,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Březen 2012

Napadnuti

10. března 2012 v 20:17 | Yui-chan |  Růže msty
Tak po delší odmlce (zase tak dlouhá nebyla, pouhých 20 dní) se opět můžu hlásit s pokračováním. Note-chan se mi vrátil alespoň prozatimně opraven, tak mu držte palce, ať mu zdraví ještě dlouho slouží. Tenhle díl je po pravdě taková trochu splácanina, něco málo se stalo, nebo se taky nic nestalo, prostě jsem dělala z prdu kuličky. Přesto doufám, že to jako omluva bude stačit a přeji příjmené počtení...za komentáře budu ráda ;) :
.
.
"Anori, pojď honem, jinak to nestihneme," volal na mě Tren z předsíně.
"Nikam nejdu," zavolala jsem zpátky. Stála jsem zamčená v koupelně u umyvadla a odmítala opustit místnost.
"Přestaň se chovat jako malá a pojď," ozvalo se u dveří. Už mu se mnou došla trpělivost, jinak by si pro mě nepřišel.
"Říkám, že tam nejdu. Pořád se něco děje a já vůbec nemám čas se učit. Budu tam za blbečka," zavrhla jsem to.
"Já vyrazím dveře a donesu tě tam třeba nahou, je mi to jedno. Já taky potřebuji do práce," domlouval mi.
"Tak jeď a mě tu nech,"
"V žádném případě," odpověděl. Pak bylo chvíli ticho. Nejdřív jsem si myslela, že to vzdal a odjel beze mě. Pak se ozvala tupá rána a dveře se rozlétly do místnosti.
"Tak jdeme," zavelel Tren, přehodil si mě přes rameno a nesl mě dolů. Měla jsem štěstí, že jsem byla oblečená, protože mu bylo opravdu jedno, co mám na sobě a jestli mám všechny věci. Prostě mě odnesl ven, kde mě vyšvihl do sedla, sedl si za mě, asi abych mu za jízdy neseskočila a tryskem se rozjel kupředu.
"Ti pěkně děkuju," brblala jsem naštvaně.
"Nemáš za co, miláčku," usmál se a zastavil mi před univerzitou. Samozřejmě včas. Počkal, dokud jsem nevstoupila dovnitř, pak teprve odjel. Trochu mě hlodalo svědomí, protože kvůli mně určitě přijede pozdě, na druhou stranu jsem ale byla naštvaná, že mě sem násilím dovezl.
"An, ty ses vrátila mezi nás obyčejné smrtelníky?" ozvalo se vesele a ocitla jsem se v objetí dvou ženských paží.
"Ahoj Lizzy," usmála jsem se a nechala se odvést do přednáškového sálu. Naštěstí jsem se doma přece jen trochu připravovala, navíc si četla něco dopředu, takže jsem celkem obstojně chápala výklad, na rozdíl od ostatních.
"Začínám uvažovat o změně oboru, já to vůbec nepobírám," stěžoval si Marek.
"Kdybys pořád nelítal okolo a občas se na to podíval, tak bys to zvládal," zpražila ho ihned Elizabeth. Musela jsem se smát. Po škole jsem jela domů s ostatními, věděla jsem, že Tren přijede až později. Doma jsem trochu poklidila a připravila večeři, musela jsem si u něj nějak vyžehlit to dnešní ráno.
"Ahoj žabičko, ty jsi tak šikovná," přivítal mě Tren, když se vrátil a usedl k připravenému stolu a hotové večeři. Najedli jsme se v tichosti, pak mi pomohl s nádobím. Večer jsem stála v koupelně u zrcadla a chystala se provést svůj tajný plán. Poslední dobou jsme na sebe s Trenem vůbec neměli čas a často dokonce ani náladu. Zní to neuvěřitelně, ale milovali jsme se naposledy na Nový rok! A od té doby nic. Oblékla jsem si hodně krátkou noční košilku, která toho víc odhalovala než schovávala. Jemně jsem se nalíčila a načesala si vlasy, pro tu chvíli mi to snad nějak pěkně vydrží.
Bylo to trochu divné, s Trenem jsem už téměř dva roky žila ve společné domácnosti a teď jsem přemýšlela, jak bych ho svedla. Vyšla jsem ze dveří koupelny a opřená o rám jsem pozorovala Trena. Ten ležel v posteli jen ve slabých, volných kalhotách a pročítal se nějakými papíry. Tohle poslední dobou dělal dost často, hned potom většinou zhasl světlo a uložil se ke spánku. Jen málokdy se stalo, že si mě přitáhl do náruče a ještě si se mnou nějakou dobu povídal.
Čekala jsem, kdy si všimne, že doba, kterou bych potřebovala k překonání těch několika málo metrů od dveří do postele, je mnohem delší než obvykle.
"Ty dneska nejdeš spát?" zeptal se, aniž by zvedl pohled. Když to udělal, chvíli si mě nevěřícně prohlížel. V jeho očích jsem viděla jasnou otázku "Co se děje? Proč to máš na sobě? Někam se chystáš?". Nahlas však neřekl nic. Pomalu jsem k přešla k posteli a natáhla se na ni. Celou dobu mě doprovázel jeho zkoumavý pohled. Až když si byl jistý, že se nechystám nikam jinam než do postele, obrátil pohled zpět k papírům.
"Budeš pracovat dlouho?" zeptala jsem se.
"Chtěl jsem to dneska dodělat,…" nedopověděl, protože ve chvíli, kdy řekl, že pracovat nemusí ale chce, jsem mu papíry sebrala a shodila ze s postele. Nevěřícně na mě zíral, normálně jsem mu nezakazovala pracovat.
"V tom případě mám pro tebe jiný úkol, který by bylo dobré splnit," zašeptala jsem vemlouvavě a vystavila mu svoje téměř nahé tělo. Naklonil se ke mně a já se zaradovala, že bude po mém. On si mě však jen přitáhl na prsa a jemně mě hladil po zádech. Asi mě nepochopil a nebo nechtěl.
Nemělo cenu na něj naléhat. Pokud nechtěl, nedonutila bych ho, ani kdybych se tu před ním svíjela úplně nahá. Musela jsem se spokojit alespoň s tím málem, které mi dopřál, pohodlně jsem se mu uvelebila v náručí a poslouchala jeho tichý, melodický hlas, kterým mi šeptal ta nejněžnější slovíčka. Byla jsem rozhodnutá, že ráno si dupnu.
Omyl. Ráno jsem se probudila kolem osmé hodiny a v posteli se mnou ležel jen papírek se stručný vzkazem, že ho Bratrstvo odvolalo na nečekanou akci. To určitě. Radši se mi vyhnul a svádí to na ty dědky. Až se vrátí, budu ho muset prostě vzrušit natolik, aby neměl šanci mě odmítnout.
Vstala jsem, oblékla se, v rychlosti se nasnídala a vyrazila ven, kde to vypadalo jak po výbuchu. Všude pobíhala spousta lidí, pokřikovali na sebe, často do sebe naráželi a pak nadávali, ať dávají větší pozor, že pospíchají. Že by mi Tren nelhal a opravdu se něco dělo?
Vyrazila jsem ulicemi dál do vesnice, chtěla jsem zjistit, co se děje. Na náměstí stála starostka s nejdůležitějšími lidmi z vesnice a o něčem diskutovali. Nechtěla jsem se mezi ně motat, tak jsem se raději pozorně rozhlédla kolem. Ještě nikdy jsem neviděla obyvatele takhle zmatené a uspěchané.
Z druhé strany se akorát vracelo pár jezdců na koni, Tren mezi nimi. Když projížděli kolem, blýskl mi úsměvem na pozdrav. Sedla jsem si na lavičku, která byla postavená stranou z náměstí, ale ze které jsem měla dobrý výhled a čekala jsem. Trvalo ještě dobrou hodinu, než Tren vyřídil všechno, co měl a přišel za mnou.
"Ahoj, lásko. Nechtěl jsem tě ráno budit, našla jsi vzkaz?" zeptal se a vášnivě mě políbil.
"Ano. Co se děje?" chtěla jsem vědět.
"Potulují se tu kolem výzvědné skupiny," odpověděl.
"Co to znamená?" ptala jsem se.
"Že se brzy něco stane," odpověděl zdráhavě a víc si mě přitiskl k sobě. Nechala jsem se, trochu mě děsilo, že se k něčemu schyluje.
"Půjdeme teď ještě trochu propátrat okolí," oznámil mi Tren po chvíli.
"Můžu jít s tebou? Prosím," chytila jsem ho za ruku a aniž bych čekala na odpověď, vyrazila jsem s ním do blízkého lesa. Tím jsme prošli až na menší louku, kde už se scházeli i ostatní.
"Dobré poledne, slečno Anori," pozdravil mě jeden a ostatní přikývli.
"Dobré," odpověděla jsem nazpátek a víc se zavěsila do Trenovy paže.
"Můžeme vyrazit?" zeptal se jeden. Ostatní kývli, takže se vyrazilo. Šli jsme v dlouhé řadě, která mě mezi sebou přesné rozestupy. Já s Trenem jsme šli na jejím konci, proto jsme byli mnohem více ostražití.
"Vlevo," ozval se výkřik. Otočila jsem hlavu tím směrem, kde se mezitím začalo bojovat.
"Anori," zarazil mě Trenův hlas. Další skupiny přicházela z pravé strany. Postavila jsem se Trenovi po boku a čekala, až přijdou dostatečně blízko, abych je mohla kouzly stoprocentně trefit. Bylo jich hodně, mnohem víc než nás. Brzy nám celá tahle akce začala přerůstat přes hlavu. Na Trenovi jsem jasně viděla, že lituje toho, že mě vzal sebou. Já byla naopak ráda, konečně jsem si připadala jako jemu rovnocenný partner. Navíc, kdyby mě nechal doma, už se vidím, jak bych vyváděla, až by mi vyprávěl, co se přihodilo.
Shinigami začali pomalu ustupovat. Šli jsme za nimi, Tren mě ovšem držel vzadu, nebyl si jistý, co to má znamenat. Přes malý lesík jsme se dostali až na pole, kde se pěstovalo něco podobného naší kukuřici, jen s většími a chutnějšími plody. Zmateně jsem se rozhlížela kolem. Celou dobu byli Shinigami před námi a najednou jako by se po nich zem slehla.
Pak jsem si všimla, že nad celým polem se rozprostírá jakýsi oblak, asi jako když jsme na Zemi měli smog. Pravda, že dnes slunce nesvítilo a bylo celý den pošmourno, přesto byl ten oblak zvláštní. Kolem mě se všichni začali připravovat. Vytahovali křídla a někteří se odvážně pouštěli do neprůhledné clony. Tren čekal se mnou, i když jsem na něm jasně viděla, jak rád by šel s nimi.
Ozval se zvuk boje, hlasité pokřiky a volání. I zbytek, který tu čekal se jim vydal na pomoc. Tren nebyl výjimkou. Lípnul mě na spánek, jedním velkým odrazem se dostal do vzduchu a zmizel mi z dohledu. Vběhla jsem do kukuřičného pole za ním, ale neviděla jsem nic, ani sebemenší stín. Byla to perfektně udělaná clona, někdo si s ní dal opravdu záležet. Nemohla jsem jim ze zdola nijak pomoc, cítila jsem sice jejich aury, ale pohybovali se tak rychle a zmateně, že by bylo hrozně riskantní se o něco pokoušet. S největší pravděpodobností bych zranila víc našich než nepřátel. Bezradně jsem tedy zírala nahoru.
Nad mojí hlavou se začalo blýskat, což znamenalo jediné, boj se přesunul nade mě. Aury všech byly teď tak namíchané do sebe, že jsem nedokázala určit koho je víc a nemohla jsem mezi nimi najít Trena.
Ze vzduchu se sneslo první černé peříčko. Chytila jsem ho mezi prsty a úzkostlivě ho prohlížela. Patří snad jemu? Nebo je někoho jiného? Koho? Snášelo se jich k zemi stále víc, až to vypadalo, jako kdyby padal černý sníh. Stála jsem uprostřed toho pole a zírala nahoru. Bála jsem se. Co se tam nahoře může dít?
Přemýšlela jsem, zda by jim pomohlo, kdybych tu mlhu nějakým způsobem odstranila. Určitě by to nějak šlo. Ať ji udělal kdokoliv, nemůže být silnější než já a určitě ne v ovládání přírodních živlů. Jenže stáli by o to vůbec? Nebo jim více vyhovuje boj v tomto prostředí. Nikdo mi nic neřekl a já teď nevěděla, jak jim můžu pomoct.
Nakonec jsem se rozhodla, že tu clonu odstraním, při nejhorším ji vždycky můžu vrátit zpátky. Vztáhla jsem ruce nad hlavu a začala odříkávat verše, které přiměly vítr, aby ten oblak rozfoukal. Nešlo to úplně, ale zvládla jsem to natolik, aby bylo vidět alespoň obrysy.
"Požehnaný buď ten, kdo tohle zařídil," ozval se radostný pokřik našich. Pousmála jsem se, alespoň nějak jsem jim pomohla.
"Anori, dávejte pozor!" křikl někdo. Otočila jsem se a všimla si, že někteří Shinigami se snášeli dolů a přistávali na poli. Pak se pomalu blížili ke mně. Asi se jim moc nelíbil fakt, že jsem jim zkazila jejich plán. Navíc tu teď nestál Tren, který jim normálně bránil v přímém kontaktu se mnou. Ušklíbla jsem se a připravila se na boj. Dřív než stačili zareagovat oni, zareagovala jsem já.
Moje první kouzla je zastihla naprosto nepřipravené, proto jsem jejich řady hned ze začátku dost zmenšila. Když se rozkoukali, zjistila jsem, že mám tu čest s opravdu silnými soupeři. Ti slabší pravděpodobně zůstali ve vzduchu, tam měli přeci jenom větší šanci.
Točila jsem se v bláznivých spirálách, kdy jsem kolem sebe metala jedno kouzlo za druhým. Stačila jsem na ně, ale popravdě, měla jsem co dělat. Nepohrdla bych malou pomocí. Věděla jsem ovšem, že ostatní rozhodně nemají čas zabývat se takovou malicherností, jakou jsem byla já. Ve vzduchu měli mnohem více nepřátel.
Vedle mě přistál další. Otočila jsem se, abych ho vyřídila ještě dřív, než se stihne vzpamatovat, ale k mému překvapení to byl Tren. Rychle jsem svoje kouzlo stočila z jeho směru a poslala ho radši do pryč. Překvapeně jsem na něj hleděla. Co tu k sakru dělal?
Tren neřekl ani slovo, jen se v rychlosti narovnal a začal bojovat společně se mnou. Pochopila jsem. Jeho prioritou bylo pomoci mě, až potom nabídne svou pomoc ostatním. S ním se mi bojovalo mnohem lépe. Nemusela jsem se tolik otáčet, takže moje trefy byly přesnější a účinnější. Přesto nám trvalo dost dlouho, než jsme tuhle skupinu zlikvidovali. Tren se otočil na patě a chystal se vznést opět do vzduchu, ale já ho zarazila.
"Musím jim pomoct. Ty běž zpět do vesnice," šeptl, když získal ztracenou rovnováhu.
"Nenechám tě tu," zavrtěla jsem hlavou.
"Běž, teď už nám nepomůžeš, do vzduchu za námi nemůžeš, jen bys zavázela. Zbytečně se ohrožuješ," naléhal. Odmítavě jsem stála na místě.
"Prosím," zkusil to jinak. Copak se dalo odolat jeho něžným očím a prosebnému tónu jeho hlasu?
"Dobrá," povzdechla jsem si a vyrazila přes les zpět domů. Neotočila jsem se, nechtěla jsem vědět, jak to tam vypadá. Domů jsem dorazila bez dechu, celou cestu jsem běžela. Chvíli jsem nervózně přecházela po obýváku, ale nakonec jsem nevydržela vrátila se alespoň na náměstí. Stála tam starostka, tentokrát sama. Když mě spatřila, přivolala si mě k sobě.
"Byla jsi s nimi?" zeptala se. Přikývla jsem.
"A co se tam děje?" chtěla vědět dál. Pověděla jsem jí všechno, co jsem věděla.
"Zvládnou to, neboj," chlácholivě mě pohladila po rameni. Obcházela jsem dokola kašnu stojící uprostřed náměstí a neustále se ohlížela směrem k lesíku. Co jim tam tak dlouho trvá? Byla jsem šíleně nervózní. Nejradši bych se tam vrátila a …na druhou stranu jsem měla stažené svaly strachy o Trena. V tuhle chvíli bych jim stejně moc nepomohla. Tren měl pravdu, jen bych jim tam zavázela. Znovu jsem se vydala na svou okružní cestu kolem kašny.
Když jsem takhle šla asi padesáté kolečko, všimla jsem si v lesíku nějakého pohybu. Zastavila jsem v půlce cesty a pohledem rentgenovala postavy přibližující se k vesnici. Až když jsem v nich bezpečně rozpoznala naše a v jednom poznala Trenovy rysy, rozběhla jsem se jim naproti. Vběhla jsem Trenovi přímo do náruče, pevně ho objímala a neustále se vyptávala jestli je v pořádku.
"Neboj, všechno je tak, jak má být," ujistil mě.
"Tolik jsem se o tebe bála," šeptala jsem mu do hrudi.
"Já se o tebe bál víc," zavrtěl hlavou. Skepticky jsem si ho přeměřila pohledem.
"Na rozdíl od tebe jsem byla tady, v bezpečí," odsekla jsem.
"Až když jsem tě poslal pryč. Ale těch několik hodin předtím?" nenechal si to vymluvit. Nehádala jsem se s ním. Měla jsem radost, že je v pořádku.
"Běžte nahlásit, co se stalo, všichni," zavelela starostka. Trenovi se ode mě očividně moc nechtělo, ale když zpozoroval její naštvaný výraz, bez řečí se vypařil. Já se mezitím pomalu vydala domů. Nebyla jsem tam ani 5 minut, když se objevil Tren. Hned si mě přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. Poznala jsem ten dychtivý výraz v jeho očích.
"Teď se asi trochu urazím. Když jsem se tě snažila včera svést pěkně nalíčená a oblečená, tak jsem nepochodila. A dneska, když jsem potlučená a umazaná se na mě vrháš?" zeptala jsem se nevěřícně.
"I já mám své dny," řekl prostě a znovu si mě přitáhl k polibku. Mezitím jsme se přemístili do koupelny, kde jsme si dali společnou sprchu, dnes jsem jí vážně potřebovala. Zabalila jsem se do župánku a najednou jsem se ocitla ve vzduchu, jak mě Tren nesl v náručí do ložnice. Tam mě položil na postel a župan mi pomalu svlékal. Jemně políbil každý kousek kůže, který odhalil, přitom se nezapomněl zdržet u těch citlivějších míst. Tu noc jsme se milovali hned několikrát, snad se mi snažil vynahradit všechny ty dny, kdy na mě neměl čas. Až k ránu mě nechal vydechnout. Schoulila jsem se u boku a unaveně zavřela oči.
"Miluji tě," zašeptal do tichého pokoje.
"Hm," zabroukala jsem, moc unavená na to, abych vymyslela lepší odpověď. Políbil mě na rameno a taky usnul.
*****
Probudila jsem se až pozdě dopoledne.
"Dobré ráno, žabičko, nechceš už vstávat?" přivítal mě jeho velený hlas. Rozespale jsem na něj zamžourala. Vzhledem k tomu, že měl tvář úplně vyjasněnou, musel být vzhůru už pěknou dobu a čekal, až se vzbudím já. Ležela jsem na něm tak nešikovně, že se bez mojí pomoci zpode mě nemohl zvednout.
"Dobré," zavrněla jsem.
"A máš pravdu, nechtěla bych vstát," dodala jsem a stále na něm ležela. Jen si tiše povzdechl, ale poslušně se mnou zůstal v posteli. Když jsem se k poledni cítila dostatečně odpočatá, zvedla jsem se.
"To je dost," usmál se Tren. Schválně jsem mu zaryla loket do břicha, až bolestně hekl.
"Jej, promiň," zakřenila jsem se.
"Ty jedna ještěrko," stáhl mě Tren zpět do postele a znovu mě pomiloval. Akorát jsem nevěděla, zda to bylo za trest nebo za odměnu.