" řekl přísně a postavil se. "Nic takového z tebe nedělám" bránila jsem se rychle. Nikdy jsem nic takového přeci neřekla.
"Podívej se na mě" řekl a přitom mě objal kolem pasu. Jen jsem odvrátila hlavu. "Anori…" napomenul mě mírně. Nedobrovolně jsem zvedla pohled plný slz. Chvíli se mi díval přímo do očí. "Tak a teď mi řekni, co se stalo" pousmál se.
Bídák jeden, moc dobře věděl, že když se na mě takhle podívá, nedokážu mu nic odepřít. "Viděla jsem…." Začala jsem tiše, ale jemu to stačilo, aby pochopil. "Mě a Miu, že?" zeptal se rychle. Přikývla jsem. "A co ta tvoje hlava zase vymyslela?" zeptal se opatrně a prsty mi přitom zaklepal na spánky.
"Nemusela jsem nic vymýšlet. Viděla jsem a to mi stačilo" rozčílila jsem se. "Lásko, to přeci nic neznamenalo" "Mě přijde, že jste se do té role až trochu moc vžili. Jak se k sobě máte" prskala jsem. Chvíli na mě zíral a pak se usmál. "Ty žárlíš" zvolal.
"A jestli ano?" pohodila jsem arogantně hlavou. "Ale vždyť není na co. Udělal jsem to jen proto, že by mi jinak Dante utrhnul hlavu. Nic to neznamená" bránil se. "A jak si tím můžu být jistá?" zeptala jsem se pochybovačně. "Co třeba takhle?" zeptal se a vášnivě mě políbil.
Nejdřív jsem se bránila. Já jsem hádku ještě neskončila, ale postupně můj odpor slábl, až jsem se nakonec poddala a nechala ho, aby se mnou dělal, co chtěl. "A co to dokazuje?" zeptala jsem se, když mě pustil. "Vypadala ta pusa s Miou snad nějak takhle?" zeptal se s velkým důrazem na slovo pusa. "Ne, ale i to bylo dost" stála jsem si na svém.
"A co ode mě chceš? Přísahu, že už to nikdy neudělám? Že teď hned půjdu za Dantem a řeknu mu, že celou tuhle akci končím a Mii už se nikdy nedotknu?" zeptal se mě. "To ne" zamumlala jsem. "Tak co tedy?" naléhal. "Jenom chci vědět, že až to skončí, budeš chtít mě a ne ji" pípla jsem a sklopila hlavu.
Uslyšela jsem úlevný povzdech. "Ty ti můžu klidně odpřísáhnout. Miluji totiž jen a jen tebe. To víš, že mi taky není příjemné s ní něco "mít". Něco ti ukážu" zašeptal a znovu mě políbil. Pak vzal mojí ruku a přiložil mi ji na srdce. Jasně jsem cítila svůj zrychlený tep. Potom mojí ruku přesunul na svoje srdce. Překvapeně jsem vydechla. Jemu srdce bilo ještě rychleji než mě. "Cítíš to?" zašeptal.
Zmohla jsem se jen na přikývnutí. "A tohle se mnou děláš jen ty. Jen tvůj dotyk, nikoho jiného" šeptal mi do ucha. Konečně jsem úplně povolila svůj obranný postoj. "Promiň" zašeptala jsem. "To je v pořádku. Ale teď se koukej pořádně najíst" pobídl mě. "Za chvíli" mávla jsem rukou a pevně ho objímala. Jeho přítomnost teď byla mnohem důležitější, než nějaká večeře.


Inkognito

6. dubna 2011 v 21:18 | Yui-chan |  Růže msty
Gomene, gomene, gomene...vím, že mám poslední dobou hrozně zpoždění, al vůbec nestíhám. Budete se mnou muset mít trochu trpělivosti, než se všechno uklidní. Doufám, že mě za tenhle díl moc neukamenujete a necháte mi tu komentář:
.
.
Něžné polibky, jemné objetí a krásný melodický hlas šeptající moje jméno. Jaké hezčí probuzení jsem si mohla přát? Tren si zvykl mě ráno budit. Ze začátku se mi nechtělo, ale zvykla jsem si. A když by vás navíc někdo budil takhle krásně, jako Tren budil mě, nevadilo by vám to ani kdyby byly 3 hodiny v noci.
Tren musel jít do práce a já zůstala doma. Sedla jsem si před zrcadlo a stříhala si vlasy. Dlouhé mahagonové kadeře padaly k zemi, kde se svíjeli do spirál, jako nebezpeční hadi. Měla jsem je až moc dlouhé.
Nechala jsem se trochu unést, protože když jsem skončila, vlasy jsem měla sotva někam po lopatky. Ouha, doufám že z toho nikoho neklepne. Stejně za to může Tren, kdyby mi dovolil chodit do práce, rozhodně by mi nezbyl čas dělat takové blbosti. Jenže on nechtěl. Asi si potřeboval dokázat svojí autoritativní pozici v našem vztahu tím, že dokáže uživit nás oba. Nevím, na důvod jsem se ho neptala, jen jsem plnila jeho přání.
Tren můj kadeřnický talent dokonce i ocenil. Nepřivítal mě žádný falešný úsměv s křečovitým "sluší ti to", ale právě naopak. Líbilo se mu to. Když mi pak ještě s polibkem dal kytici červených a žlutých tulipánů, byla jsem naprosto dojatá.
"Za co?" ptala jsem se, když jsem ho děkovně objímala. "Že jsi" pousmál se. Nikdy nehledal důvod, proč mi dát květiny. Dával mi je proto, abych měla radost. A když jsem byla šťastná já, byl samý úsměv i on.
Kdo nemohl rozdýchat můj účes byla Airine. Málem se udusila obědem, když jsem vešla do jídelny. "Kdo ti to udělal, ať ho můžu jít upálit" vystartovala hned. "Já sama" přiznala jsem se vztyčenou hlavou. "Vždyť ti to tak slušelo, proč jsi to ostříhala?" mračila se do talíře. "Nech ji, takhle jí to sluší víc" zastal se mě Tren. "O tom dost pochybuji" zamumlala. "Hele, chodím s ní já nebo ty?" pozdvihl jedno obočí, čímž ukončil celou tuhle debatu.
Airine po mě celý den házela vražedné výrazy. Poctivě jsem se jí vyhýbala. Až večer se mi to nějak nepodařilo. Tren šel s přáteli do hospody a já s ní zůstala sama doma. Pomalu jsem se přišourala do obýváku. "To ti řekl on? Nebo se to zrodilo v tvojí palici?" zeptala se hned a nepřátelsky si mě změřila pohledem. "V mojí. Tren se nijak nezmínil. Víš ty vůbec, jak jsou dlouhý vlasy těžký?" protáhla jsem poslední slovo.
"To nevím" připustila po chvíli. "Tak vidíš" zakončila jsem to. "Na podrž mi ho" vrazila mi do ruky Tima a odběhla. Držela jsem miminko v natažených pažích před sebou a nevěřícně na něj zírala. "Jestli mě pozvracíš, vrátím ti to" varovala jsem ho předem. Ozvalo se hned několikanásobné vyprsknutí smíchu. No jistě, aby moje trapné prořeky někdo neslyšel.
"Prosím tě, dej mi ho" přišel hned Nik a vzal si Tima. Neměla jsem nějak chuť trávit s ním víc času než jsem musela. Asi jsem ještě neměla ty správné mateřské pudy. "To přijde časem" pohladila mě Juana po rameni. Ta mi snad čte myšlenky, vždycky přesně ví, čím se trápím.
"A ty květiny bys měla dát do vody, jinak zvadnou" upozornila mě. Hned jsem ji poslechla. "Jo, takže ty máš tajného ctitele?" začal hned Nik s výrazným pohledem na kytici v mých rukách. "Jestli tím myslíš svého bratra, tak ano" přikývla jsem. "Ježíš, vy jste jak puberťáci" protočil oči v sloup. "Nezáviď, a mimochodem, já vlastně jsem ještě puberťák" vrátila jsem mu to a odnesla si vázu do pokoje. "Proč mi taky nekoupíš nějakou kytku?" slyšela jsem říkat Airine cestou po schodech. Tren byl prostě úplně jiný, než ostatní chlapi. Mnohem pozornější.
Do postele jsem se dostala až kolem půlnoci. Tren přišel až kolem třetí hodiny ráno, jak jsem se druhý den dozvěděla. Nevzbudil mě, choval se tak tiše, abych mohla v klidu spát. Je fajn, když se nevrací zlitý pod obraz.
*****
"Děláte si srandu?" pozvedla Mia jedno obočí. "Já s tím zásadně nesouhlasím" přidal se Tren. "S čím přesně na tom plánu nesouhlasíš?" zeptal se s klidem Dante. Uběhly už další dva týdny, během kterých se odehrál sem tam útok na mojí osobu. Tren už měl navíc nohu z 98% v pořádku a Dante se tedy rozhodl uskutečnit svůj plán.
"Nelíbí se mi tak nějak celkově" stál si na svém. Ani mě se ten plán nelíbil. Celé to spočívalo v tom, že Mia, která vypadá jako moje dvojče, mi bude dělat dvojnici. Ostříhají jí vlasy stejně jako mám já, dostane hnědé kontaktní čočky Nesměla jsem se nikde zdržovat moc dlouho, jinak právě docházelo k těmhle útokům a tahle záměna měla zajistit můj bezpečný přesun.
Jenže byl tu háček. Mě chtěli ostříhat na kluka, no vlastně ze mě úplně udělat někoho jiného. A Mia měla hrát mě úplně ve všech ohledech, takže i jako Trenovu přítelkyni. To se nelíbilo nikomu. Mě už jen z principu, že bude objímat a líbat jinou ženu, i když se jednalo o mojí sestřenici. Trenovi zřejmě ze stejného důvodu. A i Mia měla přítele, kterého nechtěla tímto způsobem podvádět.
"Máš snad nějaký lepší nápad?" zeptal se Dante. "Určitě by se něco vymyslelo" zamumlal. "A do té doby se jí něco stane. Tohle je efektivní a rychle proveditelné" konstatoval Dante. "Asi nám nic jiného nezbude" povzdechla si nešťastně Mia.
"Bože to je takový problém chvilku hrát, že jsi jeho přítelkyně? A ty, Anthony, vždyť vypadá skoro stejně, to se nemůžeš přemoct?" domlouval jim oběma. "Taky byste to nedělal před svojí ženou" vypálil Tren s pohledem upřeným na mě.
"Anori není ani tvoje žena, dokonce ani tvoje snoubenka" utnul Dante protesty. "Jako by byla" zabručel Tren. "Anori, pojď se mnou. Nechám tě ostříhat. Tihle dva snad zatím dojdou k rozumu" vzal mě Dante za loket a vedl mě pryč z místnosti.
Když jsem se o pár minut později vracela, byla jsem jako hromádka neštěstí. Dostala jsem pánskou uniformu a vlasy měla hodně na krátko. Tren s Miou se o něčem bavili, když mě ale zpozorovali, oba utichli. Klopila jsem pohled do země, styděla jsem se. "Tak už jste se dostali k nějakému rozumnému řešení?" "Když řeknu, že ne, změní se něco?" pokrčil Tren rameny a s lítostivým výrazem ve tváři si mě prohlížel.
Sedla jsem si na pohovku vedle něj a schoulila se mu do náruče. Konejšivě mě objal. "Víš, že je z tebe moc hezký chlapec?" zeptal se a jemně mě políbil na čelo. "Hm, hned se cítím o dost líp" pronesla jsem sarkasticky.
"Tak dost, vy dva od sebe, Mio ty běž k němu" rozehnal nás Dante. Mia už mezitím prošla mírnou úpravou a vážně vypadala jako já. Sedla si k němu, ale nijak zvlášť se k sobě neměli. "Co máte zase za problém? Mě z vás klepne! Mio, přisuň se blíž k němu, on tě nekousne….trochu přirozeněji by to nešlo? Vždyť je to takový hezký kluk, ještě řekni, že se ti nelíbí" komandoval je. "Líbí, ale…" začala. "No, tak žádné ale. Nemusím vám snad ukazovat, jak vypadá šťastný a harmonický vztah, ne?"
Nakonec to Tren s Miou vzdali. Tren ji objal kolem pasu, čímž si ji přitáhl těsněji k sobě. Ona mu položila jednu ruku na vnitřní stranu stehna a naklonila se k němu. Moc jim to spolu slušelo, až mě bolestivě píchlo u srdce.
"No konečně" zaradoval se Dante. "Tak, Anori, ty teď půjdeš na Mii pokoj a sbalíš jí věci, navíc dostaneš nějaké pánské šaty. Anthony, ty vezmeš Miu k vám, kde sbalíte věci pro vás oba. Odjedeme pozítří ráno. Chci po vás, abyste se aspoň občas ukázali venku, aby to vypadalo, jako že se nic neděje. Pozítří se sejdeme tady na nádvoří a odjedeme. Vy dva pojedete na sever, Anori se zbytkem družiny na západ. Ještě ti vysvětlím, jak přesně to bude. Stavte se tu všichni tři zítra ve stejnou dobu" vydal nám rozkazy a mávnutím ruky nás propustil.
Otočila jsem se na patě a mířila pryč z pokoje. Tren mě dohnal, otočil mě čelem k sobě a jednou mě dlouze a vášnivě políbil. "Miluji tě" zašeptal mi do ucha. "Jestli to uděláš ještě jednou, tak si mě nepřej" varoval ho Dante vážně. Tren jen přikývl, vzal Miu za ruku a odešel s ní. Já se pomalu loudala k jejímu pokoji.
*****
Tren s Miou se do svojí role rychle vžili. Působili dojmem, jako že jsou spolu odnepaměti. Mě to trochu mrzelo. Cítila bych se líp, kdyby nevypadali tak přirozeně. Na poradě s Dantem, jsem se dozvěděla, kdo, kam a jak pojede. Tyhle věci mě nikdy moc nezajímaly. Zato Mia do nich byla celá zapálená. Vyptávala se na všechny drobnosti a Tren s Dantem jí to nadšeně vysvětlovali.
Další den jsem se sešli na nádvoří, přesně podle plánu. Čekala jsem u svojí skupiny, než nám přivedou koně. Už z dálky byl slyšet smích. To byli oni dva. Vážně jim to spolu moc slušelo.
Neustále jsem si sahala na vlasy, nemohla jsem si zvyknout na to, že jsem skoro žádné neměla. Achjo, to je pech. Chtěla jsem je kratší, ale rozhodně ne takhle moc krátké. Mezitím už Tren s Miou došli k nám. Pozdravili a Tren se na mě povzbudivě usmál. Trochu mě to zahřálo u srdce.
Hrozně mi vadilo, jak se k sobě s Miou tiskli. Asi jsem vážně žárlila, jinak si to nedokážu vysvětlit. Tren ji držel obě ruce na kříži, ona ho rukama chytila za límec u košile. Něco si spolu povídali, oba se usmívali….Ah, nesmím na to myslet, jenom si ti víc ubližuji.
Dante byl z jejich přístupu nadmíru spokojený. Konečně dělali to, co si on přál, chovali se tak hrozně přirozeně. Rychle si na sebe zvykli. Mezitím, co jsem se utápěla ve svých žárlivých pocitech nám přivedli koně. Tren vysadil Miu do zadní části sedla a sám se vyhoupl před ni. Mia ho pak objala kolem pasu. Mě vylétl vzteky pulz. Tohle bylo moje místo, ne její!
Naskočila jsem na svého koně a rozjela se s mojí skupinou na západ. Kolem nich jsem projela s odvráceným pohledem, nechtěla jsem vidět jejich blízkost. Ano, chovala jsem se dětinsky, ale mě to prostě vadilo. Nemohla jsem se dočkat, až celá tahle komedie skončí a Tren bude zase jenom můj. Bože, jsem nějaká majetnická, kde se to ve mně najednou bere? Nikdy jsem taková nebyla. Ale on je prostě můj! A nenechám si ho nikým vzít!