,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Prosinec 2013

Vánoce na Zemi

29. prosince 2013 v 21:49 | Yui-chan |  Růže msty
Tentokrát sice vydávám včas, ale zase mi to úplně nesedí dobou. Vánoce byly už před nějakou chvílí, ale já je pro vás mám až dnes. Přesto doufám, že si čtení užijete a zanecháte mi komentář :).
.
.
Ze zásnubního večírku jsme se vraceli chvíli před půlnocí. Šli jsme pěšky, ta restaurace, kde se večeře konala, nebyla od našeho domu daleko.
"Už jste přemýšleli o letošních Vánocích?" vyrušil noční ticho najednou Erik.
"Nijak zvlášť," pokrčila jsem rameny a ani Tren nevypadal, že by nám měl k tomuto tématu moc co říct.
"Ty snad něco plánuješ?" chytil se toho hned Patrik.
"Ne, to ne. Jen mě zajímalo, jak je chcete strávit vy, protože já nemám to nejmenší tušení," pokrčil rameny.
"Dříve jsme Vánoce slavili s ostatními kolegy. Vždycky se zamluvil sál, připravily se stoly, jídlo, pití a muzika a slavili se Vánoce takhle společně. Většina z nás nebyla v tu dobu zadaná nebo nechtěli svátky slavit se svými rodinami," řekla jsem, abych nadhodila alespoň nějaký návrh.
"Já myslím, že to tak klidně můžeme udělat i letos. Společných Vánoc se ještě naslavíme spoustu," podpořil mě Tren. Věděla jsem, že mu je jedno, kde budeme slavit Vánoce, když budeme moct být spolu. A už nemělo smysl se naším vztahem tajit. Dneska na večeři jsme dokonce dali dost jasně najevo, že k sobě patříme.
"To nezní vůbec špatně," přikývl Patrik.
"Vždycky to organizovaly děvčata od nás a většinou to bylo vážně pěkně připravené," přikývla jsem.
"Tak myslím, že je dohodnuto," usmál se Erik a dál jsme již pokračovali v tichosti. Doma jsme si popřáli dobrou noc a my s Trenem jsme se odebrali do naší ložnice.
"Jak to letos uděláme s dárky?" ptal se mě Tren, když se chystal vlézt do peřin.
"Ty nijak, koupil jsi mi drahý kabát a to mi bohatě stačí alespoň na dalších deset Vánoc. Ale mohl by sis ty o něco říct Ježíškovi, aby věděl, čím ti udělá radost," nadhodila jsem a doufala, že jsem mu dost jasně dala najevo, že už žádné další drahé dárky od něj nechci. Bohatě mi stačí všechno, co mám.
"Já bych uvítal, kdyby ses mi tady svlékla a lehla si ke mně. To by mi jako dárek stačilo," zavrtěl hlavou a poklepal na prázdné místo vedle sebe. Velmi rychle jsme se oblékla do tílka a kraťasů na spaní a zalehla k němu.
"Já to myslím vážně. Něco, co bys opravdu chtěl," naléhala jsem na něj.
"Abys přestala řešit ten případ a nezatahovala se tak zbytečně do nebezpečí," vypálil okamžitě. Jen jsem protočila oči v sloup.
"Ty sám víš, že to nejde. Proč si mi nechceš o nic říct?" mračila jsem se.
"Ty si mi taky o nic neříkáš, a když už máš něco dostat, tak děláš hrozné drahoty," smál se mi.
"To je něco jiného. Ale ze mě nakonec většinou vymámíš, co bych ráda," nedala jsem se odradit tak snadno. Byla jsem už trochu nazlobená, že mi nechce nic říct.
"Lásko, přál jsem si dostat tebe a to se mi splnilo ve chvíli, kdy jsem ti navlékl zásnubní prstýnek. Až budeš starší, založíme spolu rodinu a to je všechno, co bych si od tebe kdy mohl přát. A navíc, tvoje láska pro mě znamená hodně. Nemusíš mi nic dávat, stačí, když mě budeš dál milovat," políbil mě na čelo.
"To je moc krásné, děkuju. Ale nijak to nevyřešilo moje dilema," povzdechla jsem si a stulila se mu do náruče, tak jako každý večer.
"To ho ale mělo vyřešit. Nikdy ode mě neodcházej a to bude tvůj celoživotní dárek pro mě," objal mě pažemi a zhasl světlo.
"Dobrou noc, lásko. A nelam si tím hlavičku," zlíbal mi tvář, pak se pohodlně uvelebil a za chvilku spal. Já ještě přemýšlela o tom, co mu koupit, nemůžu nechat Vánoce bez dárku. Protože poslechnout ho by sice bylo jednoduché, protože ho moc miluju a nepřestanu, ale šlo o ten princip. On mě miloval, a ještě mě zahrnoval pozornostmi. Prostě jednou vyrazím do města a pořídím mu alespoň něco malého. S touhle myšlenkou jsem konečně usnula. Ovšem spánek to byl dost neklidný, stále jsem se budila, až jsem to nakonec vzdala, opatrně jsem se mu zvedla z náruče a sešla dolů do obýváku, kde mě vyděsil Erik.
"Bože, co tu děláš?" ptala jsem se polekaně.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Nemůžu spát, tak jsem si chtěl uvařit hrnek čaje, a že si budu číst, nebo luštit křížovku," omlouval se mi.
"Taky nemůžu spát. Potřebuju vymyslet, co dát Trenovi k Vánocům," povzdechla jsem si a šla do kuchyně, abych uvařila čaj jemu i sobě.
"Tak v tom ti neporadím, zase tak dobře ho neznám. Ale neřekl bych, že by si přál cokoliv jiného, než udržet tě v bezpečí," pronesl Erik, když jsem mu podávala jeho hrnek.
"Jo, to už mi říkal, ale já bych mu ráda něco dala," zamyslela jsem se a Erik mě nerušil. Bylo půl deváté, když dolů sešel Tren.
"Zlato, co tu děláš?" usmál se a šel mi lípnout pusu na tvář.
"Nemohla jsem spát a nechtěla tě budit," odpověděla jsem. Bylo to divné, normálně jsem v sobotu vyspávala dlouho a tentokrát nic.
"Srdíčko, dal mi vědět Dante, má pro mě nějaké informace z domácí scény, musím jít za ním. Ty zůstaneš tady, s Erikem nebo Patrikem, to je jedno. Já se vrátím co nejdřív," políbil mě tentokrát na rty a odcházel.
"Nebudeš snídat?" volala jsem za ním do předsíně.
"Ne, trochu jsem zaspal, nasnídám se tam," zavrtěl hlavou a odešel ven. Já toho hned využila a vyběhla k nám do ložnice, kde měl tašku se svými věcmi. Nechtěla jsem se mu v nich moc hrabat, spíš jsem potřebovala jen inspiraci. Našla jsem jeho brýle v takovém dost odrbaném obale. Výborný nápad. A v tu chvíli mě napadlo, že bych mu mohla udělat takový balíček, co se mu bude hodit pro ty jeho noční pracovní maratony. V rychlosti jsem se oblékla a seběhla dolů do kuchyně.
"Kluci, kdo půjde se mnou do města? Tren by se zlobil, kdybych šla sama," oslovila jsem je. Patrik byl ještě v pyžamových kalhotech s rozcuchanými vlasy.
"Já půjdu," přikývl Erik, který už byl oblečený. Jen jsme si oblékli kabáty a vyrazili jsme. Nejprve jsem zamířila do optiky, kde jsem mu vybrala nový obal na brýle. Ve stejné tmavě modré, ve které měl i obroučky, moderně tvarovaný a vystlaný tmavým semišem. Pak jsme s Erikem zamířili na vánoční trhy, které nebyly tak pestré jako ty u nás, ale mě to stačilo. Zamířila jsem ke stánku s pečenými čaji, kde jsem začala vybírat. Bylo to těžké.
"Mohu vám pomoci, slečno?" nabízel se mi prodavač.
"Nevím, co si mám vybrat. Jen tam nesmí být borůvky, na ty je můj přítel alergický, a skořice, protože tu v čaji nesnáší," pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, co nemá rád, ale už váhala v tom, co má nejraději. Nakonec jsem vsadila na klasiku - jahody. Věděla jsem, že těmi nepohrdne. Erik byl zvědavý na zdejší medovinu, takže jsme každý ochutnaly. Příjemně mě překvapila, byla vážně dobrá. Pak jsem se ještě zdržela u stánku s různými srandičkami, kde měli sladké bonbony v krabičce s nápisem - "Proti stresu a únavě," a pak také "Na dobrou paměť," a tomu jsem nemohla odolat. Když jsme prošli celé trhy až na druhou stranu, spatřila jsem obchod se společenskými šaty. Nebyl zrovna nejlevnější, ale měli tam nádherné šaty. Věděla jsem, že kdybych šla s ním a ne s Erikem, vzal by mě dovnitř a napadlo mě, že bych se tam i já mohla podívat.
"Eriku, zajdu si dovnitř. Půjdeš se mnou nebo počkáš tady?" zeptala jsem se ho.
"Půjdu s tebou, kdyby tě někdo chtěl obtěžovat v kabince," zasmál se a otevřel mi dveře. Vešla jsem dovnitř a okamžitě mi začaly přecházet oči, kolik krásných šatů tu všude měli. Nakonec jsem si vybrala jedny a ty mi navíc i výborně seděly. Byly to šaty dlouhé asi do půli stehen z krémového saténu, bez ramínek jen s mírnou výztuhou, aby mi prsa i bez podprsenky držela na svém místě a v dosti provokativním tvaru. Přes ně byla vzadu vlečka dlouhá až pod kotníky ve stejné barvě ovšem z tylu. A na vrchu byly ozdoby z černé krajky v podobně květinových ornamentů. Rozhodla jsem si je vzít. Byl to rozmar, ale mě se opravdu líbily. Když jsem u pokladny hledala kreditní kartu, padla mi do ruky jiná než moje. Totiž hned, jak se ke mně Tren nastěhoval, mi nechal zřídit kartu a volný přístup k jeho účtu, kam mu chodila výplata. To by byl možná pro něj taky dárek. Vezmu si na ten vánoční večírek tyhle šaty, které zaplatím jeho kreditkou, k tomu všechny ty drahé šperky, co mi dal. Aby viděl, že umím být poslušná a plnit jeho přání. Podala jsem prodavačce jeho kartu a nechala si jí zaplatit šaty. Erik mi pak pobral všechny tašky a pomalu jsme se loudali zpět. Šli jsme akorát kolem jedné kavárny a já se jen náhodou podívala výlohou dovnitř, když jsem Trena i Danteho spatřila sedět u zadního stolu.
"Podívej, tamhle sedí ti dva. Půjdeme za nimi?" upozornila jsem na ně Erika.
"Můžeme, ale já si ještě odskočím do koupelny. Pak za vámi přijdu," souhlasil a odešel i s taškami, protože se s nimi přece nebudu tahat. Já vešla dovnitř a zamířila rovnou k nim. Tren ke mně seděl zády, Dante bokem a oba byli tak zabraní do rozhovoru, že si mě vůbec nevšimli. Přiskočila jsem k němu a zakryla mu oči dlaněmi.
"Hádej kdo," zabroukala jsem mu do ucha.
"Any, lásko, co tu děláš?" ptal se mě překvapeně a nechal se ode mě políbit. Posadila jsem se do židle vedle něho.
"Byla jsem nakupovat. Udělala jsem si radost šaty na ten vánoční večírek. Víš, že to vždycky byla formální událost," oznámila jsem mu.
"A čím jsi platila?" zamračil se. Sáhla jsem do zadní kapsy svých džínů a vytáhla jeho kreditní kartu. Výraz jeho obličeje se okamžitě vyjasnil.
"V tom případě je všechno v nejlepším pořádku," usmál se a znovu mě líbal.
"Rád tě vidím, Anori," promluvil pak Dante, když jsme do sebe nebyli zaklesnutí.
"Je to k nevíře, ale i já vás," usmála jsem se.
"Tomu se opravdu divím," odpověděl žertem.
"Ano, je to divné, ale doma jsem už spíš s vámi, než tady na Zemi," pokrčila jsem rameny.
"Teď mi došlo, jsi tu sama?" ozval se najednou Tren.
"Vypadám jako někdo, kdo chce být přetrhnut jako žížala? Samozřejmě, že mám doprovod. Jen si odskočil do koupelny," zaťukala jsem si na čelo, protože to bylo snad jasné. Kdybych se vydala do města na vlastní pěst, udělala bych všechno proto, abych se mu vyhnula, ne abych mu sama vběhla přímo do rány.
"Ahoj Trene, pane," pozdravil Erik Trena a poklonil se Dantemu.
"V tom případě žasnu nad tím, jakou mi děláš radost," usmál se Tren.
"Můj celoživotní dárek pro tebe," zakřenila jsem se a on mě odměnil dalšími polibky.
"Anori, kdybys nám dala ještě chvilku. Chápu, že jsem ti ho sebral už na celé dvě hodiny, ale ještě chvilku to prosím vydrž," žádal mě pak Dante. Přikývla jsem a i s Erikem vyšla ven. Tam jsem si sedla na parapet výlohy, aby na mě bylo vidět, a Erika jsem poslala napřed domů. Tren by určitě vyzvídal, co je v těch taškách a já ho chtěla překvapit. Opravdu to netrvalo víc než 10 minut a oba už vycházeli ven.
"Bacha, ty schody kloužou," upozorňovala jsem je. Sama jsem na nich málem upadla, kdyby mě Erik nechytil. Sice jim to oběma podjelo, ale neměli problém s udržením rovnováhy.
"Když se bude zase něco dít, dám ti opět vědět. A ty Anori, snaž se nedostat do nějaké opravdu nebezpečné situace. Uklidili jsme tě sem do bezpečí, ovšem ty si vždycky najdeš skulinu, jak tady Anthonyho dohnat k šílenství," řekl Dante, mávl nám na rozloučenou a odcházel.
"Tys mu něco říkal?" ptala jsem se.
"Ani slovo," zavrtěl Tren hlavou. No, Dante se opravdu dozvěděl úplně všechno.
"Lásko, provedla jsi něco?" ptal se mě pak. Překvapeně jsem zamrkala.
"Nic co by tě muselo znepokojovat, proč?" divila jsem se.
"Přemýšlím, čím jsem si zasloužil tvoji poslušnost. Nešla jsi ven sama, platila jsi mou kartou, i když ses čertila, když jsem ti ji dával, čekala jsi tak, abych na tebe viděl," vyjmenovával.
"Blíží se Vánoce a já ti chci ušetřit pár dalších šedivých vlasů," smála jsem se mu.
"Věřím tomu, že až se vrátíme domů, nějaké si určitě najdu," protočil oči.
"Zlato, co kdybys mi trochu věřil. Jsem dost silná na to, abych se ubránila. Vážně věříš tomu, že by mi nějaká pozemská čarodějka dokázala ublížit?" zeptala jsem se ho.
"Asi by neměla. Ovšem nikdy nevíš, co od nich můžeš čekat," povzdechl si. Objala jsem ho kolem pasu a hlavu mu zabořila do prsou.
"Taky mám trochu strach, ale ten vrah mě na ně upozorňuje. Všechno jsou stoupenkyně Loreny, která nenávidí moji matku, a řekla bych, že i mého otce. Copak od toho můžu odejít? Možná mě chtěl před nimi varovat. Kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal. A jestli mi od nich hrozí nebezpečí, nebude lepší, když se na něj připravím, jak nejlépe to půjde, než když se budu třást někde v koutku?" nadhodila jsem. Objal mě pevněji.
"V tom máš pravdu. Ale neboj se, udělám vše, co je v mých silách, abych tě ochránil. Nikomu tě nedám," políbil mě do vlasů.
"Není ti zima?" zeptal se mě, když jsme v tom obětí stáli už nějakou tu chvilku.
"Ne, hřeje mě kabát a tvoje láska," zavtipkovala jsem, ale pustila se ho, protože jsem pochopila, že už by se rád hnul z místa. Došli jsme tedy domů. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem zabalila jeho dárky a šaty pověsila do skříně. Výborně se k nim budou hodit ty černé lodičky, co jsem tu měla. Zbytek dne jsme strávili tím, že jsme vyráběli nepečené cukroví. Na to pečené už bylo pozdě a navíc jsme dostali v práci takových ochutnávek, že jsme na něj ani neměli chuť. Kluky to přestal bavit celkem brzy a přesunuli se k televizi. Já vytrvala, až dlouho do noci a Tren mi obětavě dělal společnost a občas přiložil ruku k dílu. Když jsem konečně dokončila všechny druhy nepečeného, měla jsem ruce i tváře ulípané od sladkého těsta, čímž jsem ovšem udělala Trenovi předčasné Vánoce, když jsem ho nechala, že mi to z tváří může slíbat. Druhý den jsem ho nechala, aby mě i on vzal na vánoční trhy, ovšem schválně jsem se vyhnula stánkům, kde jsem mu kupovala dárky a dokonce jsem se ani nebránila, aby mi něco koupil. Odcházela jsem z dalšími náušnicemi a přívěskem, barevným šátkem, stříbrným úzkým páskem, voňavou vánoční svíčkou a spoustou dalších věciček. Tentokrát jsme ochutnávali svařené víno a kokosky, to bylo snad ještě lepší než ta včerejší medovina. Když jsme to celé prošli, opět jsme stanuli před tím obchodem s šaty.
"Ukážeš mi doma ty šaty, co sis koupila?" zeptal se mě.
"Ne. Bude to překvapení. A nemusíš se bát, sice jsou sexy, ale byla jsem rozumná, budou se ti líbit," slíbila jsem mu. A pak jsem se šibalsky ušklíbla a přitočila se blíž k němu.
"Zvlášť po tom, co jsem zjistila, že nejsi zase takový puritán a máš rád moje křivky," zavrněla jsem mu do ucha. Jen se zasmál, věnoval mi pár sladkých polibků a pokračoval v cestě. Večer jsme si sedli s cukrovím a hrnkem čaje a povídali si, bylo to příjemné. Druhý den jsme správně měli pracovat, ale protože děvčata připravovala vánoční večírek a kluci jim pomáhali nosit ty těžké věci, rozhodli jsme se, že i mi jim nabídneme svou pomocnou ruku. Přijaly nás s radostí. Trena s klukama poslaly, aby nanosili stoly, židle a aparaturu, já se připojila k rozvěšování dekorace, následně zdobení stolů, vypadalo to úžasně jako vždy. A než jsme se nadáli, byl Štědrý večer. Trenovi jsem sama vybrala košili ve stejné krémové barvě, jako byly moje šaty a k tomu mu dala černou kravatu. Sama jsem se pak oblékla do svých šatů, obula si černé lodičky, vlasy si vyčesala do drdolu, který díky mým přírodním vlnám vypadal zároveň společensky, ale i ležérně. Vzala jsem si všechny ty briliantové šperky, co jsem měla od něj a výrazně se nalíčila, hlavně tedy tmavé linky a stíny kolem očí. Když jsem sestupovala ze schodů, pod kterými všichni čekali, jejich hovor utichl. Mohla jsem se pokochat jejich vykulenými výrazy, kdy ani stydlivý Erik, nedokázal zavřít pusu, a Patrik, který se před Trenem držel zpátky, si obdivně hvízdl. Tren se vzpamatoval jako první, přece jen moje tělo měl před sebou vystavené celkem často, a přiskočil ke konci schodiště, aby mi podal ruku.
"Vypadáš úžasně," polichotil mi.
"V tom případě se mi to povedlo. Chtěla jsem tak vypadat," usmála jsem se. Tren mi pak pomohl do kabátu a společně jsme odcházeli.
"My půjdeme pěšky," zavolal na nás Patrik, když jsem mířila k autu. Mě se v těch šatech pěšky nechtělo. Poslušně jsem nasedla na sedadlo spolujezdce a nechala jsem Trena řídit. Pustil motor, aby se aktivovalo topení a otočil se ke mně.
"Ty šaty jsou opravdu nádherné," řekl znovu, když jsem si rozepla kabát, aby mi nebylo takové teplo.
"A měla si pravdu. Líbí se mi, není to moc a jsi v tom neuvěřitelně sexy. Na některých místech obzvlášť," vydechl a prstem mi přejel přes obliny mých ňader.
"Jsem opravdu ráda, že se ti líbí. Je to tvůj vánoční dárek," usmála jsem se.
"Ty jsi vždycky ten nejkrásnější dárek, který můžu dostat. A tentokrát jsi obzvlášť perfektně zabalena," zasmál se a rozjel se. Trvalo to jen pár minut, než jsme stavěli před budovou, kde byl připravený sál. Děvčata dneska ještě dodělávala stromeček, takže to pro mě bude taky ještě překvapující, jak to nakonec všechno bude vypadat. Na místě nás už vítala první kolegyně v tmavě vínových po kolena dlouhých nařasených šatech. Rozhlédla jsem se, všechny byly oblečené společensky, dodržovaly tradici. Alespoň nebudu vypadat, že se chci moc ukazovat. Všimla jsem si i té protivné blondýny, která měla na sobě další ze svých super krátkých hadříků, co bych si vzala jako top ke kalhotám, ale ne samostatně. Slyšela jsem jí, jak prezidentovi stojícímu vedle ní šeptala něco ve smyslu, co mám asi na sobě. Její šaty byly pravděpodobně velmi drahé a z nějakého obchodu se zvučným jménem. Tren mi sundal kabát a já nechala všem na odiv své krásné šaty, ve kterých jsem sice byla svůdná, ale vkusná, což se o blondýně říct nedalo. V místnosti se rozhostilo ticho, jak na mě všichni zůstali zírat. Tren už se mezitím taky vysvlékl, nabídl mi rámě a odváděl mě do sálu, kde už byly rozestavěné stoly a připravený taneční parket. Seděli jsme u stolu i s blondýnou a prezidentem, což mi nejdřív trochu zkazilo náladu, ovšem při pohledu na její závistivý obličej, jsem usoudila, že pro mě to rozhodně nebude tak špatný večer, jaký to bude pro ni. Každý muž v místnosti se otáčel za mnou, ne za ní, a ani Tren nebyl výjimkou mezi všemi, co se mi nedokázali dívat do očí. U něj to bylo dost překvapující, on vždycky poctivě vyhledával oční kontakt, ale zároveň lichotící, protože jsem ho donutila na mě zírat. Netrvalo to dlouho, než všichni dorazili a usedli na svá místa. Blondýna ze mě nespouštěla nasupený pohled a prezident se snažil na mě nezírat. Tuhle snahu jsem mu překazila ve chvíli, kdy jsem se posadila bokem, abych viděla na pódium, kam zrovna vystupovala jedna kolegyně. Tím se mi vlečka svezla dolů a odhalila tak moje nahá stehna. Slyšela jsem jeho polknutí a jen jsem se pro sebe usmála. Ani Trenovi neušel jeho lačný pohled, ruku mi tedy položil vysoko na vnitřní stranu stehna a dal mu tak najevo, čí je tohle teritorium. Ještě jsem se nechala políbit na tvář, ale pak už jsme oba poslouchali proslov jedné z hlavních organizátorek. Vítala nás tu, řekla, kde najdeme jídlo a pití, vyzvala nás k tanci a popřála nám příjemnou zábavu. S jejím odchodem začala hrát taneční hudba a pár nejodvážnějších párů se odvážilo na parket. Blondýna u našeho stolu začala povídat něco o tom, že v dnešní době už jen málo lidí dokáže tančit správně, bylo pravdou, že většina se na parketu jen točila v ploužáku.
"Smím prosit, krásná slečno?" vytáhl mě Tren na nohy a odváděl mě na parket.
"Jsi si jistá, že v tom dokážeš tančit?" ptal se mě pak s pohledem upřeným na moje šaty.
"Neboj se. Je to docela volné. A navíc mám výborného tanečníka, ten mě nenechá, abych si natloukla," usmála jsem se.
"Naštěstí je to waltz, uvidíme, co všechno nám ty šaty dovolí," pousmál se Tren a vzal mě do velmi těsného držení.
"Z tohodle nekouká taneční etiketa," pošťuchovala jsem ho.
"To jsi postřehla naprosto správně, miláčku," přikývl se šibalským úsměvem a začal tančit. Chvíli zkoušel jen základní kroky, aby otestoval moje šaty, ale když viděl, že tanec zvládám bez problémů, začal přidávat další kroky a otočky a vůbec předváděl ty své dokonalé pohyby. Musela jsem se smát, když mi došlo, proč to dělá.
"Vážně věříš tomu, že když jim dáš najevo, na jak výborného tanečníka jsem zvyklá, že mě nebudou vyzývat k tanci?" popíchla jsem ho.
"Trochu v to doufám. Odsuď je totiž nádherný výhled na některé tvé křivky," upřel jeden významný pohled na můj výstřih.
"Tak je nech, ať se podívají a kochej se představou toho, že tobě tohle všechno patří," usmála jsem se a doufala, že ho tak donutím přestat žárlit. Sklonil se k polibku, taneční kroky uzpůsobil tomu, že jsem se během doby, kdy jeho rty laskaly ty moje, nebyla vůbec schopná soustředit na kroky, spíš jsem se mu jen zavěsila do paží. Když mě pustil, vrátil se zpátky k našim původním krokům. Na mě to bylo ještě brzy, ještě jsem se nevzpamatovala z jeho líbání, takže jsem zaškobrtla a nakonec mu velmi silně dupla na nohu, než jsem kroky srovnala s těmi jeho.
"Promiň," omlouvala jsem se.
"Jen si dupni," smál se, očividně mu to zase až tak nevadilo. Trenova technika působila téměř dokonale. Jediný, kdo měl tu odvahu ho vystřídat by Patrik, který byl ovšem podobně dobrým tanečníkem. Ani Erik si netroufl, i když u něj to bylo spíš stydlivostí, než že by neuměl tančit. Hudba neustala ani na chvilinku, a tak jsem celý večer strávila v Trenově náručí jen s jednou pauzou, kdy jsme večeřeli. Odbyla půlnoc, když jsme se zrovna seděli u stolu.
"Nepůjdeme?" zeptal se mě Tren.
"Už chceš jít?" podivila jsem se.
"Princezny většinou odchází o půlnoci, ne?" zasmál se. To jsem mu odkývala, popřáli jsme všem dobrý večer a odcházeli jsme pryč od otrávené blondýny a rozpaky zrudlého policejního prezidenta. Tren mi pomohl do kabátu.
"Ty šaty jsou opravdu nádherné, jen nerad je zakrývám tím kabátem," zamumlal mi do ucha.
"To bych venku zmrzla. Zvlášť když půjdeme pěšky," zavrtěla jsem hlavou.
"Proč bychom měli? Já nepil," oznámil mi Tren se zářivým úsměvem.
"Ty jsi tak hodný, že ses obětoval," objala jsem ho kolem krku. Počkali jsme ještě na Erika s Patrikem, kterým se už taky chtělo domů, a vyrazili jsme. Doma jsme se posadili do obýváku, tak jak jsme byli, společensky oblečeni.
"Děkuji za večer, byla jsi velmi milá společnost," usmál se Tren a políbil mě na krk.
"Ještě neděkuj, ještě jsi neviděl svoje dárky," vyskočila jsem na nohy a upalovala do ložnice pro balíčky.
"Zlato, co blbneš? Říkal jsem přece, že mi nemáš noc dávat. Já pro tebe nic nemám, poslechl
jsem tě a nic ti nekoupil," na konci se mu hlas trochu zbarvil do výčitky.
"Lásko, nebrblej. A rozbal si to. Ty děláš, jako kdybych tě někdy poslechla," smála jsem se mu. Jen si povzdechl, ale pak nasadil ten svůj nádherný úsměv a balíčky si vzal. Jako první se trefil do těch sladkých bonbonů s vtipnými nápisy na krabičkách.
"Ty jsi neuvěřitelná," zavrtěl hlavou, ale přitom se smál. Potom vybalil ten obal na brýle.
"Doufám, že se ti bude líbit," kousla jsem se do rtu.
"Je moc pěkný, nový jsem potřeboval," políbil mě. A pak vybalil ten pečený čaj. Trochu překvapeně zamrkal.
"Co je to?" zeptal se pak.
"Ty to vážně neznáš?" vykulila jsem oči. Zavrtěl hlavou jako že ne. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho sebou dolů do kuchyně. Vůbec se mi nebránil a poslušně běžel za mnou.
"Sedni si do obývacího pokoje, já ti ho uvařím," poslala jsem ho. Poslechl mě. Netrvalo to dlouho, než jsem ten čaj měla hotový.
"Zavři oči," promluvila jsem pak. Slyšela jsem povzdech, ale Patrik mi naznačil, že je má zavřené. Přisedla jsem si k němu a nastavila mu lžičku k ústům.
"Otevři pusu a pozor, je to trochu horké," řekla jsem mu. Udělal nějakou grimasu, ale poslušně pootevřel ústa. Vložila jsem mu do nich lžičku.
"Kousej," smála jsem se mu, když se pokusil polknout a zaskočilo mu ovoce.
"Páni, je to dobré," kývl uznale hlavou. Nabrala jsem mu další lžičku a on ji stejně poslušně polkl.
"To jsem ráda, že ti chutná," smála jsem se.
"A co teď?" zeptal se Erik, aby nás trochu rozptýlil od našeho cukrování.
"Můžeme pustit televizi. Určitě dávají nějaké vánoční pohádky," navrhla jsem. To mi odsouhlasili a až do rána jsem jim pouštěla ty nejznámější.

"Myslím, že jdeme spát, a nehneme se z postele až do večera," navrhl Tren, což jsem mu nadšeně odsouhlasila. V ložnici jsem zatáhla žaluzie, aby nás nerušilo světlo a pak už jsem se spokojeně uvelebila do peřin a nechala se obejmout jeho pažemi.

A tady jsou ty slibované šaty, co měla Anori na vánočním večírku.

Staré rituály

25. prosince 2013 v 11:21 | Yui-chan |  Růže msty
Moc se omlouvám za zpoždění, ale ty Vánoce mi dávají zabrat. V tomle díle se zase dozvíte pár nových a klíčových informací k případu, tak přeji pěkné počtení:
.
.
Chvíli jsme seděli v tichosti. Any ohromením a já spíš celou tou situací.
"Ne já, ale ty jsi génius," vydechla pak, vlepila mi pusu na čelo, sebrala mi tu knihu z rukou a pustila se do opětovného čtení daného kousku.
"No jistě, jak mi to mohlo uniknout?" ptala se spíš sama sebe.
"Máš toho teď moc. A proto máš mě, abych tě na takové drobnosti upozornil," uklidňoval jsem ji.
"Miláčku, tohle to celé mění ještě víc, než jsem si sama myslela. Tenhle rituál, o kterém mluvíš, sice patří do staré magie, ale sám o sobě je celkem nový. Já sama jsem ho zkoušela v Grinstonvillu. Marion mě ho naučila. Docela často se i dnes používá," vysvětlovala mi. Tak to jsem netušil.
"K čemu ho používáte?" zeptal se pak.
"Když žádáš živly, aby udělaly něco mnohem většího, než co jsou obvykle schopné," odpověděla.
"Proč by na něj odkazoval?" zeptal jsem se spíš sám sebe, ale Any to neušlo a díky tomu jsem se mohl setkat s jejím tázavým pohledem.
"Víš, čím jsme v celém tomhle případu hlouběji, tím spíš mi přijde, že se nám snaží něco ukázat, že k něčemu směřuje. Víš jako taková hra. Nechává nám indicie a my podle nich hledáme další a další věci. Myslím, že si ten rituál nevybral náhodou, myslím, že ho vybral schválně," vysvětlil jsem jí.
"To zní…dobře," odsouhlasila mi to a stále hleděla do té knížky.
"Nenapadá tě nic, proč zrovna tenhle rituál? Víš, že já mám v tomhle ohledu docela mezery," usmál jsem se a pobídl ji, aby trochu myslela.
"Nemáš mezery, víš toho víc, než bys měl," provokativně se usmála.
"Napadá mě jedině to, že ten rituál je inovací jednoho opravdu hodně starého. Tak starého, že ho prý už ani moje matka nepoužívala v jeho původní podobě. Možná směřuje tam," pokrčila po chvíli rameny.
"To je dost možné," přikývl jsem po chvíli přemýšlení.
"Počkej tu, možná bych něco věděla," vyskočila pak na nohy a zamířila ze své kanceláře opět k tomu velkému faxu. Sakra, zrovna měla na sobě ty briliantové náušnice, a po mém odhalení si ta blondýna určitě nedá pokoj, aby zjistila, jak na tom Anori je. A já nechtěl, aby to věděla. Ovšem teď už bylo pozdě. Mohl jsem jen pozorovat roletami, jak blondýna zastavila Anori na cestě zpátky za mnou a na něco se jí vyptávala. Any se sice zatvářila nechápavě, ovšem pak pohodila tím svým způsobem vlasy, až se jí dlouhé vlny rozvířily kolem obličeje a něčím ji odpálkovala, protože blondýna pak nasupeně odešla. Fakt jsem tu holku nesnášel, byla tak protivná.
"Lásko, cos jí prosím tě provedl? Tu tvoje slova pěkně žerou," prohlásila, když přišla dovnitř. Uf, tak že by přece jen o tomhle pomlčela.
"Popravdě to nebylo nic pěkného. Hlavně tedy o tom, že prezident je starší chlapík, když počítáš můj věk, který tu přiznávám, a dlouho nevydrží být sexuálně aktivní. Naznačil jsem jí, že nám dvěma to bude ještě dlouho klapat," přiznal jsem. Any se hlasitě rozesmála, znělo to jako stovka malých zvonečků.
"Tak to se nedivím, žes ji naštval. Já sama si tě závidím a to dokonce vím, jak vypadáš nahý," zavrněla mi do ucha, rukama mi zabloudila pod tričko a přejela mi prsty po břiše. Ach jo, jak je možné, že mě vždycky dokázala tak rychle naladit?
"Zlato, jsme v práci a je tu spousta lidí," sundal jsem ze sebe její ruce a věnoval ji jen pár polibků. Jen se usmála.
"Sehnala jsi, co jsi chtěla?" stočil jsem její pozornost zpátky k případu.
"Jo, našla," přikývla a sklonila se nad tou knihou. Někdy bylo opravdu snadné ji rozptýlit.
"Kdyby se nám povedlo kontaktovat jednu osobu, ta by nám o tom možná něco řekla. Její jméno si nepamatuju, ale tuším cestu, jak se k němu dostat. Když mi dáš chvilku," povídala.
"Třeba dvě," přikývl jsem a nechal ji pracovat. Místo toho jsem ji jen pozoroval. Byla tak moc pěkná, že bych se na ni mohl dívat celé dny. Zrovna teď celé její postavě dominovaly dlouhé krásné vlasy, které jí v jednom kuse padaly do obličeje a zakrývaly tak její hnědé oči. Ona vždycky básnila o mých modrých očích, ale pro mě byla hnědá mnohem přirozenější. Nebo alespoň k ní mi dokonale seděla.
"Srdíčko, nechceš ty vlasy splést?" navrhl jsem jí. Nadšeně mi přikývla. Probíral jsem se jejími jemnými kadeřemi. Moc se mi líbily vlnité vlasy. Když jsem jí je začal splétat, mnohem víc vynikla její úzká ramena. Jakmile jsem jí vlasy spletl do jednoduchého, ale velmi vkusného copu, sjel jsem rukama na její útlý pas a pak vzdouvající se boky. Opravdu moc se mi líbila její proměna v ženu. I když to taky znamenalo mnohem více mužských, kteří se za ní otáčeli, a já je musel vraždit pohledem, aby na ni nic nezkoušeli. Když jsem se dostatečně pokochal jejími spodními partiemi, rukama jsem přejel její ploché břicho a pak v dlaních sevřel její vzpínající se pevná ňadra. To už vypustila zadržovaný dech naprosto neschopná se soustředit.
"Promiň, ale nemohl jsem odolat," zasmál jsem se a kousek se od ní odklonil.
"Hele, blíží se k nám naše blonďatá kamarádka," upozornil jsem ji pak.
"Trocha provokace?" navrhla mi, a aniž by čekala na můj souhlas, začala mě vášnivě líbat a rukama se znovu dobývat pod mé tričko.
"Nenechte se rušit," zasyčela jedovatě, když vešla a nás našla takhle zaměstnané polibky. Jen jsem se tomu smál. To ti patří ty nádhero.
"A teď si sedni támhle na druhou stranu a nech mě pracovat," odstrčila mě Anori se smíchem a znovu se pustila do práce. A já se pustil do křížovky, v tuhle chvíli by mě stejně k ničemu nepustila. Už jsem měl skoro hotovo, když mě objala kolem ramen.
"Zlato, na mém prstýnku jsou pravé kameny?" zeptala se mě. Ach ne, tak že by přece jen nemlčela?
"Ano, jsou. Vždyť je zásnubní," snažil jsem se to stočit tak, aby na mě nebyla naštvaná. Často se to dělalo, že byl prsten z pravých kamenů.
"A náušnicemi jsi mě taky žádal o ruku?" zeptala se pak. Místo odpovědi jsem si jen povzdechl. Překvapilo mě, když mě políbila do vlasů.
"Děkuju. Jen jsem to chtěla vědět, když na to ta bloncka narážela," řekla.
"Jo, vytahovala se, jaké dostala od prezidenta dárky a že ty jsi sbalila jen chudého policistu. Tak jsem jí řekl, že máš taky pár briliantů," ospravedlnil jsem se.
"To chápu, je s tím fakt protivná," odfrkla si Any a kus ode mě odstoupila.
"Tak už víš, koho hledáme?" zeptal jsem se jí.
"Ještě ne, potřebuju k počítači," řekla a posadila se mi do klína.
"Co když někdo přijde?" ptal jsem se a líbal ji vzadu na krku.
"Tak mě uvidí sedět na tvém klíně a tvoje ruce někde na mých ramenou," zasmála se a začala vyťukávat něco na laptopu. Díval jsem se jí přes rameno. Chvilku se prohrabovala databází, než se dostala k jednomu jménu.
"Ale ne," zasténala pak zklamaně.
"Copak?" zbystřil jsem.
"Je už mrtvá," povzdechla si Any, a víc se o mě opřela. Tím mi dala možnost dosáhnout jí rty až na bradu.
"Jak dlouho?" zajímal jsem se a snažil se ji trochu rozptýlit.
"Už pět let," odpověděla.
"Snad tři a méně, ne?" opravil jsem ji.
"Hele, možná jsem v matice horší než ty, ale nejsem hloupá. Základní počty ještě zvládám," zamračila se.
"Já si taky nemyslím, že bys byla hloupá. Jen to nesedí, když nás na ni před třemi lety upozornil, ale už byla mrtvá i v té době," snažil jsem se jí vysvětlit, jak jsem to myslel.
"Jedině, že by to udělal schválně. Viděl jsi přece ty dobrodružné filmy, kdy pak na hrobu zesnulé osoby najdou třeba vchod do tajné místnosti," nadnesla.
"Miláčku, moc koukáš na filmy. Ovšem můžeme se na její hrob podívat, třeba tam opravdu něco bude. Tedy něco mnohem menšího, než zrovna tajemná místnost," zasmál jsem se.
"Jen počkej, bude to ten největší objev na světě a bude můj, protože ty mi nevěříš," vyplázla na mě jazyk. Já mezitím zpozoroval prezidenta a tu blondýnu, jak žaluje a ukazuje naším směrem.
"Lásko, nemáš něco, co bys potřebovala zarchivovat?" zeptal jsem se jí, zvedl se ze židle a nechal tam sedět jen ji. Zatvářila se nechápavě, ale pak po několika málo ťuknutí do počítače se spustila tiskárna a začala vyhazovat nějaké dokumenty.
"Odkdy se zajímáš o archivaci?" ptala se pak stále překvapená. Kývnul jsem hlavou směrem ven. Přikývla pochopením, když viděla blížící se dvojici. Rychle si dopla halenku.
"Tohle, Trene, založ, pak od tebe budu potřebovat měsíční výkazové tabulky alespoň dva archy. A pak vyrazíme do terénu. Zajedeme na ten hřbitov, taky za dalším podezřelým na seznamu," řekla dostatečně nahlas a autoritativně, když dovnitř vtrhl prezident. Přehlédl situaci, kdy Anori seděla za stolem, halenku dopnutou až ke krku a vydávající rozkazy a mě na druhé straně místnosti, jak jsem bral do ruky papíry z tiskárny a přikyvoval jí, i když jsem si nepamatoval ani polovinu z toho, co mi řekla.
"Pane prezidente, říká vám něco klepání a respektování něčího soukromí?" obrátila se pak na příchozího a já se klidil do skladu, kde jsem dal Erikovi do ruky tohle k založení a řekl mu o těch výkazech, to jediné jsem postřehl. Když jsem se vracel, měl jsem akorát namířeno ven, přiznávám, že jsem šel na cigaretu, celé tohle předhánění s tou blonckou mě rozčilovalo, zarazila mě kolegyně.
"Počkej tady," řekla mi a pak volala do kanceláře na Any. Když jsme se tu všichni sešli, nervózně si odkašlala.
"Pamatujete si na mého přítele z vánočního večírku z minulého roku?" zeptala se pak. Všichni až na mě s Any přikývli. My dva jsme ho znát nemohli.
"Jsme zasnoubení a dnes máme zásnubní večeři, na kterou jste všichni zváni," oznámila pak. Strhlo se všeobecné veselí, ale já nevěděl, jestli je vhodné se tam objevovat, když neznáme snoubence.
"Vy dva samozřejmě přijďte také, můj snoubenec vás rád pozná," řekla nám pak ještě navíc. A je to jasné, takové pozvání se neodmítá.
"Můžeme vyrazit?" zeptala se mě pak Anori. Odkýval jsem jí to a společně jsme vyšli ven k autu. Cestou jsme ještě slyšeli, že je zvaná i ta blondýna s prezidentem, což mi dokonale zkazilo náladu. Venku byla pořádná zima, muselo být nejmíň pět pod nulou, navíc se z nebe začal snášet hustý sníh, který zůstal ležet na zmrzlé zemi. Víc jsem se zachumlal do svého zimního kabátu, ovšem Anori vedle mě se otřásla zimou.
"Taková zima a já nemám kabát," postěžovala si, když běžela do auta, kde hned zapínala topení.
"A co máš na sobě?" ptal jsem se nechápavě.
"Kabát, ale je slabý, nemá ani podšívku. Ten zimní mám doma, nenapadlo mě si ho sbalit sebou," odpověděla.
"Aha, no tak nějaký koupíme. A to hned. Já budu řídit, ty zatím rozmrzni," instruoval jsem ji. Sice poslušně přelezla na sedadlo spolujezdce, ale samozřejmě se to neobešlo bez jejího protestu.
"Nemusíš mi nic kupovat, vydržím to," protočila oči v sloup.
"Tohle bude bez diskuze. A nezkoušej na mě zase tu ohranou písničku o penězích. Začni trénovat, že co je moje, je i tvoje. Já si tě chci rozmazlovat dárky a navíc, kdybych na to neměl, nedělal bych to. Jsem tak vychovaný, že takhle se chová muž k ženě, kterou bezmezně miluje. Neber mi to," zarazil jsem ji hned na začátku dlouhým monologem, aby se o tom se mnou nehádala. Naštěstí moje slova měla ten očekávaný účinek. Už se nehádala a dokonce mě i navigovala k obchodu, kam se chtěla podívat.
"Můžeš si vzít můj kabát, ať mi nezmrzneš, zlato," nabídl jsem jí. Přikývla. Sice jí byl trochu dlouhý, ale ona si s tím hlavu nedělala.
"A nekoukej na ceny. Vyber si ten, co se ti bude líbit a co ti padne," nabádal jsem ji cestou.
"Lásko, podvolila jsem se, že mi můžeš koupit kabát, ne si na mě vzít hypotéku," šťouchla mě loktem. Jen jsem se tomu smál.
"Dobrý den, přejete si?" ptal se nás mladý muž, když jsme vešli do obchodu.
"Nějaký kabát, pro tuhle krásnou slečnu," oznámil jsem, abych zarazil jeho okukování. Anori se mezitím vysoukala z mého kabátu.
"Děkuji za půjčení," usmála se a s kabátem mi vtiskla i polibek. Byl to úžasný pocit zadostiučinění, jo chlape, jen si zírej, ale tahle kráska je moje.
"A máte nějakou představu, jaký byste chtěla? Určitě ne takový, ve kterém jste přišla," stočil prodavač svou pozornost k Anori.
"Ten byl jen půjčený od snoubence," usmála se Anori. Chlapíkovi trochu pohasl úsměv, ale musel se mu uznat naprostý profesionální přístup. Za celu dobu mu nezmizel úsměv z tváře a byl milý a ochotný. Anori si vybrala celkem rychle a i přes to, že se jí cena zdála přemrštěná, vypadala spokojeně. Nedal jsem jí moc prostor protestovat, když jsem se vytasil s kreditní kartou.
"Děkuju, zlato," políbila mě venku před obchodem.
"Není vůbec zač. A teď pojedeme na ten hřbitov?" nabídl jsem jí. To mi odsouhlasila a tak jsme vyrazili. Anori navigovala, sice jsme se ztratili, ale ani slůvkem jsem jí to nevyčetl.
"Tak a teď už jen najít ten správný náhrobek," povzdechla si Anori.
"Půjdeme společně nebo každý na jednu stranu?" zeptal jsem se.
"Společně," chytila mě za ruku. Procházeli jsme jednu řadu po druhé, bylo to dlouhé. Hřbitov to byl velký a jmen mnoho.
"Tady je to," ukazovala Anori na jeden větší náhrobek. Stál úplně u západní zdi hřbitova.
"Víš, co se říká o západní zdi hřbitova?" zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou.
"Že se tam pohřbívaly čarodějky a jiné ďáblovy pomocnice," řekl jsem.
"Tak to bych si tu měla rezervovat místo," zasmála se Anori a poklekla k náhrobku, aby si mohla přečíst, co je tam napsáno.
"Jsou tu naše znaky. Jen občas trochu pokroucené," oznamovala pak. Byla tím docela fascinovaná, snad ani nemrkala. A mě tu něco nehrálo.
"Tenhle je zajímavý," natáhla ruku, aby se ho mohla dotknout. A v tu chvíli jsem si všiml drobného paprsku energie, který vystupoval z onoho znaku a tak ochotně se spojil s Anorinými prsty.
"Já bych to nedělal," varoval jsem ji, ale ona mě nevnímala. Čím víc se blížila, tím intenzivnější ten paprsek byl. Když už od něj byla jen pár centimetrů, rozdělil se na několik dalších paprsků, které se jí také spojily s dlaní. Náhrobek se začal třást a celý jemně zářit. Strhl jsem Anori stranou. Okamžitě se jí vrátil přítomný výraz. Oba jsme se vydýchávali.
"Co to sakra bylo?" ptal jsem se pak.
"Já nevím," hlesla Any. Přitáhl jsem si ji do náruče, abych ji trochu uklidnil.
"Byla jsi jako zhypnotizovaná a vypadalo to, jako že to chtělo tvoji energii," povídal jsem.
"Co to vůbec bylo za znak?" napadlo mě.
"Znovuzrození," zamumlala. Opatrně jsem k tomu natáhl ruku já, ale nic se nestalo.
"Ty už se k tomu nepřibližuj. Ať je to, co je to, chce to tvoji moc," řekl jsem a prohlédl jsem si ty znaky víc zblízka.
"Máš pravdu, jsou ty znaky takové divné. A ze všeho je cítit magie, ale nějak jinak," nakrčil jsem čelo.
"Možná tuším, o co tu jde," přistoupila Anori blíž a náhrobek začal opět vibrovat.
"Jdi od toho dál. Ale povídej," posunul jsem se do bezpečné vzdálenosti. Anori tu věc uvnitř neuvěřitelně přitahovala.
"Slyšel jsi někdy o čarodějce Loreně?" zeptala se mě.
"Něco málo ano. Jiná čarodějka si vzala její lásku. Ona z pomsty odešla na Zem a naučila pozemské ženy tzv. "černým rituálům" přinášejícím smrt, utrpení a bolest. Sepsala i knihy, než ji naše čarodějky našly, odvedly zpět a vsadily do žaláře. Většinu těch pozemských žen a jejich učednic upálili na hranicích inkvizice. Ovšem některým se podařilo uprchnout a díky některým znalostem, které dostaly od Loreny, se učily dál a značně rozšířily své umění. Ještě i dnes se musí skrývat," pověděl jsem všechno, co jsem věděl.
"Páni, kde ty bereš všechny tyhle informace?" divila se.
"Když mě Dante učil, trávil jsem spoustu času v jeho knihovně. Takové příběhy mě jako kluka hrozně bavily a on jich měl nepřeberné množství," vysvětlil jsem jí s pousmáním.
"A měl jsi to i s kresbami?" zajímala se. Zavrtěl jsem hlavou jako že ne.
"Já ano, v Grinstonvillu. Viděla jsem dobovou kresbu Loreny a jejích vrstevníků. Ona milovala čaroděje jménem Dylan. On si ovšem vybral Eleonu," oznámila mi.
"Mluvíš o svých rodičích" došlo mi ohromeně. Přikývla.
"Lorena nebyla sama, koho tahle volba ranila. Očividně byl o mého otce velký zájem. Co když se zdejší ženy tomu umění neučily samy od sebe. Co když jim pomáhala některá z Loreniných kamarádek? Odpovídalo by tomu i to písmo. Dostaly tabulku s novými písmeny, ale překreslovaly je jen tak podle sebe. Proto jsou tady pokroucené. Ta žena, co je tu pohřbená, může být jedna z Loreniných pomocnic. Ovšem to by magie z jejího hrobu byla jasně cítit. Nebo je to pozemská žena, která se magií zabývala. A očividně se zabývala tou zakázanou. Má tu všechny znaky, jako měly i oběti. Smrt, strach, nářek, zatracení. A místo odpuštění má na svém hrobu znovuzrození. Lorena jim slibovala, že budou žít věčně, stejně jako ona. Ovšem to není možné. Nikdy už nebudou stejné, nebudou cítit. Mohou vstát z mrtvých, ale mrtvé už zůstanou," vyprávěla. Až mi z toho naskákala husí kůže.
"Takže vrah nás přes prastarý rituál odkázal na hrob mrtvé ženy, která ovládala černou magii. Jak jsi na ni přišla ty?" zeptal jsem se.
"Moje myšlenka nebyla zase tak rafinovaná jako tohle celé. Jen jsem věděla, že ta povídka o Loreně je pravdivá, že se mě také dotýká, protože se v ní jedná o moje rodiče, přestože jejich jména v ní nejsou vyřčena. A Marion mi i řekla jméno ženy, která by o tom věděla víc. Tohle je ona. Netušila jsem, že mě odkázala na pozemskou ženu," pokrčila rameny.
"Co budeme dělat teď?" zeptal jsem se.
"Musíme se přes ni dostat k jejím následnicím. Musíme se dostat do toho spolku," oznámila mi.
"Tak to ne. Nepůjdeš sama. A mě tam nevezmou. Zaprvé nejsem čaroděj a taky jsem muž," zamítl jsem to okamžitě.
"Lásko, teď už ten případ nepustím. Navíc, ony přece nepoznají, že nejsi čaroděj. Sice neovládáš živly, ale v magii jsi stejně tisíckrát lepší než ony," vyvrátila můj pokus o to, udržet ji dál od zfanatizované sekty čarodějek, věřících ve své znovuzrození, protože jim to napovídala láskou k Dylanovi zhrzená čarodějka.
"Dobrá, ale nebudeš nic podnikat beze mě. Chci tě mít pod dohledem," odkýval jsem jí to nakonec. Otočili jsme se k odchodu. Přestože jsme se zde nezdrželi nijak dlouho, byly naše stopy úplně zapadané sněhem.
"Až se tohle dozví Dante, tak mě přetrhne," bručel jsem si pro sebe.
"Proč by se to měl dovídat?" divila se.
"Protože on ví všechno," ujistil jsem ji. Jen se tomu smála. Byla veselejší, když jsme se konečně dostali pryč z dosahu toho divného hrobu.
"Tak pojedeme domů, ať se můžeš připravit na tu dnešní večeři, ne?" navrhl jsem jí. Mě se tam původně nechtělo, ale po tomhle zážitku takové rozptýlení jen uvítám.
"Jistě, ale vyfikni se i ty, ať mi tě každý závidí," zavrněla mi do ucha.
"Rozkaz, zlato," zasalutoval jsem. Doma jsme zjistili, že pozvání dostali i Erik s Patrikem, takže jsme šli celá skupina.
"Půjdu na večeři a budu mít hned tři pěkný chlapy. To se ale mám," pochvalovala si Any, oblečená v sexy černých koktejlkách.
"Alespoň si ostatní panstvo rozmyslí tě obtěžovat, když budeš mít takový doprovod," zasmál jsem se.

"No to rozhodně," přikývla mi Any a vtiskla mi několik sladkých polibků. Snad abych věděl, že já budu její nejhlavnější doprovod.


Po stopách zločinu

18. prosince 2013 v 22:46 | Yui-chan |  Růže msty
Opravdu se omlouvám za zpoždění, ale před Vánoci se prostě někde ten shon projevit musel...ale pokusím se tuto neděli vydat včas ;)- Přeji příjemné počtení a nechte mi kometář:
.
.
Probudila jsem se hodně brzy. Ještě ani v nejmenším nebyl čas na vstávání do práce. Jenže mě už se nechtělo spát. Chtěla jsem už sedět nad případem, hrabat se ve výstřižcích a prohlížet tu knihu. Nakonec jsem se co nejopatrněji vykroutila z Trenovy náruče. Jeho paže se sevřely naprázdno, ale nevzbudil se. Jen jsem se umyla, oblékla a napsala vzkaz, pamatovala jsem si, jak Tren vyšiloval, když jsem mu neřekla, kam jdu. Vzkaz jsem mu nechala ležet na polštáři, sbalila jsem si do brašny tu knihu a jeho laptop a vyrazila jsem do práce. Hned jsem se zabrala do práce a absolutně ztratila pojem o čase. Probudilo mě až tiché klapnutí mých dveří, několik rychlých kroků a pak žuchnutí papírového sáčku na můj stůl.
"Ranní donášková služba," zanotoval Tren a podal mi ještě termosku s horkou kávou.
"Ale zlato, já to mám rozdělané," protestovala jsem.
"Miláčku, bez odmlouvání. Nasnídáš se a basta," políbil mě čelo.
"A kde máš snídani ty?" zkoušela jsem to.
"Na svém stole a kávu jsem doufal, že alespoň hlt dostanu od tebe," usmál se.
"Přines si to sem, chci ti ukázat, co zatím mám," pobídla jsem ho. Poslechl mě a během chvilky seděl vedle mě, společně jsme ukusovali sladké malé koblížky a pili kávu. Ukázala jsem mu svoje ústřižky, vyndala jsem jen náhodný pár a seřadila je k sobě podle časové posloupnosti. Vyndávala jsem z obálky stále více a více výstřižků a řadila je k sobě. Zatím to vždycky vycházelo tak, že ty výstřižky byly z doby před vraždou, čím víc se blížil den vraždy, tím více výstřižků jsem našla. A pak nic. S vraždou odeznělo i vrahovo sbírání informací a začalo to znovu až před vraždou.
"To je divné," mumlal si Tren pro sebe a pomáhal mi se zařazováním.
"Myslíš, že je v tom nějaká časová spojitost? Jako že si třeba nevybíral oběť jako takovou, ale spíš dobu vraždy?" napadlo mě.
"To je dost možné, ale zatím nevidím nic, v čem bych našel nějakou posloupnost, zdá se mi každý úsek jiný," pokrčil Tren rameny. Když ani Tren v tom nic neviděl, tak já těžko něco objevím. On měl mnohem lepší cit pro čísla, než já.
"A co ta stará magie, o které jsi říkal, že jí provozuje?" napadlo mě.
"To nevím, zlato. Tak hluboce jsem se o to nezajímal. Ale mám o tom někde knížku. Mohl bych se po ní zkusit podívat," nabídl mi.
"To bys byl moc hodný," políbila jsem ho.
"Dobře, budu pospíchat," lípl mě na čelo a vyrazil z mé kanceláře. Já se pustila do dalšího třídění, a protože mi stůl už nestačil, odsunula jsem nábytek ke stěnám a využila podlahu.
"Šéfko, máš telefon," strčil Kim hlavu do dveří.
"Jo díky, a prosím, ať mě teď nikdo neruší, jo?" požádala jsem ho. Přikývl, já si vyřídila krátký telefonát z administračního a vrátila se zpět k práci. Výstřižky zabíraly skoro celou podlahu až ke dveřím, byla jsem zrovna na všech čtyřech a natahovala se, abych něco doopravila, když se dveře otevřely.
"Říkala jsem, ať mě nikdo neruší," vyštěkla jsem naštvaně, ale neotočila se. Doufala jsem, že tón mého hlasu příchozího odradí.
"Ani já ne?" promluvil Tren.
"Ne, lásko, ty pojď dovnitř," změnila jsem okamžitě tón hlasu. Pamatovala jsem se na včerejšek. Měl pravdu ve všem, co řekl. Bylo opravdu pošetilé, snažit se před ním hrát mojí hru, když mě znal tak dobře. A byla jsem ráda, že mě na to upozornil dříve, než jsem to přehnala. Opravdu, tohle jsem mohla zkoušet na Kima, na tu blondcku, ale ne na svého milovaného snoubence.
"Máš tu knížku?" ptala jsem se, zatímco jsem se rukama opatrně vracela k místu, kde jsem klečela nohama a snažila se nic nerozházet.
"Mám, a tohle je opravdu nádherný výhled," plácl mě po zadečku, který jsem na něj vystrkovala.
"Ha, ha, radši mi to dej," natáhla jsem ruku, aby mi podal tu knihu.
"Co mám dělat já?" zeptal se mě pak.
"Sedni si někam, kde mi nebudeš překážet a buď potichu," poplácala jsem ho po tváři, jednou ho políbila a pak se zády opřela o dveře, aby nás opravdu nikdo nemohl vyrušit. Tren se usadil do mého křesla, které bylo nejpohodlnější z celé místnosti, a jen mě tiše pozoroval. Já se začetla do té knihy, kterou mi přinesl.
"Budeš to číst celé?" zeptal se, když jsem začala od začátku.
"Ano," kývla jsem. Pak bylo chvíli ticho.
"Už jsi koukala na tu knihu od Joshe? Co v ní bylo?" promluvil.
"Ještě jsem nekoukala," zavrtěla jsem hlavou.
"Proč? A můžu já?" ptal se a už se natahoval po knize.
"Ne," zarazila jsem ho. Okamžitě stáhl ruku a povytáhl jedno obočí.
"Miláčku, jedno po druhém, ano?" žádala jsem ho.
"Řekni rovnou, že to chceš číst sama jako první," usmál se, ale dál na mě nenaléhal. Znovu jsem se pustila do čtení. Nečinné posedávání mu vydrželo asi dvě hodiny, než se očividně začal nudit. Nejdřív jen trochu poposedával, pak našel noviny a opět mě nechal v klidu číst, ovšem jen do chvíle, kdy dočetl. Ani křížovka mu nevydržela příliš dlouho. Nakonec si udělal z novin papírovou kouli a házel si s ní nad hlavou. Nevím proč, ale neuvěřitelně mě to rozčilovalo. Vydržela jsem to asi 5 minut. Pak ve chvíli, kdy tu kouli vyhodil nad hlavu, nechala jsem ji shořet, do dlaně už mu spadlo jen trochu popelu. Zaraženě na to zíral.
"Promiň, ale mě to rozčiluje," pokrčila jsem rameny.
"A já se zase nudím," opáčil.
"Tak víš co? Buď užitečný a přines nám něco k obědu," poslala jsem ho. Sice se mračil, ale neřekl ani slovo, protože mi nemohl vynadat za to, že bych chtěla něco k obědu. Naopak byl za to rád, jen mu vadilo, že jsem ho vyhodila z kanceláře. Mě už chybělo jen několik stránek do konce. Bylo to opravdu zajímavé čtení. Tren nejdřív zaklepal, než vešel dovnitř se dvěma krabičkami thajského jídla.
"Děkuji," usmála jsem se a pustila se hůlkami do výborných nudlí s kuřecím masem, zeleninou a thajskou hustou omáčkou.
"Ta knížka je tvoje?" zeptala jsem se během jídla. Tren se zakuckal, chvíli mu trvalo, než byl schopný odpovědět.
"No, už to tak vypadá," přikývl, když byl schopný opět mluvit. Nechápavě jsem pozdvihla obočí, ale on se jen dál horlivě věnoval jídlu.
"Jak to myslíš, že už to tak vypadá?" nedala jsem se odradit tak snadno.
"Jez, miláčku," zavrtěl hlavou. Měl pravdu, když se najíme, bude se mi to z něj lépe páčit.
"Tak," řekla jsem, když bylo po jídle.
"Vážně se mě na to musíš ptát?" povzdechl si Tren už smířený s představou, že to z něj budu dolovat.
"No jistě, je vážně dobrá a mě zajímá, jestli je tvoje a můžu si jí nechat, nebo jestli jí budeš muset vrátit,…" mluvila jsem a on se jen usmíval. Pak jsem knížku otočila v rukou a zírala na razítko knihovny s datem starší než tři roky.
"Ty…ty jsi jí ukradl?" ptala jsem se nevěřícně.
"Jo, už v tom mám určitou praxi," pokrčil rameny. Nechápavě jsem pozdvihla obočí.
"Třeba ta krevní transfúze pro tebe…nečekal jsem, až mi dojde objednávka z firmy zabývající se jejím prodejem. Ukradl jsem ji v nemocnici," přiznal se mi.
"Třeba? Takže je toho víc?" podivila jsem se. Jen přikývl.
"Tak ty jsi malý zlodějíček, no to se podívejme. Ale víš, je to docela sexy," zavrněla jsem a po kolenou se přikradla k němu. Dovolila jsem mu ukrást mi několik polibků.
"Doufám, že jsi byl při krádeži té knihy nenápadný, aby na tebe nepřišel zatykač," provokovala jsem ho.
"Popravdě, kolik lidí by se zajímalo o takovou tématiku, zvlášť ve washingtonské knihovně," pokrčil rameny. Já jen nevěřila vlastním uším.
"Tak ty jsi dokonce i federální zločinec," vrněla jsem a už mu seděla na klíně.
"Musel jsem. Máme povinnost, když narazíme na takovou knihu, která by mohla vést k odhalení naší existence nebo umožnit lidem, aby se vyznali v kouzlech, odevzdat ji u nás příslušným orgánům. Takže techniky vzato jsem ji po právu zabavil, ale už ji neodevzdal," snažil se mi vykroutit.
"To už je vedlejší a nic to nemění na věci, že jsi můj zloděj," vkradla jsem se mu rukama pod košili.
"Ty jsi taky zlodějka," namítl. Já? A odkdy?
"Ukradla jsi mi srdce," zakoulel teatrálně očima, až jsem se rozesmála. Znovu jsem mu vtiskla polibek.
"Fajn, miláčku, podíváme se na ten případ a pak se budeme zabývat naší protizákonnou činností," navrhla jsem a on mi to s úsměvem odsouhlasil.
"Našla jsi v té knize nějakou časovou posloupnost, kterou by používali?" zeptal se mě pak.
"Ano, ale neodpovídá tomu," zavrtěla jsem hlavou. Mrzelo mě to, byla jsem si tak jistá, že to bude ono.
"Nic si z toho nedělej, zlato," pohladil mě Tren chlácholivě po ramenou.
"Občas se hodí, že mi můžeš číst myšlenky. Můžeš mě konejšit, aniž bych si řekla," usmála jsem se. Pak jsme strávili další hodiny tím, že jsme se snažili dovtípit si nějakou spojitost. Když dělal všechno podle staré magie, proč tohle ne?
"Šéfko, mi jdeme, moc tu neblbněte," strčil Kim hlavu do dveří.
"Jasně, asi se tu taky moc nezdržíme," kývl mu Tren na pozdrav.
"Ještě se podíváme do databáze, je to sice mimo náš případ, ale ostatní to potřebují," podala jsem mu papír se jmény, co byly ještě potřeba prověřit.
"Jdu na to," odešel Tren ke svému počítači. Já ho chvíli pozorovala skrz rolety a pak se taky vydala za ním. Nerozsvěceli jsme tam, světlo z mojí kanceláře a jeho počítače bohatě stačily, abychom viděli.
"Jak to jde?" zeptala jsem se a objala ho kolem krku, tvář mu položila do vlasů.
"Jako obvykle," pokrčil Tren rameny. Rukama jsem mu sjela přes jeho vypracované bicepsy na břicho a on strnul. Bylo mu jasné, o co jsem se snažila.
"Any, nechceš si to nechat až na doma?" zeptal se mě, když jsem mu drobnými polibky posévala čelist.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Jak myslíš, srdíčko," zabroukal, když shazoval věci ze svého stolu a pokládal tam mě.
"Takové hrubé porušení morálky na pracovišti," provokovala jsem ho, když mě svlékal z halenky.
"Co k tomu dodat. Být federálním zločincem mi nestačí, ještě bych chtěl být i zkorumpovaným policistou," škrábal mě zuby na ušním lalůčku. Ještě jsem slyšela, jak se otočil klíč v zámku, když nás tu Tren zamkl.
"Jako tvoje šéfová bych s tím měla něco udělat," nadhodila jsem, když jsem ležela nahá na stole a on se rychle svlékal z trička a kalhot.
"Kuš, ženo moje. Teď tu velím já," položil mě na záda a ukázal mi, jak moc krásné může být potlačování ženské emancipace v jeho podání.
"Žabičko, oblékej se. Půjdeme domů," popoháněl mě Tren, když jsem pořád zůstávala ležet na stole.
"Dobře," kývla jsem a oblékla se. Jen co jsem si zapnula i kabát, zhasli jsme světlo v mojí kanceláři a chtěli vyjít ven, odemkl si někdo dveře. Dovnitř vešel muž a hihňající se žena. Rozsvítili si a já se tak mohla dívat na policejního prezidenta a naši blonďatou kolegyni nacpanou do tak úzkých a krátkých šatů, že bych normálně ani neřekla, že je to k nošení.
"Slečno Hokkaido, co tu děláte?" ptal se mě ohromeně.
"Akorát jsme skončili práci a jdeme domů, jako vždycky," pokrčila jsem nevzrušeně rameny, i když fakt, že ta blondýna klofla policejního prezidenta, mě moc netěšil.
"Jistě, tak pokračujte v cestě. My jsme se chtěli podívat na nějaké…ehm…neodkladné záležitosti," koktal rozpačitě. Tren mě vystrkal ven z kanceláře, i přesto jsem ale viděla, jak se na mě ta bloncka šklebila.
"Viděl jsi jí? Co si myslí, že dělá?" rozčilovala jsem se venku.
"Klid miláčku. Když jí to nevyšlo se mnou, snaží se si to trochu vykompenzovat," klidnil mě Tren.
"A sbalila takového stařečka," ušklíbla jsem se. Tren se na mě skepticky zatvářil.
"Mám takový dojem, že ty jsi sbalila toho nejstaršího chlapa široko daleko," prohlásil pak. To byla vlastně pravda.
"A taky toho nejvíc sexy chlapa," snažila jsem se zamluvit svůj přešlap.
"Jo, tak za to ti odpouštím," usmál se.
"Když se bude zítra vytahovat, můžu jí na tobě zpražit?" zeptala jsem se ho pak. Tren nakrčil čelo, jak se z mých myšlenek snažil vyčíst, co jsem těmi slovy měla na mysli, ale pak se hlasitě zasmál a přikývl. Doma jsem se jen osprchovala a zapadla do peřin.
"Zlato, jdu si ještě dolů číst, pak za tebou přijdu. Dobrou noc," políbil mě na čelo a odešel z ložnice. Chtěla jsem na ně čekat, ale nakonec jsem usnula.
*****
(Tren)
Sešel jsem dolů do obýváku a vyndal tu knihu, kterou jsem dnes přinesl Anori. Tu o staré magii. Možná by nebylo úplně od věci si ji také přečíst. Sice tomu nebudu rozumět tolik, jako Any, ale budu moct lépe porovnávat souvislosti. Její čtení mi zabralo víc času, než Anori, přece jen jsem měl v tomhle ohledu díry ve vzdělání. Ke konci jsem se dostal až k ránu a to nemělo smysl jít spát. Jedna bezesná noc mě nezabije. Vyšel jsem se nahoru alespoň osprchovat a ještě jsem stihl zaklapnout Anori budík těsně před zvoněním.
"Srdíčko, vstávej," líbal jsem ji.
"Ne," otočila se na druhý bok.
"Dobře, jen spi, já půjdu do práce bez tebe," pokrčil jsem rameny, což ji donutilo vylézt.
"Ty sis nešel lehnout?" podivila se, když si všimla ještě pořád ustlané mojí poloviny postele.
"Ne, četl jsem až do rána," zavrtěl jsem hlavou a ona vyprskla smíchy.
"Budu ti muset na knížky lepit cedulky, aby sis s tou svojí sklerózou vždycky nezapomněl jít lehnout," skácela se smíchem zpět do peřin. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. Nikdy jsem si u ní nebyl pořádně jistý, jestli si ze mě jen dělá legraci, nebo jestli jí náš věkový rozdíl opravdu vadí. I když pravdou bylo, že pak vždycky většinou dodala něco jako: "Ty můj stařečku," ale přitom mě líbala.
"Dělám si legraci, lásko. Ale ne, že mi teď budeš v kanceláři usínat," pohrozila mi s úsměvem a začala se hrabat z postele. Chvíli jsem pozoroval její krásné a přitažlivé tělo, než jsem s potřesením hlavou odešel do kuchyně dělat snídani. Any očividně měla v plánu jít do práce, a kdybych ji pozoroval ještě chvíli, nikam by nedošla.
"Děkuji," usmála se, když jsem před ní servíroval toasty a kávu. Po snídani si Anori opět zabavila můj laptop do tašky, já vzal tu knížku a společně jsme vyrazili do práce.
"Doufám, že ta pitomá blondýna bude mít nějaké narážky na ten včerejšek. To by mi vážně zkazila den," vzpomněla si Anori, když už jsme byli na dohled od kanceláře.
"Tak si vzpomeň na to, co jsme dělali před tím, než jsme je viděli. Však ona se na ti nálada pak zpraví," zabroukal jsem jí do ucha. Bylo zbytečné, aby se trápila takovými věcmi. Kariérní postup policistky se jí stejně nebude týkat věčně, a koho zajímá, kdo to tu povede po tom, co s Any opět odejdeme domů? Zářivě se na mě usmála, když si vzpomněla na naše včerejší blbnutí.
"Hm, v tom máš naprostou pravdu," souhlasila pak se mnou.
"Any, já si potřebuju projít věci do práce, co mám u nás doma. Dáš mi tak dvě hodinky čas a já bych se pak k tobě připojil, ano?" požádal jsem ji. Opravdu jsem se tomu potřeboval věnovat a vzhledem k tomu, že si Any zabrala můj laptop pro sebe, bylo pro mě dost náročné sledovat domácí dění.
"Jasně, taky se potřebuju podívat i na jiné věci, než je tenhle vrah. Ale ani o minutu víc než dvě hodiny, jasné?" vztyčila ukazováček.
"Rozkaz, šéfová," zavrněl jsem jí do ucha. Any zrudla jako rajské jablíčko a přesně v tu chvíli jsme vešli do kanceláře. Díky tomu, že už si Anori nemusela vynucovat moji samostatnou přítomnost tím, že bychom chodili do kanceláře o hodinu dřív než ostatní, už byly kanceláře plné lidí, které jsme všechny zdravili. Any se uklidila k sobě a i já se usadil ke svému počítači. Mezitím, co jsem čekal, než se budu moct přihlásit, všiml jsem si, jak se všechna děvčata sesypala kolem stolu té blondýny. Zvědavě jsem natáhl krk, abych viděl, co se děje.
"Páni, to všechno jsi dostala?" ptaly se jí holky nadšeně.
"No, a nestálo mě to příliš velké úsilí," ozval se z davu hlas té blondýny. V tu chvíli vyšla ze své kanceláře i Any, a zamířila k velkému faxu v rohu místnosti. Nejprve věnovala pohled jen mě, za což jsem ji obdařil jedním úsměvem, ale pak ani jí neušel rozruch vedle, ovšem dělala, že mu nevěnuje pozornost.
"To jsou pravé diamanty?" ozvalo se opět od vedlejšího stolu, takže jsem svou pozornost opět obrátil tam.
"Samozřejmě, ty hloupá, copak bych se spokojila s něčím menším? Víte, jsem ráda, že jsem nakonec opustila od toho sbalit Trena. Je sice mladší, ale od něj bych se diamantů asi těžko dočkala," hihňala se ta blondýna přiblble. Any měla pravdu, taky mi lezla na nervy. A navíc, udělala chybu v obou věcech. Jednak jsem rozhodně nebyl mladší než policejní prezident a za druhé ode mě Anori dostává pouze pravé perly nebo brilianty. Jenže to moje srdíčko bylo pevně přesvědčeno o tom, že jsou to jen blýskavá sklíčka. A možná by mě i dost bolestivě uhodila, kdyby věděla, že ve skutečnosti nosí briliantové náušnice, náhrdelník a samozřejmě zásnubní prstýnek. Proto taky byla Constance na Anori tak vysazená, žádné jiné dívce jsem takové drahé věci nekupoval. Ovšem u mojí Any mě to vůbec nemrzelo. Ona si to zasloužila. Anori přešla ke mně a podávala mi nějaké papíry.
"Na tohle by ses pak někdy taky měl podívat, nevím, jak přesně to vyplňuješ," mumlala tiše, když mi dávala nějaké osobní dotazníky. Samozřejmě jsem si musel hrozně vymýšlet a zadávat údaje z falešného průkazu.
"Podívám se na to. A zlato? Pojď se podívat," zavolal jsem si ji k sobě. Objala mě kolem krku, bradu mi zabořila do vlasů a dívala se mi do počítače na zprávy, které jsem dostal od Danteho a Bratrstva, které sice nevědělo, kde jsme, ale stále po mě něco chtělo. Zasmál jsem se, protože jsem moc dobře věděl, proč to udělala takhle okatě. Samozřejmě, že jí ta debata neušla. Všechna děvčata vedle zmlkla a otočila se naším směrem. Na blondýně jsem viděl, že jí stejně pořád žere, že nedostala mě, ale jen toho "starce".
"Hm, přijde mi to, nebo se snaží zjistit, kde přesně jsme?" zeptala se Anori, která odhadla záměr Bratrstva.
"Velmi dobře," pohladil jsem ji po paži. Věnovala mi polibek do vlasů a odešla do své kanceláře. Jen co se za ní zabouchly dveře, rozběhla se opět živá debata.
"A vážně tě to nežere? Přece jen co jsou diamanty v porovnání s hezkým chlapem," namítla jedna. Vážně jsem uvažoval o tom, že půjdu za Anori dřív, protože tahle debata byla silně proti mému gustu.
"Věř mi, že hodně. A navíc nám to dobře klape, i když není nejmladší. Zajímalo by mě, jestli má Anori alespoň jeden diamant," snažila se to zamluvit a opět otočil debatu takovým směrem, že Anori je ten chudák a ne ona. Vypnul jsem svůj počítač, opravdu mě přešla chuť tu s nimi zůstávat, ale přece jen jsem měl na srdci ještě jednu věc.
"Samozřejmě, že má. A ne jen jeden. Prezident není jediný milenec, který dává drahé dárky. A doufám, že si to budete společně dlouho užívat. Protože já a Anori budeme," přidal jsem se do jejich debaty, zvedl se ze židle a zkoprnělé kolegyně nechal za sebou. Kim mi nenápadně ukázal zdvižený palec. Přešel sem to pousmáním a se zaklepáním vešel za Anori.
"Už máš hotovo?" zeptala se s úsměvem a vstala ze země, kde opět dumala nad výstřižky, aby mě mohla políbit.
"Co se tam stalo? Všechny ženský sem koukají a očividně buď mě, nebo tebe pomlouvají," pronesla překvapeně, když si všimla situace mimo její kancelář.
"Vždyť si tu hroznou diskuzi slyšela taky. O těch diamantech. Navážela se do tebe, tak jsem se tě zastal. A asi jsem ji trochu rozčílil. Ale vsadím se, že ti to ani v nejmenším nebude vadit, sama jsi jí určitě chtěla nějak zpražit," řekl jsem jí a přitom už si opět prohlížel ty výstřižky.
"To ano, máš mě přečtenou i pozpátku," usmála se Any a dřepla si ke mně.
"Pozpátku, miláčku, ty jsi génius," vykřikl jsem a nadšeně ji políbil. Překvapeně vykulila oči.
"Vůbec nevím, co tím myslíš," zavrtěla hlavou.
"Ale ano, víš. Četla jsi to taky. V jednom z těch rituálů bylo klíčem k úspěchu zpátečnictví. Že běžný postup několika rituálů spojili dohromady a provedli je pozpátku. Je to ten, u kterého se nejvíc využívají živly," mluvil jsem a rychle listoval knížkou. Anori mi hleděla přes rameno, jednou rukou mě hladila po paži a mlčela. Očividně to ještě pořád nepochopila.
"Tenhle," nastavil jsem jí stránku. Bezradně do ní hleděla.
"Není to poprvé, co pochybuji o své inteligenci, ale opravdu netuším, co se mi snažíš říct," povzdechla si.
"Ty časové úseky. Měla jsi pravdu, že odpovídají těm rituálům. Tomuhle rituálu, ale jsou opačně," řekl jsem a otočil knihu vzhůru nohama.
"Ach," vydechla, když taky pochopila.


Jedna záhada za druhou

8. prosince 2013 v 23:06 | Yui-chan |  Růže msty
Je tu neděle a s ní i pokračování. Dneska mám díl nabitý dějem a emocemi, tak doufám, že to bude dostatečná omluva za to, že jsem se v tom poslední době tak šťourala. A pro ty, co sem přijdou a přečtou si jednu větu s erotickým podtextem a soudí, prosím, čtěte celé ať aspoň víte, co pomluváte! :D ostatním přeji příjené počtení a díky za komentáře
.
.
Byt, do kterého jsme vstoupili, byl očividně celé ty tři roky neobydlený a naprosto netknutý. Přikryla jsem si ústa a nos rukávem, něco tu hrozně smrdělo. Tren taky pokrčil čelo, jak ho ostrý zápach udeřil do nosu, na rozdíl ode mě se ale vydal na průzkum, odkud ten pach je. Přelétl pohledem celou místnost a pak vkročil do průchodu do další místnosti, odděleným jen korálkovým závěsem.
"Tak tenhle nám už asi nic nepoví," slyšela jsem ho říct. Urychleně jsem přešla za ním. V kuchyni na podlaze ležel muž, nebo tedy alespoň to, co z něj zbylo.
"Na tříletou mrtvolu vypadá pořád dobře," usoudila jsem pak.
"Ten tu nebude ležet tak dlouho," zavrtěl hlavou Tren.
"Tudy prošla kulka," ukázal pak na teď už rozsáhlejší díru v rozpadající se lebce pokryté uhnívajícím masem. To byl taky ten strašný smrad.
"Nebude tu déle než měsíc, jinak by vypadal hůř," usoudil nakonec.
"Myslíš, že to je on?" zeptala jsem se.
"Náš vrah? Ne, určitě ne. To bude někdo z Joshových mužů, co tu slídili. Asi se nepohodli nebo tak. Pravděpodobně se pro něco vraceli, ale pro co?" přemýšlel Tren. Jen jsem pokrčila rameny a vrátila se do první místnosti. Začala jsem prohlížet všechno, co tam bylo. Sanders měl v jedné věci pravdu, bylo to divné.
"Tenhle byt vůbec neobsahuje věci pro přežití, nějaké jídlo, oblečení, nic," rozhlížela jsem se zmateně. Tren se mnou souhlasil.
"Proč by si někdo takové věci odnášel, ale přitom tu nechal všechny knihy, časopisy, noviny, výstřižky…" sama jsem se zarazila.
"Už zase výstřižky? Že nejsou o mě, že ne," prosila jsem neviditelnou sílu.
"Bohužel," zamumlal Tren, který si prohlížel ty nejblíže jemu.
"Ach né," zasténala jsem.
"Takže Josh o tobě ví. Začíná to být čím dál tím lepší," bručel si pod vousy. Samotnou mě to trochu děsilo. Články kromě o mě, byly ještě o obětech. Ovšem stejně jsem nepřišla na žádnou souvislost se mnou ani s nimi mezi sebou. Podle čeho je vybíral?
"Vezmeme je sebou, třeba na něco přijdeme, když si je přerovnáme po svém," promluvil Tren, jakoby snad věděl, na co myslím.
"Já vím, na co myslíš," mrkl na mě. Zase jsem na to zapomněla! Přešla jsem to jen s několika peprnými slovíčky, které jsem si pomyslela a on je samozřejmě slyšel a začala jsem sbírat články do obálky, která se tu taky motala na stole.
"Tady něco leželo," upozornila jsem Trena na místo, kde na stole byly vyskládané výstřižky tak, že oklopovaly dokonalý obdélník.
"Musela tu být nějaká kniha nebo tak něco," mumlala jsem.
"Myslíš, že to je to, co tu Joshovi muži hledali?" zeptal se Tren.
"To nevím, ale začíná být jisté, že si s ním budeme muset promluvit," oznámila jsem mu. Jen přikývl.
"Možná ještě nebude od věci promluvit si s domovnicí. Přijde mi divné, že ten byt celé tři roky nikdo nechtěl pronajmout," navrhl Tren, když jsme byli hotovi. Souhlasila jsem s ním. Chvíli nám trvalo, než jsme našli byt domovnice.
"Ten byt je obydlený," odpověděla nám překvapeně, když jsme nadnesli svůj dotaz. Střelili jsme po sobě pohledem.
"Ano, každý měsíc chodí pravidelně nájem," ukazovala nám bezchybný splátkový kalendář.
"Můžu znát jméno?" ptala jsem se.
"Ale jistě, bydlí tam nějaký Zack Jestrzembskij," odpověděla. Takže cizinec.
"Viděla jste ho někdy?" zajímal se Tren.
"Naposledy když před třemi a půl lety podepisoval smlouvu. Je to opravdu velmi bezproblémový nájemník," pochvalovala si. Myslela jsem si svoje.
"Moc vám děkujeme za pomoc," rozloučili jsme se a vraceli se na stanici.
"Je to divné vážně divné," bručela jsem si pod vousy, když jsme jeli.
"Hlavní je, že máme to jméno. Nepochybuji o tom, že je falešné. Ale třeba nám pomůže. Taky musíme zjistit, kdo je ten mrtvý muž. A promluvit si s Joshem. Proč tam jeho muži znovu byli a co odtamtud odnesli," udělala jsem si seznam. Na stanici jsme jen do mojí kanceláře hodili obálku plnou novinových výstřižků a odcházeli jsme domů. Byla už tma a Trenův žaludek zpíval hlady árie.
"Doufám, že nám Erik uvařil něco dobrého," zadoufal. Jen jsem se mu smála, i když pravdou bylo, že jsem měla taky hlad. Erikovi naštěstí došlo, že když jsem celý den pryč, nebudu mít čas vařit, a tak nás v troubě čekala připravená večeře.
"Opravdu chceš jít zítra za těmi mafiány?" ptal se mě Tren, když už jsme se ukládali ke spánku.
"Ano," přikývla jsem. Tren si rezignovaně povzdechl, věděl, že se mnou nehne.
"Nemyslím si, že by to bylo moudré, ale samozřejmě půjdu s tebou," zabroukal pak.
"Zlato, pochop ty mě. Tady už se nejedná jen o moje ego, kdy nechci odejít a nechat vraha volně pobíhat na svobodě a není to ani kvůli nějakému morálnímu kodexu, kdy bych se snažila vzít na sebe roli mstitele obětí. Ten blázen o mě sbírá informace a nechává mi podivná poselství v podobě mrtvol. Používá staré rituály, přičemž já sama občas musím provozovat starou magii, abych mohla používat živly, ty si totiž na nějaké nové trendy moc nepotrpí. Musím zjistit, co za tím vězí. Vždyť se mě to bytostně dotýká," vysvětlovala jsem mu.
"Hm, v tom máš pravdu," uznal nakonec.
"Ale po tomhle tvém ujištění se mi to celé líbí ještě méně, než předtím," bručel.
"Ani mě se to nelíbí a právě proto to nemohu nechat jen tak. Nechci žít ve strachu z toho tajemného vraha. Chci znát, co se mi snaží říct," tulila jsem se mu na hrudníku.
"Jak jsem řekl, půjdu s tebou. Ale Josh je větší zvíře, než Sanders, ten se nenechá tak snadno zastrašit. Musíš být extrémně opatrná. Tady tě nemůžu tolik chránit, jediné, co mám, je moje tělo jako štít. Zbytečně je neprovokuj," domlouval mi.
"To samé platí i o tobě. Nechci ani pomyslet na to, co jsi právě řekl. Nebudeš se mi vystavovat jako štít. Já zvládám používat svou magii celkem obstojně i tady na Zemi. A nikdy, nikdy bych si neodpustila, kdyby tě kvůli mně zranili, rozumíš?" zvedla jsem se na lokti, abych mu viděla do tváře. Pohladil mě po tváři a přikývl. S tímhle ujištěním jsem se musela upokojit a odebrala jsem se do říše snů, které tedy rozhodně nebyly příjemné. Druhý den ráno na mě padla nervozita, ale ne kvůli mně nýbrž kvůli Trenovi. Moc dobře jsem věděla, že on svoje slova myslel vážně a i přes to, že jsem ho prosila, aby se přede mne nestavěl, věděla jsem, že mě neposlechne a pokud se mu situace nebude líbit, bude mě chránit. Byla jsem tedy nervózní za něj. Nechala jsem ho řídit, protože dnes jsem byla trochu roztěkaná a nechtěla jsem ho stresovat ještě víc, už takhle měl na mě za volantem dost vyhraněný názor. V kanceláři jsme se chvíli zdrželi, hledali jsme totiž v databázích jméno Zack Jestrzembskij. Samozřejmě jsme nic nenašli, ale to jsem i předpokládala. Bylo jasné, že je smyšlené.
"Máme dvě možnosti, buď si náš vrah ten byt pronajal pod tímto falešným jménem, ale dále už tam nepřebývá, v tom případě ale nechápu, proč stále nechává platit nájem a byt nepustil, čímž by nás od sebe odřízl," polemizoval Tren.
"Anebo?" zeptala jsem se, protože jsem viděla, že on se určitě víc přiklání spíše k té druhé ještě nevyslovené možnosti.
"Ten byt pronajal někdo třetí, možná někdo z Joshových lidí nebo Josh sám, pro někoho. Často dělá takové drobné věci za jiné službičky. Nedivil bych se, kdyby ten pokoj možná propůjčoval různým lidem pro jejich různé záležitosti a stále ho využíval. To by vysvětlovalo, proč ten byt ještě nepustil. Vsadím se, že brzy zmizí i ta mrtvola. Jen mi není jasné, proč tam nechal všechny ty výstřižky," objasnil mi svou teorii.
"Hm, zní to logicky. A s těmi výstřižky. Sandres přece říkal, že jedna z obětí byla jeho žena. Vsadím se, že je neuklidil proto, aby se mohl k vyšetřování vracet sám a dopadnout ho," navrhla jsem.
"Možná, třeba to od něj zjistíme," přikývl mi Tren a políbil mě na čelo. Pevně jsem ho objala.
"Slib mi, že neuděláš nic, čeho bych pak musela litovat. Žádné unáhlené reakce, žádné rytířské zachraňování mojí osoby, ano?" šeptala jsem mu do prsou.
"To samé bych mohl říct já tobě," odpověděl a sám si mě pevně přitiskl k tělu.
"Věř mi a já budu zase tobě. Jinak to nezvládneme," políbila jsem ho na krk. Vzal mě jen za ruku a společně jsme odcházeli k autu.
"Připadám si, jak kdybych tě posílal do velké bitvy, a sám budu sedět někde v záloze," zasmál se Tren.
"Přesně tak jsem se cítila já, když jsi mě strčil do nějakého krytu a šel sis vesele bojovat sám," řekla jsem. Chvíli nad tím přemýšlel.
"To musel být dost špatný pocit," připustil po chvíli.
"Už se mi alespoň nemůžeš divit, že jsem byla tak moc uražená," usmála jsem se a on se mnou souhlasil. Opět řídil on, bylo to i rychlejší, byl schopný plynule kličkovat mezi auty a na volné ploše se to nebál rozjet. Nakonec jsme stavěli před menší budovou, o které ovšem Tren věděl, že má velké sklepy, plné po zuby ozbrojených mafiánů. A přesně tam jsme měli namířeno. Přitáhla jsem si ho k vášnivému polibku.
"Tak jdeme na to," povzdechl si pak a společně jsme vystoupili. Tentokrát jsme na sobě měli saka od uniformy, aby každý hned viděl, že jsme policisté. Je lepší, když budou mít hned ze začátku povědomí o tom, s kým mají tu čest, než přijít v civilu. Kdyby si mysleli, že jsme nějací agenti v přestrojení, asi bychom to pěkně schytali. Cítila jsem Trenovu mysl, která se ke mně přitiskla o něco pevněji. Ano, bude lepší, když bude vědět, co se chystám udělat, aby nereagoval nijak zbytečně.
"Co tu chcete?" vyštěkl na nás muž, který seděl před jedinými dveřmi vedoucími do budovy.
"Mluvit s Joshem," odpověděla jsem.
"Josh se s fízlama nebaví, tak si dej odchod," zavrtěl odmítavě hlavou.
"Vyřídíte mu alespoň vzkaz? Jsem si jistá, že až uslyší, co mu chceme, neodmítne nás," nedala jsem se zastrašit tak snadno.
"Tak hele, tady nejsme na ty tvoje policejní móresy zvědaví, rozumíš, kočičko? Mohla bys přijít k úrazu, a to nejen na té tvojí pěkné tvářičce," předklonil se ke mně, pohladil mě po tváři a pak silně plácl po zadku. No, opět jsem byla vystavena nebezpečí znásilnění, copak všichni gangsteři netoužili po ničem jiném, než si to se mnou rozdat?
"Ten vzkaz, prosím, jinak budu nucena použít policejní násilí," nedala jsem najevo, jak moc mě to vzalo. A snažila se na to nesoustředit ani ve svých myšlenkách. K Trenovu dobru musím přičíst, že nehnul ani brvou, i když jsem na něm viděla, že už je opět napnutý a řekla bych, že i dost naštvaný.
"Co mu chceš? A já si ještě rozmyslím, jestli mu to povím. Pověz kočko, máš teď nějakou známost?" hrál si se mnou.
"Mám známost a to více než jen vážnou. Řekněte mu, že hledáme Zacka Jestrzembskijho," řekla jsem a v tu chvíli jako by do něj střelilo. Vběhl dovnitř, na někoho řval a za chvíli už jsme byli vyzváni k tomu jít dovnitř. Šli jsme dlouhými tmavými chodbami, sestupovali po několika točitých schodištích, necítila jsem se tu zrovna dobře. Trenova mysl mě chlácholivě obstupovala a snažila se mě podpořit a uklidnit. Nemohl mě obejmout, aby mi nezničil moje postavení. I tohle mě těšilo. Ovšem nic jsem nedala znát. Jsem policejní ředitelka, tu by nemělo děsit nic.
"Á, konečně vás poznávám tváří v tvář, slečno Anori. Pánové, tohle je policejní ředitelka osobně," uvítal mě s milým úsměvem muž, byl mladý, na první pohled Ital, jak podle vzhledu, tak i podle přízvuku. Měl tmavé černé vlasy, pečlivě sčesané dozadu, ulíznuté trochou gelu, na tvářích moderně zastřižené kotlety. Na sobě měl bílý oblek a světle modrou košili. Kolem něj seděli chlapy všech možných barev pleti a různého vzhledu, od téměř ještě chlapců po muže jako hory, zarostlé s pichlavýma vševědoucíma očima.
"Těší mě," odpověděla jsem zdvořile a oslovení vynechala, ještě mi ho nenabídl.
"Říkejte mi Joshi, tak jak mě znáte," blýskl po mě s úsměvem. Měl stejně zářivě bílé zuby jako Tren a nebál se jich používat.
"Slyšel jsem, že hledáte Zacka, můžu vědět proč?" zeptal se pak a mě přišlo, že mu z hlasu trochu vymizela ta přátelskost.
"Chtěla bych dostat to, co zmizelo z jeho bytu. A říct vám, že jsem našla jednoho z vašich parťáků. Pravděpodobně ho postrádáte už nějaký ten týden, co?" začala jsem. Než by člověk napočítal do dvou, byly taseny všechny zbraně v místnosti, kromě té mé. I Tren, přestože byl ve značném oslabení, mířil svou zbraní na Joshe. Nepochybovala jsem o tom, že jeho rána by navštívila Joshův mozek.
"Odlož to, Joshi," zahřímal Tren.
"Co si myslíš, že proti mně zmůžeš, hm? Řekni mi jediný důvod, proč bych jí neměl nechat zastřelit," nadhodil Josh líně a přešel blíž ke mně, svou zbraní mi stále mířil na hlavu.
"Možná proto, že má lepší páky, jak vypátrat toho, kdo ti zabil ženu. Když jí ovšem poskytneš pár informací," odpověděl Tren.
"Hm, zajímavé, můžeme alespoň zastřelit tebe," navrhl Josh s úsměvem, ostatní namířili na Trena, Josh mířil stále na mě a Tren ani na chvíli neztratil z mušky Joshovu hlavu.
"To by byla velká chyba," řekla jsem pomalu a nechala kolem sebe zhoustnout svoji moc. Lidé to nepociťovali tolik, aby ji viděli jako kdokoliv jiný z našeho světa, ale stačilo to k tomu, abych jimi zakolísala a dokázala jim, že jsem stejně "divná" jako celá tahle věc.
"Ale no tak, Anori, věřím, že mi dva se spolu dohodneme. Ovšem až tvůj přítel odloží tu zbraň," promluvil Josh.
"To samé platí i pro tebe a tvoje muže," nehnul se Tren ani o milimetr.
"Ty první," usmál se Josh.
"Nejsem takový blázen, abych zůstal jako jediný neozbrojený," odmítal Tren.
"Trene, prosím," otočila jsem se na něj a očima ho žádala a zároveň uklidňovala. I když možná byl můj hlas trochu víc odměřený. Neochotně položil svou zbraň na stůl a posunul ji směrem do středu.
"Výborně," přikývl Josh a i on zahodil svou zbraň stejně jako jeho nohsledi.
"Tvůj přítel je statečný. A ty jsi stejně divná jako ten chlápek, kterému jsem dovolil bydlet v tom pokoji. Ovšem s tebou bych si dal říct i k něčemu jinému, než jen obchodnímu partnerství," zavrněl mi moc blízko u obličeje. Nenuceně jsem si rukou projela vlasy tak, aby viděl můj prstýnek, v myšlenkách přitom uklidňovala Trena, který už zase zuřil.
"Jen klid, drahý, všechno mám pod dohledem," promlouvala jsem k němu prostřednictvím své mysli.
"Odhadli jsme tedy správně, že ten byt pronajímáte vy na falešné jméno pro své klienty?" zeptala jsem se.
"Kdo my?" otázal se Josh najednou zase nevěřícně.
"Já a on, nikdo jiný," ujistila jsem ho, že jsme jediný dva policisté, kteří o téhle teorii vědí.
"Ano, je to tak jak říkáte, sladká Anori," odpověděl s neskrývaným pokusem o flirt.
"A můžu dostat tu věc, co byla v pokoji a co jste odnesli?" zkoušela jsem to a snažila se nevnímat jeho svádivý pohled. Na mě nepůsobil, ale bála jsem se, že chladné odmítnutí by mě odřízlo od informací.
"Co za to?" namítl Josh.
"Můžu se postarat o tichý úklid vašeho parťáka. Tajně, beze svědků a bez policie," navrhla jsem.
"To by šlo. Tu knihu," pokynul pak jednomu z těch mladíčků. Ten vyskočil a někam odběhl, ale za chvíli se vracel s v kůži vázanou knihou.
"Je vaše," dal mi ji do ruky. Podala jsem ji Trenovi, aby ji podržel, prohlížet ji budeme až v práci.
"Výborně, ještě by se mi hodily nějaké informace, co jste získal při pátrání po vrahovi své ženy," žádala jsem. Obeznámil mě s několika zajímavými informacemi.
"Děkuji, Joshi, myslím, že už mám vše, co potřebuji. Ráda bych šla," usmála jsem se na něj.
"Já bych ovšem chtěl před vaším odchodem ještě jednu službu," zarazil mě Josh a ve mně zatrnulo, že bude chtít sex.
"Chci, abyste zařídila, že na vašem oddělení zmizí záznamy o mé činnosti nebo o činnosti mého syna," řekl a hodil pohledem směrem k tomu nejmladšímu klukovi. Aha, takže i Velký Josh měl svou slabinu.
"To slíbit nemůžeme. Ovšem jeho zločiny můžeme hodit na tebe a nechat ho tak mimo dohled zákona. A tobě můžeme slíbit to, že my dva od tvých případů dáme ruce pryč. Nebudeme po nich pátrat, nebudeme nikomu pomáhat, nebudeme na ně upozorňovat ostatní a budeme před nimi zavírat oči," odpověděl místo mě Tren.
"To zní jako férová nabídka," souhlasil Josh a nechal nás vyprovodit ven.
"Ach bože, já se z toho snad zblázním," zaúpěl najednou Tren, když už jsme se autem blížili k domovu.
"Z čeho?" zvedla jsem k němu z pohled.
"Z tebe, z nich, z toho všeho," rozhodil rukama.
"Nic se mi nestalo," uklidňovala jsem ho.
"Ale já na to prostě psychicky nemám. Chtěla jsi po mě, abych nedělal nic hloupého, ale sama jsi vyprovokovala tolik ozbrojených chlapů. Mířili na tebe! A jak si po mě mohla žádat, abych složil svou zbraň, když ta jeho byla tak blízko tobě?" vyšiloval.
"Zlato, všechno je v pořádku. Věděla jsem, že mi neublíží," snažila jsem se ho uchlácholit.
"Už se prosím takovému nebezpečí nevystavuj, já to nezvládnu," prosil mě.
"Ale jdi, jsi můj statečný rytíř," položila jsem mu ruku na stehno. Zastavila jsem před domem, společně jsme vystoupili, ale Tren nevypadal, že by se úplně uklidnil. Chvíli postával v hale, zatímco já se vysvlékla z kabátu a odešla do obýváku.
"Já se půjdu projít," oznámil pak mezi dveřmi a odešel ven.
"Trene počkej," vyběhla jsem hned za ním a zastihla ho ještě na zápraží, s cigaretou v ústech a zapalovačem v ruce.
"Co to děláš?" spustila jsem hned.
"Kouřím," zamumlal, jako bych to snad neviděla, zaclonil si jednou rukou cigaretu a snažil se ji zapálit.
"Dej mi to," přiskočila a pokusila se mu obojí vyškubnout, ale on by rychlejší. Uhnul z mého dosahu a než jsem se stihla nadát, odcházel dál.
"Tak to ne. Já myslela, že jsi s tím skončil," chytila jsem ho za paži a snažila se mu to sebrat. Zápasil se mnou.
"Skončil a zrovna teď je ta nejvhodnější příležitost začít znovu," bránil se.
"Jestli si zapálíš, do konce života s tebou nepromluvím," vyhrožovala jsem mu.
"To je příliš dlouhá doba," zavrtěl hlavou a začal se znovu pokoušet o zapálení. Skočila jsem mu na záda a konečně se mi podařilo mu tu cigaretu sebrat.
"No tak, nebuď jako malá," mračil se na mě, když mě naháněl po venku, abych mu ji vrátila.
"To ty jsi jako malý, když se toho nedokážeš vzdát," vrtěla jsem hlavou. Už mě skoro měl, jako vždycky se projevilo, že byl o dost lepší a vytrvalejší běžec než já, ovšem v jednu chvíli jsem prudce vyrazila dopředu, vběhla do domu a jemu zabouchla dveře pře nosem.
"Mám tu celou krabičku," zavolal na mě skrz dveře. Dřív, než stihl zareagovat, dveře jsem otevřela a sebrala mu tu krabičku. Stejně rychle jsem za sebou i zabouchla.
"Ale no tak, co ti to udělá, když mě necháš jednu si zapálit. Uklidňuje mě to," domlouval mi přes zavřené dveře.
"Prosila jsem tě, aby ses neuklidňoval takhle. Když to nejsi schopný pochopit…" pokrčila jsem rameny a nechala ho tam. Věděla jsem, že peněženku nechal v tašce, která byla v hale, nemohl se tedy sebrat a jít si koupit novou krabičku. Šla jsem dělat večeři, na kterou ovšem nepřišel. Byla jsem se i vykoupat a čekala na něj v obýváku, dokud neskončili noční zprávy.
"Anori, já si jdu lehnout. A ty bys měla taky," promluvil na mě Patrik.
"Až ten tvrdohlavec přijde domů," zavrtěla jsem hlavou.
"Anori, je mu přes pět set let, nemůžeš ho vychovávat. A tím, že se s ním budeš takhle hádat, ho nedonutíš přestat, právě naopak," dřepl si ke mně.
"Když mě to vadí. Nechci se s ním hádat, ale tohle prostě nemůžu vystát. Ovšem ještě horší je, když se mnou nemluví," brblala jsem.
"Zlato, ty jsi do něj úplně blázen," smál se mi. Nemohla jsem nic, než mu to odsouhlasit.
"Celou dobu sedí venku přede dveřmi," pošeptal mi pak do ucha a s přáním dobré noci se odebral do svého pokoje. Se smíšenými pocity jsem otevřela dveře a on tam venku opravdu seděl. Jen pohledem zkontroloval příchozího a pak dál zíral před sebe.
"Pojď domů, nachladíš se," promluvila jsem šeptem. Nechtěla jsem se omlouvat, neměla jsem za co. Tohle byla věc, ve které jsem kompromis udělat nedokázala. Neodpověděl.
"Přestaň trucovat," domlouvala jsem mu a položila mu ruku do vlasů. Odtáhl se, obešel mě a vešel do domu. Sundala jsem mu bundu z ramen.
"Půjdu se osprchovat, klidně si běž lehnout, je pozdě," promluvil pak konečně. Poslušně jsem se odebrala na kutě. Za čtvrt hodiny už ležel vedle mě, a to doslova vedle mě.
"Co jsme tady, hádáme se mnohem častěji, než dřív," poznamenala jsem, ale čelem se k němu neotočila. Jestli chtěl trucovat, tak prosím.
"To je pravda," přitakal mi, ale pohladil mě po rameni. Otočila jsem se tedy na záda, abych mu viděla do tváře.
"Proč?" zeptala jsem se pak.
"Možná je to tím prostředím," pokrčil Tren rameny.
"Prostředím? Jo, leze ti na mozek. I doma tvrdím, že nejsi normální, ale tady se překonáváš," zasmála jsem se, protože jsem si myslela, že to řekl jako žert.
"Já že blázním? Srdíčko to ty jsi ta, kdo se tu změnil," zavrtěl hlavou.
"Já?" nechápala jsem.
"Ty víš, že moc miluju každou tvojí stránku. Tu sebevědomou a dospělou, stejně tak jako tu bouřlivou, dětskou a nezkrotnou. Dokonce miluji i tu umanutou, protivnou a trochu rozmazlenou," zašeptal.
"To vím a taky tu vášnivou," zašeptala jsem. Usmál se.
"Ano tu taky. Úplně každou až na tuhle," odpověděl. Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Rozčiluje mě ta policistka bez emocí. Ta, která nehne brvou, když jí na hlavu míří dvacet pistolí. Ta, která se nechá nazývat děvkou a nebrání se. Ta co si hraje na drsňačku. Ta, která mě nenechá ji bránit a když ji svádí Velký Josh, řekne mi jen: Drahý, všechno mám pod dohledem. Ta, která se i přede mnou dělá silnější, aby zapůsobila, i když už kolem prstu nosí zásnubní prstýnek. Tahle holka mě strašně štve, možná proto se s ní tolik hádám," řekl mi.
"Ach," dostala jsem ze sebe. Co na to říct?
"Nemusíš říkat nic. Já jsem ti to spíš chtěl jenom říct," zašeptal mi do ouška. Kdy se ke mně tak přitiskl?
"Ale, tak to opravdu cítíš?" divila jsem se. Chvíli váhal, než přikývl, pravděpodobně zvažoval, jak na to zareaguji.
"Já myslela, že ses do téhle holky zamiloval," podotkla jsem potom.
"Lásko, já moc dobře vím, že to všechno je jenom maska, pod kterou schováváš svoje slabiny. Miluju tu dívku pod ní. Dřív ses tak snažila působit na každého, a já ti v tom nebránil. Neměl jsem k tomu právo. Ovšem teď je to jiné. Žijeme spolu tak dlouho, copak si vážně myslíš, že nevím, jaká doopravdy jsi? Že je potřeba si i přede mnou hrát na drsnou policistku?" položil mi otázku, která mě donutila se nad tím vším zamyslet.
"Asi je to hloupost," připustila jsem nakonec. Měl pravdu.
"Už žádná hra, ne před tebou," navrhla jsem mu pak.
"To budu rád. Tvoje postavení u kolegů ti v žádném případě nechci brát, na ně si to klidně hraj dál, jen už ne na mě. A znovu prosím, už žádné zbraně mířící na tvou hlavu," zopakoval.
"Zlato, oni ale mířili hlavně na tebe," opravila jsem ho. Nic na to neřekl.
"A jestli sis právě myslel, že tvého mozku by nebyla škoda, tak bys taky jednu zasloužil. Pro mě máš nejvyšší cenu," šťouchla jsem ho loktem do žeber a on se rozesmál.
"Máš mě úplně přečteného, srdíčko," zabroukal pak, sbalil si mě víc do náruče a poskytl mi tak tu nejlepší ochranu, ve které jsem vždycky měla ty nejsladší sny.


Je libo policejní ředitelka?

1. prosince 2013 v 23:35 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s pokračováním, které se opět vrací k původnímu tématu, od kterého se teď pokusím co nejméně odbočovat. Přeji příjemné počtení a pěknou 1. adventní neděli. Díl je 18+ ale snažila jsem se to udělat jinak než obvykle, abyste mi u toho neusnuli.
.
.
"Myslíš, že už se můžu zpátky přebarvit?" volala jsem na Trena z koupelny.
"Myslím, že už jo," přišla mi z obýváku odpověď, kde balil naše věci do tašek. S pocitem zadostiučinění jsem pozorovala své opět mahagonové vlasy. Tak to bylo lepší. Vyšla jsem z koupelny, když mě zpozoroval, obdařil mě nádherný úsměvem.
"Ahoj krásko, kdes byla celou tu dobu?" zavtipkoval na účet barvy mých vlasů. Jen jsem se usmála a nechala si od něj vtisknout pár polibků. Tren si pak přes rameno přehodil naši tašku, já vzala do ruky brašnu s jeho laptopem a společně jsme se vydali k recepci. Slečna recepční donekonečna sledovala mě a moje průkazové foto. Až jsem začala být trochu otrávená.
"Nebyla jste předtím blond?" zeptala se pak nesměle. Ach, tak tohle jí pálilo.
"Ano, rádi s přítelem hrajeme hry," mrkla jsem na ni a pak vyslala jeden úsměv k Trenovi, který mi ho ochotně oplatil. Slečna zrudla, něco zakoktala, podala mi zpět moje doklady a já mohla odcházet. Tren mě objal kolem boků, a dal tak slečně poslední ránu. Chudák holka, tolik zbytečných nadějí. Došli jsme až na autobusovou zastávku. Autobus přijel pozdě a ještě byl narvaný k prasknutí. Ovšem Tren se tam prostě nacpal, tašku si hodil pod nohy a mě vtáhl za sebou. Mělo to i jednu výhodu, mohla jsem se k němu tisknout mnohem víc, než je v dopravních prostředcích běžné, protože jsem se nemohla držet ničeho jiného než jeho pevných paží. Vlak jsme stihli tak tak a rychle usedli do jednoho kupé. Tentokrát jsme necestovali sami, brzy se k nám přidala ještě rodina s dětmi. Maminka byla docela nervózní, protože nedokázala holčičku nijak umlčet a ona pořád něco štěbetala. My jsme to s Trenem jen shovívavě přešli a uvelebili se do naší "vlakové" pozice. Pro něj sice asi nebyla moc pohodlná, ale mě se leželo perfektně a on si nestěžoval. Cesta se tentokrát o něco protáhla, kvůli silným dešťům se stala nějaká nehoda, která blokovala i koleje a my tak cestovali celé dva dny. Když jsme konečně dojeli do Scarten City, museli jsme s vystupováním trochu pospíchat. Byli jsme jen malá stanice a vlak měl velké zpoždění, klidně by se mohlo stát, že by odjel a my nestihli vystoupit. Tren proto urychleně vyskočil i s taškami na perón a pak se otočil, aby mohl sundat i mě. Jen co jsem se nohama dotkla země, vlak se rozjel. Tren si mě podržel v pažích o něco déle, než bylo nutné a já ho za to odměnila polibkem. Pak jsem si všimla, že na peróně stála i naše blonďatá kolegyně, která byla pravděpodobně vyprovodit svoje rodiče na vlak. Oba si nás měřila zlostným pohledem, my se na ní oba zářivě usmáli, čímž jsme jí dopálili snad ještě víc a už jsme si šli po svém.
"Lásko, co si ještě zajít na oběd?" navrhl mi Tren. Odsouhlasila jsem mu to. Zapadli jsme do jedné malé, ale dobře vypadající restaurace.
"Tak co nás bude čekat teď, šéfová?" zeptal se mě Tren, když jsme čekali na svoje porce a tím oslovením mi naznačil, že měl na mysli našeho vraha.
"Musím si znovu promyslet všechno, co jsi mi řekl. Podívám se na ten tvůj seznam a určím si to nejlepší pořadí, jak je navštěvovat. A taky si musím najít někoho k ruce," obeznámila jsem ho se všemi fakty.
"Haló, já jsem tady," zamával mi rukou před obličejem.
"A já tě vidím, ale měla jsem pocit, že ty raději hraješ hry na svém služebním počítači, než aby ses se mnou zapojil," usmála jsem se sladce. Zatvářil se skepticky.
"A co jsem říkal na tom školení? Že od teď už jen spolu?" nadhodil znovu a já se na něj šťastně usmála, nezapomněl.
"Dobře," zakřenila jsem se na něj. Natáhl se přes stůl, aby mě políbil, ale zrovna v tu chvíli přinesli naše porce. Doma jsem si hned sedla k jeho laptopu a začala připravovat náš zítřejší program.
"Zlato, já na ten počítač taky potřebuji," stěžoval si Tren z vedlejšího křesla.
"Tak jsi mi neměl sebrat ten můj. A ještě z něj vymazat všechny informace. Teď trp," vyplázla jsem na něj jazyk, ale nemyslela jsem to zle a on to věděl. Můj počítač totiž sbalil, když tu byl naposledy uklízet moje věci, aby je druhá strana nepoužila proti mně. Vyřádil se na něm jejich IT technik, a smazal z něj úplně všechno. Dokonce i na internetu mě úplně vyhladili. A počítač osobně se teď válel někde ve skladu Bratrstva. Tren si s povzdechem sedl ke mně na gauč, přitiskl si mě zády na prsa a hleděl mi přes rameno.
"A co budeme dělat tady?" ptal se mě a ukazoval na jednu delší pauzu.
"Čas na osobní záležitosti," pokrčila jsem s úsměvem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli mě pochopil nebo ne, ale bylo to jedno. Však já mu to zítra ukážu.
"Klidím ti místo," řekla jsem pak a zvedla se z pohovky, aby si i on mohl vyřídit svoje pohledávky.
"A nehraj si dlouho. Budu tě čekat nahoře, nahá a roztoužená," zašeptala jsem mu do ucha a spokojeně se dívala na to, co s ním ta slova provedla.
"Hned jsem tam," protlačil skrz zuby. A svým slovům dostál, taktak že jsem se před jeho příchodem stihla svléknout a položit do postele. Druhý den ráno jsem byla samý úsměv, připravila jsem snídani pro všechny, měla jsem prostě výbornou náladu. V práci se Erik s Patrikem hned odebrali do archivu, kde se mohli beztrestně zašít, my s Trenem si vzali jen pár věcí a pak už vyrazili za dnešním plánem. Ze začátku nám to moc nešlo. Na prvního člověka jsme se nedozvonili vůbec, na druhého sice ano, ale hned mi bylo jasné, že z toho nic nebude. Byl to tak slabý démon, že kdybych se nesoustředila, snadno bych si ho spletla s člověkem. Možná bylo dobře, že se tu na Zemi uklidil. Nedozvěděli jsme se on něj nic moc podstatného. O vraždách sice věděl, ale s ničím si to neuměl spojit.
"Zdá se, že tvoje pauza na osobní záležitosti se trochu protáhla, co?" prohodil v autě, když jsme jeli dál. Nepochopil mě.
"Není to jen pro mě. Pro nás pro oba," mrkla jsem na něj a zatočila na lesní cestu. Ano, řídila jsem já, nechal mě, i když jsem si všimla, že byl trochu víc ve střehu.
"Hm, sice mi není jasné, co přesně máš za lubem, ale prosím, dávej pozor na cestu," napomínal mě a pevně se držel opěrky.
"Přestaň jančit," uklidňovala jsem ho a projížděla dál do lesa.
"Chceš mít soukromí? Obyčejné odpočívadlo ti nestačí?" škádlil mě Tren a mě bylo jasné, že už pochopil, co mám za lubem.
"To nejsoukromější," přikývla jsem a konečně zastavila. Sem snad nikdo jen tak nepřijde. Vypnula jsem motor, zatáhla ruční brzdu a už mě měl na klíně a moje rty na těch svých.
"Lásko, zpomal trochu, dej mi čas. Copak si myslíš, že to umím na povel?" lapal Tren po vzduchu.
"Na můj určitě ano," mrkla jsem na něj provokativně.
"Bezpochyby," ušklíbl se.
"Přestaň mudrovat a svěř se do rukou experta. Přece jenom už s tebou mám určité zkušenosti," napomínala jsem ho, ale ve skutečnosti už mých dotyků nebylo příliš potřeba. Cítila jsem pod sebou jeho vzrušený klín.
"Opět jako vždy žasnu nad tím, co se mnou provádíš," vydechl mi do ucha a už se přemisťoval na zadní sedačku. V rychlosti jsme se oba svlékli a už se oddávali vášnivému mazlení.
"Stále stejně rychlé reakce tvého těla na všechno, co s ním dělám," usmál se, když mě líbal na příliš rychle naběhlých ňadrech.
"Jsi prostě stále stejně skvělý milenec," vydechla jsem namáhavě. Vysadil si mě do klína a pomalu mě spustil na své již připravené mužství. Hlasitě vydechl.
"Je to mnohem lepší, když máš nohy víc u sebe," zabroukal a pomohl mi s prvním vysednutím. Políbila jsem ho pod čelist. Pro mě to zase o tolik lepší nebylo, díky stísněnému prostoru jsem nemohla dosednout až na doraz. On mě samozřejmě slyšel.
"Počkej," zarazil moje boky v pohybech, posunul se až na kraj sedačky, čímž moje nohy spustil dolů a dovolil mi tak si vychutnat celou jeho délku.
"Nemusí být vždycky po mém," šeptala jsem mu do ucha, přitom si ale užívala ten pocit plnosti.
"Lásko, my muži jsme celkem nenáročná stvoření. Mě stačí málo a chci, aby sis to i ty užila," zarazil moje protestování a nasadil celkem nekompromisní tempo. Zapírala jsem se rukama do opěrky za jeho hlavou a hlasitě a pravidelně sténala. S vyvrcholením jsem vykřikla jeho jméno. Udýchaně jsem si opřela čelo o to jeho.
"Právě se mi vybavily všechny vzpomínky na naše první společné chvíle a tvoje nezkušené začátky," uchichtl se mi do ucha. Podívala jsem se mu do tváře, díval se na mě tak něžně, až jsem zčervenala.
"Předtím mi to ale přišlo pohodlnější," pokrčila jsem rameny a nechala ho ze sebe vyjít, ovšem zůstala jsem sedět na jeho klíně.
"Předtím, jsi nedosedávala až úplně dolů. Stačilo ti to," usmál se a políbil mě na čelo.
"Vážně? Tak to jsem teď asi o dost náročnější," zamyslela jsem se.
"No, to bych prosil. O kolik jsem to měl předtím jednodušší," utahoval si ze mě. Našpulila jsem pusu. Hned jsem tak zaměstnala jeho pozornost, kdy mi spodní ret stiskl mezi zuby a jemně za něj zatáhl.
"Však počkej, ještě řekni, že ti to předtím vyhovovalo víc," zamračila jsem se a on se zamyslel. Chytila jsem ho za bradu, a vášnivě ho políbila.
"Ne, to ani v nejmenším," vydechl, když jsem ho opět pustila. Spokojeně jsem se usmála. Tren mě jen lehce plácl po zadku.
"Tak co, budeme pokračovat v pátrání?" zeptal se. Přikývla jsem. Společně jsme se tedy oblékli a já si opět sedala za volant.
"Určitě chceš řídit?" ptal se mě Tren opatrně.
"Nejsem zase až tak špatný řidič," ohradila jsem se.
"Já vím, jen jsem klidnější, když řídím já," pokrčil omluvně rameny. Strčila jsem klíčky do zapalování a nastartovala motor, čímž jsem mu jasně dala najevo, že prostě řídím. Urychleně se připoutal a k mému řízení už neměl žádnou připomínku. Spíš mi dělal velmi potřebnou navigaci. Když jsme konečně zastavili, nebyla jsem zrovna nadšená z toho místa.
"Určitě je to tady?" ptala jsem se ho. Zvedl oči od mapy.
"Ano," přikývl mi. Povzdechla jsem si.
"Tušila jsem, že mi to jméno něco říká. Tohle je chlap, který je tak úzce spojený s mafií, že by to klidně mohla být jeho milenka. Proč sis myslel, že to má něco společného s naším případem? Já myslela, že to má být někdo od nás a co tenhle o tom může vědět?" ptala jsem se.
"Ten chlap neví všechno a neví, jak to funguje. Ale ví dost o tom, že jsme jiní než ostatní. A má z nás respekt. Nebo ho alespoň měl, když jsem se s ním setkal naposledy," řekl Tren.
"A to bylo kdy?" ptala jsem se.
"Bude lepší, když to nebudeš vědět," odpověděl vyhýbavě. Položila jsem mu ruku na stehno a naklonila se co nejblíž k němu.
"Od teď jen spolu, vzpomínáš? A když jsem přijímala zásnubní prstýnek, říkal jsi, že v dobrém i zlém. Tak sem hoď tu zlou zprávu," nabádala jsem ho. Neměl se moc k odpovědi.
"Nejsou tu žádné skleničky, co bych ti mohla rozbíjet o hlavu. Ani prstýnkem po tobě nehodím. Sám moc dobře víš, že jsem to neudělala ani tehdy, když jsem od tebe odešla," domlouvala jsem mu.
"Byl jsem u něj před 19 lety, museli jsme mu s Bratrstvem domluvit, aby tě nechal na pokoji. Ne vždycky to sice dodržel, ale neublížil ti," řekl mi nakonec. Jen jsem si povzdechla.
"Kdy konečně nastane doba, abych mohla říct, že o své minulosti vím opravdu všechno?" zadoufala jsem, lípla mu polibek na tvář a vystupovala z auta. Hned mě následoval.
"Co chceš puso?" ptal se mě chlápek u vrat a v prstech přitom otáčel vrhací kudlu.
"Mluvit s panem Sandersem," odpověděla jsem a pevně mu pohlédla do očí.
"Myslím, že na dnešek neměl žádné návštěvy," odfrkl si.
"Tahle návštěva by ho mohla zajímat," stála jsem si na svém. Chlápek si mě chvíli měřil pohledem, ale nakonec stiskl čudlík a pustil nás dovnitř.
"Johne, doveď tady slečinku za šéfikem. A ať nic nezkouší," zakřičel na chlapa, co stál opodál. Ten převrátil oči v sloup.
"Nejsem žádnej tvůj podělanej poskok," štěkl pak přes rameno, když nás odváděl dovnitř.
"Co si přejete? Nevím o tom, že byste si se mnou domlouvali schůzku," objevil se Sanders na schodech.
"Nedomlouvali," odvětila jsem hned.
"Kočička je trochu drzá. To já rád," vycenil zuby. Tren si stoupl o krok blíž ke mně, ale zatím nijak nezasáhl.
"Nechte těch řečí. Měla bych na vás několik otázek," nenechala jsem se vyvést z rovnováhy.
"Odkdy jsou kurvy takhle vlezlý," zaskřehotal za námi John.
"Tu kurvu si příště odpusťte. Jsme od policie," řekla jsem stroze a ve stejnou chvíli s Trenem jsme vytáhli své odznaky.
"Jo ták. Kočka od zákona. No, ale já nejsem někdo, kdo by se vybavoval s obyčejnýma poldama. I když s roubíkem v puse už bych s tebou něco svedl," přeměřil si mě pohledem. Nehnula jsem ani brvou.
"Nebudu mluvit s nikým horším, než je policejní ředitel," řekl pak a naznačil Johnovi, aby nás odvedl.
"Výborně, to nám ušetří práci. Jsem Anori Hokaido, policejní ředitelka a tohle je můj asistent," představila jsem se úplně. Na tyhle chlápky se musela hrát trochu hra, nesmělo se na ně všechno vybalit naráz. Tren jen překvapeně mrkl, ale moudře nekomentoval své náhlé povýšení. Do téhle doby nebyl víc než řadovým policistou, ovšem já jsem se trochu bála, zůstat tu se Sandersem sama. Zmínka o roubících nebyla zrovna nic moc pro mě, takže jsem jeho hodnost musela trochu nadnést, aby mohl zůstat se mnou.
"Tak abyste se posadili," pokynul nám směrem k jednomu salonku a Johnovi naznačil, aby zmizel.
"Co vás přivádí, slečno Hokaido," zeptal se pak. Postupně jsem mu odhalila případ, ne v plném světle, ale dost na to, aby mi k němu mohl něco povědět.
"O té poslední ubožačce jsem slyšel, ale nevím, co to má společného se mnou," usmál se arogantně.
"Pane Sandersi, nehrajte to na mě. Já moc dobře vím, kde všude máte prsty. Že byste ani vy nic nevěděl?" zeptala jsem se sladce a v tu chvíli mě ocel jeho pistole zastudila na spánku. Páni byl rychlý.
"Radši to polož Sandersi," zahromoval Tren, který zase mířil na něj. Sakra, kdy to stihl?
"Nebo co? Jak zabráníš tomu, abych jí ublížil. Tahle kulka má její jméno," zašklebil se.
"Ta druhá, co vyletí, zase to tvoje. Copak ty už jsi zapomněl?" zeptal se Tren ledovým hlasem. Sanders sklonil pistoli z mojí hlavy a zastrčil si ji zpět za pas.
"Na co bych měl zapomenout? Nic na mě nemáte a já vám nemusím pomáhat. Nemám snad pravdu?" ušklíbl se, posadil se na kraj stolu a strčil si do úst doutník. I Tren zastrčil zbraň, ale nespouštěl Sanderse z očí.
"Abyste se neunáhlil, Sandersi," zavrněla jsem a tak, aby to dobře viděl, jsem nechala ve své dlani vzplanout drobný plamínek, o který jsem mu doutník zapálila. Sanders na mě civěl a zapomněl i potáhnout, takže špička jeho doutníku jen bez užitku zčernala. Tren přešel blíž ke mně, ruku mi nejdřív jen položil na kříž, ale pak v ní pevně stiskl látku mé halenky.
"Tak ještě jednou, co o tom víte?" zeptala jsem se a Trena jemně ťukla svými boky, aby se trochu uklidnil. Konečně jsme toho chlápka měli tam, kde jsme ho chtěli mít.
"Poslední dobou se orientuji na druhou stranu od vražd, spíš drogový kartel a podobně. Ale něco jsem slyšel. Už ani mafie si není úplně jistá. Jedna z těch ženských byla manželkou Velkýho Joshe," spustil.
"Toho z drogovýho kartelu?" zeptala jsem se.
"Jo toho. Samozřejmě se začal pídit po tom, kterej krypl to byl. A nic nezjistil. Ani jeho psi na policii mu nebyli moc platní…sama víte, že nic moc nevíte," pokračoval. No tak tohle bylo zajímavé.
"Přece jenom se Joshovi nakonec podařilo něco málo zjistit. Našel si maníka, který rozváží kytky a který už dvakrát dovážel nějaký růže do jednoho bytu. Byl to tam se svými lidmi prolustrovat. Prý tam našel dost divný věci, stejně divný jako jste vy dva a všichni vám podobní," přeměřil si nás pohledem.
"O jakém bytu to mluvíte?" zeptal se Tren klidným hlasem. Uměl se mistrovsky přetvařovat na hlase, ovšem já na něm poznala, že je ještě trochu vykolejený.
"To určitě. Vy tam najdete nějaké otisky a Joshe zabásnete. A já si pak budu moct hledat místo na hřbitově," odfrkl si.
"Nezajímá nás nic jiného, než tenhle případ. Kdybychom šli po Joshovi, nenamáhali bychom se rozhovorem s vámi," odpálkoval ho Tren. Sanders si ho chvíli měřil pohledem, ale nakonec nám nadiktoval adresu.
"To nám zatím stačí, díky. Když tak se na vás znovu obrátíme," přikývla jsem a zvedla se k odchodu.
"Byl bych radši, kdybyste mě už nevyhledávali. Styky s poldama na pověsti moc nepřidají," vrtěl hlavou.
"Když budu potřebovat, tak přijdu. A budu dělat, že tohle nevidím," řekla jsem a zaklapla otevřenou truhličku s napytlíkovanou marihuanou, která stála dobře zamaskovaná na jednom stolku za dveřmi. Snad zapomněl, že ji tu má. Sandres jen stroze přikývl a zavolal Johna, aby nás opět vyprovodil ven. Ten si mumlal něco pod vousy, bylo to španělsky nebo tak nějak. Ovšem Trenovi cukaly koutky, takže mu asi rozuměl. No jo, vždyť umí hned několik cizích jazyků. Jen co jsme prošli branou, s kovovým zařinčením se za námi zavřela. Očividně jsme tu nebyli vítáni, což ovšem neznamenalo, že v případě potřeby nezajdeme znovu na návštěvu. Nasedli jsme do auta a hned vyjeli. Tren pořád nevypadal ve své kůži. Jednou rukou si zajel do vlasů a v druhé žmoulal lem své košile.
"Zlato, jsi v pohodě?" zeptala jsem se opatrně
"Jestli jsem v pohodě?! Samozřejmě, že jsem v pořádku! Na mojí hlavu zbraň nemířila," odsekl mi nasupeně. To mě překvapilo. Vyhodila jsem blinkr a zastavila u kraje silnice.
"To je taky dobře, nerada bych, aby se ti něco stalo," odpověděla jsem. Zvedl ke mně nevěřícný pohled.
"Tady přece vůbec nejde o mě, ale o tebe! Ještě teď je mi z té představy špatně. Mohl ti ublížit," dostal ze sebe přiškrceně.
"Ale neublížil. Jsem pořád tady," stála jsem si na svém.
"A navíc věřím tomu, že bys mě jistě hned pomstil," snažila jsem se to celé obrátit v žert. Ovšem marně. Zbledl jako plátno.
"K čemu by mi byla pomsta, kdybych ztratil tebe?" zeptal se mě ledově chladným hlasem. Opravdu mě zamrazilo.
"To ne, zlato, nemysli na to. Jsem tady a to je důležité, ne? A navíc máme zase další stopy. Tak úspěšný den," chlácholila jsem ho. Zajel si i druhou rukou do vlasů a zaúpěl.
"Copak ty to nebezpečí kolem sebe nevidíš? Jak tě mám chránit, když vlezeš do chřtánu největšímu překupníkovi drog úplně sama a navíc dobrovolně? Tenhle případ tě jednou zničí," povzdechl si zničeně.
"Zlatíčko. Ještě jsem nikam nevlezla. Nejdřív prohlédneme ten byt a pak se teprve uvidí, jestli budeme potřebovat s Joshem mluvit. Zatím žádné unáhlené závěry, ano? Nebo jestli je to na tebe příliš, může se mnou jezdit Patrik," navrhla jsem mu, ovšem hned jsem toho litovala. Hodil po mě tak ublížený pohled, že i štěně, kterému jste sebrali jeho kost, by bylo proti němu jen slabý odvar. Natáhla jsem se, abych ho mohla políbit, trochu mi to usnadnil, když se i on naklonil ke mně.
"Nikdo jiný s tebou jezdit nebude. Jen už si prosím nenech mířit na hlavu," bručel, když jsem přestala ochutnávat jeho rty.
"Pokusím se," mrkla jsem na něj. Jen protočil oči v sloup.
"Půjdeme do toho bytu ještě dneska?" ptala jsem se ho, když už jsme se dál vesele hnali po silnici.
"Jak chceš. Stejně si myslím, že po třech letech a po tom, co to prohledala partička mafiánů, moc úspěšní nebudeme," pokrčil Tren rameny.
"Uvidíme," usmála jsem se. Nevím proč, ale celé to nebezpečí, které mi od Sanderse hrozilo, jsem nějak nebrala vážně a nic, ani Tren a jeho ponurá nálada, mě nemohlo zbavit toho nadšení. O hodinu později jsem parkovala před jedním velkým domem. Podle adresy by to měl být on. Dveře nebyly zavřené, lehce jsme se tak dostali dovnitř a postupně prošli tři patra, než jsme v tom čtvrtém našli byt s požadovaným číslem.
"Tady, 85," zastavil se Tren. Bylo zamčeno.
"Doufám, že už to má nový nájemník a my mu vtrhneme do bytu," zabručel pak, ještě pořád ho to nepřešlo. Zaklepala jsem a nic.
"To hned poznáme," pokrčila jsem rameny. Natáhla jsem ruku před sebe, soustředila se a nahmatala okraje své moci, které byly dlouhým pobytem na Zemi čím dál tím víc zastřenější. Jakmile jsem je ale měla, dostala jsem zpět plnou odezvu a lehce jsem odemkla.