,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červenec 2011

"Ztráta" času

22. července 2011 v 7:57 | Yui-chan |  Růže msty
Slíbila jsem, že ještě ped odjedem na dovolenou vydám pokračování a svůj slib splním. Na další si ale budete muset počkat, protože pochybuji o tom, že tam budu mít čas psát. Znáte to, rodiče si musí vynahradit ten rok,c jsmena sebe neměli čas XD...Takže přeji příjemné počtení, zanechte m komeník a ozvu se po dovolené, ale snad ještě před soustředěním:
.
.
Ráno byla postel opět prázdná. Ležel v ní se mnou jen papír. Vzala jsem ho a ospale do něj mžourala. Byly tam nakresleny naše dvě postavičky, jak se milují ve velmi zvláštní poloze a ještě vzkaz: Dobré ráno, krásko. Přijď za mnou ven, je tam nádherně.
Rychle jsem vstala, spáchala ranní hygienu, oblékla si svoje nejlepší šaty (mimochodem, dárek od něj) a vyběhla ven. Hledala jsem ho na přídi, ale nebyl tam. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se do moře.
Někdo mě zezadu objal. "Co jsem ti říkal o tom nahýbání se přes okraj?" zazněl mi u ucha jeho melodický hlas. "Kdybys na mě pokaždé nevybafl ze zálohy, tak bych se nelekla a nespadla" oznámila jsem mu a otočila tvář k němu. Políbil mě na špičku nosu.
Pak si mě celou prohlédl. "Moc ti to sluší" usmál se. "Ty šaty jsou od tebe" oplatila jsem mu úsměv a jemně mu přitiskla rty na ty jeho. Ještě jsem se trochu bála chovat se nenuceně, jako předtím. On to ale asi už hodil za hlavu, protože si mě víc natočil a vášnivě líbal.
"Mimochodem lásko, co má znamenat ten obrázek?" zeptala jsem se, když jsem popadla dech. "Náš plán na dnešní večer" mrkl na mě a znovu mě líbal. "Počkej, co je támhle?" snažila jsem se říct, přes jeho rty, stále přitisknutých na těch mých.
"Tam přistaneme, další bod naší cesty" vysvětlil mi. "Hm" zabroukala jsem zamyšleně a hleděla na ostrov před námi. Něžně mi z obličeje odhrnoval pramínky vlasů, které mi vypadaly z drdolu. Je to definitivní, odpustil mi.
Ještě ten den odpoledne jsem přirazili k ostrovům. Fascinovaně jsem se rozhlížela kolem. "Tady to vypadá úplně přesně, jako obrázky z Malediv" říkala jsem a nevěděla, kam koukat dřív. "Vlastně vznikly úplně stejně, i když těm našim nehrozí záhuba" pousmál se a vedl mě někam jinam, než šel zbytek posádky.
Došli jsme na úžasné místo. Malá písečná plážička, oddělená od těch ostatních hustou džunglí z palem, modré čisté moře a malý domeček, postavený jen z bambusu a rákosí. Uvnitř nebylo nic jiného, než velká postel s nebesy. "Tady se ubytujeme my, co říkáš?" zašeptal mi Tren do ucha. "Nádhera" vydechla jsem a skočila mu kolem krku.
"Dneska už nic hledat nebudeme, co kdybychom si šli zaplavat?" navrhl. Nadšeně jsem souhlasila. Než stačil cokoliv dalšího říct, už jsem byla svlečená a plavala si v příjemně teplé vodě. Také se svlékl, a do vody skočil výstavní šipku. Rychlými dlouhými tempy doplaval ke mně. "Chtěl jsem ještě říct, pozor na žraloky". "Cože?" ptala jsem se hystericky a chytila se ho kolem krku.
"Dělám si srandu" smál se. Naštvaně jsem mu zatlačila na ramena, čímž jsem ho dostala pod vodu. Nedělalo mu problém vyplavat a ještě na mě chrstnout vodu. "Fajn, nechtěla jsem si namočit vlasy" žbrblala jsem. "Tak to jsi neměla do vody chodit se mnou" zasmál se jako bůh pomsty a natáhl se po mně. Uhnula jsem, i když jsem věděla, že mu stejně neuplavu.
Chytil mě do náruče. "Nadechni se" mrkl na mě. "Ne" zasténala jsem, ale poslušně se nadechla. Oba nás potopil. Když jsme byli pod vodou, začal mě líbat a hladit po těle. Bylo to tak krásné, ale nutná potřeba po kyslíku mě příliš brzy vyhnala nad hladinu. Vynořil se až chvilku po mě.
"Vůbec nic nevydržíš" smál se mi a znovu a znovu mě potápěl pod hladinu a líbal. "Už jsi se vyblbnul?" ptala jsem se, když jsem sotva popadala dech. "Ani ne" pokrčil rameny, ale pustil mě. Ještě chvilku jsme plavali a pozorovali barevné rybky pod námi.
Když slunce zapadalo a mě začaly docházet síly, vynesl mě z vody. Ještě chvilku jsme se procházeli po písečné pláži, pozorovali západ slunce a Tren se každou chvíli zastavil a sehnul se k polibku. Až pak mě odnesl směrem k naší chatičce. Tam mě položil na postel a sám si oklepal nohy od písku. Pomalu se vydal ke mně. Natáhla jsem nohu a opřela mu ji o prsa. "Nikam blíž, tohle je bezpečná zóna" vrtěla jsem se smíchem hlavou. Vzal mě za kotník a líbal mě na lýtko, postupně se dostával stále výš.
Pomalu se rukou sunul po mém těle. Přišlo mi to, jako bychom se milovali poprvé a objevovali svá těla. Na druhou stranu, on už velmi dobře věděl, kterým místům se má věnovat víc, aby mě tím dováděl k šílenství.
"Lásko, nemuč mě" prosila jsem ho, ale on jakoby mě neslyšel. Dál se věnoval dráždění, nenechal na pokoji ani jediný kus mého těla. Milování to bylo rychlé, divoké a vášnivé. Dlouho jsem ležela s rukou na srdci a čekala, až se jeho tlukot uklidní.
Bylo k půlnoci a já stále koukala do stropu. Bylo příšerné vedro, vzduch byl dusný, nedýchatelný. Nechápala jsem, jak Tren může spát. Opatrně jsem se vymanila z jeho náruče, hodila na sebe jen lehounké letní šaty a vyšla z naší chatky ven. Tam nebylo o nic lépe, než uvnitř. Sedla jsem si na zem, zády se opřela o chatku a čas od času si užívala slabý nápor větru, který rozčísl jinak stojatý vzduch.
"Co tu děláš?" ozvalo se za mnou rozespale. "Nemůžu spát. Je strašné vedro" odpověděla jsem a dál se dívala do černého moře. Posadil se na zem vedle mě. "Nemusíš tu se mnou být. Jdi si lehnout" poslala jsem ho. "Nechci tam být sám" odpověděl. Podívala jsem se mu do tváře. V bledém měsíčním světle vypadal úchvatně. Znovu jsem se zadívala na černou vodní hladinu.
"Trene, spíš?" zeptala jsem se šeptem, když už bylo dlouho ticho. "Ne" zašeptal nazpátek a vzal mě za ruku. "Mám strach" přisunula jsem se blíž k němu. "Z čeho?" zeptal se a pevně mě objal. "Co když tu moc nenajdeme? Co potom? Budu vám naprosto k ničemu. Nebudu schopná vám nijak pomoct" svěřila jsem se mu. "I kdybychom tu moc nenašli, budeme tě potřebovat, já tě budu potřebovat" upřel na mě svůj něžný pohled. "A hlavně, tu moc najdeme, nepřestanu, dokud ji nebudeš mít" konejšil mě.
"Ještě toho máme před sebou hodně, tak nepanikař." "A co když tu moc najdeme, ale já nebudu schopná ji správně použít?" ptala jsem se dál. "Budeš to umět, je to tvoje přirozenost, neměj strach. Navíc, vždycky tu budu s tebou, vždycky tu budu, abych ti pomohl, aby ses o mě mohla opřít" šeptal mi do ucha.
"Ty jsi měl být ten vyvolený. Na rozdíl ode mě víš, co máš dělat" zavrtěla jsem hlavou. "Lásko, já jen improvizuji" pousmál se. "Stejně by to dopadlo lépe" stála jsem si na svém. "To si nemyslím, obdivuji tu tvoji trpělivost, já už bych se na to dávno vykašlal."
Překvapeně jsem zamrkala. "To já bych měla obdivovat tvoji trpělivost se mnou" "To je zase jiný druh trpělivosti" kroutil se smíchem hlavou. "Ty přeci víš, že ti odpustím vždycky všechno" hladil mě po tváři. Zvedla jsem k němu pohled. Jednou mě lehce políbil na rty.
"Pojďme si zase lehnout" řekl, vytáhl mě na nohy a odvedl dovnitř. Pomocí kouzla vytvořil nad námi větrák, který alespoň trochu hýbal vzduchem. "Zbytečně se nevysiluj. Já to nějak zvládnu" snažila jsem se mu to rozmluvit. "Já tě zítra potřebuji použitelnou, ne abych tě nosil na zádech" usmál se a přitáhl si mě do náruče.
*****
Přišlo mi, že jen co jsem zavřela oči, jsem byla zase vzhůru. Tentokrát už ale svítilo slunce a cvrlikání ptáčků mě lákalo ven. Bosky jsem vyběhla ven a hledala svého dokonalého snoubence. Viděla jsem ho kousek od chaty, jak hází botou do palmy.
Přišla jsem až k němu a chvíli pozorovala jeho počínání. "Miláčku, co tu proboha vyvádíš?" ptala jsem se. "Snažím se nám shodit snídani. A dobré ráno" pozdravil a dál házel botou. "Nebylo by jednodušší na tu palmu vyšplhat?" utahovala jsem si z něj. "Nebylo by jednodušší vyvolat zemětřesení a to mango shodit?" obrátil se na mě s úsměvem.
On si dělal srandu, já to vzala vážně. Klekla jsem si na zem, dlaň položila do písku a odříkala jednoduché kouzlo, které rozechvělo půdu pouze pod tou palmou, která se před Trenem snažila uchránit svoje plody. Popadaly okamžitě.
"Víš, já to myslel, ze srandy. Nevěděl jsem, že to vážně umíš" řekl mi, když jsme spolu sbírali plody. "Umím, ale jen na malou omezenou oblast a nevydržím moc dlouho" přiznala jsem svoje slabiny. "I tak je to skvělé" usmál se.
Společně jsem si dali tuhle zdravou a lehkou snídani a hned potom se vydali hledat mojí ztracenou moc. Měla jsem na hlavě a ramenou šátek a na očích sluneční brýle, jednak proto, abych něco viděla a nedostala úpal, navíc ale Tren tvrdil, že jsem svým rodičům až moc podobná a že by mě mohl někdo poznat.
Nejdřív jsem nechápala, proč by moc mohla být zrovna tady. Nikdy jsem ty jejich porady moc neposlouchala, takže pro mě bylo vždycky velkým překvapením, kde jsme se zase ocitli. "Trene, řekni mi, proč tady? Vím, je to moje chyba, měla jsem vás předtím poslouchat, ale znáš mě" ptala jsem se ho. "Tady tví rodiče žili těsně předtím, než Eleona zjistila, že je v očekávání" odpověděl. "Aha, já myslela, že žili v Chamonu" zamyslela jsem se. "Žili pokaždé jinde, v Chamonu až během těhotenství a tvého útlého dětství" odpověděl.
"Trene, ty jsi byl u té bitvy? Když mi zabili rodiče?" zeptala jsem se tiše. "Ano" odpověděl. "A je mi líto, že jsme tvé rodiče nezachránili. Dostal jsem na starost zachránit tebe, o nic jiného jsem se nestaral" dodal k tomu tak tiše, že jsem měla problém mu rozumět. "Děkuju" objala jsem ho pevněji a už se na nic neptala.
Celý den jsme zjišťovali informace, kde mí rodiče žili, pracovali, kde trávili svůj volný čas a na těch místech jsme potom hledali. Tren tvrdil, že až najdeme to pravé místo, poznám to a moc se ke mně sama přihlásí. Moc jsem tomu nevěřila, ale budiž.
Večer jsme byli oba velmi unavení z toho celodenního běhání. Bohužel jsem opět neměli ani stopu. A nenašli jsme nic ani během dalších dní. Když naše marné pátrání trvalo už týden, rozhodl Tren, že odjedeme jinam. "Prohledali jsme všechno, co jsme mohli. A míst je ještě hodně. Měli bychom sebou hodit, ať ji máš co nejdříve" vysvětlil mi, proč to vzdal a jedeme jinam.
Takhle jsme prohledali spoustu míst. Všechna jejich dřívější bydliště, místa, o kterých se zmiňovali ve svých poznámkách. Ale hledali jsme bezvýsledně. Nikde ani nejmenší stopy. Lidé v těch místech si na mé rodiče většinou už nepamatovali, nebo se o nich báli mluvit. Nepomohlo ani když jsem jim ukázala tvář a oni se mohli přesvědčit, že jsem opravdu jejich dcera.
Byla jsem z toho hrozně zklamaná. Myslela jsem, že to bude víc akční, tohle mi přišlo spíš hodně beznadějné. Neměli jsme ani nejmenší tušení, nejmenší stopu, která by nás vedla dál. A to jsem byla policistka. Na hledání stop a souvislostí, bych měla být expert, no ne? Jenže zatím to byla jen ztráta času.
"Zkusíme navštívit jedno místo, o kterém si Dante myslí, že je tak moc nápadné, že by tam nikdy nic takového neukryli" navrhl mi jednou Tren. "Jistě, říká se: Pod lampou je největší tma" použila jsem lidské pořekadlo. On ho neznal, ale když o něm chvilku přemýšlel, uznal, že mám vlastně pravdu.
Probrali jsme to s kapitánem, který souhlasil. Nemusel se bát, že by za tu cestu nedostal zaplaceno. Všechno hradil Dante a já s Trenem jsme od něj dostali plnou moc, abychom se rozhodli, jak kde dlouho zůstaneme, kam pojedeme jako první a tak. S menší zajížďkou tedy neměl problém.
"Kam vlastně chceš jet?" ptala jsem se ho a objímala ho kolem pasu. Přitiskl si mě víc k sobě. "Na místo, kde se Eleona narodila, kde poté měla svatbu a já tam u nich zůstával" odpověděl a prsty mi zamotal do vlasů.
"Proč si Dante myslí, že zrovna tam nic nebude?" "Protože je to to první místo, kde by všichni hledali. Místo, které má tvoje matka přirostlé k srdci. Proto považoval za zbytečné, se tam jezdit dívat" "Ale ty to za zbytečné nepovažuješ?" "Ano i ne" pokrčil rameny. Nechápavě jsem k němu vzhlédla.
"Podle mě tam moc určitě ukrytá není. To by bylo moc nápadné. Ale možná nám tam nechala nějakou značku, kterou jsi schopná rozluštit jen ty, nikdo jiný. Třeba věděla, že se tam budeš chtít jednou podívat a doufala, že tu značku najdeš" vysvětlil mi. Znělo to dost logicky. "To je pravda. Chtěla jsem tě o to požádat, ale nebyla na to vhodná chvíle" přikývla jsem na srozuměnou.
Dantemu se náš plán moc nelíbil. Podle něj jsme mrhali časem. Dost ostře nám v dopise dal najevo, že se mu to nelíbí, ale já zavelela, že otáčet se nebude. Nikdo neměl námitky, a po mém výhružném dopise ani Dante ne. Tren to sledoval s úsměvem.
"Pořád se chováš, jako že nejsi nikdo zvláštní nebo důležitý, ale když na to přijde, dokážeš svého postavení řádně využít" smál se. "A o tom to je, ne? Musím využít, co mám. A když nám to pomůže…" pokrčila jsem rameny.
Ta zajížďka nebyla úplně tak malinká. Už chápu, proč se Dante tolik zlobil, ale na místo určení jsme jeli necelý měsíc. Vlastně jsme se vrátili téměř zpátky k místu odkud jsme vyjeli, podle Trena to byl týden cesty.
Bylo to celkem hezké místo, to jsem musela uznat. Zvědavě jsem se rozhlížela. Tren mě vzal za ruku a sebejistě mě vedl, bylo vidět, že se tu opravdu vyzná. Došli jsem až na malé náměstíčko, na kterém se rozkládala malá tržnice, kde lidé nabízeli své zboží. Tren na chvíli zastavil a bylo vidět, že přemýšlí. "Děje se něco?" ptala jsem se. "Dlouho jsem tu nebyl a trochu pozapomněl cestu" přiznal. "Nevadí, vzpomeneš si" stiskla jsem mu ruku a dál se rozhlížela.
Zaujala mě jedna žena. Byla menší podsadité postavy, vlasy medové barvy dlouhé do pasu měla sepnuté do spony, ve tváři upřímný a hřejivý výraz. Prodávala květiny, na své zákazníky se mile usmívala a až sem jsem slyšela její jemný hlas. Byla mi hrozně povědomá, i když jsem ji nedokázala zcela zařadit proč. Odkud jsem ji jen znala?
Tren, který už si asi vzpomněl sledoval můj pohled. "Chceš koupit květiny?" zažertoval, čímž svedl moji pozornost k sobě. "Ne," pousmála jsem se. "ale ta žena, co je prodává, je mi hrozně povědomá a já nevím proč" šeptala jsem mu, protože jsem se bála, aby nás neslyšela. Tren zaostřil na ženu, o které jsem mu řekla, že ji znám.
Cítila jsem, že trochu ztuhl. "To bývala služebná tvých rodičů a tvoje chůva. Jmenuje se.." "Nelly" vydechla jsem. "Ano" přikývl. "Musela jsi k ní mít velmi dobrý vztah, když si ji pamatuješ" usmál se. "Nepamatuji, jenom mi to teď tak problesklo" zamumlala jsem.
"Půjdeme ji pozdravit, třeba bude vědět něco, co by se nám hodilo" nadhodil Tren. "Co blbneš? Nemůžeš tam přeci jen tak přijít a říct: Ahoj, já jsem Tren a tohle je Anori, dcera Eleony a…a…to je jedno" táhla jsem ho zpátky. On byl ale silnější a tak jsme tedy šli za ní.
"Dobrý den, přejete si?" usmála se na nás. "Vezmu si tyhle" ukázal na jednu kytici, kterou mi potom dal. "Vy jste Nelly, že?" "Měla bych vás znát?" zeptala se zmateně. "Sloužila jste u pana a paní Hokaido, že?" zeptal se znovu. "Ne tak nahlas" napomenula ho. "A vůbec nevím, co po mě chcete" odpověděla odtažitě. "Poznáváte ji?" vzal mě za ramena a postavil před ni.
Chtěla něco odpovědět, ale jen se nadechla a nevěřícně na mě zírala. A když mi ještě z hlavy strhl šátek, přestala dýchat úplně. "To není možné" zašeptala. "Rychle, tady to není bezpečné" zavřela krámek a vedla nás kamsi. Rychle jsem procházeli mezi uličkami. Tren mi znovu přehodil přes hlavu šátek, na oči jsem si dala brýle, aby mě nikdo nepoznal.
Šli jsme rychle a zastavili až v bezpečí jejího malého skromného bytu. Nejdřív se Nelly ujistila, že nás opravdu nikdo nemůže sledovat a až poté se otočila. "Vyrostla jsi, ale vůbec jsi se nezměnila" usmála se a objala mě. "Jsi jim oběma tak podobná." Pak se otočila na Trena. Chvíli si ho zamyšleně prohlížela, ale pak jí zasvítily oči. "Ty jsi Tren, ten chlapec, co u nich dříve tak často zůstával!" vzpomněla si. "Ano" přikývl Tren s úsměvem. "Tak ráda vás oba vidím. Ale asi jste nepřišli jen tak, že?" mrkla na nás a odběhla do kuchyně, kde nám uvařila čaj a dala něco sladkého k zakousnutí.
"No, nepřišli jsme tak úplně za vámi, nevěděli jsme, že zde jste, ale asi nám můžete velmi pomoct" začal Tren. "Vy víte, že Eleona ukryla část její moci?" otázal se. "Ano, vím" přikývla opatrně. "A nejste první, kdo se na to ptá" zašeptala, jakoby se bála, aby ji nikdo neslyšel.
"A můžete nám pomoct?" zeptala jsem se stejně tak tiše. "Bohužel, ani mě Eleona nic neřekla. Nevěděl to dokonce ani Dylan" zavrtěla smutně hlavou. Tren si těžce povzdechl, bylo vidět, že ho to trochu mrzelo.
"Ale něco pro tebe mám" pohladila mě po ruce a odešla do jiného pokoje. "Kdo je Dylan?" zeptala jsem se Trena šeptem. "Tvůj otec" pousmál se. "Aha." Tohle bylo poprvé, co jsem slyšela jeho jméno.
Nelly se vrátila. "Tohle mi paní Eleona dala pár dní před tím, než se stala ta katastrofa. Chtěla, abych ti to dala. Bohužel, po tom útoku, jsem se k tobě nemohla dostat, zavedla se bláznivá pravidla, že jsme se k tobě dostali jen na povolení. Než jsem ho získala, byla jsi už na Zemi" řekla a podala mi krabičku. Byl v ní stříbrný náramek.
Okouzleně jsem si ho prohlížela, tohle byla jediná věc, kterou jsem měla po svých rodičích. "Děkuji" zašeptala jsem. "Nemáš za co, měla jsi ho dostat už dávno" pokrčila smutně rameny.
Ještě chvíli jsme si povídali. Tedy jen my dvě, Tren mlčel, jen občas prohodil nějaké slovo. Přemýšlel. Zajímalo mě o čem, ale rozhodla jsem se, že to nechám až na potom, až budeme někde sami.
"Tak ráda jsem vás viděla. Když všechno dobře dopadne, určitě mě budete muset zase navštívit" políbila mě na obě tváře, stejně tak i Trena a pustila nás. Vydali jsme se zpět k lodi. Připravila jsem se, protože toho bylo hodně, co jsme spolu museli probrat.



Když nemluví, kreslí obrázky

15. července 2011 v 8:16 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se vám opět hlásím s dalším dílkem. Protože tamten byl opravdu hroznš useknutý (uznávám), napsala jsem tenhle super dlouhý díl, aby se mi do něj všechno vešlo. Doufám, že si čtení užijete a necháte mi tu komentík:


Meerlaten, nejčastěji muž, má chránit své svěřence přes scestím. Aby mu tento velmi nelehký úkol byl usnadněn, dostal do vínku pár vlastností, které mu to usnadňují. Dokáže číst jejich myšlenky, s určitou jistotou ví, kde se nachází a také má cosi, nazvěme to vizí. Když se jeho svěřenci stane něco velmi, ale opravdu velmi špatného bude mít jakési vidění, které mu napoví, že je něco špatně a on by se měl pídit po tom, co je špatně.
A přesně takový pocit mě probudil. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a sháněl se po Anori. V pokoji nebyla, vyběhl jsem tedy na palubu, ale i tam jsem ji hledal marně. Když ostatní zpozorovali moje zběsilé pátrání, přidali se. Ale ani v takhle vysokém počtu jsme ji na lodi nenašli.
Co nepochopila na tom, že nemá nikam chodit sama? Kde ji tady teď najdu? Je to obrovské město, plné lidí a hlavně plné těch, co si tu kupují ženské otrokyně. A jestli se dostane na nějaký trh, jak se ksakru dozvím, kdo ji koupil, abych mu mohl dát přes ústa a vzít si ji zpátky?
"Pane Natori, pane Natori!" volal někdo. Svému příjmení jsem tak odvykl, že chvíli trvalo, než mi došlo, že volá na mě. Otočil jsem se. Udýchaně ke mně běžel jeden z posádky. "Jestli hledáte slečnu, tak tu unesli. Byl jsem ve městě a když jsem se vracel k lodi, slyšel jsem, jak na ni někdo volá. Byl od nás z posádky, ale jméno si nepamatuji. Vyběhla za ním, ale on ji něčím omámil a odnesl ji" sypal ze sebe.
Pokoušely se o mě mrákoty. To snad není možné! Jestli se mi dostane do ruky, tak ji přetrhnu jak hada. A hned potom si obě půlky přivážu k posteli a už ji nikdy nikam nepustím. "Víš, kam ji nesli?" ptal jsem se. Jen okrajově jsem postřehl, že kapitán dělá zběžnou prezentaci nepřítomných. Kývl. "Proto jdu až teď, sledoval jsem je". "K tomu starému vydřiduchovi, že?" zeptal se najednou kapitán. "Ano, pane" odpověděl překvapeně. "Už vím, kdo chybí".
Možná ještě něco řešili, ale to já už neposlouchal. Tak on ji opravdu získal, ale já mu ji dlouho nenechám. Dojdu si pro ni a ukáži mu, jaké to je, mít ze mě nepřítele. "Anthony, kam jdete?" ptal se mě kapitán, když si všiml, že odcházím. "Jdu si pro ni" odpověděl jsem stroze.
Netrvalo dlouho a následoval mě on a ještě pár dalších. "Čím víc nás bude, tím vyšší je pravděpodobnost, že se nám podaří uspět" kývl s úšklebkem, když jsem se na něj otočil.
*****
Probudila jsem se v temné a chladné místnosti. Snažila jsem se rozpomenout, co se stalo. Byla jsem s Trenem na lodi, opalovala jsem se, pak na mě někdo volal…okamžitě jsem si vzpomněla a pokusila se vstát. Nešlo to, ruce jsem měla přivázané nad hlavou, tentokrát opravdovými silnými řetězy.
Zarachotil klíč v zámky, otevřely se dveře a vpustili dovnitř trochu světla. Ve dveřích stál ten starý muž, u kterého jsme dneska byli. Zavřel dveře a přešel ke mně. "Tak kočičko, už jsi vzhůru, to je dobře, bál jsem se, že tě imbecil přiotrávil" říkal mi slizkým hlasem a přitom se mě všelijak dotýkal. Bylo mi to odporné.
"Co se mnou chcete dělat?" zeptala jsem se. "Uvidíš, jen tě mohu ujistit, že nakonec dostanu to, co chci" zašklebil se. Tahle věta ve mně vyvolala velmi silnou vzpomínku na Paula a mě ve sprchách. Řekl mi to samé a bylo z toho znásilnění. Co se mnou plánuje tenhle?
Dostala jsem něco málo k jídlu a pak mě nechal zase o samotě. Schoulila jsem se do klubíčka. Ani jsem nevěděla, kde jsem. Co když mě Tren nenajde? Nemůžu mu dát nijak vědět. Může trvat celou věčnost, než zjistí, že jsem opravdu pryč a pak už může být pozdě.
A co když mě nebude chtít hledat? Co když si řekne, že nebude hledat nějakou neposlušnou potvoru, jako jsem já. Srdce se mi bolestivě stáhlo při myšlence, že už bych ho neměl spatřit. Ne, nějak se odsuď dostanu a pak…Musela bych se nejdřív zbavit těch řetězů. Docela snadné, ale to bych nesměla mít sílu stále uzamčenou. Já jsem tak blbá, proč jsem Trena neposlechla, proč jsem za tím imbecilem, jak ho ten starý nazval, jen tak šla?
Klíče zachrastily znovu, tentokrát jich ale vešlo do místnosti víc. "Svlékněte ji" zazněl rozkaz. Bránila jsem se, ale bylo mi to k ničemu, za chvíli jsem seděla na chladné zemi tak, jak mě bůh stvořil. "Hm, je pěkná, má štíhlé, ale pevné tělo, dal bych si říct" mlsně se olizoval jeden z nich.
"Zapomeň na ni, když ji prodáme jako neposkvrněnou, dostaneme za ni větší balík" odsekl jim stařík. Ulevilo se mi, ale jen do chvíle, než mi došlo, že mě chtějí prodat. Oblékli mě do jiných šatů, mnohem kratších, jednodušších, z velmi drsného materiálu, který mě nepříjemně škrábal na kůži.
"Za chvilku si pro tebe přijdeme, tak buď hodná" zavrněl mi jeden z nich do ucha a olízl mi tvář. Odporem jsem se oklepala. Jen se zašklebil a odešel s ostatními. Takhle to tedy se mnou bude? Prodají mě a já budu někomu dělat soukromou děvku? Ani omylem. Lomcovala jsem s řetězy, ale ty ne a ne povolit. Přeci to takhle nenechám!
*****
Seděla jsem v malé místnůstce ještě s dalšími mladými ženami, které se měli taky prodávat na dražbě. Zatímco já stále přemýšlela nad tím, jak se odtud dostat, ony si vzrušeně šuškaly, kam je asi prodají a ke komu se dostanou. Ony se snad těší? Byla jsem z toho dost otřesená.
Postupně jedna za druhou mizely, já měla být až poslední, prý třešnička celé dražby. Místnost byla bez oken a těžké dřevěné dveře hlídal z obou stran párek dost namakaných goril. Takže nulová šance na útěk. Seděla jsem schoulená v rohu a čekala, co se mnou bude dál.
Když vešel dovnitř ten starý, věděla jsem, že moje chvíle jsou sečteny. "Tak pojď, holubičko" zaskřehotal, vzal mě za loket a vedl mě pryč. Šli jsme dlouhou chodbou bez oken, osvětlené jen několika pochodněmi.
Vyvedl mě na malý osvětlený plácek, kde mě postavil přímo doprostřed. Vyplašeně jsem se rozhlédla kolem. Byla to kruhová místnost s lavičkami po celé délce s výjimkou široké uličky přede mnou, která vedla ke dveřím, přísně střeženým, jak jinak. Lavice byly jen zpola zaplněny muži, na které ale přes šero panující v místnosti nebylo jasně vidět.
"A nyní pánové, přichází hřeb dnešní dražby, mladá, krásná, ve chvilkovém držení pouze jednoho muže, téměř neposkvrněná. Štíhlé, ale pevné postavy, dobře vyvinutá. Temperamentem trochu divoká, přesně pro někoho, kdo si svoje kočičky rád zkrotí sám. Vyvolávací cena je 300 000" ozval se zvučný hlas. Chtějí mě prodat za takový balík? Který blázen by ho za mě zaplatil?
Sálem to zašumělo. Stařík si spokojeně zamnul ruce. Co to znamenalo pro mě? "Když za ni chceš tolik, chceme ji vidět, jestli je opravdu tak pěkná, jak říkáš" ozvalo se z davu a ostatní nadšeně přikyvovali.
Stařík pokynul dvěma svým pomocníkům a ti ke mně okamžitě přiskočili. Byla jsem připravená se s nimi rvát, i když jsem asi neměla moc velké šance. Už po mě natahovali svoje špinavé pracky, když se rozlétly dveře a dovnitř byly vhozeni dva strážci, oba zmlácení až do krve.
Všichni ztuhli, dívali se do dveří a napjatě čekali, kdo přijde. Byl to Tren, kapitán Mick a ještě pár dalších. Při pohledu na ně se mi po tváři rozlil úlevný úsměv, který ale hned zmizel, když jsem si všimla Trenova výrazu. Tvářil se jako bůh pomsty, všichni před ním raději utekli a ti, co neměli takový rozum, prožili velmi dlouhý leteckým den s bolestivým přistáním.
"Co si přeje pane? Sem nemůžete jen tak vtrhnout" namítl vyvolávač. Tren ho pohledem přišpendlil ke stěně u které stál. "Jen si vezmu, co mi patří" pronesl ledově krutým hlasem, ze kterého i mě přeběhl mráz po zádech.
"Nemůžeš si ji jen tak vzít. Zaplať 300 000 a je tvoje" šklebil se stařík rozmrzele. Tren se pomalu dostával až k nám. Nebyla jsem si jistá, jestli mám něco říkat, nebo raději mlčet. "Můžu si ji vzít stejně tak, jako jsi mi ji vzal ty" zahučel a dobře mířenou ránou poslal dědu k zemi. Pak se otočil ke mně, ale tvrdý výraz mu z tváře nezmizel.
Než jsem stačila vymyslet, co říct na svoji obhajobu, přehodil si mě přes rameno a nesl mě pryč z místnosti. "Anthony, jděte zpět do lodi, já si tu jen něco vyřídím, dojdu za vámi a odplujeme" zavolal na něj Mick. Kývl a pokračoval v cestě.
Z ramene mě nesundal ani na ulici plné lidí. Někteří se po nás ohlíželi a něco si šuškali, jiní se mi škodolibě smáli. "Trene já umím chodit po svých" namítla jsem. "Mlč" přikázal mi tak přísně, že jsem si nedovolila nijak odporovat. V tichosti mě donesl až do naší lodní kajuty.
Tam si mě hned přehnul přes koleno, vyhrnul mi sukni a vyplatil mi pořádných pětadvacet ran na holou. Prosila jsem, naříkala, omlouvala jsem se mu, ale nic nepomohlo, neměl se mnou slitování. Nakonec jsem jen tiše vzlykala.
Když skončil s výpraskem postavil mě na nohy, ale odstoupil ode mě a promnul si spánky. Ještě mi neodpustil. "Můžeš mi vysvětlit, co jsi nepochopila na tom, že nemáš nikam chodit beze mě? Co se ti honilo hlavou, když si mě neposlechla a jen tak si šla za úplně cizím člověkem?" ptal se hlasem, který neměl daleko do řevu.
V tichosti jsem se krčila. "Něco jsi mi přeci slíbila ne? Chováš se jako nezodpovědné dítě, pořád se o tebe musí někdo starat. Uvědomuješ si vůbec, jak mi bylo? Málem jsem o tebe zešílel strachy!" pokračoval.
Vztáhla jsem k němu ruce, ale on mě obešel. "Nech mě" zahučel vztekle a odešel z kajuty. Jen stěží jsem zadržela slzy. Tohle mi jen tak neodpustí a pravděpodobně se mnou nebude zase mluvit.
Až do večera jsem o něm neslyšela. Ani nevím, jestli spal se mnou v pokoji. Ráno jsem ale na stole našla vedle snídaně i lístek. Hned jsem poznala jeho písmo. Stálo tam: Jestli se dozvím, že jsi opustila pokoj, tak si mě nepřej!. Jistě, v tuhle chvíli mě ani nenapadlo neposlechnout.
Zůstala jsem, ale málem jsem se ukousala nudou. V celém pokoji jsem neměla ani knížku, ani tužku a papír a nemohla jsem ani pořádně sedět, protože zadek jsem měla od včerejšího výprasku celý nateklý a samou modřinu. Tohle bylo poprvé, co na mě Tren vztáhl ruku, ale zasloužila jsem si to. I když možná ne tak moc silně.
Kolem poledne přišel Mick s obědem. "Ještě se zlobí?" ptala jsem se ho nesměle. "Řekl bych že ano. Sedí na přídi a dívá se do moře. Možná byste měla jít za ním". Smutně jsem sklopila pohled "Mám to od něj zakázaně". Chápavě kývl hlavou, položil talíř a obrátil se k odchodu. "Micku, počkejte. Nemáte tu nějakou knížku nebo tužku a papír?" ptala jsem se prosebně. "Podívám se" slíbil.
Čekání na to, jestli mi něco přinese, bylo nekonečné. Když se konečně ozvalo zaklepání, radostně jsem vyskočila a otevřela dveře. "Našel jsem tenhle blok, obyčejnou tužku a nějaké pastelky. Nic jiného nemám" pokrčil rameny. "To je skvělé, děkuji" usmála jsem se.
Zábavu bych měla, teď už jen vymyslet, co nakreslit. Napadlo mě, že si trochu zaprovokuji. Vždycky jsem uměla kreslit takové ty postavičky, s kulatými obličejíčky a velkýma očima. Podobné se kreslily do japonských mang, a proto jsme jim s holkami z práce dali pracovní název chibíci.
Nakreslila jsem hned dva, jednoho chlapce a jednu dívku, nemusím snad říkat proč, kteří se objímali. Chlapci jsem přikreslila křídla a svatozář, dívce růžky a ocásek ďáblíka. Netrápila jsem se s vybarvováním, chlapci jsem udělala modré oči, žlutě svatozář, vlasy jsem vystínovala do tmava, ale křídla jsem nechala bílá, i když samozřejmě vím, že Trenova mají naprosto odlišnou barvu. Dívce jsem vybarvila jen červeně růžky, také jí vystínovala vlasy a pořádně zvýraznila ocásek.
Prohlédla jsem si svůj výtvor, postavičky se nám docela podobaly a myslím, že Tren se svou fantazií pochopí, že jsme to my dva. Položila jsem papír na ten jeho vzkaz, šla se osprchovat a pak si lehla.
Probudilo mě otevření dveří, ale dělala jsem jako že spím. Napjatě jsem poslouchala, přitom ale nezapomněla pravidelně dýchat. Slyšela jsem jeho tlumené kroky a pak zašustění papíru. To si asi prohlížel můj výtvor. Tiše se zasmál. Posadil se a pak jsem slyšela šustění tužky o papír. Nejdřív jsem myslela, že mi píše další vzkaz, ale když to trvalo moc dlouho, usoudila jsem, že taky něco kreslí.
Potichu přešel k posteli a svlékl se. I když se mnou nemluvil, choval se ke mně hrozně ohleduplně. Postel se zhoupla pod vahou jeho těla a já se zaradovala, že opravdu bude spát se mnou v jedné posteli. Naklonil se ke mně a odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje. Překvapilo mě to, ale pravděpodobně se domníval, že spím.
"Kdybys jen věděla, co jsem si prožil, jak hrozně jsem se o tebe bál. A kdybych na tebe v té kajutě sáhl, ublížil bych ti" pronesl šeptem. Určitě si myslel, že spím. Obrátil se ke mně zády a za chvíli taky spal.
*****
Ráno jsem se probudila zase sama. Nejdřív jsem se jen mrzutě převalovala v posteli, ale pak jsem si vzpomněla, že mi vlastně včera něco nakreslil. Rychle jsem vstala a přeběhla ke psacímu stolu. Ležel tam lístek ze včera, u kterého bylo připsáno: Tvoje domácí vězení platí do odvolání. To jsem přešla bez většího zájmu, pár dní navíc tady v kajutě mě nezabije.
Chtěla jsem si prohlédnout ten obrázek, co byl pod tím. Nejdřív jsem s překvapením hleděla na postavičky. Nevěděla jsem, že umí kreslit, ale asi by mě to mělo přestat překvapovat. A navíc, vypadaly úplně stejně jako ty moje. Nutilo mě to k úsměvu.
Byla to odpověď na mojí provokaci. Nakreslil jak chlapec - anděl, má přes koleno přehnutou dívku - čertici a dává jí co pro to. Nejvíc mě asi rozesmál detail červené obtisklé ruky na jejím pozadí. Já bohužel žádnou takovou parádu neměla, jen pěkné modro-zeleno-fialové modřiny, které pořád pekelně bolely.
Nakreslila jsem odpověď. Dívka si vyhrnovala sukýnku a s brekem ukazovala na svojí tříbarevnou parádu, zatím co chlapec stál zády k ní a ústa měl přelepená, na znamení, že se mnou nemluví.
Tímhle stylem jsme spolu komunikovali týden. Strašně mi vadilo, že se mnou nemluví, nepodívá se na mě, nedotkne se mě. Jediné, kdy jsem se mohla tetelit blahem z jeho přítomnosti, byly večery, kdy mě v domnění, že už dávno spím, pohladil po tváři.
Naše komiksová konverzace mě sice bavila, ale chtěla jsem ji ukončit a začít komunikovat normálně. Nakreslila jsem tedy obrázek, ze kterého bylo jasně patrné, že mě jeho mlčení ubíjí. Jeho odpověď mě zarazila. "Divíš se?" napsal.
Na jeho obrázek jsem chvilku zírala, neschopná uvěřit tomu, co vidím. Chlapec klečel na kolenou, z hrudi si vytrhl srdce a podával ho dívce. Ona k němu ale byla zády a natahovala se po krásném motýlovi. Přejela jsem prstem chlapci po krvavé ráně na košili. Takhle to on cítí? Že by si pro mě vytrhl srdce z těla, ale já ho odmítla?
Vlastně měl pravdu. Jen několik hodit před únosem mi vyložil své city a vyznal se mi z horoucí lásky. Přesně jako chlapec na obrázku, dal mi své srdce. A já se otočila zády, natáhla jsem se po motýlovi. Neposlechla jsem a udělala přesně to, co nechtěl. Tenhle obrázek jsem měla před očima celý den. Byla jsem rozhodnutá, že vydržím vzhůru a večer ho odprosím na kolenou.
Přesně jak jsem si usmyslela, vydržela jsem vzhůru do doby, než přišel. Jeho pohled padl nejdřív na stůl, kde nejspíš hledal obrázek, pak na mě a nakonec zabloudil směrem do nikam. "Trene" začala jsem tiše. Odvrátil hlavu a odešel do koupelny. Čekala jsem.
"Proč si nakreslil takový obrázek?" ptala jsem se, když se vrátil. Pokrčil rameny a mlčky si ručníkem sušil vlasy. "Trene, já vážně nevím, co mám udělat, abys mi odpustil" sklopila jsem pohled. Otočil se čelem ke mně a podíval se mi do očí. "Třeba ti nechci odpustit" pronesl. "Na to máš samozřejmě právo" kývla jsem chápavě, i když uvnitř jsem děkovala bohu, že na mě promluvil.
Odložil ručník stranou. "Neřekneš nic na svoji obhajobu?" zeptal se chladně. "Nemám se čím hájit. To co jsem udělala byla hloupost a teď za ni musím nést následky. Pochopila jsem ten obrázek. Vzala jsem ti srdce, ale přitom po něm neustále šlapu" zašeptala jsem.
"Podcenil jsem tě" pousmál se. Zvedla jsem k němu nechápavý pohled. "Ty přesně víš, jak moc jsi mi ublížila" dodal. Přikývla jsem. "A udělám cokoliv, abych to napravila, ale to bys se mnou musel nejdřív mluvit" dodala jsem. Posadil se na postel a zadívali se mi do očí. Jeho pohled jsem oplácela. "Já to přejdu, ale pamatuj si, že nedokáži odpouštět donekonečna" řekl.
"Proč pláčeš?" ptal se překvapeně. Až teď jsem si uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy jak hrachy. Rychle jsem je utírala hřbetem ruky. "Já nevím" vzlykla jsem a začala nanovo. Nepřitáhl si mě do náruče, nehnutě čekal, až přestanu.
"Pojďme si lehnout" řekl pak. Poslechla jsem ho. Leželi jsem vedle sebe, ale nijak se nedotýkali. On neprojevil žádnou iniciativu a já se bála odmítnutí. V tichosti a ve světle lamp, které sem dopadalo z paluby, jsem si prohlížela svojí levou ruku, na které chyběl prstýnek. Sebral mi ho ten otrokář, stejně jako všechno ostatní.
"Nehledáš náhodou tohle?" zeptal se mě a v prstech si hrál právě s mým zásnubním prstýnkem. S úsměvem jsem po něm natáhla ruku, ale on uhnul. "Mám ti ho vrátit?" zeptal se. "To záleží na tom, jestli mě ještě chceš" zašeptala jsem, aby nebylo slyšet, že se mi klepe hlas. "Nebudeš o mě bojovat?" podivil se.
V tu chvíli jsem se vymrštila a políbila ho na rty. Mohla jsem čekat jen dvě reakce, buď mě odstrčí nebo se přidá. Neudělal ani jedno z toho. Odlepila jsem se od něj. "Prosím, já si neumím život bez tebe představit. Miluji tě a prosím tě, abys mi vrátil ten prstýnek a tím si mě nechal" řekla jsem, protože jsem cítila, že přesně na tohle čeká.
Na tváři se mu vykouzlil úsměv, se kterým mi prstýnek nasadil. "Náušnice a řetízek mám v kapse u kalhot, pak si o to řekni" dodal a přitiskl si mě na prsa. "Jak si ho dostal?" "Mick ho z něj vymlátil a spolu s ním i všechno ostatní" odpověděl a líbal mě do vlasů.
Pevně jsem se k němu tiskla a líbala ho na prsa. "Už mi nikdy, nikdy nesmíš takhle ublížit. Málem jsem se zbláznil z představy, že jsem tě ztratil" říkal a nepřestával polibky zasypávat moje tváře, krk, ústa. "To já také" vydechla jsem.
"Mám pár otázek" řekl po chvíli. "Ptej se" pobídla jsem ho. "Kromě toho, proč jsem to udělala, co jsem tím sledovala a jak jsem se měla" dodala jsem rychle. Rozesmál se. "Dobře to vynechám" dusil smích o moje vlasy. "Nejdřív, chtěl jsem vědět, jestli ti něco udělal" začal. "Ne, vůbec nic. Chtěl za mě dostat co nejvyšší balík, takže na mě ani nesáhl" zavrtěla jsem hlavou. Úlevně si oddechl.
"Pak chci vědět, co se ti ten týden zdálo". Touhle otázkou mě docela zaskočil. "Já nevím, nepamatuji si to. Proč?" pokrčila jsem rameny. "Každou noc si ze spaní volala moje jméno" odpověděl. "To proto, že se mi po tobě stýskalo" vysvětlila jsem mu, to je snad jasné, ne?
Usmál se. "Proč si mě nakreslila s bílými křídly?" ptal se dál. "Moc dobře víš, že mají naprosto odlišnou barvu" "Protože jsi můj andílek. Chtěla jsem vykreslit ten rozdíl mezi námi. Samozřejmě, že černá jsou hezčí, ale andělé černá křídla nemají" vysvětlovala jsem s úsměvem.
"Poslední. Opravdu máš na zadku tříbarevné modřiny?" zeptal se s úsměvem a s hlavou nakloněnou na stranu. "Jo mám" fňukla jsem. Vyhrnul mi košili, aby se mohl podívat. "Slušná práce" zhodnotil to. "Máš pádnou ruku" "Zasloužila sis to" obhajoval se. "Navíc, můžeš být ráda, že jich bylo jen pětadvacet, měl jsem chuť tě přetrhnout jak hada". "No, to je sice lákavá nabídka, ale já bych ráda zůstala v celku" zavrtěla jsem hlavou a znovu se mu pohodlně uvelebila na hrudníku. Hned se mi usínalo mnohem pohodlněji.
lepší bohužel nemám...chtěla jsem sem dát ten, co nakreslil Tren jako poslední, ale je to jen a jen výplod mojí vlastní fantazie a moje kreslící umění není natolk dobré, abych to mohla vytvořit.

Otrokyně

11. července 2011 v 21:34 | Yui-chan |  Růže msty
Takže jsem sebou trochu hodila a přidávám další díl. Už předem upozorňuji, že konec se vám nebude líbit, ale co, vy to snad přežijete ;). Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

Tu noc jsem měla velmi neklidné spaní. Jednak Tren zůstal na palubě a popíjel tam s ostatními, takže jsem tu byla sama. A hlavně jsem měla takový divný pocit, že se něco stane.
.
Viděla jsem místnost zahalenou do šera, jinak ale vypadala naprosto normálně. Na posteli ležela černá kočka, ale do tváře jsem jí neviděla. Pak se z vedlejších dveří vynořil muž. Byl pohledný, ale v obličeji měl ztrhané rysy, snad ze smutku, nebo z těžkého rozhodování.
Vidění se změnilo. Byla jsem v místnosti, která byla nejspíš v nějakém sklepení. Kolem hořeli svíce a uprostřed stála černá rakev spoutaná těžkými řetězy s bytelným visacím zámkem. Znovu se objevil ten muž, co byl v tom první pokoji. Rakev se otevřela, v ní bylo tělo mladého hezkého muže, spoutané stejnými řetězy a taky taková malá ozdobná skříňka.

Probudila jsem se, musela jsem se posadit, abych ten sen mohla rozdýchat. "Co se děje?" ptal se Tren, který se zrovna svlékal a chystal se do postele. Prohrábla jsem si vlasy, neschopná slova. "Zlato, to bude v pořádku. Další špatný sen?" ptal se a přitom mě hladil po tváři.
Přikývla jsem. "Chceš si o něm promluvit, ukázat mi ho?" povídal dál. Používal na mě stejné postupy jako na výslechy dětí. Neustále se ptáte, komunikujete s nimi, touhle metodou se pak většinou dostanete k tom, co potřebujete. A on to uplatňoval na mě.
Chvíli jsem váhala, zda mu svůj sen ukáži nebo nikoli. Byla možnost, že bude zase žárlit, že se mi zdá o nějakých mužích, navíc dost pohledných. Když mu ho ale neukážu, bude mě podezřívat, že je to něco mnohem horšího, než to je.
"Nemusíš to dělat" pousmál se Tren a pokračoval ve svlékání. Mlčky jsem ho pozorovala. Pohled na jeho nahé tělo mě rozptýlil, byla jsem schopná zase trochu reálněji uvažovat. Počkala jsem, až si ke mně lehne. Přivinula jsem se k němu a s pohledem upřeným hluboko do jeho očí jsem mírně zatlačila na jeho obranou zeď. Na vteřinku povolil, abych se mohla dostat dovnitř a opět uzavřel nás oba dohromady.
Byl to úžasný pocit, být s ním jedna mysl. "Tak mi to ukaž" ozval se uvnitř mé hlavy jeho melodický hlas. Skoro jsem zapomněla, proč jsme to dělali. Ukázala jsem mu svůj sen a pevně se k němu tiskla. Mlčel, občas mě lehce pohladil po paži.
"Nechápu, co to má znamenat" prohlásil, když moje vidění skončilo. "Třeba to nic znamenat nemá, byl to jen obyčejný sen" uklidňovala jsem ho a tím i sebe. "Tvoje sny nikdy nejsou jen tak" namítl, ale jinak to nekomentoval. "Uvidíme, co se z toho vyklube" přikývla jsem a položila mu hlavu na rameno.
Chvíli bylo ticho, pak jsem slyšela jeho tichý smích. "Co je tu k smíchu?" nechápala jsem. "Vážně jsi se bála mi ten sen ukázat, protože bych mohl žárlit?" smál se. No jistě zapomněla jsem, že naše mysli jsou stále spojené a on si opět může přečíst všechno, co mě kdy napadlo.
"Ano, jsi totiž žárlivost sama" pronesla jsem sarkasticky. "Nemůžu za to, že mi tě chce každý vzít" ozval se tak ublíženým tónem, že jsem měla sto chutí ho zlíbat a milými slovy ho přesvědčit, že se nedám.
"Neměl bys takhle manipulativně působit na lidi" zabručela jsem, když jsem se snažila pochytat svoje rozlítané myšlenky. "Takhle to působí jenom na tebe" usmál se a udělal mi prostor, abych si svojí mysl mohla stáhnout k sobě. Moc se mi od něj nechtělo, cítila jsem se strašně v bezpečí, když jsem byla u něj.
"Ale zpět k tématu. Já si nepřipadám jako moc žádané zboží. Znám opravdu jen pár případů, ale rozhodně si nemyslím, že by každý…" snažila jsem se popřít to, co on řekl. "To proto, že se po tom nedíváš. Měl bych si tě přivázat na provázek, aby každý věděl, že si tě nenechám vzít" "Prosím tě, žádné provázky" zhrozila jsem se. Byla jsem si jistá, že by to opravdu udělal.
"To byl vtip" smál se. "Radši spi, jo? Nebo tě napadne ještě něco horšího" zakoulela jsem očima a snažila se sama dodržet svoje slova.
*****
Ráno jsem se probudila s pocitem, že je něco špatně. V posteli jsem ležela sama, což se mi už dlouho nestalo. "Trene?" ptala jsem se tiše. "Copak?" ozvalo se z druhé strany místnosti. Otočila jsem se tím směrem a všimla si svého oblečení. V tomhle jsem rozhodně spát nešla.
Byly to velmi hezké šaty z drahých látek, upravené tak, aby vypadaly obyčejně až na docela odvážný výstřih. Proč je mám, proboha, na sobě? Na krku se mi houpal mě naprosto neznámý šperk a chyběl mi můj zásnubní prstýnek. "Já…co je tohle?" začala jsem větu, ale nedokončila ji. Chtěla jsem se zvednout a přejít k němu, ale tím pohybem se mi kolem kotníku cosi rozcinkalo. Já přeci nenosím nic na noze. Až po podrobnějším přezkoumání jsem zjistila, že je to slabý řetízek z perliček, od kterého vedl rovněž perlový provázek. Sledovala jsem ho až k jeho ruce, na které ho měl přivázaný.
"To snad nemyslíš vážně? Ty sis mě opravdu přivázal?" žasla jsem. V klidu přikývl. "Tohle přeci není nutné. Vždyť víš, že se za nikým ani neotočím" snažila jsem se ho přesvědčit. Mlčel. Začala jsem škubat za řetízek, vypadal slabě, ale bohužel nepovolil. Chtěla jsem použít svoji moc, ale k mému nemalému překvapení jsem zjistila, že to nejde.
"Tys ji zablokoval?" ptala jsem se nevěřícně. Opět přikývl. "Proč?" lomcovala jsem dál s řetízkem. "To nepřetrhneš" upozornil mě, vstal a přešel ke mně. Hned, jak se dostal do dostatečné blízkosti, jsem mu vrazila pořádnou facku. Nehnul ani brvou. "Dnes přistaneme v jednom městě, ve kterém si musíme s někým promluvit" řekl. "A proč sis mě tedy přivázal?" ptala jsem se nahněvaně. "Je to otrokář se ženami" zněla odpověď.
Hněv mě okamžitě přešel. "Já…ty….Trene, to přece nemůžeš myslet vážně" šeptala jsem zděšeně. Seděl naprosto nehnutě. Nachytala jsem se, že mi po tvářích tečou slzy. Vrhla jsem se mu kolem krku. "Já od tebe nechci, to nemůžeš" říkala jsem třesoucím se hlasem.
Pevně mě objal a jemně kolébal ve svém náručí. "Je to otrokář se ženami a mi od něj potřebujeme určité informace" řekl. "Slib mi, že mě nikomu nedáš, slib mi to!" plakala jsem. "To víš, že ne. Jsi jenom moje" šeptal a líbal mě přitom do vlasů. "Tak proč ty řetězy?" ptala jsem se a snažila se zarazit proud slz, který mi stékal po tvářích.
"Vzhledem k jeho zaměstnání tam nemůžeš přijít jako svobodná dívka, protože by tě okamžitě prodal, jsi mladá hezká, šla bys na dračku. Nemůžeš tam jít ani jako moje snoubenka, dostala bys mě do postavení, ve kterém by mi nic neřekl. Jedině takhle můžeš jít se mnou, vyhnout se nebezpečí a já se dozvím to, co potřebuji" vysvětloval mi a prsty mi přitom stíral slzy.
Pomalu jsem se uklidňovala. "Proč jsi mi to neřekl včera?" "Protože jsem si víc, než jistý, že by to neproběhlo v klidu. Nenechala by ses spoutat" odpověděl. Měl pravdu, nenechala. "Na osuš si slzy" podával mi papírový ubrousek. "Otrokyně kvůli svým otrokářům nepláčou" pousmál se. "Já ano, protože můj otrokář je mým snoubencem" zašklebila jsem se.
Hodil po mě taštičku s líčidly. "Nalič se, musíš vypadat věrohodně". Držel mi zrcátko, abych na sebe viděla. Mlčky jsem splnila všechno, co po mě chtěl. Nakonec jsem se nasnídala a společně jsem vyšli na palubu. Nikdo tam už nebyl, všichni byli ve městě. Na jednu stranu jsem byla velmi ráda, nechtěla jsem aby mě s tím provázkem viděl někdo "známý".
Vystoupili jsme z lodi a vyrazili jsme do města. "Vítej na nejodpornějším místě na světě, kde seženeš cokoliv a dostaneš jakoukoliv informaci" prohlásil cestou. Držela jsem se v jeho těsném závěsu, protože jsem se museli prodírat davy lidí a já nechtěla, aby se mezi nás někdo zamotal.
Viděla jsem kolem spoustu žen v šatech stejného střihu, jako jsem měla já a taky dost těch, které měly jen jakési hadry kryjící jen to nejdůležitější. Ty pěkně oděné, také otrokyně, jak jsem se později dozvěděla, se svých otrokářů pevně držely a tvářili se tak šťastně a povýšeně.
"Ty, co jsou stejně oděné jako ty, jsou osobní otrokyně. Slouží svým pánům jako milenky, jsou pro jejich osobní potěšení. Mají se vlastně celkem dobře, dokud ho neomrzí" vysvětlil mi, když jsem se ho na to ptala. Pevně jsem ho chytila za rukáv. "Jak můžete přehlížet tak nelidské chování vůči ženám?" ptala jsem se tiše. "Snažili se to tu kdysi zarazit, ale bezvýsledně. Navíc, ty otrokyně jsou většinou siroty nebo chudé dívky, které jejich rodiče prodali, nemají se zle, pokud se dobře chovají. S tímhle koutem nic nenaděláme" pokrčil rameny.
Vzal mě za loket a vyrazil kupředu trochu rychleji. Klopýtala jsem za ním, hlavu skloněnou, snažila jsem se zapadnout do svojí role. Popravdě, trochu jsem se bála, že když se nebudu chovat tak, jak by si představoval, nechá mě tam někde. A to bych opravdu nechtěla.
Došli jsme až k jednomu velkému domu, před kterým Tren zastavil. "Hraj svou roli, jinak se nic nedozvíme" řekl mi a zaklepal. Otevřela žena a aniž by se na nás podívala, nás pustila dovnitř. Čekali jsme v hale, která vypadala spíš jako luxusní obývací pokoj. Žasla jsem.
Přišel muž, starý, shrbený a seschlý a s oplzlým úsměvem si s Trenem podal ruku. Z tónu hlasu, kterým spolu mluvili jsem usoudila, že už spolu měli kdysi co dočinění. Radši nechci vědět, co potřeboval, že se spřáhnul zrovna s ním.
"Ta je tvoje?" zaskřehotal a změřil si mě mlsným pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. "Ano" kývl Tren. "Škoda, šla by na dračku a dostal bych za ni slušný balík" pronesl a zkoumavě se zadíval na Trena. "Není na prodej, nebyla zrovna nejlevnější a zatím jsem s ní spokojen" zavrtěl odmítavě hlavou a mě se ulevilo.
"Škoda, kde jsem byl, když se prodávala taková kočička. Je mladá, pěkná, zuby má taky všechny" říkal a přitom mi násilím otevřel ústa, aby se mohl podívat. "A určitě byla ještě panna. Zařádil sis, co?" rozchechtal se hlasem tak odporným, že jsem hrůzou ustoupila o krok dozadu. "No nic, pojďte za mnou a ty mi řekneš, co potřebuješ" ukázal na dveře za sebou.
Když jsme kolem něj procházeli sáhl mi na zadek a pevně ho stiskl. Vyjekla jsem překvapením i bolestí zároveň. Tren se okamžitě otočil. "Není na prodej, tak ji nezkoumej" varoval ho tvrdě. "Promiň, starý zvyk, je to jako železná košile, nezbavíš se jí" pousmál se, ale mě byl odporný.
Došli jsme do sálu, kde byla dvě křesla, menší konferenční stůl a asi 10 kurtizán, jak jsem si je nazvala, protože slovo otrokyně se mi rozhodně nelíbilo. Jak se Tren usadil, hned se k němu několik z nich vrhlo a začaly ho masírovat, hladit a všelijak jinak na něj sahat. Seděla jsem mu u nohou, nevraživě je sledovala a žmoulala v ruce jeho nohavici, protože jsem nevěděla, jestli v rámci své role můžu nějak zakročit nebo ne.
Ten, za kterým jsem přišli je mávnutím ruky odvolal, Tren si mě pak posadil do klína, stejně jako se tomu druhému usadilo do klína rozhodně víc žen, než bych řekla že se tam vejde. "Já čekám" zavrněl mi Tren do ucha tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
Střelila jsem pohledem vedle, kurtizány ho líbaly, hladily ve vlasech, po tváři, schválně odhalovaly výstřih. Tohle chtěl i po mě? Jemně jsem mu začala líbat krk a čelist a nahýbala se tak, aby měl dobrý výhled do mého schválně zdvihnutého dekoltu. Souhlasně se pousmál a nechal se ode mě hýčkat.
"Tak co tě sem přivádí, milý příteli" začal starouš. "Dlužíš mi laskavost" odpověděl Tren klidně. Čekala jsem, co se bude dít dál, začalo to být zajímavé. Tren mě jemně štípl do stehna, aby mi připomněl, že tu nejsem v roli jeho parťáka.
"Jistě. Pořádek dělá přátele. Co budeš chtít" kývl. "Informaci" vybalil Tren na rovinu. "Dámy, omluvily byste nás na vteřinku?" usmál se na svoje ženské osazenstvo, které s úklonou odstoupilo. Tren mi naznačil, že mám taky jít. Jednou jsem ho políbila, a když jsem šla kolem něj, pořádně jsem zakroutila zadkem, přes který mě lehce plácl.
Ostatní ženy se mě ujaly a vedly mě do zadní místnosti. "Provokuje co? Je to vážně kus, lepší kup jsi nemohl mít" slyšela jsem ještě říkat staříka. Pak se dveře zavřely. Ostatní se kolem mě hned sesypaly, začaly si prohlížet moje šaty, vlasy a šperky, přitom vykřikovaly jak jsou úžasné, že se musím mít velmi dobře.
Pak okomentovaly mojí postavu a přeskočily na Trena. Ujistily mě, že s ním by si daly říct, a že mám štěstí, že jsem skončila u něj. Brzy je to ale přestalo bavit a šly si po své práci. Jen jedna z nich, řekla bych ta nejstarší, si mě vzala stranou. "Ty nejsi jeho otrokyně, že?" zeptala se tiše. Zavrtěla jsem hlavou. "Dej si pozor. Můj pán tě bude chtít získat, viděla jsem ten pohled a vím, co znamená. Dejte si pozor, ty i tvůj přítel jste oba ve velkém nebezpečí" varovala mě.
Chtěla jsem z ní dostat víc, ale to už stál ve dveřích Tren a prstem si mě k sobě volal. "Díky" šeptla jsem jí a spěchala k němu. Opět si přivázal můj řetízek k ruce a odcházel. Nezastavil se ve dveřích, když mu ten muž přál šťastnou cestu, pokračoval dál. Šel tak rychle, že jsem za ním musela běžet, abych mu stačila.
Kličkovala jsem mezi proudícím davem a cítila, že už mi dochází síly. Poslední dobou jsem byla zvyklá spoléhat se hodně na magii, kterou mi on sebral. Když už jsem takhle běžela deset minut, vyčerpaností jsem klopýtla. Než jsem ale stačila dopadnout na tvrdou zem, chytil mě do náruče a pevně objal. "Promiň, ale chtěl jsem být co nejdál od něj. Nelíbí se mi, jak se na tebe díval. Určitě tě bude chtít získat. Dávej na sebe pozor" naléhal. Přikývla jsem.
Zastavili jsme už jen jednou, to když mě za odměnu nechal vybrat si nějaký šperk, který bych chtěla. Trochu jsem se ostýchala, nikdy jsem si před ním o nic neřekla a najednou jsem měla ukázat na to, co bych chtěla. Nakonec mě ale jeden uchvátil natolik, že jsem svůj stud překonala a požádala ho o něj.
"Jsem na tebe pyšný, zahrála jsi to skvěle" políbil mě na tvář a kolem krku mi připevnil řetízek, co jsem si vybrala. "Snažila jsem se. Zaprvé jsem se bála, že mě tam necháš a zadruhé, kdybych to dělala špatně, nějaká z těch jeho by se tě musela ujmout a to bych nesnesla" vysvětlila jsem mu.
Zasmál se. "A mě budeš říkat, že jsem žárlivost sama" řekl a vášnivě mě políbil. "Takhle na veřejnosti?" škádlila jsem ho. "Jsi moje krásná osobní otrokyně, takže si můžu dělat, co chci" obdařil mě zářivým úsměvem.
Na palubě mi nejdřív vrátil prstýnek, pak mě znovu objal a znovu mě vášnivě líbal. "Miluji tě a nenechám si tě vzít. Potřebuji ale, abys mi to trochu usnadnila. Nechoď nikam sama, vždycky mi řekni. I kdybys mě měla vzbudit o půlnoci kvůli procházce při měsíčku, půjdu s tebou. Jsi pro mě příliš důležitá na to, abych o tebe přišel" říkal mi, přitom mě něžně hladil po tvářích a znovu a znovu mě líbal. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Ještě nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc mě miluje. Po těchhle slovech jsem přestala pochybovat o tom, že by někdy dokázal být beze mě, stejně tak, jako já bez něho.
Tren se potom posadil do křesla, že si na chvilku odpočine, ale netrvalo dlouho a tvrdě usnul. Připsala jsem to nervové vysílenosti. Chvíli jsem tu byla s ním, pak jsem se převlékla do svých běžných šatů a vyšla na palubu, užít si trochu sluníčka.
Seděla jsem na zádi, na vyvýšeném místě u kormidla, a slunila se. "Slečno? Jste tam?" volal někdo z ulice. Opatrně jsem vykoukla. Toho muže, co na mě volal a mával jsem znala, byl to člen naší posádky.
"Co se děje?" ptala jsem se. "Pojďte sem, na to se musíte podívat" volal a ukazoval někam za sebe. Na chvíli jsem se zamyslela. Slíbila jsem Trenovi, že nikam nepůjdu bez něj, ale je to jen pár metrů před lodí a navíc je to jeden z posádky. Nemělo tedy cenu ho budit. Rychle jsem si nazula boty a vyběhla na ulici.
Došla jsem až k němu. "Podívejte támhle" ukazoval za roh. "Co, co mám vidět?" ptala jsem se zmateně a dívala se do naprosto prázdné ulice. "Tohle" zachechtal se a přitiskl mi přes nos a ústa vlhký kapesníček. Ucítila jsem pražené mandle a potom už bylo všechno ve tmě.
takový menší harém XD

Na vlnách

8. července 2011 v 22:40 | Yui-chan |  Růže msty
Opět se vám hlásím s pokračováním. Film jsem úspěšně dokončila, navíc jsem enšla ani do práce, takže se mi povedlo vytvořit poněkud dlouhý díl, i když děj v něm moc nehledejte, to teprve přijde. Bez té omáčky by to ale nešlo, že? Na co se můžete deska těšit? Už nadpis napovídá, že se nám to tu bude trochu houpat a to nejen zem pod nohama ale i atmosféra ve vztazích. Jen pěkně čtěte a nechte i tu komentář:


Zhluboka jsem do plic nasála slaný vzduch. Byl těžký, špatně dýchatelný a cítit rybinou, přesto jsem ho přijala jako příjemnou změnu. Zastavila jsem Minet a seskočila z ní. Tohle jsem si musela prohlédnout v klidu.
Trena moje náhlá zastávka trochu překvapila, ale velmi brzy si všiml, že ho nenásleduji, a proto se otočil. Vrátil se ke mně a taktéž sesedl. "Nádhera, co?" zeptal se a položil mi ruku na kříž. "Úžasné, zatím to nejkrásnější místo, které jsem viděla" odpověděla jsem.
Přístav v přímém slunci vypadal jako pohádkové místo. Já jsem u moře nikdy nebyla, možná jako dítě, ale to si nepamatuji. Kanada má sice obrovská pobřeží, ale moře je hrozně studené, co bych tam tedy dělala?
Tady to vypadalo jako v těch filmech, kde se zamilovaná dvojice prohání po bílé písečné pláži, kolem šumí moře a křičí racci. Jediný rozdíl byl v tom, že v tomto přístavu bylo velmi rušno. Spousta lodí, lidí, nejspíš obchodníků, kteří na sebe křičeli, prostě to tu kypělo životem.
"Pojď, ať na nás nečekají" pobídl mě Tren a vyšvihl se zpět do sedla. Mě se moc nechtělo, ale nic jiného mi nezbylo. Nasedla jsem na Minet a následovala Trena. Dlouhými kroucenými ulicemi jsme pomalu sestupovali blíž k nábřeží. Jeli jsme pomalu, mohla jsem si všechno podrobně prohlédnout.
"Mohla bys dávat pozor? Je tu dost lidí, snadno se ztratíš, a mě se nechce tady pobíhat a hledat tě. Drž se u mě, ano?" domlouval mi Tren, bylo na něm vidět, že je z mého chování nervózní. "Dobře" povzdechla jsem se a zařadila se těsně vedle něj. Očividně si oddechl.
Proplétali jsme se davem a já byla ráda, že jsem Trena poslechla. Neuměla jsem si představit, že bych se tu měla vyznat bez něj. Konečně Tren odbočil pryč z davu, který si poklidně proudil dál. Sesedli jsme a postupovali k lodím, zakotveným nedaleko.
"Podrž je a počkej tu na mě" řekl mi Tren a vydal se k jedné z nich. Zvědavě jsem si stoupla na špičky, abych viděla, co se děje. Tren doběhl k nějakému muži a začal se s ním o něčem bavit. Ten muž vypadal dost přísně, byla jsem ráda, že mám od něj dostatečný odstup. Tren povídal, potom ukázal na mě, ten muž si mě přeměřil pohledem, pak se usmál a podal si s Trenem ruku. Ten na mě zamával, ať jdu k nim.
Poslechla jsem. "Anori, tohle je kapitán lodi, na které poplujeme" ukázal na toho muže, se kterým se bavil. "Těší mě, jsem Mick" podal mi velkou a umaštěnou ruku. Opatrně jsem si s ním potřásla. "Anori". Vůbec jsem nevěděla, co mám od tohohle čekat.
"Řeknu chlapům, ať vám naloží koně, vyplujeme tak za hodinu, zatím se tu můžete trochu porozhlédnout." "Díky" pousmál se Tren, vzal mě za ruku a odváděl mě pryč. "Ten chlap se mi nelíbí" špitla jsem, když jsme byli dostatečně daleko. "Proč?" zeptal se Tren a objal mě kolem pasu. "Nevím, je divný, jde z něj strach" pokrčila jsem rameny. "Spíš respekt, ale přesně někoho takového potřebujeme" přikývl.
Sundali jsme si boty a bosky se procházeli po písečné pláži. Pro mě to bylo něco úplně nového. Smála jsem se a nastavovala tvář sluníčku, on mě jen s úsměvem pozoroval. Když jsme docházeli až ke kamenným schodům vedoucím zpět na hlavní ulici, stále plnou lidí, zastavil se.
"Měli bychom se pomalu vracet, ať neodplují bez nás" řekl a otočil se do směru, kterým jsme přišli. "Počkej" zavolala jsem za ním. Doběhla jsem ho a pevně ho objala. Překvapením zůstal stát jako přimrazený, to on byl vždycky ten, kdo mi projevoval lásku objetím a polibky. "Co se děje?" ptal se, když se trochu vzpamatoval. Pochopil to úplně špatně.
"Chci ti poděkovat" odpověděla jsem s úsměvem a dlouze ho políbila. "Ještě nikdy jsem nebyla na pláži, nikdy jsem neplula na lodi, nikdy se o mě nikdo tak hezky nestaral." "Není to moje zásluha" odvrátil pohled. Zdálo se mi to, nebo se opravdu červenal? "Ale je, koho jiného?" ptala jsem se a líbala ho na tváře, nos a čelo. Několikrát mě políbil, pak mě vzal za ruku a vedl zase zpátky k lodi.
Došli jsme právě včas, už bylo naloženo vše potřebné a chyběli jsme jen my dva. Že tahle cesta bude trochu problém jsem postřehla hned, jak jsem vstoupila na palubu, která se se mnou zhoupla. Přistála jsem akorát Trenovi v náručí. "Kam jdeš?" ptal se mě se smíchem a držel mě, protože já nebyla schopná stát rovně.
"Vyplouváme" ozval se zvučný hlas jednoho z posádky a loď se odrazila od břehu. V tu chvíli jsem Trena pevně chytila za košili, protože loď se rozhoupala ještě víc, než před tím. "Tohle bude trochu problém" bručela jsem, když jsem s jeho velkou pomocí dostala do kajuty, kde mě posadil na pohovku. "Zvykneš si a pak to bude dobré" usmál se a pohladil mě po tváři. "Jdu se tady trochu porozhlédnout, nikam nechoď" zakřenil se a odešel. Jako kdybych já měla někam jít, možná tak se plazit a do toho se mi nechtělo.
Vrátil se za necelou hodinku. Prošel prý celou loď, už se zorientoval a ví, kde co je. "To je fajn, aspoň budeš rychleji zpátky až tě pro něco pošlu" usmála jsem se. "Ty si docela věříš lásko" zasmál se, ale objal mě a políbil na čelo.
Trvalo ještě dva dny, než jsem si zvykla natolik, abych se mohla volně pohybovat bez jeho opory a aby mi nebylo špatně. Tren se mi sice smál, protože jsem byla v jednom kuse zelená a ohnutá přes zábradlí, abych jim nepozvracela čistou palubu, ve skutečnosti ale bylo vidět, že si o mě dělal starosti. Teď, když už mi bylo líp, se ulevilo i jemu.
Nakláněla jsem se přes zábradlí, tentokrát ne proto, že by mi bylo špatně, ale proto, že jsem pozorovala vlny, které vznikali, jak si naše loď prorážela cestu vodní masou. "Nespadni" chytil mě najednou Tren kolem pasu. Vyjekla jsem, protože jsem se ho hrozně lekla. "Kdybys na mě nevybafl, tak bych se nelekla a nespadla" hubovala jsem ho, ale on se smál. "Promiň, nemohl jsem odolat" snažil se uklidnit, ale pokaždé, když se podíval na mojí zamračenou tvář se rozesmál znovu. Nakonec jsem to vzdala a s pořádnou herdou, mířenou do jeho ramene se rozesmála taky.
"Podívej se tamhle" naklonil se až ke mně a ukázal někam do dáli. "Co tam mám vidět?" ptala jsem se. Viděla jsem jen šedo-modrou oblohu, která ostře kontrastovala s tmavě modrým mořem. "Možná je pro tebe ještě příliš brzy" zavrtěl hlavou. "Je divné, že vidíš něco, co já ne" konstatovala jsem.
Naklonil se ještě blíž. "Támhle, kdybys viděla, jsou…" povídal, ale já ho přestala poslouchat. Místo toho jsem se snažila uklidnit svoje rychle bijící srdce. Když byl takhle blízko, musel to určitě slyšet, ale dělal, jako že ne. Já za to nemůžu, že se mnou jeho blízkost takhle cvičí. Vzpomněla jsem si na dobu před pěti lety, kdy nastoupil ke mně na oddělení.
Seděla jsem u počítače a stále znovu a znovu si pouštěla videozáznam z dálniční kamery. Ať jsem se snažila sebevíc, nic zvláštního jsem neviděla. Auta jela a najednou byla v sobě. Unikal mi ten moment, kdy se stalo něco, co to celé způsobilo.
"Tady, vidíš?" ptal se Tren, můj nový kolega, velmi krásný a hlavně až moc přitažlivý. Nedokázala jsem se soustředit, když byl se mnou v jedné místnosti. "Co mám vidět?" ptala jsem se tiše, abych zakryla, že se mi rozrušením klepe hlas. "Tady, pusť to ještě jednou…vydrž….a stopni to…tady, vidíš?" naléhal, přitom se naklonil blíž ke mně, aby mi to mohl ukázat.
Moje srdce v tu chvíli zařadilo rychlost sprintu. Přála jsem si, aby se tak blízko nenakláněl, nebo aby se naklonil ještě blíž. Vůbec jsem nedokázala vnímat, co mi říkal, co jsem měla vidět. Byl tak blízko, stačilo jen natáhnout ruku, a mohla jsem se dotknout jeho krásné tváře anděla…

Zamrkala jsem. Byla jsem zase zpátky na lodi, před sebou jsem stále nic neviděla. Tren už se nenakláněl tak blízko, mlčel a asi čekal. "Ehm…říkal jsi něco?" zeptala jsem se rozpačitě. "Chvíli jsme něco povídal, ale když jsem zjistil, že neposloucháš, nechal jsem toho" pousmál se. "Tomuhle se říká zákon schválnosti. Když máš jednou za rok povídavou chvilku, tak já zrovna nedávám pozor. Teď budeš zase mlčet a to ti budu pečlivě naslouchat.
Díval se na mě s pozvednutým obočím. "Já přeci nemlčím pořád" řekl nakonec. "Ale mlčíš často, až moc" odporovala jsem. "Spousta věcí se dá říct beze slov" namítl. Na to jsem neměla co říct.
"O čem jsi vůbec přemýšlela?" zeptal se najednou. "Proč se ptáš?" "Zajímá mě, co bylo zajímavější, než moje přednáška o tom, co nás čeká" rozesmál se. "Vzpomínala jsem. Na dobu, kdy si u mě pracoval. Víš, jak jsi se teď naklonil, úplně stejné to bylo, když jsme hledali toho piráta silnic, taky jsem se nemohla soustředit a srdce mi bilo jako o závod a…" zasekla jsem se. Zase jsem toho řekla víc, než jsem chtěla.
Zamyšleně se na mě díval. "Srdce ti bilo jako o závod a ty jsi se sama se sebou prala se strašnou touhou mě pohladit po tváři anděla" pronesl a odvrátil pohled do dálky. "Strašně mi leze na nervy, že jsi mi mohl číst myšlenky. To jsou moje soukromé záležitosti" založila jsem si ruce na prsou.
Otočil se zpátky ke mně. "Kolikrát ti mám říkat, že těm soukromým myšlenkám vděčíš za to, že jsme spolu? Strávil jsem spoustu času odříkáním všeho a všech. Odříct si tebe by bylo sice těžké, ale dokázal bych to, kdybys ovšem ty nechtěla to samé" říkal a přitom se mi díval zpříma do očí. Nervózně jsem ucukla pohledem.
"A náhodou, bylo hezké to od tebe slyšet" pousmál se. Červenala jsem se a klopila pohled. Bylo mi trapně, že slyšel a navíc si i pamatuje všechny moje milostné výjevy a ostatní myšlenky o něm, které jsem si vysnila. Byla jsem ale i polichocena, že právě já můžu za to, že se odvážil si se mnou něco začít.
Pomalu jsem mu položila hlavu na prsa a objala ho. "Co ty, moje zamilovaná šéfová" "Co by, můj krásný kolego s tváří anděla" usmála jsem se a nechala se od něj líbat. "Řekneš mi znovu, co jsi říkal o tom, co nás čeká?" zeptala jsem se a zamrkala na něj prosebnýma očima. Chvíli si mě nevěřícně měřil pohledem. "A budeš mě poslouchat?" zeptal se nakonec s úsměvem. "Samozřejmě, jsem jedno ucho" provedla jsem ten nejlepší prosebný pohled, kterého jsem byla schopná. Zhluboka si povzdechl a začal vyprávět.
*****
Povečeřeli jsme s posádkou jako každý večer a pak se odebrali do naší kajuty. Dala jsem si rychlou sprchu, pitnou vodou se totiž nesmělo plýtvat a zalezla si do postele. Tren následoval mého příkladu a za chvíli už jsme se k sobě tulili pod peřinou.
"Dneska jsem utahaný, jako pes" povzdechl si Tren, objal mě kolem pasu a přitáhl si mě na prsa. "Tak spi, kdo ti brání?" usmála jsem se a něžně ho pohladila po tváři. Přikývl. A netrvalo dlouho a spal jako nemluvně.
Dívala jsem se mu do uvolněné tváře. Poslední dobou se hodně a často mračil, nebo měl obličej vážný. Celá tahle akce mu dělala starosti. Okamžiky kdy se smál byly jen vzácné. Zajímalo by mě, co se mu zdá. Jestli má krásné sny o mě, stejně jako já o něm, nebo jestli se mu zdá o samých starostech a problémech.
Jenže to by si nesměl bránit myšlenky. Jen tak zkusmo jsem se pokusila najít hranice jeho mysli. Přesně jak jsem si myslela, pečlivě postavená a pevná zeď. Napadlo mě, jestli by se dala nějak prolomit. Přes den určitě ne, všechno si pečlivě hlídá.
Ale v noci je obrana slabší, je to mechanický reflex. Možná kdyby se správně zatlačilo, tak by to povolilo. Dál jsem se mu dívala do tváře a vlastně naprosto samovolně, aniž bych k tomu měla nějaký vedlejší motiv kromě zvědavosti, jsem zatlačila na jeho obranu.
K mému obrovskému překvapení opravdu povolila, na setinu vteřiny jsem měla možnost vidět všechno, co mu kdy prolétlo hlavou. Tren byl ale okamžitě vzhůru. Mohlo mě napadnout, že to bude velmi citlivě spojené s jeho vnímáním.
Sklopila jsem hlavu. "Lásko, nenuť mě, abych ti přestal důvěřovat" pronesl šeptem. "Ne, to ne. Nevykládej si to špatně. Nechtěla jsem nic zjistit, nebo tak, já jenom…byla jsem zvědavá, jak to funguje v noci, když nad tím nepřemýšlíš. Já bych přeci nikdy…ty víš, že…vážně jsem nechtěla…hrabat se ti v soukromí….věř mi, já…" začala jsem se bránit, ale spíš jsem vypadala jako přistižené dítě.
On mlčel. "Nezlob se, prosím. Já už to nikdy neudělám. Tedy, ne že bych to teď udělala schválně. Nezlob se" zašeptala jsem znovu. "Já se přeci nezlobím, to sis vydedukovala sama" pronesl překvapeně. "Když já…" "Už o tom nemluvme. Já ti věřím, že jsi neměla žádné vedlejší úmysly…" "Samozřejmě, že ne" skočila jsem mu do řeči. "Spíš bys mohla vidět něco, co bys vidět nechtěla. To jsem chtěl říct, než jsi mě přerušila" pousmál se a opět se pohodlně uvelebil.
Tentokrát si mě ale přitáhl těsněji k sobě a rty mi přitiskl do vlasů. Srdce se mi opět rozeběhlo rychleji, než by mělo. A jelikož jsme na sobě leželi těsně nalepení, samozřejmě to cítil. "Aspoň nebudeš myslet na takové blbosti" zašeptal mi do ucha, které mi následně stiskl zuby.
"Děláš jako bych to měla dopředu naplánované" řekla jsem skoro plačky. "Tak jsem to samozřejmě nemyslel. A nebreč mi tady" dodal ještě, když se mi velké slzy skoulely na jeho hrudník. "Vždyť já ti věřím" šeptal a houpal mě v náručí. "Můžeš se podívat, dokážu ti to" zvedla jsem k němu uslzené oči a odstranila svoji obranu myšlenek.
Chvilku váhal, bylo vidět, že by byl moc rád, kdyby měl moje myšlenky zase pod kontrolou. "Ne, věřím ti. Braň si je" zavrtěl nakonec hlavou. Ještě chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem si svoje myšlenky nechala zase jen pro sebe. "Už spi, a žádné blbiny" upozornil mě a zavřel oči.
Rychle jsem následovala jeho příkladu. Pevně jsem se k němu tiskla, měla jsem strašnou potřebu mu to vynahradit, jenže on teď spal a rozhodně jsem ho nemínila vzbudit. Byl skvělý, toleroval mi snad úplně všechno.
*****
Fajn, našla jsem první věc, kterou mi netoleroval. "Říkám že ne a to je moje poslední slovo" zavrčel. "Já jsem ale ještě neskončila. Proč ti to tolik vadí?" ptala jsem se, už značně rozzlobená.
Abyste pochopili, bylo léto a teploty vystupovaly do zázračných výšin. Tren i celá posádka si vesele běhali jenom v kraťasech, bez trička. Já se ale musela pařit v po kolena dlouhých šatech. Jakékoliv moje návrhy na menší úpravu, tím myslím alespoň zkrácení, Tren rázně odmítal.
Dneska jsem se kvůli tomu ráno zase pohádali. Nebyla to tak velká hádka jako ta první, ale přeci jenom jsme ráno nezačali nejlépe. Když jsem tedy vyšla ven, s vědomím, že budu za chvilku naprosto zpocená, vyběhla z kuchyně kuchařka, po mě jediná žena na celé palubě, jen v kraťasech a podprsence od plavek.
Tak jsme tedy byli zavření v naší kajutě a hádali se o tom, proč ona pravidla porušovat může a já ne. "Já mezi námi nevidím rozdíl" namítala jsem. "Já jich vidím hned několik a to dost značných. Za prvé, ona je svobodná, pokud vím nemá ani žádnou bližší známost, kdežto ty jsi zasnoubená" řekl a oči zabodl do prstýnku na mé levé ruce.
"A za druhé, ty nejsi nějaká kuchtička s podpalubí, jsi naše vyvolená, počestná žena, která se nepotřebuje před ostatními ukazovat, aby si vydobyla alespoň trochu uznání" dokončil svou myšlenku.
"Takže o tohle ti jde? Že bych ti dělala ostudu? To už ti stejně dělám, žádná změna. Všimla jsem si, že se před ostatními chováš jinak, než v soukromí. Stydíš se za mě? Že se chovám jinak?" vyčetla jsem mu. Byla jsem rozzlobená a pro ostré obvinění jsem nešla daleko.
"Jak sem pasuje tohle?" rozčiloval se. "Nepasuje, začala jsem novou kapitolu" odsekla jsem. "Já vůbec netuším, jak jsi přišla na to, že se za tebe stydím?! Nikdy jsem nic takového neřekl, ani to nenaznačil. Ale zpět k našemu tématu. Chci toho tak moc, když bych si přál, abys alespoň jednou dodržovala zavedené konvence? Nic jiného po tobě nechci. Dokonce jsem se smířil s tím, že budeš chodit do práce. Tak alespoň v téhle věci mě poslechni" rozvášnil se.
Založila jsem si ruce na prsou. "Najednou chceš, abych dodržovala konvence? Kam se podělo to "Mám tě rád takovou jaká jsi. Líbí se mi, že jsi svá, originální"." citovala jsem ho s notnou dávkou sarkasmu.
Zavřel oči a promnul si spánky. Známka toho, že ho hádka se mnou už unavuje, ale nehodlá se vzdát. "To ano, ale…" "Co ale?" vyštěkla jsem. "Právě že ale. Tohle se mi prostě nelíbí. Nemůžeš mi alespoň jednou udělat něco po vůli?" zeptal se mě, přitom mě vzal za ramena a zatřásl se mnou.
"Až mi dáš jeden rozumný důvod" vymanila jsem se z jeho poněkud silnějšího stisku. "Stačila by ti moje žárlivost?" pozdvihl jedno obočí. "Tohle je ten důvod? To bych ale mohla dělat žárlivé scény taky. Ty tu taky běháš, no, ještě míň než do půl těla. Mohla bych žárlit třeba zrovna na tu kuchařku. Nebo je někdo z nich gay" dodala jsem o něco tišeji.
Propaloval mě přísným pohledem. "Dobře, vzdávám to. Když ti to udělá radost a ušetří ti to pár vrásek, budu se pařit v dlouhých šatech. Spokojený?" "Nadmíru" pousmál se a opatrně mě objal. "Ale bude mě to hrozně, ale hrozně štvát. Zase jsi si prosadil svoje" hubovala jsem.
"Jak zase? Právě že já ti vždycky ustupuji" podivil se. Pevněji jsem ho objala. Sklonil se k polibku, ale uhnula jsem hlavou dozadu. Normálně by toho nechal, když jsem nechtěla nenaléhal. Dneska ale vycítil, že si s ním jen hraji. S pousmáním se přiblížil znovu a já znovu uhnula. Ještě dvakrát jsem mu nedovolila se mě dotknout, než jsem se mu poddala.
Polibek to byl dlouhý, vášnivý, jemně jsem mu stiskávala spodní ret zuby, v ústech cítila pohyby jeho jazyka. Proč jsou polibky po hádkách vždycky ty nejsladší?
Odešel zpátky na palubu a mě tu nechal samotnou, jen s mými myšlenkami. Můj život je vlastně stejný jako tahle cesta. Stále na vlnách. Ale každému pádu musel předcházet vzestup. A za pocit, být na vrcholu to přece stojí ne? A cestou dolů alespoň jeden zažije trochu adrenalinu. Navíc, Tren mi nahoru vždycky pomůže. On je taková moje malinká výjimka. Stále mě tlačí před sebou, abych se nahoru dostala hlavně já, ale on sám se za mnou většinou nevyškrábe. Je ohromně nesobecký. Miluji ho, kéž bych mu to mohla dokázat. Zatím mi přijde, že ho stále přesvědčuji o tom, že pro něj nejsem dost dobrá.

"Nahoru musí každý sám, dolů už ti všichni pomohou" - jak smutně pravdivé. Alespoň, že Anori to má jinak :)

možná jsem to nenapsala, ale jejich loď je taková ta správná plachtnice...žádná motorová obluda ;)

Vzhůru za dobrodružstvím

1. července 2011 v 17:13 | Yui-chan |  Růže msty
Je tu první prázdninový den a s ním přidávám další pokračování mojí nekonečné telenovely. V dnešním díle se konečně trochu hneme z místa, tak uvidíte, co a jak. Příjemné počtení a nechte komentář:


Tren šel dopoledne do práce a za Dantem, já zůstala s Danym doma. Znovu mi převyprávěl všechny zásady, které se včera od Trena naučil. Trpělivě jsem ho vyslechla, byl pak hrozně vděčný, že se mu někdo věnuje.
Ozval se zvonek u dveří. "Myslíš, že to bude táta?" zeptal se Dany. Na to jsem mu nedokázala odpovědět. Spíš by mě zajímalo, co se mu v tu chvíli honilo v hlavě. Vypadal šťastně, ale i smutně zároveň.
Šla jsem otevřít a, ke své velké nemilosti, dovnitř opravdu pustila Nika. Samolibě se pozval do obýváku a posadil se do křesla. Moje slušné vychování mi nedalo, takže jsem se musela zeptat: "Můžu ti něco nabídnout?" "Čaj" kývl a zavolal si k sobě Danyho.
Vařila jsem čaj a mezitím přemýšlela, co mi tak může chtít. "Dany, běž si hrát" poslal ho Nik pryč. Když odběhl, obrátil se ke mně. "Co chceš?" zeptala jsem se rovnou. "Jak vám to spolu klape?" ptal se. "Velmi dobře" pokrčila jsem s úsměvem rameny.
"Divím se, že mu to vydrželo tak dlouho. Brácha je takový přelétavý ptáček" zašklebil se. "Prosím?" zdvihla jsem obočí do vysokého oblouku. "Je to prevít, otáčí se za každou sukní"
O čem to sakra mluví? "Kde vůbec je?" ptal se dál. "V práci" odpověděla jsem stroze. "Nejspíš" kývl klidně. Vůbec jsem netušila, proč mi to říkal. Tren mě přeci nepodvádí. Ne, to on by neudělal. I kdyby moje přesvědčení nějak kolísalo (a to nekolísá), tak Mia přeci tvrdila něco jiného. A mám věřit své sestřence nebo jeho staršímu bratru?
No, dobře, jeho bratr ho zná lépe a déle. Ale i kdyby to byla dříve pravda, tak co je mi po tom? Důležité je, jak se chová teď - je velmi milý, pozorný, něžný, lepšího muže bych si nemohla přát.
Proč se nás snaží rozeštvat? O co mu jde? Závidí snad, že jeho mladší bratr je ve vztahu konečně šťastný? Ale proč by měl? Má přeci krásného, zdravého a chytrého syna, co víc by si mohl přát? Ano, ještě by to chtělo milující ženu, ale každý nemůže mít všechno. Tren taky, když by chtěl mít děti zrovna se mnou, si musí ještě pár desítek let počkat.
"Určitě je v práci" pousmála jsem se, když jsem zastavila proud těchhle nesmyslných myšlenek a taktně jsem mu naznačila, že je čas jít. Dopil čaj a zavolala na Danyho, že odchází. Dany mě pevně objal. "Bylo to tady moc fajn, teto. Budu u vás moct zase někdy zůstat?" "To víš že ano, broučku" políbila jsem ho na tvář a nechala ho jít. Mával celou cestu, dokud mi nezmizel z dohledu.
Vrátila jsem zpět do prázdného, ztichlého domu. Bez Danyho tu bude smutno. Poprvé, za celý můj život, mě zamrzelo, že nemám děti. Zatřepala jsem hlavou. Na takové myšlenky teď není vhodný čas ani příležitost. Vyhnala jsem to z hlavy, ale jen do večera. Když se večer vrátil Tren, padlo to na mě znovu, tentokrát mnohem silněji.
"Miláčku, trochu mě děsíš. Jsi ještě moc mladá na to, abys měla děti" vrtěl Tren hlavou, když jsem mu o tom řekla. Sklopila jsem pohled. "Ale no tak" hladil mě po paži. "Nejde to, i kdybychom se snažili" vysvětloval mi. "Já vím, mě to přejde" položila jsem mu hlavu na rameno.
Nevím, jestli sám chtěl nebo to udělal proto, abych měla pocit, že pro to něco děláme, ale nahoře v ložnici se se mnou tu noc vášnivě pomiloval…
*****
Ráno mě probudily jemné polibky. Aniž bych otevřel oči jsem se přidal a přetočil se nad ženu, které patřily ty sladké rty. Když jsem se na ní podíval, setkal jsem se s jejíma čokoládovýma očima. "Dobré ráno" pozdravil jsem a pohladil ji po krásné tváři. "Dobré" usmála se a znovu si přitáhla moje rty k polibku.
Hned potom se mi naskytl přímý výhled na její krásné nahé tělo, které jen velmi pomalu mizelo za kusy látky. Společná snídaně a pak jsme odešli za Dantem. Tam jsme strávili celý den, Dante znovu všechno podrobně vysvětloval Anori, která kvůli Danymu chyběla na poradách. Ona poslouchala, já se díval z okna nebo na ní, tohle všechno už jsem slyšel asi desetkrát.
"Takže, kdy budete moct vyrazit?" zeptal se Dante. Podíval jsem se na Anori a něžně se pousmál. "Vyrazíme, až budeš připravená". Stále se na mě nerozhodně dívala, nevěděla, co má říct. "Zítra?" zeptal jsem se, aby neřekla, že všechna důležitá rozhodnutí nechávám na ní. Vděčně se usmála a přikývla.
"Dobře, zítra vás tu budu očekávat, připravené" kývl Dante a mávnutím ruky nás propustil. "Takže už zítra" povzdechla si tiše. "Ano" pousmál jsem se. Přišla mi nějaká přešlá, vzal jsem ji tedy jednou rukou kolem pasu, druhou ji zvedl obličej a začal ji líbat. Docela dlouho jí trvalo, než se vzpamatovala a začala odpovídat.
"Ehm…s dovolením…zabíráte celou chodbu" smál se Dante. Aniž bych ji přestal líbat, posunul jsem se blíž ke stěně, aby mohl projít. Pustila mě a zářivě se usmála. "Pojď, ať tu nepohoršujeme" vzala mě za ruku a táhla pryč z Danteho domu.
*****
Zbytek dne jsme strávili balením toho nejnutnějšího a přípravou domu na dlouhodobé opuštění. "Jsme se tu tak zabydleli a musíme zase odjet" povzdechla si Anori a rozhlédla se po uklizeném obýváku.
V provizorních podmínkách jsme si udělali večeři a šli spát. Ráno jsme všechno douklidili a po snídani se i s věcmi vydali k Dantemu. "Dej mi tu tašku" vzal jsem jí její věci. "Díky" zamumlala a šla o krok napřed.
Na schodech vedoucích k Danteho domu se zastavila a otočila čelem ke mně. Stála na druhém chodě, takže když jsem došel až k ní, mohla se mi dívat do očí ze stejné úrovně. "Je fajn, když tě můžu políbit, aniž bych se musela natahovat na špičky" usmála se a přitiskla svoje rty na moje. Ochotně jsem odpovídal na každou její nevyslovenou otázku.
"Tak, pojď" vzala mě za loket, protože v rukou jsem držel její tašku a táhla mě dovnitř. "Konečně, už jsem myslel, že jste na mě zapomněli" usmál se Dante a odstoupil od okna, kterým bylo vidět na schodiště. "To určitě" zabručela si Anori pro sebe, ale já to slyšel.
"Vidím, že jste sbalení, takže pojďme ven" zavelel Dante. Šli jsme za ním, cestou si znovu vyslechli všechny podrobnosti. Před domem už stáli připravení dva koně, Dafiné a nějaký nový. "Ten je tvůj, Anori" ukázal Dante na toho nového. "Jsou na sebe s Dafiné zvyklí, nebude problém. Tak hodně štěstí a nezapomeňte posílat zprávy" rozloučil se s námi, Anori objal, se mnou si podal ruku a odešel.
"Můžu se podívat?" ptal jsem se a pomalu se přibližoval k tomu novému koni. "Jistě" usmála se a hladila Dafiné po krku. "Ahoj krásko, jsi nádherná" prohlížel jsem si její novou klisnu. Byla opravdu krásná, ladných proporcí a zdálo se, že i mírného charakteru. Srst měla sněhově bílou, ocas a hřívu dozlatova. Chvilku jsem přemýšlel, kde takového koně vzali, jsem si jistý, že tohle plemeno se chová pouze na Zemi, někde ve střední Evropě. Nejspíš ho dovezli speciálně kvůli Anori.
"Jak ji pojmenuješ?" ptal jsem se. Zamyslela se a pomalu k ní přešla. "Říkal jsi, že je to kráska?" "Ano" "Tak to bude Minet" rozhodla (pozn. autorky: v jejich jazyce se Minet = kráska, kdyby to někomu nedošlo).
Nastavil jsem ruce a pomohl jí do sedla. Potom jsem přivázal naše věci tak, aby nespadly ani při rychlém trysku, vyhoupl se na Dafiné a nechal na Anori, aby se rozjela. Ve vedení jsem ji nechal jen do doby, než jsme vyjeli z vesnice. Byl jsem si velmi dobře vědom, že neví kudy kam. Už několikrát jsem měl tu čest potkat se s jejím orientačním smyslem, který se ukrýval někde hluboko pod bodem mrazu.
*****
Jeli jsme přes sluncem zalité a všemi barvami kvetoucí louky, přes lesy plné červených jahod, ostružin, a menšími vesnicemi plnými hrajících si dětí. U nás, na Zemi, léto začalo už před několika dny, ale podle místního kalendáře jsem si na něj musela ještě pár dní počkat. I přes to sluníčko pálilo, všechno bylo barevné a plné života, naprosto mě to okouzlovalo.
Nevěděla jsem, kam koukat dřív. Tren byl ze mě trochu nervózní, protože jsem měla úplně nového koně a vůbec nedávala pozor, co dělá. Ale Minet vůbec nevypadala, že by se mě pokoušela shodit. Naopak, byla velmi klidná a reagovala na každý můj pohyb.
Tren mě hnal stále vpřed, moje protesty a prosby o odpočinek rázně odmítal nebo ignoroval. Dante nám napsal plán, kam který den máme dojet. Kdyby jel Tren sám, stíhal by bez problémů, ale se mnou byly termíny šibeniční. "Až tam dojedeme budeš moct odpočívat, kdy budeš chtít" říkal mi vždycky, když mu se mnou docházela trpělivost.
Na místo, kde jsme měli přespat, jsme vždycky dojížděli až pozdě v noci. Lidé, co nás čekali, z toho byli dost překvapení. Byli zvyklí, že domluvené termíny nikomu nedělaly problém. No, tak jsem byla první.
"Tohle Dante trochu nedomyslel. A já vlastně taky" řekl jednou Tren, když jsme dojeli těsně před půlnocí. "Ty za to přeci nemůžeš" zavrtěla jsem hlavou. Bez večeře jsem se dokodrcala do postele a usnula ještě za letu do peřin.
"Anori, vstávej" třásl mi někdo ramenem. Otevřela jsem oči do setmělého pokoje, jen matně jsem rozpoznala Trenovu postavu před sebou. "Ne, ještě je brzy" odmítla jsem. "Já vím, ale dneska nás čeká hrozně dlouhá cesta, nejdelší úsek. Vstávej, prosím" naléhal.
Vykulila jsem se z postele, v polospánku si obula boty a vydala se ke stájím. "Nebudeš snídat?" ptal se. "Takhle brzy ne" zívla jsem. U Minet jsem se zastavila. "Vždyť se na ní ani neudržím" kňourala jsem.
Tren jim oběma svázal uzdu dohromady, vyhoupl se na Dafiné a mě vytáhl před sebe. "Můžeš ještě spát a já pojedu" otřel se něžně svojí tváří o tu moji a dal pokyn k jízdě. Přišlo mi to vůči němu nefér, ale usnula jsem dřív, než jsem nad tím stihla nějak víc přemýšlet.
Probudil mě pocit, že mě strašně bolí zadek a stehna. Trochu mě překvapil fakt, že jedu na koni, ale rychle jsem si vzpomněla, jak se to stalo. "Kolik je?" ptala jsem se. "Něco před polednem" přišla mi unavená odpověď.
"Nechceš se vystřídat?" ptala jsem se. Přeci jenom toho naspal stejně málo jako já a teď jel, zatímco já tu tloukla špačky. "Ne" zasmál se. "Divím se, že jsem zůstala v sedle" vrtěla jsem hlavou. "To, že jsem tě v něm udržel, považuji za malý zázrak" zašklebil se a začal zpomalovat.
"Dáme si krátkou pauzu na oběd" řekl, když zpozoroval můj tázavý pohled. "Trochu jsem toho nahnal, když jsi spala, takže se můžeme najíst relativně v klidu" "Co jsi uvařil dobrého?" ptala jsem se, zatímco jsem uvazovala koně. "Dostali jsme obložené housky a ty tu máš ještě ovoce k snídani". Nad seznamem našeho oběda se ozval můj prázdný žaludek. Aby taky ne, jedla jsem naposledy včera touhle dobou.
Po klidném, ale na můj vkus stále moc rychlém obědě jsme pokračovali v cestě. Jeli jsme opět oba na Dafiné, i když to nebylo zrovna to nejpohodlnější řešení. Jenže já neumím jezdit tak rychle, jak by si Tren představoval, a takhle jsem ho alespoň nezdržovala.
Na farmu, kde jsme měli přenocovat tentokrát, jsme dojeli ještě před setměním, mohlo být něco před devátou. Tren seskočil z koně naprosto bez problémů, já ale měla nohy z celodenní jízdy úplně znecitlivělé. Takže jsem se samozřejmě hned po dopadu sunula k zemi. Naštěstí mě Tren zachytil dřív, než jsem se stačila vykoupat v blátě pod námi. "Dávej pozor" napomenul mě jemně.
"Přijeli jste právě včas, manžel zrovinka rozdělal oheň, můžete se přidat k nám a taky si opéct něco k večeři. Nebo si můžete odpočinout támhle ve stodole, máte tam připravená lůžka, je to jen takové provizorní, dozvěděli jsme se to před několika hodinami, tak snad vám to nebude vadit" spustila hned majitelka celého tohohle statku.
Jen jsem s úsměvem přikyvovala, nemělo cenu něco říkat, stejně by mě nepustila ke slovu. S Trenem jsme se domluvili, že si půjdeme dát něco menšího k večeři, v tom vedru ani jeden z nás neměl moc hlad a pak si půjdeme hned lehnout, abychom mohli zítra vstát dříve.
Zasněně jsem se dívala do plamenů, na klacku jsem měla napíchnuté jablko, které jsem pomalu opékala a kolem ramen mě hřála Trenova ruka. Byl to krásný večer. Seděli jsme tak šikovně, že jsme měli krásný výhled na západ slunce, který všechno kolem zbarvil do červeno-oranžové barvy.
"To je romantický" šeptala jsem užasle, oči přišpendlené k obloze. "Hlavně si samou romantikou nespal to jablko" smál se Tren. Zamračila jsem se na něj, místo aby se ujal svojí role romantika a udělal mi radost, stará se o mojí večeři. "Ty jsi taky citlivý jak pařez" zabručela jsem schválně tak, aby mě slyšel a pokusila se sundat to jablko z klacku. Místo toho jsem si ale jen parádně spálila prsty.
"Ukaž, tvůj necitlivý snoubenec ti to sundá" smál se a podával mi sundané jablko. "To tě to nepálí?" ptala jsem se a přitom si foukala na spálené prsty. "Pálí, ale co mám dělat" pokrčil s úsměvem rameny a jablko si přehazoval v ruce, aby mi ho trochu vychladil.
Po téhle vydatné večeři jsme se rozloučili s našimi hostiteli a zašli do stoly, kde opravdu stála dvě provizorní lůžka. Srazili jsme je dohromady a oba se uložili ke spánku. Spali jsme oblečení, sundávali jen to nejnutnější jako boty, pásky nebo jiné věci, které by nás asi dost tlačili.
"Zítra už budeš spát v mnohem pohodlnějších podmínkách" šeptal mi do ucha, když jsme leželi a poslouchali praskání ohně, které k nám doléhalo z venku. "Mě tohle nevadí" usmála jsem se a položila mu hlavu na prsa. Bylo by mi jedno, kde bychom spali, jestli na trávě nebo na ostrém kamení, hlavně kdyby ležel vedle mě.
Dlouze si povzdechl, ale už mlčel. Snažila jsem se vzpomenout si, kam že to vlastně jedeme. Tren by mi to určitě řekl, ale já se ho nechtěla ptát, dělala jsem pravidelně každý předešlý den. Já si ten název prostě nepamatuji. Jak jen to bylo…
Nakonec jsem to vzdala. "Trene?" zeptala jsem se tiše. Nepřišla mi žádná odpověď. Opatrně jsem si nadzvedla, abych mu viděla do tváře. Opravdu spal. Nemůžu se divit, on ten včerejšek na rozdíl ode mě nedospal. Uvelebila jsem se zase zpátky a dál už to neřešila. Však se to zítra dozvím.
*****
Ráno mě sluneční paprsky zašimraly na obličeji. Přitiskla jsem se víc k Trenovi a snažila se znovu usnout. Bohužel, už se mi to nepodařilo. "Asi vstaneme, ne?" zašeptal Tren a políbil mě na rameno. "Hm" zabručela jsem a vyskočila na nohy.
Dostali jsme na výběr, jestli chceme ranní koupel absolvovat v potoce nebo pod pumpou. Jejich pumpě jsem moc nevěřila, takže s přehledem vyhrál potok. "Teď si připadám jako ve středověku víc, než kdy jindy" brblala jsem, když mi studená voda stékala po těle.
"Proč?" ptal se Tren zmateně, rychle se opláchl a oblékl si zpět košili. "Jezdím na koních, koupu se v potoce, nesmím nosit kalhoty, přijde mi to divné, ještě jsem si prostě nezvykla. Jo a ne všude máte elektřinu" vyjmenovávala jsem na prstech.
Vzal mě kolem pasu a vedl zpátky ke stodole. "Má to i své výhody" konstatoval po chvíli. "Jaké?" zvedla jsem obočí. "Srovnej náš svět a Zemi. Země je zničená, přímo zdevastovaná, zatímco náš svět je téměř nedotčený". Nad tím jsem se musela zamyslet. "Asi máš pravdu" připustila jsem nakonec.
K snídani jsme měli omelety z čerstvě sebraných vajec, dostali jsme ještě něco málo na cestu a mohli jsme vyrazit. Podle Trena jsme nemuseli vůbec pospíchat, jeli jsme tedy každý zvlášť, já se mohla v klidu kochat okolím, oběd jsme si dali i s pořádnou pauzou. K večeru už jsme před sebou viděli bránu města.
"Už jsme skoro tu, drž se za mnou" řekl mi Tren. Poslechla jsem ho a jela v těsném závěsu. Projížděli jsme ulicemi a uličkami toho města, musela jsem říct že nic moc. Všude prach, špína, lidé většinou úplně opilí, volali za námi nějaké nevhodné návrhy. Modlila jsem se, abychom už byli odtamtud pryč.
Čím dál do města jsem se dostávali, tím to bylo lepší. Ulice byly širší, čistší a bylo v nich více světla. I lidé byli příjemnější. Vrtalo mi hlavou čím to je, není to právě obráceně? Že vstup do města by měl být ten nejhezčí a až ty okrajové oblasti více méně chátrat?
Až když jsme dojeli na úplný konec města, došlo mi, proč to tak je. Okouzleně jsem se rozhlédla kolem, protože jsem se právě ocitla na zatím nejhezčím místě tohohle světa.