,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Únor 2012

Ve vašem jméně, má paní

19. února 2012 v 20:55 | Yui-chan |  Růže msty
Sice to původně vypadalo, že vůbec nevydám, ale překonala jsem se a mám pro vás pokračování. Celé je v takovém smutném duchu, navíc plné hádek, tak snad mi odpustíte, že takhle zakončuji víkend. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentík:
.
.
Anori ten večer usnula celkem rychle, přece jenom musela být dost unavená. Mě to ovšem nedalo. Neustále jsem se převaloval ze strany na stranu a přemýšlel, jak by se to dalo zařídit, aby toho démona nepopravili. Byla by z něj skvělá posila do našich řad. Vyzná se na druhé straně a je statečný.
Přesvědčil jsem se, že Anori opravdu spí a opatrně se zvedl. Oblékl jsem se a zamířil ven, jen se tak bezcílně toulat po vesnici, abych se tím trochu unavil. Můj plán na bezduchou cestu se ovšem zhroutil, když jsem si všiml, že v Danteho stanu se ještě svítí. Zašel jsem dovnitř.
"Ahoj," pozdravil jsem dřív, než jsem si to stačil promyslet. Dante ke mně udiveně zvedl hlavu a pak se usmál.
"Posaď se," nabídl mi místo.
"Chci se zeptat, jak to bude s tím démonem," začal jsem rovnou bez zbytečných oklik. Dante si povzdechl.
"To ještě nevím, ale je pro nás dost nepohodlný. Pravděpodobně to s ním dopadne tak, jako se všemi ostatními," odpověděl.
"Tady je to ale všechno trochu jinak," odporoval jsem. Tázavě na mě pohlédl. V rychlosti jsem mu pověděl, co jsem se dozvěděl od Anori a následně i od toho démona. Dante mě vyslechl a pokýval hlavou.
"Vím, že je to nespravedlivé, uvidím, co se s tím bude moct dělat," řekl nakonec.
"Dobře," kývl jsem a měl se k odchodu.
"Athony!" zavolal na mě. Otočil jsem se
"Připrav Anori na možnost, že to nevyjde," řekl ještě. Odešel jsem a v duchu si připravoval, co Anori řeknu. Stejně asi nezareaguje nijak hezky. Vrátil jsem se domů a lehl si zpět do postele. Anori jsem nevzbudil, takže jsem získal nějaký čas, kdy jí nebudu muset nic vysvětlovat. To až zítra ráno.
*****
Ráno jsem se probudila v prázdné posteli. Zase byl pryč, stejně jako v noci. Myslí si, že o tom nevím, ale jeho nepřítomnost mě vždycky nějakým záhadným způsobem vzbudí. Rychle jsem se oblékla a seběhla dolů, kde jsem se s ním srazila ve dveřích do koupelny.
"Dobré ráno," usmál se.
"Dobré," objala jsem ho pevně kolem pasu. Přitiskl si mě pevně na prsa.
"Miláčku, mluvil jsem včera s Dantem. Prý se pokusí něco udělat, ale neví, jestli to vyjde," zašeptal mi do ucha. Tak tohle v noci řešil.
"Dobře," kývla jsem. Společně jsem se nasnídali. Já si pak sedla do křesla a chvíli přemýšlela, jestli vážně nemůžu vůbec nic dělat.
"Trene," zavolala jsem ho. Přišel okamžitě.
"Copak?" ptal se.
"Půjdeme do hlavního stanu. Chci vědět, co se tam děje," řekla jsem rozhodně.
"Dobře," kývl. Očividně se mu tam nechtělo, ale nejspíš věděl, že bych tam šla bez něj nebo s ním a on byl radši, když mě měl pod dohledem. V hlavním stanu byl zatím jenom Dante a pár mužů. Když jsme vešli, překvapeně na nás pohlédl.
"Anori, Anthony, co tu děláte?" zeptal se.
"Chci vědět, co se bude dít a jak to dopadne," odpověděla jsem a Tren má slova podpořil přikývnutím. Dante nám tedy nabídl místa k sezení. Tren mě vedl k jedné židli, já ho ovšem dotáhla k pohovce, která stála tak šikovně, že jsem všechno viděli a navíc jsem chtěla, aby Tren seděl vedle mě a ne pode mnou. Vážně jsem si pak připadala trochu divně.
Na pohovce jsem se mu schoulila u boku a sledovala dění před sebou. Asi hodinu se nic nedělo, čas jsem si krátila opakováním latinských názvů kostí a svalů nebo jsem se věnovala Trenovi. Pak se ovšem situace trochu změnila, lidé kolo nás se začali hemžit mnohem rychleji a zmateněji, poznala jsem, že se něco děje.
Když do místnosti vstoupil první člen Bratrstva, došlo mi to bláznivé pobíhání. Bude se to řešit s nimi. Trochu jsem se narovnala, Tren mě objal kolem pasu, což působilo mnohem méně důvěrně než pozice, ve které mě držel doposud.
"Přiveďte zajatce," řekl jeden z nich a všechno se dalo opět do pohybu. Bratrstvo si posedalo na volné židle, v čele zůstal samozřejmě Dante. Ostatní se rozprchli, někteří se jen stáhli do pozadí a zbytek přivedl zajatého démona. Vypadal mnohem lépe, měl dokonce i zdravější barvu v obličeji.
"Kdo ho ošetřoval?" ptali se. Proč jen jsem měla pocit dejavu?
"Já," ozvala jsem se a strhla tak na sebe jejich pozornost.
"Jste snad lékař?" ptal se někdo posměšně.
"Studuji," odpálkovala jsem ho chladně. Tren mě nezastavil, spíš se jen pousmál, neměl Bratrstvo zrovna v lásce.
"Můžeme se vrátit k původnímu záměru?" otázal se Dante. Ani on nevypadal jejich návštěvou nadšen.
"Jistě, tak nás seznamte se situací," odfrkl si jeden z nich. Nevěřícně jsem zamrkala, oni si jedou k případu a nevědí o něm vůbec nic? Nebyla jsem sama, kdo byl šokovaný.
"Nemají tu vůdce," šeptl mi Tren do ucha. I já zapátrala pohledem po všech přítomných, ale toho sympatického muže, který je vedl jsem opravdu neviděla.
"Kde?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny. Pohlédla jsem na Danteho, který se zdál být také zmatený.
"Kde je Nejvyšší?" otázal se konečně. Napřímila jsem se v očekávání odpovědi.
"Není tu," odpověděl jeden z nich.
"To vidíme," reagovala jsem otráveně. Vážně si mysleli, že jsou to největší borci na světě a mohou si všechno dovolit?
"Dorazí zanedlouho," odpověděl ten mladý, který byl u mého přezkušování.
"Děkuji," usmála jsem se na něj a on zčervenal. Bylo zábavné takhle působit na lidi. Tren mě stiskl trochu pevněji, něco v jeho pohledu se mu asi nelíbilo.
"Klid, zlato. Víš že jsem jenom tvoje," usmála jsem se na něj a jemně ho políbila na špičku nosu. Něžně se pousmál, polibek mi vrátil na čelo.
"Nečekal jsem, že vám to vydrží tak dlouho, ale vypadá to, že to oba myslíte dost vážně," zaskřehotal ten nejjedovatější dědek z nich všech. Otráveně jsem se na něj otočila.
"A co jste čekal? Že bychom proti vám bojovali jen tak pro legraci?" zeptala jsem se.
"Něco takového," kývl hlavou. Překvapeně jsem pozdvihla obočí, Tren protočil oči v sloup a políbil mě na spánek.
"To byste měli vědět pár informací navíc," prohodil.
"Jaké?" zeptala jsem se naštvaně. Co ten dědek po nás zase chce?
"Zajímalo by mě zda plánujete společnou budoucnost," zeptal se.
"Mají za sebou zasnoubení, kam tím míříte?" vložil se do toho už i Dante.
"Že děti si tady slečna bude muset udělat s někým jiným," pronesl jako by se nechumelilo.
"Co prosím?" zeptal se nevěřícně Tren.
"Přece sis nemyslel, že její děti necháme zkazit někým, jako jsi ty," odfrkl si. V tu chvíli jsem byla na nohou.
"Co jste to řekl?" zeptala jsem se rozzlobeně.
"Že nenecháme zkazit vaše děti jeho genetickou výbavou," zopakoval klidně. O mě se pokoušely mrákoty, Tren v tichosti seděl, byl asi dost otřesený.
"Zkazit?" zeptal se nevěřícně Dante.
"Jste jedna z poslední čistokrevných čarodějek s tak silným a dobrým rodokmenem. Vaše děti musí mít stejně tak dobrého otce, aby se zachovala čistá rasa," odpověděl a já v tu chvíli viděla rudě.
"Mluvíte o mě, jako bych byla nějaký zpropadený čokl. Jaký rodokmen? Jaká čistá rasa? Vy jste se naprosto pomátl!" ječela jsem na něj. To už byl na nohou i Tren a držel mě kolem ramen.
"Já myslím, že tohle trochu přeháníte," zahřměl Dante. Rozhlédla jsem se po sále. Dokonce i většina členů Bratrstva hleděla naprosto zmateně na dědka, který mi tu oznamoval, že děti si budu muset udělat s nějakým čistokrevným čarodějem. Co mě je po tom? Já chci Trena, jedině jeho!
"Co se tu děje?" vstoupil do místnosti Nejvyšší.
"Vy! Jak můžete něco takového řešit za mými zády," spustila se na něj hned. Tren mě chytil za loket, abych se od něj nevzdálila a on mě měl pod dohledem.
"Co?" nechápal a zmateně těkal pohledem ze mě na Trena, ostatní členy a Danteho.
"Tadyhle váš člověk nám oznámil, že spolu nesmíme mít děti, že musíme zachovávat čistou rasu," odpověděl Tren ledově klidným hlasem. Otřásla jsem se. Už dávno jsem zjistila, že čím tišeji Tren mluví, tím větší z něj jde respekt.
"Ano, tohle se mělo řešit, ale až v nedohledné době a s vámi, nevím, proč to řešíte již teď," odpověděl.
"Tak se to právě dořešilo. Já můžu mít děti s kým chci. Taky by se mohlo stát, že když mi budete někoho nutit, nebudu je mít vůbec," zasyčela jsem.
"Slečno uklidněte se," natáhl před sebe ruce.
"Já nebudu klidná. Nejprve nám zakazujete být spolu, potom nám zakazujete společnou budoucnost. Jenže já vám na ty vaše zákony kašlu. Nemám žádnou povinnost se podle nich řídit," vyštěkla jsem.
"An," napomenul mě tiše Tren. Trochu jsem zchladla. Všichni přítomní na mě dost vyjeveně zírali, kromě Danteho, kterému se třásla ramena potlačovaným smíchem.
"To jste na omylu slečno," ozvalo se z davu.
"Ne nejsem. Jediný, kdo vás musí poslouchat, je bohužel Tren. Přesto je moje slovo důležitější než to vaše a on má poslouchat hlavně mě, ne?" zeptala jsem se mile.
"Samozřejmě," přisvědčil mi Tren s úsměvem. Všem sklaplo.
"Tohle teď nebudeme řešit. Tato situace stejně v nejbližší době nenastane," uzavřel to Nejvyšší. Nadechla jsem se k protestům, ale Tren mě umlčel.
"An, prosím. Pojď si sednout," řekl. Kývla jsem a posadila se, zkoprnělé Bratrstvo obdařila jedním zářivým úsměvem. Pak jsem si teprve vzpomněla na našeho zajatce, který celou scénu zmateně sledoval a pravděpodobně se snažil dát si dohromady všechny informace, které teď pochytil.
"Přejděme k původní náplni našeho setkání. Jedná se o kauzu tady našeho zajatce," vzpamatoval se Nejvyšší jako první a s úsměvem se pustil do práce. Nevím, co mu přišlo tak strašně vtipné na celé téhle situaci, ale vždycky mi přišlo že mě i Trenovi strašně nadržoval. Pevně jsem stiskla Trenovu ruku, potřebovala jsem teď cítit jeho přítomnost.
"Já myslím, že podmínky jsou každému jasné, můžeme tedy přejít k hlasování?" zeptal se někdo.
"Jste si jistý, že jsou vám známy všechny informace?" neodpustila jsem si sarkastickou poznámku. Opět se domě zabodlo několik desítek párů očí.
"Co se tím snažíte naznačit?" otočil se na mě ten mladý.
"Vyslechli jste ho vůbec? Nebo jen jednáte bez podkladů na základě vašich subjektivních domněnek?" spustila jsem.
"Máte snad důvod domnívat se, že tu jsou nějaké protiargumenty?" zeptal se ten dědek.
"Ano, a je jich hned několik," přikývla jsem.
"Myslím, že nejsou potřeba," odbyl mě.
"Já myslím, že jsou potřeba," vložil se do toho opět Dante. Nejvyšší si odevzdaně oddechl a promnul si spánky.
"Tak spusťte," pokynul mi. Začala jsem tedy vyprávět vše, co jsem považovala za správné použít k jeho obhajobě. Když už jsem nevěděla, podpořil mě Tren, který měl podstatně lepší paměť než já.
"Je to všechno?" ujistil se Nejvyšší. Přikývla jsem.
"Dávám 5 minutovou pauzu, během které se každý člen rozmyslí, jak bude hlasovat," oznámil a odešel ze stanu.
"My samozřejmě hlasovat nebudeme, že?" zeptala jsem se Trena.
"Ne, my dva ne a Dante také ne. Tohle řeší jen Bratrstvo, i když nechápu proč," zavrtěl Tren hlavou. Když si všiml, jak nás ten dědek rentgenuje pohledem, přitáhl si mě do náruče a vášnivě mě políbil, rukou mi zajel hluboko pod sukni. Když jsme se od sebe odrhli, dědkovi málem vypadly oči z důlku a náš zajatec se nepokrytě usmíval. Provokace jsou hold moje parketa.
"Takže jste všichni rozhodnuti?" zeptal se Nejvyšší. Zatajila jsem dech.
"Tak hlasujeme,". Bylo tíživé ticho a vzduch byl dusný, atmosféra kolem by se dala krájet. Dopadlo to špatně. Pouze 11 pro odpuštění a 13 pro trest. Samozřejmě dědek mezi nimi.
"Hlasování je jasné. Rozsudek bude proveden dnes v podvečer. Odveďte ho," oznámil smutně Nejvyšší, on byl pro odpuštění. Chtěla jsem se zvednout a něco namítnout, ale Tren mě nepustil. Zavrtěl hlavou a pohladil mě tváři. Nebylo možné rozsudek zvrátit. Vím, celou dobu mě připravoval na možnost, že to nevyjde, přesto jsem stále doufala ve spravedlnost.
"Je mi líto Anori. Bojovala jste statečně, ale bohužel jste měla příliš silné soupeře," položil mi Nejvyšší ruku na rameno. Přikývla jsem, co jiného mi zbývalo.
"Můžu za ním jít?" zeptala jsem se. Přikývl. Vzala jsem Trena za ruku a vedla ho ke stanu, kde byl démon "ubytován". Vstoupila jsem dovnitř, Trena vtáhla za sebou. Démon seděl na posteli, ve tváři jemný úsměv.
"Je mi líto," sklopila jsem hlavu.
"Nemusí, tušil jsem to a jsem s tím smířený. Stejně by nebylo pro co žít. Ženu i děti jsem ztratil," odpověděl.
"Přesto to není správné," vzlykla jsem.
"Jste velice laskavá, když jste mě bránila, dokázala jste mi, že na světě ještě existují lidé, kteří vědí co je to spravedlnost. Mrzí mě jediné, že jsem nemohl zemřít v boji ve vašem jméně, má paní," pronesl, poklekl a se sklopenou hlavou mi políbil ruku.
"Běžte, tohle nebude nic hezkého pro vaše oči. Kéž je váš ochránce natolik silný, aby vás ochránil od všeho zlého," poklonil se mi a pak se otočil zády. Tren mě vyvedl ven, kde jsem se rozplakala.
"Zlatíčko, neplač. Moc mě mrzí jak to dopadlo, ale není to tvoje vina," chlácholil mě Tren. Přikývla jsem a nechala se odvést domů. Udělali jsme jen rychlou večeři, měla jsem žaludek úplně stažený. Slyšela jsem z venku hřmotný hlas, který oznamoval čím vším se ten démon provinil. Neznala jsem jeho jméno a byla jsem za to ráda. Bylo lepší, když pro mě zůstal neznámým.
"Já si tě nenechám vzít. Za tebe budu bojovat mnohem více, než jsem bojovala za něj," zašeptala jsem do ticha v našem pokoji.
"Nerozdělí nás," zamumlal Tren. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí, on mi ovšem pohled neoplatil.
"Trene, co se děje?" ptala jsem se zmateně. Přece se mě nechce vzdát!
"Nic," pousmál se. Můj káravý pohled ho donutil mluvit.
"Já nechci, abys měla kvůli mně nějaké problémy. Pokud bude Bratrstvo na tebe tlačit, abys měla děti s někým jiným, a ty svolíš, nebudu proti. Budu je milovat a vychovávat jako své vlastní," pronesl tiše.
"Jenže já nikdy nesvolím. K tomuhle mě nikdy nedonutí," řekla jsem tvrdě.
"V tom případě budu stát vždycky za tebou," ujistil mě. Ozvala se dutá, prázdná rána, která signalizovala jediné. Rozsudek byl proveden a náš neznámý démon byl zbaven života. Víc jsem se schoulila Trenovi do náruče.
Vyrušilo nás zaklepání. Byl to Dante. Oba nás přelétl pohledem, asi aby se ujistil, jak to neseme. Tren byl statečný, pokud ho to vzalo, tak jedině uvnitř a já už se za tu dobu taky sebrala.
"Přišel jsem za vámi kvůli jedné prosté věci. Nelíbilo se mi, jak se chce Bratrstvo motat do vašeho soukromí, takže chci, abyste věděli, že ve mně máte plnou podporu k tomu, abyste zůstali spolu. Kašlete na Bratrstvo, tobě Anori nemohou ublížit, Anthonyho mohou nejhůř potrestat vyhoštěním a k tomu já nikdy nesvolím," překvapil nás oba.
"Díky," zašeptala jsem dojatě a objala ho kolem krku. Tohle zase překvapilo jeho, ale byla jsem dneska emocionálně tak vyčerpaná, že mi to bylo úplně jedno.
"Posedíte dnes večer s námi?" nabídla jsem mu naši společnost.
"Rád, myslím že dneska by mi samota akorát lezla na nervy," přijal s pousmáním.

myslím si, že obrázek vhodně vystihuje atmosféru, která na mě z dílu dýchla...

Zajatec v zajetí

12. února 2012 v 14:06 | Yui-chan |  Růže msty
Další dílek, tentokrát se zase dozvíme nějakých pár informací navíc, konečně objasním celou záhadu, ale jak se to celé vyvine, na to si budete muset ještě počkat. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář.
.
.
"Pane, proč už nezačneme?" ptal se mě jeden z mužů stojících v kruhu za mými zády.
"Opakuji už po několikáté, že čekáme na mladého Anthonyho," zavrčel jsem. Vážně už mi šel na nervy. Čekalo se opravdu jen na něj a na Anori, ale chápal jsem, že musí být po včerejšku opravdu unavení, a proto jim to asi tak dlouho trvá. Rozrazily se dveře.
"Dobré ráno, omlouváme se za zpoždění," vešli dovnitř ti dva. Podle letmého pohledu, který Anthony vrhl po Anori jsem poznal, kdo může za jejich pozdní příchod. Anori se posadila na volnou židli vedle mě, Tren jí usedl k nohám, tak jako obvykle.
"Tak můžeme začít?" zeptal jsem se celkem zbytečně. Okamžitě vyběhlo pár mužů a během dvou minut před nás přivedli dva zajatce.
"Kdo je ošetřil?" ozval se někdo zlostně.
"Já, máte s tím problém?" odpověděla Anori pevným tónem, který doslova přetékal autoritou.
"Ne," zamumlal tiše.
"Tak můžeme pokračovat?" zeptal jsem se, i když mi koutky cukaly do úsměvu. Naši dva zajatci se zatím nervózně ošívali, věřím, že mučení není nic příjemného.
"Když budete spolupracovat, půjde to po dobrém a bez násilí. Jinak ovšem jste ukázku zažili včera," nadhodil jsem před nimi. Oba se na mě podívali takovým pohledem, že mi bylo jasné, že po dobrém to nepůjde.
"Pro koho pracujete a co měla ta vaše akce znamenat?" zeptal jsem se přísně. Shinigami nehnul ani brvou, démon se ovšem trochu zachvěl. Možná že on bude slabé místo téhle dvojice. Muži vedle mě se napnuli, připraveni okamžitě zaútočit v případě, že bych jim pokynul. To jsem ovšem zatím neměl v plánu.
"Ptám se vás znovu, pro koho pracujete a co to mělo znamenat?" otázal jsem se, pohled tentokrát upřený na toho démona. Nervózně sebou škubal.
"Přeci nechcete zažít to co včera. A tentokrát už se o vás nikdo nepostará," zkoušel jsem jeho trpělivost. Kroutil se jako žížala na háčku, už i Shinigami si všiml jeho nervozity a snažil se ho uklidnit.
"Pane, dejte rozkaz, my jsme všichni připraveni," promluvil jeden z našich mužů.
"Slyšíš, máš poslední možnost," otočil jsem se naposledy k našim zajatcům. Jestli ani teď nepovolí, mírovou cestou to nepůjde.
"Jsme z…" nevydržel démon, ale v tu ránu po něm chňapl Shinigami. Okamžitě byli všichni na nohou a Shinigamiho odtrhli od vyděšeného démona. Překvapilo mě, že Anthony stále seděl. Pak jsem si všiml Anoriny ruky, kterou držela mírně ve vzduchu a právě toto gesto drželo Anthonyho na místě. Neuvěřitelné, ani já nemám u svých poddaných takovou poslušnost, a že jsem pro ně nějaká autorita. Musí ji hrozně milovat, když ho na místě udrží tak drobné gesto. Asi jsem na ně dva zíral dost okatě, protože mě musel oslovit jeden z našich, abych se vrátil ke scéně přede mnou.
"Pane?" otázal se.
"Jeho odveďte," ukázal jsem na Shinigamiho. Nechtěl jsem, aby Anori byla svědkem jeho popravy. Ale jestli je schopný zabít svého parťáka, byl by nebezpečný a stejně by nepromluvil. Jednomu z okolo stojících jsem pokynul k sobě a vydal mu příkaz, aby ho zabili, rychle a bezbolestně samozřejmě. Nejsem podpůrce zbytečného násilí.
"A ty mluv, nebo tě čeká stejný osud," otočil jsem se na démona, který byl očividně v těžkém šoku, navíc krvácel z krku, kam ho Shinigami udeřil. Dřív než se kdokoliv z nás vzpamatoval, se u něj objevila Anori.
"An," vykřikl Anthony a strhl ji stranou dřív, než se po ní ohnal ten démon. Ostatní rychle zareagovali, během pár vteřin byl v obložení hned několika mužů, kteří byli připraveni ho okamžitě zabít.
"Ne, nechte ho," vykřikla Anori a prala se s Anthonym, který ji pevně držel v náručí.
"Je nebezpečný, důležitější je naše bezpečí než odpovědi," namítl někdo.
"Je jen v šoku, všechno vám poví, když mě necháte ho ošetřit," odporovala.
"Nepůjdeš k němu," odmítl Anthony. Překvapilo mě, že jí v něčem odporoval. Chvíli se spolu prali, ale on měl očividně navrch. Teprve když se Anori přestala vzpouzet, pustil ji.
"Pane, čekáme na vaše rozkazy," otočili se ke mně ostatní.
"Nechte ho," kývl jsem.
"Ale on je nebezpečný," namítl hned někdo.
"Není, je jen v šoku. Kdo z nás je tu lékař, já nebo vy?" osopila se na něj Anori.
"Vy ještě žádná lékařka nejste," odfrkl si.
"Ale byla bych, nebýt těch vašich zatracených pravidel. Nehledě na to, zachránila jsem vám syna," zasyčela zlostně. Pravda, ten muž byl otec toho pokousaného chlapce, jak se jen jmenoval? Paul?
"Taková drzost, tohle by si žena neměla dovolovat!" rozkřikl se.
"Proč by nemohla, když tu berete právo na život někomu, kdo by byl ochotný spolupracovat, kdyby mu byla dána možnost," rozčílila se už i Anori. Ruka, která měla původně dopadnout na její tvář, byla vymrštěna a následně letěl stranou i její majitel. Před Anori stál Anthony, jeho normálně klidné oči, stejné jako bezvětrná letní obloha, teď vypadaly spíše jako rozbouřené moře, byl rozzlobený.
"Jen ubožák je schopný udeřit ženu," zasyčel směrem k muži, který právě prožil letecký den. Trochu fascinovaně jsem zíral na scénu přede mnou. Ještě před chvílí s ní nesouhlasil a zakazoval jí přiblížit se k tomu démonovi. Vzápětí na to se za její názor postavil hrubou silou a teď jí pomáhal prodrat se až k raněnému, který mezitím ztratil vědomí.
Odhozený muž se ovšem nevzdával tak snadno. Vyškrábal se na nohy a vrhl se po těch dvou, hlavně tedy po Anori. Anthony ovšem duchapřítomně zareagoval, Anori zaštítil vlastním tělem a sám se pustil do rvačky.
"Dost, přestaňte," zvolala Anori. Ovšem nikdo se neodvážil mezi ně nějak postavit. Musela zakročit Anori se svou magií, kterou ty dva od sebe odtrhla. Nebylo pochyb kdo z nich vyhrál, když Anthony hned vyskočil na nohy a ptal se Anori, jestli je v pořádku, kdežto druhý muž sotva ležel.
"Tohle by stačilo. Démona odveďte zpět do jeho stanu, Anori se o něj postará. Ostatní rozchod a ten ať tu zůstane," pokynul jsem k muži, ležícímu na zemi, co se zrovna začal zvedat. Nikdo se moc neměl k vykonání mojí vůle, až Anthony vzal démona do náruče, protože ten byl stále v bezvědomí a i s Anori odešli. Teprve potom se rozešli i ostatní, zůstal jsem tu jen s tím jedním, kterému jsem se chystal pořádně vyčinit. Nebude jen tak útočit na naší vyvolenou a mého kmotřence.
*****
Tren vzal toho démona do náruče a než nám v tom stačil někdo zabránit, opustili jsme místo. Držela jsem démonovi ránu na krku, musela jsem ji zaškrtit, jinak by hrozilo, že by vykrvácel. Odnesli jsme ho až do stanu, kde ho Tren opatrně položil na postel a já začala s léčením. Vyléčila jsem mu jen tu ránu na krku, pak jsem si sedla na druhou postel a čekala, až se probudí. Tren si sedl vedle mě.
"Toho Shinigamiho zabili, že?" otázala jsem se. Tren přikývl.
"Ano, byl schopný ublížit svému parťákovi, proto byl nebezpečný a nic by nám neřekl," odpověděl.
"Ukaž, jsi taky zraněný," všimla jsem si krve na jeho rukávu a hned se pustila do ošetřování.
"To je dobré, zbytečně se neunavuj," mírnil mě Tren, když jsem mu začala léčit i modřiny a pár krvavých šrámů, které měl po tvářích.
"Jestli ještě někdy přijde, že něco potřebuje, tak se na něj vybodnu. A Paula jim příště nechám klidně umřít," zabručela jsem na konto muže, který Trena potloukl.
"Samozřejmě, lásko," usmál se a lehce mě políbil.
"Všiml sis jak se na nás dneska Dante divně díval?" zeptala jsem se znovu.
"Ano," přikývl. Trochu mě unavovalo z něj dolovat jednotlivé odpovědi, když často neměly víc, jak jedno slovo.
"A tušíš proč?" navedla jsem ho směrem, který jsem chtěla znát.
"Možná proto, že jsme nepůsobili jako pár, ale jako vyvolená a její ochránce," odpověděl. Zamyslela jsem se. Myslel snad to, jak jsem ho zadržela, aby se nevrhl po Shinigamim? Nebo to druhé, když mi nejdřív zakázal se k němu přiblížit, ale pak se za mě postavil?
"Mám tě prostě vycvičeného," pokrčila jsem rameny. Rozesmál se, přitom protočil oči v sloup. Přitáhl si mě k sobě a jemně mě líbal do vlasů.
"Proč jste to udělala?" ozvalo se z postele slabě. Tren se ode mě odtrhl a zaměřil na něj pohled.
"Protože vím, že budeš mluvit," odpověděla jsem sebejistě. Nebo jsem v to alespoň vnitře doufala, věděla jsem, že by ho jinak také zabili.
"Já nemůžu mluvit," pronesl šeptem.
"Proč ne?" nechápala jsem.
"Přísahal jsem," odpověděl. Tázavě jsem pohlédla na Trena. V čem mu přísaha bránila, aby promluvil? Závisel na tom jeho život!
"Když přísaháš, udělá se ti na těle taková značka, znamení přísahy. Pokud ji porušíš, nejdřív tě začne jakoby pálit, postupně se to zhoršuje, až bolestí nemůžeš vůbec uvažovat. Většinou se sama zabiješ, nebo to udělají jiní, když vidí, jak se trápíš," pošeptal mi Tren do ucha. Zděšeně jsem vzhlédla.
"Pokud je někdo dostatečně silný kouzelník, může mu od toho odpomoct, přesto to hrozně bolí," dodal k tomu ještě.
"Tím, chceš naznačit, že nejsem dost silná čarodějka? Kdo je silnější než já?" zeptala jsem se pochybovačně.
"To jsem říct nechtěl. Ale záleží na něm, jestli podstoupí takové riziko. Nemusí se ti to povést, nikdy jsi to nedělala," bránil se hned.
"Povedeš mě," řekla jsem. Znělo to spíš jako takový rozkaz. Přikývl. Otočila jsem se na našeho zajatce.
"Tak co?" zeptala jsem se. Nepochybovala jsem o tom, že náš rozhovor slyšel.
"Vy byste to udělala?" zeptal se mě opatrně.
"Proč bych ti to jinak nabízela?" odpověděla jsem otázkou. Bylo vidět, že chvíli přemýšlel.
"Jsem z oddílu 14, na starost ho mají Ragar s Radimem, nevím, jestli je znáte," začal vyprávět.
"Bohužel ano," odpověděl Tren. Démon sebou cukl, jakoby mu teprve teď došlo, že i Tren ho bude poslouchat. Pokračoval však dál.
"Ty krátery byl jejich nápad. Říkali, že když je vytvoříme, odvedeme vaši pozornost a budeme moct nerušeně pracovat na našem úkolu. Vytvářeli je čarodějové vašich řad, kteří jsou ovšem na naší straně," vyprávěl.
"Jaký úkol jste měli na starost?" zeptala jsem se.
"Převáželi jsme zajatce a nějaké zbraně do našich krytů, odkud se poté měli přenést do všech našich základen, abychom byli připraveni," odpověděl.
"Připraveni na co?" ptal se tentokrát Tren.
"Na váš útok. Neustále nám říkali, že co nevidět zaútočíte, proto jsme museli být stále připravení," odpověděl.
"Na co jste ale převáželi i naše zajatce?" nechápal Tren.
"Začne válka, brzy. A oni se vás snaží co nejvíce oslabit. Proto zajímají a zabíjí co nejvíce vašich lidí," odpověděl s vážným pohledem. Trochu jsem zalapala po vzduchu. Válka.
Z přemýšlení mě vytrhl dlouhý a bolestivý sten, který se vydral z úst toho démona. Rychle jsem pohlédla na Trena, potřebuji jeho pomoc. Tren mu roztrhl košili v oblasti pravého ramene, kde se mu začal rýsovat červený křížek.
"Trene sakra, co mám dělat?" vyjela jsem na něj podrážděně, protože mlčel.
"Nekřič na mě," rozzlobil se nazpátek. Překvapeně jsem zmlkla, normálně na mě nekřičel. Ještě chviličku čekal, držel toho démona, aby sebou moc neházel. Když byl kříž vypálen tak výrazně, jako by to bylo tetování, začal s instrukcemi.
Postupovala jsem přesně tak, jak mi říkal. Démon sebou pod mýma rukama škubal a sténal, ale já jsem vypnula. Jediné, co jsem vnímala byl Trenův klidný hlas a moje vlastní proudící síla. Bylo to stále náročnější, docela mě to vysilovalo. V jednu chvíli byl démonův křik tak pronikavý, že jsem měla chuť s tím přestat, ale Tren mě zadržel.
"Pamatuj si, že pokud jsi začala nemůžeš přestat. Stejně by ho to zabilo," zašeptal. Dál jsem tedy pokračovala. Pak bylo najednou ticho. Tíživé a zlověstné. Zděsila jsem se, že to asi nepřežil, byl úplně bledý a nejdříve nejevil žádné známky života.
"Jen spí, je to dost náročné, jak pro něj, tak i pro tebe," objal mě Tren kolem ramen. Položila jsem mu hlavu na hrudník a znaveně si povzdechla.
"To ano," souhlasila jsem.
"Pojď jsi odpočinout," chtěl se zvednout, ale já ho zadržela.
"Ne, zůstanu tady," odmítla jsem. Bála jsem se, že kdybych odešla, mohlo by se něco stát.
"Tak se natáhni aspoň tady. Budu hlídat," přemlouval mě. Měl pravdu, že jsem byla unavená, takže jsem se nechala přemluvit celkem snadno. Lehla jsem si na volnou postel, Tren si sedl pod ní. Volnou rukou jsem ho vískala ve vlasech, až mě tenhle monotónní pohyb uspal.
*****
Probudila jsem se a zmateně mžourala do ztemnělého prostoru před sebou. Nejdřív jsem nemohla pochopit, kde jsem. Až potom jsem si na vše vzpomněla. Rychle jsem se podívala, jestli je démon ještě tady. Byl.
"Trene?" zeptala jsem se do ztichlého pokoje.
"Není tu, zavolali si ho ti ze shora," ozvala se tichá odpověď. Posadila jsem se.
"Jak se cítíte?" ptala jsem se.
"Teď už dobře, děkuji vám," hlesl.
"Víte, co nechápu? Proč jste byl ochotný tohle všechno podstoupit? Muselo to být nepříjemné, tak proč?" ptala jsem se. Vrtalo mi hlavou, proč podstoupil tolik bolesti jen kvůli tomu, aby mi pověděl nějaké informace.
"Nejsem na jejich straně dobrovolně, ta přísaha byla vynucená," odpověděl zdráhavě. Byla jsem zticha a přemýšlela o tom.
"Vyhrožovali, že zabijí moji manželku a syna, pokud se nepřidám k nim. Nechtěl jsem, ale tolik mi na nich záleželo, že jsem nakonec souhlasil. Vynutili si na mě tuhle přísahu a pak je stejně zabili. Na ničem už mi tu nezáleží. Stejně vím, že se dlouho nedožiju. Zabijí mě buď tihle, nebo tamti, to už je jedno," rozpovídal se.
"To musí být hrozné," hlesla jsem zaskočeně.
"Bylo to hrozné, ale zvykl jsem si. Stál jsem celou dobu na vaší straně a teď mě za to stejně zabijí," odfrkl si.
"Nemusí to tak skončit," odporovala jsem.
"Jste tak naivní, nerozumíte tomuhle světu ani téhle politice. Zeptejte se toho muže, co je neustále s vámi, on vám to vysvětlí," zabručel. Seděla jsem mlčky a přehrávala si slova, která mi právě řekl. Proč jsem naivní? Copak už na světě neexistuje spravedlnost?
"Musí pochopit, jak to bylo," stála jsem si na svém.
"Jsem nepohodlná osoba, která se jim nehodí do jejich plánů. Takových lidí se vždy zbavují. A druhá strana mě zabije hned, jak mě uvidí, protože jsem již prohlášený za mrtvého. Byl bych špatný příklad pro všechny ostatní," vyvracel mi mé domněnky.
"Já se za vás postavím," bránila jsem se.
"Na vás nikdo nedá. Možná teď, protože vás potřebují, ale jakmile se bude situace vyvíjet jinak, hned se vás i vašeho ochránce zbaví," vrtěl hlavou.
"To není pravda," vykřikla jsem.
"Je to pravda a vy to víte, jen před tím zavíráte oči. K vám si ještě možná nic nedovolí, protože jste mocná a máte za sebou lid, ale s ním to bude jiné. Při nejbližší příležitosti vám zakáží se s ním blíže stýkat, nebo něco podobného. Bude pro ně stejně nepohodlný, jako jsem teď já," pronesl ledově vážným hlasem. Vyběhla jsem ze stanu, kde jsem po několika metrech vletěla Trenovi přímo do náruče.
"Copak se děje, zlatíčko?" ptal se hned, když viděl, že pláču. Zavrtěla jsem hlavou, vysmekla se mu a běžela domů. Chtěla jsem být sama, protože mi hlavou stále projížděla skutečnost, o které jsem věděla už předtím, ale teprve když ji ten démon vyslovil nahlas, uvědomila jsem si, jak moc nechci, aby byla skutečná. Schválně jsem se jí vyhýbala, abych ji nemusela řešit.
Tren za mnou přišel až za půl hodiny. Tušila jsem, že asi mluvil s naším zajatcem. Schoulila jsem se mu na klíně a pevně ho objala. Nedovolím, aby mu někdo ukřivdil nebo ublížil, nikdy!
"Zlato, netrap se tím. Tuší, co ho nejspíš čeká, tak se snaží hodit svoje chmury i na ostatní," konejšil mě Tren. Vyloudila jsem úsměv.
"Já vím," kývla jsem a následně mu vypověděla všechno, co mi řekl o sobě a jak se dostal na druhou stranu.
"Promluvím s Dantem, možná by se dalo něco dělat, ale nic neslibuji," políbil mě do vlasů.
"Když to tak vezmeš, zajali jsme zajatce, takže by to měl být náš stoupenec, mi ho ale uvěznili. Je teď zajatcem v zajetí," zauvažovala jsem nahlas. Tren se zasmál.
"Žabičko, moc nad tím neuvažuj, nebo si uděláš na mozku uzel," popichoval mě. Vyplázla jsem na něj jazyk a starosti s naším zajatcem na chvíli hodila za hlavu. Však ono to do zítra počká.


Záhada vyřešena?

5. února 2012 v 13:40 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se opět hlásím s pokračováním, kterým se konečně začínáme hýbat z místa. Bude tu trochu osvětlena naše malá záhada, ale samozřejmě si něco něco musím nechat na příště. Tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentík:
.
.
Brzy ráno mě probudil Tren tím, jak se zpode mě zvedl.
"Co se děje?" ptala jsem se rozespale a pozorovala ho, jak se spěšně obléká.
"Otřesy, jsou tu znovu," zamumlal. Chtěla jsem se také zvednout, ale jeho ruka mě zadržela.
"Když tě požádám, abys zůstala doma, poslechneš mě?" zeptal se naléhavě.
"Ale,Trene,…" začala jsem. Zavrtěl hlavou.
"Poslechneš?" zopakoval.
"Jo," zamumlala jsem. Úlevně vydechl a políbil mě na čelo.
"Miluji tě. Vrátím se co nejdřív," pousmál se a vyběhl z domu. Já dál poslušně ležela v posteli. Otřesy se stále stupňovaly, až jsem nevydržela, oblékla se a vyklonila se z okna, abych viděla.
Temné mraky byly ozářeny jasným světlem, pak se ozvala ohlušující rána a země se zatřásla tak mocně, že jsem se musela chytit rámu okna, abych nevypadla. Z kuchyně bylo slyšet tříštění nádobí. Viděla jsem vybíhat sousedy z domů a vzpomněla si, jaká je tam vždycky panika. Někdo by to tam měl jít uklidnit, ale kdo?
Pochybovala jsem o tom, že Tren sedí před kráterem a čeká na zázrak. Ten jistě běhá někde s ostatními a snaží se vypátrat viníka těchto událostí. A u kráteru jistě všichni čekají, až se tam objevím.
Trvalo mi jen několik vteřin, než jsem se rozhodla opustit dům a vydat se k místu nehody. Trenovi už to nějak vysvětlím.
"Slečno, objevil se další kráter," oznamovali mi lidé hned, jak jsem se objevila. Čekali na mě. Začala jsem je trochu usměrňovat, aby nepanikařili, i když sama jsem byla dost vyděšená. Můj Tren běhá někde venku a ani já, ani on, ani nikdo jiný nevěděl, co ho tam vlastně čeká.
Ten nejnovější kráter se objevil jen pár desítek metrů od těch původních a byl hluboký, jako oba dva předešlé dohromady. A samozřejmě nebylo nikde ani stopy po tom, kdo nebo co ho udělalo. Prohledávali jsme okolí kráteru, potřebovali jsme se nějak zabavit na dobu, než nám někdo řekne bližší informace.
Trvalo ještě dobré dvě hodiny, než se začali objevovat další lidé, především tedy muži, kteří si mezi sebou něco šuškali, pravděpodobně to byli přímí účastníci. Byli jsme všichni promočení až na kost, protože začalo vytrvale poprchávat a my odmítali jít domů, dokud se nedozvíme, co se tu děje.
Konečně jsem v jedné ze skupinek zahlédla Trena. Byl nahý do půli těla a zrovna si oblékal košili. Pravděpodobně musel letět a nechtěl si ničit oblečení. Doběhla jsem k němu a objala ho kolem pasu. Nadskočil leknutím, nečekal mě.
"Byl jsem asi hodně naivní, když jsem si myslel, že zůstaneš doma, že?" zabručel. Neodpověděla jsem, hádat se můžeme potom.
"Našli jste něco?" otázala jsem se po chvíli. Kývl, ale neměl se k tomu, aby mi řekl něco bližšího.
"Lásko," oslovila jsem ho a přitáhla si jeho rty k polibku. Držela jsem ho pevně, aby mi neutekl a snažila se ho vášnivými polibky a mazlivými doteky přimět, aby mi řekl něco víc. Poznal můj záměr, ale nijak se nebránil.
"Pojď," vzal mě za ruku, když jsem ho pustila.
"Ale kdyby se někdo ptal, tak jsem si nevšiml, že jsi se mnou šla, jo?" mrkl na mě s úsměvem.
"Jasně," zakřenila jsem se. Asi docela riskoval, když mě bral s sebou. Prošli jsme nevelkým lesem až na menší palouk, který byl plný lidí. Tren se se mnou prodral až dopředu, kde byla koncentrace lidí nejsilnější, a zároveň to bylo centrum veškerého dění.
"Ženy tu nemají co dělat," ozval se někdo naštvaně. Trochu jsem se přikrčila.
"Ty tu taky nemáš co dělat, tak se neozývej," zpražil ho Tren. Poté už si nikdo nedovolil proti mojí přítomnosti nějak protestovat.
Uprostřed největšího hloučku klečeli na kolenou dva muži, jeden byl podle černých křídel nejspíš démon, ten druhý byl Shinigami. Oba dva byli dost potlučení, Shinigami mnohem víc, řekla bych, že si na něm někdo vylil zlost. Pohledem jsem střelila po Trenovi, ale ten zavrtěl hlavou, jako že on ne.
"Co mělo tohle znamenat?" otázal se jeden z mužů a Shinigamiho opět silně udeřil do obličeje. Vyplivl krev, řekla bych, že možná i zub, ale mlčel. Můj pohled se opět setkal s Trenem. Nechápala jsem, o co se tu jednalo.
"Když se objevily ty otřesy, hned jsme vyběhli do lesa a snažili se zjistit cokoliv podezřelého. Chytili jsme jejich stopu a je pravda, že jsme museli letět, abychom je stihli, ale přistihli jsme skupinu démonů a Shinigami, jak převáželi nějaké zbraně a zajatce. Ty jsme osvobodili, ostatní pak většinu démonů a Shinigami zabili. Nechali jen tyhle dva, aby z nich dostali, proč a kam tohle všechno vezli," vysvětlil mi to Tren šeptem. Chápavě jsem kývla hlavou a trochu úzkostlivě jsem sledovala, jak je násilím nutili k odpovědím.
"Takhle nutili i tebe?" zeptala jsem se. Chvíli váhal, než zdráhavě zavrtěl hlavou. Z toho jsem poznala, že ano a ještě mnohem hůř. Udělalo se mi nevolno. Pokaždé, když jeden z našich zajatců dostal ránu jsem si představila, jako by Ragar uhodil Trena a měla jsem sto chutí křičet, aby toho nechali. Něco mě ovšem nutilo být zticha. Možná to byla Trenova uklidňující přítomnost.
Trvalo dost dlouho, než je bezvýsledný výslech přestal bavit. Oba zkopali a zbili do bezvědomí a nechali je jen tak ležet na zemi.
"Někdo by je mělo ošetřit," pronesla jsem tiše. Ostatní mě ovšem slyšeli.
"Když už tu musíš být, tak se do toho alespoň nepleť. Taky by se mohlo stát, že bys jednu schytala," opřel se do mě jeden z nich.
"Jen bys na ni sáhl a stálo by tě obě ruce," zasyčel zlostně Tren a trochu mě zaštítil vlastním tělem, aby zabránil případným útokům. Opatrně jsem mu vykukovala zpoza paže.
"Aha, a zapříčiníš se o to ty, že?" vysmíval se ten chlapík.
"Já myslím, že by to zajímalo i jiné orgány. Navíc, jestli je chcete živé, musíte jim zajistit jistou péči, taky by se mohlo stát, že vám do rána nepřežijí," odpověděl Tren s klidem anglického lorda, přesto jsem cítila, že má povolený každý sval, aby mohl v případě potřeby co nejrychleji zareagovat.
"To říká někdo, koho znásilňovali," odfrkl si. V tu chvíli visel ve vzduchu držen Trenovýma rukama. Tři chlapy je od sebe museli odtrhnout, aby ho Tren neudusil. Okamžitě jsem ho objala kolem pasu, nechtěla jsem, aby se pral.
"Příště si rozmysli, co říkáš. Pokud chcete Dantemu a Bratrstvu předložit nějaké důkazy o celé téhle akci, měli byste zařídit, aby ti dva přežili a byli schopní mluvit," zavrčel Tren naštvaně a víc si mě přitáhl do náruče.
Chvíli bylo na palouku naprosté ticho, než se několik můžu sebralo a odneslo naše dva zajatce pryč odsud, pravděpodobně do nějakého provizorního vězení. Tren mě vzal za ruku a odváděl mě pryč, přitom si něco bručel pod vousy, moc tiše a rychle na to, abych mu rozuměla.
"Anthony počkejte. Potřebujeme nějakého doktora, aby je prohlédl a ošetřil, všichni odsuď to odmítli udělat," doběhl nás jeden muž.
"A co já s tím, nejsem doktor," zavrtěl Tren hlavou.
"Ale tady slečna," zavadil pohledem o mě. Věděla jsem, na co naráží.
"Najednou vám je dobrá, že?" ušklíbl se Tren. Jemně jsem ho zatahala za ruku, neslušelo mu, když měl tyhle sarkastické poznámky.
"Kam mám přijít?" zeptala jsem se. Ten muž mě nasměroval a urychleně se vzdálil. Vedla jsem Trena s sebou, trochu jsem se bála zůstat s nimi sama. On se navíc nijak nebránil.
Vstoupili jsme do stanu, kde byla jen dvě obyčejná lůžka, na kterých leželi oba muži, samozřejmě dokonale přivázaní a zabezpečení proti útěku. Přiklekla jsem nejprve k tomu démonovi, ten vypadal jako lehčí případ. Hned jak jsem mu opláchla krev z obličeje na něj byl lepší pohled. Měl jen pár podlitin, natržené obočí, které jsem sešila a taky pár naražených žeber. Neměla jsem s sebou žádné pomůcky, jen malinkou lékárničku, kterou mi tu nechali, takže jsem je jen provizorně stáhla.
S Shinigamim to bylo horší, toho tolik nešetřili. I po umytí vypadal dost zuboženě. Ono tedy na tyhle zatracené není moc pěkný pohled ani normálně, ale tenhle na tom byl dost špatně. Jakmile jsem se dotkla velké tržné rány na hlavě, procitl z bezvědomí. Bolest musela být větší, než jsem si myslela.
Nejdřív si mě nevěřícně prohlížel. Na chvíli jsem se zarazila, děsilo mě vidět jeho oči takhle zblízka. Mohl by mi ublížit, kdyby chtěl. Byla jsem teď opravdu blízko a mojí jedinou zbraní byla šicí jehla. Tren si za mnou odkašlal a dodal mi tak jistotu. On mě v tom samotnou nenechá. Opět jsem se pustila do práce, ovšem to, že byl vzhůru mi to podstatně ztěžovalo. Dost sebou cukal a nejednou jsem ho nějak omylem uhodila.
"Lásko, prosím, donesl bys mi nějaké prášky proti bolesti? Takhle se vážně nedá pracovat," požádala jsem ho, aniž bych zvedla hlavu od práce. Nepřišla žádná odpověď, až jsem si myslela, že tu není. Otočila jsem se a uviděla ho tam stát s rukou připravenou na jílmci jeho meče.
Pochopila jsem jeho mlčení, odmítal mě tu nechat samotnou, už takhle byl připravený okamžitě reagovat.
"Zlato, prosím," zopakovala jsem znovu. Nerozhodně těkal pohledem ze mě na Shinigamiho a nevěděl, pro co se rozhodnout.
"Klidně běž, já jí neublížím," zachraptěl hlas vedle mě. Překvapeně jsem se otočila, vážně to řekl ten Shinigami?
"Tohle mě zrovna nepřesvědčilo," zabručel Tren a přešel ke mně.
"Lásko, máš povolení zabíjet kdyby cokoliv, ano?" pošeptal mi od ucha. Přikývla jsem jen proto, abych ho uklidnila. Věděla jsem, že je na tom tak špatně, že by mi nedokázal nijak ublížit.Tren tedy odešel se slovy, že je hned zpátky.
"Proč to děláte?" ozval se šepot z druhé strany, kde na lůžku ležel ten démon a překvapeně sledoval místo, kudy Tren odešel.
"Co myslíte?" otázala jsem se a pustila se do léčení ranek, které měl Shinigami na rukách.
"Proč nám pomáháte? Stojíme na druhé straně barikády," upřesnil svůj dotaz a pokusil se se posadit. Řetěz, který měl omotaný kolem nohy zachrastil.
"Zůstaňte ležet, stejně vás nemohu nikam pustit," zabručela jsem a dál se věnovala léčení.
"Odpovězte," naléhal na mě.
"Přijde mi kruté takhle zacházet s jakoukoliv bytostí, ať je dobrá nebo zlá. Každý má právo na život," odpověděla jsem vyhýbavě. Sama jsem nevěděla, proč to vlastně dělám. Démon byl ovšem s mou odpovědí spokojen, protože si lehl a mlčel.
Tren se vrátil neuvěřitelně rychle, musel celou cestu utíkat. Jakmile jsem měla tišidla, dala jsem je Shinigamimu, aby mojí léčbou ještě více netrpěl. Tren seděl v rohu a bedlivě sledoval každý můj i jejich pohyb.
"Když nad tím tak přemýšlím, jak je možné, že mu dokázali ublížit, když je to Shinigami? Nemají náhodou abnormální rychlost regenerace?" zeptala jsem po chvíli, kdy mi došla tahle nejasnost. "Nebude čistokrevný," ozval se Tren. Kývla jsem.
"Jak víte, že mají rychlou regeneraci?" ozval se opět ten démon.
"Už jsem měla tu čest," zašklebila jsem se.
"Bojujete?" podivil se a pohledem těkal ze mě na Trena.
"Ano, udivuje vás to?" pokrčila jsem rameny a zaklapla jsem lékárničku. Tady jsem zatím skončila. Shinigami po těch prášcích tvrdě usnul, navíc ani jeden z nich už nepotřeboval moje služby.
"Vy jste ta vyvolená!" rozšířily se mu oči pochopením. Tren byl okamžitě zase ve střehu. Zarazila jsem ho rychlým pohybem ruky. Nechala jsem to bez odpovědi, nemělo cenu se vymlouvat, ale potvrzovat mu to taky nemusím. Vzala jsem Trena za volnou ruku, v té druhé totiž stále svíral svůj meč a vyšla ze stanu.
"Nechápu, proč k nim byli tak krutí. Viděl jsi, že se s nimi dá mluvit normálně," brblala jsem cestou domů. Neměla jsem ráda zbytečné násilí.
"Je to standardní postup, nikdo s nimi nebude zacházet jako v bavlnce, když víme, ke komu patří," odpověděl Tren, který už se mezitím uklidnil. Došli jsme až domů.
"Omlouvám se, že jsem neposlechla, ale mám k tomu důvod," objala jsem ho a mazlivě se k němu přivinula.
"Nemusíš nic říkat," zavrtěl hlavou a jemně mě políbil. Pak odešel do kuchyně, pravděpodobně měl hlad. Já teda taky, protože jsem od včera nic nejedla a to už bylo téměř pozdní odpoledne, dnešní den se hrozně protáhl.
"Tady to vypadá," ozval se jeho hlas. Šla jsem se podívat a nevěřícně zírala na spoušť, která byla v kuchyni. Pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně ráno slyšela tříštění nádobí, pravděpodobně to s sebou vzalo i kávu, věci co byly na pultu a podobně, takže na zemi teď ležela směs střepů a původně našeho jídla.
"Když jsi to stavěl, tak jsi nepočítal s takovými otřesy," neodpustila jsem si drobné rýpnutí. Střelil po mě pohledem, ale můj úsměv ho ujistil v tom, že jsem to nemyslela vážně. Mávnutím ruky jsem vše uklidila, rozbité nádobí jsem spravila, akorát rozsypané suroviny jsme vyhodili.
Tren uvařil rychlou brzkou večeři, nebo spíše pozdní oběd. Pak jsem se natáhla na pohovce a on mě brzy následoval. Chvíli jsme se mazlili, než mě přepadla únava. Cítila jsem, že se zvedl a přehodil přese mě deku. Pak se ke mně přitulila moje kočičí slečna, která byla po celou dobu schovaná ve svém pelíšku.
Slyšela jsem bouchnout dveře, jak Tren odešel ven, ale byla jsem moc unavená na to, abych šla za ním. Však on se o sebe postará.
*****
Když Anori usnula, odešel jsem ven, chtěl jsem se vrátit k našim zajatcům. Tušil jsem, že je ostatní nenechají dlouho v klidu. Přišel jsem ke stanu akorát ve chvíli, kdy se tam řítila další partička mladých.
"Kam ten spěch, mládeži?" postavil jsem se před vchod a zabránil jim tak tam vtrhnout.
"Uhni nám z cesty, chceme si spolu jen promluvit," zadrmolil jeden z nich. Táhlo to z nich jako ze sudů, byli úplně namol.
"Myslím, že tady teď nemáte co dělat. Jděte pěkně domů, tam se vyspěte a ráno si o tom můžeme promluvit," doporučil jsem jim, zatím ještě v klidu.
"Říkám ti, abys ustoupil," zakřičel na mě a rozmáchl se. Alkohol mu ovšem dodával na pomalosti a nepřesnosti, takže stačilo udělat dva kroky stranou a on to napálil do jednoho z nosníků stanové plachty.
"Do hajzlu," zanadával a mnul si bolavý nos.
"Bude asi opravdu lepší, když odejdete," doporučil jsem jim a neskrýval svůj úsměv. S nadávkami se opravdu vzdálili.
"Zdravím Anthony," ozval se hlas. Překvapeně jsem se otočil a spatřil Danteho. Mírně jsem se poklonil.
"Přišel jste se podívat, jak jste to tady zvládli," pousmál se a rukou mi naznačil, abych ho následoval. Došli jsme až do jeho provizorního příbytku, který mu narychlo postavili, aby si měl kde odpočinout.
"Takže jsi měl pravdu," začal s významným pohledem.
"Ano, měl. Chytili jsme celkem velkou skupinu odpůrců, převáželi nějaké zbraně a měli dost zajatců z našich řad. Ty jsme osvobodili. Oni se bránili, a tak byla většina z nich pobita. Zbyli jen dva, které se snažili přimět k tomu, aby mluvili. Samozřejmě bezúspěšně. Dost je zřídili, a pak se do toho vložila moje Anori. Ošetřila je a teď jsou v posledním stanu, přivázaní a čekají jen na nás, jak se s nimi dál rozhodneme," seznámil jsem ho se situací. Dante mě celou dobu s úsměvem pozoroval.
"Koukám, že to tady má Anori pěkně pod palcem," zasmál se. S povzdechem jsem přikývl.
"Takže říkáš, že zatím nepromluvili," konstatoval po chvíli. Zavrtěl jsem hlavou.
"Zatím odmítají," dodal jsem.
"Nenapadá tě, jak to z nich dostat?" zeptal se mě. Zamračil jsem se, protože jsem věděl, proč se ptá zrovna mě.
"Násilím je nedonutíte. Možná by byli ochotni komunikovat s Anori. Když je léčila, byli k ní dost sdílní," nadhodil jsem po chvíli. Dante si mě přeměřil pohledem.
"Jak myslíš, stejně bych byl radši, kdybych si s nimi nejprve promluvil já, potom to zkusili jiní a Anori byla až poslední možností," namítl.
"To je jen na vás," kývl jsem hlavou, mě nenáleží se do takovýhle situací míchat.
"Nechci, aby se tu zbytečně promenádovala," dodal k tomu ještě.
"Ten jeden už ji poznal. A právě proto si myslím, že ona u nich bude nejúspěšnější,". Dante na mě tázavě pohlédl, proto jsem pokračoval.
"Představte si to. Bojujete proti někomu a jeho strana vás zajme a násilím vás nutí promluvit. Jejich vůdce vás ovšem poté ošetří, abyste zbytečně neleželi v bolestech. Tohle není zrovna normální postup. Musel je dost vykolejit. Takže bych se nedivil, kdyby Anori vyklopili, jak to celé bylo od začátku až do konce," dokončil jsem svou myšlenku. Dante se zamyslel.
"Anthony, někdy mě udivuje, jak na tohle všechno přijdeš. Nikdo tě strategii neučil," nadhodil a pátravě se na mě podíval.
"Myslíte, že jsem měl ještě jiného učitele kromě vás?" nadhodil jsem s úsměvem.
"I to je možné, nevím o tobě úplně všechno," oplatil mi úsměv.
"Naopak, víte toho o mě víc, než já sám. Vím totiž, že mi čtete myšlenky stejně jako třeba Shiroya a stejně jako to dělá Anori, i když si myslí, že to nevím," odpověděl jsem jízlivě. Jen se zasmál.
"Běž si odpočinout Anthony, vypadáš unaveně. Nebudeme zítra dělat nic, dokud nedorazíš, o to se postarám. A přiveď i Anori, já to zatím nějak promyslím," poslal mě Dante domů. Byla pravda, že jsem byl opravdu unavený, od rána jsem pobíhal venku.
"Ahoj, žabičko, nespíš?" ptal jsem se překvapeně, když jsem přišel domů a všude bylo rozsvíceno a Anori seděla v obýváku.
"Ne, čekala jsem na tebe," usmála se a vstala.
"Mluvil jsem s Dantem, zítra nás čeká další náročný den," políbil jsem ji do vlasů.
"Hm, tak si pojďme lehnout, ať jsme fit," usmála se a za ruku mě vytáhla do ložnice. Nechal jsem se, těšil jsem se až si konečně lehnu do postele.

Náš démonský zajatec - něco víc se snad dozvíte příště :P