,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Srpen 2013

Nemilé překvapení

26. srpna 2013 v 12:43 | Yui-chan |  Růže msty
Zdravím, sice mám tenhle díl už dávno napsaný, nějak se mi ale nepodařilo ho vydat (jak já to dělám?). Název může být trošku zavádějící, ale nebojte, zatím žádné katastrofy. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Večer jsme se rozloučili s našimi hosty. Zůstali jsme v salónku a užívali si trochy večerního klidu. Constance se najednou zvedla a spolu s ní i Juana.
"Kampak?" ptal se Anthony překvapeně.
"Jsme pozvané vedle, znáš to, obvyklý babinec," zasmála se Constance.
"No, ve skutečnosti jsme s Razielem taky chtěli zmizet k sousedům na partičku karet," přiznal Anthony.
"Děti, nebudete se zlobit, když vás tu necháme samotné?" otočila se na nás dva Juana.
"Vůbec ne," vyhrkla jsem možná až příliš dychtivě. Všichni se vědoucně usmáli a Tren vedle mě protočil očima.
"Trocha nejasností by nebyla na škodu, zlato," pronesl pak, čímž mi jasně naznačil, že všichni naprosto přesně vědí, co budeme dnes večer dělat my. Zamračila jsem se a uraženě se zabořila do křesla, čemuž se samozřejmě všichni smáli ještě víc. Nakonec se postupně vytratili, až jsme osaměli. Uraženě jsem se otočila pryč ze směru, kterým stál on.
"Ale lásko, přece nebudeš trucovat a promarníš tak jedinou příležitost," vemlouval se mi Tren zpátky do přízně a pomalu ke mně přešel.
"Ne, kvůli tobě se mi všichni smáli," brblala jsem.
"Nesmáli se tobě," vrtěl hlavou a za ruce mě vytáhl na nohy.
"Půjdeme se pěkně navečeřet a pak se uvidí," zavrněl. Jak jsem se na něj mohla zlobit, když mě takhle sváděl? Večeřeli jsme společně a i personál pochopil, že máme výjimečnou chvíli bez dozoru, tak odešli a nechali nás o samotě. Takže už během večeře jsme se navzájem provokovali. Já ho hladila nahoře na stehně a prsty občas zapátrala okolo. On mě krmil vším možným, a popravdě toho do mě dostal rozhodně víc, než co bych snědla sama.
"Hm, to se mi líbí. Asi tě budu krmit častěji a budu mít dohled nad tím, aby ses nezanedbávala," zaculil se a hned na to následoval hluboký nádech, když jsem se prsty vydala na průzkum jiných míst, než byla jeho noha. Napíchl na vidličku půlku jahody a nastavil mi ji k ústům. Zavrtěla jsem hlavou, už jsem toho snědla víc než dost a navíc jsem právě měla náladu se přesunout do ložnice. Ještě chvíli mě přemlouval, než ji snědl sám. Vzala jsem ho za ruku a jemně za ni zatáhla, abych mu dala najevo, že chci jít. Odložil příbor a nechal se ode mě odvést do ložnice. Nechala jsem si vzadu rozepnout šaty a on hned využil příležitosti a líbal mě na odhalená záda. Jeho ruce mi zvolna přejely k ramenům a svlékly mi ramínka. Šaty mi pomalu sklouzly z těla. Tren se vrátil rukama zpět na záda a pokračoval dolů, přejel mi přes boky, pak na břicho, až mi oběma rukama laskal prsa. Tiše jsem zasténala a on mě jemně postrkoval k posteli, své ruce ovšem z mých prsou nesundal. I přes kalhoty jsem cítila, že je připravený.
"Chci tě," vydechl mi do ucha celkem zbytečně, protože jeho tělo mi to prozradilo před chvíli, i přesto jeho slova měla očekávaný účinek. Dopadla jsem do jemných peřin na posteli a hned se zvedala na loktech, abych nja něj viděla. Stál pár kroků od postele a pomalinku si rozepínal košili. Sledovala jsem jeho loudavé pohyby a začínala jsem být dosti nedočkavá. Trvalo mu celou věčnost, než se svlékl z košile a teď se stejně pomalu pustil i do kalhot.
"Lásko, nezdržuj," řekla jsem takovým hlasem, který mě samotnou polekal. Vždyť to znělo skoro jako kňourání. Rozpaky jsem zrudla, znělo to opravdu trapně. On se ovšem jenom usmál a pomalu se vydal k posteli. Chtěl mě takhle napnout a zase si dosáhl svého, bídák jeden. Přiklekl si ke mně na postel.
"Konečně," vydechla jsem.
"Konečně," zopakoval po mě s úsměvem.
*****
Bylo teprve kolem jedenácté a mi už leželi v posteli vyčerpaní milováním. Nezmohli jsme se na žádné příliš dlouhé blbnutí, jednak nás unavil volejbal, a hlavně jsme se nechtěli nechat nachytat. Ale já byla spokojená.
"Víš, že mě občas trochu mrzí, že jsi můj úplně první?" promluvila jsem a musela si odkašlat, jak zněl můj hlas nakřáple. Cítila jsem, že trochu odtáhl hlavu, aby se na mě mohl podívat.
"Proč?" nechápal a přišlo mi, že ho to dost zarazilo.
"Chtěla bych vědět, jestli je to takhle úžasné vždycky nebo je to tebou," odpověděla jsem a jemu se viditelně ulevilo.
"Mě se líbí být tvůj první," pousmál se. Chvíli bylo ticho.
"Já mám možnost srovnávat. A musím říct, že je to určitě tebou," promluvil. Zrudla jsem až po kořínky vlasů. Cítila jsem jeho rty ve vlasech.
"A čím myslíš, že to bude?" zeptala jsem se, když jsem se alespoň trochu ovládla. Do té doby jsem v sobě měla roj ohňostrojů a pochvalně jsem se poplácávala po zádech.
"Jsi moc pozorná milenka," odpověděl. Chápala jsem, že asi nešlo říct, v čem přesně je to se mnou jiné, než s ostatními. A i tohle mi lichotilo. Líbilo se mu to se mnou. Pevněji jsem se k němu přivinula.
"A taky tím, že jsem tvůj první, jsem si tě vycvičil k obrazu svému," dodal po chvíli pobaveně. Musela jsem uznat, že na tom něco bude.
"Ale teď tě nemůžu ničím překvapit, když znám jenom to, cos mě ty sám naučil," řekla jsem.
"Ty mě překvapuješ v jednom kuse, zlatíčko. Jsi odvážná a do všeho se ochotně pouštíš. A sama víš, že jsi přišla se svými vlastními praktikami, které jsem tě nijak neučil," políbil mě na čelo. Chvíli jsem přemýšlela, než mi došlo, že mluvil o dotýkání se jeho křídel nebo o hraní si s jeho mužstvím, jak to sám označoval. Znovu jsem zrudla a on mě znovu líbal ve vlasech. V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Tren se krátce zasmál, varoval mě totiž, že bude kontrola. Oba jsme se tedy po milování hned oblékli do spodního prádla, abychom na takovou návštěvu byli připraveni. Vyskočila jsem z postele a běžela otevřít. Stála tam Juana, což mě překvapilo, čekala jsem spíš Constance.
"Děti, přišla jsem se s vámi rozloučit. Vyskytly se jisté komplikace a budeme muset s Razielem odjet hned brzy ráno," oznámila nám Juana. Hned na to si mě přitáhla do náruče.
"Navíc Constance chtěla vědět, jestli moc nezlobíte," pronesla a podle toho, jak se Tren rozesmál, jsem poznala, že protočila očima. Ona se do našeho intimního vztahu nikdy nepletla. Juana natáhla druhou ruku a přitáhla si do náruče i Trena. Chvíli nás pevně držela, než každému vtiskla jednu pusu na spánek.
"Mám vás ráda, děti moje. Buďte na sebe opatrní," řekla a na hlase jí byly poznat zadržované slzy.
"Budeme mami," kývl Tren.
"Nebojte, Juano, my si poradíme," podpořila jsem ho. Popřála nám tedy dobrou noc a odešla.
"Je moc milé, že mě bere jako vlastní," pousmála jsem se.
"Říkal jsem ti, že do téhle rodiny patříš už napořád. U mámy budeš mít dveře otevřené úplně stejně jako Nik nebo Airine," pohladil mě po vlasech.
"Asi je to normální. Jen nejsem zvyklá, že by se o mě někdo tak mateřsky staral, i když jsem pro Juanu vlastně cizí osoba," zamyslela jsem se a vrátila se zpět do peřin.
"Ty nejsi cizí, zlatíčko. Jsi její budoucí snacha a matka jejích vnoučat," zasmál se všem přívlastkům, které mě k jeho matce pojily, a přilehl si ke mně do postele.
"Měla ještě nějakou jinou tvoji přítelkyni takhle ráda?" zeptala jsem se a doufala, že se nebude zlobit. On mě ale jen políbil do vlasů.
"Ne, srdíčko. Některé radši ani neznala osobně a s žádnou si tolik nerozuměla jako s tebou. A žádnou z nich jsem k nám nemohl přivést na delší dobu, než byla jedna noc," zavrtěl hlavou.
"A já u vás bydlela," podivila jsem se. Souhlasně přikývl.
"Takže ty ses jí ptal na svolení?" divila jsem se. Vůbec mě nenapadlo, že by Juana v našem společném soužití měla takovou úlohu.
"Ne když jsem tě přivedl poprvé. To bylo na pár nocí a bylo to jen kvůli tomu, že jsi o téhle dimenzi vůbec nevěděla. Nemohl jsem tě nechat někde samotnou. V Chamonu jsi bydlela v hotelu a k nám jsi jen docházela. To nebyl problém. A když jsem ti nabízel, aby ses ke mně nastěhovala, samozřejmě to bylo s jejím souhlasem," oznámil mi. Chvíli jsem nad tím přemýšlela.
"To je od ní hezké, že nám to dovolila," konstatovala jsem pak.
"Mámy chtějí pro své děti jen to nejlepší," políbil mě na čelo. Smutně jsem se pousmála.
"Nebyla jsi jejich, zlatíčko. Nesmíš si myslet, že jsou všichni stejní. Kdyby byla Eleona na živu, jistě by tě vychovávala stejně láskyplně jako Juana nás," odpověděl Tren na mé nevyslovené myšlenky, kdy jsem opravdu vzpomínala na své pěstouny. Pevněji jsem se k němu přivinula.
"Má to i své výhody," řekla jsem, abych trochu ulehčila atmosféru. Cítila jsem, že Tren už má zase napnuté svaly na rukou a pevně mě objímá. Mrzelo ho, že se jim mé rodiče nepovedlo zachránit. Ale já mu to samozřejmě vůbec nevyčítala.
"Kdybych od nich neodešla a neosamostatnila se, asi bys tu teď ležel s nějakou jinou slečnou nebo dokonce s Monou a já bych buď ani nebyla na stejné dimenzi, nebo bych zůstávala v Chamonu u někoho, jako je Kevin," pousmála jsem se. Ve světě opravdu fungovala spousta náhod, která nás dva dala dohromady. Byla jsem těm náhodám vděčná.
"To je tedy hrozná představa, že bys tu neležela se mnou," zděsil se hraně Tren. Rozesmála jsem se.
"Proč některé tvoje přítelkyně Juana vůbec neznala?" zeptala jsem se pak, abych stočila hovor trochu jinak.
"No," začal Tren a nebyla jsem si tím úplně jistá, protože bylo šero, ale pravděpodobně mu zrudly tváře.
"Nebyl jsem s nimi zrovna pro jejich osobnost," přiznal pak s úsměvem.
"Tys měl přítelkyně jenom na sex?" ptala jsem se nevěřícně a zvedla se na loktech, abych na něj lépe viděla.
"No ano," přitakal. Spadla mi brada, to bych do něj nikdy neřekla.
"Podívej se na sebe, jak mě tu uháníš, a tvrdíš o sobě, že jsi nevybouřená. Já měl první zkušenosti až v nějakých 104 letech. Já jsem byl nevybouřený. A když ode mě Mona odešla, nehledal jsem emocionální vztah," pokrčil rameny.
"Vy jste samé překvapení, pane," poškádlila jsem ho. Jen se usmál.
*****
Pár dní po tom, co odjela Juana s Razielem, bylo i na nás, abychom se vydali dál na cestu. Constance ke mně byla celou dobu tak milá, vůbec jsem nechápala, proč na mě byla první dny tolik vysazená. Asi to bylo nějakou špatnou konstalací planet či co. Při loučení jsem od ní dostala dárkem ten šperk, který jsem měla na plese a který se mi tolik líbil. Pro ní prý už nebyl, nosila ho, když byla mladší. Bylo to od ní hezké. Tren s Patrikem uvazovali zavazadla k sedlům a já s Erikem jsme postávali opodál, abychom nezavázeli.
"Je čas," zavelel Tren, všichni jsme tedy nasedli a vydali se na cestu. Nevěděla jsem, kam jedeme. Tyhle informace mě nikdy nezajímali, důležité bylo, že to věděl Tren. Dva dny jsme objížděli různá města, až jsem naprosto ztratila orientaci. Ke konci třetího dne jsme zastavili na jedné mýtince uprostřed lesa.
"Tady zůstaneme přes noc," rozhodl Tren a tak jsme tedy všichni sesedali. Včera jsme jeli do pozdních večerních hodin a ráno jsme velmi brzy vstávali, byla jsem tedy dost unavená. Jen co jsem se zachumlala do Trenovi bundy, kterou mi půjčoval na spaní, tvrdě jsem usnula.
*****
Probudila jsem se ještě za tmy, chytila mě křeč do nohy. Propnula jsem špičku a chvíli čekala, než mě ta bolest přešla. Chtěla jsem se otočit a spát dál, ale zjistila jsem, že se nemám do čeho zavrtat. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu probudila. Něco mi tu nehrálo. Seděla jsem na židli? Proboha, vždyť jsme zastavili uprostřed lesa! Přede mnou byl pracovní stůl pokrytý spoustou papírů, na kterých jsem asi spala. Místnost to nebyla nijak velká, kromě psacího stolu, u kterého jsem seděla, přede mnou stála dvě křesla s malým konferenčním stolkem, u stěny stál stolek se zastaralým faxem. Přes rolety bylo vidět ven do dalších kanceláří, které se topily jen v matném světle, které sem dopadalo z venku. Tohle byla přece moje kancelář v policejním ředitelství! Jak jsem se sem dostala? Podívala jsem se na sebe, oblečená jsem byla do jeanů a trička, na nohou jsem měla nazuté svoje pohodlné a už docela okopané tenisky. V tomhle jsem přece spát nešla. A hlavně jsem přece vůbec nebyla na Zemi. Co se stalo? Hlavou mi vířily tisíce myšlenek, nebyla jsem schopná jednu konkrétně uchopit. Zahleděla jsem se na svou levou ruku, kde chyběl zásnubní prstýnek. Pak jsem si sáhla na krk. Řetízek tam byl, ale namísto ozdobného písmene Té, se mi na něm houpalo Áčko po babičce. Trochu mnou prostupovala panika. Tohle přece není možné, aby se mi to všechno jenom zdálo. Rozsvítila jsem světlo a na vteřinku jsem zamrkala, jak mě oslepilo. Pak jsem sáhla k papírům, co leželi přede mnou, byly to ty, ve kterých se řešil náš vrah. Frustrovaně jsem si zajela rukou do vlasů, proč já? Proč se takové věci dějí vždycky jen mě? To jsem si všechno vymyslela? To přece není možné! Zeptám se Trena, jistě. Zkontrolovala jsem čas na budíku, bylo šest ráno, obvyklá doba, kdy chodil do práce. Správně jsme začínali od půl osmé, ale my dva jsme se domluvili, že budeme chodit dříve, abychom se mohli nad některými případy lépe zamyslet v tichu a relativním soukromí. Já chodila na půl šestou, on o něco málo později. V tu chvíli se ozvalo cvaknutí zámku, a rozsvítilo se i ve vedlejší místnosti. Tren přešel k svému stolu a sundal ze sebe bundu, kterou obvykle nosil, i když na ní nebylo zrovna vhodné počasí. Posadil se za svůj stůl a zapnul počítač, chvíli do něj hleděl a občas něco naťukal. Odhodlávala jsem se vstát a jít za ním, abych se ho na všechno zeptala. Měli jsme hodinu a půl, aby se to nějak vysvětlilo. V tu chvíli zarachotil fax a přišla mi nějaká stránka s obrázky, všimla jsem si, že Tren vstal a zamířil k mojí pracovně. Přeběhla jsem k faxu a vytáhla stránku, nebyly tam obrázky, ale nějaké grafy a statistiky. V tu chvíli Tren tiše zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř.
"Dobré ráno, šéfová," usmál se tím svým úsměvem a já na něj zůstala zírat. Stejně jako vždycky. Ovšem tentokrát jsem se musela sebrat. Odtrhla jsem pohled od jeho tváře.
"Trene," začala jsem, ale pak se zarazila. Jak jsem mu to měla říct? Nic nenasvědčovalo tomu, že bych v té druhé dimenzi opravdu byla a opravdu zažila všechno, co jsem si pamatovala. A nemohla jsem přece jen tak říct - Hele, nemám sice žádný důkaz, ale je pravda, že nejsi člověk, byli jsme v jiné dimenzi a jsme snoubenci? Bože, vypadala bych jako naprostý blázen! Tren stál na místě a vyčkávavě natočil hlavu ke straně. V očích mě trochu tlačily slzy a v krku se mi utvořil knedlík, přes který jsem nebyla schopná vypravit ze sebe jediné slovo.
"Co se děje?" zeptal se jemně, ale z jeho hlasu nebyla slyšet taková ta něžnost, se kterou ke mně tak často promlouval. Čím dál tím víc jsem docházela k závěru, že jsem si to všechno opravdu vymyslela. Jediné, co zůstávalo pravdou, bylo, že jsem ho pořád stejně milovala. A pak mi došlo, že on tedy vlastně neví, co k němu cítím a co se mezi námi dělo. Rozhodla jsem se během vteřiny. Buď se tím všechno vysvětlí, nebo alespoň pochopí, že o něj mám zájem a začne jednat sám. Stál ode mě na dva kroky, tu vzdálenost jsem doslova přeskočila, rozhodila mu ruce kolem krku a vší silou mu přitiskla rty na ústa. Byl tak překvapený, že mě málem ani nechytil. Pak mě objal a oplácel mi všechny moje vášnivé polibky. To už jsem se neudržela a začala plakat. Tohle všechno se mi přece nemohlo zdát! Byla jsem zoufalá. A v tu chvíli mě Tren pustil a začal se smát. Jeho smích mě na chvíli zarazil, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jestli jsem si to opravdu vymyslela, byl tohle náš první polibek a on se mi smál? Tren couvl dva kroky zpátky, jak nebyl schopný smíchy stát vzpřímeně na jednom místě. A když si ještě prstem utíral slzy od smíchu a ne a ne se uklidnit, začalo mi to pomalu docházet. On to na mě nastražil! Věděl, že se sem budeme vracet a udělal tohle.
"Zatraceně Trene, děláš si ze mě srandu," rozkřičela jsem se a on se opět začal smát. To už jsem ale byla u něj a pěstičkami ho mlátila do hrudi.
"Ty jeden bídáku," opakovala jsem pořád dokola, protože žádná jiná ostřejší slova jsem v jejich jazyce neznala. Pevně mě objal kolem pasu a přitiskl mi rty na ty moje, čímž utnul moje vztekání. Nechala jsem se zlákat k divoké hře jeho jazyka a zapomněla jsem na to, že jsem se vlastně chtěla zlobit. Vysadil mě na můj stůl, abychom to vášnivé líbání měli o něco jednodušší. Když mě pustil, ještě chvíli jsem se chvěla, kdežto on se snažil ztlumit občasné záchvěvy smíchu.
"Proč jsi mi to udělal?" zeptala jsem se s našpulenou pusou, která zaměstnala jeho pozornost.
"Protože mě v jednom kuse zlobíš, teď naposledy s těmi tvými krátkými sukněmi a já nemám vůbec nic, čím bych ti to mohl oplatit. Tohle byla moje jediná příležitost," odpověděl.
"Tys to věděl, že půjdeme na Zem už od Danteho, je to tak?" došlo mi. Přikývl.
"Jsi ten nejhorší ze všech, víš to? Já jsem vůbec nevěděla, co se děje," pokračovala jsem v lamentování.
"Já vím," zakřenil se Tren.
"Slyšel jsem, co se ti honilo hlavou," dodal pak. Měla jsem takovou chuť ho pořádně praštit! Ovšem zapomněla jsem na to, že mě pořád slyší, takže moje chutě byly okamžitě zaměstnány jeho jazykem, který mi přejížděl po rtech.
"Jak to, že mě slyšíš?" došlo mi po chvíli.
"Jsme na Zemi, a jak tomu říkám já, teď je dominantní mód meertalena. Navíc, Země naše schopnosti oslabuje, pamatuješ?" vysvětlil. Chvíli jsem se soustředila, než jsem našla okraje svojí moci. Opravdu byly zastřené, a proto jsem si jich v první chvíli nevšimla.
"Kde mám prstýnek?" vypálila jsem pak. Něžně se usmál. Přesně tak se smál můj snoubenec a ne můj kolega.
"V kapse u kalhot. Jen jsem ti ho sundal. Kdybych si ho vzal k sobě, bylo by naše zasnoubení zrušeno a já bych tě musel žádat znovu," odpovídal trpělivě. Sáhla jsem si do kapsy a opravdu ho nahmatala. Hned jsem ho vrátila na původní místo na svém prstě. Pak jsem si všimla, že se mu na krku houpal MŮJ řetízek.
"Tohle je moje," pronesla jsem a sundala mu ho.
"A tohle patří sem," řekla jsem, když jsem mu vracela ten jeho. Znovu si přitáhl moje rty.
"Jak se ti to takhle povedlo?" nechápala jsem pořád, jak to udělal.
"Schválně jsem se ty dva dny točil v kruhu, abych tě zmátl a pak se vydal k příslušnému přechodu. Měl jsem totiž od Danteho povolení. Ta mýtina byla od hranice opravdu jen kousek. A ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jak to skoulím s Patrikem, protože vím, že by byl spíš na tvojí straně, než na mojí, nás napadli Shinigami. Poslal jsem je oba, aby odvedli koně, že o tebe se postarám. Prošel jsem hranicí a nechal se Danteho mocí přemístit kousek od tvého domu, kde jsem tě oblékl tak, jak jsem si pamatoval, že ses oblékala, odnesl tě sem a zbytek už znáš," podal mi sáhodlouhé vysvětlení.
"Jsi vážně příšerný," mračila jsem se dál a jeho se znovu zmocňovala chechtavá nemoc.
"Kdybys viděla svůj výraz, ten byl k nezaplacení," posmíval se mi.
"Bála jsem se, že jsem si tě jenom vymyslela, že jsme spolu nebyli. Víš, jak moc mě to mrzelo?" udeřila jsem ho pěstí do ramene, aby se přestal smát. Znovu mě začal líbat.
"Za chvíli začnou chodit ostatní kolegové, musíme se domluvit na pár věcech," přerušil se pak Tren, obešel stůl a posadil se do mojí židle. Úplně poprvé, protože normálně si to nedovolil. Jenže právě teď jeho šéfová seděla na stole a ještě pořád se vydýchávala z toho vášnivého líbání. Přetočila jsem se čelem k němu a položila mu nohy na stehna.
"Poslouchám," pobídla jsem ho.
"Přijeli jsme dnes v noci, souhlas?" zeptal se a začal nám tak tvořit alibi. Postupně zrekapituloval všechno, co jsme museli oba vědět, abychom na otázky odpovídali stejně.
"A ještě poslední věc," řekl a zadíval se mi vážně do očí.
"Vím, jak ses posledně rozčilovala, když jsem to rozhodl za tebe, takže tentokrát to udělám po tvém. Technicky vzato jsi moje šéfová. A nevím, jestli je úplně dobré, abychom se tu předváděli jako pár," nadhodil. Pochopila jsem, co se mi snažil říct.
"Myslíš, že bude lepší, když budeme dělat, jako že nic?" ujistila jsem se. Přikývl.
"Máš pravdu, bude to tak lepší. Ale bude se mi stýskat," zavrněla jsem a svezla se mu do klína.
"Tady nám nehrozí žádné veřejné odsouzení, když se to na nás provalí. Pokud někdo něco pozná, nebudeme zatloukat. Ale slibuju, že se k tobě nebudu chovat, jako ke své nadřízené," zablýsklo se mu v očích a já hned věděla, co měl na mysli. I mě napadl obrázek mě a jeho na mém pracovním stole. Skousla jsem si spodní ret, protože jsem věděla, že moje myšlenky taky vidí.
"Tedy, slečno Anori, takové hříšné myšlenky na pracovišti?" škádlil mě a oběma rukama mi zajel do zadních kapes, takže ve skutečnosti měl v rukou celý můj zadeček, který jemně stisknul.
"S vámi, pane, nemám jiných než hříšných myšlenek," políbila jsem ho a pak opatrně slezla, abych ho svou teniskou jinak neušpinila. V tu chvíli dorazil do práce Kim.
"Vypadá mnohem starší, než si ho pamatuju," zamyslela jsem se.
"Jsou to už tři roky, co jsme pryč. A my se neměníme. Pořádně si to užij, jako policejní ředitelka už se sem znovu nevrátíš," oznámil mi potom.
"Proč?" nechápala jsem. Tren se mezitím zvedl a přisunul si ke mně jednu z židlí, co byla položená v rohu místnosti. Já se usadila do své židle.
"Broučku, kolik bys řekla, že mi je, kdybys neznala můj pravý věk?" položil mi otázku. Schválně jsem si ho pečlivě prohlédla.
"Že si sotva dostudovala vysokou školu," odpověděla jsem nakonec. Nikdo by mu neřekl víc, než pětadvacet.
"Vidíš, a tady mám hrát téměř čtyřicátníka. A i tobě má být pětatřicet, přitom vypadáš ještě mladší než já," poukázal logicky na mezeru mezi naším vzhledem a skutečným věkem.
"Hm," pronesla jsem zamyšleně. I on přemýšlel. Pak se pousmál.
"Kde jsou ty časy, když mi opravdu bylo čtyřicet," zašklebil se a věnoval mi poslední polibek.
"To jsi byl ještě mladý kuře," pocuchala jsem mu vlasy a pak jsme se oba sklonili k papírům, abychom předstírali práci.
"Ahoj, čekali jsme vás až někdy během dneška," strčil Kim hlavu do dveří.
"Stihli jsme dřívější letadlo," usmála jsem se na něj. Až pak mi došlo, jak jsem automaticky vklouzla do angličtiny bez větších problémů. Příjemně mě to překvapilo. Tren mu jen s pousmáním kývl na pozdrav, nikdy toho v práci moc nenamluvil s ostatními kolegy. Kim chápavě kývl hlavou a nechal nás pracovat. Nepřišlo mu divné, že tu se mnou Tren byl sám. Dělali jsme to takhle tak často, že se nad tím už nikdo nepozastavoval.

"Já ti dám kuře," zabručel Tren, když si zpět přitahoval moje rty.


Vítaná návštěva

18. srpna 2013 v 21:30 | Yui-chan |  Růže msty
Snažila jsem se, jak jen jsem mohla a podařilo se mi na soustředění naťukat další díl, tak doufám, že se vám bude líbit :). A nechte mi komentář:
.
.
"Any, lásko moje, vydrž vzhůru ještě chvíli. Jen se svlékneš a hned půjdeš spát," promlouval ke mně tiše Tren, když mě napůl odnášel do mého pokoje. Něco jsem zabroukala a snažila se zůstat ve vzpřímené poloze. Bylo asi pět hodin ráno a my se teprve vrátili z té slávy. Constance nás držela až do poslední chvíle, nemohli jsme odejít. Nějak se mi podařilo se svléknout a nahá jako prst jsem zapadla do peřin. Jen okrajově jsem vnímala, jak kolem mě Tren štrachá, když věšel svůj smoking a moje šaty. Postel se pak zhoupla pod vahou jeho těla, dostala jsem polibek za ucho a to už jsem nevěděla o světě. Probudilo mě až ostré odpolední slunce. Tren měl přese mě hozenou ruku a hrozně hřál. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale jak jsem se zavrtěla, ve spánku si mě přitáhl ještě blíž. Začala jsem ho tedy líbat na krk, tváře i na rty. Vždycky, když jsem ho takhle budila, byl tak roztomile zmatený. Že je vzhůru jsem poznala, když mi polibky začal oplácet. Přetočil se nade mě a polibky o něco prohloubil. Opravdu jsem dostala hroznou chuť nechat se unášet. Tren mi položil ruku na koleno a já naprosto automaticky roztáhla nohy tak, aby se mezi ně pohodlně vešel. Pochopil, že mám v plánu porušit zákaz a vůbec se tomu nebránil. Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Zklamaně jsem vydechla. Tren si lehl zpět na záda a oba nás přikryl.
"Dál," zavolal. Vešla mladá služebná.
"Nesu vám a slečně šaty. A madam vám vzkazuje, že máte návštěvu," oznámila nám, položila šaty na stolek a s poklonou odešla. Tren až příliš ochotně vyskočil z postele, políbil mě na čelo a začal se rychle oblékat.
"Kam tolik pospícháš?" ptala jsem se rozmrzele. Vyrušila nás v tak nevhodnou dobu!
"Chci se s nimi taky přivítat," usmál se a odešel ven. Neochotně jsem se tedy zvedla, oblékla se do dalších šatů, které mi služka přinesla a pomalu se loudala do jednoho ze salonků, kde jsem slyšela tlumený hovor. Opatrně jsem vstoupila dovnitř.
"Anori, dítě moje," usmála se na mě hned Juana a mačkala mě v objetí.
"Ah, Juano, ráda vás vidím," usmála jsem se nazpět. Tak proto Tren tolik pospíchal. Za ní jsem zahlédla i Raziela, který mě překvapil tím, když vystřídal Juany místo a také mě velmi pevně objal.
"Tak co, proběhlo všechno v pořádku?" ptal se mě pak Raziel. Zatvářila jsem se nechápavě.
"Jistě, proč by nemělo?" odpověděla jsem s pokrčením ramen.
"Velice by mě to překvapilo," přiznal a zadíval se na svou matku, která ho propálila pohledem a já jako na povel zrudla, což bylo skoro stejné, jako kdybych řekla, co a jak. Raziel se jen zasmál, protože to přesně očekával a mě také došlo, proč mě dnes výjimečně tolik objímal. Chtěl mi dát najevo, že i kdyby mě jeho matka nepřijala, pro něj už do rodiny stejně patřím. Samozřejmě to viděl i Tren, který mě objal kolem pasu a na tváři měl nádherný, spokojený úsměv.
"Juano, drahá, pojď se mnou, a povíš mi, co je u vás nového," objala Constance Juanu kolem ramen a odváděla ji do jiné místnosti. Pozdvihla jsem obočí.
"Říkal jsem ti, že Constance má nás i Juanu velmi ráda," zašeptal mi Tren do ucha. Chápavě jsem přikývla.
"A ty pojď se mnou, synu, mám pro tebe něco, co bych ti rád ukázal," odvedl zase Anthony Raziela. Ten něco naznačil rukama, ale nepochopila jsem co.
"Jasně, tati, později," přikývl mu Tren.
"Zlato, vysvětli mi něco," chytila jsem Trena za paži, když jsme osaměli. Vybídl mě, abych se ptala.
"Proč oslovuješ Juanu často jménem, ale Razielovi neřekneš jinak než tati?" zeptala jsem se ho na otázku, která mě trápila už nějakou dobu.
"To opravdu dělám?" zeptal se překvapeně. Poznala jsem na něm, že to nehraje. Přikývla jsem.
"Eh, na to mě ještě nikdo neupozornil. Možná proto, že když jsem byl dospělý, vyrůstal jsem jenom s mámou a před ostatními jsem ji oslovoval jménem. "Mami" jí říkám jenom v rodinném kruhu. O tátovi jsem nikdy moc nemluvil," pokrčil rameny a zároveň přišel s docela logickým vysvětlením. Oba jsme nad tím přemýšleli.
"A co budeme dělat my?" zeptala jsem se se zájmem, když ticho bylo už trochu nepříjemné.
"Já si chci něco najít v naší knihovně, takže se můžeš zařídit po svém," odpověděl a vykročil ven do chodby.
"Co tam?" dohnala jsem ho a vzala ho za ruku. Nevěděla jsem, co mám sama dělat, chtěla jsem být s ním.
"Děda mi včera něco tvrdil a já jsem přesvědčen o tom, že to není pravda. Chci to najít a dokázat mu to," vysvětlil mi, co chce dělat a vzápětí mi otevíral dveře do knihovny. Knihovna nebyla zrovna tou největší místností v domě. Byla vyvedená do světlého dřeva, ze kterého byly police, stolky i křesla, která byla určena ke čtení. Knihy byly pečlivě uloženy ve vysokých policích, které lemovaly celý pokoj.
"Jestli si chceš najít něco ke čtení, támhle vzadu má babička nějaké svoje romány, třeba si vybereš," nasměroval mě Tren, sám se postavil k jiné polici a se zájmem hleděl na tituly knih. Vykročila jsem tedy k polici, kterou mi ukázal, a také jsem se začetla do titulů. Nakonec jsem si vybrala Paní Dallowayovou od Virginie Wolfové. Dlouho jsem tu knížku nečetla. Posadila jsem se do jednoho z křesel a otevřela knihu někde ve třetině. Neměla jsem náladu ani chuť číst tu knížku celou od začátku, chtěla jsem si jen připomenout osudy hrdinů. Tren pořád postával u regálů a něco hledal. Projížděla jsem tu knihu pár minut, než jsem se zahleděla z okna a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdybych v té knížce žila s nimi. Pak jsem se zahleděla na Trena. Stál na místě, listoval nějakou knihou a pohupoval se přitom v bocích. Všimla jsem si, že i služky, které tu byly, aby oprašovaly knihy a uklízely je na svá místa, se často vytrhovaly od práce, a zálibně si ho prohlížely. Vstala jsem a přešla k němu, objala jsem ho kolem boků a zahleděla se mu přes rameno. Jednak mě zajímalo, co čte, a taky jsem chtěla dát ostatním najevo, že patří mě. Tren se přestal houpat a poznala jsme, že se místo do knihy zahleděl na mě.
"Co to máš?" dívala jsem se zmateně na změť nejrůznějších čar vedoucích od čtverečků a koleček buď bílých, nebo vybarvených.
"Nějaké staré rodokmeny," zamumlal a vymanil se z mého sevření. Vybral si z police ještě asi tři knihy a posadil se do křesla, mě stáhl na opěradlo vedle sebe. No jistě, když stál on, bylo to v pořádku, ale jakmile bych chtěla stát s ním, okamžitě se pro jistotu taky posadil. Objala jsem ho kolem ramen, tvář mu položila do vlasů a nechala ho, aby hledal to, co potřeboval.
"Vysvětlíš mi, co přesně se snažíš najít?" zeptala jsem se, když už ticho kolem nás trvalo déle než hodinu. Navíc už mě nebavilo jen nečinně sedět.
"Je to trochu složité, když nerozumíš těm okolnostem. Ale zjednodušeně se snažím najít, že někdo hodně vzdálený má něco společného s nějakými našimi předky, ovšem nevím přesně, s kterými. Děda si myslí, že tomu tak není. Proto to hledám, abychom se rozsoudili," zamumlal. Políbila jsem ho na spánek a ještě chvíli ho nechala hledat.
"Tady to je! Věděl jsem, že to najdu," prohlásil najednou a vyskočil na nohy tak rychle, že mě tou knihou udeřil do nosu.
"Au," postěžovala jsem si a chytila se za zasažené místo.
"Promiň, lásko. To jsem nechtěl," objímal mě hned a zlíbal mi celý obličej.
"Už dobrý?" ptal se.
"Ještě aspoň jednu," nastavila jsem rty. Se smíchem mi vtiskl dalších pár vášnivých polibků. Objala jsem ho a zabořila mu prsty do vlasů.
"Už mě pusť," šeptal mi a snažil se mi všelijak vykroutit. Jak neochotně jsem ho nechala se odtáhnout. A teprve pak mi došlo, že v místnosti vlastně nejsem sami. Zrudla jsem jako rajské jablíčko, což Trena samozřejmě rozesmálo. Vytáhl mě na nohy a odváděl mě pryč z knihovny, kde nechal stát rozmrzelé služky. Proč si na něj vždycky všechen ženský personál dělal zálusk? Došli jsme až do jednoho ze salonků.
"Dědo, našel jsem to," zamával Tren knihou Anthonymu před obličejem.
"Není možná," zavrtěl Anthony hlavou a začetl se do stránky, kterou mu Tren nabídl ke čtení.
"Anori, pojď sem a pověz mi, co je u vás nového. Tak dlouho jsme se neviděli," přišla za mnou Juana a odvedla mě kousek stranou od našich mužů, kteří byli zabráni do vášnivé debaty. Constance chvíli porovnávala možnosti, až si nakonec přisedla k nám.
"Není moc co vyprávět Juano. Je to u nás v podstatě pořád stejné. Tren celé dny pracuje a stará se o dům a já jezdím do školy a učím se. A to že nám ty zatracený bestie nedají chvíli pokoj, se vám jistě doneslo," pokrčila jsem rameny. Opravdu nebylo moc co vyprávět.
"Hm, jak tu situaci budete řešit?" zajímala se Juana.
"Já přesně nevím. Tren říkal něco o tom, že budeme muset měnit místa pobytu a nikde se nebudeme moci přílišně zdržovat. A zároveň musíme místa volit tak, abychom je nepřivedli k žádným klíčovým objektům. Ale přesně tomu nerozumím," přiznala jsem, ovšem Juaně toto vysvětlení stačilo.
"Děti moje, proč to máte všechno tak složité?" povzdechla si Juana. Na to jsem jí nemohla dát žádnou odpověď. Sama jsem ji hledala.
"Takže jinak nic vážného?" ujišťovala se.
"Juano, vždyť víte, že kdyby se stalo něco opravdu vážného, byla byste mezi prvními, kdo by o tom věděl," konejšila jsem ji a vzala ji za ruku.
"Jste hodní. Moje jediné děti, které se mnou komunikují. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem viděla Airine nebo Nika," postěžovala si. Musela jsem se usmát.
"Airine u nás byla celkem nedávno. Potřebovala pohlídat Tima, ale vy jste prý byla s Razielem někde na společném výletě. A myslím, že se nemá vůbec špatně. A s Nikem se také příliš často nestýkáme," podala jsem jí náležité informace.
"Taky jsem slyšela, že jsi prý Trena zfackovala," změnila najednou Juana směr. Provinile jsem se kousla do rtu, ale ona se na mě zářivě usmívala.
"Dostal jenom jednu, ta druhá rána byla on někoho jiného. A ví, proč ji dostal a sám uznal, že jsem nereagovala přehnaně," začala jsem se bránit. Tentokrát se Juana rozesmála nahlas. Měla moc krásný smích a s těmi dolíčky, co se jí udělaly na tvářích, vypadala hned o spoustu let mladší. Juana byla vlastně velmi krásná žena a musela jsem uznat, že ačkoliv byl Tren celý táta, po Juaně taky zdědil pár rysů. Třeba právě její krásný úsměv.
"Nemyslela jsem to zle, Anori. Ono je ho občas taky dost," položila mi chlácholivě ruku kolem ramen. A pak jsme se začaly bavit o samých holčičích věcech. Nakonec se k nám připojili i chlapy a vznikla z toho obrovská diskuze o všem možném. Tren seděl vedle mě a objímal mě kolem ramen, já se mu tiskla k boku a občas, když se debata příliš stočila do politického spektra, jsem ho jemně líbala na krk. Naše debata pokračovala i přes večeři a táhla se až do dlouhých nočních hodin. Ani nevím, v kolik skončili ostatní, ale já jsem usnula někdy po půlnoci a probudila se až ráno ve své posteli. Trenovi jsem se opět válela po hrudníku. Nechápala jsem, že mu nevadilo, když jsem mu celou noc ležela na prsou, nebyla jsem úplně nejlehčí. Ale on si nikdy nestěžoval a vždycky mě ještě pevně objímal.
"Dobré ráno, krásko," zachraplal Tren a věnoval mi pár polibků.
"Ty jsi takový můj zachránce, když mě vždycky, když usnu někde jinde, odneseš do postele," usmála jsem se.
"Mě by se tu samotnému stýskalo," odhrnul mi pramen vlasů z obličeje. Otřela jsem se nosem o ten jeho. Odpovědí mi byl jeho krásný úsměv. Měla jsem moc ráda ty okamžiky, kdy jsme nemuseli myslet na nic jiného. Neexistovala žádná banda zatracených, kteří by se nás snažili chytit, neexistovalo žádné Bratrstvo, které se Trena snažilo dohnat k šílenství, existovali jsme jen my dva a nic jiného. S jakým podivem, tyto okamžiky byly docela vzácné a většinou se odehrávali v naší posteli po ránu. Přejela jsem mu prsty po tváři, která byla výjimečně zcela uvolněná a rozjasněná spokojeným úsměvem. Nechtěla jsem tuhle chvíli nijak porušit, tak jsem se mu jemně probírala ve vlasech a nechala jeho prsty, aby mi jezdily po zádech. Jak mu postupně mizel úsměv, jeho tvář zvážněla. V jeho očích se odráželo, kolik má různých problémů, se kterými se mi určitě nesvěřil. Už nevypadal tak mladě, jak by měl. Všechny tyhle starosti mu přidávaly pár let navíc.
"Na co myslíš?" porušil ticho jako první a pomalu se zvedl z postele, ovšem zůstal ještě sedět. I já se posadila, deku si přitáhla těsněji k tělu. Často se stávalo, že sem vběhl někdo z personálu a já se tu nechtěla předvádět.
"Proč máš tolik starostí," odpověděla jsem.
"Nemám jich nějak moc," zavrtěl hlavou. Po kolenou jsem přelezla k němu a deku, kterou jsem měla stále na zádech, jsem přehodila přes nás přes oba.
"Proč mi nikdy nemůžeš říct, co tě trápí. Já to na tobě poznám, všechno máš napsané tady," pohladila jsem ho po tváři. Zavřel oči a položil si hlavu do mých dlaní.
"Stačí, že mám starosti já, nemusíš je mít ještě i ty," promluvil pak. Zvedla jsem mu hlavu a donutila ho tak, aby se mi podíval do očí. Chvíli jsem studovala jeho výraz, až to vzdal a znovu se začal usmívat.
"Vypadáš mnohem mladší, když se směješ, víš to?" zeptala jsem se. Jeho úsměv se o něco rozšířil.
"Nejsem mladší, měl bych na svůj věk vypadat vyspěle, nemyslíš?" nadhodil.
"Vypadáš vyspěle, ale teď bych ti tipla alespoň tři děti, nezbednou manželku a práci v lomu," zamračila jsem se, protože mě vůbec nebral vážně.
"Hm, zatím mám jenom tu nezbednou snoubenku," položil mě zpátky do postele a začal mě líbat všude, kam dosáhl. Zmohla jsem se jen na přidušený smích.
"Ehm, Trene, Anori," vyrušila nás Constance. Vzhledem k tomu, že jsme byli zamotaní do deky, nám chvíli trvalo, než jsme se z ní dostali. Ve dveřích stála Constance a rozpačitě přešlapovala. Ovšem když si všimla, že má Tren spodní prádlo a já jednu z nočních košilek, viditelně se jí ulevilo, asi se bála, že nás vyrušila.
"Jenom jsme se kočkovali," uklidňoval ji Tren a já jeho slova potvrdila přikývnutím.
"Normálně bych vás nerušila, ale přišla nám další návštěva a myslím, že by bylo vhodné, abyste se s nimi šli pozdravit," nadhodila nám. Oba jsme s ní souhlasili, tak nám nechala trochu soukromí, abychom se oblékli. Než se Tren stačil zvednout, objala jsem ho zezadu kolem ramen a zlíbala mu celé ouško.
"Myslíš, že když už Constance překonala tu averzi vůči tomu, že jsem si dovolila dobít tvé srdce, nemohla by nám udělit výjimku ze zákazu? Tahle postel si přímo říká o to, abychom ji znesvětili," zapředla jsem. Tren se rozesmál a pocuchal mi vlasy.
"Srdíčko, opravdu se jí na to chceš ptát?" použil Tren hned to nejvyšší eso, protože věděl, že já bych se jí nezeptala, ani kdybych si na soukromí musela počkat ještě další měsíc.
"Lásko, vydrž to ještě chvíli. A já to pak nějak vymyslím, ano?" vzal mi obličej do dlaní. Místo odpovědi jsem mu vtiskla polibek. Věděla jsem, že to ani potom nijak nevymyslí, protože s námi všude budou jezdit Erik s Patrikem, takže soukromí bude nulové. Nechala jsem ho, aby se oblékl a sama si našla šaty na sebe. Pak jsme se odešli nasnídat, tedy rovnalo se to spíše jen housce se sýrem, co jsme si vzali do ruky a vydali se dál. Došli jsme do jednoho ze salónků, kde už všichni stáli a povídali si s pro mě neznámým mužem a ženou. Tren se s nimi přátelsky přivítal, očividně to byli známí, a pak mě představil jako svou snoubenku a ty dva jako manžele a rodinné známé. Já jsem se potom posadila do jednoho z širokých křesel a příliš jsem se do debaty nepouštěla.
"Posuň se kousek," přistoupil ke mně Tren a posadil se. Abychom se vešli, museli jsme být na sobě úplně nalepení, což mi tedy vůbec nevadilo. Ráda jsem se k němu tiskla. Bavili se společně o nějakých záležitostech, kterým jsem úplně nerozuměla. Ta žena se často vměšovala do hovoru a měla takové nevhodné poznámky, až jsem se i já tomu podivovala. Její manžel měl neustále narážky na to, aby se trochu uklidnila, ale ona si nedala říct. Po několika marných pokusech ji utišit se ozval a dost zřetelně jí řekl, aby přestala. Všichni z toho byli dost překvapeni a tak jsem poznala, že tohle nebylo její obvyklé chování. Pokud se mě někdo na něco zeptal, odpověděla jsem, ale jinak jsem raději mlčela, příliš jsem nerozuměla tomu, o čem debatovali. Ani ona neměla přílišnou představu, ovšem nijak jí to nedělalo starosti.
"Už toho nech, ženská jedna. Pořád meleš tou pusou a nikoho to nezajímá. Říkáš samé nesmysly, tak raději mlč," pustil se do ní její manžel. Normálně jsem neměla ráda, když se ženy utiskovali, vzhledem k tomu, že i já jsem měla určitou představu o rovnoprávnosti. Ovšem tentokrát jsem musela uznat, že ji zastavil právem a neudělal to nijak hrubým způsobem. Ovšem ona si to nemyslela. Spustila na svého manžela a ječela na něj všechno, co jí přišlo na jazyk. To už se i on naštval a seřval ji na dvě doby. Teprve v tu chvíli jí asi došlo, že to opravdu přehnala a očividně zkrotla. Jenže jak už byl její manžel v ráži, pokračoval ve svém kázání dál a nakonec ji vykázal z místnosti, kdy ona beze slova odešla. Tiskla jsem se Trenovi k boku a nechala se jím konejšit, ten křik se mi nelíbil. Na mě se nekřičelo.
"Omlouvám se," zamumlal ten muž, když se trochu uklidnil a posadil se zpět do křesla. Anthony to přešel bez dalších komentářů, jen po Constance vrhl jeden pohled a donutil ji tak mlčet. V debatě pokračovali dál, ale já už je neposlouchala.
"Anori?" zašeptal mi Tren do ucha a pátravě mi hleděl do tváře. Pochopila jsem, že se mu moje mlčení zdá trochu divné a ptá se po důvodu. Jemně jsem se usmála a zavrtěla hlavou, jako že se nic neděje. Jediné, co mi teď vířilo hlavou, byla ta poslední scéna, a jak snadno dokázal Anthony Constance umlčet. Zamyslela jsem se nad tím, jestli i já Trena dostávám do takových nepříjemných situací, kdy by mě chtěl umlčet a já bych si vedla svou. Sama jsem věděla, že jeho káravý pohled mě většinou nezadržel. Zabořila jsem mu tvář do krku, objal mě o něco pevněji a svojí myslí se jemně otíral o tu moji. Nerozmýšlela jsem se příliš dlouho, jestli ho pustit dovnitř. Proč by nemohl vědět, co mě trápí? Naše mysli se spojily a dovolily nám tak duševní spojení, které neprožíval každý.
"Zlatíčko moje, proč se trápíš takovou hloupostí? Víš, že kdyby mělo o něco jít, upozornil bych tě. Vždyť víš, že na tebe nekřičím," promluvil ke mně jemně, když si prohlédl moje myšlenky.
"Trene," vytrhl nás Anthonyho hlas ze společného zamyšlení. Tren stáhl svou mysl a omluvil se, že neposlouchal. Ptali se ho, zda by šel hrát volejbal. Samozřejmě jim na to kývl. Všichni jsme se tedy odebrali ven, kde jsme se všechny ženy posadili na přistavěné lavice pod slunečníky a Tren a ten neznámý muž na jedné straně a Patrik s Erikem na straně druhé se postavili na pískem vysypané hřiště pro volejbal. Raziel s Anthonym zůstali doma a řešili zase nějaké administrativní záležitosti. Nebyl žádný div, že Tren měl také sklony k časté práci, když to viděl všude kolem sebe. Kluci si na hřišti nechali postavit síť a přinést míč a začali hrát. Erik se na to moc netvářil, hraní mu příliš nešlo. Zvedla jsem se od stolu, že přinesu nějakou limonádu, když se ozval výkřik.
"Bacha!" volali kluci. Ještě jsem stihla zaregistrovat míč, letící mým směrem. Nastavila jsem ruce a odehrála jim zpět na hřiště.
"Páni, ty umíš hrát," podivili se kluci.
"No jasně," pokrčila jsem s úsměvem rameny.
"Že mě vystřídáš," zaprosil Erik.
"Jo, já s Anthonym a tady slečna s Patrikem proti nám," odsouhlasil nám to ten muž. Tren svraštil obočí, ale nakonec zdráhavě souhlasil. Erik vděčně zasedl k děvčatům a já si sundala boty a postavila se k Patrikovi.
"Tak je porazíme, co říkáš, malá čarodějko?" usmál se na mě Patrik. S úsměvem jsem přikývla. A pak jsme začali hrát a musím říct, že nám to šlo. Já jsem nahrávala a Patrik smečoval jedna radost. Nakonec jsme naprosto jasně vyhráli.
"Pěkný," pochválil mě Patrik a nastavil mi obě ruce, abychom si mohli plácnout. Nakonec z toho bylo jedno přátelské objetí na počest výhry.
"Chci odvetu, ale prostřídáme se," řekl ten muž udýchaně, ukázal na mě a pak naznačil, že mám jít na druhou stranu. Sám se postavil k Patrikovi. Podlezla jsem tedy síť a Trenovi na uvítanou nastavila rty, aby mě mohl políbit. Všimla jsem si totiž, že se po mém objetí s Patrikem zase tvářil dost rozmrzele. Nakonec se ale usmál a polibek mi rád dal.
"Takže budeme hrát spolu," nadhodil, protože asi nevěděl co říct, ale chtěl se mnou mluvit.
"No, už to tak vypadá. Takže tentokrát vyhrajeme my, jo?" usmála jsem se a věnovala mu ještě jednu pusu.
"Tak jedeme!" zavelel Patrik a ujal se rozhazování. S Trenem se mi hrálo o něco lépe, než s Patrikem. Tren sice neměl tak silnou smeč, takže míče často létaly zpátky, ale pokaždé, když jsem se sklouzla a upadla do písku, mě jeho ruce něžně zvedaly a oprašovaly mě.
"Anori, ty hraješ ještě pořád se mnou?" provokoval mě Patrik, když už jsem potřetí nevybrala jeho příjem. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a tentokrát se soustředila, abych jeho ránu vybrala. To se mi povedlo a Tren zakončil výstavní smečí.
"Šikula," zapředla jsem mu u ucha a on mě znovu políbil.
"To neplatí, doping," smáli se ti dva na druhé straně.
"Měl si možnost," exceloval tentokrát Tren, když si utahoval z Patrika. Překvapeně jsem se usmála, to jsem od něj nečekala, že to vzal tak s nadhledem. Po několika minutách hry jsem opět končila jako vítěz.

"Myslíte, že když s ní teď budu hrát já, tak taky vyhraju?" zamyslel se ten chlápek. To všechny rozesmálo. Pak už jsme jen relaxovali a povídali si. My jsme s Trenem zůstali sedět na slunce vyhřátém písku. Cuchala jsem mu vlasy, abych z nich vyklepala co nejvíc písku, měl ho snad úplně všude. Bylo to krásné odpoledne.


Život na zámku

9. srpna 2013 v 11:20 | Yui-chan |  Růže msty
Tak jsem konečně doťukala další díl. Teď pojedu na týden na soustředění a doufám, že tam něco napíšu třeba i do zásoby, že by ty pauzy nebyly tak dlouhé. Zatím si užijte tenhle dílek a snad zase za týden ;)
.
.
Večeře probíhala za nepříjemného ticha. Já se bála promluvit, protože jsem věděla, že z části je to i moje vina. Tren také mlčel, byl na Constance opravdu naštvaný kvůli tomu, co mi řekla. Anthony se zlobil z části na Constance a z části na Trena, že s ní nemluvil. A Constance celou dobu jen mlčky hleděla do svého talíře. Tohle jsem nechtěla. Zvedla jsem se od stolu a okamžitě mě následovaly tři páry očí. I Constance na mě hleděla. Najednou jsem nevěděla, co mám říct.
"Ehm, já jsem unavená. Půjdu si lehnout," zamumlala jsem nakonec. Nemohla jsem jim říct, že mám z celé téhle podivné atmosféry tak stažený žaludek a hrdlo, že jsem nemohla pozřít ani sousto. A bylo mi tu trochu i trapně. Constance s Anthonym přikývli v souhlas. Automaticky jsem se sklonila k Trenovi pro polibek na dobrou noc. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem byla opravdu blízko. Zastavila jsem se, netušila jsem, jestli je vhodné, abych ho tu před Constance líbala. Jenže Tren prostě zvedl obličej a bez jakýchkoliv okolků spojil naše rty.
"Dobrou zlato," zašeptal mi pak do ucha. Opustila jsem místnost a vděčně zapadla do ticha svojí ložnice. Jen v rychlosti jsem se osprchovala, oblékla si jednu z hebkých košilek, které jsem tu měla připravené a zalehla do peřin. Probudilo mě, když někdo otevřel dveře. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Myslela jsem si, že je to zase Tren. Sice jsem dneska jasně dávala najevo, že chci být sama, ale on mě málokdy poslechl. A vlastně mi ani nevadilo, že za mnou přišel. Že je něco špatně jsem zaregistrovala až příliš pozdě. Ta osoba nevoněla tolik, jako voněl Tren. Jenže jsem byla po dnešku tím pláčem a vším tak otupělá, že mi to v první chvíli nepřišlo divné. Vzpamatovalo mě až to, kdy si mě přitáhl na hruď, a mě na zádech zašimraly jemné chloupky. Trenův hrudník byl vždycky naprosto hladký s dokonale vyrýsovanými svaly. Přetočila jsem se čelem k té osobě, a civěla na cizího muže.
"Co tu děláte?" ptala jsem se poplašeně a snažila se vymanit z jeho sevření. Ten muž se jenom zasmál, ucítila jsem z něj nějaký alkohol, ale přesně jsem nedokázala určit jaký.
"Chtěl jsem vědět, jestli jsi opravdu tak pěkná, jak vypadáš v těch šatech. A musím uznat, že jsi vážně kus ženské," bručel ten někdo a jeho ruce mi přitom přejížděly po prsou a následně po hýždích.
"Nechte mě, nebo budu křičet," bránila jsem se, když mě odmítal pustit. Jeho doteky začaly být násilné a hrubé.
"To neuděláš," zavrtěl hlavou. Nadechla jsem se a předvedla takový ten pravý ženský jekot, takový, který umí každá z nás, když jde opravdu do tuhého. Okamžitě mi zacpal ústa těmi svými. Bránila jsem se, jak nejvíc mi to šlo. Když se začal blížit k mým stehnům, křečovitě jsem zkřížila nohy. Tlačil mi je od sebe. Ne, já už to znovu prožít nechci! Na těch místech se mě smí dotýkat jen jediná osoba! V rámci možností jsem se napřáhla a plnou silou mu vrazila hranou dlaně do nosu. Ozvalo se zapraskání, takže jsem se musela trefit správně. Ten muž zaúpěl, ale neslezl ze mě. Zvolila jsem tedy radikální krok, kdy jsem přitáhla nohu k sobě a udeřila ho kolenem přímo do slabin. Tu už se skácel vedle mě a já urychleně vyskočila z postele a hnala se ven. Teprve na chodbě na mě všechno dolehlo a já začala znovu brečet. A jako na potvoru první koho jsem potkala, byla Constance.
"Anori, drahoušku, co se stalo?" ptala se hned, jakmile uviděla, že pláču. Byla jsem tak rozrušená, že jsem neměla čas pozastavovat se nad její familiárností. Prostě jsem se jí vrhla do náruče a nechala se jí konejšit.
*****
(Tren)
Z neklidného spánku mě probudil ženský výkřik. Byl velmi krátký, tak nepřirozeně utnutý a já věděl, že je to moje Anori. V rychlosti jsem vyskočil z postele, natáhl na sebe kalhoty a vyběhl ze dveří. Nemohlo mi to trvat déle než dvě minuty. Tam jsem se hned srazil s Constance, která objímala a utěšovala moji snoubenku, které slzy už zase smáčely tváře.
"Copak je, zlatíčko?" ptal jsem se hned a ona ochotně vyměnila její náruč za tu moji.
"Nic mi neřekla, jdu se tam podívat," pokrčila babička rameny a opatrně se blížila k jejímu pokoji. Ještě než k němu došla, vybelhal se z nich nějaký muž, tuším, že to byl někdo ze služebnictva. Anori se při pohledu na něj celá napjala.
"Ty malá cuchto!" zavrčel on, hned jak Anori uviděl. Dost hekal a držel se za nos, ze kterého mu slušně teklo.
"Takhle s dívkou mého vnuka nikdo mluvit nebude. Cos vůbec dělal v jejím pokoji," spustila na něj hned Constance. Překvapeně jsem zamrkal. Tak najednou je to moje dívka? Tak tomu říkám obrat. Chlapík se nepřirozeně zakymácel a já poznal, že je značně opilý.
"Pořád se na nás usmívá, říkala si o to. Byl to jasný flirt," zadrmolil v opileckém delíriu. Pak zaklel tak sprostě, že i já nad tím užasl, Anori nechápavě natočila pohled na mě. Neznala zrovna moc vulgárních výrazů, nenaučil jsem jí je.
"Celou dobu si říkala, aby jí to tělo někdo ošahal. A pak mi zlomila nos, děvka, a kopla mě do koulí," rozeřval se. Ten rozruch k nám přilákal i další obyvatele domu. Přišel i Erik s Patrikem. Stačilo jim jen v rychlosti obhlédnout situaci.
"Myslím, že půjdeme," ozval se Erik a vystoupil směrem k tomu opilému muži. Patrik si stoupl před Anori, jako by ji chránil a já ji alespoň pevněji objal. Erik mezitím vyváděl toho muže ven. Když šli kolem nás, vrhl po Anori takový pohled, že se mi napnuly všechny svaly, jakou jsem měl chuť mu jednu vrazit. Jednu pořádnou a do zubů. Ovšem Anorina ruka mě držela na místě.
"Nechoď pryč," zašeptala. Přikývl jsem a nechal toho zmetka odejít, aniž bych mu něco udělal.
"Co přesně se tam dělo?" ptala se pak Constance. Anori se ani o milimetr nehnula z mojí náruče, ale přesto odpověděla.
"Prostě najednou přišel a lehl si ke mně. Myslela jsem, že to byl Tren, takže jsem ho nejdřív nechala. Až pak jsem poznala, že je to někdo jiný. Začal mě osahávat a líbat a tak jsem ho udeřila do nosu a nakopla do slabin," přiznala se Anori.
"Ty se ve světě neztratíš," zasmál se Patrik, narážeje na její sebeobranu. I já se lehce usmál.
"Dobrá, myslím, že bychom se měli vrátit do svých ložnic," rozhodl pak Anthony. V tu chvíli mě Anori sevřela v těsném objetí.
"Já už tam sama nejdu," pípla a zaschlé cestičky po slzách, co měla na tvářích, se jí začaly znovu smáčet. Urychleně jsem je všechny slíbal a setřel prsty.
"Půjdeme ke mně. Už se od tebe nehnu ani na krok," slíbil jsem jí. Trochu povolila svůj stisk.
"Postel v Anorině pokoji je o něco větší a pohodlnější, než ta tvoje," nadhodila opatrně Constance. Kývl jsem, jakože rozumím a odváděl Anori zpět do jejího pokoje. Sice jsem si nevšiml, že by babička vydala nějaký pokyn, ale zrovna v tu chvíli služky dopřevlékly peřiny a odešly. Svlékl jsem si kalhoty a lehl si do postele. Anori si mi hned přilehla na hrudník. Rty mi přejela po hrudní kosti, pak se jimi otřela o klíční kost a nakonec mi je přitiskla pod čelist. Slastně jsem zavřel oči, ona věděla, jak mě přivést na jiné myšlenky. Ze všech mých milenek byla Anori jediná, která na tahle moje citlivá místa přišla. Pevně jsem kolem ní obmotal paže. Usnula brzo, dnešek pro ni musel být vyčerpávající. Já spát nemohl, jen jsem ji hlídal, tu křehkou dívku, která pro mě znamenala svět. Bylo asi šest hodin ráno, když do pokoje tichounce vklouzla Costance, která jí přinesla nové šaty.
"Dobré ráno," artikulovala němě, když zaznamenala, že jsem vzhůru. S úsměvem jsem kývl v odpověď. Pohledem sklouzla na Anori, která si ze mě udělala matraci a nerušeně spala dál. Constance si jen smutně povzdechla a stejně tiše zase odešla. Nechápal jsem, jak na mě mohla Anori takhle spokojeně spát, muselo to být dost nepohodlné. Ne že bych se tím chtěl nějak moc chlubil, ale dost jsem na sobě pracoval, a proto byly všechny moje svaly vyrýsované a pevné, což muselo poskytovat dost tvrdé ležení. Čekal jsem ještě hodinu, než jsem ji začal budit. Hladil jsem ji ve vlasech, po tvářích, na zádech, a když se stále neprobouzela, polaskal jsem jí přes noční košilku jedno prso. Tiše zavzdychala a upřela na mě své stále rozespalé oči. A sakra! Musel jsem se krotit, protože zrovna teď jsem měl chuť se s ní dost vášnivě pomilovat, ale po tom včerejšku mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Anori se na mě mezitím začala protahovat a všelijak kroutit…no, tomu já říkám pořádný trénink sebeovládání.
"Zlato, radši se na mě moc nevrť," napomínal jsem ji šeptem.
"Proč bych nemohla?" blýskla po mě úsměvem.
"Protože jsem si říkal, že po včerejšku bych na tebe neměl tlačit," přiznal jsem opatrně.
"Ty se na mě můžeš tlačit kdykoliv budeš chtít," pokrčila rameny a já bezhlesně otevřel pusu. Když viděla můj výraz, zakřenila se.
"Říkala jsem ti přece, že jsem nevybouřená," zamrkala na mě a zlíbala mi celou čelist.
"Ty jsi neuvěřitelná, každá jiná by po včerejšku byla jen uzlíček nervů, a ty jsi přitom ještě náruživá," zavrtěl jsem hlavou.
"Nic se mi nestalo, a navíc, tentokrát jsi byl blízko a přišel bys mě zachránit," usmála se. Políbil jsem ji na čelo, protože měla naprostou pravdu. Pak jsme vstali a oblékli se, Anori ty nové šaty tak moc slušely, že jsem na ní mohl oči nechat. Tmavě modrá v kombinaci s tmavě zelenou na ní vypadala úchvatně. Společně jsme se odebrali do jídelny, kde už snídaně probíhala v plném proudu. Pozdravili jsme a zasedli na svá místa. Anori klopila oči do stolu, jen aby se nemusela podívat na Constance.
"Anori," promluvila na ni babička. Anori překvapeně zamrkala a zvedla hlavu. I já jsem čekal, co se bude dít.
"Chtěla bych se vám omluvit za všechno, co jsem včera řekla. Nevím, co mě to popadlo. Chtěla jsem svého vnuka chránit, ale přitom jsem zranila nejen jeho, ale hlavně vás. A teď už vím, jaká to byla chyba," sklopila hlavu. Anori naklonila hlavu ke straně a čekala, jestli Constance ještě něco dodá. Na tváři jí ovšem pohrával jemný úsměv, věděl jsem, že se už nezlobí.
"Určitě mu budete skvělou partnerkou, teď už tomu věřím," dodala babička a dívala se přitom Anori přímo do očí. Anori se natáhla přes stůl, aby mohla vzít Constance za ruku.
"Tuším, že teď už je všechno v pořádku," usmála se. Pod stolem jsem Anori položil ruku na koleno. Byla tak šlechetná.
*****
(Anori)
Měla jsem nesmírnou radost, že jsme se s Constance usmířily. Opravdu jsem nechtěla, aby tu kvůli mně vznikaly nějaké problémy, navíc jsem si moc přála do téhle rodiny jednou patřit se vším všudy. Tren mě samozřejmě neustále ujišťoval o tom, že do ní už dávno patřím. Moje jediná opravdová rodina byla Mia, a teď i on. Se svými pěstouny jsem neměla příliš pěkný vztah, když jsem se od nich v jednadvaceti stěhovala, bylo to za doprovodu křiku a výčitek. Na jednu stranu jsem byla opravdu ráda, že oni nebyly mými pravými rodiči. Tren věděl, proč jsem od nich odešla, tehdy už mě nějakou tu dobu hlídal. Možná proto se mi stále snažil zajistit klidnou rodinnou atmosféru.
"Sousedé zítra pořádají ples, jako každý rok. Byl bych rád, kdybyste nás doprovodili," pronesl Anthony, když už jsme se chystali odejít z místnosti.
"Obávám se, že s sebou nemáme nic společenského," odmítl Tren zdvořile.
"Ty tu máš svůj starý smoking a Anori tu jistě něco najdeme," přerušila jeho výmluvy Constance. Tren si ho tedy odešel vyzkoušet a mě Constance odváděla do svojí šatny. Po pár minutách jsme vybraly krásné vínové šaty.
"Moc ti sluší," vylekal nás Trenův hlas.
"Vidíš, pořád ti sedí," vzpamatovala se jako první Constance a přešla k němu, aby mu upravila límec.
"No, je ti trochu volnější, ty jsi opravdu zhubnul," dodala pak při bližším přezkoumání.
"Babi, byl jsem tu naposledy před přibližně sto lety, nemůžu být přece pořád stejný," protočil oči. Takže zhubnul, jo?
"Ty jsi neměl na břiše vždycky takové ty cihličky?" zlobila jsem ho a přitom mu na ně pěstičkou lehce poklepala.
"Měl jsem je vždycky. Ovšem to nic nemění na tom, že jsem měl o pár kilo víc," zazubil se. Mě v tu chvíli došla jiná skutečnost.
"Takže tenhle smoking je sto let starý?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Ještě víc," odpověděla Constance.
"Přitom vypadá nově a má i moderní střih," žasla jsem.
"To víš, v módě jsme byli vždycky o pěkný kus před vámi," vyplázl na mě Tren jazyk. Jen jsem mu dala herdu do ramene.
"Jste hotové?" zeptal se Tren, aby stočil téma hovoru zase zpět k nám.
"Ještě ne, musíme vybrat nějaké pěkné boty. Šperky máte Anori vlastní a moc pěkné, jak jsem viděla. Stejně se ale můžeme po nějakých podívat," říkala Constance, přitom vytahovala jedny boty za druhými, ale s žádnými nebyla spokojena.
"Tak nějaké koupíme," řekl Tren, když Constance přehrabala téměř celou svoji šatnu.
"Lásko, já mám doma málo bot, viď?" upozornila jsem ho na to, že žádné další střevíčky nepotřebuji. Naklonil hlavu ke straně.
"Já myslel, že vy ženy nemáte bot nikdy dost," škádlil mě. Protočila jsem oči.
"Ty víš, co si myslím o tvém zbytečném utrácení za mou maličkost. A po několikáté ti opakuji, že jsou to tvoje peníze. Ty ráno vstáváš, ty pracuješ," nedala jsem se. Tentokrát protočil oči on.
"Když tedy pořád tak bazíruješ na tom, že záleží, kdo je vydělal, musím ti připomenout, že dostávám docela dost peněz na tvoji osobu a mám je utrácet za tebe, aby ti nic nechybělo. Takže už žádné řeči o zbytečném utrácení," upozornil mě. Za rukáv jsem si ho přitáhla k sobě a přitiskla mu rty na ty jeho, abych ho umlčela.
"Co tyhle?" vyrušila nás Constance a podávala mi pár tmavě vínových střevíčků. Vyzkoušela jsem si je, a jak jsem seděla na zemi a obouvala se, vzal mě Tren za lýtko a natáhl si moji nohu blíž k obličeji.
"Jsou opravdu pěkné," kývl uznale hlavou a zlíbal mi všechny prsty.
"To jsem moc ráda, že se ti líbí," zavrněla jsem. Constance si odkašlala, aby na sebe upozornila. Kvůli mému mladému věku si spousta lidí myslela, že se nedokážu udržet a oni by se nedobrovolně stali voayery. Ale já samozřejmě věděla, kdy nebylo vhodné se nechávat unášet. Tren se na mě uculil, ale jinak se zvedl a nechal nám s Constance prostor. I když jsem tvrdila, že šperky mám vlastní, stejně mě Constance odvedla do své soukromé šperkovnice, kde mi přecházely oči kolem. Snad nikdy jsem neviděla tolik řetízků, náhrdelníků, náušnic, náramků a broží na jednom místě. A všechno se tak třpytilo! Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem odcházela se stříbrným náhrdelníkem, který zdobily černé ornamenty s vínovými růžemi, a odpovídajícími náušnicemi. Následoval lehký oběd a najednou byl čas se strojit a pomalu vyrážet. Tren měl tentokrát bílou košili, ale sladil se mnou alespoň barvu kravaty.
"Připravena na hodiny a hodiny nezáživné konverzace a snobských řečí?" zeptal se mě, když mi nabízel rámě a odváděl mě k dostavníku, který nás měl ten kousek svézt.
"Tak hrozné to snad být nemůže," pevně jsem ho chytila a obdařila povzbuzujícím úsměvem.
"Uvidíš sama, zlato," pokrčil rameny. Nastoupili jsme do dostavníku, který jsme měli jen sami pro sebe. Hned, jak se za námi zavřela dvířka, si mě Tren přitáhl k sobě a začal mě líbat. Okamžitě měl moje prsty ve svých vlasech, za které jsem si jeho obličej přitahovala o něco blíž. On mě držel za pas, nechtěl mi totiž rozcuchat účes. On měl vlasy pocuchané pořád, takže já mu s nimi mohla dělat, co se mi zlíbilo. Bylo to jen pár minut jeho sladkých polibků, než se dostavník zastavil. Tren mi pomohl ven, kde už čekala Constance ve světle zelených šatech a Anthony. Společně jsme vstoupili do další obrovské vily, kde se všechno jen lesklo, všude bylo plno křišťálu a to včetně lustrů. Uvnitř už byla spousta lidí a opravdu to začalo tak, jak mě varoval Tren. Nudila jsem se už během první půl hodiny a dost jsem uvažovala, jestli někomu tento životní styl opravdu vyhovuje. Trena odvedla Constance, aby ho předvedla svým přítelkyním, já tu zůstala mezi houfem mladých dívek, které byly očividně nadmíru pyšné, že s tu mohly ukazovat v krásných róbách a třpytivých špercích. Neměla jsem vůbec nic, čím bych přispěla do jejich diskuze. Jen jsem se usmívala a dokola opakovala, čí že to jsem snoubenka.
"Smím prosit slečnu o tanec?" objal mě Tren kolem pasu. Jak vděčně jsem jeho nabídku přijala. Znamenalo to, že konečně opustím všechny ty nesmyslné diskuze. Tren mě jednou dlouze políbil, snad aby ostatní odradil od toho, aby ho chodili střídat a už mě vedl na parket, kde se točilo několik párů v rytmu pomalého waltzu.
"Děkuju, tohle byla záchrana na poslední chvíli. Už jsem z nich byla na zbláznění," prohodila jsem po chvíli tance. Krátce se zasmál.
"Varoval jsem tě," dodal pak. Našli se asi tři odvážlivci, kteří měli tu kuráž požádat mě o tanec. Tren se na to moc netvářil, ale v rámci slušnosti mě pustil. Ovšem ani já netoužila tančit s nikým jiným příliš dlouho, nejlépe mi bylo s Trenem. Mohlo být kolem půlnoci, když jsem si všimla, že mě Tren vytáčí k balkonu.
"Uvnitř je dost dusno," řekl na vysvětlenou. Souhlasně jsem přikývla. Venkovní vzduch byl příjemně chladný, opřela jsem se o zábradlí vedle Trena a zahleděla se do dálky.
"Nedivím se ti, že jsi se tohodle životního stylu vzdal," prolomila jsem ticho.
"Hm?" otočil ke mně překvapeně hlavu.
"Mohl bys tu přece žít, kdybys chtěl, ne?" zarazila jsem se.
"Ano, mohl. Constance v to pořád doufá," odpověděl.
"Ale ty to nechceš," vysvětlila jsem svou původní myšlenku. Přikývl, jako že pochopil.
"Tohle je ta stinná část života na zámku," zamyslela jsem se. Tren si mě přitáhl za pas do náruče.
"Já bych si moc přál, abych ti taky mohl zajistit takový luxus, aby sis žila jako na zámku, jak říkáš. Ovšem souhlasím, že tyhle společenské události jsou velkou chybou veškerého přepychu," broukal mi do ucha. Položila jsem mu dlaně na tváře.
"Já nepotřebuji zámek. Mě stačí, že jsem získala prince," usmála jsem se a políbila ho.
"Copak to je nějaká výhra, získat chudého prince bez zámku?" zděsil se hraně Tren.
"O zámek mi nikdy nešlo. Vždycky jsem chtěla jen toho prince," zavrněla jsem. Z úst mu unikl tichý vzdych.
"Ach, Any, ty jsi tak sladká," vydechl. A pak se zarazil, když mu došlo, co řekl.
"Ty mi pro sebe pořád říkáš Any, viď?" pousmála jsem se.
"Mě se to jméno líbí," přikývl. Zaculila jsem se.
"Já ti zase říkám andílku, co s tím naděláš?" vyplázla jsem na něj jazyk. Skepticky vytáhl obočí.
"Andílku? To ke mně moc nesedí, nemyslíš?" ušklíbl se.
"Trene, miláčku, můžeš si říkat, co chceš, ale já tě znám dost dlouho na to, abych věděla, že tady…" položila jsem mu ruku do míst, kde měl srdce, "jsi učiněný anděl," dopověděla jsem.
"Ještě se začnu červenat," utahoval si ze mě, ale pak mě začal líbat, takže jsem poznala, že ho to těší. Přece jen je to syn z rodiny vážených archandělů.
"Kdyby tě slyšeli ostatní…že jsem anděl," zasmál se pak pro sebe a s trochu trpkým úsměvem se zahleděl stranou. Snad vzpomínal na ne příliš veselé události z mládí. Bylo mi jasné, že ho kvůli původu dost odstrkovali. Chtěla jsem po přivést na jiné myšlenky.
"Tak sladká, jo?" zavrněla jsem mu do ucha. Okamžitě se naladil na moji vlnu.
"Úplně nejsladší," přikývl a znovu mě začal líbat, jednou rukou si přidržoval můj obličej a druhou mi přejel přes celou konturu postavy, samozřejmě se nejvíc zdržel na prsou a zadečku.
"Tohle mi ještě nikdo neřekl," usmála jsem se.
"Ještě aby jo. Takové věci ti můžu říkat jen já," zavrněl mi do rtů. Ještě chvíli jsem se nechala líbat.
"Pojď už raději dovnitř, ať se po nás neshánějí," vzal mě kolem ramen a odváděl mě dovnitř.

"Trene, Anori, kde jste byli? Chci vás někomu představit," odchytla nás okamžitě Constance. Svorně jsme si s Trenem povzdechli a poslušně ji následovali do hloučku lidí vstříc další nezáživné konverzaci.