,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červen 2013

Nebezpečná situace

27. června 2013 v 20:04 | Yui-chan |  Růže msty
Mám tu pokračování, za jehož konec mě asi nebudete mít moc rádi, ale tak co :D snad to přežiju. Přeji vám pěkné počtení a prosím, nechte mi tu komentář ;).
.
.
Druhý den dopoledne se ozvalo klepání na dveře. Otráveně jsem se courala ke dveřím, myslela jsem si, že už přišli moje chůvy. Bylo pro mě překvapením, když jsem spatřila Airine.
"Ahoj, co ty tady?" přivítala jsem se s ní polibky na tvář.
"Jsem tu na návštěvě, ale hlavně jdu za bráchou," usmála se.
"Airine!" zavolal Tren a v tu chvíli ji už držel v náručí.
"Stýskalo se ti?" škádlila ho, ale přitom ho pevně objímala. Asi bych trochu žárlila na jejich vřelé vítání, kdyby to nebyla jeho sestra. Ve skutečnosti jsem si moc přála, aby naše děti jednou měly taky tak pěkný vztah, jaký měl můj Tren s Airine.
"Pojď dál," zval ji hned a odvedl ji do obýváku. Trochu mě tak vystrčili ze scény, ale nezlobila jsem se. Odešla jsem do kuchyně připravit kávu a něco malého k tomu. I přes šumění rychlovarné konvice jsem slyšela, o čem se bavili. Airine ho žádala, zda bychom jí nemohli pohlídat malého Tima. Jak ona tak i Seth byli odvolaní pryč. Jenže Juana také nebyla doma. Raziel ji vzal na víkend k jezeru. A s Nikem se stále ještě moc nemusela.
"Víš, že pro tebe udělám cokoliv, ale zrovna teď se nacházíme v dost nebezpečné situaci. Dokonce má přijít skupina, která bude hlídat Anori," slyšela jsem Trenův omluvný hlas.
"Prosím, bráško. V pondělí večer si ho zase vyzvednu," prosila ho Airine a já věděla, že dříve či později svolí. Rozhodla jsem se mu trochu pomoct. Vzala jsem tác s kávou a sušenkami a odešla do obýváku.
"Lásko, já myslím, že 9 chův mě dokáže uhlídat a ty se budeš moct věnovat Timovi," navrhla jsem.
"Taky musím pracovat, viděla jsi ty stohy," ukázal na stolek do rohu, kde měl vyskládanou práci.
"Tak budeš pracovat, já budu hlídat Tima a ostatní budou hlídat mě," navrhovala jsem dál. Airine na mě děkovně kývla.
"Dobře, přemluvily jste mě," zvedl ruce, jako že se vzdává.
"Kde ho vůbec máš?" napadlo mě.
"Se Sethem na cestě. Zajímá ho každý kámen," protočila oči v sloup, ale jinak se smála. Ozvalo se zaklepání a Airine vyskočila, že to jsou určitě ti dva. Když jsme osaměli, přitáhla jsem si Trena k vášnivému polibku. Přece jenom mi nedostatek jeho pozornosti trochu vadil. Vzápětí už jsem slyšela hovor a do místnosti vběhl ten usměvavý prcek a hned Trenovi na klín.
"Ahoj Time," pozdravil ho Tren. Tim neřekl nic, jen se zářivě usmíval. Airine vešla následovaná Sethem, který měl přes rameno hozenou tašku. Postavil ji na zem, pochopila jsem, že jsou v ní Timovi věci. Vstala jsem, abych ho mohla obejmout a políbit na obě tváře. Tren si s ním jen podal ruku, nemohl vstát, když měl na sobě prcka.
"Timy, zůstaneš teď dva dny s tetou Any a strejdou Tonym, ano?" promluvila na něj Airine. Zamračila jsem se, což Airine neušlo.
"Ze všech zkratek svého jména mám zrovna tuhle nejméně ráda," bručela jsem.
"To máš smůlu, on tě zná jako tetu Any," vyplázla na mě jazyk a já hned litovala, že jsem jí pomohla. Airine se se Sethem hned pakovali, že prý pospíchali. Tim to ani nezaznamenal, vyprávěl Trenovi svoje zážitky z cesty sem. Chvíli jsem je pozorovala.
"Proč zrovna Tony?" zeptala jsem se. Tren vzhlédl a nasadil takový ten jemný úsměv, který měl na tváři pokaždé, když mi vysvětloval něco, co bylo všem jasné a jen mě to nedocházelo.
"Moje křestní jméno je pro něj v tomhle věku trochu jazykolam. A Anthony je moc dlouhé. Pro všechny děti v rodině jsme to vždycky zkracovali jen na Tony," odpověděl.
"Vůbec se to k tobě nehodí," zasmála jsem se.
"To ovšem nic nemění na tom, že se tak jmenuji, Any," provokoval mě.
"Time, půjdeme si spolu hrát, aby mohl strejda Tony pracovat?" zeptala jsem se mile a Tim hned vyměnil Trena za mě. Tren se jen zašklebil, vzal si z hromady několik desek s papíry a zavřel se v pracovně. Já vzala Tima na zahradu. Z jeho tašky jsem mu vyndala několik her. Hned za dveřmi jsme se akorát srazili s celým procesím.
"Tren je v pracovně," nasměrovala jsem je. Rozložila jsem nám do trávy deku. Nejprve jsme si hráli s míčem a pak mi Tim podal kostky. Vydržel dlouho pozorovat, jak jsem stavěla různé obrázky a on se mě vždy ptal co je to za zvířátko či květinu. Občas padla otázka "Proč?" ale mnohem častěji to bylo pouhé "Co to je?" Asi za hodinu a půl si k nám přisedl Erik. Na své tunice měl na prsou vyšitý můj znak, jak jsem se včera dozvěděla. Byl pěkný.
"Vyšla na tebe služba?" zeptala jsem se ho mile. S úsměvem přikývl.
"Ale bude to hrozná nuda. Tren má občas sklony trochu přehánět, určitě nás nikdo nenapadne," ujišťovala jsem ho.
"To bych byl jenom rád, kdyby se nic nestalo," přikývl a pak už jen v tichosti seděl a pozoroval nás dva nebo okolí. Asi v šest večer jsme se zvedla, že půjdu udělat něco k večeři. Erik nahlédl do Trenovi pracovny, chvíli s ním mluvil a pak s milým úsměvem mířeným mě odešel. Tim se najedl pod mým dozorem, Tren si odnesl jídlo k sobě. Po večeři jsme shlédli nějakou pohádku, vykoupala jsem ho a uložila. Řekl mi dobrou noc, zachumlal se do peřinky a už spal. Uvařila jsem čaj a šla ho odnést Trenovi. Cestou jsme si všimla, jak moc mu ta jeho hromada práce ubyla. Dnes se vážně činil. Na prahu jeho pracovny jsem se zarazila a pobaveně ho sledovala. Už mockrát jsem ho viděla pracovat, ale nikdy ne takhle. Na očích měl brýle moderního tvaru, které mu skvěle padly. No a vlasy měl zajištěné čelenkou, asi aby mu nepadaly do obličeje. Zaklepala jsem na zárubně.
"Nevěděla jsem, že nosíš brýle," zeptala jsem se překvapeně, položila čaj na stůl a posadila se naproti němu.
"Říká se jim úřednické brýle. Nemají téměř žádné dioptrie, ale pomáhají trochu ulevit bolavým očím," vysvětlil mi s úsměvem.
"Hm, ale sluší ti," zavrněla jsem a natáhla se k polibku.
"Což se ovšem nedá říct o tomhle," dodala jsem a stáhla mu čelenku. Něco nesouhlasně zabručel. Naklonila jsem hlavu do strany a čekala, až něco řekne.
"Nosím ji schválně. Nesnáším, když se mi vlasy nachytají do brýlí," řekl na svou obhajobu. Zasmála jsem se.
"A jak dlouho ještě hodláš pracovat? Sedíš nad tím celý den," říkala jsem starostlivě a přesunula se mu do klína. Palcem mě hladil po tváři.
"Čím víc toho dnes udělám, tím déle se vám budu moct zítra věnovat," odpověděl.
"Ale nepřežeň to," napomínala jsem ho.
"Rozkaz," usmál se a přitáhl si mou ruku ke svým rtům a jemně mi zlíbal každý kloubek i prst. A samozřejmě poslední polibek patřil mému zásnubního prstýnku. Já ho políbila na čelo a odešla do ložnice, kde na provizorním lůžku podřimoval Tim, sama jsem se svlékla a uložila do postele. Tren si ke mně přilehl asi za hodinu, opatrně si mě přitáhl do náruče. Vzala jsem ho za ruku, kterou jsem mu stiskla. Políbil mě za ucho a pak už bylo ticho.
"Teto Any," vzbudilo mě tiché volání. Bylo teprve 6 hodin ráno, mělo mi být jasné, že se bude budit brzy.
"Už vstávám, Timy," uklidnila jsem ho, vklouzla do županu a odvedla ho do koupelny. Pak jsem ho oblékla a společně jsme šli připravit něco k snídani. Tren dorazil chvíli po nás, ale hned po snídani se zavřel u sebe v pracovně. Ani ne za tři minuty se ve dveřích objevil Patrik.
"Ahoj," usmál se na mě a na přivítanou mě políbil na tvář.
"Chci se s Timem projít, asi musíš s námi, co?" ptala jsem se ho. Přikývl. Nahlásila jsem to Trenovi, ten mě jen upozornil, abych byla opatrná a dál se věnoval práci. Šli jsme ven, kousek za náměstím byl dětský koutek, kam jsem ho chtěla vzít. Tim, jakmile viděl prolézačky, mě pak už k ničemu nepotřeboval a já si mohla s Patrikem popovídat. K polednímu jsme se vrátili domů a já připravila polévku. V nestřeženém okamžiku mi Tim proklouzl do Trenovy pracovny. Než jsem pro něj stihla dojít, vyšel Tren a Tima měl posazeného za krkem. Prcek se řehtal. Tren poděkoval Patrikovi za hlídku a sledoval ho, jak odcházel. Vždycky na Patrika trochu žárlil, protože se ke mně choval mnohem vřeleji, než kdokoliv jiný.
"Stlejdo, letadlo!" výskal ten nezbeda a Tren s ním samozřejmě začal blbnout.
"Máš už hotovo?" ptala jsem se.
"Ano," usmál se Tren. Odpoledne jsme šli opět ven na zahradu. Já seděla na dece a opalovala se a Tren s Timem si kopali s míčem. Pravděpodobně jsem byla brankář, protože v jednom kuse létal míč ke mně na deku a já jim ho vracela zpátky do hry. Večer jsme Tima usadili k pohádce a sami se uvelebili na pohovce.
"Trochu mě mrzí, že je tu tak málo možností, kam jít s malým dítětem," řekla jsem. Tren ke mně vzhlédl.
"A kam bys chtěla jít?" ptal se mě.
"Třeba do zoo, nebo někam na výstavu vláčků, to by se mu líbilo," pokrčila jsem rameny
"Ty bys šla do zoo? Teda myslel jsem, že o vás vím všechno, ale vy mě neustále překvapujete, slečno Anori," podivil se.
"No jasně, vy byste šli na zvířátka a já bych si dala svojí zmrzlinu kokos a ananas," olízla jsem se.
"Co to je proboha za kombinaci?" smál se mi Tren.
"Byla by to tvoje nebo moje zmrzlina?" ohradila jsem se.
"Samozřejmě, že tvoje. Já chutě mít nebudu," utahoval si ze mě.
"Lásko, na děti si ještě pěkně dlouho počkáš," uštědřila jsem m herdu do ramene. Do klína mi vyskočila Aten, která se nám do té doby poctivě vyhýbala. Tim byl ještě malý a neodhadl sílu, se kterou jí měl hladit, říkal sice "Malá," ale stejně jí vždycky zatahal nebo ji hladil proti srsti.
"Já Tima uložím, ať máš čas na svojí micinu," lípl mě Tren na tvář. Usmála jsem se, snad tu averzi vůči ní jednou překoná. Druhý den ráno jsem vstala k už hotové snídani. Tren musel jet odevzdat svou práci a mě dneska hlídal Simon. Vážně jsem si připadala jako malé dítě, nemohla jsem sama udělat ani krok. Airine si pro Tima přišla přesně tak, jak slíbila. Timovi se od nás moc nechtělo, ale přece jenom máma byla máma.
"Simone, řekl vám Tren, kdy se vrátí?" ptala jsem se znuděně.
"To nevím, slečno," pokrčil rameny.
"Kdo mě veze zítra do školy?" ptala jsem se
"Pojede s vámi Erik. A teď mě omluvte, budeme se střídat," otočil se k odchodu.
"Půjdu s vámi," vyběhla jsem za ním. Venku před vrátky jsme se potkali s Patrikem a ještě jedním démonem. Takže oni nehlídali jen přímo mě, ale i okolí? To jsem nevěděla. Vyšla jsem napřed, ovšem ve stejnou chvíli si mě za sebe strhl Patrik.
"Anori, ani krok bez nás," vyčetl mi. Sklopila jsem pohled a zařadila se za něj. Simon s tím druhým, jmenoval se tuším Quin, se hned postavili po mém boku. Jen co jsme vyšli na hlavní cestu, strhl mě Quin stranou a Patrik se Simonem se začali bránit proti několika jiným démonům a pár shinigamim. Quin stál přede mnou a obratně odrážel kouzla mířená na mě. Rychle jsem se vzpamatovala a postavila se vedle Quina. Moje kouzla byla silnější, rychlejší a hlavně efektivnější, než kouzla všech ostatních, takže jsem je brzy zahnala. Přesto se to bez zranění neobešlo. Simonova ruka vypadala špatně, musela jsem ji zabandážovat, Patrik dostal zásah do boku, ale spíš ho to jen škráblo.
"Co se stalo?" ozvalo se za námi a hned na to jsem se ocitla v Trenově ochranitelské náruči. Vděčně jsem se do ní vtiskla.
"Nic vážného, díky tady Anori," řekl Patrik a pak ho stručně seznámil s informacemi. Já se mu mezitím choulila v náručí. Teď na mě dolehla vážnost celé situace. Kolika dalším lidem jsem přidělávala starosti.
"Lásko, pojď, půjdeme domů," vzal mě Tren jen za ruku a odváděl mě zpět. Celá jsem se trochu chvěla z toho zjištění. Tren mě objal ještě o něco pevněji a šeptal mi do ucha slůvka útěchy. Doma jsem si šla brzy lehnout, ale pokaždé, když jsem zavřela oči, cítila jsem na sobě červeně planoucí pohledy těch zrůd, co venku číhaly. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a odešla do obýváku za Trenem.
"Copak, srdíčko?" ptal se hned, jak mě viděl. Bez odpovědi jsem mu zapadla do náruče. Asi pochopil, co mě trápilo, protože se mě už na nic neptal a nechal mě, abych se mu mohla schoulit na klíně. Objal mě pažemi a cítila jsem jeho rty ve vlasech. Hned se mi zdálo všechno bezpečnější a já usnula. Probudilo mě, když se se mnou Tren zvedl a odnášel mě do ložnice. Hned si ale přilehl ke mně, takže jsem se nenechala nijak rušit. Ráno už jsem se pro naši situaci tolik netrápila. Jak mi včera řekl Simon, do školy mě dnes doprovázel Erik.
"Dej mi na ni pozor," upozorňoval ho s úsměvem Tren.
"Tak pojď," vzala jsem Erika za ruku a táhla ho ven. Erik okamžitě zrudl a snažil se svou ruku vyprostit z mého sevření, ale já ho držela pevně.
"Kam tak pospícháš?" smál se mi Tren. Bylo trochu divné, že Erika jsem mohla vzít za ruku a Tren se ani nezamračil, kdežto Patrik se ke mně jenom přiblížil a už bylo zle. Ale popravdě, Tren věděl, že Erik by si ke mně nikdy nic nedovolil, na to byl příliš nesmělý.
"Musím stihnout ten dostavník, ve kterém pojede Lizzy a vynadat jí, protože na tebe můžu štěkat jedině já," vysvětlila jsem a na rozloučenou ho vášnivě políbila.
"Dej na sebe pozor, víš, že neútočí jen na mě," varovala jsem ho, drapla Erika a letěla ven. Erik stihl po Trenovi hodit jen omluvný pohled a poslušně srovnal tempo s tím mým. Myslím, že Erika by nikdo nikam neposlal, kdyby za ním nestál Tren. No vážně, měl přece hlídat on mě, ale ve skutečnosti skákal tak, jak jsem já pískala. Do dostavníku jsem nastoupila jako první, Erika vtáhla za sebou. Lizzy na něj dost dlouhou chvíli zírala.
"Už jsi toho svého vyměnila?" ptala se pak opatrně. Rozesmála jsem se.
"Ne, to je moje osobní stráž. Situace kolem mě totiž začíná být vážná," vysvětlila jsem jí. A hned na to jsem jí vynadala, jak včera vyjela po Trenovi.
"Nemá tě jen pro sebe. Neuděláš bez něj vůbec nic," bránila se.
"Zapomínáš, že nejsem jako ostatní, mám určité povinnosti A Tren není žádný tvůj spolužák, ale můj přítel, navíc je stejně starý jako my všichni tady dohromady. Nemůžeš na něj takhle štěkat," zamračila jsem se. Chvíli si mě měřila pohledem, ale pak se omluvila a změnila téma rozhovoru.
"Eriku, ty se mnou půjdeš i na přednášky?" zeptala jsem se. Polekaně sebou trhl, celou cestu se díval z okna, aby mi dal alespoň špetku soukromí na náš rozhovor.
"Ne, počkám na tebe dole v hale," zavrtěl hlavou.
"To se budeš dost nudit," prohodila jsem.
"Mě to nevadí. Z té přednášky bych toho stejně moc neměl," pousmál se. Když jsme dojeli na místo, vyskočil Erik ven a hned mi podával ruku, aby mi pomohl vystoupit. S úsměvem jsem mu poděkovala a za jeho doprovodu odcházela do budovy. V hale si Erik sedl na jednu ze židlí a čekal na mě až do dvou hodin odpoledne. V dostavníku jsme jeli sami dva. I přesto, že jsem se nesoustředila na cestu, jsem poznala, že jedeme jinudy. Tázavě jsem pohlédla na Erika.
"Není bezpečné jezdit obvyklými trasami. Jsme pak snadněji napadnutelní, když přesně ví, kudy pojedeme," vysvětlil mi. Chápavě jsem přikývla a dál to moc neřešila. Dostavník zastavil ještě pořád v lese. Vystoupili jsme, kočí to otočil a vracel se zpátky na svou obvyklou trasu, aby mohl nabrat lidi, kteří by na něj čekali na zastávkách. My s Erikem pokračovali dál touhle pro mě neznámou cestou.
"Vezmeme to teď napříč lesem, a vyjdeme akorát na cestě těsně před vesnicí. Opatrně, kam šlapeš," upozornil mě s pohledem zabodnutým do mých bot na vysokém podpatku. Mě už chůze v podpatcích vůbec nevadila. Když je někdo musel nosit každý den, zvykl si na všechno. Vydali jsme se lesem, takže všechno kolem nás ztmavlo. Chytila jsem se Erika za paži, protože jsem se pak cítila bezpečněji, i když jsem samozřejmě věděla, že kdyby nás napadli, budu muset spíš bránit já Erika, než že by tomu bylo naopak. Najednou Erik prudce zastavil.
"Co se děje?" ptala jsem se šeptem.
"Jsou tu všude kolem, obklíčili nás," odpověděl stejně tak tiše.
"Kolik jich je?" ptala jsem se dál.
"Hodně, opravdu hodně," řekl a jeho hlas se trochu třásl.
"Zvládneme to sami?" zajímalo mě.
"Bude to pěkná dřina," odpověděl a dál nehnutě stál a čekal. Nemělo cenu někam utíkat. Já zase přemýšlela, co budu dělat, potřebovali jsme trochu pomoct, jenže komu teď zavolat? Pak mě napadla jedna jediná poslední možnost, co dělat. Začala jsem se soustředit a svou myslí vyhledávala tu Trenovu. Samozřejmě jsem ji našla v budově ministerstva. Nečekala jsem, až mě sám pustí, rovnou jsem vtrhla dovnitř. Díky pojení jsem se mohla podívat, že zrovna seděl na nějaké schůzi a lekl se mého vpádu tak moc, že polil sebe i všechny papíry kávou. Neřešila jsem to. V rychlosti jsem mu vysvětlila naši situaci a nedala mu čas na nějaké další otázky. Než jsem s ním spojení přerušila, viděla jsem ještě, jak k ostatním prohodil nějakou omluvu a hnal se ven. Tak, to by bylo. Vnímáním jsem se vrátila zpátky do reality. Erik stál přede mnou, v rukou svůj luk a šípy. Postavila jsem se vedle něj a vytasila svůj meč. Erik ho přejel pohledem a uznale hvízdl.
"Ty se teda máš," pokýval hlavou. Jen jsem se pousmála, mě bylo víceméně jedno, jak vypadal, stejně jsem ho držela spíš pro okrasu, protože s jeho používáním jsem si stále nebyla příliš jistá. Natáhla jsem ruku před sebe a útočila. Nevěděla jsem, kde jsou, ale bylo mi to fuk. Třeba je tohle počínání trochu rozhází a třeba si i občas trefím. Erik začal vedle mě naslepo střílet své ohnivé šípy. A takhle jsme tam stáli a čekali a stříleli kolem sebe jako blázni. Za mnou zapraskala větev, otočila jsem se a viníka toho zvuku okamžitě zničila. A pak už konečně začali všichni přicházet. Nebylo jich málo a nebyli slabí. Navíc mi přišlo, že se mezi nimi hemžilo ještě něco jiného.
"Mají je s sebou. Ty potvory, se kterými jsme měli tu čest na naší výpravě," šeptl směrem ke mně Erik. Sakra! Okamžitě jsem vyvolala silné pršení, nemělo cenu čekat, až se rozhodnou nás napadnout. Jen ať vědí, že jsme připraveni na všechno. Déšť je nemile překvapil a tak začali bez varování také útočit. Musela jsem se otáčet, ale díky tomu, že jedinému, komu jsem nesměla ublížit, byl Erik, jsem mohla používat plošnější kouzla a byla jsem tak mnohem úspěšnější. Ale oni jakoby neubývali. Nechápala jsem, kde se tu všichni vzali. O co jim sakra šlo? Erik vedle mě dostal zásah, s bolestným zasténáním se svezl na kolena, hned vstal, ovšem pravou nohu nemohl používat. To mi značně ztížilo situaci, musela jsem ho začít bránit, jinak by ho zabili. Kde byl ten Tren, když ho člověk potřeboval? Vyrazil hned, tak kde se zdržel? Pak mi došlo, že jsem mu vlastně neřekla, kde jsme, takže nás nejspíš hledal. No jistě, to jsem byla celá já, žádat ho o pomoc, ale neříct mu, kam má přijet. Začala jsem používat ještě o ně složitější kouzla, která sice dala víc práce, ale výsledek stál za to. Pokaždé se kruh Shinigami utvořený kolem mě rozpadl, ovšem okamžitě byl nahrazen jiným a já jen kouzlila a kouzlila. Konečně se ozval zvuk koňských kopyt a kolem mě prolétlo kouzlo, které mě minulo těsně nad ramenem, otočila jsem se, abych viděla, jak zasáhlo jednoho z nich. A pak už k nám přiběhl Tren, vlasy pocuchané z rychlé jízdy. Vážně mu to moc slušelo, ovšem kdyby se netvářil tolik rozzlobeně. Akorát jsem nevěděla, jestli se zlobí na mě, na Erika, nebo na koho? Beze slova se prodral až ke mně.
"Erik je zraněný, odnesla to noha," pronesla jsem směrem k němu.
"Zvládneš ho poslat pryč odsud?" zeptal se mě chladným a odtažitým hlasem.
"Jistě," zašeptala jsem, aby nepoznal, že se mi třese hlas. Proč se na mě zlobil? Copak jsem za tohle mohla?
"Kryj mě," prohodila jsem směrem k němu a otočila se k Erikovi, který se snažil zamaskovat bolest, co měl napsanou ve tváři.
"Přemístím tě do nemocnice, tam se o tebe postarají," promluvila jsem, chytila ho za paži a začala odříkávat verše potřebné k přemístění jiné osoby. Hned, jak jsem byla hotová, jsem se vrátila zpět k Trenovi. Začali jsme znovu bojovat a šlo nám to o něco lépe, byla jsem s Trenem mnohem více sehraná. Ovšem z jeho pohybů jsem vycítila, jak moc byl rozčílený. Raději jsem se mu moc nemotala do cesty a nechala ho, aby si vztek vybil na nich. Ovšem jejich řady neměly konce. Musela jsem se rozhodnout k radikálnějšímu kroku.
"Dokáže Shinigami zničit plamen?" zeptala jsem se Trena, když se ke mně přitočil o něco blíž.
"Podle toho jaký, obyčejný oheň je jen zraní, pokud bys do něj vložila magii, zničí to většinu, ale ne ty nejsilnější," odpověděl mi plochým hlasem. To se ještě pořád nesebral?
"A ty tvory, co jsou tu s nimi?" ptala jsem se dál
"Chceš se bránit nebo se vybavovat," štěkl na mě a stáhl mě za loket k sobě, abych se vyhnula napadení tím tvorem. Hned jsem natáhla ruku a zničila ho, než by se stihl otočit a znovu na mě útočit.
"Ráda bych něco udělala, ale mám díky tobě dost málo informací," zavrčela jsem zpátky teď už značně podrážděná.
"Ano, ty tvory to zabije," odpověděl a pak se věnoval zase jen boji. Já se zastavila a obhlédla situaci. Byli tu všude kolem nás, neměla jsem jinou možnost, jak se jich zbavit, než nechat všechno kolem sebe vzplanout. Kdybych použila nějaké smrtící kouzlo, nemuselo by mít takový dosah, aby se zbavilo všech. Mě by plameny neublížily, jelikož já budu ta, která je vytvoří, ovšem Tren by dostal stejný zásah jako všichni ostatní. Musela bych ho nějak držet, abych ho dostala do své přímé blízkosti a plameny i žár se mu tak vyhnuly. Začala jsem odříkávat verše. Tren se po mě ohlédl s trochu vyčítavým výrazem ve tváři, protože mě musel zase začít bránit, když jsem se ne úplně soustředila na boj. Měla jsem chuť ho v tom nechat, ovšem až by mě vztek na něj přešel, litovala bych, kdybych mu ublížila. S výkřikem posledního slova jsem k němu přiskočila a pevně ho objala kolem pasu, tvář mu zabořila do hrudníku. Tren ztuhl, když jsem mu takhle znemožnila se bránit. Pak se pokusil dostat z mého sevření, ale já ho držela pevně a vypomáhala si magií, aby mi neutekl. Rozhlédl se kolem sebe, byl dost zmatený, ještě pořád mě neobjal zpátky. Bylo pravdou, že všudypřítomné plameny ho asi překvapily, navíc nebylo normální, aby mu žár neublížil, když stál takhle blízko. Ovšem všechno bylo v pořádku, nepřátele to zničilo, ale on mě ještě pořád neobjal. Kousek jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do tváře. Tvářil se vážně, až moc vážně. Plameny kolem nás pomalu uhasínaly. Jejich tlumené světlo se mu míhalo ve tváři a ještě podtrhovalo jeho neobvyklý výraz. Jakmile plameny úplně uhasly, Tren se rozhlédl kolem.
"Jsou pryč, všichni," pronesl po chvíli. Čekala jsem, jestli se jeho výraz trochu uvolní, když už bylo nebezpečí zažehnáno, ale on se neuvolnil. Takže se opravdu zlobil na nás. Nebo jen na mě.


Miliony otázek

19. června 2013 v 18:27 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s dalším pokračováním. V dnešním díle jsem se konečně dostala k tomu, co má na svědomí to jejich neustálé napadání. No a samozřejmě musí tomu předcházet nějaká ta omáčka, takže se dnes dozvíte o Trenovi spoustu osobních věcí ;). Jo, ještě, díl je 18+ tak si ho užijte a nechce mi komentář:
.
.
"Vážně si chceš povídat?" ptal se mě trochu rozmrzele, věděla jsem, že on měl v plánu něco naprosto jiného.
"Jo, chci si povídat. Napadla mě celá řada otázek, na které bych se tě ráda zeptala," upřesnila jsem to.
"Zase otázky?" zeptal se zděšeně.
"Přesně tak, zase otázky. Ještě toho o vás tolik nevím, pane," zavrněla jsem. Tren se pohodlně uvelebil a čekal, kterou otázku položím jako první.
"Začneme těmi složitějšími," pronesla jsem a on nejdřív trochu vytřeštil oči a pak si odevzdaně povzdechl.
"Jednou jsi mi říkal, že jsi nikoho nenechal dotýkat se ti křídel jen tak, že?" začala jsem. Přikývl.
"Ty jsi byla první," dodal k tomu.
"Nenechal jsi ani Monu?" vypálila jsem okamžitě. Trochu se zamračil a očividně přemýšlel, kam těmi otázkami mířím.
"Ne, ani ji," zavrtěl hlavou.
"Proč?" chtěla jsem vědět.
"Neřekla si. A já neměl zrovna potřebu, aby mi na ně sahala," odpověděl.
"Nechápu, že ji to nenapadlo," zamyslela jsem se.
"Náš intimní vztah byl trochu jiný, než jaký máme my dva. Ona byla jiná. My jsme si v posteli nehráli, často se to podobalo spíše…kondičnímu cvičení," odpověděl, když vymyslel vhodný slušný ekvivalent. Opravdu právě teď obešel to slovo na š…? Nevěřícně jsem na něj zírala.
"To jenom tebe nechávám být nahoře, když si to přeješ, jenom tebe nechávám hrát si s mým mužstvím, tobě jsem zavázal oči, s tebou se opravdu miluji," zavrněl mi do ucha a jeho rty si našly cestu po mém krku. Chvíli jsem byla v šoku, než jsem našla alespoň nějaká slova.
"Ještě jsem neskončila," sundala jsem ze sebe jeho ústa. Podepřel se na boku a zadíval se mi do obličeje.
"Jak dlouho jste byli zasnoubeni?" vypálila jsem dřív, než jsem si to stihla promyslet. Stáhl obočí, na to jsem se asi neměla ptát.
"Kam tím míříš?" ptal se mě podezřívavě.
"Nikam, jen to chci vědět," odpověděla jsem popravdě.
"Když nepočítám tu pauzu, co ode mě odešla, i když technicky vzato jsme byli stále zasnoubeni, dělá to 20 let? Tak nějak," odpověděl. Hbitě jsem si spočítala roky.
"Takže když počkáme do mých 55 let, abychom se mohli vzít, znamená to, že budeme zasnoubeni déle, než jsi byl s ní?" zeptala jsem se, abych si to ujasnila.
"Ano," přikývl, na tváři už mu pohrával opravdu zmatený úsměv. Vůbec nechápal, proč se ho na to ptám. Zářivě jsem se usmála. To se mi líbilo, že to bude déle.
"Tak měníme směr. Tvoje oblíbená barva?" zeptala jsem se. Naprázdno otevřel ústa, naprosto šokovaný mou změnou směru a tak jednoduchou otázkou.
"Čokoládově hnědá," odpověděl po chvíli. Skepticky jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že mluví o mých očí, které měly barvu mléčné čokolády. Usmál se a jeho rty pokračovaly v cestě tam, kde předtím skončil. Zavzdychala jsem, když mi jemně skousl jednu bradavku a druhou rukou mi kroužil po obvodu prsou. Vzala jsem ho za rameno a pomocí magie zatlačila tak silně, že jsem ho položila na záda. Sedla jsem si mu obkročmo na břicho jeho ruce mu položila podél hlavy a zablokovala je těmi svými. Tím jsem se předklonila, vnady se mi tedy krásně zhouply před jeho obličejem. Myslím, že jsem mu právě dost zkomplikovala možnost normálně uvažovat.
"Myslím to vážně. Jaká barva?" zeptala jsem se znovu.
"Tmavě modrá? Nevím to určitě," pokrčil v rámci možností rameny.
"Jakou jinou skupinu ze Země máš rád kromě Beatles?" zněla další otázka.
"Hm, asi ABBU, nebo třeba i Queeny" odpověděl po chvíli.
"Takže spíš ty pro starší," pokývla jsem hlavou.
"Já jsem starší," zakřenil se. Musela jsem se taky smát. To je pravda, že byl starší.
"Co říkáš na moje oblíbené skupiny? Třeba Paramore," nadhodila jsem.
"Nejsem si jistý, jestli ty písničky znám, ale úplně moderní hudbu moc nemusím," pokrčil rameny.
"Co jsi vůbec poslouchal v mém věku?" napadlo mě. Trochu se zašklebil.
"Lásko, uvědomuješ si, kolik mi je?" zeptal se pak opatrně.
"Jistě, že vím, kolik ti je. Tuhle informaci jsi mi výjimečně sdělil," neodpustila jsem si rýpnutí s tím, že mi nikdy nechtěl nic říct.
"Když to budu brát podle letopočtu na Zemi, narodil jsem se na konci šestnáctého století. Končila renesance, začínalo baroko. Vyrůstal jsem za takových hudebníků, jako byl Bach, Vivaldi, Händel nebo Monteverdi," řekl mi. Němě jsem na něj zírala. Bože, to mi vůbec nedošlo.
"Takže jste jako mladí rebelové poslouchali klasiku?" ptala jsem se nevěřícně.
"A co jsme měli dělat? Moderní hudba, kterou alespoň vzdáleně znáš ty, se objevila až o několik století později. Mám rád jazz, ten se mi opravdu líbí. Postupně jsem si zvykl i na další směry, i když poslední dobou spíš žasnu, co lidé dokáží poslouchat," zašklebil se.
"Já mám chlapa, co vyrůstal na klasice," šeptala jsem si pobaveně. Zamračil se na mě.
"Líbí se mi to, je to romantický," usmála jsem se na něj, aby se přestal mračit.
"Máš tedy radši hudbu ze Země, než tu vaší?" zeptala jsem se znovu. Přikývl.
"Naše hudba se nijak moc nevyvíjela. Navíc jsem hned po vysoké odešel dělat práci meertalena, trávil jsem spoustu času na Zemi. Proto je mi tahle hudba bližší," vysvětlil.
"Takže jsi hlídal paničky v krinolínách," konstatovala jsem s neskrývaným úsměvem.
"Ty se mi směješ. Věděl jsem, že se to bez toho neobejde. Já už ti nic neřeknu," zlobil se. Sklonila jsem se, abych ho mohla políbit na rty.
"Ale ne, já se ti nesměju. Jen je to pro mě trochu zvláštní," udobřovala jsem si ho. Stejně se na mě mračil.
"Dobře, zase změním téma. Ty tvoje karamelové sušenky, myslela jsem, že nefandíš sladkému," ptala jsem se dál. Bylo vidět, že si oddechl, že jsem opustila od tématu kultury jeho mládí.
"Je to výjimka, která potvrzuje pravidlo," pokrčil rameny.
"Co nejsladšího máš rád?" zajímalo mě dál. Věděla jsem samozřejmě, že ať jsem upekla cokoliv, vždycky si dal, ale taky jsem věděla, že to k životu nutně nepotřeboval. Místo odpovědi silou zatlačil proti mým rukám a posadil se. Hned mě vášnivě políbil na rty, ruce mu přitom zabloudily na moje boky.
"Vy, slečno, vy jste to nejsladší, co jsem kdy měl," vrněl mi do ucha. Zatlačila jsem ho zase zpátky na záda.
"To mě opravdu těší pane, že jsem vaším oblíbeným zákuskem. Ale co kdybyste to alespoň chvíli bral vážně?" ptala jsem se.
"Myslím, že jsme toho namluvili víc než dost," ušklíbl se a snažil se opět dostat nahoru.
"Ne, teď to chci mít v režii já," zavrtěla jsem hlavou a posunula se tak, že jsem se mu teď zadečkem vrtěla přímo na rozkroku. Zalapal po dechu, ale dal si obě ruce za hlavu a dal mi tak plnou moc k čemukoliv, co jsem chtěla dělat. Vítězoslavně jsem se usmála. Polibky jsem začala od krku a přesunula se až na hrudník, který jsem jimi opravdu důkladně posela. Tren tiše vzdychl, ale nezarazil mě. Posunula jsem se kousek níž, až jsem mu seděla na stehnech. Jazykem jsem mu kopírovala linie břišních svalů, nikdy jsem nepřestala žasnout nad jeho vypracovanou postavou. A pak už jsem se konečně dostala k cíli, který jsem uvolnila z těch těsných boxerek. Skrz řasy jsem se na něj podívala. Sledoval mě svýma modrýma očima, ale nenašla jsem v nich žádný nesouhlas. Spíš jen takové očekávání. Jednou rukou jsem jeho mužství chytla až dole u kořeně a silně stiskla. Zalapal po dechu a zavrtěl se pode mnou, ruce ovšem stále nechával za hlavou.
"Můžu?" zeptala jsem se s ústy těsně nad jeho špičkou. Kývl a já ho okamžitě polaskala jazykem. Rty se mu rozevřely do tichého "Ach," ovšem jinak byl zticha. Slyšela jsem jeho zrychlený dech. Chvíli jsem si hrála, ale pak jsem ho vsála do úst, zuby schovala za rty, kterými jsem se k němu pevně tiskla a pokračovala dolů po jeho délce a zase zpět nahoru. Několikrát jsem to opakovala a přidávala na tempu. To už mi Tren zamotal prsty do vlasů a z úst se mu draly milostné steny v rytmu mých pohybů.
"Už dost," šeptal. Neodpustila jsem si ještě jeden pohyb, ale jinak ho pustila. S dravčím
úsměvem jsem si olízla rty a zvedla se z jeho stehen. Po čtyřech jsem přešla blíž k jeho obličeji a zabrala si jeho ústa. Vášnivě jsem ho líbala a on mi všechny polibky oplácel. Stiskla jsem mu zuby spodní ret a zatáhla za něj. Znovu zavzdychal a rukama mě pevně chytil za boky.
"Nepřekáží ti tohle trochu?" šeptal mi do ucha, které následně poškrábal zuby a rukama mi zajel pod kalhotky. Tentokrát jsem se rozvzdychala já a nechala ho, aby mě svlékl. Hned jsem ho ovšem pokládala zpátky a pomalu couvala, až jsem na zadečku cítila jeho stále vztyčené mužství.
"Chci si ten pohled na tebe, pořádně vychutnat," zavrněla jsem jen pár milimetrů nad jeho rty, jednou rukou si ho správně nasměrovala a pomalu na něj dosedla. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, byl to opojný pocit, mít ho v sobě. Pomalu jsem se nadzvedla a znovu dosedla zpět. Za ruce jsem ho vytáhla do sedu a obmotala mu nohy kolem pasu.
"Tak ukaž, co umíš," usmála jsem se provokativně. Rozhodně se nenechal pobízet a začal rytmicky přirážet. Nakonec mě položil na záda a zhostil se své obvyklé role, kdy mě vynesl až na vrchol. Ležela jsem mu přitulená na hrudníku a těžce oddychovala.
"An, ty mě jednou zničíš," zabroukal mi pobaveně do ucha. Zářivě jsem se na něj usmála.
"Umíš hrát na nějaký hudební nástroj?" vypálila jsem okamžitě. Zatvářil se zděšeně.
"Další otázky? Ano, umím na kytaru a trochu i na klavír," odpověděl.
"Proč o tobě takovéhle věci nevím?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny.
"Asi tě budu uplácet. Před každým sexem mi budeš odpovídat na moje otázky," navrhla jsem. Rázně zavrtěl hlavou.
"Ani omylem," zavrčel.
"Máš nějaké jiné vášně, než se mnou blbnout v posteli?" zeptala jsem se ignorujíc jeho předchozí odpověď.
"Mám rád svoji práci. Obě svoje práce. Díky tomu nemám na žádné jiné koníčky moc čas. Ale rád plavu," připustil po chvíli. Usmála jsem se.
"Je divné vědět, že i ty máš normální záliby," zavrněla jsem. Pozdvihl jedno obočí, ale jinak to nekomentoval. Spíš jen odevzdaně čekal, zda přijdou další otázky.
"Myslím, že pro dnešek tě nechám," usmála jsem se jeho úlevnému výrazu a za statečnost mu věnovala několik dalších vášnivých polibků.
"Lásko, radši spi, nebo tě napadnou další otázku a já jdu pak radši spát dolů do obýváku," přitiskl si mě na prsa a za chvíli spal jako dudek.
*****
"Opravdu je nutné, aby si mě do školy vezl ty?" ptala jsem se dnes asi po desáté.
"Kolikrát ti mám ještě opakovat, že to není bezpečné. Chci tě mít na očích," nedal se Tren a v rychlosti se také připravil.
"Slíbila jsem Lizzy, že dnes pojedu s nimi, bude se zlobit," brblala jsem naštvaně, když mě vyzvedával na Dafiné.
"To by nebylo nic v porovnání s tím, jak moc bych se zlobil já, kdyby se ti něco stalo," smetl moje protesty ze stolu a vyskočil přede mě. Cestou byl naprostý klid, takže mě trochu naštvalo, že jsem nemohla jet po svém.
"Odpoledne tu na mě počkáš, ano? Žádné výlety na vlastní pěst, pokusím se tu být včas," lípl mě před univerzitou do vlasů, pomohl mi dolů a pak se pomalu vydal do práce. On nepospíchal. Samozřejmě, že Lizzy byla naštvaná, první dvě přednášky se mnou nemluvila a pak mi řekla, že si to vyžehlím jedině tak, když s nimi pojedu domů. Doufala jsem, že se Tren zpozdí, aby na mě nečekal před univerzitou a já mohla jet s Lizzy. S tou svojí přehnanou péčí to vážně přeháněl. Cítila jsem se trochu provinile, když jsem s Lizzy v závěsu přelétla přes prostranství univerzity a spěchala k místu, odkud odjížděly dostavníky.
"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo," ozval se za mnou rozzlobený hlas a v tu chvíli mě Tren chytil za ruku a otočil mě čelem k sobě. V rychlosti jsem přelétla jeho podmračený výraz a raději mlčela.
"Taky bys ji jednou mohl nechat jet s námi," obula se do něj Elizabeth.
"To bych tedy nemohl, zvlášť ne teď," vyštěkl na ni. Normálně se k mým kamarádům choval mile, ovšem teď byl dost podrážděný, proto tak vyjel. Prohlédla jsem si ho pozorněji. Vlasy měl pocuchanější než obvykle a všimla jsem si i natržené košile. Tak že by přece jen neměl cestu úplně bez nehody?
"Co by se jí asi tak stalo v dostavníku plném lidí?" syčela Elizabeth, kterou namíchlo Trenovo majetnické chování. Klidnila jsem ji pohledem, tohle přeháněla. Jenom já jsem si mohla k Trenovi dovolit víc, než bylo běžné, ale u ostatních to netoleroval.
"Plném lidí, kteří v případě ohrožení nejsou schopni ani dát ruce před sebe dostatečně rychle, opravdu bezpečné místo" štěkl Tren, otočil se na patě a mě táhl za sebou.
"Trene, co se stalo? Proč se tolik zlobíš?" ptala jsem se cestou k jeho koni.
"Jdou po tobě usilovněji, než jsem si myslel," procedil skrz zuby, docela hrubě mě popadl a vysadil do sedla, v rychlosti se vyhoupl přede mě a rozjel se domů. Pevně jsem se ho chytila kolem pasu, bála jsem se, abych někde cestou nespadla. Tren nejel svou obvyklou trasou, ale bral to mě úplně neznámými cestičkami. Tímhle svým chováním mi nahnal trochu strach. Pevněji jsem se k němu přitiskla a on se poprvé za celou tu dobu pousmál.
"Všechno je to nahnutější, než si myslíš. Opravdu není bezpečné, abys někde byla sama bez doprovodu," řekl mírně, očividně ho opravdu vytočila Elizabeth.
"Co se ti stalo? Máš roztrženou košili," ptala jsem se pak.
"Když jsem tě vysadil před univerzitou, vracel jsem se kousek zpátky, chtěl jsem to vzít do práce jinudy. A oni tam čekali. Napadli mě, ale když viděli, že se mnou nejsi, nechali toho. A ty si pak klidně jdeš na dostavník, když jsem ti jasně řekl, že tě vyzvednu," zavrtěl hlavou.
"Netušila jsem, že je to tak vážné. Myslela jsem si, že to trochu přeháníš," přiznala jsem. Už dávno jsem zjistila, že ať už moje upřímná odpověď byla sebejednodušší, vždycky ho uspokojila daleko víc, než když jsem přišla s nějakou rafinovanou výmluvou. Cesta probíhala klidně, až to vypadalo, že se nic neděje. Tren najel zpět na naši obvyklou stezku, v tu chvíli ovšem zastavil koně.
"Co?" chtěla jsem vědět.
"Jsou blízko před námi. Buď připravená, lásko," varoval mě. Přikývla jsem mu a napínala zrak i sluch, abych poznala, kdy se budou chystat zaútočit. Byla jsem dost nervózní z toho, že jsem neviděla nebo neslyšela to, co slyšel Tren. Jemně jsem mu zatlačila na jeho mysl. Byl trochu zmatený, když mě pouštěl k sobě, nechápal, proč jsem to dělala. Zjistila jsem si, co viděl Tren. No jistě, jsem jeho chráněnka, proto vidí situaci kolem mě trochu jinak než já sama. Když jsem teď lépe věděla, na co se mám připravit, byla jsem klidnější. Tren jen zavrtěl hlavou nad důvodem, proč jsem se s ním chtěla spojit, ale nijak si nestěžoval a nechal mě s ním spojenou dál. Chtěla jsem vědět o všem, ne jen to, co mi on sám řekl. Věděla jsem, že informace, které se ke mně dostávaly, byly značně přefiltrované, aby mě zbytečně nezatěžovaly. Ovšem zbytečné to přišlo pouze jemu. Hned za zatáčkou jsem si připravila ruce a zaútočila ještě dřív, než si Shinigami stihli všimnout, že už jsme přijeli. Byli dost překvapení naším náhlým vpádem mezi ně, takže nám vůbec nebránili v tom, abychom projeli dál. To se nám povedlo. Z Trenových myšlenek, jsem poznala, že ho to dost pobavilo. On ty bitvy opravdu bral úplně jinak než já. Mě z toho ještě teď bušilo srdce jako o závod. Pokračovali jsme dál v naší cestě, mysli stále spojené, ovšem Tren přemítal nad svou prací a jen okrajově se soustředil na cestu. Pomalu jsem se předklonila a velmi něžně ho políbila na krk a pak sledovala, jak rychle mu myšlenky přestřelily ke mně a jak byly zpočátku trochu zmatené. Měl to úplně stejné, jako když líbal on mě. Taky jsem se nedokázala na nic soustředit. Uličnicky jsem se na něj usmála, on jen zavrtěl se smíchem hlavou a nechal so své myšlenky zase jen pro sebe. Už v klidu jsme dojeli domů.
"Jdu na radnici," oznámil mi Tren mezi dveřmi a měl se k odchodu.
"Co tam?" ptala jsem se hned a chytila ho za paži, aby mi nemohl utéct.
"Něco si potřebuju zařídit," odpověděl trochu vyhýbavě. Bez dalších otázek jsem za sebou zavřela dveře, počkala, až zamkne a šli jsme společně. Na radnici jsme museli chvíli počkat, než nás pustili dovnitř. K mé nelibosti tam nebyla jen starostka a Nejvyšší, ale celá řada zástupců z Bratrstva.
"Co potřebujete?" zeptala se nás hned starostka.
"Chci zažádat o založení ochranné skupiny," začal Tren. Dědkové si hned začali něco bručet pod vousy.
"Proč?" ptali se hned.
"V jednom kuse nás oba napadají, začíná to být neústojné. Sám na to nestačím," odpověděl Tren po pravdě.
"Cože? Mě stačí jedna chůva, nemusím jich mít další houf," bránila jsem se hned. Nejvyšší se očividně celou situací dobře bavil.
"Naštěstí tyhle pravomoci nespadají na tebe, ale na mě, takže bych rád pokračoval ve své žádosti," zamítl Tren mou stížnost a pustil se do vyřizování formalit. Naštvaně jsem se svezla do křesla a pozorovala to všechno. Největší debatu vedli o tom, kolik mužů bude potřeba. Skřípala jsem zuby nad číslicemi, které tu létaly. Copak mi nestačil starostlivý Tren? Nakonec se suma ustálila na čísle 10 včetně jeho samého. Všechno to byli lidé, které jsem znala, jako Erik, Simon, Patrik a spousta dalších z Trenovy skupiny. Aspoň že tak, oni mě znají a já znám je.
"Dobře, tohle je dohodnuto. Dáme jim to vědět, myslím, že budou všichni souhlasit. Chceš, aby nosili znak vyvolené nebo ne?" ptal se dál Nejvyšší.
"Já mám znak?" vyvalila jsem oči. Páni, co se tu všechno nedozvím.
"Samozřejmě," usmála se na mě starostka a pokynula Trenovi, který vytáhl svůj meč a natočil ho symbolem ke mně. Byl to ten červený drak svírající pařáty bílou růži.
"Tohle je můj znak?" ujišťovala jsem se, že jsem to pochopila dobře.
"Ano," kývl Tren.
"Nelíbí?" pozdvihl obočí.
"Líbí, ale nikdy jsem si ho nevšimla na nikom jiném, než na tobě, ani Kevin ho nikde neměl" přemýšlela jsem nahlas.
"Kevin ho výslovně odmítl, proto jsi ho u něj neviděla," vysvětloval mi to trpělivě Nejvyšší. Chápavě jsem přikývla.
"Dobře, zítra se u tebe budou hlásit všichni, kteří souhlasí s tímto postem," oznámil Trenovi Nejvyšší a s tím nás propustil.
"Mohl jsi mě varovat, co se chystáš dělat," brblala jsem cestou domů.
"Neptala ses," usmál se Tren a vzal mě za ruku.
"Takže zítra tu budeme mít 9 lidí navíc? To abychom připravili do ložnice náhradní postele," utahovala jsem si z něj.
"To číslo mi také přijde zbytečné a ne, nebudou s námi spát. Budou se starat o tebe. Když nebudu mít čas, budou s tebou, vyzvedávat tě ze školy a podobně," vysvětloval.
"Děláš si legraci? To snad ne! Copak jsem malá holka, aby mě museli vodit za ručičku do školy?" rozčilovala jsem se.
"Ano, zlatíčko. Jsi malá holka, alespoň co se tvého věku týče. A podle chování stejně tak. Když ti řeknu, že zůstaneš a počkáš na mě a ty místo toho běžíš na dostavník, který by přepadli, nemůžeš se divit, že pro tebe chci 24hodinovou ochranu," odpovídal.
"Takže si za to můžu sama? Kdybych nešla na dostavník, neudělal bys to?" ptala jsem se nevěřícně.
"To ne, stejně bych chtěl, aby tě někdo hlídal, když vidím, s jakou vervou tě napadají," zavrtěl hlavou a mě se alespoň trochu ulevilo.
"Ale večer budeme mít pořád jenom pro sebe. A pokud budu mít volno a čas, nebude tu muset být nikdo cizí," uklidňoval mě a přitahoval si mě pevněji do náruče. Nechala jsem se políbit na tvář a dala mu tak najevo, že se nezlobím.
"Ale stejně z toho nejsem nadšená," zabručela jsem.

"Toho jsem si vědom," pousmál se a pohladil mě po tváři.


Neustále v nebezpečí

11. června 2013 v 22:51 | Yui-chan |  Růže msty
Tak, omlouvám se za zpoždění s dílem, ale nějak jsem to nezvládla. teď jsem ovšem inspirovaná až nad hlavu, tak snad to půjde lépe. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
18+
.
.
(Martin)
Druhý den ráno jsem seděl u stolu společně s Trenem a oba jsme čekali, která z našich poloviček přijde dolů jako první. Včera to ve vinárně dost rozjely, nepochyboval jsem o tom, že budou mít obě pěknou kocovinu. Já jsem byl nejdřív trochu naštvaný, že se Mia takhle opila, ale když jsem viděl, s jakou oddaností se Tren postaral o Anori, jak ji odvedl domů, kde ji uložil a vůbec nic po ní nechtěl, usoudil jsem, že tohle bylo přesně to, o čem Mia mluvila. A tak jsem tedy seděl naproti Trenovi a čekal. Kroky se jako první ozvaly z jejich ložnice
"Dobré ráno," pozdravil ji Tren.
"Ahoj, zlato," objala ho Anori kolem krku.
"Tak jak je?" ptal se.
"K nevíře, je mi docela dobře," pokrčila Anori rameny. Pak odešla do kuchyně a všem nám připravila snídani.
"Budeme muset nakoupit, doma už není skoro nic k jídlu," oznámila Trenovi, když jsme seděli u společné snídaně. Přikývl, aby jí dal vědět, že ji slyšel. Pak se bavili o jeho práci, Anori chtěla vědět, jestli by zase někdy nemohla jet s ním. Odsouhlasil jí to, i když to mě popravdě dost překvapilo.
"Dobré ráno," ozvalo se zabručení a do jídelny vešla moje nabručená láska. Ona rozhodně nevypadala, že by byla tak v pořádku, jako Anori.
"Minule ses mi smála a teď to vidíš," obrátila se na ni Anori. Mia se jen zašklebila a sesunula se na židli vedle mě.
"Uvařím ti kávu a něco, co tě postaví na nohy," ozvala se Anori a odešla zpět do kuchyně.
"A já půjdu na ten nákup," nabídl se Tren. Anori mu nadiktovala seznam, co by tak asi potřebovala a s tím, že snad zvládne nakoupit, ho poslala ven. Tren jen protočil oči v sloup, jednou ji pořádně políbil a odešel. Za chvíli se vracela Anori s kávou.
"Neumím si představit Trena, jak nakupuje," zabručela Mia, ale tak nahlas, aby ji Anori slyšela.
"Náhodou, s nákupním košíkem mu to moc sluší," usmála se Anori, viděl jsem v jejích očích trochu zasněný a zamilovaný výraz. Oni dva byli vážně dvojka.
*****
Dívali jsme se, jak Martin s Miou odcházeli. Opírala jsem se Trenovi o hrudník a mávala jim, dokud nám nezmizeli z dohledu. Pak jsme šli dovnitř.
"Konečně," rozhlédl se Tren po domě, ve kterém jsme opět byli jen my dva a nikdo jiný.
"Copak? Mia už ti tu vadila?" pošťuchovala jsem ho.
"Nevadila, ale nemohl jsem dělat některé věci kdykoliv a kdekoliv bych chtěl," zavrněl mi do ucha a svalil mě na pohovku. Zasmála jsem se, přesně jsem tušila, že se naše konverzace stočí tímhle směrem.
"Opravdu chceš tady? Nebude lepší ložnice?" ptala jsem se a provokativně pomalu si stahovala šaty z těla.
"To je jedno. Ale jestli chceš nahoru, půjdeme nahoru," usmál se, vzal mě do náruče a vynesl mě po schodech. Opatrně mě položil do postele a nepustil mě z ní, dokud nebyl oběd.
"Lásko, mě se nechce nic vařit," protahovala jsem se v peřinách.
"Tak nevař. Zajdeme si na oběd někam ven," navrhl Tren a plácl mě po zadečku, který jsem na něj provokativně vystrkovala. Přikývla jsem a šla se obléknout. Za chvíli už jsme odcházeli na dostavník, který nás měl odvézt do vedlejší vesnice, kde byla malá, ale velmi dobrá restaurace. V dostavníku jsme se pohodlně usadili. Naše cesta ovšem byla během následujících deseti minut přerušena. Ozvala se ohlušující rána, celý dostavník se prudce zatřásl. Kůň se splašil, vytrhl se z otěží a uháněl někam pryč. Dostavník se nekontrolovatelně smýkal po cestě, až se nakonec svalil na jeden bok a zůstal ležet. Tren musel vykopnout dveře, abychom se mohli dostat ven. Vyskočil jako první a já hned uslyšela zvuk boje z blízka. Vyběhla jsem za ním, abych mu pomohla.
"Anori, zůstaň tam," zavrčel Tren a postavil se přede mě.
"Chci ti pomoct," postavila jsem se vedle něho a nekompromisně se na něj zamračila. Nebudu pořád postávat vpovzdálí. Odevzdaně přikývl. Před námi stálo 6 mužů, všichni démoni. Jako na povel všichni vytáhli své meče a ti dva, co byli nám nejblíž se do nás pustili. Tren okamžitě zareagoval, toho druhého jsem zvládla já. A to i bez meče. Dost mě naštvalo, že nás takhle vyrušili v cestě na oběd. Dřív, než se ti zbývající vzpamatovali, mávla jsem rukou a oni popadali k zemi jako hrušky.
"Páni," vydechl vedle mě Tren. Byl překvapený.
"Nechápu, proč se vůbec obtěžuješ bojovat," dobíral si mě pak s úsměvem.
"Musím. Tohle kouzlo se dá použít jen plošně, nemůžu si vybrat, na koho bude působit a na koho ne. V boji jsme do sebe všichni tak namixovaní, že bych mohla zabít i naše. A o to nestojím," vysvětlila jsem mu to. Přikývl na srozuměnou a pak se vrátil ke kočáru, kde stále ležel zraněný kočí. Vyléčila jsem ho a on přišel k sobě. Tren mu v rychlosti vysvětlil, co se tu dělo, já mezitím magií opravila pomlácený kočár. Ovšem koně někam utekli.
"S tím s nedělejte starost, slečno. Vrátí se," uklidňoval mě kočí, který už se mezitím trochu vzpamatoval z toho, co se tu vlastně stalo. Vzala jsem Trena za ruku.
"Jak je ta vesnice ještě daleko?" ptala jsem se ho.
"Kousek, kilometr, možná dva," odpověděl.
"Půjdeme pěšky?" navrhla jsem. Vážně jsem měla hlad a teď navíc jsem ještě byla rozčílená.
"Půjdeme," kývl mi a vydal se na cestu. Drželi jsme se cesty a oba byli ve střehu, kdyby se náhodou něco dělo. Všude byl klid.
*****
Akorát jsem scházela z ložnice, kde jsem se až do teď připravovala na cestu do školy. Rozhlédla jsem se po obýváku, ale Trena jsem nespatřila. Až pak mi došlo, že z koupelny jsem slyšela melodii mě známé písničky a do toho jeho úžasně krásný, melodický, sametový hlas, který zpíval tolik známá slova.
"When I was younger, so much younger than today, I never needed anybody's help in any way. But now these days are gone I'm not so self-assured, now I find I've changed my mind, I've opened up the doors".
Přišla jsem ke dveřím od koupelny a nahlédla dovnitř, stál tam před zrcadlem a po čerstvě oholené tváři a krku si roztíral kolínskou. Své nádherné a ještě mokré tělo měl zabalené jen do krátkého, v bocích zamotaného ručníku. Ještě si mě nevšiml.
"Help me if you can I'm feeling down. And I do appreciate you being round. Help me get my feet back on the ground. Won't you please, please, help me".
Pokračoval v písničce refrénem a jeho oči se v zrcadle zabodly do těch mých. Opírala jsem se o zárubně a sledovala ho s takovým tím připitomělým výrazem ve tváři. Zářivě se usmál a dál pokračoval v té písničce, tentokrát oči upřené přímo na mě, jakoby snad ta slova zpíval mě a ne společně se zpěvákem.
"And now my life has changed in oh so many ways. My independence seems to vanish in the haze. But every now and then I feel so insecure. I know that I just need you like I've never done before".
Zpěvák dál pokračoval v písničce, ale on přestal zpívat. Nepokrytě se na mě zubil a předváděl mi tak ten svůj dokonalý a zářivě bílý chrup. Copak mi mohl připadat ještě víc sexy, než už mi kdy připadal?
"Máš rád Beatles?" zeptala jsem se. Přikývl. Přešla jsem až k němu, abych ho mohla obejmout, ovšem v tom samém okamžiku měl přitisknuté moje rty a hlavně můj nos pod linií čelisti. Tak krásně voněl.
"Myslím, že jsem právě našla favorita, jakou kolínskou budeš používat," zavrněla jsem mezi jemnými polibky, kterými jsem mu oždibovala krk a celou čelist po obou stranách. Jen se chlapecky smál a přivíjel si mě těsněji na prsa.
"Takhle se budu muset namazat znovu, když mi ji všechnu slíbáš," dobíral si mě. Nesouhlasně jsem pokrčila obočí.
"Nic takového, takhle přitažlivě můžeš vonět jen mě," vrtěla jsem hlavou. Znovu se smál.
"Miláčku, kolikrát ti mám ještě říkat, že na mě není důvod žárlit. Teď už jsem v kanceláři úplně sám," líbal mě do vlasů.
"Pojď se mnou do sprchy," táhla jsem ho.
"Lásko, teď jsem odtamtud vylezl," bránil se mi.
"Hm, nevím, jak se vyrovnám s tou zradou, že jsi šel beze mě," našpulila jsem ret, který okamžitě zaměstnal jeho pozornost.
"Já dneska pospíchám do práce. Čeká mě dlouhý a náročný den," povzdechl si.
"A já mám zrovna školu až od desíti a jen do půl jedné. Chtěla jsem ti navrhnout pár nemravností po ránu, ale když spěcháš," pokrčila jsem rameny a začala se svlékat, abych si taky dopřála jednu probouzející sprchu. Tren vedle mě zoufale zaúpěl.
"Ach, mám já to ale smůlu, zrovna dneska," brblal rozladěně, a mračil se na můj odraz v zrcadle.
"Co kdybych za tebou přijela do práce?" navrhla jsem mu a za boky jsem si ho přitáhla blíž k sobě. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Prosím, slíbil jsi mi to," šeptala jsem tak blízko, že jsem se svými rty pohybovala na těch jeho. Jemně si povzdechl, dlouze mě políbil a pokrčil rameny.
"Hlavně buď opatrná, ať se ti cestou nic nestane," nabádal mě.
"Neboj tati," zaprskala jsem sarkasticky, občas to s tou péči opravdu přeháněl. Plácl mě teď po nahém zadku a s protočením očí odešel z koupelny. Když jsem vyšla ze sprchy a zabalila se do ručníku, přišel se za mnou rozloučit vášnivým polibkem.
"Opravdu buď opatrná," nabádal mě znovu, tentokrát naléhavě. Odevzdaně jsem přikývla a znovu se natáhla po jeho rtech. Když Tren odjel, měla jsem dost času se v klidu nasnídat a obléknout, nepospíchala jsem tedy. Místo toho jsem si vzpomněla, jak krásně se to minule zvrhlo v jeho kanceláři a jak jsme si pak užili ještě doma. Usmála jsem se. Jestlipak ho svedu i tentokrát? Do školy jsem jela na Minet, nějak přetrpěla ty tři dnešní přednášky, a pak už uháněla za ním do práce. Cestou jsem vůbec nedávala pozor, takže mě hrozně překvapilo, když na mě někdo zaútočil. Naštěstí se netrefil, a když jsem se otočila, už nikde nikdo nestál. Zbytek cesty jsem absolvovala v naprostém soustředění. Dojela jsem k budově úřadu, zavedla jsem Minet do stájí a našla jí místo hned vedle Dafiné, kterou jsem jemně pohladila po krku. Pak jsem se vydala k vrátnici.
"Slečno, sem jen tak nemůžete. Máte nějaký důvod k návštěvě?" zarazil mě vrátný, ale přitom se mile usmíval.
"Ehm, jdu za panem Natori, ví o mě," odpověděla jsem a popravdě se trochu zasekla u Trenova příjmení. Zrovna často jsem ho nepoužívala.
"A smím znát vaše jméno?" zeptal se mě ještě a hledal něco v papírech.
"Anori Hokaido," odpověděla jsem bez váhání.
"Dobře, mám to tu napsané. Právě teď probíhá nějaká konference, druhé patro," směřuje mě a pouští mě do budovy. Vyběhla jsem po schodech do druhého patra, kde jsem pomalu přecházela po chodbě. Na jejím druhém konci byly velké prosklené dveře, kterými bylo vidět do místnosti s dlouhým stolem a několika židlemi, které byly všechny obsazené nějakými muži. A na jedné z nich seděl i můj andílek. Posadila jsem se na židli a čekala, až skončí. Mezitím jsem ho po očku sledovala. Nevšiml si mě, pohledem visel na popsané tabuli a postarším muži, který u ní něco vykládal. Trvalo to asi půl hodiny, než se všichni začali zvedat. Vyskočila jsem na nohy také. Tren vyšel ven mezi prvními a řekla bych, že kdybych ho nezatáhla za ruku, ani by si mě nevšiml. Překvapeně ke mně vzhlédl, ale hned nasadil úsměv.
"Ahoj, zlato," políbil mě na přivítanou.
"Je mi líto, ještě si musím něco zařídit. Jedla jsi?" ptal se mě a přitom pokračoval v chůzi, musela jsem si pospíšit, abych s ním srovnala krok.
"Ne, neměla jsem čas ani chuť," přiznala jsem.
"Dole je jídelna, dojdi si tam a dej si cokoliv na můj účet. Tady máš klíč od mojí kanceláře, pamatuješ si ještě, kde je?" ptal se a přitom odepínal jeden z klíčů, které mu visely připevněné na pásku u kalhot. Přikývla jsem, jako že vím.
"Budu spěchat," lípnul mě znovu a pak se rozeběhl, aby dohnal ostatní, kteří už mezitím odešli. Podle jeho instrukcí jsem si dala v jídelně salát s tuňákem a nějaké pečivo a pak se vracela nahoru do jeho kanceláře. Vešla jsem dovnitř a hned se kochala tím úžasným výhledem, který si mi naskytl z jeho okna. Sedla jsem si do jeho pohodlného koženého křesla a pohledem přejížděla po celé kanceláři. Pohled mi sklouzl na jeho laptop. Pohledem jsem zkontrolovala dveře a pak ho rychle otevřela. Samozřejmě po mě chtěl heslo. Zamyšleně jsem do něj hleděla a přemýšlela, co by to mohlo být. Kdybych alespoň znala počet znaků. Ozvalo se zaklepání na dveře. Zůstala jsem sedět, protože jsem si nebyla jistá, jestli můžu otevřít jeho kancelář, když on sám tu není.
"Anori, otevři mi. To jsem já," ozval se dveřmi jeho tlumený hlas. Hned jsem vyskočila a otevřela mu dveře. V rukou nesl obrovský stoh všelijakých papírů, desek a šanonů.
"Páni, tohle všechno musíš dneska udělat?" ptala jsem se nevěřícně.
"Ne, jistě že ne. To mám až do pondělí," vrtěl hlavou.
"Je čtvrtek," upozornila jsem ho.
"Mám na to celé tři dny," ujistil mě s úsměvem, jeho pohled pak ovšem zabloudil k jeho zapnutému laptopu.
"Cos tam hledala?" ptal se mě opatrně a pokládal všechny věci na konferenční stolek uprostřed místnosti. Jakmile měl volné ruce, přitáhla jsem si ho k pořádnému polibku. Ta uvítací pusa, co mi dal, mi totiž rozhodně nestačila.
"Hledala jsem nahé fotky tvých tajných milenek, ovšem nedostala jsem se přes heslo," přiznala jsem. Odzbrojil mě jeho smích.
"Přesně proto tam to heslo je, víš?" smál se mi. Pak mě vzal za ruku, posadil se do křesla, mě si vysadil na klín a prsty namačkal určitou číselnou kombinaci a několik písmen. Zírala jsem na jeho plochu, kde byla naše společná fotka. Tuším, že ji vyfotil Dany na jedné z procházek, kdy si na Trenovi vydyndal foťák, a pak s ním fotil úplně všechno a očividně i nás dva. Ani jsem si to nepamatovala. Tren seděl na zemi na louce a já se mu tiskla k zádům, rukama ho objímala kolem ramen. Za námi byl v pozadí les, všechno bylo krásně barevné, protože svítilo sluníčko.
"Ta je pěkná," usmála jsem se a on mě políbil za ucho.
"Mě se taky líbí," přitakal. Po chvíli se fotografie změnila, tentokrát jsem na ní byla jen já s velkou kopretinou strčenou ve vlasech. Prohlíželi jsme si fotky, které se točily dokola na jeho pohyblivé tapetě.
"Tak co ty, nahá tajná milenko," líbal mě do vlasů. Zářivě jsem se na něj usmívala a líbala ho na krku, kde ještě pořád byla cítit ta kolínská.
"Ještě pořád voníš a to jsem si myslela, že jsem všechnu kolínskou poctivě slíbala," vrněla jsem, když jsem mu opět oždibovala celý krk. Se smíchem zaklonil hlavu, abych se k němu lépe dostala, ale nijak mě nezarazil. Vyrušilo nás až zaklepání. Ten někdo nečekal na vyzvání a rovnou vešel. Byl to Trenův děda.
"Slečno Anori, moc rád vás vidím," usmál se na mě hřejivě. Úsměv jsem mu oplatila.
"Trene, chlapče, nerad tě tuším, ale potřebuji s tebou probrat pár pracovních záležitostí," začal opatrně mluvit. Tren jen přikývl a podíval se na mě.
"Tak když už jsem se přihlásil, dělej si tu, co chceš, ano?" lípnul mě na spánek, zvedl se, mě vrátil zpět do křesla a sám se přemístil ke konferenčnímu stolku, kde už jeho děda vytahoval jeden papír za druhým ze stohu, který Tren právě přinesl. Chvíli jsem si procházela jeho složku s obrázky. Ne, že bych ho podezřívala, spíš jsem chtěla vědět, jaké další fotky tam měl. A pak jsem věnovala pozornost jim. Pan Natori mi trochu zkazil plány. Chtěla jsem s Trenem dělat podobné věci jako minule, ale v jeho přítomnosti to více méně nešlo. Jejich hovor se na chvíli odmlčel. Pan Natori něco četl a Tren věnoval pohled mě. Předklonila jsem se a odhalila tak svoje prsa. Zavrtěl hlavou a střelil pohledem ke svému dědovi. Smutně jsem si povzdechla, vážně to nešlo. Jejich práce trvala až do večera. Už jsem se trochu nudila.
"Kdy ji konečně přivedeš k nám?" vytrhl mě hlas pana Natoriho ze zamyšlení. Příjemná změna tématu. Že by to znamenalo, že už končí?
"Nevím, dědo. Máme toho teď moc. Anori chodí do školy. Navíc nás v jednom kuse napadají, Anori je v neustálém nebezpečí," odpovídal mu Tren.
"Což mě přivádí k otázce, jak jsi zvládla cestu sem, lásko?" otočil se Tren ke mně. I pan Natori do mě zabodl tázavý pohled. Uvažovala jsem, jestli mu mám říct pravdu, nebo ho ukolébat, protože ve skutečnosti se mi nic nestalo.
"Anori," připomněl se mi a upozornil mě tak na to, že moje mlčení bylo o něco delší, než jsem původně chtěla.
"Napadli mě, ale ten někdo se netrefil, a když jsem se pak otočila, už tam nikdo nebyl. Nedávala jsem moc pozor," přiznala jsem. Trenovi z obličeje vyprchala všechna barva, několikrát si prsty přejel po čele tam a zpátky.
"Když jsem říkal, abys byla opatrná, myslel jsem tím samozřejmě to, že budeš dávat cestou pozor. Ty se mi snad jenom zdáš," povzdechl si zničeně. Bylo mi ho v tu chvíli dost líto.
"Promiň, příště budu opatrnější," přešla jsem k němu a objala ho kolem ramen. Chytil mě za ruku a pevně mi ji stiskl. Přišlo mi, že by zašel dál, ale přítomnost pana Natoriho ho trochu brzdila. Pak si ovšem povzdechl, stáhl si mě do náruče a pevně a naléhavě mě objal.
"Musíš mi na sebe dávat pozor," šeptal mi do vlasů, kam mě jemně líbal. Jeho objetí ovšem rozhodně jemné nebylo. A mě se líbilo, jak si mě k sobě tisknul, chytila jsem ho stejně tak pevně.
"Vidím, že trochu překážím. V pondělí tě ráno u sebe očekávám i s hotovou prací. A stavte se. Babička je na tebe opravdu naštvaná, už ses u nás neukázal víc jak století. A jestli si jí budeš chtít uplatit, přines jí ty sušenky, ty co máš i ty tak rád," řekl pan Natori Trenovi a odešel.
"Sušenky?" ptala jsem se s pozdvihnutým obočím.
"Karamelové, mám je hrozně rád a babička stejně tak," usmál se na mě, ale z náruče mě nepustil. Trochu mě zamrzelo, že o něm nevím tyhle osobní věci.
"Pojedeme domů," líbl mě do vlasů a postavil mě na nohy. Pak si srovnal papíry na stůl do několika hromádek a jednu z nich hned sbalil do tašky. Pak mě vzal za ruku a vyváděl mě ven.
"Klíč," natáhl ruku, abych mu do ní upustila ten malý klíček, kterým zamkl a opět si ho připnul k pásku kalhot. Odvedl mě do stájí, kde mi udělal stoličku, vyhodil mě do sedla, sám nasedl a už jsme jeli domů. Trvalo nám to trochu déle, než když jsme jezdili s Trenem na jednom koni. Tren celou cestu mlčel a bylo vidět, že hlídal okolí. Naštěstí jsme domů dojeli bez jediné úhony.
"Teď s tebou klidně půjdu do té sprchy," zavrněl mi do ucha a už mě vedl do koupelny. Zasmála jsem se, ale nechala jsem se odvést a svléknout. I jeho jsem svlékla a už mě strkal do sprchového kouta, kde nastavil příjemně teplou vodu. Ovšem nechtěl se tak úplně sprchovat. Jednou jsem se ho ptala, proč pouští sprchu, když se pak chce milovat. Odpověděl, že mi pak nebude zima, když stojím nahá na studených kachličkách. Prostě vždycky myslel hlavně na moje pohodlí. Jeho rty a prsty se velmi rychle rozběhly po mém těle. Nahlas jsem zavzdychala když v rukou polaskal moje prsa. Zadečkem jsem se vrtěla proti němu a cítila na něm, jak moc mě chce.
"Opři se rukama a předkloň se," zašeptal mi do ucha. Poslechla jsem ho, takže jsem se teď před ním skláněla a vystrkovala tak proti němu zadek.
"Prohni se v zádech," nakazoval mi tiše, přitom si prsty razil cestu nahoru přes moje stehna. Víc jsem se prohnula a ještě lépe jsem se mu tak vystavila.
"Nohy víc od sebe," zachraptěl znovu a já na něm poznala, že už se nemůže dočkat. Poslechla jsem ho a v tu chvíli už mě jemným hlazením připravoval na svůj vstup. Když do mě konečně pronikl, nahlas jsem zasténala. Opřel si ruce kousek pod těmi mými, takže jsem se o něj mohla trochu zapřít a ulevit tak napnutým svalům na rukou. Jemnými krouživými pohyby do mě přirážel.
"Přidej," zašeptala jsem a sama rozhoupala boky proti němu, abych mu ukázala, jaké tempo bych si představovala. Poslechl mě a za chvíli i jeho samotného zachvátila touha a on se rozpohyboval na plné obrátky. Neměla jsem o co tišit svoje vzdychy, příliš jsem se soustředila na to, aby mi ruce nesklouzly ze stěny sprchy. Sténala jsem tedy nahlas.
"Tvoje vzdychy se mi tak líbí," šeptal mi do ucha zrychlený dechem. Prohnula jsem se proti němu, čímž se dostal hlouběji a tentokrát hlasitě zasténal on.
"Mě ty tvoje taky," zavrněla jsem, protože mi hrozně lichotilo vidět, co s ním moje tělo provádělo. Vyvrcholil s mým jménem na rtech a já ho hned následovala. Tren mě pak jemně umyl, zabalil do ručníku a odnesl do ložnice. Oblékla jsem si černá tanga a natáhla se do postele do peřin. I on si na sebe natáhl černé přiléhavé boxerky a přilehl si ke mně.
"Co bys chtěla dělat, žabičko?" zeptal se, rukou mi přejel po zadečku, chvíli ho jemně laskal a nakonec ho pevně stiskl. Nahlas jsem vydechla.

"Chci si povídat," odpověděla jsem oproti jeho očekávání a se skousnutým rtem sledovala jeho mírně zklamaný pohled.