,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Říjen 2013

Rovnocenný vztah si žádá stejná měřítka

27. října 2013 v 17:42 | Yui-chan |  Růže msty
Je tu nedělě, takže přináším další díl. Znáte mě, nikdy je nevydržím držet od sebe příliš dlouho, tak se můžete těšit, ovšem tentokrát na usmiřování v podání Anori. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář ;)
.
.
Tak jak jsem byla, jen v tílku a pantoflích, jsem vyběhla za ním ven. Hned se do mě zakousl ledový vítr.
"Trene, no tak, vrať se zpátky," volala jsem za ním. Ale on se nezastavil, ani se neotočil. Založila jsem si ruce na prsou a běžela za ním. Nezrychlil, prostě vůbec nedal najevo, že by o mě věděl.
"Prosím, počkej," nedala jsem se, ale musela jsem utíkat, abych ho alespoň trochu dohnala.
"Odpusť mi to, přehnala jsem to," omlouvala jsem se tiše, když už jsem byla na doslech.
"Nech mě být," zavrčel a trochu přidal. Tak to ne. Tentokrát jsem se opravdu rozeběhla a objala ho kolem pasu, tvář jsem mu položila na záda. Musel se zastavit, aby mě za sebou netáhnul po zemi.
"Prosím," zašeptala jsem znovu. Chvíli mlčel a já už si myslela, že mám vyhráno.
"Ne, Anori, tentokrát ne," zavrtěl pak hlavou, jeho hlas byl tvrdý a chladný. V očích mě pálily slzy.
"Chápu, že se zlobíš a máš k tomu důvod, ale nechci, abys odešel takhle," přemlouvala jsem ho. Když bude se mnou, bude pro mě jednodušší si ho usmířit. U nás by se mi to povedlo spíš, bydleli jsme spolu a on neměl kam jinam jít. Ovšem tady měl svůj vlastní byt, tak daleko od toho mého. Chytil mě za zápěstí a silou mi ruce od sebe odtáhl, čímž se uvolnil z mého sevření. To už mi slzy přetekly přes okraj. Otočil se čelem ke mně, tvářil se uvolněně, ovšem jeho modré oči, jindy tak klidné jako letní obloha, byly studené a dávaly mi najevo, že se opravdu zlobí. Prohlédl si mě, jak jsem se před ním třásla, sundal si bundu a přehodil ji přese mě. Vyčkávavě jsem na ně hleděla, ale on si jen z kapes vyndal všechny svoje věci.
"Jdi domů, já chci být sám," řekl pak plochým hlasem, otočil se a odcházel ode mě.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a nasadila tempo, abych ho opět dohnala.
"Řekl jsem, že chci být sám, co na tom nechápeš?" osopil se na mě, až jsem se zarazila. Takhle se ke mně nikdy nechoval. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a nechala ho jít. Byla jsem příliš ochromená tím vědomím, že mě nechce. Klesla jsem na kolena a vzlyky, které mi najednou ucpaly hrdlo, jsem se snažila skrýt rukou, kterou jsem si položila přes ústa. Chtělo se mi na něj křičet, chtělo se mi za ním běžet, ale nemohla jsem. Nenašla jsem sílu se sama zvednout.
"Anori, vstaň, nachladíš se," zvedaly mě dva páry rukou. Moje mysl se tomu příčila, protože toužila pouze po jediných pažích, které by mi mohly poskytnut tu oporu. Ovšem neměla jsem sílu proti nim bojovat a tak mě Patrik s Erikem odvedli zpět domů. Patrik mě odvedl až do ložnice, kde mi domluvil, abych zůstala ležet v posteli. Schoulila jsem se do klubíčka a usedavě jsem se rozplakala. To mi vydrželo až do pozdních nočních hodin, kdy jsem neklidně usnula. Ráno mi nebylo o nic lépe. Navíc Erik se tvářil tak, že mi jasně dával najevo mou vinu. Nesnesla jsem s nimi být v jedné místnosti. Na jejich otázky jsem odsekávala a nakonec se odebrala zpět k sobě do pokoje. Tam mi padl pohled na telefon. Mohla bych mu alespoň napsat zprávu, přišlo mi to jako dobrý začátek. Napsala jsem mu jednu a čekala na odpověď, která samozřejmě nepřišla. Za ten den jsem mu jich napsala asi dvacet. Nejdřív to byly zprávy plné omluv a sypání popele na hlavu. Ovšem když na to nereagoval, začala jsem psát trochu provokativní zprávy, kterými jsem se snažila ho donutit alespoň odpovědět. Nic. Nakonec jsem se opět poddala své depresi a prožila další proplakanou noc. Ráno jsem se ve dveřích srazila s Erikem.
"Proč chodíš do práce tak brzo?" ptal se mě rozespale.
"Dej mi pokoj, Eriku," odsekla jsem a bez snídaně vypadla z domu.
*****
(Tren)
Anori mi celou neděli posílala jednu zprávu za druhou, ty večerní už si trochu zoufale vyžadovaly mou odpověď. Vydržel jsem, však se s ní zítra v práci uvidím, ale teď jsem rozhodně neměl v plánu jí odpouštět. Chtěl jsem si hrát na toho uraženého, protože se mě trochu dotklo, že si mě takhle testovala. To bych já jí nikdy neudělal. No a, že na ni žárlím, vždyť ona na mě také! Co třeba ten incident s Aidou? Nebo jen malá Claire, ještě ani nebyla plnoletá a Anori ji v mojí přítomnosti nemohla ani vystát a to jen proto, že ke mně byla trochu vřelejší, než je běžné. Navíc já poznám, kdy mají ženy okolo mě v úmysl na mě zkoušet nějaké svoje fígle. Tady v práci se mi to stává v jednom kuse, ale nikdy jsem se nenechal nachytat. Teda až na Anori. Ale ona? Každého mužského považuje za pouhého kamaráda, i když jí pomalu strká ruku do kalhotek! Je tak neuvěřitelně naivní. Anebo naopak až přílišná provokatérka. Tohle ovšem byla příliš silná káva i na mě. Ráno jsem dorazil do práce až na půl osmou, jako všichni ostatní. Před stanicí jsem potkal jednu kolegyni, která táhla velkou tašku plnou knih, nabídl jsem jí svou pomoc.
"Otvíráš si knihkupectví?" zeptal jsem se v žertu.
"Ale ne, to mám pro dceru. Studuje taky kousek na státní univerzitě a poslala mi seznam všech knih, co potřebuje. Manžel se pro to dneska staví a odveze jí to, ovšem kdybych to nechala doma a nedala mu to osobně, bůh ví, co by jí nakonec odvezl," smála se. Odnesl jsem jí tašku až k jejímu stolu a ještě trochu se zdržel hovorem. Pak jsem se odebral ke svému stolu, kde na mě čekala hromádka nevyřízených záležitostí. Přes víkend se toho vždycky spousta nahromadila.
"Ahoj, máš chvilku?" objevil se u mého stolu Patrik.
"Jasně," usmál jsem se a nabídl mu židli, obkročmo se na ni posadil a úsměv mi oplatil. Neměl jsem se na něj proč zlobit, bylo mi jasné, že on se jen zhostil role, kterou mu moje Anori vymyslela.
"Vím, že je to tvoje věc, ale jak dlouho ještě hodláš trucovat? Je to s ní k nevydržení. Celé noci brečí a přes den je hrozně protivná," zašklebil se a já se zasmál. To jsem si uměl živě představit, jak uměla být Anori nabručená, když nebylo po jejím.
"Ještě chvíli. Tohle se mě docela dost dotklo a zase až tak špatnou paměť nemám," použil jsem jeho vlastní slova. Jen přikývl.
"Ty ses ale bavil, co?" nadhodil jsem a on s úsměvem opět přikývl.
"Ani nevíš jak. I když samozřejmě jsem držel spíš s tebou než s ní, uměl bych to flirtování i pořádněji. Ale přece jenom jsem chlap, proto je mi asi jasnější tvoje chování, než to její," odpověděl. S tím jsem nemohl nesouhlasit.
"Chtěl jsem, abys věděl jednu věc. Mám ji opravdu rád, ale rozhodně ne jako milenku. Spíš jako…mladší sestru," volil chvíli vhodná slova.
"V Grinstonvillu i později mi toho o vás dvou spoustu vyprávěla, takže si tu vaši situaci umím dost dobře představit. Proto má i ona ke mně takový otevřený vztah, rozumíme si, ale takový zájem, jaký ty si myslíš, o ni nemám. Jsem šťastně zasnoubený. Navíc jak jsem jí sám říkal, kdyby chodila se mnou, už dávno by mi s ní došla trpělivost. Ona ani nemůže mít nikoho jiného než tebe. Všichni ostatní by z ní skončili v malém bílém pokojíku," ujistil mě o tom, že o Anori nemá zájem jako muž, nýbrž jen jako přítel a zároveň všechno obrátil v žert. Od srdce jsem se zasmál. Mě pravdu, že z Anori by jednoho nejspíš brzy kleplo.
"Dobře Patriku, budu na to pamatovat. Děkuju ti. A neboj, nehodlá trucovat příliš dlouho, ale byl bych rád, kdyby ona jednou udělala ten první krok a nemusel jsem vždycky všechno urovnávat a odpouštět já," přiznal jsem svůj záměr. Patrik mi jen přikývl a nechal mě dělat si svou práci. Musel jsem se neustále usmívat představě, co těm dvěma asi Anori předváděla ve své rozmrzelosti.
*****
(Anori)
Když jsem ráno odešla z domu, ještě dost dlouho jsem se procházela venku, než jsem dorazila do práce. Stejně jsem věděla, že Tren tentokrát určitě nedorazí dřív, takže jsem neměla proč spěchat. A hlavně jsem si potřebovala urovnat myšlenky. Do práce jsem dorazila před sedmou a snažila se zaměstnat prací, ovšem dnes mi to šlo ještě hůř, než obvykle. Nakonec jsem to s povzdechem vzdala a jen jsem seděla na místě a zírala skrz rolety ven, kdy ho uvidím přicházet. Přesně jak jsem tušila, přišel až s ostatními. Ovšem nebyl sám, přinesl nějakou těžkou tašku jedné kolegyni, a ještě se zastavil u jejího stolu, aby si popovídali. Tohle se mu nepodobalo. Pak si šel po své práci, mě nevěnoval ani pohled. Taky jsem začala pracovat, ovšem po očku jsem sledovala, co se kolem něj děje. V jednu chvíli za ním přišel Patrik, Tren se usmíval, normálně si s ním povídal, jako kdyby byli staří přátelé. Tak strašně by mě zajímalo, co si spolu povídali. Když Patrik odešel, ještě chvíli se Tren usmíval, než mu tvář zase zvážněla. Vzala jsem si stoh papírů, které jsem potřebovala nakopírovat a odešla do místnosti, kde bylo kopírek a tiskáren hned několik. A taky tam zrovna teď byla zalezlá všechna děvčata z oddělení. Nejdřív jsem je neposlouchala, ale pak padlo Trenovo jméno, takže jsem zbystřila.
"Holky, musíme do toho konečně některá praštit. Vždyť jakou dobu na něj jen koukáme a nic. Co takhle udělat malou soutěž?" navrhovala jedna z nich, samozřejmě ta nejnamyšlenější. Byla to dobře vyvinutá blondýna a až neuvěřitelně mi připomínala Monu, ve všech ohledech.
"Jak to myslíš, soutěž?" ptaly se ostatní.
"Kdo ho sbalí jako první. Když ho budeme pořád obletovat, některé se to nakonec podaří," ujišťovala je, ale mě to přišlo, že si byla jistá hlavně svou výhrou. Jen jsem se ušklíbla, Tren měl od jisté doby na blondýny trochu vyhraněný názor a sám mi tolikrát řekl, že se mu stejně vždycky nejvíc líbily brunetky.
"Fajn, co bude cíl?" ptala se další.
"Není to jasné?" zakoulela ona blondýna očima.
"No, já si nemyslím, že Tren je jedním z těch, co by holku hned táhli do postele. Jen si vezmi, jak je galantní," vrtěla jiná hlavou.
"Fajn, cíl bude polibek, pořádný francouzák," ozvalo se z davu.
"Výměna slin není nikdy na škodu," zahihňala se ta blonďatá. Nejdřív jsem se jen pro sebe usmála té snaze, protože jsem věděla, že Tren je můj a nenechal by se sbalit. Jenže pak mi došlo, že zrovna teď je na mě hrozně naštvaný a nedivila bych se, kdyby se jako pomstu do nějaké takové kašpárny vrhnul.
"Co ty, Anori? Jdeš do toho?" otočily se pak na mě.
"Co? Já jsem vás nevnímala," zalhala jsem pohotově. Jedna mi to pravděpodobně chtěla vysvětlit, ale ta blondýna jí ucpala ústa rukou a zavrtěla hlavou. Zřejmě se chtěla zbavit konkurence. Nešlo si nevšimnout, že po mě Tren často pokukoval. Odešla jsem zase zpátky, za zády zástup těch slepic.
"Šéfko, na slovíčko," promluvil na mě Tren a otevřel mi dveře do mé kanceláře. Galantní jako vždy. Holky si samozřejmě začaly hned vzrušeně šuškat.
"Co jim je?" zeptal se, když zavřel dveře.
"Budou se tě snažit dostat na líbačku," pokrčila jsem rameny. Jen pobaveně pozdvihl obočí.
"Cos potřeboval?" zajímalo mě pak. Čekala jsem, že se bude chtít usmířit nebo tak něco. Ale on mi jen podal pár pracovních věcí a tím skončil.
"To je všechno, co mi řekneš?" divila jsem se.
"Můžeš být ráda, že ti vůbec něco řeknu," zamračil se.
"Takže ještě pořád pokračuješ ve svém trucování?" založila jsem si ruce v bok.
"Myslím, že k tomu mám důvod. Já tu tentokrát nejsem ten, kdo se má omlouvat," zaujal stejný postoj.
"Omluvila jsem se," ohradila jsem se hned.
"Protože ses bála, že odejdu, ne proto, že by tě to mrzelo. A ne proto, že by sis uvědomila vlastní chybu," vyrukoval.
"Aha, takže ty ses teď dal na psychologii?" zasyčela jsem podrážděně.
"Myslíš si, že slova: "Omlouvám se, přehnala jsem to," stačí jako vysvětlení pro to, cos prováděla?" změnil směr, aniž by odpověděl.
"A co bys chtěl slyšet?" odfrkla jsem si.
"Chtěl bych si být jistý, že tě to opravdu mrzí," stál si na svém.
"Mám si tu před tebou kleknout na kolena?" zeptala jsem se posměšně.
"Proč bych měl vždycky klečet jen já. Chtěla jsi rovnoprávný vztah, ne? Tak ho máš mít, ale v tom případě máme stejná měřítka," obul se do mě ostře a arogantně pohodil hlavou. Znovu jsem si odfrkla.
"Ah, očividně ti za to nestojím. Říkala jsi, že venku je o mě zájem, jo?" zasyčel a odešel ke svému stolu. Tak tohle po mě chce? Abych klečela? Abych dala najevo, že mám o něj zájem? A nedávám snad? Sedla jsem si za stůl a z mozku se mi div nekouřilo, jak jsem přemýšlela nad tím, co po mě vlastně chtěl. U Trenova stolu se mezitím svíjel dav žen, k Trenovu dobru se na ně zrovna dvakrát nedíval. Chtěl, aby mě mrzelo, co jsem dělala. To mě samozřejmě mrzelo. Důležité bylo, že řekl, že chci mít rovnoprávný vztah, takže čeká, že si ho udobřím. Stejná měřítka, to se mi zdálo klíčové. Jak u toho pohodil hlavou, očividně si na tomhle stavěl představu o mé omluvě. Přemýšlela jsem nad tím, jak to probíhalo, když se zlobil on na mě. Za co mi odpustil? Většinou za omluvu a mazlivé doteky. To mu většinou stačilo. Stejná měřítka, měřítka…pak mi to došlo. Jak se omlouval on mě? On opravdu doslova klečel na kolenou. Uplácel si mě. Hledala jsem podobný případ, kdy jsem se zlobila já na něj za podobnou věc, kterou jsem tentokrát provedla já. Napadla mě jen ta věc s Aidou. On s ní sice neflirtoval naschvál, ale na mě to mělo stejný účinek. Co dělal pak? Neustále mě přesvědčoval o tom, že jsem pro něj ta jediná. Omluvy mu nepomohly, musel mi to dokázat. Tak fajn. Zvedla jsem se od stolu a zamířila ven ze své kanceláře. Zarazila jsem se s rukou na klice. Ale jak to mám sakra udělat? A navíc přede všemi. Pohledem jsem se ujistila, kolik je u něj lidí. Jen jedna slečna, která akorát odcházela. Vyšla jsem ven. Tren jakmile mě spatřil, sklopil pohled pryč. A v tu vteřinu jsem se rozhodla. Chtěl důkaz, že chci jen jeho. Dostane ho přede všemi. A navíc vyhraju sázku. Protože jak řekla ta blondýna: "Výměna slin není nikdy na škodu,". Došla jsem tedy až k jeho stolu a ignorovala všechny pohledy, které mě provázely, tedy až na ten jeho. Zastavila jsem se mnohem blíž u stolu, než je běžné pro dva lidi. To už mě Tren obezřetně kontroloval pohledem, aby měl přehled nad tím, co dělám. Nerozmýšlela jsem se moc dlouho. Za bradu jsem si natočila jeho obličej ke svému a předvedla jemu i všem v místnosti pořádný francouzský polibek. Trenovi chvíli trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval, ale nakonec mi něžně odpověděl. Když jsem se od něj odtrhla, provokativně jsem si olízla vlhké rty, přelétla pohledem zkoprnělé oddělení a vrátila se k sobě do kanceláře. Tam jsem se posadila do židle a konečně vydechla. Zadržovala jsem dech celou dobu a teď mi z toho tlouklo srdce jak splašené. Anebo spíš z toho adrenalinu, že jsem ho tak neočekávaně a veřejně líbala. S úsměvem jsem si přejela prsty po rtech, kde jsem ještě pořád cítila ty jeho. Podívala jsem se jeho směrem. Ještě pořád seděl jako přikovaný, ale na rtech mu pohrával úsměv a nakonec si po nich stejně jako já přejel špičkami prstů. Věděla jsem, že tentokrát už jsem si opravdu dosáhla svého. Vteřinku na to mi pípnul mobil na znamení přijaté sms zprávy.
Šéfová, takhle veřejně projevujete své city? A co ty vztahy na pracovišti? T.
Nemusel se přece podepisovat, věděla jsem, od koho to bylo.
Právě jsem tě zachránila před davem tvých obdivovatelek, přece bys nechtěl, aby na tebe útočili i ostatní? Jo a mimochodem, miluji tě a stýská se mi. Bez tebe je v mojí postýlce moc prázdno.
Pravda, byla to trochu troufalá provokace, ale já tušila, že už je mi odpuštěno a že to projde. Bylo srandovní pozorovat Trena skrz rolety, jak se usmíval, když si četl moji zprávu.
Ty na mě takhle můžeš útočit kdykoliv, to se mi moc líbilo. A doma se rád vrátím do tvojí postýlky. Ale předtím než budeme dělat nemravnosti, dostaneš pořádně na zadek.
To sotva!
Na zadek? Já? Copak jsem provedla? Nedala by se takhle část přeskočit?
Co na to odpovíš, ha?
Já myslím, že víš, co jsi provedla. A jestli ne, dostaneš jich ještě pár navíc. I když možná by se i tahle část dala trochu znemravnit…
Rychle jsem vzhlédla a zrudla až na zadku. Tren zarytě hleděl do počítače, ale ukazováček, kterým si přejížděl přes rty, jasně naznačoval, že skrývá úsměv. A pak na mě nestydatě mrknul. Věděl, že ho sleduju, i když on na mě neviděl. Pokaždé, když jsem jen pomyslela na to, co se mnou zamýšlel dělat, se mi srdce divoce rozbušilo a já byla okamžitě v obličeji celá rudá. Proboha, jak se můžu těšit na to, že dostanu na zadek? I když při představě Trena a jeho nemravného provedení tohoto trestu mi pokaždé příjemně zatrnulo v podbřišku. Odpoledne mi moji náladu trochu zkazil policejní prezident, který si na mě opět přišel zchladit žáhu, ječel na mě, jako kdybych byla malá holka, až se mě většina lidí na oddělení zastala, že dělám, co můžu. Bez komentáře nasupeně odešel. Oddělení se postupně vyprazdňovalo, a já pomalu zapomínala na to nemilé vystoupení prezidenta. Bez klepání se otevřely dveře a hlasitě se zabouchly. Překvapeně jsem zvedla hlavu a dívala se do očí oné blondýně, teď pravděpodobně velice nasupené.
"Tak neposlouchala, jo? Tohle byla pěkná podpásovka," spustila na mě hned. Chvilku jsem nevěděla, která bije, ale pak jsem si uvědomila, že mluví o tom polibku a že jsem musela slyšet jejich rozhovor u kopírek.
"Něco málo jsem zaslechla. Ale kontext těch událostí je trošku jiný," pokrčila jsem rameny.
"Nemysli si, že když jsi vyhrála takhle podvodem, dám od něj ruce pryč, jak bylo domluveno. Tohle bylo mimo pravidla, takže ani já nebudu hrát fair," vztekala se.
"A co zamýšlíš?" ptala jsem se klidně. Ani v nejmenším jsem neměla v plánu zasvětit ji do situace, to že Tren je už více než 2 roky mý snoubencem, ji nemuselo zajímat. A díky tomu jsem věděla, že ona nemá žádnou šanci, i kdyby její hra byla sebezákeřnější. Znala jsem Trena.
"Myslíš, že nejsem schopná svést chlapa? Myslíš, že u Trena nemám šanci?" ptala se posměšně a vypnula hruď, aby znázornila svoje přednosti.
"Šanci na co?" zeptal se Tren, který se z ničeho nic objevil ve dveřích. Blondýna přistiženě zamrkala.
"Šanci na vztah," práskla jsem to na ni. Tren přešel do půlky místnosti, kde se postavil mezi nás dvě a pozorně si ji prohlédl. Jeho úmysly byly tak jasné, ani jsem nemusela umět číst myšlenky. Blondýna zrudla až po kořínky vlasů, což je dost typická reakce, když si vás tak přitažlivý muž jako Tren změří pohledem.
"Promiň, ale nejsi tak úplně můj typ," pokrčil pak rameny, otočil se ke mně a přitáhl si můj obličej k něžnému polibku. Ani nevím, kdy ta bloncka odešla, příliš mě zaměstnávaly jeho rty.
"Tak takhle vypadá odpuštění v tvém pojetí?" zasmála jsem se zadýchaně, když mě pustil.
"Ještě o něco lépe, ale to si nechám na doma," pokrčil rameny, položil na stůl papíry, které mi původně nesl a poté odešel zpět ke svému stolu. Pro dnešek jsem zanechala veškeré práce, prostě jsem už nebyla schopná se na nic soustředit. Jen jsem seděla, zírala do zdi a v hlavě si neustále přehrávala jeho polibky, kterými té přidrzlé blondýně dal jasně najevo, komu patří jeho srdce. Domů jsem odešla dřív než obvykle a uvařila výbornou večeři. Až taková byla moje nálada. Erikovi s Patrikem jsem se řádně omluvila, byla jsem si vědoma toho, jak moc jsem dokázala být protivná, zvlášť když šlo o problém mezi mnou a mým milovaným snoubencem. Patrik to přešel jen úsměvem a mávnutím rukou, věděla jsem, že on si z toho zase takovou hlavu nedělal. Proč by taky, když výbuchy mých emocí nebyly kvůli němu, ale kvůli Trenovi. Erik byl trochu citlivější dušička, takže moje chování snášel o něco hůře, i on mi ale s úsměvem odpustil. Tren se vrátil i se svými věcmi hned, jakmile skončila pracovní doba a uplynul jen takový čas, jaký je potřeba k překonání vzdálenosti mezi prací, jeho bytem a mým domem. Ve dveřích jsem ho uvítala několika polibky, které mi rád oplatil. Společně jsme se navečeřeli a poseděli chvíli v obývacím pokoji, kdy jsem se od Trena neodlepila ani na milimetr.
"Už jsou zase jak hrdličky," slyšela jsem mumlat Patrika.
"Tak já si tu svoji hrdličku na chvíli půjčím," zasmál se nahlas Tren a vyzvedl si mě do náruče. Vypískla jsem, ale vzápětí se mu pohodlně uvelebovala hlavou na hrudníku a rukama kolem jeho krku.
"Něco jsem ti totiž slíbil, hrdličko," zavrněl mi do ucha, když vstupoval do mé, vlastně naší ložnice. Chtěla jsem, aby to tu patřilo i jemu. Nahlas jsem polkla. On na ten výprask nezapomněl?!



Každý pohár jednou přeteče

20. října 2013 v 13:03 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se v termínu s pokračováním, přesně jak jsem slíbila. Ještě chvíli bdueme pokračovat ve spolupráci s Shiroyou a pak uvidíte, který pohár že to přeteče ;). A samozřejmě jsem to ueka svým obvyklým způsobem alá pokračování příští neděli :D. Tak pěné počtení a nechte mi komentík:
.
.
Ráno se Tren probudil v mnohem lepší náladě, než včera usínal. Vtipkoval se mnou a byl samý úsměv. Ovšem jen do doby, než ráno uviděl Patrika a jeho úsměv směrovaný mě. Opět se zamračil a jeho ruka spočívající na mém koleni, byla přitisknutá víc, než obvykle. Trochu to bolelo. Jemně jsem ho postrčila, aby povolil stisk. Nedokázala jsem uvěřit tomu, jak moc ho to štvalo. Cestou do práce byl opět uvolněnější, protože jsme chodili napřed bez nich dvou. V kanceláři jsme se tentokrát líbali na jeho stole, což bylo o dost víc vzrušující, mohl nás totiž kdokoliv nachytat. Což se málem povedlo Kimovi, ale oba jsme s Trenem včas zareagovali. Když přišel do práce Patrik, poslala jsem je společně do skladu, aby tam dořešili tu včerejší záležitost. Jen ať se chlapci na sebe mračí v soukromí a nevysílají negativní vlny i mezi nás. Já zatím usedla k papírům o tom vrahovi. Nechápala jsem, proč se nemůžu hnout z místa. Vytrhlo mě zaklepání.
"Šéfko. Je tu zase ten chlápek ze včerejška a chce s tebou mluvit," oznámil mi Kim.
"Jasně, pusť ho dál," pokývla jsem s úsměvem. Co může Shiroya potřebovat? Doufám, že nejde kvůli té záležitosti s Trenem.
"Dobré ráno, dneska sám?" pozdravím ho vesele, když vejde. Trochu mě překvapuje, že nechal na hotelu svůj obvyklý doprovod.
"Dobré ráno, abych byl upřímný, nechce se mi tu bandu všude tahat. Zaprvé se všemu co neznají diví jako idioti a zadruhé jim angličtina přijde nesmírně vtipná. Navíc jsem přišel projednat důležité záležitosti a na to je lepší mít klid," odpověděl a posadil se do nabízeného křesla. Dost se mi ulevilo, že se to netýká našeho falešného milostného trojúhelníku. Složila jsem papíry s informacemi o vrahovi na jednu hromadu a věnovala mu veškerou svou pozornost.
"Tak o co jde?" zeptala jsem se a zadívala se mu do očí. Přiznávám, trochu troufalé gesto, ale teď nejsme v roli pána Temnoty a vyvolené.
"Jednoduše řečeno potřebuji, abys zařídila uzavření oblasti asi tak v okruhu 6 mil. Šlo by to?" požádal mě. Chvíli jsem zvažovala své možnosti. Asi bych toho byla schopná, ale telefonát do vyšších míst nemůže být na škodu. Při vytáčení čísla jsem si rychle vymyslela příhodu, proč takové uzavření potřebuji. Přece jen ani já ani policejní prezident nemůže uzavřít oblast jen tak pro nic za nic. Naštěstí jsme v Kanadě a tady je plno medvědů. Do sluchátka jsem se ohlásila a čekala, až mě předají konzultantce. Ta by mi měla poradit, co s tím.
"Potřebuji se ujistit ohledně postupu při uzavření oblasti. Nějakých 6 mil kolem Scarten City," pověděla jsem konzultantce hned, jakmile se ozvala do sluchátka. Ptala se mě proč.
"Mám tu nahlášeno, že se tu toulá medvědice s mláďaty. Víš jak, střílet se touhle dobou nesmí a matky dokáží být pěkně agresivní. Je to jen bezpečností opatření, aby se civilisti zbytečně nepotloukali po lese," vysypala jsem z rukávu jednou historku.
"Jasně, nejsi první, co kvůli tomu volá. Použij normální paragraf jako vždycky, já to tu pak zaeviduju," odpověděla mi. Byly jsme dobé známé a je pravda, že jsem opravdu jedno upozornění dostala. Ovšem nebrala jsem ho moc vážně, medvědy tu máme skoro pořád. Teď se to ale báječně hodilo.
"Díky, za chvilku ti ho pošlu," poděkovala jsem a ukončila hovor. Shiroya se mé historce o medvědí matce s mláďaty nepokrytě smál. Jo, asi to znělo jako vtipná výmluva, ale bohužel mě žádná jiná nenapadla, a na to, abych si vydobyla uzavření oblasti jen tak, jsem byla příliš malá ryba.
"Podle všeho toho schopná jsem. Vážně postačí tak malé území, a proč to vlastně potřebujete?" ptala jsem se ho, abych se dozvěděla nějaké podrobnosti. Kdy on slyšel moje povídání o medvědech, chci já znát ten jeho důvod.
"Myslím, že to postačí. Jde o to, že budeme potřebovat používat své schopnosti a na to musím vytvořit bariéru, aby se částice z kouzel nedostaly do atmosféry. Jde jen o bezpečnostní opatření," vysvětlil mi. Poté jsme se rozloučili, kdy jsem mu přála hodně štěstí a Shiroya odešel a mě nechal dělat mou práci. Vyplňování všech formulářů pro to, abych mu splnila jeho přání, mi zabralo celou věčnost, tedy minimálně 15 minut. Pak se vrátil Tren s Patrikem. Patrik šel hned do mé kanceláře, kde mi pomáhal s různými dalšími papíry a Tren otráveně rentgenoval dveře mojí kanceláře. Copak ho to ještě nepřešlo? Odpoledne přišel policejní prezident osobně a dost slušně mě seřval, jako malou holku, protože jsme s případem sériového vraha příliš nepohnuli. Copak to šlo, když nebyly důkazy? Když tedy za mnou navečer přišly holky, jestli bych s nimi nejela na dámskou jízdu, že bychom si zajely do vedlejšího města, kde bychom zašly na skleničku, přespaly tam a v sobotu bychom navštívily třeba kadeřnici, manikérku, pár butiků a podobně, samozřejmě jsem souhlasila. Teprve druhý den ráno, když jsme se mačkaly v malé koupelně, abychom se trochu nalíčily, jsem si vzpomněla, že jsem nikomu neřekla ani slovo o tom, kam jedu a co tam budu dělat a hlavně, kdy se vrátím. Tren o mě musel mít starost. V tu chvíli jsem zbledla jako plátno, protože mi došlo, co jsem to vlastně provedla.
"Anori, no tak, uvolni se trochu. Ten tvůj milenec to bez tebe vydrží," odhadly okamžitě, na co myslím.
"Můžeš mu zavolat," navrhla mi jedna z nich. Ovšem, vždyť tady existují mobilní telefony. Jenže jeho číslo jsem neznala zpaměti a hlavně můj telefon ležel bůhví kde. Už jsem nebyla zvyklá ho používat. Nějak jsem to zamluvila a pak už jsme začaly obcházet různé krámky. Holky si chtěly zajít na oběd, jenže já měla z představy toho, co mě čeká tak stažený žaludek, že jsem si koupila jen ovocnou taštičku a posadila se venku na lavičku, že na ně počkám tady. Přidala se ke mně jen jedna, abych nezůstala úplně sama. Tuhle svou kolegyni jsem měla nejradši, byla milá a nepomlouvala.
"S tím tvým milencem jsi mě překvapila. Vždycky jsem myslela, že koukáš po Trenovi," promluvila najednou. Jen jsem se usmála, nemělo smysl něco vysvětlovat. Zpět domů jsme se vracely až večer. Holky mě vysadily před mým domem a s veselým máváním pokračovaly dál. Já se dvakrát zhluboka nadechla, než jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Srazila jsem se s ním hned v hale. Rázoval pořád tam a zpátky s telefonem u ucha. Když mě spatřil, zastavil se.
"Už je tady," zamumlal do telefonu a položil ho. Klopila jsem pohled do země, abych nemusela čelit přímo jeho hněvu. Jenže on si prostě najednou obul boty, obešel mě a zmizel ven. No, tak tohle je novinka. Vymyslel snad nějaký další druh mučení, jak mě dovést k šílenství? Mlčení už byla stará metoda, tak tentokrát se mnou raději nebude ve styku vůbec? Zničeně jsem si povzdechla a odešla do obýváku, kde jsem se položila na gauč a obličej si přikryla dlaněmi. Proč se takové věci musí stávat zrovna mě. Pohledem jsem bloumala po místnosti, utopená ve svých vlastních myšlenkách, když jsem spatřila svůj telefon ležet na konferenčním stolku. Můžu mu zavolat, třeba by to šlo ještě nějak vyžehlit. Vzala jsem ho do rukou a rychle hledala v seznamu jeho číslo. Ve chvíli, kdy jsem začala vytáčet, se halou rozezněly první tóny mojí oblíbené písničky od Evanescence - Call me when you're sober. Zalichotilo mi, že ví, co ráda poslouchám, a ještě si to nastavil jakovyzvánění. Doběhla jsem tam a na věšáku spatřila jeho bundu. Telefon měl v kapse, nemělo tedy cenu mu volat. Urychleně jsem bundu prošacovala. Našla jsem tam ještě navíc peněženku se všemi doklady a klíče od motorky, chyběly jen ty od jeho bytu. Hned mě napadlo, že by mohl být tam. Oblékla jsem si kabát a vycházela ze dveří, abych mohla jít za ním.
"Kampak si myslíš, že jdeš, mladá dámo," ozval se přede mnou přísný hlas a jak jsem byla rozběhnutá, vrazila jsem do Patrika.
"Nestačí, že jsme tě včera i dneska hledali jako blázni. Ty utíkáš znovu," huboval mě.
"Chtěla jsem jít za Trenem," ospravedlňovala jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že se na mě všichni zlobili.
"Anthony šel najít Erika, a taky se trochu provětrat, protože jinak by tě musel přetrhnout jako hada. Takže koukej padat dovnitř, já budu hlídat venku, takže ať tě ani nenapadne mi proklouznout někam ven. To už by mě vážně přizabil," hartusil Patrik a směřoval mě zpět do domu. Ulevilo se mi, když jsem věděla, že se Tren minimálně vrátí pro svoje věci. A já snad budu mít čas se mu omluvit. Patrik chvíli pobíhal venku, než přišel za mnou dovnitř a zavřel se u sebe v pokoji. Jeden hostinský pokoj jsem jim oběma přenechala, aby nemuseli platit hotel. Stačilo že Tren platil jeden zbytečný nájem navíc. Asi za hodinu přišel domů i Erik a hned se klidil ze scény. Ouha, to je Tren až tak naštvaný? Nervózně jsem postávala v předsíni a čekala, až se vrátí i on. Dveře se otevřely, až když jsem asi po sté přerovnávala boty do perfektní řady. Byl to on. Přelétl mě pohledem, snad aby se ujistil, že jsem v pořádku.
"Trene," vydechla jsem a chystala se mu všechno vysvětlit.
"Nic neříkej," přerušil mě. Poslušně jsem zavřela ústa a v očích mě pálily slzy, protože jsem z toho vyvodila, že se zlobí tak moc, že se mnou vůbec nechce nic mít. Jenže on se najednou po mě natáhnul, prudce si mě strhl do náruče a políbil mě tak vášnivě, až jsem chvíli nedokázala myslet vůbec na nic jiného, než jeho horké rty. Ozvalo se odkašlání a až to mě vrátila nohama zase zpátky na zem. Do té doby jsem byla z toho úžasného polibku naprosto ztracená ve vlastních myšlenkách.
"Dante nám něco chce, poslal tohle obsáhlé psaní. Opravdu nerad vás ruším, ale měli bychom se na to podívat," řekl Patrik, který stál ve dveřích od obýváku a v ruce držel opravdu tlustou obálku. Tren mu přikývl, zul si boty a odešel za ním do obývacího pokoje. Šla jsem do kuchyně, abych připravila večeři, ale zjistila jsem, že téhle úlohy se už ujal Erik. Chtěla jsem mu pomoct, ale on mě s úsměvem odmítl. Vrátila jsem se tedy zpět do obýváku, kde seděli ti dva a živě o něčem diskutovali. Chvíli jsem je s úsměvem pozorovala, než jsem si přisedla k Trenovi, objala ho kolem krku a nahlížela mu přes rameno. Natočil ke mně hlavu, aby mě mohl políbit na čelo. S úsměvem jsem se k němu víc přimkla.
"Ty máš vážně krátkou paměť," neodpustil si Patrik poznámku.
"Když s ní to ani jinak nejde," pousmál se Tren nazpět. Na oplátku jsem mu zlíbala celou tváře.
"Jen pro zajímavost, kde jsi byla?" zeptal se Patrik.
"Udělaly jsme si s holkama takovou menší dámskou jízdu. Měla jsem nervy na pochodu a tohle mě perfektně uklidnilo. Tedy jen do doby, než jsem si uvědomila, co mě bude čekat doma, až se vrátím," odpověděla jsem.
"Jsou v práci nějaké problémy, o kterých nevím?" ozval se okamžitě Tren.
"Jo, sakra, samozřejmě že jsou. Nejdřív ten včerejšek, kdy se na mě ráno všechny seběhly, aby mohly polemizovat nad tím, s kým jsem strávila noc. Tebe to naštvalo a s Patrikem jste si udělali soutěž mužnosti, která se mě osobně ale vůbec nelíbila. Byli jste oba jak malý kluci. A dneska mě seřval sám policejní prezident za to, že jsme s případem stále moc nepohnuli. Nevím pánové, na co vás tu vlastně mám, ale měli bychom začít dělat svoji práci. A tak jsem se prostě potřebovala trochu odreagovat a přesně v tu chvíli přišly holky s tímhle nápadem," rozohnila jsem se. Patrik se zatvářil trochu vyděšeně, Trena to ovšem nijak nevyvedlo z míry, byl na moje výbuchy zvyklý.
"A nenapadlo tě třeba, že si o tebe budu dělat starosti, když nepřijdeš na noc domů? Že tě třeba budu hledat? Že ti budu volat? A ty si klidně necháš telefon ležet v obýváku na stole, jen ať si lámu hlavu, kam jsi zmizela, že?" spustil tentokrát on. Trochu jsem se přikrčila.
"Došlo mi to až v dneska ráno, a to už bylo pozdě něco oznamovat. A to že jsem neměla telefon, jsem taky zjistila až v sobotu ráno, protože mě samozřejmě napadlo, že bych ti mohla alespoň zavolat. A abych použila budku, k tomu neznám tvoje číslo zpaměti," přiznala jsem.
"Moc mě mrzí, že na tebe prezident křičel," změnil Tren téma, očividně nechtěl, abych se cítila provinile.
"Musíme začít něco dělat," zamračila jsem se.
"Víš, srdíčko, tohle je jenom tvoje práce. My jsme tu od toho, abychom tě hlídali a chránili, což by ovšem bylo mnohem lehčí, kdybys nám s tím trochu pomohla a nevydávala se na takové akce," oznámil mi Tren opatrně.
"Ale přece mě v tom nenecháte. Nebo aspoň ty ne! Jsi přece můj kolega a navíc ten případ znáš už od začátku," naléhala jsem na něj.
"Dobře, začnu se mu trochu věnovat," přikývl nakonec.
"Trochu? Já myslela, že na tom pracuješ stejně jako já? Co tedy děláš celou dobu za tím stolem?" vyhrkla jsem.
"Pracuji, moje práce se sama neudělá, musím na tom aspoň občas trochu zapracovat," pokrčil rameny.
"To je podpásovka, myslela jsem, že jsme tým, ne že mě v tom necháš vymáchat a sám si hraješ s tabulkami!" rozčilovala jsem se.
"Chápu, že pouhý úředník, jako jsem já, se nevyrovná tvé budoucí kariéře lékařky, ale mě to baví a dokud to kryje rodinné účty, pak je vše v pořádku, ne?" ozval se trochu dotčeně.
"Tak jsem to nemyslela, samozřejmě jsem ráda, že tě tvoje práce baví," změnila jsem okamžitě tón hlasu a znovu se k němu mazlivě přivinula. Tren pustil papíry, co měl v rukou, aby mě taky mohl obejmout.
"Co vůbec Dante chtěl?" napadlo mě najednou.
"Popsal nám situaci u nás doma. Od chvíle, co jste s Anthonym odešli, se útoky značně snížily. Nepřestali sice napadat klíčové body a zásobovací místa, ovšem nejsou v takovém počtu jako doposud. Myslí si, že vás hledají. A taky nám klade na srdce, že kdyby naše krytí bylo prozrazeno, máme se neprodleně vrátit k nám, protože tady nejsme tolik schopni tě bránit. A máme na tebe dát pozor, abys moc nezlobila," ujal se slova tentokrát Patrik a Tren jeho slova potvrdil přikývnutím.
"Aha," pronesla jsem jednoduše, co víc k tomu dodat? Tohle jsem pochopila i já.
"Když nás teď omluvíš Patriku," pronesl Tren a zvedl se z pohovky, mě vytáhl sebou.
"Jasně, taky se vzdálím, ovšem nejdřív se půjdu podívat, co tam Erik vytvořil k večeři," mrkl na nás.
"To nezní špatně," přikývl Tren, takže jsme se ještě zdrželi v kuchyni u Erikových obložených chlebů. V ložnici se posadil na postel a mě si přitáhl blíž k sobě. Tím, že on seděl a já stála, měl hlavu přesně v úrovni mých prsou. A protože jsem dnes měla tričko s oválným, hlubokým a docela provokativním výstřihem, samozřejmě můj dekolt neušel jeho pozornosti. Nosem přejel kousek nad žlábkem mezi mými prsy.
"Bál jsem se o tebe. Opravdu jsem se bál," vydechl pak.
"Já vím a mrzí mě to. Vyčítala jsem ti, že se s Patrikem chováte jak malý kluci, přitom já sama nejsem lepší než malá holka," prohrábla jsem mu vlasy. Uchichtl se.
"Vždyť já už se nezlobím," vydechl s obličejem stále vtisknutým mezi moje ňadra.
"Chci, abys mě líbal," zaprosila jsem.
"Kde?" ptal se provokativně.
"Tady," zašeptala jsem a víc si přitiskla jeho hlavu na prsa. A on mě velmi rád poslechl. V noci jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, proč je Tren tolik ochotný odpouštět mi všechny moje přešlapy. Nechápala jsem, kde se v něm bere tolik ochoty. Ano samozřejmě, miluje mě. Pořád mi to opakuje a já mu věřím, ale i v lásce existují hranice, kdy už jeden řekne dost. Očividně jsem ty jeho stále nepřekročila. Políbila jsem ho na prsa v místech, kde jsem měla položenou hlavu. Jeho ruce se kolem mě pevněji obtočily. Nejdřív jsem si myslela, že je vzhůru, jenže pak začal něco mumlat ze spaní. Většinou v noci nic nepovídal, to už muselo být. Zvedla jsem se na lokti, abych ho mohla pohladit po tváři.
"Ne, s Patrikem ne," řekl najednou naprosto zřetelně.
"Anori, prosím," dodal k tomu po chvíli. Trochu jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem ve své provokaci přece jen nezašla příliš daleko. Začal sebou trochu škubat, což byl pro mě signál, že bych ho měla vzbudit. Začala jsem ho tedy líbat na ústa. To ho neprobudilo, přešla jsem tedy k radikálnějšímu kroku a zatřásla mu ramenem.
"Co," s trhnutím se probudil.
"Mluvil jsi ze spaní," pousmála jsem se na něj a zpět si položila hlavu na jeho prsa.
"Aha, a co jsem říkal?" zajímal se a líbal mě do vlasů. Usoudila jsem, že bude lepší, když se tohle nedozví.
"Nic čemu bych byla schopná porozumět," pokrčila jsem rameny.
"Hm," zabroukal. Tak nějak jsem věděla, že si pamatuje, co se mu zdálo a že i tuší, co říkal, ale nechala jsem to být. Ráno jsme na sebe byli jako dvě největší hrdličky a Patrik se tomu jen smál. Sám mi v soukromí říkal, že kdybych byla jeho přítelkyně, už by se mnou dávno neměl nic společného, protože takovou trpělivost, jakou má se mnou Tren, nemá žádný jiný mužský na světě. S úsměvem jsem mu to odkývala a rovnou se s ním domluvila, že postupně od těch provokací odpustíme. Nerada bych, aby i jeho pohár nakonec přetekl. Ozval se zvonek a já šla naprosto bez rozmyslu otevřít. Stála tam moje kolegyně z práce, ta, se kterou vycházím nejlépe i se svou roční holčičkou. Potřebovala vědět něco kvůli dovoleným a pauzám v práci, protože její chůva onemocněla. Pozvala jsem ji dál, abychom to probraly u kávy.
"Zlato, nevíš náhodou…," vešel za mnou Tren, a pak se zarazil, když ji spatřil. I ona na něj zaraženě zírala, jen to děvčátko se smálo. Všem dětem přišel už na první pohled sympatický.
"Eh, Anori, já myslela, že chodíš s tím Patrikem," vypravila nakonec ze sebe.
"Se mnou?" ozval se Patrik a taky se k nám přišel podívat, navíc ten rozruch přilákal i Erika. Ona jen valila oči.
"Já ti to vysvětlím. Chodím s Trenem už docela dlouho, s Patrikem i Erikem jsme jen přátelé. Bydlí tu u mě, aby nemuseli zbytečně platit hotel, než je převelí zase zpátky," podala jsem jí přijatelně všechny informace.
"Páni, a proč si to nepřiznala, když jsem se tě na to ptala?" založila si pak ruce v bok.
"Chci zachovat dobré vztahy na oddělení. A vzhledem k tomu, že na Trena si tam myslí téměř každá, jak by to asi dopadlo, kdyby věděly, že chodí se mnou?" položila jsem logickou otázku. Uznala, že jsem měla pravdu a slíbila, že to nikomu nevyzradí. Odvedla jsem ji tedy do obýváku, abychom mohly všechno náležitě probrat.
"Já ti ji pohlídám," nabídl se Tren, že se postará o její malou. Ochotně mu ji svěřila, maličká se jen široce usmívala a něco málo řekla. Když po hodině a půl odcházely, opřela jsem se Trenovi o hrudník.
"Já bych chtěla taky takové miminko," zafňukala jsem. Pevněji mě objal.
"Já vím, miláčku, hned jak to bude možné, ti nějaké udělám," políbil mě do vlasů.
"Možná bys pak na mě přestal tak hrozně žárlit, kdybychom spolu nějaké měli," polemizovala jsem.
"Vždyť já se snažím," zamračil se.
"Ale vůbec ti to nejde. A poslední dobou navíc čím dál tím hůř," vyplázla jsem na něj jazyk. Chtěl něco odpovědět, ovšem v tu chvíli se zarazil.
"Tak moment, vy to na mě s Patrikem celou tu dobu hrajete?" zeptal se nevěřícně. Překvapeně jsem zamrkala. Jak na to panebože najednou přišel? Z obýváku se ozvalo uchechtnutí.
"Patriku, proč jsi na něco takového kývl?" obrátil se na něj.
"Hej, proč si hned myslíš, že to byl můj nápad?" ohradila jsem se.
"Na to tě znám až příliš dobře, zlato. Vždycky si nakonec prosadíš to, co chceš, a je ti jedno jak," mračil se na mě. Tentokrát jsem ho opravdu vytočila.
"Kývl jsem na to, protože mi do té doby nebylo jasné, proč mě tak často vraždíš pohledem. A byla to docela sranda," popichoval ho Patrik, vědom si toho, že seděl dost daleko od něj, kdyby mu náhodou ujely nervy. Tren se posadil do nejbližšího křesla.
"Sranda," zamumlal ta slova ještě jednou.
"Měl ses vidět, žárlil si jak malý kluk," řekl mu na plná ústa. No, takhle nezaobaleně bych to nepodala ani já.

"Mě to moc vtipné nepřišlo, ale hlavně že vy dva jste se pobavili. Tak se tu můžete bavit i nadále, ale beze mě," odsekl Tren, zvedl se z křesla a z hlasitým prásknutím dveří, odešel z domu. Jenže tentokrát si sebou vzal i bundu se všemi osobními věcmi. Nechtěl se vrátit. Tak tohle se nepovedlo a vyčítat jsem to mohla jen sama sobě. Byl to ostatně můj nápad. A pohár jeho trpělivosti tentokrát opravdu přetekl.


Hon na Shinigamiho

16. října 2013 v 18:42 | Yui-chan |  Růže msty
Po delší době se opět hlásím s pokračováním, i když tentokrát to není zase až tak úplně moje vina :D doufám, že se tenhle díl bude líbit, a můžu slíbit, že mám napsaných dost dílů dopředu, takže minimálně měsíc budou vycházet pravidelně v neděli, jako tomu bylo i dřív ;). Název není až tak úplně výstižný, ale lepší mě nenapadl a tak sjem nechala tenhle pracovní. Pěkné čteníčko a prosím o komentář:
.
.
Když ráno začal skřehotat budík, měla jsem sto chutí ho prohodit oknem. Tren se pode mnou zavrtěl, ale neměl se moc ke vstávání.
"Lásko, vypni ten budík," zakňourala jsem rozespale. Ještě chvíli trvalo, než se pokojem opět rozhostilo ticho. Pohodlně jsem si mu znovu lehla na hrudník.
"Miláčku, musíme vstávat do práce," třásl mi Tren ramenem, protože bez mé pomoci se z postele zvednout nemohl.
"Nikam nemusíme, uděláme si volno," vrtěla jsem na něm hlavou.
"Zlatíčko, ty sama víš, že se flákat nemůžeme," přemlouval mě. Nakonec jsem se převalila tak, že mohl vstát. Já se ovšem položila zpět do peřin.
"Nikdy mě nikdo takhle nevyčerpával. S tebou nemůžu vstávat do práce," bručela jsem z pod peřiny.
"Miláčku můj, vylez z těch peřin. Já normálně vstávám až za půl hodiny, ale tohle byl tvůj budík," nepřestával se mnou třást. Jenže já se jen víc zachumlala. Tren si povzdechl a šel si udělat ranní hygienu. Pak se mi naskytl výhled na prvotřídní striptýz, kdy jsem mohla posnídat pohledem jeho tělo.
"Tak budeš vstávat nebo mám jet bez tebe?" ptal se výhružně.
"Už lezu," brblala jsem a pomalu se koulela ven z postele.
"Mám jenom to včerejší oblečení, v tom do práce stejně nemůžu, bylo by jim to divné," nepřestávala jsem se mračit.
"Lásko, ty jsi dneska nějak nabručená. A já myslel, že jsme včera měli hezký večer i noc. Ale ty se tváříš, jak kdyby to byla největší katastrofa," vyčetl mi na oko. Trochu jsem vyjasnila svůj výraz. Vlastně to bylo naše první rande a je pravda, že jemu jsem ten dojem asi trochu kazila.
"Byl to nádherný večer i noc. Tipovala jsem to, že vyhraje klasika v podobě kina a večeře, netušila jsem, že dokážeš být takový romantik," usmála jsem se na něj. Přistoupil ke mně a políbil mě na čelo.
"Teda, asi budu brát osobně, když si o mě myslíš, že jsem až tak bez fantasie, že bych tě na první rande vzal do kina a na večeři," hraně se otřásl. Jen jsem ho šťouchla do ramene. Se smíchem odešel ven z bytu na verandu, aby mi dal trochu soukromí k tomu se zkulturnit. Slyšela jsem ho, jak se venku baví se sousedem. Byl to mužský hlas, takže jsem usoudila, že to bude soused, co bydlí z druhé strany než ta protivná baba.
"Tak jsem včera slyšel, že se konečně chováš trochu jako chlap," slyšela jsem říkat toho souseda.
"Když myslíte, pane Tackelmanne," zabručel Tren.
"A kdo je ta dračice," vyptával se soused dál. Tren něco zamumlal, očividně si nebyl jistý, zda to může říct nebo ne. Rozhodla jsem se ho zachránit. Nebyla jsem ještě úplně oblečená, proto jsem vzala malý ručník, co byl v koupelně a zabalila se do něj. Vyšla jsem ze dveří. Věděla jsem, že lidé z téhle ubytovny mě určitě neznají.
"Vrabčáčku, kam jsi mi včera rozházel oblečení?" ptala jsem se svůdně zapřená u zárubně. Řekla bych, že pan Tacklemann mě právě posnídal. A Tren pravděpodobně taky. Hned na to se ale zamračil, popadl mě za loket a odvedl dovnitř, kdy za sebou pečlivě zavřel dveře. Nenechala jsem mu prostor, aby se mohl rozčilovat. Prostě jsem si ho přitáhla za límec k sobě a začala ho líbat. Chvíli se bránil, než se ke mně přidal.
"Na protesty není vhodná doba," oznámila jsem mu, když jsem ho pustila. Skepticky se na mě podíval, ale poslušně mlčel. Mezitím jsem se oblékala.
"Já myslel, že ti vrabčák oblečení poschovával," pronesl pak v žertu, alespoň jsem věděla, že se nezlobí.
"Už se objevilo," mrkla jsem na něj svůdně předkloněná. Zálibně si mě prohlížel, pak rychle zatřepal hlavou a začal si chystat materiály do brašny. Prohlédla jsem se v malém nástěnném zrcadle. Každému bude divné, když se v práci objevím úplně v tom samém oblečení, vždycky jsem to střídala. Budu muset vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu.
"Já jsem připravená a už zase zdržuješ ty," objala jsem ho kolem pasu.
"To zrovna," políbil mě na tvář a společně jsme odcházeli ven, kde měl Tren zaparkovanou motorku. Na ní jsme byli v práci během chvilky a zamaskovali jsme tak naše ranní zdržení. Doufala jsem, že dnešek bude pohodový, neměla jsem náladu na žádné hektické běhání. Bohužel, moje přání nebylo vyslyšeno. Hned jakmile přišly do práce kolegyně, začaly řešit, proč jsem v tom samém oblečení, ve kterém jsem byla i včera. Nakonec přišly s vysvětlením v podobě toho, že jsem spala u nějakého milence, což byla vlastně pravda. Už jsem se připravovala na to, že budu muset kápnout božskou ohledně mě a Trena, když se ony vytasily s nějakým novým a neznámým přítelem. A samozřejmě že podezření padlo na Patrika, protože si nešlo nevšimnout, jak se kolem mě motal. Pomalu až k nám jsem slyšela, jak Tren skřípal zuby, jak se mu ta představa, mě a Patrika společně, příčila v hlavě. Vadilo mu, že jsou zásluhy za včerejší noc připisovány někomu cizímu. Slíbila jsem sama sobě, že mu to budu muset vynahradit. Nic jsem tedy neprozradila a úspěšně jsem mlžila. Pak se objevil Patrik a s ním i s Trenem jsem musela řešit nějaký malér v archivu. Tren byl díky tomu všemu dost nabručený a Patrikovi dával svou nevoli najev víc, než bylo nutné, což mu Patrik samozřejmě oplatil, takže bylo pěkné dusno. Vůbec se mi tu mezi nimi nelíbilo.
"Už to tu doděláte, že? Já si tu vezmu pár listů, a půjdu se věnovat našemu vrahovi," vymluvila jsem se, abych odtamtud mohla odejít. Popravdě těch pár listů se rovnalo několika plným šanonům, které jsem se rozhodla odnést do své kanceláře. S obtížemi jsem vyšla schody do patra, kde byly všechny kanceláře. Akorát jsem procházela oddělením, kde pracovali ostatní kolegové, když jsem si všimla rozruchu u dveří. Slyšela jsem zmatené mumlání a do toho Kimův profesionální hlas, který se snažil přítomného uklidnit a dostat z něj, co tu vlastně chce. Normálně bych se nad tím ani nepozastavila, takovéhle věci se tu děly denně a nebylo to náplní mé práce. Já jako ředitelka jsem se zabývala jen určitými případy. Jenže ten hlas mi byl hrozně povědomý, ovšem nemohla jsem ho nikam zařadit. Proto jsem vzhlédla a zapátrala po vlastníkovi toho hlasu. S jakým šokem jsem zírala na Shiroyu a jeho doprovod. Co tu ksakru dělal?! Pohledem jsem přejela celou jeho skupinu. Poznala jsem Naramiena s Azraelem, kteří prošli úpravou do lidmi přijatelné podoby, stejně jako Shiroya sám. Dále jsem poznala Seriena, jeho roztomilou dcerku Arami, dále žena podobná Naramienovi s Azraelem, tuším, že se jmenovala Hanako. A pak ještě další dva muži. Jednoho jsem neznala vůbec, nebo jsem ho jen zapomněla, ale vypadal hodně jako Shiroya. Nad posledním přítomným jsem visela pohledem déle, opravdu to byl TEN démon, kterého Bratrstvo neprávem odsoudilo k smrti? Byla jsem z toho natolik zmatená, že jsem těžké šanony neudržela a ony mi s hlasitým žuchnutím vypadly z rukou. Tenhle hluk ke mně přilákal jejich pozornost. V tichosti jsme na sebe zírali.
"Co tady dělá vyvolená?" vyhrkl překvapeně Serien. No výborně, sice to nebylo anglicky, ale každý z toho pochopil, že se známe.
"Všichni do mé kanceláře a hned!" zavelela jsem autoritativně a překvapeně hleděla, jak mě všichni okamžitě poslechli. Pravděpodobně je celá situace zaskočila stejně jako mě.
"Kime, seber ty šanony a nech je tu. A okamžitě mi sežeňte Trena," otočila jsem se pak na Kima a sama odešla za nimi do své kanceláře a zavřela dveře.
"Děkuju," dodala jsem už mírněji v našem jazyce, když jsme byli chráněni od zvědavých pohledů spolupracovníků. Následně jsem jim nabídla místa k sezení, bohužel jsem měla jen dvě křesla, která jsem přenechala Shiroye a Hanako. Ostatní nijak netrápilo, že se nemohou posadit a malá Arami lítala po celé kanceláři a něco jako židle jí absolutně nezajímalo. Sama jsem se usadila do své židle naproti nim. V tu chvíli bez klepání vtrhl dovnitř Tren.
"Prý jsi mě volala, děje se…" začal, ale zastavil se v půli věty, když si všiml, kdo je v místnosti se mnou. Zůstal na ně zírat stejně nechápavě jako prve i já.
"Co tu děláte?" zeptal se Tren trochu podezřívavě.
"Asi bys mi neuvěřil, kdybych ti řekl, že jsme přišli na návštěvu, co?" zeptal se s úsměvem Shiroya. Nejspíš se snažil uvolnit napjatou situaci.
"Ne, to bych vám určitě neuvěřil. Nechápu, jak víte o tom, že tu jsme?" zavrtěl hlavou Tren a snažil se tak zjistit důvod jejich návštěvy.
"Upřímně jsem byl v šoku, když jsem Anori uviděl. Já ani netušil, že celý život žila v Kanadě. A teď k tomu co tu děláme my. Nějakým nedopatřením má sem utekl Shinigami, který mi ukradl velmi cenný a v nesprávných rukou nebezpečný předmět," odpověděl a tím osvětlil obě nejasnosti naráz.
"To snad ne!" vyskočila jsem rozčileně na nohy a Tren pohotově zcela utemnil rolety, aby sem nebylo vidět.
"Takže všechny ty přesuny jsou naprosto zbytečné, myslela jsem si, že se tu zdržíme déle," brblala jsem a přešla k Trenovi, abych ho mohla obejmout kolem pasu. Dalo nám takové práce se sem nenápadně dostat a navíc jsem ještě nebyla připravená odtud odcházet
"Nic zbytečné nebylo. Shinigami o vaší přítomnosti zde nemá ani tušení a navíc není ve spojení s ostatními. Na Ardenu sice měl společníky, ale ti bránou neprošli a teď nemají možnost se kontaktovat. Když ho najdeme v co nejkratším termínu a zlikvidujeme ho, vaše utajení nebude prozrazeno. Hlavní je, aby se onen předmět nedostal do rukou někoho, kdo ho dokáže aktivovat. Potom jsme ztracení úplně všichni," začal nám Shiroya celou věc objasňovat, ale čím déle mluvil, tím byl jeho hlas temnější. Když domluvil, všichni byli chvíli zticha, takže ve vzduchu zůstala viset hrozba.
"Co je to za předmět, že nás dokáže všechny ohrozit?" přerušil ticho Tren.
"Na první pohled je to obyčejný červený krystal, ale ve skutečnosti, jde o schránku obsahující nepřeberné množství informací. Obsahuje v sobě celou historii temnoty, všechna její zákoutí, můj život do písmene, informace o jejích obyvatelích a jejich myšlenkách. Krystal ví, že jste i vy byli v temnotě a také ví, co jste dělali nebo na co mysleli. Ví prostě všechno, co je se mnou spojené, proto to ohrožuje i vás," vysvětlil nám ve stručnosti podstatu ukradené věci.
"Chápu, takže když budete cokoliv potřebovat, jsme vám k dispozici. Vezmu si záštitu nad vaším chováním, co se státních orgánů bude týkat. Tedy alespoň toho, co spadá do mých pravomocí policejní ředitelky," ujala jsem se hned vedení.
"Původně jsem chtěl jen upozornit zdejší obyvatele na hrozbu, ale v tomto případě je situace mnohem lepší než jsem doufal. Budu ti za tou pomoc velmi vděčný," kývl na mou nabídku Shiroya a pohled zabodl do mě neznámého muže a pravděpodobně telepatií se na něčem domluvili.
"Ehm, můžu si dovolit pár otázek mimo téma?" zeptala jsem se nesměle. Shiroya mi s vševědoucím pohledem pokynul, ať se ptám.
"Zajímalo by mě, Shiroya-sama, zda k tomu klonování máte nějaký rozumný důvod, nebo vás to prostě baví?" zeptala se a vysloužila si tak překvapené pohledy ostatních a pobavený úšklebek Shiroyi. V tu samou chvíli mi před ústy přistála Trenova dlaň a celou si mě zastrčil za sebe.
"Někdy je lepší se na určité věci neptat, zlato," pronesl Tren a upozornil mě tak na to, že je Shiroya méně tolerantní k otázkám týkajících se jeho soukromí. V tomto ohledu jsou jeho reakce nepředvídatelné. Vzpomněla jsem si na náš pobyt v temnotě, kdy ho Trenova poznámka o členech jeho rodiny dokázala přivést k nepříčetnosti. Doufala jsem, že ho přítomnost kolegů ve vedlejší místnosti zdrží od nepřiměřených reakcí.
"Klonováním bych to zrovna nenazval a rozhodně to nedělám jen z nudy. Naramienova existence ti je jistě dávno známá. Tady Yami je trochu jiný případ. V podstatě jde o zhmotnění mé černé moci a tu jsem uložil do těla, aby mohla rozvíjet své vlastní uvažování," zlikvidoval mou domněnku o jeho nezvyklém koníčku. Jedinou část těla, kterou jsem dokázala uvolnit, byla levá ruka, kterou jsem ukázala zdvižený palec, abych jim dokázala, že jsem pochopila. Překvapilo mě, že to vzal až tak v klidu. Že už by si i on zvykl na moje nevšední jednání, stejně jako Dante nebo Nejvyšší? Pro sebe jsem se zasmála, měla jsem opravdu výjimečný dar, že mi muži často promíjeli všechny moje přešlapy.
"Tak tohle je extra materiál. Ještě se nikdy neobjevil tak troufalý jedinec, který by se tě nebál a řekl takovou hovadinu. Nechcete mi tu doufám tvrdit, že takhle mluví i s Dantem. To bych velmi rád viděl jeho výraz, když tahle mladá dáma perlí," chytil se slova Yami a ten kdo tentokrát smích neudržel, byl Shiroya. Och, tak hovadina? Jemu by snad taky přišlo divné, kdybych tu v místnosti seděla třikrát, no ne?
"Na slušném chování ještě pracujeme. A věřte, že k Dantemu je ještě drzejší, protože ví, že si to může dovolit. A co teprve kdybyste jí slyšeli, jak mluví s Bratrstvem," odpověděl Tren a povolil své sevření úplně, takže jsem se konečně mohla narovnat. Za tu jeho poznámku jsem ho samozřejmě odměnila pěknou herdou do ramene. Takhle mě shazovat. Tren se jen zasmál, nikdy ho to nebolelo tolik, kolik bych chtěla. I když to je možná dobře, mrzelo by mě, kdybych mu opravdu ublížila.
"Tak to jak dokáže být jedovatá na Bratrstvo, vím tady od Ravena. Jsem zasvěcený do událostí těsně před jeho smrtí a díky tomu jsem prožil pár opravdu vtipných chvil," navazál Shiroya a přitom upozornil na onoho popraveného démona, který se právě teď nacházel svalený za křeslem, ve kterém seděla vychechtaná Hanako.
"Raven," nechala jsem si splynout z úst jeho jméno, abych věděla, jak zní. Docela se k němu hodilo.
"Jmenuji se Todoki Raven a jsem vám velmi zavázán za vaše odhodlání uchránit můj život. Jsem moc rád, že si mě pod svá křídla vzal Shiroya-sama a díky tomu jsem schopen vás znovu vidět a z celého srdce vám poděkovat," přistoupil ke mně a při vyslovení poděkování se uctivě poklonil. Nad poklonou jsem jen převrátila oči, tomu jsem nikdy nepřišla na chuť.
"Sám víte nejlíp, Ravene, že jsem v tom nebyla zrovna moc úspěšná. Ale vypadáte, jako že se vám daří," usmála jsem se.
"Prosím má paní, nejsem hoden takového uctivého oslovení. Ale máte pravdu, daří se mi. Dokonce jsem nalezl novou lásku a svou smrt nyní považuji za nový začátek," vymlouval mi vykání rozpačitě a poté se svěřil se svým pobytem v temnotě. To jsem slyšela velmi ráda, že se alespoň tady má dobře.
"Šéfko?" ozvalo se zaklepání a následně dovnitř strčil hlavu Kim.
"Ehm, můžeme už jít, nebo nás budeš ještě potřebovat," přešlápl ve dveřích rozpačitě. Očividně byl nesvůj, že mě tu měl nechat s tolika cizinci.
"Jasně, můžete jít. My to tu zvládneme. Akorát byste mohli zavolat Patrika a Erika," usmála se a taktně ho vyhodila ven, aby nás už nikdo nerušil. Netrvalo to příliš dlouho, než dovnitř vešli ti dva a taky si se zájmem prohlíželi všechny přítomné.
"No to mě podržte. Vážně tu vidím čistokrevného anděla. Fatamorgána, proč jsi mi neřekla, že ti posluhuje moje rasa?" vyhrkl ohromeně Azrael a hrnul se přes ostatní k Erikovi. Ten jako na povel zrudl a ucouvl pár kroků zpět, když viděl, jak nadšeně se k němu Azrael blížil. Neměl rád přílišnou pozornost. Stoupla jsem si mu do cesty, abych Erika trochu zaštítila.
"Nikdo mi tu neposluhuje. Jsou tu dobrovolně a pro moji ochranu. Nejsem zrovna osoba, kterou by nepřátelé přehlíželi. Tak mi mou osobní stráž laskavě neděs," snažila jsem se ho umírnit.
"Já a děsit ho? Nejsem já náhodou už na pohled milý a velmi přátelský tvor? Uvědomuješ si ty vůbec, jak vzácně teď potkávám svou rasu, když jsem padlý?" vykulil na mě oči a tvářil se jako nějaké malé zvířátko, kterému jsem právě strašně ublížila.
"Možná tak padlý na hlavu. Na našeho Erika nesmíš tak zhurta," domlouvala jsem mu. Moje ironická poznámka se neobešla bez zasmání.
"Konečně ti někdo vrací tu tvou rejpavost," nenechal si tuhle situaci ujít Serien a přisadil si.
"Prosím tě, já nikdy nerejpu, jen říkám, co si myslím. No tak Eriku, že ty se mě nebojíš a budeme dobří kamarádi," překonal mou hradbu a pověsil se Erikovi kolem ramen.
"No nevím, nevím, jak by se Kiriaki tvářil, kdyby viděl, jak se lísáš k jinému," prohodil jakoby jen tak Shiroya a v tu chvíli Azraelovi ztuhl úsměv a bleskově se postavil vedle Erika, jak to jen dovoluje přátelská rovina. Zasmála jsem se. Očividně věděl, co na Azraela platilo.
"Erik není zase tak z cukru, jak si myslíš, An. Já bych se rád zeptal, proč jsme tu takhle všichni pospolu," vložil se do hovoru Patrik. V rychlosti jsem ho seznámila se situací a vybrala mu jen to podstatné, abych mu zbytečně nemusela vysvětlovat situaci kolem Shiroyi a jeho doprovodu.
"Dík za informace, krásko," mrkl na mě, jako poslední dobou častokrát. Jeho nová úloha mu vyloženě pasovala, je jako rozený Casanova.
"Hele Trene nemyslíš, že ti tu někdo slušně leze do zelí? Máš silnou konkurenci," projevila se v Azraelovi jeho přirozená rejpavost a tentokrát se v nestřeženém okamžiku pověsil na Trena. Jeho umění vše říkat na plnou hubu zapříčinilo, že jeho poznámka neušla nikomu v místnosti. Všichni se samozřejmě zadívali naším směrem a Patrik se navíc Trenovi provokativně zadíval do očí. Jen Shiroya chápavě pokýval hlavou, zapomněla jsem, že čte všechny myšlenky a je mu tedy známo, co tu s Patrikem provádíme. Trochu lítostivě si Trena prohlédl, ale jinak nic neřekl. To bylo dobře, pokud se to jednou dozví, nejlepší bude, když to bude ode mě, Patrika nebo svépomocí. Od cizího člověka by to znělo dost divně.
"Nepovídej, toho bych si bez tebe nevšiml," zavrčel Tren otráveně, protože se mu ani v nejmenším nelíbilo, jak na tuhle naší situaci upozornil všechny okolo.
"Můžeš být v klidu, toho vola vedle tebe stejně nikdo neposlouchá a ten kdo jo, ho nebere vážně. Prostě dělej, jako kdyby nic neřekl. Pokud to nedokážeš, máš mé svolení mu dát přes hubu a pokud nedokážeš ani to, udělám to já. Už hodně dlouho to zvažuju," snažil se Trena uklidnit Shiroya a přitom Azraela přímo vystavil jako terč. Pohledem jsem se domluvila s Patrikem, že pro dnešek to stačilo a přešla jsem blíž k Trenovi.
"Tren není zastáncem nadbytného násilí, viď lásko?" pronesla jsem, abych Azraela uchránila před trestem za něco, co jsem vymyslela já sama. To si nezasloužil.
"On sice násilí nezastává, ale já věřím, že nevymáchaná huba potřebuje čas od času pořádnou lekci. A Azrael ji potřebuje už pěknou řádku let," opáčil s milým úsměvem, ale jeho oči byly naprosto vážné.
"No myslím, že pro dnešek bylo povídání dost. Nevíte náhodou o nějakém hotelu nebo něčem podobném, kde bychom mohli složit svá křídla?" vtrhla do této nebezpečně se vyvíjející situace Hanako a až ta Azraela opravdu zachránila. Shiroya to totiž okamžitě hodil za hlavu a plně se věnoval novému tématu.
"Kousek tady je docela slušný hotel, kde by pro vás určitě měli volná místa. Zavedeme vás tam," navrhla jsem a naznačila jim, aby se všichni připravili k odchodu. Tren mi pomohl do sáčka a otevřel dveře, aby všichni mohli odejít. Společně jsme se odebrali ven z budovy. Jelikož byla tma, nedržel si ode mě Tren odstup a vesele si vykračoval vedle mě s jednou rukou zastrčenou v zadní kapse mých džínů. Tímhle gestem si neustále vymezoval prostor, o kterém věděl, že do něj Patrik ještě nevstoupil. A já měla jasno v tom, že ani nevstoupí. Za příjemného hovoru jsme došli až k hotelu, o kterém jsem mluvila. Tam jsme se s nimi rozloučili.
"Půjdeme k tobě nebo ke mně?" zeptala jsem se Trena.
"Jak chceš, miláčku," pokrčil rameny.
"Hm, dneska se chci pořádně vyspat, takže ke mně. Mám mnohem větší postel," usmála jsem se.
"Tak jdeme," zavelel Erik, který vypadal nejunaveněji. Usoudili jsme, že je to dobrý nápad a všichni čtyři jsme se přesunuli ke mně domů.
"Tak dobrou," mávl Patrik a odebral se do svého pokoje.

"Dobrou," odpověděli jsme s Trenem sborově, já s veselým úsměvem, on to spíš jen zabručel. Teprve když se za Patrikem zavřeli dveře, pustil svou ruku dolů z mého pozadí. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Místo toho, aby přestal žárlit a uvědomil si, že i když se kolem mě motá jiný chlap, zajímám se jen o něj, žárlil snad ještě víc a provozoval na mě svůj vlastní způsob vymezování svého území. Kdy konečně pochopí, že mu patřím od hlavy až k patě úplně celá se vším všudy?

a jeden speciální obrázek, pro mojí milovanou Kuroki :-*