,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červenec 2013

Z očí do očí

23. července 2013 v 7:16 | Yui-chan |  Růže msty
Ahoj, hlásím se s dalším dílem. Předně se olouvám, že mi to teď tak trvá, ale mám plnou hlavu toho, abych si stihla na vysokou všechno včas přihlásit a tak podobně. Další díl už je rozepsaný, tak snad ho stihnu do dovolené napsat ;). Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Horké mužské tělo mě tlačilo do nadýchaných peřin. Tohle jsem chtěla, přesto to bylo divné. Bylo to jiné než obvykle. Ta druhá přítomnost byla cizí. Horké polibky mě nerozpalovaly, naopak jsem se od nich snažila uniknout. Hlazení a dotyky ve mně nezpůsobovaly chvění, které by se pak projevovalo v mých slabinách. Ten dech byl příliš sladký a cítit prvotřídním koňakem. Ruce, které mi roztahovaly kolena od sebe, nebyly něžné, ale násilím tlačily proti mým zkříženým nohám. A já se nemohla bránit, nešlo to. Stále jsem se nořila do peřin hlouběji a hlouběji a nemohla z nich ven. Mohla jsem jen křičet.
Probudil mě můj vlastní výkřik. Jen sen, byl to jen sen. Nemohla jsem se uklidnit, věděla jsem, že tohle nebyl normální sen. Už jsem se naučila rozpoznávat ten rozdíl mezi snem a viděním. Tohle bylo na hraně mezi tím, proto mě to tolik děsilo. Venku už se rozednívalo a já díky své noční můře nemohla znovu usnout. Posadila jsem se na posteli, která dominovala mému snu. Byla krásná, celý pokoj byl tak zvláštní, připadala jsem si skoro jako princezna. Na stoličce jsem dokonce měla připravené nové šaty. Mohlo mi dojít, že Constance nenechá moji výbavu šatů bez povšimnutí. Oblékla jsem se a vyšla na malý balkónek, kterým byl můj pokoj vybaven. Rozhlížela jsem se po nádherné udržované zahradě, než jsem si všimla pohybu. Byl to Tren, jen v kraťasech a propoceném tričku, pravděpodobně si byl zaběhat. Často si dával do těla a taky díky tomu vypadal tak neodolatelně. Jeho tělo svaly jen hrálo.
"Ahoj lásko," pozdravil mě vesele.
"Ahoj," odpověděla jsem mu s úsměvem a na chvíli mohla zapomenout na svou úzkost z toho podivného snu.
"Pojď za mnou dolů," prosil.
"Musela bych to obejít," zavrtěla jsem hlavou.
"Tak skoč, chytím tě," navrhl a nastavil mi náruč. Můj pokoj by v prvním patře, od země mě dělily dva možná tři metry. Nerozmýšlela jsem se dlouho, ladně jsem přehodila nohy přes zábradlí, jen mírně se odrazila a dopadla mu do nastavené náruče. Opatrně mě postavil na zem a vášnivě mě políbil. Pevně jsem ho objala a položila mu hlavu na prsa, musela jsem vědět, že je tu se mnou. Mokré tričko mě studilo na tváři a bylo cítit jeho potem, ale mě to nevadilo. Tak trochu zvráceným způsobem jsem měla ráda i tuhle jeho vůni. Byl to prostě on.
"Jestli se ke mně chceš takhle tulit, měl bych si asi nejdřív dojít do sprchy," pousmál se.
"Nemusíš, nevadí mi to," zavrtěla jsem hlavou. Nechal mě. Po chvíli jsem se sama odtáhla a nechala se jím vést dovnitř.
"Dobré ráno synku, nejsi vzhůru nějak brzy?" potkala nás v hale Constance. O mojí přítomnosti opět ani zmínka.
"Špatně jsem spal, musel jsem si jít ráno zaběhat," přiznal Tren. To já taky, ale nikdo se mě na to neptal.
"Jak je to možné?" divila se Constance, pravděpodobně znepokojená tím, že její vybavení není dostatečně pohodlné.
"Neměl jsem svojí oblíbenou deku," pokrčil Tren rameny.
"Tak sis jí měl přivézt sebou, když bez ní špatně spíš," domlouvala mu.
"Ale já si ji přivezl, jen spí o tři pokoje vedle," políbil mě na spánek. Zahihňala jsem se.
"Tak deka jo?" šťouchla jsem ho do žeber.
"Ta nejpohodlnější," zasmál se mému uličnickému výrazu a obešel zkoprnělou Constance.
"Sice mi hrozně lichotí, že jsem nejen tvým oblíbeným zákuskem, ale i pohodlnou peřinou, ovšem právě jsi mi asi dost zkomplikoval možnost si s tvou babičkou udělat pěkný vztah," hubovala jsem naoko.
"Ty to zvládneš," políbil mě na čelo a odebral se do svého pokoje, aby si dal sprchu. Já se pomalu procházela chodbami, služebnictvo zdravila s vlídným úsměvem a dávala si načas s tím, abych došla do jídelny. Ještě před tím, než jsem došla, mě dohonil Tren a naprosto nečekaně se mě začal vyptávat na studia. Překvapeně, ale ochotně jsem mu odpovídala na jeho otázky a vyprávěla mu o všem, co chtěl vědět. Snažila jsem se, abych to podávala tak, aby i on pochopil. Samozřejmě, že nebyl hloupý, ale přesto nerozuměl všemu, co se lékařství týkalo.
"Takže ta tvoje další praxe bude kde?" zajímal se a otevřel mi dveře do jídelny. Constance už seděla na svém místě, Anthony ještě chyběl. Kývnutím jsem ji pozdravila.
"To já nevím, lásko. Pořád čekám, jestli mi nezařídíš podobný program jako minule," usmála jsem se na něj a posadila se do své židle.
"Já doufám, že nic podobného nás už čekat nebude," zavrtěl hlavou a posadil se vedle mě.
"Stejně ještě chvíli vydržím. A jinak jsem přemýšlela o té nemocnici, ve které tě ošetřovali při tom…ehm…incidentu," naznačila jsem onu nešťastnou událost, kdy ho kvůli mé zbrklé a trochu pyšné povaze zranili.
"Aha? To nezní špatně. A je to i relativně blízko," přikývl.
"O čem se bavíte?" zajímala se Constance s trochu nepřátelským tónem.
"O mé lékařské praxi," odpověděla jsem s úsměvem. Constance se jen trochu ušklíbla a dál se šťourala ve své snídani. Tren se mě i nadále vyptával a mě to moc těšilo. Odpoledne mě Anthony vzal na projížďku po pozemcích, které k jejich domu patřily. Byly obrovské. Brzy nás dohnala Constance na svém krásném grošovaném koni v jezdeckých kalhotách a přiléhavém sáčku. Kousek za ní se objevil i Tren. Přijel až ke mně a naklonil se tak, aby mi dosáhl na rty.
"Abys nespadl, chlapče," smál se mu Anthony.
"Co tu oba děláte?" ptala jsem se s úsměvem. Jízda na koni mě poslední dobou těšila víc, než obvykle. Asi jsem tomu začínala přicházet na kloub.
"Ještě jsem vás nevzal na jedno místo Anori," řekl místo toho Anthony a rozjel se. Následovala jsem ho společně s těmi dvěma. Dojeli jsme na jednu velkou, ale naprosto rovnou louku.
"Vítejte na mojí střelnici," máchl rukou. Slezla jsem z koně a následovala ho k malému altánku na jednom jejím konci.
"Co si trochu zasoutěžit?" nadhodil Anthony a podával jednu zbraň mě a druhou Trenovi. Třetí si vzal sám a Constance odstoupila kus stranou.
"Dáma první," pokynul mi. Obratně jsem otevřela a zkontrolovala zbraň a nabila ji.
"Pal," zakřičela jsem a do vzduchu vylétl první předmět. Chvíli jsem mířila, než jsem vystřelila a zasáhla cíl.
"Páni, jste dobrá," kývl uznale Anthony.
"Jsem přece policistka, střílet umím víc, než dobře," usmála jsem se. Ještě chvíli jsme se bavili střelbou. Já trefila všechny, Tren jeden minul, ale jenom díky tomu, že jsem ho rozptýlila. Pak Anthony odložil svou zbraň.
"Co takhle malá soutěž, jen vy dva?" zeptal se nás.
"A co dostane vítěz?" zeptal se Tren a volnou ruku mi položil kolem ramen.
"Dobrý pocit z vítězství?" navrhla jsem a všichni (dokonce i Constance!) se zasmáli. Dost daleko před námi stály dva bílé stolky, na které Anthony vyskládal korkové špunty od vína.
"Střídejte se po jedné ráně," řekl nám pak, když přišel zpět k nám,
"Chceš začít?" ptal se mě Tren. Zavrtěla jsem hlavou. Bez dalších otázek se rozkročil, natáhl obě ruce před sebe, zamířil a neomylně trefil první ze špuntů. Následovala jsem jeho příkladu a také zamířila. Stejně jako on jsem trefila cíl. Takhle úspěšně jsme pokračovali až k poslednímu kousku, kdy Tren vystřelil tak rychle, že jsem nestihla udělat nic, čím bych ho rozptýlila. Sakra. A samozřejmě trefil. Soustředila jsem se na poslední ránu, ale jak jsem byla ve stresu, těsně jsem minula. Špunt se jen lehce zakymácel.
"Foukal vítr, měla jsi mířit víc doleva," objevil se za mnou Tren, vzal mi zbraň z ruky a pak mě políbil na čelo.
"Mířila jsem, ale špatně jsem to odhadla," pokrčila jsem rameny.
"Mohla sis přece udělat bezvětří," popichoval mě.
"Taková výhra by mě netěšila, když by nebyla fér," zavrtěla jsem hlavou a on mě znovu políbil. Pak mě pevně objal kolem pasu a líbal mě přes ouško až na krk.
"Pane Natori, je tu nějaký muž a tvrdí, že má hlídat tady madam," objevil se vedle nás sluha a při slově madam se podíval na mě.
"Říká, že se jmenuje Patrik," dodal pak a Tren přikývl, jako že ví, o koho se jedná. Ještě aby ne. Vrátili jsme se zpátky do domu, kde stál ve vstupní hale Patrik, na sobě tuniku s vyšitým mým znakem.
"Ahoj krásko," usmál se, když mě uviděl a Trenovi zasalutoval.
"Ahoj Patriku," usmála jsem se nazpátek. A taky jsem si všimla, jak se Constance ušklíbla. Ale ne, copak jsem si to u ní zase zavařila? Čím tentokrát?
"Kdo přijede za tebou?" zajímal se hned Tren.
"Erik," odpověděl Patrik. Radostně jsem zatleskala rukama.
"Teda, ty máš nějakou radost," zamračil se naoko Tren.
"No jasně, když mě totiž hlídá Erik, tak si vlastně můžu dělat, co chci," zubila jsem se.
"To bys mi to ovšem nesměla říct. Teď vydám patřičné příkazy," vyplázl na mě jazyk.
"Teda, ty jsi," zamračila jsem se.
"Tvůj nejdražší snoubenec," dořekl za mě. Dělala jsem, jako že přemýšlím.
"S tím nejde nesouhlasit," přikývla jsem nakonec s úsměvem. Naším hašteřením se všichni, až na Constance, bavili celé odpoledne. Po večeři jsme ještě chvíli seděli společně v jednom ze salónků a pak jsem se rozloučila a šla si lehnout. Dnešek mě trochu zmohl. Jakmile jsem se ocitla sama v tmavém pokoji, vzpomněla jsem si na svou noční můru a hned mě přepadl neklid. Rychle jsem si skočila do sprchy a pak se zavrtala do peřin. Ale nemohla jsem spát, a když už jsem zabrala, byl to velmi neklidný spánek. Bylo něco po půlnoci, když jsem zaslechla tiché otevření mých dveří. Zadržela jsem dech a krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Mužská postava pomalu přecházela k mé posteli. Strachy jsem nebyla schopná se ani pohnout, i když jsem věděla, že bych proti té osobě měla okamžitě vyrazit. Jenže jak se postel zhoupla pod vahou jeho těla, zaplavila mě tolik známá vůně.
"Trene?" vydechla jsem překvapeně. Co ten tu dělal?
"Promiň srdíčko, nechtěl jsem tě vzbudit," zabroukal mi do ucha a přitáhl si mě do náruče. Nechala jsem se, bylo to tak uklidňující. Teď už si na mě nikdo nedovolí.
"Už nejsem zvyklý spát sám. Navíc mám o tebe strach, a neznám víc uklidňující pocit, než když tě můžu držet v náručí," šeptal mi do ucha a hladil mě po paži.
"Ráno jsi říkal Constance, že já jsem tvoje peřina, ale ve skutečnosti ležíš spíš ty na mě," podotkla jsem s úsměvem.
"Neuškodí, když občas použiješ ty mě. Mačkám tě moc?" strachoval se hned.
"Vůbec ne. Můžeš se tulit ještě o něco víc," zavrněla jsem a on mě moc rád poslechl. Teď už jsem neměla problém usnout. Vzbudila jsem se ještě za tmy. Tren už byl vzhůru, ale dál v tichosti ležel.
"Nerada to říkám, ale měl bys jít. Víš, že mi Constance nosí šaty a nevím, jestli je dobré, aby tě tu viděla," promluvila jsem.
"Já vím," přitakal mi, ale ještě chvíli mě nechal, abych si mohla hovět v jeho náručí. Pak se pomalu zvedl z peřin a chystal se k odchodu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, vrátil se ke mně a obdařil mě jedním opravdu vášnivým polibkem. Když mě pustil, pro sebe se něčemu zasmál a nechal mě tam sedět, ještě stále omámenou. Už jsem neusnula. Jen jsem se převalovala v peřinách a opájela se představou, jak krásná byla dnešní noc, i když jsme vedle sebe jen leželi. Celý den jsem strávila s Anthonym, který mě provázel po celých svých pozemcích a přitom mi vyprávěl různé rodinné historky. Večer jsem se ve dveřích do jídelny srazila s Erikem.
"Eriku! Tak ráda tě vidím," zasmála jsem se a na přivítanou ho pevně objala. Erik samozřejmě okamžitě zrudl.
"Ahoj Anori, to mě moc těší," zabroukal.
"Jak jsi na tom se svým otcem? Slyšela jsem, že ti zakázal pro nás dál pracovat," ptala jsem se hned.
"No, popravdě jsem tak trochu utekl z domu a rozhodl se, že se pokusím postavit se na vlastní nohy," pokrčil rameny. Jen jsem se na něj zazubila. Po večeři jsme opět strávili příjemný večer v jednom ze salónků, kdy jsme si všichni společně povídali. Tedy až na Constance, která jako vždy seděla v jednom z křesel a jen nás poslouchala, jinak neřekla ani slovo. Na kutě jsem se odebrala brzy. Tren mi jedním mrknutím naznačil, že za mnou zase přijde. Hned jsem se cítila lépe. Nemohla jsem nedočkavostí ani usnout, dočkala jsem se ho asi až v jednu ráno, kdy mě nechal, abych se schovala do jeho náručí. Druhý den jsem si trochu přispala. Mrkala jsem do plného sluníčka, které naznačovalo, že je spíše čas k obědu, než na snídani. Divila jsem se, že mě nikdo nevzbudil. Spěšně jsem se oblékla a vyběhla z pokoje. Chodby byly úplně prázdné. Procházela jsem všechny místnosti, ale nikde nikdo nebyl. Až skoro v posledním salónu jsem slyšela takové jakoby bolestné syčivé zvuky. Vydala jsem se tím směrem a spatřila Patrika, jak si na jedné z pohovek ošetřoval poraněnou ruku.
"Patriku, ukaž, já to udělám. Co se stalo?" vyzvídala jsem, mezitím, co jsem ho brala za zraněnou paži.
"Prohledával jsem okolí, napadli nás. Nechápu, jak můžou tak rychle vědět, kde jsi," brblal. Zručně a rychle jsem mu ošetřovala všechny tržné ranky.
"A kde je Tren?" ptala jsem se po chvíli.
"Všichni běhají venku. Mě poslal dovnitř, abych se trochu vzpamatoval," oznámil mi. Skousla jsem si ret. Měla jsem jedinečnou příležitost, probrat s Patrikem svůj plán, jak trochu poškádlit Trena, aby přestal s tou svou žárlivostí. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž ke svému a šeptem jsem mu všechno vyložila. Patrik nakrčil čelo, jak se soustředil na to, co mu říkám, ale nakonec svolil
"To bude docela legrace, všiml jsem si, jak po mě občas hází vražedné výrazy, ale s tímhle jsem si to nespojil," smál se. A zrovna v tu chvíli vešel dovnitř Tren následovaný Constance. Oba nás přejeli pohledem, poznala jsem ten Trenův. Patrik na mě pohlédl, ale já mírně zavrtěla hlavou, teď ještě není ten správný čas. Místo toho jsem vyskočil z pohovky a přeběhla k němu, abych ho mohla políbit.
"Tak co?" ptala jsem se a objímala ho kolem krku. Tren mi začal vysvětlovat celou naši situaci. Věděla jsem, proč to dělal. Normálně by mi to neřekl, ale znervózňoval ho Patrik, a proto si mě svým povídáním snažil udržet u sebe. Po rychlém obědě odešli kluci ještě chvíli ven, aby obhlédli opravdu všechno. Já tu zůstala.
"Anori, ráda bych s vámi mluvila," ozvala se za mnou najednou Constance. Dost mě vyděsila.
"Co se děje, Constance," usmála jsem se na ni mile.
"Jde mi o to, co provádíte mému vnukovi," začala hned zostra. A jejda, tohle nebude moc příjemný rozhovor.
"Co přesně máte na mysli?" zeptala jsem se opatrně, protože jsem nevěděla, na co naráží.
"Chci vědět, jaké máte plány do budoucna. Jste na něj dost mladá, on už má ve svém životě jasno, ale vy očividně tápete," spustila.
"Opravdu nevím, o čem mluvíte. S Trenem plánujeme společnou budoucnost a já vím naprosto přesně, kde chci být," nedala jsem se, i když mi tahle debata začala být dost nepříjemná.
"A co to flirtování s tím vaším doprovodem? Přijde vám normální, aby vás jeden z nich oslovoval krásko? A navíc moc dobře víte, že to Tren špatně snáší a přesto to děláte. Chci vědět, o co přesně vám jde. Nenechám nikoho, aby mu ubližoval," rozčilovala se.
"Patrik je můj velmi blízký přítel, ale nikdy bych si k němu nedovolila víc, než se dá považovat za projev přátelství. A Tren to ví," bránila jsem se.
"Oh, jistě. To ty před vámi říkali také. Vždycky si vyhlédl nějakou krasotinku, která viděla akorát sebe a na něj už nedohlédla," odfrkla si.
"Nejsem stejná jako ty ostatní. Taky mi na vašem vnukovi záleží a chci, aby byl šťastný," zvýšila jsem rozhořčením hlas. Nikdo mě nebude srovnávat s jeho ex.
"Co vás na něm tak bere. Je to jeho pěkný vzhled, jeho peníze? Nebo prostě jen ráda ubližujete ostatním?" zeptala se mě posměšně.
"Rozhodně si vztahy nevybírám podle vzhledu. To, že je Tren tolik přitažlivý, je jenom úžasný bonus k tomu všemu okolo. A peníze? Jak by mi mohlo jít o peníze? Znám Trena osm let. A zamilovala jsem se do něj už na Zemi, kde hrál svou roli člověka. Měl nižší postavení než já a dokonce i menší plat. A přesto jsem si vybrala jeho," rozhodila jsem rozčileně rukama. Z čeho mě to tu obviňovala? Neměla jsem daleko do breku. Ne proto, co říkala, ale spíš proto, že mě neměla ráda. Očividně na mě byla vysazená.
"Zní to pěkně, ale takovým pohádkám se těžko věří. A tady jste se nechovala nějak zvlášť ohleduplně k jeho citům," vyčetla mi.
"Neměla jsem šanci je prokázat. Hned mezi dveřmi jste na mě vystartovala," štěkala jsem nazpátek, teď už opravdu vytočená.
"Já opravdu nevím, co přesně v tom tedy je, ale zneužíváte jeho dobroty a oddané lásky. Podle mě budete pěkná běhna, když tu takhle koketujete s personálem. A navíc ještě sobecká, vůbec bych se nedivila, kdyby v tom opravdu bylo to, že má vlastní dům a dobrou práci. Máte na sobě plno krásných šperků, samozřejmě dárečky, že? Necháváte se hýčkat a za to kroutíte svým tělem? A on na vás samozřejmě visí. Nevidí, jak ho využíváte. A já nechci přihlížet tomu, jak ho zase přežvýkáte a vyplivnete, než mu spadnou ty růžové brýle. Moc dobře vím, že už jste od něj jednou odešla. Proč byste to neudělala znovu hned, jakmile dostanete nějaký důvod? Nebo jakmile přestane s tímhle rozmazlováním?" zasyčela mi do obličeje plno výčitek. Zůstala jsem na ni chvíli oněměle zírat. Tak tohle si o mě myslela? Do očí mi vhrkly slzy, nedokázala jsem je zastavit.
"Proč nám prostě nemůžete dát všichni pokoj a pochopit, že se milujeme?" zavzlykala jsem, otočila se na podpatku a vyrazila ze dveří.
*****
(Tren)
Akorát jsem vyšel ze svého pokoje, už osprchovaný a oblečený do čistého prádla a přemítal nad tím, za jak dlouho budeme muset odjet, když se z chodby vyřítila Anori, ani si mě pořádně nevšimla, jen do mě vrazila a běžela zase dál. Zaraženě jsem za ní zůstal zírat. Pak jsem se otočil a vydal se směrem, odkud přiběhla, tam jsem našel Constance, v obličeji celou bledou.
"Babi, co se stalo?" ptal jsem se podezřívavě, ale začínalo mi to být jasné.
"Asi jsem řekla něco, co jsem neměla," hlesla. Přísně jsem na ni hleděl.
"Mluvila jsem s Anori. A nebyla jsem milá. Vlastně jsem ji dost nevybraně urazila," skousla si ret a zírala si na své propletené ruce. No to mě potěš, moje babička a v rozpacích?
"Co přesně si jí řekla?" zeptal jsem se chladně. Constance trhla rameny.
"Vyčetla jsem jí, jak se k tobě chová," špitla.
"Babi, to je naše věc, kterou si společně vyřídíme," zavrčel jsem.
"Nechci, aby to dopadlo jako minule. Všechny tě jen zneužívaly, a když tě měly dost, odkoply tě. Já už nedovolím, aby se to opakovalo," pronesla rozhořčeně. Napřímil jsem se a Constance strnula. I ona pochopila, že právě přestřelila.
"A tohle jsi jí řekla?" zasyčel jsem a jen se děsil odpovědi. Constance ztuhle přikývla.
"To se mis nad zdá. Tohle už vážně přeháníš!" zvýšil jsem hlas, což k nám přilákalo dědu. Stávalo se zřídkakdy, že bych na někoho křičel, a už vůbec ne na babičku.
"Co se děje, drahá?" ptal se. Constance zarytě hleděla do země.
"Jen se pochlub," zavrčel jsem a děda mě zpražil pohledem. Jenže tentokrát jsem byl v právu a navíc šíleně rozčilený.
"Řekla jsem Anori dost ošklivých věcí a ona pak s brekem utekla," vysoukala ze sebe nakonec. I děda se na ni zamračil a já tentokrát strnul.
"Ona plakala?" zděsil jsem se. Constance přikývla a bylo vidět, že i ona nemá daleko do pláče. Ach ne, kdybych si toho všiml, tímhle rozhovorem bych se vůbec nezdržoval a rovnou šel za ní.
"Sakra, jestli běžela někam daleko a něco se jí stalo, vyvodím z toho důsledky," zavrčel jsem a chvatně vyběhl zpět směrem, kterým ona prve utíkala.
"Anori! Zlato, kde jsi? Ozvi se, miláčku," volal jsem na ni. Mohla být kdekoliv. Samozřejmě, že se neozvala, znal jsem ji. Věděl jsem, že si někam zalezla a snažila se to v sobě zadusit. Za sebou jsem zaslechl další volání. Constance s Anthonym ji také hledali. Vzal jsem si na starost prohledat jižní zahradu, ale po hodině marného pátrání, jsem si zničeně zajel prsty do vlasů. Ach, kde může být? Chtěl jsem se rozběhnout a hledat dál, ale zarazil mě tichý vzlyk. Otočil jsem se kolem dokola, ale nikde nikdo nebyl. A pak jsem se jen tak podvědomě podíval nad sebe. Moje Anori tam seděla na jedné větvi, nohama komíhala ve vzduchu a dusila v sobě vzlyky. Měla na sobě nádherné šaty v karamelové barvě, ve kterých i přes uplakanou tvář vypadala úchvatně. Přišel jsem kousek blíž.
"Odkdy princezny lezou po stromech?" zeptal jsem se jí. Párkrát popotáhla.
"Čekám tu na prince na bílém koni," řekla pak, hlas se jí několikrát zlomil. Teď jsem měl na Constance ještě větší vztek, než předtím, co jí to provedla!
"Tak to mě moc mrzí, srdíčko, že jsem přišel pěšky. Mohl jsem si vzít alespoň Minet, ta je taky bílá," zažertoval jsem trochu a ona se mírně pousmála.
"Pojď dolů, lásko," vztáhl jsem jednu ruku, jako bych ji tím snad pomohl. Chvíli váhala a já si stihl všimnout bot na vyšším podpatku. Proboha, jak v tomhle vylezla nahoru? Odpověď se mi naskytla hned, kdy se strom celý ohnul tak, že větev, kde seděla, byla jen kousek nad zemí. Anori pak lehce seskočila a strom se zase zpátky narovnal. Mělo by mě přestat překvapovat, co všechno dovede.
"Pojď ke mně," rozevřel jsem náruč a čekal, až sama přijde. Trvalo jí to jen chviličku. Všiml jsem si, že skryti větvemi nízkých stromků nás pozorují děda s babičkou. Rozhodl jsem se, že Constance ukážu, jak moc se v Anori mýlila. Přitiskl jsem si ji k sobě a ona se roztřásla novými vzlyky. Jemně jsem ji hladil po ramenou a říkal si, kolikrát jsem si sliboval, že už kvůli mně nebude nikdy plakat. A přitom v poslední době kvůli mně plakala více než často.
"Přestaň plakat, zlatíčko. Všechno bude dobré," tišil jsem ji.
"Nebude," zavzlykala mi do košile a spustila nanovo. Její slzy okamžitě zalarmovaly všechny moje ochranitelské sklony. Pevně jsem si ji přivinul na hruď a směrem ke Constance poslal jeden vražedný pohled.
"Constance mi řekla, co se stalo. Bude to dobré, uvidíš," šeptal jsem jí a rukama jí přejížděl po zádech nebo ji vískal ve vlasech. Trvalo to pěkně dlouho, než se vyplakala. Pak už jen trhaně popotahovala.
"Proč musíme mít všechno tak složité?" ptala se mě.
"To já nevím, miláčku," pokrčil jsem rameny.
"Tvoje rodina mě nesnáší," pokračovala dál.
"To přece vůbec není pravda. Juana s Razielem si tě hrozně oblíbili, Airine tě přímo zbožňuje a dokonce i Nik tě má rád, i když to dává najevo trocho podivným způsobem," vymlouval jsem jí to.
"No právě, a to je všechno. Ostatní tvoje příbuzenstvo mě nemůže vystát," vrtěla hlavou.
"Tak to není. Constance to určitě nemyslela tak zle," konejšil jsem ji. Za tohle Constance rozhodně přetrhnu jako hada.
"Teď, když nad tím přemýšlím, chápu, že si mohla myslet, že flirtuju s personálem. Já se vždycky ke služebnictvu chovala mile. Není mi zrovna dvakrát příjemné, když se o mě všichni takhle starají, jsem zvyklá se o sebe starat sama. Myslela jsem, že když k nim budu milá, bude je to těšit. Nenapadlo mě, že to Constance bude vnímat jinak," začala se bránit proti něčemu, co jí Constance pravděpodobně vyčetla. Políbil jsem ji do vlasů a jemně se s ní pohupoval ze strany na stranu. Jednou se zhluboka nadechla a pak se kousek odtáhla, aby mi viděla do obličeje.
"Mě ani netrápí to, co mi řekla, jako mě spíš mrzí, že mě taky nemá ráda, stejně jako ty tvoje příšerný tety," zašklebila se a já se musel zasmát.
"Já tě nechci dostat do situace, abys musel volit mezi mnou a tvou rodinou. Já bych se velmi ráda stala její součástí. A až na to budu mít věk, chci ti dát děti, opravdu chci. To všechno víš, že ano?" pozvedla ke mně své nádherné čokoládové oči, kde se jí ještě stále leskly slzy.
"To všechno vím, a je to jedna z věcí, proč tě tak moc miluju," políbil jsem ji tentokrát na čelo.
"Já jenom nechci, aby i naše děti prožívaly to, co si prožíváš ty. Aby je někdo odstrkoval kvůli tomu, jaké mají rodiče. Nechci je připravit o tety a prarodiče jen proto, že jsem si s nimi nesedla," říkala dál a já doufal, že tohle všechno Constance slyší. Přitáhl jsem si její rty k polibku, abych tak zpečetil všechno, co dneska řekla. Znovu mi položila hlavu na hruď a já ji pevně objal. Pohledem jsem vyhledal babičku s dědou. Tentokrát to byla Constance, kdo plakal a Anthony ji konejšivě držel v náručí. Nesnášel jsem všechny ženské slzy, ale tentokrát jsem neměl potřebu za ní jít a utěšit ji. Já teď v rukou držel to nejcennější, co jsem ve svém životě kdy měl a odmítal ji pustit jen na krok. Jemně jsem ji vískal ve vlasech. Anori mezitím přestala popotahovat.
"Pojď, vrátíme se dovnitř," vzal jsem ji za ruku.
"Myslíš, že je to dobrý nápad se tam vracet? Určitě bych si našla nocleh i někde jinde. Constance určitě nebude nadšená, až mě znovu uvidí," zaprotestovala.
"Vsadím se, že Constance moc mrzí, co ti řekla. A nikdy by si neodpustila, kdybys kvůli ní odešla. Má o mě jen starost a občas to dost přehání. Není zlá," zastal jsem se babičky. Opravdu jsem nechápal, co to do ní vjelo. Tolik ji chtěla vidět a pak se chovala takhle nepřátelsky. Anori se krátce zamyslela, a pak s pousmáním kývla.

"Tak dobře," usmál jsem se a odváděl ji opačnou stranou, ne kde stáli mí prarodiče. Nechtěl jsem, aby se s Constance musela vidět teď hned. Potřebovala trochu času.


Život na vysoké noze

10. července 2013 v 23:42 | Yui-chan |  Růže msty
Měla jsem trochu odmlku, přesto se hlásím s pokračováním. Konečně jsem se rozhodla vyslyšet přání Trenova dědy a došlo na onu návštěvu. Že to nebude probíhat v klidu vám mohlo být jisté, ale uvidíte sami, jak se to nakonec vyvrbí:
.
.
Ráno jsem se v posteli probudila v naší typické poloze. Já se mu tiskla zády na jeho vypracovanou hruď a on mě pevně objímal pažemi. Někde jsem četla, že takovou pozici zaujímají páry, kde má muž majetnické a ochranitelské sklony k ženě. To by naprosto sedělo. Sice by to mělo být obráceně, protože jak včera sám přiznal, já jsem tady byla ten dominantní partner, ale jemu se tahle poloha očividně líbila a ani já nemohla vůbec nic namítat proti ochraně, kterou mi jeho paže poskytovaly. Přetočila jsem se v jeho náručí čelem k němu. Ten pohyb ho probudil.
"Ještě chvilku," zabroukal, přitáhl si mě pevněji k tělu a zase oči zavřel.
"Já myslela, že jedeme k tvým prarodičům a že budeš chtít vyrazit brzy?" podivila jsem se. Oči neotevřel, ale promluvil.
"Nejdříve se stavíme za Miou, kde snad budeme moct zůstat přes noc. A druhý den vyrazíme za mými prarodiči, chci se stavit na oběd v jedné tamější výborné restauraci a pak bychom k nim dorazili," broukal ještě napůl rozespale.
"Proč za Miou?" nechápala jsem.
"Musíme ji varovat. Vypadá dost jako ty, a když najednou zmizíš, mohli by ji třeba napadat," odpověděl. Pak už jsme jen v tichosti leželi, já ho vískala ve vlasech a čekala, až se na mě jeho modré oči zaostří natolik, abych měla jistotu, že mě úplně vnímá. Bylo dost pravděpodobné, že si náš rozhovor ne až tak úplně pamatoval.
"Jak dlouho se budeš chtít zdržet u tvých prarodičů?" otázala jsem se. Pokrčil rameny
"Jak dlouho se jim a nám bude chtít, pár dní," odpověděl.
"A plán na dnešek?" vyzvídala jsem.
"Odpoledne si zabalíme a vyrazíme za Miou, abychom to stihli do tmy," pokrčil rameny. Tak po tomhle ujištění, jsem si ho přitáhla k vášnivému polibku.
"Mám takové tušení, že na sebe teď nebudeme mít moc času, takže chci, abys mě pomiloval do zásoby," zašeptala jsem mu do ucha.
"S tím časem máš pravdu, ale uvědomuješ si, jak hrozně zní, když řekneš - pomiloval do zásoby?" zašklebil se. Skepticky jsem se na něj podívala a pod peřinou mu přes tenkou látku boxerek přejela rukou po přirození. Rázem zapomněl na svoje připomínky, jen zaklonil hlavu dozadu a tiše zasténal. Nemusela jsem ho dráždit nijak dlouho, aby na mě zareagoval.
"Jsem fascinován tím, jak rychle mě dokážete dostat do nálady, slečno Anori," zapředl, když se přetáčel nade mě.
"Jsou v tom léta praxe a odříkání," skousla jsem si spodní ret a zaměstnala tak jeh pozornost.
"Já myslela, že se ti pojem milování do zásoby nelíbí," konstatovala jsem, když mi začal svlékat kalhotky.
"Čert vem všechny pojmy," zamručel a pak jsme se věnovali přesně tomu, co jsem měla v plánu. Leželi jsme vedle sebe na zádech, já měla pod hlavou místo polštáře jeho svalnatou paži a oba jsme se vydýchávali.
"Myslíš, že tohle naše milostné toužení někdy přestane?" zeptala jsem se po chvíli.
"Nevím, ale doufám, že ne," zavrtěl hlavou, věnoval mi polibek, vstal a oblékl se. Následovala jsem jeho příkladu a brzy mu pomáhala zabalit nějaké naše věci. Díval se na mě trochu skepticky, když jsem si balila i svoje nově upravené šaty. Samozřejmě jsem tím myslela zkrácené.
"Víš, zlato, měla by sis vzít s sebou i nějaké normálně dlouhé šaty," řekl mi nakonec, když už se nevydržel jen dívat.
"Proč?" ptala jsem se.
"Protože babička je z trochu jiné školy, ta ti ty krátké sukně nestrpí. A já bych byl moc rád, kdyby to naše setkání proběhlo v klidu," odpověděl zdráhavě.
"Myslíš, že by mě donutila se převléknout?" pozdvihla jsem obočí. Vážně přikývl.
"Ano, jsem si tím jistý. Víš, ona je tak trochu jako policista," pokrčil rameny a podával mi jedny šaty, které byly dlouhé asi do půli lýtek.
"Jsem zvyklá pracovat s policisty, dokonce jsem jednou z nich, myslím, že to zvládnu," nedala jsem se.
"Prosím, kvůli mně," naléhal. Jak jsem mohla odolat tomu prosebnému tónu? S povzdechem jsem je přibalila.
"Hodná holka," políbil mě Tren na čelo. Nakonec jsem si sbalila ještě jedny dlouhé, pro jistotu. Mohlo být něco po třetí hodině, když jsme odcházeli ke stájím.
"Víš, když jsem mluvila o milování do zásoby, myslela jsem, že to bude víc než jednou," řekla jsem po chvíli, co jsem ho pozorovala, jak přidělával naše tašky k sedlům. Jen se zasmál, ale když viděl, že se tvářím naprosto vážně, přešel ke mně a vzal můj obličej do dlaní. Dostala jsem jeden pořádný polibek.
"Lásko, vždyť ty mě jednou zničíš," zasmál se mi. Obmotala jsem mu ruce kolem krku.
"To víš, jsem mladá, nevybouřená a ty jsi navíc neuvěřitelně přitažlivý mladý muž," ospravedlnila jsem se a mezi každou vlastnost vložila jeden polibek. Jen se tomu smál.
"Ty ses měl kdy toho nabažit, ale co já? Do těchto tajů jsi mě zasvětil na vaše poměry docela nedávno. A když jsi zažehnul tu vášnivou jiskru, tak ji teď budeš muset hasit," pokračovala jsem. Znovu mě několikrát políbil.
"Moc rád, srdíčko. A věř tomu, že ani tebe se nejde jen tak nabažit, ale jako ty chceš trénovat moji žárlivost těmi tvými krátkými sukněmi, tak já tě budu muset naučit troše zdrženlivosti," oznámil mi. Nesouhlasně jsem našpulila pusu.
"Víš, že já jsem ten první, kdo by s tebou velmi rád blbnul celou noc, ale občas to opravdu nejde. A u prarodičů v domě to taky nepůjde," skousl si omluvně ret.
"Proč ne? Neschvalují sex před svatbou?" pozdvihla jsem obočí. Jen se zasmál.
"Povím ti to pak," políbil mě na čelo a opět se věnoval přivazování zavazadel.
"Tím spíš nechápu, proč to dneska nešlo, když mě hodláš vystavit dlouhodobějšímu celibátu," brblala jsem, ale už jsem to nemyslela vážně. Místo toho jsem kontrolovala Minet uzdu, jestli ji nemá utaženou moc pevně.
"Zlatíčko, ty si asi vůbec neumíš představit, jaké to pro mě je, jezdit na koni, když máš namožený klín, že?" odpověděl mi. Chvíli jsem na něj zůstala zírat. Tak takový důvod mě vůbec nenapadl.
"Jsi vždycky o dva kroky přede mnou," uznala jsem svoji chybu a nechala se od něj vysadit do sedla. Samozřejmě, že jsem uměla nasednout sama. Ale už to byl takový náš rituál, nikdy mě nenechal samotnou nasedat ani sesedat. Asi další z věcí, kterými si dokazoval svou mužskou roli, a mě to navíc vůbec nevadilo.
"Tak prosím, srdíčko. Cestu znáš, tak můžeš jet první," usmál se na mě Tren a nechal mě jet ve vedení. Bála jsem se jet úplně napřed, takže jsem se dost držela u něj. Přesto mi lichotilo, že mě nechal vést. K Mie jsme dojeli o pár hodin později. Překvapeně nás vítala a ochotně nám nabídla možnost přespání. Tren ji během společné večeře vysvětlil, v jaké jsme situaci, a požádal ji, aby nějak radikálně pozměnila svůj vzhled, jinak by se jí mohlo stát, že by si ji spletli se mnou a hrozilo jí tak jisté nebezpečí. Mia nám to nadšeně odkývala.
"Víš, trochu se bojím, že tentokrát se bude zlobit Martin na mě," pronesla jsem, když jsme se večer s Trenem ukládali ke spánku.
"Proč?" nechápal.
"Dal si Mie jedinečnou příležitosti zasáhnout do svého vzhledu. Jsem si jistá, že ona to nevezme na lehkou váhu. Vždycky chtěla zkusit nějakou změnu, ale nikdy k tomu neměla takovou možnost," odpověděla jsem.
"Asi ji znáš lépe, než já," usmál se.
"Vyrůstaly jsme jako sestry, vím naprosto přesně, jak to dopadne. Na mikádo, černé vlasy s červenými proužky," zasmála jsem se. Tren se jen trpitelsky ušklíbl.
"Doufám, že tyhle ztřeštěné nápady nemáte v rodině," plácl mě po zadku, když jsem lezla do postele a hned si přilehl ke mně.
"To si piš, že máme. Ale moje délka i barva se mi zatím líbí," pokrčila jsem rameny.
"A ještě se ti dlouho líbit bude," zabroukal mi do ucha. Jen jsem se smíchem zavrtěla hlavou.
*****
Seděli jsme v jedné velmi dobře vypadající restauraci. Cítila jsem se trochu nesvá, všechno tu bylo tak načančané. Tren se mi jen smál.
"Zvykej si," pronesl pak. V tu chvíli nám číšník ve fraku přinesl naši objednávku.
"Jak jsi to myslel?" ptala jsem se, když byl číšník z doslechu. Tren se natočil k velkému oknu.
"Vidíš támhle ten velký bílý dům?" ptal se mě a ukazoval ven.
"Myslím, že tu vilu nejde nevidět," přikývla jsem. Musela od nás být vzdálená nejméně pět kilometrů, přesto bylo zřetelně vidět.
"Tak v té žijí moji prarodiče," odpověděl a pečlivě sledoval můj výraz. Naprázdno jsem otevřela ústa. Tam že jedeme? Tren se uchichtl.
"Jsou to velice vážení archandělé, cos čekala?" ptal se.
"Možná takový dům, jaký má Raziel," odpověděla jsem.
"Táta žije ve smíšeném manželství, jak by takovou vilu získal?" položil mi celkem logickou otázku. Občas mi ještě úplně nedocházelo, jak se tu stavěli k míšencům.
"Řekneš mi už, co vedlo tvou babičku k tomu nekřesťanskému zákazu?" zeptala jsem se v půlce oběda.
"Dříve jsme tu s rodinou velmi často zůstávali, samozřejmě že já a Nik s přítelkyněmi a Airine s příteli. Popravdě, já tu vlastně měl jen Monu," zamyslel se na chvíli.
"Vždycky jsme se vyhýbali zbytečně vášnivému dovádění, jak už jsem říkal, babička je z jiné školy. A Nik si jednou přivedl slečnu, která tím byla sad posedlá. Nadělali takový randál, že babička zakázala sex ve svém domě nám mladým. Mona tam pak odmítala chodit, stejně si s babičkou moc nesedla. A já to nakonec taky vzdal," vysvětlil mi. Chápavě jsem přikývla a usmyslela si, že za to dostane Nik za uši. Já teď kvůli němu budu strádat!
"Mona nesedla nikomu kromě tebe," neodpustila jsem si rýpnutí.
"Nebyla vždycky tak zlá. Ze začátku byla moc milá a všichni ji měli rádi," zastal se jí a mě žárlivě píchlo u srdce.
"Ale tebe budou mít všichni rádi věčně," usmál se na mě konejšivě. Pak jsme chvíli jedli v tichosti.
"Za dva nebo tři dny přijede Patrik ještě s někým," oznámil mi pak.
"Doufám, že to bude Erik," přála jsem si. Tren pokrčil rameny a bezděky si přejel po tváři. Můj obtisk už neměl a na druhé tváři měl jen slabý stín pod okem.
"Proč přijedou?" zajímala jsem se.
"Je to tvoje stráž, Bratrstvo by si na mě smlslo, kdybych s tebou jezdil sám," odpověděl. Zamračila jsem se.
"Víš, co bych si opravdu moc přála?" zeptala jsem se.
"To nevím, ale povídej, srdíčko, hořím nedočkavostí," vzal mě s dychtivým výrazem ve tváři za ruku. Nikdy si nechtěl nechat ujít možnost něco mi dát. Uculila jsem se, hrozně se mi líbilo, když mě oslovoval srdíčko.
"Chtěla bych, abys nemusel slepě plnit všechny rozkazy, které si Bratrstvo vymyslí," řekla jsem. Jeho výraz trochu pohasl.
"Proč si nemůžeš přát něco, co bych ti mohl dát?" zeptal se. Jen jsem se pousmála.
"Nechci, abys mi kupoval víc věcí, než je nutné. Jsou to tvoje peníze," pokrčila jsem rameny na vysvětlenou, proč si nikdy neříkám o žádné dárky.
"Pochop konečně, že já bych tě rád rozmazloval a rád ti dával věci, které by sis přála," přitáhl si mou ruku ke rtům. Zčervenala jsem.
"Jenže ty si vždycky přeješ věci, které ti nemůžu nebo nesmím dát, a to mě ničí," zavrněl. Pod stolem jsem ho šťouchla do nohy, aby toho nechal. Tren přivolal číšníka, zaplatil a vyváděl mě ven. Opět jsme nasedli na koně a vyjeli k té vile. Bylo mi z toho setkání trochu nevolno, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát. Dojeli jsme až ke kamenité cestě, která vedla ke vstupním dveřím. Tren mě sundal ze sedla a našich koní se hned ujalo pár nažehlených podkoních.
"A co naše zavazadla?" ptala jsem se a neustále se otáčela.
"O ty se postarají sluhové," odpověděl Tren a vedl mě k vile. Nervózně jsem polkla. Sluhové.
"Vítejte, Anthony-san," uklonila se nám ve dveřích dívka v oblečku služky, který jsem si dokázala vybavit ve všech filmech z vyšší britské společnosti. Tren jí kývl v odpověď a vedl mě dál dovnitř.
"Trene, chlapče, rád tě vidím," přivítal ho jeho děda a poplácal ho po zádech.
"I vás, Anori," otočil se ke mně a krátce, ale silně mě objal.
"Pane Natori," odpověděla jsem.
"Říkejte mi Anthony, prosím," natáhl před sebe ruku. Proč jen mě to jméno nepřekvapilo? S úsměvem jsem ji stiskla. Anthony mě očividně měl rád. Teď ještě zbývala jeho žena.
"Tady je můj nejdražší vnuk," ozval se energický ženský hlas. Svižným krokem se k nám blížila elegantně oděná žena, věkem by mohla hrát velmi půvabnou čtyřicátnici. Sevřela Trena v pevném objetí a tiskla mu rty na tvář. Když ho pustila, o krok ustoupila.
"Nejsi nějaký hubený? Že ty se o sebe pořádně nestaráš," kárala ho hned.
"Babi, rád bych ti představil svoji snoubenku Anori," přerušil ji Tren, vzal mě za loket a přitáhl si mě k sobě. Paní Natori si mě změřila přísným pohledem.
"Je moc hezká, ale to byly ty předtím také," pronesla pak. Zůstala jsem na ni zaraženě zírat.
"Constance," napomenul ji Anthony podmračeně.
"Těší mě, že vás poznávám," natáhla pak ruku před sebe.
"Potěšení je na mé straně," pípla jsem. Svírala mě jen na vteřinku, aby to nevypadalo jako neslušnost, hned mě ale pouštěla a o krok ustoupila.
"Nemáte hlad? Nechám připravit svačinu," ptala se pak, pohled ale upírala jen na Trena. Ten pohlédl na mě a já zavrtěla hlavou.
"Ne dík. Myslím, že vydržíme do večeře," odmítl pak Tren zdvořile.
"Dobrá, děvčata vám ukáží pokoj Anori, vaše zavazadla už tam pravděpodobně jsou," ukázala mi na dvě dívky, oblečené jako služebné, které se hned vydaly k jedněm dveřím.
"Půjdu s tebou," řekl hned Tren a vzal mě za ruku.
"Dobrá, večeře je v šest, jako vždycky," kývla Constance a i s Anthonym odcházeli na opačnou stranu. My s Trenem jsme v tichosti šli za služebnými.
"Vaše pokoje, slečno. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zazvonit a já jsem hned u vás," poklonila se mi jedna a i s tou druhou zmizela na druhém konci chodby. Vstoupila jsem dovnitř, Trena vtáhla sebou. Pokoj to byl velký a honosně zařízený, postel byla vysoká, měkká a s nebesy. Za vedlejšími dveřmi se dala tušit koupelna. U stěny, kde bylo veliké okno s výhledem do zahrady, stála jen moje zavazadla. Tázavě jsem pohlédla na Trena, který pochopil.
"Já spím o tři pokoje vedle. Babičky pojistka," pokrčil omluvně rameny.
"Proč mě hned od začátku nemá ráda? Nedala mi vůbec šanci se nějak představit," povzdechla jsem si a posadila se do nadýchaných peřin na posteli. Tren si přisedl ke mně a vzal mě za ruku.
"Neřekl bych, že by tě úplně neměla ráda," dodal k tomu konejšivě.
"Kdyby ti někdo řekl, že je fajn, že jsem hezká, ale můžu být stejná mrcha jako všechny ostatní, jak by ses asi cítil?" odfrkla jsem si pohrdlivě. Přitáhl si mě k polibku.
"Dej jí čas, ať sama zjistí, jak úžasná a výjimečná jsi žena," hladil mě po tvářích.
"Já přece nejsem stejná jako ony," mumlala jsem mu do košile.
"Samozřejmě, že nejsi, srdíčko. Ty jsi úplně jiná, krásnější, schopnější, hodnější, citlivější a ochotnější, než kterákoliv před tebou. Lituji každého dne, který jsem vedle tebe promarnil pátráním po zločincích, místo abych ti na kolenou vyznával lásku. Protože tě miluji nad všechno na světě," šeptal mi do ucha. Usmála jsem se a nechala se jím konejšit. Před šestou jsme se odebrali do jídelny, kde se už čekalo jen na nás. Tren mě tu cestou trohu provedl a já neustále žasla nad tím, jak byl celý dům obrovský a luxusně zařízený. Takhle nějak vypadal život na vysoké noze. Služebnictvo začalo nosit na stůl talíře plné jídla, nejrůznějších obloh, ovoce a zeleniny a nějakých dezertů. Byla jsem nesvá z toho, jak mě všichni obletovali. Jako poslední se u nás zastavil číšník s vínem.
"Jakou značku si vyberete madam, pane?" otázal se mě a Trena.
"Château Lascombes," odpověděli jsme s Trenem sborově. Anthony se tlumeně zasmál, ale Constance zůstávala vážná. Číšník nám oběma nalil sklenku a pak se vzdálil. Tren a Anthony se pustili do živé debaty, já se zapojila jen občas a Constance nám nevěnovala pozornost. Já si ji alespoň mohla lépe prohlédnout. Její zářivé blond vlasy jí v kadeřích spadaly až po lopatky a velmi jemně jí lemovaly obličej. Její či byly samozřejmě nebesky modré, stejně jako Trenovo nebo Raziela. Jenže byly takové…chladné. Ano, přesně takové, jako je měl Raziel, když mě poprvé viděl u oběda v domě Juany v Chamonu. Očividně každý anděl se jménem Natori byl až nezdravě nedůvěřivý. Constance najednou vzhlédla od jídla a já přistiženě sklopila oči a zrudla.
"Anori, co kdybyste nám řekla něco o sobě?" promluvila najednou a dost mě tím zaskočila.
"Co byste chtěla vědět?" zeptala jsem se přiškrceně, v očekávání podrobného výslechu.
"Kolik vám je, odkud jste, čím se zabýváte," spustila hned.
"Babi, jsme tu na návštěvě, ne na policejním výslechu," zarazil ji okamžitě Tren. Constance jen nevinně zamrkala.
"To je v pořádku," chytila jsem Trena za ruku.
"Je mi pětatřicet," začala jsem a Constance samozřejmě okamžitě vyletělo obočí nahoru.
"Od dvou let jsem vyrůstala se svými pěstouny na Zemi, od jednadvaceti žiju sama ve svém domku ve Scarten City v Kanadě, kde jsem působila jako policejní ředitelka na místní stanici," podala jsem jí popravdě všechno, co chtěla vědět. Nemělo cenu před ní něco skrývat.
"Co děláte tady?" zajímala se dál a nevšímala si podmračených výrazů obou mužů u stolu.
"Během jednoho z případů jsme se dostali s Trenem jakožto mým kolegou mimo město, kde mě napadl démonek. Tren mě přenesl do téhle dimenze, kde mě on a Dante postupně seznámili se vším potřebným. Kromě svých povinností se věnuji studiu lékařství. Ale myslela jsem, že tenhle příběh je každému známý," pohlédla jsem na Trena.
"Zlatíčko, na jakékoliv informace, které se tě týkají, je uvaleno přísné embargo," odpověděl mi. Chápavě jsem přikývla. Constance chvíli přemýšlela nad vším, co jsem jí řekla.
"Nejste trochu mladá na to všechno, co jste mi tu vyprávěla?" začala zase s tou ohranou písničkou o věku.
"Constance, já myslím, že by to stačilo. Anori je náš velmi milý host a já si nepřeji, abys jí tu pobyt nějak znepříjemňovala," zakročil tentokrát Anthony. Constance poslušně zmlkla a já přemýšlela, jestli tohle je to, co ode mě Tren očekával. Na chvilku zavládlo tíživé ticho. To jsem nechtěla.
"Ta večeře je výborná, paní Natori," pochválila jsem jídlo, i když jsem samozřejmě věděla, že nevařila ona.
"Constance," opravila mě.
"A děkuji, jsou to většinou staré rodinné recepty, nechala bych vás nahlédnout do kuchařky, kdybyste měla zájem," nabídla mi, ale mě spíš přišlo, že se snaží zjistit, jestli umím vařit.
"To bych moc ráda, Tren by jistě nepohrdl nějakým takovým jídlem," usmála jsem se na svého snoubence. Úsměv mi oplatil.
"Mě chutná, jak vaříš teď, ale jestli se chceš podívat, nejsem proti," přikývl a Constance se pro sebe usmála. Takže jsem měla pravdu s tím, že zjišťovala, jestli vařím. Trochu mě to rozzlobilo, ale nedala jsem to na sobě znát. Po večeři mě Constance odvedla do kuchyně, kde mě opravdu nechala nahlédnout do rodinné kuchařky a jednotlivé recepty se mnou probírala takovým způsobem, že jsem usoudila, že zkoumá, kam až sahají moje dovednosti. Přetrpěla jsem tenhle výslech a s tím, že jsem unavená, jsem se odebrala k sobě do pokoje. Ještě než jsem stihla vejít, napadlo mě se ještě stavit za Trenem. Říkal, že je to o tři pokoje dál. Tiše jsem zaklepala.
"Pojď, Anori," ozvalo se.
"Jak víš, že jsem to já?" podivila jsem. Poklepal si na spánek. No jistě, jsem jeho meerta, takže mě vnímá trochu jinak. Proč jsem na to jen pořád zapomínala.
"Tak jaký máš pocit z prvního kola?" zeptal se mě a rozevřel náruč, abych se mu v ní mohla uvelebit.
"Myslím, že jsem zatím prošla," ušklíbla jsem se a zabořila mu tvář do jeho nahých prsou, protože měl na sobě jen rozepnuté kalhoty. Cítila jsem jeho sprchový gel, který tak krásně voněl. Ale na tu kolínskou samozřejmě ani zdaleka neměl.
"Vsadím se, že z tebe potom páčila, jak moc dobře vaříš, že?" zeptal se. Přikývla jsem.
"No myslím, že jsi na tom dobře. Vaříš skvěle, což se nedá říct o každém," pousmál se. Zdvihla jsem hlavu, abych mu viděla do očí.
"Kdo například?" zajímala jsem se.
"Mona tímhle prvním kolem neprošla. Ta umí uvařit maximálně tak čaj," zasmál se Tren té vzpomínce, která mě zůstala skrytá.
"Jak dokáže žít, když neumí vařit?" nechápala jsem.
"Vždycky byla s někým, kdo to uměl," pokrčil Tren rameny. Přikývla jsem, jako že rozumím a hned se cítila o něco lépe.
"Jdi si lehnout srdíčko, usínáš mi tu v sedě," políbil mě na čelo.
"Mám ráda, když mi takhle říkáš," zamumlala jsem se a zvedla se k odchodu.
"Všiml jsem si, a proto to pořád opakuji," ujistil mě s úsměvem.
"Už teď mi chybíš," políbila jsem ho na rty.

"Ty mě víc. Už se nemůžu dočkat tvé přítomnost u zítřejší snídaně," zašeptal mi do ucha a s přáním dobré noci mi otevřel dveře. U sebe na pokoji jsem se osprchovala a zapadla do těch nádherně měkoučkých peřin, které mi přišli tak cizí a prázdné, když v nich chyběl on.

představte si blond vlasy a může to být třeba Constance :D

Rafinovaná strategie

2. července 2013 v 11:47 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s dalším pokračováním, které začne trochu drsně, ale znáte mě, už se nevydržím zlobit moc dlouho :D. Přeji vám příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
"Díky za pomoc," hlesla jsem, sundala paže z jeho ramen a o kus odstoupila.
"Hm," zabručel a pátravě se rozhlížel kolem.
"Nemusel jsi sem jezdit, jestli tě to tolik obtěžovalo," mračila jsem se. Tentokrát si jen pohrdlivě odfrkl.
"Můžeš mi říct, na koho se zlobíš? Na mě? Erika? Nebo na oba najednou? Co jsme provedli?" ptala jsem se ho, protože jsem vůbec nechápala, co mu přeletělo přes nos. Neodpověděl, jen se otočil a vracel se k místu, kde nechal koně. To mě dost rozčílilo.
"Trene Anthony, mluvím s tebou, tak mě laskavě neignoruj," řekla jsem přísně a chytila ho za ruku. Prudkým škubnutím se mi vytrhl.
"Vážně se musíš ptát?" štěkl na mě. Zarazila jsem se, opravdu se stávalo jen málokdy, že by na mě mluvil takovým tónem.
"Pravděpodobně ano," odpověděla jsem a založila si paže na prsou, abych mu dala jasně najevo, že čekám na odpověď.
"Co jste tu dělali sami? Přijde ti normální se v takové situaci procházet po lese? Navíc, když jsi byla jen s Erikem," rozčiloval se a dál pokračoval v cestě. Rychle jsem ho dohnala.
"Myslela jsem, že to byl tvůj rozkaz, abychom chodili jinudy, než obvykle," nechápala jsem, co ho na tom tolik zlobilo.
"Ale netýkalo se to zbytečného courání po lese," prskal. Pozdvihla jsem jedno obočí. Byl nevnímavý on nebo já? Jak jinak jsme se asi měli z té pěšiny dostat zpět na hlavní cestu?
"Myslím, že se rozčiluješ naprosto zbytečně," snažila jsem se to uzavřít.
"Zbytečně? Přijde ti to zbytečné?" otočil se čelem ke mně, ve tváři naprosto rozzlobený výraz.
"Copak se nedokážeš podřídit jednoduchým pravidlům, která slouží pro tvoje bezpečí? Chci toho po tobě tak moc? Nebo prostě už jenom nevíš, čím bys mě ještě vytočila?" křičel. Nevěřícně jsem na něj zírala.
"Takhle to není! Dělali jsme to, co jsi nám řekl. Sama jsem ty rozkazy slyšela," uklidňovala jsem ho.
"Jistě, nebo jste si prostě nemohli odpustit příležitost být někde spolu sami," ušklíbl se. Moje reakce byla rychlejší než moje mysl. Ve chvíli, kdy mi teprve docházelo, co to vlastně dělám, už moje ruka svištěla vzduchem a s hlasitým plesknutím dopadla na jeho tvář. Vložila jsem do ní veškerou svou fyzickou sílu, pod nárazem tedy natočil hlavu stranou a ještě zavrávoral pár kroků zpět.
"Takhle o mě nemluv, nikdo nebude zpochybňovat moji věrnost, když jsem vůbec nic neprovedla. Přemýšlej o svých slovech a uvědom si, že nejsem ten, na koho budeš takhle bezdůvodně štěkat," zasyčela jsem mu do tváře, otočila se na podpatku a rázovala naším původním směrem. Erik měl pravdu, nešla jsem ani 10 minut a byla jsem na hlavní cestě těsně před vesnicí. Nešla jsem domů, na to jsem se příliš zlobila, místo toho jsem si stopla dostavník a nechala se odvést k Lizzy domů. Byla překvapená, když mě viděla, ale ochotně mě pozvala dál a dělala mi milou společnost celé odpoledne. Až k večeru jsem se rozhodla, že je načase se vrátit. Nijak jsem nepospíchala.
"Anori, tady jsi," doběhl mě Patrik.
"Hledáme tě celé odpoledne, kde jsi byla? Měli jsme o tebe všichni strach," káral mě hned, ovšem jeho hlas byl tak milý, že mi to tak ani nepřišlo.
"Byla jsem pryč, potřebovala jsem být chvíli sama, dokážu se o sebe postarat," odsekla jsem. Patrik si mě zkoumavě prohlédl.
"Mrzí ho to, taky tě hledá," řekl pak.
"Mělo by ho to mrzet, doufám, že bude hledat až do rána," zabručela jsem si pro sebe a vracela se domů. Bohužel se tam svítilo, takže jsem poznala, že je uvnitř. Vešla jsem a nenamáhala se s pozdravem. Když mě spatřil, na tváři se mu mihla úleva.
"Kde jsi byla? Měl jsem o tebe starost, když jsem dorazil domů a ty jsi tu nebyla," promluvil svým jemným a tichým hlasem. Díky tomu kajícnému tónu mě vztek trochu přešel, ale ne dost, abych to jen tak přešla
"Byla jsem v klubu a nechala se přefiknout celou naší studijní skupinou, abys měl důvod obviňovat mě z nevěry," zaprskala jsem a odešla do kuchyně, měla jsem hlad. Cestou jsem si ovšem stihla všimnout toho bolestného výrazu, který se mu usídlil v obličeji.
"Přehnal jsem to. A uznávám, že si obojí zasloužím," přejel si ruku po levé tváři, na které se mu rýsoval věrný otisk celé mé ruky i se všemi pěti prsty. Dala jsem do té rány všechno, nedivila jsem se, že mu tam zůstala. A asi ho to ještě pořád pěkně štípalo.
"Není uvařeno, hledal jsem tě a na tohle nezbyl čas," zašeptal ve dveřích od kuchyně. Věděla jsem, že dokud mu nedám najevo, že se nezlobím, nic konkrétního mi neřekne. A navíc jsem se už opravdu moc nezlobila, spíš mě to jen mrzelo. Zůstala jsem stát na místě a čekala na jeho reakci. Přistoupil ke mně a váhavě zvedl ruku, chvíli mě s ní jemně vískal ve vlasech, a když viděl, že jsem se nebránila, přitáhl si mě do náruče. Vděčně jsem do ní zapadla, bylo to to nejbezpečnější místo na světě.
"Omlouvám se, udělal jsem hroznou hloupost. Tolik mě vyděsilo, když jsi mi řekla, v jaké jste situaci. Nejel jsem po cestě, takže jsem trochu ztratil orientaci a myslel si, že jste byli jinde. Až potom mi došlo, že jste jednali správně, ale oni si na vás stejně počkali. Bylo by jedno, kudy byste šli. Reagoval jsem přehnaně, ale tolik jsem se bál, aby se ti nic nestalo. A teď mě to hrozně mrzí. Odpusť mi to, prosím," šeptal mi do ucha, přitom si mě stále pevněji tiskl do náruče. Stisk jsem mu oplatila.
"Blázínku, nic vážného by se mi nestalo. Mě spíš mrzí jiná věc. Jak tě mohlo jen napadnout, že bych tě podvedla s tvým přítelem? Copak mi nevěříš, když ti říkám, že tě miluju a jsi pro mě ten jediný? Myslíš, že si to vymýšlím?" ptala jsem se přiškrceným hlasem.
"Tohle jsem nechtěl," chytil mě ještě pevněji, svezl se na kolena a mě vzal sebou. Nakonec se v sedě opřel o kuchyňskou linku, mě si tiskl k sobě a líbal mě do vlasů.
"Samozřejmě, že ti věřím. Ale já žárlím na všechny a všechno, co odvádí tvou pozornost ode mě. Mluvil jsem dřív, než jsem si promyslel význam těch slov," snažil se mě ukonejšit.
"Na všechny? I na chudáka Erika, který zčervená pokaždé, když na něj promluvím?" divila jsem se. Smutně přikývl.
"Vím, není to zrovna ta nejlepší vlastnost. Ale znám se a vím, že nejsem nejlepší úplně ve všem a je tu dost věcí, které by se ti nemusely líbit. Vadí mi, když jsou před tebou ostatní v těch ohledech lepší než já. Mám strach, že mě znovu opustíš, tentokrát doopravdy," přiznal se.
"Lásko, vždyť přece víš, že jsem jenom a jenom tvoje, nikoho jiného. Ani Erika, ani Patrika, nikoho," uklidňovala jsem ho a líbala ho na prsa. Patrikovo jméno jsem vybrala schválně, protože jsem věděla, že na něj žárlil ze všech nejvíc. Jemně se pousmál, tohle asi chtěl slyšet. Ovšem, jak natočil hlavu mým směrem, aby mě mohl políbit na čelo, všimla jsem si neobvyklého stínu na jeho druhé tváři. Vzala jsem ho za bradu a otočila mu obličej. Pod okem se mu rozlévala pěkná barevná modřina.
"Co se ti stalo?" ptala jsem se překvapeně. Věděla jsem, že když jsem od něj odcházela, měl obtisknutou pouze mou dlaň.
"Byl jsem se podívat za Erikem a tam jsem dostal ránu od jeho otce. Myslel si, že jsem to naplánoval moc složitě a zbytečně tak vystavil jeho syna nebezpečí. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ovšem on podle jeho vlastních slov, už nenechá syna, aby pracoval s tím zpropadeným míšencem," odpověděl. Předklonila jsem se a přitiskla mu rty na modřinu tak lehce, že je téměř ani nemohl cítit.
"To mě mrzí," vydechla jsem.
"Tebe přece nemusí. Je to moje vina. Už mám zase pocit, že na mě celý svět po kouskách padá" odvrátil hlavu do strany.
"A proto tu máš mě, protože já tě nenechám zavalit," políbila jsem ho tentokrát na rty a vyskočila na nohy, jeho jsem vytáhla sebou.
"Pojď si lehnout, jsi unavený," pousmála jsem se.
"Měla jsi hlad, pokud vím. Něco ti udělám," zavrtěl hlavou a vrátil se k plotně. Už jsem se na něj nedokázala zlobit, i když jsem mu to původně chtěla pěkně vytmavit. Zvlášť po jeho slovech. Nikdy jsem si neuvědomila, že tak jako já potřebuji vědět, že tu se mnou vždycky je, on to ode mě potřebuje slyšet taky. Nikdy mě nenapadlo, že se bojí, že bych ho mohla opustit.
*****
Ráno jsem Anori vyprovodil do školy a sám se chystal do práce. Celou včerejší noc se mě Anori snažila přesvědčit o tom, že se vůbec nic nestalo a že je mi dávno odpuštěno, já se ovšem pořád snažil jí to nějak vynahradit. Hrozně mě mrzelo, co jsem řekl, choval jsem se opravdu jako hlupák. Zachytil jsem v zrcadle svůj odraz a mohl si tak prohlédnout svoje nesymetrické tváře, jednu nateklou a barevnou a tu druhou nateklou o něco méně s obtiskem drobné ručky mojí snoubenky. A samozřejmě jsem se dnes nemohl nepozorovaně protáhnout do kanceláře, ale musel jsem hned ráno za dědou. Neochotně jsem se vydal na cestu. Už na vrátnici si mě všichni zaraženě prohlíželi. Jak by taky ne, že? Zaklepal jsem na dveře dědovy pracovny a po vyzvání jsem vstoupil. Zvedl ke mně pohled a v tu chvíli se zarazil. Ovšem pak se začal smát, přistoupil ke mně, vzal mě za bradu a prohlížel si nejdřív monokl pod pravým okem.
"Včera nás napadli Shinigami," snažil jsem se to svést na včerejší útok, o kterém se mu už jistě doneslo.
"Chlapče, tohle bych ti i věřil, taková rána v boji dost bolí, ale řekni mi, odkdy mají Shinigami tak malé ruce a rozdávají facky?" zeptal se mě se smíchem a natočil si k sobě mojí druhou tvář. Jen jsem si povzdechl.
"Vidím, že Anori má situaci u vás doma pevně v rukou," posmíval se mi. A to jsem od něj předpokládal trochu empatie. Ozvalo se další zaklepání a do místnosti vešel Patrik.
"Potřeboval bych s tebou mluvit Anthony, týká se to Anori," oznámil mi ve dveřích. Šlehl jsem pohledem po dědovi, který mi pokynul, ať si to vyřídím. Odešel jsem za ním ven.
"Cestou do školy nás zase napadli. Byli jsme tři a navíc Anori je dost silná pomoc. Zvládli jsme je. Spíš mě jen děsí, že každý den se koná minimálně jeden útok, situace začíná být opravdu vážná," řekl mi.
"Zvládnete ji dostat domů?" zeptal jsem se prostě. Přikývl.
"Požádal jsem ještě pár dalších, aby dorazili jako posila. Počítám s tím, že ani cesta zpátky neproběhne bez problémů," informoval mě.
"Dobře, večer se pak rozhodneme, co dál," kývl jsem a vrátil se k dědovi do kanceláře.
"Musím dát výpověď," oznámil jsem mu hned. Zatvářil se překvapeně.
"Myslíš kvůli Anori?" zeptal se. Přikývl jsem.
"Situace je tak vážná, že s ní pravděpodobně budu muset někam odjet a nevím na jak dlouho," informoval jsem ho.
"To přece není důvod k výpovědi. Pokud se nepletu, existuje dokonce i pracovní paragraf ohledně vyvolené, který říká, že pokud je v nebezpečí, máš právo přerušit svůj pracovní poměr, na jak dlouho bude potřeba a pak se zase vrátit zpět na své místo," oznámil mi. Tak o takovém paragrafu jsem ještě neslyšel.
"Kam pojedete?" zeptal se pak.
"Ještě nevím, nejdřív to musím probrat s Dantem," pokrčil jsem rameny.
"Mohli byste se na té vaší cestě konečně zastavit u nás. S babičkou už je to k nevydržení, pořád na mě naléhá, ať ji konečně přivedeš," protočil oči v sloup. Zasmál jsem se.
"Nic neslibuju, ale pokusím se," kývl jsem. Když jsem se odpoledne vrátil domů, našel jsem plný obývák zraněných lidí a Anori uprostřed toho všeho obvazovala rány.
"Bylo jich tentokrát dost a nebyli to jen Shinigami. Vzali si s sebou i pár čarodějů a ne zrovna slabých. Myslel jsem, že všichni stojí na naší straně," zamyslel se Patrik a vysvětlil mi zároveň i celou situaci. Povzdechl jsem si. Za tři dny byla zraněná téměř celá skupina, která měla Anori hlídat. Určitě budeme muset odjet.
"Zítra dopoledne se všichni hlaste na radnici," oznámil jsem jim a zavřel se v pracovně. Asi za hodinu za mnou nakoukla Anori.
"Zlato, co se děje?" ptala se opatrně a přisedla si mi na klín.
"Budeme muset odjet, tohle se nedá zvládnout," oznámil jsem jí. Jen přikývla. I ona si uvědomovala, jak nebezpečná je kolem nás situace.
"Něco pro tebe mám," usmál jsem se a podal jí do ruky malou krabičku.
"Říkala jsem ti přece, že se nezlobím, nemusíš si mě uplácet dárky," smála se, ale s dychtivostí ji otevřela.
"Copak nesmím nosit dárky své krásné snoubence?" opáčil jsem v žertu.
"Ty jsou krásné," vydechla, když z ní vyndala pár stříbrných blýskavých náušnic. Původně je měla dostat až k narozeninám, ale bůhví, jestli je budeme moct oslavit. Minulý rok nám to taky nevyšlo, bylo tolik práce, že si nikdo na moje ani na ty její nevzpomněl. Ani my dva. Naposledy se slavili ty její 33. a to jsem ji požádal o ruku.
"Moc děkuju," objala mě kolem krku a políbila mě na tvář. Bolestně jsem se zatvářil a ona si toho všimla.
"Jej, promiň," skousla si ret. Zavrtěl jsem hlavou, že se nic neděje. Pořádně si mou tvář prohlédla.
"Byla to pořádná rána," zamumlal jsem.
"Buď rád, že to byla jen facka. Měla jsem chuť udeřit tě do patřičných míst," oznámila mi klidně. Trochu jsem si jí na klíně poposadil z dosahu. Ona se ale jen zasmála a s přáním dobré noci odešla do ložnice. Já ještě chvíli přemýšlel, kam vlastně budeme muset odejít. Druhý den jsme vstali do krásného slunečného a teplého rána. Oblékl jsem si košili bez rukávu a světlé kraťasy, už od rána mi bylo dost teplo. Anori sešla dolů chvíli po mě, jen v krátkých letních šatech. Až příliš krátkých, byly sotva do půlky stehen. Pozorně jsem jí sledoval.
"Myslel jsem, že na tu radnici jdeš s námi," přiznal jsem.
"Taky že jdu," mrkla na mě.
"Takhle ale nejdeš," upozornil jsem ji.
"A kdo mi v tom zabrání?" zeptala se vyzývavě.
"Tuhle debatu jsme už několikrát vedli," nedal jsem se.
"Ano, a nikdy jsi mi nedal rozumný důvod, proč bych to neměla dělat. Dělala jsem to jen proto, abych zbytečně nedráždila tvou žárlivost. Jenže po tvém minulém přešlapu, jsem se rozhodla, že je potřeba trénovat tvoje sebeovládání," odpověděla s rozverným úsměvem na tváři. Naprázdno jsem otevřel ústa, ale nenašel jsem žádná slova, kterými bych se mohl bránit.
"Žádný protest?" podivila se.
"Už jsem přišel na to, že jsem opravdu pod pantoflem. Celou dobu jsem si jen něco nalhával. Vůbec nemá cenu proti tobě nějak bojovat," zabručel jsem rozmrzele. Objala mě kolem ramen.
"Miláčku, ty se zlobíš? Já to tak nemyslela," líbala mě do vlasů. Vzal jsem do dlaně její ruku, kterou mě objímala kolem ramen.
"Já se nezlobím," povzdechl jsem si.
"Když já to jinak neumím. Vždycky jsem byla zvyklá, že jsem byla ten, kdo vedl. Na střední jsem byla v čele naší holčičí skupiny, v tanečních jsem vedla svého tanečníka a pak jsem byla policejní ředitelkou. Ale snažím se," šeptala mi do ucha. S úsměvem jsem k ní otočil obličej.
"Já vím. Vždyť já si nestěžuju. Teda až v tomhle případě," políbil jsem ji na nos. Kousek ode mě odstoupila a otočila se kolem dokola. Sukně se jí krásně zavlnila kolem jejích štíhlých a opálených nohou.
"Je tak hrozně krátká, že by tě měla pobuřovat?" zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. Tak hrozné to opravdu nebylo.
"Tak vidíš," usmála se. Tak jsme tedy vyrazili. Všichni se samozřejmě otáčeli za Anori, její sukně vzbuzovala pozdvižení. A to nejen u mužů. I ženy se za ní otáčely, akorát jsem nedokázal říct, jestli s pohoršeným nebo závistivým pohledem. Došli jsme až na radnici, kde jsme hned vešli do sálu, bez klepání. Anori šla vpředu a její vpád nikdo moc neřešil. Vypadali jsme jako opravdu cirkusový zástup. Anori v těch svých krátkých šatech, pak já, s oběma tvářemi nateklými a pak dalších 9 lidí, kteří byli z větší části zranění a zabalení do nejrůznějších obvazů. Patrik se ujal slova u dědků, byli jsme domluvení, že odvede jejich pozornost a já si v klidu promluvím s Dantem.
"Co potřebuješ, Anthony?" zeptal se Dante hned, jak jsem se k němu přitočil na doslech. Přiložil jsem si prst ke rtům a šlehl pohledem směrem k Bratrstvu, které po nás koukalo. Dante kývl, jakože pochopil. Opřel jsem se o zeď vedle místa, kde mě posazené své křeslo.
"Musíme s Anori pryč. Za tři dny stihli zmrzačit téměř celou naši skupinu," promluvil jsem, ale přitom se na něj nedíval. I on se díval před sebe, když mi odpovídal.
"To chápu," přikývl.
"Jen nevím, kde by to pro ni bylo nejbezpečnější, vás něco napadá?" zeptal jsem se, ale pohled jsem stále upíral na Bratrstvo, které se o něčem hádalo s Patrikem. Já ani nevěděl, co s nimi vlastně probíral, měl prostě jen odvést jejich pozornost.
"Odvedl bych ji na Zem," odpověděl po chvíli Dante. Tentokrát jsem se na něj musel podívat, jestli si nedělá legraci.
"Neříkal jste předtím, že na Zem ji poslat nemůžeme, protože naše možnosti ochrany jsou zde silně oslabené?" zeptal jsem se.
"Právě proto. Někdo odsud musí odnášet informace, nemůžeme věřit téměř nikomu. I přes to si myslím, že ty to nejsi. Jinak nevím, proč by ses nechal dobrovolně napadat nejen jimi, ale i jí," neodpustil si komentář na obtisk její dlaně na mé tváři. Zkoumavě jsem se zadíval na Anori, která stála někde v půli mezi mnou a Patrikem a pomalu přejížděla pohledem od něj ke mně. Pravděpodobně slyšela celou jejich debatu a zajímala jí ta naše.
"To bych musel být blázen, abych to dělal dobrovolně," zabručel jsem.
"Tahle debata proběhla jen mezi námi, všichni ostatní vědí, že jsem striktně proti tomu, aby chodila zpět na Zem, nikdo ji tam tedy nebude hledat. Než tam odejdete, stavte se na několika jiných místech, ať si myslí, že se jen snažíte být v pohybu. Nikoho nenapadne vás podezřívat, když pak na nějaký čas zmizíte," vysvětlil mi svůj názor. Musel jsem uznat, že to vůbec neznělo špatně. A Anori bude mít určitě radost, až se dozví, kam půjdeme. Ve stejnou chvíli si mi ovšem v hlavě zrodil nápad, jak jí oplatit ten dnešek, kdy se tu ukazovala v té krátké sukni a donutila mě nahlas přiznat, že jsem opravdu pod pantoflem. Všiml jsem si, jak se Dante rozhlíží po celé místnosti, rozhlédl jsem se také a viděl jsem tu postávat hloučky žen, které si mezi sebou něco vzrušeně šuškaly a dívali se přitom na Anori.
"Teď už si ji ale odveď, než mi tu způsobí feministický převrat," zabručel Dante. Ach, tak tohle ho trápilo, místní ženy se pravděpodobně chystaly Anori napodobit. Nahlas jsem se zasmál, ale opravdu si pro ni došel a odváděl ji ven z místnosti.
"Co bys řekla tomu, kdybychom jeli navštívit moje prarodiče?" zeptal jsem se jí cestou.
"Takže opravdu musíme odjet?" opáčila otázkou. Přikývl jsem.
"Tak fajn, ušetříme tvému dědovi nějaké vrásky na čele, když mě konečně přivezeš ukázat své babičce," zažertovala.
"Budu muset dát vědět ve škole, že nepřijdu," zamyslela se.
"O to se postará Dante," zavrtěl jsem hlavou.
"Lizzy mě zabije, když zase jen tak zmizím," povzdechla si.

"Myslím, že ji zvládneš, až se vrátíme," políbil jsem ji na spánek.