,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Leden 2014

Vnučka dobré čarodějky

27. ledna 2014 v 11:15 | Yui-chan |  Růže msty
Omlouvám se, ale včera jsem na to úplně zapomněla, vydávám tedy dnes. Doufám, že si díl užijete a pilně pracuji na pokračování, tak snad bude zavčasu.
.
.
V práci jsem byla celý den zavřená u sebe v kanceláři. Nechtěla jsem vůbec vycházet ven. Čekala jsem, že pro mě Tren večer přijde, ale neudělal to. Trochu mi to zkazilo už tak pochmurnou náladu. Ale co. Dojít zvládnu i sama. Loudala jsem se, neměla jsem náladu vůbec na nic.
"Ahoj," volala jsem už ode dveří. Tentokrát tu nic nevonělo. To opravdu nedělal vůbec nic? Slyšela jsem je z obýváku. Došla jsem až tam a našla je všechny tři sedět na pohovce.
"Ahoj, chlapci? Nikdo mě nevyzvedl, plotna je studená, co jste dělali celý den?" dala jsem si ruce v bok.
"My dva byli s tebou v práci, jako obvykle," bránil se hned Erik s Patrikem.
"A já chtěl něco dělat, ale upadl mi vysavač na nohu a asi jsem si zlomil prst," přiznal se Tren. Přistoupila jsem blíž.
"Opravdu? Ukaž mi to," zajímala jsem se.
"Ne, není to nic tak vážného," zavrtěl hlavou a vyskočil.
"Au, au, sakra," zaklel, když se na tu nohu postavil.
"Tak sednout," zavelela jsem a povalila ho zpět na pohovku a stahovala mu ponožku.
"To nevypadá dobře," zamračila jsem se. Prst měl úplně fialový.
"A tohle taky bolí?" stiskla jsem mu jemně nateklý nárt. Sykl, což jako odpověď stačilo.
"Nezlomil sis jenom prst, ale tohle všechno," zakroužila jsem mu nad polovinou nohy.
"Já ale k doktorovi nejdu," zavrtěl hlavou.
"To nemusíš. Mám tu pár zdravotnických potřeb. A mezi nimi i dlahu na nohu," ujistila jsem ho sladce a i přes jeho protest mu nohu lékařsky ošetřila.
"Achjo, už zase," mračil se, protože díky tomu nemohl pořádně chodit.
"Alespoň tě to omlouvá k tomu, abys nic nedělal," zasmála jsem se mu a odešla do kuchyně připravit pár obložených chlebů k večeři. Erik se ke mně připojil a tak jsme měli hotovo raz dva.
"Jak dlouho to budu muset nosit?" bručel Tren a skenoval tu dlahu.
"Minimálně měsíc," oznámila jsem mu. Jen zmučeně zasténal.
"Budeš to muset vydržet," políbila jsem ho na čelo. Jen něco zabručel, ale nebylo mu rozumět. Večer jsem mu musela pomoct do schodů, na což se teda příšerně šklebil, ale neřekl ani slovo.
"V práci jsem dočetla tu knihu od Joshe," oznámila jsem mu, když jsem klečela před ním, on seděl na posteli a já mu pomáhala z kalhot.
"Hm a co? Něco důležitého?" zajímal se hned.
"Je tam úplně všechno, co potřebuji vědět k tomu, abych se k nim dostala," usmála jsem se.
"Nějak podezřele používáš jen jednotnou osobu. Na mě už jsi zase zapomněla?" zamračil se. Tomu taky nic neunikne.
"Máš výborný postřeh, lásko. Půjdu tam sama, ty stejně nemůžeš chodit," oznámila jsem mu a vnitřně se připravovala na hádku. S hlubokým povzdechem se předklonil, vzal mě v podpaždí a vytáhl mě k sobě na postel.
"Dobře, já mám jenom jedny nervy, takže to probereme v klidu a rovnou k věci. Neber v potaz mojí nohu, protože o té výš tak dvě hodiny. Ty ses takhle rozhodla už předtím. A já chci slyšet ten rozumný důvod proč?" začal a dost mě tím překvapil.
"Ta tvoje noha mi dost hraje do karet. Jinak jsem plánovala, že tě budu muset přivázat k posteli nebo něco podobného," zasmála jsem se, a pak ho rychle políbila na rty, aby nestihl nijak protestovat.
"Nesnaž se odvést mou pozornost. Taky to můžu dělat po zlém," pohrozil mi. Položila jsem ho na záda a sama si mu přilehla na hrudník.
"Stejně začnu trochu oklikou, abych ti to správně vysvětlila," povzdechla jsem si. Hladil mě po rameni a čekal, co ze mě vypadne.
"Samozřejmě že znáš spoustu historek o pozemských čarodějkách a o jejich osudech v průběhu věků. Inkvizice je hledala, upalovala nebo topila, a ty co utekly, hnala tak dlouho, až samy padly vyčerpáním nebo je chytili a roztrhali psi. Ony to všechno vědí a pamatují si," začala jsem. V tichosti mě poslouchal.
"Inkvizitoři byli vždycky muži, tenkrát se žádná žena nemohla dostat k církevnímu postu. Díky tomu se nikdy muž nemůže stát členem jejich uskupení. Ony na muže nahlíží jako na strůjce veškerého utrpení, za odpůrce umění magie a za ty, kteří neprávem rozhodovali o životě a smrti. Podle Loreny tohle právo náleží ženám. Podle ní jsou ženy citlivější k osudům ostatních lidí, zároveň se ale nedají oklamat mužskou lží a přetvářkou," pokračovala jsem.
"Ona na muže úplně zanevřela, co?" zeptal se Tren.
"Ano, nenávidí všechny za čin, kterým se jí zprotivil jeden. Nikdy mému otci neodpustila, že si nevybral ji, Eleona byla její sokyně nejen v magii, ale nakonec i v lásce. Poslední kapkou bylo, když jsem se jim narodila já. Nepřála jim dítě. A ještě navíc holčičku, která podle ní měla větší hodnotu než chlapec," odpověděla jsem. Pevněji kolem mě ovinul své paže, zmínka o tom, že mě někdo k smrti nenávidí, ho znepokojovala.
"Teď se konečně dostanu k tomu, proč tě za žádnou cenu nikdy nevezmu sebou," pronesla jsem o něco hlasitěji, abych ho upozornila, že teď má dávat největší pozor.
"I když všechny naprosto opovrhují mužským pokolením, máte něco, co žádná čarodějka nedokáže vykouzlit ani jinak získat než od vás. Ony tomu říkají životadárná tekutina," vyprávěla jsem. Nakrčil čelo, když mu došlo, o čem mluvím.
"K čemu to používají?" zeptal se pak znechuceně.
"K takovým těm černým rituálům, těm zakázaným přinášejícím utrpení. Víš lásko, existuje celá řada rituálů se sexuálním podtextem. Většinou probíhají všechny stejně. A ony je provádějí, je to všechno napsané v té knize, občas i s kresbičkami," otřásla jsem se jen při té vzpomínce.
"Jak probíhají?" hlesl, očividně ho to netěšilo poslouchat o nic víc, než mě vyprávět, ale vědět to musel.
"Položí muže na rituální kamenný stůl, kde se na něm vystřídají ty nejnižší čarodějky řádu, ty vyšší by se k takovému pošpinění nesnížili. Ty ženy jsou obvykle velmi krásné a zručné, takže vždy dosáhnou svého a dovedou muže k vrcholu, kdy jeho sperma nachytají do poháru. Ve většině případů, dřív než se ten ubožák stihne vzpamatovat, podříznou mu hrdlo, čímž prolijí jeho krev a věří tomu, že jeho sperma pak bude mít lepší účinky," vypověděla jsem mu celou podstatu. Zůstal zticha.
"Už chápeš, proč tě nevezmu sebou? Můžeš se se mnou hádat, jak chceš, ale v tomhle ti nikdy nepovolím. Nenechám tě, aby ses jim sám nabídl jako další obětní beránek jejich nechutných rituálů. Nikdy, rozumíš? Jsem silnější než ty a donutím tě zůstat doma, třeba násilím. Můžeš si mě pak nenávidět, jak chceš, ale já jim nedovolím, aby získali toho nejdůležitějšího, kterého v životě mám," pronesla jsem a dívala se mu přitom přímo do očí. Párkrát zamrkal, aby ovládl své překvapení.
"Zlato, já jsem ti sice vděčný, že se mě snažíš uchránit před tímhle nedůstojným způsobem ukončení mé existence, ale po tom všem, co jsi mi tu řekla, se mi snad nemůžeš divit, když řeknu ne. Myslíš si, že tě můžu nechat jít k nim samotnou, když vím, co je to za bandu fanatiček? Taky si pro mě to nejdůležitější co na světě mám, přece tě nevystavím takovému nebezpečí," argumentoval.
"Myslím, že jsem se vyjádřila jasně. Neexistuje nic, čím bys mě přiměl změnit své rozhodnutí. Zůstaneš tady v bezpečí. Já jsem žena, mě takhle neublíží. Navíc jsem dost silná čarodějka, aby mě samy chtěly do svých řad," uklidňovala jsem ho.
"Ach, Any, proč mi tohle děláš?" zabořil mi obličej do vlasů.
"Já za to přece nemůžu, že se na nás všechno kolem řítí," povzdechla jsem si.
"Já vím, že ne, miláčku. Dobře, zůstanu tady, ale věř, že budu trnout hrůzou, jestli se mi vrátíš zpátky," souhlasil nakonec.
"Děkuju, miláčku. Jsem ti za to moc vděčná," políbila jsem ho.
"A teď mě chvíli jen objímej, měla jsem v práci těžký den," povzdechla jsem si pak a on mě rád poslechl. Než jsem šla spát, skočila jsem ještě za Patrikem a požádala ho, zda by si nevzal volno a nezůstal tu Trenovi k ruce. Ochotně souhlasil, a když jsem mu pak ještě šeptem kladla na srdce, aby ho hlavně hlídal, ať si nesundá dlahu, dostal záchvat smíchu. Ale nakonec jsem z něj vymámila souhlas.
"Už jsi tedy přemýšlela nad tím, jak se k těm čarodějkám dostat?" zeptal se mě Tren, když už bylo zhasnuto a my oba leželi v peřinách.
"Hm, takový hrubý nástin plánu. Snad to vyjde," přikývla jsem. Pak už mlčel a jeho pravidelné pohyby hrudníku mě nakonec uspaly taky. Ráno jsem připravila snídani, políbila Trena na rozloučenou a s Erikem vyrazila do práce. Měla jsem dobrý pocit alespoň z toho, že jde se mnou Erik, bude mi taky dost k ruce. V práci jsem hned usedla k počítači a hledala tu osobu, která mi snad pomůže se k těm čarodějkám dostat. Můj plán byl vlastně dost jednoduchý. Ta žena, které jsme byly na hrobě a u které jsem předpokládala, že byla Loreninou stoupenkyní, měla ještě vnučku, která byla také členkou oné sekty. Chtěla jsem se s ní zkontaktovat. Na tom hrobu mi totiž nehrálo ještě něco víc, než jsem přiznala Trenovi. Viděla jsem, že ho tenkrát dost vzalo všechno, co jsem mu vyprávěla, nechtěla jsem ho tedy ještě zatěžovat dalšími věcmi. Na hrobě totiž bylo napsáno kromě jména oběti i jiné Lorenino jméno, pod kterým vystupovala tady na zemi. Což bylo opravdu divné, jelikož kdyby tam opravdu ležela Lorena, magie z onoho místa by byla jasně cítit. Jenže z toho hrobu nevycházela žádná aura čisté čarodějky. Měla jsem pocit, že je tu nějaké tajemství a když dokážu uhodit správně hřebíček na hlavičku, zajistí mi to přímou linku do té jejich sekty. Po hodině pátrání jsem konečně našla osobu, kterou jsem potřebovala a dokonce i její telefonní číslo. Neváhala jsem ani minutu a rovnou vytáčela.
"Prosím?" ozval se do telefonu dívčí hlas. Té vnučce nebylo víc jak patnáct let, tím spíš jsem si myslela, že bych se přes ni mohla dostat k informacím, které jsem potřebovala.
"Dobrý den, hovořím se slečnou Heidi Linertovou Sachsovou?" spustila jsem hned.
"Jen Heidi Linertovou," odpověděla dívka po chvíli.
"Aha, to se omlouvám, to jméno jsem vyčetla z hrobu vaší nebožky babičky. Víte, jedna známá mi na ni dala kontakt, kvůli bílému jasmínu. Ovšem zjistila jsem, že je už mrtvá a jako vyjádření úcty jsem zašla na její hrob, kde byla napsaná obě jména," vychrlila jsem předem připravenou historku. Bílý jasmín, to bylo krycí jméno pro jejich sektu, aby byly chráněny před nechtěnou pozorností. Na druhé straně linky bylo chvíli ticho.
"Co přesně máte na mysli s tím jasmínem?" zašeptala pak.
"Stát se členkou, samozřejmě," odpověděla jsem.
"Sešla bych se s vámi. Něco byste možná měla vědět," zamumlala pak. Zdálo se mi, že nemůže mluvit kvůli přítomnosti někoho.
"Dobrá, řekněte mi, kde teď přebýváte a domluvíme si schůzku," udržovala jsem laskavý a přátelský tón hlasu.
"Teď zůstávám v babiččině bytě. Je to taková stará chata v Blank Stones poblíž Scarten city, znáte to?" zeptala se. No výborně, to mi přesně hrálo do karet.
"Ano znám. Chcete se sejít na domácí půdě? Nebo raději někde venku?" nabízela jsem jí možnosti. Chtěla jsem, aby mi důvěřovala.
"Na domácí půdě, řekněme v půl dvanácté?" navrhla mi.
"Dobrá, budu tam, Heidi. Zatím nashle," ukončila jsem hovor. Měla jsem chuť si radostí poskočit a zatleskat si. Narazila jsem na správného člověka. Dívku příliš mladou na to, aby si byla jistá a dalo se jí snadno manipulovat. Navíc mi zmínka o babičce a o mé návštěvě jejího hrobu poskytla její dostatečnou důvěru, abych se dozvěděla, co jsem potřebovala. A možná v tom bylo ještě něco víc, že mě tak ochotně pozvala k sobě a ani nechtěla znát moje jméno. Nebo byla opravdu ještě příliš mladá. Jsem si jistá, že účast patnáctiletého děvčete v takové sektě nemůže být nic pěkného. Urychleně jsem vyřizovala ostatní náležitosti, které k mému úřadu patřily. Bylo mi jasné, že mi teď prezident bude šlapat po krku a nechtěla jsem mu zavdávat důvod, aby na mě ječel. Bylo před jedenáctou, když jsem si oblékla kabát a zamkla svou kancelář.
"Eriku, kdyby mě náhodou sháněl Tren, řekni mu, že jsem na pochůzkách, ano?" informovala jsem ho a odcházela k autu. Nechtěla jsem, aby Tren věděl, co přesně chystám. Mohl by si dělat unáhlené závěry. Neříkám, že je moje chování zrovna zodpovědné, klidně se může stát, že je to past a místo Heidi tam na mě čeká Lorena. Ale tím jsem Trena nemusela zatěžovat. Nasedla jsem do auta a vyjela směrem k Blank Stones. Tušila jsem, kde asi ta chata stojí, zrovna moc obydlených míst v těch skalách nebylo. Přijela jsem něco málo před půl dvanáctou. Venku na verandě sedělo mladé děvče, když mě spatřilo, vyskočilo na nohy a běželo mi naproti.
"S vámi jsem dnes mluvila?" ptala se mě hned. Přikývla jsem.
"Tak rychle dovnitř, ať nás nikdo nevidí," vzala mě za ruku a táhla mě dovnitř.
"Promiňte, ale nezeptala jsem se ani na vaše jméno," oslovila mě pak, když všude pečlivě zatáhla rolety.
"Jsem Mona," vymyslela jsem si z fleku falešné jméno a trochu mě vyděsilo, že mi jako první přišlo na mysl zrovna jméno Trenovi expřítelkyně.
"Víte, vypadá to dost divně, že jsem vás sem hned takhle táhla, ale já sama už nevím jak dál," posadila se sklesle na židli. Posadila jsem se na lavici vedle ní a pobídla ji, aby pokračovala.
"Chci z toho spolku pryč. Já s nimi nechci mít nic společného. Jsou to děsivé stvůry a ty věci, co dělají, jsou ohavné," rozvzlykala se. Konejšivě jsem ji položila ruku na rameno.
"Mluvila jsem o někom, kdo vám dal kontakt na mou babičku, smím vědět, kdo to byl?" poprosila mě pak. Neměla jsem čas si něco vymyslet a tak jsem musela použít skutečnou osobu.
"Nevím, jestli ji budete znát, ale jmenovala se Marion," přiznala jsem. Dívka úlevou vydechla.
"Bála jsem se, jestli nejste špeh od nich ze spolku. O Marion mi babička často vyprávěla. Prý je to veliká čarodějka, opravdová, ne jako my," usmála se. Bože, co ta žena všechno nevěděla!
"Víte, moje babička nebyla jako ostatní. Ona kouzla a magii používala jen v dobrém. K léčení lidí, zbavovala úrodu z malých políček škůdců a podobně. Snažila se tak vychovávat i mě. Ovšem teď po její smrti si mě vzaly k sobě ony. Ty strašné baby, co nikomu neudělají nic dobrého. Bylo mi deset, když babička umřela, takže z toho dobrého umění mi skoro nic nezůstalo," povzdechla si. A to se podívejme.
"Komu tedy patřilo to druhé jméno na hrobu?" zeptala jsem se.
"Nevím přesně. Ale jedné z těch nejvyšších čarodějek, taky těch opravdových. Víte, myslím si, že to ona babičku zabila. A aby ji pošpinila ještě víc, nechala ji postavit ten náhrobek. Se všemi těmi děsivými znaky a svým jménem, aby se vysmála zákonům. Je to ironie, ne? Když je na náhrobním kameni napsané i jméno vraha," ušklíbla se. Aha, tak odtud vítr fouká.
"To je mi moc líto, Heidi," vyjádřila jsem svou účast.
"Kdo učil vaši babičku těm dobrým věcem?" zeptala jsem se pak.
"Vždycky mi říkala, že sama Marion, ale tomu moc nevěřím," zasmála se Heidi.
"Vždycky mluvila o tom, že ta čarodějka, která vede ten náš spolek, má nějaké nepřátele mezi dalšími pravými čaroději, těmi hodnými. Prý měli dceru, která jediná může tenhle spolek celý zničit a zamezit tak těmhle hrůzám," vyprávěla mi. Výborně, takže jsem jako vyvolená i tady na Zemi? To mi ještě tak scházelo.
"Mono, proč se k nim chcete přidat?" zeptala se mě najednou.
"Doufám, že bych tenhle spolek dokázala zvrátit na dobrou cestu. Navíc, prozradím ti, že ta vaše vedoucí čarodějka se jmenuje Lorena. Potřebuju zjistit, co má v plánu provádět, aby ji někdo mohl zastavit. A k tomu se musím stát jednou z nich. Řekneš mi, jak se mezi ně dostat?" požádala jsem ji. Chvíli váhala.
"Slibuji, že se ode mě nikdo nedozví o tom, že jsi mi tohle všechno řekla," mrkla jsem na ni.
"Dobře, nevím proč, ale věřím vám. Umíte alespoň něco málo z magie?" zeptala se mě. Přikývla jsem. Kdybys jen věděla děvče, co všechno umím.
"Tak to budete mít jednodušší. Schází se v pondělí, středu a čtvrtek. Víte, kde jsou místa, kterým se říká čarovný les? Je opravdu čarovný, jsou v něm různá zaklínadla, která mají všechny lidi vyděsit natolik, aby nenašli jejich rituální místo. Ale jestliže umíte trochu kouzlit, projdete bez problémů. Jakmile se dostanete až na zelený palouk uprostřed toho lesa, samy si vás najdou a vezmou do svých řad, protože podle jejich tradic každý, kdo je najde, má dostat šanci stát se jednou z nich. Ale pokud se usnesou, že nejste ta pravá, zabijí vás," upozornila mě.
"S tím si nedělejte starosti," uklidnila jsem ji. Heidi mi pak ještě prozradila pár detailů.
"Opravdu jim neřeknete, že to víte ode mě?" zeptala se mě, když jsem se zvedla k odchodu.
"Tím si buďte jistá. Navíc, jestli to dobře dopadne, slibuji vám, že se postarám, aby vaše babička dostala důstojnější podobu hrobu, a vás naučím oné dobré magii," slíbila jsem jí.
"Dobré magii? Ale jak byste mohla?" smutně se zasmála.
"Heidi, někdy prostě stačí jen důvěřovat," usmála jsem se a před odchodem jsem rukou mávla směrem k růži ve váze, která již uvadala. Růže sama narovnala hlavu a opět plně rozkvetla. Heidi jen otevřela ústa, ale já využila jejího rozčarování a urychleně opustila její chatku. Když jsem se podívala na hodiny v autě, zjistila jsem, že už budou tři hodiny. Strávila jsem tam opravdu spoustu času. Ale stálo to za to. Tolik informací mi ani kniha nedala. Bylo mi jasné, že použít falešné jméno byl nápad, za který bych se měla poplácat po rameni, protože sice nevím, jak moc do detailů Lorena zašla, ale mé jméno padnout mohlo. U vzhledu jsem si nebyla až tak jistá. Samozřejmě, že Lorena by mě poznala, protože jsem rodičům dost podobná, ale u ostatních jsem o tom dost pochybovala. V práci mě opět zavalila hromada papírů a žádostí, o které se se mnou normálně napůl dělil Tren, ovšem ten tu teď nebyl a já u Heidi strávila dost dlouhou dobu ze svého pracovního plánu. Dost jsem se oháněla, abych to do večera všechno stihla. Byla jsem opravdu ráda, když jsem konečně došla domů. Z obýváku se ozývaly dost divné zvuky, šla jsem to tam zkontrolovat. Jen nevěřícně jsem kroutila hlavou nad tím pohledem, co se mi naskytl. Jak Tren tak i Patrik seděli na gauči jen v teplácích, v rukou drželi ovladače a hráli nějakou hru, pokřikovali na sebe a mačkali tlačítka jak zběsilí.
"Večeře je v troubě," křikl na mě Tren, ale jinak se mi vůbec nevěnoval. Jen jsem nad tím s úsměvem kroutila hlavou. Navečeřela jsem se a vrátila se k nim do obýváku. Ještě pořád nedohráli, nebo možná hráli pořád dokola. Vmáčkla jsem se na pohovku mezi ně a chvíli sledovala to hemžení na obrazovce.
"Jak se vyznáte v tom, kdo je kdo?" nechápala jsem. Mě se ten dvojitý obraz hrozně sléval dohromady.
"To jsou léta praxe," usmál se Patrik. Myslím, že tuhle hru prohráli, soudě podle jejich vzteklého odhození herních ovladačů.
"Jste jak malí kluci," smála jsem se. Tren se teprve teď naklonil pro uvítací polibek.
"Tak co ty můj marode?" ptala jsem se pak.
"Nic hrozného se mi stát nemohlo, vzhledem k tomu, že jsi mi tu nechala chůvu," pokrčil Tren rameny, ale já z toho pochopila, co se mi snažil naznačit.
"Já jsem ti rád dělal chůvu, zvlášť tak od půl třetí, co jsme začali hrát," smál se Patrik.
"Trene, miláčku, já přece myslím jen a jen na tvoje dobro," zavrkala jsem smířlivě. Sice protočil oči v sloup, ale věděla jsem, že mi odpustil. Ještě aby ne.
"Ještě jednu posední?" navrhl pak Patrik opět s ovladačem v ruce. Tren mu to odsouhlasil, a tak hráli ještě jednou. Teprve když vypnuli hru a uklidili ovladače, začal se mi Tren opravdu věnovat.
"Konečně jsem si získala pozornost svého milovaného snoubence?" škádlila jsem ho. Jen se tomu zasmál a lehce mě líbal.
"Jaký jsi měla den?" zeptal se mě.
"Náročný, ale víc ti povím, až se osprchuji a zalehneme do postele," zavrněla jsem.
"Tak pojď, moje berličko," vyplázl na mě jazyk a cestou nahoru do ložnice se o mě opravdu opíral jako o berli. Že by už konečně překonal tu averzi vůči tomu, abych mu jakkoliv pomáhala? Po rychlé sprše jsme zalehli do peřin.
"Je toho hodně, co mi chceš vyprávět?" zeptal se a snažil se lehnout si zároveň pohodlně, ale tak, aby ho noha nebolela.
"Hm, bude to celá pohádka na dobrou noc," políbila jsem ho na špičku nosu, jen tak lehce, jak líbají matky své chlapce.

"Všechno začalo tím, že jsem našla vnučku jedné dobré čarodějky…


výstižnější obrázek pro jejich hrůzné činy už neměli :D

Výpověď

19. ledna 2014 v 21:07 | Yui-chan |  Růže msty
Jak jsem slíbila, je neděle po pauze a já se donutila napsat pokračování. Myslím, že už název mluví za vše, tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Jak se mi původně nechtělo jet na hory pryč od případu, tak se mi teď zase nechtělo zpátky. Doba, kdy důkazy a stopy přicházely jedny za druhými, byla pryč. Teď jsem opět byla na mrtvém bodě. K tomu, abych byla vyřešení případu zase o něco blíž, bych totiž potřebovala najít ony pozemské čarodějky, na které všechny indicie ukazují a přinejlepším se stát jednou z nich. Ovšem otázka byla jak se k nim dostat, a kde vůbec takovou informaci hledat? Seděla jsem u stolu ve své kanceláři, hlavu položenou na pracovní desce mezi samými papíry, které byly všechny naprosto k ničemu, a utápěla jsem se v pocitu vyhoření. Probralo mě, když mi v zorném poli přistál hrníček s horkou kávou. Zdvihla jsem pohled a setkala se s tím Trenovým.
"Kde ty to kafe pořád bereš?" zeptala jsem se místo poděkování.
"Když ty ráno sedíš u snídaně a házíš na všechny ty své kyselé obličeje, tak já vařím do termosky kávu," odpověděl mi. Nechápala jsem, kde se mnou bral tu trpělivost. Mohla jsem být sebe protivnější, ale on se ke mně pořád choval mile a snažil se mě uklidňovat.
"Pořád nic?" zeptal se, když přelétl pohledem hromadu papírů, která byla o dost větší, než před hodinou, kdy mě kontroloval naposledy.
"Ne pořád nic. A už nevím, kde má hledat," povzdechla jsem si.
"Trochu to tu přerovnáme, a třeba tě mezitím něco napadne," navrhl mi a pustil se do přerovnávání spolu se mnou. Sice jsem si říkala, že je to zbytečná práce, protože mě u toho stejně nic nenapadne, ale nechtěla jsem být ještě protivnější a tak jsem mlčela.
"Ani tady nic nebylo?" zeptal se Tren a zamával knihou vázanou v kůži.
"Kriste pane, ta kniha od Joshe!" vykřikla jsem, když jsem ji poznala.
"Tys ji ještě nečetla? Myslel jsem, že to bylo první, kde jsi hledala," pozdvihl Tren obočí.
"Tak příště nemysli!" vyštěkla jsem a vytrhla mu tu knihu z ruky.
"Pozor na jazyk, mladá dámo," upozornil mě na to, že už jsem trochu přestřelila mez jeho trpělivosti. Neomluvila jsem se, jen jsem si sedla zpět na židli a otevřela tu knihu. Tren mě nerušil a odešel si po své práci. Asi po dvou hodinách mě vyrušilo zaklepání na dveře. Byl to opět policejní prezident.
"Naše pracoviště navštěvujete nějak více než často, nezdá se vám?" zeptala jsem se ho. Vážně mě rozčiloval, jak mě v jednom kuse s něčím otravoval.
"Změňte tón hlasu, slečno Hokaido. Se shora přišlo dost různých nových nařízení a vyhlášek, budu s vámi muset probrat jejich plnění v praxi. Řekněme na pracovní večeři, dnes v osm v té italské restauraci u nádraží," oznámil mi. Neměla jsem možnost odmítnout.
"Co ti chtěl?" ptal se mě pak Tren, když se opět přišel podívat, jestli neležím na zemi v mdlobách.
"Přikázal mi jít s ním na pracovní večeři," odpověděla jsem.
"Jo tak pracovní večeře? Nevím, jestli se mi chce tě tam pustit," polemizoval. Přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu.
"Myslím, že ani ty nedostaneš možnost protestovat," zavrtěla jsem hlavou.
"Zajímalo by mě, co ti bude chtít doopravdy," zabroukal mi do ucha.
"To já netuším, ale asi to nebude jen tak," pokrčila jsem rameny.
"Jak ti to jde? Objevila jsi něco?" zajímal se hned.
"Něco ano, ale nemůžu se na to moc soustředit. Pojďme už domů. Dáme si společně vanu a trochu se odreagujeme," přemlouvala jsem ho.
"Ty jsi tu šéf," souhlasil. Opravdu jsem se potřebovala odreagovat a Tren pro to udělal maximum. V koupelně zapálil dvě velké vonné svíčky, stejnou vůni přidal i ve formě pěny do vany a k tomu nám zpívala Enya. Prostě pohlazení po těle i po duši. A když k tomu ještě připočtu fakt, že jsem se v té horké voňavé vodě mohla opírat o jeho dokonale vypracovaný hrudník, nemohla jsem si už přát nic víc.
"Lepší už to být nemůže," vzdychla jsem, naprosto spokojená. Jen se pousmál a začal mě vískat ve vlasech.
"V té knížce od Joshe se píše všechno o tom spolku. Postupně od založení přes veškerou historii vývoje. Teď jsem někdy v devatenáctém století," oznámila jsem mu pak jakoby nic, když už jsme byli oba navzájem umytí a jen jsme si vychutnávali vodu, dokud byla horká.
"To je ale dobrá zpráva, ne? V práci ses tvářila, jako kdyby tam nic moc důležitého nebylo," nechápal Tren a natočil se tak, aby mi viděl do tváře.
"Je to všechno moc důležité, ale čím víc toho čtu, tím méně se mi to líbí. Asi tě nebudu moct vzít sebou," odpověděla jsem.
"Já se tě ale neptal, jestli jít můžu nebo nemůžu. Nenechám tě jít do takhle nebezpečné situace samotnou," zamračil se.
"A já zase nehodlám ruinovat tvoje duševní zdraví víc, než to dělám. Myslím především na tvoje dobro a nebezpečí. Věř mi, že když se stanu jejich sestrou, neublíží mi. Ale ty bys byl v ohrožení," říkala jsem a hladila ho přitom na koleni, které mu vyčnívalo z vody.
"To nechápu, proč si to myslíš?" nenechal se tak snadno rozptýlit.
"Teď to nechci probírat. Nejdřív tu knížku dočtu, abych věděla, na čem jsem," zavrtěla jsem odmítavě hlavou. K mému překvapení mě políbil na čelo.
"Ale pak mi řekneš všechno, co bude důležité a až pak se společně dohodneme, jak budeme dál pokračovat, jasné?" zeptal se. Přikývla jsem.
"Pojď už z vody, ať se nenachladíš," vyhnal mě pak z vany. V ložnici jsem se oblékla do těch černých koktejlek, co jsem měla na zásnubním večírku naší kolegyně.
"Takové krásné šaty na pracovní večeři? Není jich pro staříka škoda?" utahoval si ze mě Tren, který jen v lehkých plátěných kalhotách a bez košile ležel ne posteli s knihou v ruce.
"Znám jednoho postaršího chlapíka, kterému se tyhle šaty dost líbily," vrátila jsem mu stejnou mincí. Nechápavě pokrčil čelo, ale pak, když mu došlo, že tím postarším chlapíkem jsem myslela jeho, zahodil knížku a stáhl mě k sobě do postele.
"Neměla bys staříky takhle pokoušet, někteří z nich mají ještě dost síly na to, aby si tě přehnuli přes koleno," políbil mě na ústa.
"Mohl by sis tu sílu šetřit na něco jiného," skousla jsem si svůdně ret. Času už sice nebylo nazbyt, ale kdybych si měla vybrat mezi pracovní večeří a postelovými hrátkami, volba by byla jasná.
"Nech svého staříka taky trochu vydechnout," zakoulel očima a raději mě pustil. Sledovala jsem ho trochu zmateně, když se začal oblékat do košile a kalhot.
"Venku už je tma, takže tě nenechám jít samotnou. Navíc staří lidé rádi chodí na procházky," vysvětlil mi, proč se obléká.
"V kuchyni je starý rohlík, tak si ho můžeš vzít sebou a třeba ho nadrobit holubům v parku," vyplázla jsem na něj jazyk. Jen se zasmál. Netrvalo to dlouho a už jsme společně šli směrem k nádraží, kde byla malá rodinná italská restaurace.
"Až budeš chtít odejít, napiš mi dostatečně dopředu ano? Abych sem stihl dojít," políbil mě Tren na čelo a odcházel. Já se zhluboka nadechla a vešla dovnitř, kde jsem se hned začala rozhlížet. Uviděla jsem ho sedět až vzadu, v napůl zakrytém boxu, který poskytoval dostatek soukromí. My jsme si takový brali s Trene, když jsme si chtěli u večeře udělat trochu intimní atmosféru. Neměla jsem z toho zrovna dvakrát dobrý pocit. Došla jsem až tam.
"Dobrý večer," pozdravila jsem a sundala si kabát dřív, než by stačil vyskočit a sundat mi ho sám, kdyby měl náhodou takové úmysly.
"Dobrý," přejel mě pohledem možná o něco důkladněji, než mi bylo příjemné. Raději jsem se rychle posadila za stůl, abych zakryla své nahé nohy. Začala jsem trochu litovat toho, že jsem si ty šaty vzala, ale byly to jediné slušné a společenské, které jsem měla.
"Dobrý večer, vítejte u nás. Zde prosím, jídelní lístky. Co vám mou přinést k pití?" přiběhl k nám číšník a i on na mě vrhl trochu příliš vřelý úsměv, který jsem ovšem přivítala raději než prezidentovo okukování.
"Dáme si celou lahev červeného, tady toho, a dvě sklenky," objednal prezident, aniž by se na mě jen podíval a ukazoval na jakousi položku v nápojovém lístku. Číšník odešel a já chvíli hleděla do menu. Popravdě mě chuť k jídlu dost přešla.
"Třeba červené nepiji," ozvala jsem se po chvíli, kdy jsem se rozhodla pro zeleninový salát s kuřecím masem.
"Vím, že pijete, je to stejná značka, kterou vám objednává ten váš kolega," odpověděl, ale pohled ke mně stále nezvedl.
"Třeba nemám chuť pít," odporovala jsem mu. Bylo mi krajně nepříjemné, že mě takhle sleduje, co piju.
"Nedělej cavyky, budeš pít, co objednám," pronesl pak a naprosto samovolně přešel do tykání. Byla jsem z toho trochu rozhozená, tak jsem ho nezarazila. Přišel číšník s lahví vína, nechal prezidenta ochutnat a pak teprve nám oběma nalil.
"Vybrali jste něco k jídlu?" zeptal se pak a svou pozornost věnoval výhradně mě.
"Dám si váš vyhlášený Caesar salát," usmála jsem se na něj a on jako na povel zrudl. Ani jsem nepostřehla, co si objednal můj společník.
"Jen salát? Dnes platím já," ptal se mě pak.
"Musím si držet linii," zalhala jsem pohotově. Naštěstí jsem nepatřila k těm, co by si příliš museli hlídat svůj jídelníček, navíc používání magie bylo dost náročné a o energetický výdej jsem tak nemusela mít strach. Jemu to ovšem jak odpověď stačilo, jestli si nabrnkával samé takové slepičky, jako byla naše blondýna, musel se s tím setkávat pořád.
"O čem jsou ty nové vyhlášky, se kterými mě chcete seznamovat?" zeptala jsem se, když jsem odsouvala olivy ze svého salátu. Neměla jsem je ráda a zapomněla jsem v tom stresu poprosit, aby mi je tam nedávali. Podal mi nějaké papíry. Chvíli jsem se jimi probírala a přitom postupně napichovala zeleninu na vidličku a pomalu jedla.
"To jsou ale staré vyhlášky," ohradila jsem se, když jsem zjistila tento fakt.
"Hm, jsi bystrá," protáhl prezident.
"Fajn, takže narovinu, o co tady jde?" zeptala jsem se ostře a zahodila vidličku zpět do mísy se salátem.
"O nic," pokrčil rameny a hodil do sebe už třetí sklenku vína. Vyndala jsem z kabelky mobilní telefon a nenápadně jsem pod stolem vyťukala Trenovi zprávu, aby co nejrychleji přišel k restauraci, že chci jít okamžitě domů. Věděla jsem, že klidně poběží, protože z té sms bylo jasně patrné, že není všechno v pořádku.
"Zeptám se ještě jednou a doufám, že tentokrát dostanu odpověď. O co vám jde? Proč jste mě sem pozval? Tyhle staré vyhlášky očividně nebudou tím důvodem," spustila jsem znovu, když byla zpráva odeslána a já doufala, že si ji Tren hned přečte a vyrazí. Obrátil do sebe čtvrtou skleničku a bouchl s ní do stolu větší silou, než je běžné. Asi byl opilý.
"Chtěl jsem tě vzít na večeři, ale ty bys nepřišla," odfrkl si a pak mě pod stolem silně stiskl na koleni.
"Au, okamžitě mě pusťte. A nechte si těch familiárností. Nevzpomínám si, že bych vám dovolila mi tykat," syčela jsem, abych nevzbudila zbytečný rozruch. Pro ostatní jsme možná působili jako pár, který si chtěl jen trochu zašpásovat. Kruci!
"Proč jsi tak nepřístupná? Toho otrapu od sebe z kanceláře, toho jediného jsi k sobě pustila. Ale on není jediný chlap na planetě," bručel naštvaně a tiskl mě ještě o něco víc. Dost to bolelo.
"Nevím, kam tím míříte," snažila jsem se mu vyprostit.
"Myslím, že víš moc dobře, kam tím mířím. Seš kus ženský a, kurva, každej chlap tě chce! Ale když ty nedáš nikomu šanci? Zmizneš si na tři roky, tři zkurvený roky! A když se vrátíš, už kolem tebe kroužil on, jak hladovej sup," vyčítal mi. Ach bože, já chci odsud pryč.
"Okamžitě mě pusťte. Mám právo vybrat si k sobě, koho chci, a vy to rozhodně nebudete," promluvila jsem normální hlasitostí, abych mu naznačila, že jestli mě nenechá, budu zvyšovat hlas tak dlouho, až budu opravdu křičet.
"Tak jinak. Asi jsi mě dost dobře nepochopila, ty upejpavá kurvičko. Mám dost velký vliv na to, abych toho tvýho chlapce zničil. Doslova!" naklonil se nad stůl, snad aby jeho slova ještě víc vynikla a ruku, kterou mi až do teď drtil koleno, posunul kousek výš na stehno. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nešlo to.
"Trochu silná slova od muže zákona," pronesla jsem nebojácně. Pochybovala jsem totiž, že by dokázal Trenovi jakkoliv ublížit.
"Zničím ho kariérně. Už si tu neškrtne a poletí na hodinu, jestli od něj nedáš ruce pryč a nevybereš si mě. Tvýho těla by byla škoda jen pro jednoho, je to to správný maso pro každýho chlapa!" zaryl mi prsty do stehna a dravě vycenil zuby. Svojí ruku jsem mu zlehka položila na koleno a pak ji posunula o kus výš, aby si myslel, že jsem začala spolupracovat. Vítězoslavně se usmál, ovšem jen do chvíle, kdy mu moje pěst plnou silou vrazila do rozkroku. Pak se složil na stůl a přidušeně sténal.
"Mě vyhrožovat nebudete, a už vůbec mě nebudete nutit k ničemu, co nechci," vyjela jsem na něj a urychleně se zvedala k odchodu.
"Tohle ti nedaruju, ty couro! A obzvlášť jemu. Počítej s tím, že je konec vašemu muchlování v kanceláři," vyhrožoval mi ještě, když jsem vybíhala pryč. Ze dveří jsem se přímo vyřítila a v běhu nepovolila, dokud jsem nezaběhla za roh a nevletěla Trenovi přímo do náručí.
"Any, copak je?" ptal se hned a nechal se ode mě líbat a objímat.
"On…on po mě vyjel," dostala jsem ze sebe nakonec.
"To nadržený prase," ulevil si Tren a cítila jsem, jak se mu napnuly svaly na rukou.
"Kde je, ať mu můžu rozbít držku," zeptal se pak. Tyhle výrazy mi k němu moc neseděly, ale viděla jsem na něm, že je opravdu vytočený, takže jsem raději mlčela. Na mě se mu sahat nesmělo, to se potom neznal.
"V restauraci, ale budeš mít příležitost zítra. Pojďme odsud, já ti to cestou všechno povím," navrhla jsem a zatáhla ho za ruku. Zhluboka se nadechl, ale pak mě jemně objal kolem boků a odváděl mě domů. Já mu mezitím všechno vypověděla, do sebemenších detailů. Rozzlobilo ho to, ale nemohla jsem se mu divit. Až zmínce o mém vysvobozovacím chvatu se zasmál.
"Jsi tak statečná," políbil mě do vlasů.
"Někteří by použili slova jako kurvička nebo coura," pokrčila jsem rameny.
"Lásko, neber si to tak. Snažil se tě zastrašit, abys mu na ty jeho návrhy přikývla. Já odejdu sám, ale až potom, co dostane jednu pořádnou ránu do nosu. A ty odejdeš taky, hned potom, co dořešíš ten případ. Už nebude potřeba se tu déle zdržovat. Tady skončíš, ale jak vidíš, nebudeš mít proč litovat, nikdo z nich ti tady za to nestojí," uklidňoval mě.
"Bude mi líto Kima," nadhodila jsem.
"Dobře, tak to je jeden člověk, který k tobě byl vždy milý a upřímný. Budeš se muset naučit, že přátelství s lidmi pro tebe nikdy nebudou dost dlouhá," pohladil mě po tváři. Pak se ušklíbl.
"Doufám, že ten hajzl se teď někde plazí domů, protože po té tvé ráně nemůže ani vstát. Dala jsi mu pořádnou?" zajímal se.
"Největší, jaké jsem v tu chvíli byla schopná," přitakala jsem mu a on mě odměnil dalším polibkem na tvář. Tušila jsem totiž, že moje pěst, bude to jediné, co prezidentovi ublíží. Tren byl sice velmi nekompromisní, kdykoliv někdo sáhl na mou čest, ale jednalo se většinou o konflikty řešené bezprostředně. Čekala jsem, že do zítřejšího rána vychladne. Doma jsem se hned převlékla do trička a kraťasů na spaní a zalezla do peřin.
"Ukaž mi ještě to koleno," požádal mě.
"Pěkná modřina, musel tě držet celou silou," okomentoval to a jemně mi koleno zlíbal.
"Ještě tady," zafňukala jsem hraně a ukázala na několik malých modřinek, co jsem měla od stisku na stehně. I ty Tren láskyplně zlíbal, nakonec mě políbil na rty a s přáním dobré noci zhasl. Ráno jsme se v posteli chvíli zdrželi mazlením.
"To je naposledy, co se mnou vstáváš do práce," povzdechla jsem si. Neřekl na to nic a popravdě já ani nic nechtěla slyšet. Jen jsem si tu ranní idylku chtěla užít. Po snídani jsme se ruku v ruce pomalu vydali do práce. Všichni se na nás usmívali a zdravili nás, až mi to přišlo k smíchu. Oni vůbec nevědí, že o Trena přijdu jakožto o svého kolegu. Tren pak odešel k tiskárně, kde si dával dohromady papíry své výpovědi. Měl na sobě tmavé upnuté kalhoty a šedé vypasované tričko. Byl přímo k nakousnutí sexy. Všimla jsem si, že všechna děvčata z oddělení po něm pokukují. Nechala jsem je, bylo to naposledy, teď už ho budu doma okukovat jen já. Akorát jsem stála u jeho stolu a domlouvala se s ním, jaké náležitosti ještě zařídí, protože Tren nerad odcházel od rozdělané práce, když dovnitř trochu prkenně vstoupil policejní prezident. Škodolibě jsem se usmála, když mi došlo, že tak prkenně jde kvůli mé včerejší ráně do jeho slabin a že jsem ho pravděpodobně na dost dlouho vyřadila z provozu.
"Chci s vámi mluvit, pane Natori. Hned!" vyštěkl mezi dveřmi, snad aby odvedl pozornost od svého handicapu.
"I já s vámi," vyskočil na nohy Tren a šel mu naproti. Pro jistotu jsem šla hned za ním, abych mohla kdykoliv zasáhnout.
"Jak se mnou mluvíte?" zuřil hned prezident.
"Tak jak si zasloužíte," odpověděl Tren a jednou velmi dobře mířenou ránou do nosu ho poslal k zemi. Na oddělení se rozhostilo ticho. Urychleně jsem přiskočila až k Trenovi a chytila ho za napřaženou paži, abych mu znemožnila uštědřit mu další ránu. Sval měl tak napnutý, že byl úplně tvrdý, jako by snad byl z olova. Prezident se pomalu zvedl na nohy.
"Máte jediné štěstí, že jste mi včera nepřišel pod ruku a že spravedlnost do svých rukou musela vzít jen Anori. Ale buďte si jistý, že jestli se k ní ještě jednou přiblížíte, nebo nedej bože na ni sáhnete, garantuji vám, že ta pěst nebude jen jedna," syčel Tren naštvaně.
"Co to…já…tohle ti…tohle ti…," huhňal prezident, stále dezorientovaný z té rány.
"S výpovědí si nedělejte starosti, odejdu sám," triumfoval Tren ještě a odcházel dolů do sklepa, nevím pro co. I já se zavřela u sebe v kanceláři, nechtěla jsem, aby na mě ostatní koukali. Po chvíli jsem viděla skrz rolety, že si Tren srovnává věci do krabic. Bylo mi to najednou ještě víc líto než předtím. Bude mi tu chybět. Potřebovala jsem ho k ruce, tak jsem si tu na něj zvykla.
"Zlato, můžu?" zaťukal mi na dveře. Rychle jsem si sušila slzy.
"Jasně, pojď dál," protlačila jsem přes ten knedlík, co se mi usadil v krku.
"Proč pláčeš?" staral se hned.
"Přišlo mi to hrozně líto, že musíš odejít, a všechno kvůli mně! Budeš mi tu hrozně chybět, víš? Nejsi jenom moje pravá ruka, jsi obě moje ruce, bez tebe to nezvládnu," fňukala jsem. Urychleně přešel těch několik metrů, co nás od sebe dělilo, a přitáhl si mě do náruče.
"Miláčku, vždyť budu jenom pár bloků odsud. Máme telefony a internet, není přece problém mě kdykoliv zavolat," konejšil mě.
"Cos chtěl?" popotáhla jsem po chvíli.
"Přinesl jsem ti podepsat výpověď," řekl opatrně. Přikývla jsem. Přece nebudu dělat takové scény! Jenže když jsem ten papír viděla před sebou, odvaha mě opustila. Zvlášť když jsem viděla jeho úhledný podpis.
"Já to asi nezvládnu podepsat. Vyhodit svého vlastního snoubence," roztřásla se mi ruka.
"Prokážeš mi tím službu, když to uděláš ty. Jinak budu muset jít za tím hovadem. A já tě o to žádám, jako tvůj snoubenec. Prosím, podepiš tu výpověď," zavrněl mi do ucha.
"Tohle je to nejdivnější přání, které jsem ti kdy plnila," zavrtěla jsem hlavou, ale svůj podpis připojila.
"Ještě že nejsme manželé. Kdybych měla stejné jméno jako ty, vypadalo by to opravdu divně," konstatovala jsem pak.
"Děkuju," políbil mě na spánek.
"A věřím tomu, že bych dokázal vymyslet i divnější přání," uchichtl se.
"Vsadíš se?" skousla jsem si vyzývavě ret.
"To si piš, budu teď mít spoustu času, takže mě určitě něco napadne," popichoval mě.
"A já myslela, že ho využiješ užitečněji," protočila jsem oči v sloup. Jen se usmál a odešel si dobalit věci. Bylo něco málo po poledním, když se za mnou přišel rozloučit. Chtěl si věci ještě odvézt autem domů a nechtěl se tu přílišně zdržovat.
"Dobře," kývla jsem a nechala se políbit do vlasů. Ten den už se nevrátil. Já byla nucena říct všem kolegům, co se včera stalo, a věřte mi, nebylo to zrovna příjemné, zvlášť když ta blonďatá chudinka celou dobu seděla s námi. Ovšem měla jsem příliš práce na to, abych mohla odejít dřív. Šla jsem pěšky, auto měl Tren a přemýšlela jsem o tom, jak to teď bude. Doma jsem nejdřív zahodila kabát a boty naprosto bez zájmu. Pak mě do nosu udeřila nádherná vůně. Zavřela jsem oči a jen po čichu došla do kuchyně.
"Ahoj lásko," usmál se Tren, který se skláněl nad troubou. Znovu jsem začichala.
"Tady to tak voní," usmála jsem se.
"Chtěl jsem tě trochu navnadit, jak to může vypadat každý večer," zasmál se Tren a snažil se vykroutit z mého sevření.
"Pusť, musím to hlídat," smál se mi. Když jsem se pak usazovala na pohovku, nacpaná až k prasknutí, musela jsem uznat, že na tohle si dokážu zvyknout.
"Celý den budu na telefonu. Kdykoliv mi můžeš napsat nebo zavolat, a já ti udělám společnost, hm?" hladil mě Tren po ramenou.

"Hm, určitě. Budeš mě mít na drátě od rána do večera," zavřela jsem oči a slastně vydechla. Bylo mi opravdu příjemně.


Silvestr na horách

5. ledna 2014 v 19:05 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se s pokračováním, tentokrát včas. Počítejte s tím, že teď bude menší pauza, ale o zkouškovém vydávat fakt nezvládnu. No a kdyby se vám zdálo, že tenhle díl místy upadá, tak se nezlobte, jsem nemocná a psala jsem to s vypětím posledních sil. I tak přeji pěkné počtení:
.
.
Tím, že jsme šli spát až ráno, nechtělo se mi vstávat ani za nic. Dlouho jsem jen bez hnutí ležela a přemlouvala se otevřít alespoň jedno očko. Tren pořád ležel vedle mě a hladil mě po zádech, jen občas mě na chvilku pustil, a pak opět pokračoval v hlazení. Nevěděla jsem, co provádí, že mě musí pouštět. A tak zvědavost zvítězila nad lenivostí a já konečně otevřela oči. Můj andílek ležel pohodlně opřený o polštář, na nose brýle (ten nový obal na ně ležel na nočním stolku vedle něj, což mi udělalo radost) a četl si. Aha, proto mě musel pouštět, aby otáčel stránky.
"Dobré odpoledne, miláčku," usmál se, když zjistil, že jsem vzhůru.
"Ahoj, ty už jsi vzhůru?" zeptala jsem se celkem zbytečně.
"Hm, ale nechtěl jsem tě budit," políbil mě na čelo.
"To jsi hodný, já jsem úplně zničená, odmítám vstát ještě alespoň hodinku," zavrněla jsem a víc se mu přitiskla k prsům a znovu zavřela oči. Tren se jen zasmál, ale nechal mě se ještě válet.
"Myslíš, že ti dva už jsou vzhůru?" zeptala jsem se po chvíli.
"Před chvílí jsem dole slyšel hrát televizi, tak jsou asi tam," odpověděl, odložil knížku a sundal si brýle.
"Sluší ti, víš to?" polichotila jsem mu.
"Opravdu?" pozdvihl nevěřícně obočí. Přikývla jsem a přitáhla si ho k sobě k polibku.
"Já myslel, že už vstáváme. Ty ale vypadáš, že se ti ven moc nechce," provokoval mě a přitom mi přejížděl svým nosem po mém.
"No dobře, já už vstávám. Máš pravdu, že bychom měli něco dělat," uznala jsem nakonec a vyskočila z postele. Společně jsme se oblékli a sešli dolů na pozdní oběd.
"Tohle nám všem přišlo," podával mi Erik nějakou obálku. Otevřela jsem ji a četla.
"Páni, koukej, pozvánka, abychom strávili Silvestr na horách," ukazovala jsem dopis Trenovi.
"No vidíš, to je docela dobrý nápad," objal mě kolem pasu.
"Přece nemůžeme na tři dny odjet. Co náš případ?" otočila jsem se na něj.
"Lásko, myslím, že tu na tebe počká. Ty čarodějky o tobě ještě neví a ty zase nevíš, jak k nim. Takže nemusíme spěchat a můžeme si užít tři dny dovolené," přemlouval mě Tren.
"Máš asi pravdu, dobrá tak pojedeme," kývla jsem. Tren mě s úsměvem políbil na krk a vrátil se zpátky do kuchyně k rozdělanému obědu. Věděla jsem, že je rád, že mě může trochu pozdržet od mého úmyslu, stát se členkou sekty pozemských čarodějek.
"Jedete taky, kluci?" otočila jsem se pak na Erika s Patrikem.
"Pustit vás samotné bez dozoru? To ani náhodou," smál se Patrik. Jen jsem mu dala herdu do ramene. Dělat si z nás srandičky, na to ho užije. Celé svátky jsme jen odpočívali a nic nedělali. Případ jsem na chvíli odložila a užívala si klidu a pohody. Už mi takový odpočinek trochu chyběl, přece jen jsem s tím případem měla jen samé starosti. S Trenem jsme celé hodiny skládali puzzle, nebo jsme všichni čtyři hráli společenské hry. Netrvalo to ani tak dlouho a už bylo načase, začít se balit na hory. Vůbec jsem netušila, že Tren umí jezdit na snowboardu, snažil se mě přemluvit, abych lyžovala, ale já odmítala. Stačilo mi, že mě Patrik naučil běžkařit. Neumluvil mě, i když nasazoval svoje nejlepší přemlouvací zbraně. Patrik mi sbalil běžky a tím byla debata ukončena. Nakonec jsme se všichni sešli s ostatními kolegy před autobusem, který nás měl odvézt do penzionu na horách. Bloncka jela taky, ovšem sama, prezident se takových radovánek nechtěl účastnit. Takže na nás celou dobu házela kyselé obličeje, ovšem nám to vůbec nevadilo, naopak, o to víc a o to radši jsme se k sobě tulili. Sedačky byly nepohodlné a malé, jak ráda jsem si udělala sedačku z Trena, který mě o sebe nechal opírat. A já ho za odměnu celou cestu líbala. Hotel to byl pěkný. Měl malé pokoje, ale útulné a všechno působilo neuvěřitelně romanticky. Protože bylo teprve poledne a slunce krásně svítilo, rozhodli jsme se, že sníh vyzkoušíme ještě dnes. V jídelně jsme se všichni sešli už připravení v lyžařských nebo běžkařských kalhotách. Jen ta blondýna přišla v těch nejznačkovějších a nejupnutějších džínách a luxusním vršku.
"Ty s námi nejdeš lyžovat?" ptali se jí ostatní udiveně.
"Jdu," pokrčila arogantně rameny a pak si mě změřila pohledem. Je pravda, že v těch sportovních kalhotách jsem nebyla tak sexy jako ona, ovšem já už konečně pochopila, že Trenovi nezáleží na tom, jaké mám na sobě oblečení, a naopak se cítila zúčastněně, na rozdíl od ní.
"Opravdu tě nepřemluvím, aby ses naučila lyžovat?" chytil mě Tren kolem pasu, když jsme stáli ve frontě na polévku.
"Ne, zlatíčko, nepřemluvíš. Brusle jsem ti povolila, protože jsem doufala, že mě budeš pevně držet. Běžky nejsou tak nebezpečné. Na lyžích bych si opravdu natloukla. Já si půjdu s Patrikem zaběhat na běžkách a ty si klidně hobluj kopečky," vyplázla jsem na něj jazyk. Jen se zasmál a už na mě nenaléhal. Po obědě jsme si dali jen chviličku oddych a pak už jsme vyrazili ven. Tam jsem konečně pochopila, proč se blondýna nepřevlékla hned. Prezident jí asi nestihl včas koupit výbavu a její lyžařský outfit nepatřil zrovna k těm nejlepším. Tomu jsem se od srdce zasmála. Tren mi vlepil polibek a odešel s ostatními jezdit na svah. Já s Patrikem vyrazila na běžky. Věděla jsem, že on by rád taky na svah, ale samotou mě nechtěli nikam pustit. Běhali jsme celé odpoledne, až mě bolely nohy.
"Nepojedeme se teď podívat na svah? Koupíme si něco teplého a podíváme se, jak to ostatním sviští," navrhl mi Patrik.
"S tím nejde nesouhlasit," usmála jsem se a tak jsme se vrátili. Sjezdovka byla plná lyžařů, naštěstí lavičky byly prázdné, takže jsme si měli s Patrikem kam sednout s horkým grogem a sledovat je. Netrvalo to dlouho, než si nás všimli. A pak k nám zamířili samozřejmě v plné rychlosti. Opravdu jsem měla chvíli strach a už jsem málem uskakovala stranou. Tren jel jako první a zastavil svoje prkno snad na místě. Sundal si lyžařské brýle a posadil si je do vlasů. Tváře měl ošlehané od studeného větru, ale usmíval se a neváhal ani vteřinku, aby mě mohl políbit. Zapomněla jsem, že měl obě nohy připevněné ke snowboardu a jak jsem se do něj opřela, oba jsem nás převážila k zemi. Ještě že jsem grog předtím postavila na stůl.
"Jak to, že nemáš helmu," hubovala jsem ho pak.
"Jenom mi překáží. Jezdit umím, nespadnu," políbil mě znovu.
"Jak se vám běhalo?" ptal se pak.
"Výborně! Ale už mě hrozně bolí nohy," postěžovala jsem si.
"Tak už půjdeme na hotel. Taky toho mám pro dnešek dost," přikývl mi. Odepl si boty ze snowboardu a společně jsme odcházeli na hotel. Ta celodenní jízda ho úplně rozjařila. Za celou dobu mu nezmizel úsměv z tváře. Nejdřív jsme si dali sprchu, pak se se mnou chvíli kočkoval v peřinách a nakonec mě odtáhl za ruku dolů, kde se dělala zkouška na Silvestra. Celý večer sršel vtipem a já nemohla jinak, než se smát s ním. Bylo to opravdu nakažlivé a já byla ráda, že se baví, taky se potřeboval odreagovat. Dali jsme si i nějakou tu skleničku a večer jsme se vraceli na pokoj ještě o něco málo veselejší. Bloncka se kolem nás celý večer motala, ale já jí nedala příležitost se k Trenovi ani přiblížit. Nějak jsem tušila, že nemá úplně čisté úmysly. Když jsme odcházeli na pokoj, zjistili jsme, že nebydlí příliš daleko od nás. Tren si mě přede dveřmi vyhodil do náruče a přenesl mě přes práh.
"Trénuješ?" provokovala jsem ho.
"To si piš. Blíží se to sice pomalu, ale jistě," škádlil mě nazpátek a hodil mě do měkkých peřin.
"Víš, zlato, napadlo mě, stejně nedodržuju téměř žádná pravidla, opravdu musíme dodržovat zrovna tahle?" nadnesla jsem. Tren si mezitím přetahoval tričko přes hlavu. Těžce si povzdechl, sundal si ještě kalhoty a pak si klekl ke mně na postel.
"Srdíčko, víš, že i přes to, že jsem zastáncem našich tradic, tuhle bych porušil více než ochotně. Nikdy jsem se nehnal do chomoutu, ale s tebou bych neváhal. Ovšem i kdyby Bratrstvo odhlédlo od faktu, že spolu žijeme na hromádce jen tři roky, nikdo nás neoddá, dokud ti nebude pětapadesát," pokrčil rameny a sundával ze mě kalhoty.
"Tak se můžeme nechat oddat tady. Tajně," navrhla jsem po chvíli. Na chvíli se zastavil v rozepínání halenky.
"U nás doma by ten svazek neplatil. Navíc mám falešné doklady," zamrkal omluvně.
"To mě nenapadlo," připustila jsem smutně a trochu se nadzvedla, aby mi mohl sundat i podprsenku.
"Nemrač se, srdíčko. Já si na tebe počkám," políbil mě na čelo. To už jsem pod ním ležela úplně nahá.
"Navíc, manželské povinnosti můžeme plnit, i když ještě nejsme manželé," zapředl, aby odvedl moje myšlenky.
"Mě přece nejde jen o manželské povinnosti. Jde mi o všechno tak nějak celkově," zakoulela jsem očima.
"Vydrž miláčku, trpělivost," vydechl. Pak jsem se nechala naladit na jeho vlnu a ochotně se pustila do plnění těch zmiňovaných manželských povinností. Ráno jsme si poleželi o trochu déle a pak dopoledne vyrazili znovu na svah a na běžky. Odpoledne jsme se totiž rozhodli jen pro společnou procházku. Nechtěli jsme se před večerem příliš unavit. Vykračovali jsme si po zasněžené pěšině, kolem nás byly louky zasypané sněhem. Bylo to moc pěkné. Obzvlášť když vykouklo sluníčko, odráželo se od napadaného sněhu a všechno se pak třpytilo jako miliony malých diamantů. Přímo to lákalo k tomu, abychom v něm někoho vykoupali. A bohužel měli ostatní stejný nápad a tím tonoucím ve sněhu jsem se stala já. Podezírám Trena, že mě tam hodil jako první, protože šel celou dobu vedle mě a najednou mě někdo popadl kolem pasu a hodil do závěje hlavou napřed. On byl v nejlepší pozici. A pak se strhla sněhová bitva. Létaly sněhové koule, občas i sněhový lidé a brzy jsme byly všichni úplně mokří, obalení sněhem a smáli jsme se na celé kolo. Pak jsme se ještě navíc dohodli, že postavíme sněhuláka. A každý svého, nebo alespoň ve dvojici. Tren válel ty velké koule a já je obalovala sněhem a uhlazovala.
"Zlato, to ty jsi mě hodil do té závěje?" nevydržela jsem to a musela se zeptat.
"A kdyby ano?" nadhodil provokativně a přistoupil těsně ke mně. Chtěla jsem mu nějak chytře odpovědět, proto jsem udělala krok vzad, abych si od něj udržela odstup, ale zády jsem narazila na našeho sněhuláka. No, takže mě držet v šachu.
"Ještě řekni, že ses nebavila," objal mě kolem pasu a přitáhl si mě na prsa. Obě naše bundy byly mokré a dost to studilo.
"Bavila, ale teď jsem mokrá a můžu nastydnout," namítla jsem.
"Hm, pak budeš ležet v posteli, úplně bezbranná a zcela v mé moci," zavrněl mi do ucha a já jen zalapala po dechu. To znělo tak smyslně. Tren se ovšem namísto polibku, který jsem očekávala, rychlostí blesku smýknul stranou a mě přetočil spolu s ním. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, dostal Tren ránu sněhovou koulí za krk. No, tak ta by mě pěkně trefila do hlavy.
"Hej, jdeme zpátky," volali na nás ostatní. Očividně jsme je zdržovali. Tren mě vzal za ruku a vyběhl za nimi, mě tím hlubokým sněhem táhl za sebou. Na hotelu jsme se hned svlékli z těch mokrých a studených věcí a dali se pěkně teplou sprchu. Bylo to opravdu příjemné. Obzvlášť když mě Tren masíroval sprchovým gelem. Pak jsme ještě chvíli strávili v posteli mazlením. Kočkovali jsme se jak malé děti, oba jsme byli nazí, ani jeden z nás před tím druhým nic neskrýval.
"Lásko, měla bych na tebe takovou prosbu," mluvila jsem na něj, když jsem se oblékala zády do místnosti. Vyděsilo mě, když mě najednou objal kolem pasu. Vůbec jsem ho neslyšela jít, i když by mě to nemělo překvapovat, vždycky se pohyboval tiše.
"Ano? Jakou?" pobídl mě a políbil na krk.
"Dej si pozor na blondýnu. Nelíbí se mi, jak se kolem tebe v poslední době motá, má určitě něco za lubem," požádala jsem ho.
"Neboj, já se o sebe postarám. Navíc mám oči pořád jenom pro tebe," políbil mě na spánek a vrátil se zpět k posteli, kde si předtím oblékal kalhoty.
"Já vím, ale stejně buď prosím ve střehu, když bude na blízku. Nerada bych, aby využila tvé nepozornosti a neuhnala tě na novoroční polibek," stála jsem si na svém.
"Ten patří tobě, zlato. Slibuji, že si na ní budu dávat pozor," přikývl. Přešla jsem k němu a přerovnala mu límec u košile, i když on sám si ho vždycky srovnal dokonale. Chtěla jsem na tom mít taky svůj podíl.
"Nebo můžeme zůstat tady a budeme to mít stoprocentní," navrhla jsem mu. Se smíchem zavrtěl hlavou.
"Máš pod tím svetrem něco?" zeptal se mě pak.
"Ne, proč?" zamrkala jsem překvapeně.
"Mám v plánu utancovat tě k smrti, takže ti v tom svetříku bude dost teplo. Vezmi si pod něj tílko, ať si ho pak můžeš sundat," popohnal mě plácnutím po zadku. Poslušně jsem udělala, co po mě chtěl. Tílko jsem měla jen jedno a s dost velkým výstřihem, ale on si nestěžoval.
"Víš, jestli mě chceš mermomocí dneska odrovnat ze světa, znám i lepší způsoby, než je zrovna tanec," zavrněla jsem mu u úst.
"Jenže mě se zrovna dneska chce všem chlubit, jak nádhernou mám partnerku," usmál se.
"Tobě ten horský vzduch očividně dělá dobře, máš tu permanentně dobrou náladu," konstatovala jsem a sledovala, jak mu tvář projasnil další úsměv.
"Tady jsme dost daleko do všeho, čím se mi chystáš zkomplikovat život a pokoušet moje duševní zdraví," pokrčil rameny.
"Jen jestli z toho zase neděláš moc velkou vědu," protočila jsem očima.
"To ani v nejmenším. Až tohle všechno skončí, budu potřebovat další dovolenou na nervy. Mám jenom jedny a ty je poslední dobou dost pokoušíš," obvinil mě.
"Přiznávám vinu ve všech bodech obžaloby," pokrčila jsem s úsměvem rameny.
"Obžaloba vám vymyslí odpovídající trest. Ale až později," zatočil mě do první piruety.
"Ale ne, to už začínáš se svým plánem mě zničit tancem?" zasténala jsem.
"Přesně tak, jsi úžasně bystrá a pozorná," vysekl mi hlubokou poklonu. Tak na takhle bezstarostného a vtipkujícího snoubence bych si rychle zvykla. Byla to velmi příjemná změna. Ovšem hned co jsme vyšli ze dveří, moji pozornost upoutala blondýna v nevkusně krátké sukni a s ještě hlubším výstřihem než jsem měla já. Samozřejmě neušla ani Trenovi, ale ten jak zavrtěl hlavou, políbil mě na tvář, vzal mě kolem pasu a dováděl mě dolů. Pokoj jsme měli až ve třetím patře a protože schody byly zabrané nějakými lidmi, kteří se tam hádali a nevypadali, že by nás nechali projít, museli jsme jet stejným výtahem jako blondýna, která měla tak vysoké podpatky, že by ty schody ve zdraví nesešla.
"Máš v plánu jenom tančit, nebo budeme i pít?" vyzvídala jsem pak.
"Že bych se opil?" zamyslel se, ale pak se ušklíbl a já věděla, že to nemyslel vážně.
"Někdo z nás dvou musí zůstat střízlivý. Aspoň tě pak snáz dostanu na pokoj," utahoval si ze mě.
"No dovol? Já umím pít," ohradila jsem se. Několikrát na mě zamrkal těmi svými dlouhými řasami a mě bylo jasné, že poukazuje na moje už tři opilecké návraty domů.
"No dobře, občas to přeženu, ale dneska mě budeš hlídat," zapíchla jsem mu ukazováček do hrudi.
"Rozkaz šéfová," zasalutoval mi s úsměvem.
"Navíc jsem ti říkal, že se tě chystám utancovat, takže nebudeš mít kdy pít. Vzbudím tě akorát na novoroční polibek," ujistil mě, že stále neupustil od svého plánu. Slyšeli jsme, jak si blondýna vedle nás odfrkla, ale nevěnovali jsme jí žádnou pozornost. Konečně přijel výtah a my jsme sjeli dolů. Ten stísněný prostor nás dokonce přemluvil k tomu, abych se trochu vášnivěji líbali a to i přes to, že vedle nás byla blondýna, opět zelená vzteky. Dole v jídelně už byla připravená hromada jídla i pití, stoly byly dány stranou, aby vznikl taneční parket, kde se do rytmu rychlé hudby vlnilo už pár odvážlivců. Já se chtěla nejdřív zastavit u jídla, protože jsem naposledy obědvala a není dobré pít na prázdný žaludek. Dala jsem si nějaké ovoce a Tren sám mi podával skleničku se šampaňským.
"Já myslela, že mě máš hlídat, abych nepila," usmála jsem se, ale poslušně si skleničku vzala.
"To jo, ale když si dáš alespoň jednu, budeš na parketu povolnější a nebudeš se tolik stydět," zavrněl mi do ucha. To už jsem měla šampaňské v sobě a nechala se táhnout na taneční plochu, kde mě Tren hned roztočil v rytmu hudby. Vždycky se mnou tančil raději na pomalé písničky, ale tentokrát zůstával i na ty rychlé a opravdu svědomitě plnil svůj slib, že mě utancuje k smrti.
"Trene, já už nemůžu, dej mi chvilku pauzu, prosím," žadonila jsem, když tempo písní pořád zrychlovalo a já sotva popadala dech. Ještě chvíli se nechal prosit, než mě odvedl ke stolu. Okamžitě jsem ze sebe sundala ten svetřík a ovívala se nějakými deskami, co ležely na stole.
"Opravdu dostáváš svým slovům. Já ale myslela, že mě máš rád, ne že se mě chceš mermomocí zbavit," stěžovala jsem si, když jsem se konečně trochu vydýchala.
"To víš, že tě mám moc rád, ovšem občas jsi na zabití," lípnul mě na čelo.
"Za tu námahu si zasloužím jednu semhle," ukázala jsem si prstem na rty a on mě poslušně políbil.
"Budeš vždycky takhle poslušný, že kam si ukážu, tam mě budeš líbat?" zeptala jsem se.
"Když na tebe nebudu naštvaný, tak možná," připustil a políbil mě pod čelist, kam směřoval můj prst.
"A teď jdeme, ženo, zpět na parket, než tu začneme někoho pohoršovat," vytáhl mě na nohy a nevšímal si mého protestu. Naštěstí první písnička byla pomalá, takže si mě jen přitáhl těsně k sobě a kroužil dokolečka v ploužáku.
"Co že jsi najednou tak hr do tančení? Vždycky mi přišlo, že nutím spíš já tebe. Nevím, co sis dal, ale nedělá ti to dobře," popichovala jsem ho a on schválně přidal pár tanečních kroků navíc.
"Nevím, prostě se mi chce se s tebou předvádět. A na drogy mám dost jasný záporný názor, takže jediné, čeho jsem si mohl šňupnout, jsi ty," odpověděl a pak mi zabořil nos do vlasů a zhluboka se nadechl.
"Ale no tak, pane, takhle na veřejnosti? Ještě by vás mohli sebrat za špatný vliv na mládež," utahovala jsem si z něj.
"Mládež? Kde? Jo, no jo, jednu držím v náručí," vrátil mi to naprosto brilantním způsobem. Na to jsem neměla vůbec co říct a tak jsem si ho pro jistotu přitáhla k polibku.
"Nechte si to na potom, vy dva. Radši se připojte k nám. Nebo aspoň ty Trene, máme málo chlapů," volali na nás ostatní.
"Proč ne, já vám ho klidně půjčím," usmála jsem se ve stejnou chvíli, kdy Tren odmítavě zavrtěl hlavou. To samozřejmě vyvolalo výbuch smíchu. Vymanila jsem se z jeho náruče a postrčila ho směrem ke kroužku, který naši ostatní kolegové utvořili, a sama jsem se posadila ke stolu. Blondýna, která do té doby seděla, se najednou rychle zvedla a nadšeně běžela tančit s nimi. Bylo to divné, ale pravý význam mi došel až ve chvíli, kdy se postavila vedle Trena. Tak to teda ne, ty mrcho! Blondýna nijak neodkládala svůj útok a hned jak měla příležitost, se o mého Trena začala otírat boky. Tren pokaždé uhnu kousek stranou, ale ona ho následovala jako sup. Pak mu přejela rukou po zadku. Tak moment dámo, to je moje území! Ani Tren nebyl nijak nadšený z jejího zájmu a tanečním krokem se přesunul na druhou stranu kruhu, kde objal pažemi kolem ramen dvě další kolegyně, které se pustily do zpívání dané písničky spolu se zpěvačkou. Kopla jsem do sebe druhou skleničku se šampaňským a šla ho zachránit, protože blondýna se už zase nebezpečně přibližovala. Obešla jsem hlouček a nenápadně se zařadila po jeho boku. Jeho původní sousedka mi ochotně udělala místo a jeho ruka tak hned spočinula na mých bocích.
"Přišla jste mě zachránit, princezno na bílém koni?" zeptal se s úsměvem.
"Samozřejmě. O svého milovaného prince se musím hezky starat," políbila jsem ho.
"Další šampaňské?" zeptal se mě. No jistě, v tom polibku ho musel cítit.
"Teprve druhé a slibuju, že třetí sklenička bude až o půlnoci a jinak ani ťuk," zamrkala jsem nevinně.
"Dámská volenka!" zavolal někdo. Než jsem stihla cokoliv říct, přiskočila k nám blondýna a drapla Trena za paži.
"Smím prosit, ať se taky trochu spravedlivě vystřídáme," zasyčela mým směrem. Tren jen s povzdechem pokrčil rameny, ruce jí položil kus pod lopatky a lehce se houpal v rytmu. Já si odchytila Patrika.
"Smím prosit?" vysekla jsem mu hlubokou poklonu.
"Když tak hezky prosíš, mohl bych se obětovat," přikývl se smíchem.
"Koukám, že bloncka už to zase zkouší na Trena, co?" promluvil po chvíli, co jsme tančili. Otočila jsem se jejich směrem. Tren ji pořád držel předpisově pod lopatkami, a ona na něj mrkala, schválně kazila kroky, aby do něj mohla narážet boky, házela úsměvy a něco mu povídala. Tren se na ni většinou nedíval a odpovídal jen krátce.
"Ještě že Tren je proti blondýnám imunní. Jinak bych tam musela naběhnout a zřídit si pořádek," brblala jsem. Zbystřila jsem pozornost, když se blondýna podívala mým směrem a pak naprosto schválně sjela rukou, která předtím spočívala na rameni, až na jeho boky. Patrik už mě pomalu pouštěl, jak čekal, že zareaguji, ale Tren byl rychlejší a jasně jí dal najevo, že zašla daleko, když její ruku vzal a vrátil ji zpět na svá ramena. Naštěstí už tahle písnička končila. Ještě jsem viděla, jak jí Tren pokývl hlavou jako poděkování za tanec a pak už šel pro mě. Patrik se okamžitě ztratil ze scény.
"Tady je moje nejkouzelnější tanečnice," zahlaholil, když si mě přitahoval do náruče.
"Jak se ti tančilo?" zeptala jsem se a užívala si jeho objetí.
"Až na to, že se mě pořád snažila někde dotýkat a že se dělala lepší oproti tobě, to ušlo," pokrčil rameny.
"Ale těšil jsem se, až budu tančit zase s tebou," políbil mě do vlasů.
"Vážení připravte se, za chvíli to vypukne," upozornili nás. Mladičká servírka každého z nás oběhla s tácem a rozdala nám skleničky se šampaňským. Přesto, že Tren držel kolem pasu mě, se k nám přitočila blondýna a začala se Trena ptát, jak se mu s ní tančilo. Její záměr byl jasný, zdržet jeho pozornost a pak mu rychle vlepit novoroční polibek. To tak, ty nádhero!
"Trochu moc jsi omezovala můj osobní prostor, jinak to docela šlo. Ale teď na povídání nemám čas," odbyl ji Tren, protože odpočítávání se právě blížilo ke konci. Místo toho se natočil zpátky ke mně.
"Tři, dva, jedna, šťastný nový rok," vykřikovali všichni, Tren hned využil první vteřiny po půlnoci a vášnivě mě políbil, div jsem svou skleničku nevylila.
"Šťastný nový rok, srdíčko," popřál mi pak a pozdvihl svou sklenku.
"I tobě, lásko," přiťukla jsem si s ním a společně jsme se napili. Pak už všichni pospíchali ven na ohňostroj.
"Nemám sebou bundu, tu jsem nechala nahoře," došlo mi, když jsem si oblékala svetřík.
"Stačí nám ta moje, pojď," táhl mě Tren za ruku ven. Tam se do mě hned opřel studený vítr, ale vzápětí si mě Tren přitahoval na hruď a přehazoval přese mě i přes sebe svojí bundu. Pak mi bylo teplíčko a mohla jsem si užít krásný ohňostroj.
"A teď oslavíme nový rok pořádnou pařbou!" vykřikl Kim a ostatní mu nadšeně přizvukovali.
"Já bych ho raději oslavila v posteli s jedním hrozně sexy mužem," zavrněla jsem Trenovi do ucha.
"Beru tě za slovo," přikývl mi a společně jsme se rozloučili s ostatními a odešli na pokoj. Jakmile jsme zavřeli dveře od pokoje, vřava ze zdola utichla.
"A teď jménem zákona, kalhoty dolů," zavelela jsem.

"Hlavně nestřílej," smál se Tren, když si rozepínal pásek.