,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Listopad 2013

Ženský ideál

24. listopadu 2013 v 11:34 | Yui-chan |  Růže msty
S nedělí přináším i další pokračování...je fajn to mít předepsané dopředu :D aspoň se nemusím vždycky v neděli stresovat :D. Tak přeji příjemné počtení a zanechte mi komentář.
.
.
Vešli jsme společně do jednoho sálu, který hodně připomínal ten náš vysokoškolský. Automaticky jsem zamířila do předních řad.
"Anori," zabručel mi Tren otráveně do ucha.
"Jo, promiň," zastavila jsem se a zakempila to v řadě uprostřed. Tren si sedl hned vedle mě, v rukou svíral kelímek s kávou.
"Už ses dostatečně probudil?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou.
"Tomu stejně nebudu rozumět, takže můžu být v klidu a trochu se dospat," pokrčil rameny. Místnost se docela zaplnila lidmi, i když před námi jich zrovna moc nebylo.
"Vidíš, proto jsem chtěl jít dozadu," brblal Tren, když zjistil, jak moc sedí na ráně. Jen jsem se mu smála. Do třídy vešel energický muž, který hned začal povídat a zapojovat nás všechny do diskuze. Tren vedle mě zaskučel a mě bylo naprosto jasné, že má zrovna teď chuť mě proklít a sám utéct někam, kde se bude moct stulit do klubíčka a spát.
"Předpokládám, že když už jste tady, máte nějaké znalosti biologie a chemie, takže si zjistím, jak jste na tom," začal vykládat lektor. A hned vypálil první otázku na dívku v první řadě. Mě se zdála lehká, když jsem měla na vysoké přednášky z chemie i biologie, ovšem ta nebožačka vůbec nevěděla. Lektor se trochu zamračil a zeptal se dalšího. Takhle obešel všechny před námi.
"Vsaď se, že se zeptá mě, já nebudu vědět, odejdu a on s tím zkoušením přestane," zahučel vedle mě Tren.
"S takovými neznalostmi jsem se ještě nesetkal. A co tady mladý muž, bude vědět, co je to oleum?" směřoval na Trena svou otázku. Tren si vedle mě nervózně poposedl. Bylo mi ho líto. On se obětoval a šel se mnou na tuhle ranní přednášku a takhle se mu to vymstilo. Skoro jsem mu už šeptala správnou odpověď.
"Oxid sírový rozpuštěný v koncentrované kyselině sírové?" vysoukal ze sebe Tren bez mé pomoci, ovšem na konci se mu hlas trochu zbarvil do otázky.
"No konečně!" zvolal lektor nadšeně, že někdo odpověděl na jeho otázku. Pak se na něco ptal mě, samozřejmě jsem věděla, takže svou pozornost obrátil směrem ke zbytku, který si nás s Trenem prohlížel, jako bychom snad odněkud spadli.
"No vidíš, jak jsi šikovný," usmála jsem se na něj povzbudivě. Dlouze vydechl.
"Chemii jsem měl naposledy na střední škole. A to už je pěkná řádka let," připustil.
"V tom případě máš neuvěřitelně dobrou paměť," zamrkala jsem překvapeně. Jen se na mě zářivě usmál. Lektor dál pokračoval ve svém výkladu a často se obracel na mě, protože dobře odhadl Trenův výraz, takže jemu se další otázky položit neodvážil. Na konci představoval nějakou super novou techniku manipulace s chemickými vzorky.
"To není nic moc. Nás to na škole učili jako běžně praktikovaný postup. Jsme o dost na před," zamyslela jsem se. Tren se opět usmál, pravděpodobně ho potěšilo, že už za domov beru jeho dimenzi.
"Moji nejšikovnější posluchači a ani si naší novou techniku nevyzkouší?" podivil se lektor, když jsme s Trenem odcházeli na rozdíl od ostatních, kteří se nadšeně nahrnuli k jednomu z pracovních stolků.
"Běž jim to předvést i za mě, zlato," zabroukal mi Tren do ucha a s omluvným úsměvem se postavil ke dveřím. Já se procpala hloučkem, přijala jsem nabízenou pipetu, nabrala jsem s ní vzorek, a mistrně předvedla celou techniku. Taky jsem strávila v laboratořích dlouhé hodiny jejím trénováním. Očividně to mělo nějaký účinek.
"Výborně, příště byste to klidně mohla vést za mě," rozplýval se lektor, jen jsem se usmála a prchala jsem za Trenem.
"Tak kam teď?" ptala jsem se ho.
"Někam, kde budu chápat, o čem se mluví," pokrčil rameny a podával mi další kelímek s kávou. Ani nevím, kde k němu přišel.
"Tak co třeba balistika?" navrhla jsem mu. To mi odsouhlasil.
"Hele, brzdi s tím kofeinem. Budeš večer hyperaktivní," upozorňovala jsem ho, když jsme venku před budovou seděli s obědem a on měl už alespoň šestou kávu.
"Já mám spíš pocit, že to na mě vůbec nepůsobí," zavrtěl hlavou a ukázkově zazíval.
"Jen počkej večer, budeš běhat i po stropě," smála jsem se mu.
"No, jaké štěstí, že mám na pokoji někoho, kdo mi pomůže se té nadbytečné energie zbavit," zavrněl a mě se na tváři rozlil ruměnec.
"Tak jdeme si ještě něco poslechnout?" ptala jsem se ho.
"Zlato, je to na tobě. Já tě jen doprovázím," zakoulel očima.
"Jo, ale na přednášce o bojových sportech jsi byl v sedmém nebi," škádlila jsem ho.
"V sedmém nebi jsem byl jedině s tebou," vyvrátil mou domněnku a znovu mě donutil zrudnout.
"Tak jdeme. Máme na výběr…nemáme na výběr, teď máme povinně legislativu," zahleděl se Tren do rozpisu. Nesouhlasně jsem zasténala.
"Ale tentokrát budeme sedět opravdu vzadu," nedal mi Ten možnost odmítnout. A já to ani nechtěla. Hned, jakmile vešel lektor, jsem poznala, že tahle hodina se mi líbit nebude. Rozdal nám do dvojic testy, které jsme byli nuceni během hodiny vyplnit podle jeho povídání. Na konci je bude kontrolovat, aby věděl, jestli jsme ho opravdu poslouchali.
"Nejsou tu ani stolky, na čem to mám psát?" šklebila jsem se. Lektor nám rozdal tvrdé desky, jakoby snad moji námitku slyšel. Ale stejně se mi špatně psalo. Tren si sedl vedle mě. Nebylo to divné, i když jsme tu nehráli pár kvůli mému bezpečí. Vzhledem k tomu, že jsme na sobě oba měli sako od uniformy se stejným znakem, bylo vidět, že jsme kolegové. A všichni se tu drželi pohromadě s ostatními svými kolegy. Tren si opřel levou nohu kotníkem o koleno druhé nohy a vytvořil mi tak živý stoleček pro to, abych mohla pohodlněji vyplňovat otázky. To byl dobrý nápad a brzy ho od nás okoukalo více přítomných. Podepsala jsem odpovědník oběma našimi jmény a podala mu ho k podpisu.
"Bylo by hezčí, kdybychom se oba podepisovali stejně," zasnila jsem se pak, když jsem si prohlížela naše příjmení.
"Však můžeš," usmál se a poukázal tak na fakt, že jako jeho chráněnka jsem měla právo využívat i jeho jméno.
"Jsem zvědavá, jak bych to vysvětlila šéfovi," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Používají všechny tvoje chráněnky tvé příjmení?" napadlo mě najednou.
"Dřív ano, teď už ne," odpověděl mi hned. Očividně mě nechtěl rozzlobit. Sice mě to potěšilo, ale stejně jsem to nechápala.
"Říkal jsem si, že by ti to určitě vadilo, a tak jsem pátral v zákonech a přišel jsem na to, že pokud se zasnoubím a ožením, mám právo požádat o to, aby mé jméno patřilo jen mojí ženě," odpověděl tiše, protože lektor už začal přednášet. Přemýšlela jsem nad tím. Bylo to od něj velice laskavé. Probudilo mě až to, když mi zmizela tužka z ruky a Tren svým úhledným krasopisem vyplňoval první dvě otázky. Položila jsem mu ruku na vnitřní stranu stehna a společnými silami jsme tuhle hodinu přetrpěli.
"Myslíš, že by mi tě dovolili jako učební pomůcku k testům? S tebou mi to jde," usmála jsem se, když jsme dostali odsouhlaseno, že jsme testem prošli a odcházeli jsme pryč.
"O tom dost pochybuji. Nepůjdeme někam na večeři? Pro dnešek mám přednášek už plné zuby," zavrtěl hlavou a nabídl mi velmi lákavou alternativu dnešního večera.
"Jasně, stejně už žádná přednáška není. Co takhle si prostě jen zajít na pizzu? Opravdu bych si ji dala. A pak zajdeme na hotel, ty mě hodíš na postel a pěkně mi to uděláš," vrněla jsem. Vyprskl smíchy.
"Slečna je romantik," pronesl pak. Smála jsem se s ním. Jo, romanticky to moc neznělo.
"Uděláme z toho druhé rande, co ty na to?" navrhl mi pak.
"Trene neblbni, už druhé rande za tři roky známosti? Aby tě to nesložilo," zděsila jsem se a on se znovu smál, bylo povznášející vidět jeho tvář rozjasněnou širokým úsměvem. Zamířili jsme tedy společně do jedné blízké pizzerie. Byla už tma a nikdo nás tu moc neznal, takže se ode mě Tren nedržel daleko, jeho ruka si rychle našla cestu na mé boky. Popravdě, dělal to tak vždycky, ale já měla tentokrát speciální problém, takže jsem jeho ruku posunula na svůj pas. Překvapeně na mě pohlédl a já se jen usmála, abych mu dala najevo, že se nic neděje.
"Tak jakou si dáš?" vyzvídal Tren, když jsem zkoumala jídelní lístek.
"To nevím. A hlavně ji stejně nesním celou. S holkama jsme vždycky chodily tři na jednu pizzu," odpověděla jsem.
"Tak si objednáme jednu napůl. Mě to tak bude taky víc vyhovovat. Vyber si," odpověděl a svůj lístek zaklapl. Chvíli jsem se bezradně probírala nabídkou, až jsem se rozhodla pro nejlepší řešení a objednala nám pizzu čtyř ročních období, kde si určitě každý z nás vybere. Nechtěla jsem, aby se stalo, že objednám něco, co nebude Trenovi chutnat. Tren ještě poprosil o dvě skleničky vína a pak už jsme živě konverzovali o všem možném. Hlavně tedy o našem vrahovi a já si taky dělala starosti kvůli škole. Budu teď dlouho chybět a pak to pracně dohánět. Tren mě utěšoval, že se nemusím ničeho bát. Přinejhorším budu ročník opakovat, z těchto důvodů by mi to povolili. Když jsme večer odcházeli, byla jsem už jemně ovíněna. Zatímco Tren cucal celý večer jednu skleničku, já měla asi tři. Možná proto jsem jeho ruku ze svých boků odstrčila o něco vehementněji, než obvykle. Tren nic neřekl a dál mě poslušně držel jen za pas, takže jsem to hodila za hlavu. To až na pokoji.
"A teď je řada na naprosto neromantické plnění našich tělesných potřeb. Takže se koukej svlékat," zabroukal mi do ucha a nekompromisně si mě za boky přitáhl k sobě.
"Trene," protestovala jsem a snažila se jeho ruce posunout do bezpečnější zóny.
"Tak alespoň zhasni," dodala jsem pak prosebně. Copak on si nevšiml?
"Čeho jsem si měl všimnout? Any, řekni mi konečně, co se tu děje. Celý den mě svádíš, ale vzápětí na to mě od sebe odstrkuješ. Nechápu to," nakrčil čelo. Sakra. Jak mu mám asi tak proboha říct, že jsem přibrala a…
"Přibrala?" ptal se znovu nevěřícně.
"Přestaň mi číst myšlenky," osopila jsem se na něj.
"Nejde to, víš, že teď to jde automaticky, ať chceš nebo ne," bránil se hned.
"Zapomeň na to," mávla jsem pak nad tím rukou.
"Ne, Anori. Koukej mi říct, co se tady děje," naléhal na mě. Mlčela jsem a zírala do země.
"Any, broučku. Víš, že mě můžeš říct úplně všechno. Mě mrzí, když mě od sebe odstrkuješ a chci vědět, proč to děláš," ztišil hlas. V tom měl pravdu, vzpomněla jsem si, jak moc to bolí, když mě u sebe nechce on.
"Copak ty sis toho nevšiml? Jak na mě teď sukně drží? Vždycky jsem všechno měla volné a najednou mi naprosto přesně sedí na bocích. Přibrala jsem. A nechtěla jsem, aby sis toho všimnul," přiznala jsem tiše a čekala, že mi na to řekne něco ne zrovna moc lichotivého.
"Teď mě dobře poslouchej, An," řekl a vzal mi můj obličej do dlaní, čímž mě donutil se na něj dívat.
"Pamatuješ si ten sen, o kterém jsi mi vyprávěla? Jak jsi říkala, že jsem v něm vypadal ještě jako puberťák?" ptal se mě. Nakrčila jsem čelo, nechápala jsem, kam tím mířil. Ale nakonec jsem přikývla, to jsem si pamatovala.
"Naše těla spějí tak rychle, jak potřebuješ. Bylo mi přes 200 a teprve jsem začal pomalu nabírat svalovou hmotu a měnit se v muže. Psychicky jsme vyspělí až ve 117, ale tělesně se to u každého liší," povídal.
"Proč mi tohle říkáš?" nechápala jsem.
"Ty jsi možná rychle vyspěla psychicky, ale tvůj fyzický vývoj je taky o něco pomalejší. Do téhle doby jsi byla ještě jako dívka, a teď," odmlčel se a i přes můj protest mi přejel rukama přes boky, "se z tebe stala žena," dořekl to a políbil mě. Zůstala jsem na něj zírat.
"To nechápu," vypravila jsem ze sebe nakonec.
"Miláčku, ty jsi nepřibrala, jenom jsi mi zženštila. Udělaly se ti trochu boky, ale víš co? Mě se to líbí," šeptal mi do ucha.
"To říkáš jen pro to, abych přestala vyvádět," vrtěla jsem hlavou. Tren si povzdechl a začal mě svlékat.
"Trene," bránila jsem se mu. Ale on na to nedbal. Stáhl ze mě sukni i punčochy.
"Ten top se mi na tobě líbí," zavrněl, když mi ho přetahoval přes hlavu. Byla jsem tak otřesená tím, co mi řekl, že jsem na to nedokázala nijak reagovat.
"Pojď," vzal mě za ruku a jen ve spodním prádle mě vedl do koupelny. Tam mě postavil před zrcadlo. Ale ne.
"A teď se na sebe podívej. Vždyť jsi tak krásná! Jak o sobě můžeš pochybovat," šeptal mi do ucha. Zírala jsem na sebe do zrcadla, no, vážně to nebylo tak hrozné. Kdybych to nepocítila na těch sukních, vůbec by mi nic nepřišlo divné. A opravdu jsem vypadala víc žensky…
"Vidíš? Jsi nádherná. Pro mě jsi ta nejkrásnější, takhle pro mě vypadá ideál ženské krásy," šeptal mi do ucha. Začala jsem reagovat na dráždivé pohyby jeho ruky.
"Takže už je to dobré?" ptal se, když se moje tělo automaticky přimklo k jeho dlaním.
"Až budeš nahý, bude to o moc lepší," vydechla jsem.
"Tak se mi líbíš," usmál se a vedl mě zpět do ložnice, kde mě položil do peřin a tak krásně se se mnou miloval. Ráno jsem se v pokoji probudila sama. No jo vlastně. Všichni chlapy měli povinně nějaký seminář, já tam měla být až na dvanáctou. Protáhla jsem se v peřinách a rozhlédla se kolem. Na nočním stolku byl puget červených a bílých růží s červeným žíháním. U nich ležela kartička s jeho úhledným rukopisem:
Dobré ráno té nejkrásnější ženě pod sluncem. S láskou T.
Položila jsem se zpět do peřin a usmívala se jako idiot. A to jsem si dělala tolik starostí, že se mu nebudu líbit. A přitom podle něj jsem mu zkrásněla do jeho ženského ideálu. Tušila jsem, že se pro mě Tren vrátí na hotel, že mě nenechá jít samotnou. Nejdřív jsem přemýšlela o tom, že bych si opět mohla obléknout ten černý top, který mi včera chválil. Ovšem pak mě napadlo, že mnohem větší radost mu asi udělám, když na něj zůstanu v posteli čekat nahá. Vzala jsem si ze stolku do ruky kytici a i s ní se položila na břicho, nohy pokrčila v kolenou, čímž trochu vynikl můj zadeček a čekala na něj. Hm, ty růže nádherně voněly. Zabořila jsem mezi ně obličej. Netrvalo to moc dlouho, když v zámku cvakl klíč a Tren tiše vešel pro případ, že bych ještě spala. Když mě zpozoroval, na chvíli se zarazil. Celou si mě pořádně prohlédl, až se mu rty roztáhly do toho úžasného a dech beroucího úsměvu. I já se na něj z postele smála. Skopl boty, svetr zahodil na zem, vzal mi kytici z rukou a už po kolenou lezl ke mně.
"Jaký byl seminář?" ptala jsem se.
"Bez tebe dlouhý," odpověděl a rukama mi přejížděl po stehnech.
"Tohle se mi tak líbí," zabroukal, když mi přejel po bocích a zadečku a pak pokračoval výš na záda. Přetočila jsem se a posadila, abych mu dosáhla na rty.
"To mě moc těší, že jsem ti chyběla," usmála jsem se, vzala spodní lem jeho trička a pomalu ho vytahovala nahoru.
"Všiml sis někdy toho, že v naší dimenzi nenosíš téměř nic jiného než košile a tady ze sebe naopak nesundáš tričko?" ptala jsem se, když jsem mu odhalila celé břicho.
"Dělám to schválně, tady si muži na košile moc nepotrpí. Nelíbí se ti to?" pokrčil rameny.
"Líbí, pod tričkem líp vyniknou tvoje svaly. Ovšem v košili jsi přímo k sežrání. Byla jsem jen zvědavá," vrněla jsem a přetáhla mu ho přes hlavu. Okamžitě si nárokoval moje rty a jeho ruce si mezitím radily s páskem od kalhot.
"Tomu říkám ranní přivítání podle mého gusta," smála jsem se, když mě opět pokládal do peřin. Když jsem se pak v koupelně oblékala, znovu jsem si pořádně prohlédla svoje tělo.
"Ještě pořád jsi nespokojená?" ptal se mě Tren, který se opíral o zárubně, už znovu oblečený a vyfešákovaný.
"Teď už ne, zvlášť když vidím, jaký účinek to má na tebe," usmála jsem se.
"Jsi opravdu nádherná. Věř mi," broukl. Oblékla jsem si znovu ten černý top a sledovala jeho spokojený pohled. Pak jsem chvíli váhala mezi šedou upnutou sukní nebo volnou bílou s černými kolečky. Obě byly maximálně do půlky stehen.
"Tu puntíkatou," ozval se Tren, který mě ještě nepřestal sledovat. S úsměvem jsem ho poslechla, stejně mi vždycky záleželo nejvíc na tom, abych se líbila jemu. Když jsem byla oblečená, nasadila jsem si kontaktní čočky, nalíčila se a vlasy si stáhla do dvou culíků. Celou dobu jsem v zrcadle sledovala, jak mě s úsměvem pozoruje.
"Tak co mi říkáš?" zatočila jsem se dokola, až se mi sukně provokativně zavlnila.
"Budeš tam ta nejkrásnější ze všech," ujistil mě znovu.
"Pojď ke mně," nastavil mi náruč, takové pozvání se nedalo odmítnout. S rozběhem jsem mu skočila do nastavených paží, nohy mu omotala kolem pasu a rty vášnivě přitiskla na ty jeho.
"Lásko, jak moc chceš jít na tu přednášku?" ověřoval si Tren.
"Docela se na ni těším," pokrčila jsem rameny.
"Dobře, ale večer si nic neplánuj. Zabírám si tě totiž pro sebe," oznámil mi. Nadšeně jsem přikývla, což ho rozesmálo.
"Víš, že bych si možná i zvykl na to, že bys byla blond? Když jsi to ty…" řekl po chvíli, co mě nepouštěl z náruče. Znovu jsem se usmála, měla jsem toho nejlepšího snoubence na světě. Když mě pustil, vzala jsem si ještě stříbrné náušnice, na jejichž koncích se třpytila duhová perla a odpovídající náhrdelník. Obula jsem si černé vysoké kozačky na podpatku a oblékla si kabát.
"Něco pro tebe mám," řekl pak Tren.
"Zavři oči," nabádal mě pak. Poslušně jsem je zavřela.
"Za co to mám?" zajímala jsem se.
"Za to jak moc tě miluju," odpověděl s úsměvem a do nastavených rukou mi pustil jemnou látku. Otevřela jsem oči a hleděla na krásný šátek, který přecházel z fialové přes tyrkysovou do modré.
"Ten je krásný," zářivě jsem se usmála a znovu ho líbala. Tren mi ho pak uvázal kolem krku.
"Kašlu na to, že se mám od tebe držet stranou. Zůstanu teď blond, aby to nebylo příliš nápadné, ale už se od tebe nikdy neodlepím," přitiskla jsem se mu k boku. Jen se hlasitě rozesmál, ale nic proti tomu nenamítal. Když jsme šli recepcí, slečna za pultem stále ještě mrkala na Trena a mě si prohlédla kritickým podmračeným pohledem. A mě to najednou nevadilo. Najednou jsem si byla jistá tím, že chce jen a jen mě.
"No konečně," zašeptal mi Tren do ucha. No jistě, vždyť on mě slyší!
"Teď už jenom abys to pochopil ty," pošťuchovala jsem ho. Políbil mě na spánek.
"A víš co ještě?" promluvil najednou Tren, když už jsme byli jen kousek od budovy, kde se konaly všechny přednášky.
"To nemám nejmenší tušení, andílku," vyčkávavě jsem na něj zamrkala. Zářivě se usmál nad mým oslovením.
"Líbí se mi, jak jsi oblečená," přiznal mi. Nevěřícně mi spadla brada.
"Já myslela, že ty jsi odpůrce krátkých sukní, a obzvlášť na mě," přiznala jsem.
"Hm, na jednu stranu ano, ale na tu druhou je radost se na tebe dívat. Takže doma bys mi klidně mohla běhat takhle krásně oblečená," připustil.
"Očividně se na mě díváš rád," provokovala jsem ho kroucením boky, když jsem stoupala před ním po schodech.
"To bezpochyby. A zvlášť teď," chytil mě za boky, jen co stál na stejné úrovni. Kdybych věděla, jak ochotně tu moji změnu přijme, vůbec bych si s tím nedělala starosti.
"Akorát budu muset začít cvičit," připustila jsem.
"Můžeme chodit spolu běhat. Zároveň se tak dostaneme do přírody a na čerstvý vzduch," navrhl mi.
"Vždyť tvoje tempo bych nikdy neudržela, to by mě dřív zabilo," zděsila jsem se.
"Ale neboj se, s tebou bych běžel pomalu. Copak si myslíš, že bych tě někdy nechal za sebou? Tvoje místo je tady, po mém boku. Navždycky," zašeptal.
"To znělo moc krásně," usmála jsem se. Doufala jsem, že tahle slova slibovala i něco víc, než jen rovnocenný partnerský život. Chtěla jsem mu být partnerkou ve všem, i při boji, při práci, vždycky. Zastavil se a natočil si můj obličej k sobě.
"Ano miláčku, přesně to to znamená. Odteď už všechno jedeme spolu," slíbil mi.
"Ale co tak najednou?" divila jsem se.
"Dneska ráno, když jsem tě viděl nahou a tak krásnou v té posteli, uvědomil jsem si, že musíš být moje za každou cenu. Že neexistuje nic, co by mě od tebe dokázalo odtrhnout. Už tě nikdy nebudu nechávat jinde, buď půjdeme oba, nebo ani jeden," říkal. Ach, to bylo to nekrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela. A bylo mi jedno, že nás ostatní viděli. Přitáhla jsem si jeho rty k polibku. Protože tak jak chtěl, abych patřila já jemu, jsem chtěla, aby patřil i on mě. Pevně jsem ho objímala kolem krku.
"Právě jsem několika kolegům překazil představy o tvé nezadanosti," uchichtl se mi do ucha.
"To mají smůlu. Protože já patřím tobě. Doufám, že to konečně budeš akceptovat. Jsem…jenom…tvoje," rozkouskovala jsem tu větu a mezi každé slovo vložila polibek.

"Raději půjdeme dovnitř, ať na nás nemusejí tolik zírat," navrhl mi Tren a trochu povolil své sevření. Vykračovala jsem si vedle toho úžasného a do mě zamilovaného chlapa a moje sebevědomí právě proráželo střechy mých vzdušných zámků. Bože jak já toho svého andílka miluji!


Ne každý to rád blond

19. listopadu 2013 v 14:44 | Yui-chan |  Růže msty
Tak omluvám se za zpoždění, ale jaksi nám na koleji nefachčil internet, vydávám tedy až dnes. Doufám, že se vám díl bude líbit, i když se dost odkloní od děje (jo, prostě jsem potřebovala čas si ten případ promyslet a nechtěla jsem vás zbytečně týrat dlouhou pauzou, takže tohle je dost odreagující). Doufám, že i tak si ho užijete a zanehte mi komentář:
.
.
Z práce jsem odcházela někdy kolem druhé odpoledne. Venku už bylo chladno i touhle dobou, zachumlala jsem se tedy víc do kabátku a vydala se domů. Dneska jsem byla pěšky, nebylo to zase až tak daleko. Když jsem se blížila k jediné větší křižovatce, která ve města byla a která byla nedaleko mého domu, všimla jsem si Trena, jak přede mnou prokličkoval mezi auty na druhou stranu. Byl taky zachumlaný do teplého svetru a očividně měl zamířeno domů.
"Trene!" volala jsem na něj. Nic, vůbec nezareagoval.
"Trene!" zkoušela jsem to znovu. Otáčeli se za mnou všichni z ulice, jenom on ne. Zkusila jsem to ještě jednou, ale stejně bezúspěšně. Přeběhla jsem silnici a pospíchala za ním.
"Anthony!" zkusila jsem poslední možnost. K mému překvapení se zastavil a rozhlédl. Zamávala jsem, abych na sebe upoutala jeho pozornost. Usmál se a počkal, až ho dojdu.
"Na svoje jméno neslyšíš?" ptala jsem se hned po uvítacím polibku. Zatvářil se nechápavě.
"Třikrát jsem na tebe volala jménem a nereagoval jsi. Otočil ses, až když jsem ti řekla Anthony," objasnila jsem mu to. Nerada jsem mu tak říkala. Pro mě to byl prostě Tren.
"Je tak málo lidí, kteří mě oslovují křestním jménem. Slyším líp na to druhé," pokrčil omluvně rameny. Objala jsem ho kolem pasu a nechala se vést domů.
"Řekneš mi, co jsi zařizoval?" ptala jsem se a odemykala vchodové dveře.
"Potřeboval jsem se spojit s Dantem," odpověděl a zouval se.
"Proč?" nechápala jsem. Přistoupil těsně ke mně a vzal můj obličej do dlaní.
"Protože se tě chystám uzmout do svých hříšných spárů jen pro sebe," zavrněl mi do ucha. Jeho slova měla takový příslib, až mi z toho zatrnulo v podbřišku.
"Ty si mě přece můžeš uzmout kdykoliv chceš. A je to kvůli tomu, že Erika s Patrikem necháme tu?" vyzvídala jsem a on přikývl.
"Budeme muset uvést v platnost jiná bezpečnostní opatření," řekl mi pak a odváděl mě do obýváku.
"Jaká?" zajímala jsem se hned.
"Zaprvé se ode mě nehneš, pokud to nebude nezbytně nutné," řekl s vážnou tváří a posadil se na pohovku. Přisedla jsem si k němu a omotala mu ruce i nohy kolem těla.
"Já se k tobě ráda lepím," zavrněla jsem a on se zasmál.
"A zadruhé jdeš na blond," dodal k tomu. Zaraženě jsem na něj zírala.
"Věděl jsem, že tohle už bude mít o dost chladnější přijetí," pousmál se.
"Na blond? Proč?" ptala jsem se.
"Budu na tvojí ochranu sám, a čím méně si budeš podobná, tím lepší to bude. Černé vlasy jsi měla, na krátko už tě nikdo nutit nebude, takže další zásadní změnou jsou blond vlasy," vysvětloval mi trpělivě. Jen jsem na něj zírala a snažila se tu situaci zpracovat.
"Takže kromě rozmluvy s Dantem jsem byl za jednou známou, která mi řekla, jak se dají přebarvit vlasy pomocí magie. Nechci, abys musela používat trvalou barvu," pokračoval v povídání.
"Já vím, jak se barví vlasy magií. Ale vždyť nemáš rád blondýny," brblala jsem, stále pevně přivinutá k jeho tělu.
"Ty máš strach, že se mi nebudeš líbit? Miláčku, zase takovou averzi vůči blondýnám nemám. A navíc, budeš to ty. Líbila ses mi i s těmi krátkými vlasy," konejšil mě.
"A teď jedna dobrá zpráva pro tebe. Povinně budeš mít na sobě krátkou sukni a klidně provokativní svršek," pověděl mi a s úsměvem pozoroval můj výraz. Sáhla jsem mu na čelo.
"Nemáš horečku? To u tebe není normální," strachovala jsem se hned. Nepřišlo mi, že by jeho tělesná teplota byla vyšší než obvykle. To ho rozesmálo úplně.
"Nic mi není. Ale každý ví, že si zakládám na tom, aby ses zbytečně nevystavovala. Takže když se vedle mě objeví sexy blondýnka v krátké sukni, hned si ji s tebou nespojí. Pro tvoje bezpečí jsem ochoten obětovat své morální zásady," vysvětlil mi se zářivým úsměvem.
"Dobře, co bych pro tebe neudělala," zakřenila jsem se a vášnivě ho políbila. Pak jsem si odešla zabalit pár věcí a přesně jak Tren řekl, vytáhla jsem ty nejodvážnější kousky, které jsem doma měla. Ale ne zase žádnou divočinu. Taky jsem se nechtěla na veřejnosti zrovna dvakrát předvádět. Když naše sbalená taška ležela připravená v ložnici u dveří, odebrali jsme se na kutě. Rozhodla jsem se, že vlasy si přebarvím až ráno. Kvůli tomu jsme vstávali o něco dříve. V koupelně jsem si svojí barvu dlouho prohlížela, než jsem odříkala onu formuli, která mé vlasy zbarvila do zářivé blond. Zesvětlila jsem si i obočí, abych nevypadala odbarveně, a znovu jsem se na sebe zadívala. Na sobě jsem měla bílou úzkou sukni dlouhou jen do půli stehen a k tomu korálově červený top zvýrazňující mé ženské křivky a taky dekolt. V zrcadle jsem zaznamenala Trena, jak se opíral o zárubně.
"Co říkáš?" ptala jsem se opatrně. Chvíli si mě prohlížel a pak se shovívavě pousmál.
"Je to hrůza, víš, jako kdo vypadám?" mračila jsem se.
"Jako kdo?" ptal se a přešel ke mně, aby mě políbil na spánek.
"Připomínám si Aidu, až nechutně moc. Ta má taky hnědé oči, blond vlasy, a sexy oblečení. Akorát má větší prsa," konstatovala jsem.
"Mě se líbí tvoje prsa. A tu podobnost trochu zamázneme. Tu máš, barevné kontaktní čočky," podával mi krabičku.
"Jé, modrá. Stejná jako máš ty," usmála jsem se. Jen zavrtěl hlavou, nad mou dětskou radostí z toho, že budeme mít stejnou barvu očí. Nasadila jsem si je a hned jsem si připadala o něco méně podobná Aidě.
"Ale nejsem to já," povzdechla jsem si.
"To nevadí," broukal Tren s hlavou zabořenou do mých těch blonďatých vlasů.
"Líbím se ti aspoň trošku?" ptala jsem se a mrkala na něj modrýma očima.
"Samozřejmě. Jsi nádherná, i když tě mám radši jako brunetku. A modré oči ti sluší," ujišťoval mě.
"A neříkáš to jen tak, abych nedělala scény," ujišťovala jsem se. Možná to znělo hloupě, ale pro mě bylo opravdu důležité, abych se mu líbila. Pak jsem se totiž cítila sebevědoměji.
"Ne lásko, stačí se podívat tady," řekl, vzal mou ruku a položil si ji přes rozkrok, kde jsem cítila jeho rostoucí chtíč. Ulevilo se mi, opravdu moc.
"Teď ale není čas, řešit takovéhle problémy. Za chvíli nám jede vlak," kousla jsem se do rtu a svou ruku odtáhla, abych mu to nedělala ještě těžší.
"Neboj, to si nechám na jindy," ujistil mě mrknutím.
"A lásko, hlavně se moc nepředkláněj," varoval mě s pohledem upřeným na tu krátkou sukni. I když se snažil, nedokázal v sobě zadusit tu potřebu mě udržovat zahalenou.
"Ohýbat se budu jen před tebou," ujistila jsem ho mile. Pak jsem sešla dolů připravit rychlou snídani a něco sebou.
"Anori?" ozval se Patrikův opatrný hlas. Otočila jsem se čelem.
"Bože můj, co sis to provedla?" zíral na mě v úžasu.
"Jo, no, to je bezpečnostní opatření když vy dva nepojedete s námi. Je to tak zlý?" nakrčila jsem čelo.
"Ne, samozřejmě, že ne. Ale kdybyste řekli, že budete mít takové potíže, jel bych s vámi. A klidně bych stál ve vlaku venku na chodbě a hlídal vám dveře," nabídl se. To mě rozesmálo.
"To je dobrý, Patriku. Navíc, Tren nemá rád blondýnky, takže bys žádné dveře hlídat nemusel. Očividně to byl Danteho nápad, Tren by s něčím takovým nepřišel," pokrčila jsem rameny. Patrik jen chápavě přikývl.
"Jsi připravená vyrazit, zlato?" zeptal se mě Tren, který akorát sešel i s taškou. Přikývla jsem, přibalila ještě tuhle svačinu a pak už jsme společně vyrazili na nádraží. Nebylo to od mého domu daleko. Ve vlaku jsme chvíli museli hledat, než jsme našli naše kupé, které bylo zatím úplně prázdné. Pohodlně jsme se usadili. Vlak se rozjel, netrvalo nijak dlouho, než nás přišel zkontrolovat průvodčí a pak už jsme před sebou měli několik hodin jízdy do další stanice. A pak ještě dalších pár hodin a ještě jednou takovou dobu. Dorazit jsme měli někdy druhý den v noci. Cestu jsme si krátili povídáním, občas taky vášnivými polibky. Tren za celou dobu nevymotal prsty z mých vlasů a mě to strašně uklidňovalo. Očividně mu tolik nevadilo, že jsem byla blond. Až v pozdních večerních hodinách se mi začaly klížit oči. Tulila jsem se Trenovi k hrudníku.
"Miláčku, nezapomeň si vyndat ty čočky, než usneš," políbil mě na čelo. No jo, na ty bych úplně zapomněla! Poslušně jsem je vyndala.
"Asi si půjdu lehnout na vedlejší sedačku, ať máš taky trochu prostoru," pronesla jsem pak, ale ke zvednutí jsem se neměla. Nechtělo se mi ho opouštět.
"Hm, věřím, že najdeme společně nějaké alespoň trochu komfortní řešení," zavrtěl hlavou, aby mi naznačil, že nikam chodit nemusím. Vděčně jsem se usmála. Tren se pak zády opřel o bok sedačky, natočil se mírně do strany, jednu nohy si pokrčenou opřel o záda sedačky a druhou nechal spuštěnou na podlahu. Tím se mu mezi nohama udělalo dost místa na to, abych se tam pohodlně vešla. Okamžitě jsem mu přilehla na hrudník. Přehodil přese mě kabát a ještě mě objal pažemi. No páni, takhle pohodlně se mi ve vlaku snad ještě neleželo.
*****
(Tren)
Anori mi velmi rychle usnula v náručí, ale já spát nemohl. Obzvlášť ne, když jsem při procházení vlakem zahlédl dost podezřelých individuí. Nemohl jsem usnout, a nechat tak Anori nechráněnou. Políbil jsem ji do blonďatých vlasů. Snažil jsem se před ní zakrývat to, že mi k ní blond barva moc neseděla. Věděl jsem, že to pořád byla ona, ale přesně jak sama řekla, opravdu mi trochu připomínala Aidu. Nechtěl jsem, aby ji to muselo moc trápit. Hladil jsem ji ve vlasech celou noc. Až k ránu na mě trochu šlo spaní, ale v tu chvíli se ozvala moje kyčel, na které jsem celou noc držel váhu nás obou. Potřeboval bych se natočit, ale tím bych vzbudil Anori a to jsem nechtěl. Musel jsem to tedy vydržet. Jakmile náš vagón zalilo sluneční světlo dalšího dne, nohu už jsem vůbec necítil. Jestli budu moct chodit, bude to zázrak.
"Kolik je hodin?" ozval se hlas mojí právě probuzené lásky. Natočil jsem si levou ruku s hodinkami.
"Půl deváté," řekl jsem jí.
"Hm, spala jsem dlouho," protáhla se a posadila. Taky jsem se zvednul, a snažil se rozpohybovat zatuhlou kyčel.
"Spal jsi dobře?" starala se Anori.
"Nemohl jsem usnout, měl jsem o tebe strach a hlídal tě. A navíc jsem si strašně přeležel kyčel," odpověděl jsem popravdě.
"To já se vyspala do růžova," usmála se. Taky jsem se usmál, to pro mě bylo důležité.
"Ale měl sis odpočinout, jsi celý bledý a máš kruhy pod očima," přešla pak ke mně a prsty mi přejela po tvářích.
"Stejně tu nohu musím trochu rozchodit. Dojdu si do koupelny a trocha studené vody to zpraví. A pak najdu jídelní vůz a přinesu ti něco k snídani, hm?" zeptal jsem se a políbil ji.
"Taky potřebuju do koupelny," řekla pak a poslušně čekala, až co na to řeknu já.
"Tak půjdeme spolu, samotnou tě nepustím," rozhodl jsem nakonec. V koupelně jsme se oba mačkali u toho malého umyvadélka, čistili si zuby, Any si rozčesávala a skepticky prohlížela své dlouhé vlasy. Přitáhl jsem si ji k vášnivému polibku. Věděl jsem, že si kvůli mně dělala starosti, aby se mi líbila i na blond.
"S příchutí pasty to není nic moc," šklebila se Any, když jsem ji pustil. Jen jsem se zasmál, lepší než nic. V jídelním voze jsme si dali k snídani míchaná vajíčka a kávu a vraceli se zpět do našeho kupé.
"Lehni si zase tak jako předtím," prosila mě. Vyhověl jsem jejímu přání, i když teď jsem se natočil na druhou kyčel, ta první si musela trochu odpočinout. Okamžitě mi zapadla do náruče, celou dobu se ke mně pevně tiskla. Takhle schoulená v mé náručí zůstala až do oběda a pak znovu až do večeře.
"Myslíš, že už tam budeme?" ptala se mě a znuděně hleděla z okna.
"Za hodinku, možná za dvě," odpověděl jsem jí. Položila mi ruku na koleno.
"Díval ses už, na jaké semináře se chceš jít podívat?" ptala se mě.
"Mě je to přece jedno. Půjdu jenom jako tvůj doprovod," pokrčil jsem rameny.
"I když já chci slyšet o využití biotechnologií, které je zítra ráno od půl osmé?" ptala se mě provokativně. Zasmál jsem se.
"Půjdu se do zadní řady dospat," ujistil jsem ji.
"Tak to ne, já sedím zásadně v předních řadách," vyvedla mě z omylu.
"Aspoň do středu. Nechci sedět hned na ráně," vrtěl jsem hlavou. Rukou mi zabloudila na vnitřní stranu stehna. Stiskl jsem zuby, abych usměrnil vzduch, který se mi jejím dotykem tak rychle valil z plic. Měl jsem za sebou tolik zkušeností, a stejně jsem na její doteky reagoval jako nějaký nedočkavý puberťák.
"Miláčku, popožeň ten vlak, ať už tam jsme," vrněla mi do ucha. He, jako bych s tím snad mohl něco udělat. Její rty se mi mezitím otíraly o čelist a já cítil její jemný květinový parfém.
"Kam tolik pospícháš?" vydechl jsem. Její chtivé dotyky už jsem od těch mazlivých rozpoznal.
"Ráda bych pokračovala tam, kde jsme včera ráno začali," zavrněla mi do ucha a zatáhla mi zuby za lalůček. To už jsem vydechl nahlas. Jak je možné, že na mě i po takové době takhle působila? Pečlivě jsem si hlídal hlas, když jsem znovu promluvil.
"Já myslel, že ráno brzy vstáváme," ušklíbl jsem se. Přikývla mi se skousnutým rtem. Taky bych do něj kousal. Zamrkal jsem a snažil se zahnat tyhle myšlenky. Nemůžu se na ni vrhnout ve vlaku, zvlášť když každou chvíli má dorazit průvodčí a bude nás upozorňovat a budit, aby nikdo nepřejel svou stanici. Pravděpodobně jí to došlo taky, protože se stáhla, místo toho mi jen vyhodila do klína svoje nožky v punčochách. Jemně jsem jí masíroval bříška prstů a ona ze mě za celou dobu nespustila pohled. Byl jsem rád, když jsme konečně dorazili do stanice. Any už byla trochu protivná, protože chtěla dovádět a vlak jel na její chtíč až příliš pomalu. Opustili jsme ztichlý perón nástupiště a vydali se přes tmavou nádražní halu ven. Byla tma, osvětlení tu bylo jen velmi sporé. Anori se mi velmi rychle sama přitiskla k boku.
"Autobus jede až za dvě hodiny, půjdeme kousek pěšky a pak si snad něco stopneme," navrhl jsem jí. Odkývala mi to. I když v tuhle chvíli by mi odkývala cokoliv, co by znamenalo, že odejdeme z toho ponuře vypadajícího nádraží. Pustili jsme se po hlavní cestě. Doufal jsem, že někdo pojede kolem, sice to nebylo úplně hrozně daleko, ale pěšky by se mi to taky nechtělo jít. Měli jsme štěstí, někdo jel a díky Anori nám i zastavil. Kdybych šel sál, byl bych jasně odsouzen k tomu jít pěšky.
"Kam to bude, mládeži," ptal se nás sotva čtyřicetiletý muž. Ušklíbl jsem se nad tím oslovením. Od Danteho nebo našich jsem ho bral, ale od tohodle? To on byl proti mně mladík. I Anori se smála, ale pohotově odpověděla, že potřebujeme do hotelu Orion na druhé straně Edmontonu. Sice to prý nebylo úplně jeho cestou, ale svezl nás. Byl to pěkný hotel, to se policistům tentokrát muselo nechat.
"Máme tu zamluvený pokoj na jména Natori a Hokaido," nahlásila Anori u recepce. Slečna, která měla za úkol nám podat klíče, na mě okamžitě upřela naprosto výmluvný pohled, jakmile zjistila, že máme odlišná příjmení. Anori se zrovna přehrabovala v tašce, kdy hledala doklady, takže její pohled nezaznamenala. Ovšem byl jsem si jistý, že jinak by to té dívčině neprošlo. Ona na mě mezitím mrkala a obdařovala mě jedním zářivým úsměvem za druhým.
"Tady to je," přerušila její okukování Anori. Její hlas byl o něco odměřenější, než musel být, takže jsem pochopil, že jí zájem recepční o moji osobu přece jen neušel.
"Je to dvojlůžkový apartmán č. 52, s manželskou postelí, druhé patro. Pokud budete chtít, můžeme ho vyměnit, za nějaký s oddělenými lůžky," nabízela nám ochotně.
"Myslím, že manželská postel nám bude vyhovovat, že?" otočila se na mě Anori se smyslně skousnutými rty.
"Samozřejmě," přitakal jsem jí, abych předešel zbytečným problémům. Slečna trochu pobledla, a podala nám klíče již bez toho úsměvu.
"Člověk si tě musí pořád hlídat," zavrtěla teatrálně hlavou, když jsme stoupali po schodech do druhého patra.
"Ale lásko, přece bys nežárlila. Kolikrát ti ještě musím říct, že mám oči vždy jen a jen pro tebe?" zeptal jsem se a prošel dveřmi, které mi držela otevřené.
"Dnes jsi gentleman ty?" smál jsem se.
"Chtěla jsem ti usnadnit cestu, když neseš tu těžkou tašku. A teď už jí zahoď," její hlas na konci nabral nádech dětského nedočkavého příkazu. Nechal jsem si ji spadnout z ramene a v tu chvíli jsem musel rukama chytat její tělo, když mi skočila kolem krku a vášnivě mě líbala. Bože, byl jsem už zase vzrušený, a tak rychle! Zasténal jsem jí do úst, když se mi její stehno otřelo o rozkrok.
"Pojď do sprchy," vydechla. Bez odpovědi jsem ji zvedl a odnesl do koupelny. Ona mi cestou rozepnula košili, její sukně s halenkou se sundávala rychle. Jakmile byla nahá, vymanila se mi z náručí a vlezla do sprchového kouta, kde jsem slyšel téct vodu. Byl jsem příliš vzrušený na to, aby mi její chování přišlo divné. A hlavně jsem taky přemýšlel hlavně sám nad sebou, jakou změnu se mnou to moje milované děvče dokázalo provést. Nikdy jsem nebyl fanoušek společných sprch. A s ní? Nikdy mě ani nenapadlo protestovat a pak jsem se nachytal, že se na to vlastně těším. Když k sobě tisknu její nahé a mokré tělo. A se sprchovým gelem na ruce se jí můžu dotýkat, kdekoliv se mi na jejím těle zachce.
"Budeš si ty kalhoty rozepínat ještě dlouho?" připomněla se mi.
"Už běžím," zavrtěl jsem hlavou a pospíchal za ní do sprchy. A svoje slova o tom, jak moc ji miluji, jsem tak mohl dokázat prakticky. Hned jak jsme skončili, se Anori zabalila do ručníku, pak si oblékla delší košilku a zapadla do peřin. Já se ještě zdržel v koupelně, a když jsem vešel do ložnice, bylo už zhasnuto. Vzhledem k tomu, že byla i zatemněná okna, byla taková tma, že jsem nic neviděl ani já. Poslepu jsem zapadl do postele a přimknul se k tělu své nejdražší snoubenky. Usmála se, vtiskla mi polibek na čelo, ale moje ruce ze svých boků sundala. Opatrně jsem jí pohladil po zádech, proti tomu nic nenamítala.
"Lásko, děje se něco?" staral jsem se hned. Provedl jsem snad něco?
"Vůbec nic, broučku. Jsem jen unavená a zítra ráno brzy vstáváme," zavrtěla hlavou, položila mi hlavu na prsa a spala. Hm, řekla mi broučku, takže se na mě nezlobila. Sice mě zajímalo, co ji trápí, ale že to nejsem já, byla dobrá zpráva.
*****
(Anori)
Ráno jsem vstala dřív, než nám zazvonil budík. Nebyla jsem unavená, i když jsem to včera Trenovi namluvila. Opatrně jsem se mu vymanila z náruče a šla do koupelny, opláchnout se, nalíčit, nasadit si kontaktní čočky a obléknout. Nasoukala jsem na sebe sukni, která mi neobvykle pevně obepnula boky. Jo už jsem si toho všimla včera, moje sukně ze země mi byly o něco těsnější. Přitom jsem měla pořád stejnou velikost, ovšem pravdou bylo, že šaty byly přes boky volnější. Musela jsem přibrat a to mě dost trápilo. Nestačilo, že jsem na blond, ještě ke všemu jsem musela mít i pár kilo navíc. Proto jsem se včera chovala trochu jinak. Nechtěla jsem mu dát zrovna příležitost, aby si všiml. V koupelně jsem mu utekla do sprchy, tam jsem ho zaměstnala natolik, aby si ničeho nevšiml. A v posteli jsem ho nenechala, aby se mě v těch místech moc dotýkal. Povzdechla jsem si. Proč zrovna já. Měla jsem na sobě tentokrát červenou sukni a k ní černý upnutý top. Aspoň že jsem nepřibrala na břiše. Výrazně nalíčená, s vlasy načesanými do pěkného drdolu jsem šla Trena vzbudit. Polibky na tváře a rty mi zajistily ten nejrozkošnější výhled na světě. Jeho rozespalá tvář a rozcuchané vlasy.
"Miláčku, vstávej. Chci jít na ten seminář. A nebo můžu jít sama, jestli jsi moc unavený," nabízela jsem mu, protože jsem si vzpomněla, že vlastně včera vůbec nespal.

"Ne, já už vstávám," zabroukal a hrabal se ven z peřin. Opět se musel probrat studenou vodou, pak se rychle oblékl a společně jsme odcházeli z hotelu.


Sny z minulosti

11. listopadu 2013 v 20:53 | Yui-chan |  Růže msty
Moc se omlouvám za své jednodenní zpoždění, ale ve vlaku jsem strávila víc času, než bylo zdrávo a dnes se rýsovala s rodokmenem. Ale jak jsem slíbila, v dnešním díle nakoukneme trochu do Trenovy minulosti, tak snad budete spokojeni :).
.
.
Už jsem bezpečně znala ten pocit, když se mi zdálo něco skutečného. Většinou to byla budoucnost ohledně toho, na co jsem se přes spaním soustředila. Ovšem dnes moje jediné myšlenky směřovaly k Trenovi a jeho sourozencům. Nechápala jsem tedy, co vidím. Ocitla jsem se ve městě, které mi svým způsobem připomínalo Chamon. Ano, byl to on, v dálce jsem zahlédla zdobenou střechu Danteho sídla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych věděla, co se mi můj šestý smysl snaží ukázat. Naproti mně šla spousta lidí, ale nikdo si mě nevšímal. Tentokrát jsem byla jen v roli všestranného pozorovatele. Zaměřila jsem se pozorněji, jestli neuvidím někoho známého. A ano, jednu tvář jsem poznala, ten člověk vypadal hodně jako Nik. Akorát měl na sobě trochu divné oblečení. Tmavé plátěné kalhoty s kšandami, a bílou látkovou košili, prostě celkově vypadal jako ne zrovna moc bohatý člověk z minulých století. Za ruku vedl malého chlapce, mohl být tak šestiletý, měl krátké hnědé vlasy a stejné divné oblečení. Tomu muži, co vypadal jako Nik, něco vyprávěl, ovšem ten ho neposlouchal, jenom si rychle razil cestu davem.
"Niku!" ozvalo se zavolání. Tak to přece jenom je Nik! Jenže ten chlapec mi Danyho nepřipomínal. Pak jsem ovšem vzala v úvahu to podivné oblečení všech přítomných, ten chlapec by pak klidně mohl být jeho mladší bráška…Tren. Zrovna v tu chvíli se Nik zastavil v reakci na volání svého jméno a ten malý chlapec zvedl mým směrem svůj blankytně modrý pohled. Nebylo pochyb o tom, že je to Tren. Se zájmem jsem si ho prohlížela, byl to moc krásný chlapec.
"Dneska děláš chůvu?" posmívali se nějací cizí muži Nikovi. Ten si jen pohrdlivě odfrkl.
"To zrovna, pěkně si půjde po svém," řekl, prudce škubl rukou dopředu a donutil tak Trena udělat několik rychlých kroků od něj, div neupadl. Když sebral rovnováhu, otočil se zpět ke svému staršímu bratru, který se mezitím živě bavil s ostatními.
"Ale maminka říkala, že mám být s tebou," promluvil tím vysokým dětským hláskem, přesto v něm byla patrná taková ta hřejivá melodická barva, kterou jsem na něm tolik milovala. Upíral na Nika svůj bezelstný pohled.
"Řekl jsem, že si máš jít po svým, skrčku. Dej mi pokoj a odprejskni," spustil na něj Nik a pohrozil mu pěstí. Bože, jak se mohl tak nehezky chovat k vlastnímu bratříčkovi? Tren ještě chvilku stál a díval se po svém bratru, který odcházel pryč, až se sám také otočil a vydal se opačným směrem. Všechny moje mateřské pudy zvonily na poplach. Nemůže se přece tak malé dítě samo procházet ulicemi. Vydala jsem se za ním, i když jsem věděla, že bych mu stejně nemohla pomoci. Pravděpodobně jsem viděla část jeho minulosti, na kterou jsem se před spaním tolik upínala. Tren prošel sám několik ulic, až narazil na partičku kluků jen o něco málo starších, než byl on sám. Zarazil se a bylo vidět, že to chtěl někudy obejít, ale už bylo pozdě. Ostatní chlapci na něj začali povykovat a házet po něm malé oblázky. Tren zvedl štíhlé ručky, aby si bránil obličej. Kluci mezitím doběhli až k němu, a začali do něj strkat a různě na něj pokřikovat. Srdce mi plakalo nad tím projevem nepřátelství vůči mému malému chlapci. Postavil se s odhodlaným výrazem, pěstičky před sebou, že se bude prát. Bože, vždyť je o tolik menší než ostatní.
"Nechte mě. Nic jsem vám neudělal," domlouval jim tím tichým hlasem. Marně. Seběhli se na něj a zabránili mi tak ve výhledu, což bylo možná dobře, neunesla bych, kdybych viděla, jak ostatní bijí toho malého chlapečka.
"Tak dost, koukejte padat," zarazil je hlas, který právě přeskakoval na hranici mezi dítětem a mladým mužem. Mladík se přihnal mezi hlouček výtržníků a všechny je odehnal pryč. V jeho rysech jsem chvíli pátrala, než jsem poznala Terua.
"Dobrý?" ptal se Trena a pomáhal mu na nohy. Ten přikývl, a šmudlal si pěstičkou po potlučené tváři. Z nosu mu tekla krev, takže trochu popotahoval, ale nebrečel, i když ho tak potloukli. Chtěla jsem ho obejmout.
"Ty jsi malý Natori viď? Odvedu tě domů. Maminka z tebe bude mít radost," bral ho za ruku a odváděl ho pryč. Vzpomínala jsem, o kolik je Teruo starší než Tren. Říkali mi, že je to 10 let? Ano to by možná i sedělo. Nevypadal víc, jak na šestnáct. A očividně takhle začalo jejich přátelství. Rychle jsem spěchala za nimi, až jsme došli k domku, kde rodina Natori bydlí i teď. Vypadal dost podobně tomu, jak jsem si ho pamatovala já ze svého pobytu.
"Synáčku můj, ty vypadáš," ozvalo se zhrozeně a z předzahrádky vyběhla Juana, vypadala ještě tak mladě a byla tak krásná. Chápala jsem, po kom má Tren tolik šarmu a elegance, když jsem teď zírala na mladou Juanu. Okamžitě si Trena balila do náruče a děkovala Teruovi. Ten jí vysvětlil, kde Trena našel a pak si odešel po svém.
"Miláčku, pojď dovnitř, ošetřím tě," říkala Juana a brala ho za ruku. Ze dveří vyšel Raziel, kterého pravděpodobně vylákal ven hluk.
"Kdo tě tak zřídil?" ptal se překvapeně.
"Kluci," zamumlal Tren a držel se mámy za sukni.
"Neměl jsi být náhodou s Nikem? Ty jsi mu utekl?" ptala se pak Juana. Tren zavrtěl hlavou, až se mu vlásky rozlétly kolem hlavy.
"Je s kamarády," odpověděl pak. Juana si s Razielem vyměnili takový pohled, že mi bylo jasné, že se tohle nestalo poprvé.
"Pojď dovnitř, synáčku," vedla ho Juana. Moje vidění trochu přeskočilo. Tren seděl na zemi a hrál si s kostkami, na nose měl ještě stále zaschlou krev a pod okem se mu rýsovala modřina, takže od té události ještě určitě neuběhl víc, než den. V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl Nik. Tren poplašeně vyskočil na nohy a začal couvat. Nik ho chytil za zápěstí a zkroutil mu ruku za zády.
"Ne," vyjekl Tren, modrá očička doširoka rozevřená.
"Tak ty takhle bonzuješ, ty malej mamánku? To si příště odpusť, rozumíš?" držel ho Nik.
"Bráško, to bolí," stěžoval si Tren, ale Nik své sevření nepovolil.
"To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mě prásknul," zavrčel Nik a napřáhl se. Srdce se mi zajíklo, když mi došlo, že se ho chystal uhodit.
"Nikolasi, to snad nemyslíš vážně!" rozkřikla se Juana, vrhla se dovnitř a hned za ní Raziel. Nik Trena pustil a ten si hned třel ručku, kde se mu rýsovala další modřina. Juana si ho pak sbalila do náručí, mezitím co Nikovi přistála od Raziela jedna pořádná facka.
"Trene, miláčku, zůstaneš na pár dní u tety Eleony a strýčka Dylana, ano broučku? My si tu musíme vyřídit něco s tímhle mladým mužem," podívala se Juana přísně na Nika, zatímco Trena láskyplně hladila po vláscích. Pak se moje vidění opět změnilo. Viděla jsem malou holčičku, Airine, jak jsem později zjistila. Běžela sama po prašné cestě Chamonu, za ní partička menším výtržníků. Bože, ona taky? Vážně jsem se nad tím zhrozila.
"Airine," ozval se mnou tolik milovaný hlas. Otočila jsem se právě ve chvíli, kdy dívenka vběhla Trenovi do náruče. Tohle vidění muselo být už nějakých 300 let staré, ovšem Tren v něm vypadal stejně přitažlivě, jak na mě působil i teď. I když je pravda, že se mu svaly pod tričkem ještě tolik nerýsovaly. Po jeho boku stál Teruo, už také podobný sám sobě.
"Nemáš být náhodou s Nikem, maličká?" ptal se Tren Airine, kterou stále nepouštěl z náruče. Kluci, co ji původně honili, se otočili, a dali se rychle na úprk, když viděli, že je malá Airine v bezpečné náruči svého staršího bratra.
"Nechtěl být se mnou. Poslal mě pryč," postěžovala si mu Airine svým zpěvavým hláskem.
"To je celý on," potřásl Tren hlavou.
"Tohle mi něco připomíná," zasmál se Teruo a položil Trenovi ruku na rameno. Oni dva byli opravdu velmi blízcí přátelé už od svých mladých let.
"Bráško, můžu být s tebou? Já se tu sama bojím," prosila ho Airine a mrkala na něj těma krásnýma, kávově hnědýma očima. Tren střelil pohledem k Teruovi, očividně měli jiný plán.
"A co bys ráda, maličká?" zeptal se místo toho Teruo.
"Co třeba jít na zmrzlinu?" navrhl a Airine nadšeně zakývala hlavou.
"Tak se jde," rozhodl Tren, postavil malou Airine na zem, ta ho ovšem okamžitě chytila za ruku a celou cestu nezavřela pusu. Tren ji tiše poslouchal, ale nebyla to taková ta ignorace, kterou jsem viděla u Nika v tom prvním vidění. Věděla jsem, že on ji opravdu vnímal, a když bylo potřeba, slovně zareagoval. Došli až do malé kavárny, kde se všichni tři usadili, Teruo pokynem ruky přivolal mladou černovlasou servírku. Objednali si dvě kávy a jeden zmrzlinový pohár, Tren opravdu už od mládí nemusel sladké. Servírka na Trena mrkala modrýma očima a on, naprosto odlišně od jeho se mnou běžného chování, jí věnoval jeden okouzlující úsměv.
"Ta je docela pěkná," připustil Teruo, kterému Trenův pohled neušel. Oba se otočili a sledovali její pozadí. Jak puberťáci.
"Jo, to je," přikývl Tren.
"Měl by sis konečně někoho najít, už jsi dlouho sám," domlouval mu Teruo. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli chci tenhle rozhovor poslouchat. Tren znovu zabloudil pohledem k servírce, která na něj od baru dlouze zírala.
"A řekl bych, že máš slušnou šanci. Airine, co kdybychom se šli po zmrzlině podívat támhle na to hřiště? A brácha si tu něco vyřídí," navrhl Teruo Airine. Ta nadšeně přikývla. V tu chvíli jsem zmateně zírala na stěnu své ložnice. To byl ale divný sen. Zmocnila se mě úzkost, když mi došlo, proč je Tren tak obětavým bratrem a proč se k němu Airine tolik upíná. Tren se jí snažil dopřát oporu staršího sourozence, kterou on sám nedostal. A od Nika si Airine pravděpodobně zažila stejné opovržlivé chování jako on, ovšem s ochrannou rukou alespoň jednoho z bratrů. Potřebovala jsem jít a obejmout ho. A sebe tím uklidnit. Vylezla jsem z postele, a vzhledem k tomu, že jsem měla na sobě elastické tříčtvrteční kalhoty a tílko, jsem rovnou sešla do obýváku. Jako první mě zahlédl Erik a pod stolem klepl Trena do kotníku. Všichni se ke mně otočili. Hráli nějakou karetní hru, nepoznala jsem jakou a u toho jako filmoví chlapy kouřili cigarety. Jako na povel je všichni típli a prostor se okamžitě odvětral. To musel být Patrik, u Trena ani Erika jsem takovou magii nikdy nezpozorovala. Počkala jsem, až všechno nepatřičné sklidili ze stolu, teprve potom jsem přešla k Trenovi, sklouzla jsem na jeho stranu pohovky a zabořila mu tvář do prsou.
"Děje se něco, zlatíčko? Zase zlé sny?" vyptával se okamžitě. Zavrtěla jsem hlavou, že ne, a místo toho se mu zadívala na karty, co měl v ruce.
"Klidně hrajte," špitla jsem pak. Chvíli ještě otáleli, než se opět ponořili do hry. Tren mě volnou rukou hladil po lýtku, které jsem mu vyhodila do klína, a bylo vidět, že si dělá starosti kvůli mému tak náhlému vpádu. Políbila jsem ho za ucho a nijak svou myšlenku nerozváděla. Hráli dlouho a očividně se u toho dobře bavili. Já jsem usnula někdy kolem půlnoci a probudila se až ráno v posteli na skřehotání budíku. Tren se přese mě natáhl, aby ho mohl vypnout a rozsvítit lampičku na nočním stolku.
"Dobré ráno, žabičko," políbil mě pak na čelo.
"Hm, dobré. Jak dlouho jste včera hráli?" zajímala jsem se a protahovala se v peřinách.
"Asi do jedné, pak jsem tě odnesl do postele a taky si šel lehnout," odpověděl, znovu mi vtiskl polibek na čelo a začal se oblékat. Pozorovala jsem ho z postele a nachytala jsem se při tom, že jsem ho pečlivě porovnávala s tím mladým mužem z mého snu. Kolik mu tam bylo…něco přes 200?
"Copak, zkoumáš, jestli mi přes noc nevyrostla třetí ruka?" ptal se Tren pobaveně, když si všiml, jak na něj zírám. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Dvě ruce mu na všechno bohatě stačily a během svého krátkého pozorování jsem dospěla k názoru, že mi pěkně zestárnul do krásy. Jeho tělo asi reagovalo tak, jak správně mělo. Nespěchat s růstem v muže. Tren se mě na můj sen neptal, pravděpodobně mu stačilo moje včerejší ujištění, že to nebylo nic vážného. Anebo na to prostě zapomněl. Ovšem byla tu jedna otázka, co mi vrtala hlavou.
"Trene, tvůj bratr se jmenuje celým jménem Nikolas?" zeptala jsem se nahlas a mohla sledovat, jak Tren strnul v půlce pohybu. Zaraženě na mě zíral.
"Jak tohle víš?" zeptal se pak nechápavě a pomalu se posadil ke mně na postel. Tentokrát jsem zamrkala já. Copak to bylo nějaké tajemství?
"Táta měl tohle jméno moc rád a rozhodl se ho dát prvnímu synovi. Moje jméno vybírala Juana. Nik svoje jméno nesnášel, ale kvůli tátovi si nedovolil nic namítat. Všichni jsme ho ale museli oslovovat Niku. Když od nás táta odešel, první věc, kterou Nik udělal, bylo, že došel na matriku a nechal si své jméno Nikolas změnit jen na Nik. Opravdu ho strašně nenáviděl. Ale tohle ví jenom nejužší kruh rodiny," vysvětlil mi s pátravým pohledem.
"Aha," hlesla jsem a snažila se tu informaci zpracovat.
"A teď mi řekni, jak ses to dozvěděla ty?" naléhal na mě znovu. Přemýšlela jsem, jestli mám kápnout celou pravdu, nebo jenom část, ale pak jsem neshledala žádný důvod, aby nemohl vědět, co jsem včera viděla. Neudělala jsem to přece schválně.
"Víš, že jsem ti jednou říkala, že když se na něco před spaním soustředím, pak mám větší šanci, že o tom budu mít vidění?" zeptala jsem se opatrně, položila se v posteli na břicho, nohy pokrčila v kolenou a komíhala s nimi ve vzduchu. On si přisedl blíž ke mně, ruku mi položil na kříž.
"Ano, o tom vím," souhlasil se mnou. Chvíli jsem zírala do prostěradla, než jsem našla odvahu pokračovat dál.
"Včera jsi pronesl něco o tom, že Nik nebyl zrovna nejlepší bratr. Chtěla jsem vědět, jak to myslíš, ale zároveň tě nechtěla rozzlobit, tak jsem se neptala. Ale myslela jsem na to. A pak jsem to viděla," šeptala jsem.
"Co jsi viděla," ptal se tiše, nepoznala jsem tedy, jakou má náladu. Střetla jsem se s jeho pohledem. Jemným pousmáním mě vybídl, abych pokračovala.
"Viděla jsem tebe a Nika. Mohlo ti být něco kolem sedmi let," začala jsem a jemu trochu zatuhl úsměv.
"Byl jsi rozkošný chlapec jako malý," věnovala jsem mu něžný úsměv, který mi oplatil.
"A viděla jsem, jak tě Nik poslal samotného, aby mohl být s kamarády, a ty jsi šel dál a… byl jsi na ně sám. A taky tam byl Teruo, co tě odváděl domů," chrlila jsem ze sebe a v očích mě tlačily slzy. Nic neřekl, jen mě dál výskal ve vlasech.
"A Juana byla překrásná žena, to po ní máš ten šarm a okouzlující úsměv. A pak jsem taky viděla, jak tě chtěl Nik uhodit, za svou vlastní chybu. V tu chvíli tam vtrhli Juana s Razielem a ona ho oslovila jako Nikolase," dovyprávěla jsem a to už se mi po tvářích koulely slzy jak hrachy.
"No tak, lásko, ššš," snažil se mě Tren ukonejšit.
"Tohle všechno už je dávno pryč," přitáhl si mě do náruče, kde mě jemně kolébal.
"Takže to je pravda?" vzhlédla jsem k němu přes slzy.
"Ano, je to tak, jak jsi mi to popsala, ale bylo mi spíš něco kolem šesti," přitakal mi.
"Všichni ti tam ubližovali, to bylo hrozné," nedokázala jsem své emoce udržet na uzdě.
"Tak proto jsi za námi včera přišla?" vyptával se.
"Potřebovala jsem tě obejmout. Já už nikomu nedovolím, aby se to opakovalo," tulila jsem se mu na prsou.
"Už jsem velký a zvládnu se postarat o sebe i o tebe," políbil mě na spánek. Uchichtla jsem se.
"Ten sen měl ještě pokračování. Bylo ti ta něco kolem dvou set, a byl jsi takové mladé pískle. Chyběly ti na břiše ty bochánky. A vůbec svaly všeobecně," zasmála jsem se a poklepala na jeho záviděníhodné břišní svalstvo pěstičkou.
"A zachraňoval si svou malou sestřičku před stejně necitelným chováním Nika, jaké prokázal i tobě. A byl tam i Teruo a šli jste na zmrzlinu a…" tady jsem se zastavila, protože jsem si nebyla jistá, jestli mu opravdu chci přiznat všechno.
"A?" pobídl mě.
"Dělal jsi oči na servírku, byla černovlasá, modrooká a docela hezká," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Jo, Maria," přikývl mi.
"A ta byla na chození nebo na sex," provokovala jsem ho.
"Miláčku, nebyl jsem zase takový bohém. Všechny jsem měl vždycky na chození, jen to u některých bylo spíš kvůli vzhledu než kvůli tomu, co říkaly. Ale tahle zrovna byla spíš na ten vzhled," připustil. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
"Takže tvoje neznámá dívka č. 2 má jméno. Maria," zopakovala jsem si pro sebe.
"Jestli chceš, řeknu ti jména všech, abych ulevil tvé zvědavosti. A můžu tě s některými i seznámit," pokrčil rameny.
"Ne, to ne!" bránila jsem se hned zděšeně. Nechci vidět, která žena taky dobyla jeho srdce. Chtěla jsem být sama. On se mi smál.
"A mě jsi chtěl na chození nebo taky na se…na vzhled," opravila jsem se. Skepticky vytáhl jedno obočí.
"Lásko, když jsem tě poprvé políbil, vůbec mě nenapadlo, že by se to zvrtlo tak rychle. Jsi tak mladá, byl jsem připravený, že budu několik let čekat, než mě k sobě pustíš. A ty jsi mě svedla hned druhý den na to, kdy jsem ti dal najevo svůj zájem," přiznal se a já zčervenala. I když na druhou stranu jsem byla tak ráda, že jsem původně neměla plnit jen rozptylovací roli.
"Jsem ráda, že jsme do Grance Praire jeli sami a že si nejel třeba s tou blonckou z kanceláře," objala jsem ho pevněji.
"Už jsem ti přece říkal, že nejdu do postele jen tak s někým. Vždycky si vybírám. A jí bych si určitě nevybral. Navíc na blondýny mám od jisté doby dost vyhraněný názor," uklidňoval mě. Vděčně jsem mu zabořila tvář do ramene.
"Takže já jsem se ti bez svalů nelíbil, jo?" zeptal se mě po chvíli s úsměvem. Vzhlédla jsem.
"To jsem neřekla. Jenom jsi prostě vypadal, jako… puberťák. Proto jsem si tě ráno tak prohlížela. A dospěla jsem k názoru, že jsi mi zestárnul do krásy," zavrněla jsem mu do ucha.
"To rád slyším," usmál se.
"Už se nedivím Moně, že o tebe tolik bojovala. Protože když porovnám toho mladého kluka, se kterým byla zasnoubená ona, a toho nádherného muže, který patří mě, připadám si jako jasný vítěz," zaculila jsem se a on mě vášnivě políbil.
"Takže se nezlobíš, že jsem to viděla?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou.
"Jistě že ne, srdíčko. Jsem celý jenom tvůj, včetně své minulosti. Apeluji na tvůj zdravý rozum, že víš, že dnes už bych neudělal nic, co by tě mělo nějak pohoršit," usmál se. I já se smála. Měla jsem toho nejlepšího chlapa na planetě.
"Takže ti nebude vadit, když se mi občas stane, že něco uvidím?" pokoušela jsem ho.
"Pokud to nebudeš používat proti mně, nemůžu namítat nic proti tomu, když mě poznáš o něco lépe. Alespoň budeš obeznámena s tím, koho si to jednou vezmeš," mrkl na mě. Hm, tak teď si můžeš být jistý, drahý, že tohle nebyl poslední sen o tvé minulosti.
"Oblékej se, jinak do práce nikdy nedorazíme," plácl mě pak po zadku a sám pokračoval v oblékání. V rychlosti jsem následovala jeho příkladu, spáchala rychlou ranní hygienu, něco málo snědla a už jsme vyráželi do práce. Tentokrát pozdě.
"Ahoj, už jsem si říkal, kde jste," smál se na nás Kim od zamčených dveří. Stálo tam ještě pár kolegů a ta blonďatá kolegyně.
"Jo, zaspali jsme," pokrčila jsem omluvně rameny. Kim na mě spiklenecky mrkl a bloncka měla právě v obličeji výraz naprostého pohoršení. Než jsem si stihla na stole všechno srovnat, přišel mi od Trena fax se všemi podezřelými, na které přišel on ve svém pátrání. A v tu samou chvíli dovnitř vrazil prezident.
"Jestli na mě jdete opět křičet kvůli mé neschopnosti, tak alespoň počkejte, než začnu pracovat. Opravdu jsem od včerejšího odpoledne nemohla udělat dvakrát velký pokrok. A tady mám nový seznam podezřelých, podle kterého budu pokračovat," vmetla jsem mu hned do tváře. Zatvářil se překvapeně a pak jsem dostala pochvalu, že jsem konečně začala něco dělat. Já mu dám konečně.
"Pane Natori, sem," zavolal si pak do mé kanceláře i Trena. Ten poslušně přišel za námi.
"Jedná se o školení v Edmontonu, oba se ho zúčastníte. Odjezd je zítra v devět hodin z naší vlakové stanice. Bude to několikadenní záležitost, tak se na to připravte," řekl, položil nám na stůl papír s nějakými podrobnějšími informacemi a odešel.
"Já se nechci nic učit," brblal Tren podmračeně.
"Lásko, ber to tak, že já bych tam stejně jela. A takhle budeme mít pár dní jen pro sebe," objala jsem ho kolem krku. Párkrát mě políbil.
"V tom případě potřebuju volno, abych si něco zařídil, než zítra odjedeme," požádal mě.
"Dobře, taky dneska půjdu dřív. Dodělej si, co máš na počítači rozdělané a můžeš si jít po svém. Ale necourejte se dlouho, pane," políbila jsem ho pod čelist.
"Miláčku, já jsem tam hrál miny. Myslím, že to vypnu hned," smál se a já ho pleskla do paže.
"Koukám, že asi budu muset kontrolovat morálku svých podřízených," zakoulela jsem očima a políbila ho tentokrát na rty.
"Tak běž," pobídla jsem ho.

"Budu zpátky co nejdřív, abys na mě nemusela čekat. Pa, srdíčko," zavrněl mi do ucha. A já ho nechala jít. Hm, pár dní o samotě s Trenem bez Erika s Patrikem za zadkem, to se mi líbí. Dokonce moc.

středověké město, kdybyste to náhodou nepoznali :D tak nějak to mohlo v Chamonu vypadat před 500-sty lety ;)

Zatajené informace

3. listopadu 2013 v 15:59 | Yui-chan |  Růže msty
Je neděle a i s ní i další díl, který bude konečně trochu k původnímu tématu :D tak kdybyste se ztráceli, doporučuji znovu přečíst první 2-4 díly :D (ne, Kuroki, ještě tam nejsou ty upravené). Jinak přeji pěkné počtení a nechte mi komentář
.
.
Jeho dlaň znovu dopadla na mé holé pozadí. Nebolelo to. Při každém dopadu mě to na kůži jen trochu štíplo, ovšem on mě hned potom začal masírovat a hladit na místě, kde mě předtím jemně uhodil. Jeho masírování mých půlek na chvíli ustalo, aby jeho dlaň mohla dopadnout znovu a laskání začalo nanovo.
"Ah," bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Ležela jsem hlavou a prsama na posteli, zadek jsem měla výš a podložený jeho koleny, aby se mi lépe leželo. Nohy jsem měla volně spuštěné dolů z postele. Byla jsem nahá jako prst, až na kalhotky, které mi stále držely u kotníků. Tren byl plně oblečený, jednou rukou si mě přidržoval za pas a druhou mi prováděl ty extrémně příjemné a vzrušující pocity. Další plesknutí přišlo o něco níž, na moje stehna. Nevím, kolikáté bylo. Nepočítala jsem, na to jsem byla až příliš vzrušená. Vydala jsem ze sebe další zasténání, když mě jeho ruka znovu uhodila na zadečku a pak mě opět začala masírovat. Najednou se sklonil a líbal mě podél páteře nahoru, zastavil se na lopatkách, které pečlivě posel polibky, pak na šíji, až skončil na oušku, které důkladně oštipoval, sál a tahal za něj zuby. Nevím, u kolika plácnutí jsme nakonec zastavili. Mohlo jich být dvacet? Nebo jeho oblíbených pětadvacet? Nevím, vážně nevím. Zvedla jsem se na loktech, abych se mohla otočit směrem k němu.
"Ne, ne, moje nezbedná snoubenko. Zůstaň ležet pěkně břichem dolů," napomínal mě.
"Nezbedná?" ptala jsem se zmateně.
"No ano, kdo jiný tady na mě ušil takovou ošklivou boudu?" zavrněl mi u ucha.
"Já se přiznávám," skousla jsem si provokativně ret, i když jsem věděla, že mě nevidí. Tohle plácání se mi líbilo.
"A ještě navíc se vůbec, ale vůbec nestydíš," vrněl dál. Zůstala jsem poslušně otočená břichem dolů, ovšem krk jsem natočila tak, abych na něj viděla. Stál hned u postele a svlékal se. Když si všiml, že ho pozoruji, zpomalil své tempo. Začala jsem se na posteli všelijak vrtět, abych ho donutila si mě konečně vzít. A bylo mi jedno jak. Pravděpodobně to chtěl dneska zezadu, když mi nedovolil se otočit. A taky jsem měla pravdu. Jen co se vrátil zpět na postel, předvedl mi jedno parádní číslo. Ještě dřív než se stihl vydýchat z jednoho vyvrcholení, jsem se na něm začala vlnit tak provokativně, že jsem ho donutila mi svoje impozantní výkony ještě několikrát předvést. Bylo už k ránu, když jsme se přestali oddávat milostným radovánkám. On byl rozvalený na zádech, jednu ruku pod hlavou, druhou mě vískal ve vlasech, já se mu tulila k boku, nohy propletené s těmi jeho.
"Miluju usmiřování," zabroukala jsem příjemně unavená.
"Hm," protáhl vedle mě unaveně.
"Takže, už je mi odpuštěno?" zjišťovala jsem. Trochu se nahnul, aby mě políbil na čelo.
"Myslím, že tvé udobřovací techniky zabraly jako vždy," pronesl pak.
"Ještě řekni, že se ti nelíbily," zabrblala jsem.
"Moc se mi líbily," broukal smířlivě.
"A mě se tentokrát líbila tvá trestací technika," zavrněla jsem.
"Opravdu?" pozdvihl obočí v hraném údivu.
"A jak. Asi bych zlobila i častěji, kdybys mě trestal takhle," nechala jsem větu provokativně odeznít do ticha. Rukou si opět vyhledal mé nahé půlky, které jemně stiskl. Přišlo mi to tak přirozené, že mě držel za zadek, jako by tam jeho ruka patřila od nepaměti. Polibky jsem mu kopírovala linii prsních svalů. Jenom něco spokojeně zabručel. Skousla jsem si spodní ret a volnou rukou mu sjela na podbřišek a chtěla pokračovat ještě níž, kdyby mě jeho dlouhé štíhle prsty nezastavily.
"Lásko, copak tobě to nestačilo?" zeptal se mě zděšeně. Zavrtěla jsem hlavou.
"Ty jsi horší jak Johana Kastilská, opravdu," zakoulel očima a zvedl se z postele, aby se mi vyhnul. I s peřinou jsem se zvedla, zezadu ho objala a oba nás tak zahalila do deky.
"Hm, je pravda, že tebou jsem rozhodně sexuálně posedlá, ale opomíjíš jeden veliký rozdíl," namítla jsem.
"A to?" ptal se a natáhl ruce dozadu, aby mě mohl hladit po stehnech.
"Ona svému milovanému muži nedokázala v ničem odporovat, což u mě nehrozí. Je to přesně naopak, lásko," zavrněla jsem mu do ucha a následně ho na něm škrábala zoubky. Jen se zasmál a moudře to nekomentoval.
"Vypadá to, že jsi hladová, nechceš jít dolů na snídani?" ptal se mě, když jsem se zuby přesunula níž a oždibovala mu čelist. Nečekal na odpověď a zvedl se, v tu chvíli jsem vyskočila i já a hnala se ke dveřím.
"Žabičko," zarazil mě jeho varovný hlas. Tázavě jsem na něj pohlédla.
"Nemyslíš si, že na to kolik máme doma hostů, jsi až příliš spoře oblečena?" ptal se s rukama založenýma v bok. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem málem dala Erikovi s Patrikem možnost vidět mě na Evu. Ne že bych se za sebe styděla, ale Tren by z toho nebyl nadšený a i já si chtěla zachovat alespoň kousek důstojnosti. Tren mi podal jedny šaty, natáhla jsem je na sebe, aniž bych dbala na to, vzít si spodní prádlo.
"Ty jsi takový provokatér, miláčku," zavrněl mi Tren do ucha a podržel mi otevřené dveře, abych mohla sejít dolů. Společně jsme si udělali snídani, byla to vaječná omeleta, pro něj se slaninou, pro mě se zeleninou a opečený chléb.
"Máme ještě spoustu času, pojď si dát se mnou vanu," zatahala jsem ho za ruku, když jsme dojedli. Svolil. Ležela jsem mu na hrudníku a vychutnávala si, jak mi jeho prsty klouzaly po ramenou a krku.
"Dneska na mě zase určitě nalítne prezident. Jak já nesnáším, když na mě ten chlap křičí," povzdechla jsem si. Vtiskl mi polibek za ucho a prsty mi masíroval spánky.
"Tak až odejde, přijdu tě rozptýlit," slíbil mi. Pousmála jsem se.
"Jsem v tom případě úplně bezradná. Jenom slepě tápu, přitom se ten vrah může kdykoliv znovu vrátit. Ani nevím, proč v posledním roce přestal. Nevím vůbec nic," brblala jsem.
"Musíme dnes chodit do práce?" ptal se Tren, najednou až nepříjemně vážný.
"Já musím, tobě se nechce?" ptala jsem se překvapeně.
"Slíbil jsem ti, že ti s tím případem pomůžu. Vím o tom dost věcí, které se ti budou hodit, ale…" odmlčel se.
"Ale?" povzbuzovala jsem se.
"Budeš se zlobit, a asi se budeš zlobit hodně. Proto bych byl radši, kdybychom to řešili v soukromí," přiznal. Na chvíli nastalo tíživé ticho.
"Aha," bylo to jediné, co jsem ze sebe v tu chvíli dokázala dostat. On mlčel a jen mě dál hladil po ramenou.
"Já ale do té práce opravdu musím. Pojď se mnou, uděláme si svoje papírování, já se nechám seřvat, ty mě uklidníš a domů půjdeme dřív, abychom měli klid na ty hrůzné novinky, které se mi chystáš sdělit," navrhla jsem, nelíbilo se mi, že byl už teď nepříjemně napjatý.
"Dobře," kývl, ale dál mě jen jemně masíroval, neřekl ani slovo.
"Zlato, budu se zlobit, až mi to řekneš, ne teď hned," snažila jsem se ho přivést na jiné myšlenky. Pousmál se a věnoval mi polibek do vlasů.
"A to jsi byl dneska v noci tak vášnivý, a teď je z tebe jen uzlíček nervů? Kam se poděl můj divoký snoubenec?" ptala jsem se, abych ho rozptýlila, což se mi povedlo. Začal se smát.
"Ten není daleko. Já jen vím, co mě odpoledne čeká, tak se na to připravuju," pokrčil rameny a konečně se za mnou trochu uvolnil. Využila jsem toho, že byl přístupnější, a prsty jsem ho začala laskat na stehnech. Měl tak dokonale vypracované nohy, každý sval pěkně zvlášť. Mohla bych na něm klidně studovat svaly lépe, než na kdejakém obrázku.
"Pojď z vany, ať mi nenastydneš," lípnul mě na spánek a zarazil tak moje obdivování. Poslušně jsem se nechala zabalit do měkké osušky, protože jsem správně tušila, že on se už dopředu strachuje mojí reakce. Sama sobě jsem slíbila, že se budu snažit reagovat co nejmírněji, ať už mi chce říct cokoliv. Snažila jsem se to hodit za hlavu, ale stále jsem přemýšlela o tom, co by mohlo být tak hrozného, že bych se něj až tak zlobila. Vzhledem k tomu jak moc byl nervózní, moje mysl okamžitě začala vytvářet ty nejhorší scénáře, kdy Tren hrál roli samotného vraha nebo alespoň jeho komplice. Ale to je blbost, ty hloupá! - napomínala jsem se okamžitě. Ani v práci jsem na to nemohla zapomenout, a když mě náhodou povinnosti trochu vtáhly do svého děje, všimla jsem si vedle Trena, jak sedí s napnutými rameny, a myšlenky byly zase zpátky.
"Trene, na slovíčko," volala jsem ho k sobě do kanceláře. Všimla jsem si, jak po mě kolegyně házely nevraživé pohledy. Přesně kvůli tomu jsem se k našemu vztahu nechtěla přiznat veřejně. Teď už ale bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Tren vstoupil do mé kanceláře a já ho hned posadila do jednoho z křesel.
"Miláčku, uvolni se," šeptala jsem mu do ucha a rukama mu promasírovala ztuhlá ramena.
"Jsem v pohodě," promluvil pečlivě udržovaným vyrovnaným tónem.
"Opravdu?" pozdvihla jsem obočí a podávala mu papíry, které mi právě poslal k podpisu. Místo latinkou byli vyplněné naším písmem a samozřejmě to ani v nejmenším nebylo anglicky. Chvíli na to zíral, než se uchechtl.
"Proč jsi tak nervní? Copak čekáš, že až mi řekneš, co máš na srdci, hodím po tobě s křikem zásnubní prstýnek a odejdu pryč?" ptala jsem se žertem. Takovou věc bych nikdy neudělala. Vždyť i ve chvíli, kdy jsem ho opustila, jsem nebyla schopná ho z prsty sundat už jen kvůli té představě, že by to zpřetrhalo i to poslední pouto mezi námi. Ten zůstane na prstě už navždycky.
"Něco takového," pokrčil omluvně rameny.
"Ach jo, broučku, to tvoje nervování mě taky strašně nervuje. Opravdu mi to nechceš říct hned?" navrhovala jsem mu. Tohle čekání mě jinak zničí. Rázně zavrtěl hlavou.
"Určitě ne. Jsem si tím jistý," prohlásil. Jen jsem si povzdechla. Bez klepání vtrhl dovnitř policejní prezident. Naštěstí jsem zrovna Trenovi podávala nové papíry, které jsem doufala, že už vyplní anglicky a latinkou a nenašel nás tak v tom vášnivém objetí, ve kterém jsme ještě před chvíli setrvávali.
"Slečno Hokaido, musím si s vámi opět promluvit," spustil okamžitě. Jen jsem si rezignovaně povzdechla, to nebyl rozhovor, ale monolog a ještě dost uřvaný. Tren se vydal ke dveřím, ale on ho zarazil.
"Nikam, pane Natori, i vy jste za tohle zodpovědný, takže tu zůstaňte," zabrzdil jeho odchod. Tren se poslušně vrátil a stoupl si ke mně, čímž mě dost psychicky podpořil. Prezident byl tentokrát ještě nevybíravější než obvykle, dokonce mě označil za línou příživnici. Po jeho odchodu jsem se otřeseně sesunula do židle. Tren mi pohotově podával sklenici vody.
"Děkuju," přikývla jsem po chvíli, co jsem se snažila sebrat.
"Mrzí mě, že jsi to musela poslouchat, srdíčko. Já vím, jak moc se tu snažíš," hladil mě jemně ve vlasech.
"Pojďme domů. Tady už být nechci a ty mi pomůžeš pohnout s tím případem," narovnala jsem se odhodlaně. Párkrát jsem se štípla do tváří, abych jim dodala barvu, a už jsme s Trenem vyráželi k mému autu, všechny kolegy nechali za sebou.
"Dívají se opravdu divně," prohodil Tren cestou v autě. Řídil on, já se na to necítila. Doma jsem si hned nalila sklenici červeného, Tren ji odmítl. Vypila jsem ji jen tak, na žízeň. Až po druhé sklence jsem se začala cítit lépe, dolila si třetí a konečně se posadila v obývacím pokoji. Patrik s Erikem hlídkovali venku, prosili jsme je o trochu soukromí. Tren se posadil do křesla naproti mně a na stůl položil desky s materiály týkající se případu.
"Nevím, kde začít," zamumlal nervózně.
"Na začátku, víš něco, co by mi pomohlo ten případ vyřešit," navedla jsem ho.
"Ano, to vím. A není toho málo. Jenom předtím, než začnu mluvit, pamatuj prosím, že to bylo v době, kdy jsi o našem světě ještě nic nevěděla a já ti neměl nic říkat," začal překotně vysvětlovat a asi se tím i obhajoval. Nakrčila jsem čelo, jak jsem se snažila pochytat všechna slova, která říkal. Tren učinil jeden hluboký nádech a otevřel složku.
"Pamatuješ se na všechny ty značky, co mají oběti po tělech?" zeptal se pak a podával mi fotku dívky, kterou jsme spolu řešili naposledy. Pamatovala jsem si tu noc nedobrovolně strávenou v hájovně.
"Ano, vím, že je na sobě měli, ale nikdo z nás neví, co znamenají," pokrčila jsem rameny.
"Tak si je teď prohlédni ještě jednou," pobídl mě a zadržel přitom dech. Nechápavě jsem sklouzla pohledem k fotce. Viděla jsem je přece už nejmíň stokrát, co bych mohla objevit nového? Jsou to značky, které nedávají…moment? Překvapeně jsem na ně zírala.
"Vždyť to je naše písmo!" vykřikla jsem v úžasu. Tren mi jen přikývl. Rychle jsem po nich přejížděla očima. Symbol strachu, bolesti, nářku, slz, zatracení a na krku největší symbol znamenající odpuštění. Co to mělo znamenat? Zmateně jsem pohlédla na Trena.
"Jsou to naše znaky, takže to musí být někdo z našeho světa. Navíc i ta ostatní znamení ukazují na náš svět," mluvil tiše.
"Jaká znamení?" ptala jsem se dutě. V tuhle chvíli byl můj mozek úplně prázdný.
"Všechno jsou to znamení, která odkazují na tebe. Takže to musí být někdo, kdo o tobě věděl, že jsi vyvolená, i jakou mocí budeš disponovat," odmlčel se.
"Trene pokračuj, zatím to nedává smysl," pobízela jsem ho popuzeně a znovu si usrkávala vína. Neměla jsem ráda to napětí, kdy jsem dostávala informace a nechápala ten kontext. Tren si nervózně poposedl a pohledem zkontroloval mou sklenku. Natáhla jsem ji směrem k němu a znovu mu tak nabízela možnost se jím trochu posilnit. Zavrtěl hlavou v odmítavém gestu.
"On si nevybral způsob jejich vraždy náhodně. Každý jeho čin i každý drobný detail po něm na tebe odkazují. Umíš ovládat přírodní živly, a na obětech jsou pro ně znamení. Je to z jednoho starého rituálu, který jsem si myslel, že upadl v zapomnění," vyprávěl dál.
" Co přesně na jejich tělech mají být symboly živlů?" zeptala jsem se trochu ostřejším tónem, než jsem původně chtěla. Tren se naklonil blíž a rozložil na stůj asi pět fotografií obětí toho maniaka.
"Začnu třeba od vzduchu. Je to trochu ironie, ale mají ho symbolizovat ty rozevláté vlasy do stran," začal povídat. Přelétla jsem pohledem všechny fotografie, ano to by sedělo.
"Dál třeba oheň? To je ta bodná rána v srdci," pokračoval. Nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Podle starých legend pochází plamenná vášeň od srdce. Smrtelná rána proto, že oheň tak často zabíjí," vysvětlil. Ach bože, i tohle dávalo zvráceným způsobem smysl.
"Oči nechal otevřené, protože oběť ještě chvíli po smrti slzela. To je voda," ztišil o něco hlas. To je hrozné, jak může být někdo takhle narušený?
"A země je…" začal mluvit.
"Růže," vydechla jsem šeptem, když mi to došlo.
"Ano," přitakal mi.
"Jeden chybí," zamumlala jsem.
"Co prosím?" zvedl ke mně pohled.
"Jeden element chybí. Vyjmenoval jsi čtyři základní živly, ale zapomněl jsi na energii, která všechno harmonizuje," vysvětlovala jsem. Tohle by snad měl vědět, ne? Zatvářil se trochu nechápavě a mě došlo, že on s touhle možností vůbec nepočítá.
"A proto je tak málo lidí, kteří by dokázali živly ovládat. Nepamatujete na princip rovnováhy," rozčilovala jsem se.
"Já ti to věřím, zlato. Přesto si myslím, že by to nikomu z nás nepomohlo, když jsme nedostali do vínku možnost jejich uchopení. Ovšem nemyslím si, že by to byl nějaký nepřeklenutelný problém v případě. Můžu pokračovat?" zeptal se. Chvíli jsem zpracovávala jeho odpověď a pak jsem přikývla.
"Ty značky na tělech většinou znamenají slova spojená s trýzní a utrpení, až na tu značku na krku, která znamená odpuštění. Odpuštění oběti za její hříšný život," pokračoval. Znovu jsem si usrkla vína, abych trochu rozptýlila myšlenky. Jak je tohle vůbec možné?
"Hříšný život? Co za hříšný život mohli oběti vést, aby si zasloužili tohle?" ptala jsem se pak.
"Někteří byli hazardní hráči, jiný byl kapesní zloděj s vroubkem ublížením na zdraví, jedna prostitutka, ta poslední dívka podstoupila interrupci. Všechno, co tvou duši dostane na scestí, pokud se svým životem něco neuděláš," odpověděl. Cože? O tomhle jsem vůbec nevěděla. Proč se ty informace ke mně nedostaly?
"Proč jsme nikdy nenašli žádné stopy?" podívala jsem se mu zpříma do očí. Začínala jsem být naštvaná a otřesená.
"Všechny stopy se pro člověka dají zahladit magií. A tam ji všude bylo cítit více, než dost," pokrčil rameny, jako by to snad bylo jasné.
"Ale přelstil i tebe, i když ty magií cítíš a uměl jsi ji v té době i používat," ušklíbla jsem se. Vytáčelo mě, že on to všechno věděl a nechal mě takhle dlouho tápat.
"Na co narážíš?" zamrkal překvapeně.
"Na ten poslední případ. Zůstal jsi v té hájovně zavřený se mnou, pokud vím," zatvářila jsem se vítězoslavně. Jedna, jedna, můj drahý.
"Zlato, pokud já vím, tak jsi omdlela a byla jsi mimo několik hodin, vůbec nevíš, co já dělal," namítl mi. Ztuhl mi úsměv na tváři.
"A cos dělal?" ptala jsem se.
"Vykopl dveře a snažil se nadehnat toho, kdo za to byl zodpovědný. Bohužel bezúspěšně, měl náskok a já si nemohl dovolit nechat tě někde ležet neschopnou se bránit. Když jsem se vrátil, prohlédl jsem si znovu oběť, novinové články na nástěnce a dospěl k tomuhle závěru," odpověděl. Vyskočila jsem na nohy a on se instinktivně přikrčil.
"Cože?! Ty o tomhle všem víš už 3 roky?" vyjela jsem na něj vztekle. Pomalu přikývl.
"To snad nemyslíš vážně! Kam jsem se mohla posunout, a kolik životů jsem mohla zachránit, kdyby ses mi s tímhle svěřil už dříve! Uvědomuješ si vůbec, co všechno jsi tím způsobil?" křičela jsem.
"Já se tě snažil chránit," bránil se. Prázdná sklenička, co jsem svírala v ruce, mu přistála na hlavě. S hlasitým břinknutím se mu rozbila o spánek. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že jsem ji po něm mrskla. Bylo to tak rychlé a nečekané, že se ani nestihl bránit.
"Přestaň mě rozčilovat s tvým neustálým vymlouváním, že to děláš pro moje bezpečí. Kolik nevinných lidí mohlo žít," vyčítala jsem mu rozčileně.
"Není to moje vina. A navíc, zrovna nevinní taky nebyli," odsekl mi, a prsty si držel na spánku, ze které mu ve stružkách stékala krev. Musela jsem mu ho tou sklenkou rozseknout. To mě trochu zchladilo.
"Ukaž," zabručela jsem a chopila se ošetřování. On mlčel, ale nechal se poslušně ošetřit. Když jsem s tím byla hotová, ranku jsem mu políbila a zalepila náplastí.
"Promiň, nechala jsem se trochu unést," pronesla jsem pak. Muselo to být tím alkoholem, jinak jsem nebyla takhle výbušná.
"Čekal jsem, že se budeš zlobit, ale ne to, že mi budeš o hlavu rozbíjet skleničky," prohodil s úsměvem.
"Je vidět, že máš pěkně tvrdou palici, když ty jsi jenom škrábnutý, zatímco sklenka to nepřežila," zavtipkovala jsem nazpátek. Zasmál se.
"Řekni mi víc, slibuju, že už po tobě nebudu nic házet," prosila jsem ho nakonec. Potřebovala jsem ještě pár informací. Kývl a čekal, na co se zeptám.
"Co bylo na nástěnce za články?" napadlo mě.
"Informace o tobě," odpověděl tiše.
"Aha," pronesla jsem bezvýrazně. Co na tohle říct?
"Bylo to další vodítko k tomu, spojit si ho s tebou," dodal k tomu.
"Ale proč?" nechápala jsem.
"To já nevím, žabičko. Na to budeme muset teprve přijít," pokrčil rameny a natáhl se pro moji ruku. Ochotně jsem si propletla prsty s jeho.
"Ale kde začít. Tohle všechno jsou sice hrozně důležité informace, ale během vyšetřování nikdo nic nezjistil," ptala jsem se.
"Protože jsme hledali mezi lidskými obyvateli. Budeme muset zapátrat u našich krajanů. Což předtím nešlo, když jsi o ničem nevěděla," vysvětlil mi. V tom měl pravdu. Byla jsem docela ráda, že jsem po něm tou skleničkou mrskla, jinak bych se ještě pořád hrozně vztekala, ale fakt že jsem mu ublížila, mě zchladil.
"Další otázka. Ty jsi věděl, že ty dveře půjdou otevřít, vzhledem k tomu, žes je sám vyrazil. Proč ta habaďůra?" zajímala jsem se. Předvedl mi jeden ze svých klukovských úsměvů.
"Nemohl jsem si to odpustit. Máš úžasný výraz, když se ti podaří něco, co ostatní nedokázali," pokrčil omluvně rameny. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale v tu chvíli mě napadla jiná otázka.
"Ty jsi o těch růžích přemýšlel už dávno předtím, než se stala ta událost s Miou, že?" ptala jsem se najednou. Rozpustile se mu zablýsklo v očích.
"Na to jak úžasně jsi bystrá, ti někdy uchází dost podstatné věci," zasmál se.
"No jistě. Proč bys jinak měl u sebe katalog růží? Zrovna v tu chvíli," plácla jsem se do čela.
"Přesně tak. Už nějakou dobu jsem uvažoval nad tím, proč zrovna tyhle růže, a kde je shání. Neříkal bych ti to, kdyby se nestala ta událost s Miou. Díky tomu jsem věděl, že po tobě jdou. Odvezl jsem tě do Grance Praire, protože jsem doufal, že je to dost daleko na to, aby tě tam hned našli. Ta květinářství nebyla vůbec podstatná, potřeboval jsem jen hrát svou roli. I když tvoje svádění bylo příjemným rozptýlením těžkého policejního údělu," usmál se té představě mě a jeho v policejním autě. Až mi z té představy zatrnulo v podbřišku.
"Než jsme se tak vášnivě zabrali do našeho sbližování, měl jsem v plánu spojit se s Dantem a promluvit si s ním, co dál. S tím démonkem jsem nepočítal, i když na druhou stranu jsi mi nekladla žádný odpor, když jsem tě přenášel do naší dimenze. Nevím, jestli bys mi to dovolila, kdyby tam nepanovala tak vypjatá situace," dovyprávěl.
"No, sehrál jsi na mě pěkné divadýlko," zatvářila jsem se pohoršeně, ale cukající koutky mě prozradily. Sehnul se k polibku.
"Já vím, zlatíčko. A mrzí mě, že jsem ti musel tak moc lhát. Ale jinak to nešlo. Situace se vyhrotila až příliš rychle," pokrčil rameny. Tulila jsem se mu u boku.
"Takže myslíš, že ten vrah má co společného se mnou, s tím, že jsem vyvolená a snahou se mě zbavit?" zeptala jsem se.
"V prvních dvou bodech souhlasím. V tom třetím už ne. Kdyby se tě chtěl zbavit, udělal by to ten den, kdy unesl Miu. Říkala jsi přece, že byl u tebe v pokoji, ne? Tak proč ti neublížil? Podle mě chtěl na něco upozornit," vysvětlil mi všechny své myšlenkové pochody. Musela jsem opět uznat, že měl pravdu.
"Dobře, řekla bych, že máš naprostou pravdu," kývla jsem a přisedla si mu obkročmo do klína.
"Takže ty růže nakonec hrály jakou roli, když ta květinářství nebyla důležitá?" napadlo mě pak. Pevněji kolem mě utáhl sevření.
"Ty růže jsou samozřejmě důležité. Ovšem vrah si je klidně mohl nechat dovážet někam jinam. Taky jsem se tuhle informaci snažil zjistit. V Grance Praire se jenom pěstovaly," odpověděl.
"Aha, tak o tomhle jsem neměla ani to nejmenší tušení," zamyslela jsem se.
"Já vím, ale kdybych ti dal jakoukoliv stopu, která by tě tu držela, nikdy bych tě nedostal do bezpečí," pokrčil omluvně rameny.
"Mám snoubence, který je tak dokonalým lhářem, že přelstil i samotnou policejní ředitelku. To jsem si teda vybrala budoucího manžela," zakoulela jsem teatrálně očima.
"Je to pěkný darebák," přidal se ke mně.
"Hm, ale stejně toho prevíta strašně miluji," zakřenila jsem se a vlepila mu pár polibků.
"My jsme čekali minové pole a tady to vypadá na romantiku," vyrušil nás Patrik svým smíchem.
"Nebezpečí už pominulo," zavtipkoval Tren a natočil hlavu tak, aby ukázal na rozbitý spánek. Patrik pátravě naklonil hlavu do strany.
"Rozbila jsem mu o ni skleničku na víno," informovala jsem ho, zvedla se z Trenova klínu a začala sbírat střepy ze země. Až teď mi došlo, že jsem se postarala jen o Trenovo zranění a nenapadlo mě uklidit.
"Tohle ti přišlo, Anthony," podával Patrik Trenovi obálku. Tren děkovně kývl a rozbalil ji. Odnesla jsem střepy do kuchyně.
"Kdo ti píše?" ptala jsem se se zájmem, když jsem se vrátila zpátky a našla ho, jak se při čtení culí.
"Airine. Asi se potřebovala někomu svěřit. Nik už nám začal zase zlobit. Tentokrát vyjel na Setha," odpověděl s úsměvem.
"Jste si hodně blízcí," pousmála jsem se.
"Ano, to jsme. Na to, že jsme bratr se sestrou, jsme se vždycky měli rádi, což se o Nikovi říct nedalo," odpověděl a ke konci mu hlas nabral trochu smutnější nádech. Zvědavě jsem pozdvihla pohled, chtěla jsem vědět, jaké vzpomínky ho zachmuřily. On ovšem zatřepal hlavou, snad aby ty vzpomínky odehnal, a místo toho se pustil do živého rozhovoru s Erikem o nějakých technologiích, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Odešla jsem se tedy vysprchovat.
"Zlato, jdu si lehnout. Přijď pak za mnou. Víš, že je mi tam samotné bez tebe smutno," zavrněla jsem mu do ucha. S úsměvem přikývl, věnoval mi polibek a plácnutí po stehnech.
"Airine tě v tom dopise pozdravovala," řekl ještě spěšně, než jsem se stihla odtáhnout.
"Moc bych si přála, aby se naše děti měly tak rády, jako se máte rádi vy dva," povzdechla jsem si a jemu se ve tváři objevil stejný výraz, jako když se o tom zmínil poprvé.

"To já také, srdíčko," řekl prostě a popřál mi dobrou noc. Snad abych to moc neřešila. Jenže teď naopak vzbudil mou zvědavost. Do postele jsem šla s myšlenkami na něj a jeho vztah s Nikem a Airine. Proč je každý úplně jiný?