,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Listopad 2011

Vzkříšená naděje

27. listopadu 2011 v 21:01 | Yui-chan |  Růže msty
OK, takže je tu první advent a jako dárek mám pro vás pokračování. Ani v tomto díle se ovšem nedočkáte jjich šťastného návratu, spíše jsem si jen hrála s jejich city. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Díky za komentáře:
.
.
"Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," promluvil tiše a zlehka mi položil ruku na kříž. Přikývla jsem a nechala se vést. Jeho ruku jsem téměř necítila, držel ji tak lehce, spíš aby to vypadalo pro lidi, bylo to perfektní divadlo. Mrzelo mě to.
Tvářil se strašně sklesle a jeho stisk stále slábl. Zakopla jsem, ale on mě chytil dřív, než si vůbec někdo stačil všimnout mé ztracené rovnováhy. Okamžitě mě pustil, přesto se mi srdce rozběhlo rychleji, při jeho silnějším dotyku.
Takhle jsem došli až k hlavní budově, kde už se scházeli i ostatní členové městské rady, Bratrstva, prostě všichni potřební. Vešli jsme dovnitř, kde nás hned vítal Dante. Tren mě teď držel pevněji kolem pasu, přesto jsem cítila tu odtažitost. To mu bylo vážně až tak nepříjemné se mě dotýkat? Já se snažila, aby naše kůže přišla do kontaktu co nejčastěji, ale on pokaždé ucukl, jen výjimečně to nechal být, to si toho spíš nevšiml.
Zavedli nás opět do zasedacího sálu. Tren měl tentokrát připravenou malou stoličku, zřejmě aby si neušpinil oblek a já měla to nejpohodlnější křeslo v celém sále. Opět seděl přede mnou, ale neopíral se o mě, jako obvykle, sedl si kousek stranou, abych měla dost místa na nohy. Já se k němu ale chtěla tisknout.
Původně jsem vlastně nechtěla, jenže čím déle jsem s ním byla, tím naléhavější byla potřeba po dotyku či jiném kontaktu. Prostě jsem musela, jinak to strašně bolelo. Co budu dělat po té oslavě? Až zase půjdeme každý svou cestou? To se zblázním nebo se zabiju, protože tohle nevydržím. Tu bolest jsem si prožila jednou a víckrát už nikdy.
Snažila jsem se poslouchat, co probírali, ale nějak mi to nešlo. Na tyhle věci jsem prostě nebyla. Naklonila jsem se k němu. "Řekneš mi to potom, že?" zeptala jsem se. Otočil se. "Jistě," odpověděl s tak něžným úsměvem, až se mi srdce na dvě doby odmlčelo a pak se rozběhlo o to rychleji, snad aby tu pauzu dohnalo. Jemu samotnému asi došlo co udělal, protože mu úsměv ztuhl a otočil se zase čelem do sálu.
Když jsem nemusela bedlivě poslouchat, mohla jsem se věnovat tomu, abych si ho pořádně prohlédla. Ne že bych na něj během těch dvou měsíců zapomněla. Naopak, jeho rysy jsem měla v mozku přímo vypálené. Ale, on byl jednoduše tak krásný. Samozřejmě vím, že krása není všechno, ale on byl k tomu ještě chytrý, laskavý, nesobecký a silný. Nejlepší chlap v okolí statisíců kilometrů. A já ho měla a ztratila, svojí vinou samozřejmě.
Porada byla velmi dlouhá a nudná. Občas jsem útržkovitě zaslechla o čem se bavili, ale většinou jsem to nepochopila. Samá strategie, plány do budoucna, plány na odvedení pozornosti nepřítele, apod. Nikdy jsem si neuvědomila, že bychom byli v tak vážném válečném konfliktu jako dnes. Prostě byla občas nějaká bitva, ale žila jsem si naprosto normálně.
Zjistila jsem, že to byla Trenova zásluha, že jsem si užívala klidu. On za mě všechno vyběhával, všechno vyjednával a já o tom neměla nejmenší tušení. Opravdu jsem náplní jeho práce byla hlavně já. A to i teď, když jsme nebyli spolu, stejně se staral, abych měla všechny papíry v pořádku, nikde nic nechybělo a já nemusela nic řešit.
Když Dante už poněkolikáté opakoval jeho zásluhu na mém bezstarostném životě, neudržela jsem svoje dojetí a po tvářích se mi opět začaly koulet zrádné slzy. Rychle jsem je setřela rukou, než si jich někdo všimne. S panikou jsem zírala na černé prsty, obarvené od rozmazané řasenky.
Poklepala jsem mu na rameno. "Nemáš kapesník?" ptala jsem se šeptem. Otočil se, a když viděl moje rozmazané oko, rychle vytáhl kapesník. Látkový, ale to je fuk, já mu ho vyperu. Setřela jsem to, co bylo nejvíc vidět a doufala, že mě nikdo nebude sledovat moc zblízka, aby si tohoto malého nedostatku nikdo nevšiml.
Porada skončila až odpoledne. Všichni z ní byli dost unavení a ztuhlí, včetně mě, která jsem vlastně vůbec nedávala pozor. Tren mě opět objal kolem pasu a vedl mě ven. Tam jsme zapadli do první malé restaurace, kterou jsme potkali a objednali si něco k jídlu.
"Moc ti to sluší," špitl, když jsme čekali, až nám přinesou naši objednávku. "Děkuju," usmála jsem se s pohledem upřeným do desky stolu. "Mia?" zeptal se s pohledem upřeným na moje vlasy. "Jo, vždycky mě chtěla nějak ostříhat," přikývla jsem. Pousmál se a dál si pozorně prohlížel můj účes. Z toho jemného pousmání se mi zatočila hlava. Měl tak krásný úsměv.
"Bon Apetite!" popřál číšník a přinesl dvě porce jídla. S chutí jsem se do toho pustila, jelikož dnešek byl bez snídaně. Tren mi během jídla převyprávěl, co probírali na poradě. Říkal to tak, abych tomu rozuměla a navíc vybíral je to důležité pro mě. "Hm, já tomu rozumím asi jako koza francouzsky," zamyslela jsem se. Rozesmál se. Jindy jsem jeho smích poslouchala s harmonií v srdci, ale dneska, ač byl hřejivý, mě spíš řezal. Jak se někdo může tak krásně smát?
Po jídle zaplatil a společně jsme se vydali k budově, ve které jsem byla ubytovaná během prvních týdnů svého pobytu tady. Tren mě opět odvedl do toho rozlehlého, přepychového pokoje a vešel se mnou.
"Budeme muset být v jednom pokoji," oznámil mi a sundal si sako, bylo tu opravdu horko. "Zůstáváme přes noc?" ptala jsem se překvapeně. "Ano, oslava bude trvat dlouho a zítra se koná další," kývl. "Proč?" zeptala jsem se znovu a usadila se do křesla. "Slaví se nějaké výročí, přesně si nepamatuji jaké, je to "hrozně" důležité," naznačil prsty uvozovky a ještě zakoulel očima. Tentokrát jsem se rozesmála já. První opravdový smích, za celou dobu a vyvolal ho on. Další krutá rána, copak už nedokážu dělat vůbec nic bez něj?
Seděli jsem v křeslech, každý na jednom konci místnosti a věnovali se svým činnostem. Lépe řečeno, on si četl a já četbu jen předstírala, ve skutečnosti jsem se dívala na něj a oči sklápěla ke knížce jen když zvedl hlavu. Čas od času jsem otočila list, aby nepojal podezření.
Čím déle jsem s ním byla v jedné místnosti, tím víc jsem se cítila uvolněná a taková…klidná. Necítila jsem tu prázdnou díru uvnitř sebe, sice tam stále byl ten sžíravý pocit, který mi okusoval srdce a duši, přesto byl mnohem snesitelnější, než obvykle. Spíš jen čekal na příležitost, aby zase zaútočil, ale Trenova přítomnost mu to nedovolovala.
Téměř jsem cítila, jak se moje duše snaží nenápadně znovu obnovit ta lana, kterými byla ta jeho ke mně přimknutá. A to nebylo dobré. Až od sebe budeme odcházet, bude to pro mě ještě bolestivější, než minule.
Moje srdce si ani na chvilinku nepřestalo myslet, že bude nějaké příště. Stále tomu naivně věřilo a udržovalo v sobě tuto jiskřičku naděje. Moje duše sice byla smířená s tím, že jsem naše osudy navždy zpečetila, přesto se nedokázala ubránit tomu pocitu bezpečí, který v ní vyvolával muž, co v sobě nosil její druhou část. Bylo to silnější než magnet, hrozně je to k sobě táhlo a ona tedy znovu začala budovat ty mosty, které je slučovaly. Nedokázala jsem tomu zabránit a možná to ani nechtěla. Sice jsem věděla, že to pak bude mnohem horší, přesto jsem si naprosto sobecky chtěla uchovat tuhle nádhernou chvilku, kdy naděje a štěstí byli téměř na dosah. Chtěla jsem vytěžit co nejvíc jeho blízkosti, abych se pak mohla propadnout ještě hlouběji do své beznaděje. Ano, to je přesně to, co chci. Strávit s ním ještě pár krásných chvil.
Mohlo být kolem šesté hodiny, když se Tren narovnal. "Je čas vyrazit," řekl tiše a znovu si oblékl svoje sako. Také jsem vstala, přehodila přes sebe lehký kabát a společně jsem vyrazili k hlavní budově, která celá zářila. Chudák Hay, tyhle oslavy nesnášel, stačilo mu, když se musel účastnit na cizích oslavách, ale jako oslavenec se trápil.
Dorazili jsme akorát, když se večírek začínal rozjíždět. Nejprve jsme našli Haye a oba mu srdečně poblahopřáli. Potom už jsem jen museli hrát svoji roli šťastného páru.
Tren mě držel kolem pasu a jemně si mě tiskl k hrudi. Ostatní pravděpodobně nic nepoznali, na všechny jsme se usmívali a na otázky typu, jak se nám daří, jsme odpovídali naprosto idylicky. Nikdo nesměl pojmout podezření.
Jenže já poznala, že Trenův smích není upřímný. Jeho rty byli sice stočené do úsměvu, ale jeho oči nedokázali tento falešný smích napodobit. Bylo vidět, že ho něco trápí. Pravděpodobně to byla skutečnost, že tu musí být se mnou a přetvařovat se a lhát, jak je mu se mnou dobře, když mě přitom nejspíš při nejmenším nenávidí.
Trvalo několik hodin, než všichni Hayovi popřáli a začala hrát taneční hudba. Tren mě vytáhl na parket, vždycky jsme byli dobří a vytrvalí tanečníci, bylo by divné, kdybychom najednou netančili. Dali jsme si vždy jen několik písniček a pak pauzu. V pauzách jsme seděli na židlích vedle sebe, Tren mě držel za ruku tak, aby to viděli i ostatní, jinak se ale ke mně moc neměl.
I během tance, kdy jsme se jindy dívali jeden druhému do očí, jsme se k sobě chovali jak cizí. Tren mě držel tak nechutně předpisově, že i mě samotné to začalo lézt na nervy. Toho si lidi ještě tolik nevšímali, prostě jsme dodržovali taneční etiketu.
Horší to bylo, když přišel ploužák. Drželi jsme se tak nějak křečovitě, Tren se strašně přemáhal. Teď teprve pořádně chápu, jak se musela cítit Mia, když s ní Tren hrál vztah, jestli to bylo tímhle stylem, tak se jí nedivím, že toho měla brzy po krk.
"Hrajeme to špatně," špitla jsem, aby to neslyšel nikdo jiný než on. V tu samou chvíli se k nám přitočil i Hay. "Co je to s vámi? Chováte se divně," ptal se opatrně. Oba jsem se usmáli. "Nějak jsem se zamyslel, mám teď spoustu starostí, znáš to," zamluvil to Tren. Přesto jsem ale měla pocit, že ani ostatní nám to moc nebaští.
"Asi se musíme víc snažit," zamyslel se. "Nejspíš, normálně se chováme jinak," přikývla jsem. Normálně by moji poznámku přešel, ale protože už jsme dnes měli za sebou několik přípitků a on nebyl zrovna moc zvyklý pít, trochu nahněvaně odvětil: "Řekněme, že se v téhle situaci neumím chovat. Je to jiné, než obvykle,".
Překvapeně jsem pozdvihla obočí. "Pro začátek, bys mě třeba mohl držet pevněji a ne jako kdybych byla malomocná," zaprskala jsem. Jeho stisk zesílil, konečně. Dokonce i moje duše se z toho dotyku radovala, cítila tak svoji polovinu mnohem více.
"Nebo jim nesedí, že jsme se za celý večer ani jednou nepolíbili," brblala jsem dál. Sklonil hlavu a políbil mě na krk. V tu chvíli mi úplně zdřevěněly nohy, téměř jsem jimi nemohla hýbat, navíc se mi zrychlil dech a i srdce se mi rozeběhlo rychleji. V hlavě mi vířila jediná myšlenka. Buď ať se ode mě okamžitě odkloní, nebo ať mě políbí pořádně. Jestli mám potom trpět, tak ať z toho vytěžím co nejvíc, abych měla na co vzpomínat.
Téměř jako by mi četl myšlenky, se velmi jemně otřel o moje rty. Byl to něžný dotyk, ale po dvou měsíčním strádání mi připadal, jako to nejromantičtější gesto. Opět se odtáhl, ale jeho polibek mě pálil na rtech ještě dlouho potom. "Je to takhle lepší?" zeptal se trochu roztřeseně. "Když řeknu, abys skočil z okna, uděláš to?" zeptala jsem se, celá vykolejená z toho zážitku. Obličej mu trochu pohasl, ale nechal mou otázku bez odpovědi.
*****
(Tren)
Tančit ploužák pro mě bylo snad nejtěžší. Těsné držení, všude kolem zamilované páry, ale já se bál k ní nějak moc tisknout. "Hrajeme to špatně," špitla tiše. Ze strany se přitočil Hay. "Co je to s vámi? Chováte se divně," zeptal se. Ano, byli jsme moc křečovití, jenže jak se chovat v situaci, jako je tahle? Všiml jsem si, že i pár dalších po nás trochu překvapeně koukalo, vážně jsem museli být nápadní.
"Asi se musíme víc snažit," zkonstatoval jsem. "Nejspíš, normálně se chováme jinak," přikývla. "Řekněme, že se v téhle situaci neumím chovat. Je to jiné než obvykle," odpověděl jsem dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.
Povytáhla obočí. "Pro začátek bys mě třeba mohl držet pevněji a ne jako kdybych byla malomocná," zaprskala. S radostí jsem si ji přitáhl pevněji na prsa. Bylo tak úžasné moct se jí opět dotýkat. "Nebo jim nesedí, že jsme se za celý večer ani jednou nepolíbili," polemizovala dál. Než stihl můj rozum zastavit moje srdce a duši, které se spolu spikly, líbal jsem ji na krku. Trochu mě to vyděsilo, touha po ní byla nebezpečnější, než jsem si myslel. Mohl jsem se odtáhnout a dělat, jako že nic, nebo jí políbit na rty.
Ta druhá možnost byla mnohem lákavější, i když do budoucna mnohem bolestivější. Ale když nic neudělám, nebudu mít v době depresí na co vzpomínat. Políbil jsem ji rty, i když jen něžně. Stejně se se mnou zatočil celý vesmír. "Je to takhle lepší?" zeptal jsem se, když jsem ji pustil. "Když řeknu, abys skočil z okna, uděláš to?" zeptala se zaraženě.
Zamrzelo mě to a dost to zabolelo. Rozum mě okamžitě začal peskovat, že kdybych ho poslouchal, bylo by mi lépe. Jenže měl proti sobě dvě silné soupeřky, které byly naprosto opačného názoru.
Neodpověděl jsem jí nahlas, nevěděl jsem, jak by reagovala, když by odpověď zněla: "Ano, skočil,". Pro ni cokoliv. "Ale ano, určitě vypadáme opravdověji. Když to zopakuješ párkrát za večer…" nechala svoji větu vyznít do ticha. To si může být jistá, že jí políbím ještě několikrát, když k tomu mám její souhlas. Ale spát budu muset na zemi. Být s ní v jedné posteli, asi bych se neudržel. Duše i srdce dostaly nebezpečnou naději na šťastný návrat a mě mrzelo, že prožijí další zklamání. Cítím z jejího chování jakousi napjatost. Podle mě se těší až celá tahle šaráda skončí.
*****
(Anori)
Za celý večer mě líbal ještě několikrát. Vždycky jsem se pak ještě několik minut třásla a nebyla schopná pořádného pohybu. Konečně se celá společnost začala rozcházet. "Chci si jít lehnout, jsem unavená," požádala jsem ho. S kývnutím mě odvedl na ubytovnu a k mojí radosti zůstal na pokoji.
Zapadla jsem do koupelny a rychle se s ní vystřídala. Mezitím, co se sprchoval, jsem se oblékla do košile na spaní a zalezla si pod peřinu. Tren se vrátil chvíli na to, na sobě jen lehké spací tepláky. "Lehnu si na zem," šeptl a začal se rozhlížet, kam by se vešel. "Neblázni a lehni si do postele. Zničíš si záda," zavrtěla jsem hlavou. "Nechci tě nějak utiskovat," bránil se.
"Prosím tě, mě to nevadí," protočila jsem oči v sloup. Ve skutečnosti jsem strašně moc chtěla, aby si lehl ke mně. Prostě jsem potřebovala ten pocit, že je tu se mnou a kdyby spal na zemi, bylo by to téměř stejné, jako kdyby tu ani nebyl.
Chvíli ještě zdráhavě postával uprostřed pokoje, ale nakonec si opravdu lehl vedle mě. Usnula jsem téměř okamžitě.
Ráno jsem se probudila příjemně odpočatá. Hned potom jsem zjistila, že hlavou ležím Trenovi na hrudi. "Promiň, já vážně nevím…" bránila jsem se zmateně. Sakra, jak se mi tohle mohlo stát? "V pořádku, v noci ti byla zima. Málem jsem z tebe dostal infarkt, když jsi na mě sáhla těma studenýma rukama," usmál se a hned, jak jsem ho pustila, se zvedl a odešel do koupelny.
Já dál ležela v posteli a nechávala svou mysl, aby se naplnila myšlenkami na to, že jsem strávila noc v jeho náručí. Byl to úžasný pocit. Ozvalo se zaklepání. Šla jsem hned otevřít, ale samozřejmě jsem se nejdříve přesvědčila, že mi z pod košile nic nekouká.
Byla to služebná a nesla pánskou uniformu. Nechápala jsem na co. Tren vystrčil hlavu z koupelnových dveří, a když viděl, co mu přinesli, vyšel jen ve spodním prádle a začal se oblékat. Mohla jsem na něm oči nechat, jak byl krásný. Raději jsem se otočila a znovu se oblékla do včerejších šatů, žádné jiné jsem s sebou neměla.
Když jsem se otočila, Tren si akorát zapínal sako. Můžu říct, že mu ta uniforma tak slušela, že jsem měla strašnou chuť ho políbit. Přešla jsem k němu a upravila mu límec. "Co se bude dít?" ptala jsem se. Ještě nikdy jsem ho neviděla v uniformě. "Jak sem říkal, slaví se dnes nějaké výročí a mají málo čestné stráže, tak mě naverbovali," odpověděl trochu otráveně. Neměl rád takové slávy a ještě méně radši se jich účastnil.
Po snídani jsme se společně odebrali k hlavní budově, kde se to celé mělo konat. To výročí bylo připomenutím největší bitvy, která se až do té doby uskutečnila, něco jako u nás druhá světová válka, s obrovskými ztrátami na životě, jenže tahle neměla tak jasný výsledek. Obě strany mezi sebou konflikt ještě víc přiostřili.
Byla tam spousta mužů v uniformách stejných jako měl Tren, ale jemu slušela nejvíc. Nebo jsem byla jen zaujatá. Než odešel, lípnul mě do vlasů. Bylo to jen divadélko pro lidi - ujišťovala jsem samu sebe. Už teď mě pomyšlení na to, že bych ho měla opustit tak bolelo, že jsem už nechtěla srdci dávat další a další naději, už takhle jí mělo víc, než dost.
Celá oslava trvala až do odpoledne. Probíhala převážně uvnitř, takže nás trochu překvapilo, když nás venku přivítali těžké dešťové mraky, které celkově ochladily vzduch. Víc jsem se zachumlala do svého lehkého kabátku. Tren to taky zpozoroval, a proto se v rychlosti šel převléknout zpět do obleku a půjčil mi svoje sako. Bylo mi v něm rozhodně tepleji.
"Bude ti zima," kousla jsem se rtu, když mi došlo, že on je jen v košili. "S tím si nelam hlavu. Brzy budu sedět v dostavníku a jestli tam bude tolik lidí jako minule, rozhodně nezmrznu," pousmál se a vedl mě k místu, kde už pár lidí čekalo. Paráda.
Dostavník se objevil za chvíli. Všichni jsem se do něj namačkali. K Trenově smůle, ale mému štěstí tam bylo i dost lidí, které jsme znali a oni znali nás, takže hra na šťastný pár musela pokračovat. Pomalu mi začalo docházet, že nebude trvat dlouho a budeme se muset rozejít.
"Kde je Raziel?" napadlo mě najednou. "Odjel už včera, že si to prý připomíná každý den, tak tu nemusí být," odpověděl. Po zbytek cesty jsme už oba byli zticha. Vystoupili jsme až v jeho vesnici, venku foukal mrazivý vítr a začínalo pršet. Navíc byla tma jak v ranci.
"Jestli ti to nebude vadit, byl bych pro, abys tu zůstala přes noc, tohle rozhodně není počasí na další cestu na koni," zkonstatoval. To mi přišlo jako dobrý nápad, nedokázala jsem si představit, že mu teď řeknu sbohem a odejdu. S ním jsem se konečně po dlouhých dvou měsících cítila dobře.
Odvedl mě do domu, kde urychleně poklidil to nejhorší, chtěla jsem mu pomoct, ale nepustil mě k tomu. Místo toho mě poslal do koupelny, ať si napustím vanu, on že se o zbytek postará sám. Poslechla jsem ho a když jsem o půl hodiny později vyšla z koupelny, byl celý byt relativně čistý.
Připravil rychlou večeři a já si připadala, že je to stejné jako dřív. Zase my dva a nic jiného. "Budeš spát nahoře v ložnici, já si ustelu v obýváku," oznámil mi a začal se zvedat. "Když mi to nevadilo včera, pro dnešek to platí stejně. Nemusíš si kvůli mně ničit záda, navíc, ty jsi tu doma," odpověděla jsem, doufajíc, že strávíme další noc v jedné posteli.
"Dobře," kývl nakonec a odešel se taky vykoupat. Vyšla jsem sama do ložnice, kde dovnitř pootevřeným oknem proudil chladný noční vzduch. Otřásla jsem se zimou a okno zabouchla. O důvod navíc se k němu v noci tisknout.


Blýská se na lepší časy?

23. listopadu 2011 v 19:21 | Yui-chan |  Růže msty
Tak přináším pokračování. Nenechte se ukolébat názvem, nic hezkého vás zatím ještě nečeká, spíš si budete prstem ťukat o čelo, protože se mi povedlo dokázat, že i Tren má své slabé chvilky. Přeji příjemné počtení a budu ráda za každý komentář:
.
.
(Raziel)
Nebylo to ani 10 minut po tom, co odešla Anori a ve dveřích se objevil Tren. Vypadal snad ještě hůř, než když jsem ho viděl ráno. Bylo mi jasné, že se spolu museli potkat, nebo se alespoň vidět.
"Byla tu Anori," zavolala za ním Juana. Všiml jsem si, jak pevně sevřel zábradlí od schodů. "Já vím," pronesl jen tak na půl úst a odešel nahoru. Jua chtěla jít za ním, ale zastavil jsem ji. Teď by mu stejně žádné kázaní nepomohlo.
Věděl jsem naprosto přesně, jak se musí Anori cítit. A byl jsem si jistý, že Jua zase chápe, jak se cítí Tren. Taky jsem ji musel opustit pro její bezpečí, ale neřekl jsem jí nic hrozného. Prostě jsem se sbalil a odešel, nechal za sebou jen krátký vzkaz, ze kterého se stejně nic nedozvěděla.
Anori mu řekla spoustu krutých slov, ale vzhledem k tomu, že na synovi vidím, jak se trápí, že nemůže být s ní, ani tohle by ho neodradilo od toho, aby ji vzal zpátky. Jenže, on nevidí důvod, proč by ho chtěla zpět a ona věří tomu, že mu až příliš ublížila. Jak z téhle kaše ven?
Na večer se ve dveřích objevil Dante. "Je doma?" bylo první, co chtěl vědět. Přikývl jsem a prstem ukázal nahoru do patra. Dante mávnutím ruky zabezpečil celou místnost, aby nás nikdo jiný nemohl slyšet.
"Jdu od Anori. Oni dva se dneska potkali?" zeptal se. "Nevím jestli potkali, ale viděli určitě," pokývala hlavou Juana. "Vypadala snad ještě hůř, než předtím a dokonce chce odejít zpět na Zem a dělat, že tu nikdy nebyla," prozradil nám. "Já to naše dítě přerazím," procedila skrz zuby Juana. Dante nechápavě pozdvihl obočí. "Tady byla taky, ale on ji pravděpodobně slyšel už venku a tak se otočil a zase odešel. A ona to ví," vysvětlila mu.
"Musíme s nimi něco udělat. Takhle to nejde. Tímhle stylem přijdeme o skvělého bojovníka a i naši vyvolenou," uvažoval Dante. "Ale jak to udělat? Oba jsou pevně přesvědčeni, že ho k sobě ten druhý už nepustí," rozhodila rukama Juana. Oba jsme chtěli, aby se k sobě vrátily. "Kdybych věděl, co se mezi nimi stalo," zauvažoval Dante.
Juana ho urychleně seznámila s fakty, které jsme dnes odpoledne dostali z Anori. Dante se jen plácl do čela. "Já se z těch dvou zblázním. Kvůli takové malichernosti?" zanadával. "V tom případě mám plán," zamnul si ruce. S Juou jsme si oddechli, blýskalo se na lepší časy.
*****
(Anori)
Až do konce dne jsem se utápěla v pocitu sebelítosti. Ne, vlastně jsem se nenáviděla. Nechápala jsem, jak jsem mu mohla tak moc ublížit. Ten jeho zanedbaný vzhled a prázdný výraz mě strašily kamkoliv jsem šla.
Neměla jsem chuť dokonce ani dýchat, ale to jsem bohužel musela. Jaká škoda. Mia ze mě byla naprosto zoufalá. Slyšela jsem jí, jak si stěžovala Martinovi, že už jsem vypadala dobře a teď jsem opět na začátku. Hrála jsem to dobře, když si myslela, že mi bylo lépe. Naopak, čím déle jsem byla bez něj, tím větší díru mi stesk vypaloval do hrudi.
Druhý den ráno se mi ani nechtělo vstát, proč taky? K čemu bude, když o sebe budu pečovat a budu se starat, abych ráno vstala. K čemu to bude dobré?
"An, máš tu návštěvu," nakoukla ke mně do pokoje Mia. S povzdechem jsem se tedy oblékla a sešla dolů. Seděl tam Raziel a mile se na mě usmíval. Už kvůli tomu úsměvu bych odtamtud nejraději utekla. Proč se ke mně choval tak hezky, když jsem si to vůbec nezasloužila?
"Dobré ráno," pozdravil s úsměvem. "Dobré," kývla jsem a posadila se vedle něho. Chvíli mlčel, nejspíš čekal, že začnu já. Když jsem nezačala, odkašlal si. "Víte, teď, když jste nám všechno řekla, vidíme velkou šanci, že byste se k sobě mohli vrátit," začal.
V tu chvíli jako by mě udeřil tvrdou pěstí. Proč se ve mně snaží rozdmýchat ten dávno ušlapaný plamínek naděje? Nikdy mě nevezme zpátky, já to cítím. Pravděpodobně si všiml, jak jsem se zatvářila. "On se kvůli tomu trápí stejně tak jako vy. Copak vy už ho nemilujete?" zeptal se.
Proč mě nutí na tohle odpovídat? "Samozřejmě, že ano," dostala jsem ze sebe nakonec. Ale bylo to těžké. "Tak vidíte, kde je problém?" zeptal se znovu. Jemu snad úplně přeskočilo. "Copak vy si neuvědomujete, jak moc jsem mu ublížila? Myslíte si, že by někdy vzal zpátky tak bezcitnou a zákeřnou mrchu jako jsem já?" rozkřikla jsem se vztekle. Tenhle rozhovor mě akorát bolel a nevedl k ničemu.
"Mě také vzala Juana zpátky a to jsem ji opustil, když jsme spolu měli už tři děti," informoval mě. Mlčela jsem, co mu mám na tohle říct? Přijde mi, že opravdu cestou spadl a uhodil se do hlavy.
"Máme takový jednoduchý plán a určitě bude fungovat," blýskl po mě dalším úsměvem. "Ale mě to nezajímá! Jestli mě chcete dál zraňovat prosím, ale já to nehodlám dále poslouchat," zvedla jsem se a odkráčela k sobě do pokoje. Tam jsem sebou švihla na postel a znovu se rozbrečela. Proč mi takhle ubližuje? Copak nestačí, že se nenávidím já sama? To mi to všechno musí takhle připomínat?
Slyšela jsem ho, že se ještě bavil s Miou, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Možná jsem měla…
*****
Několik dní byl klid. Všichni mě nechávali být, ven jsem pro jistotu nechodila, nechtěla jsem ho znovu potkat. Vlastně chtěla, strašně moc jsem toužila po tom, být v jeho blízkosti. Ale věděla jsem, že bych mu tím akorát ublížila, takže jsem se držela doma.
Doufala jsem, že Raziel pustil svůj plán z hlavy, protože neexistuje možnost, jak Trena přesvědčit, že nic, absolutně nic, z toho, co jsem řekla, nebyla pravda. Byla jsem opravdu mistr ve vytýkání citlivých věcí. A můj důvod k rozchodu, stejný jako Monin, mu musel zasadit tu poslední ránu. Monu už k sobě taky zpátky nevzal, i když se snažila.
"Pro tebe," podávala mi Mia další obálku. Rozmrzele jsem ji otevřela, myslela jsem totiž, že jsou to zase peníze od Trena, i když jsem je potom posílala zpátky, vždycky je poslal napřed mě.
Pak mi došlo, že peníze tenhle týden už poslal. Podívala jsem se na písmo a s určitou jistotou poznala Danteho rukopis. Zval nás na poradu a poté i ples, u příležitosti Hayatových narozenin, porada se měla nést v duchu: "Co dál?".
Mrskla jsem s dopisem o zem. Tak přeci jenom? Bylo naprosto jasné, kdo mě musí doprovázet. On, kdo jiný. Je to stále ještě můj meertalen. A snoubenec - musela jsem dodat, když jsem prstem zavadila o prstýnek. Nemám šaty, peníze taky ne a Miu otravovat nebudu. Je mi líto Haye, že mu nebudu moct popřát, ale já prostě nikam nejdu.
Den před plesem a poradou se hned ráno ve dveřích objevil Raziel. "Ještě nejste připravená? Jak to pak chcete stihnout?" ptal se, když mě viděl v domácím. "Nikam nejedu, nemám šaty," odpověděla jsem stroze. Hodil po mě nějakou látkou, šaty jak jsem později zjistila. Byli opravdu krásné, obyčejné žluté šaty na tělo bez rukávů, přes které byla ovšem černě zdobená síťovina, z té byli dlouhé rukávy a kryla mi dekolt. Kdyby se odmyslela ta žlutá barva, byla bych jako vdova. A tak jsem se i cítila, možná ještě hůř, protože Tren byl stále naživu.
"Oblečte se a vyrážíme," poslal mě. S nechutí jsem se tedy oblékla, Mia mě v rychlosti učesala a nalíčila, půjčila mi svoje černé společenské botky a já mohla vyrazit. Hurá! - pomyslela jsem si ironicky.
Raziel jel se mnou. Chtěla jsem odbočit do Chamonu, ale on mě zadržel a směr upravil do jeho vesnice. Zašklebila jsem se. "Vsadím se, že původně nechtěl jít stejně jako vy a je opravdu fau-paux , aby žena šla do společnosti bez doprovodu,". "Hm," zahučela jsem, zděšená z představy, co bude následovat.
Snažila jsem se náš příjezd co nejdéle protáhnout, ale nakonec jsme opravdu sesedali před jeho domem. Raziel hlasitě zaklepal, já stála kousek dál. Nebyla jsem vůbec nadšená z představy, že se mu sem takhle vnutím.
Tren otevřel až po pořádné době. Chvíli na nás na oba nevěřícně zíral. "Co chcete?" zeptal se zmateně. "Copak ty jsi nečetl dopis? Zítra je ples a porada, na kterou jste oba zváni," informoval ho Raziel. Tren stočil pohled ke schránce, ve které se rýsovala spousta nepřečtených dopisů. "Pravděpodobně nečetl," odtušil, ale pustil nás dál. Chvíli jsem otálela, než jsem vešla do tolik známé budovy.
Měl tu opravdu strašný binec. Jeho špinavé svršky se válely všude, kam až jsem dohlédla, v kuchyni se hromadila kupa špinavého nádobí a vůbec všechno vypadalo stejně dezolátně, jako on.
Nabídl nám sezení, ale popravdě, nebylo se kam posadit. Raziel si nakonec sám odhodil z křesla jeho oblečení a posadil se, mě na pohovku rozložil jednu z těch čistších košil, abych se neumazala o čalounění, které bylo potřísněné radši ani nechci vědět čím.
"Dáte si něco?" zeptal se. Raziel mrkl na neumyté nádobí v kuchyni a zavrtěl hlavou. "Radši ne," odtušil. "Dám si čaj a uvařím ho," zvedla jsem se a zapadla do kuchyně. Bylo pro mě strašně těžké být v jeho blízkosti.
Tren šel mezitím shánět čistý oblek. "Nemám žádnou čistou košili," slyšela jsem ho říkat z obýváku. "Kdybys o sebe aspoň trochu dbal, tak by se nějaká našla. Měl by ses stydět," peskoval ho Raziel. "Je to můj dům," zavrčel podrážděně Tren. "Počítal jsem s tím, tady máš," odpověděl. Akorát jsem se vracela s čaji, takže jsem si stihla všimnout žluté košile, která ladila k mým šatům.
Tren s povzdechem odešel nahoru, aby se převlékl. My seděli v tichosti, každý nad svým čajem. Já se snažila uklidnit svoje rychle tepající srdce. Vždycky takhle reagovalo v jeho blízkosti. Bolelo mě, tady být, v jednom domě s ním, téměř v jedné místnosti, všechno vonělo jako on. Bylo to neuvěřitelně náročné.
Vrátil se zrovna, když jsem odnášela svůj hrnek. Neodolala jsem, abych se ho nedotkla, ale samozřejmě tak, aby nevěděl, co za tím je. Pohladila jsem ho tváři. "Měl by ses oholit," podotkla jsem k tomu. Při mém dotyku sebou cukl a mě píchlo u srdce. Vymluvte mu už někdo tu mylnou myšlenku, že se k sobě vrátíme! Je mu nepříjemné tu se mnou být, vidím na něm, jak je napnutý.
"Máš pravdu," hlesl a odešel do koupelny, aby za chvíli vyšel s úžasné hladkou pletí, jako obvykle. Hned vypadal mnohem lépe, ne tolik ztrhaně. Strniště mu přidávalo několik let navíc.
Raziel s ním ještě něco probíral. Nezajímalo mě to, navíc jsem nevydržela vedle něho jen tak sedět, takže jsem odešla do kuchyně a pustila se do nádobí. Alespoň něco pro něj mohu udělat, když už jsem se mu sem tak vetřela, samozřejmě ne mým přičiněním.
"Děkuji," hlesl, když jsem skončila. Byl akorát čas vyrazit, venku už se začínalo smrákat. Nechápala jsem, proč chce Raziel vyrazit ještě dnes večer, kdybychom vyjeli zítra ráno, stihli bychom to.
Odpověď se mi naskytla hned, jak jsme obešli koně a stoupli si u cesty, kde se chvíli na to objevil dostavník. "Doufám, že nemusím připomínat, že je mi jedno, co jste si vy dva udělali, ale kvůli přítomnosti některých členů Bratrstva se musíte tvářit, že jste stále spolu a nic se mezi vámi nestalo," varoval nás Raziel. Tren chtěl něco namítnout, ale on ho umlčel. "Nechtěj vědět, jaké by z toho byly problémy," doporučil mu a nastoupil.
Byla tam už jedna žena, vedle které se posadil Raziel, jak jinak, takže my dva museli sedět na jedné sedačce. Samozřejmě každý na jednom jejím konci. Cestou jsme přibrali ještě pár lidí a cesta začala být ještě více nepříjemná, než předtím. Kodrcali jsme se strašlivě pomalým tempem, navíc v přeplněném dostavníku začalo být brzy dusno, museli jsme se mačkat jeden na druhého, což nám také nebylo příjemné. Navíc, z jedné mojí strany seděl takový postarší pán a já se na něj nechtěla moc lepit, takže jsem se musela lepit na Trena, který se naopak odtahoval ode mě. Vedle něj seděla mladá slečna, která na něj svůdně mrkala a já žárlila, až to nebylo hezké. Tren si jí naštěstí nevšímal, jinak bych jí to vytmavila, i když na to nemám žádné právo.
Pozdě v noci už jsem víčka jen stěží udržela otevřená. V polospánku jsem hlavou narazila na jeho rameno a tím se na chvíli probudila. "Promiň," špitla jsem. "V pořádku, vyspi se," podal mi svojí šálu, kterou jsem využila jako polštář, aby mě jeho rameno netlačilo do tváře.
Ráno mě probudilo jemné zatřesení ramenem. Zamžourala jsem. Dostavník stál a já ležela natažená přes sedadlo. Skláněl se nade mnou Tren. "Co? Kde?" ptala jsem se zmateně a podávala mu zpět jeho šálu. Tak krásně se mi spalo, když mě uspávala jeho vůně.
"Máme pauzu, jsme těsně před Chamonem, nechal jsem tě, aby ses mohla natáhnout," odpověděl a sedl si vedle mě. Postupně nastoupili i ostatní a my mohli opět vyrazit na cestu. Seděli jsme těsně vedle sebe a popravdě, bolelo mě to, ale užívala jsem si to. Vlastně bych se na něj nemusela lepit tak těsně, ale…já chtěla, byla to jedinečná příležitost. Milovala jsem ho tak strašně moc, že jsem vedle něj nedokázala jen nečině sedět. Potřebovala jsem i ten fyzický pocit, že je tu se mnou. A v tuhle chvíli mě nemohl odstrčit, protože nebylo kam.
Když jsme dojeli na místo, lidé nadšeně vyskákali ven, protože ta jízda byl opravdu horor! Já vystoupila jako poslední a překvapila mě Trenova ruka, kterou mi podával, aby mi pomohl vystoupit. Hned, jak jsem stála oběma nohama na zemi, mě zase pustil. Jistě, jeho vychování mu prostě nedalo, aby ke mně nebyl galantní, přestože se mu muselo příčit se mě nějak dotýkat. Cítila jsem, jak je ve všech pohybech strašně opatrný a ostražitý.
*****
(Tren)
Když jsem nastoupil do dostavníku a táta mě svým výběrem místa donutil sedět vedle Anori, došlo mi, že tohle nebude jen tak. Pravděpodobně se nás snaží dát zase dohromady, ale tohle nezáleží na mě. Já ji stále miluji a nikdy nepřestanu. Já se s ní ale nerozešel. Je to její rozhodnutí a já jej respektuji, i když to bolí. Nikdy ji do ničeho nebudu nutit, pokud si vybrala život beze mě, budu se její volbou řídit. I když to, že sedí vedle mě, mi to do značné míry stěžuje.
Jak rád bych se jí dotýkal, hladil ji po vlasech, líbal na rty… Zatnul jsem ruce v pěst. Jestli na tohle budu myslet ještě chvilku, tak se mi jednak srdce rozskočí bolestí a jednak se neudržím a vrhnu se na ni. Tohle už není jen chtíč, to je bolestná potřeba toho druhého. Nevím, jak dlouho vydržím vedle ní jen nečině sedět.
Cestou jsme nabrali ještě dalších pár lidí a začali jsme se tedy docela mačkat. Anori seděla vedle takového postaršího pána a očividně tím nebyla moc nadšená, raději si přisedla blíž ke mně. Já měl ze své druhé strany takovou mladou žábu, která si myslela, bůhví jak není hezká a mrkala na mě jako o život. Rozhodně jsem se mnohem radši tiskl k Anori, i když tak, aby neřekla, že ji utiskuji.
Bylo po půlnoci, když jsem si všiml, že má Anori problém udržet víčka otevřená. Hlava jí nejednou klesla na moje rameno, ale vždy se tím dotykem probudila. "Promiň," špitla jednou. "V pořádku, vyspi se," podal jsem jí svojí šálu, aby ji mohla použít jako polštář. Netrvalo dlouho a spala, tvář zabořenou do mého ramene. Mohu říct, že jsem si to vážně užil.
K ránu jsme udělali krátkou pauzu, abychom se mohli protáhnout. Nechal jsem Anori ležet přes sedačku a vyšel za ostatními. Táta po mě házel významné pohledy, ale já je ignoroval. Jak jsem říkal, tahle volba není na mě.
Když se blížil čas odjezdu, probudil jsem ji jemným zatřesením ramenem. Rozespale na mě zamžourala, měl jsem opravdu co dělat, abych se udržel a nepolíbil ji. "Co? Kde?" ptala se zmateně a rozhlížela se kolem. Vrátila mi mojí šálu. "Máme pauzu, jsme těsně před Chamonem, nechal jsem tě, aby ses mohla natáhnout," odpověděl jsem a posadil se vedle ní. Postupně nasedli i ostatní a mi opět vyjeli na cestu. Trvalo snad celou věčnost, než jsme konečně dorazili do města. Jediné plus byla její tělesná blízkost, kdy svoje křehké tělo tiskla k tomu mému, aby se vyhnula kontaktu s ostatními.
V Chamonu všichni urychleně vyskákali ven, aby byli co nejdříve na čerstvém vzduchu. Podal jsem jí ruku, abych jí pomohl vystoupit, všiml jsem si totiž, že měla podpatky. Ve skutečnosti jsem se jí chtěl prostě dotknout, ale schoval jsem to za společenské gesto. Byl jsem z toho trochu nervózní, nechtěl jsem, aby věděla, jak moc mi chybí. Nechtěl jsem v ní vyvolávat pocit viny či cokoliv jiného, ne. Nemohu jí to ani slůvkem vyčíst, protože všechno, co řekla byla pravda.
Rozhlédl jsem se po Chamonu, dnes bylo město celé uspěchané, pravděpodobně kvůli Hayově oslavě narozenin. "Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," prohodil jsem tiše a položil jí ruku na kříž, jen lehce, spíš aby to vypadalo pro ostatní, než že bych ji opravdu držel. Přikývla a nechala se vést. Tvářila se rozmrzele, pravděpodobně jí vadilo, že musím být tak blízko, svůj stisk jsem tedy povolil na minimum. Nechci udělat nic proti její vůli, nebo se možná jen bojím odmítnutí.

-----------------------------------
Nevím,jestli máte tolik představivosti, ale tohle je můj vlastní výtvor, kdy jsem se pokusila zachytit, jak vypadaj Anoriny šaty, které má na soě...vážně je chci taky!!!! ;)

Srdce se raduje, duše naříká

16. listopadu 2011 v 21:00 | Yui-chan |  Růže msty
Ta vám přináším další pokračování. Jak to bude s našimi hrdiny? Předem upozorňuji, že je to velmi emotivní (ze začátku vám to možná nepřijde, le počkejte na konci). nebudu moc pokračovat, jen se nětěšte na hezký konec. Nechte mi komentík, děkuji:
.
.
Dnes tomu byl přesně měsíc, kdy k nám Anori přijela. A za celou tu dobu se nestala ani malinkatá změna v jejím stavu. Ještě jsme se nedozvěděli, co se vlastně stalo, mohli jsme se jen domnívat, že se asi pohádala s Trenem, jestli ne ještě něco horšího.
Taky se tu objevil Dante. Prý byl u nich doma, ale Anori tam nenašel. Opatrně jsem se zeptala, jak je na tomTren. "Slovo troska zcela nevystihuje jeho stav," odpověděl Dante zadumaně a prohlížel si Anori, která opět seděla v křesle u okna a nepřítomně zírala ven.
Přešel až k ní a začal se s ní bavit. Dostal z ní o něco málo víc odpovědí, než my, přesto se nezdál být spokojen. "Nechceš vědět, jak se má Anthony?" zeptal se jí schválně. Křečovitě si přitáhla kolena pod bradu. "Ne," zavzlykala a schovala si obličej.
Nechal ji být. "Jestli se to nezlepší, budete potřebovat pomoc odborníka. Takhle je strašně snadno napadnutelná, pochybuji o tom, že by se vůbec bránila," poradil nám. "Vy tedy víte, co se stalo?" zeptala jsem se nadějně. Zavrtěl hlavou. "Ani z ní, ani z Anthonyho jsem nic nedostal. Ale oba vypadají stejně hrozně," odpověděl a odešel.
Nechali jsme jí nějaký čas, během kterého jsme se snažili komunikovat. Ze začátku to šlo, ale brzy jí to přestalo bavit a opět se uzavřela do sebe. "Tohle už není normální," povzdechla jsem si. Martin byl z toho nešťastný stejně jako já. Pro něj to byla cizí osoba, ale trápilo to mě, což zase trápilo jeho.
Nakonec nezbyla jiná možnost, než se obrátit na odborníka. Přišel sympatický mladý muž s barevnou kravatou a hned ve dveřích se hlasitým hlubokým hlasem zeptal, kde máme maroda.
Odvedli jsme ho do obýváku, kde proseděla u okna celé dny. Úsměv mu trochu pohasl, ale jinak se nenechal odradit. Zůstala jsem v pokoji s nimi, pro případ, že by se něco stalo. Posadil se naproti ní. "Ahoj," pozdravil. Ticho, žádná odpověď, pravděpodobně ani nezaznamenala, že někdo přišel.
Doktor neváhal a zatahal ji za sukni. Okamžitě si přitáhla nohy k tělu a konečně na doktora otočila pohled. "No konečně, rád tě poznávám," usmál se na ni hřejivě. Zkoumavě si ho prohlížela, ale neřekla ani tak, ani onak.
Doktor si s ní začal povídat, nejdříve nesmyslné jednoduché otázky, na které odpovídala celkem bez problémů. Pak trochu přiostřil a An začala vynechávat určité typy otázek. Nakonec se zeptal na jejího přítele. Naprosto stejná reakce, jako s Dantem. Křečovitě sevřela dlaně a objala se s nimi kolem prsou. Na další doktorovo naléhání nijak nezareagovala.
"Tak co jí je," ptala jsem se hned, jak jsme od ní odešli. "Neřeknu vám asi nic nového, musela prožít velmi silný šok, pravděpodobně s jejím přítelem. Víc vám neřeknu, protože přestala spolupracovat. Ale není to tak strašné, postupně se to bude zlepšovat, ale nejsem si jistý, jak to bude v ohledu jejího přítele. Pokaždé, když jsem se o něm zmínil, se uzavřela do sebe a poté už nepromluvila. Snažte se těmto otázkách vyhýbat," poradil nám. Domluvil si s námi další návštěvu a také odešel.
Vrátila jsem se do obýváku za Anori. Po tvářích se jí koulely velké slzy. Jemně jsem ji pohladila po vlasech. Objala mě kolem pasu a rozplakal se nanovo. I to byl pokrok, normálně se tím tajila.
Když se uklidnila, sedla jsem si ke stolku a začala třídit poštu. Byl tam i dopis pro ni. Chvíli jsme se rozmýšlela, jestli jí ho dám, ale nakonec se rozhodla, že ano. "An, pro tebe," podala jsem jí ho.
*****
(Anori)
Sledovala jsem Miu, jak se probírá nejrůznějšími obálkami. Asi jsem jí musela přidělávat hrozné starosti, když na mě pozvala psychologa. Nebyla jsem blázen, jen mě bolela duše. Proto jsem se snažila s ním komunikovat. Jenže, on mi dával moc těžké otázky, nemohla jsem odpovídat.
A pak…jeho jméno mě řezalo do prsou. A nemusel ho nikdo vyslovit, ono mi i "váš přítel" působilo bolest. Vždy mi to vyvolalo vzpomínky na něj, hlavně na jeho úsměv. A ten bolel nejvíc.
"An, pro tebe," ozvala se Mia podávala mi bílou obálku. Překvapeně jsem ji vzala do ruky. Přečetla jsem svoje jméno napsané úhledným písmem. Jeho písmem! Ruce se mi roztřásly, téměř jsem ho neudržela v ruce a do očí mi nekontrolovatelně vhrkly slzy.
Otevřela jsem ho. Bylo v něm jen krátké psaní a celkem tučný obnos peněz. Chvíli jsem na to hleděla a můj mozek nedokázal přijít na to, co se tu děje. Zběžně jsem pročetla psaní. Napsal mi, že to jsou peníze, které dostává jako přídavek na mě, ale že když bydlím sama, budu je potřebovat. Hleděla jsem na peníze a hbitě si spočítala, že je to většina našeho celkového rozpočtu a že on sám zase tolik nevydělává.
"Mio, co budeš chtít za to, že tu s vámi bydlím?" zeptala jsem se tiše. Mia se nejdřív kroutila a nic ode mě nechtěla, ale když jsem naléhala, řekla si o určitou částku. Tu jsem odpočítala a požádala ji, aby zbytek poslala zpět. Nedokázala bych napsat jeho jméno ani jeho adresu.
Nejspíš se bude zlobit, že jsem si nevzala všechno, ale teď už mi to může být jedno. Tak proč se mi žaludek kroutí nervozitou z jeho reakce? Moc dobře vím, že žádná nepřijde, teď už ne. Položila jsem si hlavu na kolena a snažila se zadržet další slzy. Ty ničemu nepomůžou, už vůbec ne od bolesti.
Cítila jsem se hrozně sama. Sice jsem byla silnější než on a měla bych ho chránit, ale on byl moje jistota, můj bezpečný přístav. Věděla jsem, že ať se stane cokoliv, na něj se můžu vždy spolehnout. Že tu pro mě vždycky bude. Jenže já byla jako vichřice a zničila jsem si svůj vlastní přístav. Zbourala jsem mosty a hráze, kterými mě bezpečně obepínal. Zůstala jsem sama, nahá a malinká, proti celému světu.
Proč na něj pořád myslím? Copak se neříká, že co oko nevidí, to srdce nebolí? Proč to neplatí? Proč se neustále zraňuji myšlenkou na něj? Na jeho krásný úsměv, který pálí jako rozžhavené železo.
*****
Psycholog za mnou přišel ještě několikrát, nikdy jsem však v sobě nenašla sílu, abych mu řekla co mě trápí. Naše setkání nakonec ukončil, protože jsem odmítala spolupracovat, ale on mohl s jistotou tvrdit, že nejsem blázen, jen jsem se uzavřela. Páni, to by mi bez něj nedošlo.
Mia se mi všelijak snažila zvednout náladu. Schválně se vyhýbala vyslovení jeho jména a nenutila mě odpovídat na otázky o něm. Byla jsem jí vděčná. Byly to už dva měsíce a já se přesto nedokázala sebrat. Neustále jsem měla pocit, že mě větší půlka chybí. Přesně jsem věděla, kde je, ale nemohla jsem si ji vzít.
"An, sedej," přišla jednou a posadila mě židli u stolu. Zmateně jsem se na ni otočila. "Psycholog říkal, že tě máme vystavit nějaké změně. A na tohle čekám už tak dlouho!" zatleskala rukama a začala připravovat hřebeny a nůžky. Protočila jsem oči v sloup. Vždycky mě chtěla ostříhat a teď k tomu měla jedinečnou příležitost.
Vždycky jsem se bránila, ale teď to bylo jedno. Kdyby se jí to nepovedlo, stejně nemám pro koho být hezká. Nechala jsem si s hlavou dělat, co ona chtěla, ani slůvkem ji nezarazila, i když mi na vlasy začala patlat barvu.
Jediné, co mi vířilo myslí, byla obava z toho, jestli mě Tren pak ještě pozná, bůhví jak budu vypadat. Povzdechla jsem si, proč na něj pořád musím myslet a to i za těch nejběžnějších situací? Dobře, nestávalo se každý den, abych měnila styl svého účesu, ale stejně. Proč mě nenapadlo: "Bože, jak asi budu vypadat?", nebo "Jestli se jí to nepovede tak jí uškrtím,". Ne, napadlo mě jen to, jestli by se to líbilo jemu.
Po hodině, kdy mě Mia obletovala jsem se konečně mohla podívat do zrcadla. "Tak co to říkáš?" zeptala se dychtivě a mnula si ruce. "Páni," vydechla jsem fascinovaně. Vlasy mi obarvila na černo a sestříhala do několika délek, každý pramen byl, dá se říct, jinak dlouhý. Všeobecně mi vlasy zkrátila. Vypadalo to….hezky a vkusně a docela mi to i slušelo.
"Takže líbí? Nebudeš mě kamenovat?" ptala se s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou a objala ji kolem ramen. Bylo fajn mít někoho, jako je ona.
"An, pojď s námi. Ve vedlejší vesnici jsou trhy, něco si tam vybereš. Nemusíš Trenovi posílat všechno, myslím, že se nebude zlobit, když mu pošleš o trochu méně," přemlouvala mě Mia. Bylo to poprvé, co přede mnou vyslovila jeho jméno. Zařezalo mě to hluboko do srdce, ale už jsem se to naučila navenek zamaskovat. Navíc narážela na fakt, že jsem mu opravdu posílala pravidelně zpět všechno, co jsem nedávala jí a pro sebe si nic nenechávala.
"Dobře," souhlasila jsem nakonec, i když se mi nechtělo mezi lidi. Nechtěla jsem být ve společnosti, chtěla jsem se sama doma užírat svojí depresí. "An, konec depresím, je to už dva měsíce, co jste od sebe a ty se pořád chováš takhle," vyčetla mi mírně naštvaně. Jen jsem sklopila pohled, nebudu jí vyprávět, že mě to stále strašně moc bolí a že každou noc brečím a občas se probudím a nevědomky šeptám jeho jméno. Nic z toho nemusí vědět, jinak by si vážně myslela, že jsem blázen.
Dojeli jsme do vesnice, kde tu jen hýřilo stánky s nejrůznějším zbožím a samozřejmě tu byly davy lidí. Neochotně jsem se proplétala a hledala nějaké místečko, kde bych se mohla skrýt. Mojí pozornost opoutal pult se šperky s různými barevnými kamínky. Už jako dítě jsem tohle hrozně milovala.
"Přejete si?" zeptal se prodavač, příjemný stařík. "Jen se dívám," pousmála jsem se, poprvé za celou dobu, až mě to samotnou udivilo. "Mohu se podívat?" zeptal se najednou a natáhl ruku k mé levé ruce. Nechápavě jsem mu ji podala a on si začal prohlížet můj zásnubní prstýnek. "To je úžasná práce, jemná…" mumlal si pro sebe.
Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Stále jsem nosila ten prstýnek, i když bych neměla. Ztratila jsem na něj právo, přesto mě nikdy ani ve snu nenapadlo sundat si ho z prstu. Byla to na něj jediná vzpomínka, která nebolela.
Pustil mi ruku a nechal mě si vybrat cokoliv se mi líbí, že mi to dá zdarma, za poskytnutou inspiraci. Nejdřív jsem odmítala, ale pak jsem si vybrala nádherný přívěsek a on mi vnutil i pár náušnic, které se k němu perfektně hodily. Odešla jsem od stánku a rozhlížela se po nějakém klidném místě, kde bych počkala, až si Mia obstará co potřebuje.
Moje srdce se však najednou bolestivě zajíklo a znovu se rozeběhlo, tepalo tak naléhavě, že jsem měla pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi a rozeběhne se někam napravo ode mě. Otočila jsem se tím směrem a…uviděla ho. Moje srdce radostně poskočilo, moje mysl byla zmatená a moje duše zanaříkala, když viděla svou tolik vytouženou druhou polovinu v dost žalostném stavu.
Nevšiml si mě, stál zády opřený o sloup jednoho ze stanů a pohyboval rty, pravděpodobně mluvil s někým, kdo byl uvnitř. Byl dost pohublý, ztrhané rysy a, co mě překvapilo nejvíc, na tváři neupravované strniště. Nevěřícně jsem na něj zírala. Tohle myslel Dante tím: "Slovo troska zcela nevystihuje jeho stav,"! Tolik jsem mu ublížila, teď jsem to viděla pěkně zblízka.
Ten sžíravý pocit viny se do mě zakousl znovu. Strupy na mém srdci opět popraskaly a zalily mě novou vlnou bolesti a beznaděje. Moje duše se mi posmívala, měla jsem to, co mi patřilo, nikdy jsem nás neměla rozdělit. Taky mi ale dávala útěchu, protože po tomhle ve mně zhasl i ten poslední plamínek naděje, že bych se k němu někdy mohla vrátit.
Moje srdce to ale stále nechtělo pochopit. Radostně bilo a téměř nahlas volalo jeho jméno. Kdybych se nechala řídit jenom jím, bezmyšlenkovitě bych se mu vrhla kolem krku a plakala radostí. Rozum a duše mě však držely na místě, oni věděly, jak moc jsem mu ublížila.
Tren se najednou chytil za místo, kde měl srdce a otočil se mým směrem. Oči zabodl do těch mých. Chvíli si mě nevěřícně prohlížel, pohledem klouzal hlavně po mých vlasech. Vzpomněla jsem si, že je mám vlastně jinak. Pak se pravděpodobně pokusil o slabý úsměv a zmizel ve stanu.
Viděla jsem ty tmavé kruhy pod očima, které na něj prozrazovaly bezpočet bezesných nocí. Vypálily se mi do paměti jako dva ohnivé prstence a vířily mi v hlavě v neřiditelných spirálách. Stála jsem tam dlouho, ale on už nevyšel.
Z úst se mi vydral žalostný sten, několik lidí se po mně otočilo, ale já na ně nedbala. Rukama jsem si pevně stiskla hrudník, který už se zase drolil na kousky a snažila se co nejrychleji odsud vypadnout.
"Uhni, nádhero," zahalekal někdo za mnou a než jsem stačila zareagovat, hrubě mě odstrčil stranou. Spadla jsem na nějaké odvalené balvany, které stály u zdi jednoho z domů. Pravděpodobně jsem si o ně zlomila ruku, dost to bolelo. Přivítala jsem to, fyzická bolest alespoň na chvíli zahnala tu psychickou, která byla stokrát horší.
"Anori," ozval se blízko mě známý hlas a okamžitě mě začaly zvedat dva páry rukou. Pohlédla jsem do tváře Juany a Raziela, což byla chyba, protože oba měli jeho rysy vepsané do obličeje. Nebo spíš on měl rysy po nich.
Raziel si s Juanou vyměnil rychlý pohled a už mě vedli někam dál. Nechala jsem se, byla jsem natolik rozházená, že mi to bylo úplně jedno. Dovedli mě do nějakého domu. Posadili mě na židli a Juana se hned ujala ošetřování mojí zraněné ruky. Celou dobu jsem mlčela a klopila pohled, bylo mi jasné, že musí vědět, co se stalo.
"An," pohladila mě Juana něžně po tváři. Při tom dotyku jsem se zachvěla, nezasloužila jsem si ho. "Můžeš mi říct, co se mezi vámi stalo?" zeptala se. Překvapeně jsem zamrkala, ale zavrtěla hlavou, nechci o tom mluvit. Copak on jim to neřekl?
"Jsi stejně tvrdohlavá jako on. Taky jsme z něj nic nedostali," zlobil se trochu Raziel. "Oba vypadáte hrozně, co jste si udělali?" ptala se Juana dál, byla ke mně tak hodná, že jsem se rozplakala. Udiveně mě objala kolem ramen a utěšovala.
Raziel mě chvíli pozoroval. "Byli jsme u něj před dvěma týdny. Nebyl doma, sousedé nám řekli, ať zkusíme hospodu. Nikdy jsem ho neviděl tak zlitého, měl značné problémy dostat se domů po svých. Pomohl jsem mu. Doma jsem ho trochu postavili na nohy. Chtěl jsem si s ním o tom promluvit, ale mlčel. Jediné, co z něj vypadlo bylo, že jsi odešla a že jsi v bezpečí,že to pozná. Nic víc," oznámil mi.
Rozplakala jsem se ještě usedavěji. Nevěděla jsem, že jsem mu ublížila až tak moc. Můj Tren a úplně opilý? To není možné. Juana mě chlácholivě hladila po vlasech. Sice jsem o tom nechtěla mluvit, ale šeptem jsem začala vyprávět, jak to celé bylo. Několikrát jsem se musela odmlčet nebo se vybrečet, stále to pro mě bylo tak živé. Oni si to ale zasloužili. Byli to jeho rodiče a navíc se ke mně chovali tak pěkně. Zasloužili se vědět, co jsem za zákeřnou mrchu.
"Vím přesně, jak se cítíte," řekl Raziel po skončení mého vyprávění. Ano on udělal něco podobného, jenže Juaně neřekl do očí tolik krutých věcí, jako já jemu. On se prostě sbalil a jednoho dne odešel.
"A nezapomeň, že to mělo šťastný konec," pohladila mě Juana po ramenou. "Ano, po 250 letech," vzlykla jsem. Možná mi jednou odpustí, ale rozhodně to nebude v nejbližší době. Jejich slova útěchy se míjela účinkem, jen mě ještě víc zraňovala. Jak mě mohou mít rádi i po tom, co jsem provedla jejich synovi?
"An, neplač," objevila se za mnou Airine a také mě objala kolem ramen. Nechápala jsem to a díky tomu se slzy téměř nedaly zastavit. "Kde je?" zeptala se Juana Airine. Nemusela nahlas říkat jméno, věděla jsem o kom mluví.
"Šel se mnou, ale před domem se zastavil a otočil se, že si musí ještě něco zařídit," přiznala Airine a zabodla mi do srdce snad největší ránu. Jak bych se k němu mohla ještě někdy vrátit, když mě nemůže ani vystát? Zadupala jsem i tu nejposlednější kapičku naděje, už není jiná možnost.
Říká se, že za vztah se má bojovat a že rozpadlý vztah už nikdy nebude fungovat tak jako dřív. Mělo to platit i u mě. Nevím proč, ale celou dobu jsem se utěšovala představou, že se to jednou zpraví. Že to jednou bude zase stejné. To byl jediný důvod, proč jsem každé ráno vstala a oblékla se. Proč jsem se snažila komunikovat. Teď už však nebyla žádná naděje a tedy ani důvod tu setrvávat.
"Určitě to neudělal kvůli tobě. Jen něco zapomněl," snažila se mě povzbudit Juana. Neúspěšně. Naprosto jsem se uzavřela do své osobní ulity, kde mi přítelkyní byla jen má bolest.
Vstala jsem a tiše se rozloučila. Pak jsem se pomalu doploužila na místo srazu s Miou. Trochu se mě zděsila a dožadovala se vysvětlení toho, co se stalo. Nebyla jsem schopná to znovu opakovat. A proč taky.
Doma jsem se jí ptala, jestli bych se mohla vrátit zpět na Zem a dělat, že jsem tu nikdy nebyla. Dívala se na mě dost vyjeveně a oznámila mi, že to nejde. Že mě nepustí, teď, když se pomalu začínalo blýskat na lepší časy. Jak pro koho - pomyslela jsem si ironicky.
Nemohla jsem ani spáchat sebevraždu, protože na mě záleželo tolik životů, nemohla jsem všechny zklamat. Navíc jsem byla moc velký zbabělec na to, abych se o něco takového pokusila.
Mia to nejspíš nahlásila Dantemu, který se tu objevil jako na koni a snažil se mě vzpamatovat. Marně. Nepomohly prosby ani výhrůžky, nic. Jediné, co se mnou trochu hnulo, byla výhrůžka tím, že se postará, aby Trena vyhostili na Zem a nesměl se vrátit. Věděla jsem, že by to pro něj byl ten nejhorší trest. Zemi měl rád, ale svůj svět radši.
Docílil toho, že ze mě vymámil slib, že si neublížím. To bylo všechno. Na ostatních věcech už nezáleželo.


Duše roztržená ve dví

13. listopadu 2011 v 21:25 | Yui-chan |  Růže msty
Co víc k tomu dodat, při psaní jsem se málem složila. Nebudu vám přát, abyste si to užili, ale nechte mi komentáře (a hrozby smrtí se jako komentář nepočátají!):



Vrátila jsem se zpět do domu. Tren si naštěstí nevšiml toho, že bych byla pryč. Přišla jsem k němu a políbila ho za ucho. "Buď na sebe opatrný," zašeptala jsem. "Neboj," pousmál se. Jenže já se bála. On si vůbec neuvědomoval v jaké byl situaci. A ani nemohl, protože jsem to před ním pečlivě tajila.
Těžce jsem si povzdechla. Nechtěla ho opustit, jak na mě naléhal Ragar, ale…na prsou mě tížil strašný pocit, že zrovna já jsem mu způsobila většinu problémů. Už kolikrát mu ublížili kvůli mně a bezpočetkrát jsem mu ublížila já sama. Nedokázala jsem to ani spočítat, bylo toho příliš.
"Lásko, co se děje?" zeptal se a zvedl k sobě můj obličej. Zavrtěla jsem hlavou. "Poznám na tobě, že něco není v pořádku, mluv," přikázal, ovšem tak něžným tónem, že se to jako rozkaz brát nedá. Opět jsem zavrtěla hlavou a políbila ho na tvář. Neřeknu mu to!
*****
"Anori, vnímej mě aspoň trochu," lusknul mi Frank prsty před obličejem. "Promiň, cože?"zamrkala jsem polekaně. "Včera u mě byl nějaký fialovovlasý muž," řekl zamyšleně. Srdce se mi rozběhlo dvakrát tak rychle.
"Co ti chtěl?" otázala jsem se, hrdlo stažené úzkostí. "Chtěl, abych ti připomněl jeho slova, ale neřekl, co ti mám přesně říct. Ty ho znáš?" pokrčil rameny. "Bohužel," odtušila jsem. On prostě nedá pokoj. Co mám k sakru dělat?
"Dneska to asi skončíme, ne? Stejně jsi duchem úplně mimo," pousmál se na mě a zavolal číšníka, abychom mohli zaplatit. "Promiň, ale mám poslední dobou nějaké starosti," omluvila jsem se. "S tím tvým?" ptal se hned. Zavrtěla jsem hlavou, jemu to taky nebudu vyprávět.
Šli jsme po prašné cestě ke mně domů. Už z dálky jsem si všimla, jak se kolem podivně hemží sousedé. "Něco se stalo," zašeptala jsem a rozeběhla se k domu. Vrazila jsem dovnitř a nevěřícně zírala na zraněného Trena, u kterého se skláněla jedna žena a čistila mu ošklivou ránu na boku.
"Co se stalo?" zeptala jsem se zděšeně. Tren ke mně zvedl pohled, ale mlčel. "Najednou se tu objevil ten ještěr a zaútočil. Ale nešel po jeho duši, snažil se ho jen zranit," řekl mi muž, který stál nejblíž. Střelila jsem pohledem po Frankovi, vždyť je přeci všechny pochytal? Zdál se být stejně zmatený, jako já.
Všichni odešli a nechali mě tam s ním samotnou. Hned jsem k němu přiklekla a začala mu léčit zranění. Díval se do země a mlčel. "Není ti nic jiného? Jenom tohle?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou. "Půjdu trochu na vzduch, dobře?" řekla jsem a pevně utáhla obvazy. "Buď opatrná," zašeptal za mnou.
Šla jsem rychlým krokem k Frankovu domu. Musela jsem si to s ním vyřídit, měl je přeci pochytat, proč to neudělal pořádně. A jak je možné, že ta ještěrka jen útočila a snažila se ublížit? Nedávalo mi to smysl.
Vešla jsem bez zaklepání. Frank seděl u sedačky, kolena si tiskl pod bradu a na tvářích měl zaschlé stopy slz. "Franku?" zeptala jsem se tiše, ale i tak sebou polekaně trhl. "Byl tu," hlesl. Věděla jsem, koho myslel. "An, on mě zabije, když s ním zůstaneš, prosím," zalkl se. "Víš ty vůbec, co po mě chceš?" zeptala jsem se nevěřícně. "Prosím, jestli pro tebe náš vztah něco znamená, nenecháš mě umřít, že ne?" ptal se a po tvářích se mu koulely další slzy.
Vypotácela jsem se z jeho bytu a snažila se uklidnit. Všechno se bortilo. Můj přítel se mě snažil přesvědčit k tomu, abych opustila někoho, koho miluji celým srdcem. Nemožné, ale…sama jsem začala být přesvědčená, že to tak možná bude lepší. Nic se mu už nestane, ochráním ho tím.
Opět ho napadli kvůli mně, jinak by se to nikdy nestalo. Přidělávám mu jen potíže, když budu co nejdál od něj, bude v bezpečí. Téměř jako ve snách jsem došla domů. Seděl na křesle a četl si. Prošla jsem kolem něj, vzala si cestovní tašku a vyšla schody do ložnice. Začala jsem do ní skládat věci a vnitřně se utvrzovat v tom, že moje rozhodnutí je správné. Je to pro jeho dobro. Slyšela jsem ho, jak vyšel za mnou. "Odcházím," řekla jsem tiše, protože jsem věděla, že by se mi jinak klepal hlas. "Kam?" jemně se pousmál. Nepochopil mě. Zhluboka jsem se nadechla. "Od tebe," upřesnila jsem to a zapnula zip od tašky.
V místnosti zavládlo na vteřinu hrobové tíživé ticho. "Proč?" proťal ho jeho tichý ale naléhavý hlas. Co mu říct? Co mu mám sakra říct? Až takhle daleko jsem se ve svých úvahách nedostala.
Moje mlčení si vyložil po svém. "Jestli jsem udělal něco špatně, změním to," naléhal a snažil se mě vzít za ruku. Ucouvla jsem. Jestli se s ním chci rozejít tak, aby mě opravdu pochopil, musím ho ranit. A to hodně.
Pomalu jsem se otočila čelem k němu. "Uvědomila jsem si, že tohle není ono, že to není to, co chci," odpověděla jsem doufajíc, že to bude stačit. "A co bys chtěla? Dám ti všechno, čeho budu schopen," vypálil okamžitě. Nechtěl se mě vzdát. A mě to jen utvrdilo v rozhodnutí odejít. Je příliš snadným cílem, když je se mnou. Miluje mě a to je chyba.
"Vždyť se podívej. Je mi třiatřicet, tobě něco přes půl tisíciletí," ušklíbla jsem se a začala hrát na jeho citlivé struny. Trochu zbledl. To poranění ho dost vysílilo a já bych ho neměla moc nervově napínat, protože by se mohlo stát, že by to neustál. Jenže toho jsem se právě snažila využít, v tuhle chvíli byl nejzranitelnější.
"Je to dost velký věkový rozdíl. Jsem ještě hodně mladá, ty už víš co chceš, já se teprve hledám a chci si užívat. Vždyť se podívej na naše společné chvíle, mlčíš nebo pracuješ. Nic jiného. Tohle mi vadí, jenže ty se nezměníš. Kolikrát jsem ti to říkala a stejně nic. Stejně pořád mlčíš," vyčítala jsem mu.
Z obličeje mu pomalu vyprchávala barva, protože moje slova ho musela zraňovat hluboko v duši. Špatně se mi dýchalo, ruce se mi rozčílením třásly, ale já to musela udělat. Už jsem začala. Už nebylo cesty zpět.
"Neustále mi něco zakazuješ, stále mě nepřiměřeně trestáš," pokračovala jsem. "To není pravda," hlesl roztřeseně. "Že není? Tak zkus trochu zapátrat v paměti. A dál ta tvoje žárlivost. Nemůžu si s nikým zajít ani na kafe, abych nemusela mít strach z tvojí reakce. Je to otravné," pokračovala jsem ve své hře na city. Obracela jsem proti němu jeho slabosti, které jsem byla ochotná tolerovat. Ne však teď, potřebovala jsem cokoliv, čím bych mu mohla ublížit. Potřebovala jsem, aby mě pustil.
"Změním to, všechno," říkal hlasem, který neměl daleko do prosby. "Pochop to, je konec," stála jsem si neoblomně za svým. Nepřijal to.
Měla jsem v rukávu ještě jedno eso. Nechtěla jsem ho použít, ale on mi nedával jinou možnost. Nutil mě to udělat. Uvnitř jsem se vážně nenáviděla, přesto jsem se nadechla k poslednímu argumentu.
"Nechtěla jsem to říkat, protože by to bylo asi trochu kruté, ale nedáváš mi na výběr. Prostě mi to s tebou nestačí. Dáváš mi příliš málo tělesné lásky, a mě to chybí. Jenže to je něco, co máš v sobě a nezměníš to, i kdybys chtěl," vmetla jsem mu do tváře největší lež svého života.
Ruku, kterou ke mně celou dobu natahoval, stáhl a křečovitě s ní sevřel místo u svého srdce a zřejmě i duše, kterou jsem právě roztrhla vejpůl. Nebyl sám, kdo to tak cítil. I mě má vlastní slova ranila, hluboko. Cítila jsem, jak se mi uvnitř cosi trhá a působí mi téměř fyzickou bolest. Zpřetrhala jsem citová lana, která pojila naše duše, spáchala jsem vraždu i sebevraždu zároveň. Uvědomovala jsem si to, ale bylo pozdě s tím něco udělat.
Tren nebyl schopný udělat nic, aby mi v tom zabránil. Moje slova ho ranila na duši i na srdci. Poslední, co jsem viděla než jsem opustila jeho dům bylo, jak se svezl na kolena, ve tváři nepřítomný bolestný výraz. Vyběhla jsem ze zahrady na cestu. Frank už tam stál, oba naše koně připravené.
Políbil mě, poprvé. Neměla jsem sílu se bránit, navíc jsem věděla, že on nás vidí a brala jsem to jako součást rozchodu. Nechci, aby ho se mnou cokoliv pojilo, protože to všechno pro něj znamenalo hrozbu. Příliš jsem ho milovala, než abych ho mohla vystavit takovému nebezpečí. Nevím, jestli tohle někdy pochopí, ale odcházím právě proto, že ho miluji víc, než cokoliv na světe. Radši budu žít ve světě, ve kterém mě bude nenávidět, než tam, kde nebude existovat. Natolik mě k sobě dokázal připoutat. A já mu jeho lásku oplatila tímto bolestným způsobem. Láska bolí a zraňuje nás při každé příležitosti, přesto ji vyhledáváme. A každý, kdo ji nejde, musí platit.
Já platila teď. Každý metr, o který jsem se od něj vzdálila, mě pálil na duši a zanechával za sebou ohnivou stopu. Dokázala jsem krotit jakýkoliv plamen, ale žár ve své duši jsem zklidnit nedokázala. Bolelo to. Přesto jsem neopustila své přesvědčení o správnosti svého jednání. Jedině tímto krokem jsem ho uchránila. A já ho budu vždy chránit i za cenu toho, že mě bude nenávidět.
Nevnímala jsem moc kudy a kam jedeme. Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy jsme stáli a Frank mě sundával z koně. "Kde jsme?" rozhlédla jsem se kolem. Ani nevím, jestli odpověděl, spíš jen něco zabručel, ale jestli jsem se dobře zorientovala, byla jsem ve vesnici poblíž té, kde bydlela Mia.
"Proč tady?" ptala jsem se znovu. "Přestaň s těmi pitomými otázkami," zakřičel na mě. Zaraženě jsem na něj zírala. "A pojď už," táhnul mě za ruku. "Nikam nejdu," rozčílila jsem se. "Říkám, že jdeš. Čekal jsem dost dlouho," nedal se odradit a táhl mě někam dál. "Na co?" vyjekla jsem. Měla jsem nervy na dranc a on mě akorát rozčiloval.
"Na tebe, přece. Nemyslela sis snad, že bych si něco nenárokoval," zašklebil se. Tentokrát jsem se mu vyškubla. "Co prosím?" vyvalila jsem nevěřícně oči. On si ze mě snad dělá legraci!
"Nechceš snad říct, že…" nedokončila jsem, jeho smích mě naprosto odzbrojil. "Ale samozřejmě, má milá. Sblížil jsem se s tebou jen proto to jedno. Myslíš si, že mě zajímaly ty tvoje nesmyslné kecy? Bylo utrpení je poslouchat, ale vyplatilo se mi být trpělivý. Když mě Ragar unesl, domluvil jsem se s ním. Já mu pomohu, abys toho ubožáka konečně odkopla a za to si tě můžu nechat," blýskl po mě úsměvem.
Ubalila jsem mu jednu pořádnou facku, jenže k mému údivu, mi ji vrátil. "Tohle si nedovoluj, holčičko," zasyčel mi do obličeje. "Jak…?" nedokončila jsem, ale on mě pochopil. "Říkal jsem ti přeci, že ty ještěrky na mě nejdou. Naučil jsem se je ovládat, poslouchají mě. Nebylo problém jednu poslat, aby ho napadla," odpověděl nezaujatě, popadl mě kolem pasu a táhl dál.
"Já s tebou nikam nejdu!" vykřikla jsem a vší silou ho nakopla na slabin. Pustil mě. Běžela jsem zpátky ke koním, vyskočila na Minet a ujížděla pryč dřív, než se vzpamatuje. Nevěděla jsem, kam mám jet, Minet se více méně řídila sama. Až v další vesnici jsem poznala tu, kde žila Mia. Přes slzy jsem téměř nic neviděla.
"Anori," zavolala na mě moje sestřenka. Nebyla jsem schopná odpovědět. Bylo toho na mě příliš. Téměř v bezvědomí jsem se sesunula z koně. Chytily mě něčí paže a pak si nic nepamatuji…
*****
(Mia)
Procházela jsem se s Martinem po vesnici. Akorát jsme mířili domů, když se blízko ozval zvuk koňských kopyt. Ohlédla jsem se a nevěřícně zírala na svoji sestřenici. Plakala a v obličeji měla tak ztrhané rysy, že jsem se jí až lekla. "Anori," zavolala jsem na ní. Neotočila se, byla naprosto mimo sebe.
Bezvládně se sunula k zemi, Martin ji naštěstí včas chytil do náruče. Nechala jsem odvést jejího koně a spěchala k nám domů. Uložili jsme ji do postele. Přisedla jsem k ní a starostlivě ji pohladila po vlasech. "Co se mohlo stát?" ptala jsem se. Martin mě objal kolem ramen. "Nevím, počkáme až se probere," políbil mě do vlasů.
Jenže ona se neprobírala, ani ráno, ani další den. Když už v bezvědomí ležela tři dny, chtěla jsem volat na doktory, tohle přeci není normální. "Vydrž ještě nějakou chvíli, nechce se mi moc volat doktory. Mohlo by se to nafouknout, pak se to dostane k Bratrstvu a bude z toho velký průšvih. Ani nevíme, co se stalo," mírnil mě Martin. Měl pravdu, museli jsme počkat.
Večer jsem ji šla ještě zkontrolovat. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Stále ležela na posteli a nehýbala se. Nejdřív jsem chtěla odejít, ale pak mi přišlo, že tu má dost vydýchaný vzduch, takže jsem přešla k oknu a pootevřela ho.
Tím, jak jsem byla blízko, jsem si všimla, že se jí víčka nepatrně chvějí. "An?" zeptala jsem se opatrně. Pohlédla na mě. "Jak ti je?" ptala jsem se. Zavrtěla hlavou a pokusila se posadit. Položila jsem jí zpět. "Odpočívej, dlouho jsi spala," zašeptala jsem. "Nemáš hlad?" otázala jsem se opět. Jen zavrtěla hlavou. "Nic si nejedla celé tři dny, musíš alespoň něco málo," domlouvala jsem jí. "Dobře," zachraptěla téměř neslyšně. Odešla jsem jí uvařit polévku a lámala si hlavu, co se mohlo stát.
*****
(Anori)
Byla jsem vzhůru už dlouho předtím, než mě Mia přišla zkontrolovat. Ale nenašla jsem v sobě odvahu dát najevo, že jsem vzhůru. "An?" zeptala se. Asi si všimla. Otočila jsem k ní pohled. "Jak ti je?" zeptala se s milým úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou, nebyla jsem schopná jí cokoliv povědět. Místo toho jsem se pokusila posadit, všechno mě bolelo, hlavně na srdci.
"Odpočívej, dlouho jsi spala," zatlačila mě zpátky. "Nemáš hlad?" zeptala se znovu, asi o mě musela mít opravdu strach, když se teď tolik starala.
Zavrtěla jsem hlavou, jako že ne. Měla jsem žaludek úplně stažený. "Nic si nejedla celé tři dny, musíš alespoň něco málo," domlouvala mi. "Dobře," zachraptěla jsem nakonec, stejně by mi nedala pokoj.
Odešla, zřejmě do kuchyně. Otočila jsem se na bok čelem ke zdi. Bolest, kterou jsem cítila, mě neopustila ani v bezvědomí. I když jsem nevnímala nic kolem sebe, bolest v duši mi zůstala. Proč rozchody tolik bolí? Navíc, to já jsem se rozešla s ním, tak proč?
Slzy se mi samovolně znovu spustily. Opustila jsem ho, protože jsem se ho snažila chránit, beze mě bude v bezpečí. A taky jsem se snažila zachránit přítele, tu zákeřnou sketu, která po mě vystartovala hned, jak měla první příležitost.
Ne, neopustila jsem ho kvůli Frankovi, i když to tak může vypadat. On byl jen poslední kapka, protože jsem nechtěla svojí přítomností přidělávat potíže ještě dalším. Ať se mi to totiž líbí nebo ne, Tren si vybral to, že mě bude bránit a tím se vystavovat nebezpečí, Frank ne. Jenže Tren se podle mě vůbec neuvědomoval, jak velké to nebezpečí bude.
Proč jen pomyšlení na jeho jméno tolik bolí? Proč se mi hrudník stahuje, jako bych v něm měla obří díru, kterou cosi uvnitř mě protahovalo svou odpornou ruku a drtilo mi všechno v jejím okolí? Proč?
"An, neplač," objevila se v dveřích Mia s miskou čehosi v ruce. Odložila ji stranou a objala mě. Jemně mě vískala ve vlasech a čekala, až se vypláču. Pak mě donutila sníst to něco v misce. Nevím co to bylo, byla jsem tak otupělá, že mi to přišlo jako bláto. Nechala mě o samotě. Stočila jsem se do klubíčka a znovu se usedavě rozplakala. Usnula jsem až pozdě v noci, kdy mi došly slzy a síla pro pláč.
Ráno jsem mechanicky snědla to, co přede mne Mia postavila. Pak jsem jen seděla v křesle a zírala do prázdna. Na její dotazy jsem buď neodpovídala vůbec, nebo jen úsečně. Nakonec to vzdala a nechala mě být. Otočila jsem hlavu znovu k oknu. Viděla jsem chlapce a dívku, jak se šťastně objímají a líbají.
Proč jsem se musela narodit jako vyvolená? Čím jsem si to zasloužila? Proč nemůžu mít normální život jako ostatní. Vždyť by mi stačilo tak málo, jen on. Chci jen být s ním. Jenže teď už to není možné.
Představa jeho obličeje mě tak strašně trápila. Byl tak krásný, jemné rysy, plné rty, nádherné oči…Ruce mi vyletěly k hrudníku, když mi od srdce vystřelila prudká bolest. Neměla bych na něj myslet, jen mě to zraňuje. Jenže já si nemohla pomoct, jeho tvář se přede mnou zobrazovala stále znovu a zraňovala mě víc, než cokoliv jiného.
Nezranila jsem jen jeho duši, spolu s ní jsem zranila i tu svoji a ona mi to teď oplácela. Zanechala jsem na ní obrovské rány, které se jen neochotně zacelovaly, stále se otevíraly, znovu a znovu. Takhle to bolí, když zradíte svou vlastní duši.


Varování od nepřítele, brát je vážně?

9. listopadu 2011 v 18:55 | Yui-chan |  Růže msty
S radostí vám mohu oznámit, že jsme se dopracovaly na jubilejní 100. díl! (jako gratulaci přijímám i dary :D). Bohužel, co už tam veselé není, je jeho obsah. Myslím, že po dnešním díle, vám bude jasné, co na mje miláčky chystám. Jubilejní díl tedy nebude žádná romantická pohádka, spíš taková příprava na něco špatného... nebdu moc prozrazovat, máte se ještě na co těšit. Počtěte si a nechte mi komentář:
.
.
Franklin nás dovedl před bariéru v místě, kde těch potvor bylo nejvíc. "No, takže co budete dělat?" zeptala jsem se. Byla jsem unavená a rozhodně se mi nechtělo lézt ven za těmi potvorami. Doufala jsem, že jen potřeboval obecenstvo a nebudu se toho muset nijak účastnit.
Opět po mě blýskl tím provokativním úsměvem. "Potřebuji abyste šla se mnou, slečno," natáhl ke mně ruku. Protočila jsem oči v sloup, přesně tohle jsem čekala. Bez nějakého dlouhého protahování jsem vložila svou ruku do té jeho a nechala se odvést skrz bariéru na druhou stranu. Čím míň se budu zdržovat, tím dřív budu zase zpátky.
"Vy tam, mladý muži, radši zůstaňte. Není to bezpečné," zavolal ještě na Trena. Ten jen něco zabručel a nespouštěl ze mě oči. Otočila jsem se čelem k němu. "Tak co teď?" byla moje další otázka. Ještěři se k nám mezitím začaly pomalu přibližovat, ale ani jediný nezaútočil.
"Slyšel jsem, že prý ovládáte přírodní živly," zeptal se mě se zájmem. "Ano," přikývla jsem. "A umíte je ovládat všechny, nebo jen některé?" ptal se dál. "Všechny. Chcete se tu vybavovat nebo pracovat?" zeptala jsem se rozčíleně. Vadilo mi, že jsme tu jen tak stáli a bavili, když kolem nás běhaly ty potvory.
"Buďte v klidu. Nezaútočí na vás, dokud jste tu se mnou," uklidňoval mě. Povytáhla jsem obočí. "Na mě ze záhadných důvodů neútočí. Nevím proč to tak je, ale rozhodl jsem se této výhody využít a stát se lovcem," usmál se.
"Takže je prostě pochytáte?" zeptala jsem se. Souhlasně přikývl, hrdina. "Normálně je pak ještě musím složitě vracet zpátky, ale vy byste prostě mohla zasypat ty jejich chodby a tím je zaženeme zpět. Tyhle potvůrky mají extrémně vyvinutý pud sebezáchovy, jakmile zjistí, že k nám to nejde, vrátí se tam, odkud přišly," informoval mě. "Tak prosím," pokynula jsem rukou a sledovala ho jak je všechny chytá.
Zabralo mu to čas až do svítání. Málem jsem tam usnula na místě. Tren mezitím přešel bariéru ke mně, Franklinovi námitky, že je to nebezpečné, odbyl mávnutím ruky. Uměl se o sebe postarat.
"Jsou pochytaní, teď je vypustíme zpátky do těch jejich chodeb. Můžete?" přišel za mnou. Otráveně jsem se vymanila z Trenovy náruče a šla za ním. "Tohle jste mohl zvládnout sám. Proč jste mě tady celou tu dobu zbytečně držel?" zeptala jsem se ho.
Opět se usmál. "Chtěl jsem tu mít vaši příjemnou společnost. I když ji trochu kazil ten…váš ochránce," dodal. "Ten ochránce, je můj snoubenec," informovala jsem ho. Vypadal trochu zaskočeně, že by další, kdo si na mě dělal zálusk? Tak to má smůlu, hošánek.
Vypustil ty plazi a pomocí jednoduchých bariér je zahnal zpět do děr, které jsem následně zasypala. Byl mou silou naprosto fascinován. Tren mě on něj musel doslova odtáhnout, protože mě nechtěl pustit, neustále se vyptával na detaily.
"Ten chlap se mi tak strašně nelíbí," brblal celou cestu. "Hm, hraje si na hrdinu, přitom není nic extra," přikývla jsem v souhlas. "Jak to myslíš?" otočil se na mě. "Ti tvorové na něj nejdou, sám neví, proč to tak je. Tím, že je od nich chráněn, pro něj nejsou nebezpečnější než ještěrky, takže je může snadno pochytat. Žádný čin hodný hrdinského uznávání," pohodila jsem hlavou.
Do postele jsem zapadla hlavou napřed, byla jsem fakt strašně unavená. Paulova léčba byla celkem náročná a pak to postávání s tím chlápkem…
Vstávala jsem až pozdě po poledni. Tren nebyl doma, něco zařizoval. Měla jsem od něj v troubě připravený oběd, do kterého jsem se s chutí pustila. Pak jsem se šla trochu projít na vzduch. Vesnice vypadala mnohem živěji, když kolem ní nebyla ochranná bariéra a lidé se nebáli vyjít ven.
"Anori," zavolal za mnou známý mužský hlas. Zase on. Otočila jsem se a podívala se mu do tmavých očí. Chyba. Trochu mě zarazilo, jak jeho oči dokázaly být něžné. Srdce se mi rozběhlo rychleji, byla jsem do jeho očí naprosto lapena. Nebyly jen tmavé, byly tmavé jako půlnoční obloha.
Sklopila jsem pohled a nadávala si do všeho možného i nemožného. "Starostka mi právě řekla, jestli bych vás nepožádal, abyste zasypala ty krátery, co po nich zbyly. Hyzdí to zdejší krajinu," požádal mě Franklin a zářivě se usmál.
"Jistě," zamumlala jsem a ihned vyrazila k nejbližšímu kráteru. Šel se mnou. Celou dobu, co jsem zasypávala ty obří díry si se mnou povídal. Trochu jsem na něj změnila názor, nebyl zase až tak špatný, jak jsem si o něm udělala obrázek hned první den. Zajímal se o hudbu, hrál na klavír, rozuměl umění, prý dokonce i maloval, prostě všeobecně byl fascinován kulturou.
Já sice neuměla moc kreslit a notám jsem nerozuměla ani za mák, ale nějak se mi s ním prostě dobře povídalo. Byla to pro mě změna. Tren mlčel a nechával mluvit mě. S Franklinem to bylo naopak, mluvili jsme oba, mohla jsem ho tedy poslouchat a nemusela ho k hovoru nijak zvlášť pobízet.
"Nějaký čas se tu zdržím. Doufám, že se s vámi ještě uvidím," loučil se se mnou, když mě byl doprovodit domů. "Určitě," kývla jsem a vešla dovnitř. Tren seděl v obýváku a četl nějakou poštu. "Ahoj," usmál se na mě. Měl krásnější úsměv než Franklin, ale na druhou stranu se nesmál tak často. Sakra, proč je dva srovnávám dohromady?
"Práce?" zeptala jsem se. Přikývl. "A co ty? Slyšel jsem, že jsi zasypávala ty krátery," zeptal se. Přikývla jsem. "Vesnické tamtamy koukám fungují," pousmála jsem se. Mrkl na mě a trochu zvážněl. "Byla jsi s ním," řekl. Nebyla to otázka, spíš takové konstatování. "Ano, byla," přikývla jsem.
"Bavili jste se?" zeptal se trochu přiškrceně. "Lásko, ty přeci víš, že miluji jen a jen tebe, nikoho jiného," usmála jsem se a pohladila ho po vlasech. Zvedl ke mně hlavu a já se sklonila k dlouhému polibku. Stáhl si mě na klín a začal mi rozepínat svetr.
"Nechci tě ztratit," zašeptal naléhavě mezi polibky. "Neztratíš," hladila jsem ho po tvářích. Pěvně mě k sobě tiskl. Tolik jsem ho milovala, neexistovalo nic, kvůli čemu bych ho opustila. Miloval se se mnou tak něžně, stačilo to, aby mi dokázal, že i on mě miluje.
*****
Uběhlo několik týdnů. Franklin se celou dobu zdržoval v téhle vesnici, domů ho prý nic netáhlo. Za tu dobu jsem si s ním vypěstovala docela hezký přátelský vztah. Nic na mě nezkoušel a za to jsem mu byla vděčná. Vydržela jsem si s ním povídat celé hodiny a nepřestávalo mě to bavit.
Tren se na naše přátelství díval dost úzkostlivě, až mě to trochu začínalo rozčilovat. Mohla jsem mu horem dolem říkat, že spolu nic nemáme a ani mít nebudeme, ale on si nedal pokoj a stejně jsem vždycky poznala v jeho tváři obavy, když mě měl pustit na schůzku s ním.
Franklin pro tohle měl pochopení. Nikdy se nezlobil, když jsem trávila čas s Trenem a ochotně odsouval termíny našich setkání podle mých potřeb. Tren tak ohleduplný nebyl, i když se snažil mi vyhovět.
Kolikrát jsem Franklinovi vyprávěla, jak mě Tren s tímhle chováním zlobí. Vždycky byl na mojí straně a téměř vždy se mnou souhlasil. Trávila jsem s ním spoustu času, protože mi s ním bylo příjemně.
"Jdeš s ním?" ptal se mě Tren, když viděl, že se balím ven. "Jo, chce mi ukázat nějaké nákresy, co si připravuje," odpověděla jsem bezstarostně. "Hm, vrať se brzy," políbil mě do vlasů a nechal mě jít. Překvapil mě, normálně nebyl tak milý a většinou mě nechtěl pustit.
Vešla jsem do kavárničky, kde jsme měli schůzku o pár minut dřív, ale on už tam samozřejmě seděl. Usmál se na mě, kývl na pozdrav a sledoval jak si sundávám kabát. Tohle by se mi s Trenem nestalo, ten byl vždycky ohromně galantní.
Těžce jsem si povzdechla, zlobilo mě, jak je dva neustále porovnávám. A nejhorší bylo, že Tren nevyšel vždycky jako vítěz. Vážně mě to zlobilo.
"Copak, děje se něco?" otázal se. "Ale nic," zavrtěla jsem hlavou. "Nechtěl tě pustit, že?" hádal. "Ne, naopak, dneska byl ochotnější než jindy," zavrtěla jsem znovu hlavou. "Tak co, ukážeš mi to?" zeptala jsem se a snažila se přitom vypadat nadšeně. Nechtěla jsem mu kazit náladu svými myšlenkovými pochody.
Ukázal mi pár dost dobrých nákresů. Měl talent. "Doma toho mám mnohem víc, ale to by se mi nevešlo do desek. Jestli bys měla zájem, můžeme se na ně pak jít podívat," nabídl mi. Nejdřív jsem přikývla, ale pak mi došlo, že jsem slíbila, že budu brzy doma. "Nejde to, bude na mě čekat," zavrtěla jsem tedy hlavou.
"Prosím tě, ta chvilka bez tebe ho nezabije," mrkl na mě spiklenecky. "Uvidíme," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem Trena moc provokovat, taky by se mohlo stát, že by mě už nepustil. "Jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?" zeptal se a zamyšleně si mě prohlížel.
"Normálně," pokrčila jsem rameny. "No, jde mi o to, že jako tvůj meertalen by si od tebe měl držet odstup a ne se s tebou takhle veřejně ukazovat," vysvětlil. Nejdřív jsem trochu zaváhala, jestli mu to mám říct, ale byl to můj přítel a on mi taky vyprávěl všechno o svém soukromém životě.
Vyložila jsem mu tedy celou naší historii. Pozorně poslouchal. "Hmmm," protáhl nakonec zamyšleně. "Čekal jsi něco akčnějšího?" zasmála jsem se. "Trochu ano," kývl. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Mě to přišlo akční až moc.
"Tak co, stavíš se ještě u mě, nebo pospícháš domů?" zeptal se po další chvíli. Pohlédla jsem z okna. Venku bylo ještě světlo, nevypadalo to, že by bylo nějak pozdě. "Já myslím, že to ještě půjde," kývla jsem. "Říkal jsem to," zasmál se vítězně. Zaplatili jsme a vyšli do chladného podzimního odpoledne.
Šli jsme pomalu, nijak nespěchali. "Běž napřed, musím si ještě něco zařídit," plácl se do čela, jakoby si na něco vzpomněl a odběhl. Věděla jsem kde bydlí a dokonce i to, kde měl schovaný náhradní klíč. Ani mi to nepřišlo nijak divné, už kolikrát mě poslal napřed.
Šla jsem tedy k němu, bydlel až na druhém konci vesnice. Než jsem došla, už se smrákalo. Zamračila jsem se na oblohu, to to nemohlo ještě pár hodin počkat? Tren už bude určitě naštvaný. Jenže když už jsem tady, tak přeci neodejdu, navíc by mě Franklin hledal.
Vytáhla jsem z truhlíku malý klíč a odemkla si dveře. Vstoupila jsem do malé předsíňky a rovnou vešla do obývacího pokoje. Tam jsem se posadila na pohovku a čekala. Téměř dvě hodiny jsem počítala zářezy na parketách, abych se neukousala nudou, ale Franklin nikde. Už jsem si pohrávala s myšlenkou, že půjdu domů, bylo vážně pozdě a Tren už o mě musí mít strach. V tu samou chvíli cvakly vchodové dveře.
"Franku, už jsem myslela, že mě tu necháš zapustit kořeny," zavolala jsem na něj rozhořčeně. On se však neozval. Místo toho se o futra místnosti opřel ten fialovovlasý muž. Dolovala jsem z paměti jeho jméno. "Ragar," představil se dřív, než jsem si vzpomněla.
"Hm," pronesla jsem a překřížila si ruce na prsou. "Franklin nepřijde," řekl znovu. "Hm," odpověděla jsem znovu a zvedla se k odchodu. "Ale ty nikam nepůjdeš," napřímil se. "A kdo mi v tom zabrání?" zeptala jsem se arogantně. "Co třeba život tvého přítele?" zeptal se chladně. Na chvíli ve mně zatrnulo. "Pochybuji o tom, že by se Tren o sebe nedokázal postarat," pronesla jsem nakonec klidně. "Jenže já nemluvil o něm. Franklin už tak schopný není," hrozivě se usmál.
"Co chceš?" zeptala jsem se rovnou. "Chci, abys dala ruce pryč od Trena," odpověděl. "Proč?" nechápala jsem. "Vzhledem k tomu, že je neustále s tebou je hned druhý na seznamu tvých nepřátel. První jsi samozřejmě ty. Přeci nechceš, aby se mu kvůli tobě něco stalo," pousmál se. Srdce se mi bolestivě stáhlo. Jistě už se to stalo jednou, proč by se to nemohlo stát i podruhé.
"Mohu tě informovat, že jsou na něj vypsané opravdu tučné odměny. Nemyslím si, že bude trvat nějak dlouho, než na něj začnou útočit. A v rámci jeho bezpečí…" pokračoval. "Co je tobě po tom?" otázala jsem se. "Osobní důvody," zkřivil tvář do krutého šklebu. "Rozmysli se, buď se s ním rozejdeš a ušetříš tak nejen jeho život, ale i život Franklina. Té jeho tvářičky by byla škoda. Nebo s ním buď dál a uvidíš, jak tví přátelé postupně umírají," zasyčel a odešel dřív, než jsem se stihla vzpamatovat.
Vyběhla jsem z Frankova domu a běžela k nám. Dovnitř jsem se vřítila jako vichřice a rovnou do Trenovy náruče. "Kde jsi byla tak dlouho, už jsem tě chtěl jít hledat," ptal se. Zavrtěla jsem hlavou, že se s ním o tom nechci bavit. Jen jsem se nechala držet v jeho náruči a utěšovat.
Ten večer jsem strachy nemohla usnout. Neustále jsem zrakem rentgenovala okolí a hledala i ten sebemenší náznak toho, že by se někdo snažil ublížit mému Trenovi. Mezitím se mi v hlavě honila Ragarova slova, smíšená s tváří Trena i Franklina.
Co jsem měla dělat? Nechci aby se něco stalo žádnému z nich. Trena si můžu ohlídat, ten je tu se mnou, ale Franklina měli pravděpodobně u sebe oni. Jinak by za mnou přeci přišel! Nenechal by mě čekat pro nic za nic. Jenže, nemůžu kvůli němu opustit Trena….
*****
Následující dny jsem Trena střežila jako oko v hlavě. Pokud byl doma, nevyšla jsem ven, a při nejlepším se zdržovala ve stejné místnosti jako on. Trnula jsem hrůzou, když si zašel na poštu pro svojí práci nebo zařídit něco podobného.
Jenže říct jsem mu nic nemohla. Zaprvé by mi to možná vyčetl, že jsem tam neměla chodit a v tom případě bych se s Ragarem ani nepotkala. Jenže ten by na mě mohl čekat kdekoliv jinde. Za druhé by mě určitě přesvědčoval o tom, že se o něj nemusím bát, protože se o sebe dokáže postarat sám. Tak jsem raději mlčela a trnula hrůzou jen v rámci svých vlastních myšlenek.
Více jak týden se nic nestalo. Tren byl naprosto v pořádku a dokonce i Franklin se objevil. Když jsem se ho ptala, jestli je v pořádku, nechápavě na mě koukal. Pamatuje si, že šel na poštu, pak má prý černo a probudil se doma, ale já už tam nebyla. Vůbec nic si nepamatoval, alespoň že tak. Nechala jsem se trochu ukolébat pocitem, že se nic neděje.
Byli jsme spolu s Trenem na procházce po okolí. Držela jsem ho za ruku, a všechno bylo v pořádku. Jenže pak se objevil takový vtíravý pocit, že se něco děje. Pozorovala jsem okolí, ale nezaznamenala jsem žádnou nežádoucí věc.
V tom se naproti nám objevila postava. Srdce se mi rozběhlo rychleji pod náhlým přívalem adrenalinu. Chytila jsem Trena mnohem pevněji. Překvapeně se na mě podíval a poté zaostřil na postavu před námi. "Tvůj kamarád," pronesl pak tiše.
Uvolnila jsem se. Byl to jen Franklin. "Ahoj Franku," pozdravila jsem ho. "Ahoj, na procházce," usmál se na mě a Trenovi kývl na pozdrav. Pustila jsem se s ním do živého hovoru. Tren nám nejspíš chtěl nechat trochu soukromí, takže se vydal pomalu napřed.
Bavila jsem se s Frankem o těch jeho výkresech, podle mě, kdyby na nich zapracoval, byla by z toho pěkná díla. Najednou se ozval ostrý praskavý zvuk a kus před námi se zablesklo. Okamžitě jsem se rozběhla tím směrem. Tren stál kus ode mě a držel se za krvácející paži. Naproti němu stál nějaký muž, neznala jsem ho a očividně to byl on, kdo útočil.
Když nás viděl, pokusil se Trena ještě jednou zasáhnout, ten už byl ale připraven, takže jen s úšklebkem zmizel. "Trene, co se stalo?" nechápala jsem. "Já nevím, prostě najednou,…" odpověděl tiše, zřejmě byl v šoku. Posadila jsem ho a začala se věnovat jeho ruce. Měl to pěkně hluboké a ošklivé, trvalo mi notnou chvíli, než jsem to zacelila.
"Kdo by řekl, že někdo zaútočí jen tak, z ničeho nic a po takové chvilce toho nechá," podivil se Franklin. Já věděla, proč, ale nemohla jsem to říct. Políbila jsem Trena na rameno. Budu ho muset víc hlídat. "Jsi schopný jít?" ptala jsem se starostlivě. "Samozřejmě," kývl. Odvedla jsem ho domů. Zrovna jsem vařila čaje, když jsem si venku všimla Ragara. Stál si jen tak na ulici, a díval se přímo nám do oken.
Odnesla jsem Trenovi čaj a vyšla ven za ním. "Co tu zase chceš?" zeptala jsem se. "Ještě sis to nerozmyslela?" zeptal se mě. Sklopila jsem hlavu. "Tohle bylo dostatečné varování, nemyslíš?" zeptal se mě.
"Jeden útok rozhodně neznamená to, co jsi ty říkal," odpověděla jsem sebejistě, i když jsem uvnitř byla dost vyklepaná. "V tom případě dovol, abych ti něco málo ukázal," znovu se tak krutě zašklebil a ze své mysli začal vysílat obrázky. Živé obrázky z Trenova "pobytu" v podzemních chodbách, kdy ho právě on unesl. Plné ran, bolesti, mučení, dokonce mi ukázal i tu část, kdy ho naprosto krutě znásilnil. Chtělo se mi brečet. "Proč?" hlesla jsem. "Protože tě brání, neustále tě ochraňuje. Kdyby se kolem tebe pořád nemotal, nic z toho by se nestalo. Vlastně jestli chceš, mohl bych pokračovat," řekl a začal ukazovat obrázky z doby, kdy jsem byla teprve na střední škole a Tren nade mnou držel stráž.
"Přestaň," vzlykla jsem. "Přemýšlej o tom," řekl prostě a odešel. Pomalu, aby mě každý jeho krok mohl pořádně ranit přímo do prsou.


Svátek Duší

6. listopadu 2011 v 14:55 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s pokračováním. Jelikož jsem si to minulým dílem trochu zkomplikovala, budu se Dušičkám věnovat jen ve zkratce (i když se tak jmenuje díl). Místo toho se dočkáte trochu akčnějších scén. Jinak mohu upozornit, že se v mé hlavě zrodil šílený plán, takže tohle je takový klidný díl před bouří, která bude následovat a nebude to už dlouho trvat.
Jinak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
První, co jsem ráno viděla, byla jeho zamyšlená a podmračená tvář. "Co se děje?" ptala jsem se hned a hladila ho ve vlasech. "Dnes je den památky všech duší, u vás památka zesnulých," odpověděl tiše s pohledem upřeným do stropu.
"A to se nesmíte smát?" zeptala jsem se s pozdviženým obočím. Shlédl na mě. "Proč bychom nemohli?" odpověděl otázkou. Vyčkávavě jsem si podepřela hlavu a čekala, jestli mu to dojde samo. Po nějaké chvíli se nadechl. "Vždycky jsem chodil na hrob babičce. Jenže ten je teď daleko a navíc se odsud nemohu hnout, díky té bariéře," odpověděl.
Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct. "Bude se konat jen něco menšího v našich podmínkách. Normálně by to bylo trochu honosnější, ale za téhle situace…" odmlčel se, ale já věděla, na co naráží. Na událost včerejší noci.
Zamyšleně jsem mu dál ležela na prsou. "Měla bych jít taky?" zeptala jsem se. "Samozřejmě. Jsi teď jednou z nás, měla by si dodržovat stejné zásady. A můžeš vzdát hold alespoň svým rodičům," konečně se trochu pousmál a jemně mi naznačil, že chce vstát a já mu v tom trochu překážím.
Převalila jsem se na druhý bok, nějak se mi nechtělo vylézat. Nakonec jsem se ale donutila, nic jiného mi taky nezbylo. Po snídani jsme se oba oblékli do tmavého, prý to bylo vhodnější, než se tam promenádovat v barevných šatech. Na prahu jsme se ještě chvíli zdrželi líbáním, Trenovi to v černé tak strašně slušelo, a pak už vyrazili na malé místní náměstí.
K mé radosti jsme nebyli poslední. Nesnášela jsem, když se čekalo jen na mě a všichni se pak po mě otáčeli a házeli všelijaké otrávené obličeje. Netrvalo moc dlouho, než se sešla celá vesnice.
Starostka si stoupla do čela. Nevěděla jsem, co se bude dít, takže jsem jen doufala, že mě Tren nenechá se ztrapnit. Přikázala nám, abychom všichni poklekli a se skloněnými hlavami uctili památku všech zesnulých.
Myslela jsem na své rodiče, na všechny, kteří padli, když mě chránili, i na ty, co padli v těch několika málo bitvách, které jsem prožila. Tren mě vzal za ruku a políbil mě na hřbet ruky. Nechápala jsem, co tím gestem sledoval, ale všimla jsem si, že to udělalo vícero párů. Mojí ruku opět pustil, rty se mu při tom pohybovali v neslyšném hovoru.
Starostka poté vyzvala, aby odešli všichni, kromě meertalenů. Zvedla jsem se tedy a poodešla kousek stranou, Trena nechala klečet na stále stejném místě. Úplnou náhodou jsem se dostala do blízkosti Paula, který opět pobýval v téhle vesnici. Možná se mi to jen zdálo, ale ten kluk mě sledoval. Minimálně teď po mě házel významné pohledy.
Proneslo se pár složitých vět, které jsem moc nepochopila, všichni pak drželi minutu ticha. Pak se postupně začali rozcházet. Tren se zvedl až mezi posledními. Oprášil si kolena a rozhlédl se po mě.
Nejprve spatřil Paula a věnoval mu jeden arogantní úsměv. Hned potom očima zabloudil ke mně a něžně se usmál. Přešla jsem k němu a, Paulovi natruc, se s ním políbila. "Co jsi říkal? Já celou dobu mlčela, doufám, neexistuje nějaká motlitba, kterou říkáte," ptala jsem se. Zavrtěl hlavou. "Tak zaprvé se nemodlíme. Většina z nás jsme z části démoni a ti k takovým věcem moc vztah nemají," vysvětlil mi. "A děkoval jsem, že jsi v pořádku, že se ti nic nestalo a prosil jsem, abych měl dost síly na to tě chránit," dodal.
Pevně jsem ho objala. Tohle mě nenapadlo. Na dušičky jsme vždycky vzpomínali na mrtvé, on ale přesto nedokázal přestat myslet na mě. "A proč jste tam pak zůstali jen vy?" zajímalo mě dál. "Všichni meertáleni jsme se, dá se říct, omlouvali našim svěřencům, které jsme nedokázali ochránit," odpověděl zdráhavě. "Tobě se to stalo?" podivila jsem se. "Ano, párkrát. Naposledy u jedné dívky z Japonska. Byla na tom psychicky hodně špatně. Nevěřila v samu sebe, nedokázala nikde vidět to hezké. Snažil jsem se jí pomoct, ale nakonec skončila sebevraždou. Její duše se tedy dostala k zatraceným, protože porušila ten nejzákladnější lidský zákon," vyprávěl, přitom mě pomalu odváděl zpět domů.
"Umíš japonsky?" nepřestávala jsem se divit. Mrkl na mě a s úsměvem spustil plynulou japonštinou. "Páni, kolik umíš jazyků, těch ze Země?" zajímalo mě dál. Zamyslel se. "Asi deset, když počítám i angličtinu," pokrčil rameny. "Třeba francouzsky?" hádala jsem. Přikývl. "Řekni mi něco romantického ve francouzštině," prosila jsem.
Protočil oči v sloup, ale začal měkce hovořit francouzsky. Uměla jsem jen naprosté základy, takže jsem mu rozuměla jen minimálně, přesto jsem poznala, že mi říkal ty nejkrásnější milostné fráze.
"Myslíš, že se toho taky naučím tolik co ty?" ptala jsem se. "Samozřejmě, povíme si za 500 let, ano?" zasmál se. Mezitím jsme došli domů. Tren mě strčil dovnitř, pak jsem ho viděla, že prohlíží zahradu a nakonec za sebou poctivě zamkl dveře. Na můj tázavý pohled odpověděl jen jemným pousmáním. "Mám o tebe strach a nechci ohledně tvého bezpečí nic podcenit," vysvětlil mi svoje počínání.
Až do konce dne jsme odpočívali doma a tak nějak zachovávali sváteční a celkem ponurou náladu dnešního dne. Tren mi chvíli vyprávěl o dni, kdy byli zabiti moji rodiče. Pak toho nechal, protože i jemu se o tom špatně mluvilo. Začali jsme si tedy vyprávět o našich společně vyřešených případech z práce. Měl mnohem lepší paměť než já. Pamatoval si skoro každý případ i s jeho detaily. Žasla jsem, ale na druhou stranu si je ráda všechny oživila.
Doufala jsem, že už nebude dlouho trvat a vrátím se na Zem dořešit ten poslední případ. Měla jsem k Zemi vypěstovaný velmi silný citový vztah, nedokázala bych ji jen tak opustit. Musím se tam ještě vrátit, alespoň jednou. Měla jsem mnohem lehčí srdce, když jsem věděla, že Tren půjde se mnou.
*****
Ve snu jsem byl na zamlženém palouku v lese. Nevím jak, ale věděl jsem, že nejsem člověk. Byl jsem ten plaz, který vysával z ostatních duši. Otočil jsem hlavu za omamnou vůni jedné lidské duše. Rozběhl jsem se tím směrem. Už dopředu jsem věděl, komu patří, i když jsem si to nechtěl připustit. Samozřejmě to byla ona. Světlá pokožka a záplava mahagonových vlasů. Čokoládové oči měla rozšířené strachem, když přede mnou prchala.
Chtěl jsem přestat lovit, ale nešlo to. Dál jsem se hnal za ní. O něco zakopla a upadla do vlhké trávy. "Trene!" vykřikla, když jsem se na ni vrhl naprosto zbavený jakékoliv vlády nad svými činy.
Probudil jsem se se zrychleným dechem a roztřesenými prsty prohledal postel vedle sebe. Říká se, že když je člověk ve stresu, často některé věci přehlédne, ale fakt, že vedle mě neležela se jaksi splést nedal. Nemělo cenu teď zběsile prohledávat dům či jeho okolí. Zapátral jsem po ní myslí. Myšlenky jí sice číst nemohu, ale její přítomnost vycítím.
Nedokážu popsat tu úlevu, která mnou projela, když jsem na ni narazil dole v kuchyni. "Stalo se něco?" ozval se mi v hlavě její hlas. Mohlo mě napadnout, že ucítí, když ji hledám. "Teď už nic," odpověděl jsem.
Ve vteřině vycházela schody do ložnice a lehala si ke mně. Pevně jsem ji objal kolem pasu a položil jí hlavu na prsa. "Byl to jen sen," dodal jsem šeptem. I ona mě pevně objala. "Jen sen," přikývla.
Ráno jsem si z mojí noční můry nic moc nedělal. Anori ležela vedle mě a všechno bylo v pořádku. Po snídani jsem si musel zajít na poštu pro nějakou korespondenci a znovu jí kladl na srdcem, aby nepřecházela bariéru a nejlépe zůstala doma.
Když jsem se vracel, málem jsem z ní dostal infarkt. Samozřejmě že seděla u hranice bariéry a zblízka si prohlížela ono tvora, který se na ni díval a ochutnával jazykem okolní vzduch. Okamžitě se mi vybavil můj sen. "An!" zakřičel jsem na ni v panice. Lekla se, ale neodstoupila ani o milimetr. "Běž odtamtud," kývl jsem hlavou směrem k sobě. "Proč?" zeptala se klidně a dál si prohlížela tu odpornou ještěrku.
Došel jsem až k ní. "Prosím," zašeptal jsem a snažil se ji odtáhnout. "Nech mě. Nic se nestane, jsem na správné straně bariéry," zamračila se. Chytil jsem ji za loket a snažil se ji odvést. "Je jedno, že jsi na téhle straně. Zbytečně je provokuješ. Co když ta bariéra není dostatečně silná, aby je udržela?" ptal jsem se a doslova se s ní pral, abych jí dotáhl domů.
"Nic se mi nestane, můžeš přestat jančit?" vytrhla se mi nakonec a otočila se k místu, kde ještě před chvíli seděl ten ještěr. "Skvělý, vyplašil jsi ho," vyčetla mi naštvaně. "Tak promiň, jsi snad biolog, že se o to tak zajímáš? Já je mám radši v bezpečné vzdálenosti od tebe," zabručel jsem.
Otočila se, aby mi něco pěkného odpověděla, když se ten tvor objevil přímo za ní! Strhl jsem ji k sobě a v dalším momentě toho tvora zneškodnil. "Ještě pořád si myslíš, že je bezpečné se tady jen tak promenádovat?" zeptal jsem se jí sarkasticky a vydýchával se z tohohle šoku.
Odfrkla si. "Jistě, zavolal bys je schválně, jen abys mi dokázal, že máš pravdu," zasyčela a vydala se na opačnou stranu, než jsme bydleli. Nevěřícně jsem za ní zíral. "Fajn, běž si," vykřikl jsem nakonec nasupeně a odešel domů, kde jsem za sebou práskl dveřmi. Však ona se vrátí.
Omyl, venku už byla dávno tma a Anori nikde. Nervózně jsem přecházel po místnosti sem a tam a neustále upíral zrak k oknům, kterými bylo vidět na cestu. Jenže ona nešla. Byl jsem na ni stále naštvaný, ale strach nakonec zvítězil, já si oblékl kabát a vydal se ji hledat…
*****
"Fajn, běž si," zakřičel za mnou zlostně. Otočila jsem se, ale on rázoval pryč, nejspíš domů. Tohle trochu bolelo. Neřekla jsem zase nic tak špatného, aby na mě musel takhle vyjet. Odmítala jsem se za ním vrátit, to on se má co omlouvat mě. Místo toho jsem se šla jen tak projít, v rámci vesnice, samozřejmě. I mě vyděsilo, že se ta potvora objevila i tady.
Pomalu se smrákalo a já pořád seděla venku. Byla mi docela zima, ale z trucu jsem seděla dál na chladném kameni a odmítala se hnout. "Copak? Hrdličky se nám pohádali?" ozval se za mnou snad ten nejslizčí hlas, který jsem kdy v životě slyšela. Paul.
"Co je ti do toho?" zeptala jsem se otráveně a dál zarytě civěla před sebe. Seděla jsem jen kousek od bariéry a sem tam zahlédla nějakého toho plaza. Fascinovaly mě ty jejich šupiny. Nikdy jsem neviděla tak úžasný odstín černé. Byly velmi zvláštní.
"Je mi do toho docela hodně. Zajímá mě, kdy ten tvůj hrdina na tebe udělá nějakou botu. Pak mnou třeba nepohrdneš," nedal se ten otrava odradit. "I jeho nevěru bych skousla radši, než tebe," ujistila jsem ho.
Jemu to jaksi nedošlo. Posadil se ke mně a taky si prohlížel ty bestie. Zuby mi zimou začínaly drkotat a mě pomalu docházelo, že se mi Tren vlastně nemá za co omlouvat. On mě chránil, zatímco já jsem ho křivě obvinila. Já bych se měla omlouvat a ne tu trucovat.
"Je ti zima?" ptal se. "Ne," odpověděla jsem okamžitě, i když jsem prsty už téměř necítila. "To vidím," pronesl sarkasticky. I přes můj jasný nesouhlas mě objal. "Okamžitě mě pusť!" kroutila jsem se, abych se dostala co nejdál od něj. "Neblbni, jen tě ohřeju," nedal se odradit. "Já už vážně nevím, to mluvím svahilsky, nebo co? Pusť mě," ječela jsem a prala se s ním.
"Nepustím a ty to moc dobře víš," pousmál se a přitiskl mě k sobě ještě pevněji. O co hůř, začal s nebezpečně blížit k mým rtům.
"Ocenil bych, kdybys okamžitě pustil mou snoubenku a zmizel odsuď," ozval se za námi mnou tolik milovaný hlas. "Trene," vydechla jsem s úlevou. Paul se jen ušklíbl. "Ocenil bys? Podle mě ti tolik vděčná nebude, když je tu ochotná mrznout, jen aby nemusela být s tebou," řekl Paul pohrdavě.
"Tss, co ty o tom víš. Lásko," otočila jsem s prosbou na Trena. Ten udělal několik kroků blíž k nám, ale Paul se prostě nehodlal vzdát. Dál mě objímal a drze si položil svou hlavu na mé rameno. "Jdi od ní," varoval ho Tren ledově ostrým hlasem, že i mě přeběhl mráz po zádech.
"A co když ne," provokoval Paul. "Předminule jsi byl víc jak týden v bezvědomí, posledně jsi nahý upravoval zeleň, nenuť mě vymyslet něco dalšího nebo opakovat minulost," zasyčel Tren a to stál už přímo u nás.
Paul konečně trochu povolil a já se mu hned vyškubla. Skončila jsem v Trenově náruči a pevně ho objímala. Paul chtěl asi něco dodat, ale ozval se tak odporně skřípavý zvuk, že jsme se všichni přikrčili a snažili si chránit uši.
Pohlédla jsem za Paula a nevěřícně zírala na jednoho z těch tvorů, kteří byli celou dobu za bariérou. Jenže tenhle stál na naší straně. Otevřel tlamu, odhalil tak řadu ostrých tesáků a vydal další táhlý a nepříjemný zvuk.
Tren mě pevněji objal, popadl za rukáv Paula a pomalu ustupoval dozadu, toho tvora nespouštěl z očí. "Pusť, tohle zvládnu sám!" škubal se Paul. Tren ho se škodolibou radostí pustil. Paul si odfrkl, ale ne na dlouho. Jen co ten tvor zpozoroval, že je Paul od nás oddělený, rozeběhl se proti němu a zakousl se mu do nohy. V tu chvíli už ho ale srazil stranou Tren, chvíli s ním zápolil, ale nakonec ho zpacifikoval.
Pohledem jsem zkontrolovala okolí a s úlevou zjistila, že tu žádný jiný není. I tak mi ale srdce zběsile bilo a okamžitě jsem hledala oporu u Trena. "Můžeš vstát?" ptal se Tren Paula. Já jen žasla, kde se v něm bere ta ochota pomoct zraněnému a to i za předpokladu, že se mu před chvílí opět snažil svést snoubenku.
"Nestarej se," odsekl Paul. "Dobře, pak neříkej, že jsem ti nepomohl," pokrčil Tren rameny a vedl mě pryč. Když jsme byli dost daleko od Paula, zastavil se a políbil mě. "Tolik jsem se o tebe bál," zašeptal mi do vlasů. "Promiň," tiskla jsem se k němu.
"Musíš být úplně zmrzlá. Na, vezmi si můj kabát," svlékl se a zabalil mě do teplého kabátu. "Děkuju," pousmála jsem se a nechala se odvést domů. Tam mi Tren uvařil teplý čaj a přehodil přese mě ještě deku, abych se zahřála. Přitom mě nepřestával hladit ve vlasech a líbat na tváře.
"Lásko, doufám, že chápeš, že mám o tebe vážně jen strach. Nijak nechci zpochybňovat tvoje stanoviska, ale občas je lepší mě poslechnout, nemyslíš?" ptal se mě jemným hlasem. Se sklopeným pohledem jsem přikývla.
Ozvalo se naléhavé klepání. Šla jsem otevřít. Ve dveřích stála mě neznámá žena, věděla jsem jen, že je také z téhle vesnice. "Slečno Anori, pojďte se mnou!" prosila mě naléhavě a táhla mě ven.
Tren se okamžitě objevil za mnou a chtěl vědět, co se děje. "Paula pokousalo to zvíře. Blouzní v horečkách, vypadá to opravdu špatně a ve vesnici není jediný doktor. Jedině vy mi můžete pomoct," prosila dál. Tren zamumlal něco jako "hrdina", ale podal mi kabát, sám se taky oblékl a už jsme běželi za tou ženou.
Doběhli jsme k malému domečku. Vpadla jsem dovnitř a vydýchávala se z rychlého běhu. V domě bylo plno lidí, Tren mi musel cestu k jeho lůžku uvolnit téměř násilím. I když jsem měla na Paula spadeno, litovala jsem ho. Byl úplně bledý, jen tváře mu hořely horečkou. A když jsem se podívala na tu nohu, stáhl se mi žaludek. Vypadalo to opravdu hrozně.
Požádala jsem osoby ve svém okolí o lavor s teplou vodou a žínku. Hned mi bylo vyhověno. Všichni s napětím čekali, co budu dělat. Dost mě to znervózňovalo. "Vážení, tady není čas na okounění. Nemocný i Anori potřebují klid, tak se prosím rozejděte," vzal si to na starost Tren.
Netrvalo dlouho a v místnosti jsme zbyli jen my a další tři lidé, podle mého odhadu, obyvatelé domu. Požádala jsem tu ženu, která pro nás přiběhla, aby mu omývala nohu teplou vodou a sama se pustila nejprve do léčby příznaků, jako byla horečka, blouznění a podobné věci.
Hned potom jsem se pustila do té nohy. Nejdřív jsem nevěděla jak začít, byla jsem vážně nervózní. Tohle bylo poprvé, co nade mnou nestál kvalifikovaný doktor. Začala jsem ránu zbavovat infekce, která se v ní pěkně rozjížděla. Paul se probral z bezvědomí. "An," zachraptěl a ucukl nohou, muselo to být asi dosti bolestivé.
"Máte tu něco proti bolesti?" ptala jsem se jich. Zavrtěli hlavou, jako že ne. "V tom případě to budu muset dělat za živa. Potřebuji, abyste mi ho drželi," zvedl se jeden muž, podle podoby nejspíš jeho otec. Opět jsem se vrátila k čištění rány, ale Paul sebou tolik cukal, že to bylo téměř nemožné.
Tren s povzdechem přišel taky na pomoc. Chvíli se ho snažili udržet, ale mrskal sebou tolik, že to nešlo. "To si říkáš chlap?" zavrčel mu Tren do ucha. Paul se na něj nevěřícně otočil, ale zklidnil se.
Pokračovala jsem tedy dál. Po vyčištění rány jsem ji začala pomalu zacelovat. Paul už jen občas sykl, takže se to zahojilo velice dobře, zůstalo mu tam pár menších jizev, které sami časem zmizí.
Nohu jsem mu ještě pevně stáhla. "Měl by se teď šetřit a moc na ni nestoupat," upozornila jsem jeho rodiče. Oba horlivě přikývli. "A co dostane marod za statečnost?" zeptal se Paul a chytil mě sukni. "Neprovokuj, nebo tě pokoušu sama," varovala jsem ho skrz zaťaté zuby, vzala Trena za ruku a měla se k odchodu.
"Počkejte slečno, nevím, jak se vám odvděčit," chytila mě za ruku ta druhá žena v místnosti, oči plné slz. "To je v pořádku," zavrtěla jsem hlavou. "Já…vím, co vám Paul provádí a mrzí mě to. Snažíme se mu to vytlouct z hlavy, ale on na vás prostě pořád myslí," drmolila rychle. Tren si vedle mě jen zničeně povzdechl. "Pokusíme se, aby se takové situace již neopakovali," pokusila se o slabý úsměv a vyprovodila nás z domu.
"Měla jsi mu tu nohu uříznout," bručel Tren, když jsme odcházeli. "Ale no tak. Dostaneš něco za statečnost," zasmála jsem se a jednou ho dlouze políbila. Polibek mi oplatil. "Ehm," ozvalo se za námi odkašlání. Překvapeně jsme se od sebe odtrhli. Naproti nám stál docela pohledný muž. Temné delší vlasy, stejně tmavé oči, trochu křivý nos, ale přesto vypadal v obličeji moc hezky. Oblečen byl do modravého pláště, pod kterým schovával svoji postavu.
"A vy jste…" zeptal se Tren a taky si ho prohlížel. "Mé jméno je Franklin," představil se. Trochu jsem se pousmála, takhle se jmenovala písnička od mojí oblíbené skupiny. "A co vás sem přivádí, pane Frankline?" zeptala jsem se. "Tihle," kývl směrem k bariéře, za kterou se prohánělo pár těch tvorů.
"Jste lovec?" odhadl Tren a Franklin přikývl. "Bylo mi řečeno, že se mám spojit s naší vyvolenou a jejím ochráncem," dodal ještě a oba nás zrentgenoval pohledem. "Pokud by vám to nevadilo, vyřešili bychom to ráno. Anori je unavená, před chvíli vyléčila jednoho pokousaného kluka," měl se Tren k odchodu.
"Asi jste mě dost dobře nepochopil, mladý muži," oslovil znovu Trena a donutil ho tak zastavit. "Prosím," pobídl ho Tren, aby pokračoval. "Tahle vaše bariéra je nezadrží na dost dlouho, sami jste se mohli přesvědčit, že někteří se skrz ni dostanou. Bylo by tedy vhodné začít s tím hned," vysvětlil klidně. "Pak si slečna může klidně odpočinout," blýskl po mě úsměvem a pokynutím ruky nás odváděl na opačnou stanu, než jsme měli původně namířeno.


Poselství z říše zatracených

1. listopadu 2011 v 20:59 | Yui-chan |  Růže msty
Abyste neřekli, že vás odsunuji až na poslední místo a nepíšu, mám pro vás pokračování už dnes. Původně sice měla být dušičková tématika, bohužel jsem se nějak rozepsala a prostě se i to tam nevešlo. Budete muset počkat, Dušičky rozeberu příště, hold to nebude 2.11., tak snad mě neukousnete.
Tenhle díl je takový hodně bojovný a zvratový, možná místy trochu strašidelný, za to se omlouvám, navíc otevřeme novou kapitolu. Jakou? Přečtěte si a zjistíte to. Přeji příjemný zážitek a nechte mi tu komntář:
.
.
"Máš všechno?" ptal se mě Tren už asi po sté. Já jen bezradně stála v našem pokoji a rozhlížela se kolem. "Asi ano," kývla jsem nakonec. "Kdybys něco důležitého zapomněla, nechám pro to poslat, nebo ti koupím nové," políbil mě na tvář. Znervózňovalo ho, že se tak dlouho zdržujeme.
"Dobře, tak vyrazíme," vzala jsem ho za ruku. Společně jsme vyšli před dům, kde už jsme měli osedlané koně. Juana se s námi rozloučila a jen nedobrovolně nás nechala nasednout. Naposledy jsme jí zamávali a rozjeli se z města.
"Pojeď těsně u mě," požádal mě Tren a nasadil takové tempo, abych mu bez problémů stačila. Poslechla jsem ho, věděla jsem, že by se nám to nemuselo vyplatit. Jeli jsme dlouho, až když se na nebi objevily první hvězdy, jsme zastavili. "Nemá cenu jet v noci, byli bychom ještě zranitelnější. Rozděláme si oheň a já budu hlídat," řekl a zašel kus do lesa. "Nebylo by lepší zůstat po tmě?" zeptala jsem se, ale následovala ho a pomohla mu sbírat větve.
"Jestliže nás chtějí napadnout, udělají to za světla nebo za tmy," pokrčil rameny. Měl pravdu a já budu taky klidnější, když nás bude oheň chránit před dravou zvěří, poskytovat nám teplo a alespoň trochu světla.
Rozdělali jsme oheň, Tren mi podal obložený chléb, který nám Juana připravila a usedli jsme naproti sobě, kolem ohně. "Odpočiň si, já budu hlídat," řekl něžně a podával mi slabou deku, přeci jenom už nebylo nejtepleji. "Dobře, ale slib mi, že až budeš unavený, tak mě vzbudíš a vystřídáme se. A nezkoušej na mě, že odpočívat nepotřebuješ," pohrozila jsem mu a zachumlala se do podávané deky.
Přikývl a já mu věřila, že mě opravdu vzbudí. Našla jsem si co nejpohodlnější polohu a usnula s pocitem jistého bezpečí, protože nade mnou držel stráž můj osobní anděl.
Nemohla jsem spát dlouho. A nebo mohla, ale nepřišlo mi to tak. Tren mi jemně zatřásl ramenem. Zamžourala jsem na jeho bledý obličej, okrášlený temnými kruhy pod očima. "Na, lehni si," podávala jsem mu okamžitě deku. Jen co jsem ji ze sebe sundala, zařízl se do mě ostrý ledový vítr. Vzal si ji ode mě, přitom se bezděky dotkl mojí ruky. Ucukla jsem, protože jeho dotyk byl úplně ledový. Musil být promrzlý na kost.
"Jenom se na chvilku natáhnu, ještě se vystřídáme," řekl ještě v polospánku, ale v zápětí na to už v klidu pochrupoval. Přisedla jsem si co nejblíž k ohni a pozorně sledovala okolí. Zajímalo by mě, jestli zaútočí ještě dnes, nebo jestli počkají až na další dny. Kdybych měla útočit já, vydržela bych až do poslední chvíle, nechala bych svojí oběť uvěřit, že už jí nic nehrozí a pak bych udeřila.
"Páni, nechtěla bych se mít za nepřítele," řekl jsem si pro sebe, ale nahlas, abych prolomila to tíživé ticho. Dost mi to vadilo, bylo také děsivé, mrtvolné. Za mnou zahoukala sova. S trhnutím jsem se otočila. Srdce mi zběsile tlouklo a do žil se mi vléval adrenalin. Bála jsem se, přiznávám. Moc jsem si přála, aby byl Tren vzhůru a objímal mě svými hřejivými pažemi, pak jsem se vždycky cítila v bezpečí.
Zatřepala jsem hlavou. Musím se sebrat, teď není čas na paniku. Tren mi věří, že dokážu okolí uhlídat, nesmím ho zklamat. Znovu jsem se usadila a snažila se uklidnit svůj srdeční tep i zrychlený dech. Ale pocit klidu se nedostavoval. Stále jsem slyšela tlumené kroky, praskání větviček, sípavý dech, cítila jsem, jak mi někdo zabodává pohled do zad, až mě z toho pocitu zamrazilo. Ale neotočila jsem se.
Je to jen zvěř a moje bujná fantazie - říkala jsem sama sobě a snažila se tomu nevěnovat pozornost. Ale ten sžíravý pocit, že mě někdo sleduje, se prostě nechtěl vzdát. Vzhlédla jsem na nebe nade mnou. Hvězdy už nebyly přes temné mraky vidět a měsíc vykoukl jen málo kdy.
Zapráskání se ozvalo blízko mě. Bylo to tak živé, že jsem vyskočila a ohlédla se do místa, odkud ten zvuk vyšel. Postřehla jsem pohyb, nějaký zajíc nebo co. Úlevně jsem si povzdechla a v tu samou chvíli se táborem prohnal stín lidské bytosti.
V poslední vteřině jsem stihla zareagovat a uhnout. Tvor se zastavil a otočil se na mě. Shinigami. Postavila jsem se proti němu a zaujala útočnou pozici. Teď jsem je cítila jasně všude kolem sebe. Bylo jich dost.
Ten rozruch vzbudil i Trena, který se vymrštil a okamžitě mě schoval za sebe. Nejprve jsem se chtěla rozčílit, že mě zase brání, ale něco se mihlo za námi a tak jsem se zády přitiskla k němu a pozorovala okolí na druhé straně než on.
Byli jsme uprostřed kruhu tvořeného našimi nepřáteli. "Předveď se jim lásko," zašeptal Tren a stiskl mi ruku. Zablýsklo se mi v očích a ruce mě začaly svrbět v očekávání, že konečně budu moct povolit kohoutky své moci a nechat ji naplno proudit. No, zas tak naplno ne, nerada bych ublížila Trenovi.
Shinigami kruh kolem nás neustále stahovali a sem tam na nás nějaký zaútočil, snažili se nás rozházet a oddělit, i oni vycítili, že dva jsme pro ně docela silní. My se nedali, stále jsme se drželi zády k sobě tak blízko, že jsme se téměř dotýkali. Mě to uklidňovalo a dovolovalo mi to se více soustředit. Přivřela jsem oči a vytvořila první výstražnou tlakovou vlnu. Několik odvážlivců, co stáli blíž k nám, to odhodilo stranou, ostatní se na chvíli zarazili, ale pak pokračovali směrem k nám.
Chytila jsem Trena za levou ruku a vytvořila druhou silnější tlakovou vlnu, jako druhé varování. Tím, že jsem se Trena dotýkala, jsem ho chránila před následky. Došlo mu to, proto se mi nesnažil vykroutit, i když jsem tím značně ztěžovala jeho podmínky boje. Podle mě se už smířil s tím, že dnešní boj bude hlavně moje práce.
Opět jsem je rozházela, ale rychle se vzpamatovali. "Poslední varování," procedila jsem skrz zuby a vyslala třetí vlnu, silnější než ty dvě předtím. Zakolísali a pár z nich to rozdrtilo, přesto však pokračovali dál.
"Jsou tu taky," zašeptal Tren. Rychle jsem se podívala směrem, kterým se díval i on a všimla si toho fialovovlasého s tím druhým. "Udělám ti prostor a ty si to s nimi vyřídíš sám, viď?" zeptala jsem se. Neodpověděl, ale já věděla, že se mnou souhlasí.
Připravila jsem si v rukou útok. "Tři…dva…jedna…" odpočítávala jsem tiše. "Teď," vykřikla jsem, obrátila se o 180° a perfektním vražedným kouzlem vytvořila Trenovi cestu k těm dvěma. On se okamžitě rozběhl jejich směrem a mě nechal, abych si poradila s těmi nestvůrami.
Otočila jsem se zpět k nim a nechala je útočit. Chvíli si mě jen tak oťukávali, než se do toho taky opřeli. Nahlas jsem se zasmála, ještě nikdy mi boj s nimi nepřipadal tak jednoduchý, jako teď. Byli tak zranitelní. Nechápu, proč ve mně předtím vzbuzovali takový respekt.
Cítila jsem se volná, protože i moje síla byla spokojená, když se mohla prohánět venku a ničit. Ano, byla jsem svým způsobem šťastná. Teď už chápu, jak může být Tren před každým bojem bezstarostný. Jestli taky cítí takovou svobodu jako já, nemůžu se mu ani divit.
Byla jsem zapálená do boje. Neustále jsem zvyšovala svoje bojové tempo. Ti, kteří mi nestačili, byli bez pardonu zabiti. Jejich řady neustále řídly. Hrála jsem si s nimi jako kočka s myší. Jenomže tentokrát jsem já byla ta kočka. A kočky většinou vyhrají.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec zbyla jen malá hrstka těch nejsilnějších z dnešní skupiny. Jeden z nich mě škrábl do ramene, špatně jsem s tou rukou mohla hýbat a trochu to bolelo. Jeden z nich se rozeběhl proti mně, uhnula jsem, ale tak nešikovně, že jsem si zavadila o zraněné rameno. Trochu mě to rozkolísalo, takže mě díky tomu škrábl do stehna a rozřízl mi šaty. Temně jsem zavrčela, ty byly moje oblíbené a navíc od Trena! Vztekle jsem se ohnala po tom, který mi způsobil tuhle škodu a proměnila ho jen v hromádku temné energie.
Ostatní začali couvat, zbabělci. Šla jsem kus za nimi, dokud nějakým záhadným způsobem nezmizeli z povrchu zemského. Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněla na Trena. Otočila jsem se a běžela k místu, kde předtím stáli ti dva otrapové. Neviděla jsem je tam. V první chvíli se ve mně vzedmula vlna panického strachu, že mi Trena zase unesli a chtějí mu provádět něco podobného, co minule.
Pak jsem uslyšela zvuk nárazu čepele o čepel a otočila se za tím zvukem. Ještě bojovali, a díky pozdnímu příchodu jsem nevěděla, kdo vyhrává. V rychlosti jsem dorazila na to místo. Fialovovlasý se okamžitě zasekl a zadíval se na mě. "To není možné," zašeptal.
I Tren se na vteřinku otočil a očividně si oddechl, že se mi nic nestalo. Blázínek, pořád si o mě dělá zbytečné starosti. Fialovovlasý něco řekl, ale nerozuměla jsem mu, tohle slovo jsem ještě neznala, s kyselým úšklebkem roztáhl křídla a jediným mohutným máchnutím se dostal vysoko do vzduchu a pak hned pryč.
"Miláčku, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" ptala jsem se hned a přiběhla k němu. Ukázal mi poraněnou ruku a bez řečí se nechal ošetřit. Pak pohledem zabloudil na moje zranění. "Jsou tu jen škrábnutí," pousmála jsem se a lehkým kouzlem je všechny zahojila. "Co se stalo s tím druhým?" ptala jsem se. "Radimem? Utekl ještě dřív, než nějaký boj začal. Původně nechtěli bojovat, mysleli si že nás ti Shinigami vyřídí," odpověděl.
"Jak se jmenuje ten, se kterým si bojoval?" zeptala jsem znovu. "Ragar," zavrčel mi to jméno do ucha. Konečně jsem znala jejich jména. "Jak jsi dopadla ty?" "Většinu jsem vyřídila, uteklo jich jen pár," odpověděla jsem vyhýbavě. "Šikulka," políbil mě na tvář.
Šli jsme zpátky k ohništi, které už téměř vyhasínalo. Pevně jsme se drželi za ruce, byla jsem tak ráda, že se mu nic nestalo. "Co bylo to slovo, které použil Ragar? Neznám ho," napadlo mě. "Není to nic slušného, v běžné mluvě se to nepoužívá. Nemyslím si, že je to potřeba znát," vyhnul se odpovědi. Takže to bylo vulgární, jak jsem si myslela. "Dobře," kývla jsem.
Ani jeden z nás už nešel spát, i když jsme věděli, že teď nic nehrozí. Nemohli jsme. Zážitky z boje byli ještě moc živé, navíc to bylo celkem zbytečné, protože za několik málo hodin vyjde slunce a my budeme pokračovat v cestě, už to nebylo daleko.
Tren si mě schoulil na hrudi a přes oba přehodil deku. Tiskla jsem se k jeho tělu, které hřálo jako moje soukromá kamínka. Jen jsme u sebe leželi, jemně se dotýkali jeden druhého a nemluvili. Výjimečně mi to ticho nevadilo. Byla jsem v jeho náručí a to mi dávalo pocit bezpečí a pohody, nepotřebovali jsme žádná slova, všechnu lásku jsme si vyjádřili jen samotnou naší přítomností.
Když se rozednilo, vytáhl Tren z tašky nějaké ovoce, které mi podal k snídani a opět jsme vyrazili na cestu. Tentokrát se Tren držel docela daleko přede mnou a nechával mě se kochat podzimní krajinou.
"Lásko, tudy," zavolal na mě na jednom menším rozcestí. Stočila jsem Minet jeho směrem. "Já vím," zahučela jsem, i když pravou bylo, že kdyby na mě nepočkal a nezavolal, jela bych naprosto jiným směrem. "To já jen pro jistotu," mrkl na mě s mírným pousmáním.
Tentokrát jsem se držela po jeho boku a docela mě překvapovalo, jak mi šla rychlá jízda. Ještě pár dní v sedle a nebude muset Tren v jednom kuse zpomalovat.
Do vesnice jsme dorazili po poledni. Ze zahrad nás zdravili sousedé a ostatní obyvatelé, byli rádi, že nás zase vidí. Koně jsme odvedli do stájí a Tren pak odnesl naše tašky do domu. Zhluboka jsem se nadechla. "Konečně zase doma," zasmála jsem se. "Budeme muset zase uklidit," podotkl Tren, když nechal tašky dopadnout na zem a tím se zvedl velký oblak prachu. Přikývla jsem a hned se do toho pustila.
S mojí novou velkou mocí bylo uklizeno za dvě hodinky. Pohodlně jsme si s šálkem dobré kávy sedli do křesel a užívali si domácí pohodu. Bylo skvělé být zase doma. Večer mi poslíček přinesl Aten, poslali jsme ji předevčírem, aby dorazila ve stejný den jako my. Hned jsem se s ní přivítala a něžně si ji tiskla k sobě. Tren jen protočil oči v sloup, věděla jsem, co si myslí o tomhle mém mazlení. Jenže já ji měla ráda a tohle se mě i jí líbilo, chlapi to prostě nechápou.
Když usnula, uložila jsem ji do pelíšku a sama vyšla do ložnice. Tren mě zezadu objal kolem boků a na přivítanou domů se se mnou vášnivě pomiloval.
*****
Mohlo být kolem půlnoci a já nemohla usnout. Ležela jsem Trenovi na hrudi a poslouchala jeho vyrovnaný dech, i když mi něco říkalo, že je taky vzhůru. Jemně jsem mu prstem obkroužila linii břišních svalů a jeho stisk zesílil. Pohlédla jsem mu do tváře a setkala se s jeho nebesky modrým pohledem.
Opět jsme mlčeli, ale jako bychom řekli úplně všechno. Ve stejnou chvíli jsme natáhli ruku a propletli si prsty. Tren si naše propletené ruce přitáhl k obličeji a políbil mi každý prst, zásnubní prstýnek jako poslední. Volnou rukou jsme mu probírala vlasy, nechávala jeho světle hnědé prameny proklouzávat mezi prsty. Byla to opojná chvíle.
Venku se na obloze cosi zablesklo. Nejdřív jsem myslela, že je to blesk, ale pak mi došlo, že svítí měsíc, a vidím dokonce i všechny hvězdy, nikde žádné bouřkové mraky. I Tren se zaraženě díval z okna, takže se mi to nezdálo. Záblesk se objevil znovu. Prostě zčista jasna se zablesklo.
"Tohle se mi nelíbí," zabručel Tren a zvedl se. Zvedla jsem se také a v rychlosti se oblékla. V hale jsme si nazuli boty, oblékli teplé kabáty a za ruce vyšli ven. Na hlavní cestě už stálo i několik dalších vesničanů a všichni hleděli na oblohu.
"Co tohle znamená?" ptal se někdo, ale nikdo mu nedokázal odpovědět. Tren mě vedl dál od těhlech hloučků a pouličních světel, aby nám nebránili ve výhledu na oblohu. Objala jsem ho kolem pasu a on si mě přitáhl těsněji k sobě. Záblesky na obloze začali být častější a častější až vytvořili znak. Byl to znak smrti. Zalapala jsem po vzduchu a Tren mě chlácholivě políbil do vlasů. Co to mělo znamenat?
Najednou se země začala otřásat a obrazec ve vzduchu se rozpadl na menší kousky, které se začaly řítit k zemi. S prvním nárazem se země roztřásla ještě víc. Tren mě k sobě pevně přitiskl a schoval mě vlastním tělem. Pevně jsem se ho držela. "Co se děje?" ptala jsem se šeptem. "Já nevím," hlesl a drtil mě v pevném objetí.
Trvalo dlouho než se země přestala třást. Tren uvolnil svůj stisk a já se mohla rozhlédnout po okolí. Viděla jsem kolem naší vesnice velké krátery, občas ještě se žhavými kusy horniny, nebo jen čadícími opálenými kusy kamene.
Tren mě za ruku táhl k nejbližšímu z nich. Taky jsem to chtěla prozkoumat, ale na druhou stranu jsem se bála. Co to bylo? A proč mě na to moje sny neupozornily? Ani na jednu z těchto otázek jsem nebyla schopná odpovědět.
Octli jsme se až na samotném okraji jednoho z kráterů. Mohl mít tak dva metry v průměru. Byl to jeden z těch, které už nebyly žhavé. Tren si přidřepl k okraji, ulomil kus jedné horniny a začal si ho prohlížet. Já mezitím jen mapovala celý povrch té díry. Zarazily mě takové drobné otvory po stranách celého kráteru. Jakoby jím vedli malé chodbičky.
Upozornila jsem na ně Trena. Schoval svůj úlomek do kapsy a pozorně si prohlédl i můj objev. Trochu zbledl v obličeji, popadl mě za ruku a táhl mě pryč. "Trene, co se děje?" ptala jsem se, ale poslušně za ním utíkala. Až když jsme byli dost daleko od kráteru se Tren zastavil a objal mě kolem ramen.
"Chvíli vydrž a uvidíš," řekl. Zírala jsem několik minut, než jsem zaznamenala první pohyb. Z těch děr začali vylézat podivní tvorové, tvarem připomínající nějaké leguány nebo jiné ještěry. "Co jsou zač?" zeptala jsem se. "Tvorové, kteří byli zahnáni do země zatracených, protože dokáží vysát a tím zničit duši jakékoliv bytosti," odpověděl zastřeným hlasem a pevně mě držel.
Zaraženě jsem zírala na první pohled nevinné tvory, kteří byli ve skutečnosti krvelačnými bestiemi. "Znamená to, že tohle všechno bylo dílo Shinigami? Když dokázali přivolat je?" kývla jsem směrem ke kráteru, kde se ti tvorové hemžili v nepřehledném chumlu. Přikývl.
"Trene, Anori, pojďte sem, budeme zabezpečovat město," volala na nás starostka. Tren nemeškal a okamžitě mě vedl zpátky. Jen co jsme se dostali k nim, přes celé město se přetáhla bariéra, která nás zřejmě měla ochránit od těch tvorů. Tren mě nepřestával silně a naléhavě objímat. Položila jsem mu hlavu na hrudník, abych ho ujistila o své přítomnosti.
"Takhle v noci nic řešit nebudeme. Uvidíme ráno, tak se rozejděte do svých domů," rozehnala nás starostka. "Pojď," postrčila jsem ho naléhavě. Šel se mnou, ale mlčel. Poznala jsem na něm, že ho něco trápí.
Doma jsem ho pohladila po tváři. "Co se děje?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou, jako že nic. "V tom případě se usměj," domlouvala jsem mu. "Nebudu se usmívat, když mám o tebe strach," zavrtěl hlavou. "Strach o mě mít můžeš, ale usmívej se při tom," stála jsem na svém. Jen mírně se pousmál. "To je málo. Ukaž zuby, začínám tě podezřívat, že je nemáš, a proto se neusmíváš," osočila jsem ho. Zatvářil se překvapeně. Než stihl nějak zareagovat, prsty jsem mu vyhrnula horní ret a odhalila tak řadu zářivě bílých zubů.
"No, zoubky máš krásný, tak je ukazuj, mračení ti nesluší," smála jsem se mu, protože se snažil něco říct, ale jelikož měl v puse moje prsty, tak mu to moc nešlo. Nakonec to vzdal a blýskl po mě zářivým úsměvem. "No vidíš, jak ti to jde," poplácala jsem ho po tváři.
Jeho výraz však opět zvážněl. "An, slib mi, že nepůjdeš nikam za tu bariéru, prosím," upřel na mě pohled. Povzdechla jsem si. "Tentokrát to myslím vážně," zamračil se. Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy žádal, abych sama nikam nechodila a jak to pak dopadlo. "Nepůjdu," slíbila jsem mu a políbila ho na rty. Spokojeně se usmál, vzal mě do náruče a odnesl rovnou do ložnice.
Trochu tázavě jsem na něj pohlédla, když mě začal líbat a svlékat. "Bude tu teď dost rušno, a myslím, že na sebe nebudeme mít tolik času, musím si tě užít," zašeptal mi do ucha. Omotala jsem si ruce kolem jeho krku a nechala ho dělat si se mnou, co se mu zlíbí.

---------------------