,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Říjen 2011

Každé tajemství jednou praskne

28. října 2011 v 10:53 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se po pauze (11 dní není zase až tak strašná doba XD) konečně hlásím s dalším pokračováním. Jak už název napovídá, na někoho něco praskne, ale na koho a co? To se dozvíte, když se začtete do mého výtvoru. Přeji příjemné počtení, nechte mi komentík a už kvůli vám se modlím, aby mi další pokračování netrvalo tak dlouho, ale vážně není moc času:
.
.
"Lásko, držíš ho špatně," ozval se za mnou Tren a vzal mi malého Tima z ruky. "Musíš ho takhle podepřít a dávat pozor na hlavičku," vysvětloval a přitom ho zručně oblékal. "Kde jsi se to takhle naučil?" ptala jsem se překvapeně a vzala si od něj Tima zpět do ruky.
"Airine je přibližně o 200 let mladší než já," připomněl mi. Jen jsem se pousmála. "Nechápu, jak to Airine zvládá," povzdechla jsem si unaveně a snažila se Tima ukolébat v náručí. "Neboj, už to nebude dlouho trvat," lípnul mě na tvář. Houpala jsem ho dlouho, dokud opravdu neusnul. Opatrně jsem ho položila do postýlky a po špičkách odešla za Trenem.
Svezla jsem se vedle něj na pohovku a nohy mu vyhodila do klína. "Unavená?" zeptal se a začal s masáží. "Hrozně. Už aby se Airine se Sethem vrátili, protože já už nevydržím ani den," rozhodila jsem bezmocně rukama.
O Tima jsme se starali už týden, protože oba jeho rodiče byli odvoláni na krátkou, ale neodkladnou služební cestu. Měli se vrátit pozítří.
Z pokoje, kde byl Tim uložený, se ozval dětský pláč. Hodila jsem po Trenovi jeden zoufalý pohled, já už na to vážně nemám. Tren se rozesmál, ale zvedl se. "Není to tak dlouho, co jsi chtěla mít děti," připomněl mi. "Blbej nápad, děti chci mít jedině za předpokladu, že se o ně budeš starat ty," zavrtěla jsem hlavou.
*****
Airine se Sethem se o den zdrželi, ale nakonec jsem se jich dočkala. "Ségra, nebudeš mi věřit, ale nikdy jsem se na tebe netěšil víc," smál se Tren, když jí objímal na přivítanou. "Ale copak ty nejsi rád, že si můžeš užít synovce?" škádlila ho. "To víš, že sem, ale s Anori to bylo k nevydržení," prásknul mě a vysloužil si tak pořádnou herdu do zad.
Nezdrželi se dlouho, oba se těšili, až budou zase v klidu doma, takže se při první příležitosti sbalili. "Tak nádherný ticho," protáhla jsem se. Jen zavrtěl hlavou. "Nepůjdeme se trochu provětrat? Po těch dvou týdnech, co jsem byla pořád zavřená doma mi chybí čerstvý vzduch," navrhla jsem a on souhlasil. Oblékli jsme si lehčí bundy a vyrazili do lesa za město.
Skončilo to jako obvykle, já měla plnou hlavu jehličí, ale jemu stačilo jen zatřást hlavou a měl vlasy opět čisté. U jezírka, kde mi pomáhal vybírat jehličí a větývky z vlasů, jsme narazili na Terua. "Co ty tady? Hledáš houby?" zavolal na něj Tren.
"Ne, ale teď zrovna vidím dvě pěkné prašivky," vrátil mu to se smíchem a přisedl si k nám. Pak jsme se několik hodin bavili o všem a o ničem. "Budu muset pomalu jít, mám dneska službu," zvedl se Teruo jako první. "Půjdeme s tebou," souhlasila jsem a společně jsme se vydali na cestu z lesa.
Byli jsme sotva v půlce cesty zpátky k městu, když jsme před sebou zaregistrovali dvě postavy trochu stranou z pěšinky. Tren i Teruo okamžitě změnili směr, kterým jsme prve šli, ale už bylo pozdě.
"No podívejme, koho nám to čerti nesou," zasmál se první s nich, muž s dlouhými fialovými vlasy. Vzpomněla jsem si na něj, to byl ten, který nás už jednou napadl přímo ve městě. Toho druhého jsme neznala, zatím nás jen v tichosti pozoroval.
"Má to být nějaká urážka na mojí stranu?" zeptal se chladně, ale naprosto klidně Teruo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je Teruo démon a slovo čerti si vzal trochu osobně. Tren vedle mě byl napnutý, připravený okamžitě zaútočit. Nechápala jsem proč, nevypadali, že by se nám chystali ublížit.
*****
"Má to být nějaká urážka na mojí stranu?" zeptal se chladně Teruo. Bylo mi jasné, že ho tím urazil. Stál jsem připraven kdykoliv zasáhnout, nikdy mu neodpustím, co mi udělal. Všiml jsem si, že Anori je celkem v klidu. Nezná a ani neví, co se stalo. Přemluvil jsem Terua, aby to nikam nezanášel, do žádných záznamů a hlavně, aby to neříkal jí.
"To bych si nedovolil," ušklíbl se Ragar škodolibě a stočil svou pozornost ke mně. Bylo mi jasné, že naše malé nedobrovolné setkání nenechá jen tak a že se dnes Anori dozví část pravdy, o které bych byl radši, kdyby jí zůstala zatajena.
"Trochu nám chybíš cukrouši, teď není v pevnosti žádná sranda. S kým si máme hrát?" zavrkal. Odporem mi přeběhl mráz po zádech a Anori vedle mě zbystřila. "Mluv za sebe," prohodil líně Radim, který až doteď zůstal nezúčastněný. Dobře vím, že mu to neschvaluje.
"Snažil jsem se si najít pár náhradníků, ale nikdo nebyl v posteli tak dobrý, jako ty," dodal a schválně pozoroval Anorin výraz. Zmetek, čeká, že ji tím rozhází.
Anori zbledla a trochu zalapala po dechu, ale jinak na sobě nedala moc znát, že by ji to nějak zvlášť rozhodilo. On však dělal, jako by to byla největší katastrofa na světě. "Ale copak, ty jsi té svojí holubičce nic neřekl?" dobíral si mě dál.
"A čím bych se jí měl chlubit? Že jsi mě znásilnil někde ve sklepení? Chlubíš se tím často? Měl bys to ale trochu upravit, do postele jsem s tebou nikdy nešel, tu studenou kamennou podlahu, bych totiž postelí nenazýval," ušklíbl jsem se a na chvíli mu tím sebral vítr z plachet.
Snažil jsem se vypadal klidně, ale ve skutečnosti to ve mně vřelo. Jediné, co mi bránilo se na něj vrhnout, byla Anorina ruka, kterou pevně svírala tu mojí. Radim si netrpělivě odkašlal, jemu byla takhle debata zřejmě stejně nepříjemná, jako nám.
"Vlastně je tu jedna věc, kterou jsme ti chtěli říct. Tvoje mlčení bylo naprosto zbytečné. Když jsme nic nedostali z tebe, našli jsme si jiného ptáčka, který nakonec zazpíval a ani mi to nedalo nijak moc velké úsilí," prohlásil jakoby nic.
Stál jsem a čekal, co z něj vypadne. "Tak co je ta neodkladná věc, kvůli které nás zdržujete?" zeptal se vztekle Teruo. Vztek v sobě sotva dusil, i jeho musela Anori trochu zastínit vlastním tělem, aby nevystartoval.
"Už víme kde byla, taky víme, co spolu máte a už se pracuje na vaší nové adrese," pousmál se. "A co má být?" zeptala se naprosto klidně, téměř až nepřítomně Anori. Ta holka mě udivuje, člověk by řekl, že jí takové zjištění složí a ona se tváří jakoby se nic nestalo.
"Nahlásíme Shinigami, že jsi absolvovala výcvik v Grinstonvillu a že vy dva jste milenci, myslím, že to pro ně bude velmi přínosná informace," odpověděl už trochu zklamaněji, protože čekal, že nás tím víc vytočí.
"A to vám to trvalo tak dlouho?" pozdvihla obočí a neskrývala své pobavení. "Ty jedna," napřáhl se, ale než stihl udělat něco víc, zadržel ho Radim a Anori stála za mnou a Teruem. "Opovaž se na ní jenom křivě podívat a garantuji ti, že to, co jsi udělal Trenovi zažiješ ještě stokrát hůř," zasyčel Teruo. "Ale nepovídej," ušklíbl se Ragar. "Jako doktor, znám pár dost dobrých a bolestivých fíglů," ujistil ho Teruo s krutým úsměvem.
Ragar si jen odfrkl a začal se i s Radimem pomalu vzdalovat. "A ty krásko," zahalekal na Anori. "Stála bys za hřích, i když pochybuji o tom, že bys byla lepší než tvůj přítel," mrkl na ni. Popravdě, kdyby nás Anori oba nechytila, už bychom se hnali za ním.
Když zmizeli z našeho dohledu, povolil jsem svůj postoj, ale jen o málo, nevěděl jsem totiž, co bude následovat teď. "Dlužíte mi vysvětlení, oba!" podívala se na nás významně. "Oba?" podivil se Teruo, ale vzápětí na mě mrkl, aby mi dokázal, že mě ve štychu nenechá.
"Ty," otočila se na mě. "Proč jsi mi to neřekl?" zeptala se, než jsem se ale stihl nadechnout k odpovědi, otočila se na Terua. "A ty mi vysvětlíš, jak to, že v jeho kartě o tom není ani zmínka," dokončila svoji řeč a nechala se ode mě přitáhnout do náruče.
"Je tam všechno, ale zapsané tak, že z toho nikdo nepozná, o co šlo," odpověděl Teruo, čímž vzbudil její zájem. "A mohla bych to vidět?" zeptala se prosebně. Odkašlal jsem si. "Je to moje karta," zabručel jsem, taky nemusí vědět veškeré detaily. "Kuš, s tebou si to vyřídím později," strčila do mě loktem.
"Rád ti jí někdy ukážu, ale teď už vážně musím běžet, jinak přijdu pozdě," snažil se z toho nějak vykroutit. "Pánové, oba mě zvete na kafe a všechno mi tam vysvětlíte," kývla, mávnutím se rozloučila s Teruem a za ruku mě táhla pryč z lesa.
"Proč si myslím, že tohle ještě bude mít dohru?" zeptal jsem se sám sebe, bohužel tak nahlas, že to slyšela. Přitiskla mě ke zdi, která byla obehnána kolem celého města a vášnivě mě políbila. Než jsem stihl na její polibek nějak víc odpovědět, odtrhla se.
"Miluješ mě?" zeptala se a dívala se mi přitom do očí. "Jistě, že tě miluji," odpověděl jsem zmatený tím, co sleduje. "Jak moc?" zněla další otázka. "Víc než vlastní život," řekl jsem rozpačitě. "Tak proč mi pořád lžeš?"
Tahle otázka zůstala chvíli bez odpovědi. "Nelžu ti v ničem zásadním, co by tě mělo nějak ohrozit. Pochop že se tě snažím chránit před něčím, čím by sis zbytečně zatěžovala hlavu," odpověděl jsem nakonec opatrně, odlepil se od zdi a vydal se domů. Zamyšleně mě následovala.
"Nechápu proč by mě tohle mělo nějak zatěžovat. Sama jsem zažila, jaké to je…" "Právě proto," skočil jsem jí do řeči. "Právě proto vím, jak je důležité se o tom někomu svěřit. A kdo by měl být příhodnější osobou než já?" dokončila svou původní myšlenku, aniž by nějak reagovala na moje vyrušení.
Povzdechl jsem si. "Vzpomínáš si, jak jsi strašně vyšilovala, kvůli tomu, že mě unesl právě kvůli tobě?" zeptal jsem se. Byl jsem si jistý, že si to pamatuje, já na tu hysterickou scénu totiž jen tak nezapomenu. Přikývla.
"Jak by ta scéna asi vypadala, kdybys věděla, že mě kromě fyzického mučení i znásilnil?" zeptal jsem se šeptem, aby to náhodou neslyšel někdo okolo. Bylo ticho, nic neříkala, jen tiše šla. Pak se ozval tichounký zvuk, podobný vzlyku.
Prstem jsem jí zvedl hlavu. Oči měla plné slz a vzlyky v sobě stěží dusila. "Proč pláčeš?" objal jsem ji a konejšivě ji hladil po vlasech. "Já nevím, kvůli tobě," dostala ze sebe a rychle si rukou stírala slzy.
Než jsme došli domů, byla už úplně v klidu. "Stejně bych byla radši, kdybys mi všechno říkal. Budu pak mít pocit, že mi důvěřuješ, teď je tomu spíš naopak," prohodila. Neodpověděl jsem. Nebylo to tak, že bych jí nevěřil, to vůbec ne, prostě jsem byl jen přesvědčený o tom, že jsou určité věci, které by neměla vědět, protože by ji trápily. Nic víc, nic míň.
"Odpustíš mi to, když ti řeknu, že mám pro tebe překvapení?" zeptal jsem se a snažil se jí rukama zakrýt oči. Úspěšně se mi vyhýbala. "Podle toho, jestli je příjemné nebo ne," zastavila. "Uvidíš," ušklíbl jsem se a zakryl jí oči.
"Teď opatrně je tu schod," upozornil jsem ji, zvedla nohu, ale vzápětí se málem přerazila o ten další. "Řekl jsi, že je jen jeden," našpulila ret. "Myslel jsem, že ti dojde, že tu máme jen dlouhá schodiště," smál jsem se a opatrně ji vedl nahoru do pokoje.
"Už tam budem?" ptala se netrpělivě. Na rozdíl ode mě milovala překvapení a dárky. "Ještě se nedívej….ještě chvíli vydrž," napínal jsem ji. Něco zabručela, ale když jsem jí dovolil zase vidět, vypískla radostí, skočila mi kolem krku, kdy mi stihla vlepit pořádnou pusu a už se mazlila s Aten, kotětem, které si našla v našem domě a musela ho kvůli cestám nechat u sousedů. S úsměvem jsem pozoroval její rozradostněný obličej a jak nadšeně se k ní kotě hrnulo. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle si na ni zvyklo.
*****
"Začínám si myslet, že to nebyl úplně až tak dobrý nápad," brblal Tren z pohovky. Od té doby, co mi nechal přivézt mojí Aten jsem se od ní nehla a jeho trochu zanedbávala. "Přece bys nežárlil na kočku," smála jsem se. "Klidně," pokrčil rameny.
Vzala jsem kotě do ruky a přisedla si k němu, nechala se od něj obejmout a zase se mazlila s kotětem. "Až usne, dáš ji stranou," domlouval mi Tren. Vážně bylo vidět, že ho to trochu mrzí. Něžně jsem se mu otřela o rty. "Je to malé koťátko, odkázané jen na mou pomoc, nebuď na něj tak zlý," škádlila jsem ho. "To koťátko krade tvou pozornost, kterou bys normálně věnovala svému milujícímu snoubenci, tedy mě," odpověděl. Políbila jsem ho vášnivěji.
"Obludo," otituloval mojí kočičku, ale nechal si od ní okusovat prsty. "Vidíš, jak se jí líbíš," smála jsem se. Když Aten usnula, odložila jsem ji stranou a natáhla se k Trenovi, abych se mu taky trochu věnovala. "An, pojď mi pomoct," zavolala z kuchyně Juana. Se smíchem jsem se zvedla a zamířila za ní. "Mami!" ozval se dotčeně Tren.
"No co? Ty jsi s ní celý den, taky potřebuji trochu pomoct," ohradila se Juana nazpátek. Tren se uraženě zvedl a odešel do ložnice, nezapomněl za sebou ukázkově prásknout dveřmi. "Co mu je?" divila se Juana. Mávla jsem nad tím rukou.
S Juanou jsem v kuchyni strávila dost dlouhou dobu. Když jsem skončila, vzala jsem Aten do ruky a vyšla po našeho pokoje. Samozřejmě ležel natažený na posteli přes obě půlky, jako vždycky, když byl naštvaný. Položila jsem mu Aten na hruď a sama se mu přivinula k boku. Jednou rukou objal mě, druhou hladil kotě na hlavičce.
Naklonila jsem se k němu a jemně se mu otřela nosem o ten jeho. "Děcka!" ozvalo se ze zdola volání. "Nesnáším, když mi takhle říká," zavrčel Tren. "Mě spíš vadí, že vždycky volají v takovou krásnou chvíli," zabručela jsem. Dlouze a dravě mě políbil, pak se teprve zvedl. Mě chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, jak se dýchá, ale pak jsem ho rychle následovala.
V obýváku seděl Dante. Že mě to nepřekvapilo, vždycky, když někdo takhle nevhodně rušil, byl to on. Oba jsme se posadili naproti němu, já se Trenovi pohodlně opřela o rameno. "Co vás k nám přivádí," zeptala jsem se mile, i když jsem nějak tušila, že jeho odpověď tak přátelská nebude, jinak by za námi přece nechodil.
"Je tu takový malý problém," začal Dante a já si s Trenem svorně povzdechla. "Okolo města se potlouká Ragar i s Radimem a to nikdy nevěstí nic dobrého," dopověděl. Tázavě jsem pohlédla na Trena a ten mi kývnutím potvrdil, že ta jména patří právě těm dvou, které jsme potkali včera odpoledne.
"Proč to nevěstí nic dobrého?" zeptala jsem se. "Poslední dobou, když se někde potloukají oba, znamená to nějaké napadení nebo něco podobného," zamyslel se. "Myslíte, že to má co dočinění s námi?" zeptal se Tren. Dante přikývl.
"Je to ode mě trochu hloupé, ale chtěl bych po vás, abyste odjeli," řekl. Proti tomuhle nápadu jsem byla nejen já, ale i Juana, rázně odmítala představu, že bychom v takhle nebezpečné situaci někam jeli sami, navíc nechtěla být doma sama, Raziel byl totiž často na cestách. Mě se to nelíbilo z prostého důvodu, že se mě opět snažili uklidit do zálohy. K čemu jsme podstoupila výcvik a mám veškerou svou moc, když ji nemůžu použít?
"Pojedeme," ozval se Tren. Nadechla jsem se k protestu, ale umlčel mě prsteníčkem, který mi položil přes ústa. "Pochopil jsi," pousmál se Dante. Přikývl.
"Dobře, tak co mi zase uniklo?" zeptala jsem se poraženecky. Přišlo mi, že mě snad jejich řeč naučili špatně, protože jsem neustále byla mimo mísu a to jsem rozuměla každému slovu. "Když odjedete, odvrátíte bitvu od tohoto města, za což bych byl rád, ještě nejsou zcela zlikvidované následky po té poslední. Navíc na sebe strhnete pozornost, takže si pravděpodobně zabojujete a tím jim dokážete, že Anori je velmi silná a v pohodě na ně stačí. Nic ve zlém Anthony," dodal rychle s pohledem upřeným k Trenovi. Ten jen pokrčil rameny, už se s tím srovnal.
"V tom případě taky souhlasím," přikývla jsem. "Můj názor, zdá se, nikoho nezajímá," povzdechla si Juana. "Mami, děláme to i pro tvoje dobro," usmál se chlácholivě Tren. Jen mávla rukou a radši odešla do kuchyně.
"Takže, já to nechám na vás, už si s tím nějak poradíte," mrkl na nás Dante a zvedl se k odchodu. Pohlédla jsem na Trena a čekala, co řekne, v těchle situacích jsem se ho vždycky snažila poslechnout. Nemohla jsem přehlížet jeho staletí zkušeností.
"Vyrazíme co nejdřív, nechtěl bych, aby to bylo moc pozdě," zamyslel se. "A kam pojedeme?" ptala jsem se. "Domů," zašeptal, aby ho neslyšela Juana, neměla ráda, když se domov říkalo něčemu jinému, než právě jejímu domu. Jenže my prostě měli rádi svoje soukromí.
"Miláčku, nezlob se, ale nebude to přesně to, co budou čekat? Navíc je k nám dovedeme," prohodila jsem. "Jestliže nás cestou napadnou, spoléhám na tebe, že už nás nebude moct nikdo dál sledovat," mrkl na mě spiklenecky. Blýskla jsem po něm zářivým úsměvem, to si může být jistý, že nikdo nezbude.
"Takže zítra," vyskočila jsem na nohy a šla na to psychicky připravit Juanu, určitě stále doufala, že si to rozmyslíme. Tren se taky zvedl a odešel, pravděpodobně vyjednat náš přesun. Co bych bez něj dělala, v tomhle všem papírování jsem se ještě vážně nevyznala.

------------------------

Zpět do starých kolejí

17. října 2011 v 20:50 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s dalším pokračováním. Jelikož mě nemilosrdně přepadla nějaká chcípavka, ukončila jsem trápení našich hrdinů už v tomto díle, jinak jsem plánovala to trochu protáhnout (fakt díky bacile, všechno zkazíš XD). Přeji příjemné počtení, užijte si díl a nechte mi nějaké pěkný dlouhý komentář:
.
.
Cestou domů jsem si marně lámala hlavu, jak to provést. Ono se to lehko řekne, ale jak mu mám dokázat, že on je ten muž v našem vztahu? Já kašlu na svojí hrdost, hlavně když se mi nepředře. Má někdo nějaký nápad? Mě totiž právě došly.
Ještě jsem nějakou dobu stála před vchodovými dveřmi a čekala na nějakou spásnou myšlenku. Nic. Asi budu muset vařit z vody. Než jsem stihla vzít za kliku, dveře se otevřely samy a naproti mně vyšel Teruo. Pozdravili jsme se a on si pokračoval svojí cestou. Vešla jsem dovnitř.
Tren akorát vycházel po schodech nahoru do pokoje. "Ahoj," zavolala jsem za ním. Otočil se a svoje rty donutil k úsměvu. "Ahoj,". "Viděla jsem odtud jít Terua, copak chtěl?" zeptala jsem se a přešla k němu.
"Příští víkend se hraje poslední fotbal, tak se přišel zeptat, jestli bych hrál s nimi. Slíbil jsem mu, že ano. Doufám, že to nevadí," informoval mě. "Jistě že ne. V tom případě bys měl ale okamžitě zalehnout do postele a odpočinout si. Sotva stojíš na nohou," napomenula jsem ho.
Jen něco nesrozumitelného zabručel, ale šel. Sakra, udělala jsem to zase, zase jsem mu něco vytýkala a používala k tomu svojí autoritativní pozici. Šla jsem se v rychlosti osprchovat, něco malého zakousnout a odebrala se za ním do pokoje.
Poslušně ležel v posteli a četl si. Lehla jsem si k němu a přitiskla jsem se na jeho hřejivé tělo. Odložil knížku stranou a začal mě hýčkat polibky, hlazením a něžnými slovy. Nechala jsem se. Jednak se mi to líbilo a taky mi to přišlo jako takový malý první krůček.
Brzy na to usnul, musel být hrozně unavený. Já ještě chvíli přemýšlela jak dál. Tohle byla trochu bezvýchodná situace. Potřebuji, aby s tím přepínáním přestal hned, to se ovšem trochu neslučuje s mým předsevzetím, že mu jeho postavení dokážu. To může trvat i několik týdnů a kdyby do té doby měl pokračovat v tomhle šíleném tempu, budu mu muset koupit vozík na kolečkách. S těžkých povzdechem jsem si lehla tak, aby mě jeho vstávání vzbudilo a snažila se taky usnout.
Samozřejmě mě ráno probudilo jeho vstávání. On aby vydržel jeden den v posteli, to už musí mít opravdu vysoké horečky. "Lásko, kam tak pospícháš?" zamumlala jsem z postele a pozorovala ho, jak se obléká. "Musím do práce, vrátím se na oběd," odpověděl, políbil mě na čelo a odešel. S povzdechem jsem taky vstala a šla pomoct Juaně v kuchyni.
Tren se vrátil přesně tak, jak slíbil. Po obědě mi ještě pomohl umýt nádobí a pak jsem ho dotáhla do ložnice. "Miláčku, odpočívej, prosím," zašeptala jsem, objala ho kolem krku a jemně ho políbila na rty. "Nejsem unavený," odporoval okamžitě. Odtáhla jsem se od něj a přímo se mu podívala do očí. Sklopil pohled, bylo to skoro stejné, jako by se přiznal, že lže.
"Mám toho ještě hodně," připustil nakonec polohlasně. S povzdechem jsem z něj spustila ruce. "Proč se tolik přepínáš?" zeptala jsem se, jako bych už odpověď předem neznala. Otočil se zády ke mně. "Zase to děláš?" zeptal se místo odpovědi. Věděla jsem o čem mluví, o čtení myšlenek.
"Ne, slíbila jsem ti to. Řekl mi to Dante," vyklopila jsem pravdu. Ostrý nádech mě upozornil na to, že takovou odpověď nečekal. "Proč jsi s ním o tom mluvila?" zeptal se opět. Sice mě trochu rozčilovalo, že místo toho, aby mi odpověděl na otázku je sám pokládal, ale dnešek jsem se rozhodla udělat beze scény.
"Protože jsem tě viděla už v mnoha náročných situacích, kdy jsi musel zajít mnohem dál, než je tvoje obvyklá hranice a nikdy jsi si ani v nejmenším nestěžoval na zdravotní problémy. A najednou tě všechno bolí, všimla jsem si, že máš závažnější problémy s kolenem a dokonce i Dantemu to přišlo divné," podala jsem mu svou rozsáhlou odpověď.
Chvíli mě užasle sledoval. "To myslíš vážně?" otočil se čelem ke mně. Přikývla jsem. "Nedělej si s tím starosti, není to nic vážného," snažil se to smést ze stolu. Neměl rád, když se nahlas propíraly jeho slabosti. "Nedělej si starosti? Lásko, já vím, že se snažíš všechny problémy, které nemusím řešit strhávat na sebe, abys mě nezatěžoval. Ale tímhle svým chováním mi přiděláváš víc starostí, než je nutné," obvinila jsem ho a snažila se mu trochu hrát na city. Většinou to pomohlo.
"A navíc, neřekla bych, že to není nic vážného. Chceš jít příští týden na fotbal? Klidně, ale jestli budeš pokračovat v tomhle tempu, tak ti pořídím kolečkový vozík," upozornila jsem ho. Zděšeně na mě vyvalil oči. Moc dobře jsem věděla, že by si nejspíš radši sáhl na život, než abych se o něj musela starat jako o Lazara.
Jenže místo toho, aby uznal, že mám pravdu, jen trucovitě otočil hlavu stranou a s tím, že má dost práce se usadil za stůl. Tak to tedy ne! Naštvaně jsem zaklapla desky s prací, které si před sebe rozložil a schovala si je za záda.
Nevěřícně ke mně zvedl pohled. "Vrať mi to," nařídil mi přísně. Jen jsem si odfrkla, ani Tren mi nebude poroučet. "Vrať mi to, musím to dodělat, jinak nebudu mít jak splatit…" zděšeně se kousl do jazyka, když mu došlo, co právě řekl. Zvedla jsem jedno obočí. "Splatit co?" zeptala jsem se přísně. Mlčel. "Dobře, neříkej mi to, když nechceš. Ale teď budeš odpočívat, jinak si to zjistím," varovala jsem ho.
"Tohle je vydírání," zabručel, protože neměl na výběr jinak, než mě poslechnout. "Já bych spíš řekla starost o milovanou osobu," zavrtěla jsem hlavou a odešla i s deskami, protože mi bylo jasné, že jen co by za mnou zaklaply dveře, vstal by a začal by zase pracovat. Na to jsem ho znala až příliš dobře.
Druhý den to bylo úplně stejné. Dovolila jsem mu vstát jen na oběd a pak jsem ho zase donutila odpočívat. Tentokrát mě přemluvil, abych mu ty desky vrátila a slíbil mi, že s tím zůstane v posteli. Před večeří jsem se vracela do pokoje, abych mu práci zase sebrala, když začal, nevěděl kdy přestat. Překvapilo mě, když jsem ho viděla, jak si čte a desky má zabalené na stole a připravené k tomu, že je odnese.
"Bylo mi jasné, že bys mi je sebrala, tak jsem přestal sám," zamumlal, když spatřil můj překvapený výraz. Sedla jsem si k němu na kraj postele. "Lásko, ty si ani neumíš představit, jak nerada se k tobě chovám jako k dítěti. Ale mě to ubijí, vidět tě, jak si záměrně ubližuješ. Přestaň s tím, prosím. Přestaň s tím a já tě přestanu kontrolovat," domlouvala jsem mu jemně.
Neřekl nic a vděčně se odebral na večeři, na kterou nás Juana volala. Povzdechla jsem si, co s ním mám dělat? Celou večeři nepromluvil a nevšímal si mě, ani když jsem ho pod stolem začala pošťuchovat. Jen po mě občas střelil pohledem a nenechal se nijak rušit.
Po večeři jsem si skočila do sprchy. S ručníkem na hlavě jsem opatrně nakoukla do pokoje. Ležel na posteli, ruce za hlavou a díval se do stropu. Po chvíli si povzdechl a gestem mě přivolal k sobě. Přišla jsem. Posadil se na postel, mě posadil na zem před sebe, vzal do ruky ručník a začal mi s ním sušit hlavu.
"Ty se mnou nemluvíš?" nevydržela jsem to a zeptala se, když už byl víc jak půl hodiny zticha. "Mluvím," odpověděl trochu zaskočeně. Tak alespoň něco. Mokrý ručník odnesl do koupelny. "Pojď si lehnout," promluvil tiše a sám následoval svým slovům. Stulila jsem se u boku. Prsty mi pročesával ještě trochu vlhké vlasy.
"Spíš?" zeptal se. Byla jsem ještě vzhůru, ale přesto jsem pravidelně oddechovala a na jeho otázku nereagovala. Povzdechl si. "Kdybys jenom věděla," zašeptal. Co? Co mám vědět? Nic víc už mi ale neřekl, protože pravděpodobně taky usnul. Já usnout nemohla, místo toho jsem si lámala hlavu, co dál.
Ráno jsem se probudila nevyspalá a se špatnou náladou. "An, dojdu si zase do práce, ano?" pohladil mě Tren po tváři. "Hm," zabručela jsem. "Co se děje?" zeptal se hned zaskočeně, obvykle on býval ten, kdo měl špatnou náladu. "Nic důležitého, vrať se brzy," zavrtěla jsem hlavou.
Jen co se za ním zaklaply dveře se mi v hlavě zrodil nápad. I když je přesvědčený, že je tu zbytečný, stále se stará o to, abych já byla v pořádku a nic mi nechybělo, teď ráno mi to dokázal. Bude to kruté hraní na city. Sice se za to budu na sebe strašně zlobit, ale jeho zdraví mi za to stojí.
Když se před obědem vrátil domů, seděla jsem akorát v křesle a tvářila se ještě kyseleji, než ráno. "Copak se děje?" zeptal se hned. "Asi jsem zapomněla něco, co jsi mě učil, prostě si nemůžu vzpomenout," zaskřípala jsem zuby a v duchu žasla nad svým hereckým uměním.
"A co to je? Můžu ti to přece zopakovat. Není důvod se rozčilovat," usmál se na mě. Mohla jsem si gratulovat, přesně téhle reakce jsem chtěla dosáhnout. Popadla jsem svetr a jeho táhla za ruku na zadní zahradu.
Tam jsem ze sebe vysypala první blbost, která mě napadla. Sice trochu nevěřícně pozdvihl obočí, ale pustil se do vysvětlování. Dívala jsem se mu do tváře a moc neposlouchala, co mi vlastně říká. Nic jsem nezapomněla, jen jsem v něm chtěla vzbudit pocit, že ho nutně potřebuji.
"Ehm, co jsi říkal? Asi jsem se nějak zamyslela," kousla jsem se provinile do rtu a donutila ho tak, mi znovu zopakovat celé svoje vysvětlování. Tentokrát už jsem dělala, že ho bedlivě poslouchám a po ukončení výkladu to sama zkusila. Schválně jsem to napoprvé zkazila a až napodruhé to udělala správně. "Díky, co bych si bez tebe počala?" objala jsem ho vděčně.
Teď přišel čas na druhou část mého velkého plánu. Už od dětství jsem trpěla na povolené kotníky a velmi často se mi stávalo, že se mi vyhodily nebo jsem si je vyhazovala schválně, třeba abych nemusela dělat gymnastiku. A toho jsem se rozhodla využít i teď. Šla jsem dva kroky před Trenem a připravovala se na trochu bolesti, ale co bych pro něj neobětovala.
Když jsem došlápla na první schod, sama jsem si vyhodila kotník. Tren mě včas zachytil a vyhodil si mě do náruče. "Dávej pozor, stalo se ti něco?" staral se hned. "Kotník," zasykla jsem. Vážně to bolelo.
Doma mě posadil do křesla a hmatem mi kotník prohlédl. "Můžu ti ho narovnat, ale asi to bude trochu bolet," řekl. Přikývla jsem. Něžně mi kotník objal prsty a pak rychle cukl a vrátil ho na původní místo. Z očí mi vyhrkly slzy, které mi jemně setřel prsty. Pak mi kotník stáhl obinadlem a odnesl mě do ložnice.
"Díky, ale jak jsi věděl, co máš dělat? Minule jsi si neporadil," zeptala jsem se. "Vzpomněl jsem si, že na ty kotníky trpíš a tak jsem si něco zjistil," odpověděl vyhýbavě. "Jdi dokonalý," objala jsem ho klem krku a políbila do vlasů. "Ani v nejmenším," zamumlal. "Pro mě jsi ten nejdokonalejší," nedala jsem se.
Celý den jsem se snažila namáhat nohu co nejméně a k večeru už jsem mohla téměř bezbolestně chodit. Tren sice protestoval, ale utnula jsem ho s tím, že on taky neodpočívá, i když je to pro něj dobré. Na to mi neměl co říct a tak radši mlčel.
Večer, když jsem se k němu v posteli tiskla, se najednou zeptal "Lásko, co tímhle sleduješ?". Nejprve jsem nepochopila, na co se mě ptá. "Dneska, přišlo mi, že ti o něco šlo o co?" zeptal se přesněji. Pousmála jsem se, byl vnímavější, než jsem si myslela.
"Vzpomínáš si, že jsem s Dantem mluvila o tvém přepínání?" zeptala jsem se a on souhlasně přikývl. "Dal mi celkem rozumné vysvětlení, proč to děláš," zamumlala jsem. "A to?" pozdvihl obočí. "Pocit méněcennosti, pocit, že už tě nepotřebuji," vysvětlila jsem opatrně. Těžce si povzdechl.
"Vždyť je to pravda," pronesl šeptem. Zdvihla jsem se na loktech, přičemž jsem mu jeden z nich zaryla do žeber. Bolestně hekl, ale já nepovolila. "To snad nemyslíš vážně!" vyjekla jsem. "To snad nemyslíš vážně!" opakovala jsem znovu, přitom ho tloukla pěstí do prsou.
"Miláčku, uklidni se," chytal mi Tren ruce a snažil se mě od sebe odtáhnout. "Nevím, proč se rozčiluješ," dodal. "Tak ty nevíš?" zeptala jsem se nevěřícně. Otočil hlavu stranou. "Dívej se na mě," vztekala jsem se a prsty mu natočila tvář k sobě.
Pevně se mi díval do očí. "Nic takového není pravda," pronesla jsem zoufale. "Ale je," stál si na svém. "Ano, jsem silnější než ty a chápu, že tě to asi štve, protože jsem si dloubla do tvojí ješitnosti, ale není pravda, že už tě nepotřebuji," domlouvala jsem mu.
"A proč bys mě potřebovala? Nestačím ti a když se o to snažím, dopadá to takhle. Dokážeš se lépe ochránit sama, než když bych to měl dělat já," pronesl ledově tichým hlasem. Vrazila jsem mu pořádnou facku. Překvapeně se chytil za tvář, na které se mu rýsoval obtisk všech mých pěti prstů. "Za co?" zeptal se tiše.
"Za to. Nechápu, jak se na to můžeš dívat takhle dětinsky. Mě je jedno, že mě "nedokážeš" ochránit, jak si ty myslíš. Já tě potřebuji mít u sebe. Kdo měl se mnou tolik trpělivosti, aby mě naučil mou moc používat? Ty! Kdo se neustále snaží, aby mě nic netrápilo, abych se měla pořád jako v bavlnce? Ty! A kdo se mě pořád zastává, kdo mě chrání, kdo se o mě stará, když mi něco je, ke komu si vždycky můžu přijít pro radu, koho jiného můžu i o půlnoci vzbudit a on mi ochotně pomůže? Kdo mi dá po náročném dni pohlazení a pocit bezpečí? Ty a nikdo jiný!" pronesla jsem skoro plačky.
Překvapeně na mě hleděl, byl z toho tak vykolejený, že se zapomněl i držet za tvář. "Nevěděl jsem, že se na to díváš takhle," hlesl. "Samozřejmě. Pochop konečně, že mi na tobě hodně záleží," sklopila jsem pohled. "Omlouvám se," řekl a přitáhl si mě blíž k sobě. "Máš za co," kývla jsem. "Já vím. Nenapadlo mě, že se chovám jako dítě a trápím tě tím," říkal s tváří zabořenou do mých vlasů.
"Slíbíš mi, že už to nikdy nebudeš dělat? Už nikdy se nebudeš tímhle způsobem přepínat? Ničíš se tím," naléhala jsem na něj. "Slibuji," kývl. Vděčně jsem ho políbila, polibek mi ochotně opětoval.
*****
"Nemel sebou, ať ti to můžu pořádně utáhnout," napomínala jsem ho, jak malého kluka a konečně mu obvazem pevně stáhla koleno. Dnes se bude konat poslední fotbalový zápas tohoto roku, počasí se totiž začíná pomalu zhoršovat a není tedy moc vhodné pro pobíhání venku.
Tren po našem malém vyříkání poctivě odpočíval a jeho zdravotní stav se vrátil opět do normálu. Jen to koleno ho stále zlobilo, ale zatím jsem nevěděla proč. Rozhodli jsme se počkat, protože mohlo být víc namožené než ostatní klouby, a proto jeho uzdravování trvá déle.
"Vážně chceš jít taky?" ptal se mě už asi po sté. "Ano, chci. Proč mi to pořád vymlouváš?" nechápala jsem. "Nevymlouvám ti to, jen tě upozorňuji, že tam budeš jediná," odpověděl s úsměvem, vzal mě za ruku a vedl směrem k místnímu hřišti.
Opravdu, byla jsem jediná fanynka ženského pohlaví. Nejdřív mi to bylo trochu nepříjemné, ale pak se objevilo pár výhod. Třeba jsem se nemusela mačkat na dřevěných lavičkách s ostatními, ale bylo mi dovoleno jít se posadit na lavičky hráčů. Takže jsem měla v době zápasu celou lavici pro sebe a když zrovna nehráli, mohla jsem si s nimi povídat a vlévat jim nový elán do žil, jak říkal Teruo.
Nevyhráli, ale dopadli velmi slušně. "Jste šikulové," usmívala jsem se, plácala je po ramenou a Trenovi dala jednu pořádnou pusu. "A co my? Taky jsme dobře hráli," zkoušeli to ostatní z jeho družstva. Provokativně se mi zablýsklo v očích a každému z nich lípla jednu rychlou na tvář. "Asi si tě necháme jako družstevní trenérku, budeš dobrá motivace," smál se Teruo a objímal mě kolem ramen, protože prokoukl můj záměr Trena provokovat.
Ten se mračil a při první příležitosti si mě přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. "My ti ji nevezmeme," smáli se ostatní, ale už si radši nic nedovolili. Podívala jsem na hodiny, teprve dvě hodiny odpoledne.
"Páni, těším se domů na pořádnou sprchu a pohodlnou postel," povzdechl si Tren. Zamyšleně se kousl do rtu. "Lásko, přeci nechceš jít hned domů. Venku je tak krásně, pojďme se projít," zaprosila jsem. Netvářil se moc nadšeně. "Dobře, kvůli tobě přežiji tyhle veřejné sprchy a půjdeme," souhlasil nakonec a šel se vysprchovat s ostatními.
"Uvidíme se později, An," mrkl na mě Teruo a běžel domů. Počkala jsem na Trena až vyjde a pomalu jsme vyšli směrem z města. "Pojďme k tomu jezírku za lesem," navrhla jsem. Přikývl a vyšli jsme. Procházeli jsme se dlouho, blbli jsme a málem bych zapomněla, že máme být ve čtyři doma, kdyby mě taktně neupozornil, že ho to koleno docela bolí.
"Promiň, já zapomněla," omlouvala jsem se rychle a táhla ho domů. Přede dveřmi jsem se zastavila. "Hlavně nedostaň infarkt," varovala jsem ho. Mojí poznámku nepochopil jen do chvíli, než otevřel dveře a vešel dovnitř.
"Překvapení!" ozvalo se sborově. Tren vyjeveně zíral na celou svoji rodinu a jeho přátele, kteří stáli u stolu v obývacím pokoji, který se prohýbal pod nánosy jídla a pití, Juana držela v rukou dort a ostatní měli zabalené dárky.
"Tohle kdybych věděl, tak nepřijdu," zavrtěl nevěřícně hlavou. "Proto jsme ti to neřekli," usmál se Raziel. "Díky, že jsi ho opravdu zdržela, trochu mě vyděsilo, když se tu Teruo ukázal už ve tři," mrkla na mě Juana. "Zrádkyně," zamumlal Tren mým směrem, ale nechal se zatáhnout mezi ostatní, se kterými jsme jeho narozeniny pořádně oslavili.
Nakonec jsme zůstali jen Raziel, Juana, on a já. "Všechno nejlepší k narozeninám, synku," usmála se Juana a pozvedla sklenku vína. Všichni jsme si připili. "My teď půjdeme, jsme pozvaní ještě vedle," omluvil se Raziel a s Juanou opustili dům.
"A jsme tu jen my dva," zašeptala jsem a sedla si mu do klína. "Hm, neodpustím ti, že jsi mě takhle zradila," zašklebil se. "Ale no tak, lásko. Tvých 525 se přeci musí pořádně oslavit, jsou to kulatiny," zavrněla jsem mu do ucha.
"Dostal jsem dárky úplně od všech, teď už zbýváš jen ty," pousmál se. "Jistě," přikývla jsem a podala mu malinký balíček. Rozbalil ho a nevěřícně zíral na jeho obsah. "Diář a papírky?" pozdvihl obočí. Obdařila jsem ho jedním zářivým úsměvem. "Diář máš, abys nezapomínal, v tomhle věku už je to docela běžné. A na ty papírky můžeš něco napsat a pak to kamkoliv přilepit, abys nezapomněl, co se k čemu používá," objasnila jsem mu to a o něj se pravděpodobně pokoušely mrákoty. "Já tě přetrhnu jak hada," slíbil mi, napsal něco na papírek a připlácl mi ho na čelo. Pobaveně jsem ho sundala a přečetla. Stálo na něm: Soukromý majetek, používat v ložnici.
"Ty jeden," smála jsem se. "Ale děkuji," pousmál se. "Přeci si nemyslíš, že je to jediný dárek, který pro tebe mám," zeptala jsem se nevěřícně. "A není?" pousmál se. "Samozřejmě, že ne," zašeptala jsem nazpátek a vyběhla jsem do ložnice. Byl hned za mnou. Podala jsem mu větší balíček. "Tohle je menší dárek a ten větší jsem já," oznámila jsem s úsměvem.
"A jsi pořádně zabalená?" zeptal se a odložil balíček stranou, může si ho rozbalit kdykoliv jindy. Bez odpovědi jsem si nechala sklouznout ramínka šatů z ramen. Šaty mi sjely na zem a Tren mě okamžitě začal hltat pohledem. Měla jsem černo-červené krajkované spodní prádlo, k tomu černé podvazky a kolem pasu tlustou saténovou červenou mašli.
"Jsi ten nejkrásnější balíček, jaký jsem kdy rozbaloval," ujistil mě a jen velmi pomalu rozvazoval mašli. "Všechno nejlepší, miláčku," zašeptala jsem, jeho rty na mém krku a jeho prsty pod mým spodním prádlem…

------------------

Když uštědříte mužnosti ránu do slabin

9. října 2011 v 13:03 | Yui-chan |  Růže msty
Sice nevím, jak jsem to dokázala, ale doklepala jsem další díl a můžu ho tedy rovnou vydat. Už předem předesílám, ženázev dílu je zcela oprávněný, takže si asi dokážete představit, co se bude dít. Přeji příjemné počtení a za komentíky budu vděčná:
.
.
Zlehka jsem se opírala o Trena, který stál za mnou a čekala, až se ten mladý člen Bratrstva rozhodne, jestli jsem testem prošla nebo ne. Nebyla jsem nervózní, neudělala jsem žádnou chybu a ani on nenašel nic, na čem by mě nachytal.
Trochu pozorněji jsem si ho prohlédla. Musel být opravdu hodně mladý, řekla bych, že mladší než Tren, bylo to vidět z jeho vystupování. Byl i docela hezký, jeho postavu jsem ale přes volný plášť jen těžko mohla nějak odhadnout.
Tren mě políbil na rameno, nejspíš tušil, že si toho mladého prohlížím a snažil se tedy moji pozornost stáhnout k sobě. Natočila jsem hlavu a jen letmo ho lípla na tvář. Nechtěla jsem moc provokovat, Bratrstvo mohlo trest odpustit stejně snadno, jako ho znovu uložit a já rozhodně nestála o víc problémů, než už máme teď.
Mladík se narovnal a otočil se od Danteho, se kterým až do teď diskutoval. Odkašlal si, nejspíš si pak připadal důležitější. "Slečno, neshledal jsem žádný důvod k obavám o vašich schopnostech a doufám, že i nadále budete pokračovat v jejich rozvíjení," řekl pak. Přikývla jsem. Ještě se chvíli něco řešila a ten mladý odešel s tím, že svou práci skončil a musí se urychleně navrátit zpět.
"Takže budeme tedy pokračovat?" zeptal se Dante a pohodlně se opřel o stůl. "V čem?" otočila jsem se k němu. "Trénování. Anthony tě naučil sílu regulovat a řídit. Teď je na řadě, abyste si to vyzkoušeli v praxi," vysvětlil. "My?" podivil se Tren. "Oba, jste přeci bojový pár, nebo ne?" "To ano," připustil. Nijak ho nelákala představa, že by se měl taky něco učit.
"Lásko, přeci mě v tom nenecháš samotnou," zamrkala jsem na něj. S úsměvem zavrtěl hlavou, ale pak zase zvážněl.
"Dobře, tak tedy zítra dopoledne, na place za městem, čekám vás," oznámil Dante a tím nás taktně vyhodil ven. Tren byl zamlklý, ale snažil se se mnou normálně komunikovat, věděl, že bych jinak byla naštvaná. Nevěděla jsem, co se děje.
Druhý den jsem ve smluvený čas stáli na smluveném místě. Tren se mračil, ale ke mně se choval stále stejně něžně, jen se u toho nesmál. Snažila jsem se z něj dostat,co se děje, ale většinou jen odmítavě zavrtěl hlavou.
Dante dorazil s menším zpožděním, spolu s ním ještě Hayato a Teruo. "Takže, vy dva jste spolu a my tři budeme proti vám. Neměl by to být problém," řekl a hned se všichni připravili na útok.
Tren si těžce povzdechl, ale postavil se vedle mě, povzbudivě mi stiskl ruku a připravil se. Začali jsme bojovat. Díky Trenovým lekcím jsem naprosto přesně dokázala odhadnout, jak velkou sílu mám použít, abych jim zabránila mi ublížit a zároveň abych neublížila já jim.
Bylo trochu nefér, že nás bylo míň, ale na druhou stranu…měli se co otáčet, aby mi stačili. Tren nejdřív spíš jen tak postával, protože díky mně neměl moc co na práci, ale pak přidal tempo a připojil se ke mně. Trochu mě překvapil, nevěděla jsem, že toho zvládne tolik.
"Dost," zasténal Hayato, ze kterého přímo lilo. Teruo taky zrovna nevypadal nejlépe a dokonce i Dante, což mě překvapilo, byl zadýchaný asi tak jako já. Tren mě objal kolem pasu a cítila jsem i jeho udýchanost. "Ona mě chce zabít, už s ní netrénuju," mumlal Hayato, když se alespoň trochu vydýchal, aby mohl normálně mluvit. Ozval se kolektivní smích, ale Dante naší hodinu opravdu rozpustil, že na příště musí vymyslet něco funkčnějšího, protože tímhle stylem bych je všechny uhnala. Chlapy to vděčně přijali a já se přizpůsobila.
Odešli jsme s Trenem domů, kde jsem na něj zase začala naléhat, aby mi pověděl, co ho trápí. Úspěšně vrtěl hlavou a nevydal ze sebe ani hlásku. Nakonec z něj vypadlo něco jako "Práce," takže jsem usoudila, že má nějaké problémy v ní. Nevím, jeho práci nerozumím a rozhodně se mu do ní nebudu montovat.
Nejvíc mě dráždilo to, jak se přede mnou snažil vypadat jako že nic. Kvůli mně loudil úsměvy, které ale hned mizely, když si myslel, že se nedívám. Mrzelo mě to, na druhou stranu od něj bylo velmi velkorysé, že se snažil svojí chmurnou náladu nepřenést i na mě.
Večer si unaveně sedl do křesla a já si mu přisedla na klín. "Jsi z toho dnešního tréninku nějaký zmožený," dobírala jsem si ho. "Hm, nevěřila bys, jak mě strašně bolí kolena, kotník a ramena," postěžoval si. Trochu překvapeně jsem na něj pohlédla, od kdy má Tren problémy s klouby, nebo vůbec všeobecně se zdravím?
"Nemůžeš se divit, když už jsi takový stařec, artróza hold ke stáří patří," popichovala jsem ho. "Náhodou, patřím spíš mezi ty mladší," bránil se hned a začal mě lechtat. Svíjela jsem se mu na klíně, ale jeho hbitým prstům nebylo úniku. "Přestaň, už dost!" smála jsem se. "Tak odvolej toho stařečka," zavrtěl hlavou. "A když neodvolám?" ptala jsem se provokativně a chytila jeho ruce do svých.
"Tak si tě v ložnici přikovám ke stěně a budeš tam tak dlouho, dokud neodvoláš," usmál se a zápěstí mi zapečetil k sobě. "Počkej, až se z toho dostanu, budeš zírat," vyplázla jsem na něj jazyk. "No, to jsem zvědav," protočil oči v sloup. Jen tak ze srandy jsem se pokusila pečeť zlomit - jenže ona opravdu praskla. S kovovým zařinčením se prostě rozpadla.
Můj udivený výraz se ani v nejmenším nemohl rovnat tomu, který měl ve tváři Tren. U něj to bylo spíš zděšení smíchané s kapkou údivu. "To není možné," zašeptal téměř neslyšně. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Právě jsem zlomila jednu z nejlépe udělaných pečetí, kterou jsem kdy viděla, a že už přede mnou kdejaká kapacita něco takového zkoušela.
Vyjeveně jsem si zírala na zápěstí, kde ještě před chvilkou byla pečeť a i on si zíral na ruce. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale rozhodně to nebylo nic optimistického. "Děti," oslovil nás najednou Juanin hlas. Oba jsme sebou trhli. "Stalo se něco?" přidal se Raziel. "Nic," odpověděl nepřítomně Tren.
Já mlčela, i když jsem nevěděla, proč prostě neřekl, co se stalo. Měl k tomu nejspíš nějaký důvod, který mi byl zatím neznámý. Něžně jsem mu vzala jednu ruku do své. Zvedl ke mně oči, které nedokázaly lhát tak, jak to dělal jeho úsměv. Bylo v nich napsáno, že ho to mrzí? Štve? Trápí ho to? Nebyla jsem si jistá, který postřeh je správný, ale věděla jsem, že to rozhodně nebere s klidem.
V noci jsem nemohla usnout, stále jsem nad tím musela přemýšlet a cítila jsem, že i on je vzhůru. Normálně by mě hýčkal v náručí a snažil by se mě uspat, ale dnes tomu bránila jakási tíživá atmosféra. Byla všude kolem. A nebo možná byla jen mezi námi dvěma.
"Jdu na vzduch," hlesl najednou, oblékl se a odešel, i když by stačilo je otevřít okno a posadit se na parapet. Nechtěl přemýšlet, když jsem byla u toho. Opravdu ho tolik trápí, že jsem zlomila jeho pečeť? Nebo je v tom něco víc? Na to jsem nepřišla a i když jsem chtěla počkat, až se vrátí, usnula jsem. Taky jsem byla po dnešním tréninku vyčerpaná.
Ráno jsem se probudila dřív než on. Hned jsem vstala a šla dolů Juaně pomoct se snídaní. Chvíli na to se v kuchyni objevil i Raziel a oba společně vyrazili do práce. Připravila jsem kávu sobě i Trenovi a už se chystala ho jít vzbudit, když přišel sám.
V tichosti jsme se nasnídali. Trochu mě zaráželo, že nemluvil, je snad na mě zase naštvaný? A to mě jako hodlá pokaždé trestat mlčením? "Trene, co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se mile a snažila se navodit příjemnou atmosféru. Napil se kávy, než odpověděl. "No, nic moc. Asi zase pracovat. Máme tam teď nějaké problémy, takže pro mě to znamená jen víc práce," odpověděl. "A možná dá vědět Dante, jak to bude s dalším tréninkem," přidal ještě a odnášel prázdné hrníčky do dřezu.
Zaslechla jsem, že řekl ještě něco v tom smyslu, že by byl radši, kdyby se netrénovalo. "Proč nechceš trénovat?" zeptala jsem se. Ozvalo se zařinčení, jak mu nádobí vypadlo z prstů. Polekaně jsem se otočila k němu, ještě nikdy se nestalo, aby Tren něco upustil.
Upřeně na mě zíral, prsty stále křečovitě obtočené v prázdno, jakoby stále držel hrnky, které se válely na zemi jako kupa střepů. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Až pak mi došlo, že to neřekl nahlas! Slyšela jsem, co si myslí, i když si myšlenky bránil, dokonce i teď jsem slyšela jeho zmatené úvahy o tom, jak je to možné.
"Ty mě slyšíš?" hlesl šeptem. Nejistě jsem přikývla. Musel se opřít o linku, jinak by to s ním pravděpodobně švihlo. Oči měl upřené kamsi na hranu stolu a rty úplně bílé, nejspíš jsem mu přivodila infarkt nebo jiný nervový šok.
Přešla jsem k němu a silně ho štípla do ruky. Nadskočil, ale alespoň se vrátil do reality, i když byl stále dost vykolejený. "Neboj, nebudu je číst. Jde to zablokovat celkem bez problémů," ujistila jsem ho. Kývl, ale bylo vidět, že se ještě nesebral. "Jdu na vzduch," řekl, už podruhé, a odešel z místnosti. Zničeně jsem si povzdechla, jaká další překvapení na nás ještě čekají?
Domů se Tren vrátil až navečer. Objal mě kolem ramen, políbil mě do vlasů, ale pak se s tichou omluvou vzdálil na pokoj. Juana si jen povzdechla a dál se věnovala svojí práci. Mě to mrzelo. Sice mi tímhle malým gestem dal najevo, že se na mě nezlobí, ale stejně.
Když jsem se pak vrátila do pokoje, že si půjdu lehnout, našla jsem Trena nad prací. Vzpomněla jsem si, že vlastně říkal, že toho má hodně. Osprchovala jsem se a vlezla si do postele. Tren si sbalil věci, které potřeboval k práci a odešel dolů, prý aby mě nerušil světlem, že bude pracovat ještě dlouho. Co jsem mu na tohle měla říct?
Ráno jsem se probudila ještě za tmy, ale i tak jsem byla v posteli sama. Oblékla jsem se, protože po ránu už bylo dost chladno a sešla dolů. Našla jsem ho v obýváku, napůl seděl a napůl ležel nad prací a očividně spal. Políbila jsem ho na spánek, čímž jsem ho vzbudila.
Zmateně se kolem sebe rozhlédl. "Běž si lehnout," pobídla jsem ho něžně. Zavrtěl hlavou. "Mám toho ještě hodně," odmítl. "Jsi unavený, běž si odpočinout," nedala jsem. On si ale postavil hlavu a znovu se pustil do práce, nedbaje na moje prosby, aby se nepřepínal.
Během dopoledne přišla zpráva od Danteho, že se máme dostavit na další trénink. Už jsem chtěla odpovědět, že nepřijdeme, protože Tren se pořádně nevyspal a trénink by nevydržel, ale on mi v tom zabránil. Že prý není problém. Tak o tom dost pochybuji.
I přes moje námitky jsme se odpoledního tréninku zúčastnili oba. Dante sehnal mnohem víc lidí, kteří měli bojovat proti nám, protože minulý počet byl podle něj nedostačující. Mě to bylo celkem jedno, cítila jsem, že i tohle zvládnu s klidem. Jediné, co mi dělalo vrásky, byl Tren.
Jasně jsem na něm viděla, že je opravdu unavený, ale on si nedal říct. Do boje se pustil s vervou, takže mi dokonale stačil. Nechápala jsem, kde se to v něm bere. Měl obdivuhodné pracovní tempo.
I když nám to trvalo docela dlouho a bylo to celkem vyčerpávající, skončili jsme jako vítězný pár. Unaveně jsem se posadila do trávy a povídala si s ostatními. Probírali jsme, co kde jsme dělali špatně a podobně. Tren se toho neúčastnil. Seděl sice hned vedle mě, ale pohled upíral někam do pryč a držel se za koleno. Opět jsem si vzpomněla na včerejšek, kdy si mi stěžoval, že ho bolí klouby.
Chtěla jsem odejít, ale Tren dál seděl. Teprve až když jsme zůstali poslední, se pracně zvedl a trochu pajdavě se vydal k domovu. "Lásko, řekni mi, co se děje," oslovila jsem ho cestou. "Nic co by tě muselo trápit," odpověděl. No, to jsem se toho zase dozvěděla. Nenaléhala jsem, věděla jsem, že je to zbytečné.
Doma jsem ho hned donutila, aby si lehl, protože už cestou jsem se bála, že usne ve stoje. Měla jsem pravdu, jen co se dostal do polohy vodorovně, spal. Opatrně jsem ho přikryla dekou a sedla si na kraj k němu. Hladila jsem ho ve vlasech a přemýšlela, co mi tají. Samozřejmě jsem si to se svou nově získanou výhodou mohla zjistit z jeho myšlenek, ale nejspíš by to bylo to poslední, co bych kdy udělala.
Prsty začal křečovitě svírat okolní vzduch, vzala jsem mu je do dlaní a on si mě přitáhl na hruď. Vypadalo to skoro, jakoby byl vzhůru, ale naopak, tvrdě spal. "Já nechci," zamumlal a přitiskl si mě k sobě tak pevně, že i samotné dýchání mi působilo značné problémy. Nechtěla jsem ho ale budit, a tak jsem poslušně držela.
Sevření povolil až pozdě večer a já se tak mohla jít najíst a osprchovat. Když jsem se vrátila zpátky pořád spal. Lehla jsem si opět k němu, tentokrát jsem ale objala já jeho. Položil mi hlavu na prsa a spal dál.
Ráno, když jsem se vzbudila, byl už Tren taky vzhůru. Ale seděl na posteli, jednou rukou se držel za záda a druhou si podpíral hlavu. "Jako kdybych ti včera neříkala, aby sis odpočinul. Ale ty mě neposlechneš, a teď vypadáš vážně jako důchodce," vynadala jsem mu.
Jen se pousmál, pracně se zvedl a zapadl do koupelny. Chtěla jsem ho donutit, aby zůstal doma a odpočíval, ale samozřejmě byl proti. Zase pracoval, pak si došel do práce pro další materiál a odpoledne se se mnou opět účastnil tréninku.
Tentokrát už si i Dante všiml, že jeho nasazení je trochu jiné než obvykle, mnohem větší a agresivnější. Neokomentoval to, ale fakt, že i jemu to přišlo divné, mě trochu znepokojil. Tren mi ovšem nedal možnost to nějak řešit, takže jsem to nakonec vypustila z hlavy.
Večer se u nás stavila Mia a vytáhla mě na procházku. Docela ráda jsem si s ní popovídala, dlouho jsme se neviděly. Vyprávěla jsem jí o návštěvě té druhé dimenze a temnoty, byla do poslouchání a já to vyprávění tak zapálená, že jsme si ani nevšimly kdy se setmělo. Došlo nám to teprve ve chvíli, kdy nás její přítel přišel hledat.
Vrátila jsem se tedy domů. Našla jsem ostatní v kuchyni, Juana akorát připravovala čaje. "Mami, Anori nepije černý čaj," upozorňoval ji Tren. "A jaký jí mám teda uvařit?" "Jaký máme?" opáčil. "Zelený s medem a potom ovocné - švestkový, jahodový, hruškový,…" vyjmenovávala. "Hm, tak hruškový," vybral ten, který bych si vybrala i já.
"Miláčku, ty mě máš úplně přečtenou," usmála jsem se a objala ho kolem pasu. Usmál se, ale nekomentoval to. Mě to trochu mrzelo. On věděl, co bych ráda, kdežto já neměla tušení. Nevím, který čaj bych mu vybrala, protože nevím, který má nejradši.
Když jsem se ho na to ptala, jen s úsměvem zavrtěl hlavou, že prý neví, pokaždé má chuť na jiný. To já taky, přesto se vždycky trefí. Když se tedy večer nesoustředil, rozhodla jsem se, že využiji své nově nabité výhody a podívám se, co má rád. V rychlosti jsem si prohlédla část jeho mysli a zase zmizela dřív, než na moji přítomnost přijde.
Překvapeně jsem zjistila fakt, že nemá rád kávu s mlékem a že nesnáší čaj, ve kterém je skořice. Trochu mě to zarazilo, vždycky když mu dělám kávu, přidávám do ní i mléko a nikdy si mi nestěžoval. Jeho myšlenky ale mluvily jasně.
Druhý den jsem tedy hned opravila svoji chybu a kávu mu udělala pěkně černou. "Dneska jsi mi nedala mléko?" podivil se. "A nemáš to takhle radši?" opáčila jsem. "Mám," pousmál se. "Ale vždycky mi ji s ním děláš," dodal a zkoumavě si mě prohlédl. Pokrčila jsem rameny.
"Slíbila jsi, že to nebudeš dělat," řekl po chvíli. "Není fér, abys ty o mě věděl první poslední a já ani nevěděla, který čaj nemáš rád," odpověděla jsem z kuchyně. "Skořicový," zamumlal. "Já vím," zazubila jsem se. Tentokrát zamumlal něco nesrozumitelného, já z toho vycítila nesouhlas.
*****
Po odpoledním tréninku se Tren sotva doplahočil domů. Vůbec jsem nechápala, co se to s ním děje, nikdy si nestěžoval na žádné zdravotní problémy a z ničeho nic ho bolely klouby, záda a pomalu se přidávaly i ostatní svaly.
Už mi to přišlo vážně strašně divné. Dovedla jsem Trena domů, protože jsem se ho bála pustit samotného a hned, jak zapadl do ložnice, aby si odpočinul, jsem se vydala do Danteho domu.
Musela jsem chvíli čekat v hale, ale nakonec netrvalo dlouho a kráčela jsem dlouhou chodbou, v doprovodu Hayata. "Ahoj Anori, copak nám neseš?" zeptal se přátelsky Dante a nabídl mi místo k sezení a hrnek čaje.
"Jde o Trena," začala jsem. Dante přikývl. "Poslední dobou se chová divně," dodal. "Ano, všimla jsem si, že i vám to přišlo divné, proto jsem si myslela, že mi třeba pomůžete," ozvala jsem se zamyšleně. "Poslední dobou to ani mezi námi moc neklape,".
"Hm, zkus mi to trochu přiblížit," pobídl mě. Popsala jsem mu všechno, co stalo, včetně toho, jak jsem zlomila jeho pečeť, že dokážu číst jeho myšlenky i když si je chrání a jak si Tren stěžuje na bolesti zad, kloubů a svalů. "Tak myslím, že je to jasné," přikývl Dante.
Tázavě jsem na něj pohlédla. "Nedokáže se smířit s tím, že jsi schopnější, než on. Je zvyklý tě chránit, ale najednou už jeho ochranu nepotřebuješ. Připadá si zbytečný, tak nějak navíc. Tím, že jsi zlomila jeho pečeť a navíc mu i čteš myšlenky, jsi jeho mužnosti uštědřila pořádnou ránu, kterou těžce nese. A co se týče těch zdravotních problémů, to má z přepracovanosti. Každý má určitou hranici, čeho je schopen dosáhnout, a když ji přetáhne, dopadne to přesně takhle. Snaží se ti vyrovnat," vysvětlil.
Chvíli jsem na něj zírala. "Děláte si legraci?" zeptala jsem se nevěřícně. "Směji se snad?" vrátil mi to. "Tohle je přeci naprosto směšné, jak ho může štvát něco tak dětinského?! A co s tím mám dělat?" ptala jsem se.
Chvíli mlčel, než se nadechl k odpovědi. "Máš dvě možnosti. Buď se s ním pohádáš, a bude to muset být dost kruté, a donutíš ho tak, aby s tím přestal," řekl. Rázně jsem zavrtěla hlavou. "Nebudu se s ním hádat," odmítla jsem. Věděla jsem, že bych stejně nejspíš prohrála a on by se mnou akorát zase nemluvil.
"Nebo mu musíš nějak dokázat, že on je ten muž ve vašem vztahu, skousnout svojí hrdost a nechat ho uvěřit tomu, že bez něj by to nešlo. Pak možná přijme tvoji novou sílu a přestane se přepínat," poradil mi. To už mi přišlo jako lepší rada.
"Díky," zamumlala jsem. "A začni s tím co nejdřív, nebo se předře a to by mohlo mít následky i do budoucna," upozornil mě. Přikývla jsem a vydala se domů.