,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Leden 2012

Oslava

29. ledna 2012 v 10:02 | Yui-chan |  Růže msty
Je tu neděle a já se opět hlásím s pokračováním. Název dílu nic moc, možná proto, že se v něm nic moc nestane....čí to bude oslava a jak se situace bude vyvíjet dál se dozvíte po přečtení. Tak si to užijte a budu ráda za každý komentář (to opravdu stojím za komenty jen jednomu jedinému člověku?? ) :(
.
.
Probudila jsem se ještě za tmy. Ležela jsem nehnutě dál, věděla jsem totiž, že je vzhůru. Poznala jsem to podle nepravidelných pohybů jeho hrudníku. Už dřív jsem si všimla, že když o něčem přemýšlel, bezděčně zadržoval dech. Asi uvažoval o mě a o tom, jak mě převychovat.
Když se začalo rozednívat, zvedl se. Ze zdola se pak ozvalo tiché cinkání nádobí. Zůstala jsem dál ležet. Až když se domem linula úžasná vůně vajíček a slaniny, oblékla jsem se. Nechtěla jsem, aby mě musel jít vzbudit. Bála jsem se tónu hlasu, kterým by na mě mluvil, bála jsem se výrazu, který by měl ve tváři, bála jsem se způsobu, jakým by mě budil.
Když jsem přišla do kuchyně, přivítal mě jeho úsměv.
"Dobré ráno, jestli jsem tě vzbudil, tak se omlouvám," políbil mě na tvář a přendal vajíčka se slaninou na talíře. Překvapeně jsem si ho prohlížela. Musel být vzhůru celou noc, přesto neměl únavu vepsanou ve tváři.
"Dobré. Vstala jsem sama," zavrtěla jsem hlavou. Společně jsem se nasnídali, Tren poté sklidil ze stolu a natáhl se na pohovku s novinami v ruce. Posadila jsem se na opěradlo u jeho hlavy.
"Mrzí mě to," hlesla jsem.
"Co žabičko? Co tě mrzí?" ptal se nechápavě.
"Že se mnou máš takové starosti," odpověděla jsem s pohledem upřeným z okna.
"Já se o tebe starám rád," zabručel.
"Dostal jsi od Danteho vynadáno, nechtěla jsem, abys nějak doplácel na moje chování," stála jsem si na svém.
"Já nevím, co všechno jsi slyšela, ale nedostal jsem vynadáno. Spíš mě jen upozornil na věc, se kterou já nic neudělám," zavrtěl hlavou.
"Slyšela jsem všechno, tak mě tu neopíjej rohlíkem," zavrčela jsem podrážděně.
"Zaprvé, je slušnost neposlouchat cizí rozhovory," řekl, čímž mě donutil se na něj podívat.
"A zadruhé, když jsi tedy všechno slyšela, neměla bys stále tvrdit, že se na mě Dante zlobil. Nezlobí se ani na tebe, myslí to s tebou dobře," dodal k tomu chlácholivě.
Pohrdavě jsem si odfrkla. To zrovna! Tren si mě pátravě přeměřil.
"Začínám mít pocit, že se předčasně dostáváš do fáze druhé puberty," pousmál se a sklonil pohled zpět k novinám.
"Jak druhé puberty?" ptala jsem se nechápavě.
"Není to puberta jako taková. Spíš jen chování, které mají všichni vysokoškoláci," opravil se s úsměvem.
"Ty taky?" ptala jsem se zvědavě.
"Jistě, za co mě máš?" zašklebil se.
"Za vzor ctnosti a cudnosti," vypálila jsem dřív, než jsem nad tím stačila přemýšlet. Překvapeně pozdvihl obočí, než se rozesmál.
"V porovnání s tebou máš možná pravdu," přikývl, když se dostatečně vysmál.
"Já nevím, prostě se mi teď jen nelíbí daleko víc věcí, které jsem předtím tolerovala," rozhodila jsem rukama.
"A to je přesně to o čem mluvím," usmál se.
"Vážně se chovám tak strašně?" zeptala jsem se smutně a prohrábla mu prsty jemné vlasy.
"Občas bych tě přerazil," přiznal se zářivým úsměvem. I když jsem nechtěla, začala jsem se smát.
"Tobě to tak možná nepřijde, ale když se na to díváš jako druhá osoba…To poznáš, až budeme mít jednou děti," řekl. Přestala jsem se smát, místo toho se mi na tváři objevil překvapený výraz. Ještě nikdy přede mnou nahlas neřekl, že by to chtěl dotáhnout tak daleko. Jemu samotnému došlo, co řekl.
"Nechtěl jsem tě tím nijak vyplašit, samozřejmě že je to otázka budoucnosti a záleží na tobě," dodal rychle, protože si špatně vysvětlil moje mlčení.
"Znělo to moc krásně, víš? Jsem jenom zaskočená," odpověděla jsem po chvíli, kdy jsem se trochu vzpamatovala.
"Lásko, mělo ti být jasné, že to s tebou myslím takhle vážně," usmál se a přitáhl si mě k sobě na pohovku.
"A už se nemrač, to ti nesluší," zašeptal mi něžně do ucha.
"Tak mi řekni, co by se dalo rychle změnit, abych se aspoň trošičku chovala správně," navrhla jsem se. Přeměřil si mě pátravým pohledem.
"Definuj slovo trošičku,". Dvěma prsty jsem naznačila vzdálenost asi tak jednoho centimetru.
"Jenom takhle malinko," dodala jsem ke své názorné ukázce.
"Ono by úplně stačilo, kdybys v sobě potlačila některé připomínky, které občas míváš. A taky bys mohla alespoň trochu naznačit, že si ze mě neděláš srandičky. Ono to občas vypadá, že já poslouchám tebe," uvažoval.
"Omyl lásko, to tak nevypadá, ono to tak je," ujistila jsem ho o tom, že on je tady z nás dvou ten, který se vždycky podřídí. Jen obrátil oči v sloup.
"Já mluvím vážně, ty ještěrko. Kdyby ses dostala do ruky někomu jinému než mně, tak bys viděla, jak je náš vztah úžasně rovnoprávný," zahučel.
"Vždyť já vím. Já tě jen zlobím. Neumím si představit, že bych se dostala k někomu, kdo by se mnou nezacházel tak šetrně jako ty," pohladila jsem ho po tváři. Jednou jsem ho políbila, než jsem zvážněla.
"Já se budu snažit, slibuju. Nechci ti být na obtíž," objala jsem ho.
"Má cenu ti neustále opakovat, že nechci, aby si se měnila? Já si to s Dantem zařídím," zavrtěl hlavou.
"Má to cenu. Pěkně se to poslouchá," pousmála jsem se. Po hodince, kterou jsem strávila v jeho náručí, jsem se napřímila.
"Za chvíli přijde spolužačka, potřebujeme společně něco probrat. Zapomněla jsem ti to říct, promiň," lípla jsem ho na tvář a odběhla do ložnice posbírat svoje studijní materiály.
"Zase moje stará Anori," projelo mu myslí, než se odebral do pokoje pro hosty, aby nám udělal trochu soukromí.
Vím, neměla bych ho poslouchat a zbytečně ho tak provokovat, ale já prostě nemohla odolat. Musela jsem vědět, co si myslí, alespoň občas. Nesměla jsem to přehánět, aby na mě nepřišel. Stejně to nejspíš tušil.
*****
"Jo, mimochodem, Elizabeth má zítra oslavu narozenin a jsi samozřejmě zvaná. Přijdeš?" zeptala se mě spolužačka, se kterou jsem už téměř celý den dělala nějaké úkoly do školy.
"Jasně, že jo," odsouhlasila jsem to dřív, než mi došlo, že bych se asi nejdřív měla domluvit s Trenem.
"Já ti vážně nevím, co děláme špatně," vrátila jsem se zpátky k matice. Anatomii už jsme měli hotovou, chemii taky, jen ta matika.
"Koukám, že to asi nevymyslíme a ten páprda bude zase zuřit. Nechápu, proč nám dává takové těžké příklady, když studujeme medinu," rozčilovala se.
"Zeptáme se Trena, ten třeba bude vědět, co s tím. Minule mě taky doučoval," navrhla jsem. Kývla v souhlas.
"Lásko!" zavolala jsem. Vystrčil z hlavu z vedlejšího pokoje, kam se zavřel.
"Copak, žabičko?" pousmál se.
"Můžeš nám prosím pomoct?" zeptala jsem se a poklepala na místo vedle sebe. Přisedl si, a když si zjistil, co nám dělá problém, začal s vysvětlováním. Pak jsme opět počítaly. Většina nám jich vyšla, ale u některých se ne a ne dopracovat k správným výsledkům.
"Tady máte špatně umocněno," ukázal nám Tren místo, kde byla chyba a dál nás jen v tichosti pozoroval. S ním jsme měly spočítáno za slabou půlhodinku.
"Nechápu, proč jsme tě nezavolaly hned," protáhla se moje spolužačka. Trochu jsem se zarazila, že Trenovi tyká, ale on to nechal být tak já také. Rozloučily jsme se, kdy jsem znovu slíbila, že na Lizzynu oslavu přijdu. Pak jsem sebou unaveně plácla na pohovku.
"Mě ta škola jednou umučí," povzdechla jsem si a vděčně přijala hrnek čaje, který mi Tren nabízel. Přemýšlela jsem, jak mu opatrně oznámím, že jdu na tu oslavu. Byla jsem si téměř jistá, že mě samotnou nebude chtít pustit. Pak mě ovšem napadla spásná myšlenka.
"Miláčku, zítra má jedna spolužačka narozeniny a já jsem zvaná na oslavu. Půjdeš se mnou?" zeptala jsem se a prosebně zamrkala.
"Nemyslím si, že jsem pozvaný," zavrtěl hlavou.
"Právě jsem tě pozvala já. Vážně jsem si nemyslela, že od tebe dostanu košem," zabručela jsem a on se zasmál.
"Klidně běž, ale nepřežeň to. Nebudu tam tvým kamarádům překážet," odmítl.
"Já myslím, že pro ně jsi hrdinou dnešního dne. Hlavně tam bude spousta lidí, pochybuji o tom, že pozve jenom spolužáky. Každý si s sebou vždycky bere ještě někoho. A já si chci vzít tebe," nedala jsem se.
"Dobře, ale jenom kvůli tobě," svolil nakonec.
"A kvůli komu jinému?" zeptala jsem se provokativně. Neodpověděl, jen se smíchem odešel do kuchyně.
*****
Oblékala jsem si světle modré šaty, s bílým vrškem a rukávy a černým páskem pod prsama. Tren se oblékal do světlomodré košile s jemným bílým vzorem a tmavých kalhot jednak proto, abychom k sobě opět ladili, a také proto, že světle modrá byla tématem Lizzyny oslavy. Přešla jsem k němu, rozepnula mu vrchní knoflíčky košile a odhalila tak stříbrný řetízek, který jsem mu jednou dala a on ho stále nosil.
"Můžeme?" zeptal se. Kývla jsem v souhlas. Pomohl mi do kabátu a už jsme odcházeli na dostavník.
Když jsme nastoupili, byli jsme první. Pohodlně jsem se Trenovi uvelebila na hrudníku a pozorovala z okýnka ubíhající krajinu. Cestou jsme nabrali už jen staršího Marka a pravděpodobně jeho přítelkyni. Se mnou se pozdravil a k Trenovi natáhl ruku v pozdravu, jakým se mezi sebou kluci zdravili u nás na fakultě. Všechny nás překvapil, když mu jí podal úplně stejným způsobem.
"Páni, ty to znáš?" podivil se Marek. Tren si nás všechny prohlédl, než se zasmál.
"Nebudete mi to asi věřit děcka, ale taky jsem byl mladý jako vy a taky jsem chodil na vysokou," oznámil nám mezi dvěma záchvaty smíchu. Smáli jsme se s ním
"A to tě to nepoznamenalo?" vyvalila jsem oči v hraném úžasu.
"Chtělo, ale nedal jsem se," pronesl a pyšně u toho pohodil hlavou. Všichni se opět zlomili v pase a snažili se do plic, navzdory smíchu, nahnat co nejvíc vzduchu.
Dojeli jsme před velkou vilu, ze které se ozývala hudba. Uvnitř musela hrát na plné pecky. Všichni jsme vystoupili a společně se odebrali ke dveřím, kde už čekala Elizabeth.
"Vítejte, doufám, že se budete dobře bavit," přivítala nás všechny a uvedla nás dovnitř. Tam se hned strhla hádka, kdo z nich poděkuje Trenovi jako první za to, jak se jich zastal u toho kráteru. Nakonec to vyhrál starší Marek, protože stál nejblíž a byl ze všech nejpohotovější. Tren jen vrtěl hlavou a jakékoliv ovace skromně odmítal. Nebo se mu spíš jenom nezamlouvalo být středem dění.
Pozornost všech se ale rychle obrátila zase zpátky k oslavenkyni, začalo se s rozdáváním dárků nebo alespoň s gratulacemi. Já pro ni měla jen takovou maličkost, neznaly jsme se dost dlouho na to, abychom věděly, co dát.
Držela jsem se v Trenově blízkosti, protože jsem nechtěla, aby musel litovat, že se mnou chodil. Nikoho tu neznal a mě přišlo hrozně blbé nechat ho tu samotného. Jenže pak mě Elizabeth odtáhla na taneční parket, kde se to mezitím pořádně rozjíždělo a já na svojí úzkost rychle zapomněla. Až po několika hodinách neustálého kroutění se do rytmu rychlé hudby, jsem se vyprostila z davu a zamířila k baru, abych spláchla žízeň a trochu ulevila bolavým nohám.
Cestou jsem se rozhlížela po Trenovi, opět mě hlodalo svědomí, že jsem ho tam prostě nechala. Nikde jsem ho neviděla, usoudila jsem tedy, že bude někde venku. U baru jsem si vzala jednu vodu a znovu se pozorně rozhlédla. Napravo ode mě byl docela velký hlouček, který se očividně dobře bavil. Když se zvedlo pár lidí, aby si nejspíš taky vzali něco k pití, spatřila jsem uprostřed chumlu sedět svého andílka.
Teď zrovna něco povídal, ostatní mu viseli na rtech. Když domluvil, všichni se rozesmáli a slova se ujal někdo jiný. Trochu jsem se zastyděla, že jsem si myslela, že se beze mě nedokáže bavit. Zamířila jsem k nim, podrala se přes pár lidí, a dopadla na pohovku vedle něj.
"Ahoj, zlato," usmála jsem se a nechala se od něj políbit.
"Bavila ses?" zeptal se, obličej měl ale stále natočený směrem k tomu, kdo vyprávěl.
"Jo, ale strašně mě bolí nohy," postěžovala jsem si.
"Tak si sundej boty," poradil mi s úsměvem a opět se pustil do živé debaty, která se vedla kolem.
Poslechla jsem ho a s úlevou vyklouzla z bot. Tady ženy nosily jen boty na podpatku, vyšším nebo nižším, ale bez něj to prostě nešlo. A když na nich poskakujete několik hodin, pěkně to bolí.
Když jsem se konečně zbavila bot, zaposlouchala jsem se do debaty. Bavili se o škole, vyprávěli nejrůznější historky. Tren měl největší úspěch, protože z nich byl nejstarší, vystudoval čtyři vysoké, takže měl možnost porovnávat a hlavně studoval v úplně jiné době, než byla teď, takže i dříve obyčejné historky přišli všem nesmírně zábavné.
Byla jsem tak ráda, že se zařadil mezi ostatní a užíval si to tu. Popravdě, kdybych odhlédla od jeho skutečného věku, vzhledem se od ostatních nijak nelišil. Nic nenasvědčovala tomu velkému věkovému rozdílu, vypadal stejně mladě jako oni. To jen já jsem ho viděla trochu jinak, protože jsem o něm věděla první poslední. Nebo spíš vůbec nic. Historky, které tady vyprávěl, jsem slyšela poprvé.
"Hledá se Anori!" ozvalo se z davu sborové volání. Z povzdechem jsem si opět obula boty, lípla Trena na tvář a běžela za holkama na parket, kde jsme to opět pořádně roztočili. Písničky se postupně zpomalovaly a zpomalovaly, až se dostaly k ploužákovému tempu. Chtěla jsem se nějak dostat pryč, protože se kolem už všichni spárovali a já bych tu jen trapně okounila.
"Kam mi utíkáš, žabičko?" zeptal se Tren, chytil mě za ruku a dvěma otočkami si mě přitáhl k sobě. Páry kolem nás se zasmály naší taneční technice, jinak si nás ale moc nevšímali. Tren mě jednou rukou chytil za zadek, čímž si mě přitáhl pevněji na hruď, druhou mi za bradu zvedl obličej a něžně mě políbil. Pak se mnou pomalu tančil.
Ještě dřív, než nás pomalé tempo začalo nudit, se písničky opět zrychlily. Nejdřív jsem si myslela, že si Tren zase půjde povídat s ostatními. Zůstal tu se mnou a společně jsme předvedli všem okolo tanec plný otoček, obratů, zvedaček a jiných vymožeností, kterých jsem si ani nebyla vědoma, že je vlastně umím. Ne jednou si mě Tren do rytmu prostě přehodil přes rameno, chytil mě tak, abych dopadla na nohy a mohla hned pokračovat v tanci.
"Páni Trene, nikdy jsem nevěděla, co v tobě je," smála jsem se udýchaně, když se tempo opět zpomalilo.
"Záleží na tom, jak skvělou mám partnerku," mrkl na mě. Zarděla jsem se a radši se natáhla po jeho rtech, aby už nemohl říct nic dalšího. Mohly být tak tři hodiny v noci, když mi přišlo, že zábava trochu stojí. Rozloučili jsme se s Elizabeth a odešli z její velké vily.
"Škoda, že je to tak daleko, nejraději bych šla pěšky," protáhla jsem se a nasála do plic příjemný chladivý vzduch.
"Já myslel, že tě bolí nohy?" podivil se Tren a zastavil na místě, kam přijížděl dostavník.
"To máš pravdu. Nemohli bychom třeba vystoupit dřív? Ale to nám asi nedovolí, viď," přemýšlela jsem nahlas.
"Já myslím, že tuzér neodmítne," mrkl na mě. Dostavník přijel za necelých 10 minut. Kočí se nejdřív trochu cukal, když ho Tren žádal, aby nám zastavil před vesnicí a ne až v ní. Po drobném finančním příspěvku už ovšem neodmítl.
Celý dostavník jsme měli jen pro sebe, seděli jsme na sedačkách naproti sobě, nohy jsem měla položené v jeho klíně. "Zlato, já myslel, že se chceš projít a ty tu mezitím klimbáš," zatahal mě za palec, když jsem na chvíli zavřela oči.
"Já nespím," ohradila jsem se a přemístila se mu do klína. Kočí opravdu zastavil asi kilometr před vesnicí. Několikrát se nás ještě ptal, jestli opravdu chceme jít pěšky, že to není moc bezpečné. Nakonec se nám ho podařilo ujistit, že se nám nic nestane a on tedy dojel.
"Ten měl starostí," zavrtěla jsem hlavou a zavěsila se Trenovi do paže.
"Měl o tebe strach, to já mám taky, ale alespoň si tě můžu ohlídat," zastal se ho Tren a lípl mě na spánek. Byla mrazivá noc, ale nebyla mi zima, asi jsem ještě stále byla rozehřátá z toho věčného skákání. Nad námi svítily hvězdy a dokonce i měsíc ukázal svou tvář. Všechno se pak stříbrně třpytilo.
Netrvalo nám ani hodinu a došli jsme domů. Vděčně jsem zahodila boty a jen bosky vyběhla do ložnice. Tam jsem si svlékla šaty, které jsem ledabyle pohodila na křeslo. Tren přišel chvíli po mě, to už jsem stála u zrcadla v lehkém župánku a rozčesávala si vlasy. V naprosté tichosti se začal také svlékat, na rozdíl ode mě ale všechno pečlivě složil do skříně. Otočila jsem se, abych tedy uklidnila i svoje šaty, ale on byl rychlejší.
"Děkuji, že jsi mě vzala s sebou, dobře jsem se bavil," usmál se na mě, když jsem se k sobě tiskli pod peřinou.
"Já děkuju tobě, byl jsi skvělý společník. A hlavně tanečník, takhle jsem si nezatancovala snad nikdy," zasmála jsem se nazpět. Byl to opravdu úžasný večer
"Doufám, že máš v plánu si zítra přispat, rozhodně nevstanu dřív než v poledne," protáhla jsem se a pohodlně se mu uvelebila na hrudníku.
"Ani snídaní do postele bych tě nevzbudil?" zkoušel to.
"Ani tou. Prostě budeš pěkně ležet vedle mě a čekat, až se vyspinkám," zavrněla jsem už v polospánku. Začala na mě dopadat únava, už jsem ani nevnímala jeho odpověď. Ale určitě byla pozitivní.

--------------------------
Bohužel mi absolutně došly nápady na obrázky, takže se budete muset spokojit s mojí kresbou Anoriných šatů (když si odmyslíte všechny detaily a přimyslíte si jiný, bude vypadat jako ona) - zkuste to, když natočíte hlavu doleva a zavřete pravé oko,tak to funguje :D

Nebezpečí skryté za hrozbu

22. ledna 2012 v 19:45 | Yui-chan |  Růže msty
Je tu neděle a s ní i další díl, ve kterém se trochu pohneme v před, zároveň ale načneme novou kapitolu. Co víc dodat...jen že přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:
.
.
"Půjdeme se odpoledne podívat na ten kráter, chceme si ho pořádně prohlédnout. Půjdeš s námi?" ptala se mě Elizabeth, když jsme jely domů ze školy. Tren mi rovnou řekl, že se zdrží v práci a já tak mohla jet s nimi.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jít nebo ne. Tren mi řekl, že si nepřeje, abych tam chodila, ale bylo jasné, že myslel, abych tam nechodila sama, jak jsem měla často ve zvyku. Když půjdu s partou lidí, nemuselo by mu to vadit.
"Půjdu," kývla jsem. Byla nás dohromady asi 20, když jsem nepočítala mě, Elizabeth a oba Marky, protože my jsme byli téměř nerozlučná čtveřice. S většinou těch lidí jsem se znala a bavili jsme se spolu, ale nechyběly ani dvě slepice (tahle přezdívka už jim asi zůstane) a pár neznámých.
Prolézali jsme nejdřív okolí kráteru, kde jsme hledali něco, co by nasvědčovalo tomu, co ho způsobilo. Když jsme nemohli nic najít, opatrně jsme se spustili na dno prvního z kráterů a začali to propátrávat tam. Jenže jsme nenašli nic, co by nám nějak napomohlo. Jen kusy rozmetané horniny, ale už od pohledu to byla ta hornina, z které byla tvořená půda, ve které byly krátery udělány.
Začali jsme blbnout, kdy jsem se honili kolem toho druhého kráteru, zabíhali co nejvíce k okraji a podobné blbosti. Nejdřív jsem se moc nezapojovala a radši postávala s Elizabeth dál od ostatních.
"Myško, pojď k nám, je to zábava," volal na ni Marek. Elizabeth jen protočila oči v sloup.
"Taky ti ten tvůj říká přezdívkou, kterou používá jen on sám a nikdo jiný?" zeptala se mě.
"Jo," přikývla jsem.
"Jak?" zajímala se hned.
"Říká mi žabičko," přiznala jsem.
"To je roztomilý. Aspoň je to originálnější, než myško," povzdechla si a šla za ním. Taky jsem šla k nim, přece tu nebudu postávat sama.
"Mám nápad, uděláme soutěž, kdo skočí na dno toho druhého kráteru, je vítěz," zavolal jeden z chlapců.
"To je ale pěkně blbý nápad," zabručela jsem, v další chvíli jsem byla v náručí staršího Marka, který mě nakláněl přes okraj.
"Výborně máme tu prvního dobrovolníka. Skočí nebo ne? Má ve tváři tak odhodlaný výraz, že je téměř jisté, že skočí," volal někdo hlasem komentátora.
"Marku neblbni a pusť mě," bránila jsem se se smíchem, věděla jsem, že mě nepustí. Přesto jsem byla pro jistotu připravená, kdybych mu náhodou opravdu upadla.
"Jestli ji pustíš, zpřelámu ti obě ruce," ozvalo se ze shora rozzlobeně.
"Děcka, přestaňte blbnout a okamžitě nahoru," následoval další příkaz, tentokrát od jinud. Marek mě opatrně postavil na nohy. Zadívala jsem se na Trena, který stál na kraji kráteru a díval se na mě.
"Nemůžeme nahoru, slyšeli jsme, že se kráter bude zasypávat. Jsme z odboru Greenpeace a odmítáme opustit toto místo, dokud nedostaneme záruku, že vzácné žáby, které se tu rozmnožují, budou zachráněny," vymyslel si někdo a ostatní ho hned začali podporovat.
"Mír žábám, mír žábám!" skandovali. Chvíli jsem se bavila s nimi, jenže pak jsem si všimla, jak Tren nahoře podupává nohou, známka toho, že začíná být nervózní. Opatrně jsem se spojila s jeho myslí, abych věděla, jak moc se zlobí.
"Nenuť mě, abych si pro tebe došel," zazněl mi v hlavě jeho rozzlobený hlas.
"Nasekám ti na holou a bude mi jedno, že jsou tu tví spolužáci," dodal k tomu.
"Když mi opravdu nemůžeme nahoru, není kudy," pípla jsem. Lehce švihl nohou, jako by něco posouval a přes okraj spadl provazový žebřík.
"Všechny záruky zaručeny a teď nahoru," zavolal dolů na ostatní.
"Ty jo, tvůj přítel má parádní smysl pro humor," smáli se všichni, protože čekali výprask a on místo toho přistoupil na jejich hru. Já tak optimistická nebyla, nevěděla jsem totiž, jestli se opravdu nezlobí, nebo jestli mi jen nechce udělat ostudu před ostatními. Nahoru jsem vylezla až jako poslední, Tren mi pomohl nahoru a sroloval žebřík, aby někoho zase nenapadlo tam lézt. Zjistili jsme, komu patřil ten druhý hlas, byl to člen Bratrstva jak jinak.
"Od studentů vysoké školy bych očekával trochu zodpovědnější chování, než takovéhle klukovské blbnutí," spustil okamžitě. Tren postával opodál, lehce se opíral o jeden ze stromů a na rtech mu hrál jemný úsměv.
"A ty chlapče, bys měl opravdu velké problémy, kdybys ji pustil. Začínám uvažovat o nějakém trestu pro všechny, za nerespektování nebezpečí," otočil se nejprve na Marka a pak opět na nás na všechny. Střelili jsme po sobě rychlím pohledem. Neprovedli jsme nic tak moc špatného, aby nás museli za něco trestat.
"Já myslím, že varování stačí, ne mládeži?" vložil se do hovoru Tren. Všichni sborově přikývli. Ten z Bratrstva si nás všechny změřil pohledem.
"Dobrá tedy, pro tentokrát to nechám," kývl.
"A ty by si měl konečně taky dospět, už by bylo načase," obrátil se ještě na Trena, který se jen usmíval. Když odešel, všichni povolili svůj postoj.
"Teda, kámo, díky ti, máma by mě zabila, kdybych přišel domů s něčím takovým," poplácal ho mladší Marek po rameni. "Tak sypejte, všichni," vyhnal je Tren. Poslechli ho a zanedlouho jsme tam stáli sami dva. Tren počkal, dokud si nebyl jistý, že jsou opravdu všichni z doslechu. Obrátil se ke mně.
"Něco jsem ti o tom chození ke kráteru řekl, ne?" začal. Sklopila jsem hlavu a svěsila ramena. Neměla jsem ráda, když mě huboval, ale pořád to bylo lepší, než když se mnou nemluvil.
"Jsi horší jak malé dítě. U toho bych pochopil, že neposlechne, protože ještě nemá rozum, ale ty už bys ho mít měla," pokračoval.
"Omlouvám se," špitla jsem a objala ho kolem pasu. Nechal se, přesto jsem věděla, že se na mě zlobí.
"Kde máš vůbec šálu? Je taková zima a ty běháš bez ní," spustil znovu. Překvapeně jsem si sáhla na krk.
"Vždyť jsem ji měla," zamyslela jsem se. Zrak mi sklouzl ke kráteru. Sledoval můj pohled a nahnul se přes okraj. Stála jsem hned za ním. Samozřejmě že tam byla. Tren si jen povzdechl a skočil dolů. I přesto, že to bylo nějakým 5 metrů hluboko, dopadl ladně a tiše jako kočka. Nebo spíš jako kocour.
"Chceš shodit žebřík?" zavolala jsem za ním.
"Kdybys byla tak hodná," kývl a po žebříku vyšplhal nahoru. Tam mi hned uvázal šálu kolem krku a vedl mě domů. Doma si mlčky sedl do obýváku a začal si číst. Sedla jsem si do křesla naproti, přitáhla si kolena pod bradu a sledovala ho. Vydržel to asi 15 minut.
"Proč se na mě tak díváš?" ošil se a zabodl do mě svůj krásný pohled.
"Čekám,".
"Na co?" zeptal se.
"Až řekneš, že jsi mi odpustil," zaškemrala jsem. Nechtěla jsem, aby se mnou nemluvil, ani aby se na mě zlobil. Mlčel a díval se na mě. Přisedla jsem si a mazlivě se k němu přivinula. S dlouhým povzdechem odložil knížku a přitáhl si mě k sobě pevněji.
"To víš, že se na tebe nezlobím. To bys ani nebyla ty, kdybys mě poslechla," usmál se a líbal mě na čelo.
"Ale nebyla jsem tam sama," namítla jsem.
"To ne, ale dopadlo to úplně stejně," odpověděl. Přitáhla jsem si jeho rty k polibku, bříšky prstů mu něžně jezdila po tváři. Posadil si mě obkročmo na klín, rukou sjel od šíje, přes páteř až po zadek. Polibky to byly stále delší a vášnivější a pravděpodobně by to skončilo úžasným milováním, kdyby se neozvalo naléhavé zaklepání. Zklamaně si povzdechl.
"Jdu tam," zašeptala jsem mu do ucha a zvedla se z jeho klína. Byl to Dante, pozvala jsem ho dál.
"Sensei," poklonil se Tren.
"Nech těch formálností, jednou jsem tvůj kmotr, tak to respektuj," zabručel Dante a bez vyzvání se posadil k Trenovi na pohovku. Tren na něj hleděl dost překvapeně. Dante ho nikdy nenutil, aby k němu udržoval rodinné vztahy.
"Prý jsi se rozčilovala, že odmítám řešit tenhle váš případ," podíval se na mě.
"Kdo jiný než vy by tohle měl řešit?" zeptala jsem se trochu drze. Tren po mě střelil opatrným pohledem.
"To je sice pravda, ale uznej, že oproti mým jiným záležitostem, je tohle trochu malicherné," obul se do mě.
"Jaké záležitosti? Zatopily váš stížnosti?" odfrkla jsem si.
"An," napomenul mě Tren tiše.
"Nech ji," zarazil ho Dante.
"Umíš ty si vůbec představit, jak moc je náročné řízení tohohle světa? A když tě navíc k tomu ještě zatěžuje jedna malá čarodějka a máš problémy i v dalších světech!" rozčílil se.
"Tak já vás zatěžuji? Nikoho jsem se neprosila, abych byla vaší vyvolenou, to vy jste mě zatáhli do svých problémů, a když se je tedy snažím řešit, tak mi vyčtete, že jsem vám akorát na obtíž? Ještě mě obviňte, že jsem ty krátery vytvořila jen tak z nudy!" vztekala jsem se nazpátek.
"Neřekl jsem, že jsi je vytvořila ty, zatěžuješ mě jinak," namítl rozhořčeně.
"To ale není její vina," vložil se do rozhovoru Tren.
"Přestaň se jí v jednom kuse zastávat," odpálkoval ho.
"Budu se jí zastávat, pokud ji obviňujete z něčeho, za co nemůže. Dělá toho víc, než kdokoliv jiný. Ostatní se tu jen tak flákají, místo aby jí pomáhali, přidělávají jen mnohem více problémů a zavází nám ostatním v práci," rozčílil se tentokrát i Tren. Já i Dante jsme okamžitě zmlkli. Jednak musel uznat, že má Tren pravdu. A zadruhé, pokud jsme ho svojí hádkou takhle rozčílili, znamenalo to jediné. Že je naprosto nesmyslná a bezpředmětná, že nemá s naším cílem co dělat a že bychom se oba měli hned uklidnit.
"Omlouvám se," špitla jsem směrem k Dantemu a posadila se do křesla. I on kývl v omluvu a také se posadil. Tren si nás nejdříve oba změřil pátravým pohledem, než se usadil vedle Danteho a mlčky čekal, až někdo z nás začne.
"Tak mi tedy povězte, co se to tu s těmi krátery děje," začal Dante a unaveně si promnul spánky.
"Z ničeho se tu objevují krátery, ale nikdo neví co nebo kdo je dělá. Nevíme co to znamená a to nás asi trápí nejvíc," odpověděla jsem. Dante se zamyslel.
"Kromě mě nebo tebe, by to z bytostí nezvládl nikdo z tohohle světa. Z těch ostatních by se jich pár našlo. Říkáš, že to nemohl způsobit žádný předmět?" ujišťoval se. Zavrtěla jsem hlavou.
"Nic tomu nenasvědčuje," dodala jsem.
"Tak to tedy musel udělat někdo," konstatoval.
"Ale kdo by něco takového dělal a hlavně proč?" zeptala jsem se.
"Co kdyby někdo chtěl tímhle něco zamaskovat? Odvést naší pozornost od nějaké jeho činnosti tím, že vytváří tyhle krátery. Neříkejte, že nás to všechny nezaměstnalo. A pokud je moje dedukce správná a někdo se opravdu snaží zmást naši pozornost, tak se mu to povedlo," ozval se Tren zamyšleně. Oba jsme se na něj překvapeně podívali.
"Tichá voda břehy mele," zabručel si Dante pod vousy. Byla pravda, že Tren stále mlčel, ale když pak něco řekl, byla to bomba.
"Miláčku, nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by ses postavil do čela některé z vládnoucích stran?" zeptala jsem se.
"Já to ale myslel vážně," ohradil se.
"To já taky," objasnila jsem to.
"Zase jsi na to přišel ty. Stejně jako s její mocí, kolik lidí v naší politice, kolik stratégů a inteligence se pokoušelo něco vymyslet a přišel jsi na to taky ty," přidal se Dante. Tren tázavě hleděl na něj a na mě a snažil se přijít na to, jestli si z něj náhodou netropíme blázny.
"Myslíte, že má cenu to ještě nějak řešit? Nebo že to, co si ten někdo potřeboval zařídit, už si zařídil?" zeptala jsem se.
Tren se konečně uvolnil, poznal, že jsme jeho nápad uznali za nejlepší vysvětlení a polemizovali s ním dál. Byl si dost nejistý, pokud jsme se přesně nevyjádřili se souhlasem a jen trochu to zavánělo ironií, okamžitě začal pochybovat. Budu ho muset nějak přesvědčit, že není důvod k tomu, si nevěřit, zvlášť s jeho inteligencí.
"Nevím, jestli si zařídil všechno, ale pravděpodobně už nebude pokoušet štěstí," zavrtěl Dante hlavou.
"Já bych řekl, že by tomu bylo právě naopak. Už dvakrát mu to vyšlo, ještě teď kolem toho kráteru všichni běháme a snažíme se zjistit, co se vlastně děje. Podle mě, je právě teď nejlepší příležitost k další akci," nadhodil Tren.
"Vezmeš si to na starost ty, nebo mám pověřit jiné?" zeptal se Dante, čímž mu jasně naznačil, že má pravdu.
"Máte určitě někoho zkušenějšího," ošil se nervózně.
"Jestli se to potvrdí a my tak přijdeme na něco zásadního, bude to opravdu gól. Počkej, až těm páprdům nahoře řeknu, kdo na to přišel. Ti puknou vzteky. Ono jim to neuškodí, když jim mladá krev občas trochu srazí hřebínek," usmíval se Dante nad svojí představou. Já i Tren jsme se zasmáli. Celou dobu to vypadalo, že tahle debata nemá absolutně žádný význam. Jen jsme se hádali, ale teď jsme měli přímo před sebou skvělý plán a celková atmosféra se uklidnila a vyčistila.
*****
"Anthony, chtěl bych s tebou ještě mluvit," oslovil mě Dante. Pokynul jsme mu, že může.
"O samotě," dodal a střelil pohledem po Anori. Ta se jen podívala na mě, jemným kývnutím jsem jí naznačil, aby šla. Zvedla se a odešla ven, přece jenom byl náš domek takový menší a hrozilo, že by nás mohla slyšet. Dante počkal, až si byl jistý, že je opravdu dost daleko.
"Máš velké problémy s její výchovou," řekl pak káravě. Překvapeně jsem na něj pohlédl.
"Já ale nejsem její otec, od výchovy tu byli jiní," odpověděl jsem. Narážel jsem na její pěstouny, kteří jí nechali moc volnou ruku. Ano, měli ji vychovat tak, aby nebyla svým chováním na Zemi nápadná, ale zároveň tak, aby se bez problémů mohla začlenit do zdejšího života.
"To je jedno, neměli dostatečný čas na to, aby jí vytvořili tyhle základy, třicet let je dost málo," zastával se jich.
"Opakuji, že nejsem ten, kdo ji může něčemu učit, já ji mohu jen vést, ale ne jí vštěpovat nějaké chování. Co přesně se vám na ní nelíbí, mě přijde, že se chová jako normální puberťačka," ptal jsem se. Dante si povzdechl.
"Tvoje láska ti hodně zkresluje pohled, kterým se na ní díváš. Chová se jako puberťačka, ale jako puberťačka ze Země, tady existují určité hranice, které by neměla překračovat," řekl.
"Je pravda, že jí toho toleruji víc, než bych měl, ale podívejte se na to z její strany. Ona ve mně vidí někoho, o koho se může vždy opřít, spolehnout se, kdo jí podrží v jakékoliv situaci. Jak by se asi cítila, kdybych ji v jednom kuse okřikoval? Nesmíš tohle a taky támhleto," zastával jsem se jí.
"A co třeba zrovna dneska? Jsem si jistý, že měla od tebe zakázané chodit ke kráteru," vytasil se s dnešní aktuální událostí.
"Byla tam se spolužáky. Navíc já jí nic nezakazuji, tedy kromě nošení kalhot a krátkých sukní…" začal jsem.
"To je také jediná věc, kterou dodržuje," přerušil mě Dante.
"Jinak ji nedávám žádné příkazy, jsou to spíš žádosti. Navíc ona ví, že porušuje pravidla, jen pak za ně odmítá nést trest," zabručel jsem.
"A o tom mluvím, měl bys k ní být přísnější," naznačil.
"Jak přísnější?" zeptal jsem se.
"Měl bys jí učit, že pokud neposlechne, přijde trest," odpověděl.
"Nemohu ji stále trestat, navíc nemám jak. Nemůžu jí dát domácí vězení jako malé holce. Ruku jsem na ni vztáhnul pouze jednou, a nehodlám to opakovat. Největším trestem pro ni je, když s ní nemluvím nebo si jí nevšímám, jenže to je trest i pro mě," vyvrátil jsem mu představu o tom, že si budu hrát na jejího vychovatele.
"Fajn, dělej jak myslíš. Já jen abys nebyl překvapený, až se nějaký státník urazí, pokud s ním bude mluvit tak, jako se mnou," varoval mě.
"Ona s vámi takhle mluví jen proto, že ví, že si to může dovolit," pousmál jsem se. Jen nad tím mávl rukou. Ozvalo se zaklepání a do obýváku vstoupila ona. Nepochyboval jsem o tom, že slyšela většinu našeho rozhovoru. Poznal jsem to ze způsobu, jakým se tvářila.
"Hrozně tam sněží, nechtělo se mi mrznout venku," pípla.
"No nic, já taky půjdu. Děkuji oběma za cenné rady a nápady, něco už s tím uděláme," zvedl se Dante. Anori se s ním jen rychle pozdravila a zmizela zpátky v obýváku. Já ho šel vyprovodit ze dveří.
"Myslíš, že slyšela…?" otázal se Dante. Kývl jsem, bylo to téměř jisté. Zadíval se zpět do domu, pravděpodobně přemýšlel, jestli se má vrátit a říct jí něco povzbuzujícího.
"Já to zvládnu, jděte," uklidnil jsem ho. Vrátil jsem se do obýváku trochu napjatý, nejspíš mě čeká vysvětlování. Dost mě vykolejilo, když jsem ji spatřil schoulenou na křesle a v slzách.
"Žabičko moje, přece bys neplakala," utěšoval jsem ji. Neřekla nic, jen se ke mně přitiskla hned, jak měla možnost.
"Co všechno jsi slyšela?" zeptal jsem se jí tiše. Jen zavzlykala, ale nevypadlo z ní ani jedno kloudné slovíčko. Trochu chápu, proč jí tolik štve, když s ní odmítám komunikovat. Jak jí mám utěšit, když nevím, co přesně ji trápí?
Nakonec jsem jen v tichosti seděl, mírně se s ní pohupoval a hladil ji po vlasech. Čekal jsem, že začne mluvit, až se uklidní, ale opak byl pravdou. Když konečně přestala plakat, opřela si mi hlavu o prsa a v tichosti zírala před sebe.
Prstem jsem jí zvedl hlavu, abych se setkal s jejím pohledem. Jestli se uzavře do sebe a přestane komunikovat, tak Danteho přerazím. Nevyhnula se očnímu kontaktu, naopak. Dychtivě se vpíjela do mých očí, až jsem nevydržel a sehnul se k jemnému polibku.
"Už se cítíš lépe?" zeptal jsem se.
"Hm," hlesla. Přitáhl jsem si ji k sobě pevněji.
"Zlobíš se na mě?"
"Ne," zašeptala a jako potvrzení svých slov mě políbila na tvář.
"Půjdu si lehnout, jsem unavená," řekla po chvíli a zvedla se. Nenechal jsem ji dlouho samotnou, šel jsem si také lehnout dost brzy. Byla ještě vzhůru, přitáhl jsem si ji tedy do náruče.
"Nebuď smutná, lásko," zašeptal jsem jí do ucha. Neřekla na to vůbec nic. Čekal jsem, dokud nezačala pravidelně oddechovat. Pak jsem se také pokoušel usnout, leč bezvýsledně. Přemýšlel jsem, co všechno mohla slyšet a proč si to tak bere. Vždyť i předtím věděla, že se nechová tak, jak by správně měla. Několikrát jsem jí říkal, že mi to nevadí. Tak proč se teď kvůli tomu tolik trápí?
Tyhle myšlenky mě doprovázely po celou noc, nemělo už cenu snažit se usnout. Hned jak začalo svítat jsem vstal, že udělám nějakou lepší snídani.


Hrozba od nikud?

15. ledna 2012 v 21:46 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s dalším pokračováním. Konečně se to začíná trochu rozjíždět, v příštím díle se všechno ještě více osvětlí, teď je spíš takové uvedení do dalšího děje. A abychom nezapomněla, omlouvám se všem, kteří umí latinsky a poznali, že to mám s největší pravděpodobností špatně! (Ano, opravdu jsem se nedávno učila kosti :D). Přeji krásné počtení a nechte mi koment:
.
.
Oba dva jsme vyletěli z domu třetí kosmickou rychlostí. Čekali jsme, že se hned začne něco dít, ta rána přece nebyla jen tak! Setkali jsme se i s ostatními, kteří se zmateně rozhlíželi a očividně se čekalo, až někdo něco udělá.
"Čekají, co řekneš," špitl mi Tren do ucha. Překvapeně jsem se rozhlédla, opravdu se většina z nich dívala na mě. "Ví někdo, odkud to přišlo?" zeptala jsem se po chvíli nesměle. Někdo ukázal směrem na východ, kam jsem se hned vydala, následována všemi ostatními.
Tren mi povzbudivě stiskl ruku. Byla jsem z toho vážně trochu ne svá. Nikdy dřív se mi ještě nestalo, že by mi dali tak strašně najevo jejich důvěru ve mně. Došli jsme až k místu, které bylo zcela zahalené kouřem. Nebylo nijak složité vyčistit vzduch a usadit prach. Před námi se rozprostíral obrovský kráter, velikosti veřejného bazénu, ve kterém naprosto nic nebylo.
"Co to znamená?" ozvalo se. Na to nedokázal nikdo odpovědět. Proč se tu z ničeho nic objevil takový kráter? Kdo a hlavně proč ho udělal? To byly otázky, které vířily hlavou mě a zřejmě i všem dalším okolo.
Nikdo ovšem nedokázal nic kloudného vymyslet. Zkontrolovali jsme okolí, jestli se sem zase náhodou nedostali ti tvorové a pak jsme se odebrali zpět do svých domovů. Bylo už celkem pozdě, a tak jsme si šli hned lehnout. Tren usnul hned, já ovšem usnout nemohla. Stále mi vrtalo v hlavě, co to mělo znamenat. Usnula jsem až brzo k ráno. S jakou nechutí jsem vstávala, když mě Tren v 7 hodin vzbudil.
"Měla jsi bezesnou noc?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl. Přikývla jsem a pevně ho objala. "Pořád nad tím včerejškem musím přemýšlet," odpověděla jsem. "Pusť to z hlavy, od takovéhle strategie jsou tu jiní," poradil mi s úsměvem a se slovy, abych znovu neusnula a šla se nasnídat, opustil ložnici. Ještě chvíli jsem se protahovala v posteli, než jsem se donutila vstát, obléknout a sejít do kuchyně. Tam už mě čekala bábovka a čerstvá káva.
"Kdy jsi pekl?" ptala jsem se překvapeně. Zářivě se na mě usmál, z čehož jsem poznala, že nepekl on, ale místní samoobsluha. Úsměv jsem mu oplatila a s chutí se zakousla do sladké snídaně. Tren pak musel odjet dříve než já, protože šel do nové práce, která byla přibližně hodinu jízdy odsud a kdyby čekal na mě, tak by to nestihl. A mě se tam zase nechtělo hodinu zbytečně čekat.
Počkala jsem si tedy opět na dostavník, který mě měl k fakultě odvézt. Opět zavládlo ticho, když jsem nastoupila. Rozpovídali se ovšem celkem rychle, ne však se mnou. "Slyšeli jste včera tu ránu?" zeptala se jedna dívka. Normálně jsem jejich hovory neposlouchala, když mě v nich nechtěli, nehodlala jsem se vnucovat, ale tohle mě docela zaujalo. Bezděky jsem natočila hlavu jejich směrem. "Jo, byla to pěkná šlupka," odvětil jeden z chlapců. "Od nás byl vidět dokonce i záblesk," odpověděl druhý. "Nevíte, kde to bylo?" ptala se opět ona dívka.
"Támhle," odpověděla jsem tiše a ukázala z okýnka na ten obrovský kráter. Teď za denního světla nevypadal tak hrozivě jako včera večer. Všichni si se zájmem prohlíželi kráter, než jim došla skutečnost, kdo že jim vlastně odpověděl.Otočili ke mně své pohledy. Nevěděla jsem, kam uhnout s očima, tak jsem je sklopila na svoje ruce, které jsem měla položené v klíně.
"Vy jste u toho byla?" zeptal se jeden z chlapců. Zašklebila jsem se nad oslovením "vy", všichni byly minimálně jednou tak staří jako já. "Ne, ale bylo to jen kousek za vesnicí, kde teď bydlím, byla jsem tam hned po tom otřesu," odpověděla jsem po chvíli, protože to vypadalo, že je to opravdu zajímá.
"A víte, kdo to udělal?" zeptal se ten druhý chlapec. Opět jsem zaskřípala zuby nad vykáním. "Ne, vůbec nevíme, proč se to stalo," "Páni, psala jste zprávu Bratrstvu?" zeptala se ta dívka. "Proč Bratrstvu? Pokud vím, dalo se vědět hned Dantemu," pokrčila jsem rameny. "To znělo, jako byste ho důvěrně znala," zasmála se. "Dá se to tak říct a přestaňte s tím vykáním, je to hrozný. Podle věku bych měla vykat já vám," rozčílila jsem se na oko.
Chvíli na mě všichni tři zírali, než ke mně to děvče natáhlo ruku. "Jsem Elizabeth," představila se. Po ní se představili oba chlapci. Jmenovali se Marek a…Marek, aby se to nepletlo. Elizabeth a jeden Marek se mnou chodili do prváku, druhý Marek byl ze třetího ročníku.
"Je trochu divný si s tebou takhle povídat," pokrčil starší Marek rameny. "Proč by mělo?" podivila jsem se. "No, většina lidí o tobě dost mluví, že jsi hodně silná, přísná, striktní na pravidla a tak. Když jsem tě viděl poprvé, byla jsi taková uzavřená," odpověděl zamyšleně.
Rozesmála jsem se. Všichni tři na mě překvapeně vyvalili oči. "Promiňte, ale tohle mi přijde trochu vtipné. Sílu mám, to nepopírám, ale v tom ostatním…vážně by mě zajímalo, kdo tohle o mě říká," nemohla jsem zastavit záchvaty smíchu.
Elizabeth se začala smát se mnou. "Ale je pravda, že jsi zatím působila dost samotářsky. Šel z tebe docela respekt," dodala, když se se mnou dostatečně vysmála. "Taky bys radši mlčela, kdybys jako já nastoupila první den do dostavníku a přivítalo tě hrobové ticho, na fakultě by se k tobě všichni chovali, jako bys měla prašivinu a ještě by měli nejapné poznámky o tvém věku. A já a pravidla, to rozhodně nejde dohromady. Porušila jsem snad už všechny, které tu máte a se svým přítelem jsem vlastně taky byla jednu dobu nelegálně," vysvětlila jsem to.
Všichni chápavě kývli a dali mi za pravdu, že to asi vážně nebylo zrovna nejlepší uvítání. Byla dost škoda, že jsme už dorazili na místo a museli vystoupit. Pěkně se mi s nimi povídalo. Oni ovšem byli světlou výjimkou. Ostatní se ke mně chovali stejně chladně jako obvykle. "Z toho si nic nedělej," uklidňoval mě Marek. Jestli jsem to správně pochopila tak Elizabeth a mladší Marek spolu chodili…tedy pokud jsem správně pochopila jejich propletené prsty.
Starší Marek se od nás potom odpojil, protože se musel přidat ke svojí skupině. Já se držela s těmi dvěma. Došli jsem až do přednáškové haly, kde jsem si nesedla dozadu stranou od ostatních, ale z jedné strany vedle Elizabeth. Sklidila jsem sice pár nehezkých žertíků, obzvlášť od holek, ale nic jsem si z toho nedělala.
Dnes jsme měli dlouhou školu, končili jsme až ve čtyři hodiny. Byla jsem z toho vážně úplně hotová, ruka mi snad odumřela a myslela jsem, že mi každou chvíli upadnou záda. Vážně příjemný pocit. "Lizzy, pojedete zítra stejně jako dnes? Abych věděla, kam mám nastoupit?" zeptala jsem se, protože ke škole jezdilo víc dostavníků asi v minutových intervalech. "Jé, ty jsi mi řekla Lizzy a ne Elizabeth," skočila mi Lizzy kolem krku.
Překvapeně jsem vykulila oči. "Nemá ráda, když jí lidi říkají Elizabeth, ale protože se musíme představovat celým jménem a ne přezdívkou, většinou jí tak říkají," vysvětlil mi Marek. "Aha, no jasně, vzala jsem to tak nějak automaticky," pokrčila jsem rameny. "Jasně že pojedem. A kdyby náhodou ne, tak abys to poznala, budeme mávat," mrkla na mě.
"Zase je tady ten kořen, jak vypadaj moje vlasy?" ozvalo se vedle nás kvokání našich školních slepic. "Asi ti přijel odvoz," usmála se Elizabeth. S protočením očí jsem zapátrala ve směru, kterým se ubíraly i ony a opravdu ho tam viděla.
"Mám ho jít před nimi zachránit, nebo ho v tom nechat," přemýšlela jsem nahlas. Elizabeth se rozesmála a naznačila mi, ať klidně jdu, že oni se beze mě domů dostanou. Prodrala jsem se zástupy nafintěných holek až k Trenovi, který všechny, kromě mě, okázale ignoroval. Naschvál mě jednou políbil, než mě vyhoupl do sedla a rozjel se pryč.
"Tvoje spolužačky jsou opravdu výkvěty dnešní společnosti. Doufám, že z nich nikdy doktorky nebudou," bručel si cestou otráveně. "Neboj, většina z nich jde na laborantky, zubní hygienistky nebo jen na sestry. A ta druhá půlka neprojde," uklidnila jsem ho. "To je dobře. Pak aby se člověk bál zlomit si nohu. Ještě by se na mě vrhly," zasmál se. "V žádném případě, na tebe se můžu vrhat jen já," zavrněla jsem.
*****
"Membrum inferius - os íĺium, os femores, caput femoris, collum femoris, patella, tíbia, fíbula," procházela jsem se po pokoji sem a tam a neustále si dokola opakovala latinské názvy různých částí těla, teď zrovna kostry dolní končetiny.
Tren seděl na pohovce a četl si, ale vzhledem k tomu, že už asi půl hodiny neotočil stránku, jsem ho musela svým štěbetáním rušit a on to četl pořád dokola. "Zlato, nechceš toho už nechat?" zeptal se mě po chvíli, kdy vzdal možnost, že by si mohl nerušeně číst.
Od té doby, co měl novou práci, měl mnohem více volného času, nebyl tolik vystresovaný a mě se tak s ním mnohem lépe žilo. Na druhou stranu jsem teď já, jindy klidná a toužící po domácí pohodě, v jednom kuse plašila, pořád jsem se něco učila, takže jsme si ty role jednoduše vyměnili.
"Nemůžu, musím se to naučit," vrtěla jsem hlavou. Přitáhl si kolena pod bradu a vytrvale mě pozoroval, jak pochoduji po pokoji a opakuji si latinská slovíčka. Po chvíli, kdy mě nechal si to opakovat, se natáhl po mých poznámkách. Ztichla jsem a sledovala ho, co bude dělat.
"Tak já tě vyzkouším," pousmál se a začal. Po náročné hodince jsem byla spokojená se svým studijním výsledkem a tak jsem toho učení nechala. Tren si mě přitáhl do náruče a líbal mě do vlasů, já mu mezitím vyprávěla o všem, co se zatím na fakultě stalo a já mu to ještě nestihla říct.
Tren natočil hlavu a zaposlouchal se. "Pst," položil mi prst na rty. Zaposlouchala jsem setaké. Ozývalo se slabé cinkání, nejspíš skleničky v kuchyni. Otřesy se začaly stupňovat, až začaly drnčet okenní tabulky a netrvalo dlouho a zaznamenali jsme je i my dva.
Než jsem se stihla zeptat, co se děje, ozvala se další rána a objevil se záblesk. "Zase?" zabručel Tren, než jsme oba vyběhli ven. Spolu s ostatními obyvateli jsme doběhli k místu, odkud se objevil ten záblesk. S jakým překvapením jsme zírali na původní kráter, který byl prohloubený o jeden další, o něco menší a přesně uprostřed.
"Co má tohle k sakru znamenat?" rozčílila jsem se. Tren mě objal kolem pasu, aby mě mohl při nejhorším zadržet. "Dali jste vědět Dantemu?" ptala jsem se dál. Odpovědí mi bylo jen ticho. "Tak dal mu někdo k sakru vědět?" rozkřikla jsem se. "Tiše, lásko," šeptl mi Tren do ucha.
"Psali jsme mu, ale odpověděl, že to teď není důležité, slečno," odpověděl muž, který stál nejblíže. "Tak mu napište znovu. Nebo mu napíšu já sama," "Ne, slečno, zařídíme to," odpověděli a několik z nich hned někam odběhlo.
"Zlato, pojď odsud," tahal mi Tren jemně za ruku. "Počkej," odstrčila jsem ho a šla se podívat blíže. Stále mi nešlo do hlavy, proč se tohle děje a kdo v tom má prsty. Postavila jsem se na kraj toho kráteru ještě spolu s několika dalšími, ale neobjevili jsme nic jiného, než obyčejný kráter.
Nikde ani stopy po tom, co ho způsobilo, nikde ani stopy po tom, proč byl vytvořen. "Běžte raději dál od kraje, může se to zbořit," volali na nás ostatní. Otočili jsme se, abychom odstoupili, když se za námi ozval zvuk, jakoby někdo šplhal po sypkém kamení nahoru. Všichni jsme se naklonili zase zpět.
Vyjekla jsem, když se mi podvrkla noha a já opravdu padala. Než jsem ovšem stačila opravdu přepadnout přes okraj, chytily mě svalnaté paže, které si mě hned přitáhly na vypracovanou hruď. "V pořádku?" zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem.
Ostatní, co tam stáli se mnou na tom ovšem tak dobře nebyli. Koho nestihli chytit, ten se válel na dně kráteru. Naštěstí se nikomu nestalo nic vážnějšího, než jen několik zlomenin a pohmožděnin.
"Pojď už odsuď," naléhal opět. Poslechla jsem ho a nechala se odvést domů. "Nechci, abys k tomu kráteru chodila. Nelíbí se mi to, něco mi tam nehraje. Jenže bohužel nevím co," přecházel nervózně po pokoji. "Nepůjdu, sedni si," poklepala jsem na místo vedle sebe. Přisedl si ke mně a já se mu schoulila na klíně.
"Dneska z tebe byla úplná generálka," uchechtl se a hladil mě ve vlasech. "Protože mě štvou s tím svým přístupem. Všechno je problém, nic se neřeší. Zajímalo by mě, co má Dante tak důležitého na práci, že nemůže řešit tohle," brblala jsem.
"Pokud si to ten chlápek jenom z lenosti nevymyslel a Dante to opravdu odmítl řešit, nebude v tom žádná maličkost. Má své priority. Něco se děje, čekám, že nás v nejbližší době budou informovat," odpověděl.
Povzdechla jsem si, čekají nás pravděpodobně těžké časy. "Nelam si s tím tu svoji krásnou hlavinku, ano? Běž si lehnout a odpočiň si," pousmál se a jemně mě pleskl přes zadek, když jsem kolem něj procházela.
Zaběhla jsem do koupelny spáchat alespoň rychlou hygienu. "Nečti si dlouho a přijď za mnou," políbila jsem ho do vlasů a odešla si lehnout. Nevím, kdy přišel, protože hned jak jsem se dotkla hlavou polštáře, spala jsem jako dřevo.
*****
Druhý den ráno bylo v dostavníku jen jedno jediné téma. Včerejší otřes a objevení dalšího kráteru. Byla jsem středem této diskuze, protože jsem jako jediná byla včera přítomna. V dostavníku neseděla jen Elizabeth s Marky, ale i pár dalších, kteří mi viseli na rtech a hltali každé moje slovo.
Moje práce policistky vyžadovala nejen fyzické a logické schopnosti, ale i schopnost dobře mluvit a komunikovat, když jsme zpovídali oběti, svědky či pachatele. Možná proto mě všichni poslouchali s takovým nadšením, uměla jsem vyprávět.
Odpoledne jsem marně čekala na Trena. Nejspíš se někde zdržel, snad v práci. Nastoupila jsem do nejbližšího dostavníku, Elizabeth s Marek už totiž odjeli. Bohužel byl tohle dostavník plný těch slepic, co dost okatě jely po Trenovi. Celou cestu jsem tedy musela poslouchat, jak je strašně moc sexy, že musí mít úžasně vypracované tělo, jak jeho plné rty musí úžasně líbat, až jsem měla občas sto chutí jim říct, že je to přesně tak jak říkají, ale že to ani jedna z nich nezažije, protože on má mě a já se ho nehodlám vzdát.
Raději jsem mlčela a těšila se z toho, že já jsem jediná z nich, která tohle všechno ví mnohem lépe než ony a mám to podložené praktickými ukázkami, kterých se mi dennodenně dostává.
Doma jsem se trochu nudila. Strašně mě to táhlo ven, chtěla jsem se jít podívat na ten kráter a pořádně ho prozkoumat. Trenova prosba mě však držela doma. Kolikrát už jsem ho neposlechla a kolikrát se mi to nevyplatilo. Tren když už mi něco zakázal, měl k tomu pádný důvod, pokud tedy nepočítám problematiku já a krátké sukně či kalhoty. V tomto ohledu byl naprosto neoblomný a striktní, i když mi ještě nedokázal dát jediný pádný důvod, proč bych tenhle hloupý zvyk měla dodržovat. Ve skutečnosti jsem to dělala opravdu jen z lásky k němu.
Když se venku začalo stmívat, byla jsem už značně nervózní. Kde Tren vězí? Nestalo se mu něco? Otázky se valily jedna přes druhou a já na ně nedokázala odpovědět. Zarachotil klíč v zámku a otevřely se dveře. Aten, ze které už rostla pořádná kočičí slečna, se okamžitě hnala do předsíně, aby se mohla s Trenem přivítat. Nechápala jsem, proč se k němu tak strašně má, když jí Tren naprosto jasně dával najevo, že jí zrovna dvakrát nemusí a toleruje ji jen kvůli mně. Co se jí týkalo, v jeho přítomnosti existovala řada zákazů, co všechno nesměla.
"Nazdar ty chlupatá obludo," slyšela jsem jeho hlas a vzápětí ho viděla vyjít ze dveří s Aten v náručí. "Ona tě má ráda a ty se jí za to takhle odvděčíš," zavrtěla jsem hlavou a políbila ho na uvítanou. "Kdybych já měl kotě a neustále se s ním mazlil místo toho, abych se věnoval tobě, taky bys ho neměla ráda," odvětil a Aten jemně položil na zem.
Ta nesouhlasně zamňoukala a začala se mu otírat o nohy. "Řekni jí, ať mě nechá, já si to nerozmyslím," zaúpěl a snažil se dojít do obýváku, aniž by jí šlápl na ocas či tlapku. Se smíchem jsem mu nandala večeři. "Kde jsi byl tak dlouho? Ne že bych tě kontrolovala, ale měla jsem trochu strach, jestli se ti něco nestalo," ptala jsem se.
"Promiň, zdržel jsem se v práci. Musím si to tam zařídit podle sebe a zvyknout si na nový řád," usmál se omluvně a s chutí se pustil do večeře. "Ježiši nech mě," odstrkoval kočku, která se mu v jednom kuse snažila vylézt na klín. "Nebuď na ni tak zlý, ona tě má očividně ráda," hubovala jsem ho. "Kdyby ses mi s takovou vytrvalostí spíš nutila na klín ty, to bych si nestěžoval," zabručel a nechal Aten, aby se mu schoulila na klíně do klubíčka.
"No vidíš, že to jde," usmála jsem se a přitiskla se mu k boku. Jednou rukou hladil po vlasech mě, druhou se jemně probíral v srsti Aten. Obě jsme byly naprosto spokojené a kdybych mohla, předla bych úplně stejně jako ona.

----------

Nový rok, nové problémy

8. ledna 2012 v 11:20 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, je tu neděle a já se hlásím s novým dílem. Ten konec se vám možná nebude moc líbít, ale alespoň se budete víc těšit na pokračování. Přeji příjemné počtení a prosím o komentíky.
.
.
"Lásko, prosím," zašeptala jsem vemlouvavě a prstem mu jezdila po odhalené hrudi. "Semestr začíná už příští týden, přihlášky už byly vybírané dávno," zopakoval mi opět to, co jsem nechtěla slyšet. "Hm, tak jim řekni, že jde o mě. Třeba udělají výjimku," prosila jsem ho nejen slovy, ale i dokonalým štěněčím pohledem.
Odolal asi 11 vteřin, než to vzdal. "Já to zkusím, ale nic ti neslibuji," povzdechl si. Děkovně jsem ho políbila a pohodlně se usadila na pohovku. Sledovala jsem jeho podmračený výraz, hleděl stranou, nejspíš o něčem přemýšlel. "Trene," oslovila jsem ho jemně, přesto sebou trochu cukl. "Co se děje? Já vidím, že tě něco trápí," ptala jsem se starostlivě. "Nic, co by tě muselo zatěžovat," vyloudil slabý úsměv. Stejně jsem mu to nevěřila.
Druhý den odjel Tren hned ráno, aby se pokusil podat na fakultě mojí přihlášku na tenhle zimní semestr. Jo, taky jsem tomu nevěřila, ale tedy mají zimní semestr do července a letní od srpna do prosince. Trochu nevyrovnané počty, ale mají prý k tomu svoje důvody, které se dozvím, až nastoupím. Tajnůstkáři.
Netrpělivě jsem ho čekala, a on se nevracel a nevracel. Z nudy jsem začala dokonce i uklízet. Neustále se mi zdálo, že slyším, jak se otvírají dveře. Jenže vždycky to byly slyšiny. To bylo tím, že jsem se tak těšila.
Když večer opravdu přišel, nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Až když všechny zvuky zněly až moc opravdově, jsem se šla přesvědčit. Jakmile jsem ho spatřila, měl mě zavěšenou kolem krku. "Tak co? Tak co? Povídej," brebentila jsem. Jen se usmál a mlčky pokračoval až do obýváku. "Nenajíme se nejdřív?" zeptal se. "To mi to nemůžeš říct? Teď mi ta večeře ani nebude chutnat," přemlouvala jsem ho. Chvíli ještě mlčel, ale pak se zasmál.
"Samozřejmě, že tě vzali. Mohli se přetrhnout, aby ti tu přihlášku potvrdili a příští týden nastupuješ," oznámil mi tolik očekávanou zprávu. "Jo!" zavýskla jsem a radostí se roztančila po pokoji. Jen mě s úsměvem pozoroval. "Já už se nemůžu dočkat," smála jsem se a odběhla do kuchyně ohřát večeři.
"Počkej, to tě brzy pustí," zavrtěl hlavou, ale očividně byl rád, že mám radost. "Už jsem ti někdy řekla, že mám toho nejlepšího chlapa na světě?" objala jsem ho kolem krku. "Ne, ale zní to hezky," zavrněl a radoval se společně se mnou. Nejspíš mu ani nic jiného nezbylo, protože to moje veselí bylo až extrémně nakažlivé.
Nemohla jsem se dočkat příštího týdne, neustále jsem o tom mluvila, plánovala si jaké to bude. Tren ze mě začínal být trochu podrážděný, protože ho to moje neustále brebentění dost rušilo od práce, které měl teď víc, než dost. Jenže byl natolik taktní, že mi na to nic neřekl.
*****
"Oběd máš v lednici, stačí si to ohřát. A kdybys k tomu něco chtěl, budeš muset do krámu, protože pečivo došlo. Jo a mám plnou pračku, tak to dej na 40, prací prášek je ve skříni, je tam i odměrka a pak to pověs. Ale tak aby se to neprohýbalo, ať se s tím nemusím moc žehlit," úkolovala jsem ho, když jsem odcházela na první "školní" den. "Žabičko, zapomínáš, že jsem byl sám déle než ty. Samozřejmě že vím, jak se pere. A dokonce umím i vařit," klidnil Tren moji mateřskou starost.
"Vždyť já vím, to já jen tak," usmála jsem se. Vzal mě za ramena. "Užij si svůj první den, budu ti držet palce," usmál se a lehce mě políbil. Vyprovodil mě ze dveří a stál v nich tak dlouho, dokud jsem mu nezamávala na rozloučenou a nezmizela mu z dohledu.
Nejela jsem na Minet, jak jsem původně plánovala, ale počkala jsem si na dostavník, který k té fakultě jezdil, bylo to asi tak hodina cesty. Chtěla jsem se setkat s dalšími studenty a třeba se s nimi trochu spřátelit. Tak nějak jsem počítala s tím, že se na mě budou dívat skrz prsty. Nemám ani jejich střední, moje dosavadní vzdělání podle jejich poměrů dosahuje kamsi na základku. A já si skočím rovnou na fakultu, navíc pozdě a samozřejmě s individuálním plánem.
V dostavníku bylo celou cestu ticho, až ke konci se odvážili trochu mluvit, ale ne se mnou samozřejmě. Trochu mě to mrzelo, ale když jim dám čas mě poznat, třeba se to zlepší. Vystoupila jsem před budovou, která budila respekt už jen svým vzhledem. Postavila jsem se poblíž hloučku studentů, kteří nastupovali stejně jako já.
Vyšel rektor, ostatní studenty zahnal dovnitř, nás si přes obroučky brýlí pořádně prohlédl. Vytáhl desky a začal s prezentací. Moje jméno samozřejmě vyvolalo pozdvižení, jak jinak. Vážně jsem si připadala trochu jako vetřelec. A když se navíc hlásil rok narození, už se z davu ozvalo, že tu nemám co dělat a vrátit se zpět na národku, jak tady říkali základní škole. S přehledem jsem je ignorovala, i když to trochu bolelo.
*****
Byla jsem neuvěřitelně vděčná, když po nekonečných 7 hodinách konečně oznámili konec školy. Bolela mě ruka z neustálého zapisování, co všechno budu pro studia potřebovat, co se musím doučit, protože by mi to chybělo a podobné důležitosti. Měla jsem v hlavě vtlučený celý seznam pravidel a řádů školního života. Vážně jsem byla přetažená a to hned po prvním dni. Mé nadšení to ovšem neodradilo.
Lektor si mě poté zavolal k sobě a vysvětlil mi, jak to budu mít já, kdybych se rozhodla využít svojí výsady, že přeruším nebo si upravím výuku. Byl ochota sama, dokonce mě povzbuzoval a chlácholil mě, že nevraživost ostatních studentů si nemám brát tak k srdci.
Konečně jsem mohla opustit zdi fakulty. Pomalu jsem se šinula k místu, kde i ostatní čekali na dostavník. Zaznamenala jsem ovšem jiný prostředek, kterým jsem se měla dostat domů. Pod nejbližším stromem stál Tren s Dafiné, samozřejmě obdivován všemi studentkami z fakulty.
Vděčně jsem k němu došla a vtiskla mu polibek, čímž se na tvářích jeho obdivovatelek objevilo zklamání či naštvaný škleb. Bylo to od něj tak milé, že si na mě udělal čas a přijel pro mě. "Tak co, žabičko, co tvůj první den?" zeptal se s úsměvem a vzal mi tašku, kterou přivázal k sedlu. "Hrůza," povzdechla jsem si. "Říkal jsem ti to," zašklebil se, ale pak mi s úsměvem pomohl do sedla, vyhoupl se přede mě a rozjel se směr domů.
S Trenovým stylem jízdy a jeho rychlostí jsme byli doma za slabou půl hodinku. "Žabičko moje, co ti udělali, proč se mračíš?" ptal se, když jsme byli doma a já si pročítala svoje zápisky. "Nemají mě rádi," žalovala jsem dětským hláskem a přivinula se k němu. "To nemusí, hlavně že tě mám rád já, ne?" snažil se to trochu odlehčit. Zvedla jsem k němu utrápený pohled. "To je závist," hladil mě po ramenou.
"Pořád mi říkají, ať se vrátím na národku, že mezi nimi nemám co dělat," mumlala jsem. "Máš neuvěřitelný talent a většinu z nich dalece předstihneš v praktikách," chlácholil mě. "Nebo mám spíš dobré jméno," hučela jsem dál. "To si nemyslím. Nezapomeň, že jako moje meerta máš i moje jméno. A to nemá zrovna popularitu," vyvracel mi mé domněnky.
Nechala jsem se jím uklidňovat, dokud mi nedošlo, kolik toho ještě musím zvládnout. Musela jsem si dát dohromady nějaké papíry, potřebovala jsem si zařídit svojí vlastní lékárničku a hlavně, dostudovat nějaké matematické úlohy, které byly potřeba k měření a vážení různých věcí, třeba zrovna pro přípravu léků.
"Trene," ptala jsem se opatrně. Zvedl ke mně hlavu od své práce, ne však pohled. "Ano?" zeptal se. "Potřebuji s něčím pomoct, nutně," dodala jsem. Dopsal poslední slovo a podíval se na mě. "S čím?" byla jeho otázka, když si přisedával ke mně. Ukázala jsem mu tu matematiku. "Teda, možná si vzpomenu," podrbal se na hlavě a bylo vidět, že přemýšlí. "Kdo by to měl vědět lépe, než ty?" ptala jsem se s úsměvem.
Nakonec si opravdu vzpomněl, všechno mi vysvětlil a trénoval je se mnou až do večera. "Jsi úžasný, víš to?" řekla jsem místo díků, když jsem měla hlavu položenou na jeho rameni a oči se mi pomalu začínaly klížit.
"Lásko nespi, ještě musíš uspokojit mě," zavrněl. Vyděšeně jsem k němu vzhlédla. "Přesně tohohle obličeje jsem chtěl dosáhnout," zasmál se. "Nechápu, jak to někomu s tebou nemohlo stačit. Vždyť mě vážně jednou umiluješ k smrti," stěžovala jsem si.
Přiložil mi rty až těsně k uchu. "Možná to bude tím, že s tebou se miluji mnohem, ale mnohem častěji než s kýmkoliv jiným," pošeptal mi a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří. "Ty se červenáš," podivil se. Schovala jsem mu obličej do prsou a snažila se ovládnout svůj výraz, ale čím víc jsem se o to snažila, tím hůř mi to šlo. A on mi ještě navíc šeptal, jak moc mě má rád.
"Nech toho. A dobrou noc," zvedla jsem se. "Ty nejdeš?" ptala jsem se, když jsem si všimla, že stále sedí. "Ne, mám ještě práci," zavrtěl hlavou. "Nepracuj dlouho," připomněla jsem mu jeho nemilý zvyk, kdy nad těmi svými výpočty sedí až do rána.
*****
Ráno jsem Anori opět vyprovodil ze dveří a díval se za ní do chvíle, než mi zmizela z dohledu. Bylo divné posílat ji každé ráno do školy. Měl jsem takový pocit, jakoby začínala dospívat a mě to unikalo. Stále jsem v ní viděl tu bezbrannou mladou policistku, kterou bylo třeba chránit i před sporákem.
Měl jsem naprosto jasný plán na dnešní den. Pracovat, pracovat, pracovat, abych toho za dopoledne stihl co nejvíce, potom se stavil pro Anori, včera vypadala vděčně za to, že jsem pro ni přijel. Tušil jsem, že ji nevezmou mezi sebe. Je opravdu hodně mladá, navíc jí chybí určité vzdělání. Přesto si myslím, že školu bez problémů zvládne. No a večer, tuším, že An opět najde něco, co jí budu muset doučit.
Chtěl jsem se posadit k práci, ale zjistil jsem, že se k ní musím dopracovat přes různé papíry, které tu Anori ráno ve spěchu zapomněla. Opět jsem se tedy nechal vyrušit a nejdřív všechno pečlivě srovnal a uklidil tak, abych jí to nepřeházel, ale zároveň tu udělal pořádek.
Ozvalo se zaklepání. V tichosti jsem zaklel, copak se k té práci vážně nedostanu? Tímhle stylem nejenže přijdu o plat, ale rovnou o celou práci. A samozřejmě bez odstupného. Je to nahnutější, než si An myslí. Nechci ji zbytečně děsit, protože trochu doufám, že se to všechno srovná. Nerad bych si půjčoval peníze od rodičů, i když by mi je ochotně dali.
Došel jsem ke dveřím, za kterými stál dobře vypadající úředník. "Pan Natori?" zeptal se, když mě uviděl. "Ano," odpověděl jsem opatrně. Co tu může chtít? "Jsem z administrativního úřadu, chtěl bych s vámi něco důležitého probrat," odpověděl s profesionálně staženým obličejem, bez jediného náznaku jakékoliv emoce.
Pozval jsem ho dál a uvedl ho do obýváku. "Vidím, že pracujete," přelétl přes mojí rozdělanou práci znuděným pohledem. "Pracoval bych, kdybyste mě nerušil," odpověděl jsem úsečně a shrábl všechny papíry stranou. "Nebudete litovat," blýskl po mě úřednickým strojeným úsměvem. "To doufám," bručel jsem, když jsem šel do kuchyně udělat kávu.
"Mám pro vás nabídku, pane Natori," začal mluvit, když jsem se oba usadili a on si otevřel svůj kufřík. "Poslouchám," pobídl jsem ho. Opravdu jsem neměl ani to nejmenší tušení, co mi může chtít. "Pracovní nabídku, samozřejmě," dodal znovu. "Zakázka?" zeptal jsem se prostě. Sice nebylo zvykem, aby si zadavatelé práce sami vybírali lidi, kteří jim to spočítají, ale proč ne, že?
"Naopak, nabídka. Nabízím vám místo na našem úřadě," odpověděl. Pozdvihl jsem jedno obočí. Já a na úřadě? Co bych tam proboha dělal? "Poslyšte, mám opravdu hodně práce a na takové nejapné žertíky opravdu nemám čas," odpověděl jsem co nejklidněji, i když jsem měl sto chutí ho vyhodit ze dveří. Blázny si ze mě dělat nebude.
Povolil svou neprůhlednou masku a podíval se na mě vážnýma očima. "Já si z vás nedělám legraci, pane Natori," odpověděl. "Vy už jste někdy viděl míšence na úřadě? A odkdy je vůbec zaměstnáváte?" zeptal jsem se. Tohle mi opravdu vrtalo hlavou.
Trochu se pousmál, zdálo se, že byl mým i když jen slabým zájmem spokojen. "Změna ředitele s sebou přináší mnohé inovace. A nebyl byste přímo na úřadě, to ne. Vlastně by se náplň vaší práce téměř nezměnila. Dělal byste to samé, co doposud, pracoval byste z domova, jen je tu nutnost 4x týdně dojíždět do kanceláře, je to přes hodinu jízdy," odpověděl.
"No, já nevím…" začal jsem, ale on mě přerušil. "Žijete sám?" ptal se. "Ne, se snoubenkou," odpověděl jsem a změřil si zkoumavým pohledem. "A jistě ji chcete dobře finančně zabezpečit, že?" pokračoval. Mlčky jsem kývl. "Proto si myslím, že tohle je nabídka, která se neodmítá. Zjistil jsem si váš plat v současném zaměstnání, jsou to 4000*, nemám pravdu?" Opět jsem kývl. (*pozn. autorky: mají velmi silnou měnu a většinu domácího rozpočtu činí "přídavek", který dostává za svou práci meertalena). "Nabízím vám více než čtyřnásobek za méně práce, než máte teď. Vaše firma je stejně před krachem, musela by se zbavovat zaměstnanců a řekněme, že jste žhavým kandidátem," povídal dál.
Ať jsem chtěl či ne, musel jsem uznat, že má naprostou pravdu. "Nějak se mi to nezdá. Nabízíte mi lepší místo a vyšší plat za méně práce. Kde je háček?" přimhouřil jsem oči. "Žádný není," zavrtěl hlavou, už mírně podrážděný mou zdráhavostí. "Vyžádal si vás samotný ředitel. Navíc máte perfektní výsledky, v žebříčkách se držíte na vrchních příčkách. Pro tu malou špinavou firmu je vás škoda," přemlouval mě. "Lepší práci jsem nedostal," odsekl jsem. Mohl jsem být rád aspoň za ni.
Trochu mě zaujal fakt, že si mě žádal samotný ředitel. "Kdo vede úřady?" nedalo mi to se nezeptat. Podal mi připravenou smlouvu, na které byl napsán název firmy a podpis ředitele…mohlo mě to hned napadnout. "Děda," zahučel jsem. "Prosím?" otočil se ke mně. "Nic, nic," zamluvil jsem to.
Mělo mi být hned jasné, že to není jen tak. Děda z otcovy strany se dostal do čela veškeré administrativy a popravdě nade mnou vždycky držel ochranou ruku. V posledních letech se držel trochu zpátky, protože mi chtěl nechat nějaký prostor na seberealizaci, ale očividně se mu doneslo, že na tom nejsem nejlépe a nabízel mi tuhle lukrativní práci.
Přemýšlel jsem, jestli podepsat nebo ne. "Nad čím váháte. Promarňujete životní šanci, nic lepšího už vám nikdo nenabídne," povzbuzoval mě. Pravděpodobně dostal nařízeno přivést mě stůj co stůj. Pomoc jsem potřeboval….a snad budu jednou schopný mu to nějak oplatit.
Podepsal jsem smlouvu, kterou mi téměř vytrhl z prstů, abych si to nestihl rozmyslet. "S ukončením vaší dosavadní práce si nedělejte starosti, naše firma to vyřídí," ujistil mě. "Dokončím, co mám rozdělané a podám výpověď sám," odmítl jsem. Nebudu utíkat jako zbabělec. "Dobrá tedy, těším se na naši příští spolupráci," podal mi ruku a odcházel.
Zůstal jsem stát v prázdném bytě a přemýšlel, jestli jsem si pomohl nebo ne. Nakonec jsem přeci jenom usedl k té práci a snažil se ji co nejdříve dokončit.
*****
Když jsem přivezl Anori domů, řekl jsem jí o nabídce, kterou jsem přijal. Byla z ní přímo nadšená. Věděl jsem, že nemá ráda moji bývalou práci, ale nikdy nic neřekla. "A jak jsi se měla ty?" zeptal jsem se, aby se nemluvilo pořád jen o mě.
Trochu zrozpačitěla. "V pohodě," zamumlala. "Nelži, žabičko," zvedl jsem jí prstem hlavu, aby se naše pohledy setkaly. "Je to těžší, než jsem si myslela," odpověděla po chvíli. "Zvládneš to, uvidíš. Jen co si trochu zvykneš, půjde to samo," konejšil jsem ji.
"O učivo nejde. To je zatím v pořádku. Spíš jde o ostatní," sklopila pohled. Přitiskl jsem si ji na prsa. "Jestli jsou na tebe zlý tak řekni a já je všechny ztrestám," zavrněl jsem jí do ucha. "To víš, že jo. A já ti pak do kriminálu budu nosit tvarohový buchty, to tak," zasmála se a konečně trochu povolila ten upjatý výraz, který měla v obličeji. "Měl bych to omluvené, musím přece bránit tvou čest," polemizoval jsem dál s tou myšlenkou.
Se smíchem se vykroutila z náručí a s tím, že se musí do zítra něco naučit, odešla do ložnice, prý aby mě nerušila, protože si to potřebuje předříkávat.
Trvalo asi hodinu, než jsem ji slyšel scházet schody. "Trene?" zašeptala. "Copak?" zvedl jsem k ní pohled. Byla tak krásná, když se červenala a rozpačitě klopila zrak. "Pomůžeš mi zase s něčím?" otázala se. Vždycky byla takhle rozpačitá, když mě o něco žádala. "To je samozřejmé," usmál jsem se a poklepal na místo vedle sebe.
Tentokrát to nebyla matematika, ale náš jazyk. Bylo jasné, že odborné termíny jí dělaly problém, popravdě, mě trochu taky. Nikdy jsem nepotřeboval vědět tyhle lékařské věci, ale s většinou jsem jí dokázal pomoct.
Zrovna jsem k ní nakláněl obličej, abych ji mohl políbit, naše rty byly jen pár centimetrů od sebe, když se ozvala ohlušující rána, okolní tmu prořízl záblesk. Pak všude nastalo hrobové, nebezpečné ticho.

-------------------------