,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červen 2011

Všechno se začíná měnit

22. června 2011 v 7:28 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se opět hlásím s pokračováním. Název může být trochu zavádějící, ale i vy už jste si jistě všimli, že názory na některé postavy se mění, je to teprve začátek velkých změn,ale i tak. Dneska se podíváme, jak dopadla tahle velká hádka a jak jsou na tom přípravy na Anorinu cestu? Dozvíte se, takže čtěte a nechte mi komentík:


"Můžu ti to vysvětlit" snažil jsem se Nika uklidnit. Jen těsně jsem se vyhnul talíři, co po mě mrštil. "Niku, tohle už trochu přeháníš. Nezapomínej, že je to pořád tvůj otec!" rozčílila se Jua. "Vážně se kroť" přidala se Airine, nejmladší z mých dětí, kterou jsem poznal teprve před nedávnem.
"Ty bys měla být ze všech nejvíc na mojí straně" křičel Nik. Všiml jsem si drobné rozmluvy mezi mým mladším synem a jeho přítelkyní. Anori se hned na to zvedla a i s Danym proklouzla ven. Několik minut poté se vytratil i Seth s Timem. Nyní probíhala hádka jen v našem rodinném kruhu.
"Copak vám to nikomu nevadí?" "Niku, tady přeci nejde o tebe! Jde o mámu, je to její volba, tak ji respektuj" pustila se do něj Airine. "Navíc, kdyby sis to nechal vysvětlit" klidnil ho Tren.
"Vy dva…nikdy jsem si nemyslel, že půjdete proti mně" zajíkl se Nik. "Vlastně mě to mohlo napadnout. Tatínkův mazánek a pak ty, která s necháš zbouchnout někým, koho znáš teprve 20 let a pak se lísáš ke zrádci. Jen ať platí dědeček, co?" pustil se ostře do svých sourozenců.
Jua jen nevěřícně hleděla před sebe. "To bylo hnusné" hlesla Airine. "Sedí to od někoho, kdo to udělal úplně stejně" ušklíbl se Tren, na svojí mladší sestru nedal dopustit. "Ty se do toho nepleť, tomu by tvůj zakrslý mozek nerozuměl" zasyčel Nik Trenovi do obličeje.
"Dokážu to pochopit úplně stejně jako ty" mračil se Tren. "Nevyskakuj si skrčku. Já mám vysokou školu" pronesl pyšně Nik. "Já mám čtyři" pokrčil Tren rameny. "Jo, a s kolika učiteli jsi se kvůli tomu musel vyspat?" "Tak dost" rozkřikla se Jua. "Jakým právem tu všechny urážíš?" ptala se nevěřícně.
"Vždyť se na něj podívej. Ty jemné rysy a ty oči!" vysmíval se mu. "Na rozdíl od tebe jsem to neměl za potřebí" vyštěkl Tren. "Závidíš, že je pohlednější než ty a má holku?" ptala se Airine, stále uražená jeho dřívější poznámkou.
Nik se nadechl, aby něco řekl, ale najednou se zastavil a očima zapátral po místnosti. "Kde je Dany? Kde je můj syn?" zařval. Nikdo mu neodpověděl. "Anori ho odvedla, že? Jakým právem sahá na mého syna!" vztekal se.
"Odvedla ho do maniaka jako jsi ty. Nebylo by dobré, kdyby tě v tomhle stavu viděl" vmetla mu Airine do tváře. "Ty mi nemáš co radit. Máš děcko teprve 3 měsíce a budeš mě poučovat?". Zrovna v tu chvíli vstoupila do pokoje Anori. Než stačil kdokoliv z nás zareagovat, Nik k ní přiskočil, chytil za ramena a prudce s ní zatřásl.
"Kde je můj syn, ty couru?" zařval. Anori jen vyděšeně zírala, neschopna odpovědi. Napřáhl se a udeřil ji do obličeje. Pod silou toho nárazu upadla na zad a hlavou se praštila o kliku u dveří. V pokoji zavládlo na vteřinu naprosté ticho, než se po Nikovi vrhl Tren. Skončili na zemi pod stolem v drsné bitce. Pohotově jsem přiskočil a docela silným kouzlem je od sebe odtrhl. Juana s Airine pevně držely Trena, zatímco já jsem se snažil udržet Nika, který sebou házel, jak smyslů zbavený.
Trenovi netrvalo dlouho než se uklidnil. Hned potom odběhl k Anori, která se teprve teď začala probírat z krátkého bezvědomí. "Lásko, jak ti je?" ptal se tiše. "Dobře, jen mě bolí hlava" pousmála se. "Kolik vidíš prstů?" nedal se odradit Tren. "Šest" odpověděla vážně. Všichni jsme se vyčkávavě dívali na Trenovy dva zvednuté prsty. Jen dva.
"Jdeme do nemocnice" rozhodl Tren a začal ji zvedat. "Mě vážně nic není" bránila se. "Tak mi řekni správný počet prstů" řekl Tren a zvedl tři prsty. "Třináct nebo čtrnáct, já nevím" pokrčila rameny. "Lásko, já mám maximálně deset prstů" ujistil ji a vzal ji do náruče. Šel jsem jim otevřít dveře, aby ji mohl bez problémů odnést.
*****
"Je to jen slabý otřes mozku" konstatoval Teruo, když mě prohlédl. "Říkala jsem, že to není nic vážného" zamumlala jsem. "Je jen lehký, ale přesto budeš dva dny ležet a do konce týdne odpočívat" dodal Teruo a dal Trenovi mojí kartu k podpisu. Napadlo mě, že bych před ním žádné zranění neutajila, když mi musí podepisovat zdravotní kartu. Seskočila jsem z lůžka, ale zatočila se mi hlava, a kdyby mě Tren nechytil, pravděpodobně bych sebou znovu třískla.
"Žádné prudké pohyby" varoval mě Teruo. "Pozdě" odtušila jsem a opřená o Tren se loudala domů. Tam mi hned ve dveřích skočil Dany kolem krku. "Teto" zafňukal, oči plné slz. "Dany, teta musí odpočívat" mírnil ho Tren, pomohl mi do ložnice a rovnou do postele.
"Chceš něco k pití?" ptal se, přitom mě hladil po vlasech. Přikývla jsem. Seběhl dolů. Slyšela jsem, jak tiše mluví se Sethem, nejspíš mu vysvětloval, co se dělo u Juany. Pak ještě mluvil s Danym a vracel se ke mně.
Vděčně jsem se napila šťávy a teprve teď si všimla roztrhnutého rtu a nateklé tváře. "Ty jsi se pral?" ptala jsem se. Přikývl. "Nikdo na tebe nesáhne, ani můj bratr ne". Položila jsem hlavu do polštáře. "Asi je dobře, že jsem ho odtamtud odvedla" konstatovala jsem. "Ano, nebylo by dobré, kdyby ho takhle viděl" přikývl. "Půjdu dolů a uložím ho" políbil mě na čelo a odešel. Zavřela jsem oči a modlila se, aby mě hlava konečně přestala třeštit.
*****
Ráno jsem sešla do obýváku. I přes Trenovy protesty, jsem odmítla ležet v ložnici. Budu ležet, ale tady, s ostatními. Celý den jsme měli samé návštěvy. Nejdříve Airine, která přišla pro Setha a Tima. Na tvářích měla stále vidět zaschlé slzy po tváři, asi si řekli něco hodně ošklivého.
Další přišel Nik, v obličeji celý potlučený, Tren má dost pádnou ruku, a čekal na Danyho. Ten jít nechtěl, plakal a držel se mě za sukni, že chce zůstat s námi. Nik mlčel, neomluvil se, ani to nijak nekomentoval a nakonec si plačícího Danyho odvedl.
Jako poslední k nám přišli Raziel s Juanou. Ptali se mě, jak jsem na tom. Mě to zajímalo spíš obráceně. "Hodně to bolí. Vychovala jsem ho, jak nejlépe jsem mohla, dostal vždycky všechno a jak se mi za to odvděčil? Zurážel svoje sourozence a ještě se s nimi popral" popotáhla Juana.
Tren sklopil pohled. "Já ti to nevyčítám, chápu tvoje chování, ta facka byla opravdu velmi hrubá" pohladila ho Juana po hlavě. "Jen doufám, že se brzy srovná" povzdechla si znovu. "Máš přeci ještě mě a Airine, Tima, my všichni jsme tu s tebou" objal ji kolem ramen.
Juaně vytryskly slzy. "To je od tebe tak hezké. Nejodstrkovanější dítě a přitom mu na matce nejvíc záleží" vzlykala. "Já si nepřipadám odstrkavý, mám všechno" ujistil ji, pohledem přitom zavadil o mě. Zpozorovala to a vděčně se na mě usmála.
"Jen se bojím, aby neudělal nějakou hloupost" povzdechla si. "Mami, už je dospělí" protočil Tren oči v sloup. "Tohle pochopíš, až budeš mít vlastní děti. Nikdy se o ně nepřestaneš bát" pokýval hlavou Raziel. "To je pravda, vždycky trnu hrůzou, když se pouštíte do něčeho nebezpečného" přitakala Juana. V tomhle bodě jsem s ní souhlasila a to ani nemusím být matka, stačí jen milující snoubenka.
*****
Týden na to se před našimi dveřmi objevil Nik s Danym. Tren nebyl doma, takže jsem z tohohle setkání byla trochu nervózní. "Přišel jsem se omluvit a o něco vás požádat" řekl hlasem, kterým se o odpuštění rozhodně nežádá.
"Co chceš?" ptala jsem se. "Potřebuji pohlídat Danyho. Ale Airine se mnou nemluví, a Juaně ho svěřit nechci. Jediný kdo zbývá jste vy a nebo tety…" "Může tu zůstat" přikývla jsem rychle a dívala se přitom na Danyho, kterému se štěstím rozzářila očíčka. Nikův arogantní způsob komunikace mě sice urážel, ale nemohla jsem dopustit, aby se Dany dostal k těm zákeřným tetkám.
"Já bych s ním vyrazil dveře" rozčílil se Tren, když jsme seděli v obýváku na pohovce a já mu vysvětlovala, proč u nás Dany je. "Vadí ti, že tu s námi bude?" "Ne to ne. Jen mi vadí Nikův arogantní přístup. Má jediné štěstí, že jsem nebyl doma, což byl možná jeho záměr" prskal. "Lásko, uvolni se, uklidni se a užívej si toho, že jsi doma se svou milující přítelkyní a oblíbeným synovcem" šeptala jsem mu do ucha, zatímco jsem mu promnula ztuhlá ramena.
Dany byl moc hodný chlapec. Neustále mě obskakoval a ptal se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Nejdřív jsem se bála mu něco svěřit, ale brzy se osvědčil jako velmi šikovný pracant a tak jsem ho mohla více zapřáhnout. Nejvíc ho bavila práce na zahradě. Pomáhal mi starat se o záhonky a udržovat trávník vždy vkusně zastřižený.
Tren neměl na domácnost moc čas. Pracoval teď častěji než předtím, navíc ho zatěžoval i Dante. Snažila jsem se mu udělat z domova příjemné místo pro odpočinek. Danyho jsem mírnila a trávila s ním spoustu času, aby Trena moc nerušil, věděla jsem, že potřebuje klid.
"Teto, já jsem tak rád, že jsem mohl zůstat u vás" řekl mi jednou, když mi pomáhal s nádobím. "Táta je poslední dobou trochu divný. Bojím se ho" "Proč se ho bojíš, zlatíčko?" "Často na mě křičí, i když jsem nic neudělal. Prý můžu za to, že od něho máma odešla. Ale já jí neznám" přemýšlel.
"Proč jsi to neřekl Trenovi?" "Nesměl jsem. Musel jsem slíbit, že to strejdovi, babičce ani tetě Airine neřeknu, musil jsem přísahat na maminku. Ale tobě to říct můžu, že jo?" "Jistě" usmála jsem se a pohladila jsem ho po hlavě. "Asi se bojí, že by si mě strejda vzal zase k sobě" "On si tě Tren vzal někdy k sobě?" divila jsem se. O tom jsem nic nevěděla.
Dany přikývl. "Asi před třemi roky. Táta hodně pil a jednou mě taky uhodil. Řekl jsem to strejdovi, ten si pro mě pak přišel a bydlel jsem s ním. Byla to legrace. Ale pak jsem musel zase domů a oni dva pak spolu několik měsíců nemluvili" vyprávěl mi.
V tu chvíli vešel do kuchyně Tren. "Dany, nechal bys nás chvilku o samotě?" zeptala jsem se ho. Bylo vidět, že se mu nechce. "Co kdybys venku připravil nějakou hru a já si jí s tebou potom zahraji, jo?" nabídl mu Tren. S úsměvem přikývl a vyběhl z kuchyně.
Zeptala jsem se Trena na všechno, co se dělo kolem Danyho. Taky jsem mu řekla, co mi vyprávěl, ale vymámila z něj slib, že to nebude s Nikem řešit pěstně. "Už by mu měl vážně někdo pořádně nafackovat, aby se probral" povzdechl si a přitáhl si mě do náruče. "Miláčku, měl bys nějakou práci vynechat, vypadáš strašně, divím se, že ještě dokážeš sám stát" domlouvala jsem mu.
"Nemůžu odmítnout Danteho a práci taky nemůžu odložit, pokud si chceme dovolit žít tak, jako doteď" zavrtěl hlavou. "Tak mě nech pracovat. Dva platy jsou lepší než jeden." zkoušela jsem to. "Tak zaprvé, někdo se musí starat o Danyho" začal. "Ten tu nebude věčně" nadhodila jsem, ale on dělal, že si mojí připomínky nevšiml. "Zadruhé, nemáš složené zkoušky na které budeš muset ještě nějakou dobu studovat, abys mohla mít lékařský diplom a pracovat jako doktorka. A žádnou jinou práci tě dělat nenechám" vysvětlil mi svoje stanoviska.
"Hm, asi máš pravdu, ale tímhle tempem se předřeš. Já nechci mít doma chodící mrtvolu" zavrtěla jsem rázně hlavou. Jednou mě vášnivě políbil. "Já jdu za Danym, ať nečeká" usmál se a odešel na zahradu.
Ještě chvilku jsem se motala v kuchyni. Potom jsem jim připravila něco k svačině a šla za nimi. Už z dálky byl slyšet dětský smích. Chvilku jsem je pozorovala. Nevím, co přesně jim přišlo na stolní hře tak vtipné, ale oba se dobře bavili.
Tren bude jednou opravdu dobrý táta. Takový, kterého by si každé dítě přálo mít. Otočil hlavu mým směrem a pokynul mi, abych se k nim přidala. Přisedla jsem a sledovala hru. Byla celkem jednoduchá. Plnili různé úkoly a za ně dostávali body a za určitý počet bodů si potom mohli vzít kartu speciálně poskládaného útvaru. Problém byl v tom, že si museli jednu vzít, ale nesměli se dotknout těch ostatních a navíc útvar z karet nesměl spadnout.
Samozřejmě, že Tren vyhrával, rozhodla jsem se Danymu trochu pomoct. Pokaždé, když si měl táhnout kartu, naklonila jsem se blíž k němu, políbila ho na krk, vzala ho za volnou ruku. nebo udělala cokoliv jiného, čím jsem ho rozptýlila. Chvilku trvalo, než mu došlo, že to dělám schválně.
"Neměla bys být náhodou na mojí straně?" ptal se a přitom mě lechtal. Svíjela jsem se pod ním a nedokázala uhnout jeho hbitým prstům. "Teta pomáhá mě, tomu lepšímu" vyplázl na něj jazyk Dany a šel mi na pomoc. Ale ani dva jsme ho nepřeprali a to byl unavený a pořádně se nevyspal už asi týden. Měl prostě sílu. Přepral nás oba a ani se u toho moc nezadýchal. Zato já i Dany jsme byli naprosto vyždímaní.
Leželi jsme na trávníku a odpočívali. Tren měl hlavu položenou v mém klíně, vypadal tak klidně a oddechoval tak vyrovnaně, že jsem si myslela, že spí. "Teto…" "Pst" umlčela jsem Danyho. "Já nespím" ozval se Tren. "Jen odpočívám" dodal a otevřel oči.
"Odpočiň si lásko, běž si lehnout" domlouvala jsem mu. "Nemůžu, za 2 hodiny mám schůzku s Dantem" zavrtěl hlavou. "Tak mu vyřiď, že mu vzkazuji, že máš zakázáno se přetěžovat a dneska prostě nepřijdeš" nedala jsem se.
"To nejde. Neboj, já to zvládnu" políbil mě na čelo. Nechala jsem ho tedy ať dělá, co uzná za vhodné. Večer mi pak podrobně vyprávěl, co se u Danteho dělo. Jejich plány už začaly nabírat podrobnou podobu. Čím byly podrobnější,tím víc jsem si uvědomovala, že už brzy se můj život drasticky změní. Každou noc, když jsem usínala v Trenově objetí, jsem si užívala naše společné chvíle. Kdo ví, co nás bude čekat.
*****
"Dany, co by si řekl malému výletu?" zeptal se Tren jednou u snídaně. "Super, ty dneska nemusíš pracovat?" ptal se Dany s plnou pusou. "Ne, vzal jsem si volno. Vyrazili bychom do přírody" usmál se Tren.
Sklidila jsem ze stolu, ti dva se mezitím připravili. "Vrátíme se až k večeru, ano?" políbil mě na čelo. "Dobře" hlesla jsem a rychle si přitáhla jeho rty k polibku. Od té hádky mě líbal tak málo, že jsem skoro zapomněla, jak úžasné to s ním je.
Dany už ale netrpělivě čekal, a tak jsme naše loučení museli trochu urychlit. Tren pak odešel za svým synovcem a já se rozhodla pracovat trochu na zahradě.
V poledne mě přišel navštívit Dante. Tedy, mě ne, Trena. "Není tu, vzal si den volna a vyrazil s Danym do přírody" "Vím, že si vzal volno, ale myslel jsem, že bude doma s tebou. Na to, že tu máte Danyho jsem zapomněl. Zatraceně, když ho člověk potřebuje, tak tu není" bručel si pod vousy.
"Poslední dobou pracuje víc než dost, skoro nespí, neodpočívá. Zasloužil by si víc, než jen jeden den volna" zastala jsem se ho. "Já vím" řekl už klidněji a na stůl položil nějaké papíry. "Už je všechno připraveno, prošel jsem všechny detaily" říkal a prsty přitom bubnoval do těch papírů.
"Co kdyby ses hned teď sbalila a odjela?" navrhl mi, vypadal u toho naprosto vážně. "Vy vůbec nemyslíte na můj osobní život. Zabil by mě!" "Tomu nevěřím" pousmál se. "Až by mě našel, buď by mě zbil, za což bych byla radši, a nebo by se mnou zase nemluvil. Já bych se zbláznila a zabila bych se sama" upřesnila jsem to. "Nenašel by tě" zavrtěl hlavou. "Ale já chci aby mě našel, bez něho nikam nejedu" založila jsem si ruce na prsou.
Moje fantazie vytvářela naprosto živé obrazy. Já, jak sedím schoulená někde v úkrytu, nedaleko přistane Tren, ve tváři pološílený výraz, křídla unavená z dlouhého letu. Potom, když mě nachází, v očích úleva a vztek najednou a jeho strohé "Hm" na všechny moje otázky.
Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala. "Dobře, dobře, ať se za mnou zítra staví" kývl hlavou k papírům a odešel. Já se vrátila zpět na zahradu, tentokrát až do té nejzadnější části. Trochu mě překvapilo, když jsem tam našla starou rozbitou houpačku.
Nebyl problém ji spravit, vyměnit prkna a ztrouchnivělé provazy. Vyzkoušela jsem ji zatěžkávací zkouškou vlastního těla. Držela, je to dobré. Jen mírně jsem se pohupovala, dívala se na oblohu a přemýšlela…
"Anori?" ozvalo se moje jméno z předzahrady. "Tady miláčku!" zavolala jsem nazpátek. Přišel za mnou. Vyskočila jsem na nohy a skočila mu kolem krku. Trochu překvapeně na mě koukal, ale nechal se líbat i objímat. "Jak jste se měli?" ptala jsem se s úsměvem a posadila se zpátky na houpačku. Vždycky, když byl se mnou jsem měla hned lepší náladu. "Výborně, Dany ti to pak poví" také se usmál a postavil se tak, aby mě mohl houpat. "A kde je?" "U Juany, pak za námi přijde" Jemně mě odstrkoval, abych se nehoupala moc vysoko.
"Byl tu Dante" prolomila jsem to příjemné ticho kolem nás. "Co chtěl?" ptal se. "Přinesl ti nějaké papíry. Máš se u něj zítra stavit." Tu část, kdy po mě chtěl, abych odjela hned, jsem mu pro jistotu zamlčela. "Pak se na to podívám" kývl a zastavil houpačku. "Lásko, já tě vážně nerad ruším, ale mám docela hlad. Nemáme doma něco dobrého?" zeptal se opatrně.
"Jistě, že máme" odpověděla jsem. Otočil se směrem k domu a v tu chvíli jsem mu vyskočila na záda. Lekl se, ale naštěstí mě stačil chytit dřív, než jsem spadla. "Lásko, příště mě aspoň varuj" zabručel a nadhodil si mě, abych se mohla pohodlněji usadit. "Pro příště, broučku" políbila jsem ho za ucho a paže mu pevně omotala kolem krku.
Donesl mě až domů, kde mě pomalu postavil na zem. "Já tě miluji" zakřenila jsem se a líbala ho na rty. "Začínám si myslet, že jsi se zbláznila." "Zbláznila, ale do tebe" odtančila jsem do kuchyně, abych mu ohřála jídlo.
Jen co jsem položila talíř na stůl přišel i Dany. Večeře tedy proběhla za Danyho neustálého povídání. Tren ho učil základy chování a přežití v přírodě a Dany mi je teď všechny převyprávěl. Chtěl dokázat, že si je všechny pamatuje, Nik na takové věci prý nikdy moc nebyl.
Dany si pak šel brzy lehnout, z toho lezení po skalách, běhání po lese a zabíjení nebohých králíčků (gomene usagi-san) byl vážně unavený. My jsme seděli na pohovce a jen něžně jsme se mazlili a líbali. "Tvoje povinná hodinka usmiřování" zasmál se Tren, když mě líbal do dlaně. "Dobrý nápad, že?" zavrněla jsem, slastně zavřela oči a užívala si jeho hýčkání.
Když jsem oči otevřela, ležela jsem na pohovce sama, přikrytá slabou dekou. Tren seděl naproti v křesle a pročítal se těmi papíry. "Já tu usnula?" zamžourala jsem rozespale. "Ano" usmál se. Přešla jsem k němu a políbila ho na čelo. "Co bych bez tebe dělala?" zeptala jsem se a hladila ho po vlasech. "No, to nevím" zasmál se a odložil papíry stranou, aby se mohl věnovat zase jen mně.


Rodinná krize

15. června 2011 v 8:05 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, vím, že je to po hrozně dlouhé době, ale na psaní díky škole nebyl vůbec čas. Po pauze (bylo to jen 17 dní, věřili byste tomu?) se opět podíváme, co dělají Anori s Trenem. V jaké z rodin proběhne krize? Dopředu vám můžu říct, že to nebude jen v jedné. Tak přeji krásné počtení a nechte mi komentář:

Druhý den jsme šli do divadla na premiéru nové hry. Já ani nevím, jak se jmenuje, ale je to něco o lásce, nebo co. Anori se na ni moc těšila. Pevně se mě držel za ruku, protože na vysokém podpatku se jí po kamenité cestě špatně šlo.
U divadla se ode mě odpojila a zařadila se do hloučku místních žen, já naopak zamířil k mužům. S většinou jsem byl včera v hospodě. "…podle mě žena nepatří do politiky" slyšel jsem jejich rozhovor. "To vám to včera nestačilo?" zeptal jsem se jich místo pozdravu. "Ne, schválně Anthony, jaký máš ty názor na ženu a politiku"
"Proč ne? Vezměte si třeba naší starostku" pokrčil jsem rameny. "Já to říkal. Moje žena je do toho taky zapálená" poklepal mi náš soused na rameno. "Anori se o to moc nezajímá, ale o politice na Zemi ví první poslední" přitakal jsem. "Prý byla policistkou" nadhodil někdo.
"Policejní ředitelkou" opravil jsem ho. Koukám, že jsou pěkně informovaní. "Nechápu jak může žena vykonávat tak náročné povolání. Třeba zrovna Anori, taková křehule".
Otočil jsem se a pohledem zapátral po svojí snoubence, stejně jako ostatní. Stále byla obklopená ženami z vesnice. Bílé lehké šaty s černou květinou, která se větvila a obepínala kolem dokola, ještě zvýrazňovaly její útlou postavu.
"Ovládá bojová umění a má ostře nabitou zbraň" upřesnil jsem to. Z divadla se ozvalo již druhé zvonění. Omluvil jsem se a došel si pro Anori. Odvedl jsem ji dovnitř, našel naše místa a posadili jsme se. S krásným úsměvem mi stiskla ruku a naklonila se ke mně. I já se sklonil. "Děkuji za ty šaty, všichni mi je závidí" zavrněla mi do ucha. Dostala je ode mě včera, aby měla nějaké vlastní společenské oblečení.
"Nazdar mládeži" ozvalo se nad námi. Otočili jsme se a viděli naše. Seděli hned v následující řadě. "Já obdivuji jak k sobě vždycky ladíte" zamrkala na nás Juana. Přelétl jsem Anoriny černobílé šaty a své tmavé sako, bílou košili a černého motýlka. "Alespoň každý pozná, že patříme k sobě" usmál jsem se a políbil Anori na tvář.
Mezitím už zhasla světla a na jeviště vyskákali herci v barevných kostýmech. Hra neměla nějaký hlubší smysl, sloužila hlavně pro pobavení. O pauze jsme se všichni sešli na chodbě a vyměňovali si pocity a názory z předešlého jednání. Někdo byl kritický, někdo nikoli, Anori se líbila a to bylo nejdůležitější.
"Moc děkuji za večer, jsi úžasný" šeptala mi večer do ucha, když jsme leželi v posteli. "Jsem rád, že se ti to líbilo" pousmál jsem se. Hladil jsem ji po zádech, ona mi malovala kroužky na hrudi. Najednou se prudce zvedla a zapřela se mi rukou o prsa.
Vyhekl jsem, tak rychlý pohyb jsem nečekal. "Vzpomněla jsem si, na co jsem se tě chtěla už dávno zeptat" vyhrkla. Úlevně jsem vydechl "A já už se lekl, že se něco stalo" pousmál jsem se a pokynul ji, aby pokračovala.
"Jak je to teď na Zemi? Už skoro rok o nás nevědí. Nepřijde jim to divné?" zeptala se a prsty přitom probírala moje vlasy. "Kdy "dávno" tě to napadlo?" usmál jsem se. "Asi před měsícem" pokrčila rameny. "To není moc dávno" smál jsem se. Na to jak je jindy vnímavá, jí tohle nějak ušlo.
Naštvaně našpulila rty. "Pravidelně jim dávám vědět. Píšu jim, že jsme na stopě nejen vrahovi, ale i pašeráckému gangu. Dostali jsme se za nimi až do Spojených Států a na návrat to zatím nevypadá" vysvětlil jsem ji naše perfektní alibi. Se zájmem poslouchala, na rtech ji pohrával úsměv.
"A jsme mu na stopě?" zamrkala. "Mám takové podezření" přikývl jsem. Políbila mě pod čelist. "Jsi perfektní" zašeptala. "Až se tam vrátím, dořeším to" dodala ještě s hlavou na mém rameni. Tak tohle trochu bolelo. Dobře, hodně to bolelo. Už podruhé řekla, že se vrátí na Zem, ale tentokrát beze mě.
Tichou setmělou ložnicí se ozývalo jen její pravidelné oddechování. Díval jsem se oknem na temnou krajinu a přemýšlel, co pro ni náš vztah vůbec znamená…
*****
Ráno jsem se probudila příjemně odpočatá, což se o Trenovi říct rozhodně nedalo. Černé kruhy pod očima prozrazovaly, že prožil jednu dlouhou probdělou noc. Celý den byl zamlklý, neusmál se, bylo mi to divné.
"Lásko" pohladila jsem ho po vlasech. "Usmívej se". Při oslovení "Lásko" sebou trochu škubl. Pousmál se, ale asi tak na půl vteřiny, poté mu výraz zase zvážněl. Přemýšlela jsem, co se stalo. Ještě včera večer se smál a byl veselý. To až dneska ráno. Řekla jsem snad včera v noci něco, co by ho…
Plácla jsem se do čela. No jistě! Vybavila se mi moje inteligentní hláška "Až se tam vrátím, dořeším to". Netušila jsem, že to bude brát tak osobně. Dobře, mohlo mě to napadnout. Už jednou jsem něco takového řekla a dost mu tím ublížila.
Opatrně jsem ho objala kolem krku. Nebránil se, ale cítila jsem z něj jakousi odtažitost. "Miláčku, ty se zlobíš kvůli tomu, co jsem včera řekla?" zeptala jsem se a donutila ho podívat se mi do očí. "Nezlobím se" zabručel. Dál jsem se mu dívala do tváře a čekala, až mi poví pravdu.
Vytrhl se mi. "Co pro tebe náš vztah znamená?" zeptal se místo odpovědi. Nechápavě jsem na něj zírala. "Miluji tě" řekl jsem po chvíli, když mi došlo, co říká. "Význam" upřesnil to. "Miluji tě, to snad mluví za vše" nechápala jsem. "Milovat mě můžeš. Ale co pro tebe znamenám, když máš v plánu odejít beze mě?" zeptal se tiše.
"Ale tak to vůbec není!" zvolala jsem. "Včera jsi to řekla a nebylo to poprvé. Stále máš takové narážky. Snažím se je ignorovat, ale tohle prostě nejde!" rozvášnil se. Rychle jsem ho umlčela polibkem. "Teď mě poslouchej. Říkám to proto, že se mnou jít nechceš. Ale samozřejmě bych tě nikdy neopustila. Nějak bych to zařídila, aby si odešel se mnou" hájila jsem se, v rukou pevně svírala jeho paže.
Chvíli si mě nevěřícně prohlížel. "Stále mi vyčítáš, že si nejsem jistá tvou láskou. Tak jak si ty nemůžeš být jistý tím, že bych tě nikdy neopustila? Copak nevidíš ty řetězy, kterými jsi mě k sobě připoutal?" ptala jsem se dramaticky a přitom mu ukázala zápěstí. Rozesmál se. "Vždyť já s tebou půjdu. Když jsme k sobě připoutaní" usmál se a přitáhl si mě do náruče.
"Takže už se nebudeš zlobit, až budu příště mluvit o návratu?" zkusila jsem to. "Ne, teď když vím na čem jsem" zavrtěl hlavou. "Bez tebe by to nemělo smyl" zavrněla jsem a vytáhla se na špičky, abych ho mohla políbit. Chytil mě kolem pasu a zvedl do vzduchu, abych se nemusela tak vysoko natahovat a on tak nízko sklánět.
"Už mě pusť, jsem těžká" domlouvala jsem mu, když mě stále držel ve vzduchu. "Nejsi" zavrtěl hlavou, ale opatrně mě položil. "A naopak, jsem rád, že jsi se spravila. Alespoň pokaždé, když se tě dotknu, si nenarazím ruku o kost" zavtipkoval. Opět byl v dobré náladě.
Leželi jsme spolu na pohovce a něžně se mazlili. "Já snad vážně budu naschvál vyvolávat hádky. To usmiřování se mi hrozně líbí" zašeptala jsem mu do ucha. "To mě taky, ale bez té hádky by to bylo lepší" zasmál se. "Takže ode dneška zavádím povinnou hodinku usmiřování" rozhodla jsem a šla otevřít, protože se zrovna rozdrnčel zvonek.
Byl tam Dante a Trenovi rodiče. No jistě! Porada. Já na ni úplně zapomněla. A Tren nejspíš taky, jak jsem usoudila z jeho zmateného pohledu. Opět jsem se připravila na den plný nudy. Pohodlně opřená o Trena jsem zírala z okna, prsty přitom přejížděla po jeho dlani, kterou mi položil do klína. Těžce si povzdechl, i on se dneska nudil. Cítila jsem jeho rty ve svých vlasech. Ani nechci vědět, co probírají, když ani Tren nevydrží dávat pozor.
"Tak" tleskl najednou Dante. Leknutím jsem nadskočila. "Slyšeli jste o těch místech, takže můžeme začít připravovat" prohlásil. Pohlédla jsem na Trena, který kývl, že ví o která místa jde. Vděčně jsem mu položila hlavu na rameno, co bych si bez něj počala? "Podle mě bude nejlepší, když objedete ta místa všechna. Pěkně postupně je navštívíte a prohledáte" navrhl Dante. S Trenem jsme sborově přikývli.
"Fajn, tak domluveno. Já to připravím a ty pak Anthony přijď, abychom domluvili podrobnosti" říkal a přitom už byl vlastně na odchodu. Ještě se zastavil ve dveřích. "Ty Anori můžeš samozřejmě také přijít, když si ovšem budeš jistá, že tam neusneš" mrkl na mě. "Nebojte, Tren mě když tak odnese domů, viď lásko?" usmála jsem se na Trena. Místo odpovědi mě políbil na spánek.
Když za Dantem zaklaply dveře, otočila se na nás Juana. "Máte nějaké plány na dnešní večer?" ptala se s tajemným úsměvem. "Ehm, ne?" odpověděla jsem opatrně. "Ne" podpořil mě Tren a zkoumavě se díval na svojí matku. "Tak byste mohli přijít k nám na večeři. V 6 hodin, co říkáte?" ptala se. S Trenem jsme se po sobě podívali. "Přijedeme" přikývli jsme.
"Těším se na vás, děti" políbila mě i Trena na čelo a odtančila ven, Raziel šel za ní s omluvným úsměvem. "Tak to dneska nebudeš mít práci s večeří" pousmál se Tren. "Jsi rád, co?" "No jistě, jídlo od maminky je vždycky nejlepší" pokrčil rameny. Vzala jsem polštář a praštila ho s ním po hlavě.
"Tak ty takhle? A já se ti vyvařuji" nadávala jsem a při každém slově ho uhodila polštářem do obličeje. Tren se smíchy nemohl bránit. Zmohl se jen na zvednutí ruky, kterou mi pak pocuchal vlasy. "Ty…ty…ty…" nemohla jsem přijít na vhodnou nadávku. Lépe řečeno jsem v jejich jazyce žádnou neznala.
Jednou rukou jsem mu držela polštář přes ústa a druhou si urovnávala vlasy. Nebyl pro něj problém mě přeprat. "Ano lásko, já" dostal ze sebe mezi dvěma záchvaty smíchu.
Kočkovali jsme se, vyhrával i přes to, že jsem jasně cítila s jakou opatrností se mě dotýká. Využila jsem situace. "Au" zafňukala jsem, když mě jednou pevněji chytil. Okamžitě mě pustil. "Promiň" omlouval se rychle. Škodolibě jsem se usmála a klekla si mu na břicho, aby mi neutekl.
Bolestně hekl. Povolila jsem, ale jen malinko. Ruce jsem mu držela za hlavou. Nepochybovala jsem o tom, že kdyby chtěl, jednoduše by se mi vykroutil. Ale on poslušně držel. "Ty jsi tedy zákeřná potvora" zavrčel a snažil se srovnat si moje kolena tak, aby ho co nejméně tlačila.
Naklonila jsem se nad něj, nohou se přitom otřela o jeho rozkrok. Chtěl něco říct, ale místo toho jen zalapal po vzduchu. "Copak?" provokovala jsem ho, rty se přitom něžně otírala o jeho krk. "A já si dělal starosti s tím, že jsem tě uhodil" protočil oči v sloup.
"Musím využít tvých slabin" mrkla jsem na něj a naklonila se tak, aby měl dobrý výhled od mého výstřihu. "Lásko, ještě chvilku mě provokuj a garantuji ti, že až do večera se z postele nehneš. A odpočívat tam rozhodně nebudeš" pohrozil, když jsem pokračovala v provokacích.
"Lákavá nabídka, ale ne díky" odmítla jsem a slezla z něj, přitom jsem mu dlaní přejela přes rozkrok. Hned jsem zdrhala do kuchyně. Samozřejmě on byl hned za mnou. "Já tě varoval" zasmál se, když si mě přehazoval přes rameno a nesl mě do ložnice. A přesně jak slíbil, až do večera jsem se z ní nehnula.
*****
"Takhle nikam nemůžu jít" stěžovala jsem si, když jsem se unaveně choulila pod peřinou. "Na to jsi měla myslet dřív, než jsi provokovala" pousmál se Tren a zapínal si košili. "Fajn, jdu se probrat" zahučela jsem, přehodila přes sebe župánek a seběhla do koupelny, dát si studenou, probouzející sprchu.
"Oblékni se a trochu si pospěš"popoháněl mě. Povzdechla jsem si a během 5 minut jsem byla oblečená, učesaná a vůbec připravená odejít. "Moc ti to sluší" zašeptal mi do ucha, když jsem před zrcadlem dělala poslední úpravy.
Otočila jsem se a pevně ho objala kolem krku. "Trochu se bojím, jak to teď bude" zašeptala jsem s tváří na jeho hrudi. "Neboj se, vždycky tu budu s tebou" řekl a kousek ode mě poodstoupil. "Ale teď už pojďme, nebo nás máma uškrtí" zašklebil se. Vzala jsem ho za ruku, propletla si prsty jeho a nechala se odvést k Juaně.
I přes drobné zpoždění nás Juana vítala se zmateným pohledem. "Jste tu první" vysvětlila nám, když nás vedla do obýváku. "Koho ještě čekáte?" ptala jsem se. "No, ještě ostatní. Nika, Airine a spol." usmála se a zmizela v kuchyni. "Já si říkala, co tak najednou s večeří" kývla jsem hlavou
Tren se mezitím usadil na pohovku a já se mu stulila u boku. Hladil mě ve vlasech a neustále mi opakoval, že všechno bude dobré. Nevím, poslední dobou jsem měla pořád špatnou náladu a pociťovala nutnou potřebu nechat se někým hýčkat a uklidňovat.
Ozval se zvonek a vzápětí dovnitř vešla Airine s Timem v náručí a s úsměvem na tváři. Hned za nimi šel Seth s jejich věcmi. Opatrně, aby neumačkala malého Tima, se objala se mnou i s Trenem.
Teď už z prvního patra sestoupil i Raziel a trochu shovívavě se s nimi také přivítal. Jako poslední dorazil Nik s Danym. "Až se všichni přivítáte, můžete jít do jídelny" oznámila nám Juana. Dany se vítal se všemi včetně Raziela, se mnou nejdéle. "Tak pojď Dany, ať babička nečeká" vzala jsem ho za ruku a s Trenem z druhé strany se odebrala do jídelny.
Koutkem oka jsem viděla, jak si Nik jen úsečně podává ruku s Razielem. Opravdu to nevezme snadno. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, tušila jsem, že se dnes něco stane. "Kdyby se něco zvrhlo, vezmeš Danyho a půjdete k nám domů, jasné?" šeptal mi Tren do ucha, abych to slyšela jen já. Přikývla jsem. Výjimečně jsem cítila, že není vhodná doba na odmlouvání.
V jídelně jsme Juane akorát pomohli prostřít talíře, když vstoupil zbytek. "Posaďte se a poslužte si" kývla Juana ke dvěma mísám plným polévky. Celá večeře probíhala v klidu, až jsem si myslela, že moje tušení bylo nesprávné. To až při dezertu. Nevím přesně čím Juana s Razielem Nika zaujali, ale najednou bouchl pěstící stolu. "Co to má znamenat?" zeptal se hlasem, který neměl daleko do řevu.
Lekla jsem se, až mi vypadla z ruky lžička a s řinkotem dopadla na talířek. Tren mě hned pod stolem chytil za ruku. Juana s Razielem mezitím nechápavě zírali na svého nejstaršího syna. "Vy jste zase spolu?" ptal se přísně. Oba přikývli. "Vadí ti to?" zeptala se Juana, která se už alespoň trochu vzpamatovala.
"Jestli mi to vadí? To je snad jasné! Copak vám ne?" otočil se na své mladší sourozence. "Ne" odpověděl Tren s hrdě vztyčenou hlavou. "Proč by mělo?" špitla Airine a zrak klopila někam pod stůl. "Copak vám je úplně jedno, co se stalo? Když dokázal mámu jednou opustit, udělá to podruhé" zasyčel poslední slova.
"Můžu tito vysvětlit" bránil se Raziel a tak tak se vyhnul talíři, co byl po něm mrštěn. "Niku, tohle už trochu přeháníš nezapomínej, že je to pořád tvůj otec!" vykřikla Juana. "Vážně se kroť" přidala se Airine. "Ty bys měla být nejvíc ze všech na mojí straně!" vykřikl Nik a udeřil pěstí do stolu.
"Anori, běžte" špitl mi Tren do ucha. "Nenechám tě tu" zavrtěla jsem hlavou. "Víš, co jsi mi slíbila. Jde hlavně o Danyho. Odveď ho domů a pak se můžeš vrátit" pohladil mě po tváři. "Dobře" hlesla jsem. Vzala jsem Danyho za ruku a v nestřeženém okamžiku s ním odešla. Bylo na něm vidět, že je rád, že nemusí být v Nikově blízkosti.
Doma jsem mu musela slíbit, že se brzy vrátím, nechtěl mě pustit. Naštěstí chvilku po nás dorazil i Seth s Timem. Dany mě nechal jít, teď už měl společnost. Co nejrychleji jsem se vracela zpátky.


copak vy nevidíte ty řetězy, kterými ji k sobě připoutal? ^-^