,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Květen 2011

Kdo hledá, možná i najde

28. května 2011 v 21:49 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se hlásím s pokračováním. Díky škole teď opravdu nemám vůbec čas na psaní, takžese omlouvám za ty pomlky. počítejte tak měsíc a zase se to lepší ;). Teď už vám mohu popřá jen hezké počtení a necte mi komentář:


Seděli jsme u Juany doma, na stolku před námi byla káva a něco malého k zakousnutí. Juana s Razielem byli v kuchyni a podle jakýchsi…ehm…mlaskavých zvuků, nám bylo jasné, že přijdou nejdříve za chvíli.
"Můžeme dělat to samé, ne?" naklonil se ke mně Tren. "No nevím" zamyslela jsem, ale vzápětí jsem měla jeho rty na svých. Trochu mě překvapil, ale brzy jsem se přidala. "Ehm, koukám, že děti se nám něčemu přiučili" odkašlal si Raziel.
Tren mě pustil a se samolibým úsměvem pozoroval ty dva. Razile se opíral o rám kuchyňských dveří a držel Juanu kolem pasu. I ona ho objímala a hlavu měla položenou na jeho rameni. Slušelo jim to spolu.
Někdo zazvonil. Juana šla otevřít a vzápětí se vracela i s Dantem. "Á výborně. Mám vás tu pěkně pohromadě, tak to alespoň nebudu muset říkat dvakrát" řekl místo pozdravu. Podívali jsme se po sobě, ale nikdo nevěděl o čem to chce mluvit. Všichni jsme se posadili a vyčkávali.
Měla jsem trochu strach, nějak jsem podvědomě tušila, že se mi to nebude líbit. Tren mě chlácholivě objal kolem ramen. "Víte, při té poslední šarvátce jsem si něčeho všimnul" začal. Já, Tren i Raziel jsme se ušklíbli při slově šarvátka, ale on to přešel bez povšimnutí.
"Zaprvé, proč chtěli Shinigami, abychom jim vydali Anori? Co by s ní chtěli dělat?" položil otázku, na kterou nikdo neznal odpověď. Mě osobně by to tedy taky zajímalo. Přeci jenom se mě to bytostně dotýká.
"A ještě důležitější věc. Já, tady Raziel a v některých ohledech i Anthony jsme silnější než ty. A to používáš veškerou svoji sílu" pokračoval Dante. Zatrnulo ve mně. Měl naprostou pravdu. Tren mě políbil do vlasů a přitáhl si mě těsněji na prsa. Juana, která seděla z druhé strany, mě vzala za ruku a chlácholivě mě hladila palcem.
"Tím jsem se tě vůbec nechtěl dotknout, to si nemysli. Velice si vážím toho, co pro nás všechno děláš, co všechno už jsi musela obětovat. Něco jsem si o tom zjistil. Nebylo to lehké, ale nakonec vím, že teď disponuješ jen asi polovinou svojí celkové moci" "Jak myslíte polovinou?" otázala jsem se zmateně. "To, co teď máš, je něco jako tvoje genetická výbava, nejde od tebe oddělit. Ta druhá půlka je uložená" řekl a vyvolal tím všeobecné pozdvižení.
"Kde?" otázal se Raziel. "To bych taky rád věděl. Uložila ji její matka, ale nikdo neví kam" pokrčil Dante smutně rameny. "Proč by to dělala?" nechápala jsem. "No…" zarazil se Dante. Bylo na něm vidět, že si není zcela jistý, jestli mi to může říct.
"Kdybys odmalička disponovala celou svojí mocí, bylo by velmi nebezpečné, kdyby ses dostala do špatných rukou. S polovinou moci tě přeci jenom porazíme, nějak. A také by se to projevila i na venek. Špatně by ses jako dítě ovládala a brzy bys poznala, že jsi jiná, než ostatní lidé" odpověděl místo něj Tren.
Chápavě jsem přikývla. Dante si úlevně oddechl. "Co se teď bude dít?" zeptala se Juana. "Budeme intenzivně pátrat po místě, kde je moc uložena. Potřebujeme, aby ji měla všechnu. Potom se ji bude muset naučit ovládat" odpověděl Dante.
"A to jde, jen tak od někoho oddělit moc?" ptala jsem se. "Je to velmi složité a s velkým rizikem, ale jde to. Bohužel je to nebezpečné i naopak a to pro obě strany"vysvětlila mi Juana opatrně. "Kdo?" zeptala jsem se přímo.
Dante se na chvíli zamyslel, než bradou ukázal na osobu vedle mě. "Anthony" odpověděl. Dnes se mi už podruhé pozastavilo srdce. I Tren se ostře nadechl, ale nakonec přikývl. Zavřela jsem oči a přejela si rukou přes tvář. "Ne" řekla jsem pak tvrdě.
"To nebyla prosba, ani věc k probírání, prostě ti to oznamuji. A jestli jsi od Anthonyho zvyklá na nějaké diskuze, tak u mě na ně rychle zapomeň." odpověděl přísně. Víc jsem se schoulila Trenovi do náruče.
"Tak já jdu, kdyby se něco dělo, dám vám vědět jako prvním" zvedl se Dante a odešel. Cvakly dveře a já se rozvzlykala. "Zlatíčko, neplač" tišil mě hned Tren. "Jenom vám přidělávám potíže, hlavně tobě" vzlykala jsem mu do košile. "Nic takového. Naopak! Potřebujeme tě" pohladila mě Juana po vlasech. Raziel mi mezitím přinesl sklenici vody, abych se rychleji uklidnila. "Děkuju" popotáhla jsem.
"Nemějte strach, Tren i vy to zvládnete. A to místo jistě brzy najdeme" pousmál se Raziel. Všichni se ke mně chovali tak hezky. Schoulila jsem se Trenovi u boku a nechala se jím uklidňovat. Raziel s Juanou mezitím diskutovali o tom, které místo by se mým rodičům zdálo dostatečně bezpečné pro uložení věci takové hodnoty.
"Trene tebe nic nenapadá?" otočila se na něj Juana. Pomalu zakroutil hlavou. "Často jsi u nich byl, třeba jsi mohl něco slyšet" přidal se Raziel. "Popřemýšlím o tom" zamumlal Tren a dál se věnoval jen mě.
Doma hned přiklekl ke spodnímu šuplíku jeho pracovního stolu a začal se probírat jeho obsahem. "Miláčku, neviděla jsi tu, když jsi uklízela, takovou knížku s modrými oprýskanými deskami?" ptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "Ve tvých věcech jsem se nehrabala". Pousmál se a dál hledal.
Tohle hledání trvalo 3 dny, během kterých ho přišel navštívit Dante. Ptal se ho na stejné věci jako Raziel a dostalo se u i stejných odpovědí. Odešel s tím, že ho máme o všem informovat.
Bylo mi divné, že Tren nemůže něco najít. Otevřela jsem tedy ten šuplík, kde hledal jako první. Chvilku jsem se přebírala všelijakými obálkami, úředními papíry a listinami, až jsem našla velmi staře a chatrně vypadající knížku s tmavomodrými deskami plnými různých prasklinek a skvrn, s velkým, dříve asi zlatým, ozdobným písmem. Stálo tam: Citáty našeho srdce.
Opřela jsem o futra od dveří a chvilku pozorovala Trena, jak stále hledá. "Miláčku, nehledáš náhodou tohle?" zeptala jsem se a zamávala knížečkou. "To je přesně ona. Kde jsi ji našla?" zaradoval se a vzal mi ji z ruky. Ukázala jsem na onen šuplík a zasmála se jeho nevěřícnému výrazu.
"Co za to dostanu?" zeptala jsem se provokativně a přitáhla si ho k sobě. Chvilku mě vášnivě líbal. "Stačí?" "Rozhodně ne" zamrkala jsem a dostala ještě několik sladkých polibků. U toho posledního jsem se ještě vytáhla na špičky, abych ho co nejvíce protáhla.
"Co to vůbec je?" nedalo mi to. "Tuhle knížku jsem dostal od tvých rodičů k 18. narozeninám. Jsou v ní citáty a myšlenky, které je nejvíce zaujaly. Mohlo by nám to pomoct, abychom odhadli jejich uvažování" vysvětlil mi.
Další 3 večery strávil pročítáním a zaškrtáváním toho, co by se nám mohlo hodit. Bylo toho docela dost. Celá stránka velkého listu plná poznámek, poznatků a postřehů. Tren se rozhodl, že dá vědět Dantemu. Třeba by nám s tím mohl pomoct.
Druhý den přišel, s ním i Trenovi rodiče. Taky by je mohlo něco napadnout. Celé odpoledne jsme strávili v papírech a prodiskutovávali jednotlivé nápady. Nudila jsem se, tyhle porady mě nebavily.
Hrála jsem si s Aten a jen okrajově vnímala, co se děje. Jenže po hodině Aten odkráčela a stočila se do klubíčka na prvním schodu. (byla moc malá, aby vyběhla nahoru, jinak bychom ji měli v peřinách) a usnula. Podepřela jsem si hlavu rukama a počítala zářezy na parketách.
Po chvíli jsem se zvedla a šla do kuchyně udělat čaj. "Ty se nudíš, viď?" zeptal se mě Tren, objal mě kolem pasu a položil mi hlavu na rameno. "Hm, trochu. Máte něco?" "Možná" políbil mě na tvář. Cvakla konvice. Chtěla jsem ji vzít, ale on mě předběhl.
Zalil čaje, já je osladila a společně jsme je odnesli do obýváku. "Díky" zahučeli všichni sborově a dál se věnovali svojí práci. Tren se posadil ke svojí hromádce. Sedla jsem si za něj a dívala se mu přes rameno. "Neměla bys nám taky pomoct?" zeptal se mě Dante pobaveně, když sledoval můj znuděný pohled.
Zakroutila jsem hlavou. "Na administrativní práci mám tady Trena" poklepala jsem mu na rameno. Jen se něžně usmál a dál se věnoval svojí práci. "Soukromí účetní" zakroutil Dante hlavou, ale jinak už mě nenutil.
Položila jsem hlavu Trenovi na rameno a rty mu lehce přitiskla na krk. Sice jsem se smála, když jsem si z něj dělal soukromého sekretáře, ale ve skutečnosti mě to mrzelo. Chtěla bych být do těhle věcí zapálená alespoň z části tak, jako Mia. Jenže mě to vážně nebavilo a ani nezajímalo. I když jsem se snažila, moc nadšeně jsem u toho nevypadala.
Tren si unaveně prohrábl vlasy. "Já mám hotovo" protáhl se. Dante si vzal jeho poznámky a začal je pročítat. Tren se posadil do tureckého sedu, já seděla naproti němu. Vzal mě za obě ruce a propletl si prsty s mými. Zvedl mojí levou ruku a prohlížel si zásnubní prstýnek. Chtěla jsem mu ruku vytrhnout, ale protože mě držel, nechtěně jsem mu vrazila jednu do zubů.
"Au" ozval se, ale přitom se smál a začal se se mnou přetahovat našima stále propletenýma rukama. Začala jsem se s ním prát, přeci ho nenechám jen tak vyhrát. Ale bohužel, on byl fyzicky mnohem silnější. Zatímco já jsem používala veškerou svou sílu, on se v klidu ubránil a ještě se mi stihl smát.
Juana s Razielem nás s úsměvem pozorovali z pohovky. Vší silou jsem tlačila proti němu. Napadla ho jedna velice logická věc a to povolit. Vrazila jsem mu hlavou do prsou. Všichni, až na mě, to čekali, takže můj výstup vyvolal všeobecné veselí. Dokonce i Dante odtrhl oči od práce a s úsměvem řekl: "A ty jsi ta, co to tu má zachránit.", čímž vyvolal další smích.
Tren si mě chlácholivě přitáhl do náruče, ale cítila jsem, jak dusí smích o moje vlasy. "Ty jsi" zafňukala jsem a bouchla ho do prsou. "Tvůj miláček" doplnil moji větu a chytil mi ruku dřív, než mu znovu dopadla na hrudník. "Spíš noční můra" prskala jsem. Neměla jsem ráda, když jsem prohrávala.
Sklonil se k polibku, ale uhnula jsem, tak mě lípnul jen na tvář. "Vy už jste jak manželé" posmívala se nám Juana. Tren po ní hodil káravý pohled, za který jsem ho odměnila něžným polibkem. "Tak dost mládeži. Mám to pročtené a vybral jsem pár míst, která jsou nepravděpodobnější" přerušil nás Dante.
Pohodlně jsem se opřela o Trena a čekala na co přišli. Tren mě objal a opřel si hlavu o moje rameno. Velmi podobně seděli i Juana s Razielem. Dante nás přelétl pohledem, pousmál se a pak začal vyjmenovávat místa a důvody, proč zrovna tam. Ani jedno z těch míst jsem neznala a dokonce ani nevěděla, kde leží.
Tren o něčem přemýšlel, rty se mu bezzvučně pohybovaly, jak si pro sebe něco mumlal. Tohle vysvětlování probíhalo až do večera. Danteho monotónní hlas mě dost uspával. Tren mi pravidelně třásl ramenem, jinak už bych spala jako by mě do vody hodili.
Dante asi zpozoroval, že se mi klíží víčka, protože to prozatímně ukončil a odložil na zítra. Všichni se sebrali a odešli. Zvedla jsem se a začala uklízet. "Běž si lehnout, já to tu poklidím a pak ještě půjdu ven, ano?" řekl mi Tren. "Jistě, přeci se mě nemusíš ptát" usmála jsem se, políbila ho na čelo a s přáním dobré noci jsem se odebrala do ložnice.
*****
Ve spěchu jsem srovnal věci v obýváku a vyrazil ven. Slíbil jsem klukům, že za nimi přijdu. Seděli v hospodě u zadního stolu a přivítali mě hlučným voláním. Přisedl jsem k nim a objednal si jedno pivo. Od té doby, co jsem strávil pár měsíců pod vlivem alkoholu a jiných látek, jsem se mu přestal vyhýbat.
Popíjeli jsme a drbali, jak hlouček svobodných ženských. Nejvíce se probíralo moje zasnoubení. Všichni mi přáli upřímnou soustrast, jako kdybych si tímto činem pod sebou uřízl větev. Anori je ale naprosto skvělá!
Ostatní mě přesvědčovali o opaku. Že prý musí být těžké žít s někým, kdo pořádně nezná naše tradice. "Ona zná velmi dobře naše tradice" ohradil jsem se. "Ano, ale chová se podle nich?" "Jistě" zamračil jsem se. Nepřišlo mi, že by se Anori chovala o tolik jinak.
"Že ty se vůbec ozýváš. Tvoje žena pracuje!" ozval se jeden na účet největšího rypálka. Všichni kolem byli buď ženatí nebo alespoň v dlouhodobém poměru. "No a?" bránil se hned. "Pomlouváš tady Anthonyho a jeho výběr, ale jeho přítelkyně nepracuje. To je podle našich tradic! Co jsi za chlapa, když ti musí pomáhat ženská s domácností!" obvinil ho. V tuhle chvíli jsem byl rád, že Anori opravdu nepracuje. "Nechal jsem to na ní. Byla to její volba" pokrčil v obraně rameny. "Ty zase necháváš svojí ženu vstupovat do hospodářství vašeho domu, tak se moc neozývej" řekl zase jiný.
Strhla se docela hádka. Každý na toho druhého vytahoval špínu, že se jejich manželky nechovají podle tradic. Nakonec jsme to začali ukončovat. "Sejdeme se zase zítra" "Zítra nemůžu" odmítl jsem. Všichni se na mě tázavě podívali.
"Slíbil jsem, že ji vezmu do divadla" "To můžeš i pozítří" vymlouvali mi to. "Ale já slíbil, že ji vezmu na premiéru" nedal jsem se. "To já taky, ale vydrží to" pokrčil rameny můj soused. "Já to slíbil a hotovo"
"Ty jsi pěkně pod pantoflem co?" ušklíbl se. "Nejsem. Dodržet slib neznamená být pod pantoflem" zakroutil jsem hlavou. "Prostě si dupni a hotovo" poradil jiný. "A to mi říká ten, který si tu pravidelně stěžuje, že mu manželka nechce dát?" ušklíbl jsem se. Strhla se nová hádka.
"Pánové, řeknu vám to asi takhle. Anori se sice nechová úplně přesně podle tradic, ale to mám na ní rád. Není to žádná uťápnutá domácí puťka, má svůj vlastní názor, no a? Peníze a veškeré hospodářství máme společné, v tom taky nevidím problém. Do divadla s ní zítra půjdu, protože je ostuda, aby tam šla žena sama. Trocha rovnoprávnosti mě nezabije, ono to není vždy na škodu. A sliby plnit budu, i když se vám to nelíbí, ale pak se budu smát, až vy budeme mít nucený celibát" pronesl jsem.
"Ty jo, tohle bylo to nejdelší souvětí, které jsi kdy před námi řekl" pronesli s úsměvem, ale bylo vidět, že o mých slovech přemýšlí. "Možná máš pravdu" kývl nakonec soused. "Uvidíme se zítra v divadle" dodal ještě a rozloučil se.
My ještě chvilku řešili naše drahé polovičky. Nakonec došli k názoru, že na mých slovech něco bude. Cestou domů jsem nad tím ještě přemýšlel. Tradice, nikdo odsuď je nedodržuje všechny, spousta párů je na tom mnohem hůř než my. A mě to takhle vlastně docela i vyhovuje. Ano, byl bych občas docela rád, kdyby mě poslechla bez dlouhých řečí a vyptávání, ale byla by to potom ještě pořád moje Anori? Tohle všechno k ní prostě patří. A já ji chci celou, se vším všudy.
tenhle obrázek ani není moc tématický...až na to že postavy se až moc podobají XD...rpostě jsem ho náhodou vyhrabala z počítače

Mlčení jako trest

22. května 2011 v 16:48 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, už podle nadpisu vm je jasné, jak se nám bude náš malý spor dále vyvíjet. Přesto vám přeji krásné počtení a své věrné čtenářce Kuroki pevné nervy a výdrž (ty víš o čem mluvím XD). A ještě upozornění, díl je 18+. Opravdu nevím, jak budu mít čas vydávat další díl, mám toho teď moc, ale bud se snait co nejdříve. Nechte mi komentík:

Přišel za mnou do obýváku, ve tváři naprosto nečitelný výraz. "Ty jsi to věděla?" zeptal se mě přímo. Sklopila jsem oči a přikývla. Nepřišel žádný výbuch vzteku, na který jsem byla připravená. Beze slova se otočil a odešel. Ani za sebou nepráskl dveřmi, byl naprosto v klidu. Tak proč mi to sakra přišlo tak divné? Proč bych byla radši, aby mě seřval?
Navečeřela jsem se, vykoupala a nakonec úplně unavená zapadla do postele. Tren za mnou za celý večer nepřišel, ale byla jsem příliš unavená na to, abych to nějak řešila. To až ráno. Zjistila jsem, že přespal v obýváku na gauči, celý den se mi poctivě vyhýbal, a když už se mnou musel přijít do styku, tak mlčel nebo mě otituloval slůvkem "Hm".
Bylo to na zbláznění. Normálně mě ignoroval, jako kdybych byla vzduch. Uběhly 3 dny, během kterých jsem z něj nevydolovala ani slovo, i když jsem se ptala na dost důležité věci. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale on prostě nepromluvil.
A kdyby jen to. Kdykoliv jsem se ho dotkla, ucukl. Ani se na mě nepodíval. Nezajímalo ho co dělám a kam jdu. Měla jsem z toho nervy na dranc. "No tak Trene!" vyjekla jsem hystericky jedno odpoledne, když seděl na pohovce, četl si knížku a naprosto mě ignoroval. "Hm" zvedl ke mně oči a zase je sklopil. I to byl dost výkon. "Já chápu, že se na mě zlobíš, ale je tohle opravdu nutné? Dobře, měla jsem ti to říct, ale pochop, že jsem slíbila, že budu mlčet!"křičela jsem. "Hm" "Tak mě sakra seřvi! Nebo uhoď! Cokoliv je lepší, než to tvoje hm". "Hm" pronesl znovu, ale ani se neobtěžoval na mě podívat nebo aspoň pokrčit rameny.
S brekem jsem utekla ven. Ani nevím jak jsem se ocitla před domem, ve kterém byla dočasně ubytovaná Juana. Nepřekvapilo mě, když jsem se ve dveřích srazila s Razielem. "Anori, co se vám stalo?" ptal se hned. Nebyla jsem schopná mu odpovědět, jen jsem brečela.
Odvedl mě dovnitř, kde se ke mně hned přihnala Juana. Chvilku mi trvalo, než jsem byla schopná jim říct, co se děje. "To je zlé" pokývala hlavou Juana, když jsem jí všechno pověděla. "Musí být hodně naštvaný, když mlčí. Naposledy nás svým "Hm" časoval měsíc. Byl na zabití" pronesl Raziel.
Měsíc? Já jsem na zbláznění už po 3 dnech! Jestli bude mlčet celý měsíc, tak mě odvezou do blázince. Zajela jsem si prsty do vlasů. "Proč nechápe, že jsem to říct nemohla?" zasténala jsem. "Pochop ty, že on se cítí podvedený. Jen několik dní po zásnubách" přerušila se Juana, aby si mohla prohlédnout můj nový prstýnek. "Jen pár dní po zásnubách se dozví, že jsi mu neřekla něco zásadního a důležitého, co se ho bytostně dotýká" dokončila svou původní myšlenku.
S povzdechem jsem musela uznat, že má pravdu. "Ale co mám dělat? Miluji ho, ale nemůžu žít vedle někoho, kdo mě absolutně ignoruje" popotáhla jsem. "Musíš počkat, začne mluvit, uvidíš" pohladila mě Juana po rameni. "Jo, jenže do té doby mě klepne. On se o mě vůbec nezajímá. Jako bych tam vůbec nebyla. Já něco uvařím a on to prostě obejde a udělá si něco vlastního! Jak dlouho to mám snášet? Jak dlouho mám vydržet, než se na mě aspoň podívá?" rozvzlykala jsem se hystericky.
"Jestli můžu poradit z vlastní zkušenosti, dejte mu na výběr. Buď ať začne mluvit a všímat si vás, nebo že odejdete. Určitě si vybere tu správnou možnost" mrkl na mě Raziel. Přikývla jsem. "A musíte to udělat rázně, žádné přemlouvání" poradil mi ještě. "Dobře" popotáhla jsem.
"A co vy dva?" zeptala jsem se, když už jsem byla relativně klidná. Oba překvapeně zamrkali. "Co by? Já jsem vlastně na odchodu" zakoktal Raziel a vypálil z domu. Pohlédla jsem na Juanu, která pokrčila rameny. "Nevím, jestli mu dokážu odpustit, ale zkusím to" usmála se. Úsměv jsem jí oplatila.
"Tak běž vyhrožovat mému synáčkovi. A jestli to nezabere, tak mi řekneš a já mu ručně stručně vysvětlím, jak se bude chovat k mojí budoucí snaše" pousmála se a vystrkala mě ze dveří. Nepospíchala jsem domů, schválně jsem to protahovala.
Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechla a vrazila dovnitř. V obýváku jsem popadla cestovní tašku a vyběhla s ní do ložnice, sledována Trenovým zkoumavým pohledem. Naházela jsem do ní nějaké věci a seběhla dolů. V předsíňce mi Tren zastoupil cestu, ve tváři velice vyčítavý výraz.
"Pusť mě" řekla jsem přísně, i když uvnitř jsem se třásla strachy z jeho reakce. Neuhnul se ani o centimetr, ale stále mlčel. "Buď začneš mluvit, nebo odcházím. Nebudu žít s někým, kdo si mě nevšímá" řekla jsem se slzami v očích. A to jsem si byla jistá, že to zvládnu říct v klidu.
Váhavě ke mně natáhl ruku, pak si mě přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. "Nechoď" zašeptal. Byl to tichý zvuk, ale mě zněl jako ta nejkrásnější hudba. "Tak mi odpusť a mluv se mnou" zašeptala jsem nazpátek. Neodpověděl, ale znovu mě políbil. Radovala jsem se. Vítězství! Přitáhla jsem si ho k sobě a začala ho svlékat. Vzal mě do náruče a odnesl mě do koupelny. Vzájemně jsem se svlékli, přičemž mě nepřestával líbat a hladit.
Nazí jsme si pak vlezli do sprchy. Nastavila jsem příjemně teplou vodu, ale on neměl v plánu se sprchovat. Místo toho mě přitiskl na kachličky a vášnivě líbal všude po těle. Dlouho se záměrně vyhýbal těm nejcitlivějším místům. Když mi zuby zavadil o bradavku, prohla jsem se proti němu a vykřikla slastí. Bože, on věděl jak na to!
Když už jsem jeho dráždění nemohla vydržet, vyhověl nabízení se mého těla. Rukou sjel přes boky, zadek, stehno až po koleno a vytáhl mi nohu nahoru. Obmotala jsem mu ji kolem pasu. Pomalu a opatrně do mě pronikl, můj sten ztlumil v polibku.
Tak moc jsem ho chtěla, že jsem se hned začala pohybovat. Ale on mě chytil za boky a víc se ke mně přitiskl, čímž mi zabránil v pohybech. Líbal mě na krk, přitom nasadil mučivě pomalé tempo. Myslela jsem, že to snad nevydržím. Jak je možné, že je to vždycky tak krásné?
Trvalo mi celou věčnost, než jsem ho přemluvila, aby mě pustil a já mohla nasadit rychlejší tempo. Pak už stačilo jen několik minut společných rytmických pohybů a i bez křídel jsem se mohla dotknout nebes.
Tren nás oba umyl a opláchl. Oblékla jsem si župánek a šla do ložnice. Byl hned za mnou. Jakmile jsme došli nahoru, zezadu mě objal a líbal mě na krk a ramena. "Lásko, to ti to nestačilo?" zavzdychala jsem, když mi jednou rukou rozvázal pásek u županu a druhou mi přejel po prsou. "Ne" zašeptal a položil mě na postel.
Začalo další mučení. Prsty mi přejížděl po břiše a jazykem laskal prsa. Jen velmi pomalu se motýlími polibky přesunul k pupíku. Několikrát ho obkroužil jazykem a navštívil ho i uvnitř. Rukama mi mezitím hladil vnitřní stranu stehen, kterou následně také posel polibky. Vydávala jsem ze sebe neidentifikovatelné zvuky, něco mezi steny a nádechy, protože jsem se nemohla rozhodnout, co z toho dělat dřív.
Trochu jsem se za ně styděla, ale on mi nedovolil si rukou zacpat ústa. Líbilo se mu, že ve mně vyvolává tak silné vzrušení. "Trene pojď už" zasténala jsem a moje tělo se mu samovolně nabízelo. Ještě chvíli se nechal prosit, než se vměstnal mezi moje nohy. Tentokrát do mě nepronikl tam jemně, jako předtím ve sprše, ale ta jeho nedočkavost mě ještě více rozpalovala.
Znovu si přitáhl moje rty k polibku. Naše jazyky sváděly vášnivý boj o prostor, zatímco naše těla se vlnila v rytmu rychlých přírazů. Opět jsem se mohla dotknout nebes, když bylo moje tělo napjaté v křeči rozkoše.
"Miluji usmiřování" zašeptala jsem, když jsem mu odpočívala na prsou. "Hm" zabroukal. Hned jsem se zvedla na lokti a podívala se mu do tváře. Chvíli mi pohled oplácel a pak se rozesmál. "Ty jeden, takhle mě napálit" praštila jsem ho do ramene a opět mu položila hlavu na hrudník. Ještě chvíli se mu třásla rameny smíchem tlumeným o moje vlasy.
"Měli bychom se hádat častěji, že?" prohodil s veselým úsměvem. "Ne, jen usmiřovat" zavrtěla jsem hlavou a úsměv mu oplatila. "Je mi odpuštěno?" zeptala jsem se ho a znovu mu pohlédla do tváře. "Samozřejmě" přikývl a odhrnul mi z obličeje pramínek vlasů. "Už mi to nesmíš dělat. Víš jak hrozné to pro mě bylo, že sis mě vůbec nevšímal?" ptala jsem se tiše. Nechtěla jsem ho znovu rozzlobit, jen jsem chtěla, aby příště vymyslel nějaký jiný trest. "Já si tě všímal. Věděl jsem, co děláš. Kdyby se něco dělo, tak bych zakročil" odpověděl a políbil mě do vlasů. "Stejně. Byla bych radši, kdybys mě uhodil, než tohle" "To já bych radši mlčel. Nikdy nechci proti tobě použít násilí. Je to nedůstojné a hrubé" pronesl vážně.
"To ti poradil táta, že? Abys mi vyhrožovala tím, že odejdeš" zeptal se po chvilce. Přikývla jsem. "Ví jak na mě" povzdechl si. "Odpustíš mu?" napadlo mě. Na chvilku se zamyslel. "Zkusím to" pokýval hlavou. "Co máma, jak to bere?" "Asi se k sobě vrátí" usmála jsem se. "To je dobře, táta je skvělý chlap. Věřila bys, že máma od té doby nikoho neměla? Ani se nesnažila si někoho najít?" "Věřila, s ním je to stejné". Chápavě pokýval hlavou.
Zamyšleně se díval do stropu. "Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se. "Hm, napadlo mě,jak se k němu mám chovat" "Přirozeně" usmála jsem se. "Jen se bojím, jak to vezme Nik. Ten ho od té doby nemá vůbec rád" povzdechl si. "To neřeš" "Musím to řešit, je to můj bratr" namítl. "Ano, ale je dost starý na to, aby si to vyřešil sám. Ty se soustřeď hlavně na sebe, ano?" Přikývl. Usmála jsem se a pomalu se odebrala do říše snů. V ochranitelské náruči své usmířené lásky. Už se s ním nechci hádat. Ale kdo ví, co se mezi námi ještě stane.

Prozrazené tajemství

18. května 2011 v 7:02 | Yui-chan |  Růže msty
Tsk kdopak nám v dnešním díle prozradí to tajemství? To se na konci dozvíte. Tak pěkné počtení a nechte mi komentář:

Oblékala jsem si bojovou tuniku. Byla bílo-černo-šedá, jakoby ze dvou kusů, které byly k sobě spojené bílou sponou. U krku se pruhy zúžily, překřížily a vytvořily tak límec, který mi bránil krk. Tím překřížením mi navíc vznikl malý kulatý výstřih. Zdobení tvořil bílý propracovaný drak na černé půlce tuniky. Rukávy jsem neměla místo nich jen černé hebké rukavice bez prstů do půli paží.
Tuniku jsem měla přepásanou bílým páskem, na kterém byla zavěšená malá dýka s černým kamenem na rukojeti. Následovala černá sukně po kolena a černé saténové vysoké šněrovací kozačky.
"Miláčku, můžeš mi pomoct?" zavolala jsem na Trena frustrovaně. Štvalo mě, že se nedokážu obléknout sama. Objevil se ve dveřích. "Už jdu" usmál se a zavázal mi tu nejvrchnější tkaničku.
Jeho tunika opět perfektně ladila k té mojí. Také byla složená z černé a bílé látky sepnuté bílou sponou. Na černé byl drak úplně totožný s tím mým. Rozdíl byl jen v rukávech. Já neměla žádné, on měl levý černý dlouhý a pravý jen poloviční s jemným zdobením.
Ptala jsem se ho na důvod. Odpověděl, že je to proto, aby mu rukáv nepřekážel při boji s mečem. Musela jsem uznat, že to byl logický důvod. Dál, tmavé kalhoty a boty doplňoval tmavý pás, na kterém měl svůj meč, nad jehož jemnými a krásnými liniemi snad nikdy nepřestanu žasnout.
"Tak pojď" vzal mě za ruku a společně jsme se vydali na cestu. Čišel z něj naprostý klid. Byl veselý a vtipkoval. Neustále mě pozoroval a ujišťoval mě, jak neuvěřitelně mi to sluší. Díky tomu jsem i já byla celkem v klidu, ráda jsem se zasmála a ještě radši poslouchala jeho pochvaly.
Možná jsem byla tak klidná proto, že jsem neměla moc čas nad tím přemýšlet. Zdálo se mi o tom teprve včera. Hned jsme to řekli starostce. Ta to dost složitým kouzlem dala věděl Dantemu. Od něj se to dozvěděl Trenův otec a upozornil všechny anděly. Teruo - démon, zase všechny démony. Všichni jsem se měli sejít na louce před vesnicí, kde jsme teď zrovna žili. Asi prokoukli naší maskovací akci, možná.
Tren mě držel kolem pasu a vedl mě loukou plnou našich spojenců. Někoho hledal. Po několika minutách jsme došli k hloučku složeného z Danteho, Hayata, Terua, Raziela a dalších přátel z Chamonu.
"Ahoj An, dlouho jsme se neviděli"zasmál se Teruo a šel mě obejmout. Stejně tak i Hayato, s Dantem a Razielem jsem si jen potřásla rukou. "Znovu se potkáváme" blýskl po mě úsměvem. Přikývla jsem a taky se usmála.
Trenovi trochu povylétlo obočí, ale jinak to nekomentoval. "An!" ozvalo se z druhé strany. "Mio!" zamávala jsem jí. Přišla i s nějakým mužem, pravděpodobně přítelem. Políbily jsme se na obě tváře. "Tohle je můj přítel" ukázala na sympatického muže za sebou.
Potřásla jsem si s ním rukou. "Trena znáš" mrkla jsem na ni. "Jistě" zazubila se a taky ho objala. Všichni jsme se chovali tak uvolněně, člověk by ani neřekl, že se schyluje k velké bitvě. "Já koukám, že se mezi vámi něco změnilo, že?" mrkl na nás Dante. Nechápavě jsem otočila hlavu na Trena.
Ten si mě pyšně přitáhla hruď. "Ano" přikývl a propletl naše ruce tak, aby byl vidět zásnubní prstýnek. Raziel se pousmál, Mia nadšeně zatleskala. "Gratuluji" poplácal Trena Teruo po zádech. "Tak se už uklidníme mládeži" kývl Dante hlavou směrem na jih, kde byl už patrný příchod našich nepřátel.
Bylo jich podstatně víc než minule. Mnohem víc. Blížili se rychle. Pevně jsem Trena objala a vášnivě ho políbila. I on mě pevně objal. Ruku v ruce jsme se otočili jejich směrem. Byli na dohled. Jeden šel krok napřed před ostatními, oči zabodával do mě a Trena. Pevněji jsem stiskla jeho ruku.
Začala jsem litovat toho, že jsme jako pár oblečeni do stejných barev. Hned tak poznali, že patří ke mně. Jinak bych ho třeba mohla dostat někam dozadu. Někam do bezpečí. Takhle to ale nebylo možné.
Trenovi po tváři přelétl úsměv, když zpozoroval, jak si zmateně prohlížejí mě a Miu. Omyl, nedostala bych ho do bezpečí, i kdybych měla tu možnost. On by se nenechal. Několik metrů před námi se Shinigami zastavili. "Takže vy to nevzdáte?" otázal se ten první odporným skřehotavým hlasem. "My ne" odpověděl Dante. "Stačí, když nám vydáte ji" ukázal na mě kostnatým prstem. "Některé bychom ušetřili, pokud by se přidali k nám" přejel pohledem Trena, Terua a Raziela. Jen si odfrkli, Tren navíc pohrdavě pohodil hlavou. "Škoda" pokrčil Shinigami rameny a dal pokyn k útoku.
Byli rychlí, silní a v přesile. Jestli někdo nevymyslí něco smysluplného a funkčního, všichni to tu dnes zabalíme. Ale kdo? Všichni měli plné ruce práce a mě navíc ani nic nenapadalo. V tom mě Tren popadl za loket a strhl mě stranou. Nejdřív jsem si myslela, že mi jen pomáhá se bránit, ale on mě držel dál a běžel se mnou do co nejzadnější řady.
Chtěla jsem protestovat, ale jeho přísný pohled mě umlčel. Raději jsem za ním utíkala a soustředila se na to, kam šlapu. Držel mě pevně a nestaral se o to jestli stíhám. Kdybych upadla, pravděpodobně by mě táhl dál. Dvakrát hvízdl, chvíli poté od vesnice přiklusala Dafiné. Vyšvihl mě na ni, sám se posadil přede mě a vyrazil tryskem. Schválně tak, aby ho Shinigami dobře viděli.
Pevně jsem se ho držela. Bez sedla se mi jelo velmi špatně, cítila jsem, jak pomalu sklouzávám. On to nevnímal. Napadlo mě, jestli by si vůbec všiml, že mu chybím, kdybych vážně spadla.
Zastavili jsme. Tren mě sundal dolů a Dafiné poslal pryč. Nebyli jsme nijak daleko od louky, vyjeli jsme jen o dost výš. Byl tu takový malá plácek a pak skoro kolmý sráz do neuvěřitelně hluboké propasti.
Tren mě pevně objal. "Odpusť mi. Vím, že tě teď vystavuji velkému nebezpečí, ale kdybychom zůstali dole, mohlo by to pro všechny špatně skončit. Takhle se rozdělí. Ti silnější půjdou po nás, ti slabší zůstanou. Budou zmatení a pak pro ostatní bude snazší je pobít. My to tady mezitím zvládneme a oni nám pak přijdou na pomoc" šeptal mi do ucha.
Přikývla jsem, jako že rozumím. Úlevně se usmál, ale hned zase zvážněl, protože na palouk vstoupila skupinka těch nejsilnější Shinigami. "Myslel sis, že ji tímhle způsobem dostaneš do bezpečí?" vysmíval se mu jeden. "To určitě" pohodil Tren pohrdavě hlavou a připravil se na útok, který také hned přišel. Začali jsme se bránit. My byli dva, jich bylo osm, trochu nevyrovnané počty.
S Trenem jsme se drželi dál od sebe, abychom si navzájem nepřekáželi. Obratně se bránil, nevšiml si však, že se až nebezpečně přibližuje ke srázu. "Trene!" vykřikla jsem, když jsem tuhle skutečnost zaznamenala já.
Rychle se ohlédl a uskočil, ale bylo pozdě. Shinigami využili jeho chvilkové nepozornosti a zaútočili. Zvířilo se obrovské množství prachu. Chtěla jsem mu pomoct, ale viděla jsem jen matné obrysy. Bála jsem se, abych omylem netrefila Trena. Rozběhla jsem se k tomu místu. Bránili mi. Nemohla jsem dělat vůbec nic. "Trene" vydechla jsem, když jsem konečně rozpoznala jeho siluetu padající přes okraj.
Přistoupili ke mně. Praly se ve mně dvě myšlenky. Bít se dál a nebo to prostě a jednoduše vzdát. Celé moje bytí toužilo po pomstě, ale k čemu mi to bude? No tak seber se! peskovala jsem se. Ti dole na mě spoléhají, nemůžu je teď zklamat.
"Tak co kočičko, půjdeš námi dobrovolně, nebo budeme muset použít násilí?" zeptal se mě ten, co si předtím utahoval z Trena. Kousla jsem se do rtu, abych zadržela vzlyky, které se draly ven. "S vámi nikam nejdu" odpověděl jsem nakonec tím nejvyrovnanějším hlasem, kterého jsem byla v tuto chvíli schopná.
Natáhl ruku, jakoby mě chtěl pohladit. "Dej laskavě ty svoje špinavý pracky pryč od mojí snoubenky" ozvalo se za mnou zlostné zasyčení. Tren? Ale jak, co? Bože, uklidni se! nadávala jsem si.
"Ty?" vztekal se Shinigami. "Trochu neúčinné pokoušet se pádem z výšky zabít někoho, kdo má křídla, nemyslíš?" zeptal se Tren smrtelně ledovým hlasem. Trochu jsem se otřásla. S černými roztaženými křídli vypadal nádherně, ale zároveň i dost děsivě. Jako kdyby to věděl, přistoupil ke mně zezadu mě objal. Rázem všechno nebezpečí pominulo, když mě objaly jeho ochranitelské paže.
Pustili jsme se do nového boje. Jak byl Tren v ráži a ještě naštvaný, byl skoro nezastavitelný. Mnohem svižnější, silnější a bezlítostnější než kdy jindy. Skoro k ničemu mě nepustil. Nezazlívala jsem mu to.
Když bylo po všem, přejela jsem mu prstem po stále vytažených křídlech. "Vážně ti nic není?" ptala jsem se. "Miláčku, létat umím od nějakých 6 let" uklidňoval mě a na podporu svých slov jimi zamával. "Ty jsi mi ale nadané dítě" zavrněla jsem a políbila ho.
V tu chvíli dorazili i ostatní. Dante, Raziel, Hay a Teruo. Viditelně si oddychli, když viděli, že se ani jednomu z nás nic moc vážného nestalo. Přesto mě zarazil Razitelův pohled. Naštvaně seskočil z koně a přešel k Trenovi, který už mezitím zatáhl křídla a nasadil ten nejnevinnější kukuč, jaký se mu kdy povedl. "Co si myslíš, žes dělal? Uvědomuješ si vůbec do jak riskantní situace jsi se dostal?" vztekal se.
"Klid Razieli" mírnil ho Dante. Raziel se několikrát zhluboka nadechl. "Nic by se jí nestalo" protočil Tren oči v sloup. "Nepochybuji o tom, že by se něco stalo jí"zdůraznil to poslední slovo. To byla pravda. Moc dobře jsem si všimla, jak mi všude dělal štít a nastavoval svůj vlastní život.
Tren trochu překvapeně těkal pohledem ze mě na svého tátu. I ostatní zírali, ještě nikdy neslyšeli, že by Raziel takhle přímo přiznal, jak moc mu na synovi záleží. "Bylo to nutné, jinak by to nešlo" zamumlal se sklopeným zrakem. Chlácholivě sem ho objala, bylo vidět, že ho to vážně trochu vykolejilo.
Sjeli jsme dolů do vesnice, kde se mezitím utvořila velká provizorní nemocnice. Bylo opravdu mnoho zraněných, včetně nás dvou a dokonce ani Raziel nevyvázl bez zranění. "Trene, Anori, Razieli, pojďte sem" zavolala na nás Juana a mávala směrem k sobě.
Silně jsem kulhala na jednu nohu, oba dva mě museli podpírat, abych byla schopná se k ní dostat po svých. Tam mě posadili na židli. "Než přijde Teruo, vyléčím vám alespoň ty menší rány" řekla a začala s léčbou odřenin a pohmožděnin.
Teruo přišel asi až po půl hodině. Hned se začal věnovat těm dvěma, já si totiž svou nohu už vyléčila. Nechtělo se mi čekat. Pozorovala jsem ho porovnávala svůj postup s tím jeho. "An, tak kdy tě budu moct přivítat mezi doktory?" mrkl na mě Teruo. "No v nejbližší době rozhodně ne" zasmála jsem se. "Rozhodně se nechystám, šprtat se na zkoušky. Nic takového" zavrtěla jsem ještě hlavou.
Tren už se mezitím taky dal do pořádku a šel si sednou ke mně. "Neměla byste to moc dlouho odkládat" zaprovokoval si Raziel. Tren byl totiž rád, že nemám udělané zkoušky. Jinak by mě asi neudržel doma bez práce.
"Ani vy ne" vrátila jsem mu to. "O čem to mluvíte?" ptala se Juana, když si všimla Razitelova ztuhnutí. "Nic důležitého" zamumlal a střelil po mě varovným pohled. Ale já už se rozhodla, že by se to měli dozvědět. "Já myslím, že to důležité je" odpověděla jsem Juaně i Trenovi na jejich tázavé pohledy.
Oba hned udeřili na Raziela. Chvilku se bránil, ale nakonec jim s velkou neochotou přiznal, proč je před 250 lety opustil. Já se nenápadně vytratila hned za Teruem. Tušila jsem, že tohle je situace, kdy by měli být sami.
Vrátila jsem se domů, kde jsem poklidila a připravila večeři. Když cvakl klíč v zámku, nervózně se mi sevřel žaludek. Měla jsem strach, že se na mě bude Tren zlobit za to, že jsem mu nic neřekla, i když jsem to věděla.


Jako na horské dráze

10. května 2011 v 13:03 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, jelikož zítra odjíždím do Paříže, vydám další díl už teď, abyste nemusely tak dlouho čekat (jo jo vím, že to nikdo jiný, než vy dvě nečte ;P). Jak jsem slíbila, dozvíte se zase něco nového z minuloti Trenovi rodiny, tak si pěkně počtěte a nechte mi tu komentář:

K večeru se už rozjížděla pořádná oslava. Já vlastně ani nevím, co se slavilo, ale bylo mi to celkem jedno. Se všemi těmi lidmi jsem se znal, dřív jsem tu docela dlouho bydlel. A jak jsem později zjistil i Anori se s nimi se všemi velmi rychle spřátelila.
Ze začátku sice seděla u mě a na výzvy odpovídala jen ostýchavým zavrtěním hlavou, později se přidala k ženám, které tančily kolem ohně. No dobře, trochu jsem ji zradil, protože jsem za ní přijal nabídku k tanci.
Nejdřív po mě házela uražené výrazy, ale když jí naučily jednoduché kroky, přidala se k ostatním a na nějakou malou křivdu zapomněla. Já seděl u stolu s ostatními muži a bavili jsme se, samozřejmě o sportu, politice a našich drahých polovičkách.
Seděl mezi námi i Paul. Nejdřív na mě dost vyjeveně zíral, ale po určité době mu došlo, že si mě předtím s někým spletl, protože tak rychlá proměna k původní podobě by jinak nebyla možná. Schválně jsem ho jednoduchými dvojsmysly provokoval. Bavilo mě to. A on si to navíc i zasloužil. Jen ať trpí, chlapec.
"Poslechni, ta tvoje princezna, kde jsi k ní vůbec přišel?" zeptal se mě jeden z místních obyvatelů a pohled přitom nespouštěl z Anori, která tančila u ohně. "To je na dlouhé povídání" mávl jsem nad tím rukou. Nechtěl jsem, aby věděli, kdo je zač. Jen doufám, že jim to Paul neprozradil.
I já jsem stočil pohled ke svojí snoubence, jak jsem ji teď mohl pyšně nazývat. Zachytila můj pohled a vesele se usmála. Byla nádherná, mnohem hezčí, než ostatní ženy okolo. Slyšel jsem hovor starších mužů u vedlejšího stolu, kteří se bavili o tom, jak se ta štíhlá brunetka pěkně a ladně pohybuje. Nevěděl jsem, jestli mám být rád, že se jim Anori líbí, nebo spíš žárlit. Možná od obojího trochu.
"Tak pánové, zvedáme se a jdeme si pro svoje partnerky" zavelel přísný ženský hlas místní starostky. Všichni vyskočili a i já se zvedl. "Kam jdeš, Anthony? Ona přeci není tvoje" ušklíbl se škodolibě Paul. "Mohu tě informovat, že od včerejšího večera je jenom moje" zpražil jsem ho.
"Co jsi udělal Paulovi? Celou dobu na nás nevraživě zírá" ptala se mě Anori šeptem, když jsme se v těsném objetí točili v rytmu pomalé hudby. "Oznámil jsem mu, že jsi oficiálně moje" pousmál jsem se a nenápadně se podíval jeho směrem.
"Co myslíš, že udělá, když ho trochu poškádlíme?" zavrněl jsem jí do ucha. Zvedla ke mně káravý pohled, ale nijak se nebránila, když jsem si její rty přitahoval k polibku. Normálně bychom se ztratili v davu, protože všichni kolem nás nezůstali jen u líbání, ale Paul nás samozřejmě viděl. Prudce vstal, zatnul ruce v pěst a odešel pryč. "Slib mi, že už ho nebudeš zbytečně provokovat" řekla, dívala se mi přitom přímo do očí. "Bojíš se, že ti pak něco udělá? Já si tě ohlídám, teď už si k tobě nic nedovolí" zavrtěl jsem hlavou.
"Nemám strach o sebe, spíš aby něco neudělal tobě" zašeptala, rukama přitom pevně svírala límeček košile. "Blázínku, o mě se bát nemusíš" protočil jsem oči v sloup. Nepřesvědčil jsem ji, ale už to neřešila, jen mi položila hlavu na rameno a nechala se kolébat v pomalém tempu hudby.
*****
Až pozdě v noci jsme se vraceli domů. V hlavě mi stále zněla melodie poslední písničky. Držel jsem Anori pevně kolem pasu, bál jsem se, aby nezakopla. Vypadala, že každou chvíli usne ve stoje. "Lásko, nespi. Ještě chvilku vydrž, a pak si lehneš do postele" třásl jsem jí ramenem. "Hm" vyloudila ze sebe v polospánku, ale vzápětí na to jí klesla víčka.
Vzal jsem ji do náruče. Jen se stulila blíž ke mně a spokojeně oddychovala. Před domem čekal Paul. Nevím, kde vzal tu drzost se tu ještě ukázat. Nejdřív jsem odnesl Anori domů, kde jsem ji svlékl ze sukně, nechal ji jen košili a uložil do postele. Až teprve pak jsem vyšel ven.
"Co chceš?" zeptal jsem se ho hned, jak byl na doslech. "Ty jsi se s ní vážně zasnoubil?" zeptal se hlasem plným opovržení. "Ano, máš s tím problém?" povytáhl jsem jedno obočí. Ať mě moc neprovokuje, minule jsem ho málem přizabil. Teď tu navíc není nikdo, kdo by mi v tom zabránil. "Asi musí být vážně dobrá, když o ni tolik stojíš" pousmál se. "To ty nikdy nebudeš mít šanci zjistit" pokrčil jsem rameny. "Chytré se s ní najednou zasnoubit" pokýval hlavou. "Já se s ní nezasnoubil proto, abys jí nic neudělal. Jestli si to o mě myslíš, tak jsi na omylu. Já si na rozdíl od tebe nemusím lásku vydobývat" ušklíbl jsem se.
Asi jsem narazil na citlivé téma, protože se napřáhl a chtěl mi jednu vrazit. Bohužel pro něj, byl o mnoho mladší a o mnoho méně zkušenější než já. Snadno jsem se jeho ráně vyhnul a pomocí jednoduchého kouzla ho znehybnil. Vytřeštil oči a snažil se vyprostit, ale nepovedlo se mu to. Přiblížil jsem se těšně k němu.
"Jak se ti líbí úplná bezmoc? Nejsi zvyklý, že by byl někdo silnější než ty" provokoval jsem ho. "Co teď s tebou uděláme?" přemýšlel jsem nahlas. Rozšířily se mu zorničky panickou hrůzou. Věděl, že ať se rozhodnu pro cokoliv, dosáhnu toho a on mi v tom nebude moct zabránit. Přesně toho jsem chtěl docílit. Aby si uvědomil, jaký to je pocit.
Spoutal jsem mu ruce za zády, jinak ho ale uvolnil. "Vstávej!" rozkázal jsem. Okamžitě vyskočil, v tuhle chvíli jsem pro něj byl ve velice autoritativní pozici. "Jdeme" kývl jsem hlavou dopředu. Nedovolil si mě neposlechnout. Došli jsme až k zahradě, kde ještě stále byli poslední účastníci oslavy, starostka mezi nimi.
Popravdě, byla to strašná ženská. Vedla to tu bravurně a v soukromém životě byla prý velmi milá, ale tady z ní měl každý vítr. "Zůstaň tu a ať tě ani nenapadne zdrhnout" pohrozil jsem mu a šel za ní. V rychlosti jsem jí vysvětlil v jaké jsem situaci. Pomohla mi vymyslet trest a slíbila, že si nad ním vezme záštitu. Pak se zvedla a šla se mnou za Paulem.
"Tak mladíku, teď půjdete se mnou a ráno vám řeknu, co jsme na vás vymysleli" zlomyslně se usmála. Paul po mě hodil zděšený pohled, ale jí už si vůbec nedovolil vzdorovat. "Děkuji vám" usmál jsem se. "Není za co, ať se vám oběma daří" mile se usmála a pak už se věnovala jen Paulovi.
Vrátil jsem se domů. Měl jsem štěstí, že si mě v minulosti velmi oblíbila, navíc se znala s mým tátou. A i Anori jí byla velmi sympatická, nedala na ni dopustit. S povzdechem jsem se konečně dostal do postele. "Kde jsi byl?" zeptala se mě rozespale Anori a položila mi hlavu na prsa. Objal jsem ji a políbil ji do vlasů. "Vyřídit jednu nepříjemnou záležitost" odpověděl jsem. "Hm" zabroukala.
Trochu překvapeně jsem zamrkal. Ani nechtěla vědět jakou? Jindy bych to moc neřešil a přikládal to hlavně únavě, ale zdála se mi celý večer nezvykle zamlklá, s neustálými pohledy do země. Zajímalo by mě, jestli se něco děje a pokud ano, tak co. S hlavou plnou myšlenek jsem nakonec usnul.
*****
"Broučku, vstávej" třásl jsem jí ramenem. Slunce už stálo vysoko na blankytně modré obloze. Zavrtěla se a jen neochotně otevřela oči. "Chci ještě spát" špitla a otočila se ke mně zády. Jemně jsem ji políbil na nahé rameno.
Jen mírně se pousmála. "Miláčku, tobě není dobře, viď?" zeptal jsem se a sáhl jí na čelo. "Hm" zabroukala. "Chceš přinést čaj?" "Hm" "Máš na něco chuť?" "Hm" "No tak, lásko, mluv se mnou" hladil jsem ji po zádech. "Bolí tě něco, je ti špatně?" zkoušel jsem to dál. Jen zavrtěla hlavou.
Šel jsem jí udělat čaj a něco malého k snídani. Trochu mě znepokojovalo její zamlklé chování. Jindy tak výřečná a živá osůbka a teď vypadala opravdu hrozně. Všechno si ode mě se slabým úsměvem vzala. Sedl jsem si na zem a zády se opřel o bok postele. Nechtěl jsem ji znervózňovat tím, že bych se na ni díval.
Jednou rukou mi prohrábla vlasy. Pohlédl jsem na ni. "Netvař se tak strašně utrápeně. To ti nesluší" pousmála se. "Když se trápím, tak se tak i tvářím" pokrčil jsem rameny. Prsty mě vískala ve vlasech. "Mě vážně nic není. Jenom jsem taková bez nálady" povzdechla si.
"A co mám dělat, abych tě dostal do nálady?" zeptal jsem se vážně, ale ona to brala jako žert. Zavrtěla hlavou a protočila oči v sloup. "To přejde, občas to mívám, i když poslední dobou už ne tak často." Tušil jsem, co to asi bude, ale jistý jsem si tím být nemohl. "Mám tě nechat o samotě?" zeptal jsem se. "Ne, zůstaň tady. Pojď ke mně" vytáhla mě na postel.
Tentokrát mi ona položila hlavu do klína a já jí vískal ve vlasech. Věděl jsem, že to má hrozně ráda. "Miláčku, vyprávěj mi něco" zaprosila. "Co chceš slyšet?" zeptal jsem se, připraven vyprávět cokoliv, o co mě požádá. Jen aby jí to trochu vylepšilo náladu.
"Vyprávěj mi něco víc o sobě. Nebo ne! Víš, jak se potkali Raziel s Juanou?" zeptala se. "Vím" přikývl jsem. "Ale není to moc veselý příběh" "To je dobře, nemám náladu na veselé historky" řekla, stulila se mi u boku a vyčkávala.
"Poprvé se spolu setkali, když mámě bylo 216 a tátovi 483. Tenkrát byly vztahy mezi rasami velmi vyostřené. V podstatě máš stále období, kdy jsou spory mezi nimi větší nebo menší. Bylo naprosto nemyslitelné, aby se jakékoliv dvě rasy smíchaly. Anděl musel být s andělem, démon s démonem. O Shikumách se v té době vůbec neuvažovalo. Podle ostatních to byly nečisté bytosti poloviční krve a poloviční moci. Byla ostuda ukázat se na veřejnosti s někým takovým, natož s ním žít.
Táta byl vychováván ve velmi vlastenecky založené rodině, jestli to tak mohu říct. Andělská rasa jim byla nadevše, všemi ostatními opovrhovali. Samozřejmě tak vychovávali i tátu. Vyrostl v povýšeneckého mládence, který si představoval, že mu svět padne k nohám a každá před ním padne na kolena. Myslel si, že může mít kohokoliv si usmyslí.
Mezi anděly to byla pravda. Ostatní rodiny by dali nevíc co za to, kdyby se k nim táta přiženil. Čistokrevný anděl z dobře zajištěné rodiny. Perfektní partie. I některým démonkám se z něj podlamovala kolena. Byl velmi pohledný a dostalo se mu dobrých způsobů i vychování. Učiněný gentleman.
Jedině máma byla jiná. Ona naprosto přesně odhadla, jaký vlastně je. Nafoukaný frajírek, který se držel rodičů za ruce. Bez nich by nebyl nic. Možná právě tím tátu tolik okouzlila. Jediná, která mu nepadla k nohám. Jediná, která ho odmítla, i když jí vyznal horoucí lásku.
Táta z toho byl opravdu velmi nešťastný. Nemohl se s tím nikomu svěřit. Rodiče by ho vydědili a ani jeho přátelé by nepodpořili vztah mezi ním a mámou, protože patřila mezi nečistokrevné."
"Jak věděl, jak by jeho rodiče zareagovali? Nechtěli by jen to, aby byl jejich syn šťastný?" přerušila mě. "Ne, tenkrát byla mnohem přísnější doba" "Ty jsi byl taky vychovaný v jiné a přísnější době než já, dovoluji si tvrdit, že máš výchovu minulého tisíciletí. A přesto Juaně nevadí ani nás věkový rozdíl, ani naše národnost" poznamenala.
"Máma je shovívavá proto, že sama zažila, jaké to je, když rodiče dětem zakazují někoho, koho milují. Ona se kvůli tomu s rodiči celá staletí neusmířila. Nechce, abychom to měli stejné. Nechce přijít o své děti" vysvětlil jsem jí. Položila hlavu zpět na polštář a dala mi tím najevo, že mám pokračovat.
"Věděl, že by byli proti, protože se o mámě jednou zmínil a jeho rodiče ho za to málem vykoupali v desinfekci. Vyprávěl jim totiž o svém výletu do hor, kdy se chtěl pokochat divokou přírodou. Když vystoupal až k nejvyšším vrcholkům hor, našel na zemi ležet zraněnou dívku. Přiletěl blíž, protože ho velmi zajímalo, kdo to je. Podle svých slov prý tehdy spatřil to nejkrásnější stvoření na světě a hned k ní zahořel vášní.
Snesl ji dolů a postaral se o ni. Prožili spolu krásných pár dní. Že je to Shikuma se dozvěděl až později, když uviděl mámina černá křídla. Nejprve ho to rozčílilo. Zjištění, že jeho milovaná není anděl, ho pohoršilo a navíc i vyděsilo. Nevěděl, co si má počít. Věděl, že rodiče by k tomuto vztahu nikdy nedovolili.
Nechal mámu jít. Bylo to v době, kdy i ona k němu začala cítit silné sympatie. Pro oba to bylo těžké období. Ale táta nechtěl mámu vystavovat nebezpečí a ani ona ho nechtěla dostat do společenských problémů. Nikdy na sebe ale nedokázali zapomenout. Táta odmítal všechny ženy, které mu rodiče dohazovali. Ani máma se nehrnula do vdávání.
Jednou, byla to čistá náhoda, se znovu setkali ve městě, nedaleko od Chamonu. On tam byl s rodiči na nějaké obchodní schůzce, ona tam prodávala zeleninu, aby se uživila. Viděl, jak jí ostatní andělé a démoni ubližují a ponižují ji. Zastal se jí a vzbouřil tak proti sobě všechny okolo. Rodiče se hned dožadovali vysvětlení. Táta nic nezatajil, řekl jim, jak to všechno bylo a vyznal se ze svých citů k ní.
Dali mu na výběr. Buď s ní odejde, ale přestane být jejich synem, nebo zapomene na mámu. Oni by jí zaplatili dost peněz, aby si postavila dům někde daleko a nikdy se už znovu nesetkali. Tohle byla ta nejtěžší volba, jakou si dokážeš představit. Vybírat mezi láskou a rodinou. Já sám si to nedokážu představit" musel jsem se na chvíli odmlčet.
"Ani já ne" přikývla. I když jediná rodina, kterou vlastně měla, byla její sestřenice, stejně by to pro ni bylo těžké. Nechala mě chvilku si odpočinout, nevyprávělo se mi to zrovna dobře. "Asi tušíš, jak to dopadlo, vzhledem k tomu, že ti to vypráví jejich syn" pokrčil jsem rameny. Něžně se na mě usmála.
"Vybral si mámu. Ještě ten den si sbalil kufry a i s ní odjel do Chamonu. Bylo pro něj velmi těžké v téhle situaci najít práci, ale dokázal to. Společně odolali všem pomluvám a nadávkám, vůči jejich míšenému vztahu.
Jak se situace znovu začala urovnávat, klesla i nevraživost ostatních. Začali je brát, pomohli jim. Táta se několik let na to usmířil se svými rodiči, kteří jim dali své požehnání a dodnes mají mámu i nás velmi rádi.
Máma to měla složitější. Její rodina to brala jako zradu. Ostatní nechala ve štychu a sbalila anděla, který měl dost peněz na to, aby ji zabezpečil. Táta v tu dobu získal dobrou práci a máma tak nemusela pracovat. Takhle to oni vnímali. Jediná babička, myslím tím moje babička, jim to přála. Ostatnímu příbuzenstvu trvalo déle, než si na to zvykli a stále mě nemají rádi, protože jim tátu až moc připomínám.
Museli přežít ještě spoustu katastrof. Jak jsem říkal, vztahy mezi rasami se střídavě vyostřují a zklidňují, i když teď to není taková rasová nenávist, jako dříve" ukončil jsem svoje vyprávění. Chvíli byla zticha a přemýšlela. "Opravdu jim to nezávidím. Takhle o sebe bojovat" řekla po chvilce. "Já bych o tebe taky bojoval" ujistil jsem ji.
"Já vím, děláš to od začátku našeho vztahu. Sam, Paul, ten mladý muž ještě na Zemi,..." vypočítávala na prstech. "Toho mladíka nemůžeš počítat, to jsme spolu ještě nic neměli" zavrtěl jsem hlavou. "V tom případě nechápu, proč jsi ho odehnal" mrkla na mě. "Musel jsem na tebe dávat pozor, a on byl nebezpečná partie" ospravedlnil jsem se. Jen se usmála.
"Nemáš hlad? Udělám oběd" zeptal jsem se při pohledu na hodiny. "Trochu" přikývla. "A co by sis dala?" mrkl jsem na ni. "Svíčkovou jako od maminky" zavrněla. "No, nevím, jestli bude jako od maminky, ale určitě bude od tvého snoubence" políbil jsem na ji na čelo. "To stačí" znovu se slabě usmála.
V kuchyni jsem se pustil do přípravy oběda. Na jednu stranu se docela hodilo, že jsem žil dost dlouho sám, naučil jsem se totiž vařit. I když si všichni myslí, že mě učila máma, není to pravda. Musel jsem to zvládnout sám, jinak bych až do smrti byl o vodě a chlebu.
"Pomůžu ti" ozvalo se za mnou. Trochu jsem se jí lekl, nečekal jsem, že přijde."Nemusíš, zvládnu to" zavrtěl jsem hlavou. "Nechci ti působit starosti" špitla. "Já se o tebe starám rád" uklidnil jsem ji. "Sedni si támhle na židli a vyprávěj mi, co jsi tu všechno dělala, když jsem tu nebyl" vybídl jsem ji. Neměl jsem rád, když se mi někdo jiný motal do vaření. Každý máme svůj vlastní postup a mě by to akorát rozčilovalo.
Poslechla mě a tiše něco vyprávěla. Poslouchal jsem a občas jí musel pobídnout, aby pokračovala. Oběd mi zabral více času, než jsem předpokládal, ale ona nic neřekla. Po jídle mi pomohla s nádobím. Nakonec jsem si sedl do křesla a ona se mi schoulila na klíně.
"Už je ti líp?" zeptal jsem se, když se jí po hodince vrátila trochu barva do obličeje a celkově byla mnohem veselejší a živější.
"Říkala jsem ti, že mi nic nebylo. Jenom nějaký splín" zavrtěla hlavou. Ušklíbl jsem se. Já bych slovo splín nepoužil. Ale je to na ní, jak tomu bude říkat. "Co budeme dělat?" ptala se a hravě mě tahala za vlasy. "Co bys chtěla?" natočil jsem hlavu z jejího dosahu. "Šla bych ven. Je tam nádherně" zasmála se a seskočila na nohy. Usmál jsem se, zase to byla moje živá a veselá Anori. Rychle jsem si obul boty a vyběhl za ní ven.
"Je strašný vedro" stěžovala si a balancovala přitom na úzkém, ale docela vysokém obrubníku. Držel jsem ji za ruku a jistil ji, aby nespadla. "Bude hůř. Ta pořádná vedra teprve přijdou" ujistil jsem ji. Jen se zašklebila a nechala se sundat dolů.
"Jakou záležitost jsi vyřizoval včera v noci?" zeptala se najednou. Povzdechl jsem si. V některých ohledech bylo lepší, když byla naprosto apatická. "Uvidíš" mrkl jsem na ni. "Řekni mi to" protáhla dětsky poslední slovo. Zavtěl jsem hlavou. "Trene…" položila mi hlavu na rameno a mrkala na mě těma svýma krásnýma očima.
"Vydrž vteřinku a uvidíš" smál jsem se. Vážně byla jako dítě. "Fajn" pokrčila rameny a znovu se vyškrábala na obrubník. "Počkej až spadneš" varoval jsem ji. "Chytíš mě" zamrkala na mě. "Samozřejmě" přikývl jsem. Co jiného mi zbývalo, přeci jí nenechám si ublížit.
"Chytej" upozornila mě na to, že se chystá seskočit. Nastavil jsem náruč a chytil ji. "Můžeš mě postavit na zem" "Proč?" usmál jsem se a políbil ji. "Když už nic jiného, tak aspoň neprovokuj" ozvalo se odvedle. Anori mě překvapeně přestala líbat a podívala se na nahého Paula, který pod přísným dohledem naší starostky upravoval zeleň.
"Tak se na nás nedívej. Co já vím, kde zrovna jsi" pokrčil jsem rameny. Anori tázavě těkala pohledem mezi mnou, Paulem a starostkou, která jí nakonec odpověděla: "Řekněme, že po tomhle mu vymizí z hlavy chutě na podobné provokace".
Chápavě kývla hlavou a provokativně ho sjela pohledem od hlavy až k patě. Paul zrudl a horlivě se věnoval svojí práci. Pustil jsem ji z náruče a pokračoval v cestě. Dohnala mě. "Tak tohle jsi včera řešil?" zašeptala mi do ucha. Přikývl jsem. "On u nás zase byl?" Znovu jsem přikývl. "Bídák jeden. Vážně ho nenávidím" zanadávala. "Miláčku, taková silná slova? Abych nezačal žárlit" hraně jsem se urazil. "Proč, proboha?" vyvalila oči. "Protože nenávist je vášnivý cit" zamrkal jsem.
"Ty můžeš žárlit leda tak sám na sebe" protočila oči v sloup a uskočila mojí ruce, kterou jsem jí chtěl pocuchat vlasy. Odbíhala napřed a zase se vracela, smála se, rozhazovala rukama. Byla zase veselá. I já pocítil zvláštní úlevu.
Doma se mi hned za dveřmi přisála na rty a zabraňovala mi udělat jediný krok. "Pusť mě, lásko. Co to do tebe vjelo?" ptal jsem se překvapeně. "Co by?" pokrčila rameny. "Ráno naprosto beznadějná, odpoledne hyperaktivní a večer vášnivá. Já žasnu nad tvojí schopností tak rychle střídat nálady. Připadám si jako na horské dráze" odpověděl jsem popravdě.
Mezitím mě dotáhla do koupelny. "Nevím, prostě mám hroznou chuť vidět tě nahého. Dát si pořádnou koupel a nechat se od tebe rozmazlovat" zavrněla mi smyslně do ucha. Napustili jsme si vanu, vzájemně se svlékli a naložili se do teplé vody plné voňavé pěny. Opírala se mi o hrudník a skoro vrněla blahem, když jsem ji vískal ve vlasech. Jak nádherné byly tyhle chvíle, kdy jsme mohli být jen spolu, nikým nerušeni.

dobře, představte si blond vlasy a máte z toho Raziela zachraňujícího Juanu ;)...

Pohádka

8. května 2011 v 12:12 | Yui-chan |  Růže msty
Jak jsem slíbila, tak taky činím a vydávám další díl s příjemným překvapením. Moc si na to nezvykejte, ne všechny díly budou takhle krásné...no nic. Můžu vám jen popřát krásné počtení a slíbit, že v příštím díle se dovíte něco víc o Razielově seznámení s Juanou. A nechte mi komentář ;)


Brzo ráno jsem vstala a šla do místního obchůdku pro čerstvé mléko. Byl to jediný obchod ve vesnici a už hned ráno tam bylo rušno, spěchala jsem tedy, abych tam byla mezi prvními. Když jsem se pak vracela domů, přemýšlela jsem o tom, co mi včera Raziel řekl. Samozřejmě jsem měla v plánu dodržet dohodu a Trenovi nic z toho neříct, ale stejně. To si vážně myslí, že by ho nikdo nepochopil? Já to pochopila.
Dobře, je pravda, že mě neublížil, já jsem jen třetí osoba, ale stejně. Z myšlenek mě vytrhlo slabé zamňoukání. Překvapeně jsem se rozhlédla, ale nic jsem neviděla. Udělala jsem pár kroků a zamňoukání se ozvalo znovu, tentokrát mnohem hlasitěji a naléhavěji.
Podívala jsem se pozorněji a uviděla malé černé koťátko s bílým čumáčkem a tlapičkami, které se choulilo ve křoví. "Kde máš maminu?" zeptala jsem se spíš sama sebe a natáhla ke kotěti ruku. Nedůvěřivě přistoupilo a ruku mi pečlivě očichalo. "Au" ucukla jsem, když mi zarylo ostré zoubky do prstu.
Vzala jsem kotě do ruky. "Ty asi nikomu nepatříš, co?" povídala jsem mu. Dívalo se na mě zelenýma očima a předlo. "Víš, co? Já jsem teď taky opuštěná, jako ty, tak si tě vezmu domů. Co ty na to?" ptala jsem se, ale to už jsem si tuhle vrnící kuličku nesla domů.
"Dobré ráno" pozdravila jsem se ve dveřích s Razielem. "Dobré" kývl a zaměřil se na kotě v mojí ruce. "Našla jsem ho a rozhodla se, že si ho nechám" oznámila jsem a postavila ho na zem. "Doufám, že nejste alergický na kočky" zarazila jsem se. "Nejsem" zavrtěl hlavou a natáhl ke kotěti ruku. To si hned začalo hrát a chytalo mu prsty svými ostrými zoubky a drápky. Já mezitím připravovala snídani.
"Jak se bude jmenovat?" zeptal se a prohlížel si svou značně poškrábanou ruku. Zamyslela jsem se. "Aten" vypálila jsem první co mě napadlo. "Hezké jméno" kývl.
*****
V zámku zachrastily klíče, bylo slyšet otevírání dveří. "Trene!" vypískla jsem radostně a běžela za ním do předsíně. Aten hned běžela za mnou. "Ahoj lásko" pozdravil mě Tren a chytil mě do náruče, několikrát se semnou otočil dokola a pak mě dlouze políbil.
Mezitím mu kotě cupovalo nohavice. Tren se na ni překvapeně podíval a vzal ji do ruky. "Našla jsem ji. Že si ji necháme" zaprosila jsem. Jen se něžně usmál a políbil mě na čelo. "To víš, že jo". Děkovně jsem ho objala.
"Ahoj tati" pozdravil, když zpozoroval Razielovu přítomnost. "Co ty tady děláš?" zeptal se potom. "Chtěl jsem s tebou mluvit, ale nebyl jsi tu a Anori mi nabídla, že tu na tebe můžu počkat" odpověděl. Ani slůvkem se o ničem nezmínil. Děkovně jsem na něj kývla.
V obývacím pokoji se hned pustili do řešení všelijakých problémů. Moc mě to nezajímalo, takže jsem šla dělat večeři. Udělala jsem zapečené špagety s kečupem a masem. Další z mých oblíbených receptů. Za necelou hodinu bylo hotovo a já servírovala na stůl. "Ty jsi tak šikovná" zavrněl mi Tren do ucha a posadil se ke stolu. Raziel s díky odmítl. "Už jsem tu překážel víc než dost, půjdu" oznámil. Podal si s Trenem i se mnou ruku a odešel.
"Choval se k tobě slušně?" zeptal se Tren, jen co se za ním zavřely dveře. "Ano, je to docela milý chlap" přikývla jsem a nandala jídlo. "To mě překvapuje" pátravě se na mě podíval. "Jez, miláčku" pobídla jsem ho. Usmál se a s chutí se do toho pustil.
"Po dlouhé době dobré jídlo a pohodlné ležení" povzdechl si, když jsme spolu leželi na pohovce. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli se opravdu stalo to z mého snu, ale nechtěla jsem kazit večer. "Ptej se" řekl najednou. Polekaně jsem nadskočila. "Co? Jak to víš?" vykoktala jsem zmateně. "Poznám na tobě, že mi něco tajíš. Prozradily tě tvoje oči" pousmál se.
Sklopila jsem zrak. "Sundej si košili" přikázala jsem mu. "Proč?" podivil se. "Chci se o něčem přesvědčit" naléhala jsem. "Jestli čekáš cucflek od tajné milenky, tak tě můžu ujistit, že žádný nemám" bránil se. "To už mě přešlo" zamumlala jsem. "Přešlo? Takže jsi žárlila?" usmál se a snažil se stočit téma hovoru jinam. "Ano, copak jsi se neviděl, jak jsi šel vyfešákovaný? A neutíkej od tématu. Tu košili" zamračila jsem se. "Lásko, vždycky chodím takhle oblékaný" zamumlal a košili si začal pomalu rozepínat.
"Přesně, jak jsem si myslela" zašeptala jsem, když odhalil obvaz přes celou hruď. "Jak jsi o tom věděla?" zeptal se. Poklepala jsem si na spánek. "No jo, já zapomněl, že mám doma jasnovidku" usmál se a políbil mě. "Není to nic vážného. Teruo se na to podíval, nebylo to hluboké" řekl mi.
"Bude někdy něco, aby ses nevrátil zmrzačený?" zeptala jsem se skepticky. "Asi ne" odpověděl po pravdě. "Cením si tvé upřímnosti" zavrněla jsem spokojeně v jeho objetí. "Lásko, až se na mě přestaneš zlobit, něco pro tebe mám" zašeptal mi do ucha. "Já se nezlobím" řekla jsem a přestala se okamžitě mračit. Milovala jsem dárky.
"Víš, že dnes je to přesně 33 let, co jsi se narodila?" zeptal se, když se vrátil z předsíně s rukama za zády. Sakra, já úplně zapomněla na svoje narozeniny! Překvapeně jsem na něj zírala. On nezapomněl.
"Je to jen drobnost, nevěděl jsem, co bys ráda. Můžeš si říct cokoliv chceš a já ti to dám" usmál se a s krásným přáním mi do ruky podal velikou krabičku plnou karamelek plněných čokoládou. Ty jsem naprosto zbožňovala, ale tady nebyly k dostání. "Ty jsi pro něj šel na Zem?" ptala jsem se se slzami v očích a pevně ho objímala.
"Byl jsem tam na služební cestě" odpověděl a taky mě objímal. "Jsi úžasný, nejlepší" šeptala jsem. "Miláčku, jsou to jen bonbóny" smál se, protože ho moje reakce trochu překvapila. "Nejsou to jen bonbóny. Jsou to moje bonbóny. Víš jak jsem bez nich strádala?" nenechala jsem si vymluvit svoje děkování.
"Mám ještě něco, ale to potřebuje trochu speciální předání" řekl po chvíli a zadíval se mi přímo do očí. Vzal mojí levou ruku a pomalu se sehnul, až klečel jen na jednom koleni, oči ze mě stále nespouštěl. Civěla jsem na něj, můj mozek nějak nepřijímal fakt, co právě dělá.
"Anori Leono Hokaido," oslovil mě plným jménem a poté začal odříkávat přísahu své věrné a nekonečné lásky. Byly to povinné a naučené verše, ale on je říkal s citem, hrál si s nimi. Mohla jsem se přesvědčit o hloubce jejich pravdivosti. "Přijmeš ho?" zeptal se nakonec. "Ano" zašeptala jsem. Tren se mi nepřestával dívat do očí, mezitím co sundal Monin prstýnek a místo něj nasadil nový. Pak se pomalu narovnal.
"Lásko, co se děje? Vypadáš, jako bys měla dostat infarkt" zeptal se pobaveně. "Nějak tomu nevěřím. Je to jako v pohádce" zašeptala jsem a konečně zvedla ruku, abych si prohlédla prstýnek, díky kterému jsem teď patřila jen a jen jemu. Byl nádherný, mnohem hezčí než měla Mona. Stříbrný s jemnými, ladnými liniemi. Tren měl úžasný vkus.
Nevěděla jsem jestli se mám smát, brečet, jestli ho mám líbat nebo objímat. Tren trpělivě stál a čekal, až se rozhodnu. "Miluji tě" vydechla jsem nakonec a pevně ho objala. Tren mi zajel jednou rukou do vlasů, druhou si přitáhl můj obličej a políbil mě, vášnivě, ale zároveň jemně. Pevně jsem se k němu tiskla a polibky mu oplácela. Už nikdy nechci, aby někam odjel.
*****
Probudil jsem se pozdě dopoledne. Posledních pár dní bylo trochu náročných. Cesta domů v sedle, politické problémy s tátou a nakonec celonoční milování s kráskou ležící vedle mě. Díval jsem se na ni. Teď ji nemůžu pustit nikam ven, každý by poznal, co se tu v noci dělo.
Měla úplně napuchlé rty od líbání, na rukou modřiny od mého stisku. Jemně jsem z ní stáhl deku, abych se mohl podívat na malé modřinky a značky, které měla po celém těle. Označil jsem si ji, protože je jenom moje.
Když jsem jí znovu pohlédl do tváře, dívala se na mě čokoládovýma očima. "Dobré ráno, moje snoubenko" usmál jsem se a políbil ji na čelo. "Dobré" zavrněla. "Všechno mě bolí" postěžovala si a protáhla ztuhlé svaly. "Promiň, nechal jsem se trochu unést" omluvil jsem se. Myslel jsem to vážně. Normálně jsem byl něžnější, jenže včera se mi to nějak vymklo.
"To je v pořádku, bylo to nádherné" zašeptala mi do ucha. "Už vím, co chci k těm narozeninám" oznámila po chvíli. "Řekni si, snesu ti třeba modré z nebe, když si to budeš přát" pobídl jsem ji. "Uděláš mi dobrou snídani do postele a potom chci pořádnou masáž, jinak se asi nikdy nezvednu" prohlásila.
"Rozkaz" zasalutoval jsem a zvedl se, abych se podíval po kalhotách. "Taky jsem nebyla nejněžnější" řekla potichu. Věděl jsem na co naráží, včera mě dost poškrábala. "V pořádku" mrkl jsem na ni a sešel do kuchyně.
Tam na mě hned zaútočila hladová kočka. "Další útočící kočka" zamumlal jsem si pro sebe pobaveně, a nalil Aten do mističky trochu mléka. Hned potom jsem postavil na kávu a narychlo usmažil míchaná vajíčka. Se vším na táce jsem se vracel do ložnice.
Anori se odhodila vlasy z tváře a s chutí se do toho pustila. "Vlasy ti rostou rychle, brzy nebude poznat, že se děla nějaká akce Zet" konstatoval jsem. S úsměvem přikývla. Já to do sebe naházel mnohem rychleji než ona, takže jsem čekal, až dojí, abych mohl splnit druhou část jejího přání. Prohlížel jsem si ji a prsty jí bezmyšlenkovitě přejížděl po nahém lýtku.
"Jak jsi to tady beze mě zvládla? Žádná katastrofa?" zeptal jsem se jí, když jsem začal s masáží. Trochu ztuhla, ale dělal jsem, že jsem si toho nevšiml. "Jo, všechno v pořádku" odpověděla. Nějak jsem tušil, že mi lže, ale podrobným výslechem z ní nic nedostanu.
"Tak v tom případě budu muset dodržet svůj slib a příště to zařídit tak, abys mohla jet se mnou" zkusil jsem v ní vyvolat pocit viny.
"To jako vážně?" pokusila se zvednout. "Lež v klidu, nebo se netrefím do správného svalu" napomenul jsem ji. Lehla si. "Myslíš to vážně?" zeptala se znovu. "Jistě. Věřím ti" pousmál jsem se. Tohle byla trochu podpásovka, ale zaslouží si ji. Nepřirozeně prudce se nadechla, ale mlčela. Když se mi přizná, vezmu ji sebou. Třeba konečně pochopí, že je mi milejší upřímnost, než milosrdná lež.
"Jak jsi se měl ty?" zeptala se po chvíli. Zdálo se mi to, nebo se jí hlas opravdu trochu třásl? "Já se měl dobře, nic na co bych si musel stěžovat" pokrčil jsem rameny. "To se ti po mě ani trochu nestýskalo?" zamumlala. "Jistě, že stýskalo. Hrozně moc" políbil jsem ji na rameno. "Jo, kecičky" zabručela. "Víš o tom, že 3 týdny mají ve skutečnosti 1 814 400 sekund?" oznámil jsem ji.
Trochu otráveně na mě pohlédla. "Neuvažoval jsi poslední dobou o změně zaměstnání? Vážně ti to leze na mozek" zeptala se mě. Schválně jsem zatlačil silněji. Zrovna ona mi bude říkat, co mi leze na mozek. "Neuvažoval" pokrčil jsem rameny.
Když jsem skončil s masáží, oblékl jsem se a seběhl do obýváku. Tam jsem si rozložil dnešní noviny, zajímalo mě, co je nového. Seběhla chvilku po mně, ale dělal jsem, jako že ji nevnímám. Vzala do ruky Aten a sedla si na druhou stranu pohovky. Hrála si s kotětem a byla nepřirozeně dlouho zticha. Po očku jsem ji sledoval, vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí. Aten jí seskočila z klína a přeběhla po pohovce ke mně. Odložil jsem noviny a pohladil vrnící kotě.
"Trene" začala opatrně. Takže by se povedlo? "Copak?" zeptal jsem se, aniž bych si přestal hrát s Aten. "Víš, nebyla jsem k tobě úplně upřímná" zamumlala tiše. "Já vím" přikývl jsem. Překvapeně zalapala po dechu. "Tak mi pověz, co se stalo" usmál jsem se a podíval se na ni. Uhýbala pohledem a tvářila se dost smutně.
"Byl tu Paul, chtěl po mě…no víš co…" řekla. Křečovitě jsem zatnul pěsti. Tak on jí nedá pokoj! Bude jí pořád znepříjemňovat život. "Co ti udělal?" zeptal jsem se chladně. Vystrašeně se přitiskla víc do polštářů. "Nic, přišel sem Raziel. Spletl si ho s tebou, tak jsme toho trochu využili. Odešel" řekla rychle a opatrně se přisunula blíž.
Dlouze jsem si povzdechl. "Jednou tě nechám doma samotnou…" pronesl jsem. "Nezlob se. Ale není to přeci moje vina" zašeptala a přitiskla se ke mně. "Já vím a nezlobím se" pousmál jsem se a objal ji. "Jen si příště pamatuj, že mi nemusíš lhát. Nemám to rád" řekl jsem a políbil ji do vlasů. Jen mlčky přikývla a dál se ke mně tiskla.
Večer přišli sousedé a opět nás pozvali k nim na grilování. "Nevěděl jsem, že jsi tak společenská" prohodil jsem pobaveně, když jsme si šli k nim. Anori se mi víc zavěsila do ruky. "Stýskalo se mi a nechtěla jsem být doma sama" pronesla tiše.
Od té doby, co jsem jí řekl, že si nepřeji, aby mi ještě někdy lhala, byla velmi zamlklá. Zastavil jsem se, vzal ji za ramena a jemně s ní zatřásl. Nechápavě se na mě podívala. "Lásko, co se děje? Mlčíš, jsi duchem nepřítomná" konstatoval jsem. Sklopila pohled.
"No tak, řekni mi to" naléhal jsem. "Když někomu slíbíš, že něco nikomu neřekneš a někdo jiný tě potom poprosí, abys mu tu řekl, ale ty dodržíš slib daný té první osobě, není to lhaní, že ne?" zeptala se. Chvíli jsem přemýšlel, než mi došlo, co tou složitou větou chtěla říct. "Ne, není" zavrtěl jsem nakonec hlavou. Trochu se uvolnila a na tváři se jí objevil úsměv.
"Komu jsi co zase slíbila?" zeptal jsem se a znovu se vydal na cestu. Rychle mě dohnala a vzala za ruku. "Razielovi a co, to nemůžu říct, protože jinak bych to porušila" řekla hned. Kývl jsem hlavou, jako že rozumím.



Razielovo tajemství

4. května 2011 v 9:02 | Yui-chan |  Růže msty
Takže hlásím se s pokračováním. Jak jsem slíbila, objevila se nám tu malinká katastrofička, ale hned jsem ji zažehnala. Doufám, že se vám bude díl líbit, mám napsané i pokračování, takže nebudeme muset čekat moc dlouho (dřív jak v neděli ale nevydám =P). Pěkné počtení a nechte mi tu komentář:

Ještě ten večer jsme se plná úsměvů vracela domů. Nevšimla jsem si tmavé postavy, která šla nenápadně za mnou. Prošla jsem brankou ke dveřím a hledala klíč. "Rád tě vidím" promluvil najednou. Leknutím jsem nadskočila.
Paul? Tady? Proč? "Co tu chceš?" zeptala jsem se nepřátelsky. "Ale, ale proč takový tón? Nemáš ráda návštěvy?" usmál se a postavil se ke dveřím. "Ty tu nejsi nikdy vítán. Odejdi!" rozkřikla jsem se. Jeho přítomnost ve mně probouzela vzpomínky na to, co mi udělal.
"Neodejdu, to mě ani nepozveš dál?" "Tebe ne" "Tomu tvýmu to může být stejně jedno. Nemá tě tu nechávat samotnou" ušklíbl se. Otevřela jsem dveře a chtěla je prudce zavřít, ale strčil do nich nohu a nakonec se mu povedlo dostat se dovnitř. "Vypadni!" vyjekla jsem. "Ne" odmítl. "Co po mě chceš?" vyjela jsem na něj. Proč mě tu teď obtěžuje?
"Já myslím, že uhodneš, co chci" slizce se pousmál a přistoupil blíž ke mně. "Já si zase myslím, že moc dobře víš, že ti nic dobrovolně nedám. Takže odsuď okamžitě odejdi, jinak budu volat o pomoc" varovala jsem ho. "To neuděláš" zakroutil sebejistě hlavou. Nadechla jsem se, ale než jsem stihla cokoliv udělat, přiskočil ke mně a ucpal mi ústa těmi svými.
Pevně jsem semkla rty a snažila se ho ze sebe shodit. Pustil mě, když mu došel vzduch. "Co jsi nepochopil na tom, že s tebou nic mít nebudu" vyštěkla jsem. "Minule jsi byla vážně dobrá, i když jsi nešla dobrovolně. A se mnou teď nikdo nechce chodit, takže si potřebuji vydobýt trochu lásky" ušklíbl se.
"U mě jí rozhodně nedostaneš. Ani se nedivím, že se s tebou nikdo nechce nic mít" odfrkla jsem si. "Jel jsem navštívit příbuzné, a náhodou tě tady zahlédl. A rozhodl se…" "Tobě ještě nikdo neřekl, že k takovým rozhodnutím musí být dva?" zeptala jsem se ho hlasem, kterým mluvíte s debily. "Jak vidíš tak ne. Přestaň dělat cavyky a poddej se mi" rozkázal.
"Nikdy" zasyčela jsem. "Potřebovala bys, aby tě někdo zkrotil. Tohle by si žena neměla dovolit" vyjekl na mě nazpátek. "Mám pro tebe novinku. Už to někdo udělal. Toho někoho bych poslechla, i kdyby po mě chtěl, abych vyskočila z okna. Ty to naštěstí rozhodně nejsi" vysmála jsem se mu. Nebyla to tak úplně pravda, ani Tren si mě úplně nepodrobil, ale jemu to přeci nebudu vykládat.
"Jestli chceš, zaplatím ti za to" oznámil mi arogantně a na stůl hodil ruličku s penězi. "Tss, to si o mě myslíš, že s tebou půjdu za peníze? Uvědomuješ si vůbec s kým mluvíš? Já nejsem žádná děvka!" rozkřikla jsem se. Tohle už vážně přeháněl. "Já myslím, že je to slušná nabídka" nedal se odbýt.
Zaregistrovala jsem něčí přítomnost, začala jsem tedy mluvit ještě hlasitěji a modlila se, aby ten někdo pochopil, že potřebuji trochu pomoct. "Vypadni odsuď! Vypadni! A už za mnou nikdy nechoď!" ječela jsem. "Nebuď hysterická. On tu teď stejně není, tak mu to neublíží" prohodil a přistoupil ke mně. "Jdi ode mě. Nepřibližuj se!" bránila jsem se.
Paul se snažil dostat se ke mně. Já mu ale bránila. Ani jeho mužská síla mu moc nepomohla. Bylo mi špatně už jen z myšlenky, že se mě má dotknout. "Já myslím, že by to stačilo!" ozvalo se ode dveří. Úlevně jsem si oddychla. Paul se ode mě neochotně odtáhl. "Obarvil sis vlasy?" odfrkl si. Raziel se zatvářil trochu překvapeně.
"No a co, vadí ti to?" vložila jsem se do rozhovoru a přešla k němu. V duchu jsem se modlila, aby to nezkazil. Razielovi velmi rychle došlo, že si ho Paul plete s jeho synem. Přeci jenom, byli si opravdu velmi podobní. A naštěstí byl natolik inteligentní, aby pochopil, co znamená můj úsměvem a vřelé "Ahoj, už jsi zpátky?" "Ano lásko, promiň mi to zpoždění" pousmál se a jemně mě objal kolem pasu.
Cítila jsem, že to velmi špatně hrajeme, ale Paul to neprokoukl. Stál tam jak tvrdé y. "Já myslím, že bys měl odejít" naznačila jsem mu. "Taky si myslím. Nebo ti mám pomoct?" otázal se Raziel a udělal pár kroků blíž k němu. Svaly na ruce mu přitom jen hrály. "Ne, už odcházím" vykoktal, sbalil ruličku s penězi a vypadnul.
Hned jsme od sebe s Razielem odskočili. "Díky, to bylo za 5 minut 12" poděkovala jsem. "Není za co, přišlo mi, že potřebujete trochu pomoct" usmál se. "Jestli jdete za Trenem, tak ten tu není" "To mi došlo. Kdy se vrátí?" otázal se. "Za 11 dní. Je na služební cestě" odpověděla jsem. "Hm, 11 dní" zamyslel se. "Jestli je to důležité, můžete tu na něj počkat" nabídla jsem mu. "Jestli vám to nebude vadit" pokrčil rameny. "Vůbec. Možná budu trochu i ráda" připustila jsem neochotně.
*****
Ač nerada, musela jsem přiznat, že jsem byla velmi ráda za Razielovu přítomnost. Jednak mě Paul nechal na pokoji, sice jsem ho párkrát potkala, ale vždy jen sklopil hlavu a zmizel. A taky mě to nutilo nepropadat depresím. Vracela jsem se s pocitem, že doma někdo je, že mám pro koho vařit, no chápete mě.
Raziel byl v mnoha ohledech stejný jako Tren. Hodně mi ho připomínal. A nejen povahou, ale i chováním a některými gesty. Taky jsem si všimla, že to, co platilo na Trena, stejným způsobem platilo i na Raziela. I když jsem ho v Chamonu neměla ráda, tady se ukázal jako naprosto jiný člověk. Byl velmi nenáročný, většinou jen tiše seděl. Chtěla bych mít tu jeho trpělivost. Já neustále přecházela po pokoji a počítala vteřiny.
Jednou večer jsme seděli nad hrnkem čaje a jen tak se bavili. Raziel se občas usmál, vypadal pak mnohem přístupněji. Ale na Trenův úsměv rozhodně neměl. "Razieli, řekněte mi, proč jste vlastně od nich odešel?" vypálila jsem, když jsme si povídali o jeho rodině. Trochu se napřímil. Věděla jsem, že je zle, přesně tohle dělal i Tren, když jsem se zeptala na nějaké citlivé téma.
"Samozřejmě mi to nemusíte říkat" dodala jsem honem, abych ho uklidnila. "Jen mi přijde, z toho, co jste mi tu teď vyprávěl, že je máte všechny rád. Že vás mrzí, že jste nemohl Airine vychovávat" říkala jsem a přitom se mu pozorně dívala do tváře. Upřeně civěl do svého hrnku a mlčel. "To byste nepochopila" řekl nakonec potichu.
"Proč myslíte? V našem světě jsem už platila za dospělou ženu středního věku" zabručela jsem naštvaně. "Středního?" pozvedl obočí. Pro něj jsem byla malá holka. "Ano, do důchodu daleko, ale na rodinu už docela pozdě" pokrčila jsem rameny. Zase vyloudil jeden ze svých tak vzácných úsměvů. "Neustále vás podceňuji, že?" zeptal se. Jen jsem přikývla.
"Patří to k mé povaze. Jsem opatrný k ostatním lidem. A i když už vlastně patříte do rodiny, stejně jste stále dost mladá" řekl už tolikrát vyřčenou větu. Proč se na to všichni dívají takhle? "Jo nedůvěra asi patří k výbavě povahy každého anděla" zašeptala jsem si pro sebe, ale on to slyšel. Zachytila jsem jeho káravý pohled. "Dobře, dobře, archanděla. Vy s tím naděláte. Trenovi to nikdy nevadilo" drmolila jsem.
"On si na tom nikdy nezakládal" přikývl. Všichni archandělé byli hákliví na označení anděl. Mě to tak strašně rozdílné nepřišlo. Ale dobrá, příště si dám pozor. "Ono je to vlastně jedno. Ale když vás v tom vychovávají, těžko si pak odvykáte" prohodil po chvíli. "Mě o tom vykládejte" přikývla jsem. Stále jsem si nezvykla, že moji rodiče vlastně nebyli mými rodiči, a že nejsem člověk, za kterého jsem se pokládala. Bylo to divné.
"Vám se to možná bude zdát jako hloupost, ale věřte, že pro mě to byl důvod" začal najednou vyprávět. Snažila jsem se potichu i dýchat, abych ho nerušila ve vyprávění. Mohla jsem se dozvědět další část pravdy, kterou ani Tren neznal. "Vy nepracujete, že?" zeptal se najednou. Zavrtěla jsem hlavou. "Tren si to nepřál."
Zase se pousmál. "Ano, to je celý on. Potřebuje si dokázat, že se o vás dokáže postarat" pokýval hlavou. Na to, že se víc jak 200 let neviděli, ho znal velmi dobře. "Ani já jsem nechtěl, aby Jua musela pracovat" pokračoval. Jua? Je to zkráceně Juana? Nejspíš ano, zní to tak strašně něžně. Má ji asi stále hodně rád.
"Měl jsem velmi dobrou práci, abych mohl uživit celou naší rodinu" vyprávěl. "Abych mohl Nikovi a později i Trenovi platit studium, aby Jua mohla být doma a nemusela se nikde dřít. Abychom si mohli dovolit velký rodinný dům, a veškerý luxus okolo toho. Kdyby se to nezměnilo, nikdy bych od nich neodešel" povzdechl si a napil se čaje. Přemýšlela jsem, kolika lidem už tohle řekl. Měla jsem takový pocit, že jsem první, protože ani Dante tohle nevěděl.
"V té době se spor mezi všemi rasami ještě více vyostřil. Nevím, jestli vám Tren vyprávěl, jak to tu dřív vypadalo" zvedl ke mně pohled. Přikývla jsem. "Vyprávěl" "Dobře, takže si to umíte aspoň trošku představit. V té době se všichni archandělé odtrhli od ostatních. Chtěli dokázat, že si vystačí sami, že jsou něco víc" zase se odmlčel.
"Násilím rozdělovaly rodiny, jako byla ta moje. Nedopustili, aby se i nadále míchali rasy. Chtěl jsem, aby toho byli ušetřeni, proto jsem odešel. Vy si neumíte představit, jaké by to pro ně bylo, kdybych jim řekl, co se děje. Viděl jsem to u jiných a nechtěl jsem, aby to zažila i Jua a kluci. To, že se mi poté narodila dcera jsem se dozvěděl až o pár let později. Nikdy si nepřestanu klást otázku, jestli kdybych jim to řekl, mohl bych se pak vrátit" pronesl zamyšleně. Dívala jsem se na něj a chápala ho. Já bych pro Trena udělala to samé.
"Vždycky jsem se chtěl k rodině vrátit zpátky, ale řekněme, že jsem byl zbabělec. Nedokázal bych se potom Juaně podívat do očí. O archandělském spiknutí se nikdo jiný, kromě archandělů a teď vás nedozvěděl, proto by to nepochopili a třeba mi ani nevěřili. Několikrát jsem byl poblíž a říkal si, že se vrátím, ale nakonec jsem to vzdal. Všichni se vrátili zpátky do života. Jua byla stejně usměvavá jako dřív. Můj návrat by je jen ranil. Proto jsem se nevrátil. Nemyslete si ale, že jsem na ně někdy zapomněl!" napřímil se najednou. "Vždycky jsem Juaně posílal peníze na kluky a později i na Airine. Nikdy jsem nezapomněl. Ani Jua mi nikdy nezmizela z paměti. Věříte mi, že jsem od té doby nikoho neměl? I když s Juanou nežiji, přijde mi to jako podvod, být s někým jiným. Asi jsem se zbláznil" povzdechl si a znovu se věnoval hrnku.
"Nezbláznil" pousmála jsem se. "Na jednu stranu vás chápu. Ale proč jste jim to neřekl teď? Mluvil jste přeci s Juanou, a jsem si jistá, že by to pochopila" naklonila jsem hlavu ke straně a čekala, jestli mi odpoví. Přemýšlel. "Jednou jim to řeknu, ale byl bych rád, kdybyste o tom mlčela. Hlavně před Trenem" podíval se mi do očí. "Já bych zase byla ráda, kdybyste mlčel o tom incidentu s Paulem" opáčila jsem.
Trochu se zašklebil, ale nakonec přikývl. "Já mu to řeknu, ale byla bych nerada, kdyby se to měl dozvědět od někoho jiného, než ode mě. Přeci jenom by to mohlo vyznít trochu divně" mrkla jsem na něj. S pousmáním přikývl. "Máte pravdu"
"Jdu si lehnout, je dost pozdě" řekla jsem po chvíli a zvedla se k odchodu. "Dobrou noc" popřál mi, ale nevypadalo to, že by se chystal jít spát. Měl asi dost svých vlastních myšlenek. Já byla tedy utahaná jako kotě. A Tren se mi vrátí už za 4 dny. Při té myšlence se mi srdce rychleji rozbušilo.
*****
Viděla jsem rozlehlou pláň, hustý smogový vzduch a množství bojujících lidí. S jistotou jsem věděla, že je to Země. Ale proč se bojuje? Zamyšleně jsem procházela bojištěm. Nikdo si mě nevšímal, mohla jsem v klidu procházet.
Znepokojeně jsem sledovala muže s uhelně černými, nebo naopak se zářivě bílými křídli, jak bojují s Shinigami. Odpornými zrůdami, toužícími po jejich smrti. Otřásla jsem se. Proč se mi o tom zdá? Co to má znamenat? Postupně jsem se dostávala do středu, kde byl boj nejhustější. Měla jsem takové zlé tušení, proč se mi to zdá.
"Ne" vydechla jsem vyděšeně, když se mi domněnka potvrdila. Tren. Samozřejmě! Kdekoliv je nějaké nebezpečí, tam je i on. Až se vrátí, tak mu dám! Prodírala jsem se davem k němu. Velmi obratně bojoval, ale jich bylo víc. Měl několik šrámů, ale nijak velké. Bože můj, co se bude dít. Bála jsem se, chtěla jsem se probudit, nechtěla jsem vidět, co se bude dít dál. Samozřejmě jsem to viděla.
Jeden shinigami se přiblížil ze zadu. Tren ho postřehl a otočil se. Bohužel pozdě. Tři velké šrámy na hrudníku. To bylo to poslední, co jsem viděla…
"Anori, vzbuďte se!" třásl mi někdo ramenem. S tichým výkřikem jsem se probudila a prudce se posadila. Na kraji postele seděl Raziel, jen v kalhotách a zvědavě si mě prohlížel. "Stalo se něco?" ptal se mě tiše. Zmateně jsem se rozhlížela. "Já nevím, co to mělo znamenat, já…já…" rozvzlykala jsem se.
Přitáhl si mě na nahou hruď. "Neplačte. Byl to jen sen" tišil mě. Stejně jako Tren neměl rád ženské slzy. A mě bylo jedno, že je to jeho otec. Potřebovala jsem někoho, kdo mě objeme a utěší. A Tren tu nebyl, nechal mě tu. Samotnou. "Děkuju, už jsem v klidu" povzdechla jsem si po chvíli a zvedla tvář z jeho ramene.
Chvíli si mě prohlížel. "S vámi se člověk nenudí" pousmál se. "Jistě se mu nic nestalo. Už jen 3 dny a máte ho doma" uklidňoval mě a zvedl se k odchodu. "Děkuju" zavolala jsem za ním znovu. Jen mávl rukou a sešel do obýváku. Já měla strach znovu usnout, ale únava mě nakonec přemohla.