,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Září 2011

Střepy přinášejí štěstí

30. září 2011 v 7:39 | Yui-chan |  Růže msty
Sice nevím, jak jsem to dokázala, ale mám tady další pokračování. Trochu se pohneme, co se Anoriny moci týče, no uvidíte sami. Jinak díl je 18+, takže víte, jak si to přebrat. Pokračování nečekejte dřív,jak za týden. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentár:
.
.
"Co mě chceš ještě učit? Já myslela, že už umím všechno," brblala jsem cestou domů. "Tak já si tě doma vyzkouším. Když uspěješ, nebudeme dál pokračovat v učení," navrhl Tren. Souhlasně jsem přikývla.
Doma napustil sklenici vody a postavil ji na stůl v jídelně. "Zmraz tu vodu tak, aby sklenice nepraskla," řekl prostě a pohodlně se opřel o opěradlo židle. Protočila jsem oči v sloup, tohle přeci zvládnu levou zadní!
Ledabyle jsem mávla rukou, nebylo potřeba se soustředit. A sklenička praskla. Překvapeně jsem zamrkala. To není možné! Tren se spokojeně usmál. "Znovu!" dožadovala jsem se. "Nesoustředila jsem se, ještě jednou!". Tren mi tedy natočil novou sklenici a znovu se pohodlně opřel, ten jeho klid mě znervózňoval.
Tentokrát jsem se opravdu soustředila, ale sklenice mi opět praskla. Frustrovaně jsem zírala na střepy na stole. Objal mě kolem ramen. "Tušil jsem to," zašeptal mi do ucha. "Co to znamená?" zeptala jsem se roztřeseně. "Jelikož máš té moci tolik, posunula se ti hranice vnímaní. Neodhadneš to," odpověděl.
"Co teď?" otočila jsem se čelem k němu. "Budeme pokračovat v tréninku. Naučím tě sebeovládání a pomůžu ti znovu najít ten správný cit," políbil mě na tvář. "Chceš začít hned?" zajiskřilo mu v očích. "Teď se trochu bojím," odpověděla jsem vyhýbavě a trochu se odtáhla.
"Neboj, víš, že nejsem moc náročný," pousmál se něžně. S povzdechem jsem ho následovala na zadní zahradu, kde mi hned naložil snad tunu cvičení. S tím nebudu hotová ani do večera a to prý není náročný.
Poctivě jsem trénovala celé dny až do noci, hrozně jsem se chtěla zlepšit. Každý večer jsem se pak jen doplazila do postele, usínala otočená zády k němu a na Trena jsem vůbec neměla čas. Nejdřív mě nechával být, ale pak mu to taky začalo vadit.
"Lásko, pojď se alespoň mazlit, nebo se jen přitulit," naléhal a šťouchal do mě prstem. "Miláčku, jsem unavená,"odbyla jsem ho, aniž bych se otočila nebo alespoň otevřela oči. "Já vím," povzdechl si nešťastně. Zády jsem se k němu přisunula, aby mě mohl alespoň obejmout, na nic jiného jsem neměla energii.
Ráno mě probudily něžné polibky a nádherná vůně snídaně do postele. Nasnídala jsem se a hned vyrazila na zadní zahradu trénovat. Venku se do mě opřel studený vítr. Otřásla jsem se, měla jsem jen slabé tričko, protože za oknem to vypadalo mnohem tepleji. Nechtělo se mi ale vracet se pro svetr a tak jsem se rychle rozcvičila, abych už mohla začít.
Najednou mi přes ramena přistál můj svetr a Tren si mě přitáhl na svou hřejivou hruď. "Abys nenastydla," dodal s pohledem upřeným na můj svetr. "Přišel jsi mě zkontrolovat?" zeptala jsem se a pohodlně se o něj opřela. S úsměvem přikývl.
Kousek jsem si od něj poodstoupila a celkem obstojně mu předvedla všechna cvičení, která mi uložil. Tren mě nejdřív pochválil a pak mi místy poradil, co dělám špatně a jak to zlepšit. Hned jsem si to musela vyzkoušet, vždycky měl dobré rady. On stál u dveří, pevně si držel paže kolem těla, aby tolik nemrzl a pečlivě mě sledoval.
"Lásko, jde ti to výborně. Pojď dovnitř, zkusíme něco dalšího," zavolala na mě. Šla jsem okamžitě, uvnitř mi bude rozhodně příjemněji. Opět mě odvedl do jídelny a na stůl postavil sklenici vody. "Zmraz ji," řekl prostě.
Soustředěním se mi zkrabatělo čelo. Trvalo to dlouho, ale nakonec voda zmrzla a sklenice zůstala neporušená. "Výborně," usmál se, objal mě a jemně mě políbil na tvář. Jenže tím, jak se ke mně přiblížil, jsem přestala dávat pozor a sklenka - praskla. Nešťastně jsem si povzdechla.
"To nevadí. I tak ti to jde výborně. Navíc, střepy prý přinášejí štěstí," lípnul mě Tren znovu na tvář. "Chci to umět ovládat," otočila jsem se na něj. "A co za to?" zeptal se provokativně. Přitáhla jsem si ho za límec u košile a vášnivě ho políbila. "Dobře přesvědčila jsi mě," zasmál se a začal s jednoduchými cviky.
Nejdřív mě procvičoval v citu. Nerozptyloval mě, vodu zmrazil sám a mě přikázal, abych z něj tvořila různé obrazce. Začali jsme těmi jednoduššími, ale i u těch už jsem měla docela problém, všechny byly kostrbaté a nepřesné.
Postupně se cviky i obrazce ztěžovaly, až jsem skončila svým nejlepším výtvorem a to květinou s motýlem. "Teď to zkus sama," řekl pak Tren a natočil ještě jednu sklenici vody. Tu svou potom zmrazil a navrchu vytvořil nádherného dráčka. Pak mi pokynul, abych udělala to samé a odešel do kuchyně udělat oběd, protože Juana s Razielem byli na společném výletě.
Vůbec mi to nešlo. Rozbila jsem asi další tři sklenice. Nebyl problém vodu zmrazit, tohle stádium už jsem měla za sebou. Problém byl v tom, pracovat potom s tím ledem. Moc složité. Nakonec se mi to jaksi povedlo,
Po Trenově výborném obědě jsme zase trénovali až do pozdního večera. "Dneska jsem rozbila přibližně deset skleniček," okomentovala jsem svoje dnešní skóre. "Budeme muset Juaně koupit nové, jinak nebudeme mít z čeho pít," přitakal a políbil mě na rameno, čímž si mě snažil otočit k sobě.
"Trene, celý den mě honíš, tak se pak nediv, že večer už nemám sílu," protáhla jsem se unaveně a nechala se přitáhnout k němu do náruče. Tren naštěstí zůstal jen u odejmutí, takže jsem se mohla v klidu vyspat.
Další dny jsem pokračovala v tréninku. Obrazce jsem stále více ztěžovala, zaměřovala jsem se i na detaily. Když už pro mě led nebyl překážkou, zkoušela jsem to samé s vodou. Nadlidský to úkol, vůbec mi to nešlo. Nevím totiž, jestli si Tren všiml, ale voda je jaksi tekutá! Jak z ní mám k sakru něco tvořit? A nejhorší na tom bylo, že Trenovi to celkem šlo.
Spoustu dní jsem se jen vztekala, protože mi to nešlo. Tren mě trpělivě klidnil a podporoval mě, abych s tím neskončila. Ne jednou jsem měla chuť s tím seknout, ale on mě vždy přesvědčil o opaku. Pokroky byly pomalé, ale byly.
"Trene, ty mě vážně štveš!" rozčilovala jsem se. Jelikož už mi to docela šlo, začal mě Tren v jednom kuse rozptylovat. Bylo jedno, jestli to byly polibky, jemné doteky, sladká šeptaná slovíčka nebo jen jeho blízká přítomnost, vždycky mě to rozházelo.
"Nerozčiluj se," smál se mi. Pořádně jsem ho praštila do ramene. Odstoupil ode mě a nechal mě to cvičení provést správně. "Musíš to umět udržet, i když tě budu rozptylovat," řekl a znovu a znovu mě nutil, abych pokračovala v jeho blízké přítomnosti.
Trvalo mi pár dní, než jsem se dokázala ovládat natolik, aby se mnou jeho přítomnost tolik necvičila, i když samozřejmě, mělo to mouchy. Jako třeba zrovna teď. Tvořila jsem z vody vysoký sloupec, který jsem se chystala stočit do spirály. Byla jsem naprosto soustředěná, jenže pak…mi Tren do ucha zašeptal: "Chci tě strašně moc vidět nahou," a svoje slova doplnil dotykem na mých prsou. A bylo po soustředění. Voda se vylila a sklenice se rozletěla na malinkaté střepy.
Tentokrát už jsem byla vážně vytočená a on se mi smál! Trucovitě jsem odešla z pokoje a odmítala po zbytek dne trénovat. Musel se mi dlouho omlouvat a přesvědčovat mě, abych pokračovala.
Trvalo ještě týden, než jsem to opravdu dokázala a jeho rozptylování působilo jen nepatrné škody. "Jsi vážně úžasná, naučila jsi se to opravdu rychle," lichotil mi, když jsem si jednou stěžovala na svou neschopnost. "Ty mě strašně přeceňuješ," vrtěla jsem hlavou.
Tren mě vzal do zdejšího obchodu, abychom Juaně vybrali náhradu za rozbité skleničky. Dlouho jsem vybírala mezi dvěma jemnými vzory, až jsem se konečně pro jeden rozhodla. Tren zaplatil a i s náhradou jsme se vraceli domů. Juana zírala na skleničky trochu nevěřícně, brala to jako daň za můj výcvik, ani v nejmenším ji nenapadlo, že bych jí to měla nějak vracet. Musela jsem jí je přímo vnutit.
Hned potom jsem Trena popadla za ruku a odtáhla ho do naší ložnice. Tam jsem ho jemně zatlačila do peřin a sama si klekla nad něj. Vzala jsem ho za ruce a obě mu položila nad hlavu. Chtěl je zvednout, aby si mě k sobě mohl přitáhnout, ale já mu je zatlačila zpátky do peřin. "Nech je ležet, nebo budu muset použít násilí," zavrněla jsem mu ucha. Poslechl mě.
Jedním prstem jsem pomalu přejížděla nad jeho košilí, od shora až dolů, a pomocí magie rozepínala knoflíky. Trochu mě překvapil jeho naprostý klid, se kterým mě pozoroval. Stačilo, abych se trochu nesoustředila, a mohla bych mu zpřelámat žebra. Ale já chtěla sobě a hlavně jemu dokázat, že to zvládnu, aniž bych mu ublížila.
Podařilo se mi bez jakékoliv škody rozepnout je všechny, ale sama sobě jsem v duchu slíbila, že už to magií nebudu dělat, trochu to ztrácelo kouzlo, líbilo se mi dotýkat se těch malinkých knoflíčků touhou rozechvělými prsty.
Rukou jsem mu přejela po nahé hrudi, rty zatím přejížděla po jeho krku. "Lásko, naši jsou dole," protestoval slabě. "Tak to budeš muset vzdychat potichu," zašeptala jsem tak blízko, že se moje rty pohybovaly na těch jeho.
Nenechal se dlouho pobízet a přidal se k mojí milostné hře. Tak dlouho jsme spolu nebyli, každý jeho dotyk (moment, kdy si uvolnil ruce?) mě rozpaloval. Tiše mi šeptal do ucha, co všechno by se mnou chtěl dělat a já cítila, že jsem připravená na všechno, že mu dovolím všechno, co si bude přát. Prsty mi přeje po páteři, přes šijí až na ucho, z toho pocitu mi přeběhl mráz po zádech a vyskákala mi pořádná husina. Za trest jsem mu foukla na špičku jeho přirození, roztouženě zasténal. Ten zvuk překonal poslední zbytky ostychu, který jsem v sobě měla. Vtáhla jsem ho sebou do bláznivého kolotoče milování, nehledíce na okolí.
*****
Ležel jsem na zádech, na hruď si tiskl krásku spící po náročném milování a přemýšlel, co si asi musí myslet naši. Rozhodně jsme nebyli potichu. Možná při tom prvním, ale tím jsme nekončili. Já vlastně ani nevím kolikrát, u čtvrtého jsem to přestal počítat. V tu chvíli můj mozek prostě vypnul a nechal se zcela přeladit na jinou vlnu, na vlnu ženy, která mi spokojeně spala v náručí.
Dlouho jsem se jí díval do tváře, než jsem se opatrně zvedl, oblékl se a sešel dolů do kuchyně. Musel jsem se rodičům omluvit, nebylo to od nás zrovna dvakrát nejslušnější. Vešel jsem do kuchyně a pobaveně sledoval výjev před sebou. Máma měla v uších sluchátka a pouštěla si hudbu tak nahlas, že i já, a to jsem stál asi 10 kroků od ní, jsem slyšel všechna slova písničky. Táta si naopak četl knihu se špunty v uších.
Když mě máma zpozorovala, s úsměvem vytáhla sluchátka. "Tak už jste skončili?" zeptala se a uličnicky na mě mrkla. Se zarděním jsem přikývl a posadil se ke stolu naproti tátovi, který už taky začal vnímat okolí.
"Nadělali jsme velký rámus?" zeptal jsem se tiše. Oba po sobě hodili rychlý pohled, z čehož jsem usoudil, že asi ano. "Sousedi vás určitě neslyšeli," odpověděla nakonec máma vyhýbavě. "Kde jí máš?" ptal se táta. "Spí," odpověděl jsem s něžným úsměvem. "Tak ji běž vzbudit, připravila jsem večeři. Pak se může zase klidně natáhnout," poslala mě máma. Vlepil jsem jí pusu na tvář, a odešel pro Anori do ložnice. Mám úžasné rodiče
*****
"Lásko, vzbuď se," třásl mi někdo ramenem. "Hm," zabroukala jsem, abych dala najevo, že už vstávám. "Máma udělala večeři, tak se pojď najíst," řekl, konečně jsem se probudila natolik, abych hlas mohla přiřadit Trenovi.
V kuchyni mi podle pobavených pohledů došlo, že asi, no spíš určitě vědí, co jsme tam nahoře prováděli. Když mi Tren šeptem pověděl, co viděl, když vešel do kuchyně on, málem jsem se udusila polévkou. Mohla bych si snad přát lepšího tchána a tchýni?
"An, máš tu dopis," řekla Juana, když jsme po večeři s Trenem myli nádobí. "Od koho?" ptala jsem se. "Z Bratrstva,". Tahle odpověď mě docela překvapila, co mi můžou chtít? Dopis jsem otevřela a natočila ho tak, aby i Tren mohl číst, neměla jsem před ním co skrývat.
"To snad nemyslí vážně," rozčilovala jsem se po přečtení stručného psaní. Bratrstvo mi v něm klidně oznamovalo, že se dozvědělo o tom, že jsem získala celou svou moc, a tak se tedy vybraní zástupci přijedou podívat, jak jsem pokročila ve cvičení.
"Co je jim do toho? To je snad moje věc, ne? Nikdy se o to nezajímali, tak co tak najednou?" přecházela jsem po místnosti a rozhazovala rukama. "Pravděpodobně tě jdou zkontrolovat kvůli mně, určitě se doslechli, že ti dělám trenéra," odpověděl Tren klidně, i když jsem poznala, že i jeho to znepokojilo.
Přišla jsem k němu, vzala ho za ruku a táhla ho na zadní zahradu. "Pojď, musíme trénovat,". Sice měl nějaké námitky, ale poslušně šel za mnou a vymýšlel mi nová a nová cvičení. "Mám z toho špatný pocit. Když se mi to před nimi nepovede, nebo to budou považovat za nedostatečné, co pak?" ptala jsem se zamyšleně.
"Lásko, děláš si zbytečné starosti. Povede se ti to, poctivě jsi trénovala a jde ti to. Nemáš se vůbec čeho bát. Stejně si tě nedovolí nijak urazit," ujišťoval mě. "Vážně?" kousla jsem se do rtu. Přikývl. "Ale ty mě budeš zase rozptylovat," stála jsem si za svým. "Nebudu," slíbil.
Pozvedla jsem obočí. "Rozptyluji tě jen kvůli tréninku, tam tě budou rozptylovat oni," vysvětlil. "Tak to je dobře. Od nich se nenechám rozptýlit tak, jako od tebe," zamnula jsem si spokojeně ruce. "V to doufám," zašklebil se.
*****
"Už mi to jde," zajásala jsem nad svým povedeným výtvorem. Tren seděl v křesle naproti mně a lehce se usmíval. "Říkal jsem to, nebo ne?" "Samozřejmě, že říkal," pokývala jsem hlavou. "Teď už se té kontroly vůbec nemusíš bát, protože to zvládneš levou zadní," povzbudil mě.
Poslední týden mě Tren dost honil, abych pořádně pilovala všechny svoje mouchy. Byla jsem z toho dost unavená, ale na druhou stranu naprosto spokojená dokonalým výsledkem. Přesto jsem sama sobě slíbila, že to Trenovi nějak oplatím.
"Miláčku, uděláš pro mě něco?" zamrkala jsem na něj a pomalu přešla až ke křeslu, ve kterém seděl. Překvapeně na mě pohlédl. "Samozřejmě," pousmál se. Kdyby věděl, co na něj chystám, nesmál by se. "Pojď sem," vytáhla jsem ho za ruku a dovedla ho ke stolu, u kterého jsem cvičila.
"Tak a teď udělej to samé, co já," požádala jsem ho. "Lásko, víš, že neumím ovládat živly, to je tvoje parketa," zavrtěl hlavou. Hm, v tom měl pravdu. Rychle jsem mu vymyslela něco jiného, co měl udělat. Pustil se do toho a já si stoupla za něj a rukama mu přejela po ramenou. Když jsem ho začala líbat na krk, došlo mu, že jsem po něm nechtěla, aby mi něco předvedl, ale že to dělám z naprosto jiného důvodu. "Ty potvoro," otituloval mě. "Nepřestávej," zarazila jsem ho a dál pokračovala v provokacích.
K mé nelibosti to s ním nic moc nedělalo. Rozhodla jsem se přitvrdit. Jednou rukou jsem mu zabloudila pod košili, druhou mu vjela do kalhot. To už trochu zakolísal. "Tohle je trochu nefér, já tě takhle nikdy neprovokoval," ohradil se. "Život není fér, zvykej si," zašeptala jsem mu do ucha, které jsem následně olízla. Zasténal, ale i přes to svůj úkol dokončil.
"Jak to, že jsem tě nerozházela?" ptala jsem se mírně naštvaně. Tren si mě přitáhl blíž do náruče. "Jsem o necelých 500 let starší než ty. Měl jsem se kdy naučit sebeovládání," odpověděl a hladil mě ve vlasech. Protočila jsem oči v sloup, s ním se nejde o ničem objektivně bavit.
*****
(člen Bratrstva)
Přijel jsem do Chamonu někdy po poledni. Hned jsem zamířil do hlavního domu, ve kterém už mě čekají. Tedy alespoň doufám. Dojel jsem a hned se mě i mého koně ujalo několik sloužících. Odvedli mě do přijímací haly, kde jsem musel chvíli počkat.
Chvíle se protáhla na necelou hodinku, už chápu, jak se cítí lidé, kteří na nás musí čekat za dveřmi. Přišel pro mě Hayato, Danteho syn. Poklonil jsem se mu a oznámil mu důvod své návštěvy. Pokynul mi, abych pokračoval chodbou až do sálu.
Udělal jsem podle jeho přikázání. Před těžkými dubovými dveřmi jsem musel odevzdat svou zbraň, tohle už mi přišlo vážně potupné, ale bez toho by mě k Dantemu nepustili. A jak bych v Bratrstvu vysvětlil, že jsem nesplnil svůj úkol, jen proto, že jsem se odmítal vzdát svého meče?
Konečně mě pustili do sálu. Dante seděl za stolem a vyplňoval nějaké papíry, formuláře, jak jsem později zjistil. "Dáte si kávu, čaj?" zeptal se, aniž by ke mně zvedl oči. On byl jeden z mála, kdo se před námi netřásl strachy. "Čaj, děkuji," odpověděl jsem nesměle, popravdě to já byl z nás dvou ten, kdo měl stažené hrdlo respektem.
Dostal jsem čaj do velkého šálku, byl výborný. Dante si na kvalitu jistě nemusí stěžovat. Seděl jsem, upíjel čaj a mlčky sledoval Danteho, ponořeného do své práce. Nevypadal na to, že by se chystal od práce odtrhnout. "Ehm, můžu se zeptat, kdy přejdeme k náplni mojí dnešní práce?" ozval jsem se.
Tentokrát oči zvedl. "Pozval jsem je na třetí hodinu. Určitě přijdou včas," odpověděl a pohledem zavadil o hodiny. Ukazovaly půl třetí. Znovu jsem se tedy usadil a čekal. Nebyl jsem zvyklý na nějaké odklady a tak mě to dost nudilo. Ve tři čtvrtě na tři jsem začal nervózně přecházet po místnosti.
Dante už dokončil svou práci a pobaveně mě sledoval. "Z které strany mají přijít?" ptal jsem se. Mávl směrem k oknům mířícím na východ. Přistoupil jsem k jednomu z nich. Chvíli jsem bloudil očima po okolí, než jsem našel dvojici, která si to mířila naším směrem. "To jsou oni?". Dante jen přikývl a taky se na ně díval.
Samozřejmě jsem si pamatoval na nedávnou událost, kdy se provalilo, že Natori se svou svěřenkou udržuje intimní vztah. Já byl jeden z těch, kteří to odsuzovali, pravidla by se měla dodržovat, ať už jsou důvody jakékoliv.
Na jejich vzájemně propletené prsty jsem se tedy díval trochu pohoršeně. Oni si s tím ale moc hlavu nedělali, chovali se naprosto přirozeně, čišela z nich láska, až jim to jeden záviděl. Ona šla po vyšším obrubníku a on ji držel za ruku, aby nespadla. Oba si povídali a smáli se. Najednou se dívka odrazila a skončila mu přímo do nastavené náruči. Když ji postavil na zem, vysmekla se mu a poodběhla několik metrů dopředu, přitom na něj něco volala.
On se nenechal moc dlouho pobízet a vyběhl za ní. Samozřejmě ji brzy dohonil a snažil se ji chytit kolem pasu. Ona se ale rychlostí blesku přetočila a vyhoupla se mu na záda, měl co dělat, aby ji udržel a nespadla mu. Trochu si ji nadhodil, aby se jí lépe sedělo a jemu se lépe nesla a vyrazil dopředu. Ze zad si ji sundal, až před vchodovými dveřmi, kdy nám zmizeli z dohledu.
"Ještě pořád jsi proti jejich vztahu? Ona jen kvete a on může mnohem lépe vykonávat svou práci, Anori se nebrání, aby byl pořád u ní, naopak jeho přítomnost vyhledává," otočil se na mě Dante. Mlčel jsem, co na tohle říct? Sám jsem viděl, jak jim to spolu sluší a že jim společný vztah jen prospívá. Myslím, že Bratrstvu podám zprávu o správnosti jeho rozhodnutí.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupili ti dva, pevně se drželi za ruce. Natori se uklonil Dantemu a pak trochu méně i mě, stále si uvědomoval, v jakém je postavení. Ta dívka se poklonila jen Dantemu a mě spíš kývla na pozdrav, další, kdo si z Bratrstva bude brzy dělat dobrý den. "Tak začneme," pronesl jsem směrem k naší vyvolené, která přede mě předstoupila bez kapky nervozity.

------------------------------------------------

Z vrcholu zase od nuly

24. září 2011 v 21:28 | Yui-chan |  Růže msty
Takže se hlásím s dalším pokračováním a vracím se zpět k tomu, že to píše jen já sama samotinká. Teď se moc dopedu neposuneme, ale uvidíte sami. Jak to bude s pokračováním nevím, přotože tímhle dílem si oficiálně vyplýtvává svjí zásobu dílů a teď tedy musím nejdřív nějaký sesmolit. Jinak přeji pěkné počtení a budu ráda z každý komentík:
.
.
(Dante)
Jen co jsem vyšli z domu Akumy a Gabriela, zastavil jsem. "Anori, jsi si jistá, že zvládneš další přechod?" zeptal jsem se starostlivě. Vážně přikývla. "Dobře, tak se mě chyťte, přenesu nás," zavelel jsem, a než abych čekal, až se mě chytí, čapnul jsem je oba za zápěstí a pomocí složité magie nás přenesl přechodem, který byl Chamonu nejblíže. I tak to ale byla ještě daleká cesta.
"Anori, sedni si," posadil jsem ji okamžitě na zem, když jsem zpozoroval, jak je zelená. "Je ti zle?" ptal se Anthony vyplašeně. Místo odpovědi se jen prudce předklonila a začala dávivě zvracet. Anthony jí držel vlasy pryč z obličeje a trpělivě čekal. Když skončila, podal jí kapesník, aby si mohla utřít ústa.
"Teď už je to lepší," hlesla. "Nechal bych tě odpočinout, ale musíme jít," oznámil jsem a ostražitě se rozhlížel. Byli tady všude. Sice si nedovolí se přiblížit moc blízko, zvlášť, když já a teď i Anori disponujeme takovou mocí, ale je jen otázkou času, kdy svůj strach překonají.
Anori po mě hodila zoufalý pohled, ještě jí nebylo natolik dobře, aby mohla někam rychle běžet. "Můžeme dojít do nějaké strážní chaty. Anori si tam odpočine a my můžeme mezitím sehnat koně," navrhl Anthony. "To je dobrý nápad," připustil jsem.
Anori se mezitím postavila na vratké nohy, Anthony ji okamžitě podepřel a mohli jsme vyrazit. Trvalo nám to trochu déle, než jsem předpokládal, ale naštěstí jsme došli ještě ten den. Strážce se na nás moc nadšeně nedíval, ale když poznal Anori a mě, ihned obrátil a byl ochota sama. Anori jsme hned uložili do postele. Anthony se nejdřív ujistil, že je jen unavená a pak odešel, aby nám sehnal koně. Doufám, že se mu nic nestane.
Seděl jsem u její postele, chtěl jsem ji mít po dozorem. Nevěřil jsem totiž, že té moci bude tolik, je naprosto normální, že je jí špatně. Je to přirozená obrana organizmu, které to nechce přijmout a to i za předpokladu, že je to její vlastní moc, byla od ní dost dlouho oddělena.
Trvalo ještě několik hodin, než otevřela oči. "Trene," zašeptala. "Není tu. Potřebuješ něco?" ozval jsem se. Opatrně se posadila. "Trochu vody," pípla. Podal jsem jí sklenici. Napila se a pak se rozhlédla kolem. "Kde je?" otázala se. "Šel nám sehnat koně. Ale už by tu měl být," odpověděl jsem s pohledem upřeným na hodiny.
V tu samou chvíli se ozval zvuk koňských kopyt a dovnitř vpadl zadýchaný Anthony. Nejspíš měl cestou nějaké potíže. Okamžitě přiklekl k posteli a políbil Anori ruce. Ona mu zase prsty prohrábla vlasy. "Je to lepší?" zeptal se. Přikývla.
Jsem hrozně rád, že právě Anthonyho jsme vybrali jako jejího meertalena a ona si ho vybrala za partnera. Nedovedu si na to místo představit kohokoliv jiného. Jen u něj jsem viděl takovou míru zodpovědnosti, věrnosti a oddanosti, nikoho lepšího než jeho v tomhle ohledu nemáme. Anori je mu sice pravým opakem, nezodpovědná, výbušná, dovolil bych si říct až nedospělá, ale právě proto ho naprosto skvěle doplňuje.
Bohužel, jejich vztah teď čeká jedna velká krize, Anorina nová moc totiž bude překážkou. Anthony je zvyklý, že ji musí chránit, že Anori je ta slabší, která se spoléhá na jeho ochranu. Teď tomu bude právě naopak. Anori bude ta, která bude mít nejen dominantnější postavení, ale i mnohem více moci, než má Anthony. On se teď bude muset spoléhat na ní a myslím si, že jeho mužnost dostane pořádnou ránu. Nevím, jak se s tím vyrovná.
U strážce jsme zůstali přes noc, ráno jsme se nasnídali a mohli vyrazit. Venku jsme každý nasedl na svého koně a dlouhá cesta do Chamonu mohla začít.
(Anori)
Pevně jsem se držela otěží mého koně a snažila se nespadnout a zároveň udržet zem ve správném úhlu. Vůbec mi nebylo dobře. Nečekala jsem, že na to budu reagovat až takhle špatně, myslela jsem, že to bude v pohodě, protože je to moje moc. Ale opak je, zdá se, pravdou.
Snažila jsem se tvářit, že jsem v pořádku už hlavně kvůli Trenovi. Věděla jsem, že si o mě dělá starosti a nechtěla jsem ho zatěžovat ještě víc. Problém byl v tom, že jsem cítila, že co nevidět buď spadnu, nebo při nejlepším začnu zvracet.
Nakonec jsem nevydržela a zastavila. Trvalo jim ještě několik metrů, než si všimli, že je nenásleduji. Slezla jsem ze sedla, předklonila se a snažila se zastavit točení hlavy a hučení v uších. Jakoby z dálky jsem slyšela, že na mě Tren mluví, ale přes hlasitý hukot jsem mu nerozuměla. Nemohla jsem ani mluvit, jazyk se mi ztěžka lepil na patro, krk jsem měla úplně vyprahlý. Hlava se mi točila v bláznivých spirálách, špatně se mi dýchalo a můj žaludek se bolestivě kroutil, tušila jsem, že každou chvíli vyhodím jeho obsah.
Cítila jsem jeho prsty na tvářích a rozeznávala před sebou jeho obličej. Nenamáhal se s mluvením, věděl, že ho neslyším. Prosím, Trene, ať to přestane! - volala jsem na něj v myšlenkách. Samozřejmě mě neslyšel, protože jsem si je chránila. Dál jsem ho ale prosila, aby s tím něco udělal, protože to hučení v uších a mžitky před očima byly k nevydržení. Nakonec moje přání bylo vyslyšeno, protože jsem upadla do bezvědomí. Sice mi v něm nebylo moc dobře, ale rozhodně lépe, než když jsem byla při vědomí.
*****
Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem v posteli. Rozhlédla jsem se po známém pokoji, ale nemohla si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Chvilku jsem přemýšlela a jen velmi pomalu se mi vracely vzpomínky na poslední dny. Na temnotu, na Shiroyu a jeho přátele, na cestu od hranic ke strážci, potom vím, že mi bylo strašně špatně a teď jsem ležela v naší ložnici v domě Juany v Chamonu.
"Ahoj An, už jsi vzhůru?" ozvala se ode dveří Juana. Stočila jsem k ní pohled. "Kde je Tren?" dostala jsem ze sebe namáhavě. "Spí vedle. Donutila jsem ho od tebe odejít, protože týden pořádně nezamhouřil oči, celou dobu u tebe proseděl," řekla a pomohla mi na nohy a do koupelny.
Cítila jsem se hrozně slabě. Pořád se mi trochu točila hlava, ale už to nebylo tak hrozné. Absolutně jsem nechápala, co se děje. Proč je mi tak špatně? Je to kvůli té moci? Jestli to takhle má být pořád, tak ji nechci. Předtím jsem byla sice slabší, ale alespoň mi nebylo tak mizerně.
Z koupelny jsem se vydala do kuchyně. Musela jsem se přidržovat zdi, ale nakonec jsem se tam dostala. "Anori, neměla bys ještě ležet?" ptala se Juana, když mě viděla. "Nechci, radši budu sedět tady s vámi," zavrtěla jsem hlavou.
Pozorovala jsem Juanu při vaření, přitom jí vyprávěla o celé naší cestě. Od Trena se toho prý moc nedozvěděla, protože se staral jenom o mě. Je to moje zlatíčko. Potom do kuchyně přišel i Raziel a já mohla začít od začátku.
K večeru se objevil i Tren. Když mě zpozoroval, okamžitě ke mně přiskočil. "Lásko, jak ti je? Je to lepší? Ještě se ti motá hlava? Nejsi unavená?" zahrnul mě spoustou otázek. Mírně jsem se pousmála. "Je mi lépe, hlava se mi trochu motá a ne, nejsem unavená. Spala jsem určitě dost dlouho," odpověděla jsem pomalu na všechny jeho otázky. Rukou na čele mi zkontroloval teplotu, pak mě lípnul do vlasů. "Dobrá tedy, snad se to brzy srovná," pousmál se slabě, ale já na něm poznala, že ho to trápí.
*****
Dante mi dal týden, abych se vzpamatovala. Hned potom si mě nechal zavolat k sobě do hlavní budovy. "Myslím, že už je načase, aby ses začala věnovat dalšímu výcviku. Tu moc se musíš naučit brzy ovládat. Doufám, že nejsi proti?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne,". "Takže, začneš hned zítra. Dostaneš jednoho z nejlepších trenérů. Ještě ti dám vědět, v kolik začneš," seznámil mě s plánem.
Doma se mě Tren hned ptal, co mi chtěl. Poslední dobou byl hrozně nervózní, neustále mě sledoval, musel mě mít pod dohledem. Bál se o mě, ale přišlo mi, že až přehnaně. Objala jsem ho kolem krku. "Budu trénovat s nějakým učitelem, abych se naučila správně využívat tu moc," vysvětlila jsem mu.
Dante napsal, že mám přijít kolem desáté, takže přesně v deset jsem stála na smluveném místě. Trenér přišel pozdě a hned jsem věděla, že mi nebude sympatický a že se mi s ním nebude dobře spolupracovat.
Přesně jak jsem si myslela, mi to s ním neklapalo. Neustále na mě křičel a chtěl po mě zázraky. Když už jsem nevydržela s nervy, všechno jsem řekla Trenovi. Ten naběhl do hlavní budovy, všechny tam seřval na dvě doby a vyjednal mi, že chci někoho jiného. Takhle se to opakovalo několikrát. Žádný z nich mi prostě nedokázal pomoct. Někteří se mnou nic nedělali, což jsem nechtěla, druzí po mě zase chtěli nemožné.
Uběhlo několik týdnů, během kterých jsem neudělala žádný pokrok, přišlo mi, že je tomu přesně naopak. Nervózní jsem nebyla jen já, ale i Tren a Dante, přišlo jim strašně divné, že to prostě nedokážu ovládat.
"Tak a dost, vezmu si ji na starost sám," rozčílil se jednou Tren, když mi Dante kladl na srdce, abych se s trenéry snažila vyjít. Oba jsme se na něj překvapeně otočili. Dante rozhodně nebyl zvyklý, že by na něj Tren někdy vyjel.
"Už mě nebaví se dívat, jak s ní zacházejí, jako se svým pokusným materiálem. Chovají se k ní hrozně, někteří po ní vyjíždějí. Nechci, aby dostala kohokoliv dalšího, já to zvládnu," rozvášnil se. Děkovně jsem ho objala, ani já nechtěla nikoho dalšího. Dante ještě chvíli překvapeně zíral, než souhlasně přikývl. I on už měl dost mých a pak i Trenových výstupů, kdy se mi snažil vyjednat dalšího trenéra.
Když jsme došli domů, hned mě vzal na zadní zahradu, ze které na nás nebylo vidět a postavil se naproti mně. "Zkus zaútočit," řekl prostě. "To ne, nebudu na tebe útočit," odmítla jsem. "No tak, potřebuji vědět, jak na tom jsi. Jinak nebudu vědět, jak dál pokračovat," naléhal. Já ale nechtěla, věděla jsem, že on, na rozdíl od ostatních trenérů, nebude váhat se mi nabídnout jako živý trenažér. Bála jsem se proti němu použít sílu.
Odmítavě jsem vrtěla hlavou a začala couvat zpět do domu. Vytvořil bariéru, kterou mi odřízl únikovou cestu. "Zaútoč," řekl znovu a připravil vlastní útok. Nutil mě k tomu. Nechtěla jsem proti němu použít svou moc, ale nedával mi na výběr. Abych uchránila sebe, vyslala jsem proti němu kouzlo. Stihl se tak tak vyhnout.
"Páni," hvízdl si uznale, když se díval na ohořelou dráhu mojí světelné koule. "P-p-promiň, já nechtěla," koktala jsem. Opravdu jsem mu nechtěla nijak ublížit. "V pořádku, přesně tohle jsem po tobě chtěl," usmál se a postoupil několik kroků blíž ke mně. "Nepřibližuj se," varovala jsem ho a ucouvla. Bála jsem se vlastní moci, protože jsem ji nezvládala.
Zastavil se, ale jen na okamžik. Zamyslel se, a pak udělal další krok směrem ke mně, znovu jsem ucouvla. Měla jsem panický strach z toho, že kdyby se mě teď dotknul (ve chvíli, kdy jsem byla vynervovaná z toho, že jsem mu málem ublížila), mohla bych mu ublížit znovu.
Udělal pár rychlých kroků a chytil mě za zápěstí. Lekla jsem se. Uslyšela jsem nechutné zapraskání kostí a Tren tiše bolestně zasténal. Překvapeně jsem pohlédla na jeho nepřirozeně pokroucené zápěstí. "Promiň, hned to zpravím," povídala jsem rychle a vzala ho za zraněnou ruku.
Chvíli jsem se soustředila, ale těsně před provedením léčebného kouzla jsem si vzpomněla, že mám teď mnohem víc síly, takže ho můžu znovu zranit. Tím, že jsem zakolísala ve svém přesvědčení a záměru, jsem vyslala kouzlo špatně. Polekaně jsem pustila jeho ruku ze svých. Bezvládně ji spustil dolů. Chytil se za ni a překvapeně ji pozoroval. "Bolí?" pípla jsem. "Vůbec ji necítím," přiznal a marně se snažil pohnout prsty. Nejspíš jsem mu omylem přerušila nervy.
"Já se vážně omlouvám, to jsem nechtěla," omlouvala jsem se a snažila se dostat co nejdál od něj. Odstranil bariéru, která mi bránila opustit zahradu a já hned běžela do nemocnice pro Terua. Šel se mnou hned. "Jak se ti tohle povedlo?" zeptal se překvapeně, když prohlížel Trenovi ruku. Kývl směrem ke mně, ale nijak mi to nevyčetl. Já se ale cítila hrozně.
"Zpravil jsem tu zlomeninu, ale nervy se musí zacelit sami. Nebudeš s tím moct pár dní hýbat, moc to nenamáhej. Ale bude to v pořádku," oznámil a zase šel. Nikdy se nikde moc nezdržoval.
"Dneska už tě nechám odpočinout a zítra budeme pokračovat," řekl Tren a odešel do kuchyně, aby Juaně řekl, co se stalo. "Já nechci pokračovat, co když tě zraním ještě víc?" odmítala jsem a šla za ním až do jídelny. "Musíš pokračovat a o mě si nedělej starosti," mávl nad tím zdravou rukou.
"Jenže já si dělám starosti jen a pouze o tebe. Věděla jsem, že to přesně takhle dopadne, že ti ublížím a to jsem nechtěla," rozvzlykala jsem se. Rukou, kterou mohl hýbat mě objal. "Lásko, já ti to ani v nejmenším nevyčítám, věděl jsem, že když se tě tam dotknu, tak mi ublížíš. Je to tedy moje chyba. Ale přeci kvůli takové malichernosti nepřestaneš cvičit. Kosti srostou, svaly se spojí a nervy budou brzy taky v pořádku," uklidňoval mě.
Když vešla do místnosti Juana, okamžitě zaostřila na jeho ruku, kterou mu Teruo dal do bandáže, aby s ní Tren nehýbal. Víc jsem se přikrčila v jeho náručí, tušila jsem, že se bude Juana zlobit. Jenže její reakce mě naprosto překvapila. "Víš ty co? Můžeš si za to sám. Kdybys ji pořád neprovokoval, nemuselo by se ti nic stát, ale to bys nebyl ty, že?" pustila se do něj. Jen jí to s mírným pousmáním odkýval, a když se Juana vynadávala, uklidnila se a jen odevzdaně zakroutila hlavou.
Cítila jsem se kvůli tomu hrozně provinile, jenže Tren mi nedával možnost mu to nějak vynahradit. Až při večeři se mi naskytla skvělá příležitost, když jsem si všimla, jak se marně snaží ukrojit sousto ze svého steaku. Přisunula jsem si jeho talíř a všechno mu nakrájela jako malým dětem "na husičky". Sice se u toho strašně mračil, ale neřekl ani slovo. Juana s Razielem si svoje poznámky naštěstí nechali pro sebe, takže nakonec jen hlesl tiché "Díky," a já tak měla aspoň trochu pocit, že jsem mu pomohla. Jinak by to musel jíst jak kanibal.
Druhý den ráno mě Tren opět donutil jít na zadní zahradu, že budeme trénovat. Vůbec se mi nechtělo, co když mu zase něco udělám? "Mám jednoduchou otázku. Ty se tu novou moc bojíš používat, že?" zeptal se, když jsme došli na místo. "Jo," přikývla jsem nesměle.
Usmál se. "Takže jsem právě přišel na to, v čem je problém. Ty tu moc musíš přijmout, musíš je spojit dohromady, ne se je od sebe snažit oddělovat. Musíš ji přijmout jako součást sebe. Jinak se ji nikdy nenaučíš ovládat a bude to pořád takové," řekl. Jemu se to snadno řekne, ale jak to mám asi tak udělat? "Kdybych věděla jak je spojit, tak už to dávno udělám," zabručela jsem. "Teď lžeš, proč bys je jinak od sebe oddělovala?" zeptal se. Trucovitě jsem si založila paže na prsou. Měl samozřejmě pravdu, z obavy jsem ty moci držela od sebe.
"Začneme tedy s tím, že se je pokusíš spojit," řekl a pak se mnou až do večera dělal jednoduchá cvičení, kterými se mě snažil donutit, abych nechala ty dvě moci spojit v jednu. Musím říct, že Tren je sice náročný trenér, ale prostě se mi s ním cvičilo nejlépe a na konci dne jsem cítila určitý pokrok.
Věnoval se mi celé dny, já s ním zase na oplátku cvičila po večerech. Do prstů se mu totiž cit vracel jen pomalu a on s nimi proto musel správně hýbat. Byl netrpělivý, ale já to s ní ochotně vydržela. Občas se stalo, že mě zatahal za vlasy silněji, než chtěl, že mě vzal za ruku pevněji, než chtěl nebo mi vlepil slabý políček, když mě chtěl pohladit po tváři. Nezazlívala jsem mu to, mohla jsem si za to sama a vlastně jsem si to i zasloužila. On se mi to samozřejmě snažil vynahradit, stejně tak jako já jemu. Ani jeden nechtěl vinu hodit na toho druhého.
Trvalo celý týden, než Tren mohl s prsty hýbat tak jako dřív a s ohromnou radostí zahodit bandáž. Nesnášel všechny tyhle nemocniční pomůcky. Sledovala jsem ho se shovívavým úsměvem, nechtěla jsem ho zbytečně rozčilovat, během cvičení si se mnou užil svoje.
Sice nevím, jak se mu to povedlo, ale dokázal mě přimět, abych spojila obě moci k sobě. Byla to pro mě obrovská úleva a strašně jsem si vyčítala, že jsem to neudělala už dávno. Konečně se mi přestala točit hlava a nedělaly se mi ani mžitky před očima. Cítila jsem se mnohem silnější a jistější, protože jsem měla spoustu moci, o kterou jsem se mohla kdykoliv opřít. Kdybych to věděla předtím, ušetřila bych si spoustu starostí. Jenže strach byl prostě silnější, tak co s tím nadělám.
"Anthony, jak jsi to dokázal?" ptal se překvapeně Dante. Tren jen pokrčil rameny. "Vážně jsem nečekal, že se ti to povede, když s ní nic nesvedli ani profesionální trenéři," dodal k tomu. Tren se jen zarděl a sklopil pohled stranou, neřekl však k tomu ani slovo.
Objala jsem ho kolem pasu a vděčně mu položila hlavu na rameno. To jemu vděčím za to, že se můj život konečně vrací k normálu. Dokážu stát, aniž bych měla strach z toho, že sebou každou chvíli někde švihnu. V uších už mi taky nehučí, zmizely mžitky před očima, prostě se cítím skvěle.
"Asi si ji necháš na starost až do konce, že?" zeptal se Dante, přišlo mi, že spíš jen tak informativně. "To ještě není konec cvičením?" zamrkala jsem překvapeně. "Ani v nejmenším," zašeptal mi Tren do ucha. Zděšeně jsem na něj pohlédla, co všechno mě ještě chce učit?
-
obrázek se tématicky nehodí, ale uznejte sami, co bych k tomuhle dílu měla asi tak hledat??? Užijte si tyhle emo chibíky a doufejte, že se příště polepším ;)

Problém napříč dimenzemi IV.

18. září 2011 v 19:26 | Yui-chan & Kuroki |  Růže msty
Čtvrtá a poslední část
.
.
(Anori)
Během oběda je všude naprosté ticho. Každému nejspíš dochází, že to, co nás čeká nebude pro nikoho jednoduché. Snažím se nemyslet na to, co mě čeká a zastavit točící se pokoj podlahou dole. Mému tělu se prostě nelíbí fakt, že je teď část Shiroyovi moci mojí součástí. Po obědě sklidíme ze stolu a Shiroya nás dovede ke své ložnici.
"Uvítala bych, kdybych byla sama. Nejsem na tu novou sílu zvyklá a nerada bych někomu omylem ublížila," poprosím je a vejdu do pokoje, kde je všechno připraveno tak, jak jsem si řekla. V jednom rohu místnosti stojí velká skleněná mísa plná vody, jako zástupce země vidím malé kaktusy, v další míse plápolá oheň a vzduch je všudypřítomný. Perfektní podmínky pro mojí akci.
"Jdeme na to holka, uklidni se, žádný blbosti. Soustřeď se!" přikážu sama sobě. Vždycky trpím v krizových situacích samomluvou. Postavím se doprostřed místnosti a zástupce jednotlivých živlů umístím tak, aby byli ode mě stejně vzdálené. Kromě vzduchu, samozřejmě. Zavřu oči a soustředím se nejdřív na vlastní sílu. Potřebuji ji donutit, aby se všechna soustředila jen na jeden jediný úkol. A to žádat živly, aby vyslyšely mojí žádost, a když tak jim trochu pomoct. Je to vlastně jednoduchý rituál, jen malinko náročný. Natáhnu ruku směrem k míse s vodou.
"Žádám tě, Vodo, dárkyně života," odříkám slova rituálu a vytáhnu z ní její energetickou složku, tmavě modrou energii, kterou nechám kroužit kolem sebe. Nataženou ruku otočím směrem k zástupci země, malinkým kaktusům.
"Žádám tě, Země, poskytovatelko života," pokračuji dál a i z ní vytáhnou energetickou složku, tentokrát zářivě zelenou. Spojím jí s energií vody a dál je nechám kolovat kolem svého těla. Tentokrát ruku natáhnu nad sebe.
"Žádám tě, Vzduchu, umožňovateli života," vytáhnu bílou energii a připojím ji k těm dvěma. Naposledy natáhnu ruku k míse s plamenem.
"A žádám i tebe, Ohni, co život bereš i dáváš," vezmu si z něj horkou červenou energii, kterou nechám kolovat samostatně, protože ostatní tři složky by ji udusily.
"Žádám vás o pomoc!" zvolám a vyšlu k nim část svojí vlastní energie, jako dar.
"Žádám vás, abyste ukázaly druhou tvář tohoto pokoje i nám ostatním. Žádám vás, abyste sejmuly kouzlo a odhalily pokoj, který měl zůstat všem očím skrytý. Vyslyšte mou prosbu!" dokončím svou žádost a předám složkám živlů i zbytek své energie. Nechám si jen tolik, co mě udrží při vědomí. Spoléhám na ně, vyslyší mě. Jsem si tím jistá. Energetické podstaty se kolem rozletí větší rychlostí, zvětší se, až zaplní celou místnost. Zahalí mi výhled, takže se jen modlím, aby to vyšlo. Světlo začne pomalu opadávat, až je tma úplně. Z posledních sil vytvořím malý plamínek, abych se mohla podívat, co se stalo. Kolem mě jsou kamenné zdi, strop i podlaha. Nikde není jediný kus nábytku, který tam byl předtím, místo toho se uprostřed vznáší oválné zrcadlo. Když do něj pohlédnu, nevidím svůj odraz, ale naprostou černotu. A v ní to, co hledáme. Černá rakev, která v sobě ukrývá tělo našeho hostitele a mojí moc. Odvrátím se od zrcadla a doklopýtám ke dveřím, které jen s námahou otevřu.
(Serien)
S napětím čekáme přede dveřmi Shiroyova pokoje a snažíme se zachytit jakýkoliv zvuk. Naší nervozitu ještě umocňuje Trenovo pochodování z jedné strany chodby ke druhé. Z nenadání se z místnosti začne ozývat praskání dřeva a tříštění skla. V ten okamžik to vypadá, že to s Trenem buď švihne nebo tam vtrhne. Naštěstí se ani jedno z toho nestane protože ho Shiroya zkrotí. Po pár minutách destruktivních zvuků se rozhostí hrobové ticho a ze dveří vyjde naprosto vyčerpaná Anori. Té se ochotně ujme Tren a my ostatní se rozhodneme prozkoumat Shiroyův pokoj.
"No tak to je něco, jen doufám, že to umí vrátit, protože jinak nevím, kde budu spát," pronese Shiroya, když se rozhlíží po svém novém pokoji. Upřímně, to jak se ten pokoj podobá tomu v mém snu, mě děsí a ještě víc to zrcadlo.
"Tak Seriene, co teď?" optá se mě se zájmem Naramien a já se na něj nechápavě otočím.
"To se jako ptáš mě? Vypadám snad jako nějaký odborník na záhady nebo co?" vydechnu.
"To ne, ale jestli mě paměť neklame, tak tobě se zdálo o Shiroyově těle, tudíž ty budeš nejspíš tím, kdo ho osvobodí," zauvažuje. Obávám se, že nemám sebemenší tušení, co mám dělat. Opatrně přejdu k zrcadlu, ale jakmile tam opět nespatřím sebe, ucouvnu.
"Myslím, že to chce abys tím prošel, ne před tím utíkal," shodí mě Azrael. Jemu se to lehce řekne. On tam jít nemusí. Opět přistoupím k zrcadlu a než se naděju ucítím na zádech něčí ruce a přímo po hlavě se vrhnu do temna v zrcadle. Hned jak získám zpět svou rovnováhu otočím se za sebe a spatřím vlastníka oněch rukou. Bylo mi hned jasné, že to bude Shiroya. "Zrádce," utrousím.
"Já to slyšel," zahromuje. Nechám to být a otočím se směrem k rakvi. Byl bych docela rád, kdyby se tu objevil někdo, kdo má k těm zámkům klíče, ale to jsem asi moc náročný. Začnu přemýšlet nad taktikou osvobození bez použití klíčů, když v tom se mi o nohu otře něco chlupatého. Podívám se na viníka mého skoro infarktu a s překvapením zjistím, že je to Lena.
"Co ty tu děláš?" optám se s úsměvem a vezmu si jí do náruče. Lena se ke mně přitulí a pod mými doteky začne vrnět. Když jí rukou zajedu ke krku, abych ji tam podrbal ucítím obojek. Překvapeně k němu shlédnu, nikdy nic takového neměla. Prohlédnu si ho a zjistím, že na něm visí starý klíč.
"Neříkej mi že to…" ztratím hlas, když si uvědomím, kam ten klíč nejspíš pasuje. To je sice hezký, že mám první klíč, ale co si pamatuju, těch klíčů má být deset a pochybuju, že je má Lena schované v nějaké kapse. Lena, jakoby mě slyšela, slabě zamňouká a pohled stočí k rakvi. Následuji jejího příkladu a zůstanu zaraženě zírat na zvířata, která původně chránila členy mojí rodiny, jak jsou rozestoupená kolem rakve. Jen tak si je spočítám a zjistím, že dávají přesný počet jako chybějící klíče. Je možné, že by... Rozhodnu se prohlédnout i je, abych se ujistil, že mají zbylé klíče. Trochu mě vyděsí fakt, že tři z nich klíče nemají, a tak začnu zkoumat zámky a zkoušet kam které klíče pasují. Pořádně si je prohlédnu a zjistím, že jsou na nich vyobrazená jednotlivá zvířata. Rozhodnu se ty zámky postupně otevřít, a abych si ty klíče nepomotal, beru si je od majitelů postupně. Otevřu všechny ke kterým mám klíč a nakonec mi zbydou jen tři zámky a Lenin klíč, který nikam nepasuje. Z toho usoudím, že ten její odemyká zámek uvnitř rakve, ale jak se k němu dostat?! Prozkoumám zbylé zámky a zjistím, že dva z nich nemají normální otvor, ale ten třetí ano. Jeden z těch otvorů má tvar pavoučího těla, takže bych tam toho pavouka mohl prostě nacpat. Mezitím co zámek zkoumám, pavouk se ke mně přiblíží a strhne tak k sobě mou pozornost. Opatrně ho vezmu do ruky a položím ho do klíčového otvoru. Jeho tělo tam přesně zapadne a zámek cvakne. Napadne mě, že s tou ještěrkou to bude podobné, a proto ji vezmu do ruky. V momentě, kdy ji zvednu do vzduchu, se jí odlomí ocásek a spadne na zem jako další klíč. To bychom měli.
"Teď už by mě jenom zajímalo, jak mám do tak dvou malých klíčových dírek nacpat tak velkého hada," pronesu a možná se mi to jenom zdálo, ale ten had se na mě nejspíš zamračil! Samozřejmě se ani v nejmenším neobtěžuje s odpovědí, místo toho se jen doplazí k poslednímu zámku. Celým svým tělem zámek omotá a do těch dvou malých otvorů zabodne své jedové zuby. Pak se had odklidí z cesty, protože se řetězy začnou pohybovat a s řinčením se svezou z rakve.
"On to fakt dokázal, neuvěřitelné," ozve se na druhé straně zrcadla Naramienův hlas.
"To se mě dotklo," vyštěknu nazpět a už se hrnu na otevření rakve. Jakmile je rakev otevřená zabodnu svůj pohled do těla v ní a nemůžu z něj spustit oči.
"Na co sakra čekáš? Až vykvetu?" ozve se značně naštvaný Shiroya, když už to mé zírání trvá několik minut. Rychle popadnu klíč od Leny a odemknu poslední zámek.
(Shiroya)
Netrpělivě sleduji jak Serien odemyká poslední zámek a ve chvíli, kdy zaslechnu cvaknutí zámku, mám sto chutí proskočit tím zrcadlem a vrhnout se tam. Vím, že to nemůžu, a tak jen sleduji, jak Serien zvedá moje tělo do náručí a nese ho sem k nám. Přijde mi, že každý jeho krok trvá snad hodinu. Jsem tak netrpělivý, jen malý kousek mě dělí od mého těla a moci, tak proč se tak strašně táhne? Ve chvíli, kdy překročí rám zrcadla, se pokoj vrátí do původní podoby, a tak mé tělo může položit na postel.
"Konečně," vydechnu s úlevou. Rozhodnu se pro chvíli samoty, abych se se svým tělem mohl snadno synchronizovat, a proto všechny vyhodím za dveře. Tolik let uběhlo, co jsem mohl být v tomto těle a konečně nastal čas se do něj opět vrátit a mít tak zpět veškerou svou moc.
"Je až neuvěřitelné jak moc jsi mi byl nablízku a já tě přesto nemohl mít ani vidět," pronesu směrem ke svému tělu a začnu s procesem sloučení. Během odříkávání složitých veršů mrtvého jazyka si lehnu na okraj postele. Jak se proces chýlí ke konci začnu pociťovat jistou slabost a začnu splývat s tělem vedle sebe. S pronesením posledního verše se plně spojím s tělem a poručím mu aby zapojil veškeré základní životní funkce. To se mi naštěstí podaří, ale s pohybem je to horší. Úplně si odvyklo na pohyb a bojím se, abych byl schopný se vůbec posadit. Teď mě tak napadá, že Akuma to tělo vůbec nezapečetil. To si asi hodně věřil, že se k němu nikdy nebudu moci dostat. Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání, ale já nejsem schopen ovládat mimické svaly, a proto mu nemohu odpovědět. Naštěstí je to někdo, kdo je tak oprsklý, že vejde i bez výzvy. Naramien, jak jinak.
"Tak jak to jde?" optá se. Blbější otázku jsem vážně nečekal. K mému nevyslovenému přání pozná, co mám za problém a hned to oznámí ostatním. Krátce na to se do pokoje všichni opět nahrnou a snaží se vymyslet, jak mě co nejrychleji zprovoznit.
"Anori, zvládla bys mu vrátit tu moc, co ti půjčil?" ozve se Tren zamyšleně. Anori k němu zvedne unavený pohled, ale nakonec krátce přikývne. Ten kluk občas nemá špatné nápady. Anori si přisedne ke mně na postel a stejně, jako jsem to udělal já dnes dopoledne, mi vrátí moji moc. Hned na to se úplně zhroutí a Tren ji s tichou omluvou odnese k nim na pokoj. Okamžitě pocítím jisté uvolnění mých svalů a dokonce už dokážu mluvit.
"Ten Tren je poklad. Bez jeho nápadů bych tu ležel jako prkno," vydechnu a pokusím se posadit. Serien mi hned přiběhne na pomoc a v jeho mysli čtu, jak moc ho těší, že se mě může dotýkat. No, ono je to vlastně poprvé, co se dotýká přímo mě a ne Naramienova těla.
"Jestli nejste proti, rád bych se vykoupal, ale bez vaší pomocí to nezvládnu," poprosím je o pomoc. Se Serienovou pomocí se mi podaří spustit nohy z postele a následně opatrně vstát. Popravdě si na nohách nejsem vůbec jistý, ale díky němu se mi podaří dojít až do koupelny, kde mi už Naramien napouští vanu. Když je vše připraveno, za jisté pomoci se svléknu a posadím se do příjemně teplé vody. Po chvíli pocítím, jak se mé svaly povolují a já se dokážu lépe pochybovat. Začnu procvičovat prsty na rukou a nohou a pak se pokusím sám vylézt z vany. To se mi nakonec podaří a zvládnu se i sám osušit a obléknout.
"Povíš nám, proč nemůžeme být spolu?" optá se mě se zájmem Serien a mě tím úplně zaskočí. Pravdou je, že když mám své vlastní tělo, tak našemu vztahu nic nebrání, ale něco uvnitř mě, mi stále říká, že to nemám dělat. Nemám právo být milován, to mi říká ta část mého já, která před mnoha lety zničila Serienův svět.
"To je jedno. Teď mám důležitější věci na práci," uhnu od tématu a vydám se podívat, jak je na tom Anori. S menšími obtížemi se dostanu až k jejich pokoji a jako slušný muž zaklepu a vyčkám, až mě vyzvou ke vstupu. Otevřít mi přijde Tren a vezme mě dovnitř. Pohled hned stočím k posteli, kde leží Anori a díky bohu je při vědomí.
"Jak ti je?" optám se zdvořile.
"Upřímně, bylo mi i líp," zamumlá a posadí se.
"Ptám se proto, že bych ti chtěl nabídnout setkání s tvými rodiči," osvětlím tím svou přítomnost. Všimnu si, jak se jí rozzáří oči.
"Vážně by to šlo?" vyhrkne šokovaně.
"Samozřejmě, nezapomínej, že právě sem tví rodiče po smrti šli," odpovím. Hned na to jí pokynu, aby mě následovala a vydám se do jednoho ze salonků, kde budou mít dost soukromí na setkání. V salonku ji usadím do křesla a poprosím ji o chvilku strpení. Anori mi vyhoví a já za pomoci pentagramu přivolám její rodiče.
"Nemusíš se bát žádného zohavení. Oba byli zabiti kouzlem, a proto nemají žádná vnější zranění," uklidním ji, protože v jejích myšlenkách jsem zachytil obavy. Pak už je nechám o samotě, mají si toho asi dost, co říct.
(Anori)
Trochu zaraženě zůstanu zírat na muže a ženu před sebou. Jsou mi tolik podobní, nebo bych spíš měla říct, že já jsem tolik podobná jim. Vždycky jsem si přála je vidět, ale teď najednou nevím, co říct.
"Ahoj," kývne jim na pozdrav Tren a s tichou omluvou spěšně zmizí. Když za ním klapnou dveře, nejistě se otočím zpět k nim.
"Anori, holčičko moje," natáhne ke mně ruku mamka a pevně mě obejme.
"Mami," zašeptám, co víc v takové situaci říct.
"Ty jsi mi nějak vyrostla, není to tak dávno, co jsem tě viděla takhle malinkou," ukáže si někam ke kolenům.
"Je to už 30 let, Eleono," přistoupí k nám otec a i s ním se na přivítanou obejmu.
"Je toho tolik, co nám musíš vyprávět," posadí mě mamka na pohovku vedle sebe a obejme mě alespoň kolem ramen. Bezradně si prohrábnu vlasy, co jim říct? A kde mám začít? Všimnu si, že oba ztuhle pozorují moji levou ruku. Nechápavě na ni stočím pohled a zavadím o zásnubní prstýnek. No, asi budu muset začít od tohohle.
"Ty jsi zasnoubená, s kým?" ptá se hned mamka. Všimnu si tátova pobaveného úsměvu, ale trochu mi uniká, čemu se směje.
"Vsadím se, že s Trenem," tipne si a mamka v očekávání mojí odpovědi zapomene snad i dýchat.
"Jo, s ním," kývnu v souhlas.
"Trene!" zavolá mamka směrem ke dveřím. Je zvláštní slyšet někoho "cizího", jak ho oslovuje křestním jménem.
"Je to moc hodný kluk," pohladí mě po hlavě táta.
"Ale na tebe je trochu starý, nemyslíš? Chci říct, jsi ještě dítě," začne mamka zase s tou ohranou písničkou o malém děcku. Prudce se postavím a otočím se směrem k nim.
"Jsem už 15 let dospělá! Na Zemi jsem vykonávala celkem náročné povolání, svou sílu jsem se naučila ovládat během jednoho roku, úspěšně jsem přežila hned několik bitev a právě jsem Shiroyovi dokázala vrátit tělo. Já už nejsem dítě!" rozčílím se.
"Právě teď se jako dítě chováš," ozve se mi u ucha hlas mého miláčka.
"Nemáš ty být náhodou na mojí straně?" pozvednu obočí a plesknu ho po ruce. Jen se usměje. Všimnu si, že táta mamku objímá kolem ramen a něco jí šeptá.
"Mami?" zeptám se opatrně.
"Dobře, asi jsi rychleji dospěla, ale stejně. Není mezi vámi moc velký věkový rozdíl?" strachuje se
"Nemyslím si," zavrtím hlavou a pevně Trena obejmu.
"Eleo, vždyť mezi námi je skoro stejný věkový rozdíl, jako mezi jimi," domlouvá jí taťka.
"Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej. V temnotě si tě najdu a nedám ti pokoj ani po smrti!" zavrčí mamka směrem k Trenovi. Jen sklopí hlavu a přikývne.
"Tak děti, pojďte ke mně," poklepe na místo vedle sebe. Sedneme si s Trenem každý z jedné její strany. Oba nás vezme za ruku.
"Musíte mi vyprávět, co všechno se událo," zamrká nedočkavě. První se slova ujmu já a vyprávím o svém dětství a svých pěstounech. Potom pokračuji o svojí práci policejní ředitelky, kdy už se do vyprávění občas vloží i Tren a doplní ho o detaily, jak mě dostal na starost až do doby, než nastoupil jako můj kolega. Pokračujeme přes naše sblížení s vysvětlením, že jsem jeho Druhá část, potom jak jsme se dostali do Danteho dimenze, zmíníme se o všech bitvách, trénincích a hodinách s Dantem, taky o výcviku v Grinstonvillu a celé to zakončíme vyprávěním o naší pátrací cestě, kdy jsme hledali mou moc a nakonec ji našli tady a ještě pomohli Shiroye dostat zpátky jeho tělo. Byl to dlouhý a náročný příběh, ale moji rodiče se ukáží být skvělými posluchači. Skončíme až pozdě v noci, kdy se vyprávění ujmou oni dva, a jen v rychlosti mě seznámí s fakty, které jsem se ještě nedozvěděla od ostatních a hlavně taky o jejich pobytu tady.

(Shiroya)
Jakmile si Eleona zavolá Trena, pro mě přijde Nikolaj s tím, že mám návštěvu. Následuju Nikolaje až do obývací ho pokoje, kde na mě čeká Dante.
"Jaká to vzácná návštěva. Dlouho jsi tu nebyl a jakmile se tu objeví vyvolená, jsi tu jako na koni," utahuji si z něj a na přivítanou se obejmeme.
"To víš, spousta povinností, starostí a papírování. To si ty ani neumíš představit," mávne nad tím rukou. No jistě, to je celý on. Já to udělal jednoduše. Všechnu tuhle špinavou práci, co se tohoto světa týče, jsem hodil na Nikolaje. Naštěstí si nikdy nestěžoval.
"Musím se přiznat, že mě docela zaskočilo, když jsem zjistil, že jsi se stal učitelem," poukážu na fakt, že má Tren velmi podobný styl boje.
"Je pravda, že není zvykem, abych někoho učil, ale u něj jsem udělal výjimku," přikývne.
"Taky jsem se dozvěděl, že se ti narodil syn. To jsi teda kamarád, když jsi mi o tom nedal vědět," popíchnu ho s úsměvem.
"Řekl bych ti to, ale to by se k tobě nejdřív někdo musel dostat," vrátí mi to stejnou mincí. Uznávám, že na tom něco je. Je pravda, že v té době jsem trpěl obrovskými depresemi a úplně se uzavřel.
"Kde vůbec jsou ti moji svěřenci?" rozhlédne se kolem. Asi čekal, že se tu objeví.
"Právě absolvujou setkání s Anorinými rodiči," poukážu na fakt, že se tu asi jen tak neukážou. Chápavě kývne a usadí se do jednoho z křesel.
"Vidím, že už máš zpět svoje tělo. Jak jsi k němu přišel?" zeptá se a pohodlně se usadí v křesle.
"To je zásluha Anori. A navíc sis už jistě všiml, že mám v sobě její moc," upozorním na tuto skutečnost.
"Tak to je skvělé, už jsem se bál, že ji nenajdeme. Nebude problém s vrácením, že ne?" ujišťuje se.
"To si nemyslím. Té moci se stejně musím co nejdřív zbavit. Sám moc dobře víš, že má moc dosahuje limitu a teď, když je zvýšená se obávám, že bych do týdne zemřel," pronesu.
"V tom případě navrhuji uskutečnit předání co nejdříve," zkonstatuje.
"No, hned to úplně nepůjde. Anori k provedení toho kouzla potřebovala mnohem víc moci, než momentálně má. Půjčil jsem jí část té své, ale její předání, použití i vrácení ji dost vyčerpalo a myslím si, že další výměnu už by dnes nemusela zvládnout. Měli bychom ji nechat vyspat a pokračovat zítra," namítnu
"Jsi si jistý, že to do zítra zvládneš?" strachuje se.
"Jeden den mě už nezabije," ujistím ho.
"A jak vycházíš s Akumou, když máte skoro společnou domácnost?" změní téma.
"Jak myslíš? Pokaždé, když se potkáme, div se nepokoušeme, musím tě jen upozornit, že ve většině případech tu hádku vyvolal Akuma. Víš, že já na hádky nejsem. Ale jak to vlastně víš?" optám se nechápavě.
"Cestou jsem potkal nějakého démona, jmenuje se tuším Serien? Z jeho myšlenek jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Tvoje ochrana byla dost slabá, nebyl moc problém se přes ni dostat. Takže vím o tvém vztahu, taky vím o tom, co se dělo u Akumy doma a že ses k Anthonymu zprvu nechoval zrovna přátelsky," obeznámí mě o tom, jak získal informace.
"Přiznávám, že jsem na něj měl pifku, ale to proto, že jsem měl blbou náladu. Jinak s tou obranou Serienovi mysli máš pravdu, ale uznej, že s tebou jsem tu nepočítal a proti Trenovi to stačilo," řeknu na svou obhajobu.
"Plánuješ se za to Akumě pomstít?" optá se zvědavě.
"Jo, plánuju a už mám pár typů, jak to udělat, ale zatím není ani jeden aktuální," odpovím popravdě.
"Dobře, bránit ti nebudu, máš na to právo, ale nepřežeň to," povzdechne si. Takhle si povídáme až do večera a pak nás Nikolaj všechny svolá na večeři. Tren s Anori chvíli překvapeně zírají na Danteho, ale pak se mu oba pokloní.
"Sensei," pozdraví ho Tren a usadí se na své místo.
"Vidím, že sis vytvořil ve své zemi obrovský respekt," pronesu obdivně. Taky bych to potřeboval. Zavadím pohledem o Nikolaje, který má ve tváři výraz "Tak tohle ode mě fakt nečekej,". No můžu si za to vlastně sám. Po večeři usoudíme, že dnešek byl velmi náročný a tak pošleme všechny spát a Dante mě přemluví k tomu, abych mu něco zahrál na klavír. Umím hrát jen smutné a občas skoro uspávací melodie, a proto by to nikomu nemuselo vadit.
*****
Druhý den dopoledne se znovu všichni sejdeme v obývacím pokoji se záměrem vrátit Anori její moc. Vyhovím přání Anori, aby se tohoto rituálu zúčastnili i její rodiče. Na Anori je vidět, že je dost nervózní, o Trenovi ani nemluvě.
"Neboj, bude to prakticky stejné jako posledně, jen s tím rozdílem, že ti předám tvou vlastní moc a ve větší míře," snažím se jí trochu uklidnit. Popravdě, ani já nejsem úplně v pohodě. Vůbec mě nenapadlo, že mé tělo začne slábnout už po několika hodinách. Jen doufám, že to na mě není vidět, i když Dante nejspíš něco tuší. Tyto myšlenky radši hodím za hlavu a začnu s rituálem. Stejně jako minule si položím pravou ruku k srdci a pomalým pohybem ze sebe začnu vytahovat proud Anoriny moci. Ve chvíli, kdy ruku přemístím na Anori, pocítím jistou úlevu, ale Anori se naopak přitíží. Trvá pár minut, než jí předám všechnu její moc a když je rituál hotov, oba se začneme sunout k zemi.
(Azrael)
Fascinovaně sledujeme rituál, který se odehrává před našima očima. Trochu pochybuji, že se do tak křehké dívky vejde všechna ta moc, kterou se jí Shiroya chystá předat. Povede se a ve chvíli, kdy rituál ukončí, se oba odporoučí k zemi. Než stihnu nějak zareagovat, je už Anori v náručí Trena a Shiroya se ocitne v náručí Seriena. Shiroya se za pomoci došourá ke křeslu, do kterého se svalí, ale Anori je opět v bezvědomí a Tren ji za asistence jejích rodičů odnese do jejich pokoje.
"Jak ti je?" optá se Shiroyi Serien.
"Rozhodně líp, než před půl hodinou," odpoví slabě.
"To nechápu," ozvu se já.
"Předtím jeho moc, kterou disponoval, přesahovala jeho limit, a tak mu bylo zle a jeho tělo sláblo. Teď už jen zpět pod limitem, takže se mu vlastně ulevilo," odpoví nám Dante.
"Jen by mě zajímalo, co bude s Anori," zamyslí se Dante.
"Počítám, že nejpozději do půl hodiny se probere. Teď má mnohem větší moc a také silnější uzdravovací schopnosti. Až se tak stane, vrátíme se do Gabrielova domu. Tam se můžeš pozdravit s Akumou a ti dva se rozloučí s ostatními," odpoví Shiroya a je vidět, že už je skoro v pořádku. Nakonec to netrvá ani čtvrt hodiny a Anori je schopna pohybu.
"Proč jenom nemůžete jít se mnou," položí spíše řečnickou otázku, když se loučí se svými rodiči. Na to jí nikdo nic neřekne a všichni se připravují na cestu zpět domů.
(Dante)
Jakmile dorazíme do Gabrielova domu, přivítá nás veškeré obyvatelstvo domu. Jen Akuma ztuhle rentgenuje Shiroyu. Nejspíš mu došlo, že jeho plán selhal.
"Zdravím tě, Akuma. Dlouho jsme se neviděli," strhnu jeho pozornost na sebe.
"Taky tě zdravím. Kde se tu bereš?"optá se lehce zmateně.
"Jen jsem si přišel vyzvednout své svěřence. Ale už jsme na odchodu," odpovím. Prohodíme spolu ještě pár přátelských slov, než se rozloučíme.
"Vy dva, rozlučte se a odcházíme. Nechci se tu zbytečně zdržovat," popoženu Anori s Anthonym, kteří se k odchodu moc nemají.
"Nebojte, určitě se ještě někdy setkáme. Možná, že to příště bude ve vašem světě," pronese nakonec Shiroya. Oba přikývnou a v rychlosti se všemi rozloučí. Jako poslední se rozloučí se Shiroyou a Anori se s ním dokonce obejme. V ten okamžik postřehnu, jak Akuma ztuhl a křečovitě zaťal pěsti.
"Nemysli si, že za svou chybu vyjdeš bez trestu. A nepočítej s tím, že bych Shiroye v odplatě nějak bránil. Zasloužíš si to," šeptnu Akumě do ucha, aby to slyšel jen on. Pak už mi jen zbývá se rozloučit se Shiroyou a vydáme se na cestu domů.

Problém napříč dimenzemi III.

18. září 2011 v 19:25 | Yui-chan & Kuroki |  Růže msty
Třetí část ;)
.
.
(Anori)
Během oběda je všude naprosté ticho. Každému nejspíš dochází, že to, co nás čeká nebude pro nikoho jednoduché. Snažím se nemyslet na to, co mě čeká a zastavit točící se pokoj podlahou dole. Mému tělu se prostě nelíbí fakt, že je teď část Shiroyovi moci mojí součástí. Po obědě sklidíme ze stolu a Shiroya nás dovede ke své ložnici.
"Uvítala bych, kdybych byla sama. Nejsem na tu novou sílu zvyklá a nerada bych někomu omylem ublížila," poprosím je a vejdu do pokoje, kde je všechno připraveno tak, jak jsem si řekla. V jednom rohu místnosti stojí velká skleněná mísa plná vody, jako zástupce země vidím malé kaktusy, v další míse plápolá oheň a vzduch je všudypřítomný. Perfektní podmínky pro mojí akci.
"Jdeme na to holka, uklidni se, žádný blbosti. Soustřeď se!" přikážu sama sobě. Vždycky trpím v krizových situacích samomluvou. Postavím se doprostřed místnosti a zástupce jednotlivých živlů umístím tak, aby byli ode mě stejně vzdálené. Kromě vzduchu, samozřejmě. Zavřu oči a soustředím se nejdřív na vlastní sílu. Potřebuji ji donutit, aby se všechna soustředila jen na jeden jediný úkol. A to žádat živly, aby vyslyšely mojí žádost, a když tak jim trochu pomoct. Je to vlastně jednoduchý rituál, jen malinko náročný. Natáhnu ruku směrem k míse s vodou.
"Žádám tě, Vodo, dárkyně života," odříkám slova rituálu a vytáhnu z ní její energetickou složku, tmavě modrou energii, kterou nechám kroužit kolem sebe. Nataženou ruku otočím směrem k zástupci země, malinkým kaktusům.
"Žádám tě, Země, poskytovatelko života," pokračuji dál a i z ní vytáhnou energetickou složku, tentokrát zářivě zelenou. Spojím jí s energií vody a dál je nechám kolovat kolem svého těla. Tentokrát ruku natáhnu nad sebe.
"Žádám tě, Vzduchu, umožňovateli života," vytáhnu bílou energii a připojím ji k těm dvěma. Naposledy natáhnu ruku k míse s plamenem.
"A žádám i tebe, Ohni, co život bereš i dáváš," vezmu si z něj horkou červenou energii, kterou nechám kolovat samostatně, protože ostatní tři složky by ji udusily.
"Žádám vás o pomoc!" zvolám a vyšlu k nim část svojí vlastní energie, jako dar.
"Žádám vás, abyste ukázaly druhou tvář tohoto pokoje i nám ostatním. Žádám vás, abyste sejmuly kouzlo a odhalily pokoj, který měl zůstat všem očím skrytý. Vyslyšte mou prosbu!" dokončím svou žádost a předám složkám živlů i zbytek své energie. Nechám si jen tolik, co mě udrží při vědomí. Spoléhám na ně, vyslyší mě. Jsem si tím jistá. Energetické podstaty se kolem rozletí větší rychlostí, zvětší se, až zaplní celou místnost. Zahalí mi výhled, takže se jen modlím, aby to vyšlo. Světlo začne pomalu opadávat, až je tma úplně. Z posledních sil vytvořím malý plamínek, abych se mohla podívat, co se stalo. Kolem mě jsou kamenné zdi, strop i podlaha. Nikde není jediný kus nábytku, který tam byl předtím, místo toho se uprostřed vznáší oválné zrcadlo. Když do něj pohlédnu, nevidím svůj odraz, ale naprostou černotu. A v ní to, co hledáme. Černá rakev, která v sobě ukrývá tělo našeho hostitele a mojí moc. Odvrátím se od zrcadla a doklopýtám ke dveřím, které jen s námahou otevřu.
(Serien)
S napětím čekáme přede dveřmi Shiroyova pokoje a snažíme se zachytit jakýkoliv zvuk. Naší nervozitu ještě umocňuje Trenovo pochodování z jedné strany chodby ke druhé. Z nenadání se z místnosti začne ozývat praskání dřeva a tříštění skla. V ten okamžik to vypadá, že to s Trenem buď švihne nebo tam vtrhne. Naštěstí se ani jedno z toho nestane protože ho Shiroya zkrotí. Po pár minutách destruktivních zvuků se rozhostí hrobové ticho a ze dveří vyjde naprosto vyčerpaná Anori. Té se ochotně ujme Tren a my ostatní se rozhodneme prozkoumat Shiroyův pokoj.
"No tak to je něco, jen doufám, že to umí vrátit, protože jinak nevím, kde budu spát," pronese Shiroya, když se rozhlíží po svém novém pokoji. Upřímně, to jak se ten pokoj podobá tomu v mém snu, mě děsí a ještě víc to zrcadlo.
"Tak Seriene, co teď?" optá se mě se zájmem Naramien a já se na něj nechápavě otočím.
"To se jako ptáš mě? Vypadám snad jako nějaký odborník na záhady nebo co?" vydechnu.
"To ne, ale jestli mě paměť neklame, tak tobě se zdálo o Shiroyově těle, tudíž ty budeš nejspíš tím, kdo ho osvobodí," zauvažuje. Obávám se, že nemám sebemenší tušení, co mám dělat. Opatrně přejdu k zrcadlu, ale jakmile tam opět nespatřím sebe, ucouvnu.
"Myslím, že to chce abys tím prošel, ne před tím utíkal," shodí mě Azrael. Jemu se to lehce řekne. On tam jít nemusí. Opět přistoupím k zrcadlu a než se naděju ucítím na zádech něčí ruce a přímo po hlavě se vrhnu do temna v zrcadle. Hned jak získám zpět svou rovnováhu otočím se za sebe a spatřím vlastníka oněch rukou. Bylo mi hned jasné, že to bude Shiroya. "Zrádce," utrousím.
"Já to slyšel," zahromuje. Nechám to být a otočím se směrem k rakvi. Byl bych docela rád, kdyby se tu objevil někdo, kdo má k těm zámkům klíče, ale to jsem asi moc náročný. Začnu přemýšlet nad taktikou osvobození bez použití klíčů, když v tom se mi o nohu otře něco chlupatého. Podívám se na viníka mého skoro infarktu a s překvapením zjistím, že je to Lena.
"Co ty tu děláš?" optám se s úsměvem a vezmu si jí do náruče. Lena se ke mně přitulí a pod mými doteky začne vrnět. Když jí rukou zajedu ke krku, abych ji tam podrbal ucítím obojek. Překvapeně k němu shlédnu, nikdy nic takového neměla. Prohlédnu si ho a zjistím, že na něm visí starý klíč.
"Neříkej mi že to…" ztratím hlas, když si uvědomím, kam ten klíč nejspíš pasuje. To je sice hezký, že mám první klíč, ale co si pamatuju, těch klíčů má být deset a pochybuju, že je má Lena schované v nějaké kapse. Lena, jakoby mě slyšela, slabě zamňouká a pohled stočí k rakvi. Následuji jejího příkladu a zůstanu zaraženě zírat na zvířata, která původně chránila členy mojí rodiny, jak jsou rozestoupená kolem rakve. Jen tak si je spočítám a zjistím, že dávají přesný počet jako chybějící klíče. Je možné, že by... Rozhodnu se prohlédnout i je, abych se ujistil, že mají zbylé klíče. Trochu mě vyděsí fakt, že tři z nich klíče nemají, a tak začnu zkoumat zámky a zkoušet kam které klíče pasují. Pořádně si je prohlédnu a zjistím, že jsou na nich vyobrazená jednotlivá zvířata. Rozhodnu se ty zámky postupně otevřít, a abych si ty klíče nepomotal, beru si je od majitelů postupně. Otevřu všechny ke kterým mám klíč a nakonec mi zbydou jen tři zámky a Lenin klíč, který nikam nepasuje. Z toho usoudím, že ten její odemyká zámek uvnitř rakve, ale jak se k němu dostat?! Prozkoumám zbylé zámky a zjistím, že dva z nich nemají normální otvor, ale ten třetí ano. Jeden z těch otvorů má tvar pavoučího těla, takže bych tam toho pavouka mohl prostě nacpat. Mezitím co zámek zkoumám, pavouk se ke mně přiblíží a strhne tak k sobě mou pozornost. Opatrně ho vezmu do ruky a položím ho do klíčového otvoru. Jeho tělo tam přesně zapadne a zámek cvakne. Napadne mě, že s tou ještěrkou to bude podobné, a proto ji vezmu do ruky. V momentě, kdy ji zvednu do vzduchu, se jí odlomí ocásek a spadne na zem jako další klíč. To bychom měli.
"Teď už by mě jenom zajímalo, jak mám do tak dvou malých klíčových dírek nacpat tak velkého hada," pronesu a možná se mi to jenom zdálo, ale ten had se na mě nejspíš zamračil! Samozřejmě se ani v nejmenším neobtěžuje s odpovědí, místo toho se jen doplazí k poslednímu zámku. Celým svým tělem zámek omotá a do těch dvou malých otvorů zabodne své jedové zuby. Pak se had odklidí z cesty, protože se řetězy začnou pohybovat a s řinčením se svezou z rakve.
"On to fakt dokázal, neuvěřitelné," ozve se na druhé straně zrcadla Naramienův hlas.
"To se mě dotklo," vyštěknu nazpět a už se hrnu na otevření rakve. Jakmile je rakev otevřená zabodnu svůj pohled do těla v ní a nemůžu z něj spustit oči.
"Na co sakra čekáš? Až vykvetu?" ozve se značně naštvaný Shiroya, když už to mé zírání trvá několik minut. Rychle popadnu klíč od Leny a odemknu poslední zámek.
(Shiroya)
Netrpělivě sleduji jak Serien odemyká poslední zámek a ve chvíli, kdy zaslechnu cvaknutí zámku, mám sto chutí proskočit tím zrcadlem a vrhnout se tam. Vím, že to nemůžu, a tak jen sleduji, jak Serien zvedá moje tělo do náručí a nese ho sem k nám. Přijde mi, že každý jeho krok trvá snad hodinu. Jsem tak netrpělivý, jen malý kousek mě dělí od mého těla a moci, tak proč se tak strašně táhne? Ve chvíli, kdy překročí rám zrcadla, se pokoj vrátí do původní podoby, a tak mé tělo může položit na postel.
"Konečně," vydechnu s úlevou. Rozhodnu se pro chvíli samoty, abych se se svým tělem mohl snadno synchronizovat, a proto všechny vyhodím za dveře. Tolik let uběhlo, co jsem mohl být v tomto těle a konečně nastal čas se do něj opět vrátit a mít tak zpět veškerou svou moc.
"Je až neuvěřitelné jak moc jsi mi byl nablízku a já tě přesto nemohl mít ani vidět," pronesu směrem ke svému tělu a začnu s procesem sloučení. Během odříkávání složitých veršů mrtvého jazyka si lehnu na okraj postele. Jak se proces chýlí ke konci začnu pociťovat jistou slabost a začnu splývat s tělem vedle sebe. S pronesením posledního verše se plně spojím s tělem a poručím mu aby zapojil veškeré základní životní funkce. To se mi naštěstí podaří, ale s pohybem je to horší. Úplně si odvyklo na pohyb a bojím se, abych byl schopný se vůbec posadit. Teď mě tak napadá, že Akuma to tělo vůbec nezapečetil. To si asi hodně věřil, že se k němu nikdy nebudu moci dostat. Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání, ale já nejsem schopen ovládat mimické svaly, a proto mu nemohu odpovědět. Naštěstí je to někdo, kdo je tak oprsklý, že vejde i bez výzvy. Naramien, jak jinak.
"Tak jak to jde?" optá se. Blbější otázku jsem vážně nečekal. K mému nevyslovenému přání pozná, co mám za problém a hned to oznámí ostatním. Krátce na to se do pokoje všichni opět nahrnou a snaží se vymyslet, jak mě co nejrychleji zprovoznit.
"Anori, zvládla bys mu vrátit tu moc, co ti půjčil?" ozve se Tren zamyšleně. Anori k němu zvedne unavený pohled, ale nakonec krátce přikývne. Ten kluk občas nemá špatné nápady. Anori si přisedne ke mně na postel a stejně, jako jsem to udělal já dnes dopoledne, mi vrátí moji moc. Hned na to se úplně zhroutí a Tren ji s tichou omluvou odnese k nim na pokoj. Okamžitě pocítím jisté uvolnění mých svalů a dokonce už dokážu mluvit.
"Ten Tren je poklad. Bez jeho nápadů bych tu ležel jako prkno," vydechnu a pokusím se posadit. Serien mi hned přiběhne na pomoc a v jeho mysli čtu, jak moc ho těší, že se mě může dotýkat. No, ono je to vlastně poprvé, co se dotýká přímo mě a ne Naramienova těla.
"Jestli nejste proti, rád bych se vykoupal, ale bez vaší pomocí to nezvládnu," poprosím je o pomoc. Se Serienovou pomocí se mi podaří spustit nohy z postele a následně opatrně vstát. Popravdě si na nohách nejsem vůbec jistý, ale díky němu se mi podaří dojít až do koupelny, kde mi už Naramien napouští vanu. Když je vše připraveno, za jisté pomoci se svléknu a posadím se do příjemně teplé vody. Po chvíli pocítím, jak se mé svaly povolují a já se dokážu lépe pochybovat. Začnu procvičovat prsty na rukou a nohou a pak se pokusím sám vylézt z vany. To se mi nakonec podaří a zvládnu se i sám osušit a obléknout.
"Povíš nám, proč nemůžeme být spolu?" optá se mě se zájmem Serien a mě tím úplně zaskočí. Pravdou je, že když mám své vlastní tělo, tak našemu vztahu nic nebrání, ale něco uvnitř mě, mi stále říká, že to nemám dělat. Nemám právo být milován, to mi říká ta část mého já, která před mnoha lety zničila Serienův svět.
"To je jedno. Teď mám důležitější věci na práci," uhnu od tématu a vydám se podívat, jak je na tom Anori. S menšími obtížemi se dostanu až k jejich pokoji a jako slušný muž zaklepu a vyčkám, až mě vyzvou ke vstupu. Otevřít mi přijde Tren a vezme mě dovnitř. Pohled hned stočím k posteli, kde leží Anori a díky bohu je při vědomí.
"Jak ti je?" optám se zdvořile.
"Upřímně, bylo mi i líp," zamumlá a posadí se.
"Ptám se proto, že bych ti chtěl nabídnout setkání s tvými rodiči," osvětlím tím svou přítomnost. Všimnu si, jak se jí rozzáří oči.
"Vážně by to šlo?" vyhrkne šokovaně.
"Samozřejmě, nezapomínej, že právě sem tví rodiče po smrti šli," odpovím. Hned na to jí pokynu, aby mě následovala a vydám se do jednoho ze salonků, kde budou mít dost soukromí na setkání. V salonku ji usadím do křesla a poprosím ji o chvilku strpení. Anori mi vyhoví a já za pomoci pentagramu přivolám její rodiče.
"Nemusíš se bát žádného zohavení. Oba byli zabiti kouzlem, a proto nemají žádná vnější zranění," uklidním ji, protože v jejích myšlenkách jsem zachytil obavy. Pak už je nechám o samotě, mají si toho asi dost, co říct.
(Anori)
Trochu zaraženě zůstanu zírat na muže a ženu před sebou. Jsou mi tolik podobní, nebo bych spíš měla říct, že já jsem tolik podobná jim. Vždycky jsem si přála je vidět, ale teď najednou nevím, co říct.
"Ahoj," kývne jim na pozdrav Tren a s tichou omluvou spěšně zmizí. Když za ním klapnou dveře, nejistě se otočím zpět k nim.
"Anori, holčičko moje," natáhne ke mně ruku mamka a pevně mě obejme.
"Mami," zašeptám, co víc v takové situaci říct.
"Ty jsi mi nějak vyrostla, není to tak dávno, co jsem tě viděla takhle malinkou," ukáže si někam ke kolenům.
"Je to už 30 let, Eleono," přistoupí k nám otec a i s ním se na přivítanou obejmu.
"Je toho tolik, co nám musíš vyprávět," posadí mě mamka na pohovku vedle sebe a obejme mě alespoň kolem ramen. Bezradně si prohrábnu vlasy, co jim říct? A kde mám začít? Všimnu si, že oba ztuhle pozorují moji levou ruku. Nechápavě na ni stočím pohled a zavadím o zásnubní prstýnek. No, asi budu muset začít od tohohle.
"Ty jsi zasnoubená, s kým?" ptá se hned mamka. Všimnu si tátova pobaveného úsměvu, ale trochu mi uniká, čemu se směje.
"Vsadím se, že s Trenem," tipne si a mamka v očekávání mojí odpovědi zapomene snad i dýchat.
"Jo, s ním," kývnu v souhlas.
"Trene!" zavolá mamka směrem ke dveřím. Je zvláštní slyšet někoho "cizího", jak ho oslovuje křestním jménem.
"Je to moc hodný kluk," pohladí mě po hlavě táta.
"Ale na tebe je trochu starý, nemyslíš? Chci říct, jsi ještě dítě," začne mamka zase s tou ohranou písničkou o malém děcku. Prudce se postavím a otočím se směrem k nim.
"Jsem už 15 let dospělá! Na Zemi jsem vykonávala celkem náročné povolání, svou sílu jsem se naučila ovládat během jednoho roku, úspěšně jsem přežila hned několik bitev a právě jsem Shiroyovi dokázala vrátit tělo. Já už nejsem dítě!" rozčílím se.
"Právě teď se jako dítě chováš," ozve se mi u ucha hlas mého miláčka.
"Nemáš ty být náhodou na mojí straně?" pozvednu obočí a plesknu ho po ruce. Jen se usměje. Všimnu si, že táta mamku objímá kolem ramen a něco jí šeptá.
"Mami?" zeptám se opatrně.
"Dobře, asi jsi rychleji dospěla, ale stejně. Není mezi vámi moc velký věkový rozdíl?" strachuje se
"Nemyslím si," zavrtím hlavou a pevně Trena obejmu.
"Eleo, vždyť mezi námi je skoro stejný věkový rozdíl, jako mezi jimi," domlouvá jí taťka.
"Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej. V temnotě si tě najdu a nedám ti pokoj ani po smrti!" zavrčí mamka směrem k Trenovi. Jen sklopí hlavu a přikývne.
"Tak děti, pojďte ke mně," poklepe na místo vedle sebe. Sedneme si s Trenem každý z jedné její strany. Oba nás vezme za ruku.
"Musíte mi vyprávět, co všechno se událo," zamrká nedočkavě. První se slova ujmu já a vyprávím o svém dětství a svých pěstounech. Potom pokračuji o svojí práci policejní ředitelky, kdy už se do vyprávění občas vloží i Tren a doplní ho o detaily, jak mě dostal na starost až do doby, než nastoupil jako můj kolega. Pokračujeme přes naše sblížení s vysvětlením, že jsem jeho Druhá část, potom jak jsme se dostali do Danteho dimenze, zmíníme se o všech bitvách, trénincích a hodinách s Dantem, taky o výcviku v Grinstonvillu a celé to zakončíme vyprávěním o naší pátrací cestě, kdy jsme hledali mou moc a nakonec ji našli tady a ještě pomohli Shiroye dostat zpátky jeho tělo. Byl to dlouhý a náročný příběh, ale moji rodiče se ukáží být skvělými posluchači. Skončíme až pozdě v noci, kdy se vyprávění ujmou oni dva, a jen v rychlosti mě seznámí s fakty, které jsem se ještě nedozvěděla od ostatních a hlavně taky o jejich pobytu tady.

Problém napříč dimenzemi II.

18. září 2011 v 19:23 | Yui-chan & Kuroki |  Růže msty
Druhá část...
.
.
(Shiroya)
"Zpět k tématu," ozvu se netrpělivě.
"Přišli jsme za vámi…," začne se svým projevem ten míšenec.
"Klid, nemusíš se namáhat mi to vysvětlovat. Vím, proč tu jste," skočím mu hrubě do řeči.
"Fajn to nám ušetří vysvětlování. Ale příště by to šlo trochu mileji, nemyslíte?" opře se do mě naštvaně Anori. Zdá se mi to nebo neví s kým mluví? No nic, přeci jenom vyrůstala na Zemi a tam jsou ty poměry jinačí, ale chtěl bych vidět Danteho, když na něj mluví tímto tónem.
"Já myslím, že to bylo milé až až. A podle mého, tyhle záležitosti bychom mohli řešit v temnotě," znovu se vrátím k tématu. Postřehnu, že se Anori nadechuje k další peprné odpovědi, ale ten míšenec ji zadrží. Aspoň k něčemu tu je. Otevřu pentagram a naznačím jim, aby následovali Naramiena, který půjde jako první. Nechápavě se podívám na Seriena, který zamířil k pentagramu.
"Ty s námi ale nejdeš," pronesu relativně klidně.
"Musí jít," ozve se míšenec.
"A to jako proč?" obuju se do něj.
"Prostě ho tam potřebujeme a tečka," vyštěkne a to mě napruží.
"Uvědomuješ si ty vůbec s kým to mluvíš?" zavrčím temně a pocítím jak začínám ztrácet kontrolu nad aurou, která se mi dere na povrch. Ten zmetek by měl okamžitě hodit zpátečku, jinak ho tu zabiju.
"Jistěže ano. Jenže vy potřebujete naši pomoc stejně tak, jako my tu vaši. A on je nesdílná součást celé téhle…transakce," odpoví už o poznání klidněji, nejspíš poznal, že mě opravdu rozčílil. Neochotně přiznám, že možná mají pravdu a souhlasím s tím, aby nás Serien doprovodil. Bezpečně projdeme pentagramem, ale Serienovi s Anori se trochu motá hlava a proto je hned usadíme na pohovku, aby nám tu nezkolabovali. Na to vážně nemáme čas. Hned k nám přijde Nikolaj, který se s úsměvem seznámí jak s Anori, tak s tím otravou. Naramien nám všem objedná kafe a Nikolaj nám ho ochotně udělá a do minuty ho přinese. V překvapivém klidu popíjíme kafe, když mě napadne docela podstatná otázka.
"K čemu přesně potřebujeme Seriena?" zeptám se a v místnosti nastane ticho. Všimnu si, jak se Anori prosebně zadívá na toho míšence, který si povzdechne a zadívá se mi přímo do očí.
"No, on má být ten, kdo se dokáže dostat k vašemu tělu," oznámí opatrně.
"A na to jste přišli jak?" zeptám se klidným hlasem, ale ve skutečnosti to ve mě vře. Rozhodně si nemyslím, že Serien je ta pravá osoba.
"Viděla jsem to ve snu," odpoví Anori a já vyprsknu smíchy.
"Jak přesvědčivé," ušklíbnu se. Mohl jsem si myslet, že to bude nějaká ptákovina.
"Má jakýsi dar jasnozřivosti. Ve snu vidí, co se nakonec ve skutečnosti stane. Máme to ověřené," řekne ten pobuda na její obranu.
"A co jsi tedy viděla ve svém jasném snu?" zeptám se posměšně a ona mi na oplátku velmi podrobně vylíčí svůj sen. Teď když se nad tím zamyslím, už dřív jsem měl pocit, že se někomu o mě zdá. Dnes už podruhé musím přiznat, že možná mají pravdu a to se mi nelíbí.
"Nevím jestli to s tím nějak souvisí, ale mě se zdálo to samé," vtrhne do našeho rozhovoru Serien a já se na něj nechápavě podívám.
"A to se tím chlubíš až teď?" vyhrknu.
"A kdy ti to asi tak měl říct, když jste ho nikdo nepustil ke slovu?" vyštěkne Naramien nabroušeně. No, to je poprvé, co nevím, co říct. Sakra s tím budu muset něco udělat a za všechno může ten míšenec. Kdyby mě tak nedráždil, proběhlo by to v klidu a bez dohadů.
"Dobře omlouvám se, asi jsem se nechal trochu unést. Budu se snažit krotit," povzdechnu si poraženě a ozve se několikeré lapání po dechu.
"No ne, to by se mělo nahrát. Shiroya snad poprvé v životě přiznal chybu a ještě ke všemu se omluvil. Dámo a pánové, toto je jedinečný okamžik, dobře si ho zapamatujte," vydechne ohromeně Azrael. Na ten jeho projev radši nic neřeknu a jen ho propálím pohledem. Věřte, že kdyby můj pohled uměl zabíjet, byla by to tu samá mrtvola. Nejvíc mě dožere, že dokonce i ten zatracený míšenec se tiše pochechtává. Jak si to vůbec může dovolit, zmetek. Ale možná vím, jak mu to oplatit.
"Myslím, že toho bylo pro dnešek dost," zasáhne Naramien a tím celou naší debatu bez milosti ukončí.
"Dobře. Nikolaj vám připraví pokoje. Jo a Anori, chci tě poprosit, aby ses ode mě nevzdalovala, mohla by ses ocitnout v nebezpečí," informuju je a započnu svou pomstu.
"To nebude třeba, já ji dokážu dostatečně ochránit. Je to přeci jenom má práce," odporuje mi hned míšenec. Teď mě tak napadlo, že ani nevím, jak se jmenuje.
"Jo vážně? Bych tě chtěl vidět, jak ji chráníš před drakem nebo Tyranosaurem," vysměju se mu do obličeje. Míšenec na mě chvíli udiveně kouká a pak se zamyslí.
"Netušil jsem, že tu máte takové potvory, ale já bych si nějak poradil," řekne nakonec.
"Nechci se do toho motat, ale teď si ho urazil," ozve se tiše Naramien. To má sakra pravdu, nejradši bych mu na místě zakroutil krkem. Urážet mou rodinu, jak mohl.
"Tak a dost! Už tě mám plný zuby. Ještě chvíli si tu na mě otevírej hubu, urážej mojí rodinu a přinejlepším tě zabiju sám a nepředhodím tě těm venku," rozohním se a zapomenu na slušné vychování. V místnosti nastane naprosté ticho a všichni se na mě dívají jako na někoho, kdo právě utopil štěně v záchodě. Mě je to upřímně jedno a pokud si myslí, že se mu omluvím, tak jsou na omylu.
"Když vám tu tolik vadím, ukažte mi dveře od našeho pokoje a já odejdu," přeruší ticho míšenec a Nikolaj ho doprovodí do pokoje. Docela mě zarazí, že Anori zůstane tady, ale z jejich myslí vyčtu, že to je celkem častý případ a že míšenec chce být sám. Nechám to být, už se tím nehodlám víc zabývat.
"Asi by bylo na místě, kdybych ti ukázal dům, abyste se tu neztratili," nabídnu Anori.
"To by bylo skvělé," kývne s mírným úsměvem, i když očima je stále přišpendlená ke dveřím, kterými on odešel. Během náročné prohlídky se ukáže, že je docela nutné, aby se držela v mé blízkosti, protože některá zvířata nejsou její přítomností zrovna nadšena. Když jí ukazuji poslední pokoj poprosí mě jestli bych jí neukázal sklepy. Chvíli váhám, protože z jejích myšlenek poznám, že je klaustrofobička, ale nakonec jí vyhovím. Přeci jenom naše sklepy jsou obrovské a osvětlené. Po podrobné prohlídce si uvědomím, že nikdo z nás několik hodin nejedl a když se dostavíme do kuchyně, zjistím, že si to uvědomil i Nikolaj a připravuje nám vydatnou večeři.
"Nikolaji, prosím tě dones jednu porci Trenovi. Mám takový pocit, že dnes ho už neuvidíme a byl bych nerad, kdyby tu hladověl," poprosím ho a rychle si v Anorině hlavě zjistím, jak se jmenuje. Nikolaj s úsměvem přikývne a Anori mi poděkuje. Večeře proběhne v klidu za přítomnosti přátelské konverzace. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem toho tolik namluvil jako dnes. Po večeři se Anori omluví a odebere se do pokoje za Trenem. Já se vydám do jednoho ze salónků v zadní části domu, usednu za klavír a začnu hrát. Domem se ihned rozezní tóny smutné písně, které ke mně přitáhnou Seriena s Naramienem.
"Netušil jsem, že umíš hrát na klavír," pronese tiše Serien, aby nenarušil krásnou atmosféru vytvořenou tóny linoucími se z klavíru.
"Je to už tak dávno, co jsem hrál, až se divím, že jsem to ještě nezapomněl," odpovím a nechám doznít poslední tóny písně. Vzpomínám si, jak ke mně dříve často chodil Dante a prosil mě, abych mu něco hrál. Prý ho má hudba uklidňovala.
"Potřebujete něco?" optám se, když tu jen tak nečinně stojí a pozorují mě.
"Naramien mi řekl, proč jsi se mnou nemluvil. Chci se tě teď zeptat, zda už mám ve svých citech jasno. Já osobně si myslím, že jasno mám," řekne a chce po mě, abych se mu podíval do hlavy. Po menším zaváhání tak učiním a zjistím, že má pravdu. I po tak dlouhém odloučení a trápení docílil toho, že nás miluje oba a ani jednoho z nás neupřednostňuje. Chce nám oběma dát všechnu svou lásku, kterou má. Toto zjištění ve mně vyvolá velkou citovou vlnu a po tvářích mi začnou stékat slzy.
"Co se děje? Je něco špatně?" optá se mě hned Serien a já ho uklidním zakroucením hlavy ve znamení, že je vše v pořádku.
"Znamená to tedy, že už můžeme být konečně spolu?" vydechne nadšeně Naramien a i Serienovi se oči rozzáří štěstím. O to víc mě bolí, když jim musím odporovat.
"Můžete, ale beze mě," zašeptám, přemístím se k oknu a odvrátím od nich tvář.
"Jak bez tebe? Nerozumím tomu," vykřikne Serien.
"To je složité a navíc jen má osobní věc. Vám to ve vztahu nebrání a já se s tím vším nějak smířím. Dobrou noc," pronesu smutně a uteču před nimi do svého pokoje, kde se zamknu.
(Anori)
Po večeři se omluvím a odeberu se do pokoje za Trenem. Ten stojí u okna a dívá se na černé nebe poseté zářivě bílými hvězdami.
"Jak sis užila večer?" zeptá se mě, aniž by se ke mně otočil.
"Shiroya mě provedl po domě, všechno mi tu ukázal. A u večeře jsme se příjemně bavili," odpovím a obejmu ho kolem pasu.
"To jsem rád, aspoň se tu neztratíš," usměje se a konečně se ke mně otočí čelem. Domem se rozezní tóny smutné písničky, můžu jen odhadovat, komu patří.
"Tu večeři ti nechal poslat Shiroya, možná na tebe není tak vysazený, jak se tváří," pousměji se.
"Uvidíme," pokrčí rameny.
"Zkus ho zbytečně neprovokovat," poprosím ho a on, i když nerad, souhlasně kývne. Ozve se zaklepání a vejde Nikolaj.
"Nebudu vás dlouho rušit. Jdu si jen pro talíř, doufám, že ti chutnalo," osvětlí svou přítomnost a převezme si od Trena talíř.
"Bylo to výborné, děkuji," pousměje se Tren.
"To jsem rád. Jo a ze Shiroyi si nic nedělej. Je to dobrý chlap, jen občas má náladu, že bych ho nakopal do patřičných míst," oplatí mu úsměv a s popřáním dobré noci odejde. Uvědomím si, jak moc jsem unavená. Rychle se vystřídáme v koupelně a společně zapadneme do prostorné manželské postele. Tren si mě přitáhne do náručí a já přemýšlím, co nás zítra ještě čeká.
(Shiroya)
Kolem páté hodiny ráno se zpocený a s hrůzou ve tváři probudím z noční můry a doplazím se do sprchy, kde na sebe pustím vlažnou vodu, abych se zchladil. Vůbec se nezaobírám faktem, že mám na sobě kalhoty na spaní a dál si užívám příjemnou sprchu. Asi po půl hodině nečinného postávání pod proudem vody si sundám kalhoty, odhodím je do vany a začnu se umývat. Při té příležitosti si umyji i vlasy, které jsem měl úplně nasáklé potem. Když jsem hotov, vylezu ze sprchy a osuším se. Druhým ručníkem si trochu vysuším vlasy, aby mi z nich nekapala voda a vrátím se do pokoje. Tam si otevřu skříň a přemýšlím, co si vzít na sebe. Nakonec se rozhodnu pro volné plátěné kraťasy tmavě modré barvy a bílé tílko. Podívám se na hodiny a zjistím, že je na snídani moc brzy a proto se vydám na procházku po domě. Dojdu až na terasu, kde nasaju čerstvý ranní vzduch a pohodlně se opřu o zábradlí. Rozhlédnu se po krajině a pak mi pohled padne na Trena, který nejspíš trénuje svou techniku meče. Chvíli ho pozoruji a musím uznat, že je velmi dobrý. Jeho pohyby jsou dokonalé a provádí je bez váhání. Napadne mě si ho trochu vyzkoušet a tak jednoduše přeskočím zábradlí, přeci je to jenom první patro a vydám se k němu.
"Tvé zacházení s mečem je dokonalé, vsadím se, že tě učil Dante," polichotím mu. Stojí přede mnou jako tvrdý y a nevěřícně si mě prohlíží. Asi ho mé chování dost překvapilo jak se zdá.
"Ano," dostane ze sebe nakonec. To se teda překonal s jedním slovem.
"Zajímalo by mě jestli máš stejně nepřekonatelnou obranu jako tvůj učitel. Co bys řekl na menší přátelský souboj?" Trochu zmateně přikývne a postaví se obrané pozice. Přivolám si svou kosu a postavím se proti němu. Ani se moc nerozmýšlím a hned na něj zaútočím. Tren se mému útoku obratně ubrání a útok mi oplatí.
"Trochu polevuješ co se útoků týče. Ty jsi asi spíš obranný typ, co?" optám se a Tren znovu přikývne. To je mi teda konverzace, to je jako si to číst v jeho hlavě a nemusel bych se namáhat s otázkami.
"Mojí prioritou je obrana mých svěřenců, nespoléhám se na silný útok," odpoví. To je celkem logické. Nechám už mluvení a plně se soustředím na boj. Už je to dlouho co jsem bojoval s někým tak dobrým.
"Shiroya jdi od něj. Co si myslíš, že děláš?" uslyším z dálky Naramienův nasraný hlas a podívám se směrem odkud vychází. Upřímně se zděsím, když spatřím Nariho a Anorin obličej.
"Zdá se mi to nebo si myslí, že tu spolu válčíme?" optá se mě Tren.
"Jo, přesně to si myslí. Ale neboj, bit na tom budu jen já," vydechnu a to se k nám už oba přiřítí.
"Můžeš mi vysvětlit o co ses tu snažil?" odsekává Nari a přitom mě mlátí do hrudníku. Rychle se mu přitisknu na rty, aby přestal vyvádět a naštěstí to zabere.
"Nic se nestalo. Trénoval jsem a Shiroya se ke mně přidal," zastane se mě Tren, který mezitím v náručí uklidňuje Anori.
"Tren mluví pravdu, tak se zklidni a jestli budu mít modřiny, tak si to v noci slízneš," pronesu s ďábelským úsměvem.
"Promiň já to tak nemyslel. Víš, já se bál, že mu chceš ublížit, vzhledem k tomu jak jste se včera rafli," brání se hned. Stejně bych to asi neudělal. V domě je teď moc rušno a zdi jsou tenký.
"Nechme toho a pojďme na snídani, už je čas," zakončím tuto nesmyslnou debatu a vydám se do domu. Do jídelny přijdeme jako poslední a Nikolaj nám hned přinese jídlo. Po jídle se rozhodnu nahnat je do obýváku, abychom vymysleli, jak budeme pokračovat.
"Asi bych měl začít tím, že vám řeknu, že celá tato situace je složitější, než si myslíte," zahájím debatu a odmlčím se.
"Z toho tedy usuzuji, že nám Anorinu moc jen tak nedáte, že?" zamyslí se Tren.
"Nejde o to, že bych vám ji dát nechtěl. Já nemůžu," pokračuji.
"Jak nemůžete? Proč?" ozve se Anori.
"Jistě všichni víte o mém těle, které je uvězněno v hlubinách tohoto světa. Je vám taky jistě známo, že moci se navzájem přitahují. Tak se stalo i s Anorinou mocí. Prostě se sloučila s mým tělem a tudíž je v těch hlubinách, kam nemám přístup. Proto vám tu moc nemůžu vydat. Já ani nevím, kde přesně je," odpovím beznadějným hlasem. V místnosti zavládne nervózní ticho.
"Já možná vím, jak se dostat alespoň do té místnosti. Dál už je to na Serienovi," prolomí Anori ticho jako první. Všechny pohledy se k ní v tu chvíli obrátí.
"Když mě Shiroya včera prováděl domem, v oblasti jeho pokoje jsem cítila zvláštní auru, která nepatří nikomu z nás. Mám takové tušení…myslím si, že tu místnost bych dokázala zviditelnit, kdybych se pokusila využít moc všech živlů najednou. Bohužel jsem to nikdy nezkoušela, pracovala jsem zatím jen s každým živlem zvlášť a nejsem si jistá, jestli bych něco tak náročného zvládla jen s třetinou svojí moci. Takže jsme vlastně zase na začátku," vysvětlí Anori své dilema a mě hned něco napadne.
"Možná bych věděl jak ti pomoct. Napadlo mě, že bych ti propůjčil část své moci a tím zvýšil pravděpodobnost úspěchu," zamyslím se.
"To je sice hezký, že to máte takhle vymyšlené, ale co uděláte pak, až se do té místnosti dostanete?" ozve se s obavami v hlase Nari.
"To můžeme řešit, až tam budeme. Je zbytečné se bavit o něčem teoretickém, když ještě ani nevíme, jestli se to povede," zavrtí Tren hlavou.
"Dobře tedy, s vaší mocí by to možná šlo. Pak už budu jen potřebovat, aby ve vaší ložnici byly zastoupeny všechny živly," vyjmenuje Anori svoje požadavky.
"Dobře, tak se do toho dáme. Naramien, Azrael a Nikolaj zařídí, aby v mém pokoji byly zástupci všech živlů a já ti propůjčím část moci," zavelím a přistoupím k Anori blíž. Přiložím si pravou ruku k srdci a pomocí složitého kouzla si začnu ze svého nitra vytahovat moc viditelnou jako proud energie zbarvené do rudé barvy. Pomalu začnu pravou ruku natahovat k Anori, a když jí přiložím k jejímu srdci předám ji část své moci. Na konci procesu si všimnu, že je Anori bílá jako stěna a vzápětí se začne kácet k zemi. Rychle ji zachytím a s Trenovou pomocí ji dostaneme do křesla.
"Asi toho na ní bylo moc. Jen doufám, že nenastanou nějaké komplikace," osvětlím její stav.
"Neměly by, ona jen špatně reaguje na změny v jejím těle," oznámí mi Tren.
"Jo, asi bys měl vědět, jen pro informaci, já umím číst myšlenky a to jak tobě tak Anori. Vím toho o vás víc než vy sami," obeznámím ho s faktem, že ho mám doslova přečteného.
"Já si ale svoje myšlenky bráním, jak to, že to dokážete?" vyvalí na mě nemístně oči.
"Tvé pokusy o obranu proti mně nemají žádnou šanci. Jediný kdo dokáže své myšlenky přede mnou ukrýt je Dante a Naramien, tomu prostě do hlavy nevidím," podám mu vysvětlení.
"A co on? Ten si je taky chrání, ne?" zeptá se a hlavou kývne k Serienovi.
"Co? Já že si chráním myšlenky? Musím tě upozornit, že já nic takového neumím a Shiroya mi vždycky říkal, ať si dávám pozor, na co myslím," vyhrkne Serien zmateně.
"To není možný, máš kolem mysli neuvěřitelně silnou bariéru. Nemůžu se přes ni dostat, i kdybych chtěl," odporuje mu. Upřímně, ti dva teď na sebe koukají jak na voly.
"Tu bariéru jsem mu vytvořil já. Je to něco podobného, co jsi dělal ty Anori," ušklíbnu se a Tren konečně pochopí. Zato Serien nikoliv.
"Já to stále nechápu," zavrčí Serien.
"Podívej se na zápěstí a možná pochopíš," odpovím mu v hádance. Jen doufám, že to pochopí. Serien mě poslechne a zadívá se na zápěstí, na kterém se mu rýsuje znak hada.
"Už rozumím," pokývá hlavou a nechá to být. Naštěstí se Anori probere z bezvědomí celkem rychle a my tak můžeme pokračovat.
"Myslím, že bude nejlepší se teď naobědvat. Anori se alespoň zotaví z bezvědomí," rozhodnu a všichni se mnou souhlasí. Tentokrát jako poslední dorazí Azrael a oznámí nám, že v pokoji je vše připraveno.

Problém napříč dimenzemi

18. září 2011 v 19:21 | Yui-chan & Kuroki |  Růže msty
Takže, hlásím se s pokračováním, které je celé věnované především Soubi k jejím 18. narozeninám. Všechno nejlepší! Ale kdyby to náhodou četl i někdo z venčí, protože tento díl byl vytvořen v koprodukci s Kuroki, přeji vám příjemné počtení. Takže vzhůru do dílu plného nečekaných zvratů a objevů, bohužel se to sem nevejde celé, takže to sem nahážu po částech:
.
.
(Tren)
V poslední chvíli zachytím Anori, která se odporoučela k zemi. Průchod mezi dimenzemi je vždycky náročný a pro ni je to teprve druhý přechod. Ani já na tom nejsem nejlépe, oslabilo mě to, ale už jsem trochu zvyklý. Pohlédnu jí do tváře. Tohle vypadá, že se jen tak neprobudí. Shlédnu dolů do příkrého kopce, pod kterým se ještě několik kilometrů táhne pás lesa. Tak tohle s ní v náručí nikdy nesejdu. Mám jen dvě možnosti. Buď tu s ní počkám, než se probudí, ale to je moc riskantní a navíc bude brzy tma. Druhá možnost je, že s ní poletím. To bude také náročné. Jednak mě přechod oslabil a taky je to dost daleko. Radši poletím. Urovnám si Anori v náručí, roztáhnu křídla, odrazím se a dostanu se do vzduchu. Letím už skoro deset minut, když se daleko přede mnou objeví dvě vesnice. Z jedné silně vycítím démonickou auru, z té druhé andělskou. Přemýšlím, do které zamířit, kde to bude bezpečnější. Mě, jako míšence obou těchto ras mezi sebe rozhodně nepřijmou. U nich je míšení ras stále tabu a navíc, nikoho jako jsem já ani neznají, u nich Shikumi neexistují. Rozhodnu se přistát, když půjdeme zbytek pěšky, budeme mít víc času si to pořádně promyslet. Jsem už jen pár metrů nad zemí, když v tom se Anori probudí a začne hystericky křičet. Leknutím přestanu mávat křídly, tím pádem přistaneme velmi tvrdě. Hned jak se vzpamatuji, vyplašeně začnu zjišťovat, jestli se nezranila.
"Ne, jsem v pořádku, naštěstí jsem dopadla na tebe. A co ty, zlato?" odpoví mi s pokusem o vtip.
"Haha, moc vtipné" pronesu ironicky, a až teprve teď si uvědomím, že nás celou dobu někdo pozoruje. Ohlédnu se a pohled zaměřím na vyděšenou stařenku stojící opodál s košíkem plným bylin.
"Dobrý den" pozdravíme s Anori sborově a čekáme, co se bude dít dál. Chvíli si nás zkoumavě prohlíží, teda hlavně mě.
"Vy asi nebudete odsud, že?" zeptá se opatrně.
"Ne, my jsme od sousedů" prohlásí Anori a stařenka se usměje nad jejím vyjadřováním. Asi bych jí měl zakázat mluvit.
"Předpokládám, že budete mít asi menší problém s přenocováním, že?" zeptá se se starostlivým úsměvem.
"Nejspíš" přikývnu.
"Bydlím na konci vesnice, nebude tedy problém se u mě schovat. Myslím, že by nebylo dobré, kdyby vás viděli ostatní obyvatelé," oznámí nám klidně a vydá se vyšlapanou pěšinou ven z lesa.
"Můžeme jí věřit?" špitne mi Anori do ucha.
"Jinou možnost nemáme" odpovím po pravdě a následuji stařenku. Všimnu si, že stařenka se opírá o berličku a košík jí v pohybu spíše zavází.
"Ukažte, vezmu vám ten košík" nabídnu se a stařenka mi ho s poděkováním podá.
"Na co máte ty bylinky?" optá se Anori. Střelím po ní pohledem, je vážně trochu nevychovaná. Stařence její zvědavost nijak nevadí a s pousmáním jí odpoví, že si z nich připravuje čaje a masti. Netrvá dlouho a dojdeme k malé a skromné chaloupce. Stařenka nás dovede dovnitř a nabídne nám čaj a něco k snědku. Anori nedůvěřivě rentgenuje hrnek před sebou, a proto ji ujistím, že je to obyčejný ovocný čaj. Viditelně si oddychne a s trochou opatrnosti se napije.
"Když už vás tu schovávám, mohu alespoň vědět, proč tu jste?" zeptá se stařenka.
"No, víte, potřebujeme se dostat k Akuma-sama a máme informace o tom, že se zdržuje i zde" objasním jí to.
"Myslím, že ho najdete u jeho milence Gabriela. A ten bydlí ve velké vile ve středu tohoto kraje" odpoví. Na to, že bydlí u hranic, je velmi informovaná. Ale vzhledem k aféře jménem Gabriel se tomu ani nedivím. Vědí to vlastně všichni. Není zvykem, aby se archanděl zapletl s Pánem pekel a začal s ním žít.
"Myslí tím toho archanděla?" zeptá se zmateně Anori. Musím se opravit, neví to všichni.
"Bývalého archanděla. Od té doby co se zamiloval do Akumy-sama, je z něj démon" informuji ji.
"Moment, znamená to, že je na chlapy?" dojde jí najednou.
"Tady to není zase až tak neobvyklý úkaz" odpoví místo mě stařenka.
"Zvláštní" pronese zamyšleně.
"My tu zase nemáme míšence" pokrčí stařenka rameny, zavede nás do pokoje, kde si můžeme odpočinout a pak odejde nahoru do svého pokoje s tím, že už je unavená.
*****
Brzy ráno se nasnídáme, poděkujeme, rozloučíme se se stařenkou a vydáme se na dlouhou cestu, kterou nám popsala.
"To budeme muset jít celou cestu pěšky?" zakňourá Anori unaveně.
"No, jestli mi předvedeš takový jekot, jako včera večer, tak ano" ujistím ji.
"Jak by bylo tobě, kdyby ses probudil ve vzduchu? Ale slibuji, že budu mlčet" slíbí mi a chytne mě kolem krku. Vezmu ji do náruče a vznesu se do vzduchu. Rozhlédnu se kolem a vyrazím. K poledni se před námi objeví město a já se rozhodnu zeptat se na bližší informace k naší cestě. Z města vycítím převážně andělskou auru, a tak když zatáhnu křídla, nemusely by nastat žádné komplikace. Místní mi cestu ochotně ukážou, už to není daleko, za což jsem rád. Teď mě tak napadá, co jim řekneme, až tam dorazíme. Necháme to náhodě. Vezmu Anori za ruku a vedu ji směrem, který mi ukázali. Trvá necelou půl hodinku, než dorazíme k luxusně vypadající vile. Tak takhle si žije milenec Akuma-sama. Dojdeme k hlavním dveřím, kde se zastavím a na chvíli se zamyslím, co teď. Než se stihnu vzpamatovat, Anori přejde ke dveřím a zaklepe. Ta holka se mi snad jenom zdá.
"To by mě zajímalo, co jim teď jako chceš říct" odtuším.
"Nad tím jsem ještě nepřemýšlela, od toho mám tebe" odpoví mi s úsměvem na rtech. To mi tak ještě scházelo. Dveře otevře muž, na první pohled komorník. Přelétne nás obezřetným pohledem a já na chvíli zapomenu, proč tu vlastně jsme.
"Přejete si?" zeptá se. Zvažuji, jak mu odpovědět.
"Děje se něco, Rame?" ozve se za komorníkem mužský hlas.
"Přišli jsme za Akuma-sama" osvětlím rychle naší přítomnost a muž se peprně ušklíbne.
"Co mu potřebujete?" vyptává se.
"Myslíme si, že nám může pomoct. Potřebujeme se totiž dostat do temnoty…" začnu, ale on mě přeruší.
"Tak ten vám rozhodně nepomůže, ale je tu někdo kdo by mohl a sám se tam taky snaží dostat" ušklíbne se a pozve nás dovnitř. Projdeme snad celé přízemí, než nás zavede na zahradu, kde jsou asi všichni obyvatele toho domu a grilují. Trochu mě zaskočí, že v domě démonů nás provádí anděl. A když se navíc jeden z démonů rozeběhne proti nám a skočí našemu průvodci kolem krku, nestačím se divit a Anori lehce zčervená. Začínám brát stařenčina slova smrtelně vážně.
*****
(Anori)
Tren představí nás dva a vzápětí nás zavalí vlna jmen všech okolo. Asi mi bude chvíli trvat, než se v tom zorientuji. Jedna z dívek, jmenuje se tuším Clarisa, si mě velmi nechápavě prohlíží a začne něco šeptat té vedle. Tren jim velice stručně vysvětlí, proč jsme tady a já jen čekám, jak se bude situace vyvíjet. Ostatní jen přikývnou, že rozumí a nabídnou nám místa k sezení. Tren se posadí vedle Azraela se Serienem, který mi někoho připomíná a začne s nimi podrobněji probírat naši malou záležitost. Proč zrovna s ním? Až nějakou chvíli poté mi dojde, že je to ten první muž z mého snu. Trenovi to došlo dřív než mě, proto se baví zrovna s ním. Mě si odchytí Clarisa se Ziki.
"Není ti v tom oblečení trošku vedro?" zeptá se mě Clarisa.
"Je, ale co s tím nadělám. Tohle je nejkratší možná varianta, co si můžu obléknout v našem světě" pokrčím rameny.
"No, ale tady nejsi ve vašem svět a my tě tu nenecháme se takhle pařit. Pojď za námi, něco ti půjčíme" usměje se Clarisa a vede mě do domu.
"Proč si myslím, že se mi to nebude líbit?" uslyším ještě za sebou Trena. Holky mě dovedou do jednoho z pokojů v prvním patře a tam mi přikážou se svléknout do spodního prádla. Obdivně si mě prohlédnou a pak na mě začnou zkoušet všemožné modely. Nakonec mě navléknou do kraťoučkých kraťásků ze světlé rifloviny a světle žlutého vzdušného tílečka se špagetovými ramínky a hlubokých výstřihem.
"Za tohle mě Tren zabije" ohodnotím svůj vzhled v zrcadle.
"Nemusí se bát, tady po tobě nikdo z mužů slintat nebude" uchechtne se Ziki a poukáže na skutečnost, že to jsou skoro samí homosexuálové.
"Vysvětlíš to takhle hezky i jemu?" podívám se na ni s prosbou v očích. Cestou zpět na zahradu se mě zmocní nervozita z Trenovy reakce. Jakmile mě Tren uvidí, ztuhne a křečovitě zalapá po dechu, čímž k nám přitáhne pozornost všech přítomných.
"Páni, jeden aby na tobě oči nechal" prohlásí Mira a Trenovi z obličeje vyprchá veškerá barva. Tohle není dobré. Ještě chvíli mě budou obdivovat a vybouchne.
"Není ti nic? Jsi celý bledý" optá se ho Serien.
"Ne, nic mi není. Jen nejsem zvyklý vidět ji takhle odhalenou" odpoví Tren a mě je jasné, že scénu udělá, až budeme někde sami.
"Počkat, vy nejste pár? No, víš, vypadáte tak" vyhrkne překvapeně Serien. Zrudnu, to jsme tak nápadní? Přejdu k Trenovi a posadím se mu na klín. On už vymyslí, co říct.
"Jistěže jsme, já myslel veřejně odhalenou" upřesní Tren svojí původní odpověď. Serien se na něj podívá jako na blázna, ale pak mu to nejspíš dojde a toto téma raději opustí. Celou naši debatu ukončí dvojčata, která začnou na stůl nosit ugrilované jídlo. Zbytek dne pak prožijeme v jejich příjemné společnosti. Navečer nás Azrael odvede do jednoho z volných pokojů, kde už je připravená velká manželská postel.
"Pokud by vám to nevadilo, řekl bych vám ještě pár detailů, které byste měli vědět." Oba přikývneme a pozveme ho dál. Jako první se dozvíme, jak to teď vlastně je s Akuma-sama. Poví nám, že se Akuma-sama bál moci, kterou Shiroya disponoval, a proto mu sebral tělo i s částí jeho moci a to pak pohřbil v hlubinách temnoty, kam se ani Shiroya dostat nemůže. Touto informací se nám osvětlí další část Anorina snu. Dále pokračuje tím, že nás seznámí s mužem jménem Naramien, který se narodil jako Shiroyova kopie, aby mu po dosažení určitého věku mohl propůjčit své tělo. Naramien je syn Hanako, tudíž je to Azraelův bratr, ale otce mají jiné. Nakonec se dozvíme o aféře s archandělem Michaelem o tom, jak se Shiroya do Naramiena vtělil.
"Jo a abych nezapomněl. Serien je zamilovaný do Naramiena a naopak, zároveň se pak zamiloval do Shiroyi. Je to takový zamotaný trojúhelník" dovypráví Azrael a s přáním dobré noci se odebere do vedlejšího pokoje.
*****
(Azrael)
Jsem ještě v polospánku, když mě Kiriaki táhne do jídelny. Jaké překvapení, když zjistíme, že jsme poslední. Uleví se mi, když se pohledem zastavím na Anori, která vypadá, jakoby co chvíli usnula. Popřeji všem dobré ráno a společně s Kiriakim se usadím na své místo.
"Spali jste dobře?" optám se naší návštěvy a Anori se konečně probudí.
"Výborně" odpoví s úsměvem. To by mě tedy zajímalo, co ji po ránu tak unavilo, že zase usíná.
"Doufám, že jsi naše hosty řádně uvítal, Akuma" pronesu jedovatě směrem k jeho osobě.
"Jo uvítal, ale ty bys to věděl, kdybys přišel včas" utrousí suše a dál mě okázale ignoruje.
"Nebojte, dlouho tu překážet nebudeme" snaží se nás urovnat Tren.
"To je v pořádku, nejste to vy, kdo tu překáží" odpovím s pohledem zabodnutým do Akumy.
"Klidni hormony, Azraeli, nezapomínej, koho tu urážíš" zavrčí na mě Gabriel.
"To vím moc dobře" odseknu, ale dál už je neprovokuji. Po snídani, která už proběhla v klidu, se vydáme k Serienovi do pokoje, kde budeme mít klid na rozhovor. Bohužel, úplně zapomeneme na Lenu, která svým zjevem naše hosty vyděsí, tedy hlavně Anori. Taky jsem jim o nich mohl říct už včera, nevadí. Vysvětlování se ujme Serien a Anori si ji opatrně pohladí. Rozhodnu se ji usadit do jediného volného křesla, aby tu nemusela stát, přeci jenom je to žena a není správné ji nechat stát. Tren se okamžitě postaví vedle ní a zamyšleně se podívá na Lenu.
"Asi vás teď zklamu, ale i když se také potřebuji do temnoty dostat, stále jsem nepřišel na způsob jak to provést" pronese zničeně Serien a já se musím hodně ovládat, abych tu nevybuchl smíchy. Je vážně tupej.
"Ehm, a zkoušel jsi tu kočku?" zeptá se Tren vážně. Serien se zatváří jako naprostý dement a já silně pochybuji o tom, že mu Trenova slova došla.
"Jak jako vyzkoušel?" optá se nechápavě a já už to nevydržím a rozesměji se.
"No, říkal jsi, že je z temnoty. Zkusil si ji požádat, aby tě tam dostala?" vysvětlí Tren a věnuje Serienovi nechápavý pohled. Trenovi to došlo po pár minutách, Serien na to nepřišel za celou tu dlouhou dobu.
"Tys o tom věděl," obviní mě Serien, když se smíchy válím na zemi.
"Jo, věděl a nemohl uvěřit tomu, jak jsi tupej, že ti to nedošlo," odpovím, hned jak se dostatečně uklidním. Serien se mě snaží zavraždit pohledem, když v tom se začne dům třást, zeď i s oknem zmizí a na jejím místě teď stojí Démon světla. Tupě na něj zíráme a vzpamatujeme se až ve chvíli, kdy zaútočí na Anori. Jediné štěstí, že Tren pohotově zareaguje a Anori včas odstrčí. Démon světla se už připravuje na další útok, když se mu do cesty postaví Shiroya s Naramienem.
"Dlouho jsme se neviděli" pronese Shiroya suše.
"Čekal jsem na vhodnou příležitost, kdy zabít co nejvíc potížistů" ušklíbne se slizce.
"Odstupte, nepleťte se do toho a ty si ji pořádně hlídej" zavelí Shiroya a my ho bez řečí poslechneme. Démon se jen ušklíbne a hned začne útočit. Shiroya nemá žádný problém krýt jeho přímý útok, proto se Démon rozhodne útočit i na nás. Pohne se směrem k Serienovi, Shiroya ho však hned následuje a zablokuje mu tak výhled na naprosto ztuhlého Seriena. Démon však na nic nečeká a už se ohání po Anori. Tren je, zdá se, na takové krizové situace zvyklý, protože na nic nečeká a okamžitě začne bránit jak sebe, tak ji. Shiroya s Naramienem jsou mu okamžitě nápomocni a Démon se tak dostane do problémů. Chvilka nepozornosti, když se věnuje jen těm dvou a Tren mu bleskově strhne kápi z hlavy. Chce vědět kdo to je stejně tak, jako my.
"To snad ne? Ty?" vydechneme s Naramienem současně. "Ano já. Myslel jsem si, že vás překvapím," ušklíbne se Aoi, anděl, který byl Naramienovým přítelem snad už odmalička.
"Jak je to možné, vždyť jsem tě zabil!" zvolá Naramien.
"Jak vidíš, tak ne a navíc to ty jsi ze mě udělal to, co jsem teď," odsekne Aoi.
"Nechce mi tím ta nicka naznačit, že má část mé moci, že ne?" ozve se nabroušeně Shiroya.
"Přesně. Když mě Naramien zasáhl bičem nasáklým tvou mocí, část se spojila s tou mojí a já se stal Démonem světla. Jediné, co na tom všem nechápu, je to, proč mě se nerozdvojila osobnost a Naramienovi jo," zamyslí se.
"Můžu tě ujistit, že s tebou bych zbytek svýho života strávit nechtěl. A nevím jestli to tvému malinkatému mozečku došlo, ale s Naramienem jsme naprosto stejní a to žiju o několik miliard let dýl," utahuje si z něj Shiroya a Aoi začíná pěnit. Nesnáší, když si z něj někdo utahuje, a proto na Shiroyu znovu zaútočí. Ten se jeho útoku ladně vyhne a vzápětí ho drží pod krkem.
"Není moudré, aby si slaboch jako ty vyplácal všechny možnosti v situaci, ve které nemůžeš vyhrát," informuje ho o naší přesile a pustí ho. Aoi si trochu zděšeně promne krk a s výhrůžkou brzkého shledání zmizí. Namísto očekávaného uvolnění se atmosféra v místnosti zhustí ve chvíli, kdy Shiroya zabodne svůj pohled do Anori s Trenem.
"Rád tě konečně poznávám Anori Leono Hokaido," pronese po chvilce napětí. Všechny přítomné pohledy se na něj nechápavě stočí. Odkud jí sakra zná, když ani my neznáme její celé jméno.
"Odkud mě znáte?" optá se ho nechápavě Anori.
"Z vyprávění tvých rodičů," odpoví trpělivě.
"Odkud znáte moje rodiče?" ptá se čím dál nechápavěji.
"Odkud asi," protočí očima Tren. Anori dál těká pohledem z Trena na Shiroyu a čeká, kdo z nich jí konečně odpoví.
"Z temnoty, zlato," odpoví nakonec Tren. Nechci být hnusný, ale zdá se mi, že je Anori lehce nechápavá. Má toho se Serienem tolik společného.

Cesta do jiného světa

9. září 2011 v 21:07 | Yui-chan |  Růže msty
Takže se opět hlásím s pokračováním...dnes se hodně hneme z místa, no uvidíte sami. Díl je trochu delší, potřebovala jsem to dostat do určitého místa, takže je o prostě dlouhé. Přeji příjemné počtení a nechte komentík:
.
.
Ráno jsme leželi na posteli a navzájem se hladili po těle. Měli jsem za sebou náročnou noc, ale ani jednomu z nás se nechtělo spát. Chtěli jsme si užívat toho druhého co nejvíce, a co nejdéle.
Můj miláček měl opět vytažená křídla, mým přičiněním samozřejmě. Strašně se mi líbilo, když mě jimi při milování objímal a já se jich mohla dotýkat kdykoliv mě jen napadlo. Jako třeba i teď. Jemně jsem se prsty probírala mezi peříčky, černými jako uhel.
"Lásko, ty mě nutíš, abych se na tebe zase vrhnul," zavrněl mi Tren do ucha. Moc dobře jsem věděla, že ho svými doteky na jeho křídlech hrozně vzrušuji. To samé ale platilo i o jeho vrnění. "Když mě se tvoje křídla tak strašně líbí," pokrčila jsem rameny a jemně se mu otřela o rty.
"Nechápu proč," odtušil. "Protože s nimi vypadáš ještě víc sexy, než obvykle. Navíc je pak víc vidět, že nejsi jen mimořádně krásný člověk, ale můj andělský démon," zavrněla jsem nazpátek. "Shikuma, lásko," napomenul mě něžně. "Já vím," zasmála jsem se a hravě ho zatahala za křídla, až mi v rukou zůstalo pár menších peříček.
"Jejda, promiň," zamrkala jsem na něj svýma velkýma očima, protože jsem věděla, že to vždycky zabere. Teda skoro vždycky. "Nevadí, mám jich ještě dost," zasmál se. Peříčka jsem smetla z postele kromě jednoho, které jsem si nechala v ruce a šimrala ho s ním po tvářích.
"Přestaň," smál se a snažil se uhnout z mého dosahu. "A když mě to zrovna baví," stála jsem si za svým a dál ho provokovala jeho vlastním peříčkem. Přitiskl se mi na rty, čímž mi dokonale rozházel veškeré myšlenky, kromě těch na něj. Pohybování rukou, abych ho mohla provokovat, mi teď přišlo jako nelidsky složitý úkol.
Jemně zatlačil na moje rty. Když jsem je pootevřela, vnikl jazykem dovnitř a prozkoumával každé zákoutí mých úst. Odtrhli jsem se až po pěkné chvilce, kdy jsme oba jen lapali po vzduchu. "Já se z tebe jednou zblázním, už dost," vzdychla jsem a snažila se sundat jeho rty z mého krku. "A když mě to zrovna baví," použil mojí hlášku, ale pustil mě. V rychlosti jsem se dooblékla a naposledy se rozhlédla po pokoji, jestli jsem někde něco nezapomněla. Dneska jsme definitivně zakončovali naši pátrací výpravu. Vraceli jsem se zpět na loď, která nás měla odvézt zpět do místa, odkud jsme vyjeli.
Tren měl pak jednoduchý plán. Dojet k Dantemu, a zeptat se ho, jak se nejlépe dostat do temnoty. Jedna z mála věcí, o kterých můj andílek nic netuší. Pak se tam nějak dopravit, požádat Shiroyu, aby nám vydal moji moc a bude po problémech. Tedy dočasně.
Tren si přehodil tašku s našimi věcmi přes rameno, vzal mě kolem pasu a vedl mě pryč z tohohle hrozného města. Jediné, na co tu budu ráda vzpomínat, budou ty vášnivé noci, co jsme tu prožili.
Cestou Tren potkal pár svých starých známých, jak se pyšně nazývaly. Všem mě představil jako svoji snoubenku a všechny mu pochválily výběr, zároveň ale dodaly, že je škoda, že už za nimi nepřijede, ale že u nich bude mít dveře vždycky otevřené. Tohle mi bylo hrozně nepříjemné, ale nechtěla jsem dělat scény. Trpělivě jsem tedy čekala a nebrala vážně nic z toho, co jsem tu slyšela.
Tren se nakonec konečně rozloučil a vydal se tou nejkratší cestou k přístavu. Naši loď jsme našli celkem rychle. Nastoupili jsme, vesele se pozdravili s kapitánem a zapadli do naší malé, skromné kajuty, která mi po tom umaštěném hotelovém pokoji, přišla jako přepychový palác.
Během hodiny se na palubě sešla celá dobře naladěná posádka a my mohli konečně vyplout. Seděla jsem na svém oblíbeném místě na přídi a dívala se přes zábradlí do moře. Tohle mi bude hrozně chybět. Tren seděl za mnou tak, abych se o něj mohla opírat a mlčky mě vískal ve vlasech.
"Ahoj, mládeži," ozval se za námi hlas. Kdyby mě Tren nedržel, nejspíš bych se už koupala v moři, protože jsem se vážně hrozně lekla. Oba jsme se nevěřícně otočili na Danteho. Co ten tu dělá?
"Sensei," poklonil se Tren a i já sklonila hlavu. "Jak jste se sem dostal? Jsme na moři už docela dlouho," ptala jsem se zmateně. Vážně mi to hrozně vrtalo hlavou. "No, řekněme, že jako vládce celé téhle země mám jisté výhody," mrkl na mě. Tren s pochopením kývl hlavou, ale mě to stále nedošlo.
Můj nechápavý výraz mu neunikl, protože s úsměvem pokračoval ve vysvětlování. "Co všechno víš o přemisťování?" zeptal se. "Že je to velmi energeticky náročné, zdatnější jedinci zvládnou přemisťování na kratší vzdálenosti, ale nikdo to moc nepoužívá, v boji je to nevýhodné kvůli ztrátě energie a mimo boj není problém na místo dojed nebo se jinak dopravit," řekla jsem všechno, co o tom vím. Dante souhlasně kývl hlavou.
"A nemyslíš, že vzhledem k mému věku bych mohl mít dostatek energie, abych se mohl přemisťovat podle libosti? Přeci jenom, celé jsem to tady stvořil, mohl jsem si udělat pár privilegií jen pro sebe," mrkl na mě Dante. Tohle mě vážně nenapadlo. "To ano," kývla jsem nakonec.
"Necháváte nás sledovat? Nebo jak jinak víte, že jsme dohledali?" ptal se Tren. "Když přehlédnu skutečnost, že jste nehledali, tak máš vlastně pravdu, mám svoje zdroje. Nevím všechno, ale vím dost, abych si udělal dostatečný obrázek o tom, co zrovna děláte," přiznal Dante, aniž by se aspoň trochu zastyděl.
Tren vypadal docela otřeseně, představa, že ho neustále někdo sleduje, se mu nelíbila o nic víc než mě. Navíc, jak jinak by věděl, že jsme nehledali, než tak, že by nás opravdu někdo viděl a podával mu zprávy? "Pochop, nemůžu vás dva nechat samotné. Ne, že bych ti nevěřil, že ji dokážeš uchránit, ale nebezpečí je příliš velké. A nemusíš se bát, že sledovali přímo vás, to ne. Jen se potloukají na stejných místech, narazí přímo na vás jen náhodou. Hlídají okolí," dovysvětlil. Musela jsem uznat, že má asi pravdu, stejně tak i Tren, i když nadšený z toho nebyl.
"Anthony, až se vzpamatuješ, budeme si muset promluvit," oznámil nám a odešel do svojí kajuty. "Já jsem naprosto vzpamatovaný," zamumlal Tren, ale poznala jsem na něm, že je vzteky bez sebe. "Miláčku, uklidni se," řekla jsem tiše a opatrně ho objala kolem ramen. Zhluboka se nadechl a já si oddechla, rozhodně bych teď nechtěla řešit jeho výbuch, obzvlášť když je mířený Dantemu.
"Vážně jsem v klidu," pronesl tiše, takže jsem ho pustila, teď už nehrozilo, že by kolem sebe mohl něco rozbít. "Pojď jdeme. Rozčilovat se můžeš potom. Chci to vědět co nejdřív, ať se pak můžeme rozhodnout jak dál," vytáhla jsem ho na nohy a táhla ho do Danteho kajuty.
Po vyzvání jsem vstoupili dovnitř. Tren se místo pozdravu jen zamračil a postavil se za křeslo, do kterého jsem se posadila. "Anthony sedni si, ať nám nevyneseš spaní," ukázal na volnou židli. Tren stál dál namístě. Stáhla jsem ho k sobě, aby se posadil na opěradlo mého křesla a já se tak k němu mohla přitulit. Dante jen s povzdechem pokrčil rameny.
"Takže, co potřebujete vědět, pro další postup?" zeptal se. Tren si ho nejdřív přeměřil naštvaným pohledem, než trochu uvolnil tvář. "Potřebujeme vědět, jak se co nejrychleji dostat do temnoty," oznámil.
Dante se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že o tom přemýšlí. Položila jsem Trenovi tvář na hrudník a poslouchala tlukot jeho srdce. Pohladil mě po ruce a propletl si prsty s mými. "Nebuď naštvaný, já taky nejsem," špitla jsem tak tiše, aby to slyšel jen on. Sklonil hlavu a rty přiložil až k mému uchu. "Nejsem naštvaný," zašeptal mi do ouška a následně ho políbil.
Dante si odkašlal a přitáhl tak k sobě naši pozornost. "Je to trochu problém. Kdyby se jednalo o mě, přemístil bych se, ale vás nemůžu brát sebou mezi dimenze. Takže budete muset po svých, ale do temnoty se žádným portálem stejně nedostanete," zamyslel se Dante.
"A co kdybychom použili jiný svět, odtamtud by to šlo?" zeptal se Tren. Dante se opět zamyslel. "Možná, kdybyste se vydali do toho druhého světa, který jsem vytvořil, tak byste tam mohli narazit na Akumu," pokýval hlavou Dante. "Co by tam Akuma-sama dělal?" nechápal Tren. "Copak ty jsi neslyšel o aféře jménem Gabriel?" podivil se Dante. Nechápala jsem z jejich rozhovoru ani slovo, ale nějak jsem to neřešila. Byla jsem zvyklá, protože se stávalo celkem často, že se bavili o věcech, kterým jsem nerozuměla.
"Samozřejmě že slyšel," ušklíbl se Tren pobaveně. "Takže je ti tedy jasné, proč by se měl zdržovat zrovna tam?" pokračoval. Tren kývl. "Možná by vám pomohl a dostal vás tam. I když budete muset být opravdu přesvědčiví, nemá Shiroyu zrovna v lásce," bavili se dál.
"A nemohl byste Akuma-sama třeba napsat vy? Nebylo by to jednodušší?" ptal se Tren. "Ne to ne, mě v tomhle ohledu rozhodně nevyslyší," odporoval Dante. "Zdá se mi, nebo mi tu něco uniká? Co se mezi nimi stalo tak strašného, že to bude dělat problémy i nám?" nechápal Tren. "Uvidíš, až se tam dostanete," pokrčil Dante rameny. "Jestli se tam dostaneme, když vás tak poslouchám, nebude to nic jednoduchého," vložila jsem se do jejich rozhovoru.
"Vy to zvládnete. Navíc, je to tvoje práce, ne Anthony?" rýpnul si Dante. Tren se jen zašklebil. "Copak vy s námi nepošlete žádný doprovod?" oplatil mu to stejně jedovatým tónem. Dante jen s úsměvem zakroutil hlavou. Tren si nakonec jen odevzdaně povzdechl, co mu taky zbývalo jiného. Dante na něj sice nikdy nepoužíval rozkazy, ale jeho autoritativní postavení stejně donutilo Tena udělat to, co po něm chtěl.
"Fajn, přes hranice se dostaneme, to zvládnu zařídit," kývl Tren hlavou. "A pak?" zeptala jsem se. "Pak se uvidí, bude záležet hlavně na okolnostech," pokrčil rameny. Neměl rád, když se pouštěl do věcí, u nichž si nebyl úspěšností moc jistý.
"Zvládneme to," pohladila jsem ho povzbudivě po ruce. "Nic jiného vám nezbude, musíte se tam dostat za každou cenu, i když bych byl nerad, kdyby jste nenávistné vztahy mezi rasami prohloubily ještě víc, než jsou teď," řekl Dante. Ten vážně věděl, jak člověka povzbudit.
Odešla jsem ven. Oni dva se ještě chvíli bavili o způsobu, jakým se Tren chce dostat přes hranice. Mě to bylo celkem jedno, hlavně, když je přejdeme. Netrvalo to nijak dlouho a slyšela jsem Trenův tichý smích. Otočila jsem se za tím nádherným zvukem a viděla ho, jak si něco povídá s Dantem, který ho jednou rukou objímá kolem ramen a oba se něčím náramně baví.
Taky jsem se usmála, bylo hezké ho vidět zase uvolněného, jako dřív, než začala celá tahle pátrací akce. Poslední dobou toho na něj bylo tolik, neměl vůbec čas, pořád byl vynervovaný, vůbec se nesmál. Byla jsem ráda, že se Dantemu podařilo na jeho tváři vykouzlit úsměv.
*****
(Tren)
Ještě ten den Dante loď opět opustil s tím, že má ještě moc práce a že spoléhá na nás, že tento úkol splníme svědomitěji. Věděl jsem, že naráží na naše včerejší nehledání, ale už mě to nevytočilo tolik, jako předtím.
Znovu jsme spolu s Anori hleděli do vln. Popravdě řečeno, trochu jsem se nudil. "An, nechceš dělat něco záživnějšího?" ptal jsem se jí a přitom ji hravě tahal za vlasy. Trochu se zarazila nad oslovením, přeci jenom tohle bylo poprvé, co jsem použil tuhle zkráceninu, kterou jsem nikdy neměl rád. Ani nevím, proč mi teď nevadí.
Hned potom se snažila hlavou uhnout z mého dosahu. Marně. "Já nevím, co bys chtěl dělat?" zeptala se. Na chvíli jsem se zamyslel. "Co třeba plavat?" navrhl jsem a v další chvíli už ji držel za pas a nakláněl ji pře chatrné zábradlí, které nás dělilo od vlnícího se moře.
Vyděšeně vyjekla, nečekala, že to udělám tak rychle. Pak se mě ale křečovitě chytila a snažila se získat ztracenou rovnováhu. "Trene, co blbneš? Vždyť tam sletíme oba," domlouvala mi. "Když já se nudím, mám nějak moc energie," pokrčil jsem rameny. Něžně se usmála a zamrkala na mě těma svýma velkýma čokoládovýma očima. Jen co jsem trochu povolil sevření, vysmekla se mi. Potvora, ví jak na mě.
Chýlilo se k večeru a já začal být už mírně nervózní. Myslel jsem, že to stihneme ještě dnes, ale vypadá to, že přistání necháme na zítra. Pro ujištění jsem se stavil za kapitánem. "Přistaneme dnes v noci, ale bližší hodinu vám říct nemůžu," zavrtěl Mick omluvně hlavou. To mi bylo jedno, když přistaneme v noci, stejně musíme všechno ostatní nechat na ráno. Vrátil jsem se do kajuty. Nejdřív jsem trochu vyplašeně přelétl pohledem po prázdné místnosti, ale pak jsem si všiml postavy schoulené v křesle. Oddechl jsem si, lekl jsem se, že mi zase někam zmizela.
Přešel jsem až k ní. "Anori?" zeptal jsem se šeptem. Nic. Spala. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl ji do postele, kde jsem si vysvlékl ze sukně a přikryl ji dekou. Posadil jsem se na kraj postele a jednou rukou jí pročísl vlasy. Trochu jí závidím, že může takhle klidně spát, já mám usínaní poslední dobou dost neklidné.
Na druhou stranu to ale znamená, že dělám svou práci dobře a to jak práci jejího meertalena, tak jejího snoubence. Nechci, aby si musela zatěžovat svojí krásnou hlavinku něčím, co klidně můžu vyřešit já. Chci aby měla klid. Já si v jejím věku ani neuměl představit situace, které ona zvládá naprosto bravurně. Dospěla mi moc rychle, i tak jí ale chci dopřát tolik klidu, kolik jí jen budu moct nabídnout.
"Trene," zašeptala ze spaní. Vzal jsem ji za ruku, aby věděla, že jsem tu s ní. Podvědomě ji stiskla a dál nerušeně spala. Ještě chvíli trvalo, než jsem se jí vykroutil, abych se skočil rychle osprchovat a vlezl si k ní pod peřinu.
*****
Ráno mě probudily něžné polibky na tváře. "Dobré ráno, děkuju, že jsi mě odnesl do postele," usmála se. "Dobré, přeci tě nenechám spát na křesle," oplatil jsem jí úsměv. Oblékli jsme se, věci naskládali do tašek a vyšli na palubu. Loď stála v přístavu, na palubě už nebyl nikdo, kromě nás dvou a kapitána, který už na nás čekal.
"Děkujeme, za všechno," potřásl jsem si s ním na rozloučenou rukou. "Nemáte za co děkovat. Mě je ctí, že jsem vás mohl vést na svojí palubě," provedl drobnou úklonu. Nechali jsme mu tu naše tašky, teď už je zase nějakou dobu nebudeme potřebovat, jen by nám zavázely. Mick je pošle do Chamonu, kde už se o ně postarají.
Rozloučili jsme se a opustili palubu. Anori se ještě cestou otočila, aby si naposledy prohlédla loď, která nám na několik měsíců byla dalším domovem. Pevněji jsem ji objal a vedl ji dál. Čekala nás ještě dlouhá cesta.
Stavili jsme se v malé pekárně na snídani a pak už na naší cestě žádná pauza nebyla v plánu. Čím dřív tam dojdeme, tím dřív si budeme moct odpočinout. "Trene, kam jdeme?" zeptala se Anori po hodině cesty, kdy jsme míjeli poslední domy a před námi se rozprostírala jen všudypřítomná pustina. "Na hranice," odpověděl jsem krátce a dál ji táhl vpřed.
K večeru už Anori sotva pletla nohama, ale ještě ani v nejmenším jsem se neblížili k cíli. "Jak je to ještě daleko?" fňukala unaveně. "Už jen trochu," pokrčil jsem rameny. "Nemůžeme se někde utábořit?" ptala se mě dál. Na chvíli jsem se zastavil. Možná by to šlo, ale je příliš riskantní někde zůstávat, zvlášť, když mám sebou ji. Jsou všude kolem a jen čekají na vhodnou příležitost, kdy přestanu dávat pozor a zaútočí. Ne, nemůžeme se nikde zdržovat.
"Je mi líto," zavrtěl jsem hlavou a znovu se rozešel, ji táhl za sebou. Trvalo ještě několik hodin, než slunce zapadlo a všechno pohltila tma, pak jsme konečně vyšli z lesa. Už jsem se bál, že snad nikdy neskončí, že jsem třeba zabloudil.
"Tady to je, chata strážce hraničního přechodu," vydechl jsem úlevně, když jsem v dálce před sebou spatřil chatu s jedním rozsvíceným okýnkem. "Támhle v dálce?" ukázala Anori před sebe, správným směrem. Přikývl jsem. "Tak pojď, ať jsme tam co nejdřív," zatahal jsem ji za ruku. Přemohla se a i přes značnou únavu se se mnou vydala svižným tempem. Možná ji poháněla vidina odpočinku. Zastavil bych, ale cítil jsem je, všude kolem. A přibližovali se. Víc než kdy předtím.
"Honem," popoháněl jsem ji. Něco mi tu nehrálo. Nikdy se tolik nepřiblížili, vždycky zůstávali v zákrytu. Byli jsme jen pár desítek metrů od chaty, když se kolem nás prohnal první stín. "Co to bylo?" vyjekla Anori vyděšeně. "Shinigami," zavrčel jsem a ještě jsem zrychlil.
Několik jsme jich museli odrazit kouzlem, ale nakonec jsme se v pořádku dostali až k chatě. Rychle jsem zaklepal, Anori mezitím pohledem rentgenovala okolí. Otevřel nám muž s nepřístupným výrazem v obličeji, rychle přehlédl situaci a pak nás zatáhl dovnitř.
Jen co jsme dveře zavřeli, něco do nich narazilo. Anori se zhroutila na podlahu a vydýchávala se z toho rychlého běhu. Já zatím pomohl zablokovat dveře a okna. "Díky," vydechl jsem nakonec vyčerpaně. Jen přikývl.
"Když už jste mi sem takhle vrazili a přivedli s sebou i tuhle nevítanou návštěvu, řekněte mi alespoň, co budete potřebovat," zavrčel. "Potřebujeme se dostat přes hranice," řekl jsem jednoduše. "Termín je příští měsíc," založil si ruce na prsou. "My se tam potřebujeme dostat už zítra. Ale bez tvojí pomoci to nepůjde," naléhal jsem.
"A proč bych vám jako měl pomáhat?" ušklíbl se. "Znám tvou obvyklou cenu a není to problém," pokrčil jsem rameny, místo odpovědi na jeho otázku. "U tebe ale budu chtít speciální placení," pousmál se a přistoupil těsněji ke mně.
"Znáš ji?" zeptal jsem se s pohledem upřeným na Anori a snažil se skrýt zděšení v hlase. Chápu, že vzbuzuji sympatie u žen, ale proč po mě k sakru pokukují i muži? Strážce si ji pořádně prohlédl. "Ta vyvolená?" zeptal se tiše. "Přesně. Takže myslím, že nebudeš trvat na svém požadavku a pomůžeš nám," využil jsem jejího postavení.
"Fajn, pomůžu vám, ale jen kvůli ní," řekl nakonec. Anori se mezitím vydýchala natolik, aby mohla dojít až k nám. "Dáte si něco k jídlu? Moc toho tady nemám, ale podle toho jak vypadáte, jste asi celý den nic nejedli," zauvažoval a odešel do kuchyně. "Jo, díky," kývla s mírným úsměvem.
"Kdo to je?" zeptala se šeptem a unaveně si o mě opřela hlavu. "Strážce průchodu do té druhé dimenze, potřebujeme jeho pomoc," odpověděl jsem stejně tak tiše. "Využíváš mého postavení ve svůj prospěch," zamumlala si spíš pro sebe. "Lásko, zachránil jsem se před placením vlastním tělem. Doufám, že v takovém případě se na mě za to nebudeš zlobit," mrkl jsem na ni a něžně ji pohladil po vlasech.
Po skromné večeři jsme se posadili do malého obýváku a začali jsme probírat, jak provést náš přechod. Anori usnula hned, jak se posadila do alespoň trochu pohodlné polohy. Nechal jsem to být, musí být vážně unavená.
"Pomůžu vám, ale bude to trochu náročné. Musíte se dostat až do skal na hranicích. Tam je přechod naprosto nehlídaný, takže nebude hrozit, že by na vás někdo přišel. Ale vzhledem k tomu, že na vás venku čekají, musíte vyrazit co nejdříve. Je to přibližně den cesty a jestli ti můžu doporučit, měli byste vyrazit ještě za tmy. Trochu vás skryje před jejich zraky a oni vám tak dají pokoj. Přeci jenom, do té druhé dimenze se jen tak neodváží," dával mi strážce cenné rady. Všechno jsem mu odkýval.
Nechal jsem Anori spát asi 3 hodiny a potom jsem ji vzbudil. Čekal jsem nějaké protesty, ale jen něco nesrozumitelného zamumlala a snažila se nechat oči otevřené. Poděkoval jsem strážci za večeři a pomoc a rychle se vydal zadními dveřmi do tmy. Držel jsem se v ústraní, ale jen tak, abych viděl na cestu a neztratil se.
Anori za mnou sotva pletla nohama, nebyla zvyklá tolik chodit, navíc byla dost rozespalá a v chůzi mě zdržovala. Vyhoupl jsem si ji na záda, pevně mi omotala ruce kolem krku, já ji chytil pod koleny a rozešel se. Bylo to rychlejší a navíc jsem za chvilku cítil, že spí. Kdyby mi usnula za chůze, nevím, jak bych pokračoval.
Když se začalo rozednívat, sám jsem pocítil jistou únavu. Naštěstí se Anori probudila a já tak mohl ulevit bolavým zádům. Nezastavili jsme, dál jsme pokračovali v cestě. Trvalo ještě nějakou chvíli, než jsme vyšli z lesa. Bohužel jsme si nepolepšili, protože se před námi tyčily vysoké skalnaté hřebeny hraničních hor. A na ty jsme museli vyšplhat.
Začali jsme náročné celodenní stoupání. Už v půlce jsem měl nohy jak z olova a ještě k tomu jsem za sebou za ruku táhl Anori. Cesta lesem byla tedy mnohem příjemnější, než tohle šplhání. Šli jsme po vratkých kamenech, kde hrozilo, že si každou chvíli někdo z nás může zvrtnout kotník. Navíc tvořili jakési přírodní schodiště, což nám stoupání sice usnadnilo, ale bylo tím také mnohem náročnější. Vždycky je horší jít po schodech, než stoupat do svahu.
Šli jsme celý den, pauzu jsme si udělali jen jednou a to opravdu kratičkou zastávku, když se Anori prostě posadila a odmítla jít dál. Nechal jsem ji chvilinku odpočinout, ale zase jsem spěchal dál, bál jsem se, aby nás nedohnali, teď rozhodně nemám náladu ani energii na nějaké boje.
Nejhorší na takovém stoupání je fakt, že si myslíte, že už vidíte vrchol, jenže když k němu dorazíte, zjistíte, že jste sotva v desetině celého kopce. A takhle je to pořád dokola, už jste skoro nahoře a pak vás čeká studená sprcha, když vidíte, jaký kus vám ještě zbývá.
Až pozdě odpoledne jsme před sebou konečně uviděli ten pravý vrchol. "Pojď, už tam budeme," táhl jsem ji ještě rychleji. Když jsme konečně byli nahoře, sedli jsme si na chvíli na zem a vydýchávali se.
"Tak takhle vypadá přechod?" zeptala se Anori zamyšleně, když se vydýchala natolik, aby mohla alespoň trochu mluvit. Přikývl jsem a taky stočil pohled k přechodu. Přechod vlastně vypadá jako tlustá zeď tvořená něčím, jako je na Zemi polární záře. Průhledná energie, která má snad všechny barvy duhy, neustále se mírně vlní a táhne se celými hranicemi.
"Tímhle musíme projít?" ptala se znovu a já opět přikývl. "A proč jsme museli jít až sem. Táhne se to celými hranicemi, copak jsme nemohli přejít někde jinde?" pokračovala s otázkami. "Ne, nedalo. Nemůžeš si totiž procházet hranicemi jak se ti zachce. Na to existují pravidla. Další termín pro přechod bude až příští měsíc, ale my nemůžeme čekat. Proto jsme potřebovali, aby nám ten strážce ukázal tenhle nehlídaný přechod," vysvětlil jsem jí.
"Proč nemůžeme procházet jak chceme?" nechápala. "V tom druhém světě neznají míšence. A umíš si představit, jak by to tam vypadalo, kdyby si tam někdo jako já chodil jak na běžícím páse? Chtějí to mít pod kontrolou," vysvětlil jsem a zvedl se.
"Je čas jít," natáhl jsem k ní ruku. "Průchod je vždycky náročný a ty ještě nejsi zvyklá. Možná ti na druhé straně bude špatně, nebo omdlíš. Je to normální," upozornil jsem ji. Přikývla v souhlas. "Pevně se mě drž," dodal jsem ještě a společně jsme vstoupili do průchodu.
Kolem nás to okamžitě začalo barevně jiskřit. Vždycky si připadám dost zvláštně, protože kolem lítají drobné barevné čárky, které občas vytváření bizardní obrazce. Navíc mám pocit, jako bych se propadal, ale přitom stojím v naprosté tmě, obklopen jen těmi barevnými světýlky. Po určité době se před námi objevilo světlo, které se přibližovalo a svítilo. Než jsem stihl zavřít oči, před tím oslepujícím jasem, stáli jsme na skalnatém hřebenu na druhé straně přechodu.
-

Pelech hříchu

3. září 2011 v 21:43 | Yui-chan |  Růže msty
Takže, jak jsem slíbil, je sobota a já se mohu pochlubit s pokračováním. Važte si názvu, nad tak orignálním pojmenováním jsem si lámaa mozkové buňky hodně dlouho ;). Jinak přeji pěkné počtení a můžu vásujistit, že v tomhle díle vás žádné infarktynečekají, je to jen takové odreagování, místy možná pro zasmání. Nechte komentíky, děkuji:
.
.
Tren se vrátil chvíli po mém mistrovském kousku. Přesně jak jsem očekávala, mokrý až na kost a klepal se zimou. Okamžitě jsem mu napustila horkou vanu, on se mezitím vysvlékl z mokrého oblečení a naložil se do ní.
Oblečení jsem mu dala uschnout a sedla si k vaně. Měl zavřené oči a teplou vodu si užíval. Když zpozoroval, že sedím u něj, vážně se na mě podíval. "Miláčku, nevíš náhodou něco o tom, jak je možné, že venku řádí pořádná bouřka, ale vlny, vítr i déšť se zklidnili?" zeptal se.
Chvíli jsem si ho měřila vážných pohledem, než jsem vyprskla smíchy. Sklopila jsem pohled k vodě ve vaně a začala v ní dělat drobné vodní víry. "No, nemám tušení, že by kouzlo?" pokrčila jsem rameny a nevinně na něj zamrkala.
Pousmál se. "To jsi vážně udělala ty?" zeptal se nevěřícně. Přikývla jsem. "Neuvěřitelné," zamumlal si pro sebe. "Konečně mám pocit, že něco umím. Navíc to umím lépe než ostatní. Pořád jsem měla pocit, že za vámi zaostávám, přitom jste ode mě očekávali něco mnohem víc. Teď konečně cítím, že splňuji vaše očekávání," vysvětlila jsem mu s mírným úsměvem.
Nijak víc to neokomentoval, i když jsem z jeho pohledu cítila jasný nesouhlas. On se na mě vždycky díval jinak, v jeho očích jsem byla dokonalá, proto mě mrzelo, že taková nejsem.
V horké vodě zůstal, dokud nevychladla. Až potom se donutil vylézt a já ho nasměrovala rovnou do postele, kde jsem ho zabalila do deky. "Nepřeháníš to s tou starostí?" ptal se mě pobaveně, když sledoval, jak kolem něj běhám. "Já myslím, že ani ne. Teď jsi se z jedné nemoci uzdravil, nemusíš mít hned další," objasnila jsem to. "Pojď sem ke mně," poklepal na místo vedle sebe.
S radostí jsem svolila. Hladila jsem ho po zádech, on mě vískal ve vlasech. "Měl bych se ještě podívat na tu práci," hlesl po chvíli, i když ke vstávání se neměl. "Nepracuj pořád, zblbneš z toho. Navíc už tě musí bolet záda, když nad tím sedíš celý den. Odpočiň si," zašeptala jsem mu do ucha a promnula mu ztuhlá ramena.
Slastně vydechl. "Máš pravdu, dal bych si masáž," zamrkal na mě. "No, nejsem tak zkušená jako ty, ale snad ti neublížím," pokrčila jsem rameny, přetočila si ho na břicho a obkročmo se na něj posadila. Rukama jsem pomalu přejížděla každý sval na zádech a nechala se vést jeho občasnými radami, jak masírovat co nejúčinněji.
Užíval si to, kdyby byl kočka, nejspíš by předl. "Líbí?" provokovala jsem ho. Přikývl. "A moc," dodal k tomu. Dál jsem tedy pokračovala v masáži. "Lásko, jaké to je, roztáhnout křídla a letět," zeptala jsem se ho najednou. Natočil hlavu do strany, aby na mě viděl. Hledal v mé tváři důvod, proč se ptám. Nenašel však nic jiného, než zvědavost, proto se opět uvolnil. "Nádherné, cítíš se strašně volná, nic tě neváže," odpověděl s mírným úsměvem.
"Prý existuje místo, na které když zatlačíš, donutíš toho druhého vytáhnout křídla, je to pravda?" ptala jsem se dál. Opět trochu ztuhl a mírně se otřásl. Probudila jsem v něm snad nějaké špatné vzpomínky? "Ano, je to pravda," řekl nakonec. "Kde je?" nedalo mi to se nezeptat. "Hledej, Šmudlo," zasmál se.
Prsty jsem mu přejela po páteři od shora až dolů. Kde by takové místo mohlo být. Nejspíš někde, kde má křídla schovaná. Prsty jsem opatrně přejela po lopatkách. Někde uprostřed nich bylo místo, kterého když jsem se dotkla, tak se napnul. Že by to bylo ono?
"Našla jsem?" zeptala jsem se s prsty na tom místě. "Ano," přikývl. Políbila jsem ho na krk a dál pokračovala v masírování, jakoby se nic nedělo. Očividně si oddechl, nejspíš se bál, že bych toho nějak využila proti němu.
Měla jsem v plánu to využít, ale ne teď. Nechám si to na jindy. "Co kdyby ses teď zase věnoval ty mě?" navrhla jsem a slezla z jeho zad. "Rozkaz," zasalutoval a přitáhl si mě do náruče, ve které mě hýčkal. Jak já ho miluju.
*****
Trvalo ještě pár dní, než jsme se dostali do onoho necudného města. Od Trena jsem se dozvěděla, že je to druhé nejhorší místo, hned po tom, kde se mě pokusili prodat na trhu se ženami. Sex, alkohol a podvody, věci, které tomuto městu vévodí.
"Tohle město je jako u vás Las Vegas. Co se tu stane, to tu taky zůstane," mrkl na mě. Radši nechci vědět, jestli jsem si jeho mlsný výraz vyložila správně.
Hned jak jsme vystoupili, jsem pocítila silnou nechuť tu zůstávat. Město bylo špinavé, stejně tak i lidé, které jsme potkávali. A to přístav je prý nejslušnější část města, přitom mě bylo na zvracení už teď. Tren mě vzal za ruku a vedl mě těmi nejširšími a tím pádem i nejčistšími uličkami, za což jsem mu byla vděčná.
Vyznal se tu. Vždycky mě včas upozornil, že zahýbáme do nějaké hnusné postranní uličky, abych byla připravená. Nepomohlo mi to, ale aspoň jsem se stihla nadechnout méně zatuchlého vzduchu.
Celou cestu se za námi otáčely všechny ženy, v umaštěných, špinavých šatech s hlubokými výstřihy, které jsme potkali. Všechny, bez výjimky, na Trena halekaly různé nabídky, aby si s nimi povyrazil, oslovovaly ho nevhodnými výrazy, natáčely se, aby měl dobrý výhled na jejich ženské partie.
"Když jsi řekl, že si tě některé aktérky budou ještě pamatovat, netušila jsem, že je jich tolik," zabručela jsem. Tren ke mně překvapeně vzhlédl. "Já ale ani jednu z nich neznám," zavrtěl hlavou. "V tom případě nechci potkat ty, co tě znají. Jsi si vážně jistý, že žádnou z nich neznáš, mě přijde, že ony tebe jo," zapochybovala jsem. "Lásko, byl jsem sice mladý, ale to nic nemění na tom, že si pamatuji s kým jsem šel do postele. Nejdu jen tak s někým," zatvářil se uraženě.
S úsměvem jsem ho pleskla po ruce. Roztáhl zamračenou tvář do úsměvu a přitáhl si mě k sobě. "Není důvod žárlit, zlato," řekl a políbil mě na rty. Ženy, které procházely okolo nás, zklamaně zabručely něco ve smyslu, že zase přišly o takového hezkého zajíčka. Jen jsem se usmála a polibek mu dlouze a vášnivě opětovala.
"Tak, kam že to vlastně jdeme?" zeptala jsem se, když jsem se opět vydali na cestu. Na jednu stranu jsem moc nechtěla slyšet odpověď, bůhví co moji rodiče dělali na místě, jako bylo tohle.
"Eleona s Dylanem se tu seznámili. Na obchodní schůzce, samozřejmě," dodal rychle, když postřehl můj zděšený výraz. "Takže se půjdeme podívat do hotelu, kde byla tvoje matka ubytovaná a tak, znáš to," pokrčil rameny a vedl mě dál městem.
Za celý den jsme odbočili z naší trasy jen dvakrát. Poprvé jsme si pronajali nějaký hotelový pokoj, podle Trena jediný slušný ve městě. A jednou to byla pauza na rychlý oběd v zapadlé restauraci, kde ovšem nebylo moc lidí, tedy něco, co nám oběma perfektně vyhovovalo.
Samozřejmě, jak jsem předpokládala, první den našeho pátrání dopadl naprosto katastrofálně. Jediné, co jsme si odnesli, byla moje otřesená psychika ze všech těch nestoudných návrhů, které můj Tren dostal. Cestou jsme potkali dost mužů, kteří o jejich pozornost stáli, jenže žádný nebyl tak pohledný, jako on.
Na pokoji jsme si každý dali rychlou sprchu, vody nebylo moc a ve studené se nikdo sprchovat nechtěl. Pak jsem uvařila čaje, se kterými jsme si sedli k jedinému oknu v místnosti, kterým bylo vidět na vzdálený horizont a zapadající slunce.
Tren mi pověděl, co všechno máme zítra v plánu. Bylo toho požehnaně, ale já ho chápala, chtěl se odtud dostat co nejrychleji. Ani jemu nebylo příjemné, když na něj ostatní pokřikovali neslušné nabídky v mojí přítomnosti.
Slunce zapadlo a na nebi se objevily první hvězdy. Na to, že tohle město bylo Pelechem hříchu, jak jsem ho sama nazvala, mělo úžasné přírodní scenérie. To byla možná věc, která sem přilákala první lidi. Až později se to tu tak…zaplevelilo. Tren mi mou teorii potvrdil. Nepřestávala jsem žasnout, že si toho pamatuje tolik o každém městě. Já měla problém jen s několika kanadskými městy, natož s nějakými, kde jsem byla jednou jako dítě.
Až pozdě v noci jsem se rozhodla, že je na čase se přesunout do postele. Spát se mě ani Trenovi nechtělo, navíc tu bylo hrozné dusno, které ztěžovalo samotnou existenci. "To je schválně, aby nikoho nenapadlo spát. Noc je nejlepší čas na pěkných pár hříchů," mrkl na mě a začal mě chtivě líbat.
Tak tohle znamenalo to jeho jiskření v očích, když mluvil o tom, že co se tu stane, tu taky zůstane. Nenechala jsem se pobízet, sama jsem se přidala k jeho milostné hře. Celým tělem mi proudila touha po něm, po člověku, který ve mně jako jediný probouzel tak silné city.
Zatoužila jsem po tom, abych viděla jeho křídla. Vždycky se mi líbila a fascinovala mě. Nádherná, černá, jeho. Jedna z nejkrásnějších částí celé jeho existence, i když jsem ji viděla tak málo. Měla jsem jedinečnou příležitost. Slíbil mi, že vše, co se tu stane, mi zapomene. Zapomněl by i takovou malou křivdu? Určitě ano.
Chtivě jsem mu přejela rukama po zádech. Prsty jsem nahmatala ono místo, na které jsem silně zatlačila. Prohnul se v zádech, trochu křečovitě se napjal, ale křídla opravdu vytáhl. Nejspíš mu nezbylo nic jiného. Položila jsem ho na záda a líbala ho na krk a na nahou hruď, mezitím jsem se potýkala s páskem jeho kalhot. Nechal si je svléknout, ale pak se se mnou posadil. Zmateně jsem k němu pozdvihla obličej.
"Na křídlech se mi špatně leží, tlačí mě to do zad," vysvětlil mi s úsměvem a dál se věnoval vášnivým polibkům. Rukama jsem ho vískala ve vlasech, jen občas přejela prsty po jeho nádherných křídlech.
Vysadil si mě na klín a pevně mě objal rukama kolem boků. Pomáhal mi s nasedáváním, přitom ale reguloval tempo přírazů. Objal mě křídli, takže jsem se celá ocitla v jeho ochranném objetí. Když jsem mírně zaklonila hlavu, mohla jsem se o ně otřít vlasy. Zavzdychal, ne jednou mi říkal, jak jsou křídla citlivá na dotek. Schválně jsem se jich teď dotýkala častěji. Bylo jen otázkou času, než jsme se dostali až na vrchol možné dosažitelné slasti.
*****
Naléhavé klepání na dveře mě vytrhlo ze spánku. Udiveně jsem zamžourala do zšeřelého pokoje. Musí už být alespoň deset, ale vypadá to, jako by se teprve rozednívalo. Jak je to možné?
Klepání se ozvalo znovu, ještě naléhavěji. V rychlosti jsem koukla na Trena, který pořád tvrdě spal, oblékla jsem si jeho košili a vyběhla ke dveřím. V kuchyni mě oslepilo sluneční světlo a mě až teď došlo, že je to jediné okno v celém pokoji, proto byla v ložnici taková tma.
Otevřela jsem dveře, za kterými stála mladá slečna s mastnými vlasy a přehnaně zmalovaným obličejem a podávala mi něco, co se honosně nazývalo snídaní. Poděkovala jsem, i když bych jí to nejradši hodila na hlavu. I s tácem jsem se vrátila do kuchyně a kriticky si prohlédla to, co by mělo skončit v mém žaludku. Čím déle jsem na to koukala, tím víc jsem byla rozhodnutá, že tohle jíst nebudu.
V tichosti se jsem vrátila do ložnice a prošacovala Trenovi kapsy u kalhot. Vždycky u sebe měl pár drobných. Oblékla jsem se do vlastních šatů, načmárala jsem stručný vzkaz, kdyby se náhodou vzbudil a vyběhla ven. Cestou jsem si všimla nějakého obchůdku, když budu mít štěstí, budou mít nějaké slušně vypadající pečivo a něco na to.
Jen o několik málo minut později jsem se vracela i se snídaní zpět do hotelu. Opatrně jsem nakoukla do pokoje. Bylo ticho, měla jsem štěstí, že se Tren nevzbudil. Stejně bude naštvaný, že jsem šla někam bez něj.
Uvařila jsem nám kávu a rozhodla se ho vzbudit. Políbila jsem ho na tvář. "Vstávej, lásko," oslovila jsem ho něžně. Něco zabručel a rozespale se rozhlédl kolem. Neubránila jsem se zachichotání. Vypadal tak roztomile s těmi rozcuchanými vlasy a světle růžovým obtiskem mých rtů na tváři, protože jsem zapomněla, že mám na sobě výjimečně rtěnku.
"Čemu se směješ?" zeptal se, když se hrabal ven z peřin. "Tobě, vypadáš hrozně rozkošně," smála jsem se a prsty si poklepala na tvář. Okamžitě stočil pohled k zrcadlu a ztuhnul leknutím, když zahlédl svoji tvář, tak krásně označenou mými rty. Hodil po mě ublíženým výrazem a odešel do koupelny, aby se trochu upravil.
"Ehm, támhle na táce je cosi, co se nám snažili dát k snídani. Přinesla jsem něco lepšího," postrčila jsem k němu svoje kupované pečivo a čekala, jakou mi předvede scénu. "Neměla jsi nikam chodit beze mě, ale děkuji," pousmál se a s chutí se zakousl do snídaně. Překvapeně jsem povytáhla obočí, nečekala jsem, že mi nedá žádné kázaní. Mlčky jsem mu podala zbylé mince a on si je jen s pokýváním hlavou strčil zpět do kapsy.
Po snídani jsme zase vyrazili na naši pátrací akci. Chvíli jsme hledali vážně, ale nakonec jsme to vzdali. Oba jsme věděli, že tady to prostě nebude, že na to Tren přišel. Bude to schované v temnotě, ať se to Dantemu zamlouvá nebo ne. Mě to přijde geniální a obdivuji svého andílka, že to přišel. Mě by to nenapadlo.
Všechna místa jsme jen proběhli, aby se neřeklo, že jsme se na to úplně vykašlali. Lépe řečeno jsme jen blbli u míst, kde jsme správně měli hledat. Doufám, že se tohle Dante nedozví, asi by nebyl moc nadšený. Ale já se bavila. Konečně po tak dlouhé době jsem se mohla uvolnit a odvázat. Nemusela jsem si hrát na slušnou, mohla jsem nechat volně proudit svoje rozdováděné fantazie.
Naládu mi trochu pokazil návrat na pokoj. Ještě jsem za sebou ani nestihla zavřít dveře, když se rozlétly a uhodily mě do nosu. Tiše jsem zaklela a držela se za bolavé místo na svém obličeji, přitom stála stále schovaná za dveřmi.
"Ala, ale, koho pak to tu máme?" ozval se příjemný ženský hlas. Opatrně jsem vykoukla. Tren stál na místě jako opařený a zíral na ženu před ním. Byla to docela hezká brunetka, tmavě vínové šaty neměla tak upatlané, jako její kolegyně, samozřejmě měla hluboký výstřih a kolem krku černý šál z falešného peří.
"Co tu děláš?" zeptal se Tren roztřeseným hlasem. "Nevěřila jsem tomu, že se opravdu vrátíš, jak jsi slíbil. Myslela jsem, že jsi na nás zapomněl, stejně jako tvůj bratr," mlela si svoje, aniž by odpověděla na jeho otázku.
Drobnými krůčky se k němu přibližovala, on od ní naopak couval. "Můj milovaný Treníčku, zahlédla jsem tě tady a tak jsem si hned říkala, že tě musím navštívit. Nebylo těžké uhodnout, že budeš v tomhle hotýlku, je jediný slušnější široko daleko. A ty jsi byl vždycky takový slušňáček," zasmála se.
Pobaveně jsem sledovala scénu před sebou a čekala, co se stane dál. "Copak ty už jsi nechceš zařádit, jako za starých časů? Ach Trení, ty jsi byl nejlepší chlap, co sem kdy zabloudil," přiskočila a přitiskla mu rty na ústa. Několik vteřin stál na místě, neschopen pohybu. Když se vzpamatoval, odtrhl ji od sebe a držel ji na vzdálenost natažených paží.
V rychlosti se rozhlédl kolem, nejspíš mě hledal. "Copak? Že by si nám dospěl a už nechtěl nic mít se starou známou? Ale no tak, Treníčku, copak ty už nejsi sám? Nejsi osamělý a nepotřebuješ trochu potěšit?" ptala se svým milým hlasem a prsty mu přitom hladila ruce, kam až dosáhla. Nedivím se, že ho dostala, tahle by ukecala i mrtvého, aby znovu ožil.
Rozhodla jsem se ho víc netrápit a vystoupila ze svého úkrytu za dveřmi. Úlevně se usmál. "Chci ti představit svojí snoubenku," řekl směrem k té ženské a otočil ji čelem ke mně. "Takže sis našel holčinu, co ti zamkla ptáčka jen pro sebe? Škoda," odtušila a pořádně si mě prohlédla.
"Ale je pěkná, dobře sis vybral. Nešla by s námi do trojky?" zamrkala na něj těma velkýma očima a znovu se po něm sápala. Tentokrát už byl Tren připravený a držel si ji dál od těla. "Koukám, že svět zase přišel o jednoho šikovného klučinu. Proč si všechny takový kluky ženský zaberou jen pro sebe?" povzdechla si, vlepila mu pusu aspoň na tvář a odcházela. Ve dveřích se ještě otočila. "Kdyby tě náhodou omrzela, nebo by sis potřeboval odpočinout, víš, kde mě hledat. A vyřiď bráškovi, že se nám po něm stýská," mrkla na něj a konečně odešla.
Přešla jsem k němu a vlepila mu slabý políček. "Za co?" ptal se překvapeně. "Že se necháváš líbat," upřesnila jsem to. Popadl mě do náruče a vášnivě mě políbil. "Kolikrát ti mám říkat, že není polibek, jako polibek," zavrněl. Ah, proč mě tenhle tón jeho hlasu tak strašně moc vzrušoval? Než se stihl nadát, stáhla jsem ho sebou do víru vášně. Když jsme v Pelechu hříchu, tak proč toho pořádně nevyužít, že?

Ne, že by ten klučina byl Trenovi nějak extra podobný, ale ta černá křídla mě prostě fascinovala ;)