,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Květen 2012

Výběrové řízení

19. května 2012 v 9:30 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se vám opět hlásím s pokračováním...ehm, myslím, že dnešní díl se vám nebude moc líbit, ale to by nebylo ono, kdby všechno dopadlo dobře hned :D trocha komplikací být musí. Jinak Kuroki, ty se dozvíš, jaký je rozdíl mezi tím zraněním Yoru a zraněním Anori ;). Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:
.
.

Z pohovky jsem sledovala Trena, jak pobíhá po domě a něco hledá. Nevěděla jsem co, vzbudila jsem se asi před 10 minutami a to už tu pobíhal. Tvář měl podmračenou, něco ho trápilo. Když zpozoroval, že jsem vzhůru, povytáhl koutky úst do úsměvu.
"Vzbudil jsem tě? Promiň, to jsem nechtěl," omlouval se mi a přisedl si ke mně.
"Nevzbudil, původně jsem tu nechtěla usnout," odpověděla jsem. Kdybych byla unavená, šla bych si lehnout do postele, tady v obýváku jsem ležela proto, že jsem chtěla být v centru dění a ne sama v ložnici.
"Hledáš něco konkrétního? Mohla bych ti pomoct," nabídla jsem se.
"Ty hlavně lež, já už si to najdu," zavrtěl hlavou a znovu odešel. Pohodlně jsem se opřela do polštářů a znuděně se zahleděla do stropu. Tren se o mě velmi pečlivě staral, takže už jsem se cítila mnohem lépe, než předtím. Nebyla jsem tolik unavená a měla jsem čas se nudit. Občas jsem Trena trochu podezřívala, že mi zatajil nějaké svoje studium lékařství, protože mě občas až udivovalo, s jakou zručností mi podával léky a s jakou určitostí rozhodoval o mojí další léčbě, já sama bych nepostupovala jinak.
"Lásko, oběd," přišel Tren do obýváku s miskou polévky a nějakým pečivem. Otráveně jsem protočila oči v sloup, ale nic jsem neřekla.
"A koukej to sníst všechno," pohrozil mi Tren a sám si s jídlem sedl do křesla naproti mně. S povzdechem jsem se pustila do jídla. Neměla jsem hlad, ale co jsem měla dělat? Šťourala jsem se v jídle a spíš si s ním hrála, než že bych ho opravdu jedla.
"Tak budeš jíst, nebo ti mám pomoct?" objevil se nade mnou Tren.
"Nemám hlad," poznamenala jsem tiše. Tren se zhluboka nadechl.
"Já o tom s tebou nehodlám diskutovat. Když jsem tě nehlídal, nejedla jsi a podívej se na sebe. Jsi hubená jak prst, pohledem bych ti spočítal všechna žebra. Já se nechci dívat na to, jak se mi tu ztrácíš před očima," zahromoval tvrdě. Víc jsem se přitiskla do polštářů a strčila si do úst lžíci.
"Já tě nechci nijak peskovat, ale mám o tebe strach. Tohle jednání je dost riskantní, můžeš si pak tak snadno ublížit," pohladil mě Tren omluvně po vlasech a sledoval mě, dokud jsem opravdu všechno nesnědla. Předala jsem mu misku a trucovitě se otočila zády, abych mu dala najevo, že jsem jeho přání sice splnila, ale nesouhlasím s ním. Povzdechl si, ale nijak mě nenutil věnovat mu pozornost. Sedl si ke stolu a pracoval. Postupem času jsem se otočila čelem k němu a pozorovala ho při práci. Zvedl oči a setkal se s mým pohledem. Něžně se usmál, nezlobil se na mě. Jeho tvář pak ovšem hned dostala ustaraný výraz, něco ho trápilo, poznala jsem to na něm, ale nemělo smysl z něj cokoliv páčit.
"Je čas na tvoje léky," pronesl k večeru a podal mi všechno, co jsem musela spolknout. Poslušně jsem spolykala několik pilulek a nacpala do sebe večeři. Tren se tvářil spokojeně, něco peprného bych mu k tomu řekla, kdybych ovšem nechtěla vidět jeho klidný výraz, poslední dobou se mračil příliš často.

Trvalo ještě několik dní, než se mi udělalo natolik dobře, abych byla schopná sama chodit a vůbec se pomalu začleňovat do normálního všedního života.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě jedno odpoledne Tren. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.
"Dobře, proč se ptáš?" nechápala jsem.
"Netočí se ti hlava, nemáš mžitky před očima nebo tak?" ptal se dal a ignoroval moji otázku.
"Ne, nic z toho," zavrtěla jsem hlavou. Po této odpovědi se výraz jeho tváře zatvrdil. Víc jsem se přitiskla do polštářů, ta změna se mi moc nelíbila.
"V tom případě je na čase si promluvit," pronesl ledově, až jsem se otřásla. Jistě, řekl mi, že si to se mnou vyřídí, až se mi udělá lépe, ale myslela jsem si, že na to zapomněl, nebo že ho to mezitím přešlo.
"Vysvětli mi, jak je možné, že sis tu ránu nevyčistila a nechala to zajít takhle daleko?" zeptal se přísně. Chvíli jsem mlčela, on trpělivě čekal. Povzdechla jsem si, bylo jasné, že bez odpovědi neodejde a nemělo cenu si teď něco rychle vymýšlet, takže jsem musela kápnout božskou.
"Byl to pokus, experiment. Na škole nám říkali, že pokud jednou začneme všechno léčit magií, naše těla pak nebudou schopna zahojit rány samostatně. Nevěřili jsme tomu, a dohodli se, že až se někomu z nás něco stane, tak to necháme a budeme to léčit, jako by se to dělalo na Zemi. U těch menších ranek to šlo, ale u těch větších už moc ne. Prostě jsme to jen zkoušeli," odpověděla jsem popravdě, jak to celé bylo. Trenovi vztekle zacukalo obočí. Trochu víc jsem se přikrčila, tohle znamenalo, že je už opravdu hodně rozzlobený. Vstal, odešel ven a efektivně za sebou třískl dveřmi. Schoulila jsem se do klubíčka, tušila jsem, že to nevezme v klidu. Vrátil se asi za 15 minut, ale z výrazu jeho obličeje jsem usoudila, že ho to jen tak nepřešlo. Tiskl si pravou ruku k prsům, pravděpodobně do něčeho praštil a s tou rukou si něco udělal. Opatrně jsem ho sledovala. Dvakrát přešel místnost tam a zpátky, než se zastavil naproti mně.
"Ode dneška žádné takovéhle blbiny, je ti to jasné? Žádné experimenty, kdybych mohl zakázal bych ti i ty kamarády, mají na tebe očividně špatný vliv," spustil okamžitě. V tichosti jsem přikývla, i když zmínka o zákazu stýkat se s přáteli mě trochu naštvala. Jenže v tuhle chvíli by nebylo moudré ho ještě víc rozzlobit.
"Jasné," dodala jsem. Ještě chvíli si mě přeměřoval pohledem, než povolil svůj postoj a přisedl si ke mně. Opatrně jsem se k němu přitiskla a on mě objal kolem ramen, bylo mi odpuštěno.
"Omlouvám se, někdy zapomínám, kolik ti je. Beru tě za stejně starou jako jsem já a nedochází mi, že v tvém věku jsem dělal ještě větší blbosti," omluvil se mi. Vykulila jsem oči, co že to právě řekl?
"Přesto tě to neomlouvá," dodal rychle. Usmála jsem se.
"A ani mě ne. Měl jsem si toho všimnout," zašeptal. Tentokrát jsem se trochu odtáhla, abych mu viděla do očí.
"Toho sis nemohl všimnout, byla to malá rána a brala jsem prášky proti bolesti," zavrtěla jsem hlavou.
"Mělo mi dojít, že to, že se mnou nechceš spát, ani se společně koupat, má trochu jiný význam, než jsem si myslel a víc se o to zajímat," stál si na svém. Spolkla jsem jedovatou poznámku o jeho podílu na vině.
"Asi nemá cenu tě přesvědčovat, žes za to nemohl, že?" zeptala jsem se nakonec. S úsměvem přikývl. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale dál to nekomentovala a užívala si jeho objetí. Natáhla jsem obličej k polibku, který mi ochotně věnoval. Ruce jsem zabořila do jeho vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. Jeho ruce se přesunuly na můj kříž, kde si mě přitáhl těsněji k tělu. Roztouženě jsem vzdychla, pro něj to byl ovšem signál, že toho má nechat.
"Nemyslím si, že bys byla připravená na takovou zátěž, tvoje tělo je ještě dost oslabené," zašeptal mi omluvně do ucha a opět si mě přitáhl jen k něžnému hlazení. Vyrušilo nás zaklepání na dveře.
"Jdu tam," zvedl se Tren a odešel otevřít. Během chvilky byl zpátky, následován Dantem. Sklonila jsem hlavu a pozdravila ho.
"Také tě rád vidím Anori, jak se cítíš?" zajímal se hned.
"Teď už dobře," odpověděla jsem a zkoumavě si ho prohlížela. Co nám chtěl?
"Anthony, mohl bych s tebou prosím mluvit? O samotě," dodal s pohledem upřeným na mě. Kývla jsem v souhlas a opatrně se zvedla, ještě pořád jsem se cítila dost slabá.
"Miláčku, nechoď nikam daleko, ano? Pak si pro tebe přijdu," lípnul mě do vlasů. Odešla jsem ven a posadila se za domem na opravenou houpačku, necítila jsem se na žádné dlouhé procházky. Jemně jsem se pohupovala dopředu a dozadu a přemýšlela, co tam asi tak můžou řešit, když mě u toho nechtějí. Ano, mohla jsem se pokusit je poslouchat, ale nechtěla jsem se do toho motat a navíc jsem předpokládala, že Dante určitě udělal nějaká opatření, abych je nemohla špehovat, jako posledně. Poslušně jsem tedy seděla venku a čekala, až si pro mě Tren přijde. Trvalo to asi půl hodiny. Jeho výraz byl ještě zachmuřilejší, než předtím. Opatrně jsem k němu vztáhla ruce. Přitáhl si mě do objetí, ale jinak mlčel.
"Miláčku, děje se něco?" ptala jsem se.
"Nic, co by tě muselo trápit. Jsou to moje starosti," zavrtěl hlavou. Chápavě jsem přikývla, co jiného mi zbývalo, stejně by mi to neřekl. Společně jsme vešli do domu, Dante už tam nebyl.
"Jdi si lehnout, musíš ještě odpočívat," poslal mě nahoru do ložnice, sám se ale nechystal jít spát.
"Dobře," kývla jsem a nechala ho sedět dole. Něco ho trápilo, muselo to být opravdu vážné, když to přede mnou nedokázal skrývat. Povzdechla jsem si. Kdyby mi všechno říkal, ušetřila bych si tyhle myšlenkové pochody a spoustu nervů. Jenže nutit jsem ho nechtěla.

*****

Seděla jsem v křesle a sledovala Trena, jak přechází po pokoji. Jeho chování se mi poslední dobou vůbec nelíbilo. Někdo zaklepal, Tren sebou trhl a pak se hnal ke dveřím. Vrátil se během chvilinky, s nějakým papírem v ruce.
"Zlato, já už to nevydržím, řekni mi konečně, co se děje," naléhala jsem na něj, ta nejistota mě úplně ubíjela.
"Když jsi zkolabovala, potřeboval Teruo lidskou krev a nejrychlejší možnost jejího sehnání, bylo jít na Zem. Jenže samozřejmě nebyl termín přechodu, navíc mě načapal nějaký komisař, kterému jsem pak utekl. Mám z toho pořádný průšvih, kterého se samozřejmě hned chytilo Bratrstvo. Plánují vyhlásit nové výběrové řízení," informoval mě o celé události.
"Výběrové řízení na co?" zeptala jsem se nechápavě. Podal mi papír a svalil se do křesla naproti mě. Přečetla jsem si obsah té zprávy.
"Nového meertalena? Dělají si srandu?" vyskočila jsem na nohy. Jeho smutný výraz mi potvrdil, že ne.
"Já ale nikoho jiného nechci," vykřikla jsem.
"Nedají ti na výběr, můžeš se jedině podřídit," zavrtěl Tren hlavou.
"Dante nás v tom nenechá," snažila jsem se uchovat si myšlenku.
"O to se bude snažit, ale porušil jsem pravidla, budou chtít potrestání," prolomil ji opět. Frustrovaně jsem si povzdechla, přece mě nemohou přidělit na starosti někomu jinému.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se po chvíli naprostého ticha.
"Bojovat," odpověděl tiše. Přikývla jsem. To snad bylo jasné, já si ho nenechám vzít. Moc dobře jsem věděla, co by to znamenalo. V rámci "lepší" ochrany, by mě přidělili na starost někomu jinému, se kterým bych musela bydlet, aby mě měl stále pod dozorem. Schůzky s Trenem bych měla povolené jen možná, pod dohledem a časově omezené. A to jsem nehodlala nikdy připustit. Znovu se ozval zvonek. Tren šel opět ke dveřím. Když se vracel, přivedl sebou Danteho.
"Dobré odpoledne, Anori. Je na čase vyrazit," naznačil nám, abychom se rychle připravili. Bylo to tady. Bleskurychle jsem se oblékla, vzala Trena za ruku a společně jsme vyrazili ven. Dante šel celou dobu mlčky vedle nás. Došli jsme až k radnici, kde čekala před schody starostka.
"Neboj se, Anthony, budeme za tebe bojovat...ale nevím, jestli proti těm dědkům něco zmůžeme. Kdyby to náhodou špatně dopadlo, budete se muset podřídit. Pomůže nám to v jejich sesazení z funkcí," položila Trenovi starostka ruku na rameno. Nadechla jsem se k protestům. Co mě je po tom, že je z něčeho obviní, když já budu muset zažívat odloučení?
"Anori, musíš to zvládnout, dokaž nám, že jsi dospělá žena a něco vydržíš," napomenula mě, když si všimla mého nesouhlasného výrazu.
"Vám se to řekne. Vám nezakážou být s někým koho milujete," ohradila jsem se.
"Prosím, udělejte co vám říkám," naléhala. Jak nerada jsem svolila.
"Neboj se, zlatíčko. Ať se stane cokoliv, budu pořád s tebou," lípnul mě Tren vlasů. Nechápala jsem, jak to zrovna v téhle situaci myslel, ale nemohla jsem nic jiného, než přikývnout. Společně jsme vešli dovnitř. V hlavním sále seděli všichni, hlavou jsem kývla na pozdrav pouze členův v levé polovině - ti byli zatím vždy ti dobří - a Nejvyššímu. Ti ostatní mi nestáli ani za pohled.
"Prosím, slečno, posaďte se mezi diváky, tento proces se vás netýká," oznámil mi jeden. Stiskla jsem Trenovi ruku. Jemně se na mě usmál, než mě pustil, abych si mohla jít sednout. Vedle mě si sedla starostka, která mě povzbudivě objala kolem ramen. Proces mohl začít. Samozřejmě, že Trenovi vyčetli všechno, co mohli. A ani obhajoba, že zákony porušil jen proto, aby mě zachránil, mu nijak moc nepomohla. Ještě ho seřvali za to, že si nevšiml mého zranění a údajně mě nechal trpět. Chtěla jsem se do toho vložit, ale nikdo z nich mě nenechal promluvit. Tren se bránil jen občas, většinou pouze jednou větou, protože víc ho říct nenechali. Dokonce ani Danteho proslov neměl žádné účinky. Dědků bylo o něco více než zbytku a očividně nechtěli dát Trenovi nic zadarmo. Hledali na něm každou špatnost, kterou by pak mohli použít proti němu. Konečný rozsudek byl už předem všem jasný, rozhodli se již ve chvíli, kdy jsme vešli dovnitř.
"Já nikoho jiného nechci," vyskočila jsem na nohy, než mě někdo strhl zpět na lavici.
"Na to měl tady pan Natori myslet dřív," zašklebil se na mě jeden z Bratrstva. Trena posadili do lavice na druhé straně místnosti, k rozsudku se nijak nevyjádřil. Stejně by to nemělo cenu a jemu by to jen přitížilo. Na starost mě dostal postarší chlapík, který se mi už od pohledu nezamlouval. Nebyl přímo ošklivý, ale v jeho tváři bylo něco nesympatického. Seděla jsem na místě jako zařezaná, i když mě vyzval k tomu, abychom odešli. Odmítala jsem. Čapl mě za ruku a vytáhl mě na nohy, ruku mi přitom dost bolestivě svíral. V tu chvíli ale stisk povolil a přede mě se postavil Tren.
"Jestli na ni sáhneš jinak, než si ona sama bude přát, nebo jí ublížíš, zabiju tě, a to velmi pomalým a bolestivým způsobem," zasyčel Tren. Chlapík si ho přeměřil pohledem a odfrkl si. V porovnání s ním byl Tren o dost drobnější a onen halama si z něj nic moc nedělal.
"Tak aby bylo jasno skrčku. Ty už tu nemáš právo o ničem rozhodovat, takže rychle hoď zpátečku, jinak bys taky mohl přijít k úrazu," tyčil se nad ním. Tren ovšem neustoupil ani o krok, stále mě štítil vlastním tělem.
"To by stačilo. Anthony, vy laskavě odejděte po svém, svých povinností vůči slečně jste byl zbaven. A vy si ji odveďte, ať tu zbytečně neokouní," vyhodil nás jeden z Bratrstva. Jak neochotně jsem odešla s tím chlápkem, celou dobu jsem se otáčela za Trenem, dokud mi nezmizel z výhledu.
"Nastolíme určitá pravidla, holubičko," promluvil na mě. O krok jsem od něj odstoupila a nijak mu nedala najevo, že ho poslouchám.
"S tím svým fešákem se stýkat nebudeš, mařil by moji práci. Budeš se starat o domácnost, vařit, prát, uklízet. A nechci slyšet žádné fňukání, naříkání, ječení a podobné věci, jasné?" zeptal se.
"Ne, s mým snoubencem se budu stýkat jak se mi bude chtít a služku vám rozhodně dělat nebudu. Pravděpodobně si neuvědomujete s kým mluvíte," odpálkovala jsem ho rovnou. Chytil mě za vlasy a bolestivě se mnou škubnul.
"Tuhle drzost si taky odpusť, nic takového ti nebudu tolerovat. Slyšel jsem, že on tě nechal jednat podle tvého, ale na to si u mě nezvykej. Budeš poslouchat tak, jak to dělají všechny ostatní ženy," oznámil mi. Chtěla jsem protestoval, ale on mě držel tak pevně, že jsem se bála, aby mi nevytrhl vlasy i s kořínky, takže jsem jen přikývla. Pustil mě, tak jsem pokračovala v cestě dva kroky za ním. Dovedl mě do menšího bytu, který tedy nebyl zrovna podle mého vkusu, ale všechny moje protesty byly bolestivě odmítnuty.


*****

"Potřebuji nové šaty, dneska odpoledne máme schůzi a já nemám v čem jít," oznámila jsem svému novému opatrovateli.
"Koho to zajímá? Půjdeš v těch starých, nemám prachy," odpálkoval mě.
"Jak nemám prachy? Dostáváte za mě celkem dost," rozzlobila jsem se.
"Prostě nejsou, došli. Prochlastal jsem je a tobě to může být úplně jedno," zařval na mě. Trhla jsem sebou a jako už několikrát během dnešního rána, jsem zatoužila po Trenovi. Kevin, jak se můj nový opatrovník jmenoval, se mnou zacházel jako s kusem odpadu. Poznala jsem, jaké to je, mít nerovnoprávný vztah. Všechny Trenovy nálady bych proti tomuhle snesla milionkrát raději. Ponižoval mě, pro ránu nešel daleko a všem okolo to bylo úplně jedno. Prý jsem si o ně koledovala. Tren měl prý se mnou velmi jemnou ruku a Kevin se snažil dohnat mou "výchovu". Všechny peníze, které měl mít k mému spokojenějšímu životu propil nebo projedl. Tren je vždycky všechny utratil za mě, nikdy se mi nestalo, abych šla na nějakou schůzi 2x ve stejných šatech.
"Dělej, musíme jít," zařval na mě do pokoje. Poslušně jsem se zvedla a odešla,už jsem neměla sílu se mu bránit. V poslední době jsem o dost zhubla, celkově jsem vypadala hrozně ztrhaně. Doufala jsem, že mě dnes neuvidí Tren, nevím, co by na to řekl.
"Toho svého fešáka dnes neuvidíš. Je to jen pro členy Bratrstva, Danteho, tebe a mě," oznámil mi mezi dveřmi a protože mu moje tempo odchodu připadalo pomalé, hrubě mě postrčil v před, až jsem upadla a narazila si ruku.
"Vstávej a přestaň fňukat, tenhle zvuk nesnáším," vytáhl mě na nohy, vzal mě za tu zraněnou ruku a mých protestů si nevšímal. Pustil mě až před budovou, urychleně jsem si ruku vyléčila, hrozně to bolelo. Kevin vešel do místnosti jako první na mě vůbec nebral ohled. Šla jsem za ním. Uvnitř už seděli všichni z Bratrstva, Dante a …Tren? Překvapeně jsem na něj hleděla. Stál v řadě s ostatními, na sobě uniformu Danteho osobní stráže. Věděla jsem, že to Dante nějak zaonačí, navíc, už jsem někdy říkala, jak Trenovi strašně sluší uniformy? Když mě Tren spatřil trochu zbledl, křečovitě zatnul pěsti a něco pošeptal Dantemu. I ten si mě přeměřil pohledem a kývl.
"Začínáme," zavelel jeden z dědků a všichni si posedali na volná místa. Na mojí židli si sedl Kevin, nevěřícně jsem nad jeho počínáním kroutila hlavou.
"Posaď se," promluvil za mnou snad ten nejkrásnější hlas na světe. Otočila jsem se na svého andílka, který mi přisouval svou židli. Sám se pak postavil po mém boku, hned jsem se cítila o mnoho lépe.
"Hele mladej, padej od ní," odkašlal si Kevin.
"Já si budu stát, kde se mi zlíbí," odpověděl Tren úsečně a jinak si ho nevšímal. Po celou debatu ho Kevin skenoval naštvaným pohledem. Já ani Tren jsme si z něj nic nedělali. Vyhledala jsem jeho ruku, kterou jsem jemně stiskla. Stiskl mi oplatil a jemně mě hladil palcem po hřbetu ruky. Bylo tak krásné cítit něčí něžný dotyk. O pauze se Kevin sebral a beze slova odešel ven, asi čekal, že půjdu za ním. To mě ovšem ani nenapadlo. Tren si přidřepl ke mně a vážně se mi podíval do očí.
"Vypadáš hrozně, ubližuje ti?" zeptal se.
"Občas," přiznala jsem se sklopenou hlavou. Políbil mě na čelo.
"Vy dva, od sebe. Nemáte žádný důvod být takhle spolu," ječel hned dědek.
"Vy nemáte jediný důvod jim něco zakazovat. Je to její snoubenec, může ji líbat kdy chce a jak chce," zastal se nás Dante. Proti takové opoře nikdo nic nenamítal, ale z jejich pohledů čišely jasné nesouhlasy. Jen několik členů z Bratrstva nám věnovalo povzbudivý úsměv.
"Miláčku, já si to s ním vyřídím, i kdyby mě to mělo stát místo, ubližovat ti nikdo nebude," zašeptal mi do ucha.
"Ne, Trene, nedělej nic, co by ti nějak ublížilo," zhrozila jsem se.
"Klid miláčku, zaměstnává mě můj děda, který mě kvůli něčemu takovému nevyhodí a pak taky Dante, u kterého je to podobné," mrkl na mě. To už se ale dovnitř přihnal Kevin, Trena netaktně vyšoupl a znovu se usadil. Tren mě políbil na čelo a šel si stoupnou k Dantemu, kde bylo původně jeho místo. Povzdechla jsem si, byla škoda, že u mě nemohl zůstat déle. Tolik mi chyběla trocha lásky a porozumění. Poslední dobou jsem slýchala jen samé nadávky, políčky už jsem přestala počítat. Proč, když mi nasekal na holou Tren, jsem to brala úplně jinak, než když mě uhodil Kevin? Stýskalo se mi po jemným dotycích a něžných polibcích. Od Kevina jsem žádné nechtěla a Trena ke mně nepustili. Porada se vlekla neuvěřitelně dlouhou dobu, myslela jsem, že se konce snad ani nedočkám a to se neřešilo nic, co mě mohlo zajímat. Řekla bych, že to nezajímalo víc lidí, Kevin vedle tloukl špačky. Bylo mi jasné, že z dneška nic nebudu vědět, protože on mi nic nevysvětlí.
"Tak pro dnešek je to všechno, další termín jsme domluvili, tak se zase sejdeme," rozpustil to Nejvyšší a ještě si k sobě zavolala Kevina. Neměla jsem chuť na něj čekat, tak jsem s ostatními vyšla ven. Tam jsem se hned ocitla v Trenově náručí.
"Mě se tolik stýtská," zafňukala jsem mu do ramene.
"Já vím, mě taky. Ale vydrž, ano?" pousmál se na mě a jemně mě hladil po tvářích.
"Jdi od ní," zahromoval za námi Kevin. Při zvuku jeho hlasu jsem se přikrčila. S Trenem to ovšem ani nehlo, postavil se mu do cesty. Musel zvednout hlavu, aby se mu mohl dívat do očí. Tušila jsem, že tohle špatně skončí.
"Ty mi nemáš co rozkazovat. A okamžitě se o ni začni starat, jinak tě roznesu v zubech," vyhrožoval mu Tren tichým hlasem, který ovšem šlehal jako bič. Kevin polkl a rozhlédl se okolo, nikdo ovšem nejevil žádnou iniciativu, aby mu před Trenem pomohl.
"Já se o ní nemám co starat. Ona je žena, takže je to její starost," snažil se vzdorovat.
"Zapomínáš, že to není tvoje žena, ale tvoje chráněnka. Máš k ní trochu jiné povinnosti," zasyčel Tren. Kevin už na to neřekl nic, jen se otočil a odcházel. Popravdě, z Trena šla opravdu hrůza, zvlášť když se tvářil takhle rozzlobeně. Pomalu jsem šla za Kevinem, který na mě nečekal, jen nechal pootevřené dveře, abych se dostala dovnitř. To mě překvapilo, normálně by je zabouchl a já bych zůstala spát venku na rohožce. Do konce dne se mnou nepromluvil, ale ani po mě nic nechtěl. Udělala jsem si večeři jen pro sebe a beze slova odešla spát. Neležela jsem ani 10 minut a probudil mě ostrý zvuk, jako když něco dopadne na sklo. Po chvilce se to ozvalo znovu, jakoby mi někdo házel kamínky do okna. Vstala jsem a šla se přesvědčit. Otevřela jsem okno.
"Trene, co tu děláš?" ptala jsem se zaskočeně.
"Přišel jsem za tebou," usmál se a zbytek kamenů, co měl v ruce nechal spadnout na zem.
"Půjdeš ty dolů nebo mám jít já nahoru?" zeptal se mě. Obrátila jsem se ke dveřím, pochybovala jsem, že by mě pustil ven, ale ještě víc jsem pochybovala o tom, že by Trena pustil dovnitř.
"Lepší by bylo, kdybys přišel ty, ale nevím jak," odpověděla jsem. Tren udělal tři kroky vzad, pak se rozeběhl a vyskočil, za pomoci hromosvodu a šikovných stříšek nad okny, se během chvilky dostal do mého okna. Vtáhla jsem ho dovnitř, kde jsem ho pevně objala.
"Říkal jsem si, že bude lepší, když přijdu já, než aby tebe napadlo utíkat," mrkl na mě a nechal se povalit na postel.
"Jsi si jistá?" zeptal se mě, když jsem si začala sundávat oblečení.
"Vypadám, jako že žertuji?" zeptala jsem se vážně a začala svlékat i jeho. Nebránil se, spíš naopak, i jemu muselo to odloučení vadit.
"Hlavně potichu, ano?" zašeptal mi do ucha, které následně skousl. Dala jsem si ruku před pusu, abych ztlumila vzdech. Poprvé mi ji nesundal, nestáli jsme o nechtěnou návštěvu. Tu noc jsme se milovali hned několikrát, přesto jsem ho neměla dost.
"Připadám si dost divně," řekl Tren, když ode mě odcházel. Opět oknem, jak jinak.
"Máš pravdu, vypadáš jak tajný milenec," zasmála jsem se tiše a naposledy ho políbila. Tren slezl dolů, kde se ještě otočil, aby mi poslal vzdušný polibek a rozběhl se pryč. Ještě notnou chvíli jsem se za ním dívala z okna. Doufám, že se mu cestou nic nestane, to bych si neodpustila.
Měsíc svítil na lesní krajinu kolem a vytvářel na ní bílý povlak. Ještě včera mi to přišlo tak chladné, ale dnes mi spíš připomínalo pohádkovou krajinu. Neuvěřitelné, co všechno dokázala změnit jedna tajná, ale vítaná návštěva.


Vysvětlení

7. května 2012 v 8:20 | Yui-chan |  Růže msty
Nebudete mi to věřit, ale opravdu jsem zpátky! A s sebou jsem přinesla další díl povídky. Vysvětlení čeho se dozvíte po přečtení a také trochu nahlédneme do práce meertalena, která nemusí být vždycky zákonná. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.

Jemné, přesto dostatečné zatřesení ramenem, mě vytrhlo z neklidného spánku. Zmateně jsem se rozhlédla po tmavé místnosti naší ložnice. Byla ještě noc, proč mě Tren budí?
"Lásko, bude půlnoc, musíš vstát, jestli se chceš taky účastnit," řekl Tren prostě a odešel dolů. Vzpomněla jsem si, že mají přijít Dante, Nejvyšší a starostka, aby nás seznámili s nějakou situací. Urychleně jsem vstala, oblékla se, v koupelně si trochu opláchla obličej a rozčesala vlasy, abych nevypadala, jako že jsem právě vstala, což ovšem nebylo daleko od pravdy. Pak jsem si Trenovi sedla do klína a nechala se jím hladit ve vlasech.
Přesně o půlnoci se ozvalo jemné zaťukání - dvakrát, poté delší pomlka a pak ještě třikrát. Tren byl obyčejně opatrný v tom, komu otevíral, tentokrát ovšem nezaváhal. Pravděpodobně to bylo nějaké jejich znamení.
"Dobrý večer," pozdravili všichni tři sborově. Tren se mírně uklonil, já jen přikývla v odpověď. Posedali si na volná místa, já zatím uvařila čaje, o které požádali. Když jsem se vrátila a každý pohodlně seděl se svým šálkem čaje, ujal se Dante slova.
"Chtěli jsme vám vysvětlit, proč se musela odehrát ta nemilá událost s bitvou, ze které jsem vás poslal pryč," začal mluvit. Překvapeně jsem pohlédla na Trena, nečekala jsem, že přijde s něčím takovým.
"V poslední době, a není to doba nijak krátká, jsme velmi nespokojeni s prací Bratrstva," pokračoval dál.
"Toho jste si jistě všimla, slečno. Většina jejich rozhodnutí je chybných, většina z nich je velmi hamižných a snaží se jen dostat co nejvíce privilegií pro sebe," přidal se k rozhovoru Nejvyšší.
"Ano, to jsem si všimla," ušklíbla jsem se a v mysli mi vyvstanu obrázek toho otravného dědka.
"Jenže já nemůžu Bratrstvo prostě rozpustit, to doufám chápeš," ozval se znovu Dante.
"Moc ne. Nevím, ani, proč jste ho vůbec zakládal," přiznala jsem. Dante tázavě pohlédl na Trena, který pokrčil rameny.
"Nikdy se neptala," odpověděl na tichou otázku.
"Vyžádalo si ho na mě obyvatelstvo. Obávali se, že když budu vládnout sám, mohl bych mít sklony k subjektivnímu pohledu na věc, proto chtěli mít jistotu i v jiném orgánu, který by bránil jejich zájmy. Zavedlo se tedy Bratrstvo. Jenže po několika tisíciletích dobré práce to dopadlo takhle," odpověděl na můj dotaz. Chápavě jsem přikývla, znělo to celkem logicky.
"Teď zpět k tématu. Protože nemůžu Bratrstvo rozpustit sám, rozhodli jsme se s Derekem, že musíme nějak donutit obyvatelstvo, aby se proti nim vzbouřilo," pokračoval dál. Chvíli jsem přemýšlela, kdo je ten Derek.
"Jak to chcete udělat?" zeptal se Tren.
"Jednoduše. Necháme je dělat jejich špatná rozhodnutí tak, aby se dotkla co největšího počtu lidí. Pokud obyvatelům budou jejich rozhodnutí nějak moc ubližovat, dříve nebo později se něco stát musí. A popravdě, Anorina výbušná povaha nám v tom docela pomáhá," usmál se Dante.
"Moje povaha?" nechápala jsem.
"Obyvatelé za tebou stojí, protože v tobě vidí naději zhmotněnou v krásnou ženu. Navíc, vždycky bráníš jejich zájmy, takže sis vydobyla jejich uznání i tímto způsobem. A jestli sis všimla, poslední dobou se s Bratrstvem hádáš více než často, vyčítáš jim, co dělají špatně. A téměř vždy to děláš, když je kolem plno lidí, kteří si tvých slov samozřejmě všimnou," vysvětlil to. Tren se nepokrytě usmál a přitáhl si mě blíž k sobě.
"Ale jak to souvisí s tou bitvou?" chtěla jsem vědět.
"Ehm, no samozřejmě jsme věděli, že jejich strategie je naprosto špatná a rozhodli se toho využít. Svým rozhodnutím ohrozili stovky lidí, spousta jich byla zraněna vlastně jejich vinou. Navíc se chovali tak arogantně, že si dost podkopali svou prestiž," začal vysvětlovat Dante.
"Takže jste vlastně všechny schválně vystavili nebezpečí, abyste poukázali na jejich špatná rozhodnutí?" zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem to pochopila správně. Všichni tři přikývli.
"To leccos vysvětluje," pokýval Tren hlavou.
"Cože?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Tobě tohle přijde normální? Vždyť mohlo přijít o život tolik lidí. Jen zázrakem to všichni přežili," rozhodila jsem rukama.
"Měli jsme to pod kontrolou," klidnil mě Dante.
"Jak?" nechápala jsem.
"Věděli jsme, že zatracení jdou hlavně po tobě. Proto jsem tě poslal pryč. Nebyl jsem si ovšem jistý, zda by ses zvládla z New Yorku dostat zpět sem sama, tak jsem s tebou poslal i Anthonyho. Po tvém zmizení se zatracení hned stáhli," vysvětlil mi. Chvíli jsme mlčela, než jsem si všechno srovnala v hlavě.
"Stejně to bylo nezodpovědné," zabručela jsem si pro sebe, oni mě ovšem slyšeli.
"To nepopíráme," usmál se na mě Nejvyšší. Protočila jsem oči v sloup, s nimi nemělo cenu se hádat.
"Takže teď to bude probíhat jak? Svoláte nějaké zasedání, sepíšete petici nebo jak to tu v tomto případě chodí?" chtěla jsem vědět.
"No je tu ještě další problém," vstoupila do řeči tentokrát starostka. Pohledem jsem ji vybídla, aby pokračovala.
"Podezříváme je z něčeho mnohem závažnějšího, než jen ze zneužívání svého postavení," odpověděla vyhýbavě.
"Z čeho?" chtěl vědět Tren.
"To bohužel nemohu říct. Není to podložené hmatatelnými důkazy, spíše jen domněnkami," zavrtěla starostka rázně hlavou.
"Nejde o to, že bychom vám nevěřili, to vůbec ne. Jen by se mohlo stát, že by to naše domněnky nebyly pravdivé a vy byste měli zbytečně zkreslený pohled na věc," upravil to Nejvyšší na pravou míru. Měli pravdu, proto jsem si jen povzdechla a kývla na srozuměnou. Tren mě políbil do vlasů, asi byl rád, že to proběhlo bez zbytečných scén.
"Pokud je to všechno, co jste chtěli vědět, tak my už nemáme co víc říct, proto dobrou noc," rozloučil se Dante a spěšně odešel, měl prý ještě nějaké záležitosti. Spolu s ním odešli i Nejvyšší a starostka. Hned, jak za nimi zaklaply dveře, jsem se otočila k Trenovi.
"Kdo je Derek?" zeptala jsem se.
"Pokud vím, tak je to křestní jméno Nejvyššího, proč?" zeptal se Tren nazpět.
"Dante mluvil o nějaké Derekovi a já vůbec nevěděla, o kom byla řeč," vysvětlila jsem svůj dotaz. Chápavě přikývl, on s tím očividně žádný problém neměl.
"Nejsi unavená, zlato? Já bych si docela šel lehnout," zeptal se Tren, když jsem se nějak neměla k tomu se uložit do postele.
"Máš pravdu, jsem unavená," došlo mi. Vzala jsem ho za ruku, dovedla ho do ložnice, kde jsem se mu na posteli schoulila u boku a objatá Trenovou paží znovu usnula.


*****

Ráno mě probudil pocit horka. Překvapeně jsem se rozhlédl kolem. Spal jsem polonahý a okno bylo otevřené, nechápal jsem to. Až pak mi došlo, že v posteli neležím sám, ale s Anori, která přímo hořela a tím, jak se tiskla ke mně, jsem si to mohl naplno vychutnat.
Opatrně jsem se vymanil z jejího obětí a doběhl do koupelny pro lékárničku. Byla vzhůru, když jsem se vrátil. Okamžitě jsem jí do podpaží strčil teploměr a pro jistotu ji ruku sám držel přitisknutou k tělu, protože mi nepřišlo, že by si vůbec uvědomovala, co se kolem ní děje.
"Anori, vnímáš mě? Slyšíš, co ti říkám?" zkoušel jsem to. Slabě přikývla a stočila ke mně skelný pohled.
"Jak ti je?" ptal jsem se jí, i když popravdě jsem odpověď vůbec nečekal.
"Bolí mě hlava a je mi hrozná zima," zasípala a přitiskla se ke mně. Pozdvihl jsem obočí. Zima? Zkontroloval jsem teploměr, ukazoval 41,3°C.
"Asi máš přechodovou horečku. To se občas stane, když jsi dlouho v jiném světě a pak se vrátíš. To brzy přejde," pohladil jsem ji po vlasech a snažil se ji trochu uklidnit nebo při nejlepším uspat, abych mohl doběhnout pro odborníka.
Ve skutečnosti se mi to totiž vůbec nelíbilo a všechno jsem řekl jen proto, abych ji neplašil. Přechodová horečka se opravdu občas vyskytne, ale jen u někoho, kdo by dlouho v jednom světě a pak opakovaně přechází tam a zpět. Jenže ona byla na Zemi jen týden, za tu dobu si její organizmus vůbec nemohl zvyknout. Navíc takhle horečka má maximálně 38°C a do dvou dnů pomine. Ona se ale třásla zimou, přitom ve skutečnosti měla přes čtyřicet.
"Anori, já se hned vrátím, ano?" zkusil jsem se jí vykroutit ze sevření. Zavrtěla hlavou a odmítla mě pustit.
"Hned se vrátím, jen přinesu něco, po čem se ti uleví, ano?" zkoušel jsem to jinak. Ona ovšem opět zavrtěla hlavou. Ozval se zvonek. To už mě naštěstí pustila a já děkoval tomu, kdo stojí za dveřmi. Byl to Dante.
"Ještě jsem si vzpomněl na něco, co jsem vám chtěl říct," spustil hned s úsměvem.
"Počkejte, řeknete mi to potom. Já musím pro doktora," zarazil jsem ho a vyběhl ven.
"Anthony počkej, co se děje?" chytil mě Dante za ruku a zastavil mě tak v pohybu. Chvíli mi trvalo než jsem našel ztracenou rovnováhu.
"Anori má vysokou horečku, přitom se třese jako osika, to není normální přechodová horečka, jenže já si s tím neporadím," vychrlil jsem.
"Vydrž," zamumlal Dante a zavřel oči. Netrpělivě jsem stál na místě. Nevěděl jsem, co dělá, ale zdržovalo mě to od toho, abych mohl doběhnout do vedlejší vesnice, kde bydlel doktor. Dante setrval se své poloze asi půl minuty, už jsem měl chuť se prostě otočil a běžet, když se ozvalo hlasité prásknutí a vedle mě se objevil Teruo. Překvapeně jsem na něj zíral, stejně tak jako on na mě.
"Co tu dělám?" zeptal se nechápavě. Až pak si všiml Danteho, kterému se hluboce poklonil.
"To teď neřeš, nahoru," zavelel jsem. Na nic se neptal a nechal se odvést. Asi tušil, že se jedná o Anori, jinak bych tolik nepanikařil.
Anori si držela pokrývku co nejvíc u těla, zuby jí přitom hlasitě drkotaly. Museli jsme použít trochu násilí, abychom jí deku vypáčily z prstů. Na protest zakňourala něco nesrozumitelného. Teruo si k ní hned přisedl a začal ji prohlížet. Nervózně jsem přecházel po ložnici tam a zpět, protože jsem nemohl zaclánět u lůžka a nečinně sedět jako Dante, jsem taky nedokázal. Teruo se rozpačitě podrbal ve vlasech. Tázavě jsem na něj pohlédl.
" Nejsem si jistý, musel bych ji prohlédnout," zamumlal. Pochopil jsem, že ji musí svléknout a moc se mu do toho nechtělo.
"Tak ji sakra prohlédni, jsi doktor, ne?" vyštěkl jsem na něj.
"Omlouvám se," dodal jsem okamžitě a promnul si spánky, zbytečně jsem vyjel. Teruo v pousmáním kývl a otočil se k Anori. Když se jí ovšem pokoušel sundat košili, začala se vehementně bránit a naříkat, jakoby jí někdo ubližoval. Musel jsem zasáhnout.
"Všechno je v pořádku, srdíčko. Jsem tady, nic se ti neděje," přisedl jsem si k ní a klidnil ji, aby nechala Terua pracovat. Trochu to pomohlo, přestala sebou na chvíli mlít a Teruo z ní v rychlosti stáhl košili.
"Myslel jsem si to," zamumlal a na můj tázavý pohled ukázal na ošklivou řeznou ránu na břiše, která nebyla nijak hluboká, ale pěkně zarudlá a nateklá.
"Pravděpodobně má otravu krve, i když nechápu, proč si to nezahojila," zavrtěl hlavou.
"Byli jsme teď týden na Zemi, tam se léčit nemohla. A tady se věnovala jen mě, nevěděl jsem, že je zraněná," vydechl jsem šokovaně. To jsem opravdu takový břídil, abych si toho nevšiml?
"Není to tvoje vina, asi nechtěla, abys to věděl," uklidňoval mě Teruo hned, i když jsem nahlas nic neřekl, pravděpodobně to na mě poznal.
"Co teď?" zeptal se z rohu místnosti Dante.
"Ránu jí vyčistím a zahojím, ale budu co nejdříve potřebovat krev, lidskou," odpověděl Teruo, přitom už pracoval na vyléčení její rány.
"Lidskou?" nechápal jsem.
"Ano, jakou má krevní skupinu?" zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlel.
"A+," odpověděl jsem nakonec.
"Fajn, tak přesně tu budu potřebovat. Ty máš stejnou viď?" zeptal se opět Teruo. Přikývl jsem, i když jsem nechápal, kam tím míří.
"Proč jí prostě nemůžeš dát tu Anthonyho?" nechápal ani Dante.
"Protože on je Shikuma a ona čarodějka. Nemůžu jí dát takovou krev, nemusela by ji přijmout. Tu lidskou přijme bez jakýchkoliv problémů," odpověděl. Nechápal jsem, proč by to měl být problém, ale on tu byl doktor, ne já.
"Takže mi co nejrychleji dodejte lidskou krev a bude v pořádku," zopakoval znovu. Na víc už jsem nečekal. V rychlosti jsem se oblékl a vyrazil ze dveří. Vrazil jsem do stájí jak velká voda a ani se neobtěžoval s osedláváním Dafiné, rovnou jsem vyjel směrem k nejbližšímu přechodu. Nezajímalo mě, že není doba pro přechod, to se pak nějak vyřídí. Jel jsem, jak nejrychleji to šlo, přesto mi cesta trvala skoro až do večera. A jako na potvoru zrovna tenhle přechod byl hlídaný kontrolou.
"Kampak, mladíku?" zeptal se mě naštvaně démon, který tu dělal kontrolora. V rychlosti jsem přejel pohledem jeho postavu, byl to chlap jak hora, toho bych asi hrubou silou nezdolal. Moje mlčení si vyložil po svém.
"Chtěl jste nepozorovaně proklouznout na Zem, že?" zasmál se, pravděpodobně nadšený z toho, že se mu povedlo někoho nachytat.
"Je to důležité," zamumlal jsem na svojí obhajobu.
"Rozhodně to není důležitější než to, že vás odvedu sebou, zasloužíte trest za porušení pravidel," natáhl ke mně ruku. Zhluboka jsem se nadechl, z tohohle budu mít ještě průšvih, ale nic jiného mi nezbývalo, nenechám Anori trpět déle, než je nezbytně nutné. A už vůbec mi v tom nebude bránit takový hromotluk. Když už mě téměř držel za loket, švihem jsem se mu podtočil pod rukou a proskočil přechodem dřív, než se stačí vrhnout za mnou.
Dopadl jsem do měkké trávy. Hned jsem se zvedl a utíkal pryč z tohoto místa, hrozilo dost akutní nebezpečí, že by za mnou přeci jen někoho poslal. V běhu jsem polevil až ve chvíli, kdy jsem měl za sebou slušných pár kilometrů a před očima větší město.
Nikým nepozorován jsem se motal ulicemi a hledal nějaké zdravotnické zařízení. V hlavě mi hýřily všechny paragrafy, které jsem právě porušoval a které se ještě chystám porušit. Bratrstvo si na mě smlsne, až se vrátím.
Konečně jsem před sebou zahlédl kliniku. Teď už jen doufat, že budou mít v zásobě dostatek krve s její skupinou. Vešel jsem dovnitř a vyhledal orientační plán. Rychle jsem očima přelétl suterénní patro, kde bylo jen zběžně napsáno, že se tam nachází sklad a technická místnost. Mě to ovšem ke štěstí stačilo. Vyšel jsem opět ven a podle plánu obešel budovu, abych si ještě za světla obhlédl možné cesty dovnitř. Pak už jen stačilo čekat na noc.
Smrákání bylo nádherné, ale neuvěřitelně dlouhé. Seděl jsem opřený pod stromem, odkud jsem měl dobrý výhled na kliniku, ale myšlenkami jsem byl doma v naší ložnici a v náručí držel svoji milovanou Anori. Trvalo strašně dlouho, než se setmělo úplně. Okno, které jsem měl vytipované stále svítilo, sestry pravděpodobně dělaly inventuru. To je dobře, že jim něco zmizelo zjistí až zítra večer, to už budu dávno pryč.
Netrpělivě jsem je poháněl, aby už konečně odešly. Když se světlo konečně zhaslo, vyčkal jsem ještě půl hodiny, než jsem se odlepil z místa a vydal se ke klinice. Nechtěl jsem způsobit žádný hluk, takže jsem okénko otevřel pomocí magie. Stálo mě to dost síly, ale netoužil jsem po další společnosti. Protáhl jsem se úzkým otvorem dovnitř a děkoval za svoji štíhlou postavu, která většinou byla terčem posměch, dnes se mi ale výborně hodila. Tiše sem doskočil na zem a vydal se podél regálů dozadu, kde jsem tušil, že budou mít chladící boxy. Tohle nebylo poprvé, kdy jsem kradl krevní infúze, takže jsem se docela vyznal.
Z venkovní pouliční lampy sem svítilo dostatečné světlo, abych perfektně viděl na cestu a počínal si tak tiše a nenápadně. Dost mě proto vyděsilo, když jsem uslyšel hlasy. Přiskočil jsem ke stěně a poslouchal. Není možné, aby o mě věděli!
Jak jsem tam stál, zklidňoval srdeční tep a pozorně poslouchal, zjistil jsem, že opravdu nejsem jediný v této místnosti. Se mnou tu byl ještě jeden muž a jedna žena a…milovali se, přímo před chladícími boxy, do kterých jsem potřeboval. Co nejlépe jsem se schoval a čekal, až skončí, jen jsem se modlil, aby neměli náladu milovat se tu až do rána.
Po dvaceti minutách jsem měl už opravdu sto chutí vyskočit, ty dva prostě přeskočit, vzít si to co potřebuji a vypadnout odsuď. Ještě nikdy jsem neslyšel tolik keců! Proboha, když se s někým miluji, dobře vydávají se u toho zvuky, to dělá každý, ale proč u toho musí diskutovat? To je to oba až tak nebaví, nebo si hrají na špatné zemské porno. Hodně jsem se držel, abych jim něco neřekl.
Trvalo snad celou věčnost, než si ten muž hlučným hlasem postěžoval, že už na něj jistě doma čeká manželka, ta žena přitakala, že také musí domů za dětmi, oba se sebrali a odešli. Ještě chvíli jsem seděl na místě a snažil se vzpamatovat z tohoto otřesného zážitku. On zadaný, ona matka od dětí a tady spolu…zavrtěl jsem hlavou, tohle jsem nikdy nechápal a asi ani nikdy nepochopím.
Konečně jsem vstal, vzal si to, pro co jsem přišel a urychleně se pakoval pryč. Už jsem v tomhle městě jednou byl, i když za úplně jiným účelem, takže jsem věděl, že na druhé straně města je ještě jiný přechod, který u nás vyúsťoval trochu bokem od toho původního. Rozhodl jsem se, že pro návrat využiji ten. Urychleně jsem prošel zpět do naší dimenze a opatrně se vracel na místo, kde jsem nechal koně.
Samozřejmě, že tam poblíž stál ještě s dalšími a čekal, až se vrátím. Nebylo by asi nejmoudřejší tam mezi ně vběhnout a snažit se ujet. Napojil jsem se tedy na myšlenky Dafiné. Dělal jsem to nerad, zvířata z toho pak byla dlouho neklidná, ale moje situace nebyla zrovna standardní. Dafiné se otočila mým směrem a odklusala.
"Hej, ten kůň utíká," zavolala jeden z těch mužů.
"Nech ho, zvíře hloupá, však ono se vrátí, až bude mít hlad," mávl nad tím onen komisař rukou. Uchichtl jsem se, byli všichni dost natvrdlí. Vedl jsem Dafiné pěkný kus, než jsem na ni nasedl a tryskem se vracel do mojí vesnice. Dafiné jsem ve stáji svěřil podkonímu, on už se o ní postará. Sprintem jsem se vracel domů. Bylo kolem půl deváté ráno, když jsem rozrazil domovní dveře a vyřítil se nahoru. Dante i Teruo seděli v křeslech a hráli karty, Anori klidně spala na posteli.
"Páni, Anthony jsi rychlý," přivítal mě Dante. Teruo si ode mě vzal krevní transfúze a začal je připojovat na různé hadičky, já se unaveně svalil do křesla.
"Jak to proběhlo?" zajímal se Dante.
"Špatně, budu z toho mít dost popotahování," povzdechl jsem si.
"To teď neřeš, pak uvidíme, co a jak. Jdi si dolů lehnout, Teruo už to tu zvládne," poslal mě Dante pryč. Poděkoval jsem jemu i Teruovi za ochotnou pomoc a starost o Anori, tu jsem lípnul na čelo, pak jsem se v rychlosti osprchoval a natáhl se na pohovce. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, ale přeci jenom jsem byl po dnešku tak utahaný, že jsem usnul téměř okamžitě.


*****

Probudilo mě ostré odpolední slunce. Rozespale jsem zamžoural a přemýšlel, proč spím na pohovce. Nepamatuji se, že bych se s Anori pohádal a ona mě vyhodila z ložnice. Pak mi došlo, že problém je vlastně úplně někde jinde. Rychle jsem vstal a vyběhl nahoru do ložnice. Překvapeně jsem zíral na postel, kde spala jak Anori, tak si na druhé půlce hověl Teruo. Damte seděl v křesle a jemným kývnutím hlavy mi popřál dobré ráno. Přisedl jsem si k němu.
"Všechno vyšlo v pořádku, dokonce se i na chvíli vzbudila. Teď odpočívá. A co se Terua týče, ten byl tak vyždímaný, že si pravděpodobně vůbec neuvědomil, kde vlastně usnul," podal mi Dante zprávu. V tu chvíli se Teruo probudil, a když zjistil, že leží na jedné posteli s Anori, trhnutím vyskočil do sedu. Pak si ještě navíc všiml mě a v tu chvíli pravděpodobně přemýšlel o útěku oknem. Pobaveně jsem ho sledoval.
"Jak se ti spalo?" neodpustil jsem si poznámku.
"Kupodivu velmi dobře. Akorát nevím, jestli to bylo tou postelí nebo tou příjemnou společností," zapolemizoval Teruo nazpátek a rychle se pakoval někam stranou. Zasmál jsem se. Ten rozruch vzbudil i moje zlatíčko. Unaveně se rozhlédla po všech přítomných, když spatřila mě, lehce se pousmála. Přiklekl jsem si k ní.
"Zlato, ty jsi mi dala. To si spolu ještě vyřídíme, až se z toho dostaneš," slíbil jsem jí. Jen přikývla, víčka jí těžce klesala.
"Odpočívej, budu tu s tebou, už nikam nepůjde," zašeptal jsem jí do ucha. Spokojeně se uvelebila zpět do polštářů a během několika chvil opět pravidelně oddechovala. Teruo mi podal vyčerpávající návod, jak se o ni mám starat a odešel ven.
"Až jí bude líp, stavím se tu a povím vám to, co jsem původně chtěl. A teď mě omluv, musím dohnat Terua, pošlu ho zpátky, když jsem takhle vytrhl z jeho práce v Chamonu," rozloučil se i Dante a nechal nás o samotě.