,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červenec 2012

Následky rituálu

29. července 2012 v 21:38 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se hlásím s pokračováním. Konečně se dozvíte, jak to probíhalo na bojišti, než do toho zasáhla Anori, i to, jak to bylo dál. Doufám, že mě nebudete moc mlátit, protože jinak nebudu mocz vydat pokáčko, které už je napsané, takže tu určitě bude v termínu ;). Přeji příjemné počtení a nechtě mi komentík (vyhrožování smrtí se za komentáře nepočítá ;P):
.
.
Jen s velkým sebezapřením jsem pouštěl Anori s druhou skupinou. Věděl jsem, že nebude bojovat, přesto se mi vůbec nelíbilo, že do tak nebezpečné oblasti šla. Ale už bylo pozdě jí něco zakazovat. Obrátil jsem se za svojí skupinou a rychle se dostal do čela, kde kráčel Erik s Patrikem. Erik po mě blýskl povzbudivým úsměvem. Taky jsem se pousmál.
Celkem rychle jsme se dostali k místu, kde začínala vyšlapaná pěšinka, která vedla k tomu kruhovému prostoru. Sebejistě jsem vkročil jako první, i když jsem byl trochu pochybovačný. Přeci jenom to nebylo zrovna nejpříjemnější.
"Hm, je Temná noc, doufám, že ať už je tam cokoliv, nezná to základní principy temné magie," zabručel za mnou Patrik. Protočil jsem oči v sloup.
"Ještě ty s tím začínej," zavrčel jsem. Trochu nechápavě se na mě podíval.
"Kdo ti to ještě říkal?" zeptal se.
"Anori něco takového povídala," zamumlal jsem. Patrik už mlčel. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale rozhodně jsem byl klidnější. Postupovali jsme dál pěšinkou, až jsme došli do toho kruhového prostoru. Tentokrát ovšem bylo něco trochu jinak. Nevěděl jsem co přesně, ale něco se mi líbilo ještě méně, než předtím.
"Cítíš to taky?" zeptal se vedle mě Erik. Přikývl jsem. Nikdo z nás nevěděl, co to je. A pak na jasné obloze vykoukl temný měsíc. První věc, kterou jsme stihli zaregistrovat bylo podivné rytmické bubnování. Buch, buch-buch, buch. A stále dokola.
"Myslím, že jsi ji možná měl poslechnout. Tohle opravdu nevypadá dobře," přistoupil ke mně Patrik.
"V čem je to jiné, než kdybychom šli zítra?" zeptal jsem se přímo. Jen si povzdechl.
"Dnes budou krvelačnější. Jestli to odhaduji správně, tohle bude obětní místo," zašeptal tak, abych to slyšel jen já s Erikem. Nechtěl plašit i ostatní muže.
"V tom případě doufejme, že to oni budou oběťmi," odvětil jsem stejně tiše. Již nebylo cesty zpět. Patrik přikývl a postavil se naproti jedné z cestiček. Já si vybral tu vedle. Takhle jsme se rozestavěli, buď jeden, nebo dva muži proti každé cestě. Tušili jsme, že se to něco blíží. Slyšeli jsme šustění suché trávy, dusot několika párů tlap, téměř jsme slyšeli jejich dech, cítili jsme vibrace země, která se chvěla jejich příchodem. Pevněji jsem v rukou sevřel svůj meč.
"Za svou zem, za svůj národ a za svou čest," vykřikl Patrik a ostatní mu v souhlas odpověděli pokřikem. Pak bylo všechno strašně rychlé. Rituál začal.
Neviděli jsme, co na nás zaútočilo, na to se ti tvorové pohybovali příliš rychle. Věděli jsme jen, že už jsou tady. Hned z počátku jsem schytal pěkně hluboký šrám na pravém předloktí. Zasyčel jsem, takhle mi vyřadit ruku z provozu hned na začátku. Meč jsem chytil levou rukou, taky mi nedělalo problém s ní bojovat, i když to šlo víc ztuha.
Před námi byli jen temné šmouhy, které vždy přiskočili, kousli, škrábl, trhli nebo nás jinak zranili a zase se stáhli. Hráli si s námi. Tráva pod námi se brzy začala zbarvovat naší krví. Zatím jsme to byli my, kdo se stávali oběťmi. A ze všech okolo jsem cítil, že si to také myslí. Rychle mě opouštěla naděje na to, že bychom tohle někdy přežili. Pokud nezasáhne někdo shůry, o čemž jsem silně pochyboval, pravděpodobně to tu všichni zabalíme. Věděli jsme to, ale nikdo to nevzdal. Měli jsme svoji hrdost a svoji čest a naše životy se jim nikdo nerozhodl dát lacino. Jestliže nás chtějí obětovat pro nějaký pitomý rituál, budou se muset setsakramentsky snažit. I když všiml jsem si, že postupovaly nějak ukázněně. Byl v tom jistý řád, který mi sice unikal, přesto jsem věděl, že tam je. Neútočili jen tak náhodně.
Ani jsem nevěděl, zda se nám také dařilo je nějak zranit. Všechno bylo tak rychlé. Zběsile, řekl bych až zoufale, jsme kolem sebe švihali meči a metali kouzly, a tajně doufali, že se nám podaří je zasáhnout. Ovšem jejich řady se nezdáli o nic menší nebo unavenější. Zato nám síla rychle ubývala. Vysoká tráva kolem nás na některých místech hořela, bylo neuvěřitelné sucho, nepršelo už několik týdnů. Odevšad se ozývaly bolestné výdechy mých mužů. Jenže sám jsem jim nedokázal nijak pomoci. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách. Moje síly rychle ubývaly a zranění jsem měl víc než dost.
Kolem mě se teď začali míhat mnohem rychleji, již jsem nestačil uhýbat. Prudký náraz a pak ostrá bolest na prsou. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, natož teprve vstát. Ale donutil jsem se. Kvůli ostatním. Kvůli sobě. Kvůli Anori, která mi dodávala odhodlání bojovat dál. I když už jsem cítil, že nemohu.
Doteď jasná obloha se zatáhla těžkými temnými mračny a začalo hustě pršet. Navíc se zvedl i ostrý vítr, z dálky se ozval hrom a nedlouho na to se blízko nás nebezpečně blýskalo. Nevěděl jsem, co se děje, ale příroda si s námi pěkně zahrávala. Ovšem jistou změnu to přineslo. Nevím, čím přesně to bylo, ale nyní jsme naše protivníky viděli mnohem jasněji. Možná nás déšť trochu osvěžil. Nebo je zpomalil. Když jsem si všiml opatrných pohybů na druhé straně, přiklonil jsem se k té druhé možnosti. Opravdu byli pomalejší. Jejich útoky teď nebyly tak časté a daly se celkem snadno odrazit. Zmizela z nich ta děsivá disciplinovanost. Na tohle je asi jejich rituály nepřipravili. Konečně jsme si je také mohli prohlédnout. Když jsem konečně rozpoznal jejich rysy, zatajil se mi dech. Byla to ta nejhorší stvoření, která si člověk dokázal představit. Byli to tvorové tak strašní, že ani samotní Shinigami je nepřijali mezi sebe. Byli to vyvrhelové všech světů.
Ta stvoření vypadala jako menší přihrblí lidé. Celá jejich postava byla trochu lidská, i když jejich kůže byla příliš povislá a tělo příliš hubené. Na nohou i rukou měli ostré dlouhé drápy, kterými nám utržili většinu zranění. Z temného temene hlavy jim visely šňůrovité provazce čehosi, co dříve mohly být vlasy. V pravidelně kulaté hlavě byly na místě očí jen dva mrtvolně prázdné otvory. Jediné oko bylo na místě, kde by člověk očekával ústa. Bylo podivně zlověstné, když jím mrkali. Ústa se špičatými tesáky měli v místě krku, který byl z toho důvodu nezvykle tlustý. Byl na ně příšerný pohled, který sám o sobě stačil k tomu, aby to byli nejobávanější tvorové, se kterými jsem se kdy setkal. A to jsem nemluvil o jejich zázračné rychlosti, která s deštěm ovšem pominula.
Boj začal být konečně trochu vyrovnaný. Ostatní muži, kteří byli schopni boje, sice trochu zaváhali, když spatřili jejich děsivý vzhled, ovšem velmi rychle se vzchopili a využili příležitosti jim oplatit všechny utržené rány. Jejich řady teď rychle řídly. Byly opatrnější, když pozbyli své výhody. Netrvalo to dlouho a začali se stahovat. To už jsem ovšem moc nevnímal. Vysílil jsem se natolik, že jsem se nedokázal ani udržet na nohách. Klesl jsem do kleku a později se neudržel ani na rukách a položil se na bok. Bylo tak jednoduché zavřít oči.

*****
Spěchala jsem po ušlapané pěšince, jak nejrychleji jsem mohla. Přesto jsem cítila, že jdu pozdě. Přítomnost těch tvorů se postupně začala ztrácet, místo toho jsem cítila jen k smrti unavenou první skupina. Běžela jsem opravdu sprintem, i přes to jsem se na vyšlapanou kruhovou mýtinu dostala až za 5 minut. Za sebou jsem slyšela rychlý běh mužů, které zajisté poslala Claire. Všimla jsem si, že naši byli sice vyčerpaní a zranění, ale ztráty na životech byli zatím minimální. V rychlosti jsem vyhledala Trena. Ležel na zemi, oči zavřené, ale cítila jsem v něm život. Urychleně jsem k němu přiklekla a podepřela mu hlavu. Jen namáhavě otevřel oči. Když mě poznal, pousmál se.
"Trene, hlavně teď neusínej," mluvila jsem na něj. Zabroukal něco nesrozumitelného, ale víčka mu těžce padala. Chápala jsem, že byl hrozně vysílený, ale k jeho vyšetření jsem potřebovala, aby byl při vědomí. Špatně se vyšetřuje pacient, který omdlel. Pak už vám nemůže říct, kde ho bolí.
"Trene, miláčku, dívej se na mě," rozkázala jsem mu a mezitím v rychlosti sledovala všechna vnější zranění.
"Na nic jiného se nedívám," odpověděl slabým šepotem a hned potom se velmi bolestivě a namáhavě nadechl. Poznala jsem, že tentokrát polámaná žebra asi zasáhla plíce.
"Řekni mi, kde tě bolí," mluvila jsem na něj dál.
"Všechno, ruka, hlava, na prsou,…" říkal tiše a velmi se přemáhal, aby zůstal vzhůru. Potřebovala jsem nějak zaměstnat jeho mozek, aby neusnul. Začala jsem mluvit anglicky, nic jiného mě totiž v tu chvíli nenapadlo. Zabralo to. Chvíli sice tápal, než si rozpomenul na slovíčka, ale pak začal plynule odpovídat. Já ho mezitím rychle prohlédla a se svým závěrem nebyla vůbec spokojená. Byl na tom špatně, skoro stejně jako po jeho únose. Předala jsem mu trochu svojí energie, i když jsem jí už neměla moc, abych zamezila možným komplikacím a nechala ho usnout. Bylo to spíš takové bezvědomí, než spánek, protože se opravdu vyčerpal.
Skupina mužů, kteří přišli z tábora, mezitím pozvedala ty, kteří byli schopni chůze, a odváděla je zpět do tábora. Já se pustila do ošetřování těch dalších. S úlevou jsem spatřila Erika s Patrikem, kteří patřili mezi ty, co mohli jít pěšky. Když si všimli, že Tren toho není schopen, vzali ho společně do náručí a taktéž ho odnášeli. Já si pospíšila, abych mohla co nejdříve za nimi.
Netrvalo mi to dlouho a skupinu jsem dohnala. Vyhledala jsem je a šla společně s nimi, ruku položenou na Trenově zápěstí, kde jsem kontrolovala pulz. Byl slabý, ale pravidelný. V táboře jsem se hned pustila do celkového ošetřování, kdy mi rukama prošel každý muž.
"Eriku, všechno v pořádku?" ptala jsem se ho, když přišla řada na něj. Byl bílý jako stěna, i když neměl žádná závažnější zranění. Přikývl.
"Stál všude tam, kde jsem měl být v ráně já. Bránil mě," řekl slabým hlasem. Konejšivě jsem ho pohladila po rameni.
"Není to tvoje vina. On už je takový. Když mu na někom záleží, chrání ho," snažila jsem se ho povzbudit. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale s pousmáním odešel. Po nějaké době se mi do rukou dostal i Patrik, který na tom byl podstatně hůř, ale přesto ne tak špatně jako Tren.
"Snažil se být všude. A hlavně ty potvory šly hlavně po něm," dodal na svou obhajobu. Chápavě jsem pokývala hlavou, i když se mi tohle zjištění moc nelíbilo. Než jsem se stavila za Trenem, navštívila jsem ještě toho divokého muže, jak jsem si ho sama nazvala.
"Díky za všechno. Měl jste pravdu. I když jsem měla přijít o něco dříve," poděkovala jsem mu znovu. Kývl v souhlas. Nezdržovala jsem se. Chtěla jsem být s ním. Vešla jsem do nemocničního stanu, kde látkovými zástěnami byla od sebe odděleně jednotlivá lůžka. Přistoupila jsem k tomu poslednímu a posadila se do židle.
Tren měl tržnou ránu na hlavě a podezření na otřes mozku, to se ale ve spánku špatně zjišťovalo. Nalomená hrudní kost, sedm zlámaných žeber, zbytek pohmožděných, něco do něj muselo narazit obrovskou silou. Zlomená žebra propíchla druhý plicní sklípek pravé plíce, naštěstí té dál od srdce. Proto se mu tak špatně dýchalo. Tržné rány na rukou, jedna velká na pravém předloktí, která už ovšem byla zatáhlá, musel ji utržit hned na začátku. K tomu navíc tříštivá zlomenina zápěstí. Nohy kromě několika pohmožděnin a podlitin neobdržely žádné vážnější zranění. Vzala jsem ho za ruku, kterou neměl napojenou na přístroj a tiše seděla. Odmítala jsem se od něj hnout na krok a neustále čekala, až se vzbudí. Chtěla jsem být u toho. Skoro jsem nespala, i když jsem se občas nachytala, jak klimbám vsedě na židli. Jídlo jsem pravidelně dostávala a energii, kterou jsem nedodávala spánkem, jsem čerpala ze svých bohatých zásob v černých kamíncích na řetízku. Dárek od něj.

*****
Trvalo mi notnou chvíli, než jsem si uvědomil, že jsem vzhůru. Ovšem otevřít oči pro mě bylo v tuto chvíli nadlidským úkolem. Jsem mrtvý - napadlo mě v první chvíli, ale pak jsem to zavrhl. To by mě přece tak strašně nebolela hlava. A navíc se někde blízko mě ozývalo strašně otravné pravidelné pípání. Každý nádech mě stál spoustu úsilí a ještě navíc bolel, kdybych nemusel, nedýchal bych. Cítil jsem, že levou ruku mám v něčem těžkém a tvrdém, asi sádře a na prstě ten proklatý přístroj na měření teploty, tlaku a srdeční činnosti. Tak to bylo to pípání. I když tohle poznání nijak neměnilo fakt, že mi to lezlo na nervy.
Blízko mě se ozval povzdech. Teď jsem si uvědomil, že pravou ruku mi někdo svírá ve svých. Neměl jsem sílu na to, abych zjistil, kdo to je.
"Slečno Natori, měla byste jít," ozval se tichý mužský hlas. Osoba držící mou ruku se postavila a tiše odešla. Přemýšlel jsem, co by tady dělala moje sestra, nebo komu jinému by říkali slečno Natori? Samozřejmě, že jedině Airine, ale proč by sem chodila? Jak by se o tomhle vůbec dozvěděla? A proč by musela odcházet? Byl jsem unavený a navíc mi nic nebránilo v tom znovu usnout.
Nevím, za jak dlouho jsem byl opět vzhůru. Cítil jsem se o zlomek lépe, přesto jsem nechal oči zavřené. Vedle sebe jsem opět cítil přítomnost jiné osoby, podle jejího pravidelného dechu se dal docela dobře odhadovat čas. Trvalo to dlouho, než ta osoba opět odešla. Já zůstal vzhůru, zajímalo mě, kdy zase přijde. Místností zavoněla polévka a můj žaludek se bolestivě stáhl. Neměl jsem hlad, jen to bolelo. Ta osoba opět přišla, slyšel jsem přisunutí židličky a pak mě zase vzala za ruku. Bylo to příjemné.
Ještě několikrát jsem se probudil, než jsem byl schopný otevřít oči. Tlumené světlo způsobilo šílenou bolest hlavy, tak jsem je zase hned zavřel. Ale už bylo na čase se vzbudit úplně. Dalo mi práci, než jsem se přemluvil pohlédnout opět do toho světla…

*****
Již jsem přestala počítat hodiny, které jsem proseděla u Trenovy postele. Čekání na to, až se vzbudí, bylo nekonečné. Přesto jsem to nedokázala vzdát. Pravidelně mě odváděli k ostatním pacientům, hned jsem se ovšem vracela zase zpátky k Trenovi, brala ho za ruku a v tichosti čekala. Někdy se mi zdálo, jako by byl vzhůru, jen neotevřel oči. Seděla jsem pak nehnutě a sledovala, jestli se jeho víčka nepohnou. Nepohnula.
"Trene?" oslovila jsem ho, když se mi zdálo, že se přeci jenom něco děje. Propálil mě pohled jeho modrých očí a mě zalila nevyslovitelná vlna štěstí. Stiskla jsem mu ruku o něco pevněji, a on mi ten stisk oplatil. Poprvé za celou tu dobu. Pomalu jsem se předklonila k němu a otřela se mu rty o ty jeho. Nechtěla jsem mu způsobit bolest. On se ovšem asi chtěl přitáhnout za mnou. Bolestně vzdychl, když se pokusil napnout svaly okolo pohmožděných a zlomených žeber.
"Lež, miláčku. Nesmíš nikam pospíchat," šeptala jsem. Mlčky na mě hleděl a alespoň vztáhl ruku, aby mě mohl pohladit po tváři.
"Jak se cítíš?" zeptala jsem se, abych nějak začala rozhovor. Nadechl se k odpovědi, jeho ústa se ovšem otevřela na prázdno a nevydala ze sebe ani hlásku.
"Chceš se napít, máš hlad? Není ti chladno? Dojdu ti pro něco," vyložila jsem si jeho mlčení po svém. On mě však chytil za ruku a zavrtěl hlavou. Pak si přitáhl můj obličej těsně k tomu svému.
"Rád tě vidím, srdíčko. A necítím se zrovna nejlépe," zašeptal mi slabounce do ucha. Pochopila jsem, že hlasitěji mluvit nemůže. Znovu jsem se mu jemně otřela o rty a pak se usadila do svojí židličky, jeho ruku jsem ovšem nepouštěla. V tichosti se na mě díval a na tváři mu pohrával jemný úsměv. Byla jsem tak ráda, že byl vzhůru.
Když se chodbou ozvaly kroky, přála jsem si být neviditelná. Nechtěla jsem od něj odejít. Ne teď, když se probudil.
"Slečno Natori," oslovil mě mladý strážný. Zachytila jsem Trenův nechápavý výraz. Jistě, neměla jsem žádné právo používat jeho jméno. Usmála jsem se na něj.
"Musím se jít podívat na ostatní pacienty. Pak hned přijdu za tebou, odpočiň si," vysvětlila jsem mu něco naprosto jiného. Lehce přikývl. Ještě nikdy mi tyhle ordinační hodiny nepřišli tak vleklé. Ovšem nechtěla jsem svou nedočkavostí nic zanedbat, takže jsem je nezkrátila ani o minutu, ba naopak. Pak jsem hned běžela zpátky za ním. Když jsem přistoupila k jeho lůžku, spal. Smutně jsem si povzdechla, ale chápala jsem, že byl stále unavený. Vydal se z veškeré své energie a ještě navíc ho oslabovala ta zranění. Přisedla jsem si a on otevřel oči. Nespal.
"Ahoj," naznačil mi němě ústy a pousmál se. Prstem si mě opět přivolal k sobě, věděla jsem, že mi chce něco říct.
"Proč si necháváš říkat mým jménem? Myslel jsem, že tu byla Airine," zašeptal hlasem stále tišším než by bylo správné. Takže jsem tušila správně, že byl vzhůru už dřív. Trochu jsem se zarděla.
"Ten strážný mě nezná jménem a věděl jen, že patřím k tobě. Pravděpodobně si myslel, že jsme manželé, takže mě oslovil tvým příjmením. Nechala jsem ho při tom. Líbilo se mi to," odpověděla jsem. Tren se usmál.
"To je pěkné," zamumlal. Viděla jsem na něm, že se přemáhá, aby zůstal vzhůru.
"Odpočiň si," pousmála jsem se na něj.
"A ty?" zeptal se mě opět šeptem.
"Nejsem unavená. Počkám tu u tebe," odpověděla jsem. Zatvářil se nesouhlasně a nadechl se, že mi něco pěkného poví, ale nádech to byl prudší a větší než obvykle, takže se spíš jen bolestně zašklebil.
"Opatrně. Máš sedm zlomených žeber a ostatní jsou naražená. Nesmíš na to pospíchat, jinak to špatně sroste," říkala jsem mu. Přikývl a zavřel oči. Usnul téměř okamžitě. Já ještě chvíli přemýšlela o tom, jak ho zmátlo jeho příjmení, on si opravdu myslel, že je tu jeho sestra a vůbec ho nenapadlo, proč bych použila jeho jméno. S vědomím, že se vzbudil a je celkem i v pořádku na mě začala dopadat únava probdělých nocí. Opatrně jsem se položila na hranu postele a usnula taky.
*****
(O dva týdny později)
Měla jsem právě vizitu. Většinu pacientů jsem již pouštěla s částečným nebo úplným uzdravením. Už byli schopni služby. Zbylo mi tu jen pár vážnějších případů, které ovšem také měli dobré vyhlídky na brzké propuštění. A pak samozřejmě Tren, který na mě čekal se založenýma rukama ve společnosti Erika s Patrikem, kteří ho přišli navštívit.
"Tebe si tu taky ještě nechám. Musíš se šetřit, nesmíš nikde běhat a hodně ležet, což je u tebe v běžném stavu nemožné," prohlásila jsem, aniž bych k němu pozvedla oči a rychle zapisovala do papírů, které jsem si tu pro ně provizorně zřídila.
"Provaz," zamumlal. Překvapeně jsem vzhlédla. Tvářil se naprosto vážně, kdežto ti dva přemáhali smích.
"Co to povídáš, jaký provaz?" nechápala jsem.
"Chci provaz a oběsím se tady, já už tu nevydržím ani den," rozčiloval se. Musela jsem se smát společně s těmi dvěma. Tren si trucovitě založil paže na prsou. Erik s Patrikem odešli a ještě cestou jsem slyšela jejich smích. Přisedla jsem si k Trenovi na postel. Chtěla jsem mu rukou zjistit teplotu, ale on ode mě hlavu odvrátil.
"Miláčku, netrucuj," kárala jsem ho tiše. Nechal se. Měl zvýšenou teplotu, ale to bylo vzhledem k jeho stavu celkem běžné. Vlastně už byl celkově zdravý, jen ta žebra ho bolela a měl problémy s nádechy od poraněné plíce. Tu jsem se mu chystala v nejbližších dnech zahojit úplně, musela jsem počkat, dokud nenabral síly. A pak musel vydržet, než se mu zahojí žebra. Ta zlomená jsem již zpravila, ale s pohmožděním se nic dělat nedalo. A věřila jsem, že právě to ho bolelo nejvíce.
"Ty snad ani nejsi moje, takhle mě trápit," brblal, když jsem ho odmítala i přes jeho prosby propustit.
"Nevěřím, že bych tě dokázala udržet v klidu na lůžku, pokud by si byl ve svém stanu. Tady ti nic jiného nezbývá," vrtěla jsem hlavou. Ani jeho sliby se mnou nehly. Pohladila jsem ho po vlasech, ale on se na mě nepodíval.
"Podává se oběd," zahalekal místní kuchař a na každé obsazené lůžku postavil tác. Přisunula jsem ho Trenovi do klína. Při pohledu na kašovitou směs před sebou se zatvářil zhnuseně.
"Já to jíst nebudu," zavrtěl odmítavě hlavou a tác pošoupl pryč.
"To tedy budeš," stála jsem si na svém.
"To že nás tu ošetřuješ, ještě neznamená, že máš právo veta," odpověděl kousavě.
"Miláčku, v tvém případě to přesně tohle znamená," ujistila jsem ho mile.
"Máš ty mě vůbec ráda? Nebo už mě máš dost a rozhodla ses mě zabít?" zeptal se. Zasmála jsem se.
"Tebe, miláčku, nebudu mít nikdy dost. Ale tohle má dost vitamínů, které všichni potřebujete," klidnila jsem ho.
"A chutná to, jako kdyby to trávicím traktem už jednou prošlo," doplnil s úšklebkem a neměl se k tomu, aby se do toho pustil.
"Půjde to po dobré, nebo po zlém a já tě budu muset nakrmit?" zeptala jsem se přísně. On si ze mě nic moc nedělal.
"Nepůjde to nijak, já to jíst nebudu," odmítal.
"Fajn, já tě donutím," pokrčila jsem rameny a nahnula se nad něj. Jeho jistota trochu zakolísala, když jsem mu přivázala jednu ruku k posteli. Bránil se mi, ovšem ne tak obratně, aby mu to pomohlo. Bolestně zasténal, když si hnul s žebry, ale já byla v tomhle případě tvrdá.
"Mám pokračovat, nebo už budeš jíst," ptala jsem se ho.
"Klidně si mě svaž, ale já to do sebe nedostanu," zaprskal. Poslechla jsem ho, a když měl obě ruce neschopné pohybu, vzala jsem do ruky talíř.
"Fajn, pusť mě," zabručel, když viděl, že stejně nakonec dosáhnu svého. Pouta kolem jeho rukou se povolila a on neochotně začal obědvat. Polykal sousta se stejným zadostiučiněním, jako já v dětství zelené fazolové lusky. Litovala jsem ho, ale tohle pro něj zatím bylo to nejlepší. Dostal do sebe stěží půlku a odsunul to. Nevím, kdo v něm vypěstoval takový odpor k nemocniční stravě, ale rozhodla jsem se ho už víc netrápit. Jemně jsem ho lípla do vlasů a nechala ho o samotě. Mezitím jsem zkontrolovala dalších pár pacientů, kteří přišli s novými zraněními a stavila jsem se na kontrole i u toho muže, který mi tolik poradil.
"Jak se cítíte?" optala jsem se mile.
"Mnohem lépe, děkuji," usmál se na mě. Jeho jazyk byl teď už téměř plynulý, jak rychle se do něj dokázal dostat.
"Budete mi muset povyprávět, jak jste se k tomuhle všemu vlastně dostal," zavrtěla jsem hlavou.
"Je to dlouhý příběh," varoval mě s veselým úsměvem. Přesně jak jsem si myslela, byl to veselý chlapík, který jen prožil zlé věci. Teď, když se s ním pěkně zacházelo, se opět začal smát a vtipkovat.
"Mám čas, přítel trochu trucuje, musím ho podusit," pokrčila jsem rameny a posadila se k jeho lůžku. Tohle bude napínavé.


Nečekaná pomoc

22. července 2012 v 22:41 | Yui-chan |  Růže msty
Vydávám dnes sice později než obvykle, ale je stále neděle, takže se neopožďuji :D. V dnešním díle se dozvíte jakou pomoc dostanou (a že nebude jedna) a také se podíváme na Anorinu část plánu, který Tren připravil. Za konec mě asi nebudete mít rády, ale s tím se snad nějak vypořádám. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
"Pane, přijel nějaký muž, který by s vámi chtěl mluvit," vtrhl do našeho stanu jeden z mých vojáků. Naštěstí jsme zrovna nedělali nic nepřístupného, dokonce jsme každý seděli na opačném konci stanu, protože jsem měl v puse cigaretu. Anori mě propalovala vražedným pohledem a já jí okázale ignoroval.
"Teď nemám čas na žádné stížnosti nebo příkazy z Bratrstva, promluvím si s ním až po akci," zavrtěl jsem hlavou. Onen muž nervózně přešlápl.
"Je tu sám, z vlastní vůle, pane. A chce s vámi bezpodmínečně mluvit," nedal se, přitom si nervózně žmoulal lem své uniformy. S povzdechem jsem típl cigaretu.
"Dobrá, přiveďte ho," pokynul jsem mu. Rozmrzele jsem sledoval, jak dovnitř vchází muž, kterého jsem určitě někde viděl, ale nedokázal ho správně zařadit.
"Zdravím, Trene Anthony," kývl s úsměvem hlavou, což jen potvrdilo to, že se známe. Ale odkud?
"Patriku!" zavýskla Anori a objala ho kolem krku.
"Taky tě rád vidím, malá čarodějko, jak si žiješ?" stočil onen muž pozornost k mé snoubence. Patrik, jistě, to byl ten strážný z Grinstonvillu. Trochu jsem povolil svůj postoj, ten by se Bratrstvem nikdy naverbovat nedal.
"Co tě sem přivádí?" zeptal jsem se ho a přerušil ty dva, aby se navzájem přivítali. Anori ho pustila a ustoupila od něj o několik kroků. Trochu mě překvapovalo, jak poslední dobou začala dodržovat všechna morální pravidla, která do téhle doby okázale ignorovala.
"Chtěl jsem se přidat k některému oddílu a doslechl se, že tady poblíž se nachází právě ten tvůj. Přišel jsem ti nabídnout své služby," podíval se na mě. Chvíli jsem přemýšlel.
"Dobře, vysvětlím ti, o co tu jde," kývl jsem a rukou mu pokynul k velké mapě na stole, kde jsem mu všechno podrobně od začátku vysvětlil.

*****
Tren Patrikovi vysvětloval svůj plán, já mezitím odešla ven, aby měli trochu soukromí. Vůbec se mi to nelíbilo. Patrik byl velice dobrý a silný bojovník, byla jsem si více než jistá, že se dostane do první skupiny. A tak ztratím nejen svého snoubence, ale také dobrého přítele. Kdybych mohla, všechno bych jim zakázala. Navíc fakt, že je akce naplánovaná na Temnou noc, tedy noc, kdy je měsíc v novu a nesvítí, mě trochu děsil. Tren byl ovšem k takovým věcem hluchý, on neviděl to, co jsem viděla já. Jenže mě neposlouchal. Možná, kdyby do něj Kevin tolik neryl, byl by otevřenější jiným nápadům, ale takhle se spíš uzavřel do sebe a neustoupil v ničem ani o píď. Tedy až na teď, kdy jsem si byla jistá, že Patrika vezme do svých řad. Bylo by hloupé, kdyby to neudělal.
Když jsem se vracela do stanu, akorát kolem mě procházel Patrik v řadové uniformě a vesele na mě mrkl. Jen mě to víc zachmuřilo. Ve stanu byl Tren sám, opět kouřil a ještě navíc nervózně přecházel tam a zpět.
"Co tě trápí?" zeptala jsem se. Trhl sebou, jak se mě lekl.
"Nic důležitého," pousmál se.
"Kdy mi konečně přestaneš lhát a narovinu vyklopíš, co tě trápí. Já vidím, že to není žádná maličkost a trápí mě, že se trápíš. Ale jak ti mám pomoct, když mi nic neřekneš?" hubovala jsem. Típl nedopalek a přešel ke mně.
"Třeba nechci, aby ses musela zatěžovat mými starostmi a trápila se i věcmi, které se tě netýkají. Třeba si to chci vyřešit sám," zašeptal a objal mě. Bylo to pevné a naléhavé objetí. Něco ho opravdu hodně moc trápilo.
"Když to trápí tebe, tak se tě to pravděpodobně týká. A všechno co se týká tebe, se týká i mě. Jsme snoubenci, žijeme spolu, na to nezapomínej," upozornila jsem ho na fakt, který se nedal přehlédnout. Pousmál se.
"To je pravda. Přesto máš svých starostí dost," stál si na svém.
"Hm, s tebou, přemýšlím, jak tě udržet tady," brblala jsem. Zasmál se.
"To se ti nepodaří," zavrtěl hlavou. Co jsem s ním mohla dělat? Nic, vůbec nic. Raději jsem už mlčela a také ho pevně objala.
"Stejně se mi nelíbí to datum," zabručela jsem. Povzdechl si a pustil mě.
"V čem?" odstoupil o krok, aby na mě viděl. Tvářil se teď jako opravdový generál. Trochu jsem zakolísala ve svém rozhodnutí, mu začít něco vysvětlovat, ale nakonec jsem si dodala odvahy.
"Už jsem ti to jednou vysvětlovala. Není dobré dělat žádné takové akce na Temnou noc, kdy nesvítí měsíc. Je to špatné znamení," řekla jsem klidně. Znovu si povzdechl a promnul si spánky.
"Lásko, nemůžu odvolat celou akci kvůli tomu, že nebude svítit měsíc," zavrtěl hlavou.
"Ty mě vůbec neposloucháš, tady nejde o to, jestli svítit bude nebo nebude," zavrčela jsem už značně podrážděně. Proč mě nebral vážně. Jeho pohled mi dával jasně najevo, že s datem nehne.
"Prosím, miláčku, alespoň ty se nesnaž mi to celé podkopat," zašeptal utrápeně.
"To se samozřejmě nesnažím. Jen bych byla ráda, aby ses mi vrátil živý," objala jsem ho kolem pasu a jemně ho políbila na tvář.
"Udělám, co budu moct," slíbil mi.

*****
Kdyby jeho bojová tunika neznamenala nebezpečnou bitvu, chtěla bych po něm, aby ji nosil častěji. Tolik mu to v ní slušelo, ostatně jako v čemkoliv, co si na sebe oblékl. Pomohla jsem mu dopnout rukávy a pak mu srovnala límec.
"Tak, důstojníku," dokončila jsem úpravu jeho zevnějšku.
"Provokatérko," otituloval mě tak jemným hlasem, že jsem to vůbec nemohla brát jako urážku. Jen jsem na něj vyplázla jazyk. Chytil mě kolem pasu.
"Víš, co jsme si domluvili? Až ošetříš ty děti, spojíš se s Kevinem a až on ti řekne, pomažeš rovnou sem, jasné?" zeptal se mě dnes už asi po sté.
"Naprosto," ujistila jsem ho. Úlevně se pousmál.
"Bojíš se, že bych sledovala tvojí první skupinu a snažila se k vám nepozorovaně přidat?" škádlila jsem ho.
"Něco takového. U tebe by mě to ani moc nepřekvapilo," přikývl a políbil mě na čelo. Nechala jsem to se smíchem být, měl vlastně pravdu. Objala jsem ho kolem krku a přitáhla si ho k jednomu vášnivému polibku.
"Dej na sebe pozor," zašeptala jsem, když jsem ho pustila a svoje čelo si opřela o to jeho. Kývl v souhlas a dál nijak nerušil naši chvilku loučení.
"Ehm…pane, muži jsou nastoupeni," vyrušil nás jeden z jeho mužů.
"Dobrá, už jdu," kývl Tren, vzal mě za ruku a vedl mě ven. Tam se postavil a dal rozkaz, aby se všichni seskupili podle toho, do jakých přísluší skupin, mě ovšem stále držel za ruku a nenechal mě odejít ke Kevinovi. Nebránila jsem se. Pohledem přejel všechny vojáky.
"Jsou ještě nějaké dotazy? Je někdo, kdo neví, co má dělat?" zeptal se. Ticho, všichni na něj hleděli, odhodlaní jít za jeho rozkazy. Zhluboka se nadechl a pustil mě. Nastal čas, abychom oba jednali samostatně. S posledním povzbuzujícím úsměvem jsem se zařadila do druhé skupiny a vyrazila z tábora opačnou stranou, než první skupina. Jakmile jsme prošli bariérou, můj úsměv nadobro zmizel a vystřídala ho chladná maska, která kryla strach a úzkost o tu jedinou osobu, na které mi záleželo.
Pevněji jsem k sobě přitiskla svou brašnu, ve které jsem měla nějaké lékařské pomůcky. Nebylo v ní všechno, ale bylo tam rozhodně víc, než měli v táboře nebo ve vesnici. Kevin se během chvíle zařadil vedle mě a nespouštěl mě z očí. Koneckonců, byla to jeho práce. Mě to ale rozčilovalo, vědomí, že mě hlídá jen proto, aby dostal zaplaceno. S Trenem to bylo naprosto jiné. Tomu o peníze v žádném případě nešlo. Kdyby je nepotřeboval k mému přežití, pracoval by zadarmo. S povzdechem jsem rychle následovala ostatní do obležené vesnice. S trochou potíží jsme se přeci jen dostali dovnitř, kde Kevin a ostatní muži hned začali připravovat předstíraný přesun a já hned zamířila do budovy školky. Děti už mě netrpělivě vyhlížely. Měly obrovskou radost z věcí, které jsem jim přinesla. S radostnými výkřiky vytahovaly čokoládky, hračky a jiné věci, které jsme pro ně s Erikem připravili. Všimla jsem si, že mezi povykujícími dětmi bylo i několik těch, které ležely v odděleném pokoji jako vážné případy a jen s drobnými obvazy se radovaly společně s ostatními. Přesto ještě několik děti zůstávalo v postelích.
Zamířila jsem nejprve k nim. Ve dveřích mě hned přivítalo několik pohledů, které na můj příchod většinou reagovaly úsměvem. Sedla jsem si na první postel, ve které leželo děvčátko s natrženým bříškem. Ránu jsem jí vyčistila, dala jí nový obvaz a také mast, aby se to rychleji zahojilo. Víc jsem v těchto podmínkách dělat nemohla. Takhle jsem obešla každou postýlku. V té poslední leželo zády ke mně děcko, které mi v poslední době dělalo starosti. Vůbec nekomunikovalo, chovalo se divně. Než jsem k němu došla, vyklouzla mi z prstů brašna a s hlasitým žuchnutím dopadla na zem. Otočily se na mě všechny tváře, kromě jedné. Byla jsem si jistá, že to dítě je vzhůru, ale na tuto hlasitou ráno nereagovalo. Prudce jsem zatleskala, ale ono stále nic. Až když jsem si přisedla k němu na postýlku, polekaně se ke mně otočilo.
"Slyšíš mě, co ti říkám?" zeptala jsem se pomalu a hlasitě. Vystrašeně na mě hledělo. Vzala jsem kus papíru a velkými písmeny napsala: "Slyšíš mě?". Papír jsem podala tomu dítěti a doufala, že umí číst. Chvíli si ho prohlíželo a pak zavrtělo hlavou. Neslyšelo. Napsala jsem na papír z druhé strany: "Vydrž," a odběhla za ošetřovatelkami. Odvedla jsem je kousek stranou od ostatních dětí, abych je zbytečně neplašila.
"To dítě, co leží v poslední postýlce," začala jsem.
"Ten chlapec je poslední dobou divný," přikývla jedna z nich.
"Je hluchý," upřesnila jsem to. Obě se na mě dívaly, jako kdybych spadla z višně.
"Nebyl hluchý, když jsme tu zůstaly," zavrtěla jedna hlavou.
"Neprodělal nějakou nemoc?" zeptala jsem se věcně.
"Nedávno jsme tu měly příušnice, ale měly jen slabý průběh a rychle zmizely," odpověděla po chvilce přemýšlení.
"Někdy se stane, že pacient může vlivem takové nemoci ohluchnout," vysvětlila jsem.
"Je to trvalé?" ptala se jedna s obavou.
"To nevím. Ještě ho vyšetřím, ale to poznáme až časem, zda se mu sluch vrátí," pokrčila jsem rameny a vrátila se zpět k dětem. Přisedla jsem si k tomu hluchému děcku, ukázala si prstem na rty a pomalu, opakovaně mluvila, stejně jako když Tren učil mluvit mě.
"Jsem doktorka, vyšetřím tě, ano? Všechno bude dobré," opakovala jsem. Nevěděla jsem, zda mě pochopilo nebo ne, ale v klidu mě nechalo ho vyšetřit, přitom mě pozorovalo zkoumavým pohledem. Nenašla jsem žádné zevní známky poranění, takže jsem musela věřit tomu, že se chyba stala vevnitř. Ale podívat jsem se rozhodně nemohla. Každé z dětí jsem obdarovala sladkým lízátkem a opět odešla za ošetřovatelkami. Obě na mě hleděly s otázkou v očích.
"Vážně nevím, jak to bude dál. Další léčba není nutná, jen mu budete muset věnovat zvláštní péči," podala jsem svoje hlášení.
"Nejlépe uděláte, když na něj budete pomalu mluvit, aby se naučilo odezírat ze rtů. Žádné posunky, žádné vzkazy, jen mluvit a nutit mluvit i jeho. Nic jiného vám v tuhle chvíli nemohu říct," pokrčila jsem rameny. Obě dvě přikývly a poděkovaly mi. Sbalila jsem si svoje věci, rozloučila se s dětmi a vyrazila ven najít Kevina. Neměla jsem v plánu Trena neposlechnout, právě naopak. Chtěla jsem mu udělat tu radost, že na něj opravdu budu čekat ve stanu. Kevina jsem našla kus od budovy školky, jak dohlíží na ostatní. Když mě viděl, přikývl a naznačil mi, že můžu jít. Vyrazila jsem. Naši nepřátelé byly pravděpodobně tak zaměstnáni Kevinovými přesuny, že jsem se do tábora dostala bez jediného karambolu. Tam jsem nejprve zjišťovala, jestli mají nějaké zprávy o první skupině. Žádné. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale trochu mě to uklidnilo. Odešla jsem do Trenova stanu, kde jsem si prohlížela jeho mapu s nejrůznějšími barevnými šipkami a čárami, které tam sám přikreslil. Nechápala jsem, jak se v tom mohl vyznat. Ale asi vyznal. V tomhle směru jsem ho obdivovala. Bylo neuvěřitelné, jak dobrý byl stratég. Nechápala jsem, proč ho nezapojovali již dřív. I když možná ho zapojil Dante, když teď patřil do jeho osobní ochranky.
"Můžu?" ozvalo se od vstupu. Pozdvihla jsem oči a setkala se s Claire.
"Jistě," usmála jsem se. Vstoupila dovnitř a posadila se naproti mně.
"Co tam hledáš?" zeptala se.
"Nic, já tomuhle nerozumím, jen si to prohlížím, protože nemám co důležitějšího na práci," pokrčila jsem rameny. Přikývla a pozorně si mě prohlížela. Byla jsem z jejího upřeného pohledu trochu nervózní, ale snažila jsem se dělat, že si jí nevšímám.
"Je těžké pracovat jako lékařka?" zeptala se najednou. Překvapeně jsem zamrkala.
"Já ještě lékařka nejsem, studuji," odpověděla jsem. Tentokrát byla zmatená ona.
"Ale jak to? Proč tě tedy Tren bere za těmi dětmi, abys je ošetřila?" nechápala.
"Absolvovala jsem výcvik v magii, kde mě mimo jiné učili i lékařství. Praxi zvládám, jen mi chybí nastudovat teorii a mít v ruce diplom," vysvětlila jsem jí to trpělivě.
"Hm," zabroukala zamyšleně.
"Kde studuješ?" zeptala se po chvíli.
"Na fakultě medicíny v Pernu, proč?" odpověděla jsem váhavě. Netušila jsem, kam tím ta holka míří.
"To je dobrá škola a taky prý docela těžká," konstatovala.
"Nevím, zatím jsem neskládala žádné zkoušky, takže nemohu posoudit. A co se náročnosti týče, přijde mi to stejné jako vysoké školy na Zemi, jen o něco delší," pokrčila jsem rameny. Claire mě pak začala vyslýchat ohledně mého studia na Zemi, když jsem jí řekla, že jsem vystudovala policejní akademii, začala se ptát ještě vášnivěji. Byla jsem z ní opravdu zmatená, ale na všechny otázky jsem jí odpověděla. Nebylo to nijak nebezpečné. I kdyby se to dostalo na druhou stranu, k čemu by jim bylo, že jsem studovaná policistka? K ničemu.
"Chtěla bych být jednou jako ty," řekla po chvilce přemýšlení. Trochu mi to polichotilo. Konečně někdo, kdo na mě neviděl jen samé nedostatky.
"Máš ještě všechno před sebou, bůh ví, kam to jednou dotáhneš," povzbudila jsem ji a ona se vděčně usmála.
"Myslíš si, že až tě Tren získá zpátky na starost, dostanu zase jiného meertalena?" zeptala se mě po chvíli vážně. Pokrčila jsem rameny.
"Já vůbec nevím, jak to bude. Nejsme od sebe jen tak z rozmaru, má to hlubší význam, kterému ani já sama pořádně nerozumím. Na tohle se musíš ptát Trena," konejšivě jsem se pousmála.
"Už jsem se ptala a řekl mi něco podobného. Že musím být trpělivá a pak se uvidí," zabručela otráveně. Tolik mi připomínala mě, v jejím věku jsem byla úplně stejná. Tren měl opravdu štěstí na samé pořádné puberťačky.
"Půjdu k sobě, ať máš trochu soukromí," oznámila mi asi po další hodině, kterou jsme strávily povídáním. Mezitím se ještě vrátili někteří muži z druhé skupiny, aby nám podali zprávy, kdyby se náhodou něco dělo a opět odešli zpět za Kevinem. Musela jsem mu uznat k dobru, že se do puntíku držel Trenova původního plánu.
"Dobře a nikde se prosím netoulej. Teď tě mám na starost já, tak bych tě nerada někde hledala. Nemám takové výhody, jako Tren," požádala jsem ji. Jen s úsměvem přikývla. Nemohlo to být ani půl minuty, co odešla, a noční ticho prořízl vyděšený dívčí křik. Vyskočila jsem na nohy tak rychle, že jsem převrátila stůl a celý jeho obsah se rozlétl po podlaze. Ale to mi bylo víceméně jedno. Urychleně jsem spěchala na místo, odkud se výkřik ozval. A nebyla jsem sama, tohle ječení nemohl nikdo z tábora přeslechnout. Jako první jsem uviděla Claire bílou jako stěnu, která se mi okamžitě vrhla do náruče. Opravdu to bylo ještě dítě, když byla vyděšená, hledala známou náruč, která by ji utěšila. Jemně jsem ji hladila po rameni. Až pak mi došlo, že bych se měla podívat, co ji tolik vyděsilo. A tentokrát jsem vykřikla já.
Na zemi kus před námi se v bolestech svíjel muž. Nepatřil k nám, většinu Trenových mužů jsem znala a tenhle měl navíc na sobě jen nějaké cáry místo uniformy. Dlouhé, mastné a zablácené vlasy mu lemovaly strhaný a odřený obličej s mastným plnovousem. Jeho tělo bylo značně pohublé a poukazovalo na dlouhodobé strádání. A k tomu navíc ještě několik pořádných ran na těle, většina z nich masivně krvácela. V první chvíli jsem opravdu nebyla schopna se ani hnout. Vyděšeně jsem zírala na toho muže a ovládala nutkání křičet. Ani ostatní na tom nebyli o moc lépe. Musela jsem se vzmužit.
"Pane, slyšíte mě?" přešla jsem k němu a opatrně jsem k němu natáhla ruku. Vyděsilo mě, když po mě prudce chňapl.
"Chiro…te…da…mo," zachrčel. Všimla jsem si polámaných žeber, která pravděpodobně způsobovala dýchací problémy, a proto mluvil tak trhaně a sípal. S hrůzou jsem si uvědomila, že mu nerozumím ani slovo. Otočila jsem se po ostatních, kteří se pomalu začínali probouzet ze šoku. Jeden mladý muž, který pomáhal ve zdravotnickém stanu, ke mně přiklekl a začal pohledem zjišťovat, jak je ten neznámý muž na tom.
"Nerozumím vám. Ale nebojte se. Postaráme se o vás. Odvedeme vás do stanu a tam vás ošetříme," povídala jsem. Bylo mi jedno, jestli mi rozumí nebo ne. Z praxe v nemocnici jsem věděla, že můj hlas působil na pacienty uklidňujícím dojmem. Ostatní učni se mi smáli, že jsem díky tomu naprosto jasně předurčena být lékařkou. Teď se to hodilo.
Dva muži ho popadli a odnesli do zdravotnického stanu. Doběhla jsem si pro svoji brašnu a běžela za nimi. Tam jsem se hned pustila do ošetřování. Pravou nohu měl zlomenou, levou ošklivě poškrábanou. Břicho měl samou modřinu a jeho povislá kůže napovídala tomu, že to kdysi byl pěkně stavěný muž. Teď vypadal spíš jako kostra obalená kůží, tak byl hubený. S polámanými žebry jsem měla pravdu, ale naštěstí nezranily plíce. Ruce a záda měl také potrhané, to samé platilo o značné části krku. Trvalo nám téměř dvě hodiny, než jsme ho dali dohromady. Neznámý mezitím upadl do neklidného spánku, ze kterého vykřikoval slova, kterým nikdo z nás nerozuměl. Probudil se až za další dvě hodiny. Jeho oči rychle těkaly po místnosti, až se zastavily na mě. Měl krásné zelenkavé oči, které dříve jistě měli veselou jiskru, teď však byly unavené a zmučené.
Snažil se mi něco říct, ale slova, která se mu řinula z úst mi nedávala smysl. Brzy pochopil, že mu nerozumím. Začal tedy znovu, mnohem pomaleji, ale tentokrát používal naši řeč. Bylo to těžké, já pořádně nerozuměla jemu a on mě, ale nakonec jsem z něj pár věcí dostala. Například jméno, odkud je, jak se sem dostal a v neposlední řadě co se mu stalo. Strašně mě vyděsilo, když začal popisovat monstra, která on sice naprosto přesně neviděl, protože se pohybovala závratnou rychlostí, ale která mu způsobila všechna tato zranění. Němě jsem seděla a zírala do stěny, je snad možné, že tato monstra jsou přesně to, co tuhle noc nahání můj Tren?
Začala jsem tedy s výslechem znovu. Čím déle jsme si povídali, tím byl jeho jazyk lepší a jistější. Musel umět náš jazyk perfektně používat, jen teď dlouho mluvil jinak. Nechápala jsem proč, ale to pro mě v tuto chvíli nebylo důležité. Ptala jsem se ho na ty tvory.
"Dnes bych nikam ne…chodil. Je Temná noc. A oni moc slavit. Lidskými oběťmi. Hrozně nebezpečné, oni mít zvláštní rituál," povídal a mnou prostupovala panika. Kruhové místo v poli, Temná noc, krvavé rituály a můj Tren uprostřed toho všeho. Pokoušely se o mě mrákoty. Ať to není pravda, ať se mi všechno jenom zdá!
"A nevíte, co by na ně platilo?" zeptala jsem se nadějně. Muž se zamyslel.
"Voda je zpomalit. Oni pak lépe zranit a zabít. Ale potřeba moc vody," řekl po chvíli.
"Moc vám děkuji, právě jste asi zachránil nejeden život," stiskla jsem mu ruku a vyběhla ze stanu. Potřebují hodně vody? Mají ji mít! Nejprve jsem ale vběhla do stanu Claire.
"Teď nikam ani na krok. Jdu za nimi, možná jim můžu pomoct," vychrlila jsem na ni a rychle ji seznámila se situací. Chápavě přikývla.
"Potřebuješ nějak pomoc?" chtěla vědět.
"Možná, řekni to všem tady v táboře, ať pošlou posily. Ať se drží zvířat," blýskla jsem nebezpečným úsměvem, který mi Claire opětovala a vyběhla směrem do středu tábora. Já se vydala za bariéru. V duchu jsem se modlila, aby už nebylo pozdě. Cestu se mi rozhodlo zkřížit pár Shinigami, kterých jsem se buď zbavila sama, nebo mi pomohla zvířata, která se kolem začala stahovat, snad na moji ochranu. Snad vycítila, že dokážu ovlivnit přírodu a všechno teď závisí na mně. Tvořila za mnou cestičku, aby mě ostatní mohli následovat, jak jsem to nakázala Claire. Já utíkala na místo, které Tren popisoval a děkovala za to, že jsem ho výjimečně poslouchala. Když jsem dorazila k oné vyšlapané cestičce zastavila jsem se. Z dálky ke mně dolehly zvuky boje a bolestivé výkřiky raněných. Modlila jsem se, aby nepatřily jemu.
Vztáhla jsem obě ruce nad sebe a donutila oblohu, aby se zatáhla těžkými mračny, ze kterých začalo hustě pršet. Spotřebovala jsem opravdu hodně energie, ale bylo to nutné. Zvířata mi ochotně nabízela svou energii, kterou jsem si vypomáhala, ale brala si jí jen tolik, abych žádné z nich nezabila. Byla mi vděčná. Takhle silné kouzlo jsem použila vůbec poprvé v životě, přesto jsem jasně cítila, co mám dělat. Několik Shinigami se rozhodlo zkřížit moje plány, ale ani se ke mně nepřiblížili. Kolem mého těla už neproudila síla, byla to čistá energie přírody. Vlasy mi divoce vlály, takhle vypadala čarodějka. Vytvořila jsem opravdovou průtrž mračen, která se neobešla bez silného větru a občasného hromu s bleskem. Stála jsem tam mokrá až na kost, šaty se mi lepily těsně na tělo, ale nebyl čas to řešit. V téhle krizové situaci by si mě stejně nikdo neprohlížel. Zvuk boje byl teď o poznání tišší a nejen proto, že déšť hlasitě bubnoval o zem. Již to nebylo tak zoufalé. Nebo jsem si to jen strašně přála.


Nebezpečná akce

15. července 2012 v 19:20 | Yui-chan |  Růže msty
Týden se s týdnem sešel a je tu opět neděle, tedy čas na další díl mé povídky. Začíná se to všechno trochu komplikovat, ale znáte mě, já to ani jinak neumím :D. Tak příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
"Trene!" vykřikla jsem a s úlevou mu skočila kolem krku. Ucítila jsem vedle sebe ještě drobné tělo té mladé dívky, která také netrpělivě objímala mého nejdokonalejšího muže.
"Ženský bláznivý, vždyť mě umačkáte," rozčiloval se na oko Tren, ale obě nás k sobě tiskl, mě určitě o něco víc.
"Anthony, ty si žiješ. Hned dvě hezký ženský naráz," smál se mu jeden z mužů, který přišel s ním. Tren pak poslal Claire spát, ta ho bez námitek poslechla a ještě stačila šibalsky mrknout na mě. Mě Tren odvedl do svého stanu, kde jsem z něj okamžitě dolovala informace. Všechno mi povyprávěl a vysloužil si velkou pochvalu, že se nepustil do zbytečně nebezpečné akce. Pousmál se a sundal si košili se zbytečně dlouhým rukávem a těžké vysoké boty. Nechápala jsem, proč tohle nosil, ale nebyl sám, takže jsem to ani moc neřešila.
"Svlékni se," řekl najednou bez špetky romantiky. Zamračila jsem se.
"Tak to ne. Sice jsem ráda, že ses ve zdraví vrátil, ale takhle lacino to ode mě nedostaneš," odmítla jsem.
"Řekl jsem, ať se svlékneš," zopakoval pobaveně a když jsem se k tomu neměla, pomohl mi. Položil mě na záda a pečlivě přejížděl rukou nad každým ohybem mého těla. Zmateně jsem ho sledovala. Až když mi pokrčil jedno stehno, uviděla jsem malou černou kuličku. S bolestivým štípnutím ji odtrhl, krvácející ranku políbil a zahojil. Tohle opakoval ještě asi dvakrát. Pak mě požádal, abych se otočila na břicho. Byla jsem tak zmatená, že jsem ho bez protestů poslechla. Celý proces zopakoval a našel další dvě kuličky.
Jeho dotyky mě nenechávaly chladnou. Když skončil s prohlídkou, nadzvedla jsem zadeček a nepokrytě ho jemným vrtěním sváděla. Jako správný milenec se nenechal dlouho pobízet a ukázal mi noc plnou vášní. Někdo nás asi v půlce vyrušil, jenže hned zase odešel a tak jsme na nějakou malou návštěvu rychle zapomněli.
Druhý den u snídaně na nás pobavené pohledy házel nejen Erik, ale i Claire a pak ještě jeden, kterého jsem neznala jménem. Ani jsem si nevšimla, že těch návštěv bylo víc. Nebo přišli všichni najednou? Místo vedle Trena bylo výjimečně volné pro mě, takže jsem si pěkně hověla u něj. Naklonil se blíž ke mně.
"Claire jsme prý včera naučili pár nových poloh," zavrněl mi do ucha a já měla co dělat, abych se mu hned vášnivě nenalepila na ústa.
"Jenom Claire?" hraně jsem se zděsila. Tren se zasmál a kývl směrem k Erikovi, který pokaždé, když se na nás podíval, mírně zrudl.
"Nestačí, že je mladý a ještě navíc poprvé na pořádné akci. On bude i panic," zabručela jsem si pro sebe. Tren neodpověděl, takovéhle choulostivé věci o svých přátelích buď nevěděl, nebo je alespoň nešířil dál. Jenže já ho znala natolik dobře, že i beze slov jsem poznala z výrazu jeho tváře, že jsem uhodila do černého. Mírně jsem se pousmála a znovu si Erika přeměřila pohledem.
"Ani na to nemysli," zavrčel tak tiše, až jsem ho málem přeslechla.
"Tak ty žárlit můžeš a já ne?" popíchla jsem ho. Podíval se mi zpříma do očí.
"Já k tomu měl vždy důvod," odpověděl. Tázavě jsem pozdvihla obočí.
"Sam i Paul mi oba do očí řekli, že o tebe budou bojovat. Franklin to sice neudělal, ale poznal jsem to ze způsobu, jakým se k tobě choval. A taky jsem se trefil. A teď zamýšlíš zasvětit Erika do tajů milostného života? Ne že bych mu to nepřál, ale ať si najde vlastní průvodkyni. Ty jsi totiž moje," podal mi sáhodlouhé vysvětlení, které nebylo napadnutelné ze žádné strany. Zasmála jsem se a musela uznat, že jsem prohrála.
"Taky mi Claire řekla o vaší včerejší debatě," nadhodil. Se zájmem jsem se mu zadívala do tváře a čekala, kdy začne kázání, abych mu nedemoralizovala chráněnky. Nic takového se nestalo.
"Není pravda, že si na tebe stěžuju. Spíš mi to jenom vyklouzlo, když jsem se na ni zlobil, že neposlouchá stejně jako ty," bránil sám sebe. Políbila jsem ho na spánek, nezlobila jsem se. Po snídani jsem se natáhla u Trena na postel, byla jsem z té noci nějaká unavená. Jenže jsem se asi natáhla nějak špatně, pravděpodobně jsem vyzývavě vystrčila zadní partie a nohy, protože mě Tren znovu pronesl rájem.

*****
Pozoroval jsem Anori, která po dopoledním milování usnula jako dudek. Deka jí sklouzla z těla a odhalila tak její pevná ňadra a ploché bříško. Pozorně jsem si ji prohlížel, byla tak krásná, že bych se na ni vydržel dívat celé hodiny a nikdy by mě to neomrzelo. Jenže práce a jiné povinnosti byly neoblomné a já musel od jejího vyzývavého těla odejít. Přitáhl jsem jí přikrývku přes ramena, sám se oblékl a posadil se ke stolu s novým plánem. Musel jsem to nějak vymyslet. Nějak vymyslet, jak postupovat dál.
"Můžu dál?" strčil dovnitř hlavu Erik.
"Samozřejmě," usmál jsem se a pokynul mu na prázdnou židli.
"Po dnešku už mi to moc samozřejmé nepřijde," zamumlal potichu. Věděl jsem, že naráží na naše milování.
"Nevím, jaký plán vymyslím, taky se může stát, že na sebe nebudeme mít moc času. A když pak ležíš vedle někoho, kdo tě přitahuje a nemůžeš se ho dotknout, protože jsi příliš unavený ty nebo on, je to vážně zdrcující. Musím si ji užít, dokud to jde," obhájil jsem se. Erik mi vytřeštěnýma očima visel na rtech a ke konci jen shovívavě přikývl. Věděl jsem, že mi to nemá za zlé a je spíš zvědavý, než pohoršený.
"Takže jak postupují tvoje plány?" odbočil od původního tématu. Povzdechl jsem si.
"Zatím nijak. Kdybych alespoň věděl, s čím mám tu čest, mohl bych se na to všechno líp připravit," zavrtěl jsem hlavou. Erik mlčel.
"Pravděpodobně budeme muset znovu jít na to místo a snažit se zjistit něco víc. Druhá skupina pak půjde do vesnice a pokusí se naznačit přesun zásob a lidí pryč, abychom Shinigami vylákali z jejich pozic. A poslední skupina zůstane tu a bude hlídat tábor pro případ, že by se s některou z předchozích skupin něco stalo," řekl jsem.
"Nezní to špatně, ale když se tak na tebe dívám, přijde mi, že ta první skupina půjde skoro na smrt," uhodl Erik to, co mě trápilo ze všeho nejvíc.
"Ano, pravděpodobně to tak dopadne. Proto tu sedím a snažím se vymyslet něco, kde bych si byl úspěchem více jistý," pokrčil jsem bezradně rameny a dál zíral do mapy před sebou. Erik si mě chvíli přeměřoval pohledem.
"Víš, že se mnou můžeš vždycky počítat," položil mi ruku na rameno a odešel. Trochu mě překvapoval. I když to byl nováček, dokázal odhadnout, na co myslím a vždycky být tam, kde by měl být. I teď mu správně došlo, že nemíním vystavit svoje lidi nebezpečí samotné a chystám se podpořit první skupinu svojí přítomností. Jen musím vymyslet, jak to opatrně říct Anori a donutit ji, aby nehysterčila.
"Rovnou zapomeň na to, že by si šel do akce, ve které počítáš s vlastní zkázou," ozvalo se z postele rozhodným hlasem. Otočil jsem se tam. Anori seděla s dekou pevně obemknutou kolem těla, alespoň něco jsem ji naučil. Její tvář neprozrazovala žádnou únavu, spíš jen naprosté rozhořčení.
"Anori,…" začal jsem, ale nedokončil.
"Ne Trene, tentokrát poslouchej ty mě," přerušila mě.
"Jak tě mohlo vůbec napadnout, že by si šel do takové akce? Myslel jsi přitom na mě? To mě tu chceš nechat?" spustila. Povzdechl jsem si.
"Dokážeš se o sebe postarat sama, to už jsi mi několikrát dokázala. Navíc nemůžu poslat ostatní do takové nebezpečné situace a sám tu sedět a čekat. Půjdu s nimi a budu se snažit vrátit se zpátky živý," odporoval jsem jí.
"Tak mě nech jít s tebou. Pohlídám si tě. Neumím si představit, že bych tě měla pustit někam, odkud ani ty sám nevíš, jestli se vrátíš," pokračovala. Snažila se mi hrát na city, to už jsem u ní poznal. Jenže tentokrát jsem se rozhodl neustoupit ani za nic.
"V žádném případě se mnou nepůjdeš," zavrtěl jsem hlavou.
"Kdo mi v tom zabrání?" zeptala se samolibě.
"Co třeba kdybych řekl Kevinovi? Jsem si jistý, že v tomto případě by se mnou souhlasil," zkusil jsem to. Její pohled mě ujistil v tom, že Kevin není dostatečně silným soupeřem a že by neváhala mu ublížit, aby se dostala za mnou.
"Taky mohu napsat Dantemu, který tě jistě nepošle do takovéhle akce, protože tě potřebuje živou na jindy," vyhodil jsem poslední nenapadnutelné eso. Trochu jsem zakolísal, když se jí oči zalily slzami, přesto jsem neustoupil. Naštěstí neplakala proto, aby ze mě slzami něco dostala, což na mě platilo asi nejvíce a ona to věděla. Plakala proto, že věděla, že s mým rozhodnutím už nic nehne. Že půjdu s ostatními, abych zjistil, co se děje. Přisedl jsem si k ní a ona mi položila hlavu na prsa. Nechala volně téct slzy a netajila se vzlyky. Netišil jsem ji, věděl jsem, jak se musí cítit a jak těžké je pro ni přijmout tuto skutečnost. Jemně jsem ji kolébal v náručí a čekal jsem, až sama přestane. Bylo mi jí líto. Kdyby na mě v tuhle chvíli začala naléhat, pravděpodobně bych ve svém rozhodnutí zakolísal. Jenže ona jen tiše plakala a pevně mě objímala.
"Proč mi tohle děláš?" ptala se mě tiše.
"Stejně jako já věděl, do čeho jdu, když jsem si tě bral na starost, musela jsi i ty počítat s tím, že jsem v první řadě bojovník a nenechám svoji zem a svůj národ na holičkách," odpověděl jsem trochu vyhýbavě. Sám jsem nevěděl, proč se vůbec do takové akce pouštím, když tím riskuji, že nechám tohle drobné stvoření na pospas celému světu.
"To jsem samozřejmě věděla, ale vždycky jsem taky věděla, že se mi vrátíš," zafňukala.
"Já taky udělám všechno proto, abych se vrátil. Rozhodně bych nechtěl umřít takhle mladý. A už vůbec ne, když tu mám tebe," zavrtěl jsem hlavou. Při poznámce o mém věku se rozesmála.
"Co ti na tom přijde vtipného? Vím, že z tvého pohledu jsem asi trochu archivní typ, ale jinak opravdu patřím do té mladší generace," našpulil jsem uraženě pusu. Zmínka o archivu jí v pase zkroutila v křeči od smíchu. Alespoň jsem zahnal ten utrápený výraz, který měla celou dobu ve tváři. S úsměvem jsem ji pozoroval a čekal, až se přestane smát. Chvíli jí to trvalo.
"Trene, ty mě jednou zabiješ…archivní typ…tohle vážně můžeš vymyslet jen ty," snažila se vydýchat. S úsměvem jsem pokrčil rameny, původně jsem nechtěl být tolik vtipný.
"Měl bys zůstat doma, ty můj stařečku. Já bych se o tebe hezky starala, abys ještě dlouho vydržel. Ale nutit tě samozřejmě nemůžu. I když vlastně…" zamyslela se a já se už viděl svázaný někde v podzemní chodbě. Raději jsem jí začal lechtat, jednak za toho starce, vážně jsem si nepřipadal tolik starý, a taky abych jí vyhnal z hlavy myšlenky na nějaké domácí vězení. To zrovna.
"Raději se obleč, ať mi tu nepobíháš nahá. Za chvíli začnou chodit návštěvy a všichni budou zjišťovat, co se bude dít," doporučil jsem jí. Přikývla a začala se oblékat.
"Kdy se do toho pustíte?" zeptala se mě. Stál jsem k ní zády, abych neviděl svůdné křivky jejího těla a nechal ji v klidu obléknout.
"Hned začnu s plánováním, chci to vyřešit co nejdříve," odpověděl jsem. Objala mě zezadu kolem pasu.
"V noci se budeš věnovat jen mě, je ti to jasné? Chci si tě užít, co nejvíc to půjde," zavrněla mi do ucha. Hodně jsem se držel, abych po ní neskočil.
"Rozkaz," zasalutoval jsem. Usmála se a začala si natahovat samodržící punčochy. Mohl jsem na její štíhlé noze oči nechat.
"A jak v tom celém plánu počítáš se mnou? Je mi jasné, že první skupina to nebude, ale jinak?" zeptala se znovu. Musel jsem nejdřív zatřást hlavou, abych byl schopen jí nějak odpovědět.
"Nepočítám s tebou vůbec. Budeš sedět tady, v mém stanu a nehneš se nikam ani na krok," vyložil jsem jí celý svůj plán.
"Hm, tak s tím nesouhlasím," našpulila rty. Hned na ně dostala polibek.
"Já se tě ale neptal, já ti to oznámil," zavrněl jsem jí do ucha. Povzdechla si a obmotala mi ruce kolem krku.
"Chci být v té druhé skupině," řekla prosebně.
"Ta bude mást Shinigami falešným odsunem. Bude to skoro stejně nebezpečné, jako práce první skupiny," zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Možná to ode mě bylo trochu tvrdohlavé, že ji nechci nechat bojovat, i když je tu mezi námi všemi nejsilnější a nejschopnější. Jenže moje sobecká potřeba držet si ji buď u sebe, nebo v bezpečí mi nedovolila pustit ji nikam.
"Chci se podívat za těmi dětmi. Musím je zkontrolovat, také jim donést ty věci, co jim Erik objednal a mám tam jedno dítě, které mi nedá spát," začala z naprosto opačné strany, než jsem si myslel. Nadechl jsem se k protestům, ale zase vydechl. Co jí na to říct. Nelíbí se mi, že má jít do obklíčené vesnice, ve které se možná bude bojovat. Na druhou stranu, ty děti potřebují pomoc, to jsem sám viděl. Navíc se jí to hodí do praxe. A když už jsem jí povolil školu, neměl bych jí tedy bránit v rozšířeném vzdělání.
"Dobře, nějak to vymyslím," kývl jsem neochotně v souhlas. Vděčně mě políbila.
"Slibuju, že se nebudu motat nikde jinde, zůstanu s těmi dětmi, a když bude situace příznivá, vrátím se do tábora a pohlídám ti Claire," řekla. Chvíli jsem si ji měřil pohledem.
"Kdo jsi a co jsi udělala s Anori," ukázal jsem na ni prstem. Rozesmála se a vtiskla mi další vášnivý polibek.
"Překvapuješ mě. Tak rozumné jednání jsem nečekal," přiznal jsem po pravdě. Jen pokrčila rameny.
"Možná nejsem zase až takové děcko, jak si o mě všichni včetně tebe myslí. Možná se umím chovat dospěle, když je k tomu důvod," nadhodila.
"Chceš tím naznačit, že já nejsem dostatečný důvod, aby ses chovala dospěle pořád?" hraně jsem se urazil.
"Možná jsi, ale mě baví tě rozčilovat. Jsi pak tak roztomilý, přímo k sežrání," zavrněla mi u úst. Ohnal jsem se po ní, ale ta ještěrka byla rychlejší.
"Já ti dám roztomilý. Asi se rozzlobím a pak poznáš můj hněv," zavrčel jsem.
"Ale no tak, miláčku, co si to namlouváš. Vždyť ty se na mě nedokážeš zlobit," mrkla na mě provokativně a zdrhla dřív, než jsem ji stačil chytit. Bohužel cestu za ní mi zablokoval dav mých mužů, kteří chtěli slyšet něco víc o mém nejnovějším plánu. Budu ji muset chytit později. V jednom ale měla pravdu. Nedokážu se na ni zlobit. V ničem.

*****
Zamyšleně jsem bloumala táborem. Nemohla jsem s určitostí říct, jestli víc přemýšlím nad Trenem nebo nad tím dítětem. Popravdě, snažila jsem se spíš myslet na to dítě, protože myšlenky na Trena právě měly trochu bolestivý spád. Už jednou jsem zažila, jaké to bylo bez něj. Nechtěla jsem to už nikdy zažít znovu. Ano, mohla jsem ho připoutat v jeho stanu a nedovolit mu nikam jít. Na druhou stranu jsem ho chápala. Také bych chtěla stát v první řadě, pokud by někdo ohrožoval můj domov a lidi, za které bych byla zodpovědná. Došla jsem až ke skladu, kde jsem zastihla Erika v plné práci.
"Nepotřebuješ trochu pomoct?" zeptala jsem se ho mile. Když mě spatřil, zčervenal.
"Nechci vás nijak zatěžovat, slečno," zakoktal.
"Anori," opravila jsem ho. Chvíli mě nevěřícně sledoval.
"Jsi Trenův dobrý přítel a doufám, že i můj, takže nech těch formálností a říkej mi normálně jménem. Všechno tohle divadlo kolem mě rozčiluje," pronesla jsem teatrálně. Zářivě se na mě usmál a kývl.
"Jsou to všechno těžké krabice, nechci vás…tě nutit to tahat. Ale můžeš kontrolovat, jestli došlo všechno podle seznamu," kývl směrem k deskám. Ochotně jsem se jich ujala.
"Co že nejsi s Trenem?" zeptal se mě po několika minutách práce v naprosté tichosti. Trochu mě překvapilo, že ho oslovil křestním jménem, ani kluci z jeho party to nedělají. Ovšem tohle jsem teď nechala být, je to Trenova věc, jak nechá ostatní, aby mu říkali.
"Potřebovala jsem na chvíli odejít a zaměstnat se něčím. Navíc má zrovna návštěvní hodiny, jen bych tam zavázela," vysvětlila jsem svoje nadšení do práce ve skladu. Chápavě kývl hlavou.
"Ty jsi slyšela, co jsme si společně povídali?" zeptal se po chvíli znovu. Přikývla jsem.
"Takže je mi jasné, že jste oba blázni, co si zahrávají s vlastními životy," zabručela jsem.
"Na jednu stranu mu závidím, že má tak pěknou a milou snoubenku tady u sebe, musí to být příjemné, když na tebe ve stanu nečeká jenom postel, ale milovaná osoba. Na druhou stranu nechápu, jak ty dokážeš ustát jeho nebezpečné akce a jak on může vydržet ti to v jednom kuse vysvětlovat," zamyslel se. Zasmála jsem se
"Občas je to těžší, než se zdá. Ale protože se máme rádi, tak všechno ustojíme. I když tohle se mi opravdu silně nelíbí," zamračila jsem se.
"To se ti nedivím, ani já z toho nejsem nadšený. Ale nenechám ho v tom. Vím, že by pro svoje lidi udělal všechno," odpověděl.
"No právě. Tak ráda bych byla s ním a bojovala po jeho boku. Jsem dost silná na to, abych ochránila nás oba. Jenže to on nedokáže připustit, takže zůstanu tady a hrůzou zešedivím," brblala jsem.
"Přestaňte mě pomlouvat a radši se dostavte na poradu. Plány se vymyslely rychleji, než jsem čekal, takže je převážně všechno připraveno," vyděsil nás Tren.
"Jestli neumřu hrůzou teď, tak mě jednou skolí infarkt z těch tvých přepadovek," hubovala jsem, přitom už ho ale objímala kolem pasu a tiskla mu tvář na prsa. Erik se rychle zařadil vedle nás a snažil se Trenovi naznačit, že ho mrzí, že se mnou takové věci vůbec probíral. Tren nad tím jen mávl rukou, bylo mu to úplně jedno.
"Myslet si oba můžete, co chcete; jí to hlavy nevidím a tobě se snažím tam taky nekoukat. Navíc víte, že si to stejně udělám po svém," zarazil jeho zmatené omluvy. Pevněji jsem ho objala. To, že mi neviděl do hlavy, neměnilo nic na tom, že většinou tušil, na co myslím. Ve stanu jsem se opět postavila hned vedle něj. Všimla jsem si, že pár lidí nebylo zrovna nadšených z toho, že mě má Tren u sebe. On je ovšem okázale ignoroval a já se snažila o totéž. Netajil se tím, že patříme k sobě a že je více než rád, že mě tu má. Během úvodního slova mě pevně držel za ruku a dokonce ani Kevinův podmračený výraz mu z tváře nesmazal jemný úsměv, který mu vykouzlily moje prsty, které jemně masírovaly jeho dlaň.
Trochu mě překvapilo, že mě Tren opravdu zahrnul do plánu druhé skupiny. Tuto skupinu měl mít na starosti Kevin a měl zajistit, že se bezpečně dostanu do budovy školky a že dostanu spolehlivé informace o situaci, abych se mohla vrátit zase zpět do tábora. Protože to bylo pro moje bezpečí, nemohl Kevin říct ani popel a jen tiše skřípal zuby, že Trenovy strategie jsem naprosto bezchybné. Tren sám byl v čele první skupiny, kde s několika muži včetně Erika, měli znovu prozkoumat okolí míst, kde byli napadeni poslední lidé a pokusit se vypátrat, co jsou ti tajemní tvorové zač. Poslední skupina zůstávala tady a měla bránit tábor od případných nájezdů a čekat na informace od předchozích skupin. V případě potřeby měli zasáhnout. Vlastně to celé zůstalo tak, jak to Tren původně vymyslel, protože nikdo nic lepšího nevymyslel. Lepší plán ani neexistoval. Datum akce byl stanoven na poslední den v tomto týdnu, do kterého bylo potřeba dovést ještě nějaké zásoby a doplánovat detaily toho, jak přesně bude postupovat druhá skupina. To bylo asi ze všeho nejtěžší. Kevin nebyl schopný přijmout fakt, že Tren je prostě lepší stratég a v jednom kuse se snažil napadat jeho rozhodnutí, která ovšem byla naprosto bezchybná. Jen výjimečně se stalo, že našel nějaký malý nedostatek, který Tren velmi rychle odstranil.
Plánování se tímto Kevinovým jednáním strašně protahovalo a Tren z toho začal být dost nervózní a otrávený.
"Miláčku, nesmíš si to tolik brát. Víš, jaký je. Prostě jen žárlí, že není schopen vymyslet něco podobně skvělého," uklidňovala jsem ho předposlední večer, kdy už Tren opravdu vypěnil. Kevin se ve všem tak strašně šťoural, že jsem se mu ani nedivila. Pokud druhá skupina selže, tak jen proto, že se Kevin bude snažit nějak zvrátit Trenova rozhodnutí.
"Já vím, že bych se neměl rozčilovat. Ale občas to nejde," zatnul pěsti, aby odolal potřebě do něčeho praštit. Byla jsem ráda, nejbližším objektem jsem totiž byla já. Jemně jsem mu masírovala ztuhlá ramena. Se slastným výdechem povolil svůj napjatý postoj a nechal se ode mě rozmazlovat. Však si to také zasloužil. Poslední dobou skoro nespal, jak se snažil, aby bylo všechno perfektní. Do toho Kevin a pár dalších rypálků odvádělo svoji práci. Byla jsem ráda, že jsem upustila od svého původního záměru jít s ním za každou cenu a raději rozumně chtěla jen zkontrolovat děti. Myslím si, že to mu ubralo spoustu starostí.


Přítel či nepřítel?

8. července 2012 v 23:20 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, je neděle a já jsem tu ;). Dnešní název má své opodstatnění, jaké se dozvíte v díle. Je to trochu zaměřené na vztahy v povídce, ale i děj si ke konci přijde na své, to se nebojte. Přeji vám příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
S nechutí jsem se šťourala ve snídani. Nebylo to způsobené tím, že bych neměla hlad. To jen vedle Trena seděla Claire a něco mu povídala. Tren jen trpělivě přikyvoval a pohledem neustále sledoval mě. Já zase pohledem rentgenovala ji. Normálně by mě to tak strašně neštvalo, jenže ona byla tak dokonalá, skoro jakoby vypadla z časopisu.
Na nehtech měla perfektní francouzskou manikúru, na rozdíl ode mě. Já měla nehty nakrátko střižené, protože delší se mi v boji a při práci hned lámaly. Vlasy měla tmavě hnědé, dokonale rovné, s několika růžovými proužky. Jemně nalíčené oči i zbytek tváře. V uších a na krku měla dokonalé šperky a oblečená byla modle poslední módy. Naproti tomu moje vlasy se mi neposedně vlnily kolem obličeje, nalíčená jsem nebyla a šaty jsem měla sice pěkné, ale rozhodně neměly na její styl. A proto mě tak strašně rozčilovala.
Když během svého povídání položila Trenovi ruku na rameno, stiskla jsem lžíci v ruce tak pevně, že jsem ji ohnula. Žárlila jsem, a hodně. Tren mě neustále zkoumavě sledoval a očima se mě snažil uklidnit, musela jsem být opravdu nápadná.
"Trení, vezmeš mě někdy s sebou?" ptala se ho Claire a přivinula se mu k boku. Moje lžíce okamžitě ztuhla na půli cestě k ústům. Jednak se mi vůbec nelíbilo, jak se na Trena lepila, a taky jsem čekala na odpověď. Tren protočil očima, nesnášel, když se mu říkalo "Trení", protože mu přišlo zbytečné zdrobňovat jméno, které jinak znělo téměř stejně. Přešel to ale bez jakékoliv poznámky.
"Ne, nevezmu tě s sebou. Není to bezpečné, zvlášť pro někoho jako jsi ty," odpověděl klidně Tren. Následovalo asi půl hodinové období, kdy se ho snažila přemluvit, ale on byl neoblomný. Chtěla jsem se provokativně zeptat, kdy dneska vyrazíme, ale raději jsem mlčela. Co kdyby mi řekl, že taky nikam nejdu?
"Jsi na mě zlý a nemáš mě rád," zafňukala ta dívka nakonec a s brekem odběhla od stolu. Tren si jen povzdechl a k mému obrovskému údivu šel za ní. Odešla jsem od nedojedené snídaně a zavřela se ve svém stanu. Nevydržela jsem trucovat moc dlouho, protože uvnitř mě mi malý hlásek pořád říkal, že Tren očividně zájem nejevil, a že i kdyby jevil, měla bych o něj bojovat a ne tu ležet a utápět se v sebelítosti. Vyšla jsem ze stanu a jako na potvoru je zrovna potkala. Tren ji vedl za ruku, ona si volnou dlaní utírala mokré oči od slz. Odvedl ji do stanu, který stál vedle toto mého. Claire ho objala kolem pasu, tvář mu položila na prsa a něco mu tichounce říkala. Viděla jsem, že se jí ramena otřásají novými vzlyky. Tren ji taky objal a snažil se ji utěšit. Utekla jsem zpátky do svého stanu, tam si lehla na zem a snažila se uklidnit svoje divoce se zmítající srdce. Bolelo mě to. On byl můj a nějaká malá holka mi ho mohla tak snadno vzít? Zůstala jsem tu zavřená i přes oběd, protože jsem nesnesla pomyšlení na to, že bych je spolu opět viděla. Ven mě vytáhl až Erik, který mi přišel oznámit, že opět jdeme do té vesnice, ale že bohužel věci pro děti ještě nepřišli. Poděkovala jsem mu za ochotu, zabalila si s sebou brašnu s nějakými mastmi a obvazy, které mi minule chyběly, a vyrazila na místo srazu. Trena jsem v tom davu nikde nezahlédla, za to jsem si velice dobře všimla Claire. Doufala jsem, že nepůjde s námi. Když jsme měli vyrazit, odstoupila několik kroků vzad a mě zaplavila vlna zadostiučinění.
Tren ke mně přistoupil, až když jsme byli za bariérou. Neřekl nic, jen mi mlčky stiskl ruku a vedl mě v rychlosti za ostatními. Ani já nezačala o Claire mluvit, když nezačal on. Ale trápilo mě to. Ve vesnici jsem ovšem přišla na jiné myšlenky. Tren mě s jemným polibkem na spánek opustil a vydal se s ostatními na druhou stranu. Já zamířila do budovy školky. Hned jsem se ocitla v roji dětí, které mě netrpělivě očekávaly. Musela jsem s nimi strávit alespoň malou chvilku, než mě pustily dělat moji práci. Zašla jsem do pokoje k dětem, které na tom byly nejhůř. Přivítaly mě opatrné pohledy, někteří z nich ovšem hned vyloudily úsměv a tiše mě zdravily. Obešla jsem každého. Když už jsem jim nemohla pomoci léky, dodávala jsem jim alespoň životní energii, aby se s nemocí lépe popraly samy. Jedno dítě ovšem nemluvilo vůbec, ani na mě jinak nereagovalo. Až když jsem si sedla k němu ke mně vzhlédlo a polekaně se rozhlédlo kolem. Jemně jsem ho ošetřila a odešla. Třeba začne mluvit, až se mu uleví stejně jako ostatním. Opět jsem se vrátila k už zdravým dětem a strávila s nimi několik hodin různými hrami, než pro mě přišel Tren. Rozloučila jsem se a slíbila další návštěvu. Stejně jsem musela některé děti ještě kontrolovat a také mi nedalo spát do nekomunikující dítě. Zpět do tábora jsme se dostali celkem bez problémů. Hned, jak jsme překročili hranici, se Trenovi vrhla Claire kolem krku. Tohle jsem nezvládla a odcházela pryč.
"Anori!" zavolal za mnou, ale já nezastavila, spíš naopak. Dala jsem se do běhu. Akorát jsem běžela kolem Trenova stanu, když mě popadl za ruku a stáhl mě dovnitř, byl lepší běžec než já. Tam si mě přitiskl na hruď a já konečně povolila svým emocím a rozplakala jsem se. Přitiskl mě k sobě pevněji.
"Dneska je špatný den. Už utěšuji třetí plačící ženu," povzdechl si.
"Ale já mám být jediná, kterou máš utěšovat," zlobila jsem se s pláčem a přitom ho mlátila pěstičkami do hrudi. Zesílil stisk, abych nemohla pokračovat a čekal, až přestanu plakat, přitom mě jemně hladil po vlasech.
"Lepší?" zeptal se mě, když jsem se uklidnila.
"Ne!" odsekla jsem. Teď bezmoc a pláč vystřídal vztek. Jak může být tak strašně v klidu? Sehnul se ke mně a začal mě vášnivě líbat. Bránila jsem se protože…vlastně jsem nevěděla proč, takže jsem se mu poddala. Prsty jsem mu zamotala do vlasů, on si mě přitáhl těsněji k sobě. Ozvalo se odkašlání, ale Tren nepřestal. Jen natáhl ruku, do které dostal nějaké papíry, a ta osoba opět odešla. Když mě pustil, dlouho jsem nemohla popadnout dech.
"Tak už se nezlob, blázínku," usmál se na mě, setřel mi zaschlé cestičky po slzách, co jsem měla na tvářích, a odešel ke stolu, kde se pustil do čtení těch papírů. Pravděpodobně vůbec nevěděl, proč se zlobím, věděl jen, že se zlobím a tak se mě snažil udobřit. Posadila jsem se na jeho postel a sledovala ho, přitom mlčky zápasila sama se sebou, abych po něm nezačala házet věci a nekřičela na něj. Opravdu jsem se zlobila. Ale hlavně jsem se zlobila na sebe, protože mě štvalo, že tolik žárlím.
"Pojďme na večeři," objevil se nade mnou Tren. Zavrtěla jsem hlavou.
"Zůstaňme raději tady," zaprosila jsem.
"Anori," zavrněl, ale v jeho hlase jsem slyšela náznak zloby. Víc jsem se přitiskla do polštářů, ale nešla. Promnul si spánky.
"Myslíš si, že nevím, že jsi nebyla na obědě? Musíš jíst, jinak už se mnou nepůjdeš a o ty děti se nikdo nepostará," vyhrožoval mi. Nešťastně jsem na něj pohlédla, ale paže měla pevně založené na prsou a odmítala vstát. Přidřepl si ke mně.
"Proč tam nechceš jít?" zeptal se mě. Povzdechla jsem si.
"Bude tam ona," odpověděla jsem mrzutě.
"Claire?" zeptal se nechápavě. Bez odpovědi jsem natočila hlavu do strany. On ale pochopil.
"Proč ti vadí Claire?" vrtěl hlavou. To už jsem ale nevydržela a vybouchla.
"Protože je pořád s tebou, sedí tam, kde bych měla sedět já, v jednom kuse se tě dotýká, když brečí tak jí uklidňuješ a ona má hlavu tam, kde bych jí měla mít já!" křičela jsem. Nevěřícně na mě zíral.
"Tak odtud vítr vane. Ty žárlíš," pronesl s úsměvem, jeho oči se ale opravdu zlobily.
"Samozřejmě, že žárlím," zavrčela jsem rozhněvaně.
"Nemáš přece důvod, nikdy jsem neprojevil zájem," uklidňoval mě.
"Jenže jsi neprojevil ani nezájem," stála jsem si na svém.
"Anori,…" pronesl varovně a já věděla, že je zle. Přesto jsem nedokázala přestat.
"Kdo to vůbec je, že s ní trávíš takového času," vztekala jsem se. Pevně se mi podíval do očí.
"Víš, co je mým hlavním povoláním. Důvodem, proč vůbec moje rasa existuje?" zeptal se mě vážně. Přikývla jsem, samozřejmě, že jsem to věděla.
"Claire je moje chráněnka, musím se o ni starat, protože je to moje práce. Já taky nebráním Kevinovi v tom, aby byl s tebou," odpověděl trpělivě, i když jsem věděla, že je naštvaný.
"Kdybys ji jenom chránil, nic bych neřekla. Jenže ty se k ní chováš, jako kdyby to byla tvoje přítelkyně," nedala jsem se.
"Vždyť je jí 17," zhrozil se.
"No a? Mě je 33, na vaše poměry to není zase až tak velký rozdíl," prskala jsem. Tren se prudce napřímil a já se přikrčila očekávajíc ránu. Ta nedopadla a já si nadávala, Tren mě přeci nikdy jen tak nebil. Ruku na mě vztáhl dvakrát a pokaždé jen proto, že o mě málem zešílel strachy. Jenže i teď byl hrozně rozčílený, viděla jsem to na něm. Několikrát přešel tam a zpátky. Pokaždé mi chtěl něco říct, ale vždy si to nakonec rozmyslel.
"Začínám si myslet, že se ke každé své chráněnce chováš takhle pěkně a čekáš, na kterou to zabere," vedla jsem si dál svoje. Prudce se zastavil.
"Tohle si o mě vážně myslíš?" zeptal se šokovaně. Teprve teď mi došlo, co jsem to vlastně řekla.
"Ne, Trene," začala jsem, ale on mě umlčel.
"Claire mě bere spíš jako svého staršího bratra, je to jedináček a chybí jí někdo, o koho by se mohla opírat. Její meertalen jsem už od jejího narození, jen s krátkou pauzou, když jsem se naplno staral o tebe. A nikdy, nikdy bych tě s ní nepodvedl. Ty jsi jediná moje chráněnka, ke které jsem kdy udržoval jiný, než pracovní vztah. A taky to tak zůstane, protože po tobě už nebudu schopen tolik milovat. Laskavě si to uvědom," řekl a otočil se k odchodu. Zatarasila jsem mu dveře a vrhla se mu do náruče s novým pláčem.
"Nechoď nikam…já to tak…nemyslela…jsem hloupá," štkala jsem.
"Neplač," šeptal mi do ucha a jemně mě hladil po zádech.
"Promiň, promiň, promiň," šeptala jsem stále dokola.
"Všechno je ti odpuštěno, ano? Hlavně už neplač," snažil se Tren zarazit ten proud stále nových a nových slz.
"Nechtěla jsem ti nic z toho říct," vzlykala jsem mu do košile. Snažil se mě umlčet polibky. Povedlo se mu.
"Všechno je v pořádku, ano? Claire tě nikdy nebude moct zastoupit, ty jsi moje jediná láska. Ale budeš se s ní muset smířit, je to moje práce a povinnost ji hlídat. Je ještě mladá, cloumá s ní puberta a nechápe, že takhle se k sobě dva dospělí lidé nechovají. Ona není jako ty, která jsi vyspěla příliš brzy," povídal a přitom mě nepřestával uklidňovat. Všechno jsem mu odkývala a slíbila, že už nebudu dělat žádné další scény. Společně jsme se odebrali na večeři, která už pomalu končila. Omluvili jsme se za zpoždění a všichni to jen s pousmáním odkývali, pravděpodobně si mysleli, že se konalo něco naprosto jiného, než se opravdu dělo. Samozřejmě, že moje místo bylo obsazeno Claire, která už na Trena netrpělivě čekala. Stiskl mi povzbudivě ruku a sedl si vedle ní. Snažila jsem se na ni dívat jen jako na jeho práci, ale šlo to ztěžka. I když jsem musela uznat, že z jejich chování opravdu čišela spíše sourozenecká náklonnost než cokoliv jiného, nelíbila se mi její blízkost. Ale mlčela jsem, slíbila jsem to a další scéna již nebyla potřeba. Nechtěla jsem Trena dohnat k tomu, aby mi dělal nějaké naschvály, kdybych na něj byla až moc nepříjemná. Tren mi naznačil, že mám později přijít a odebral se do svého stanu. Já se ještě pár hodin procházela, než se setmělo. Pak jsem zamířila k jeho stanu a bez zaklepání vešla dovnitř.
"To jsem jen já," usmála jsem se na něj. Pokynul mi, abych vstoupila. Ležel natažený na posteli, nahý do půli těla. Přisedla jsem si k němu a zkoumavě ho sledovala. Oči měl upřené někam daleko před sebe.
"Musím vymyslet, jak ty děti odtamtud dostat," zamumlal mým směrem a mě bylo hned jasné, že se snaží vymyslet nějakou strategii. Nechala jsem ho tedy přemýšlet, i když nečinné ležení mi nevydrželo zrovna nejdéle. Po chvilce jsem se přisunula blíž k němu a prsty mu začala objíždět linie břišních svalů. Normálně by mi prsty chytil, protože ho to lechtalo, ale dnes si toho skoro ani nevšiml. Až když jsem mu břicho začala posévat drobnými polibky, vrátil se myšlenkami mezi nás. Přetočil se se mnou a začal mi vyhrnovat šaty. Líbal mě na břicho, když se najednou napřímil.
"Něco mě napadlo," zašeptal a odběhl ke stolu, kde se chopil tužky a spěšně něco črtal. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Opravdu by mě zajímalo, co ho na mém těle tolik inspirovalo. Upravila jsem se a přisedla si k němu. Už dávno jsem zjistila, že když něco vymýšlel, měl ve zvyku to někomu vyprávět a pak mu to šlo lépe. I když asi po dvou hodinách jsem se přistihla, že ho ne až tak úplně poslouchám.
"Nudím tě, viď?" zeptal se najednou Tren a vytrhl mě tak z přemýšlení o tom nekomunikujícím dítěti.
"Vůbec ne. Mluvil si o tom lese?" snažila jsem se to zamluvit. Zatvářil se zmateně.
"Ah, o lese jsem mluvil asi před 10 minutami," usmál se.
"Promiň," zamrkala jsem na něj svými dlouhými řasami. Usmál se a poklepal si na kolena. S radostí jsem se mu posadila do klína. Jazykem jsem mu přejížděla po linii spodní čelisti. Natočil hlavu ke straně a nechal mě, ať si dělám, co se mi zlíbí.
"Trene,"ozval se dětský hlas toho ďábla s ženskou tváří. Oba jsme se otočili ke vchodu, kde stála Claire. Tren si mě nesrovnal na klíně do normálnější polohy tak, jak to dělal, když vstoupil kdokoliv jiný.
"Co jsi chtěla, Claire?" zeptal se jí, přitom mi rukou zajel pod sukni. Podivila jsem se takovým provokacím, k Trenovi mi to moc nesedělo. Pak mě napadlo jedině to, že to na něj přeci jenom zkoušela a on se jí takhle snažil dát najevo, že má mě. Vděčně jsem mu položila hlavu na hruď. Claire přejela pohledem Trenův odhalený hrudník, jeho ruce pod mojí sukní, a pak vyběhla ze stanu. Tren si povzdechl.
"Musím za ní," řekl. Slezla jsem z něj.
"Tohle mi Dante určitě udělal schválně, vsadím se, že se tím náramně baví," mumlal si pro sebe, když si oblékal košili.
"Proč myslíš?" zeptala jsem se zmateně a přistoupila k němu, abych mu urovnala límeček.
"Protože jste jedna horší než ta druhá. Ty na ni žárlíš, protože si myslíš, že tě za ni chci vyměnit. Ona žárlí na tebe, protože se bojí, že až se všechno uklidní, budu se zase starat jenom o tebe a na ni nebudu mít čas. A já chudák to všechno odnesu. Nechápu, proč vás tu musím mít obě," vysvětloval a přitom mě vášnivě líbal. Zasmála jsem se a nechala ho jít. Než se vrátil Tren, stavil se pro mě Erik, že došli věci, o které požádal a že si myslel, že bych je chtěla vidět. Poděkovala jsem mu a i s ním se vydala ke skladu. Bylo tam všechno, čím bychom mohli dětem jejich nechtěný pobyt tady zpříjemnit. Akorát jsme odcházeli, když jsme zaslechli křik. Podívali jsme se po sobě a bez dalšího rozmýšlení se vydali tím směrem. Křik mezitím ustal, ale mi pokračovali až za bariéru našeho tábora, protože to šlo z venku. Běželi jsme asi tak 20 metrů, než jsem se zastavila a tentokrát vykřikla já. Okamžitě byl u mě Erik a chlácholivě mě objímal paží. Kus před námi v uválené trávě ležely ostatky dříve lidského těla, teď pocuchané a natrhané na cáry.
"Anori," objevil se vedle mě Tren a nechal mě se skrýt do jeho ochranitelské náruče.
"Všechno je v pořádku," hladil mě po ramenou. Mezitím se tu sešel téměř celý náš tábor a všichni s hrůzou sledovali ty zbytky kohosi.
"Okamžitě zjistěte, zda chybí někdo od nás nebo jestli je to civilista," jednal hned Tren v roli velitele téhle akce, mě ovšem z náručí nepouštěl.
"Od nás nikdo, pane," přišla odpověď. Tren si povzdechl, civilní ztráta na životech. Najednou se křik ozval kousek dál od nás. Všem z toho v žilách tuhla krev.
"Claire, okamžitě se vrať do tábora," řekl Tren a Claire ho bez rozmýšlení poslechla. Pak se otočil na mě a trochu znejistěl.
"Ty asi neodejdeš, když tě požádám, že?" zamyslel se. Než jsem stihla odpovědět, ocitla jsem se v Kevinově náruči.
"Tak jdeme, mladá dámo," zahřměl a odnesl mě i přes moje protesty do tábora.
"Tady zůstaneš, a jestli ne, tak podám zprávu Bratrstvu a budeš z toho mít průšvih nejen ty, ale hlavně ten tvůj krasavec," vyhrožoval mi. Dala jsem mu jasně najevo, že si z jeho výhružky nic nedělám. Byla jsem dost silná na to, aby mě mohl kdokoliv jakkoliv potrestat, s výjimkou Trena. Ale právě proto, že to bylo i Trenovo přání, jsem zůstala v táboře a trnula hrůzou.

*****
Sledoval jsem Kevina, jak odvádí Anori pryč a doufal, že z toho nevyvodí následky. Vím, že bych jí měl prostě říct a ona by měla poslechnout. Jenže já nejsem schopný ji nějak trestat a nutit ji do něčeho, co nechce. Dante má pravdu, že ji z lásky hrozně rozmazluji.
Z druhé strany se již křik neozýval, ale nikoho z nás ani nenapadlo, že bychom tomu ubožákovi mohli pomoc. Věděli jsme už z dřívějška, že se útoky dějí tak rychle, že bychom nezareagovali včas, ani kdybychom stáli hned vedle. Vydali jsme se na to místo, abychom se přesvědčili, že je to stejný případ jako minule. Samozřejmě, že byl. Ovšem tělo tentokrát nebylo tolik potrhané, pravděpodobně jsme ho nebo to vyrušili. Nevím, jak to mám označovat.
"Co budeme dělat?" zeptal se mě Erik.
"Já nevím," povzdechl jsem si frustrovaně. Kdybych věděl, s čím mám tu čest, mohl bych se tomu nějak přizpůsobit. Zatím jsme ovšem čelili jen neviditelné, ale nepřemožitelné síle, která mohla být vtělesněná naprosto do čehokoliv, protože jsme neměli ani to nejmenší tušení, jak ti tvorové vypadají. Než mě něco napadlo, prohlížel jsem si tělo muže, který to odnesl tentokrát. Hluboké tržné rány se mu táhly od hlavy až do půli pasu. Ať je to co je to, drápy to má pořádné. Jeho vyděšené oči na nás stále ještě zíraly. Erik k němu přistoupil a zatlačil mu je, jakoby myslel na to samé co já.
"Anthony, tady vedou stopy," poklepal mi Kevin na rameno. Otočil jsem se tím směrem a zároveň se podivoval, že mi to rameno rovnou neukroutil. Neskrýval svou nenáklonnost. Opravdu za hlavou toho mrtvého se táhla rovná cesta vyšlapaná do vysoké trávy všude kolem.
"Půjdeme?" zeptal se někdo. Kývl jsem.
"Ale opatrně, nevíte, kam to může vést," upozornil jsem je, ale sám se zařadil do skupiny, která měla jít v čele. Za námi šla ještě jedna skupina pro případ, že by se s námi něco stalo. A třetí část s Kevinem a nejslabšími členy se měla vrátit do tábora za Claire a Anori a čekat na náš návrat. Původně jsem chtěl poslat zpět i Erika, ale jeho pohled mě donutil tu poznámku spolknout, takže Erik teď šel v mém těsném závěsu, meč připravený k okamžitému použití. Šli jsme dost dlouho, abychom ušly pořádný kus cesty, než se pěšinka začala rozšiřovat, až vyústila do kulatého prostoru. Vstoupili jsme do tohoto otevřeného prostranství.
"Co má tohle znamenat, je to dokonalý kruh. To vyšlapali ti tvorové?" podivil se někdo.
"Pst, slyšíte to?" umlčel ho hned Erik a zaposlouchal se do zvuků. Všiml jsem si, že naše pěšinka není jediná, na plošinu vyúsťovalo ještě několik dalších pěšin stejně vzdálených od sebe.
"Vrátíme se, když tak sem vždycky trefíme znovu. Dnes nejsme připraveni na žádné velké akce," rozhodl jsem a celá naše skupina se vydala na zpáteční cestu. Všichni jsme měli velmi divný pocit, že se kolem nás neděje zrovna nic moc hezkého, takže jsme nasadili dost rychlé tempo. Až pár desítek metrů před táborem jsme zpomalili.
"Ty máš krátký rukáv," ozvalo se najednou z davu zděšeně. V normální situaci by to nebylo nic divného, jenže teď už se nám několikrát stalo, že všichni, co měli odhalenou kůži, nachytaly na sebe zvláštní černé kuličky, které se po krátkém čase zanítily a způsobovaly nesmírné bolesti. Všichni věděli, co mají dělat. Hned co přijdeme do tábora, se musela provést důkladná kontrola všech částí jeho těla. Trochu potupné, ale lepší než pak trpět. Pohledem jsem zkontroloval, že mám kalhoty pěvně zastrčené ve vyšších vojenských botách a že i košile sedí, teprve potom jsem vešel do tábora.

*****
V táboře jsem přecházela sem a tam a s úzkostí poslouchala jakýkoliv zvuk z venku. Claire seděla kousek ode mě a neustále mě sledovala.
"Mám strach," pípla najednou slabě. Posadila jsem se k ní a chlácholivě ji objala kolem ramen.
"Nic se ti nestane, na mě si jen tak něco nedovolí," klidnila jsem ji. Zavrtěla hlavou.
"Nemyslím o sebe, ale o Trena," zafňukala. Ostře mě bodlo do prsou, ale sama sobě jsem říkala, že musím zůstat v klidu. Uklidňovala jsem se, že to určitě nemyslí tak, jak já si to vykládám. Dívá se na něj jako na bratra, přesně jak řekl Tren. I sourozenci mají o sebe strach.
"Jsem si více než jistá, že se v pořádku vrátí. Je velmi schopný," vyvracela jsem jí její domněnky. Claire přikývla a dál si mě prohlížela.
"Chodíte spolu," konstatovala.
"Jsme zasnoubeni," uvedla jsem to na správnou míru. Znovu chápavě přikývla. Uvažovala jsem nad tím, jestli umí udělat i jiné gesto.
"A už jste spolu…" odmlčela se a zrudla jako rajské jablko. Překvapeně jsem ji sledovala.
"Samozřejmě," odpověděla jsem opatrně. Nevěděla jsem, co tím ta žába sleduje. Myslela si snad, že bych s někým tak atraktivním, jako byl Tren, čekala na svatební noc? Tren naštěstí zemské zvyky nedodržoval, takže z jeho strany to také nehrozilo. A navíc, už stejně bylo pozdě.
"Hm," zamumlala a dál už mlčela. Přemýšlela jsem, co se jí asi tak honí v hlavě, ale nechtěla jsem Trenovi lézt do zelí, takže jsem odolala nutkání se podívat. Jen jsem doufala, že si neudělala nějaký špatný závěr, za který mě pak Tren vyplísní.
"Občas si na tebe stěžuje," prolomila najednou ticho. Překvapeně jsem k ní vzhlédla.
"Na mě?" divila jsem se.
"Jsi Anori, nebo ne?" zatvářila se zmateně. Potvrdila jsem jí to.
"Tak na tebe. Že ho neposloucháš," dodala k tomu.
"To je pravda," připustila jsem. Zářivě se usmála.
"Hlavně si ze mě neber příklad, jinak mě už vážně přerazí," varovala jsem ji hned.
"Ono je lepší, když ho poslechnu, i když se mi to nelíbí. Potom se na mě tolik nezlobí," přikývla.
"Já vím," přitakala jsem. Samozřejmě jsem to věděla, jenže moje nátura už byla taková. Stát si tvrdohlavě za svým a neohlížet se napravo, nalevo. Víc už jsme si toho nepověděly, protože do tábora přišel Kevin jen s několika muži. Moje srdce vynechalo několik úderů a i Claire vedle mě viditelně zbledla. Nemusela jsem se ani ptát, aby Kevin začal mluvit.
"Ostatní i s Anthonym sledují nějakou stopu, nevím, kdy se vrátí," řekl a pak se s omluvou vzdálil do svého stanu. Claire se přivinula blíž ke mně. Hladila jsem ji po rameni a uklidňovala tím jak ji tak i sebe. Přece se mu nemohlo nic stát.



Vesnice v obležení

1. července 2012 v 22:30 | Yui-chan |  Růže msty
Tak...začínají nám prázdiny a já se konečně nemám nač vymlouvat, takže se hlásím s pokračováním. Doufám, že už nebude problém vydat příští díl v termínu, ale raději mi držte palce ;). Přeji příjemné počtení a nechte mi komentík:
.
.
Neuvědomila jsem si, že jsem usnula do té doby, než mi Tren něžně zatřásl ramenem, aby mě vzbudil. Zamžourala jsem do zšeřelého pokoje a vůbec netušila, kolik je hodin.
"Je 9 hodin večer, je načase začít něco dělat," promluvil Tren, jakoby mi snad četl myšlenky. I když to samozřejmě nemohl. Zvedla jsem se a opláchla si obličej v umyvadle s vodou. Pak mě Tren odvedl do svého velitelského stanu, kde už stáli Kevin a ten mladík. Tren došel až k veliké mapě, kterou měl rozloženou na stole. Rozestavili jsme se kolem něj. Kevin mi sice gesty naznačoval, abych šla k němu, ale já neměla chuť vedle něj stát, raději jsem si našla místo vedle svého miláčka. Všimla jsem si vítězného pohledu, který Tren vrhl na Kevina, ale předstírala jsem, že o ničem nevím. Bylo správné, aby věděl, že vždycky bude u mě na prvním místě.
"Začneme," vyrušil mě Tren v mém přemýšlení a strhl na sebe pozornost. Kevin se zamračil, ještě pořád si nezvykl na to, že by mu měl Tren velet. Ten mladý anděl, stále jsem neznala jeho jméno, se se zájmem naklonil blíž nad mapu a přímo hltal každé Trenovo slovo. Ve stanu přibylo ještě dalších pár lidí, kteří všichni ochotně poslouchali jeho pokyny a příkazy.
Věc se měla tak: Nedaleko od místa, kde jsme se právě teď nacházeli, byla menší vesnice, která ovšem byla docela důležitým skladištěm zbraní. A právě ta se stala terčem útoků. Byli to Shinigami, démoni a andělé na druhé straně barikády a pak ještě něco. A to byl náš hlavní úkol a problém.
"Zatím nikdo, kdo se potkal s těmi tvory, nepřežil, a nemohl nám tedy říci, co jsou zač, jak vypadají, co chtějí. Většinu jsme jich pak našli zohavenou a rozdrásanou. Nevíme, co to dělá, ale jisté je, že to nebude jen tak něco, s čím bychom se mohli běžně potkat. Proto na vás, na všechny, apeluji, abyste se měli na pozoru, pokud půjdete i třeba jen pár metrů za náš tábor," rozhlédl se Tren po všech přítomných, a při slovech "všechny" se významně podíval na mě. Věděla jsem, co si myslí, vždycky jsem ho neposlechla a naštěstí to většinou nakonec dobře dopadlo. Jenže při zmínce o mizejících lidech, kteří jsou poté nalezeni rozsápaní, mě přešla jakákoliv chuť na nebezpečné výlety. Přikývla jsem, abych ho ujistila, že jeho slova neberu na lehkou váhu. Pro sebe se usmál a pokračoval ve vykládání plánu, podle kterého budeme postupovat. Pozorně jsem poslouchala. Když to vykládal Tren, přišlo mi to takové jednodušší a pochopitelnější. Buď to bylo jen tím, že ostatní si nedokázali dostatečně udržet mou pozornost, což se u Trena říct nedalo, protože ten ji měl celou. Nebo to prostě vysvětlovat tak jednoduše, že i naprosté poleno jako já mělo možnost to pochopit. Skončili jsme po několika hodinách, kdy se ještě postupně všichni doptávali na detaily, které jim unikly, nebo které nepochopili. Stoupla jsem si stranou a čekala jsem. Také jsem se chtěla Trena na něco zeptat, ale chtěla jsem být až úplně poslední.
"Pojď se mnou," popadl mě najednou Kevin za loket. Vytrhla jsem se mu.
"Nejdu," zavrtěla jsem odmítavě hlavou.
"Slyšela jsi, co se tu kolem ochomítá za potvory. Chci tě mít pod dohledem," odpověděl. Trochu mě tím překvapil, protože to bylo poprvé, kdy projevil alespoň menší opravdový zájem o mou bezpečnost.
"O mě se bát nemusíš, jednak se o sebe dokážu postarat sama a navíc dohled mít budu, o to se neboj," založila jsem si paže na prsou. Pozdvihl obočí do oblouku. Kývla jsem směrem k Trenovi, který se bavil s posledními zvědavci u mapy.
"On?" zeptal se nevěřícně.
"Vidíš tu snad někoho schopnějšího?" zeptala jsem se provokativně. Rozhlédl se kolem sebe.
"O jednom bych věděl," odpověděl.
"Tvoje ego je docela vysoké, nemyslíš? Možná by mu neuškodilo trochu slétnout níž, aby mělo lepší informace o dění. Tren mě perfektně chránil 16 let a myslím si, že mu to stejně dobře půjde i nadále," odfrkla jsem si. Nesnášela jsem, když Trena podceňovali. Začala jsem být v jeho ohledu šíleně přecitlivělá, nikdo se na něj nesměl ani křivě podívat. Na druhou stranu se mi nikdo nemohl divit, když jsem věděla, čím vším si u ostatních musí procházet, hájila jsem ho.
"Jak myslíš, až tě něco sežere, tak za mnou nechoď," pokrčil rameny a odešel, pravděpodobně spokojený, že veškerou odpovědnost jsem hodila na Trena a ne na něj. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zkontrolovala situaci kolem Trena. Už zbýval jen poslední chlápek a pak už jsme ve stanu byli jen já, on a ten mladý anděl. Když ten muž odešel, sundal si Tren vojenské sako a odhodil ho do křesla.
"Máš toho dost, co?" zeptal se ten mladík.
"Ani nevíš, jak nerad to dělám. Nesnáším, když musím být ve středu pozornosti a všechnu zodpovědnost mít na sobě," přitakal mu Tren a přijal nabízenou cigaretu. Odkašlala jsem si. Očividně si teprve teď uvědomil, že jsem ze stanu neodešla s Kevinem.
"Jen pro tentokrát," zamumlal mým směrem a zapálil si. Sedla jsem si dost daleko na to, abych necítila cigaretový kouř. Navíc oba byli natočeni směrem k východu, takže ve stanu bylo celkem vydržitelno. Tren kouřil rychle, podle mě mu to ani nemohlo přinést to očekávané uvolnění, když kvůli mně tolik pospíchal. Nic jsem neřekla, chtěla jsem, aby s tím přestal, tak jsem ho teď nemohla podporovat.
"Copak jsi chtěla, miláčku?" zeptal se, když dokouřil a v ústech měl opět mentolovou žvýkačku.
"Strávit čas se svým snoubencem," odpověděla jsem okamžitě se zářivým úsměvem. Úsměv mi oplatil.
"Navíc jsem taky řekla Kevinovi, že budu po celou dobu pod tvým dozorem a nejlíp se ti budu hlídat tady, nemyslíš?" nadhodila jsem vyzývavě. Mladík se okamžitě napřímil.
"Koukám, že dělám křena, takže já mizím," otočil se na patě a snažil se co nejrychleji odejít.
"Eriku, ráno se za mnou zastav," zavolal za ním ještě Tren. Erik jen mávl rukou, jako že slyšel a pečlivě za sebou zavřel vchodové dveře.
"Jsem rád, že jsi to Kevinovi vysvětlila ty a nemusel jsem to ručně dělat já. Chystal jsem se ti totiž oznámit to samé. Samozřejmě tvůj stan ti zůstane pro případ, že bys chtěla mít soukromí a tady by probíhala nějaká porada," povídal a přitom si v přenosném umyvadle oplachoval ruce a obličej. Na rameni mu přistály moje šaty. Stáhl si je z ramen a chvíli si je prohlížel, než se otočil na mě. Já se mezitím natáhla na jeho prostornou postel, která byla vystlána měkkými polštáři a hebkými kožešinami a čekala, jak zareaguje na moji provokaci. Přistoupil až ke mně, klekla jsem si na postel, abych byla alespoň o kousek výš. Sklonil se k vášnivému polibku. Rukou jsem mu přejela přes kalhoty po rozkroku. Lehce vzdychl a mě ovanul jeho horký dech. Rozepnout pásek a stáhnout mu kalhoty pro mě bylo dílem okamžiku, trénink se nezapřel. Protože já už svlečená byla, nemusel se on s ničím namáhat a pomáhal tedy spíš mě, aby se co nejrychleji dostal z košile. Položil mě na záda a já si ho přitáhla pevně k sobě. Líbal mě na krk, přitom do mě bez jakékoliv přípravy pronikl. Příprava ani nebyla třeba. Naše těla se hned začala pohybovat ve společném rytmu, zatímco naše rty tlumily vášnivé vzdechy.

*****
Ležela jsem v posteli, přikrytá dekou jen do pasu a sledovala Trena, který seděl na druhém konci místnosti, jak popotahuje z cigarety. Všiml jsi, že ho pozoruji, proto típl ještě nedokouřenou cigaretu a naposledy vyfoukl.
"Proč se ani nesnažíš s tím přestat?" zeptala jsem se šeptem. Pokrčil rameny.
"Nemám důvod," odpověděl.
"Takže já nejsem dostatečný důvod?" zeptala jsem se uraženě. Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že se vůbec obtěžoval s odpovědí.
"Samozřejmě, že jsi. Zatím jsi ale neudělala žádnou scénu, která by mě donutila přestat. A doufám, že ani neuděláš," upravil to na pravou míru tak, jak to původně myslel.
"Ničíš si zdraví, tvoje plíce ti nepoděkují," brblala jsem si dál svojí.
"Miláčku, víš kolik mi je?" zeptal se nesmyslně. Samozřejmě, že jsem to věděla. Na den přesně.
"A víš, že pokud se nestane nic neplánovaného, tak tu ještě dlouho budu," pokračoval. Nechápala jsem, kam tím míří.
"S tímhle svým stylem, kdy kouřím jen občas, se mi plíce pravidelně pročišťují, takže není důvod k obavám," uzavřel to. Něco bych mu na to řekla, ale zrovna v tu chvíli do stanu vešel Erik. Okamžitě jsem si přitáhla deku k tělu, ještě pořád jsem si živě pamatovala tu scénu, kterou mi Tren předvedl před dvěma lety. Erik zpozoroval, že nejsem až tak úplně oblečená, takže si okamžitě rukou zakryl výhled na mě a zakoktal nějakou omluvu. Tren se jen pousmál a vyvedl ho ze stanu ven. Neochotně jsem vstala a oblékla si zpět svoje šaty. Pak jsem vyšla za nimi.
"Můžete dovnitř, půjdu se projít," oznámila jsem jim.
"Nikam daleko, zůstaň v hranicích tábora a při nejlepším se drž ve světle lamp," spustil hned Tren. Všechno jsem mu trpělivě odkývala a šla si udělat kolečko. Bylo k ránu. Zrovna se rozednívalo, sluneční paprsky jen zlehka prořezávaly okolní les, přesto bylo teplo, skoro až dusno. Nasvědčovalo to horkému dni. Obešla jsem celý tábor dvakrát, než se úplně rozednilo a já se vracela zpátky ke stanu. Akorát jsem viděla Trena, jak se rozloučil s Erikem, zamířila jsem tedy přímo k němu. Ovšem nějaká mladá slečna byla rychlejší. Proběhla kolem mě jako vichřice a skočila Trenovi kolem krku. Zaraženě jsem stála na místě a nevěřícně na ně zírala.
"Trene," vypískla nadšeně.
"Claire, kolikrát jsem ti říkal, abys to nedělala," zahromoval Tren a okamžitě ji postavil na zem.
"Promiň, ale vždyť víš, jak moc tě mám ráda," zasmála se vesele a už ji měl zavěšenou na ruce.
"Claire, už toho mám ale dost. Nejradši bych tě poslal domů tátovi," zlobil se Tren, ale spíš jenom tak na oko. Chtělo se mi brečet. Tren sice neprojevil žádný velký zájem o tu malou žábu, zároveň ale ani neprojevil nezájem. Trpělivě snášel její otlapkávání a jen ji napomínal. Otočila jsem se na podpatku a odešla do svého stanu. Nenechala jsem slzám volný průchod, mohl sem kdokoliv přijít a vidět mě. A já jsem přeci dost silná, abych kvůli takové blbosti brečela. Rozhodně jsem popotáhla a pohodila hlavou. Jenže tohle bylo pouze gesto, ve skutečnosti jsem se cítila hrozně malá a zraněná, i když se vlastně nic nestalo.
"Slečno, Tren chce s vámi mluvit," strčil Erik hlavu do stanu.
"Jdu," přikývla jsem s nuceným úsměvem. Co mi mohl chtít? Popravdě jsem se trochu bála. Tren byl ve stanu sám a přivítal mě milým úsměvem. Jak by taky ne, ráno mě neviděl.
"Cos mi chtěl," zeptala jsem se odtažitě. Postřehl změnu mého tónu a trochu se zarazil.
"Nic důležitého, jestli nemáš náladu," odpověděl zaskočeně. Vlastně jsem neměla důvod se na něj zlobit. Povolila jsem svůj postoj.
"Promiň, nevím, co mi dneska přelétlo přes nos," zalhala jsem, ale byla to tak malá lež, že ji neprohlédl.
"Dobře," usmál se.
"Chtěl jsem, abys se mnou odpoledne zašla do té vesnice, budu potřebovat trochu lékařskou pomoc," požádal mě o spolupráci. Rázem jsem na ranní představení úplně zapomněla, protože mě poprvé požádal, abych se s ním zúčastnila nějaké akce jako parťák. Sice to nebylo poprvé, kdy jsme někde byli spolu, ale vždycky jenom nesouhlasně mlčel a trpěl. Teď to bylo dobrovolné. Objala jsem ho kolem krku a jemně ho políbila.
"Bude mi potěšením, kapitáne," zavrněla jsem mu do ucha. Plácl mě přes zadek.
"Spíš mě bude potěšením, že mě bude doprovázet taková krásná kapitánka," oplatil mi veselý úsměv. Chtěla jsem vědět něco víc. Tren byl tímto mým přáním trochu zaskočen, normálně mě to nezajímalo, ale nestěžoval si a ochotně mi vyprávěl, co přesně je tam potřeba. Poslouchala jsem ho jenom na půl, věděla jsem, že u Trena nebude problém, aby mi to znovu zopakoval. Spíše jsem se nechala unášet myšlenkou, že mě Tren chce mít u sebe a potřebuje moji pomoc. Oběd jsem zhltla v plné rychlosti a jen neochotně čekala, až se Tren rozhodne vydat se na cestu. On se mi jen smál, protože moje nadšení mu přišlo trochu divné, proč bych se měla těšit někam, kde to nebude vypadat zrovna dvakrát pěkně? Konečně se začali všichni dávat do pohybu a i my se měli vydat na cestu. Netrpělivě jsem stepovala před stanem a čekala na Trena. Ten vyšel, na sobě opět tu slušivou uniformu a ještě vydával poslední pokyny
"…nezapomeňte to pořádně zabezpečit. A postarejte se o Claire, musí být pořád pod dohledem," slyšela jsem a opět pocítila ostrý osten žárlivosti, který mi přejížděl po srdci. Tren se otočil ke mně a obdařil mě jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů. Copak se na něj můžu zlobit? Úsměv jsem mu oplatila a nechala se vést směrem k té vesnici. V duchu jsem se uklidňovala, že i já mám přeci spoustu mužských kamarádů, se kterými k sobě máme blízko, a jsem si jistá, že by po mě také vyjeli, kdybych jim k tomu dala možnost. Ale tohle bylo něco trochu jiného. Nikdy jsme si takhle neskákali kolem krku a neříkali, jak se máme rádi.
Když jsme procházeli bariérou, chytil mě Tren pevněji kolem pasu, aby se nic nestalo, a já se hned cítila o něco lépe. Když jsem ho cítila takhle blízko, byla jsem si jistá, že ho před nějakou mladinkou slečnou dokážu ochránit. Hned za bariérou jsem ovšem musela přijít na jiné myšlenky, protože mě Tren okamžitě strhl k zemi a kryl mě před útoky.
"Jak o nás mohou tak rychle vědět?" zeptala jsem se zmateně, když jsme spolu leželi přitisknuti do trávy.
"Nevědí, střílejí naslepo," odpověděl Tren a opatrně se rozhlížel kolem, zda je bezpečné se vydat na cestu.
"Počkej, pusť mě k tomu," stáhla jsem ho zpátky k sobě. Chvíli jsem se soustředila se zavřenýma očima a hned na to se těsně kolem nás objevila ochranná bariéra.
"Tak jdeme," zvedla jsem se a jeho vytáhla s sebou. Šel co nejblíže u mě, abych se nemusela vysilovat zbytečně velkým rozpětím bariéry. Do vesnice jsme došli za necelých 10 minut. Tren mě nasměroval k jedné velké budově, sám opatrně opustil bariéru a vydal se opačným směrem. Já pokračovala v cestě, až jsem došla k domu, který mi Tren ukázal. Vešla jsem dovnitř a hned mě přivítalo několik párů dětských očí.
"Kdo jste a co chcete," ozval se slabý, ale odvážný ženský hlas. Otočila jsem se po něm a spatřila ženu, která k sobě tiskla ty nejmenší děti a byla pravděpodobně připravená je v případě nouze bránit.
"Jsem Anori Hokkaido, posílají mě jako lékaře," představila jsem se jako budoucí lékařka. Nechtěla jsem, aby věděli, co jsem doopravdy zač. Žena svůj postoj okamžitě uvolnila.
"Posílá vás ten mladý důstojník?" ptala se hned. Chvíli jsem přemýšlela, jestli myslí Trena.
"Ano, ten," přikývla jsem nakonec. Žádného jiného velitele jsem v táboře neviděla, takže tato hodnost musela pravděpodobně patřit Trenovi.
"Slíbil, že někoho pošle. Máme tu spoustu nemocných dětí, některé jsou jen lehce raněné, ale máme tu i pár vážnějších případů," říkala hned a vedla mě hlouběji do budovy. Byla jsem trochu nervózní, ještě nikdy jsem nejela takhle na vlastní pěst a ještě nikdy jsem neléčila děti. Nejprve mě dovedla k dětem, které byly lehčeji raněné - zlomené ruce, potlučená a pohmožděná ramena nebo jen teploty a kašel. Pracovala jsem rychle a se všemi dětmi komunikovala. Povídaly mi, jak si tady hrají, co celé dny dělají, že nemají moc co jíst, ale že statečně brání svoje ošetřovatelky, aby na ně nikdo nemohl. Všechny jsem je chválila za statečnost a musela jim slíbit i další návštěvu. To s Trenem nějak skoulím.
Ta žena mě poté odvedla do dalších místností, kde už to bylo horší. Většina dětí byla v bezvědomí nebo protrpěly takové trauma, že raději mlčely. I tady jsem se snažila pracovat co nejrychleji, abych jim působila co nejkratší utrpení a snažila se všem co nejvíce ulevit. Tady byla další návštěva přímo nutná, některé pacienty jsem potřebovala jen zkontrolovat, jiné ještě doléčit, protože nešlo dělat všechno najednou.
"Moc vám děkuji, slečno. Nevím, co bychom si bez vás počali," tiskla mi jedna z ošetřovatelek vděčně ramena.
"To je samozřejmost. Budu muset ještě přijít, hlavně k těm vážnějším případům. Můžu se na něco zeptat?" otočila jsem se k ní. Přikývla.
"Proč jste neodešli a zůstáváte s dětmi na takovém místě?" vyřkla jsem svou otázku. Přišlo mi otřesné, že tady zůstalo tolik dětí, které byly přímo vtažené do války. Ošetřovatelka jen smutně sklopila oči.
"Máme tu všechny děti z okolních vesnic, tady je jediná školka široko daleko. Jenže k přepadení došlo z nenadání a bez varování. Jediné, co jsme stihli, bylo zajistit budovu, aby se sem nedostali. Na útěk nebylo kdy," odpověděla smutně. Byli tady vlastně v pasti. Museli tu zůstat i přes to, že jim hrozilo tolik nebezpečí.
"Udělám, co bude v mých silách, abychom tuto situaci nějak vyřešili," slíbila jsem jí a odcházela z budovy. Došla jsem na místo, kde již čekal Tren. Objal mě kolem ramen a společně jsme se vraceli do tábora. Neproběhlo to bez bojů, cestu jsme si museli probojovat násilím. Až v bezpečí bariéry tábora jsme si mohli vydechnout.
"Jsi v pořádku a celá?" zeptal se mě Tren. Přikývla jsem v souhlase.
"Musím ještě něco zařídit, večer tě budu čekat ve stanu," lípnul mě na tvář. Chvíli jsem se ještě vydýchávala, léčba dětí mě docela vyčerpala, a pak ještě ta cesta zpátky. Po pár minutách jsem se zvedla a hledala po táboře Erika. Tren mi říkal, že má na starosti zásobování a já s ním potřebovala mluvit. Našla jsem ho až na úplném konci.
"Eriku, chtěla bych s tebou mluvit," oslovila jsem ho. Leknutím nadskočil, hned potom se mi hluboce poklonil.
"Povídejte, slečno," pobídl mě. Jeho zdvořilosti jsem přešla jen rozmrzelým pohledem, neměla jsem chuť to nějak víc řešit.
"Nemáme sebou v zásobách nějakou čokoládu nebo něco takového?" zeptala jsem se. Nevěřícně si mě prohlížel.
"Nic takového tu není, ale jestli si budete přát, můžu to zařídit," odpověděl zdráhavě, pravděpodobně zaskočen tím, že jsem ho nachytala na něčem, co nemá.
"Chtěla jsem ji pro ty děti z vesnice. Jsou tam chudáci zavření," vysvětlila jsem to. Pochopením se mu rozšířily zorničky a konečně trochu povolil svůj napjatý postoj.
"Víte, nad tím už jsem také přemýšlel, takže jsem již žádal zásobování o nějaké věci pro ně. Měli by dorazit snad zítra, nejpozději pozítří," začal mi nadšeně vyprávět.
"Eriku, hleď si svého," zahromoval za ním Kevinův hlas. Erik se trochu napjal, bylo vidět, že musí být opravdu mladý a musí to být nováček, jinak by se z každého takhle nerozklepal. Navíc, už předtím jsem si všimla, že si ho vzal Tren pod svá ochranná křídla.
"Kevine, jestli sis nevšiml, tak se s Erikem bavím, takže jediný, kdo by tu měl hodit zpátečku, jsi ty," zastala jsem se pobledlého Erika, který na mě s díky pohlédl.
"Zapomínáš, že tě mám stále na starost, takže jsem se přišel přesvědčit, že tě dovedl zpět v pořádku. Tyhle tvoje výlety původně vůbec nebyly v plánu," začal opět shazovat Trena. Trpělivě jsem ho vyslechla, ale ve skutečnosti jsem to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Když skončil, otočila jsem se jednou kolem dokola.
"Jak vidíš, živá a zdravá. Tren na rozdíl od tebe mi dělá štít vlastním tělem za jakékoliv situace, takže nemusíš mít strach," odpálkovala jsem ho.
"Nejsi jediná, komu tu dělá štít," zašklebil se a odkráčel si pryč. Zatnula jsem pěsti, tohle byla trochu podpásovka, udeřit na moje citlivé místo. Rozloučila jsem se s Erikem, který byl jak ze mě, tak i z Kevina ještě pořád celý nesvůj a odebrala se na večeři. Měla jsem svoje místo vedle Trena. Akorát jsem tam mířila, když mě už podruhé předběhla ta dívka.
"Claire, tohle místo nebylo pro tebe," upozornil ji taktně Tren, že mi zasedla židli.
"Teď už je," vyplázla na něj jazyk a pustila se do jídla, přitom neustále něco Trenovi povídala. Posadila jsem se naproti nim a snažila se je nesledovat. Někdo mě neustále šťouchal do nohy. Nejdřív jsem to ignorovala, ale když si ten člověk nedal říct, kopla jsem ho zpátky. Překvapilo mě, když se ostrý výdech ozval z míst, kde seděl Tren. Zvedla jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy mě opět šťouchal do nohy. Usmál se na mě, němě naznačil slovo "promiň" a očima střelil po Claire. Pokrčila jsem rameny, jako že nevadí, co jsem měla dělat jiného? Večeře probíhala za neustálého provokování ze strany Trena, nakonec se svojí rukou, pro něj dost nepřirozeně, usídlil pod mojí sukní a hladil mě po stehně. Těšilo mě to. Asi jen díky tomu jsem té mladé krasavici neskočila do úsměvu. Tren se po večeři omluvil a i se mnou odešel do svého stanu. Leželi jsme na jeho posteli, ale já neměla chuť nějak moc blbnout. Tren mě hladil po ramenou, protože jsem k němu ležela bokem na břiše.
"Máš mě rád?" zeptala jsem se znenadání. Chvíli bylo ticho.
"Samozřejmě, že tě mám rád, miluji tě," odpověděl něžně. Pousmála jsem se a víc se zapřela o jeho tělo.
"Děje se něco?" zeptal se opatrně a jemně mě hladil po tváři.
"Nic, jen jsem to asi potřebovala slyšet," přiznala jsem se sklopenou hlavou. Přitáhl si mě k polibku.
"Miluji tě," zopakoval šeptem. A pak znova. A znova. A ještě několikrát po celou dobu noci, co jsme byli vzhůru.