,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Únor 2014

Marion na Zemi

23. února 2014 v 22:16 | Yui-chan |  Růže msty
Sice jsem tomu moc nevěřila, ale tu neděle a já stihla naťukat pokračování. Vím, že je to blbě utržené, ale aspoň se víc budete těšit na pokračování. Za komentáře budu ráda :)
.
.
"Anori, no tak, pusť mě dovnitř, jsi tam už strašně dlouho," klepal Tren na dveře od koupelny.
"Jdi pryč, jsem v pohodě," křikla jsem nazpátek a vypláchla si pusu. Úplně dobře mi nebylo, ale to mu nehodlám vykládat. Konečně jsem uvolnila koupelnu a zamířila do kuchyně. Bylo mi zle od žaludku, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
"Marion, co si dáte k snídani?" zeptala jsem se.
"Nedělej si starosti, nesnídám," zavrtěla Marion hlavou. Výborně, to nám vyruší moje ranní zdržování. Chtěla jsem Marion v práci co nejvíce vyzpovídat a odpoledne se zase jelo za čarodějkami.
"V tom případě můžeme jít," kývla jsem a začala si oblékat kabát.
"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo? Do postele ten kabát nebudeš potřebovat," zarazil mě v hale Tren.
"Jdu samozřejmě do práce, jako vždycky," odpověděla jsem a snažila se vypadat, jako že je vše v pořádku. Vůbec nevím, jak to dokázal, ale natáhl se po mě tak rychle, že jsem stihla jen vyjeknout, když jsem mu padala do náruče.
"Máš horečku, zůstáváš doma," oznámil mi, když mi přidržel dlaň na čele.
"Není to nic hrozného," odporovala jsem.
"Bez odmlouvání, s Marion si můžeš promluvit i tady, Erik s Patrikem za tebe vyřídí papírování jako vždycky," vrtěl nekompromisně hlavou. Jako na potvoru oba souhlasili a já se tak na ně nemohla odvolávat.
"Odpoledne chci jet za čarodějkami, jsem opravdu v pořádku," chytala jsem se posledního stébla, které vzápětí utrhla Marion.
"Pojedu sama, omluvím tě. Vážně nevypadáš vůbec dobře," promluvila a taky mi sahala na čelo.
"Fajn, dobře," odhodila jsem vztekle kabát a posadila se na pohovku. Tren mi během chvilky přinesl čaj, práše na hlavu a pár piškotů, správně odhadl, že nic jiného bych v sobě neudržela. Pak přese mě ještě přehodil deku.
"Mám se jít projít?" nabídl mi pak. Zavrtěla jsem hlavou, takže si přisedl ke mně. Ochotně jsem se mi položila na hrudník.
"Nechceš ještě nějaký prášek?" ptal se. Horší jak kdyby byl můj otec. Tomu jsem se trochu trpce usmála. Svého skutečného otce jsem viděla jen jednou a ten pěstounský se o mě nikdy moc nestaral.
"Ne, jen mi podej ten hrnek," požádala jsem ho. Když jsem byla pohodlně opřená o jeho tělo, zabalená v dece a s hrnkem čaje v rukách, upřela jsem svůj pohled na Marion. Ta si jen odevzdaně povzdechla.
"Včera si odpověděla na moje otázky, takže teď je řada na mě. Ptej se," pobídla mě.
"Začnu zlehka. Byla paní Linertová vaše jediná žačka?" začala jsem.
"Ano, byla jediná," přikývla Marion. Tak aspoň že tak.
"Proč jste porušila pravidlo a i přes zákaz ji učila?" ptala jsem se dál.
"Nic jsem neporušila. Je zakázáno učit pozemské ženy magii. Ovšem ona byla míšenka, její matka byla docela silná čarodějka, takže zvládala spoustu věcí z magie. Jen jsem ji vedla," vysvětlovala.
"Po tom, co jsem viděla, jsem myslela, že pozemské ženy nikdy nemohou čarovat?" zamyslela jsem se. Trochu mě to překvapilo.
"Samy o sobě samozřejmě ne. Nemají v duších tu správnou podstatu. Ale můžeš jim předat část své moci a dovolit jim tak využívat kouzla. Pokud žena s takovou mocí otěhotní a následně porodí, její dítě bude disponovat neoddělitelnou silou, ať už je to chlapec nebo dívka. Jelikož ale lidské duše nejsou na sílu magie stavěné, jejich učení je náročné a jejich síla velmi nevyzpytatelná a často nebezpečná. Proto je zakázané ženy učit nebo jim dokonce jen ukazovat, že magie existuje," vyprávěla Marion. Páni, tohle jsem nevěděla. Nechala jsem si chvíli na to, abych to všechno vstřebala.
"Proč jste si ji vybrala? A proč jste se rozhodla ji učit?" zeptala jsem se pak.
"Nejspíš ti to bude znít jako klišé, ale bylo to na tvou ochranu. To, co Lorena provádí, vím už dlouho. A mám několik podezření, v čem všem má a měla prsty. Po smrti tvých rodičů tě poslali na Zem, kde tvoje ochrana stála život ještě další pěstouny. Chtěli jsme zachovat přání tvých rodičů a nechat tě vyrůst v nevědomosti o magii i tvém poslání, ale zároveň hrozilo nebezpečí, že by tě mohla právě i takováto pozemská čarodějka sprovodit ze světa. A ta žena byla taková malá pojistka, že tu byl alespoň někdo, kdo tě mohl chránit, než nastoupil do služby tady Anthony," povídala. Páni, to bylo nových informací. Ale od Trena jsem byla na takové zatajování podstatných věcí týkající se mého života celkem zvyklá. Zase tolik mě to nerozhodilo.
"Dobrá, ta nejdůležitější otázka: Proč jste mě na ni odkázala, když jsem se vás ptala na Lorenu a své rodiče?" zeptala jsem se. Tren mě svou rukou chlácholivě hladil po paži, možná proto jsem byla tak klidná.
"Stejně jako teď ty, i ona byla členkou toho spolku. Věděla o Loreně, a kdyby ses jí zeptala, upozornila by tě na to, že se tě pravděpodobně chystá najít a zabít. Myslela jsem, že by ti donášela informace odtamtud. Ani ve snu by mě nenapadlo posílat tě do té sekty na vlastní pěst. Není mi moc jasné, jak jsi na to přišla bez ní," přiznala Marion. Ve stručnosti jsem jí vypověděla o našem vrahovi a všech indiciích, které mě dovedly až sem.
"Och, už naprosto chápu, proč je z tebe Anthony ve stresu. Vždyť ty z těch malérů a nebezpečí nevyjdeš, jak je rok dlouhý," zavrtěla nevěřícně hlavou a Tren si jen povzdechl.
"Mám ještě jednu otázku. Víte něco bližšího o její smrti? Prý je z toho Lorena podezřelá," nadhodila jsem.
"Ano, prý to tak je. Údajně zjistila, že je s tebou spolčená a obávala se, že by ti donesla informace o její sektě. Proto se jí zbavila. Byla sice dobrá v kouzlech, ale pravé čarodějce se samozřejmě nevyrovnala. Za trest jí Lorena nechala udělat hrob stejný, jako všem jejím stoupenkyním. S jejich symboly utrpení a zvrácenou touhou po životě po smrti, aby odradila všechny rebelky. Ale kde si vzala zase tuhle informaci?" zatvářila se nechápavě.
"Mluvila jsem s její vnučkou, Heidi. To ona mě navedla do té sekty. Údajně do ní taky patří, ale nikdy jsem ji na srazu neviděla," odpověděla jsem.
"Hm, vnučka. To bylo chytré. Ano, je jí teprve 15. Berou mezi sebe pouze dospělé ženy a dívky, ona bude patrně jen vedena v evidenci a připravována někde stranou na plnohodnotnou účast," polemizovala Marion. Chvíli jsem zůstala zticha, jak jsem vstřebávala informace. Mělo by mě asi znepokojovat, že paní Linhartová je další člověk, který kvůli mně zemřel, ale můj mozek už se tenhle fakt naučil blokovat. Zemřely jich kvůli mně stovky. Kdybych na to měla myslet, zbláznila bych se. Potom jsem Marion podrobně vyslýchala ohledně všeho, co se tam dělo od začátku jejího působení. Bylo to opravdu dlouhé vyprávění, ale Marion vždy mluvila tak poutavě, že se člověk úplně vžil do situace, ať už vyprávěla cokoliv. Ani jsem nepostřehla, kdy se z pohovky zvedl Tren a odešel do kuchyně vařit oběd. To jsem už nechala Marion trochu vydechnout. Brala jsem tohle její vyprávění jako náhradu za to, že tam dnes nemohu být s nimi. Sakra, zrovna teď, když se tam děje tolik zajímavých věcí! Ovšem nemoc a hlavně to povídání mě vyčerpalo natolik, že jen pár minut po té, co se za Marion a Trenem zavřely dveře, jsem tvrdě usnula. Nevzbudilo mě, ani když se Tren vrátil zpátky. To až večer jsem se donutila vstát a čas jsem si vyplnila luštěním křížovky. Nebo lépe řečeno já zapisovala písmena a luštil spíš Tren.
"Kdo Marion vyzvedne?" zeptala jsem se, když už bylo docela pozdě a Tren se pořád neměl k tomu, aby nasedl do auta.
"Patrik. Vyrazil hned po práci, takže jestli dneska čarodějky nepřetahovaly, měli by tu být každou chvíli," vysvětlil mi Tren. Celý večer se mi zdál nějak podivně zamlklý.
"Zlato, děje se něco?" vyzvídala jsem, i když jsem samozřejmě neočekávala přímou odpověď.
"Odpoledne nám přišel dopis od Danteho. Tedy hlavně mě. Situace u nás se mu vůbec nelíbí. Shinigami se začínají stahovat kolem některých přechodů, Dante si myslí, že je už napadla alternativa, že jsme na Zemi, a teď se snaží zjistit, jestli ano a kde přesně. Bylo jasné, že když nás dlouhou dobu nebudou moci najít u nás, začnou se rozhlížet po jiných dimenzích. Údajně ještě nedošli k přechodům vedoucím do Kanady, ale až se jim to povede, bude to špatné. Upozornil mě na možnost, že budeme okamžitě odvolaní zpátky," oznámil mi.
"Ale to nejde, mám tu nějakou práci. Nemůžu odsud jen tak zmizet," namítla jsem.
"Anori, Dante se tě nebude ptát na to, jestli se ti chce nebo nechce. Prostě budeme muset odejít. Mám tě na starost ne jenom jako svoji snoubenku, ale také jako svoji chráněnku. A podléhám hlavně Danteho rozkazům, na to nezapomínej," zavrtěl hlavou a naznačil mi, že pokud takový rozkaz dostane, odtáhne mě odsud i proti mé vůli.
"Je mi jedno, čí rozkazy máš nebo nemáš poslouchat. Neodejdu odsud, dokud tenhle případ nevyřeším. A ty mě nedonutíš,…" můj bojovný monolog byl přerušen silnou žaludeční křečí, tak tak jsem se stihla předklonit ke kbelíku, co jsem měla postavený poblíž. Zatím co jsem zvracela, držel mi Tren vlasy z obličeje. Když jsem skončila, podal mi papírový kapesník, abych si mohla otřít ústa.
"Už takhle mám dost problémů s tím, že tě nejsem schopný donutit dělat některé věci. Copak je tak těžké občas zkousnout svoji hrdost a poslechnout mě nebo kohokoliv jiného, zvlášť když ten jiný je Dante?" zeptal se mě, když už jsem měla i vyčištěné zuby a vzala si prášky na žaludek.
"Nemusím poslouchat nikoho. Ani tebe. Měl bys vědět, že se docela dost krotím a snažím se ti vyjít po vůli. Nelíbí se mi daleko víc věcí, než dávám najevo," obula jsem se do něj.
"Bože chraň, abys někdy spustila naplno, když se ve skutečnosti krotíš. Copak ty už jsi zapomněla, jak ti bylo ty první týdny s Kevinem, který slepě dodržoval všechna nařízení Bratrstva? Co můžu, za to se přimluvím, ale ani Danteho už nebaví moje věčné prosby, abys mohla mít věci jinak než ostatní," povzdechl si.
"O tvoje prosby tě nikdo nežádá, Anthony," zaprskala jsem. Trochu překvapeně vyvalil oči, když jsem ho oslovila druhým jménem. To jsem opravdu nikdy nedělala, i když jsem byla opravdu naštvaná, použila jsem je obě.
"Fajn," řekl zdánlivě klidně, ale čím tišeji mluvil, tím spíš byl naštvaný. Zvedl se a odešel, pravděpodobně do ložnice. Asi jsem ho rozčílila, ale to já byla v tuhle chvíli taky. Netrvalo dlouho a přesně jak Tren řekl, vrátila se Marion s Patrikem. Dali si večeři, kterou Tren připravil, já měla jen suchý rohlík a čaj, a Marion mi převyprávěla vše, co se na dnešním srazu dělo. Přípravy vrcholily a údajně zbývaly jen dny do doby, kdy měla přijít Lorena. Doufala jsem, že mi bude dobře co nejdříve, abych tam mohla taky být. Vždyť kvůli setkání s ní jsem to celou dobu dělala. Povídali jsme si jen chvíli. Byla jsem už zase unavená a ještě jsem se chtěla jít vysprchovat. Odešla jsem nahoru do ložnice. Tren už vysprchovaný byl, ležel jen v trenkách na posteli, na nohou měl položený laptop a něco psal. Prsty mu létaly po klávesnici rychlostí blesku, bylo celkem zábavné ho pozorovat. Ovšem na můj příchod nijak nezareagoval, to nebylo úplně dobré.
"Co děláš?" ptala jsem se.
"Pracuju," zabručel a dál se věnoval jen své práci. Nemělo cenu nutit ho k rozhovoru. Odešla jsem se tedy taky vysprchovat a potom jsem zapadla do postele. Tren chvíli na to vypnul laptop a zhasl i svou lampičku.
"Ty se na mě zlobíš?" nevydržela jsem to a zeptala se.
"Ano, zlobím," odpověděl. Mlčela jsem, protože jsem zrovna honem neměla co říct.
"Nepřeji si, abys mě oslovovala druhým jménem. Od tebe to zní cize. Nelíbí se mi to," promluvil on. Tentokrát jsem na něj překvapeně zírala já.
"Dobře," kývla jsem nakonec. To jediné mě napadlo říct.
"A to je ten jediný důvod, proč ses na mě zlobil?" vyzvídala jsem pak a přisunula se blíž k němu, takže jsem ho teď mohla obejmout kolem hrudníku. Přikývl na souhlas.
"V tom případě je problém vyřešen. Řekneš mi něco?" nadnesla jsem.
"Když budu vědět," pobídl mě.
"No, ne že bych tě chtěla znovu naštvat, ale neznám nikoho kromě tebe, kdo si nechává ostatními říkat druhým jménem. Proč to děláš ty a ne třeba Patrik?" zeptala jsem se.
"Byla to taková éra, kterou si vymyslelo Bratrstvo. Chtěli zavést nové pořádky ve jménech, ale příliš se to neujalo, takže není moc lidí, kdo by v tom byl vychovávaný jako já," začal vyprávět.
"Od malička mě všichni kromě rodiny oslovovali druhým jménem, prostě jsem tomu od ostatních navykl. Proč si tak nenechává říkat Patrik, když je téměř stejně starý jako já je jednoduché - on druhé jméno nemá. A že neznáš nikoho se stejným problémem, jako mám já, není pravda. Co třeba Abby Fren? Nebo Linda Erika? Své první jméno by ti nabídly k používání až ve chvíli, kdy by ses stala členem jejich rodiny nebo opravdu nejlepší přítelkyní, jako to mám já a Teruo," vysvětlil.
"Páni, to je dost složité," zamyslela jsem se.
"Taky proto se to neujalo. A je nás opravdu jen hrstka, které bys měla oslovovat druhým jménem, a většina z nich na to už nehledí. Mě opravdu většina lidí zná jako Anthonyho. Taky sis určitě všimla, že když použiješ moje první jméno, někteří by vůbec nevěděli, o koho se jedná, i kdybych s nimi jen minutu předtím mluvil," zasmál se. To jsem mu musela odsouhlasit.
"A mě si svoje první jméno nabídl proč? Neznal jsi mě," chtěla jsem vědět.
"Tady u vás by bylo trochu divné, kdybych po tobě chtěl, abys mě oslovovala druhým jménem, ne?" zeptal se.
"Jo, to máš asi pravdu," přikývla jsem.
"Zbytečně se tím nenamáhej, opravdu to není důležité," políbil mě do vlasů.
"Má ještě někdo od vás v rodině druhé jméno?" zeptala jsem se.
"Juana Francesca, Raziel Anthony a Airine Rita. Nik se taky jmenoval druhým jménem Anthony, ale když si měnil jméno z Nikolase, nechal ho vymazat," odpověděl.
"Páni, tak tohle jsem netušila už vůbec. Ještě že jste mě těmi jmény nezatížili hned na začátku, nepamatovala bych si ani jedno," zasmála jsem se. Vlastně mě těšilo, že mě všichni hned od začátku nechali oslovovat je prvními jmény, znamenalo to, že mě vzali do rodiny hned od prvního setkání. Ještě chvíli jsem ho nutila, aby vzpomínal na druhá jména různých lidí, až mě to unavilo a já znovu usnula. Dělala jsem všechno proto, abych do pondělí byla úplně fit a mohla jít na další sraz čarodějek. Už jsem prostě nemohla jen nečině ležet doma. Všechno papírování jsem si nechala donést domů a Tren mi s ním dost pomohl, takže to mě trápit nemuselo. Tren se o mě obětavě staral, takže mi uzdravování šlo o to rychleji. V pondělí jsem sice nebyla úplně fit, ale dostala jsem jeho souhlas. Pořádně jsem se nabalila, vybavila se termoskou horkého čaje a s Marion vyrazila na sraz. Marion neměla ani námitku proti tomu, abych řídila a dokonce ani neseděla tak křečovitě napnutá, jak vždycky seděl Tren nebo i Patrik, když mi dělali spolujezdce.
"Myslím, že dnešek bude pro nás dost rozhodující. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že se dnes dozvíme, kdy k nám Lorena zavítá," prolomila Marion naše mlčení, když jsme se brodily sněhem na jejich louku.
"V to doufám, to nečinné čekání už mě dost unavuje. Chci nějakou akci," poskočila jsem si na místě. To Marion rozesmálo.
"Jsi nedočkavá. Ještě se budeš muset učit trpělivosti, mladá dámo," pokárala mě jemně. Samozřejmě že jsem byla ráda, že jsem zatím nemusela o vlásek unikat smrtelným kouzlům, ale tohle nic nedělání a hraní si na míchání mastiček mě prostě nebavilo. V jednu chvíli jsme se s Marion rozdělily, abychom přišly každá z jiné strany. Nechtěly jsme se k sobě hlásit, když jsem měla být nováčkem a ona již ostřílenou členkou. Zařadila jsem se mezi mladé míšenky, které mě se smíchem vítaly a ptaly se, jestli už jsem zdravá. Na všechno jsem s úsměvem a přátelsky odpovídala a na jejich nabídky ohledně léčivých nápojů mávala vlastní termoskou. To tak, budu pít nějaké vylouhované nevím co a naivně věřit tomu, že mě to vyléčí. Přesně jak řekla Marion, dnešek vypadal, že bude zásadní. Všechny lítaly jako pominuté a dokonce i my se musely zapojit. Lorenin příchod se blížil, to bylo jasné.
"Sestro, mohla bys poskládat tyhle prázdné sklenice do polic? Ať to tu trochu vypadá," požádala mě jedna z míšenek.
"Jistě," přikývla jsem a pustila se do práce. Rozhodně jsem raději uvítala manuální činnost, než jen pozorovat lidské ženy pobíhat zmateně sem a tam. Vylekalo mě, když se najednou ve stanu rozhostilo šero, jak někdo zatáhl vstupní plachtu. Byla to Marion.
"Anori, mám důležité zprávy. Lorena možná přijde už dnes. Pokud je to pravda, musíš se držet co nejdále od ní. Jestli tě pozná, je s námi zle, rozumíš?" šeptala mi. Srdce mi právě propadlo až pod sukni. To zjištění, že bych se najednou konečně měla setkat se ženou, která nenáviděla mě i moje rodiče a snažila se mě zabít, bylo na mě příliš. I když jsem v to doufala kolik týdnů, najednou jsem byla nesvá, že u sebe nemám Trena, ten by mě ochránil, kdyby se cokoliv stalo. Marion si pravděpodobně všimla toho, jak jsem zaváhala.
"Všechno bude dobré, jen se nesmíš dostat příliš dopředu. Míšenky se tě budou snažit dostat mezi sebe do prvních řad, ale trvej na tom, že jako nováček musíš sedět vzadu s lidskými ženami. Hlídej si šátek, ať ti nesklouzne z obličeje," instruovala mě.
"A co vy? Vždyť i vás může poznat," snažila jsem se svůj strach přesměrovat na jinou osobu než na sebe.
"O mě si starosti nedělej. Samozřejmě budu taky stát vpovzdálí. Hlavní je, že kdyby mě přece jen náhodou poznala, nesmíš mi jít na pomoc, jasné? Pokud tě ona sama nepozná, nesmíš se jí vystavit. Byla bys příliš snadný terč," naléhala na mě.
"To přece nemůžete myslet vážně? Kdyby poznala mě, určitě byste se taky přidala, nemám pravdu?" osočila jsem ji.
"To jistě. Jenže já jsem stará a rozhodně ne tak důležitá jako ty," vrtěla hlavou.
"Nemůžete mě nutit, abych se dívala na to, jak proti vám bojuje a nic neudělala," zlobila jsem se.
"Přesně to po tobě budu chtít. Mysli taky trochu na Anthonyho. Celé roky se tě snaží chránit. Nastavuje vlastní krk a dělá první poslední pro tvé bezpečí. Copak chceš všechnu jeho snahu zahodit jen kvůli jedné čarodějce? Nebudu první ani poslední, která by za tebe zaplatila svým životem, ale víš ty co? Udělám to ráda, když budu muset. Udělal by to každý z nás, včetně Anthonyho. Ty nám naši ochotu a odhodlání oplať tím, že se nebudeš zbytečně vystavovat nebezpečí a riziku, když se mu dá snadno předejít," promlouvala ke mně. Hleděla jsem na ni uslzenýma očima. Její slova byla tvrdá, ale pravdivá. Nedokázala jsem nic jiného, než přikývnout, čímž jsem nejen naznačila, že chápu všechno, co mi chtěla říct. Ale že zároveň budu sedět tiše a se sklopenou hlavou, i kdyby Marion zrovna bojovala o svůj holý život. Marion mě pevně objala a potom políbila na čelo.
"Pochop, že jsi pro nás pro všechny moc důležitá a uděláme cokoliv pro tvé bezpečí. Nic nám naši práci nemaří tolik, jako ty sama, tvoje tvrdohlavost a tvoje snaha za každou cenu pomoct. Jsme všichni zkušenější a vycvičení k tomu bojovat a bránit druhé. Nech nás dělat naši práci. Věř, že tvoje schopnosti budeme potřebovat jinde a jindy. Šetři si je," řekla mi ještě, než odešla ze stanu. Vrátila jsem se ke své původní práci, ale ruce se mi tak třásly, že jsem toho nakonec musela nechat. Magií jsem všechny sklenice uložila na jejich místo a pak jsem jen nečinně seděla na zemi a hleděla před sebe.
"Anori! Ještě jedna věc," nakoukla do stanu opět Marion.
"Lorena pozná pravou čarodějku od všech těch míšenek okolo. Pamatuješ se na ta kouzla, kterými jsem tě učila skrýt svou pravou podstatu a všechnu magii, kterou tvé tělo vydává?" zeptala se mě. Přikývla jsem.
"Tentokrát ji nemusíš maskovat úplně, stačí, když ji hodně pokřivíš, abys vypadala jako míšenka. Nemusím ti snad vysvětlovat, jak vypadá taková míšená duše, ne?" mrkla na mě a odešla. Samozřejmě, že nemusela. Trenovu duši bych poznala naprosto dokonale i mezi milionem dalších míšenců. Chvíli jsem se soustředila, než jsem svou vlastní podstatu změnila natolik, že bych se ani sama nepoznala. Snad to bude stačit.
"Sestro! Pojď, už je to tady!" vběhla do stanu jedna z míšenek. Urychleně jsem ji následovala na velký plac. Samozřejmě mě vedla do předních řad. Zastavila jsem.
"Víš sestro, nemyslím si, že bych měla sedět tak blízko ní. Jsem tu jen krátce, neumím všechny rituály, jsem ještě novicka, nejsem hodna být v prvních řadách," sklopila jsem na oko bázlivě hlavu.

"Och, to chápu. I já sama jsem z toho celá roztřesená. Klidně zůstaň tady vzadu," položila mi ruku na rameno a pak se hnala za ostatními dopředu. Klekla jsem mezi ostatní ženy bez magie a pohledem vyhledala Marion. Stála taky, jak nejdál to šlo, a její podstata vůbec neukazovala na pravou čarodějku. I ona mě hledala. Když se naše pohledy střetly, překvapeně zamrkala, když ucítila mou podstatu a pak obdivně zvedla palec. To už bylo něco, dostat takovou pochvalu od své učitelky. Mile jsem se na ni usmála. A pak jsem ucítila blížící se příval magie. To musela být ona, Lorena. Vystřelovala svou magickou podstatu dopředu, stejně jako já ji choulila do sebe. Chtěla na sebe všechny upozornit a zastrašit ty, které uměly cítit podstatu bytosti. Nebylo pochyb, že se blíží opravdová a velmi silná čarodějka. Sklopila jsem hlavu a v duchu napočítala do deseti. To mě ovšem neuklidnilo. Musela jsem si vybavit Trenovu tvář, abych své myšlenky převedla trochu jiným směrem. Zavřela jsem oči, aby mi to uklidňování šlo o něco lépe. Zkontrolovala jsem svou upravenou auru a pak teprve s výdechem otevřela oči a lehce vykoukla z pod šátku.



Čarodějky tisíckrát jinak

16. února 2014 v 22:40 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se omlouvám za týdenní zpoždění, ale nějak jsem to nemohla dopsat. Díl je o malinko delší, tak to berte jako takovou malou omluvu. Příště to snad stihnu včas, začíná mi škola, tak nevím, jak budu zvládat. Jinak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Konečně bylo pondělí a já mohla opět vyrazit na ono místo, kde se scházely čarodějky. Vybavená všemi bylinkami, které jsem nasbírala v lese, šátkem přes hlavu a dlouhou sukní jsem vystoupila z auta, které jsem opět nechala stát pěkný kus cesty od lesa. Byla jsem dost zvědavá, jak provádějí své rituály a různé přípravy, včetně připravování léčivých mastí, na které jsem sbírala bylinky. Nebyla jsem si jistá, jestli pozemské čarodějky dokáží kouzlit jen ze své podstaty, nebo jaké k tomu Lorena používá prostředky. Stihla jsem dojít jen na tu louku, na které jsem zůstala i minule.
"Sestro, čekaly jsme tě," promluvila jedna z čarodějek, které na mě čekaly na její druhé straně. Mlčky jsem došla až k nim.
"Máš, co jsme po tobě chtěly?" ptaly se dál. Zvedla jsem pytel, který jsem si přinesla.
"Výborně, bez toho bychom nemohly začít," usmály se a vzaly mě mezi sebe. Společně jsme došly opět do toho rituálního místa.
"Co budeme dneska všechno dělat?" ptala jsem se.
"Vyrobíme ty léčivé masti, na které jsi nasbírala bylinky. Potom máme v plánu ještě pár dalších rituálů. Uvidíš sama. Musíme se připravit na její příchod," šeptala mi jedna z nich vzrušeně do ucha.
"Čí příchod?" zamrkala jsem překvapeně.
"No přece naší hlavní! Přijde za námi, konečně se s ní setkáme!" zasmála se. Ona přijde? To mi ušetří dost práce, když přijde ona sem, než abych já jí někde musela hledat.
"Kdy? Víte to?" zajímala jsem se.
"Už brzy. Prý od nás něco chce," řekly mi jen. No, to bude pravděpodobně její plán na to, jak mě dostat. Dost ráda si ho vyslechnu. Hned po tom mě vzaly do jedné z chýší, které byly provizorně postavená ze stanových plachet. Vlastně nazývat to chýší, bylo dost honosné označení, ale ony tomu tak hrdě říkaly. Postavily mě tak, abych všechno dobře viděla a začaly s přípravou těch mastí. Samozřejmě jsem ty masti uměla připravit i sama. Sledovala jsem jejich postup, zase se tolik nelišil od toho mého. Ovšem na konci všeho začaly nad kotlíkem, ve kterém míchaly bělavou hojivou mast, odříkávat nějakou formuli. Zaraženě jsem je poslouchala, tohle přece vůbec nebylo nutné! Vždyť ta mast byla léčivá kvůli těm bylinkám, ne kvůli nějakým kouzlům. Léčit kouzly se může i bez bylin, tyhle masti používáme u malých dětí nebo u menších zranění, kdy je tělo pacienta vyčerpáno nějakou složitější operací. Takhle připravenou a nesmyslně začarovanou mast pak nandaly do sklenic, některé rozdaly mezi čarodějky, jiné uložily do polic. Vůbec jsem necítila magii, ani z jedné z přítomných. A vůbec nebyla cítit magie ve chvíli, kdy očarovávaly tu mast. Co se to tu dělo? Vůbec jsem to nechápala. Potřebovala bych tu Trena, ten byl mnohem vnímavější než já, on už by tomu přišel na kloub. Když byly všechny masti hotové, odvedly mě ještě vedle, kde zrovna probíhal nějaký rituál. Chvíli jsem ho sledovala, než jsem poznala ten, který údajně přivolává lásku. Samozřejmě nic takového neexistovalo. My čarodějky dokázaly muže okouzlit, svést, ale ne si přičarovat pravou lásku. Takže tohle byl vlastně dost zbytečný rituál, ovšem abych neurazila, tvářila jsem se zúčastněně. Jedna chudinka seděla nahá do půl těla uprostřed ve sněhu vyšlapaného kruhu. To ona pravděpodobně chtěla okouzlit nějakého toho chlapce a nejspíš to odnese jen angínou nebo zápalem plic. Čarodějka, která stála před ní, mávala rukama ve vzduchu a odříkala nějaké verše, už byla pro mě zajímavější. Z ní jsem totiž konečně cítila trochu magie. Více jsem se na ni zaměřila. Opravdu když něco řekla a pohnula rukama vzduchem, vyslala slabý magický impuls. Takhle většina čarodějek začínala, pokud jsem tedy nepočítala sebe. Já rovnou metala smrtelná kouzla. Pousmála jsem se vzpomínce, kdy jsem vyřídila toho chlapce, co na nás ve městě Bratrstva útočil.
"Jak se tvoje tělo vlní, on ti každé přání splní, až se zčervenají tvoje líce, na svou milou nevzpomene více," odříkala ona čarodějka. Ach bože, tohle bylo tak směšné. Dívka uprostřed zatím celá modrala chladem. Té líčka jen tak nezčervenají. Dál jsem pozorovala tu, která odříkávala verše, a pomalu mi začínalo docházet, proč magii cítím z ní, ale z nikoho jiného ve svém okolí. Zaměřila jsem se na její auru, která mi to potvrdila. Byla poločarodějka. U téhle měl čarodějnou úlohu nejspíš otec. Jaká ironie, když ony muži opovrhovaly, co? Začala jsem očima pátrat po všech ostatních. Těchto napůl čarodějek jsem našla asi ještě deset a vždycky to byly ty, které prováděly rituály. No tak to je gól. Takže Lorena si našla tyhle míšenky, které dokázaly projevovat na venek slabou magii, ty pak učila. Ale jak držela ty ostatní ve víře, že také umí kouzlit? A hlavně proč to dělala? To mi pořád nedávalo smysl. Po tom, co skončil tento rituál romance a té nebožačce konečně dovolily, aby se oblékla a šla se trochu zahřát, jsem byla svědkem ještě několika dalších. Buď se jednalo o proklínání nějaké osoby, jednou dokonce o seslání krupobití na úrodné pole bývalého manžela, nebo právě o takové přičarování lásky, peněz a štěstí pro všechny členky. Všechny rituály na svou osobu jsem zdvořile odmítala, měla jsem všeho dost. A nejvíc té pravé a nepřičarovatelné lásky. Už se dávno setmělo, uprostřed prostranství plápolal velký oheň, který mohl maximálně tak přilákat nějakého cizince, který by se tu potuloval. Kolem tohoto ohně jsme seděly a ty poloviční čarodějky pokaždé hodily hrstičku čehosi do ohně, který vystřelil spršku jisker, které pak používaly k výkladům budoucnosti nebo vysvětlování neštěstí minulosti. V podprsence mi už asi po čtvrté vibroval mobil, Tren mě naháněl už pěknou dobu.
"Sestry, kde si tu můžu odskočit?" oslovila jsem své sousedky, které mi ukázaly na jakousi boudu, která stála kus stranou. S poděkováním jsem se zvedla a vydala se tam. Zabouchla jsem za sebou dveře a pro jistotu ještě celou boudu zajistila, aby mě nikdo nemohl slyšet. Telefon se mi mezi prsy rozvibroval znovu. Rychle jsem ho vytáhla.
"Trene, lásko, nemůžu moc mluvit," hovořila jsem hned po zvednutí.
"Any, kde jsi, víš kolik je hodin?" spustil na druhé straně on. Ale nezlobil se, jen se strachoval, to by mi jinak neřekl Any.
"Jsem ještě pořád s nimi. Něco mi tu nehraje, musím zjistit co, navíc provádějí řadu rituálů a nechtějí mě pustit, ale určitě se mi nic nestane. Buď v klidu, ano?" vysvětlovala jsem mu rychle a škvírou sledovala, jestli se nikdo neblíží, nebo jestli se po mě už neohlížejí.
"Dobře, víš, kdy asi tak přijedeš?" povzdechl si.
"Ne, jdi si klidně lehnout, nemusíš na mě čekat. Zvládnu se domů dostat, slibuju," konejšila jsem ho. Zůstal ticho.
"Už se po mě shání, musím jít. Miluju tě, hrozně moc. Pa," položila jsem mu to dřív, než by mě stačil ukecávat. Nejdřív jsem si mobil zase pečlivě zastrčila do podprdy, až pak jsem se vrátila mezi ně. Nepřestala jsem všechno a všechny důkladně sledovat, ale vzhledem k tomu, že jsem tu byla nováček, nepřišlo jim to divné ani vlezlé. Pořád jsem nechápala to složení. A proč si většina žen myslí, že čaruje, když ve skutečnosti nečarují. Ještě asi dvě hodiny se věnovaly svému věštění a amatérskému zakreslování konstelace planet a hvězd, než naše dnešní setkání rozpustily. Pospíchala jsem k autu, abych byla co nejdřív doma, ale dřív než v jednu v noci jsem to nestihla. To se mi to bude zítra ráno výborně vstávat do práce. Všude byla tma, všichni spali. Po špičkách jsem došla až do ložnice, kde jsem se začala potichu svlékat. Když jsem byla oblečená do spací košile, byly už moje oči přivyklé té tmě natolik, že jsem dobře viděla. Tren ležel na posteli pěkně uprostřed, hlavu a ruku na mém polštáři a pravidelně oddechoval. Chytré, takhle si nemůžu lehnout, aniž bych ho vzbudila a on tak bude vědět, kdy jsem dorazila domů. Začala jsem ho hladit po tváři. Byl vzhůru rychle, nemohl spát dlouho.
"Any, pojď si lehnout, musíš být unavená," drmolil zmateně a odsouval se zpět na svoji polovinu postele.
"Unavená jsem, ale jak budu teprve vypadat ráno," postěžovala jsem si.
"Tak se snaž hned usnout," objal mě pažemi a celou si mě schoulil na hruď. Takhle se mi usínalo jedna radost. Přesně jak jsem tušila, ráno bylo naprosto strašné. Byla jsem nevyspalá, a tím pádem mrzutá a protivná. V práci se mi pro jistotu všichni klidili z dosahu, protože ze mě negativní energie jen sršela. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
"Kdo je zase?" vyštěkla jsem. Copak mě dneska nemůžou všichni nechat na pokoji.
"Já, nesu ti oběd," strčil do dveří hlavu Tren.
"Ty pojď," povzdechla jsem si a promnula si spánky. Tren za sebou zase poctivě zavřel a pak mi přistrčil misku s ještě teplým obědem.
"Děkuju," usmála jsem se a nechala se naladit tou úžasnou vůní. Tren jen v tichosti seděl a sledoval mě, jak obědvám, i když jsem na něm viděla, že stěží potlačuje nutkání se mě vyptávat na včerejšek. Když jsem dojedla a byla díky tomu o dost příjemnější, začala jsem mu všechno vyprávět.
"Ona má přijít?" vyskočil na nohy, když se dozvěděl o Loreně a hned si zase sedl, protože si tím pěkně pohnul s tím bolavým prstem.
"Ano, a má v plánu je o něco požádat. Myslím si, že se tak dozvím, co na mě plánuje, aniž by to ona o mě věděla," pousmála jsem se.
"Zlato, ona není jako ty ostatní. Je to opravdová a mocná čarodějka. Před ní svoji moc tak snadno neutajíš," varoval mě.
"Pochybuješ snad o mě? Myslíš si, že Lorena je větší čarodějka než já?" přimhouřila jsem nazlobeně oči.
"To ne, samozřejmě, že ne. Ale je mnohem starší a zkušenější než ty. A to jí musíš přičíst k dobru," snažil se mě uchlácholit, ale zároveň obhájit svoje stanovisko. Já ho to té politiky jednou protlačím, tak by se tam hodil.
"To máš asi pravdu, ale jsem opatrná. Používám falešné jméno, na hlavě nosím šátek, takže mě nejspíš nepozná ani podle obličeje. Ostatní čarodějky mi mou účast věří, ukazují mi všechny svoje "rituály"," naznačila jsem ironické uvozovky.
"Taky by mě zajímalo, proč některé z těch žen nechávají při tom, že umí čarovat," promnul si Tren bradu.
"Chci to zítra zjistit. Mám takovou představu, nebo si aspoň myslím, že trošku tuším, odkud vítr fouká. Budu je pečlivě sledovat," přešla jsem k němu a přisedla si mu do klína.
"Zítra tam jdeš znova?" zasténal nešťastně.
"Ano, čím častěji tam budu chodit, tím spíš tomu všemu přijdu na kloub. Jsem opatrná, přísahám," políbila jsem ho pod čelist.
"Jak dlouho ještě musím nosit tuhle pitomost?" zeptal se pak a poklepal si na dlahu na noze.
"Miláčku, máš ji teprve týden. Ještě minimálně tři další," ujistila jsem ho. Otráveně si odfrkl.
"A opovaž se ji sundávat, já to poznám," varovala jsem ho.
"To určitě," vyplázl na mě jazyk. Když se zvedl k odchodu, bylo mi najednou hrozně úzko.
"Nechceš tu se mnou zůstat až do konce?" prosila jsem ho.
"Taky jsem chtěl ještě pracovat a uvařit něco k večeři," odmítl to, políbil mě na čelo a zapřený o svou hůl odcházel. Po tom, co odešel, mě hned zaměstnali kolegové. Přivedli totiž vzpouzejícího se chlapa. Hned jsem v něm poznala toho šílence, co nám tu poslední dobou přepadal stařenky. Účastnila jsem se výslechu, tím pádem mi čas do konce směny rychle utekl.
"Muži můj, jsem doma!" volala jsem z předsíně.
"Ahoj, lásko," přišel mi naproti a pomohl mi z kabátu.
"Co jsi vařil dobrého?" zajímala jsem se.
"Rybu na přírodno a šťouchané brambory," odpověděl.
"Tak to si dám plný talíř," usmála jsem se. Abych ho šetřila a nenutila ho stát na té jeho noze, poslala jsem ho sednout a najedla jsem se sama. Pak jsem se přemístila k němu na pohovku.
"Bylo to vynikající," pochválila jsem ho. Něco souhlasně zamručel a dál sledoval zprávy. Políbila jsem ho pod čelist. Stočil ke mně pohled a můj polibek mi oplatil na čelo.
"Jsme v pohodě, že ano?" zeptala jsem se. Překvapeně zamrkal.
"Dal jsem ti důvod domnívat se, že není?" otázal se.
"No, připadá mi, že jsme si trochu zevšedněli," přiznala jsem.
"Neboj se, miláčku, mě nikdy nebudeš všední. A omlouvám se, jestli to tak vypadalo," líbal mě.
"Nechte si to až nahoru," bručel Patrik. Vyplázla jsem na něj jazyk.
"Ale já mám chuť ho líbat zrovna teď a tady," oznámila jsem mu a zpět si přitáhla Trenovy rty. Ten se jen smál, ale ochotně mi oplácel všechny vroucí polibky. Druhý den ráno mě Tren opět nabádal, abych byla hlavně opatrná, ale polibek směřoval na nos a ne na ústa. Usoudila jsem, že za to jeho chladné chování může ta sekta čarodějek. Snažil se nepřipouštět si, jaké mi hrozí nebezpečí, a když se vyhnul přímým polibkům, dokázal si od toho udržet trochu odstup. Přejela jsem mu rukou po boku.
"Snad se vrátím dřív než minule, když tak mi zahřeješ pelíšek," zavrněla jsem mu do ucha.
"Už teď se těším, až tě budu mít v pelíšku jen pro sebe. Ale prosím, stejně se pokus mi zavolat, ano?" pohladil mě po tváři a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Vytáhla jsem se na špičky k polibku, trochu mi tu práci usnadnil a sklonil se.
"Budu opatrná, a i ty tu na sebe dávej pozor. A nos tu dlahu, já to poznám, jestli nebudeš," pohrozila jsem mu pak. Protočil oči v sloup.
"Samozřejmě, šéfová," zasalutoval pak, čímž tuhle debatu ukončil. Já odešla ven, sedla jsem za volant a jela do práce, kde jsem vyplnila pár formulářů a netrpělivě čekala na dobu, až budu moct odjet. Jela jsem snad dvoustovkou, jak moc jsem byla netrpělivá. Strašně mě zajímalo, co se tam bude dneska dít a jestli jsou všechny moje dedukce správné nebo ne. Nevím proč, ale dokázala jsem si naprosto živě představit, jak by Tren křečovitě držel svou sedačku a prohodil by něco o bezpečnosti jízdy. S pousmáním jsem sundala nohu z plynu, nebyla jsem tak hrozný řidič, jak o mě všichni tvrdili, ale přece jen jsem se nechtěla nechat seškrabovat z vozovky. K onomu lesu jsem dorazila tak akorát. Téměř jsem sprintovala přes zasněženou louku a pak i celým lesem. Těsně před jejich paloukem jsem se zastavila, abych se stihla vydýchat a taky si pořádně urovnat šátek na hlavě. Mému příchodu nikdo moc nevěnoval pozornost, byl tu jeden velký zmatek.
"Sestro, co se tu děje?" odchytila jsem si jednu z těch, ze které jsem cítila slabou magii.
"Je tu dost blázinec, co?" pousmála se a odvedla mě kousek stranou.
"Děláme nácvik na její příchod, ale některé ze sester zbytečně panikaří," vysvětlila mi.
"Aha, mám se taky zapojit?" zeptala jsem se. Musím vypadat zúčastněně.
"Ty nemusíš, to jen ostatní sestry. My to budeme jen v klidu sledovat. A možná uděláme ještě pár rituálů," mrkla na mě a pak se podívala jiným směrem, než kterým pospíchaly všechny ostatní. Tam stály všechny míšenky, ty jediné, které všechny ty rituály prováděly. Vzaly mě mezi sebe, věděly, že já magii používat umím, proto mě k sobě přiřadily. Očividně si uvědomovaly, že dokáží něco víc než ostatní. Rovnost členů tu ani v nejmenším neplatila. Pomalu jsem šla za míšenkami. Zrovna jsem procházela mezi několika stanovými plachtami, když se mi rozvázala tkanička bot. Klekla jsem, abych si ji mohla zavázat a přitom si nevšimla, že mi šátek trochu sklouzl z obličeje. Ve chvíli, kdy jsem se narovnala, po mě někdo drapl, zatáhl mě mezi stany a strhl mi šátek z hlavy úplně.
"Anori, proboha, jsi to ty! Co tu děláš?" šeptal ten někdo rozčileně.
"Marion? No, řekla bych, že to samé co vy," odpověděla jsem, když jsem ji poznala.
"Holka nešťastná, nebezpečnější činnost sis vybrat nemohla?" hubovala mě.
"Pro vás to snad není nebezpečné?" bránila jsem se.
"Já jsem rozhodně mnohem zkušenější než ty a vím, co dělám," odsekla. Vyškubla jsem jí svůj šátek z ruky a opět si s ním skryla obličej. Marion ho měla dost podobně, i jí hrozilo, že by ji někdo poznal podle obrázku. Vyšla jsem zpět na cestu a Marion mi byla hned v patách.
"Okamžitě se vrať domů, tohle není místo pro tebe," naléhala na mě.
"Chodím sem už týden a ještě mě nikdo neohrožoval. Lorena na mě něco chystá a já musím vědět co," odmítla jsem.
"Jak víš, že za tím stojí Lorena?" podivila se.
"Marion, já nejsem hloupá a umím si dát jedna a jedna dohromady. Což mi připomíná, že i vy máte nějaká tajemství, na která bych ráda znala odpovědi," odpověděla jsem jí.
"Dobrá, ale ne tady, někde v bezpečí," kývla.
"Až to skončí, pojedu domů. Myslím, že tam budeme dostatečně v klidu," oznámila jsem jí a zařadila se mezi ostatní míšenky, které mě ochotně vzaly k sobě a zapojily mě do hovoru. Marion se držela se staršími a pomáhala jim rozhodovat v tom, jaké rituály dnes budeme provádět. Já jako nováček jsem posedávala opodál a jen všechno pozorovala. Ženy, které neměly žádnou čarodějnou moc, nosily dřevo na ohně, které hořely pod kotlíky, ve kterých se míchaly různé masti a jiné podivné lektvary. Pak taky přinášely různé bylinky, prázdné sklenice, odnášely ty naplněné, a nosily občerstvení pro míšenky i pro mě. Měla jsem to potvrzené, myslely si, že jsem taky míšenka, a proto jsem nemusela dělat vlastně vůbec nic. Ten den jsme skončily mnohem dříve než posledně, ale já viděla všechno, co jsem potřebovala. Odvedla jsem Marion ke svému autu.
"Budeš řídit?" zeptala se opatrně.
"Nevím, s kým jste mluvila, ale nejsem tak hrozná řidička, jak o mě všichni tvrdí," zamračila jsem se. Marion tedy v tichosti nastoupila, ale nebylo to proto, že by mi věřila. Spíš mě jen nechtěla rozčílit. Nastartovala jsem motor, zapojila telefon na handsfree a vyrazila domů. Cestou jsem vytočila Trenovo číslo.
"Any?" ozvalo se ze sluchátka téměř okamžitě. On s tím telefonem snad i spal, ne?
"Ahoj Trene, už sedím v autě a jedu domů," informovala jsem ho.
"Dobře, děkuju za zavolání," odpověděl.
"Hm, dej mi prosím ještě Patrika," požádala jsem ho.
"Oni jsou tu oba?" ptala se mě šeptem Marion. S úsměvem jsem přikývla.
"Anori, slyším," ozval se do sluchátka Patrik.
"Patriku, kde má Tren dlahu?" zeptala jsem se jednoduše.
"Nevím…eh, totiž na noze," opravil se rychle. To jsem si mohla myslet, že když nejsem doma, tak ji nenosí.
"Tak mu vyřiď, že jestli ji nebude mít, až se vrátím, tak ať si mě nepřeje," pohrozila jsem.
"Prý tě slyšel," oznámil mi Patrik škodolibě. Jo, ten se musel výborně bavit.
"Ty se moc nesměj, tobě taky končí dny pohody a odpočinku," zasmála jsem se mu a zavěsila. Marion chvíli vstřebávala informace.
"Jak je možné, že ti ani jeden z nich nezabránil tam jít?" zeptala se pak nahlas.
"Patrik mě má jen hlídat, nemá mi co mluvit do toho, kam jdu. A Tren má zlomenou nohu, takže nemohl jinak, než mě tam pustit samotnou," pokrčila jsem rameny.
"Nestuduješ náhodou medicínu? Proč ho necháváš nosit dlahu, když mu to můžeš spravit?" ptala se dál.
"To bych samozřejmě mohla. Jenže pak by za každou cenu chtěl jít se mnou a to já nemůžu dovolit. K těm fanatičkám se ani nepřiblíží," vrtěla jsem odmítavě hlavou.
"Tak ho radši necháš se trápit? Ty jsi mi teda povedená snoubenka," smála se mi.
"On už je zvyklý," pokrčila jsem rameny. Konečně jsme dojely domů. Všichni tři chlapci seděli na pohovce a sledovali nějaké sportovní utkání, Tren měl poslušně dlahu na noze.
"Tak co je to překvapení, co pro mě máš?" zeptal se mě Patrik místo pozdravu.
"Vedu ti další šéfku," vyplázla jsem na něj jazyk a ustoupila Marion z cesty. Patrik se jen zamračil a Tren se mu tiše poškleboval. Asi si taky slyšel od Patrika své. Já se vmáčkla na pohovku mezi ně vedle Trena, Marion pak do volného křesla.
"Kluci, mohli byste nám nechat trochu soukromí?" požádala jsem je pak. Oba hned zmizeli z místnosti, Tren se mezitím pracně vyškrábal na nohy.
"Ty tu můžeš zůstat. Chci, abys věděl, na čem jsme," zarazila jsem ho, takže se poslušně svezl zase zpátky.
"Tak kde začneme?" zeptala se Marion.
"No já mám pár tipů, jak to tam funguje. Ale chtěla bych vědět, co tam přesně děláte vy? Proč jste mě ohledně smrti mých rodičů odkázala na pozemskou čarodějku? A proč jste ji učila magii, když jste nám tvrdila, že je to zakázané?" vychrlila jsem na ni hromadu otázek.
"Jedno podruhé, Anori," napomenula mě. Vždycky to tak dělala.
"Slušelo by se, abys nejprve odpověděla ty mě jako starší," nadhodila. Nezbylo mi než souhlasit, Marion by mi jinak nic neřekla.
"Chápu ten důvod, proč nechceš Anthonyho brát sebou, ale vážně si myslíš, že je pro tebe bezpečné se tam takhle producírovat?" zeptala se.
"Vím, že to není bezpečné, ale musím zjistit, co na mě Lorena plánuje, což nejlíp zjistím právě takhle," odpověděla jsem. Marion se na chvíli zamyslela, ale pak přikývla.
"Dobrá, cos myslela tím, že máš pár tipů na to, jak to tam funguje?" pokračovala v kladení otázek.
"Určitě jste si toho taky musela všimnout. Když nepočítám sebe, vás a Lorenu, není tam žádná jiná čarodějka. Vždycky jsem přemýšlela, jak je možné, že pozemské ženy dokáží ovládat magii, když k tomu nemají předpoklady. Proto jsem je pozorovala. Nejsou to pozemské ženy, kdo tam kouzlí. Jsou to míšenky, napůl lidé napůl čarodějky. Disponují slabou mocí, kterou předvádějí před ostatními. A pozemské ženy jim to samozřejmě baští. Jak by taky ne, když je nechávají věřit, že i ony to dokáží. Dělají si z nich poskoky, aby se samy nemusely namáhat. Považují se za něco víc. Což je dost ironie, protože v našem světě jsou míšenci těmi utlačovanými. Nic ve zlém, broučku," obrátila jsem se na Trena. Ten jen pokrčil rameny, neviděl v tom nic špatného.
"Jsi všímavá. Přesně tak to je. Nyní se dostanu k tvé první otázce. V tomhle uskupení jsem již desítky let. Pozoruji je a hlídám, aby nedělaly nic, čím by mohly prozradit naši existenci. Tvé odhady jsou naprosto přesné. Občas nechají některý rituál provést pozemskou ženu, samozřejmě nikdy není tak dobrý jako jejich rituály, protože jim pomohou jen trochu. Tím je nechávají věřit, že i ony mají magickou moc, ale zároveň jim dokazují, že jsou lepší, a proto o ně má být lépe pečováno. Domnívám se, že pozemské ženy bude chtít Lorena využít jako pěšáky. První linii, kterou může obětovat. Tebe a ty, co tě budou chránit, by tím dostatečně zaměstnala, a zároveň by dala čas míšenkám, aby vás ohrožovaly. Samozřejmě je to teorie, ale jeví se jako ta nejpravděpodobnější," pustila se do vyprávění tentokrát Marion.
"Takže si vlastě může vytvořit tři linie, kdy v té poslední budou ty nejsilnější," uvažovala jsem nahlas.
"Spíš čtyři linie. V té první by byly pozemské ženy bez jakékoliv moci. Ovšem budou věřit tomu, že tě dokáží mácháním rukama ve vzduchu zastavit. Padnou s nemilým prozřením. Pak jsou čarodějky, které měly lidskou matku. Nevím, proč to tak je, ale ty jsou většinou slabší. V další linii by pak stály ty, co mají matku čarodějku. Ty dokáží celkem obstojně kouzlit a je to většina těch starších, které na všechny dohlížejí. V poslední řadě by stála Lorena se svými stoupenkyněmi, opravdové čarodějky," vysvětlila mi to.
"Koukám, že to vůbec nemáte jednoduché. Tolik stupňů čarodějek," zabručel Tren. Tomu jsme se obě od srdce zasmály.
"Teď trochu z jiného soudku, Trene, lásko. Když je tu teď s námi Marion, budeš klidnější, až budu chodit k čarodějkám?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě, Marion se tě pokusí alespoň zdržet od těch tvých telecích nápadů," přikývl. Označení mých dobrých úmyslů za telecí nápady jsem přešla jednou silnou herdou do jeho ramene.
"V tom případě si sundej dlahu," pobídla jsem ho. Zatvářil se zmateně, ale poslechl mě. Klekla jsem si před něj a celkem jednoduše zpravila jeho zlomeninu. Chvíli na mě nevěřícně koukal.
"Ty jsi mě nechala nosit tuhle ohavnost jen proto, abys mohla chodit samotná za těmi fanatičkami?" zeptal se a rukama rozčileně ukazoval na dlahu. Přikývla jsem se skousnutým rtem a pak se mu posadila do klína. Rukama velmi jemně naznačil, že by mě nejraději uškrtil, ale skončilo to pouhým polibkem na krk.
"Ale ke tvé původní připomínce, Anthony, máme to ještě o něco složitější. Tohle bylo jen rozdělení podle původu čarodějek. Ale samotné čarodějky se pak ještě dělí podle síly a schopností. Těch kategorií je poměrně dost," vysvětlila pak Marion Trenovi.
"Teď ještě o jednu víc," pronesl Tren, když vstřebal všechny informace. Obě jsme se na něj nechápavě otočily.
"Anori má svojí vlastní kategorii, jako čarodějka, která mě jednou dovede k šílenství," oznámil.
"Ty jeden," zamračila jsem se a trucovitě si založil paže na prsou, zatímco Marion se smála.
"Vy jste mi teda dvojka. Když mě omluvíš Anori, jsem po dnešku dost unavená a můj pronajatý byt je dost daleko. Všechny tvé ostatní dotazy ti zodpovím zítra," zvedla se pak Marion k odchodu.

"Počkejte, myslím, že tenhle dům je dost velký, aby se sem vešel ještě jeden host. Zůstaňte tady a ráno se mnou můžete do práce. V kanceláři budeme mít klid a soukromí," navrhla jsem jí a ona ochotně souhlasila.


Stát se členkou sekty, to je oč tu běží

2. února 2014 v 13:28 | Yui-chan |  Růže msty
Je neděle a já se můžu chlubit s pokračováním. Tak přeji příjemné počtení a věřte, že na pokračování už se pracuje.
.
.
Ztichlým pokojem se rozřinčel budík. Chtěla jsem ho plácnutím zastavit, ale místo do budíku jsem uhodila někoho vedle sebe.
"Au, zlato," zabručel Tren.
"Promiň, kde je ten budík?" ptala jsem se rozespale.
"Na tvé straně postele," odpověděl, natáhl se přese mě a pokojem se konečně rozhostilo ticho. Vydechla jsem.
"Odmítám vstát, nemůžeš jít do práce jen ty?" brblala jsem.
"Vzhledem k tomu, že jsem momentálně bez práce, vypadalo by to podezřele," zavrtěl Tren hlavou.
"Dobře, já lezu," vyhrabala jsem se konečně z peřin.
"Co budeš dneska dělat?" ptal se Tren a taky vstal.
"Je čtvrtek, pokusím se dostat k těm čarodějkám. Jinak budu muset čekat až do pondělí," odpověděla jsem a soukala se do teplých punčoch. Znala jsem jejich zvyky velmi dobře, věděla jsem, že jejich ženství je pro ně nejdůležitější věcí, proto jsem se chystala si i v těchto mrazech vzít dlouhou sukni.
"I když jsem stále proti tvému plánu na to, jak se nechat zabít, doufám, že je najdeš už dneska. Jinak to s tebou bude k nevydržení," zasmál se Tren a objal mě kolem pasu.
"Nejsem zase tak nesnesitelná," bránila jsem se a snažila se ho odstrčit, abych se mohla doobléknout.
"Je zajímavé, že kvůli mně sukně nenosíš, ale kvůli čarodějkám si ochotná sundat kalhoty," brblal pak.
"Víš co? Pojď mě radši zase obejmout, tak jsi příjemnější," pobídla jsem ho.
"Ne, já ti radši řeknu moje pravidla, za kterých jsem ochotný tě pustit," narovnal se, ale z postele nevstal, protože noha mu nedovolovala dlouhé postávání.
"Poslouchám," pobídla jsem ho.
"Dáš na sebe pozor. Nic se ti nestane, jinak tě už nepustím, a hned, jak vyrazíš domů, mi zavoláš! Chci vědět, jestli si v pořádku dřív, než až dorazíš domů," vyjmenovával.
"Slibuju, pane," zasalutovala jsem. Usmál se.
"Teď už tě můžu klidně obejmout," zabroukal pak a přitáhl si mě k sobě do klína.
"Co se ti na tom plánu zdá tak strašně nebezpečného, že máš tu utkvělou představu, že se tam chci nechat zabít?" škádlila jsem ho pak.
"No, kdybych měl vybrat jen to nejdůležitější, tak asi to, že Lorena k smrti nenávidí tvé rodiče a potažmo i tebe. Bude se tě chtít zbavit. Dobrovolně a beze mě jdeš do sekty čarodějek, které věří v dost podivné věci a provádějí zvrhlé rituály, a když se jim nebudeš líbit, zabijí tě. A v neposlední řadě tam jdeš na základě indicií, které ti zanechal sériový vrah," vyjmenovával. Zarazila jsem ho polibkem.
"Zlato, slibuju ti, že se vrátím zpátky živá a zdravá. Máš moje slovo, slovo čarodějky," objala jsem ho kolem krku a zahleděla se mu do očí. Po chvíli uhnul pohledem.
"Dobře, já tu na tebe budu čekat," souhlasil nakonec rozpačitě.
"Nic jiného po tobě nežádám," ujistila jsem ho. Jelikož byl nejvyšší čas vyrazit, popadla jsem do ruky něco k snídani a vyjela do práce. Tam jsem vyplnila a vyřídila jen ty nejnutnější papíry, potom jsem z auta sundala policejní houkačku, abych na sebe hned takhle zbytečně neupozornila a vyrazila jsem. Ten čarovný les, o kterém mluvila Heidi, byl od nás asi tak dvě hodiny cesty, když nedodržím rychlostí limity tak i méně. Bylo to celkem chytře zvolené místo, protože všechna města od něj byla dost daleko. Sešlápla jsem pedál až na podlahu, přesto mi zabralo nejméně hodinu a půl, než jsem se dostala, kam jsem potřebovala. Zastavila jsem ještě pěkný kus před lesem, nechtěla jsem vzbuzovat pozornost. Přes hlavu jsem si přehodila šátek, jednak aby mě chránil před mrazem, a taky mi dost zkresloval kontury obličeje pro případ, že by mě někdo přece jen viděl na obrázku. Vystoupila jsem z auta a vyrazila k lesu. Brodila jsem se hlubokým sněhem a neustále kontrolovala, jestli mám mobil bezpečně schovaný v podprsence. Nechtěla jsem, aby ho u mne našly, mohlo by to vyvolávat zbytečné otázky. Trvalo mi ještě další půl hodiny, než jsem vůbec vstoupila do lesa. Sice jsem pocítila slabý závan magie, ale mě nemohl nijak ublížit. Očividně žádná ze zdejších ochranných kouzel nedělala pravá čarodějka. Četla jsem několik článků o tom, co se v tomto lese skrývá za hrůzy, že to běžného člověka odradí od toho, aby jím prošel. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla na magii zvyklá, došla jsem na jakousi louku asi za 15 minut. Netušila jsem, jestli je to ona, ta zelená louka, protože všude ležela silná vrstva sněhu, ale předpokládala jsem, že jsem tu správně. Zaměřila jsem se na sílu magie, bylo mi jasné, že čím blíž budu, tím spíš se mě budou snažit odpudit. Větší koncentrace přicházela z jednoho směru, tam jsem se tedy vydala.
"Slečno, stůjte chvíli a dobře mě poslouchejte," ozvalo se za mnou. Usmála jsem se, tak si mě přece jen našly. Zastavila jsem se na místě, nasadila vážný výraz a otočila se. Naproti mě stály dvě ženy, obě zachumlané do šátků jako já.
"Nejdříve se vás zeptám, jste tu za nějakým účelem?" zeptala se jedna z nich.
"Ano, chtěla bych se stát členkou jedné zdejší skupiny," odpověděla jsem. Obě ženy po sobě střelily pohledy.
"A je vám známo, co se s vámi stane, jestliže se rozhodneme, že pro vás mezi námi není místo?" zeptala se ta druhá.
"Jsem si vědoma všech rizik," přikývla jsem.
"Tak pojďte s námi," vzaly mě mezi sebe a vedly mě tím směrem, kterým jsem původně šla i já sama. Cestou mi řekly některé věci, které jsem už dávno znala z Joshovi knihy.
"Počkejte tady, zajdeme pro starší," řekly mi pak. Doufala jsem, že tou starší není Lorena, protože jinak by mě objevila velmi brzy a já nejdřív potřebovala znát její plány, teprve pak jsem se jí mohla postavit. K mému štěstí to byla nějaká pozemská čarodějka. Prohlédla si mě a pak začala klást různé otázky, jako jméno, věk a proč chci mezi ně vstoupit. Jméno jsem použila falešné, věkem jsem se trochu omladila, protože na 35 jsem opravdu nevypadala.
"Chci se stát jednou z vás. Trochu magie umím, a když jsem slyšela, že existuje skupina, kde se za to žena nemusí stydět a skrývat své schopnosti, rozhodla jsem se ji vyhledat," řekla jsem to, co jsem považovala za správné. Ozval se vzrušený šum, zaujala jsem je, o to mi šlo. Potřebuji si získat jejich důvěru. Sice jsem nevěděla jak přesně, ale doufala jsem, že se mi taková příležitost velmi brzy naskytne.
"To zní zajímavě, copak vy už něco z magie ovládáte?" zeptala se mě starší podezřívavě. Jo věděla jsem, že tohle se jim moc zdát nebude, ale měla jsem tolik moci, že některé by ji ze mě mohly cítit. Musela jsem se k ní přiznat hned na začátku.
"Ano, už jsem se s tím narodila. Rodiče mě zavrhli ještě jako dítě, nesnášeli mě za to. Odešla jsem do Kanady, žije tu málo lidí a mě nehrozilo, že by mě za mé schopnosti někdo pronásledoval," přišla jsem se srdceryvnou historkou a v duchu se omlouvala svým rodičům za tu hroznou lež. I když na druhou stranu, oni mi tu nechali jednu šílenou mocnou čarodějku toužící po mém životě, takže jedna malá lež by neměla být na škodu.
"Och, dítě. Všechny jsme si prošly podobným osudem," řekla jedna z nich.
"Vážně? To mě mrzí, jak jste se s tím dokázaly vypořádat? Je to tak těžké," zkřivila jsem tvář v předstírané bolesti.
"Tahle skupina nám všem pomohla se vyrovnat s tímhle těžkým životním údělem. Pokud se staneš jednou z nás, pomůžeme i tobě," odpověděla starší s milým úsměvem. Výborně, ta historka očividně zabrala.
"Co mám udělat, abyste mě mezi sebe vzaly?" zeptala jsem se s očekáváním. Tentokrát jsem ani nic hrát nemusela.
"Odpřisáhnete některé naše požadavky, to by pro začátek stačilo," zamyslela se starší.
"Takže musíš slíbit, že žádnému smrtelníkovi neprozradíš nic o našem spolku," začala.
"Přísahám," kývla jsem. Tren nebyl smrtelník ani v nejmenším, takže jsem mu to mohla říct, aniž bych tuhle přísahu porušila.
"Neulehneš se smrtelníkem, pokud ti to nebude velet povinnost našeho spolku," pokračovala ta žena.
"Přísahám," slíbila jsem opět. V duchu jsem se jim vysmívala, Tren není smrtelník, takže opět neporuším přísahu, i když mám v plánu se s ním milovat ještě dnes večer.
"A naposledy, pokud ti bude uložen úkol, splníš ho. Nebudeš se vymlouvat ani na práci, ani na nic jiného," zakončila to.
"Přísahám," řekla jsem opět. Od čeho mám doma tři chlapy, které si můžu pro cokoliv poslat?
"Výborně, to by pro začátek stačilo," usmála se starší. Trochu jsem si oddechla, že po mě nechtěla nic náročnějšího.
"Já chci vidět, kolik magie umí! Chci vědět, jestli bych jí porazila," vyskočila najednou z davu docela mladá dívka, určitě mladší, než kolik jsem přiznala, že mi je.
"Myslím, že je trochu brzy," usadila ji starší.
"Vždyť přece říkala, že umí kouzlit. Chci si ji proklepnout," nedala se ta mladá.
"Nejde mi o ni, jde mi o tebe. Nedokážeš se ještě tolik koncentrovat, mohlo by to špatně dopadnout," odmítla to opět starší. Ta mladá nafoukla tváře a bylo vidět, že je naštvaná. Pak se postavila čelem ke mně a napřáhla ruce dopředu. Trochu opatrně jsem si ji prohlížela. Co chce dělat? Z ničeho nic švihla rukama do vzduchu, něco zakřičela a kouzlo, které jí vyletělo z dlaní, se řítilo na všechny ostatní zkoprnělé čarodějky. Očividně nadešel můj čas. Vztáhla jsem ruce a zamumlala formuli, která to druhé kouzlo zmrazila ve vzduchu.
"Všechny odstupte, ať se nikdo nezraní," promluvila jsem nahlas s rukama stále zvednutýma nad hlavu, i když to už bylo zbytečné. Byla jsem trošku teatrální, ale fungovalo to a mě to bavilo. Všechny se rozprchly do bezpečné vzdálenosti a já nechala kouzlo dopadnout do sněhu. Zanechalo po sobě velkou rýhu až do hlíny.
"Právě jsi nám zachránila život," pronesla starší zaraženě.
"Jsem teď jednou z vás, ne? Když můžu, pomůžu," poklonila jsem se. To kouzlo by se dalo odstranit ještě asi dvaceti dalšími způsoby, které by vypadaly mnohem elegantněji, ale já se nechtěla předvádět. Chtěla jsem, aby si myslely, že umím jen nějaká lepší zaříkadla, ale nechtěla na sebe zase zbytečně upozorňovat.
"To máš pravdu, sestro. Myslím, že dalších přijímacích rituálů už nebude třeba, prokázala jsi, že mezi námi máš své místo," poklonila se mi nazpět.
"Sestro," ozvalo se sborově ze všech stran. Kdybych nevěděla, že jsou to fanatičky toho nejvyššího stupně, možná by mi to přišlo i milé.
"A s tebou si to mladá dámo ještě vyřídím," otočily se pak k mladé vinici mého úspěchu.
"Hlavní je, že se nakonec nikomu nic nestalo," zastala jsem se jí, čímž jsem si vysloužila ještě o něco větší obdiv a důvěru. Výborně! Mohla jsem si zatleskat, zvládla jsem se dostat do jejich přízně za jeden jediný den. Až do pozdního odpoledne mě pak prováděly po všech místech, která pro mě jednou budou důležitá. Poslouchala jsem jenom napůl, nepotřebovala jsem to vědět zase tak podrobně. Největším úspěchem celého dne bylo, když mi starší oznámila, že pro mou odvahu a schopnosti nebudu patřit mezi ostatní novicky a nebudu muset nabízet své tělo během těch sexuálních rituálů. Prý by mě byla škoda. No tak to se ulevilo nejen mě, ale uleví se i Trenovi, až mu to dneska oznámím. Bylo něco kolem páté, když mě pustily domů. Měla jsem za úkol nasbírat do příště několik bylin na léčivé masti, ale jelikož další schůzka byla až v pondělí, měla jsem spoustu času. Pospíchala jsem ke svému autu a ohlížela se, jestli mě nesledují. Naštěstí ne, asi jsem si jejich důvěru opravdu získala. Jen co jsem vyjela a trochu rozmrzla, zapojila jsem telefon na handsfree a volala Trenovi.
"Any?" ozvalo se téměř okamžitě.
"Trene, sedím v autě a jedu domů. Budu tam tak za hodinu a půl," oznámila jsem mu.
"To jsem rád, a děkuju, že jsi zavolala," vydechl.
"Slíbila jsem ti to," poukázala jsem na to, že svoje sliby dokážu dodržet.
"Těším se, až mi dneska všechno povyprávíš. Samozřejmě doma v teple a klidu," slyšela jsem v jeho hlasu úsměv.
"Budu tam dřív, než se naděješ," slíbila jsem.
"Jenom jeď opatrně. Radši později, než po kouskách, ano?" zasmál se. To jsem mu odsouhlasila, ale nohu z plynu jsem stejně nesundala. I já chtěla být brzy doma. Konečně jsem stavěla před naším domem. Vystoupila jsem a pospíchala dovnitř, byla jsem z auta pěkně vyhřátá a o to větší mi byla venku zima.
"Jsem doma!" zavolala jsem z předsíně.
"Ahoj, Tren je nahoře," odpověděl mi Patrik z obýváku. Vyběhla jsem tedy schody do patra a vešla do ložnice.
"Ahoj lásko," zahlaholila jsem a pak se rozesmála. Seděl v peřinách v nátělníku a spodním prádle, v rukou držel kelímek se zmrzlinou a byl neoholený. Jakmile mě spatřil, snažil se vyhrabat ven, aby mě mohl přivítat, ale s tou nohou mu to moc nešlo.
"V klidu, zůstaň sedět," zarazila jsem jeho snahu se zvednout a radši si přisedla k němu, aby mě mohl políbit. Na tváři mě píchalo jeho rašící strniště.
"Ty vypadáš jak po náročném rozchodu, poslechni," okomentovala jsem pak jeho vzhled.
"Jak ty můžeš vědět, jak vypadám po náročném rozchodu?" vykulil oči, ale pak jsem zjistila, že si ze mě dělal srandičky. Samozřejmě ani on nezapomněl na moji akci s rozchodem.
"Je pravda, že jsem ještě nevylezl z postele a holit se mi nechtělo," připustil pak.
"Nějak mi pustneš, lásko. Ještě že je brzy ten víkend a já si tě budu moct sama ohlídat," smála jsem se mu a líbala ho na čelist.
"Pícháš," postěžovala jsem si pak. Jen se zasmál.
"Když mi pomůžeš zvednout se na nohy, oholím se třeba hned," navrhl.
"Já se dojdu dolů navečeřet, a pak tě tam dotáhnu," slíbila jsem mu. Jen pokrčil rameny a zaměřil svou pozornost zpět k té malé televizi, kterou jsme měli v ložnici. Já se v klidu najedla a pak se vracela do ložnice.
"Tak vstáváme," pomohla jsem mu na nohy a dělala mu oporu cestou do koupelny. Já si rovnou napustila vanu a Tren mezitím shodil svoje strniště.
"Tak povídej," pobídl mě pak, když si sedl na okraj vany a pozoroval mě, jak si užívám koupel. Převyprávěla jsem mu úplně všechno a přesně jak jsem předpokládala, nejvíc ho potěšila zmínka o tom, že mě čarodějky vynechají ze svých sexuálních rituálů. V tomhle ohledu bych ho neumluvila. A vlastně bych ani neprosila, protože sama bych se z toho snažila vymluvit.
"Získala sis jejich přízeň rychle," konstatoval pak, když jsem mu všechno vypověděla.
"To ano, jsem prostě skvělá herečka," uculila jsem se.
"O tom jsem nikdy nepochyboval," zasmál se. Pak mi dal trochu soukromí, abych vylezla z vany, osušila se a oblékla do věcí na spaní. Což nebylo potřeba, protože jsem ho dneska chtěla svést a to mi půjde nejlépe, když budu nahá. Nejdřív jsem se přesvědčila, že v pokoji není nikdo navíc, třeba Patrik. Nebyl, Tren seděl na posteli sám a rozepínal si dlahu. Nespal s ní, i když jsem mu tvrdila, že by bylo lepší, kdyby ji nesundával.
"Pomůžu ti," nabídla jsem se a tak jak mě bůh stvořil, jsem si před ním klekla.
"Any, o co se snažíš?" zamrkal překvapeně.
"Svést svého snoubence," sladce jsem se usmála, a když už dlaha ležela na podlaze, povalila jsem ho na záda a nárokovala si jeho rty.
"Budu nahoře, ať tu nohu zbytečně nepokoušíš," navrhla jsem mu. Souhlasil. Ono mu ani nic jiného nezbývalo, vzhledem k tomu, že ho to pořád bolelo. Pod zády měl velký polštář, takže spíš seděl, než ležel. Mě to takhle ale taky vyhovovalo.
"Jsem tak rád, že jsi zpátky celá," zašeptal.
"To já jsem taky," usmála jsem se. A pak jsem jeho myšlenky zaměstnala úplně někde jinde. Pátek byl v práci hrozně nudný obzvlášť proto, že jsem věděla, že až do pondělí je mému snažení konec. Byla jsem tak díky tomu docela protivná na všechny kolem sebe. Tren za mnou tentokrát přišel, pořídila jsem mu totiž berli, a tak mi dělal celé odpoledne společnost. Zachránil tak ostatní před mými výlevy, které většinou směřovaly na něj, ale on si z nich nic nedělal. Už byl zvyklý. A navíc jsem se snažila krotit, dost mi totiž pomohl se vším papírováním, které mi tu leželo. Poslední dva dny jsem na to neměla čas a prezident by vyletěl z kůže, kdybych to dneska všechno neodevzdala.
"Děkuju, zachránil si mě," políbila jsem ho, když jsme večer končili a já mohla říct, že mám všechno hotové.
"Není vůbec zač," zavrtěl hlavou a společně jsme se vydali domů. Tam jsem ho hned usadila na pohovku, protože dneska toho naběhal víc, než měl, přitom by měl ještě pořád zůstávat v klidu.
"Vždyť já už sedím," bručel tentokrát on, když jsem ho pořád nutila odpočívat.
"Jaký máme plán na víkend?" zeptal se mě po večeři.
"Já musím běhat po louce a shánět nějaké kořínky a drobné bylinky, co rostou i když je sníh. Takže já mám o zábavu postaráno. Co budeš dělat ty, nechám na tobě," usmála jsem se. Chvíli přemýšlel, ale pak mu došlo, že by měl dělat i svou pravou práci, takže měl plán taky jasný. V sobotu ráno jsem se teple oblékla a ještě s Erikem jsem vyrazila za město do okolních lesů. Věděla jsem, co hledám a dokonce jsem i tušila, kde bych to mohla najít. Erik jen chodil pár metrů za mnou. Opravdu plnil spíš svou práci hlídače, než že by mi pomohl. Ale nezazlívala jsem mu to, on opravdu nemohl vědět, jak která miniaturní bylina vypadá. Já v duchu děkovala Marion za to, že mě v Grinstonvillu učila i bylinkářství. Právě mě tím dost zachránila od toho, abych musela ještě načítat nějakou literaturu o bylinkách, abych věděla, co mám vlastně utrhnout. Když jsem si vzpomněla na Marion, usmyslela jsem si, že jakmile se vrátíme zpět do naší dimenze a Tren si vyřídí všechny svoje nutné záležitosti, pojedeme do Grinstonvillu, mám totiž na Marion dost otázek. Tak třeba, jak je možné, že i přes zákaz učila pozemské čarodějky magii? Je jedno, že je učila té dobré, ale učila je. Sice jsem měla taky v plánu ukázat té mladé Heidi pár kouzel, ale já stejně porušovala úplně všechna pravidla, tak jedno další by mě nezabilo. Ovšem Marion nám všem kladla na srdce, že se to nesmí. Tak proč to porušila? Taky mě zajímalo, jestli ta žena byla jedinou její žačkou, nebo jich učila víc? A taky, proč mě na ni odkázala, když jsem se jí ptala na Lorenu a moje rodiče? Co ta žena věděla a co tajila? Je možné, že právě proto ji Lorena sprovodila ze světa? Nedivila bych se, ale tím spíš mě zajímalo, co je to za tajemství. Bylo po poledni, když jsem konečně našla všechno, co jsem potřebovala. Prsty jsem měla úplně prokřehlé. Doma mě hned do nosu udeřila úžasná vůně. Bylo mi jasné, že vaří Tren, ani jeden z kluků neuměl v kuchyni takové zázraky jako ten můj andílek.
"Zlato, sice mě strašně těší, že připravuješ tuhle lahůdku pro můj nos i jazyk, ale neměl bys stát s tou zlomenou nohou," objala jsem ho kolem pasu.
"Patrik je venku a říkal jsem si, že budete mít všichni hlad, až se vrátíte. Takže pro tentokrát bys mi to měla odpustit," zabroukal smířlivě.
"Za tu úžasnou vůni jsem ti odpustila hned teď," usmála jsem se.
"Koukám, že na tebe můžu jít přes jídlo. Až budu něco chtít, postavím před tebe talíř voňavé večeře a ty mi odsouhlasíš úplně všechno," přemýšlel nahlas a přitom odklopil pokličku z hrnce. Vonělo to tak úžasně, že mi to z mozku vykouřilo všechny inteligentní odpovědi.
"Jo, cokoliv," přikývla jsem nakonec, protože měl bohužel pravdu.
"Ovšem i já vím, jak na tebe. Takže je to vlastně o tom, kdo bude mít zrovna po ruce svoje zbraně," usoudila jsem. Znovu odklopil pokličku a já rázem zapomněla myšlenku.
"To se mi líbí, konečně nějaká pořádná páka," smál se mi Tren a konečně začal nandávat na talíře. Po večeři jsem se natáhla na pohovku a jen odpočívala.
"Takže máš všechno, co jsi potřebovala?" ptal se mě Tren. Přikývla jsem.
"Už aby bylo pondělí a mohla jsem pokračovat," posteskla jsem si. Ještě jeden celý den, než budu moct pokračovat ve svém pátrání.
"Jo to já taky, protože zítřek s tebou bude k nevydržení," zabručel Tren.
"To jsem až tak protivná?" nakrčila jsem čelo. Setkala jsem se hned se třemi pohledy.
"Dobře, možná jsem trochu nabručená, když musím čekat," uznala jsem nakonec.
"Jen trochu," ujistil mě Tren a políbil mě na čelo.

"Vymyslíme ti zítra nějaký program, aby ses nestihla nudit," zasmál se pak. Mě z něj jednou klepne. Utahovat si ze mě, na to by ho užilo.