,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Říjen 2012

Cesta domů

28. října 2012 v 21:49 | Yui-chan |  Růže msty
Jsem dokonalá a zasloužím si velkou svatyni, neboť jsem to zase zvládla a přinásím pokračování včas :D. Takže já vám přeji příjemné počtení a užijte si dílek...myslím, že hlavně Kuroki udělám velikou radost :D
.
.
Přesně jak Tren naplánoval, ráno jsme sbalili stany, všechny věci naložili na koně a kolem desáté ráno byli připraveni k odjezdu. Tren ještě vydal poslední pokyny co dělat, kdyby náhodou cestou došlo k napadení, protože se obával nějaké pomsty ze strany Ragara s Radimem. Když skončil a všichni se otočili ke svým koním, přitáhla jsem si ho k jednomu vášnivému polibku. Věděla jsem, že celý týden teď budu muset sedět za Kevinem a nemohla jsem se dočkat toho, až dojedeme do naší vesnice, kdy s ním strávím celý víkend.
Pomalu jsem se došourala ke Kevinovu koni. Nechtěla jsem s ním jet, mnohem radši bych jela s Trenem na jeho krasavici Dafiné. Tam už ale postávala ta malá žába a culila se na Trena jak sluníčko. Tren mi věnoval jeden povzbudivý úsměv, ani on z toho všeho nebyl nadšený. Nasedli jsme. Seděla jsem za Kevinem tak, abych se na něj musela co nejméně lepit, i když to pro mě bylo dost nepohodlné. Naopak jsem si všimla, jak se Claire k Trenovi ochotně přivinula. Zase jsem žárlila, ale mlčela jsem.
Tren dal pokyn a my vyrazili vpřed. Kevin se schválně zařadil tak, abychom byli co nejdál od Trena s Erikem, kterého taky neměl rád, hlavně kvůli tomu, jak moc ho měl Tren pod svou ochranou. Jen jsem nad jeho počínáním protočila oči v sloup a v tichosti pokračovala v jízdě. Po několika hodinách mě bolelo úplně všechno z toho, jak nepohodlně jsem seděla, posadila jsem se proto blíž k němu, abych ulevila bolavým zádům. Všimla jsem si, jak se nenápadně otočil a mírně ušklíbl. Tohle bylo určitě přesně to, na co čekal a já mu udělala tu radost. Můžu říct upřímně, že kdyby mě to tolik nebolelo, vydržela bych to ještě déle.
"Zastavíme," zvedl Tren ruku a celá skupina zůstala stát. Byl večer, sluníčko už zapadalo a do nás se opíral chladný večerní vzduch.
"Utáboříme se a budeme pokračovat zítra. Stejně jsme ujeli cestu nad plán," oznámil Tren a sklidil tím všeobecné veselí. Nečekala jsem na nic, okamžitě se vyhoupla ze sedla a těch pár desítek metrů, které mě dělily od přesné polohy tábořiště, jsem došla pěšky. Okamžitě jsem si našla Trena a bez milosti od něj vyšoupla Claire, která si pravděpodobně myslela, že když jsem jela s Kevinem, má na Trena nárok celý tenhle týden. To se ale spletla. Tren rozdělal deku, na kterou jsem se posadila a poslouchala jeho vyprávění o naší cestě. Claire ještě chvilku postávala nad námi, ale pak si s tichým bručením odešla za tím chlapcem, který se jí celou dobu, co jsme tady, snažil uhnat. Tren si brzy přilehl ke mně, pořádně mě objal pažemi a přehodil přes nás tlustou deku. V noci už byla pěkná zima, ale já tentokrát nijak netrpěla, protože jsem se celým tělem tiskla na Trena, který hřál jako malá kamínka.
V noci mě probudilo vlčí vytí. S trhnutím jsem se posadila a poslouchala okolní zvuky. Byli jsme ve volné přírodě a nebylo by divné, kdyby se jich tu pár ukázalo. Otočila jsem se k ohništi, kde u vyhasínajícího ohně podřimoval jeden strážný. Lusknutím prsty jsem oheň nechala znovu vzplanout, přeci jen se divoké šelmy ohně bojí. Strážný se tím náhlým teplem a světlem probral a zmateně se rozhlížel kolem. Trochu se uklidnil, když si mě všiml, každý už věděl o mé schopnosti ovládat přírodní živly.
"Slyšela jsem tu vlky, bála jsem se, aby se nesnažili dostat k táboru, máme tu koně," oznámila jsem mu. Strážný hned vyskočil, přiložil do ohně pár polen, aby oheň mohl hořet opravdu a ne abych ho živila já svojí energií. Hned potom běžel kolem celého tábora a rozdělával menší ohníčky kolem dokola. Uznala jsem, že je to asi dobrý nápad a lehla si zpátky do Trenovi náruče.
"Copak zlato?" zabroukal Tren rozespale a přivinul si mě blíž k sobě.
"Slyšela jsem vlky, tak jsem probudila strážného, aby něco dělal," odpověděla jsem šeptem. Tren zvedl hlavu, aby zkontroloval situaci, a když viděl, že kolem nás jsou rozdělané drobné ohníčky, kývl hlavou a opět se uložil vedle mě.
"Tak spi miláčku, teď už ti nic nehrozí," zabroukal. Zabořila jsem mu tvář do prsou, protože mě zima štípala do nosu a uší. Víc si mě k sobě přitáhl a celou si mě k sobě schoulil. Brzy mi bylo dostatečně teplo na to, abych mohla usnout, mě to ovšem nešlo. Ve vlasech jsem cítila jeho rty a věděla, že taky nespí. Vzhůru jsem zůstala až do svítání.
"Měla sis odpočinout a prospat se. Teď pojedeme zase celý den a pochybuji o tom, že tě Kevin nechá spát. Musel by tě hlídat, abys mu nespadla ze sedla," zašeptal mi Tren do ucha. Zvedla jsem k němu hlavu.
"Ty jsi taky nespal a to řídíš," upozornila jsem ho na to, že mi nemá zrovna dvakrát co vyčítat. Tiše se zasmál.
"Já se budu celý den upínat k tomu, že večer budu moct zase strávit s tebou, takže to snad uteče rychle a já nestihnu spadnout z koně," vyložila jsem mu svůj plán. Objal mě pevněji, a tak jsem cítila, jak se mu ramena otřásají smíchem, dušeným o moje vlasy. Netrvalo to dlouho a slyšeli jsme tichý šepot, jak se mužstvo pomalu začalo probouzet. Mě se nechtělo ani za nic vstát, v Trenově náruči bylo tak neuvěřitelně teplo. Jen jsem vystrčila ruku, která se mi málem okamžitě pokryla jinovatkou a rozhodla se, že takhle zůstanu, dokud nezačne svítit sluníčko a trochu mě neprohřeje. Tren mi ovšem můj plán zkazil, kdy zpode mě prostě vyskočil, hodil na sebe teplou bundu a začal se starat, abychom se sbalili a mohli zase vyrazit. Já jsem zůstala sedět a snažila se udržet si alespoň trochu tepla, které jsem ještě kolem sebe měla.
"Na, vezmi si ji," podával mi Tren svoji bundu, když viděl, jak neuvěřitelně jsem promrzlá.
"Budě ti zima," zadrkotala jsem zuby.
"Myslím, že větší než tobě určitě ne," zasmál se a pomohl mi se do ní dostat, hned potom si mě přitáhl na hruď a rychlými pohyby rukou mě zahříval. Jelikož byla bunda vyhřátá od jeho těla a ještě mě k sobě tiskl, brzy jsem se prohřála na provozní teplotu. Nedlouho na to jsme vyrazili. Dnešek byl obzvláště chladný. Bundu jsem za celý den ze sebe nesundala, naopak se do ní pořádně zachumlala. Chladný vítr nám foukal do tváří a rychlá jízda tohle všechno ještě umocňovala. Kevin nebyl zrovna dvakrát dobrý jezdec. Nejednou se nám stalo, že jsme za ostatními zaostávali. Navíc jsem se s ní trochu bála, protože i já jako spolujezdec jsem cítila, že nemá svého koně úplně pod kontrolou. Jen jsem čekala, kdy se oba dva vysekáme. Naštěstí jsme až do večera dojeli bez jediné nehody. Tentokrát jsme nezastavili na žádné mýtince, ale přímo v lese, kde nás stromy alespoň trochu chránily před studeným větrem. Vyhledala jsem Trena, který kvůli mně jel jenom v lehkém svetru, musel být zmrzlý na kost. Objala jsem ho a i přes to, že bych měla zahřívat já jeho, hřál on mě. Nechápala jsem, jak to dělal. Takhle probíhaly ještě další dva dny, pořád to samé. Studené noci, kdy jsem spala těsně nalepená na Trenovi, promrzlá rána, celodenní jízda v sedle doprovázená štiplavým větrem. Když se stala ta neočekávaná událost, téměř jsem ji přivítala. Ten stereotyp mě zmáhal daleko víc než to, co se na nás chystalo.
Byl to pátý den cesty, už k večeru. Slunce zapadalo a zima začala být ještě vlezlejší. Podle Trena nám do dalšího místa, kde jsme se měli utábořit, zbývalo jen necelých dvacet minut jízdy. Nemohla jsem se dočkat, až slezu ze sedla a přitulím se k Trenovi. S Kevinem jsem jela mezi posledními, tak jako obvykle, když se koně před námi začali plašit. Tren, který jel výjimečně taky vzadu, pobídl Dafiné k rychlejší jízdě, aby se mohl podívat, co se děje. Zarazil ho ovšem Clařin hysterický pláč. Nechal ji sesednout a to byla chvíle, na kterou jsem čekala já. Během vteřiny jsem seskočila z Kevinova koně a vyhoupla se do sedla za Trena, jen co jsem dosedla, pobídla jsem Dafiné jemným stlačením slabin k pohybu. Bylo to tak rychlé, že ani Kevin ani Tren nepostřehli svou výměnu spolujezdkyň, až po několika metrech jsem uslyšela Kevinovo vzteklé zavolání a Trenovo tiché a usměvavé "Ahoj,"
Dojeli jsme dopředu, kde se před námi objevila bariéra z ohně, pod náporem plamenů padaly stromy a zabraňovali nám v cestě. Koně se plašili a divoce vyhazovali kopyty, chtěli se dostat co nejdál od žáru, který oheň vydával. Dafiné nerozhodně postávala na místě. Věděla, že Tren nechce odjet pryč, ale ani ji nelákala představa vjet do toho pekla. Viděla jsem, že ji Tren jemně hladil po krku a něco jí šeptal, uklidňoval ji. Na druhé straně bariéry jsme si všimli několika postav. Bylo od začátku jasné, že ten oheň nemůže být přírodní. Zem byla příliš vlhká a prokřehlá, než aby uživila takový plamen.
"Jdu tam," řekla jsem a políbila Trena na tvář.
"An, co chceš dělat?" ptal se mě Tren obezřetně a nespouštěl mě z očí.
"Odstranit ten oheň, ať víme, s kým máme tu čest," odpověděla jsem. Jen jsem to dořekla, moje služba už nebyla potřeba. Oheň se zmírnil jen na menší ohnivou čáru a já se dívala do tváře Radima, Ragara a ještě několika lidí, které jsem neznala. Okamžitě mi stál po boku Tren, který by nikdy nedopustil, aby se mě Ragar byť jen dotknul.
"Příjemné setkání, že?" pousmál se Ragar.
"Ani bych neřekla," odpověděla jsem jízlivě. Vedle nás se tvořila řada našich mužů, všichni byli připraveni okamžitě zaútočit.
"Nemluvil jsem s tebou, kotě," pokrčil rameny a zadíval se na Trena. Ten si jen povzdechl, už ho nepřekvapovalo, že o něj měl Ragar očividný zájem. Věděla jsem, že ho trochu trápilo, když po něm pokukovalo i mužské pohlaví, zatímco on se zajímal výhradně o ženy. A taky jsem věděla, že by to Ragarovi nikdy nedal najevo, protože by mu tím udělal radost a to by on nedopustil. Vzala jsem ho za ruku, kterou mi pevně stiskl. Ragar se trochu napřímil a propaloval naše propletené prsty pohledem.
"Proč jste tady?" zeptal se Tren přísně.
"Můžeš hádat dvakrát, cukroušku. Chceme jí," odpověděl Ragar a prstem ukázal na mě. Ušklíbla jsem se.
"V tom případě musíte projít přes nás všechny," odpověděl Tren a přitom volnou rukou máchl do prostoru za námi, který byl plný ozbrojených mužů připravených mě bránit.
"Vezmeme si ji, a je nám jedno, kolik přitom promrháme životů. Až na ten tvůj," podíval se Ragar na Trena a pomalu se blížil k ohnivé bariéře. Cítila jsem, jak se mi vlévá horkost do žil, moje žárlivost alarmovala moje ochranitelské pudy. Nedovolím, aby se k Trenovi ještě kdy přiblížil. Rozhlédla jsem se po ostatních mužích, kteří tu byli s Ragarem. Někdo z nich musel ovládat ten oheň, jinak by to nebylo možné. Věděla jsem z minulých setkání, že ani Ragar, ani Radim to být nemůže. Pozorně jsem si prohlížela jednotlivé tváře, věděla jsem, že ostatní mě budou bránit a já se tedy nemusela soustředit na Ragara, který se k nám pomalu blížil. Zastavila jsem se u jednoho mladého muže, který nesledoval scénu před námi, ale zarytě se díval do strany a bylo vidět, že se soustředí. Všichni ostatní se bavili Ragarovým laškováním s Trenem, jen on nic. Buď byl stejně chladný jako Radim, ale i ten se věnoval oné rozmluvě. Nebo právě on byl tím, kdo držel moc nad ohněm. Věděla jsem, že pokud budu chtít oslabit jejich nápor, budu muset rozhodit toho muže. Nevypadal na to, že by se dokázal na udržení ohně soustředit i za boje.
Během mého myšlenkového pochodu se Ragar dostal až těsně k bariéře, stál tedy ve vzdálenosti asi tak 30 centimetrů od nás. Stačilo by jen natáhnout ruku a mohl by Trena nebo mě chytit. On to neudělal, věděl, že se budeme okamžitě bránit, jen vyčkával, protože byl přesvědčen o jejich výhodě. Když čekání trvalo asi 10 minut a nikdo se nijak nepohnul, došla Ragarovi trpělivost. Využila jsem jeho nedočkavosti a ve chvíli, kdy natahoval ruku přes bariéru, zaútočila jsem myšlenkami na toho mladého muže, který přestal ovládat svůj oheň, a zároveň jsem zdvihla plameny do výšky několika metrů. Ragar okamžitě odskočil a chránil si obličej před náhlým žárem, kdežto nám žár neublížil, o to jsem se postarala.
"Proč nepochopíš, že ji ani mě nikdy nedostaneš?" zeptal se ho Tren. Odpovědí mu byl pohrdavý úsměv.
"Drahý Trene, máme silnější spojence, než si vůbec dokážete představit," odpověděl s úšklebkem, ale nestáhl se tak, jako vždycky. Pravděpodobně odměna na moji a Trenovu hlavu byla příliš velká, než aby nás nechali jít.
"Kolik dostanete za to, že je předvedete druhé straně?" zeptal se někdo v davu za námi. Pravděpodobně se našim mužům honily hlavou stejné myšlenky, jako mě.
"Za ni dost, co se jeho týče, je to jen Ragarův rozmar ho mít," odpověděl Radim tak nezúčastněným tónem, až mi přišlo, že ho obtěžuje, že se s námi vůbec musí bavit a zabývat. Zajímalo by mě, proč to vůbec dělá, když ho to nebaví.
"Necháte nás v klidu odejít, nebo vás budeme muset poslat do vašich pevností násilím?" zeptala jsem se dost, nahlas, aby mě bylo zřetelně slyšet.
"Samozřejmě, že bez vás dvou neodejdeme. Všechno bude mnohem snadnější, když půjdete dobrovolně," zazněla z druhé strany odpověď. Stáhla jsem plameny tak, aby na ně bylo vidět.
"A co kdybyste vy dobrovolně odešli a nás nechali být? I nám tím ušetříte dost starostí," odvětila jsem klidně. Tren vedle mě si nervózně přešlápl, moc se mu nelíbilo, jak se tu s nimi vybavujeme, narušovalo mu to jeho plány a navíc vůbec netušil, co od nich může očekávat. I když to netušil asi nikdo z nás.
"To nikdy," odpověděl Ragar a dal pokyn, aby se všichni připravili k boji. Tren nic takového dělat nemusel, protože ve chvíli, kdy druhá strana tasila meče, byli už naši muži připraveni. I já měla kolem pasu jednu delší dýku, kterou jsem se uměla celkem slušně ohánět. Občas nestačilo jen kolem sebe metat kouzla, ale musela jsem umět bojovat i nablízko. Stáhla jsem oheň úplně a naši muži se vrhli na ty na druhé straně. Já zůstala kousek stranou, protože jsem stejně raději kouzlila. Samozřejmě mě nenechali být, při první možné příležitosti se na mě nalepili jak vosy na sladké lízátko. Nestíhala jsem se dostatečně bránit, naštěstí jsem měla po boku svého věrného Trena, který byl všude tam, kde jsem nestíhala být já. Rozhodla jsem se, že jen co se dostaneme zpátky domů, požádám Trena o nějaké trénovací hodiny, protože jsem se potřebovala umět bránit.
"Zpátky!" ozval se výkřik a po našich nepřátelích jakoby se zem slehla. Jedna věc se jim opravdu musela uznat, uměli výborně a rychle zmizet. Ohlédla jsem se na Trena.
"Všechno v pořádku, zlato?" ptala jsem se. Překvapeně se na mě podíval.
"Samozřejmě, jak jinak," odpověděl se zářivým úsměvem. Takhle byl přímo k sežrání, omezila jsem se ovšem jen na vášnivý polibek. Tren se nenechal pobízet, jemně mi zuby stiskával spodní ret, prsty mi přitom zamotal do vlasů.
"Od sebe," zavelel Kevin a odtrhl mě od Trenových sladkých rtů. Nesouhlasně jsem vydechla a Kevinovi se plnou silou vyškubla.
"Nemáš jediné právo zakazovat mi být s ním. Kde jsi byl, když jsi mě měl bránit?" rozkřikla jsem se na něj. Během boje někam záhadně zmizel a nebýt Trena, asi bych se jen těžko dokázala sama ubránit.
"Klid miláčku, nic se neděje," přitáhl si mě k sobě Tren. Nechala jsem se od něj uklidňovat a na Kevina, který mi poslední dobou pěkně pil krev, na chvíli zapomněla. Co jsem si mohla přát víc, než být přivinutá v Trenově ochranitelské náručí?

*****
Přesně podle plánu jsme do vesnice dojeli ve čtvrtek navečer. Trochu mě mrzelo, že není pátek, jinak bych vůbec nic neřešila, seskočila ze sedla a vydala se k Trenovi domů, tam se mu natáhla do postele a nepustila ho z ní až do neděle večer. Jenže on byl čtvrtek. Když jsme míjeli Dafiné, poslala jsem Trenovi jeden vzdušný polibek a nechala se odvézt ke Kevinovi domů. Hned jak zastavil, jsem sesedla, vzala si tašku se svými věcmi a odešla do svého pokoje. Tam jsem si rovnou sbalila věci na víkend, abych byla připravená zítra ráno hned vyrazit.
"Nevím, kam se chystáš, mám takový pocit, že jsem ti zakázal za ním chodit," ozval se Kevin, který stál opřený o zárubně a pozoroval moje počínání. Narovnala jsem se a postavila se naproti němu.
"Drahý Kevine, já mám zase takový pocit, že si vůbec, ale vůbec neuvědomuješ, s kým mluvíš, a jak by ses měl chovat. Ještě chvíli mě štvi a garantuji ti, že si budeš přát, abys mě v životě nepoznal, protože jsem schopná ti udělat ze života peklo," říkala jsem tichým hlasem a postupně se blížila k němu, poslední slova jsem mu šeptala přímo do ucha. Mělo to přesně takový efekt, který jsem očekávala. Kevin ztuhnul a obezřetně mě sledoval, věděla jsem, že se mě alespoň částečně bojí.
"Já dodržím tvoji dohodu, počkám do zítra, ale zítra se sbalím a odejdu na víkend k Trenovi, přesně tak, jak jsi to ty sám navrhoval," oznámila jsem mu. Na to neřekl ani popel, jen tam stál a díval se na mě. Otočila jsem se a pokračovala v balení mých věcí. Kevin se otočil a odešel. Tohohle jsem chtěla dosáhnout. V pátek ráno jsem se nasnídala, vzala si svou tašku a chtěla vyrazit.
"Nezapomněla jsi na něco?" zeptal se Kevin otráveně. Otočila jsem se s obočím tázavě zdvihnutým do oblouku.
"Řekl jsem, že si tě vždycky vyzvedne a zase vrátí ke mně do bytu. Takže dokud nepřijde, budeš tady," oznámil mi vítězoslavně. Věděl, že jsem se s Trenem nijak nedomlouvala na tom, kdy a jak mě vyzvedne a myslel si tedy, že mě tímhle udrží u něj v bytě, protože Tren zapomene, že má pro mě přijít. Shodila jsem tašku ze svého ramene a posadila se na ni. Chtěla jsem počkat pár minut, a pak se pokusit kontaktovat Trena pomocí myšlenek. To ovšem nebylo potřeba, protože se ozval zvonek. Šla jsem otevřít a radostně se dívala do Trenovy tváře.
"Ahoj lásko moje, jdu tě zachránit ze spárů ďáblových," zahrál Tren teatrálně svůj příchod. Zasmála jsem se a vrhla se mu do náruče. Kevin mi mrzutě hodil tašku a odešel k sobě. Na nic jsem nečekala, zabouchla dveře a s Trenem se vydala k jeho koni.
"Neměla jsi s ním včera nějaké problémy?" zeptal se mě, když mi bral tašku, aby ji mohl přivázat k sedlu.
"Ani ne, nic co bych nezvládla," odpověděla jsem s úsměvem. Nasedli jsme, ale Tren mě nevezl domů, nýbrž na radnici.
"Copak se děje, budeme se brát?" ptala jsem se v žertu, že mě přivezl zrovna sem. Tren se rozesmál a pomohl mi ze sedla.
"Až na to budeš mít věk, tak s radostí miláčku," odpověděl a políbil mě na čelo.
"Ale jinak potřebuju pracovat. Znáš Bratrstvo, musím jim předložit všechno, co jsme tam dělali," protočil otráveně oči v sloup.
"Jdu s tebou, chci tě slyšet v akci," chytla jsem ho pevně za ruku a nechala se odvést dovnitř. Tam moje přítomnost způsobila značné pozdvižení.
"Co to má znamenat?" ptal se ten nejhorší dědek.
"Mám ji půjčenou na víkend, s Kevinovým vědomím, samozřejmě," odpálkoval ho Tren a nijak jinak nekomentoval jejich narážky. Posadila jsem se do křesla kousek stranou, přece jenom se mě ta debata úplně netýkala. Brzy si ke mně přisedl Dante, a místo aby poslouchal to, co říkal Tren, si povídal se mnou. Bratrstvo to očividně strašně rozčilovalo, ale mě ani jemu si nedovolili nic říct. Trvalo to asi tři hodiny, než byli s Trenovým vyprávěním spokojeni a propustili ho. Hned jsem se zvedla, rozloučila se s Dantem a vydala se za ním. Tren nás oba odvezl domů, vzala jsem si věci dovnitř, zatímco on šel ustájit koně. Bylo k polednímu, ale já měla chuť na něco naprosto jiného, než na jídlo. Stála jsem v obýváku, když jsem slyšela bouchnutí dveří a jeho melodický hlas, jak si broukal nějakou melodii. Stála jsem zády ke vchodu, takže jsem odhadla chvilinku, než došel ke mně, a pak si naprosto bezostyšně svlékla tričko. Jeho melodie se na chvíli zastavila, a pak se ozvalo uznalé zahvízdnutí. Vyhrnula jsem si sukni a pomalu, svůdně předkloněná s vystrčeným zadečkem, jsem si svlékala punčochy. Když jsem rukama zajela za sukni, abych ji taky svlékla, zastavily mě jeho ruce.
"Nechceš něco nechat i na mě?" otázal se mě a líbal mě na nahé rameno. Zaklonila jsem hlavu a nechala jeho ruce, aby mi jezdily po těle a svlékaly mě z těch zbytků oblečení. Když jsem se otočila k němu, byl už bez košile a jeho prsty si hbitě radily s páskem od kalhot, které následně letěly do kouta. Přitáhla jsem si ho k polibku a jemně mu podrazila stojnou nohu, abych ho položila na zem.
"To už nevydržíš ani do ložnice?" ptal se mě se smíchem.
"Zbytečná cesta," oznámila jsem mu mezi vášnivými polibky na jeho hrudníku. Za tohle odpoledne jsme se přesunuli ještě na pohovku, a nakonec opravdu skončili v ložnici v posteli.
"Ty jsi moje svůdnice, nemůže mě odrovnat nic jiného, než tvůj chtíč," zavrněl mi Tren do ucha a já se mu znovu přilepila na rty. Proč mě tímhle svým tónem hlasu vždycky tolik rozpálil?
"Ne, už dost," smál se, když jsem si rty mapovala cestu po jeho krku.
"Ještě jednou, naposled," zaprosila jsem a on mi vyhověl. Jak by taky mohl odmítnout, když měl pod sebou moje nahé a rozpálené tělo? Po tomhle čísle mi Tren usnul v náručí, já spát nemohla, byla jsem tolik šťastná. Zklamaně jsem zasténala, když se ozval zvonek.
"Nechoď tam, lásko. Nejsme doma," zabroukal Tren a pevněji mě objal. Zůstala jsem ležet, ovšem zvonek protivně zvonil dál.
"Asi ví, že doma jsme," konstatovala jsem.
"Jdu dolů," rozhodla jsem se. Vstala jsem a oblékla si jen lehký župánek. Vlasy jsem nechala rozcuchané a rozlítané, aby kdokoliv, kdo za těmi dveřmi stojí, věděl, že nás vyrušil při našich intimních chvilkách. Byl to Dante. Přelétl mě pohledem. Čekala jsem, že mi udělá nějaké kázání o tom, že takhle oblečená bych rozhodně otevírat neměla, ale on se jen chápavě pousmál a nekomentoval to.
"Přinesl jsem Trenovi nějaké papíry, které mu posílá Bratrstvo. Kdyby si pro ně šel sám, asi by ho uhnali pro celovíkendovou práci, takhle jsem to zachránil pro tebe," usmál se na mě. S díky jsem si vzala papíry a rozloučila se s ním.
"Kdo to byl?" ptal se mě Tren z postele, když jsem se vrátila do ložnice.
"Dante, přinesl ti papíry od Bratrstva a zachránil tě tím před další zbytečnou prací," odpověděla jsem.
"Asi mu budu muset poděkovat a podívat se na to, co mi přinesl," zauvažoval Tren.
"Až potom, teď nikam, broučku," zarazila jsem ho a stáhla ho zpátky do postele.
"Ty se odsuď až do zítra ani nehneš," oznámila jsem mu. Jen se zasmál, ale poslušně se nechal položit zase zpátky.


Pryč s příšerami!

21. října 2012 v 16:48 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, je to sice neuvěřitelné, ale za víkend jsem pro vás stihla napsat další pokračování, ve kterém se pohneme dál a bude to maličko akční ;). Přeji hezké počtení a za komentáře budu jen ráda:
.
.
Políbil jsem Anori na rozloučenou a jemně ji ťuknul svou myslí, aby mě k sobě pustila. Okamžitě tak učinila a mnou prostoupila vlna jejího vědomí. Trochu jsem se pousmál, bylo to jako za starých časů jen s tím rozdílem, že i ona viděla do hlavy mě. Víc jsem se zachumlal do teplé kožené bundy s kožíškem, protože takhle po ránu byla opravdu zima. Vyrazili jsme na cestu. Cáry mlhy, které se povalovali všude na zemi, nám docela ztěžovali cestu, nebylo přes ně moc dobře vidět. Navíc jsme byli během deseti minut naprosto zmrzlí a prokřehlí. A to nebylo zrovna nejlepší, když jsme se měli potýkat s tak rychlým nepřítelem. Mohl jsem jen doufat, že Anori stihne bouřku vyvolat včas a že na ně bude platit třeba i značná vlhkost okolního vzduchu.
Šel jsem s Erikem vpředu a zbytek skupiny nás v těsném závěsu následoval. Když jsme ušli několik mil od tábora, požádal jsem Erika, aby začal se svým úkolem. Ten jen vážně přikývl a připravil si svůj toulec se šípy. Zasadil šíp do tětivy, zamířil jen někam do vzduchu a vystřelil. Šíp okamžitě vzplanul andělským ohněm a po dopadu dál nerušeně hořel, aniž by ublížil okolní přírodě. Mezitím co Erik prošpikovával krajinu svými šípy, já se bavil nad Anoriným počínáním, kterého jsem měl plnou hlavu, když jsem ji viděla, jak pobíhá ve stanu tam a sem, aby se trochu prohřála.
Po deseti minutách jsme zaznamenali první pohyb. Dal jsem Anori najevo, že by se měla připravit a sami jsme napnutě čekali, co se bude dít. Netrvalo to ani deset minut a ti tvorové, vylákáni Erikovým ohněm, se začali objevovat přímo před námi. Byli o něco pomalejší než obvykle, asi na ně opravdu platila i vlhkost vzduchu, přesto jejich pohyby byly velmi rychlé. Nyní se ovšem drželi opatrně v povzdálí, oheň a vlhkost je asi děsily.
"Teď," dal jsem Anori znamení a přesně jak říkala, během 10 vteřin se nad námi zhmotnili těžké dešťové mraky a začalo pršet. Ne nijak hustě, aby nám dešťové kapky bránili ve výhledu, ale zároveň dostatečně, aby ty tvory zpomalily na naši běžnou rychlost a možná o něco méně. Tvorové zkusili pár výpadů, které jsme odrazili, a když viděli, že jsme oproti nim ve stejně výhodném poměru, dali se zbaběle na ústup. No co, nemohu od nich očekávat férové jednání, přeci jenom jsou to tvorové, jejichž duše jsou tak zkažené, že je ani peklo, ani zatracení mezi sebe nevzali. Pustili jsme se za nimi. Anorinu mysl jsem zablokoval, jak nejlépe to šlo a kupodivu se mi to povedlo. Na pár okamžiků mě to zarazilo, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou a pustil se s ostatními za těmi tvory. Prchali rychle, ale ne dost na to, aby nás setřásli.
Běželi jsme daleko a zdálo se mi, že nás točili v kruhu, pravděpodobně nás chtěli znavit a nechat někde ztracené, aby si pro nás později mohli opět dojít. To se jim ovšem nepovede. Zvýšili jsme tempo a tvorové měli co dělat, aby se stihli od nás držet v nějaké bezpečnější vzdálenosti. Erik jejich panický úprk ještě umocnil několika ohnivými šípy, které stihl za rychlého běhu vystřelit. V tu chvíli začali prchat naprosto rovně bez jakýchkoliv kliček a my poznali, že máme vyhráno. Věděli jsme, že teď nás zavedou přímo k jejich úkrytům.
Po pár minutách běhu jsme se dostali až ke kluzkým pískovcovým skalám, na které tvorové začali obdivuhodně rychle šplhat.
"Vy zůstanete tady a budete nám krýt záda," otočil jsem se na skupinu asi patnácti mužů a se zbytkem jsem začal šplhat nahoru. Šlo to trochu ztěžka, protože mokrý pískovec nám pod rukama nebezpečně klouzal, ale vytrvali jsme v rychlém postupu. Až úplně nahoře jsme spatřili něco neuvěřitelného. Když jsem mluvil o jejich úkrytech, vždy jsem měl na mysli nějaké určité nory, do kterých zalezou nebo něco podobného. To, co jsme ale viděli tady, nám naprosto vyrazilo dech. Namísto skrytých pelechů se před námi otevíral průchod z husté tmavé energie, která se vlnila, jako přechody mezi světy na hranicích. Viděli jsme, jak ti tvorové proskákali dovnitř a ve chvíli průchodu jsme na vteřinku mohli spatřit jejich odporný svět za průchodem. Jsme asi jediné bytosti na světě, které ví, jak to u nich vypadá a jsme přitom stále naživu. Věděl jsem, že tohle sami nezvládneme zavřít. Posadil jsem se na zem a přemýšlel, jestli mě Anori uslyší na takovou dálku, kdybych ji volal, nebo jestli pro ni mám poslat někoho do tábora. Rozhodl jsem se, že nejdřív zkusím volat. Soustředěně jsem otevřel svoji mysl a snažil se najít tu její. Bylo to daleko a spojení bylo slabounké, nevěděl jsem, zda si ho vůbec všimne. Ovšem ve chvíli, kdy se její vědomí ozvalo nazpět, se spojení naprosto vyčistilo a bylo to, jako by stála přímo vedle mě.
"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," ozval se mi v hlavě její ustaraný hlas. Usmál jsem se.
"Žabičko, potřebuji tvou pomoc," požádal jsem ji a zároveň jsem jí ukázal místo, kde jsme. Věděl jsem, že má na stole moje mapy, takže by se mohla při nejhorším podívat tam. Nikde jinde v okolí totiž pískovcové skály nebyly. Moje žádost ji překvapila, ale zároveň i potěšila.
"Jistě. Hned jsem tam," odpověděla se smíchem. Přerušil jsem spojení, protože mě na takovou dálku docela vyčerpávalo. Přesto bylo obdivuhodné, že to vůbec šlo.
Předpokládal jsem, že to bude trvat alespoň dvacet minut, než se sem dostane. Ovšem netrvalo to ani tři minuty a slyšel jsem dole vzrušený šepot a ženský smích. Zvedl jsem se a nakoukl přes okraj zrovna ve chvíli, kdy se moje drahá polovička škrábala za námi. Za chvíli už byla tak blízko, že jsem ji mohl chytit za ruku a vytáhnout přes okraj k nám. Hned jsem dostal jeden sladký polibek, který jsem ovšem neprodlužoval. Na líbání budeme mít dost času potom. Místo toho jsem ji vzal za ruku a otočil ji směrem k průchodu. Na chvíli jí zmizel z tváře úsměv.
"Myslíš, že to dokážeš zavřít sama, nebo budeme potřebovat ještě někoho jiného?" zeptal jsem se jí.
"Teoreticky bych to měla umět sama," pokrčila nevzrušeně rameny. Pobídl jsem jí do toho a stoupl si těsně za ni. Obhlížela si celý průchod a přitom bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. Já si mezitím prohlédl ji, protože mě zarazilo, jak slabě byla oblečená. Až pak mi došlo, že se vlastně venku dost oteplilo, ale já to v tom ruchu ani nezaznamenal.
"Jak ses sem dostala tak rychle?" zeptal jsem se jí, protože mě to nenechávalo v klidu. Jak mohla takovou vzdálenost překonat za méně než tři minuty?
"Přemístila jsem se," odpověděla mi se zářivým úsměvem a o mě se pravděpodobně pokoušely mrákoty.
"Chceš mi říct, že ses takhle vyčerpala? To ti nedošlo, že po tobě budu asi něco chtít?" ptal jsem se jí trochu rozhněvaně, ale zároveň tak tiše, abych nevzbudil pozornost ostatních. Otočila se ke mně a v očích se i jí zračilo podráždění.
"Přestaň o mě pochybovat, Trene Anthony. Jsem dost silná na to, abych se dokázala přemístit a ještě pohnout skalami," odpověděla mi nabroušeně. Trochu mě to zarazilo, opět použila obě moje jména, což znamenalo, že jsem ji dost vytočil.
"Promiň," zamumlal jsem. Pousmála se, jako že je vše v pořádku a myšlenkami se vrátila opět k průchodu. Nechal jsem ji trochu prostoru, protože jsem věděl, že v mojí těsné blízkosti je často roztěkaná a nervózní. Trvalo to jen několik vteřin, než si byla jistá, že ví, co má dělat. Poté napřáhla obě ruce přes sebe a její rty se pohybovaly v neslyšném odříkávání veršů. Tomuhle oboru magie jsem nerozuměl ani za mák, takže jsem jen se zatajeným dechem čekal, co se bude dít. Jednu ruku nechala dlaní nataženou k průchodu, druhou začala rychle máchat ve vzduchu. Tam, kudy její ruka prolétla, zůstala viditelná čára zhmotnělé energie. Črtala rukou ve vzduchu tak dlouho, až před ní byl velmi složitý obrazec. Zalapal jsem po dechu, když jsem ho poznal, přesně takový byl vždycky nakreslený v knížkách o té nejsložitější magii, které jsem jako kluk u Danteho četl. Byl to tuším znak pečetě, takové, která byla schopná uzavřít téměř cokoliv. A moje Anori ji jen tak vykouzlila několika máchnutími rukou. Dál jsem pozoroval, její sebejisté počínání. Ruku, kterou měla až doteď nehybně nataženou dopředu, začala pomalu zvedat nad hlavu. Spolu s její rukou se zvedal a natáčel i onen nakreslený obrazec, až byl v úrovni její hlavy a otočený směrem k průchodu. Nad hlavou spojila obě ruce dlaněmi k sobě a pomalu je spouštěla do úrovně pasu, stále spojené. Obrazec se spolu s ní začal pohybovat směrem k průchodu, až na něj těsně nalehl. V té chvíli Anori prudce roztáhla ruce a otevřela oči. Obrazec se rozzářil a skála pod našima nohama se začala třást. Anori odříkala verše, tentokrát tak hlasitě, že jsme jim bez potíží rozuměli. I když nám to bylo naprosto zbytečné, nikdy předtím jsem je neslyšel a dokonce několik slov mi bylo naprosto neznámých. Otřesy se stupňovaly spolu se sílou jejího hlasu, ale naštěstí na stabilitu skály to nemělo žádný vliv, čehož jsem se původně obával. Pravděpodobně ji musela nějak jistit.
"Staň se!" byla poslední slova, která Anori už téměř vykřikla. V tu chvíli kmital obrazec tak rychle, že již nebylo možné rozpoznat jednotlivé čáry. Také jsme si všimli, že celý průchod již nemá tak tmavou a sytou barvu jako doposud, ale postupně začal mizet. Spolu s ním se zmenšoval i obrazec. Bylo otázkou jen krátkého času, než průchod zcela zmizel. Pak se rozhostilo hrobové ticho a klid. Anori se otočila směrem ke mně. Její oči prozrazovali vnitřní vysílenost, na její tváři to ovšem nebylo poznat, široce se usmívala a tělo držela vzpřímeně. Stejně jsem měl o ni strach.
"Tak jaká jsem byla?" zeptala se mě samolibě a přistoupila ke mně naprosto pevným krokem.
"Dokonalá…a možná trochu děsivá," přiznal jsem se a rukou ji objal kolem boků. Přiznávám, že tohle na první pohled milenecké gesto, mělo i trochu jiný význam. Trochu jsem ji podpíral, protože jsem se bál, aby neupadla. I když popravdě nevypadala vůbec unaveně.
"Teda Anori, já před tebou smekám," sundal si Erik pomyslný klobouk a i ostatní na ni zírali s úctou a respektem. Anori se trochu zarděla.
"Ale jděte pánové," mávla rukou a víc se přivinula ke mně. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Celou dobu jsem Anori bedlivě sledoval, ale ona opravdu nejevila vůbec žádné známky únavy. Nechápal jsem to. Vždyť se přemístila a pak zavřela průchod! Vím, že je silná, ale až takhle? U Danteho by mě to nepřekvapilo, ale u ní trochu jo.
"Zlato, přestaň mě pořád takhle sledovat. Mě vážně nic není, nebylo to pro mě zase tak náročné, jak si myslíš," uklidňovala mě, protože ji moje zírání rozčilovalo. Nakonec jsem se nechal uklidnit a nechal ji jít si po svém.
V táboře Anori hned zamířila na ošetřovnu, protože jsem ji vytrhl od rozdělané práce. Já jsem odešel k nám do stanu, abych sbalil papíry, mapy a všechno potřebné, narovnal jsem to do několika hromádek. Je na čase začít se balit na cestu domů. A vzhledem k tomu, že jsem velitelem celé téhle akce, strávím ještě minimálně další dva dny před Bratrstvem a Dantem, kdy budou chtít všechno tohle vidět, aby mohli schválit moje postupy. A rovnou jim oznámím všechno o těch tvorech a otevřeném průchodu. Ti tvorové nejsou schopni si ho sami otevřít, musela to udělat nějaká druhá osoba. A nemohl to být jen tak někdo, otevírat průchody do jiných světů je dost náročné.
"Lásko moje," vytrhl mě ze zamyšlení Anorin jemný hlas. Zvedl jsem k ní hlavu. Stála ve vchodu do stanu, svetr i s ramínky tílka a podprsenky měla svůdně sklouzlé z ramene.
"Mužstvo se tě ptá, kdy půjdeme domů," zeptala se mě a já protočil oči.
"To jsem vážně tak strašně nesnesitelný, že mi všechno oznamují přes tebe?" zeptal jsem se místo odpovědi.
"Občas jsi hrozně protivný, zvlášť když ti to nejde," vyplázla na mě provokativně jazyk.
"Tak jim vyřiď, že dnes večer tu ještě zůstaneme, ráno sbalíme stany a vyrazíme na cestu zpátky," oznámil jsem jí, a dál se věnoval třídění papírů. Byla zpátky během minuty a zezadu mě objímala kolem ramen.
"Nech té práce, a věnuj se mě," šeptala mi do ucha. Nechal jsem se ještě chvíli přemlouvat, přece jí nemůžu dát hned najevo, jak moc o její přítomnost stojím a že nejradši ze všeho bych nepracoval vůbec a jenom ji měl v posteli pro sebe. Posadil jsem se na židli a ji měl okamžitě na klíně, kdy mi líbala a okusovala krk a klíční kosti.
"Asi bychom měli jít na večeři, vypadáš hladově," zavrněl jsem a ona se zasmála.
"Myslím, že tenhle hlad normální jídlo nezpraví," odpověděla a přisála se mi na rameno, kde mi tím udělala flíček. Má jediné štěstí, že na takovém místě se to snadno skryje. Sklonil jsem se k jejímu oušku, které jsem líbal a jemně okusoval, když se ozvalo zakašlání. Anori si okamžitě upravila svršky, slezla mi z klína a uvelebila se ve vedlejším křesle, kde na mě házela pobavené pohledy. Já si zapnul košili, teprve potom jsem se otočil na příchozího. Kevin, jak jinak.
"Co potřebuješ?" zeptal jsem se otráveně. Od kohokoliv jiného by mě to vyrušení tolik nemrzelo. Že on taky umí přijít vždycky ve chvíli, kdy mám plnou hlavu jejího nahého a rozkoší zmítaného těla? Trochu jsem se zatřásl, abych zahnal tyhle v tuhle chvíli nepatřičné myšlenky.
"Chci s tebou mluvit o návratu," řekl Kevin a sám se pozval dál, kde se usadil do jedné z židlí. Anori se mírně zamračila a čekala, jak se bude tahle konverzace dál rozvíjet. I já jsem čekal.
"Co přesně chceš probrat? Vyrazíme zítra kolem poledne, až se všechno sbalí. Je to přibližně týden cesty, počítám, že bychom měli dorazit příští pátek," řekl jsem mu vše, co jsem věděl. Nemohl jsem slibovat nic bližšího, protože jsem samozřejmě nemohl vědět, jestli po cestě nenastanou nějaké další komplikace. Anori by pravděpodobně mohla něco namítat, ale já se na její jasnovidectví rozhodně nechtěl naplno spoléhat.
"Chci vědět, jak to bude, až se vrátíme," mluvil Kevin dál ve svých hádankách a mě už pomalu začínala docházet trpělivost. Viděl na mě, že nevím, o čem mluví a očividně si to užíval.
"Řeknu to narovinu," povzdechl si.
"To bychom byli rádi," vložila se do hovoru Anori s jasnou dávkou nechuti v hlase. Měla na něj docela dobrou alergii.
"Já pojedu s Anori a odvedu si ji domů, ty pojedeš s Claire, kterou odvedeš zpět jejímu otci a budeš tam za ní po odpoledních běhat, aby ses ujistil, že je všechno v pořádku?" zašklebil se Kevin s do očí bijící radostí z toho, že mě může před Anori shazovat. Všiml jsem si, jak Anori zatnula ruce v pěst, věděl jsem, že si na Claire sice zvykla, ale stále proti ní měla jisté výhrady. Nechtěla, abych s ní byl déle, než bylo nezbytně nutné a žárlivost se v sobě snažila co nejvíce zadusit.
"Ano, ty pojedeš s Anori a já s Claire, protože to je naše pracovní povinnost. Máš pravdu, že Claire odvedu jejímu otci a budu se muset stále starat o to, aby byla v pořádku. Nic to nemění na tom, že každé volné odpoledne mě budeš mít ve své kuchyni, každé druhé volné dopoledne si Anori budu vyzvedávat a každý druhý víkend bude u mě, počínaje tímhle, co se vrátíme zpátky," vmetl jsem mu do tváře všechna pravidla, která on sám nastolil a na která doufal, že už jsem zapomněl. Jak bych mohl zapomenout na čas, který mohu trávit se svojí milovanou?
"Tohle už neplatí," zavrčel Kevin. Pozdvihl jsem obočí.
"Jak to?" vyskočila rozčileně Anori na nohy.
"Prostě jsem se rozhodl že ne. Má na tebe špatný vliv a kazí moji práci," odsekl jí.
"Měli jsme dohodu, Kevine. A já budu usilovat o to, abys ji dodržel. A co se týče tvojí práce, tu jsi dělal víc než špatně, takže bych raději mlčela," obula se do něj Anori.
"Mlč, tebe se nikdo na nic neptal. Můj dům, moje pravidla, a když řeknu, tak to tak bude. A ty se můžeš jít vycpat," zaječel na ni. Nevěřícně jsem se díval na to, co všechno si k Anori dovolil.
"Jak to se mnou mluvíš?" nedala se Anori ani v nejmenším zastrašit, na to byla až příliš bojovná.
"Tak jak si zasloužíš. Jak s malou a nevychovanou cuchtou," zaprskal jí přímo do obličeje. Hřbetem ruky od ní dostal takovou facku, že otočil hlavu do strany. Zasloužil si ji a vůbec jsem se Anori nedivil, že jí ujely nervy. V tom samém okamžiku se napřáhl Kevin, že ránu opětuje, ale to jsem mu nedovolil a jeho pěst chytil.
"Ani na to nemysli. Nijak se jí nedotkneš," zavrčel jsem a druhou rukou bránil Anori v tom, aby po něm skočila. Byla rozzuřená. Kevin se jen zašklebil, že jeho rána nedopadla tam, kam chtěl, takže svou zlobu obrátil na mě. Druhou rukou mě udeřil do stále ještě trochu bolavých žeber. Bolestí jsem hlasitě vydechl a prohnul se v zádech, když mi v žebrech zase zapraskalo. Ovšem nečekal jsem na další ránu. Okamžitě jsem se mu vrhnul naproti a začali jsme se bít. Skončili jsme venku před stanem, kde jsme si rozsévali jednu ránu za druhou. Kevin byl sice o hlavu vyšší než já a byl i o dost mohutnější, na druhou stranu byl ale těžkopádnější, zatímco já jsem se jeho ranám hbitě vyhýbal, on to většinou nestihl. I když taky jsem občas dostal. Kolem nás se brzy seběhlo mužstvo a nerozhodně tam postávalo, protože nevěděli, jestli nás mají roztrhnout nebo ne. Tohle všechno jsem vnímal jen okrajově. Hrozně mě bolela žebra a navíc jsem se soustředil na Kevina a jeho rány.
"Tak je od sebe sakra oddělte!" slyšel jsem Anorin vyděšený hlas. V tu chvíli mě několik párů rukou odtrhlo od Kevinova potlučeného obličeje a i jeho drželo několik chlapů. Ještě se jim cukal, ale postupně toho nechal, věděl, že proti nim neměl šanci.
"Anthony, jste v pořádku?" ptali se mě muži, kteří drželi mě. Kývl jsem v souhlas a oni mě pustili, zatímco Kevina stále drželi pevně u země a odmítali ho i přes jeho výhružky pustit. Odplivl jsem si a spolu s krví vyplivl i jeden zub. Jazykem jsem si přejel po zubech a zjistil, že mi chybí jeden v horní řadě. Výborně, vždycky jsem si přál být bez zubu. Za tohle mi zaplatí. Chtěl jsem ten zub zlostně odkopnout, ale Anoriny dlouhé štíhlé prsty byly rychlejší, sebraly ho ze země a omotaly do látkového kapesníku.
"Odveďte je oba na ošetřovnu. A jestli se budou prát, tak je zlijte studenou vodou," oznámila přísným a chladným hlasem. Pak zmizela ve stanu, kde jsem slyšel, jak převracela zpátky povalený stůl. Trochu mě zarazilo, jak chladně vystupovala, pral jsem se přece kvůli ní. Bez jakýchkoliv řečí jsem se pokusil zvednout. Moc to nešlo, žebra mě tolik bolela. Nakonec se vedle mě objevil Erik, který mi pomohl na nohy a zapřen do jeho ramene jsem se pomalu vydal k ošetřovně, cestou si tiskl bolavou dáseň. I Kevina odváděli na ošetřovnu a museli využít Anoriny rady a zlít ho ledovou vodou, aby se trochu uklidnil a přestal se jim vycukávat. Posadili nás na lehátka dost daleko od sebe, ale zároveň jsme na sebe viděli a já si mohl vychutnat pohled na jeho nateklou čelist a zakrvácená ústa. Slyšeli jsme cinkání kovu o kov a pak už ze zadního vchodu vstoupila Anori v bílém plášti s táckem a nějakými nástroji, vodou a čistými ubrousky. Nejdřív si pobaveně prohlédla úplně mokrého Kevina, zatímco já zůstal suchý a pak zamířila ke mně.
"Neměla bys začít u vážnějších případů?" zeptal se jí Kevin podrážděně.
"Taky že začínám," odsekla mu. On se zachechtal.
"Zřídil jsem ho víc," prohlásil samolibě a já jsem se zašklebil.
"Ne, ale on je srdeční záležitost," vrátila mu to Anori s provokativním úsměvem a úplně se otočila ke mně.
"Co ta tvoje žebra?" ptala se mě a přitom mi pomáhala z košile. Byla sice jemná, ale jinak profesionálně chladná a odtažitá.
"Bolí," odpověděl jsem popravdě. Prsty mi jemňounce prohmatávala hrudních v místě, kam jsem dostal ránu.
"A dýchat můžeš?" pokračovala.
"Bez problému," pokrčil jsem rameny. Položila mi ruku na místo, kde to bolelo nejvíc. Objevilo se slabé světlo a v tu chvíli bolest začala ustupovat.
"Lepší?" pousmála se.
"Mnohem, ale teď mě zase bolí ta dáseň," zaúpěl jsem, když jsem cítil bolest v ústech, která byla původně skrytá za žebra. Anori sáhla do malého kyblíku a vyndala kostku ledu, zabalila ji do čistého kusu látky a podala mi ho.
"Přidrž si to v místě, kde ti ten zub chybí," pobídla mě. Nechápal jsem, co tím sledovala, ale poslušně udělal to, co mi řekla. Anori zatím přešla ke Kevinovi. Zatímco u mě pracovala bez jakékoliv známky emocí a naprosto jemně a šetrně, Kevinovi dávala naprosto zřetelně najevo, že mu tu bolest způsobuje naschvál.
"Jak se ti bude chodit s bezzubkou?" provokoval ji a Anori mu utáhla obvaz na poraněné paži silněji, než musela.
"Myslím, že bez problému," odpověděla mu. Jen se zašklebil a škodolibě sledoval mě. Byla sice pravda, že mě ten vyražený zub dost mrzel, ale rozhodně bych mu neudělal tu radost, že bych mu to dal najevo. Hold už dokonalý chrup nebude mojí předností. Anori se vrátila zpátky ke mně a natáhla si na ruku tenkou gumovou rukavici. Vzala mi krví nasáklý hadr z rukou a zkontrolovala bolavou dáseň. Pak sáhla do malé nádobky s vodou, odkud vytáhla můj vyražený zub.
"Sice nevím, co budeš dělat, ale asi se mi to vůbec nelíbí," bránil jsem se jejímu dalšímu postupu.
"Chceš mít všechny zuby, nebo ne?" zeptala se mě přísně.
"Chci," zabručel jsem.
"Tak si nestěžuj," odtušila, otevřela mi ústa a plnou silou vtlačila zub na původní místo. Popravdě, bolelo to tak moc, že kdybych neměl v ústech její ruku, ale kohokoliv jiného, radši bych mu ji ukousl, než tohle dál snášet. Neubránil jsem se bolestnému zasténání a do očí mi vhrkly slzy. Anori setrvala ještě malou chvilku, přitom bylo znát, že se soustředí.
"Tak a je to," pousmála se a odtáhla ruku. Zub pevně držel na svém původním místě.
"Neměl bys jíst nic moc tvrdého, dokud se to úplně nezahojí, protože si ho pořád můžeš vylomit, ale jinak by měl držet," upozornila mě. Otřel jsem si hřbetem ruky oči od slz a jednou popotáhl. Anori si to pravděpodobně vyložila trochu jinak, protože si mě hned přitáhla k sobě a jednou mě lehounce políbila. Nebránil jsem se.
"Teda, že bych si taky nechal vyrazit zub?" ozvalo se z druhé strany, kde celý proces sledovalo pár mužů.
"To určitě," zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si Anori k sobě.
"Radši se běžte balit, ať zítra můžeme vyrazit co nejdříve," poslal jsem je pryč. Vedle se na lehátku postavil Kevin.
"Podám Bratrstvu zprávu o napadení, doufám, že mi tohle popravdě zapíšeš do karty," odtušil a měl se k odchodu.
"Nemusíš se bát, v něčem takovém bych nikdy nepodváděla. Ale můžeš si být jist, že hned vedle té tvé bude ležet ta Trenova, protože já si budu stěžovat také. Hrubé porušení tvých pracovních povinností, násilné napadení mé osoby, maření práce úředně pověřené osoby, máš toho na krku dost, drahý Kevine," usmála se Anori sladce a za ruku mě vedla k nám do stanu. Tam se mi vrhla kolem krku.
"Ty můj blázínku, proč ses s ním pouštěl do rvačky? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? O kolik je proti tobě větší," šeptala mi do ucha.
"Přece nikoho nenechám, aby ti ubližoval. A měla jsi strach? Mě spíš přišlo, že se zlobíš," bránil jsem se.
"Víš, proč doktoři většinou nesmí ošetřovat své blízké? Měla jsem o tebe takový strach, kdybych si to připustila, brečela bych," omlouvala své chladné chování.
"Teď je všechno v pořádku. Vážně budeš na Kevina podávat stížnost?" zeptal jsem se jí.
"Jestli on podá tu svoji, tak ano," přikývla vážně. Políbil jsem ji na spánek.
"Moje bojovnice Anori," zabroukal jsem jí do ucha. Jen se mi se smíchem vykroutila a začala si balit svoje věci. Taky jsem se pustil do příprav, chci zítra vypadnout co nejdříve.


Dokonalá strategie

14. října 2012 v 21:54 | Yui-chan |  Růže msty
Moc, moc, moc a moc se omlouvám, ale já vážně vůbec nic nestíhám, poslední dobou se na mě všechno valí...doufám, že se mnou vydržíte, opravdu se pokusím zlepšit a tohle bdue takové malé bolestné ;)
.
.
Ještě ten den jsme se vydali na zpáteční cestu do našeho tábora. Nevěděla jsem, proč Tren tolik pospíchal, ale bylo mi to víceméně jedno. Šla jsem prostě za ním. Do tábora jsme dorazili kolem poledne druhého dne a já měla hned zkaženou náladu tou malou pijavicí, která se okamžitě pověsila Trenovi kolem krku a dětským hláskem mu žalovala, jak se na ni ten zamilovaný mladík pořád lepí. Dost mě překvapilo, když ji jinak trpělivý Tren odstrčil stranou a se slovy, že ho to nezajímá, odešel do svého stanu. Claire zůstala zaraženě zírat a pak se vrhla do náruče právě onomu chlapci, na kterého si předtím stěžovala. Ten si ji s ochotou přivinul na hruď. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a opatrně vešla do stanu za ním.
"Můžu?" zeptala jsem se ve vchodu. Překvapeně ke mně zvedl hlavu.
"Jistě, proč bys nesměla?" usmál se. Přešla jsem k němu a lípla ho na tvář.
"Vypadal jsi rozzlobeně. A jak jsi odstrčil Claire…" nechala jsem vyznít svou větu do ticha.
"Ach, tohle. Už mě to její neustále fňukání unavuje. Vždyť ona si přeje, aby za ní ten chlapec běhal, tak ať si mi pak nestěžuje. Mám jiné věci na práci," odpověděl.
"Například?" zeptala jsem se. Na chvíli přestal v přehrabování se hromadou papírů a dlouze se na mě zadíval.
"Musíme ještě vyřešit ty obludy, co se nám tu potulují. Kdykoliv mohou zaútočit znovu," odpověděl a sklonil hlavu zpět k papírům. Přikývla jsem, i když jsem věděla, že to nemohl vidět. Posadila jsem se do jednoho křesla a chvíli ho sledovala, jak něco ustavičně hledá. Pomohla bych mu, ale věděla jsem, že nemá rád, když se mu někdo jiný přehrabuje v papírech. Během chvíle toho nechal a posadil se naproti mně. Pročítal se nějakými listy a opět si připravil svoje barevné propisky. Věděla jsem, že teď začne kreslit ty pro mě naprosto nesmyslné čáry do plánů, ve kterých se pak díky nim bude lépe orientovat.
Tahle jeho práce byla dosti náročná a Tren ji tedy často dělal za úplného mlčení, jen občas něco zabroukal. Stejně to ale nebylo určeno mě, takže jsem tomu často vůbec nerozuměla. Trochu jsem se nudila. Vzala jsem mu jeden čistý list papíru a sama začala kreslit obrázky. Nekreslila jsem nic konkrétního, jen tak co mě napadlo. Barevnou květinu, na ní motýla, opodál tůňku s žábou a rákosím…
"Zlato, červenou," zahučel Tren nepřítomně. Podala jsem mu zmiňovanou barvu a zase chvíli sledovala jeho práci. Barevné čáry se začaly překrývat a já se úplně ztrácela v té změti šipeček, čáreček a jiných geometrických tvarů.
"Jak se v tom můžeš vyznat," položila jsem spíše řečnickou otázku, abych prolomila to dlouho trvající ticho.
"Celkem jednoduše, jednou ti to vysvětlím podrobně a pak se v tom taky vyznáš," odpověděl mi, aniž by se na mě podíval.
"To těžko. Je to horší jak sudoku," zabručela jsem a on se zasmál. Věděla jsem, že jemu přijde sudoku celkem jednoduché. Všechno, co mělo matematický základ, mu nedělalo žádný problém, což se o mě rozhodně říct nedalo.
"Můžu tě zase využít jako náhradu za své posluchače?" zeptal se mě celkem zbytečně, protože odpověď mu byla už předem známá. Vždycky jsem se mu snažila aktivně pomáhat v jeho pracovní činnosti. Dalších pár hodin jsme strávili tím, že mi Tren vykládal svůj plán a já se ho snažila pochopit, abych mu pomohla vypilovat, co říkat a u čeho se déle zastavit, aby to pak pochopilo celé mužstvo bez jakýchkoliv nejasností. Zajímalo by mě, jestli se ještě nějaký jiný velitel, kromě Trena, takhle svědomitě připravuje. Asi těžko. Když jsem se po dlouhé době konečně mohla přestat soustředit, měla jsem hlavu těžko jako po přednášce ve škole.
"Unavuje tě to, viď? Běž se projít na vzduch, ať si trochu vyčistíš hlavu," poradil mi Tren, když mě chvilku pozoroval, jak si rozhýbávám ztuhlé svaly na krku.
"To ty bys měl jít taky," upozornila jsem ho na fakt, že je na tom dost podobně jako já, ale jinak jsem poslechla jeho příkazu a šla se projít. Moje kroky téměř automaticky vedli k ošetřovně, kde jsem se podívala na naše zraněné. Už jsem tohle ošetřování měla jako odreagování. Nebyla to pro mě nijak náročná činnost, bavilo mě to a ještě navíc mě to procvičovalo v citu, který jsem si musela neustále uchovávat. Nejen kvůli operacím, ale také kvůli svojí moci, bylo jí tolik, že v její kontrole jsem nesměla nikdy moc polevit. Nevyplatilo by se mi to.
"Neříkal jsem ti, že si máš jít odpočinout? A ty zase pracuješ?" objaly mě najednou zezadu Trenovy paže a za uchem mi přistál jeden něžný polibek.
"Já u toho odpočívám, takovéhle ošetřování mě uklidňuje. A hlavně že to víš, že se má odpočívat…kdy naposled jsi odpočíval ty?" zeptala jsem se ho na oko přísně. Zatvářil se jako největší neviňátko.
"Mám takový dojem, že před tím, než celá tahle akce začala. To jsem odpočíval víc, než dost," odpověděl s úsměvem.
"To určitě, leda tak v paralelním vesmíru, ty kecko," brblala jsem a vyměnila obvaz na ruce posledního pacienta. Tren mě pak vzal kolem pasu a společně jsme se vydali do jídelny na večeři. Moje místo bylo opět obsazeno Claire, jenže Tren neváhal a sedl si na zcela jiné místo, aby mě mohl mít u sebe. Claire nafoukla tváře na znamení toho, že se urazila, a Trenovo místo rychle obsadil ten mladík. Bylo strašně vtipné ty dva pozorovat. Jak on jí neustále nadbíhal, ona ho odmítala, ale jakmile se jeho pozornost stočila jinam, okamžitě udělala něco provokativního, čímž ho na sebe zase upozornila. Popravdě jsem se bavila. A nejen já, ale všichni, kteří u stolu seděli s námi. Tren mi zasunul ruku hluboko pod sukni a já ho nechala, protože jsem byla ráda, že už ho mám zase jen pro sebe. Po večeři jsme se opět odebrali do našeho stanu, kde si Tren unaveně sedl za stůl a jen tak si prohlížel všechny po stole poházené papíry. Objala jsem ho zezadu kolem ramen a položila mu tvář do vlasů.
"Já už vážně nevím co s tím," zašeptal a položil svou dlaň na moji ruku. Nevěděla jsem, jak ho mám povzbudit, takže jsem ho jen políbila do vlasů a jemně mu prsty kroužila po ramenou.
"Pojď si to všechno zrekapitulovat, když to budeš říkat nahlas, tak tě třeba napadne i jiné řešení," navrhla jsem mu a posadila se na židli naproti němu. Přikývl.
"Takže, co je náš hlavní cíl?" začala jsem nejdůležitější otázkou.
"Dostat ty potvory zpátky do podsvětí," odpověděl okamžitě.
"A to chceš provést jak?" pokračovala jsem.
"Chci je vrátit stejnou cestou, kterou sem přišli a průchod zajistit. Z čehož vyplívá, že ze všeho nejdřív budeme muset ty průchody najít," odpověděl.
"Jenže to jsem zase zpět u svého problému. Jsou příliš rychlí na to, abychom je mohli účinně sledovat a zjistit, odkud se berou. A čekat na nějaký pořádný přívalový déšť, který by je zpomalil, mi přijde jako hloupost. Nemůžeme být připraveni pořád. Navíc si myslím, že za deště budou někde zalezlí a rozhodně tu na nás nebudou čekat, vzhledem k tomu, že jsou si vědomi svojí nevýhody," pokračoval ve své myšlenkové úvaze. Kousla jsem se do rtu.
"Zlato, ta bouřka, která vás minule zachránila, nebyla až tak úplně přírodní," oznámila jsem mu a čekala, jak zareaguje. Několikrát se nadechl a naprázdno otevřel ústa.
"Mohlo mě napadnout, že jsi v tom měla prsty," zabručel, ale nemyslel to zle.
"Já myslela, že ti to bylo jasné? Jednou jsem se před tebou zmínila…" načala jsem větu. Jeho pozdvižené obočí mě zarazilo.
"Když jsem se vrátil z té naší akce, byl jsem dlouhou dobu mimo. Jednak mi byla spousta informací zatajena a navíc jsem ne všechno dával do souvislostí. Musíš na mě pomalu," vysvětlil s pousmáním. Chápavě jsem přikývla, to se dalo pochopit.
"Takže, když budu operovat s tím, že ty budeš schopná kdykoliv a za jakýchkoliv okolností vyvolat silné deště, vyplývá mi z toho…" zamyslel se a tužkou opět začal kreslit do svých plánů. Zvědavě jsem se mu dívala přes rameno a zmateně sledovala tu další změť čar.
"Potřebuji další mapu," zabručel Tren a vytáhl jinou, čistou a nepopsanou. Začal kreslit znovu, tentokrát opatrněji a v trochu jiném pořadí, než předtím.
"Když vyjdeme ven, abychom je vylákali, jak ti dám vědět, že potřebujeme déšť?" zeptal se nahlas, z čehož jsem poznala, že tahle otázka opravdu patří mně.
"S tvojí myslí se dokážu spojit na vzdálenost několika mil, to není žádný problém," pokrčila jsem rameny. Něco nesrozumitelného zabručel, ale hned zase pokračoval.
"A jak rychle zvládneš vyvolat déšť na takovou vzdálenost?" otázal se znovu. Na chvíli jsem se zamyslela.
"Dešť zvládnu vyvolat během několika vteřin, pak stačí, dopravit ho k vám, což ovšem může nějakou tu dobu trvat. Jedině že bych dešťové mraky zhmotnila přímo nad vámi, to by pak mohlo být do deseti vteřin?" nadhodila jsem. Střelil po mě pohledem, aby se z výrazu mojí tváře ujistil o tom, že si z něj v žádném případě nedělám legraci a vše, co říkám, myslím smrtelně vážně.
"Deset vteřin," zamumlal si pro sebe a jeho ruka závratnou rychlostí črtala na papíře jednu čáru za druhou. Tren u toho neslyšně pohyboval rty, z čehož jsem usoudila, že si něco pro sebe říká, ovšem tak potichu, že jsem nijak nedokázala sledovat jeho myšlenkové pochody.
"To by šlo," prolomil najednou ticho. Tázavě jsem na něj pohlédla a čekala, kdy mě zasvětí do situace.
"Uděláme to tak, jak říkáš. Ty zůstaneš tady v bezpečí, my se po nich půjdeme podívat. Myslím si, že nebude problém je vylákat ven, jsou celkem citliví na oheň a od toho tu máme Erika," usmál se na mě a já souhlasně přikývla. Erik se svými ohnivými šípy byl mezi námi v celku raritou.
"Tak dál, až je vylákáme, dám ti vědět pomocí myšlenek a ty k nám pošleš silný déšť. Pak už to bude na nás, abychom je sledovali do jejich úkrytů. A pak záleží na tom, kde ty úkryty budou, abych vymyslel, jak je do nich nahnat a zatarasit je, aby se vrátili zpět tam, odkud přišli," dopovídal a znovu si prohlédl všechny nakreslené šipky.
"To nezní zle. Jen tě předem upozorňuji, že jestli nebudeš opatrný a necháš se zmrzačit jako minule, tak mě poznáš z mojí rozhněvané stránky," pohrozila jsem mu vztyčeným ukazováčkem. Jen se zasmál, chytil moji ruku do své a políbil mi všechny prsty.
"Budu se snažit, ale znáš mě," odpověděl s úsměvem.
"No právě, že tě znám," zabručela jsem, ale to on už pravděpodobně neslyšel, protože vyběhl ven za Erikem, aby zkontroloval stav zásob a mužstva. Tahle akce bude, doufejme, konečná a my se pak budeme moct vrátit domů. Tedy, on se vrátí domů a já budu muset ke Kevinovi. Už mě ta Danteho hra vážně štve, doufám, že silně pracuje na důkazu, kterým by usvědčil Bratrstvo z toho záhadného počinu, který nikomu nesdělil a který je údajně tak závažný, že obrátí naše životy naruby. Měl by si pospíšit. Kevin sice uvolnil pravidla co se Trena týče, ale přesto to pro mě bylo málo. Vždyť jsme spolu dva roky bydleli a byli jsme neustále spolu. A teď mám na něj vypsané úřední hodiny. Nejhorší je, že po návratu se Kevin možná zase kousne a zakáže mi Trena úplně, protože si poslední dobou docela jdou po krku a Kevin zatím vždy vyšel jako ten poražený. Jestli to udělá, tak tvrdě narazí. Už mě nebaví hrát si na hodnou a poslušnou. Mám moc a postavení, tak ho budu využívat taky trochu po svém, ne jen pro druhé.
"Zlato, nad čím dumáš?" vytrhl mě jeho hlas z přemýšlení. S trhnutím jsem se za ním otočila.
"Nad ničím podstatným," zalhala jsem s úsměvem. Pokrčil rameny, pravděpodobně mě prokoukl, ale rozhodl se to nijak nerozebírat.
"Jak to vypadá?" zeptala jsem se, abych na sebe zpět strhla jeho pozornost.
"Jak by to mělo vypadat? Prostě řeknu a tak se stane," odpověděl trochu zmateně, protože si nebyl zcela jistý, co tou otázkou sleduji.
"Žádný skrytý odpor v mužstvu?" navedla jsem ho tam, kde jsem ho chtěla mít. Pochopil.
"Řekněme, že nedostal prostor protestovat. Na jeho názor jsem se neptal a sebou ho brát nebudu," odpověděl mi.
"To je od tebe hezké, že mi ho tu necháš," teatrálně jsem se zašklebila a jeho to rozesmálo.
"Promiň, ale jinak to nejde. Už ho vidím, jak půjde do takové akce. Na to má svou kůži až příliš rád. A já ho nenechám uvolňovat morálku mezi mužstvem. Ty ho zvládneš," políbil mě na čelo.
"Uvidíš zkrocení zlého muže," ďábelsky jsem se usmála.
"Teď ho začínám trochu litovat. Možná by přece jen šel raději se mnou," okomentoval Tren můj výraz ve tváři, ale já moc dobře věděla, že uvnitř mu to hrozně přeje, aby mu konečně někdo srazil jeho příliš vysoké ego.
"Kdy vyrazíte?" změnila jsem téma na trochu vážnější notu.
"Brzy. Zásob už nemáme moc a já to chci co nejdříve ukončit. Chci tě mít v soukromí doma jen sám pro sebe," přitáhl si mě do náruče. Zarazila jsem jeho rty, které se blížili k těm mým.
"Broučku, zapomínáš na jeden malinkatý, ale podstatný detail jménem já a moje bydlení u Kevina," opravila jsem ho. Na chvíli se zarazil, než si mě přitáhl k jednomu vášnivému polibku.
"Tak to naplánuju tak, abychom se domů vrátili v pátek večer a pokud vím, tak jednou za čtrnáct dní trávíš víkend se mnou, nebo ne?" usmál se. Nemohla jsem jinak než souhlasit. To by bylo přesně to, co potřebuji po celé téhle náročné akci. Trochu domácího klidu s mým dokonalým mužem.
"Platí, kámo. A Kevina si pěkně zpracuju," mrkla jsem na něj šibalsky. Zasmál se a řekla bych, že znovu uvažoval nad možností, že si Kevina přece jen vezme k sobě do skupiny.
"Pane, nesu zprávy," bez vyzvání vběhl do našeho stanu jeden z Trenových mužů. Tren jeho náhlý vpád přešel jen pozdvihnutým obočím a vzal si od něj lístek. Podle rychlosti, kterou se ten mladík spakoval, jsem poznala, že je mu obsah zprávy zcela známý a nebude to asi nic pěkného. To mi později i potvrdilo Trenovo vzteklé odhození papíru a roztržité přecházení tam a zpět.
"Co se děje?" zeptala jsem se, abych se taky konečně věděla, co a jak. Tren zvedl psaní ze země, kam ho odhodil, a podal mi ho do nastavených dlaní. Začetla jsem se do obsahu a pochopila, co Trena tak rozčílilo.
"Jak jim mohli utéct?" zeptala jsem se nahlas.
"To já nevím. Přesně jsem věděl, že na co nedohlédnu sám, to se nějak pokazí. Měl jsem je vlastnoručně předat spravedlnosti," brblal Tren, přičemž ani na chvíli nepřestal pochodovat ze strany na stranu. Popravdě jsem se mu moc nedivila. Neměl na Ragara s Radimem zrovna pěkné vzpomínky a i mě ti dva lezli na nervy. Radim svým vždy přítomným klidem a Ragar hlavně jeho narážkou na to, že kdyby byl Tren jen trochu svolný, okamžitě by mu skočil do postele. A tahle představa se mi dost příčila. Byla jsem ohledně Trena docela žárlivá a to nejen na ženy. Na všechny a všechno co odvádělo jeho pozornost ode mě.
"Co budeš dělat?" chtěla jsem vědět. Tren se zastavil a chvíli jen tak zíral do prázdna.
"Nic, co bych dělal," odpověděl konečně a znovu začal chodit v přesném intervalu tam a sem.
"Myslíš, že ti nedají pokoj?" zabručela jsem. Přestal pochodovat a zkoumavě se mi zadíval do tváře.
"Já se nedám, zlato," chlácholivě mě objal, protože správně rozpoznal osten žárlivosti v mém hlase. Přitiskla jsem ho blíž k sobě.
"O důvod navíc naši další akci vůbec neodkládat. Čím dřív se odsud dostaneme, tím větší je pravděpodobnost, že na ty dva nenarazím," zabručel ještě.
"Hm, v tom máš naprostou pravdu. Není potřeba to nijak odkládat. Přesto apeluji na to, že budeš opatrný," podívala jsem se mu do očí. Jemně se usmál.
"To víš, že budu," lípl mě na špičku nosu. On sice chtěl ještě sedět nad všemi svými plány, ale já jsem ho nenechala. Jeho strategie už byla dokonalá. Stáhla jsem si ho k sobě do postele, kde jsem si plně užívala jeho rozmazlování. Tušila jsem, že bude chtít odejít hned během zítřka, maximálně pozítřka, aby byl opravdu co nejdříve doma. Jenže jak jsem ho znala, bez nějakého toho zranění se to pravděpodobně vůbec neobejde. A jestli pak bude zase indisponován, jako tomu bylo minule, mohla bych si vyčítat, kdybychom dneska zůstali vůči sobě pasivní. Takhle jsem ho pouštěla s o drobítek klidnějším srdcem.
Přesně jak jsem očekávala, druhý den ráno začaly velké přípravy na cestu. Tren se domníval, že jejich úkryty nebudou někde poblíž našeho tábora, protože jinak by útoky byly mnohem častější. Zároveň spoléhal na to, že úplně daleko to taky nebude. Abych nemusela všechno tohle pobíhání sledovat, odebrala jsem na ošetřovnu, kde mi bylo poslední dobou nejlépe. Prací jsem se odreagovala od všech svých normálních problémů a starostí, kterých bylo více než dost. Dnes ovšem i tady byla cítit tak nějak napjatá atmosféra. Nevěděla jsem přesně, čím to je, ale moc se mi to nezamlouvalo. Nevydržela jsem tam dlouho, hned jak jsem měla hotovo, jsem odešla ven a moje kroky automaticky a bezmyšlenkovitě zamířily do skladu. Když jsem vešla dovnitř, obklopilo mě příjemné ticho, protože venku v tom mumraji panovala docela nepříjemná vřava.
"Ahoj Anori, co tě sem přivádí?" zeptal se mě Erikův tichý hlas a brzy zpoza krabic vykoukla i jeho hlava.
"Hledám kousek tichého a klidného místa, kam bych se na chvíli schovala. Venku to vypadá jak při evakuaci, na ošetřovně je strašně napjatá atmosféra a v našem stanu jsou neustále procesí lidí. Navíc jak je Tren nervózní, je s ním docela k nevydržení," odpověděla jsem popravdě a sedla si na jednu osamocenou krabici.
"To chápu, já jsem docela rád, že si to pobíhání můžu odbýt tady," mrkl na mě Erik a znovu se sklonil k hromadě krabic.
"Pokud do konce týdne neodejdeme, nebudou nám zásoby stačit a budeme si muset poslat pro další. Můžeš to pak Trenovi vyřídit? Přece jenom od tebe to vezme mnohem klidněji, než ode mě. Předpokládám, že na tebe nepoužije ani hrubé násilí ani žádných nevybraných výrazů," požádal mě Erik opatrně. Zasmála jsem se. Tren byl opravdu trochu nepříjemný, když se plánovala nějaká akce, takže jsem se Erikovi ani moc nedivila, že mě o něco takového žádal. Nebyl první ani poslední. Připadala jsem se teď trochu jako sova, protože jsem neustále od někoho nosila nejrůznější zprávy pro Trena, protože spoléhali na to, že na mě křičet nebude a než dojde k nim, tak vychladne.
"Buď bez obav, vyřídím mu to. Stejně mám pocit, že by opravdu rád do konce týdne vypadl," ujistila jsem ho a na něm bylo vidět, že si oddechl. Držet účetnictví asi nebylo nic jednoduchého.
"Tak se zatím měj, já doufám, že už se to venku trochu uklidnilo," rozloučila jsem se s ním, když jsem po několika hodinách proseděných na krabici usoudila, že je na čase se vrátit. Neřekla jsem totiž Trenovi, kam jdu, mohl by mě hledat. Vyběhla jsem do odpoledního slunce, které poskytovalo alespoň tolik tepla, abych se nemusela balit do teplých svetrů. Tren ani nezaregistroval, že jsem byla pryč, až tak byl zabraný do práce. Ve volné chvíli jsem mu oznámila to, co po mě Erik chtěl. Přešel to jen s mávnutím rukou, takže jsem si ani nebyla jistá, jestli ví, co jsem mu řekla. Rozhodla jsem se ho nerušit. Zašla jsem ještě jednou na ošetřovnu, kde jsem zůstala až do večera a pak se vrátila. Zalezla jsem si do peřin, protože už byla docela zima a na kus papíru kreslila postavičky všech osob, které k nám do stanu přišli a něco chtěli. A všemu figuroval Tren, který jen ztrápeně seděl za stolem a řešil jednu situaci za druhou.
"Vyrazíme zítra ráno, všechno je připraveno, běžte si odpočinout. Zítra musíme být v plné síle," oznámil jim Tren konečně. Už jsem se bála, že usnu, než všechny vyhodí. Můj ospalý výraz byl možná taky důvodem, proč si Tren uvědomil, že je načase přestat. Netrvalo to dlouho a přilehl si ke mně, byl ovšem tak unavený, že usnul téměř okamžitě, takže jsem si jeho přítomnost ani nijak zvlášť neužila.
Druhý den ráno jsme vstávali brzy. Tren se s mužstvem připravoval na cestu. Všude kolem nás ležela na zemi v cárech mlha, přes kterou nebylo pořádně nic vidět. Moc se mi to nelíbilo, ale chápala jsem, že takhle po ránu mají asi největší příležitosti je chytit. Byla jsem zachumlaná do teplého svetru, ale stejně mi byla zima. Tren i jeho muži měli na sobě teplé bundy s kožíškem, který je chránil před vlezlým mrazem. Přeci jenom půjdou dlouho a potřebují mít svaly neprokřehlé, jinak by nemohli dostatečně rychle reagovat. Políbila jsem Trena na ústa a popřála mu hodně úspěchu. Přikývl a jemně se otřel o moji mysl, vpustila jsem ho dovnitř. Hned jsem viděla, že je stále ještě docela unavený, ale nemělo smysl mu něco vyčítat.
Vyrazili na cestu. Já se vrátila zpátky do stanu a sedla jsem si do křesla. Zima mi rychle začala lézt přes prsty do rukou a nohou, což nebylo dobré znamení. Normálně jsem to nedělala, ale teď jsem se potřebovala udržet svěží. Nechala jsem vzduchu kolem mě vyhřát na příjemných dvacet stupňů, což v porovnání s okolím byl přímo ráj na pláži. Prsty se mi rychle rozehřáli, a abych se udržela v pozoru, chodila jsem po stanu tam a sem. Vzhledem k tomu, že naše myšlenky byly těsně spojené, věděla jsem, že je Trenovi pěkná zima a on se mi zase smál za to, jak jsem tu cvičila, abych se prohřála. Alespoň se nenudil. Trvalo ještě dobrou hodinu, než mi Tren dal vědět, abych byla připravená. Zjistila jsem si jejich polohu a napjatě očekávala jeho příkaz.
"Teď!" zaznělo mi v hlavě prostě a já neváhala ni vteřinku, vzpažila jsem obě ruce, které jsem spojila nad hlavou. Chvilinku jsem se soustředila a pak prudce rozpažila. Z Trenovi mysli jsem se ujistila, že se povedlo a že u nich právě teď parádně prší. Tren stáhl svou mysl, aby se mohl lépe soustředit na to, co se bude dít a mě tím odkázal jen na mou vlastní fantazii. Posadila jsem se zpět do křesla a čekala, co se bude dít dál.

Představte si, že to není ze Země a je to tak padesátkrát složitější...vážně nemám sílu hledat výstižnější obrázky :D