,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Duben 2012

Týden v New Yorku

23. dubna 2012 v 21:47 | Yui-chan |  Růže msty
Omlouvám se, vím že mám zpoždění, ale poslední dobou vůbec nic nestíhám. Mám tady pro vís tedy alespoň nějaké pokračování. Moc dějové to není, ale snad mi to odpustíte. Přeji příjemné počtení a za komentáře budu jen ráda:
.
.
Ráno jsem se probudila časně a opatrně se vymanila Trenovi z náruče, ten ovšem spal tak tvrdě, že si mého zmizení vůbec nevšiml. Oblékla jsem se do svých potrhaných šatů a pohledem sklouzla k věcem na stole. Překvapeně jsem zamrkala, ještě včera večer tam nic nebylo. Přišla jsem blíž. Byl to dopis od Danteho, kde nám psal, že situace není bezpečná natolik, abychom se mohli vrátit. Nad tím jsem jen zaskřípala zuby. Dále tu byla obálka s penězi, které by nám vystačily na celý rok okázalého života bez práce.
Pohledem jsem se ujistila, že Tren stále spí. Nedivila jsem se mu. Včera se opět velmi přepínal, aby mě mohl chránit. Vzala jsem nějaké peníze a po špičkách odešla z pokoje. Musela jsem nám pořídit nějaké oblečení, v tomhle jsme opravdu chodit nemohli. Navíc se mi hodilo, že Tren spal. Jednak by vzbudil rozruch svou roztrhanou a zakrvácenou tunikou. Moje šaty také nebyly zcela v pořádku, ale stále působily lepším dojmem, než ty jeho. Za druhé jsem se bála, že by mi nakonec zakázal koupit si kalhoty, pro které jsem se definitivně rozhodla.
Obešla jsem několik menších krámků, které měly otevřeno již od rána a každému z nás nakoupila pár kousků oblečení a jiných potřebných věcí. Nevěděla jsem, kdy je termín pro další přesun, proto jsem se chtěla připravit i na delší dobu. Cestou jsem se ještě stavila v pekárně pro čerstvé pečivo, jelikož jsem pochybovala o kvalitách našeho hotelu.
Překvapeně a zmateně zároveň jsem hleděla na pečivo, které ani v nejmenším nevypadalo jako to, na které jsem byla v poslední době zvyklá. Když jsem si konečně vybrala z těch pomuchlaných kousků těsta, které se honosně nazývaly pečivem, byla dalším problémem moje angličtina.
Odvykla jsem jí natolik, že pro mě byl problém do ní opět vklouznout. Vypadávaly mi členy, slovíčka se mi pletla se současným jazykem a přízvuk jsem měla podobný tomu, jaký má i Tren, i když u něj to vypadá úžasně roztomile. Prostě a jednoduše jsem vypadala jako zmatená cizinka, která se naučila několik frází ze slovníku pod nadpisem: "Na nákupu,".
Když jsem se po dlouhé době s prodavačkou domluvila a koupila to, co jsem chtěla, vracela jsem zpět do hotelu. Hned ve dveřích od pokoje mě přivítal Trenův úlevný pohled.
"Lásko, nesmíš nikam jít, aniž bys mi řekla," sevřel mě v naléhavém objetí.
"Byla jsem jen nakoupit a nechtěla jsem tě budit. Navíc bys byl s tou krvavou tunikou nápadný," namítla jsem. Hned poté jsem ho dotáhla do koupelny, kde jsem mu rameno znovu vyčistila a převázala. Tren se šel nasnídat a já se oblékla do světlých riflí a žlutého trička. Tren mě přejel pohledem.
"Sukně ti sluší mnohem víc," zabručel.
"Nebruč, kalhoty jsou prostě moji oblíbenci a ty máš smůlu," lípla jsem ho na tvář. Neřekl nic, ale v jeho pohledu jsem vycítila jasný nesouhlas. I já se usadila ke snídani.
"Trene, kdy je další termín pro přechod?" zeptala jsem se.
"Tuším, že příští týden, ale jistý si nejsem. Budu se muset zeptat," odpověděl. Kývla jsem v souhlas.
"Povíš mi ještě něco?" otázala jsem se. Pousmál se a naznačil mi, ať pokračuji.
"Běžně se před ženami probírá vnitřní politika úřadů?" ptala jsem se. Zatvářil se zmateně, asi jsem ho svou otázkou zaskočila.
"Víš, tam na té výstavě, ty, tvůj děda a další…," navedla jsem ho správným směrem. Pochopil.
"Víš, už několikrát jsem ti říkal, že u nás ženy nemají takovou rovnoprávnost. Většina z nich politice ani nerozumí a hlavně nikdo nepředpokládá, že bys to vynášela někam dál. Děda neví, že náš vztah funguje trochu…jinak než je běžné," opatrně volil slova, aby mě něčím nechtěně neurazil.
"Neboj, nebudu mu vyprávět, že jsi vlastně pod pantoflí," vyplázla jsem na něj jazyk. Jediným rychlým pohybem oběhl stůl a strhl mě ze židle k sobě. Samozřejmě jsem se začala bránit, protože mě lechtal všude tam, kde jsem byla lechtivá. Po několika marných pokusech jsem ho omylem udeřila do zraněného ramene. Bolestně zasténal, ale nepustil.
"Pusť mě, zase krvácíš," snažila jsem se mu vykroutit, mrzelo mě, že jsem ho uhodila tolik.
"Tak odvolej tu pantofli," zavrněl mi do ucha a obě ruce chytil jen jednou, ta pravá ho musela opravdu bolet. Chvíli jsem si ho měřila pohledem.
"Fajn, vzdávám to, ty jsi tady kápo," zamumlala jsem naštvaně. Usmál se a pustil mě. Hned jsem vyskočila na nohy a běžela do koupelny pro lékárničku. Ruku jsem mu znovu vyčistila, převázala a zafixovala do šátku, aby s ní nehýbal. Sice se na mě mračil, ale já tu byla lékař a já mu nařídila klid.
"Miláčku, sice chceš, abych odpočíval, ale já musím zjistit datum přechodu," oznámil mi a nešikovně se začal oblékat, s obvázanou rukou mu to vůbec nešlo. S povzdechem jsem mu pomohla, co jiného mi zbývalo? Stejně bych ho neudržela uvnitř, když se rozhodl.
Ruku v ruce jsme vyšli do ulic velkoměsta. Neměla jsem ponětí o tom, kam půjdeme, ale Tren se tu očividně dobře vyznal.
"Ty už jsi tu někdy byl?" zeptala jsem se ho.
"Častokrát," usmál se na mě.
"Častokrát," opakovala jsem po něm. Určitě slyšel ten podtón žárlivosti v mém hlase.
"Ty jsi tu nikdy nebyla?" zeptal se, přitáhl si mě těsněji k sobě a palcem mi chlácholivě přejížděl po tváři.
"Ne, ale vždycky jsem moc chtěla," zafňukala jsem. Políbil mě na spánek a vedl mě do jedno nenápadného průchodu. Ani bych si ho nevšimla, kdyby mě do něj nezavedl. Ve stínu, který průchod vrhal, prošel menšími vrátky a odvedl mě do naprosto temné místnosti. Spěšně něco nahmatal a ihned se objevil červeně svítící puntík. Já ovšem nebyla schopná uvažovat o ničem, protože se mi opět dělalo špatně.
Tren mě zády přitiskla k cihlové stěně a vášnivě mě líbal. Zafungovalo to. Kolena se mi sice třást nepřestala, ale alespoň už to nebylo z panického strachu, ale z jeho dokonalého líbání. Ozvalo se cinknutí a místnost zalilo světlo z otevřeného…moment výtahu? Tren se tiše zasmál a postrčil mě dovnitř, musela vypadat vážně vykuleně. Vyjeli jsme do 2. patra, kde jsme vystoupili do menší místnosti, kde bylo plno židlí a několik dveří, ovšem kromě nás tu nikdo nebyl. Tren mě na jednu z židlí posadil a zamířil ke dveřím nejvíce vlevo. Tiše zaklepal a čekal.
Dveře se pootevřely a ozval se vysoký ženský hlas. Chvíli spolu hovořili, zdálo se mi, že je Tren docela rozčílený, často mluvil skrz zaťaté zuby. Dveře se pak zabouchly. Tren se dvakrát zhluboka nadechl, než se s jemným úsměvem otočil ke mně.
"Musíme počkat, strážce ještě nedorazil," odpověděl na můj zvědavý pohled. Tak jsme tedy čekali. Místnost se mezitím zaplnila lidmi, někteří si posedali, jiní netrpělivě přecházeli, a také čekali. Seděla jsem Trenovi schoulená u boku, oči upřené na svoje tenisky.
Seděli jsme tu celé dopoledne, dokonce už i Tren začal vypadat netrpělivě, navíc v místnosti bylo hrozné horky. Políbila jsem ho na odhalený krk, trochu naklonil hlavu do strany, abych se k němu lépe dostala.
"Neboj, zlatíčko, už to nebude dlouho trvat," pousmál se a na oplátku líbal na čelo on mě. Strážce dorazil až v půlce odpoledne. Všichni se okamžitě hnali za ním, nedbaje na pořadí, ve kterém přišli. Tren byl ovšem rychlejší a s trochou hrubé síly obhájil naši pozici.
Vešli jsme dovnitř. Strážce si těžce povzdechl a sundal si z ramen černý plášť. Vypadal unaveně a vzhledem k frontě, která byla venku, ho ještě spousta práce čekala. Ztěžka se posadil za stůl a podíval se na nás. Tren, který doteď trpělivě mlčel, spustil tak rychle, že i když jsem stála vedle něj, téměř jsem mu nerozuměla. Navíc to byla samá čísla a nesmyslně poskládaná slova, nebo mi jejich smysl unikal.
Strážce ovšem vypadal, jako že mu rozumí. Hbitě něco zapisoval a jeho podmračená tvář se mírně vyjasnila. Frustrovaně jsem si povzdechla, opět jsem byla jediná mimo obraz. Strážce dopsal a přešel k tabuli s různými popsanými papíry. Chvíli v nich něco hledal, pak přešel zpět ke stolu a vytáhl dvě zelené kartičky. Něco do nich napsal, a pak je obě podal Trenovi. S díky je přijal a jemně mě vystrčil ze dveří. Ještě prohodil pár slov a už mě táhl zástupem, který se dal do pohybu v opačném směru.
Byla jsem ráda, že jsme se konečně dostali ven. Vyčkávavě jsem pohlédla na Trena, potřebovala jsem přeložit ten jejich předešlý rozhovor.
"Co kdybych tě pozval na kávu?" navrhl a vedl mě ulicemi. Došli jsme k menší kavárně, kde jsme si objednali kávu a já malý zákusek.
"Přechod je příští týden, naštěstí jsme se ještě vešli do stanoveného počtu přechazečů. Ty kartičky nesmíme ztratit, na ty nás pustí domů," vysvětli mi.
"Co tu budeme ten týden dělat?" zajímala jsem se. Pohodlně se opřel do židle, hlavu naklonil mírně ke straně.
"Můžeme si udělat takovou malou dovolenou. Vezmu tě po památkách a zajímavých místech a všechno ti tu ukážu," říkal a úsměv se mu rozšířil, když viděl, jak celá zářím.
"Ty jsi skvělý!" zavýskla jsem a nebýt tam toho stolu, skočila bych mu kolem krku. Pila jsem kávu, jedla výborná tvarohovo-jahodový dort a přemýšlela o tom, kam všude mě Tren vezme. Ukrojila jsem soustu a natáhla ruku k němu, aby také ochutnal. Nikdy moc nefandil sladkému a tomu zemskému už vůbec ne, ke štěstí mu stačila dobrá káva. Ochutnal a váhavě pokýval hlavou. Věděla jsem, že si myslí, že dezerty z jeho světa jsou lepší a až na tento výjimečný případ, měl docela pravdu. Než jsem stihla nataženou ruku stáhnout zpátky, chytil mi ji a políbil každý prst, zásnubní prsten jako poslední.
"Musí být těžké být strážcem," konstatovala jsem najednou. Tren pustil mou ruku a znovu se opřel do židle.
"Strážcem čeho?" zeptal se a mě došlo, že opět mluvím o něčem, o čem vím sotva třetinu. Myslela jsem, že existují pouze strážci přechodu, ale z jeho reakce bylo patrné, že tomu tak úplně nebude.
"Přechodu," upřesnila jsem to. Přikývl v souhlas.
"Existují i těžší povolání," nadhodil. Tázavě jsem na něj pohlédla.
"Třeba hlídat jednu mladou čarodějku, vážně makačka," utřel si hraně pot z čela.
"No, ještě že zvolili někoho tak skvělého, jako jsi ty, že to zvládáš," připojila jsem se do jeho hry. Zasmál se, ale jinak nepokračoval.
"Stejně mi ten strážce někoho připomínal," zamyslela jsem se.
"Všímavá," zabručel Tren tak tiše, že to pravděpodobně nebylo určeno mě. Čekala jsem.
"Tvůj instruktor v autoškole," řekl. Plácla jsem se do čela, no ovšem. Pak mi ovšem došla jiná skutečnost.
"Takže i můj instruktor autoškoly byl vámi předem vybraný?" zeptala jsem se opatrně a doufala, že neodpoví to, co si myslím, že odpoví.
"Samozřejmě," řekl, jakoby to snad bylo nad slunce jasné. Naštvaně jsem se opřela do svojí židle a začala se ládovat svým zákuskem.
"Proč?" hlesla jsem po chvíli. Natočil ke mně hlavu, ani jsem si nevšimla, kdy se na mě přestal dívat.
"Nemohli jsme tě nechat jezdit s někým, kdo by nevěděl, jak důležitá osoba sedí vedle něj," odpověděl.
"Myslím, že bych to klidně zvládla i s jakýmkoliv jiným instruktorem," vyštěkla jsem podrážděně. Všimla jsem si jeho ustaraného pohledu, který se okamžitě pokusil zamaskovat.
"Co mi tajíš?" zasyčela jsem a naklonila se blíž k němu.
"Nic," zamumlal. Věděla jsem že lže. Propalovala jsem ho pohledem a čekala, kdy začne mluvit.
"Řízení aut v tvém podání bylo nadmíru nebezpečné nejen pro tvé okolí, ale hlavně pro tebe samotnou. Kdybys měla jakéhokoliv jiného instruktora, vzdal by to s tebou po prvních jízdách. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak vyklepaného jako tebe, když sis sedala za volant," začal vyprávět, a i když se snažil vypadat vážně, koutky úst mu cukaly v potlačovaném smíchu, když si mě představoval jako novopečenou řidičku.
"Teď ale řídím docela dobře," zabručela jsem na svojí obhajobu. Nestávalo se, že by se mi někdy smál, ale i tak mě to dost štvalo.
"Lásko, nezlob se na mě, ale kdybych se za tebe nepřimluvil u Bratrstva, nikdy bys řidičák nedodělala, nepustili by tě," oznámil mi. Sklesle jsem se zavrtala do svojí židle. Povzdechl si.
"Není občas lepší nenaléhat na mě, abych ti něco vyprávěl?" zeptal se a natáhl ke mně ruku. Nepodala jsem mu ji.
"Přimlouval jsi se za mě často?" chtěla jsem vědět. Váhal s odpovědí. Přeměřil si výraz mého obličeje a pak zavrtěl hlavou.
"Nebudu ti odpovídat na takovéhle otázky," řekl a zvedl se, aby došel zaplatit naši útratu. Překvapeně jsem zamrkala. Tohle bylo po dlouhé době poprvé, kdy mi odepřel odpovědět na mojí otázku. Když se pro mě vrátil, beze slova mě vzal za ruku, vytáhl ze židle a vedl mě pryč. Byla jsem tak překvapená, že jsem prvních 200 metrů ušla bez jakýchkoliv protestů. Až pak jsem se prudce zastavila. Zasténal, protože to zase odneslo jeho zraněné rameno.
"Proč mi to nechceš říct?" zeptala jsem se ho.
"V té kavárně jsi vypadala, že budeš každou chvíli brečet. Nebudu ti odpovídat na otázky, které tebe je zraňují a mě nejsou příjemné," odpověděl a zdravou rukou si mě přitáhl k polibku. Nenechala jsem se.
"Odpověz, slibuju, že nebudu vyvádět," zaprosila jsem. Povzdechl si. Věděla jsem, že tomuhle prosebnému pohledu jen těžko odolává, snaží se mi dát úplně všechno, oč ho požádám.
"Ano, přimlouval jsem se často, lépe řečeno minimálně třikrát do týdne, vždycky když jsi něco provedla, jako tvoje útěky za kamarády, noční výlety a podobné akce. Taky jsem se přimlouval za všechny tvoje kroužky a mimoškolní aktivity. Vlastně i výběr vysoké školy jsem ti obhájil, stejně tak jako povolání. A nebýt mě, tak ten kluk, který tě líbal v tanečních by pravděpodobně nešťastnou náhodou zmizel z povrchu zemského, tedy ne že by ho byla škoda" odpověděl a opět se vydal na cestu. Stála jsem tam jako přimražená a snažila se vstřebat všechno co mi řekl. Když mi to všechno došlo, rozeběhla jsem se za ním, skočila mu kolem krku a naléhavě ho políbila na rty.
"Děkuju, miláčku," říkala jsem mezi polibky. Překvapeně držel, i kdyby se chtěl bránit, tak by nemohl. Zaskočila jsem ho, asi čekal, že se budu zlobit.
"Lásko, já vážně nevím…au, opatrně," mírnil mě. Trochu jsem se od něj odtáhla.
"Dřív, než mě samou láskou připravíš o ruku, mi dovol, abych tě tu provedl a bezpečně tě dostal zpátky domů," zasmál se a započal naši "dovolenou".
*****
"Anori!" zavolal na mě můj nejdokonalejší muž. Přiběhla jsem k němu a propletla si prsty s jeho zdravou rukou. Stále jsem nemohla plně využívat magii, léčba jeho ramene mi tedy trvala déle, než jsem původně plánovala.
"Přestaň tu kolem poskakovat a drž se u mě," zavrněl mi do ucha a pokračoval ve své cestě ulicí. Poslušně jsem srovnala svůj krok s jeho. Došli jsme až k místu, kde se již sdružovalo pár dalších obyvatel našeho světa, kteří stejně jako my zažádali o přechod.
"Sensei," otočil se najednou Tren a upozornil mě tak na fakt, že je tu s námi někde i Dante. Urychleně jsem ho vyhledala pohlede, abych se mu mohla trochu poklonit. Částečná úcta neuškodila, ale samozřejmě se to nesmělo přehánět.
"Anori, já žasnu. Čekal jsem, že tě Antony dotáhne plačící a při nejlepším nahou, až z tebe bude sundávat kalhoty. A ty místo toho přijdeš v sukni," vrtěl nevěřícně hlavou. Zašklebila jsem se. Pravdou je, že jsem se s nimi jen nerada loučila, ale po malém incidentu, který se nám tu stal, jsem se neodvážila Trenovi v ničem odporovat. Dante pozdvihl obočí a čekal a nějaké vysvětlení.
"Víte, stala se taková menší nehoda, a od té doby mě nějak záhadně poslouchá," zasmál se Tren a přitáhl si mě těsněji do náruče.
Abych byla přesnější, Tren mi opět kladl na srdce (přišlo mi, že poslední dobou po mě ani nic jiného nechtěl), abych se držela u něj, protože tu není zrovna dvakrát bezpečno. Jenomže, jak je zvykem, vydržela jsem to asi 15 minut. Pak jsem přestala dávat pozor na cestu, začala jsem se víc rozhlížet kolem, až jsem se samozřejmě hned první den ztratila. Aby toho nebylo málo, vyhlídla si mě partička místní grázlů a snažili se ze mě vymámit jisté…služby. Utekla jsem jim, ale bylo to o fous. Trenovi pak trvalo celý den, než proběhl snad téměř celé město a nenašel mě sedět schoulenou kdesi v nějaké zapadlé uličce. Byl na mě opět hrozně naštvaný, naštěstí to ale nedopadlo tak hrozně jako minule. Dostala jsem pětadvacet na holou, ale mluvil se mnou. Od té doby jsem ho radši poslouchala, rozhodně jsem nic z toho nechtěla prožít znovu.
Když jsem upustila od svých toulek po velkoměstě, byla to ta nejlepší dovolená mého života. Tren věděl, která místo jsou zajímavější, než trasa obvyklých průvodců, takže jsem New York poznala z jeho nejlepší stránky. Každý den, který byl plný vyhlídek, parků, výstav a jiných věcí, byl zakončen večerní návštěvou muzea, divadla a dokonce mě jednou propašoval na módní přehlídku. Opravdovou módní přehlídku! Sice do teď nevím, jak to udělal, ale raději jsem se ho na to neptala. Po návratu domů většinou následovalo vášnivé milování a v jeho náručí jsem pak usínala a ráno se i probouzela.
Dante se pro sebe usmíval, věděla jsem, že nám oběma čte myšlenky a pravděpodobně se jimi náramně baví. Tren to taky věděl, a soudě podle výrazu jeho obličeje, si myslel něco opravdu peprného.
"Prosím, na svá místa," ozval se z davu zvučný hlas a všechno kolem nás se dalo do pohybu. Tren mě objal kolem pasu a vedl mě s davem, i když tentokrát ne tak dravě. Měli jsme karty, takže nehrozilo, že by nás nepustili. Pak už to šlo všechno na ráz. Ani jsem si nestačila pořádně uvědomit, že se vracím domů a už jsem stála na louce a dýchala tolik známý vzduch. K dokonalosti mi chyběl už jedině Tren, který mě zrovna v tu chvíli vzal za ruku. Prošli jsme přechodem, který nebyl daleko od nějaké vesnice. Ostatní se většinou přemístili, mě se ale chtělo jít pěšky a Tren mému návrhu ochotně vyhověl. Na místo jsme došli za slabou hodinku. Na náměstí již čekali naši koně, bezpochyby Danteho práce. Nasedli jsme a rozjeli se domů. Vážně jsem se těšila na trochu klidu ve vlastním domě.
Ovšem čekalo mě ještě pár věcí, které jsem musela udělat předtím, než jsem sebou mohla plácnout do pohovky a relaxovat. Jako první jsem vzala do parády Trenovu ruku, kterou jsem doléčila úplně, aby s ní mohl opět bez problémů hýbat. A pak mě taky soužila moje zvědavost, která mi nedala pokoje, prostě jsem musela zjistit, jak všechno dopadlo. Chtěla jsem znát všechny podrobnosti.
Nebýt Trena, jistojistě bych hned šla najít Danteho nebo Nejvyššího a otravovala bych je svými dotazy. Tren mě ovšem zadržel, a se slovy, že mají teď svých problémů dost a že se vše včas dozvíme, mě posadil do křesla, uvařil mi kávu a všemožně se mě snažil zabavit, hlavně abych tu zůstala. Podařilo se mu to.
"Stejně nám to Dante jednou poví," chlácholil mě, když si všiml mého nedočkavého pohledu, který jsem upírala ke dveřím. Přikývla jsem v souhlas. Věděla jsem to, ale zvědavost je strašná mrcha.
Zvenčí se ozývaly podivné dunivé zvuky. Překvapeně jsem oba zírali z okna a snažili se přijít na to, co se tu děje. Všechno vypadalo, jako že je běžné klidné odpoledne. Ty dunivé zvuky ovšem byly dost podezřelé.
"Pojďme se podívat," navrhla jsem. Tren chvíli váhal, ale nakonec s povzdechem souhlasil. Vyběhli jsme oba ven a mířili na náměstí. Cestou se k nám přidalo pár sousedů, kteří byli stejně zmatení jako my. Starostka už tam stála, spolu s ní i Dante a Nejvyšší. Co se tu sakra dělo?
"Už na vás čekáme," kývla na nás starostka a naznačila nám rukou, abychom se za nimi odebrali do stanu uprostřed náměstí. Přeměřila jsem si všechny pohledem, Dante mě obdařil jemným úsměvem a i Nejvyšší nám pokynul, abychom šli. Nezbylo nám nic jiného než poslechnout.
"Tohle se tu teď děje celkem často. Od té doby, co jsi zmizela nás neustále obléhají a čekají na tvůj návrat, na který snad ještě nepřišli," seznámila mě starostka se situací. Naštvaně jsem se otočila na Danteho.
"Nemuselo se to stát, kdybyste mě neposlal pryč," obvinila jsem ho. Jen lhostejně pokrčil rameny, na můj vztek byl očividně připravený.
"Nemuselo se stát spousta věcí, ale staly se. Všechno se děje za nějakým vyšším účelem," odpověděl. Byla to tak moudrá a učená věta, že nemělo smysl se s ním o tom hádat.
"Vysvětlíte nám, co se tu děje?" zeptal se Tren netrpělivě. Rozhostilo se ticho.
"To teď není důležité," mávl nakonec rukou Nejvyšší. Tren pokrčil rameny, ani on se nechtěl hádat.
"Naše jednotky to mají pod dohledem, je tu ovšem jiná záležitost, o které bychom vás rádi informovali," pokračoval Dante. Oba jsem s Trenem napjatě vyčkávali, co z něj vypadne.
"Ale ne tady, je tu příliš citlivých uší. Sejdeme se u vás, dnes o půlnoci. Platí?" navrhl tentokrát opět Nejvyšší. Tren to odsouhlasil a tak jsme odešli ze stanu a zamířili domů.
"Měla by sis jít odpočinout, já tě pak vzbudím, bude to náročná noc," políbil mě doma Tren na čelo. Měl pravdu, tak jsem se skočila rychle osprchovat a zapadla do postele.


Tren má vždy pravdu

8. dubna 2012 v 10:57 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se hlásím s pokračováním. Nečekejte žádnou velikonoční tématiku, nic takového. A pro ty, co by nad tím smutnili, mám dobrou zprávu, protože je to natřískané až k prasknutí dějem, bojem, hádkami, no prostě vším možným. Takže si dílek užijte, nechte mi komentář a přeji vám Veselé Velikonoce.
.
.

Když jsem se ráno probudila, stálo již slunce vysoko na obloze. Samozřejmě jsem byla sama. Oblékla jsem se a sešla do obýváku, kde obvykle sedával v křesle a četl si. Dnes byl ovšem pokoj prázdný. Nahlédla jsem do kuchyně, která byla stejně čistá, jak jsem si včera večer zanechala. Nikde ani náznak po tom, že by snídal. V rychlosti jsem proběhla celý dům, ale nikde nikdo. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že tu strávil noc, bylo zmuchlané prostěradlo v místě, kde ležel. Trochu mi to nahnalo strach, nikdy neodešel, aniž by mi nenechal vzkaz.

Přehodila jsem si přes ramena svetr a vyběhla ven. Před domem jsem se zastavila, vzduch byl trochu cítit sírou a všechno se nepatrně chvělo. Co to mělo znamenat? Než jsem došla na náměstí, zatáhla se i doteď modrá obloha. Temné mraky, podsvícené červeným světlem bůhví odkud, podtrhovaly celou pochmurnou atmosféru.

Na náměstí stáli všichni obyvatelé a horečně se o něčem bavili. Pohledem jsem vyhledala Trena, oděného do tmavě modré tuniky s černým vyšíváním a černých kalhot. Prodrala jsem se až k němu, když mě zahlédl, udělal těch pár kroků, které nás od sebe dělily a naléhavě mě sevřel v náručí.

"Co se děje?" ptala jsem se tiše.

"Hrozné věci, ale nejprve se pojď převléknout, v tomhle bojovat nemůžeš," zamumlal a spěšně mě vedl zpět domů. V rychlosti jsem se oblékla, opět tak abychom k sobě ladili. Dost mě překvapilo, že Tren nijak neprotestoval, že budu bojovat s nimi a dokonce mi pomáhal zavázat uzly, abychom mohli co nejdříve vyrazit.

"Řekni mi, o co se jedná," prosila jsem ho znovu, když jsme běželi zpět na náměstí.

"Shinigami se pustili do války. V poslední době napadaly vesnice poblíž přechodů, pravděpodobně chtějí dostat oba světy," říkal rychle.

"Ale proč je někdo nezastavil?" zeptala jsem se udýchaně.

"Dobrá otázka," pokýval hlavou a zastavil, abychom se oba stihli vydýchat, než dojdeme k ostatním.

"Pravděpodobně se obyvatelé bály toho, co se dělo vedle," odtušil.

"Co se dělo vedle?" zeptala jsem se znovu, už mírně nervózní z toho, že o ničem netuším.

"Z informací, které máme, se pravděpodobně Akuma-sama podařilo naštvat Shiroyu-sama natolik, že celý jejich svět pokryl suchý led, vylučující jedovaté výpary a dokonce i slunce bylo zakryto. Naštěstí je svět obyvatelný, Akuma vytvořil slunce vydávající teplo a ventilující výpary, Kami-sama naopak poskytl božské světlo. Což bohužel nedolehne až k nám a osady nejblíže přechodu pociťují krutou zimu. Bylo tam vysláno pár čarodějů, kteří tu situaci snad nějak vylepší. Asi proto tedy nikdo neřešil hrstku Shinigami," podal mi vyčerpávající odpověď, snad nejdelší souvislé souvětí, které jsem od něj kdy slyšela.

"Fajn, teď trochu k naší situaci," navedla jsem naši debatu dalším směrem, když jsem si předešlé informace srovnala v hlavě. Povzdechl si.

"Ve vzduchu cítíš síru proto, že se otvírají některé průchody do světa zatracených, který je o mnoho horší než peklo, proto tak páchne. S tím otevíráním souvisí i otřesy. A proč je všechno zabarvené do ruda nevím, možná nám chtějí nahnat strach," odpověděl znovu. Zkoumavě jsem na něj pohlédla.

"Kdo jsi a co jsi udělal s mým Trenem," zabodla jsem mu prst do hrudi. Vyvalil na mě oči, neschopen souvislé odpovědi, až tak jsem ho zaskočila.

"Proč? Co jsem udělal?" ptal se zmateně.

"Právě že jsi nic neudělal. Necháš mě dobrovolně a bez protestů bojovat, dokonce jsi mi pomohl s oblékáním, abych se zbytečně nezdržovala. Řekl jsi mi všechno, na co jsem se tě zeptala bez jediného zaváhání, normálně se zdráháš říct i to, jestli je venku hezky nebo ne," odpověděla jsem a on se mírně pousmál.

"Není vhodná chvíle na moje protesty," políbil mě na spánek a přitáhl si mě do náruče. Popravdě, nebýt jeho ojedinělé, osobité vůně, která mi vždycky zamotala hlavu, opravdu bych ho podezřívala, že je někdo jiný. Takhle jsem ho ovšem bezpečně poznala, citová pouta, která nás spojovala, byla příliš silná. Nechala jsem se odvést až do středu náměstí, kde to hučelo jako v úle. Tren mě táhl za sebou, sám rozrážel masy těl, abych mohla projít.

Když jsme konečně došli do středu, uviděla jsem celé Bratrstvo. Mladší členi, jako například ten, který byl přítomen mého přezkušování, byli oblečeni do bojového, pravděpodobně se tedy budou účastnit. Ostatní, ten dědek s nimi, očividně vůbec neměli v plánu se jakkoliv zapojit a asi chtěli celou akci sledovat pěkně z bezpečí. Hodila jsem po nich jeden otrávený pohled, toho mladého člena naopak obdařila úsměvem. Zčervenal a rychle sklopil pohled. Tren si vedle mě povzdechl, ale dělal, jako že si ničeho nevšiml. Pohledem jsem vyhledala Danteho, který si nás pohybem ruky přivolal k sobě.

"Co se bude dít?" zeptala jsem se ho hned, jak jsme přišli na doslech.

"Bojovat," blýskl po mě úsměvem. Pak nám vysvětlil strategii. Byla to ta Trenova, jen mírně poupravená. Nad pozměněnými detaily jsem jen protočila oči v sloup, byla to trapná snaha najít nějakou chybu. Nechtěli si přiznat, že byla naprosto bezchybná.

Poprvé jsem si připadala jako člověk, který bude k něčemu užitečný. Doma jsme si totiž včera s Trenem sedli a společně si probrali jeho strategii. Všechno mi dopodrobna vysvětlil, snad jakoby tušil, že to dnes budu potřebovat.

Tren mě odvedl někam do dvou třetin bojiště, abychom nebyly hned na ráně, ale abychom se nikde neschovávali, tohle bylo nejstrategičtější místo. Pevně mě držel za ruku, očima těkal po okolí. Pokaždé, když se zem zatřásla o trochu více, zesílil svůj stisk.

"Au, Trene, to bolí," vydechla jsem tiše, opravdu mi ruku drtil ve svém sevření.

"Promiň," zamumlal, ale stisk nepovolil. Pak sebou škubl, jakoby si na něco vzpomněl a pustil mě. Během vteřiny si ovšem opět propletl prsty s těmi mými. Byl roztržitý. Snad ještě nikdy jsem ho neviděla takhle nervózního. Přitiskla jsem se k mu k boku a konejšivě ho objala.

"Všechno bude v pořádku, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo," zašeptala jsem mu do ucha.

"Hlupáčku, nebojím se o sebe," zavrtěl s něžným úsměvem hlavou a přitáhl si mě těsněji na prsa. Dlouhými, pomalými pohyby mě hladil po zádech, čímž mě uklidňoval, i když to byl on, kdo potřeboval uklidnit. Zdálo se ovšem, že i on se vzpamatoval, protože se mu do tváře vrátil živý výraz a celkově začal působit bezstarostně, jako před každým jiným bojem.

Zakručelo mi v břiše. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně nesnídala a mám docela hlad. Tren to samozřejmě taky slyšel a s káravým pohledem vyndal z kapsy půlku cereální tyčinky. To ovšem stačilo, zdejší sušenky opravdu byly plné energie, tak jak to ty pozemské jen slibovaly. Rychle jsem ji do sebe nasoukala, abych byla co nejdřív opět v pozoru. Teď by se nepozornost nemusela vyplatit.

Tren se už poněkolikáté rozhlédl bojištěm, rty se mu pohybovaly v neslyšném počítání. Zvědavě jsem ho pozorovala a přemýšlela, co to vyvádí. Možná mu ta práce s čísli opravdu lezla na mozek. Když Tren zpozoroval můj zvědavý pohled, přestal počítat.

"Je nás málo, mnohem méně, než se dohodlo minule," vysvětlil. Pozdvihla jsem jedno obočí.

"A stačí to?" zeptala jsem se jednoduše. Zavrtěl hlavou, jako že ne. Otočila jsem se na patě a rázovala směrem, kterým se odebralo Bratrstvo. Netrvalo dlouho a v chůzi mě zastavily jeho paže.

"Kam jdeš?" ptal se mě už mírně rozhněvaně.

"Kam asi, za Bratrstvem, aby mi vysvětlili, jak je možné, že je nás méně, než jak bylo v původním plánu," odpověděla jsem a zaškubala rukama, abych ho donutila mě pustit. On však nepovolil, právě naopak. Otočil se a vracel se se mnou na původní místo.

"Nikam nechoď, já o to nestojím," bručel.

"Ale já o to stojím. Okamžitě mě pusť, zaprvé to bolí a zadruhé mě už vytáčí jak schválně překrucují všechno co uděláš. Navíc, pokud je ten počet příliš malý, neubráníme se jim a zbytečně se tak vystavíme nebezpečí," říkala jsem rychle a zapírala se patami do země. Popravdě, to poslední jsem řekla jen proto, aby zastavil, protože jsem věděla, že to na něj bude platit nejvíce. Měla jsem samozřejmě pravdu, zastavil se. Chvíli stál a bylo vidět, že přemýšlí.

"Dobře," povzdechl si nakonec. Přitáhla jsem si ho k polibku.

"Trene pochop, že tak jako ty nechceš, aby se mi dělo jakékoliv příkoří, stejně tak já nechci, aby kdokoliv křivdil tobě," řekla jsem a pevně se mu dívala do očí. Sklopil pohled a pustil mě. Otočila jsem se na podpatku a vracela se zpět do míst, odkud mě odtáhl. Během chvilky šel mlčky vedle mě. Nahmatala jsem jeho ruku, kterou jsem povzbudivě stiskla. Obdařil mě jedním jemným úsměvem.

Mezitím jsme došli do stanu, ve kterém seděli členi Bratrstva, kteří se neúčastnili bitvy a popíjeli kávu. Společně s námi vběhl do stanu i ten mladíček, tvář zkřivenou rozčílením.

"Sem si nemůžete jen tak vtrhnout!" zahromoval dědek, když nás spatřil a rozzlobený pohled hodil i na toho mladého.

"Já si sem můžu vtrhnout kdy chci, nehledě na to, že ve vašem postavení, kdy si tu v klidu sedíte a popíjíte kávu, mezitím co ostatní se připravují na boj, bych raději mlčela," zpražila jsem ho pohledem.

"Tak co chcete," otočil se na nás jiný rozmrzele.

"Nejvyšší mě posílá, abych vám vyřídil, že se máte připravit a zapojíte se, je nás málo," vychrlil ten mladý. Dědek spolu s ostatními jej zpražil pohledem.

"Mám stejný návrh. Navíc chci vědět, proč jste snížili stavy zapojených mužů. Je to nedostačující," připojila jsem se k němu. Děkovně kývl mým směrem, bylo na něm vidět, že sám by si k nim nic nedovolil.

"Protože to bylo zbytečné množství," odpověděl naštvaně.

"Nebylo to množství nijak vysoké, ale naprosto nutné k tomu, abychom uspěli. Vystavujete všechny tam venku velkému nebezpečí, ale to je vám očividně jedno," vložil se rozhovoru Tren, protože si byl vědom, že jeho strategii nerozumím natolik, abych se o ní mohla dohadovat.

"S tebou se nikdo nebavil," odpálkoval ho.

"Tak jsem se s vámi začal bavit, ohrožujete totiž i mé blízké. Proč jste to nenechali na původní sumě? Hazardujete s našimi životy," rozvášnil se Tren.

"Nevyskakuj si tu na mě. Kolik ti je, že nám budeš radit, jak to tu máme vést?" rozkřikl se dědek. Hluk k nám přilákal pár dalších zvědavců, mezi kterými jsem zahlédla i Danteho a Nejvyššího, kteří se očividně celou situací velmi bavili, ale zatím nehodlali nijak zasáhnout.

"Možná jsem mladší než vy, ale prožil jsem víc bitev, než vy všichni dohromady. Jak můžete něčemu velet, když jste nikdy nebyly v terénu? Nikdy jste nenasazovali vlastní životy, nikdy jste neviděli umírat své spolubojovníky. Já to všechno zažil a ne jednou, proto vím, že to, co tu vymýšlíte, funguje možná v knihách nebo v dobrodružných komiksech pro děti. Jenže v praxi to všechno vypadá úplně jinak," řekl s takovým zapálením, až jsem se nad tou představou otřásla. Popravdě, na chvíli všem vyrazil dech.

"Jak si to tedy představuješ?" zeptal se jeden z nich nepřátelským tónem. Tren přešel k jejich mapě a všechno z ní shodil. Pak začal znovu od začátku. Celé to přestavěl podle svého původního plánu, plus pár nových věcí, které si ujasnil až teď, po prohlédnutí terénu. Bratrstvo ho chvíli sledovalo.

"Tohle nemůžeš myslet vážně," vysmál se mu jeden z dědků.

"Proč bych nemohl, je jasné, že vědí, že budeme připraveni, nebudou útočit jen z jedné strany," odpověděl Tren logicky. Ostatní mu přikyvovali, měli očividnou radost, že se Bratrstvu konečně někdo postavil a přišel s plánem, který bude fungovat.

"To nech laskavě na nás. Nám je zase jasné, že zaútočí odsuď," ukázal prstem do místa, kde to bylo naprosto neproveditelné, to jsem poznala dokonce i já.

"Děláte si legraci? Tohle snad ani nemůžete myslet vážně," ozval se někdo z davu za námi.

"Víte co? Všichni se odsuď pakujte! Nenecháme si do toho kecat od někoho, jako jste vy. Zmizte všichni," rozčílil se opět dědek a vyhodil nás ven.

"A ať vás ani nenapadne nesplnit náš bojový plán," vystrčil jiný hlavu a opět zatáhl stanovou plachtu. Nevěřícně jsem se dívala do místa, kde ještě před chvílí byly dveře a nevěřila jsem vlastním očím ani uším, že se opravdu stalo to, co se tu teď stalo. Vyrušil mě až nemístný řehot. Otočila jsem se a spatřila Danteho a Nejvyššího, jak se v předklonu drží za břicha a snaží se uklidnit záchvaty smíchu.

"Hlavně že se bavíte," zabručela jsem otráveně a vracela se na naše původní místo v bojišti. Tren mě brzy dohnal a objal kolem ramen. Taky se smál. Neudržela jsem se a i na mé tváři se objevil úsměv. Ještě než jsme stihli dojít na místo určení, začalo to.

Přesně jak Tren řekl, útočili ze všech stran, ne jen z jedné. Jenže protože všichni slepě dodržovali nařízení Bratrstva, dostali se Shinigami velmi rychle mezi nás. Měli jsme žalostně málo mužů. Dante sice poslal pro posily ještě než to začalo, ale ty se někde zdržely, nebo je také přepadli.

Naše situace začala být celkem akutní. Vedle nás bojoval ten protivný dědek, jen ve svém plášti, protože se předtím odmítl převléknout. Vzedmula se ve mně vlna nenávisti, o něco silnější než k těm zrůdám. Popadla jsem ho za límec.

"Tak kdo měl pravdu? Kdo měl k sakru pravdu?" ječela jsem na něj. Tvrdošíjně mlčel.

"Tren měl pravdu, vždycky ji měl, a teď je naše situace taková, jaká je. Vaší chybou," pustila jsem ho a obdařila ho nenávistným pohledem. Bohužel jsem mu nemohla udělat nic jiného, protože Shinigami naši rozmluvu nenechali v klidu a já se musela opět bránit.

Ještě nikdy jsem nezažila něco tak hrozného. Tohle byla ta nejkrvavější bitva, kterou jsem kdy zažila. Bohužel, pro nás vypadala velmi špatně. Měli navrch a to ve všem. Bylo jich několikanásobně víc než nás, navíc byly opravdu velmi silní, takže boj byl o to složitější. Nemohla jsem používat plošná kouzla, protože jsem se bála, abych nezranila někoho od nás. Takže vlastně naprosto potřeli moji výhodu v síle, mohla být totiž směrována vždy jen proti menší skupince, u které jsem si byla jistá, že je složená pouze z Shinigami.

Někdo mě strhl k zemi a zachránil mi tím život. Samozřejmě to byl Tren. On sám si ovšem vysloužil plný zásah do ramene, které zůstalo bezvládně viset, nemohl s ním hýbat.

"To je v pořádku, o mě se nestarej," zavrtěl hlavou, přehodil si meč do levé ruky a bojoval dál. Zraněná ruka mu ovšem ošklivě krvácela. Začala jsem se tedy více než o sebe starat o něj, takže i já pár ran schytala. Když mě opět jednou Tren stáhl k sobě stranou, všechno se před námi rozplynulo. Chvíli jsme stáli ve tmě, kolem nás jen občas problesklo pár světlých jiskřiček. Bylo to podobné, jako když jsme procházeli přechodem do toho druhého světa. Zavřela jsem oči a pevně se přitiskla k Trenovi.

Když jsem oči otevřela byla kolem mě tma. Jediné, co mě utvrzovalo v tom, že nejsem mrtvá, bylo bolestivé cukání ve zraněné ruce a zvuky projíždějících aut. Moment…auta? Rychle jsem se rozhlédla kolem. Kde to jsme?

"Co jsi udělal?" zeptala jsem se tiše Trena, který stál vedle mě.

"Já nic neudělal," bránil se hned a také se zmateně rozhlížel. Všechno kolem mi něco připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co.

"Tohle je New York," zamumlal Tren, který se vykláněl z tmavé ulice, ve které jsme se ocitli.

"New York? Ale co tu proboha děláme?" zhrozila jsem se a přešla k němu, abych se také mohla přesvědčit. Opravdu, ty široké bulváry, známé z tolika filmů, si člověk prostě nemohl splést.

"Asi nás sem přenesl Dante, nikdo jiný neumí přenášet lidi mimo přechody," konstatoval Tren.

"Tak nás vrať zase zpátky, musíme jim pomoct," naléhala jsem.

"Poslouchala si mě? To umí jen Dante, nikdo jiný, a já už vůbec ne," vyštěkl. Trochu jsem se zklidnila, bylo na něm vidět, že je naštvaný.

"Ale když jsi mě poprvé přenesl do našeho světa, taky jsi to udělal mimo přechod," obhajovala jsem svoji původní myšlenku.

"Ano, ale to jsem měl moc od Danteho, kterou jsem mohl využít přesně v takovém případě, kdyby se něco vážného stalo a pro tebe nebylo bezpečné déle zůstávat na Zemi," vysvětlil mi.

"Takže tu prostě musíme zůstat, dokud se nedostaneme k nějakému přechodu a oni nás pustí zpátky?" ptala jsem se. Přikývl. Zničeně jsem si povzdechla, nebyla jsem nijak nadšená z toho, že nás Dante takhle vyšoupl z té bitvy. Chtěla jsem tam být a pomoct jim, ne je nechat na holičkách. Vzala jsem Trena za ruku, protože jsem tušila, že on si bude vědět rady. Tiše zasténal a mě až teď došlo, že jsem ho vzala za tu zraněnou.

"Promiň, hned to zpravím," omlouvala jsem se mu rychle.

"Anori, ne…," pokoušel se něco říct, ale já ho zadržela jemným polibkem. Pak jsem se sklonila nad jeho rukou, ovšem, když jsem chtěla začít, zjistila jsem, že to nejde tak, jak bych si představovala. Zmateně jsem k němu pozdvihla pohled.

"Snažil jsem se ti říct, že tady na Zemi jsou naše schopnosti silně omezené," pousmál se. Přikývla jsem, tohle už mi jednou říkal.

"Tak pojď, najdeme si nějaký hotel, kde si budeš moct odpočinout, potom vymyslíme, co dál," navrhl, vzal mě zdravou rukou kolem pasu a vyšel do ulic. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že jsou 2 hodiny ráno místního času, ulice tedy naštěstí nebyly plné lidí. Přesto se jich tu pár našlo a většinou se po nás zvědavě otočili, přece jenom jsme nebyli oblečeni tak, jak tu bylo zvyklé.

Došli jsme před slušněji vypadající budovu, do které mě Tren postrčil. Došli jsem až k recepci, kde objednal pokoj. Teď mi teprve došlo, že u sebe nemáme vůbec žádné peníze. Tren to ovšem neřešil a požádal ji, aby útratu poslala na účet mě neznámé firmy. Recepční byla dost vykulená, ale všechno bez problémů splnila. Pak jsme se konečně mohli odebrat do pokoje.

"Co to je za organizaci?" ptala jsem se hned, jak se za námi zabouchly dveře.

"Patří pod Bratrstvo, je tu pro takové krizové situace, jako je tahle. Nepředpokládají, že sebou budu všude nosit peníze a občanku," pousmál se. Donutila jsem ho sundat si oblečení a dostrkala ho do koupelny, chtěla jsem mu tu ránu alespoň nějak ošetřit, když už jsem ji nemohla vyléčit. Sice sebou dost cukal, muselo ho to bolet, ale bohužel jsem nic víc dělat nemohla. Z pokojového prostěradla jsem mu udělala primitivní obvaz, kterým jsem mu rameno pevně stáhla, aby drželo a tolik nebolelo.

"Zítra se musíme podívat po nějakých normálních šatech, v tomhle budeme dost nápadní," prohodil Tren, když jsme se ukládali do manželské postele. Opatrně jsem si mu lehla na nezraněné rameno.

"Lásko," oslovila jsem ho vemlouvavě. Pohledem mě vybídl, abych pokračovala.

"Můžu si koupit kalhoty, že jo," prosila jsem ho s výrazem smutného štěněte. Nadechl se k protestům, ale po chvíli zase vydechl, protože tady mě nenutilo nic, dokonce ani žádný pitomý morální zákaz, abych je nemohla nosit.

"Dobře," kývl nakonec. Vděčně jsem ho políbila a pokusila se usnout. I když, šlo mi to špatně, neustále jsem musela myslet na to, co se děje u nás. Zvláštní, ještě donedávna jsem za domov považovala Zemi, ale postupně se mi to všechno začalo převracet, což ovšem nic nemění na faktu, že se pak chci vrátit zpátky. Mám tu ještě pár záležitostí, které musím dořešit, ať se Trenovi líbí nebo ne.


*****

Naše situace byla opravdu špatná. Ne ani tak pro mě. Já měl obrovskou výhodu oproti všem ostatním. Jako stvořitel celé této dimenze jsem si mohl vypomáhat všemi jejími skrytými prostředky. Bohužel to tak neplatilo u ostatních.

Pohledem jsem neustále kontroloval Anthonyho s Anori. Anori měla také dost moci, popravdě na tom byla podobně jako já, díky své schopnosti používat živly. Jenže z obavy, aby neublížila nikomu dalšími z našich, nemohla své schopnosti naplno využít.

Anthony ji bravurně chránil. Jen málokdy se Anori dostala do situace, že by byla opravdu vystavena silnému ohrožení na životě. Anthony většinou všude byl a stíhal ji chránit. Proto mě tolik vyděsilo, když se zpozdil, Anori nestrhl úplně včas a sám to tedy schytal. Ovšem, on má tvrdý kořínek, nic ho nezastaví. Obdivoval jsem to jeho odhodlání prostě bojovat dál.

Vyměnil jsem si s Nejvyšším pohled. Tohle bylo ze strany Bratrstva silné pochybení, ale bylo potřeba. Já i Nejvyšší jsme už dlouhou dobu pociťovali jistou potřebu s tím něco udělat. A po tomto fiasku budeme mít silnou podporu mezi obyvateli, kteří si na mě založení Bratrstva před dávnými lety vymohli.

"Měli bychom ty dva dostat někam do bezpečí. Nemůžeme je ohrozit tím, že jsme se snažili nachytat Bratrstvo na švestkách," přitočil se ke mně Nejvyšší. Musel jsem s ním souhlasit. Využil jsem další ze svých výhod a ve chvíli, kdy si Anthony přitáhl Anori k sobě, jsem je přenesl do New Yorku. Anthony už bude vědět, co má dělat, na takové věci by měl být připravený.

Když ti dva zmizeli, Shinigami dost polevili svůj útok. Byli tu hlavně kvůli nim, nebo lépe řečeno kvůli ní. I když v překladu to znamenalo, že kdo chtěl dostat Anori, musel se dostat přes Anthonyho.

"Byla to skvělá volba, vybrat Anthonyho jako jejího meertalena," řekl jsem Nejvyššímu, když jsme konečně mohli trochu povolit v ostražitosti, protože se Shinigami začali stahovat.

"To ano, nejlepší rozhodnutí, které kdy Bratrstvo udělalo," přikývl.

"Jen mi řekněte, kdy je zavoláte zpátky," zeptal se ještě.

"Hm, nevím, asi až se to tu uklidní. Nebo až bude termín, kdy bude povolen přechod ze Země k nám a oni toho určitě využijí. Znám Anori, ještě si užijeme pořádnou scénu," pousmál jsem se.

"Jo, občas bych byl radši, kdyby ji měl na vodítku. Dokáže být pěkně vzteklá," přikývl mi.

"Je to ještě dítě, a přitom jí leží na bedrech osud celého světa. Je pochopitelné, že ne vždy se chová klidně," zastal jsem se jí.

"Navíc, pokud je Anthony na blízku a nemá na dotyčnou osobu zrovna spadeno, dokáže si ji zkrotit," dodal jsem ještě. I když o sobě Anori tvrdí, že se nepodřídila nikomu a ničemu, v ohledu Anthonyho to nebyla až tak úplně pravda. Nejvyšší mi to odsouhlasil a společně jsme se vydali směrem ke stanu Bratrstva. Tohle všechno ještě bude mít dohru.

- za to formátování se omlouvám, ale dělá se to samo a mě se nechce to celé předělávat ;)


Vášeň mezi uměním

1. dubna 2012 v 19:03 | Yui-chan |  Růže msty
Ne, vážně to není APRÍL! I když je 1.4. opravdu vidíte nový díl, který má 6 stran a opravdu se vztahuje k ději :D. Teď vážně. Gomenasai, gomenasai,gomenasai, vím, že mám hrozné zpoždění,ale věřte mi, že jsem to poslední dobou měla tak složité, že se to dříve nedalo stihnout. Snad tenhle díl bude jako omluva stačit a pokusím se příště vydat včas. Užijte si to a nechte mi komentář.
.
.

Vracel jsem se z práce domů. Smrákalo se a navíc začalo být celkem chladno. Víc jsem si přitáhl kabát ke krku a přidal do kroku.

"Jsem doma," zavolal jsem z předsíně, zul se, svlékl si kabát a málem se přerazil o něco vlhkého. Shlédl jsem na zem a překvapeně sledoval hadr, co se mi snažil dostat z pod boty. Pustil jsem ho. Sám odlétl do kýble, kde se vymáchal, vyždímal a odletěl směrem do koupelny. Opatrně jsem se vydal do obýváku. Cestou jsem se musel vyhnout hned několika knihám, které se uklidily do knihovny. Objal jsem Anori kolem ramen a políbil ji do vlasů. Seděla na pohovce a něčím se pročítala. Musel jsem zaostřit, abych poznal, že se jedná o školní materiály.

"Ahoj lásko," zvedla ke mně pohled. Tomu, abych ji políbil mi zabránila další kniha, která mezi námi prolétla. S povzdechem jsem se posadil do křesla, abych nepřekážel poletujícím předmětům.

Tohle bláznění teď u nás bylo celkem běžné. Ani jeden z nás neměl na domácí úklid moc čas, a když si u mě navíc Anori všimla, že není výjimkou používat magii pro domácí práce, začala toho plně využívat. A vzhledem k tomu, kolik té moci měla, si mohla dovolit dělat tolik věcí najednou a mít nad nimi plnou kontrolu.

"Budeš večeřet?" zeptala se s úsměvem. Nemusel jsem nic říkat, odpověď stejně znala už dopředu, i když si stále myslela, že to nevím. Nechávala mi soukromí, přesto se mnou byla neustále spojená.

Odběhla do kuchyně a během chvíle se domem rozlinula vůně připravovaného jídla. Pomohl jsem připravit stůl a společně jsem se navečeřeli. Poté jsme se šli převléknout a vyrazili do místní vinárny, kde jsme dnes měli sraz s přáteli. Anori se mě držela za paži a mlčela. V poslední době se její chování změnilo. Doma, v soukromí, byla stále jako tvrdohlavé dítě, jakmile jsem s ní ale vyrazil do společnosti, chovala se jako dospělá a rozumná žena.

Seděli jsme u zamluveného stolu mezi prvními. Naštěstí oba upřednostňujeme stejnou značku i barvu vína, takže se nehašteříme jako ostatní páry. Nalil jsem každému z nás sklenku a připili jsme si. Jak víno působilo, všichni jsme se bavili živěji a otevřeněji, dokonce i Anori se zapojila do konverzace, i když do té doby spíše mlčela. Pravou rukou jsem objímal Anori kolem boků, z levé strany se na mně začala lepit jedna opilá mladá holka. I když vlastně…určitě byla starší než Anori. Snažil jsem se od ní odtáhnout bez zbytečných scén, ale ona se pokaždé přisunula zpět.

"Mohla byste mi, prosím, ponechat nějaký prostor?" otočil jsem se na ni stále ještě v klidu. Tím jsem ovšem na naši situaci upozornil Anori, která si tu mladou žábu skepticky prohlédla. Neušel jí její hluboký výstřih a nevkusně krátká sukně. Přitáhla si mě těsněji k sobě. Vášnivým polibkem jsem ji ujistil v tom, že mě nikdo jiný nezajímá. Ona dívka si ovšem nedala pokoj. Krátkým pohledem jsme se s Anori domluvili, naráz se zvedli a odešli.

"Už mi vážně lezla na nervy. A viděl jsi tu krátkou sukni?" ptala se rozhněvaně. Usmál jsem se.

"A nebyla jsi to ty, kdo se se mnou o tomhle hádal?" připomněl jsem jí.

"To není to samé," vrtěla hlavou.

"Není?" ptal jsem se překvapeně.

"Ne, to je dvojí," stála si na svém.

"V čem prosím tě?" ptal jsem se.

"Třeba v tom, že bylo 30°C ve stínu a navíc jsem se po nikom, krom tebe, neplazila," založila si paže na prsou. Překvapily mě její naprosto nenapadnutelné názory a polichotila mi její žárlivost.

"To máš pravdu a navíc, nevím jak krátkou měla sukni, nedíval jsem se," zalhal jsem a ona se rozesmála. Došli jsme až domů.

"Miláčku, zítra je sobota, a kdybys neměla moc učení, mohl bych tě vzít na výstavu," navrhl jsem jí, když už jsme leželi v posteli.

"Co tak najednou?" zvedla ke mně hlavu.

"Jedu tam pracovně, tak mě napadlo, že tě vezmu s sebou, abys tu nebyla tak sama, je to na celý den," vysvětlil jsem.

"Já si hned říkala, že to nebude jen kvůli mně," zasmála se, takže jsem pochopil, že můj návrh byl schválen.


*****

"Any, jestli hned nevstaneš, tak pojedu bez tebe," vyhrožoval mi Tren následující ráno.

"Neříkej mi Any," zabručela jsem.

"Budu ti tak říkat, jestli hned nevstaneš," zasmál se a odešel z ložnice. Jak neochotně jsem se zvedla a oblékla, ale popravdě bylo to lepší než to jeho nové oslovení, které mě přímo dráždilo. Dole mě čekala vynikající snídaně, a pak už jsme mohli vyrazit. Díky mému rannímu zdržení jsme museli jet jen na Dafiné a Tren ji musel dost hnát, abychom to stihli. Před budovou mě Tren nechal chvíli samotnou a odběhl si něco zařídit. Rozhodla jsem se, že se půjdu dovnitř porozhlédnout.

"Slečno, tohle je soukromá výstava," zahromoval za mnou hlas. Prudce jsem se otočila a střetla se s již postarším mužem. Chtěla jsem říct něco na svou obhajobu, ale někdo jiný mě předběhl.

"Odži-san*, dovol mi, abych ti představil svou snoubenku Anori," objevil se vedle mě Tren.

"Anori, tohle je můj děda," představil nás. Mužova tvář se ihned rozjasnila.

"Aha, rád vás konečně poznávám," stiskl mi s vřelým úsměvem ruku.

"Potěšení i na mé straně," pousmála jsem se. Když jsem si ho teď prohlížela…opravdu byl trochu podobný Trenovi.

"Vstup do galerie je těmi dveřmi napravo. Dejte pozor, padá tam omítka. Ještě moment…tady s tím vás pustí všude. A očekávám vás v jídelně na oběd," mrkl na mě a podal mi cedulku s nápisem "Vstup volný,". I Tren se usmíval.

"Užij si to zlato," lípnul mě na čelo.

"Tak jdeme chlapče," vzal Trena jeho děda kolem ramen a odvedl ho pryč. Ještě jsem stihla postřehnout, jak Tren protočil oči v sloup nad tím oslovením, ale naštěstí jsem udržela smích na uzdě. Vešla jsem tedy pravými dveřmi do další místnosti, obešla jsem výstražně označené místo a vstoupila do prostorné a prosvětlené galerie.

Bylo to nádherné. Vkusně zařízené a všechny vystavené exponáty, především obrazy, byly ohromně dokonalé, originální, s opravdovou hloubkou. Našla jsem dokonce i několik kusů, které pocházely ze Země. Dost mě to pohladilo na duši, že i některá díla odtamtud je uchvátila natolik, že je zde vystavili.

Výstava byla rozdělena do několika úseků, těmi nejhlavnějšími ovšem byla část s obrazy, kterým dominovaly veselé motivy a pestré barvy, a oddíl obsahující pesimistickou tématiku. Popravdě, u těch jsem se zdržela nejdéle. Čím byly smutnější, tím déle u nich dokázal člověk přemýšlet.

Ještě jsem neprohlédla všechno a již bylo na čase začít hledat jídelnu. Naštěstí jsem potkala paní ochotnou podrobně mi popsat cestu. Dorazila jsem s drobným zpožděním, což u mě bylo celkem běžné. Překvapilo mě, že se nečekalo jen na mě. Sedla jsem si vedle Trena a vyhledala pod stolem jeho ruku. Neřekl nic, ale jeho oči mluvily za něj. Dnes musel mít úspěšný den, protože byl nezvykle uvolněný.

U oběda probíhala příjemná, nenucená konverzace, ze které jsem si odvodila, že Tren pravděpodobně odhalil nějakou chybu v účetnictví a zachránil tak úřadům nemalé peníze.

"Zlato, už sis všechno prohlédla?" zeptal se mě tiše během doby, kdy se podával dezert.

"Ještě mi kus chybí," zavrtěla jsem hlavou

"Tak si ho prohlédneš potom, ano?" mrkl na mě. Než jsem se stihla zeptat proč, promluvil jeho děda.

"Slečno, byl bych rád, kdybyste nás poctila svou přítomností, ukázal bych vám i některé exponáty, které jsou tak vzácné, že je nemůžeme vystavit široké veřejnosti," oznámil. Úžasem jsem na pár okamžiků oněměla. Tren mě musel trochu postrčit, abych ze sebe dostala alespoň přiškrcené: "Ráda, děkuji,". Připadalo mi to trochu nevhodné, abych měla přístup do takovýchto místností, ale Trenův vřelý úsměv mě ujistil v tom, že je všechno v naprostém pořádku.

Celé osazenstvo stolu se zvedlo a odcházela opačnými dveřmi, než přišlo. I my jsme se zvedli a v doprovodu pana Natoriho se vydali za nimi. Cestou se řešila celkem choulostivá vnitřní politika. Dost mě překvapilo, že ji probírali takhle přede mnou a umínila si, že se na to pak Trena zeptám.

Došli jsme do tmavého sklepa, kde se mi ihned udělalo nevolno. Tren mě podepřel kolem pasu a přidal do kroku, abychom tuto místnost měli co nejdříve za sebou. Další místnost byla ovšem ještě tmavší než ta předchozí. Cítila jsem, jak se mi točí hlava, dýchání se stávalo bolestivým a já začala pomalu propadat panice.

"An, zavři oči a nemysli na to," přitáhl si mě Tren těsněji na prsa a uklidňoval mě hlazením ve vlasech. Poslechla jsem ho a říkala si, že stojím na pěkné louce plné slunečního světla. Když jsem po nějaké době oči otevřela, v místnosti bylo takové zvláštní světlo. Nebyly to žádné zářivky nebo lustry, světlo bylo slabé a tlumené. Mě to ovšem ke štěstí stačilo, protože to mnohonásobně snížilo moji nevolnost. Mohla jsem se konečně rozhlédnout kolem.

V několika metrových rozestupech zde byly stojany a podstavce, na kterých bylo vždy jedno dílo, pečlivě zajištěné. Němě jsem zírala na všechno, co tu měli, protože tak dokonalou a jemnou práci jsem ještě v životě neviděla. Ostatní se okolními věcmi moc nezabývali a pokračovali směrem do středu místnosti. Následovala jsem je.

"Tady můžete vidět, dámo a pánové, náš nejcennější artefakt. Prosím opatrně, i samotné dýchání ho nepatrně poškozuje," upozornil nás pan Natori. Dívala jsem se na sochu před sebou a představovala si, co má asi znamenat. Nikdy jsem v tomhle nebyla moc dobrá, ale tohle jsem tak nějak chápala. Byly to dvě postavy, které byly dolní částí spojené k sobě, ovšem poté se nepravidelně oddělovaly. Jedna znázorňovala radost a něžnost, druhá pravděpodobně vztek, vášeň, smutek. Bylo na ní tolik rozdílných emocí, přesto to byla jen jedna osoba.

Pocítila jsem slabé mravenčení v podbřišku, když mi došlo, že takhle se často cítím já sama. Občas, když něco udělám, mám z toho radost, protože jsem dosáhla svého. Jenže v některých případech mám sama na sebe vztek, nenávidím se, za to, co jsem provedla. Nejradši bych se rozdělila na dvě poloviny, abych se mohla navzájem pohádat.

Odvrátila jsem od té sochy pohled a vyhledala Trena. Stál kousek za mnou, přitiskla jsem se mu tedy k boku a nechala se jím konejšit. Nevím, jak poznal, že potřebuji jeho uklidnění, ale rozhodně mi přišlo vhod.

"Myslím, že se můžeme vrátit k původní náplni práce. Slečno, vy si můžete doprohlédnout výstavu, jestli jste to ještě nestihla," oznámil pan Natori. Kývla jsem. Čekala jsem, až i Tren odejde, protože nás čekala cesta přes tu tmavou sklepní místnost, do které jsem nechtěla chodit sama. Poté jsem se od nich oddělila a vrátila se do původní galerie, kde jsem vyhledala místo skončení a pokračovala dál. Mohlo to být o dvě hodiny později, kdy mě objaly čísi paže a ovanula mě známá mužná vůně.

"Už jsi hotová?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ještě mi chybí pěkný kus," upřesnila jsem to. Přikývl a v tichosti mě následoval, nechávajíc mě si všechno prohlédnout.

"Hm, teď nevím, na kterou stranu se mám dát," brblala jsem na jednom rozcestí.

"Jestli ti můžu poradit, tak vlevo jsou rozhodně lepší díla, nejsou tak hodnotná jako ta vpravo, ale podle mě mají hlubší význam," pošeptal mi Tren do ucha. S úsměvem jsem tedy zabočila vlevo.

"Jak to víš, ty už jsi tu byl?" zeptala jsem se ho.

"Tahle galerie patří dědovy, pomáhal jsem mu ji zařizovat," obeznámil mě s fakty.

"Proč jsi mi to neřekl?" ptala jsem se.

"Nemohl jsem nikomu říct, že se zde otevírá galerie, kdyby se to dozvěděla veřejnost, mohlo by to způsobit velké problémy," odpověděl tónem jako by to snad byla naprosto jasné. Některé jejich morální zásady jsem prostě stále nebyla schopná pochopit. Nezbylo mi nic jiného, než mu kývnout na srozuměnou.

Byla jsem vděčná, že jsem ho poslechla, protože tahle část výstavy se mi líbila asi ze všeho nejvíce. Nakonec jsem se rozhodla, shlédnout i tu část, od které mě Tren zprvu zrazoval. Hned jak jsem vstoupila, pochopila jsem proč. Byly to totiž převážně samé akty, nebo jiné obrazy nahých postav.

"Tak proto jsi nechtěl, abych sem chodila," otočila jsem se na něj. Nevěnoval mi pozornost, sám si prohlížel obrazy. Vzala jsem ho za ruku, trochu sebou trhl, jak se mě lekl, ale jinak neprotestoval a nechal se mnou vést, kam se mi zachtělo.

"Zlato, ty si ty obrazy nějak prohlížíš," zavrněl mi Tren do ucha. Loktem jsem ho praštila do břicha.

"Neprohlížím," odsekla jsem a pokračovala dál. Štvalo mě, že mě nachytal, protože měl samozřejmě jako vždy pravdu. Ale přiznejme si, kdo se nedívá? Tren mě znovu objal kolem pasu a neustále mi do ucha vrněl nějaké poznámky.

"Miláčku, ještě chvilku mi tu vrň do ouška a garantuji ti, že až se na tebe vrhnu, nezbude z galerie ani jedna stěna," varovala jsem ho. Vyzývavě mu blýsklo v očích.

"Vážně?" zeptal se mě. Moc době věděl, že nejsem ten typ, který by fandil milování se na veřejnosti. Což ovšem neplatilo o něm. Než jsem stačila vymyslet nějakou smysluplnou odpověď, kterou bych z téhle situace vybruslila, otočil si mě čelem k sobě a vášnivě mě políbil. Nemohla jsem se nijak bránit, jednak mě strašně zaskočil a taky jsem se bránit nechtěla. Místo toho jsem se k němu víc přitiskla a polibky mu začala oplácet. Když ovšem z jeho počínání začalo být patrné, že nemá zrovna nevinné úmysly, snažila jsem se mu nějak vykroutit. Ale popravdě mi to bez násilí nešlo. Musela jsem ho dost bolestivě udeřit do ramene, aby mě nechal.

"Promiň, ale neměl sis začínat," kousla jsem se do rtu, když po mě hodil ublížený pohled. Už v tichosti jsme prošli zbytek galerie. Tren chvíli chodil kus za mnou, asi byl naštvaný, že jsem ho takhle odmítla, ale za chvíli už mě zase bral za ruku a ve chvíli, kdy jsme se dostali zpět k nějakým "normální" obrazům k nim začal připojovat i své komentáře. Až opravdu k večeru jsem byla připravená jet domů. Tren odešel připravit našeho koně, já se mezitím loučila s jeho dědou. Trochu mě zaskočila jeho nabídka, abychom je někdy přijeli navštívit v jejich domě, že by mě rád seznámil i se svou ženou, Trenovou babičkou. Nevěděla jsem, co na to říct, naštěstí mě zrovna zachránil Tren, který vtipně poznamenal, že až se jednou budeme brát, určitě je oba pozveme. To jsme přešli smíchem, který příjemně zakončil celé tohle setkání.

"Tak kdy se budeme brát?" ptala jsem se provokativně cestou domů.

"Až na to budeš mít věk, lásko," usmál se na mě Tren a dál se věnoval jízdě. Ach, ta jejich věková opatření. Jednak jsem musela dosáhnout nějakého minimálního věku, a také jsme spolu museli nějakou dobu žít (a že to nebyla nijak krátká doba), aby nás mohli oddat.

"Tak to se s tvojí babičkou ještě dlouho nesetkám," konstatovala jsem. Jen se zasmál, s tímhle opravdu nemohl nic udělat.


*****

"Už bys mohla začít dávat pozor, včera jsi měla volna ažaž," napomenul mě Dante. Ukázněně jsem si tedy sedla ke stolu a zaposlouchala se do jejich debaty. Tren si stoupl ke mně a položil mi jednu ruku na rameno. Věděla jsem, že jemu je jedno, že neposlouchám. On stále tvrdil, že je zbytečné, abych na těch schůzích byla taky, když mě to nudí. Ovšem podle Bratrstva to byla povinnost, tak jsem tu tedy seděla a nudila se až hrůza. Tahle strategie šla stejně vždycky mimo mě.

"To je blbost," zamumlal Tren nade mnou. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho omluvným výrazem, nechtěl, abych to slyšela. Sklonil se ke mně.

"Je to naprosto zbytečné, tohle nebude v praxi nikdy fungovat, vůbec nemají představu o tom, jak to v boji chodí," šeptal mi do ucha na vysvětlenou. Přikývla jsem.

"Vás to, pane Natori očividně vůbec nezajímá, že?" ozval se ten protivný dědek. Tren se opět narovnal, ale pohled stočil z okna. Měl pravdu, nezajímalo ho to.

"To snad nemyslíte vážně," rozčílil se dědek.

"Myslí to vážně, vymýšlíte nesmysly, které nebudou fungovat," vložila jsem se do rozhovoru. Tren po mě šlehl pohledem, ale nezarazil mě, spíš se jen pousmál.

"Prosím?" ozval se nevěřícně. Nahnula jsem se nad stůl a všechny figurky, znázorňující naše i jejich síly, posunula tak, jak je měl Tren srovnané v mysli. Ten si jen rezignovaně povzdechl, když v tom poznal svou vlastní strategii. Otočila jsem se a zářivě se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a poupravil pár figurek, u kterých jsem si nebyla naprosto jistá, jak je chtěl postavit.

Bratrstvo zkoprněle zíralo na scénu před nimi. Některým, hlavně tomu starému dědkovi, se div nekouřilo z hlavy vzteky. Ostatní spíš pozorovaly tenhle nový návrh s jistým souhlasem a Nejvyšší se nepokrytě usmíval. On nám dvěma asi opravdu hrozně nadržoval.

Dante se pohodlně usadil do křesla a pozoroval, jak to celé dopadne. Tren mě lípnul na tvář a já věděla, že se na mě nezlobí.

"Ehm, takže,…" strhl na sebe veškerou pozornost opět jeden z Bratrstva a začali se bavit o téhle Trenově strategii. Dobře, moji pozornost nestrhl, já se dívala na Trena a přemýšlela, jestli se nezlobí jen teď, když je tu spousta lidí, nebo jestli mi to večer vytmaví. Ostatní se mezitím dostávali do stále větších podrobností, ale trvalo ještě několik hodit, než se dopracovali k jednoznačnému závěru. Strašně mě naštvalo, když velení nad celou akcí dostal nějaký postarší generál a ne Tren, i když všichni věděli, že to právě on ji vymyslel. Chtěla jsem se hádat, ale Tren mě zarazil.

"Buď ráda, že to nemám na starosti já, jinak bys byla doma pořád sama. Vést takovou akci je dost náročné," uklidňoval mě.

"Jo a chlubit se cizím peřím je ještě náročnější, co?" odsekla jsem naštvaně. Jsem se pousmál a chlácholivě mě objal kolem ramen. Když všichni odcházeli, přitáhla jsem si Trenovy rty k vášnivému polibku. Samozřejmě natruc tomu dědkovi, který opět nemístně vyvalil oči a se zlostným bručením opustil místnost.

"Počkej, ty ho takhle provokuješ, jednou se ti to vrátí," pošeptal mi Tren do ucha, ale přitom se usmíval, takže svá slova nemyslel úplně vážně. Spíš bych řekla, že ho mrzelo, že ho líbám jen kvůli tomu, abych toho dědka naštvala. Přitáhla jsem si ho k sobě tedy znovu a políbila ho tentokrát proto, že jsem sama chtěla.

"Nemrzí tě, že jsi nedostal velení akce na starost ty?" zastavil se u nás Nejvyšší. Tren zavrtěl hlavou.

"Ani v nejmenším," usmál se, i když já se nesouhlasně zamračila. Nebylo to tak, že by ho to nemrzelo, spíš byl tak zvyklý, že ho ostatní odstrkují, že ho ani nenapadla možnost se do toho pustit.

"Dobře, stejně se toho budeš muset zúčastnit, takže se ještě uvidíme," zvedl ruku na pozdrav a odešel. Probodla jsem Trena naštvaným pohledem. Překvapeně se na mě zadíval a vůbec nechápal, proč se na něj zlobím.

"Pokud jde o mě, tak se můžeš přetrhnout, abys mi cokoliv zařídil. Dokážeš seřvat celé Bratrstvo, ale pak nejsi schopný obhájit své vlastní zájmy," vyčetla jsem mu.

"Zlato, to přece není pravda," snažil se to zamluvit. Můj pohled ho ovšem donutil se přiznat.

"Dobře uznávám, ale mě se do toho vážně moc nechtělo," zamrkal na mě. Vzhledem k tomu, že měl pravdu, jsem jen protočila oči v sloup, políbila ho na čelo a společně jsem se vydali domů.

"Čekají nás teď těžké časy, viď?" zeptala jsem se do dlouhého ticha. Přitiskl si mě těsněji k sobě.

"Asi ano, ale neboj, máš mě. A já nenechám nic, aby ti ublížilo," políbil mě na spánek.

"A ty máš zase mě a chtěla bych, abys to akceptoval," našpulila jsem pusu, na kterou jsem hned dostala polibek.

"Když řeknu ne, bude mi to k něčemu?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

"V tom případě to beru, v rámci možností samozřejmě," zasmál se. Spokojeně jsem se mu zavěsila do paže. Přesně tohle jsem od něj chtěla slyšet.

* odži-san - dědeček :P, pro ty, co by nevěděli.

Tenhle obrázek mě inspiroval k napsání celé kapitoly, je úžasný :-*