,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Březen 2013

V roli úředníka

30. března 2013 v 14:12 | Yui-chan |  Růže msty
Tak dopředu se chci hrozně omluvit, že mi to trvalo tak dlouho, ale psoeldní dobou není vůbec jednoduché cokoliv stíhat, je toho na mě trochu moc. Doufám, že si to u vás tímhle dílkem trochu vyžehlím a pokusím se neudělat příliš velkou pauzu, ale bohužel, nic nemohu slíbit :/. Tak přeji příjemné počtení a nechte mi prosím komentář:
.
.
Ráno jsem se probudila příjemně unavená. Můj andílek vyrovnaně oddechoval vedle mě, ta noc ho asi trochu vyčerpala. Rozhlédla jsem se po pokoji, kde panoval trochu nepořádek. Popadané věci z nočního stolku se stále válely na zemi, ještě je nikdo nesebral. Znovu jsem se podívala do jeho uvolněné tváře. Křídla měl zatažená, ani nevím, kdy to udělal, nepostřehla jsem to. Hranou dlaně jsem mu přejela od jedné lopatky k druhé. Ve spánku se instinktivně napnul. Proč neměl rád dotyk v těchto místech? Pohladila jsem ho tentokrát velmi jemně a on povolil. Zamyšleně jsem mu prsty přejížděla přes lopatky a přemýšlela, proč se tak chová.
"Co tam hledáš?" zašeptal najednou. Předklonila jsem se a cestičku, kterou jsem předtím objížděla prsty, jsem zlíbala. Zavřel oči a slastně vydechl.
"Když se tě dotýkám jen takhle lehce, řekla bych, že se ti to líbí," konstatovala jsem.
"Líbí," přitakal.
"Ale když tě požádám, abys křídla vytáhl, nebo tě pohladím trochu prudčeji, jsi hned napnutý, jako kdybych ti měla ublížit," pokračovala jsem. Jen si povzdechl.
"Já ti přeci nechci ublížit," líbala jsem ho dál na nahá záda.
"Já vím, že ne," zabroukal smířlivě. Nechala jsem ho, aby se přetočil na bok, oba jsme si tak viděli do tváře.
"Tak proč je ti tak nepříjemné, když se tě tam dotýkám," nedala jsem se a natáhla se pro jeho ruku. Nechal se a propletl si prsty s mými.
"Není mi to příjemné, jen na to nejsem zvyklý," vysvětloval tiše.
"Nejsi?" ptala jsem se překvapeně. Zavrtěl hlavou.
"Nikdy jsem nikomu nedovolil dotýkat se mých křídel ani zad," dodal.
"Proč?" nechápala jsem a on se pousmál.
"Křídla jsou tak citlivá na dotek, tím pádem jsou i tak zranitelná. Nikoho jsem k nim nepustil, možná ze strachu," polemizoval.
"Takže jsem první?" ptala jsem se se silným pocitem zadostiučinění a širokým úsměvem na tváři.
"Ano, jsi. Těší tě to?" zasmál se a přitáhl si mě do náruče.
"Ani si neumíš představit jak moc," zavrněla jsem a přitiskla mu rty pod čelist. Věděla jsem, že má rád, když ho tam líbám. Přitiskl si mě k sobě ještě pevněji.
"To jsem moc rád," pousmál se. Chvíli jsme leželi v tichosti.
"Řekni mi proč? Proč na to máš u mě jiný názor než u ostatních?" přerušila jsem ticho. Cítila jsem, jak pokrčil rameny.
"Nikdo jiný mě o to nežádal. Vlastně jedna ano, jenže s ní jsem chodil spíš proto, abych nebyl sám než z lásky. Nevěřil jsem jí natolik, abych jí něco takového dovolil," povídal a já ho napjatě poslouchala.
"Po tom mém slavném únosu jsem se ujistil v tom, že rozhodně není dobré je vytahovat častěji, než je potřebuji k letu. A pak jsi mě donutila ty." Přerušil se, aby mě mohl políbit do vlasů.
"Měl jsem z toho trochu obavy, ty si neuvědomuješ, jak moc to bolí, kdyby ses nechala unést a tahala nebo škrábala. Ale viděl jsem, jak moc jsi byla šťastná a jak něžně ses jich dotýkala. A mě…se to líbilo. Bylo to nové a vzrušující. Nebyl jsem zvyklý a asi mi bude chvíli trvat, než si přivyknu vytáhnout je bez toho ztuhnutí, o kterém jsi mluvila. Ale chci, abys věděla, že miluji, když se mě dotýkáš, kdekoliv, ano? Nesmíš si brát osobně, kdybych vypadal trochu odtažitě. Já si časem zvyknu úplně," vyznal se mi a jemně mě líbal na tváře a ústa. Přitáhla jsem si ho k vášnivému polibku.
"Zní to hloupě," zavrtěl pak hlavou.
"Ne, nezní. Náhodou mi velmi imponuje, že jsem pro tebe takhle výjimečná," zavrněla jsem. Hlasitě se zasmál a přitáhl si mě ještě blíž na hruď. Políbila jsem ho na prsa.
"Miluji tě tak jako ještě nikoho jiného před tebou," zašeptal mi do ucha. Spokojeně jsem se mu uvelebila na hrudníku a nechávala se ukolébat představou o tom, jak moc se cítím být milována.
"Ty dnes nejdeš do školy?" ptal se mě Tren, když se začal zvedat z postele. Přiklekla jsem si za něj, rukama mu přes ramena sjela po vypracovaných pažích až na břicho a líbala ho na šíji.
"Ne, začínám až na konci měsíce, teď mám čas na rekonvalescenci po zkouškách. Kam se chystáš ty?" pousmála jsem se.
"Lásko, já musím do práce," zatvářil se rozmrzele.
"To mě tu necháš samotnou?" zamrkala jsem. Povzdechl si.
"Víš, že do práce musím. A nevěděl jsem, že se na mě usměje štěstí a budu tě mít zase doma," pokrčil rameny.
"Vždyť si dělám legraci," zasmála jsem se, políbila ho za ucho a jen v župánku seběhla do kuchyně připravovat něco k snídani.
Sešel dolů jen chvíli po mně a usadil se v kuchyni.
"Klidně můžeš jít ke stolu, snídaně bude hned hotová," mrkla jsem na něj.
"To by mi pak unikl výhled na tebe," odvětil s úsměvem. Samozřejmě, ten župánek byl krátký, takže když jsem zvedla ruce, měl nádherný výhled na mé zadní partie. Jen jsem nad tím protočila oči.
"Vlastně by si mohla jet se mnou," promluvil najednou. Zvedla jsem pohled.
"Co, prosím?" zeptala jsem se zmateně.
"Že bys mohla jet do práce se mnou. Chtěl jsem napsat na Zem, tak bys to mohla udělat ty. Aspoň by sis přečetla, co všechno víme," usmál se na mě. Náš sériový vrah, úplně jsem na něj zapomněla! Bez odpovědi jsem do sebe kopla kávu a běžela se do ložnice převléknout. Tren stihl jen odnést nádobí do dřezu a uvázat si šátek kolem krku, když už jsem netrpělivě postávala v předsíni se zimním kabátem na sobě. Tren nad tím jen zavrtěl hlavou, v klidu se připravil, až pak jsme vyrazili ke stájím. Cesta to byla dlouhá a mrazivá, byla jsem opravdu vděčná, když jsme konečně dorazili k celkem velké budově. Odvedli jsme Dafiné do stájí, a pak mě Tren vzal dovnitř služebním vchodem. Vrátný nám s úsměvem kývl na pozdrav, takže jsme v klidu pokračovali dál. Po schodech jsme vystoupali do třetího patra.
"Prosím," řekl Tren s úsměvem, když mi otevíral dveře do kanceláře, na kterých bylo napsané jeho jméno. Vystoupila jsem do prostorné místnosti. Naproti mě bylo veliké okno zabírající téměř celou stěnu, bylo jím vidět na blízký les a kopce za ním. Před oknem stál masivní mahagonový stůl a za ním pohodlně vypadající kožené křeslo. Na stole ležel špičkový počítač a množství papírů. Po stranách místnosti byly různé police s knihami, skříňky na papíry a dokumenty, na jednom stolku ležel fax a tiskárna s kopírkou. V jednom z rohů blíž ke dveřím stál malinkatý kuchyňský koutek, spíš je dřez s malým pracovním prostorem a skříňkou na hrníčky a talířky. Uprostřed místnosti byl leštěný konferenční stolek s několika křesly. Na zemi ležel měkký světle krémový koberec.
"Tak co to tomu říkáš?" ozval se Tren a zavřel za sebou dveře.
"Že si žiješ, takové vybavení nemám ani já a to jsem policejní ředitelka," zakroutila jsem teatrálně hlavou. Jen se zasmál, vzal ze svého pravotního stolu počítač a položil ho na konferenční stolek.
"Nepotřebuješ elektřinu?" ptala jsem se zmateně.
"Tady se všechno pohání magií," odpověděl. Chvíli se proklikával složkami, než mě k němu pustil.
"Máš tu veškerou korespondenci, kterou jsem si se Zemí vyměnil. Tak se do toho pusť a můžeš jim pak sama odepsat," řekl a sám se posadil ke stolu a přisunul k sobě stoh papírů. Také jsem usedla k práci, ale nešlo mi to od ruky. Poslední dobou jsem byla zvyklá učit se na zemi, navíc tenhle koberec přímo lákal, abych se na něj položila. Odolávala jsem první půl hodiny, pak jsem to vzdala. Vzala jsem počítač a lehla si s ním na zem. Tren změnu mojí pozice neokomentoval, jen se pro sebe zasmál. Nedokázala jsem pracovat v kuse, těch nových informací bylo příliš, musela jsem se tedy neustále přerušovat. V těch chvílích jsem většinou objímala Trena kolem ramen a dívala se mu pod ruku, kdy jsem nepřestávala obdivovat jeho úhledný krasopis.
"Ty tak krásně píšeš?" zavrněla jsem a líbala ho na ucho. S pousmáním odložil papíry, věděla jsem, že ho tímhle rozptyluji.
"Myslíš? Mě přijde, že píšu stejně, jako všichni ostatní," uculil se a posadil si mě na klín. Objala jsem ho kolem krku a vyzývavě si skousla spodní ret.
"Miláčku, já jsem oficiálně v práci, nemůžu si dovolit se takhle rozptylovat," zamumlal a hladil mě přitom po ramenou. Aniž bych z něj spustila ruce, jsem si rozepnula halenku.
"Velmi úspěšně se vám daří mařit práci veřejného činitele," zavrněl a v očích se mu toužebně zablesklo. Rozhrnul mi halenku a začal mě líbat na prsa. Rozepnula jsem mu kalhoty a stáhla mu je tak, abych uvolnila jeho vzrušené mužství a aby mi nic nepřekáželo při nasedávání. Ani jsem si nevšimla, kdy mi rukou zajel pod sukni, ale najednou škubl za kalhotky tak silně, že je roztrhl a ještě se s nimi stihl trefit do koše.
"V čem teď budu chodit, když jsi mi je roztrhl?" ptala jsem se zadýchaně.
"V ničem," odpověděl mi a nadzvedl mě. Se zakloněnou hlavou a hlasitým výdechem jsem na něj dosedla. Přes ústa mi položil ruku.
"Tiše," zašeptal a pomohl mi s prvními přírazy, než jsem získala ten správný rytmus. Tiskla jsem k sobě zuby, abych příliš nevzdychala, i když ne vždy jsem se tomu mohla vyvarovat.
"Miláčku, tiše. Nikdo nás nesmí slyšet," šeptal mi do ucha. Přitiskla jsem mu rty k rameni. Tren se napjal a vyvrcholil, já ho následovala. Zrychleně jsme oddechovali.
"Jaké potrestání máte pro ty, co maří práci úředního činitele?" zeptala jsem se s úsměvem a zvedla se z něj.
"Záleží na úředním činiteli," odpověděl a nechal se ode mě očistit vlhčeným ubrouskem.
"Jak to děláš ty?" zeptala jsem se a otočila se zády k němu, abych ubrousek odhodila do koše.
"Záleží na zločinci. U tebe budu mít speciální požadavky," zavrněl a natiskl se na mě tak, že mě položil břichem na svůj pracovní stůl. Jemným pohybem mi roztáhl nohy od sebe. Tuhle polohu jsem si pamatovala ve spojitosti se sprchami a Paulem. Přesto jsem neměla strach a jen s napětím očekávala, jaké to s ním bude.
"Připravená?" zavrněl mi do ucha, a aniž by čekal na odpověď, začal jemně přirážet. Stěží jsem v sobě dusila vzdychy, Tren mi přes pusu musel položit svou dlaň. Hravě jsem mu olízla prsty a tentokrát se se vzdechy neudržel on. Se zadostiučiněním jsem se usmála, on za to zrychlil a zdrsnil tempo přírazů. Při posledním přírazu před mým vyvrcholením jsem prudce vyrazila proti němu, čímž se do mě dostal o něco hlouběji, což spustilo jeho orgasmus. Položil mi čelo na záda, cítila jsem jeho zrychlený dech. Vyšel ze mě a očistil se ubrouskem, mě jen upravil sukni a halenku, plácl mě přes zadek a usadil se k práci, jakoby se vůbec nic nestalo. Přešla jsem zpět k jeho počítači, který ležel na koberci. Cítila jsem, jak mi po nahém stehně stéká jeho sperma, neměla jsem totiž kalhotky. Bylo to trochu divné, ale hrozně vzrušující.
"Lásko, kde tu máte umývárny?" ptala jsem se. Zvedl od papírů pobavený pohled.
"Na konci chodby po levé straně," odpověděl. Samozřejmě, že až na konci chodby, jak jinak.
"Moc se nesměj. Já ti ty roztržené kalhotky jednou nějak vrátím," slíbila jsem mu a pomalu se vydala na chodbu. Cestou jsem přemýšlela, jak mu to oplatím, jenže mě vůbec nic nenapadalo. V umývárně jsem se zamkla a opláchla se, jak nejlépe to šlo, osušila jsem se a vracela se zpět do jeho kanceláře. Bez klepání jsem vešla dovnitř. Jen zkontroloval pohledem příchozího, ale nijak se nedal rušit. Lehla jsem si k jeho počítači a znovu se začetla do všech těch e-mailů. Když jsem to konečně dočetla, napsala jsem odpověď tak, jak jsem to uznala za vhodné, ale ještě jsem to neodesílala. Chtěla jsem, aby si to taky přečetl. Místo toho jsem si Trena zamyšleně prohlížela a snažila se vymyslet nějakou pěknou odplatu.
"Miláčku, nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě, když si všiml, jak ho pozoruji.
"Přemýšlím, jak ti to nejlépe oplatit. Co třeba trochu rohypnolu do kávy?" zeptala jsem se provokativně. Skepticky se na mě podíval.
"Vypadám, jako že bych ho chtěl ochutnat?" zeptal se nazpátek. Než jsem stihla odpovědět, rozrazily se dveře a dovnitř vešla krásná štíhlá blondýna v perfektně padnoucím kostýmu.
"Zdravím, pane Natori, nějaké přání? Kávu, čaj, nebo přinést nějaké kancelářské potřeby? Nebo budete potřebovat moje jiné služby?" zašveholila se zářivým úsměvem. Jen jsem zírala s otevřenými ústy.
"Mohla byste uvařit kávu pro mě a mého hosta, Aido," odpověděl, aniž by jí věnoval jediný pohled.
"Jistě," odpověděl tentokrát strojeně a pustila se do vaření kávy, mě ještě ani nepozdravila.
"Tady to je, prosím," položila před Trena šálek kávy.
"Slečno Hokaido," oslovila mě, když mi podávala ten můj šálek. Výborně, takže tady jsem velmi dobře známa. Pak jsem si vzpomněla, že jsme vlastně na úřadě, tak proč by mě tu neznali, že?
"Můžete jít, Aido, děkuji," oslovil ji znovu Tren a pokynul jí hlavou jako poděkování. Opět se zářivě usmála a opustila místnost. Počkala jsem, až se za ní zaklapnou dveře a pak pohlédla na něj. Pil kávu a vůbec se mi nevěnoval pozornost, věnoval se jen svým papírům. Nechápala jsem, jak ho tahle práce mohla bavit.
"Jiné služby? Aida je tu od jiných služeb? Myslela jsem, že na to tu máš mě," zeptala jsem se. Překvapeně vzhlédl.
"Cože?" otázal se. Zopakovala jsem mu tu větu znovu. Podíval se na mě a v pohledu se mu zračila jasná otázka. Pravděpodobně přemýšlel, jestli jsem to myslela tak, jak on to pochopil.
"Jestli se ptáš na to, zda jsem ji taky přehnul přes stůl, tak odpověď zní - ne. Je to sekretářka, která se stará o několik kanceláří a i o tu moji," odpověděl.
"Hm," zabroukala jsem a otočila se zpět k počítači. Slyšela jsem, jak se zvedl ze židle a za chvíli si už lehal vedle mě na koberec.
"Miláčku, přes stůl přehýbám zásadně jen a jen tebe," zabroukal mi do ucha smířlivě.
"Já ti věřím," povzdechla jsem si. Byla jsem hrozně žárlivá. Jenže když Tren byl tak neuvěřitelně přitažlivý muž, a navíc byl vystaven svodům té krásné blondýny, nemohla jsem se zbavit toho vtíravého pocitu. Asi věděl, na co myslím.
"Už jsem ti jednou říkal, že mám mnohem radši brunetky," zatahal mě za vlasy, které měly opět svoji mahagonovou barvu, černá mě už totiž omrzela.
"A taky jsi říkal, že máš radši ženy pod stovku," vyplázla jsem na něj jazyk a on se hlasitě zasmál.
"Samozřejmě, co mě je do starší ženské. Co mě je do jakékoliv jiné ženské, když mám tebe," přitáhl si mě do náruče.
"Podívej se radši na ten e-mail, co jsem napsala," snažila jsem se strhnout jeho pozornost k obrazovce.
"Co kdybys mi ho přečetla?" odpověděl otázkou a položil se na záda. Začala jsem nahlas předčítat a on mě zamyšleně poslouchal.
"Já myslím, že je to dobré," kývl nakonec hlavou.
"Jak myslím? Měl jsi říct - Je to úžasné, miláčku," přilehla jsem si na jeho hrudník a dívala se mu do tváře.
"Je to úžasné, miláčku," zopakoval po mě s úsměvem. Taky jsem se smála. V tom se bez klepání opět rozlétly dveře a dovnitř rázným krokem vešel Trenův děda.
"Trene, chtěl jsem…oh, pardon," zasekl se v půlce věty a deskami si zakryl obličej.
"Nic nepřístupného, dědo. Jen odpočíváme," upozornil ho Tren, že jsme opravdu oba oblečení.
"Rád vás opět vidím, Anori," usmál se na mě jeho děda, když se přesvědčil, že Tren říká pravdu.
"Potěšení na mé straně, pane Natori," kývla jsem na pozdrav a začala se z Trena zvedat. Pomohl mi na nohy a pak sám ladně vyskočil.
"Doufám, že papíry pro finanční úřad máš již hotové," stočil pan Natori rozhovor pracovním směrem. Tren přešel ke stolu a pan Natori ho následoval. Tren mu podal ten stoh papírů, na kterém dnes pracoval.
"Samozřejmě, že jsem hotov, nejdřív práce a pak teprve zábava," odpověděl. Povytáhla jsem obočí, tak nejdřív práce? Jelikož pan Natori stál ke mně zády, vyhrnula jsem si sukni tak, aby Tren dobře viděl moje nahé pozadí. Řekla bych totiž, že dnes měl zábavy mnohem víc, než práce. Tren na mě vytřeštil oči a rukama mi naznačoval, ať se zase zpátky upravím. Zavrtěla jsem hlavou, jako že ne. Trenův děda mu mezitím něco říkal a vysvětloval. Tren se ho snažil poslouchat, ale oči mu stále běhaly ke mně. Předklonila jsem se a ukázala tak své vnady. Všimla jsem si, že ztěžka polkl. Rozepnula jsem si vrchní knoflíček a prsa si trochu nadzdvihla rukama a jemně jimi zakroutila. Tren si trhaně přejel rukou po čele, stíral si snad pot? Svůdně jsem se usmála. Pomalu si sedl na židli a podepřel si hlavu dlaní.
"Hochu, ty mě vůbec neposloucháš," povídal rozčileně jeho děda.
"Poslouchám, dědo, jen mě z támhleté holky jednou klepne," zabručel Tren. Pan Natori se na mě podíval, jenže to už jsem byla dávno opět upravená a prohlížela jsem si tituly v jeho knihovně.
"Budu doufat, že si pamatuješ, co jsem ti říkal a odvedeš svou práci stejně dobře, jako obvykle. A vás tu, slečno, velmi rád znovu uvidím," mrkl na mě a měl se k odchodu. Pohlédla jsem na Trena, který mi gesty sliboval pomstu.
"A přiveď ji někdy k nám. Babička je na mě naštvaná, že jsem ji viděl a ona ještě ne. Tak taky mysli na svého starého dědu a jeho zdraví a ukažte se u nás," prohodil ještě ve dveřích a odešel.
"To by tahle ještěrka nejdřív musela přežít mojí odplatu," zavrčel Tren a nakrčený jako šelma obešel svůj pracovní stůl směrem ke mně.
"Jak odplata? Tohle byla moje odplata tobě za ty kalhotky. A rozmysli si, konečně, jaké zvířátko že to vlastně jsem. Nejdřív žabička a teď ještěrka, s tou tvojí sklerózou to začíná být na vážkách," vysmívala jsem se a přitom couvala co nejdál od něj.
"Budeš takové zvířátko, které se mi zrovna bude chtít," zněla jeho odpověď a skočil po mně. Byla jsem rychlejší a uhnula mu. Tím to ovšem neskončilo, takže jsme se začali honit po jeho kanceláři.
"Já už nemůžu, chci time," naznačovala jsem. Zavrtěl hlavou jako že ne.
"Prosím," zamrkala jsem.
"Když se nenecháš chytit, tak půjdeš domů pěšky," vyhrožoval mi.
"Já pěšky nechci, ale k tobě taky nepůjdu," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Budete si muset rozmyslet, slečno, co je pro vás menší zlo," založil si paže na prsou. Když jsem se dlouho neměla k odpovědi, začal si rovnat dokumenty na stole a připravovat se k odchodu. Opatrně jsem se k němu přiblížila, jen po mě pobaveně střelil pohledem, ale nijak se po mě nenatáhl.
"Půjdeme?" zeptal se, když byl hotov.
"Začínám se trochu bát. Ty jen tak nezapomínáš," namítla jsem, ale vložila svou ruku do jeho.
"To si piš, že ne," blýskl po mě nebezpečným úsměvem. Hlasitě jsem polkla a nechala se odvést do stáje, kde mě vysadil na Dafiné, sám se posadil přede mě a vyrazil domů. Jezdil rychle, cesta nám trvala jen necelou hodinu. Když jsme došli až ke dveřím, zastavil se. Nadechla jsem se a čekala, co přijde. Strhl si z krku černý šátek a uvázal mi ho pevně přes oči.
"Lásko, co to vyvádíš?" ptala jsem se, když si mě vyhodil do náruče a nesl mě nevím kam. Neviděla jsem nic, než černou látku jeho šátku.
"Moje odplata, vzpomínáš?" zavrněl mi do ucha. Po zádech mi přejelo mrazení, jak neuvěřitelně sexy zněl jeho hlas, když jsem byla zbavena zraku a všechny ostatní smysly se mi tím znásobily. Přišlo mi, že mě nesl po schodech, takže pravděpodobně do ložnice. To se mi potvrdilo, když jsem lehce dopadla do polštářů. Chtěla jsem si šátek sundat, ale jeho ruka mě zarazila.
"Nech si ho, nebo ti spoutám ruce. Teď si tě velmi pomalu svléknu a budu si s tebou dělat, co já budu chtít," vrněl mi do ucha, rukou mi přitom přejel po pažích, hladil mě po tváři a nakonec sjel na prsa. Trochu jsem se otřásla, jak mi jeho hlas způsoboval mrazení. Dech jsem měla zrychlený a jen stěží jsem se soustředila na zvuky kolem sebe.
"Vidím, že první svůj účinek už to přineslo," ozval se jeho pobavený hlas z opačné strany. Natočila jsem za ním hlavu a napínala uši, abych slyšela alespoň něco, ale začínala jsem být vzrušená a přes své hlasitě bijící srdce nebylo slyšet nic jiného, než můj vlastní dech. Najednou se mě jeho prsty dotkly na šíji. Trochu jsem se lekla.
"Pšt," tišil mě jeho hlas a jeho prsty jemně klouzaly po mojí pokožce. Nejprve mi jen přejížděl po linii krku a klíčních kostí. S napětím jsem čekala, co bude následovat. Ucítila jsem něco jiného, než dotyk jeho prstů, byl to snad jazyk? Nejistota mě rozechvívala a já napínala všechny smysly, abych poznala, co právě dělá. Když se mě dotkly jeho rty poprvé, projel mnou záchvěv elektrického proudu. Nahlas jsem lapala po dechu, rukama chvílí šátrala kolem sebe, až jsem narazila na jeho pevné tělo. Velmi rychle jsem se přesvědčila o skutečnosti, že přede mnou seděl jen ve spodním prádle. I když popravdě řečeno, nebyla jsem schopná se soustředit na nic jiného, než na něj a na jeho rty a jazyk, který mi neustále přejížděl od krku až po ramena.
"Lásko, tak už si mě přece vezmi. Na co čekáš?" vydechla jsem netrpělivě a pokusila se ho obejmout kolem krku tak, abych mu znemožnila se ode mě odtáhnout. Bohužel, můj záměr prokoukl velmi rychle a jen se s lehkým zasmáním oddálil.
"Nebuď netrpělivá, zlatíčko. Všechno má svůj čas," zabroukal a dál pokračoval ve svém pomalém mučení. Nespokojeně jsem našpulila ústa, která hned zaměstnala jeho pozornost. Prsty přitom konečně sjel o něco níž a obkroužil mi obvod prsou. Druhou rukou mě jemně zatlačil do lehu. Ještě nikdy mi jeho předehra nepřišla tolik smyslná jako ta dnešní. Proč to neudělal nikdy předtím?
"Miláčku, potřebuji teď, abys mi plně důvěřovala, ano?" zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem.
"Věřím ti," dodala jsem k tomu, když mi přišlo, že se nic moc neděje. Ucítila jsem, jak se postel zhoupla po obou stranách mých boků, což znamenalo, že klečel těsně u mě. Ještě chvíli mě vášnivě líbal na ústa, prsa, břicho, prostě všude, kde jsem byla citlivá. Nakonec mi rukama sjel na stehna, několikrát je polaskal, než je mírně nazdvihl a roztáhl od sebe. Neviděla jsem, co dělá, mohla jsem napjatě čekat, kdy do mě konečně pronikne. Když se tak stalo, neubránila jsem se hlasitému výdechu. Začal přirážet a já v tu chvíli nevěděla kam s nohama ani s rukama. Ruce jsem mu nakonec omotala kolem krku a nohy kolem pasu, čímž se do mě mohl dostat o něco hlouběji. Všechno jsem cítila tak intenzivně, že milostné vzdychy jsem mohla jen těžko skrývat. Na Trena jsem neviděla, slyšela jsem jen jeho občasný slastný vzdech. Nechala jsem ho, aby si se mnou dělal, co chtěl a ještě snad nikdy jsem si to tak neužívala. Líbilo se mi, že měl nade mnou plnou kontrolu. Možná začínám trochu chápat, proč se tu ženy vzdaly svých práv a plně se odevzdaly svým drahým polovičkám. Já bych pro tu svoji právě teď udělala cokoliv.