,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Březen 2014

Ragar drží své slovo

31. března 2014 v 21:39 | Yui-chan |  Růže msty
Mám sice denní zpoždění, ale včera jsem dorazila na kolej opravdu pozdě večer a už jsem neměla sílu nic vydat. Teď jsem konečně našla příležitost a obrázek, abych vás mohla potěšit (nebo nepotěšit - jak koho) dalším dílem. Přeji příjemné počtení a za komentář budu ráda ;)
.
.
Byli jsme už druhý den na cestě. Směřovali jsme k jedné pevnosti, kde podle našich zvědů mělo být dost zásob strany odporu, ale jen málo stráží. Údajně to bylo strategické místo pro nás, abychom zaútočili a trochu je poplašili. Jela jsem hned vepředu vedle Trena. Museli jsme udržovat takové tempo jízdy, abychom se jako družina drželi pohromadě, takže Tren musel jet pomaleji než obvykle a já ho tak krásně stíhala. Chtěla jsem si ho užít alespoň takhle, když Dante rozhodl, že budeme stát každý na jiné straně bojiště. Tren v první linii a já někde více vzadu s ostatními čaroději. Nechtěl, abych přímo bojovala. Budeme jen pomáhat kouzly první linii, aby se jim podařilo lépe odrazit nepřítele. Měla jsem o Trena strach, ovšem on vůbec nevypadal, jako že by ho to trápilo. Celou cestu mi něco vyprávěl a pořád se smál. První den jsme chvíli projížděli vesnicemi, dokud jsme nedorazili k lesu. A tím jsme se už druhý den prodírali. Nechtěla bych to jít pěšky, k nejbližší osadě to byla pěkná dálka i pro jezdce na koni. Tren byl v roli řadového vojáka. Byla to akce Bratrstva. Svou hodnost mohl používat jen při výpravách pořádaných Dantem, ale Bratrstvo ji neuznávalo. Přesto se s ním ostatní důstojníci a kapitáni radili, když si nebyli v něčem jistí, nebo když si jen o tom potřebovali s někým promluvit. To byla jediná chvíle, kdy se mi Tren nevěnoval a debatoval s ostatními. Jinak se ode mě nehnul ani na krok. Naše společná tunika byla tentokrát vyvedená ve světle a tmavě modré barvě s černými doplňky. Chtěli jsme se sladit i přes to, že nebudeme bojovat bok po boku.
"Srdíčko, neboj se o mě tak. Pokud jsou všechny informace od Bratrstva správné, nemůže se mi nic stát a ty nebudeš muset hnout ani prstem," uklidňoval mě, když viděl, jak jsem nervózní. Snažila jsem se nedávat to na sobě najevo, ale očividně jsem v tom selhala.
"A co když se Bratrstvo mýlí?" zeptala jsem se šeptem, aby mě nikdo neslyšel. Nevěřila jsem těm dědkům a tohle mě děsilo nejvíc, že se pletou. Nechtěla jsem ovšem vyvolávat zbytečnou paniku, když jsem nic nevěděla jistě. Tren se naklonil blíž ke mně a tak, aby to neviděl nikdo jiný než já, si vyhrnul tuniku a ukázal mi, že má pod ní ještě kroužkovou košili. Ta košile byla lehká, pružná, ale neuvěřitelně tvrdá, dokázala odolat téměř každé zbrani. Takovými byli vybaveni ti nejlepší archandělé a démoni, k míšencům se nikdy nedostala. Tren byl pravděpodobně první v historii. Nechala jsem mu ji vyrobit na svou žádost. A jelikož jsem vyvolená, nikdo mě neodmítá a každý splní moje přání, i když je sebe divnější. Navíc všichni dokážou být pro můj milý úsměv nesmírně diskrétní. Nikdo nevěděl, že ji Tren má, aby z toho neměl zbytečné problémy. Tren se sice chvíli cukal, že si nemůže vzít věc takové hodnoty, která navíc vůbec není určená pro jeho rasu, ale nakonec ji přijal, jako dárek ode mě. To na něj většinou platilo a já tak moha být spokojenější, že jsem udělala důležitý krok pro jeho bezpečí. Tu košili jsme navíc napustila množstvím ochranné magie, takže by měla být odolná vůči průměrnému kouzelníkovi. Tren se naklonil ještě blíž.
"Taky jim moc nevěřím, ale předpokládám, že by nás nevehnali do naprosté pasti," zašeptal.
"Jsem ráda, že sis ji vzal, budu tak o moc klidnější," usmála jsem se a natáhla k němu ruku, za kterou mě vzal.
"Je to přece dárek od mé úžasné snoubenky. Ještě jednou ti za něj děkuju," usmál se nazpět. Pak jsme až do večera jeli v tichosti. Zastavili jsme na jedné mýtině, kde jsme se měli utábořit. Tren se postaral o naše koně a já došla pro náš dnešní příděl na večeři. Nebylo toho moc, ale když jsme se s Trenem podělili, stačilo nám to. Než jsem se vrátila, měl už Tren i rozdělanou deku na zemi. Společně jsme se navečeřeli a šli brzy spát. Potřebovali jsme být odpočatí. Čekaly nás ještě celé dva dny v sedle, než se dostaneme k pevnosti natolik blízko, že budeme moct jít pěšky, abychom rozestavěli pozice a pak zaútočili.
"Lásko, proč je zrovna tahle pevnost pro nás tak důležitá?" zeptala jsem se ho, když už jsme leželi v objetí pod dekou a já nemohla usnout.
"Není moc důležitá," zamumlal, očividně už skoro spal a já ho probudila.
"Nejde nám o to, dobýt to pro území. Chceme je zastrašit, vybrali jsme si pevnost, která je málo chráněná, ale upozorníme je na sebe. A taky zmateme, protože dobytím téhle pevnosti opravdu nic nezískáme. Ale o to, vytrhnout je z té jejich jistoty o vítězství, nám přesně jde," vysvětlil mi to. Chvíli jsem o tom přemýšlela.
"Stejně mi to nepřijde moc logické," brblala jsem.
"Ani mě ne. Udělal bych to jinak. Ale já to nevedu. A teď už spi, lásko, ať mi zítra nepadáš z koně," políbil mě za ucho, víc nás zachumlal do deky a za chvíli jsem cítila, že spí. Mě to ještě chvíli trvalo, ale brzy jsem ho následovala. Čím víc jsme se blížili k pevnosti, tím jsem z toho měla horší pocit. O to spíš, že moje pocity nikdy nebyly jen tak a většinou se vyplatilo je poslechnout. Tren se mě snažil rozptýlit, protože si myslel, že jsem prostě jen nervózní. Snažila jsem se uklidnit samu sebe, že Tren to zvládne, že nemusím mít strach. Navíc, já budu stát vzadu a i přesto, že jsem měla chránit všechny plošně, byla jsem rozhodnutá se na Trena pořádně zaměřit. Cokoliv, co se mu pokusí zkřivit jediný vlas, za to zaplatí. Nikdo na něj sahat nebude. Když jsme se konečně dostali tak blízko, že jsme všichni sesedli, byla jsem už úplně napnutá. Tren už raději mlčel, aby mě zbytečně neprovokoval a já mu za to byla vděčná. Jednou mě vášnivě políbil a pak se zařadil do čela, zatímco já se postavila dozadu. Nikoho jsem tu neznala, maximálně tak od vidění. Bylo mi trochu nepříjemné cestovat zrovna s nimi. Ale nic jsem s tím nemohla dělat. Byla noc, když jsme se dostali tak blízko, že byla pevnost vidět. Tam jsme měli počkat do svítání a pak teprve udeřit. Ještě dlouho po tom, co se ostatní uložili ke krátkému spánku, jsem pozorovala temná okna pevnosti. Svítilo se jen někde a ani k ránu se pevností nijak nehemžil život. Trochu mě to uklidnilo. Že by nám Bratrstvo taky jednou dalo spolehlivé informace?
"Měla sis odpočinout, srdíčko," objevil se za mnou Tren a objal mě kolem pasu.
"Já bojovat nebudu, nemusím být vyspaná. A navíc bych stejně neusnula," zavrtěla jsem hlavou.
"Nějak to dopadne. Je zbytečné se tím dopředu stresovat, hm?" pohladil mě po tváři. Přikývla jsem. Za to mě odměnil několika sladkými polibky.
"Na místa!" zavelel vedoucí naší výpravy. Tren mě tedy musel opustit a i já odešla na své místo. Sledovala jsem z jednoho kopce, jak se naši muži rozestavují před bránou pevnosti, která byla v dobré víře stále otevřená. Uklidňovala jsem se tím, že to budou mít alespoň snadnější, když nebudou muset prorážet bránu. Provedla jsem jednoduché plošné kouzlo, které hromadně zakrylo jejich mysli před nepřítelem, a pak už jsem jen čekala, co se bude dít dál. I na tu dálku jsem bezpečně poznala Trena a zaměřila se hlavně na něj. Nestál úplně vpředu a byl i trochu bokem. Ve strategii jsem se opravdu nevyznala, takže mi vůbec nebylo jasné, co má z téhle pozice dělat. Ovšem nějaký účel to mít muselo. Zarazilo mě, když naši začali ustupovat zpět k nám. To určitě v plánu nebylo. Zbystřila jsem a brzy pochopila, proč se naši dali na ústup, i proč byla brána pevnosti celou dobu otevřená. Ne snad proto, že by nám to chtěli usnadnit. Ale Bratrstvo už nás opět podvedlo. Z brány začali postupně vycházet ozbrojené oddíly nepřítele a já navíc mohla z výšky vidět, že je jich ještě plné nádvoří. Tak s tímhle určitě nikdo nepočítal. Rychle jsem vyhledala pohledem Tren a ujišťovala se, že i on se dal na ústup. Snad tam nestojí vepředu sám. V tom mumraji, do kterého se naši semkli, jsem ho nepoznala. Nepřátelé ze sebe vydali jeden bojový výkřik a vrhli se vpřed. My čarodějové jsme okamžitě začali vysílat ochranná kouzla na tu maličkou skupinu našich bojovníků. Tak moc jsem se soustředila na jejich ochranu, že jsem si vůbec nevšimla, že velká skupina odpůrců se dostala i k nám na kopec a zaútočila na nás z druhé strany. Jen tak tak jsem uskočila před mečem jednoho z nich. Nevěděla jsem, jestli se mám bránit tady nahoře, nebo seběhnout dolů k Trenovi. K takovéhle situaci jsem žádné rozkazy nedostala. Nakonec jsem se rozhodla, že přece jen bude lepší, když se připojím k Trenovi. Když budeme dva, budeme mít lepší možnost se bránit. Sekla jsem po dvou mužích, kteří mě ohrožovali svými meči, a rozeběhla se dolů z kopce. Hned se hnali za mnou. Dole jsem se musela zorientovat, než jsem zahlédla barvy své tuniky, což znamenalo, že je to on, i když jsem mu vůbec neviděla do obličeje. Snažila jsem se k němu dostat, ale bránili mi. Mohla jsem jen ustupovat. Trochu mě překvapilo, že mě nepustili dopředu, ale klidně mě nechali ustupovat vzad. Proč mě neobklíčili? Ne že bych chtěla skončit jako zajatec, ale přišlo mi to logické. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jim bylo jedno, jak moc budu ustupovat, ale hlavně se mě snažili oddělit od Trena. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem uviděla mihnutí fialových vlasů toho úchyla. Společně jsme s Trenem byli silní, ale každý zvlášť jsme měli dost slabin. S výkřikem jsem se vrhla vpřed v zoufalé snaze dostat se přes hradbu nepřátel k Trenovi. Když už jsem si myslela, že se mi to podaří, někdo mě udeřil do zad, pevně mě sevřel a na krku mě zastudilo ostří meče.
"Anori!" vykřikl Tren a tím na nás upozornil všechny okolo. Zavládlo ticho.
"Ragare, okamžitě ji pusť!" zavrčel Tren a postoupil o dva kroky vpřed. Těsně u mého ucha se ozvalo uchechtnutí. Takže mě držel Ragar.
"To sotva. Nemyslím si, že jsi v postavení, kdy by sis mohl diktovat podmínky," poškleboval se. Neviděla jsem mu do obličeje, protože stál za mnou, ale cítila jsem, že se směje. Pitomec! Tren udělal další krok směrem k nám. A Ragar mě stiskl pevněji.
"Pusť ji. Stejně ti šlo vždycky o mě, tak není potřeba, abys ji držel. Půjdu s tebou dobrovolně, když ji pustíš," nabízel mu Tren. Viděla jsem na něm, že už jen ta představa, že bychom ho s Ragarem nechali samotného, se mu příčila, ale pro mě se dokázal obětovat.
"Hm? Zní to ohromně lákavě. Je pravda, že mi jde jen o tebe, ale ji musím přivést těm nahoře. Takže odpověď zní, že ji nepustím. Ale můžeš se vzdát dobrovolně i tak. Byla by škoda, kdyby tě ostatní museli zabít," protáhl líně. Pořád jsem čekala, že Tren udělá něco, čím by mě od něj dostal. Vůbec se mi nelíbilo být v jeho blízkosti a ještě s mečem u krku, ale ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že má Tren nějaký plán. Ovšem když jsem se mu teď podívala do tváře, viděla jsem, jak strašně nešťastně se tvářil. On neměl plán. V tu chvíli mi teprve došlo, v jak špatné jsem situaci a začala se Ragarovi v sevření vzpouzet.
"Hou, pomalu kotě. Ať nepřijdeš k úrazu," klidnil mě a sjel rukou o něco níž a přimáčkl mi tím prsa k hrudníku. Nemohla jsem moc dýchat.
"Stála by si za hřích. Ještě uvidíme, co s tebou uděláme, než tě odevzdám," okomentoval novou pozici své paže. Byl to vážně úchylák. I přes nedostatek kyslíku jsem se mu opět začala vzpouzet.
"Tak konec srandy vážení. Odložte zbraně, jinak tahle vaše princezna opravdu přijde k úrazu," sevřel mě tak pevně, že tentokrát už jsem se nedokázala ani hnout. Tren se opět o pár kroků přiblížil, oči stále upřené na mě.
"Odlož zbraň a vzdej se," varoval ho Ragar a meč mi přitiskl ke krku tak pevně, až to píchlo. Cítila jsem, jak mi stružka krve stékala po krku až do výstřihu. Nahlas jsem vydechla, jak jsem se snažila vstřebat vše, co se kolem mě dělo. Tren zbledl a chvíli těkal pohledem mezi mnou, Ragarem a družinou. Nikdo nevypadal, jako že by věděl, co má dělat. Měla jsem strach. Ragar vypadal, že by mi opravdu ublížil, kdyby mu někdo zavdal příčinu. Tren se na mě nakonec podíval a jeho oči se mi omlouvaly. Pak zahodil svůj meč a ruce si dal za hlavu. Hned k němu přiběhlo několik mužů, hrubě ho strhli k zemi, kde mu svazovali ruce za záda. Neobešlo se to bez kopanců a ran.
"Proč je s ním necháváš zacházet tak hrubě. Vždyť se ti vzdal," zlobila jsem se na Ragara a přestala dbát na to, že mě pořád ještě škrábal mečem na krku. Chtěla jsem tam jít a zabránit jim v tom. Ragar se otočil ke zbytku.
"A co vy?" zeptal se. Jeden po druhém muži zahazovali své zbraně. Nezazlívala jsem jim to. Nemohli si být jistí, že by mě Ragar opravdu vážně nezranil a podle jejich slov, mě stále potřebovali. Navíc proti takové přesile by se asi jen těžko ubránili. Nakonec jsme byli zajati všichni. Jen asi tři mladíčky nechal Ragar jít s tím, ať oznámí, kdo nás unesl. Stejně by jim to došlo, kdybychom se dlouho nevraceli. A Ragar pravděpodobně počítal s tím, že než se sem Dante dostane s další družinou, budu už někde jinde. Odvedli nás do podzemních chodeb a ani se nesnažili nám zavázat oči. Až tak si byli jistí tím, že jim neunikneme. Odvedli nás do pozemních kobek. Všechny zavřeli do různých cel jen mě a Trena vedli dál, až do jedné větší a prostornější místnosti, kde přivázali řetězy nejprve Trena a pak i mě zády k němu.
"Ty řetězy jsou ukované speciálně pro čaroděje. Berou tvou moc, takže nejsi schopná kouzlit, jen abys věděla, proč ti nepůjde utéct," vysmíval se mi Ragar a pak mi do úst vložil roubík.
"Proč to děláš?" vypálil Tren dřív, než stačil zacpat ústa i jemu.
"Co proč dělám?" zarazil se Ragar.
"Proč nás tu takhle držíš. A jak je možné, že jste věděli, že zaútočíme zrovna sem, abyste si tu na nás mohli počkat," ptal se Tren dál. Ragar mu násilím strčil roubík do úst.
"Musel bys víc zapátrat, proč to víme. A proč vás tu držím zvlášť? Ona jde k těm nahoře, ovšem ještě nevím, jestli hned, nebo se na ní ještě trochu vyřádím. A tebe tu držím proto, že jsem si vydupal, že když tě chytíme, tak tě dostanu. Říkal jsem ti, že budeš můj," poplácal ho po tváři a nechal nás tu o samotě. Snažila jsem se vykroutit se alespoň z roubíku. Řetězy mě opravdu hodně oslabovaly, to jsem cítila i bez toho, aby mi to Ragar musel říct. Tren se vedle mě snažil o totéž. Nedokázala jsem jen při umělém světle lucerny měřit čas, ale trvalo nám pěknou dobu, než jsme roubíky povolili natolik, že nám sklouzly z úst.
"Omlouvám se, lásko," bylo první, co mi Tren řekl, kdy mohl mluvit.
"Za co?" otočila jsem hlavu co nejvíc dozadu, abych na něj aspoň trochu viděla.
"Měl jsem tomu zabránit. Ale nepustili mě k tobě. A to, že se nás schválně snaží oddělit, mi došlo až příliš pozdě. Jestli se odsud dostaneme, už nikdy Danteho neposlechnu a vždycky budu stát u tebe. Nechtěl jsem, aby sis musela projít i zkušeností zajatce. A obzvlášť, když tě zranil," chrlil ze sebe.
"Lásko, já ti nic nevyčítám. Taky mi to došlo příliš pozdě a už jsem se k tobě nedokázala vrátit zpátky. Pokud z toho chceš někoho vinit, tak ty dědky z Bratrstva, kteří nás do toho zatáhli. A nezranil mě nijak vážně," uklidňovala jsem ho. Povzdechl si. Bylo to sice trochu krkolomné, ale dokázala jsem ruce zkroutit tak, že jsem dosáhla na ty jeho. Hned si se mnou propletl prsty a pevně mě držel.
"Myslíš, že nám něco udělají?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.
"Tobě ne. Tedy alespoň doufám. Pokud tě opravdu chtějí Ragarovi nadřízení, neměl by ti nijak vážně ublížit," uklidnil mě.
"A tobě?" špitla jsem.
"To nevím. Očividně tu nejsem pro nic jiného, než pro Ragarův zájem o mě. A já se mu dobrovolně nepodvolím, nikdy. Nebudu mu dělat sexuální hračku," procedil skrz zuby. Zavřela jsem oči a snažila se potlačit ten nával vzteku k tomu fialovovlasému hajzlovi.
"Lásko, já vím, že on je opravdu všehoschopný pro to, aby mě zlomil. A bude se snažit využít všechny moje slabiny," upozorňoval mě.
"Ale ty to vydržíš, že jo? Jako minule, taky jsi to nevzdal," prosila jsem ho.
"Já se budu snažit, ale teď tu mám tebe. A on ví, že tě miluji a udělám pro tvoje bezpečí cokoliv," zamumlal s odvrácenou hlavou.
"To já pro tebe taky," slíbila jsem mu.
"Ne Any, to je to, k čemu se chci dostat. My dva si nejsme rovni," začal.
"Ne, já vím, kam tím míříš, a v tomhle tě nikdy neposlechnu," vrtěla jsem okamžitě hlavou.
"Ale poslechneš. Musíš," stál si za svým.
"Už jednou s tím přišla Marion. Vědomí toho, že by zemřela a já tomu musela přihlížet, by sice bylo hrozné, ale ani zdaleka se to nevyrovná představě toho, že bych takhle měla přijít o tebe. To ti nedovolím," vrtěla jsem hlavou.
"Anori, lásko, v tomhle ti nemůžu ustoupit. Přísahal jsem ti věrnost, a pokud bys měla být v nebezpečí, udělám cokoliv pro to, aby se ti nic nestalo. A myslím tím cokoliv i za cenu vlastního života," trval si Tren na svém. Po tvářích se mi koulely slzy, ale on nemohl udělat nic pro to, aby mi je setřel. Využil toho, že jsem přes vzlyky nemohla mluvit a rychle pokračoval.
"A ty musíš udělat to, co se od tebe očekává. A i pokud by na mě mířilo deset šermířů a já stál neozbrojený, musíš si vybrat svůj život, jasné?" snažil se vymámit ze mě slib.
"Ne! Copak ty to nechápeš? Jak bych asi mohla žít s vědomím, že jsem tě zradila? Že jsem se sobecky zachránil a obětovala tvůj život?" tlačila jsem ze sebe skrz vzlyky.
"Nezradila by si mě. Já sám tě o to žádám," neustoupil. Hořce jsem se usmála.
"Copak si nemůžeš přát něco, o bych ti mohla dát?" použila jsem jeho vlastní slova, když se na mě zlobil, že si přeju samé nesplnitelné věci. Poznal to a slabě se zasmál.
"Ty mi to můžeš dát. Můžeš mi to slíbit. A musíš to udělat. Neexistuje nic, co by bylo pro nás důležitější, než ty sama. Zemřu rád, když ti tím zajistím další budoucnost," pokračoval. Věděla jsem, že má pravdu. Všichni to ode mě očekávali a i on to ode mě žádal.
"Hodláš ze mě udělat v pětatřiceti vdovu a pak abych rovnou odešla do kláštera? Trochu brzy, nemyslíš?" snažila jsem se to trochu odlehčit. Zasmál se.
"Copak by sis nikdy nenašla jiného?" odpověděl.
"Nikdy," ujistila jsem ho. Zaklonil hlavu dozadu, až se dotkl té mojí.
"Dostaneme se odtud. Společně to dokážeme," pronesl pak odhodlaně.
"Alespoň se nebudu muset dívat, jak mi popravují snoubence," ušklíbla jsem se.
"Ještě jsi mi neslíbila, že mě poslechneš," připomněl se mi.
"Slibuji. Ale nedal si mi možnost odmítnout a až do smrti to u mě budeš mít schované," upozornila jsem ho.
"S tím počítám. Zatím to vypadá, že si to nebudeš muset schovávat moc dlouho," znovu se zasmál a pak se začal rozhlížet po místnosti. Pravděpodobně přemýšlel, jak se odsud dostat.
"Budeme se muset dostat z těch řetězů, to je první věc," zamumlal pak.
"To je trochu problém. Ragar to myslel vážně, když říkal, že ze mě tyhle řetězy vysávají energii. Už teď se cítím dost slabá, nevyčarovala bych ani malý ohníček," pokrčila jsem omluvně rameny.
"Já bych si se svými pouty poradil, ale tvoje pouta jsou na mě příliš. Nezvládl bych tě odsud dostat a sám bych se hrozně vyčerpal. Daleko bych nedoběhl," vykreslil naši budoucnost jen v černých barvách.
"Takže dokud mě drží tahle pitomost, můžou si s námi dělat, co chtějí?" zarachotila jsem na ukázku svými řetězy.
"Pravděpodobně ano, pokud nezjistíme, jak je sundat," pokrčil rameny. Nebo mi to tak alespoň připadalo, podle toho, jak na mých zádech zašoupal lopatkami. V tom jsme zaslechly kroky. Byl to Ragar s tácem a nějakým jídlem. Překvapeně se zadíval na to, že jsme oba bez roubíků a držíme se za ruce.
"Měl jsem vás nechat svázat dál od sebe," zamumlal tak nahlas, že jsme to i my dva slyšeli.
"Ničemu bys tím nepomohl," promluvil Tren. Ragar ho sjel pohledem, což se mě a řekla bych, že ani Trenovi moc nelíbilo. Klekl si k nám. Měla jsem hlad, žaludek se mi hlasitě svíjel.
"Nic z toho do mě nedostaneš. To radši vyhladovím," zaprskal Tren a odvrátil tvář stranou. Usoudila jsem, že tedy asi není moc bezpečné to sníst a taky jsem sklopila zrak.
"Máš mé slovo, že v tom nic není," promluvil Ragar klidným hlasem.
"Tvému slovu se těžko věří. Obzvlášť když my dva sedíme spoutaní," odporoval Tren.
"Ty musíš klást odpor v každé situaci, že?" zeptal se a mě bylo jasné, že nemluví o současné situaci, ale spíš o té minulé, kdy ho ničím nedonutil, aby se dobrovolně stal jeho milencem.
"Já svoje slovo držím. Například jsem ti slíbil, že tě znovu dostanu a voila jsi tady. Navíc nechci od tebe žádné informace. A ona musí zůstat střízlivá, kvůli těm nahoře. Nemám důvod ani jednoho z vás omamovat," říkal. Já mu věřila a chvíli na to svolil i Tren. Pravděpodobně neshledal na jeho slovech nic znepokojivého. Ragar dal každému z nás najíst, i když přišlo mi, že krmení Trena si očividně užíval. Skřípala jsem zuby nad tou neomaleností. Copak nevidí, že jsem přivázaná hned vedle? A klidně s ním takhle flirtuje. Tren mi celou dobu nepustil ruce ze sevření, což mě trochu uklidňovalo. Ale rozhodně ne dostatečně. Kdybych mohla, pořádně bych Ragara praštila. Když nás oba nakrmil a nechal nás napít, měl se k odchodu.
"Co plánuješ teď?" zeptal se rychle Tren.
"Už mě znovu nenachytáš. A já nemám v plánu ti prozradit svoje úmysly," zavrtěl Ragar hlavou. Tren si odfrkl. Všimla jsem si, že se Ragar při tomhle jeho gestu zastavil a hodil po něm očkem.
"Co chceš dělat se mnou?" promluvila jsem tentokrát já.
"Už brzy si pro tebe přijdou. Ale nevím, co od tebe chtějí. Takové informace se ke mně nedostávají," pokrčil rameny.
"Kdo si pro mě přijde?" vyzvídala jsem.
"Dočkej času, bejby. Však je brzy uvidíš sama," ušklíbl se a odešel. Nad tím oslovením jsem se zamračila, ani Tren mi tak důvěrně neříkal.
"Nelíbí se mi, když ti říká bejby," zamračil se Tren.
"Lásko, to je to nejmenší, co mi na něm vadí. Všiml sis, jak po tobě pořád hází očkem?" opáčila jsem. Podle toho hrdelního zvuku, co vydal, jsem poznala, že všiml.
"Kdybych ho nenáviděla o něco méně, mohla bych říct, že má moc pěknou barvu hlasu," pronesla jsem po chvíli ticha.
"Ano, to má," přitakal mi Tren.
"A má moc pěkně pěstěné nehty," pokračovala jsem.
"Toho jsem si nevšiml. Ale miláčku, nezačínáš náhodou trpět Stockholmským syndromem, že ne?" ověřoval si hned.
"To víš, že ne. Pořád ho nenávidím a tebe moc miluji," ujistila jsem ho.
"I já tebe. A moc mě mrzí, že jsem tomuhle nedokázal zabránit," natočil hlavu do strany, aby se mohl svou tváří alespoň trochu otřít o tu moji.
"Nevyčítej si to. V Edmontonu jsi tvrdil, že od teď jdeme do všeho spolu. Takže i do zajetí. Nevadí mi to tak moc, když tu jsem s tebou," vydechla jsem.
"Ty jsi blázínek," zavrtěl hlavou, ale věděla jsem, že se usmívá. Zapraskala pochodeň a brzy jsme se ocitli ve tmě.
"Zkus si odpočinout. Nevíme, co nás čeká zítra," pobízel mě.
"No já…" začala jsem, ale nevěděla, co přesně říct. Nechtělo se mi spát, když jsem byla v tomhle nepřátelském prostředí.
"Budu co nejvíce hlídat. A taky se pokusím vymyslet, jak odsud. Spi, lásko moje," řekl a nechal mě se o něj opřít. Zavřela jsem oči a doufala, že se mi podaří usnout alespoň na chvilku.



Všude dobře doma nejlépe? Ano, ale jen občas!

23. března 2014 v 22:07 | Yui-chan |  Růže msty
Sice jsem avizovala, že díl nebude, ale pravděpodobně mou šedou kůru mozkovou něco osvítilo, že byla schopná si všechno zapamatovat a ještě mi zbyl čas na povídku. Tak tady ji máte a v příštím díle se snad konečně dočkáš Kuroki ;).
.
.
Prodírala jsem se zástupem lidí ven z koupaliště. Mohli jsme mluvit o štěstí, že jsme měli tu možnost přijít dříve, protože sem snad přijela celá Kanada. Opravdu jsem musela používat lokty a trochu kopat, abych si vydobyla každý metr směrem ven. Tren už tam na mě čekal, dokonale upravený, se suchými a do všech směrů rozcuchanými vlasy, ostatně tak, jak je měl vždycky a zatraceně mu to slušelo.
"Je to hrůza, už jsem myslela, že se ven ani nedostanu," stěžovala jsem si, když jsem konečně stála vedle něj a dopínala si halenku. Do dámských šaten se nahrnul takový zástup lidí, že jsem vzdala možnost se v klidu obléknout a vysušit si hlavu. Snažila jsem se teď tedy zachránit, co se dalo. Tren srovnal naše věci do společné tašky a pak mi pomáhal rozčesat vlasy.
"Aspoň vidíš, proč si je nechci namáčet. Pak je mám vždycky takhle rozvrkočené," brblala jsem.
"Mě se to líbí, a to je důležité, ne?" políbil mě na čelo.
"Ano, to máš pravdu," nechala jsem se udobřit. Protože ostatní děvčata tolik nebojovala, aby se dostala ven, museli jsme na ně dost dlouho čekat. S Trenem jsme volný čas využili pro procházku. Bylo tu obrovské množství lidí a mě dost vadilo, jak se za Trenem každá žena otáčela. Přitom mě držel kolem pasu a stejně si nedaly pokoj. Celou dobu jsem měla ruku položenou na jeho kříži, ale očividně to pro odrazení nestačilo. Sjela jsem rukou níž, ale na pásku, který mu držel tmavé kalhoty, jsem na chvíli zaváhala. Nebyl to úplně můj styl držet ho za zadek. Nakonec jsem si ale dodala odvahy a ruku tam položila. Protože byl můj. Tren zdvihl jedno obočí.
"Na průzkumu?" šeptl mi do ucha a přitáhl si mě k sobě ještě těsněji, takže jsem ho už nemohla pustit.
"Promiň," zašeptala jsem zpátky. Jen se zasmál.
"Opravdu se omlouváš za to, že držíš svého snoubence za zadek?" zeptal se mě a očividně se mými rozpaky perfektně bavil. Zamračila jsem se, dělat si ze mě srandu, to by mu šlo. Ale on si mě natočil čelem k sobě a vášnivě políbil.
"Lásko, nedělej z toho vědu, já myslím, že je to naprosto běžné. A víš, že já si těch žen okolo nevšímám. Mám oči jen pro tebe," cvrnkl mě jemně do nosu.
"Já vím, ale nechci, aby koukaly," pokrčila jsem omluvně rameny a opět vykročila. Moje ruka v jeho zadní kapse sice nikoho od koukání neodradila, ale já měla lepší pocit.
"Hej, vy dva. Jedeme!" volali na nás pak ostatní. Vrátili jsme se zpět k autobusu, který nás odvezl zpátky domů.
"Je ještě něco, co bys tu chtěla dělat?" zeptal se mě pak Tren.
"Hm, chtěla bych jít na něco do kina. A tím je můj seznam vyčerpán. Pak se můžeme vrátit domů," zamyslela jsem se.
"Přechod je příští týden, tak to stihneme, ne?" přemýšlel Tren.
"Musíme řešit přechody? Prostě to projdeme a svedeme to na mě," zamrkala jsem nevinně.
"Miláčku, víš, jak to dopadlo minule? Nechceš se zase dostat k někomu, jako byl Kevin, že ne?" zamítal hned můj návrh.
"Dobře, dobře, už mlčím. Počkáme si," smála jsem se mu.
"Alespoň budu mít spousta času si zabalit," napadlo mě pak. Chtěla jsem si sebou vzít dost věcí, co jsme tu měla doma. A nebylo jich zrovna málo. Jeden večer mě Tren opravdu vzal do kina. Nebyla zrovna nabídka těch nejlepších filmů, ale aspoň nás nemuselo mrzet, že nebudeme dávat pozor. Místo toho jsme využili přítmí kinosálu po svém.
"Tak jak se ti líbil film?" ptal se mě Tren, když jsme seděli v restauraci, kam jsme si došli na pozdní večeři. Já ani neměla moc hlad, protože jsem se najedla popcornem, ale nemohla jsem čekat, že Trenovi bude ta nafouknutá kukuřice stačit. Alespoň jsem mu ujídala z jídla hranolky.
"Byl výborný, jak že se to vůbec jmenovalo?" napadlo mě.
"Nemám tušení," pokrčil rameny Tren. Oba jsme se rozesmáli. Ne jenom, že jsme neznali název, ale ani jeden z nás moc netušil, o čem to bylo.
"Musím říct, že tvoje maličkost byla mnohem zajímavější než celý film," dobírala jsem si ho.
"Kdybych tušil, že jsi takový fanoušek mazlení na veřejnosti, bral bych tě do kina dvakrát týdně," vrátil mi to Tren. Pošťuchovali jsme se celý večer a mě bylo příjemně. Další den našel Patrik na mojí půdě starou kytaru, která ovšem měla všechny struny a s trochou magie se jim jí podařilo naladit.
"Trene, neříkal jsi náhodou, že umíš hrát?" napadlo mě. Neochotně přiznal, že ano. Hned jsem se rozhodla, že si uděláme večer táborák. Ohniště jsem na zahradě měla, stačilo jen koupit nějaké klobásky a bude. Ochotně jsem se ujala všech příprav a navečer jsme už seděli kolem rozdělaného ohně. Tren dostal čestné místo, aby dobře viděl na struny a já opékala klobásku i pro něj, aby se nemohl vymlouvat. Chvíli jen tak drnkal, ale nakonec spustil spoustu veselých táborákových písniček. Některé jsem znala a mohla se připojit k jeho sametovému hlasu. Ale jen tak okrajově. Když už večer pokročil, byl i Tren z toho hraní unavený. Jako poslední písničku zahrál Pár havraních copánků jen pro mě. Můžu říct, že proti jeho verzi, byl Presley jen druhořadý zpěváček.
"Myslím, že se mi nebude chtít domů. Tady je to pohodové. Nic nám nechybí, nikdo po nás nic nechce," řekla jsem, když jsem se k němu večer tiskla v posteli.
"Hm, až to všechno skončí, bude to i doma takhle pohodové, slibuji. Navíc je jen otázkou času, kdy nás začnou napadat i tady," odpověděl.
"Hm, takže pozítří?" ujišťovala jsem se.
"Pozítří," přitakal mi. Moje tašky byly už dávno všechny sbalené a mohla jsem jen děkovat tomu, že jsem měla tolik nosičů. Sama bych je nikdy neodnesla a hlavně bych je pak na Minet ani neodvezla. Ale kluci už věděli, co kdo poveze, abychom koně rozumně zatížili. Když byl ten správný čas, zabezpečili jsme dům a vyrazili na místo, odkud jsme měli přejít. Na druhé straně na nás čekali naši koně a měla začít cesta k nám domů, do naší vesnice. Už jsem se nemohla dočkat. Cesta nám trvala jen asi polovinu času, než měla, protože Dante vytvořil celou řadu menších průchodů, které nám cestu dost zkrátily.
"Konečně doma," protáhl se Tren. Patrik s Erikem s námi i nadále zůstali, pro případ, že by ty informace o našem příjezdu přece jen unikly a někdo nás chtěl napadnout. Měli jsme jeden den, abychom načerpali síly a pak nás očekával Dante, který chtěl slyšet všechno o Loreně a chtěl nám dát nové instrukce. Marion taky neumí držet jazyk za zuby, já mu o tom vůbec nechtěla říkat. Na zemi jsme to svedli na toho mrtvého mafiána, tomu už taková pověst stejně neublíží. A tady jsem to rozhodně nechtěla rozpitvávat. No, Dante mi nedal jinou možnost. Měli jsme se s ním sejít na radnici.
"Anori, pojď, nebo přijdeme pozdě," volal na mě Tren.
"Běžte napřed, já dojdu hned za vámi," odpověděla jsem. Byla jsem v koupelně, pod očima se mi udělaly tmavé kruhy, včera jsem nemohla moc spát, a snažila jsem se je zamaskovat make-upem.
"Dobře, ale nezdržuj se," odkýval mi to nakonec. Erik s Patrikem už taky šli, chtěli, aby včas dorazil aspoň někdo. Když jsem byla s výsledkem svojí práce víceméně spokojená, taky jsem vyrazila. Akorát jsem běžela přes náměstí k budově radnice, když se proti mně s křikem vyřítil muž a mával mečem nad hlavou. Rychle jsem tasila ten svůj a snažila se ho odrazit, ale byl o dost lepší šermíř a já velmi rychle poznala, že na něj nebudu stačit. Ovšem boj byl příliš zblízka a moc rychlý, než abych ho mohla ukončit kouzlem. Snažila jsem se tedy alespoň máchat mečem dostatečně rychle, abych alespoň nepřišla o žádnou končetinu. Ten muž udělala dva rychlé výpady, kdy jsem stihla vykrýt jen ten první, před druhým jsem uskočila dozadu a zakopla si o vlastní nohu. Naštěstí už v té době vylákal zvuk boje všechny obyvatele radnice ven, takže přede mě se postavil Tren a toho muže obklíčili ostatní a velmi rychle ho zpacifikovali.
"Vedla sis dobře. Jen musíš dávat pozor na svoje nohy," pomohl mi Tren na nohy a objal mě. Přikývla jsem. Bylo s podivem, že mě chválil za obranu, která by mě neubránila, ale těšilo mě to. Sama sobě jsem slíbila, že ho donutím učit mě bojovat, Simon byl sice dobrý učitel, ale bál se mě zranit, takže mě hrozně šetřil. Ovšem v opravdovém boji mě nikdo šetřit nebude. Dupnu si! S touhle myšlenkou jsem zamířila opět dovnitř.
"Opravdu ti nic není? Jen jsi zakopla?" ověřoval si Tren.
"Jsem v pořádku, díky tobě," políbila jsem ho na tvář. Pak už jsme se věnovali jen poradě. Musela jsem popravdě říct, jak to bylo s Lorenou, u čehož jsem si neodpustila Dantemu vynadat za to, že mi lhal o tom, proč se stal Tren mým ochráncem. Potom si vzal slovo Dante a vysvětlil nám, jak budeme dál postupovat. Chtěl, abychom s postupem začali co nejdříve, než si nepřítel uvědomí, že jsme se s Trenem vrátili. Měl dokonce už i vytipované místo, které pro ně bylo celkem důležité, ale podle zvědů jen málo chráněné. Tren se na to nijak zvlášť netvářil a mě to naopak přišlo vhod. Tím spíš mě bude muset naučit bojovat, když půjdeme do akce tak brzy. Pak přišla na řadu strategie a i tu jsem výjimečně vnímala. Díky tomu mi neušlo, že Tren má stát v předu a já v zadních dvou třetinách, jako vždycky.
"Tak moment, udělal jste z nás s Trenem bojový pár a pak nás posíláte každého na jinou stranu bojiště? To nedává smysl. Buď půjdeme oba dopředu, nebo oba dozadu," ozvala jsem se. Tren mě objal kolem boků a viděla jsem na něm, že to Dantemu škodolibě přeje, aby se se mnou musel hádat.
"Anori, tebe nebudeme vystavovat vepředu, ale nemůžeme Anthonyho s jeho schopnostmi schovávat. Potřebujeme ho v první linii," domlouval mi Dante.
"Já se sama neubráním, nejsem s mečem tak zručná. A s Trenem jsem nejlépe sehraná," namítala jsem. Dante se zamračil.
"Promyslím to, ještě máme pár dní. Uvidíme, jaký bude stav situace. Ale když bude potřeba, budeš se muset spolehnout sama na sebe. Přichází čas, kdy už tě nebudeme moct pořád dokonale hlídat," upozornil mě Dante, čímž mi zkazil náladu z vyhrané hádky. Tren mi stiskl ruku, věděla jsem, že poruší jakýkoliv rozkaz, aby mě mohl chránit. Zbytek porady už jsem strávila zíráním z okna.
"Něco důležitého?" ptala jsem se Trena, když jsme šli domů.
"Od té doby, co jsi přestala dávat pozor, už nic," uklidnil mě.
"Chci to vzít trochu okolo," požádala jsem ho. Souhlasil, když byl se mnou, mohl na mě dohlédnout. Prošli jsme lesem až na jeden palouček, kam jsem často a ráda chodila. S postupujícím jarem tu bylo stále krásněji a začínalo tu kvést spousta květin. Tomu jsem ovšem tentokrát nevěnovala pozornost. Otočila jsem se na Trena, který zamyšleně sledoval koruny stromů.
"Chci, abys mě učil bojovat," promluvila jsem nahlas. Prudce ke mně obrátil pohled.
"V žádném případě. To už jsem ti jednou říkal. Bojovat umíš, a pokud chceš trénovat, někoho ti seženu," vrtěl hlavou. Přesně jak jsem čekala, budu muset použít trochu násilí.
"Já chci trénovat s tebou. Neznám lepšího šermíře. Budeme mít tupé meče, nikomu se nic nestane," přemlouvala jsem ho.
"Anori, řekl jsem ne," zavrtěl hlavou a vykročil směrem ode mě. Na to jsem čekala. Než stačil udělat víc jak tři kroky, zastudilo ho na krku ostří mého meče. Zůstal stát na místě. Mírným tlakem jsem mu hlavu zvedla a donutila ho se na mě podívat.
"Ani ne za týden vyrazíme do akce, kdy budu možná bojovat úplně sama. Do té doby mi trenéra nestihneš sehnat. Nebudeš si vyčítat, když mi useknou hlavu jen proto, že ty jsi tvrdošíjně odmítal zvednout proti mně zbraň? Trénovat potřebuji, sám si to viděl. Nejsem už tak nešikovná, abys na mě musel nahlížet jako na terč, dokážu mít roli opravdového soupeře," vychrlila jsem na něj všechny argumenty.
"Když odmítnu, použiješ násilí?" promluvil. Pokrčila jsem rameny.
"Neublížíš mi," tvrdil sebejistě, ale moudře se nepohnul ani o píď.
"V tom máš pravdu, neodpustila bych si, kdybych ti ublížila. Ale nechci slyšet tvé ne, když k tomu nemáš žádný argument," souhlasila jsem s ním.
"Dobře, budeme bojovat, když si to přeješ," uvolil se nakonec, spustila jsem meč z jeho krku, nebylo mi zrovna dvakrát příjemné na něj takhle mířit a bylo vidět, že i on si oddechl. Sice věřil, že bych mu neublížila, ale i tak.
"Tak jdeme na to," postavila jsem se do bojové pozice.
"Nebudu tě šetřit," upozornil mě. Oba jsme si kouzlem ošetřili meče, aby byly tupé a rána jimi jen bolela, ale neuřízla nám žádnou končetinu. Vyrazila jsem proti němu, mířila jsem na pravý bok, protože jsem věděla, že musím hledat slabiny, nemohla jsem se spoléhat na to, že když mu zraním ruku, vyřadím ho ze hry. Uměl bojovat oběma, což bylo o dost složitější. On však měl léta zkušeností a bylo mu hned jasné, o co se snažím. Udělal úkrok stranou a v další vteřině mi vylétl meč z ruky a já se s tepavou bolestí na prsou rozplácla na zemi.
"Jak to?" vytřeštila jsem oči.
"Mohl jsem si vybrat asi ze čtyř míst, kam tě praštit. Do prsou to z nich bolelo nejméně. Soustředila ses jen na to, kam můžeš uhodit ty mě, ale ne, kam můžu uhodit já tebe," vysvětloval. Mračila jsem se, když jsem si šla pro meč. Byla to taková rána, že se mi ještě pořád špatně dýchalo.
"Co se mračíš? Nevěřila jsi, že tě opravdu uhodím? Přesně proto jsem nechtěl bojovat. Nechme toho," sklonil svůj meč.
"Ne, jdeme znovu. Chtěla jsem po tobě, abys do toho šel naplno. Nepřítel mě taky nebude šetřit," nutila jsem ho.
"Dobře," povzdechl si a nechal mě opět začít útok. Tentokrát jsem vydržela celých 5 vteřin. Každou chvíli boje mě uhodil jednou do ruky, podruhé do nohy, dvakrát dokonce mířil na hlavu, ale co se mu musí přičíst ke cti, tyhle údery pokaždé zarazil, jinak by mě bolela hlava ještě týden. Ale brzy jsem si na jeho styl zvykla a dokázala se mu ubránit o něco déle. Vůbec jsem neočekávala, že bych ho mohla nějak porážet. Byl o tolik starší a zkušenější, takže jediné, co jsem celou dobu dělala, bylo uskakování a vyhýbání se jeho zkušeným ranám. Jednou se mi povedlo škrábnout ho do ruky, ale pravděpodobně si toho vůbec nevšiml, protože v další vteřině jsem opět seděla na zemi na zadku a můj meč měl v ruce on.
"Pro dnešek by to myslím si stačilo, ne?" ukončil to Tren. Odkývala jsem to, byla jsem pěkně udýchaná. Doma jsem hned mířila do koupelny. Tělo jsem měla samou modřinu, daň za to, že jsem byla tak mizerný šermíř.
"Promiň," objevil se za mnou Tren a políbil mě na rameno.
"Není za co. Kdybychom bojovali doopravdy, ležela bych někde rozsekaná na kousíčky," konstatovala jsem, když jsem sledovala mapu modřin. Ani na kousku bych nezůstala celá.
"Ale šlo ti to výborně. Já bojuji o něco déle, budu hold trochu lepší. Ale stejně, máš velikánskou pochvalu," hladil mě po pažích.
"Hm, tak za odměnu bys mohl jít se mnou do sprchy a umýt mi zádíčka, co?" navrhla jsem mu a on souhlasil. Myslím, že mu dost vadili ty modřiny, co mi udělal, ale byly jen takové bledé, zítra už většina z nich nebude vidět.
"Bolí tě to?" zabroukal, když mě pečlivě mydlil a mohl si tak prohlédnout všechny moje modřiny. Zarazila jsem se.
"A víš, že vůbec ne? Kdyby ses mě nezeptal, vůbec o nich nevím," ujistila jsem ho.
"To jsem rád," pousmál se a pro svůj lepší pocit každou z nich políbil. A jelikož jsem je měla po celém těle, jeho polibky mě rozhodně nenechaly chladnou. Ale neblbli jsme příliš, tím bojem mě opravdu vyčerpal. Ráno jsem teprve pocítila bolest ve všech svalech na těle. Modřiny mi naštěstí už zmizely, takže se mi Tren jen posmíval, že si za to můžu sama, protože to já s ním chtěla bojovat.
"To jsem chtěla, a dnes jdeme znovu. Chci trénovat a s tebou mi to jde nejlépe," oznámila jsem mu. Jen si odevzdaně povzdechl.
"Nebudeme se jen bezhlavě bít, trochu tě povedu, ať nemáš modřiny jen ty," navrhl mi s úsměvem.
"Taky jsem tě zasáhla, vidíš?" ukazovala jsem na malou modřinku na jeho paži. Překvapeně si ji prohlédl.
"Hm, to jsem vůbec necítil," protáhl pak.
"Zlato, tvař se aspoň trochu, že tě to bolí, ať nemám tak hrozný pocit méněcennosti," zakoulela jsem očima. Tren se jen smál.
"Slibuji, že po dnešku ho mít nebudeš," políbil mě na čelo. Pak jsme od sebe odstoupili, otupili si meče a pustili se do dalšího tréninku. Tren mě naváděl, co mám dělat, radil mi, schválně mě upozorňoval na svoje chyby, aby mě donutil je vidět a hlavně je vnímat. Takový trénink by mi nikdo jiný nedal. Cítila jsem, že mi to šlo, dokonce jsem dvakrát dokázala praštit já jeho.
"Výborně, dáme si chvilku pauzu, ano?" nabídl mi. Vděčně jsem přijala, byla jsem úplně splavená, ale co jsem musela říct, ani Tren na tom nebyl o moc lépe.
"Ty mi dáváš, miláčku," políbil mě na tvář.
"Proč mě teď líbáš všude jinde, jen ne na rty?" zeptala jsem se ho. Bylo to rozhodně mnohem lepší, než kdyby mě nelíbal vůbec, ale zajímalo mě to.
"Opravdu?" zvedl zmateně hlavu.
"Ano, opravdu. Ale jestli jsi to sám nezaznamenal, tak se asi nic neděje," pokrčila jsem rameny.
"To promiň, opravdu si toho nejsem vědom," sehnul se a věnoval mi spoustu sladkých polibků. Snad aby mi doplnil ten deficit.
"Tak na nohy, pokračujeme," vyskočila jsem a jeho vytáhla sebou. Opět jsme se do sebe pustili. Tren teď byl mnohem opatrnější, z čehož jsem si vyvodila, že jsem se určitě zlepšila, jinak by si na mě nedával takový pozor. Vyrazila jsem jako první a zasypala ho sérií různých úderů.
"Tohle bylo hodně dobré," kývl uznale Tren, když všechno odrazil a zase stál kus ode mě.
"Ale očividně to na tebe nestačilo," povzdechla jsem si.
"Hlavu vzhůru, uvidíme, jestli ustojíš tohle," pousmál se a vyrazil tentokrát on. Už jsem měla radost z toho, že jsem vydržela celou jeho sérii, když mě posledním úderem klepl přes prsty. Pěkně to bolelo, takže jsem pustila meč a začala divoce poskakovat, abych povolila tu bolest v prstech.
"Promiň lásko, myslel jsem, že to máš," omlouval se hned Tren.
"To je dobrý, už to přestává bolet," ujišťovala jsem ho a dřepla si na zem, abych se vydýchala.
"Dnes už toho necháme, ano? Myslím, že jsem tě dneska zmrzačil víc než dost," ukončil to Tren.
"Dobře, jak myslíte, pane trenére," zamrkala jsem na něj.
"Ty jsi neuvěřitelná. Tak já mám starost, že jsem ti ublížil a ty si z toho děláš srandičky," zakoulel očima.
"Ale lásko, sama jsem to chtěla, tak musím za svou nešikovnost platit. A už mě to vážně nebolí," dohnala jsem ho a vzala ho kolem ruky.
"Dobře, dobře. Takže chceš zítra zase pokračovat?" zjišťoval.
"Ano, chci. Řekni mi popravdě. Jsem lepší nebo mě necháváš vyhrávat?" zeptala jsem se.
"Bojuji proti tobě jako doopravdy. Kdybys mi chtěla ublížit, ubránil bych se. Ale dala bys mi zabrat. Obzvlášť když se moc zakoukám do toho, jak soustředěně špulíš pusu," posmíval se mi.
"To že dělám?" divila jsem se. Přikývl, a pak zkroutil rty v takovém směšném úšklebku.
"To není pravda, takhle se netvářím," rozčilovala jsem se.
"Přesně tak se tváříš, když se moc soustředíš, i třeba při učení. Pozoruji to u tebe už dlouho," smál se mi a pak mě líbal.
"Proč jsi mi to neřekl? Dala bych si na to pozor," brblala jsem.
"Protože se mi to líbí," zašeptal mi do ucha.
"Ty jsi hrozný, proč já tě tak moc miluju?" ptala jsem se sama sebe. Neodpověděl, jen si mě přitáhl do pevnějšího objetí.
"Myslíš, že toho stihnu dost natrénovat, než pojedeme do té akce? Mám z toho trochu strach. Co když opravdu budeme bojovat každý zvlášť?" změnila jsem pak téma.
"Jsem si jistý, že to zvládneš. Když k tomu tvému umění připočtu ještě všechnu magii, myslím, že jsi opravdu velmi, velmi dobrá. A sám doufám, že nás nerozdělí. Taky bych tě nerad nechával samotnou," pokrčil rameny. Tohle rozhodnutí bylo jen na Dantem.
"Ale i kdybychom měli bojovat každý na jiném konci bojiště, určitě si k sobě cestu najdeme. Já ti věřím," políbil mě nejdřív na čelo a pak, jako by si vzpomněl na naší rozmluvu o líbání, rychle mě líbnul ještě na rty.

"Budeme trénovat a trénovat, abych byla co nejlepší. A pak to nějak dopadne," přikývla jsem a nechala se odvést domů. Už jsem se vážně těšila do sprchy.


Souboj titánů :D

Konec jedné kapitoly

16. března 2014 v 22:11 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se opět hlásím. Vzhledem k tomu, že tahle intra nikdo nečte, asi nemá cenu sem cokoliv psát. Navíc si myslím, že název mluví za vše. I tak ale podotknu, že tohle je spíš takový oddechový dílek :D už na ty nerváky taky nemám, musím se zregenerovat na příště. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Donesl jsem Anori zpět na louku, na které jsme se poprvé setkali s Lorenou a jejími stoupenkyněmi. Z její strany tam už nebyl nikdo. Jen uprostřed seděla Marion s Patrikem a Erikem a o něčem tiše diskutovali. Když nás spatřili, vyskočili na nohy.
"Stalo se něco?" ptala se Marion starostlivě.
"Ne, je jenom unavená. Půjčovala si ode mě trochu moci, aby byla schopná Lorenu porazit," vysvětlil jsem to. Zdálo se mi totiž, že Anori cestou usnula, takže by nemohla odpověď.
"Chci se vrátit co nejdřív domů a jít si lehnout," hlesla. Aha, takže nespala.
"Dobře, co kdybyste se s Anthonym přenesli domů, a já odvezu zbytek autem?" navrhl Patrik. To mu Anori odsouhlasila a než jsem stačil říct jediné slovo, stáli jsme na zápraží jejího domu. Myslel jsem, že byla unavená, ale očividně měla dost energie na přenos dvou lidí. Díky našim stále spojeným myslím jsem ovšem poznal, že není vyčerpaná. Byla jen emocionálně otupělá a chtěla být sama. Slezla mi ze zad a nechala se odvést do ložnice.
"Chceš, abych ti uvařil hrnek čaje?" ptal jsem se a hladil ji po tváři.
"Ten bych si ráda dala," přikývla mi. Pořád jsem čekal, kdy svou mysl stáhne zpátky, ale ona to neudělala. Trochu mě to překvapovalo, ale nestěžoval jsem si a odešel do kuchyně uvařit čaj. Chvíli jsem váhal, na jaký by měla chuť.
"Dám si ten malinový," promluvila na mě v mysli. Poslechl jsem ji a během chvilky se vracel s hotovým čajem k ní nahoru. Poděkovala a uvelebená v křesle pomalu usrkávala horký čaj a zírala z okna.
"Zlatíčko, co přesně se děje?" vyzvídal jsem. Bylo vážně trochu podezřelé, že by nechala naše mysli bez protestu spojené. Tak moc se vždycky rozčilovala, když tomu tak bylo. Navíc před ostatními hrála únavu, ale pak byla schopná nás přenést. Slyšela všechno, co se mi prohnalo hlavou.
"Chtěla jsem získat trochu času, kdy si promluvíme o samotě, a nesnesla bych tu několikahodinovou jízdu v tichosti," promluvila. Posadil jsem se na opěradlo vedle ní a čekal, až bude pokračovat.
"Nejprve ti odpovím na otázku, proč jsem nechala naše mysli spojené. Jednak se tak cítím v bezpečí a hlavně jsem si myslela, že se budeš zlobit a takhle bych měla přímou linku k jádro toho, jak si tě udobřit," přiznala. Nechápavě jsem nakrčil čelo.
"Proč bych se měl zlobit?" ptal jsem se.
"Copak ty jsi neslyšel, o čem jsme se s Lorenou bavily, než jsi přišel?" zabručela. Jen jsem se pousmál.
"Dřív, než mi vysvětlíš, proč bych se měl zlobit, ti řeknu jednu věc. O mou…" zarazil jsem se, když jsem volil ta správná slova.
"Mužskou roli si nemusíš dělat starosti. Necítím se být impotentní a myslím, že ještě dlouho nebudu," řekl jsem nakonec. Chvíli na mě překvapeně mrkala. Vždycky byla tak moc nesvá, když se mělo mluvit o intimnostech.
"Mrzí mě, že jsem o tobě pochybovala," zamumlala pak. Tak proto jsem se měl zlobit.
"Kdyby ses mě zeptala, nebyla bys na pochybách. A tohle není věc, pro kterou bych se měl urážet," ujistil jsem ji a jemně ji objal, tak opatrně, aby nevylila ten čaj, co držela v ruce.
"Jak by ses tvářil, kdybych se tě na něco takového zeptala? Myslím, že i pro tebe jakožto mého snoubence je to dost intimní otázka," ušklíbla se, ale ochotně se ke mně nechala přivinout.
"To je asi pravda," souhlasil jsem s ní.
"Ale jsem ráda, že je to za námi," povzdechla si pak.
"Ne tak úplně. Pořád nevíme, kdo je vrah," vyvrátil jsem jí tuhle myšlenku, i když velmi nerad. Taky bych to rád ukončil a vrátil se domů.
"Myslím, že až se ten někdo, ať už je to kdokoliv, dozví, že Lorena svou bitvu prohrála, objeví se sám," pousmála se. V tomhle jsem jí věřil. Měla ten případ zarytý pod kůží.
"A do té doby? Než se ukáže?" zeptal jsem se.
"No, asi dám postupně výpověď, tedy až dám do pořádku všechny svoje náležitosti. Pak si chci užít nějakých výhod, které mi pobyt na Zemi poskytuje. A až bude nějaký vhodný termín, vrátíme se domů," oznámila mi.
"Hm, to bych rád věděl, co máš na mysli těmi zemskými výhodami," škádlil jsem ji, i když odpověď už jsem z jejích myšlenek znal dopředu.
"Budu nosit kalhoty, abych si jich co nejvíce užila, a hlavně chci, abys mě vzal do bazénu na plavání! Doma mě v plavkách nikam nepustíš, ale tady velím já," narovnala ramena, aby vypadala vyšší.
"Rozkaz, šéfová," zasalutoval jsem.
"A co až budeme doma? Budeme se muset pořád schovávat, nebo budeme moct zůstat doma?" zeptala se mě pak, když už jsem se natáhl na postel a ona pořád seděla v křesle a pozorovala dění na ulici.
"Neměl bych ti to říkat, ale Dante chce, abychom se co nejdřív po návratu pustili do nějaké akce. Nechce nechat nepřítele, aby se rozkoukal," odpověděl jsem. Nevěděl jsem, proč bych jí to neměl říkat, Dante ji podceňoval ještě víc než občas já.
"Ty mě podceňuješ?" chytila se hned toho a už si přilehávala ke mně na postel.
"Občas a úplně maličko. Zapomínám, jak skvěle dokážeš bojovat a jak bystré máš rozhodování. Já se tě pořád snažím chránit, ale ty to většinou nepotřebuješ," udobřoval jsem si ji.
"Potřebuji to. Pro ten pocit, že tam se mnou jsi, víš? To je lepší než všechny ochranné štíty na světě," políbila mě na rty. Ona byla ještě takový blázínek…
*****
(Anori)
V práci jsem dala výpověď a s prezidentem se ústně domluvila, že odejdu, až dám všechny svoje náležitosti do pořádku a připravím svůj úřad na předání. Byla jsem si stoprocentně jistá, že vím, kdo moje místo dostane. A dost jsem celé oddělení litovala, i když odejít jsem prostě musela. Zrovna jsem vyplňovala nějaké formuláře a Tren srovnával hromady papírů do šanonů a popisoval je.
"Pro slečnu Hokaido," vstoupil do mé kanceláře poslíček a podával mi zabalenou kytici. Podepsala jsem mu převzetí a začala vybalovat květiny z papíru.
"Kdo ti posílá květiny?" brblal Tren. Pokrčila jsem rameny, opravdu jsem to netušila.
"Trene? Tohle už je opravdu špatný vtip!" pronesla jsem. Stočil ke mně pohled a zarazil se, když si všiml růží v mé náručí. Byly to ty rudé od našeho vraha.
"Spíš hodně černý humor. Píše ti něco?" ptal se. Opravdu tam byl malý lístek. Stálo tam: "Gratuluji".
"Eh, doufám, že se brzy setkáme, vážně si s ním chci promluvit," zabručela jsem, ale květiny si nechala. Koneckonců, byla to moc pěkná barva. Byl akorát čas oběda, když mě papírování přestalo bavit. Zašli jsme si s Trenem na oběd a pak už rovnou domů.
"Mám chuť něco dělat," protáhla jsem se, když jsme se značnou chvíli povalovali na pohovce.
"Můžeme si jít zaběhat," navrhl Tren a vyskočil na nohy. Očividně se nudil.
"Ale ne, že mi budeš utíkat," pohrozila jsem mu a odešla se obléknout do něčeho sportovního. Venku bylo pěkně a docela i teplo a my se hlavně velmi brzy zahřáli rychlejším během.
"Máš rozvázanou tkaničku," upozornila jsem ho a sama sprintem vyběhal do kopce před námi. Nahoře jsem se musela trochu vydýchat a utřít si pot z čela. Měla jsem před sebou nádherný výhled na celé městečko a okolní lesy, takže mi ani nevadilo čekat na Trena.
"Rád vás vidím," ozvalo se zasyčení, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Otočila jsem se a zírala do červených očí opodál postávajícího Shinigamiho. Byla jsem tak překvapená, že jsem se vůbec nedokázala připravit, kdyby chtěl, snadno by mě zabil. Zaujalo mě však, že měl na sobě černý plášť, známka pozůstatku alespoň nějaké lidskosti a svědomí.
"Máš štěstí, že na mě čekáš," přiběhl i udýchaný Tren. Já ještě pořád zírala na Shinigamiho, který se zatím ani nehnul. I Tren si ho všiml a hned tasil svůj meč. Chtěla bych mít jeho reakce. Shinigami zvedl ruce v obraném gestu a naznačil nám, že s námi nechce bojovat.
"Jen jsem chtěl osobně vidět ženu, o které jsem toho tolik četl a která se dokázala postavit té prohnané čarodějce," zaskřehotal. Udělala jsem dva kroky vpřed a nevšímala si Trena, který se mě snažil zastavit.
"Vy? To vy jste za všechno zodpovědný?" ptala jsem se překvapeně. Tren nespustil paži se svým mečem a pomalu se přiblížil víc ke mně, aby mě mohl chránit.
"Nevím, co myslíte tím zodpovědný. Pokud vím, více méně jsem vám zachránil život," promluvil Shinigami. I když mluvením by se to nazývat nemělo. Znělo to, jako syčení páry nad hrncem a vrzání rezavých kol dohromady, akorát tomu šlo rozumět.
"Proč? Proč ta hra? A proč byste mě měl zachraňovat? Pokud vím, jsem pro vás nebezpečím číslo jedna," vyptávala jsem se. Věděla jsem, že mi nepřišel ublížit, nebyl tedy důvod, abych se držela stranou a snažila se naše setkání co nejdříve ukončit.
"Pro mou rasu možná je prioritou vaše záhuba, ale ne pro mě," pokrčil rameny. Jeho pohyby nepůsobily tolik děsivě, když měl přes sebe ten plášť. Nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Moje komunita mě vyloučila ze svého středu a poslala mě na Zem žít do vyhnanství. Sice to tu není špatné, ale domov je domov," začal vysvětlovat. Tren vedle mě svěsil zbraň.
"Dost spoléhali na to, že vás ta čarodějka zabije, nebo alespoň zmrzačí a oni budou mít lepší vyhlídky. A vyhnání z domova je něco, co se nepromíjí. Berte to tak, že tím, že jsem vás na to všechno upozornil, jsem se své rase pomstil," řekl.
"Zabil jste tolik nevinných lidí? Nebyl snad lepší způsob, jak mi to dát najevo?" rozčilovala jsem se.
"Nevinných? Všichni by se dostali k nám, do Země zatracených. Usnadnil jsem jim cestu," ozval se dotčeně. Pokud jsem tedy mohla očekávat vůbec nějaké emoce. Rozhodila jsem rukama, jemu se to řeklo.
"Neměl jsem snad? Tak pro příště vymyslím nějakou jinou zábavnou hru. Sbohem, odejdu dřív, než mě váš ochránce stihne probodnout," rozloučil se, přitáhl si k sobě svůj plášť pevněji a zmizel stejně tak rychle, jako se objevil. Teprve teď Tren úplně schoval svůj meč.
"Říkala jsem, že se vrah ukáže sám, až bude chtít. Ale tohle jsem nečekala," zamumlala jsem.
"Tím se alespoň vysvětluje, proč byla všude cítit magie, a proč byly ty vraždy tak nevyřešitelné. Shinigami," odfrkl si Tren a poslední slovo vyplivl, jako by to byla nějaká nadávka. Vzala jsem ho za ruku.
"Ale byl jiný, než ostatní Shinigami," zamyslela jsem se.
"Zachoval si kousek lidskosti, proto byl schopný zosnovat takovou pomstu a byl ochotný tě zachránit. Jak ale vidíš, to že zabil tolik lidí, ho na svědomí vůbec netíží," odpověděl mi. Na tom něco bylo.
"Pokračujeme? Dneska jsi nějaký pomalý lásko," pošťuchovala jsem ho, aby se přestal tolik mračit a vyběhla jsem vpřed. Trvalo mu jen chvíli, než se vzpamatoval z mého náhlého úprku a vystartoval za mnou. A samozřejmě neměl problém s tím, mě dohonit. Odpoledne jsem pak Patrikovi a Marion všechno vylíčila, Erik byl venku s Trenem, takže jsem nepochybovala, že on to uslyší od něj. Ani jednomu se nelíbilo, že se tu takhle volně potuluje Shinigami, ale nic jsme s tím dělat nemohli. Ještě ten večer se s námi Marion rozloučila a odešla zpět do naší dimenze. Měla v Grinstonvillu spoustu práce, a teď už nehrozilo, že by mě nějaká další čarodějka chtěla zabít. Bránit jsme jí tedy nemohli, i když mi bylo trochu líto, že odchází. Zvykla jsem si na ni. Stejně jako na ty moje dva kluky, i když na to jsem před Trenem raději ani slůvkem nenarazila. Nemusel by to správně pochopit. Když se za Marion zabouchly dveře, šli jsme si s Trenem užít ještě o trochu víc soukromí do ložnice.
"Jak dlouho ještě budeš dávat do pořádku kancelář?" zeptal se mě Tren, když seděl na posteli a já klečela za ním a masírovala mu ramena.
"Hm, vidím to ta na týden, když mi pomůžeš," položila jsem mu tvář do vlasů.
"Jistě, že ti pomůžu," usmál se a pak slastně zavřel oči. Očividně si tu masáž užíval. Využila jsem jeho nepozornosti a jemně ho kousla do ucha. Trochu sebou škubl, jak se lekl, ale pak se zářivě usmál.
"Ty jsi provokatérka," povzdechl si. Nechala jsem paže volně sklouznout z jeho paží dopředu, objala jsem ho kolem krku a položila m tvář zpět do vlasů.
"Copak miláčku? Tobě už se tu nelíbí, viď?" zabroukala jsem.
"Co?" škubl rameny. Vůbec se na mě nesoustředil.
"Samozřejmě, že líbí. Zůstaneme tu, jak dlouho se ti bude chtít. A až bude po všem, vrátíme se na Zem kdykoliv se ti bude chtít," slíbil mi. Políbila jsem ho na spánek.
"Miláčku, vztah je o kompromisech, vzpomínáš? Já na tobě vidím, že by ses raději vrátil. Uděláme to takhle. Pomůžeš mi co nejrychleji udělat všechno potřebné v kanceláři. Potom si tu užijeme pár, ale opravdu jen pár dní a pak se vrátíme domů, hm?" nabídla jsem mu.
Vděčně se na mě podíval a přikývl. Věděla jsem, že tu byl trochu nesvůj i přes to, že tu strávil značnou část svého života. Prostě mu to tu vyhovovalo jen chvíli a vadilo mu, že se nemůže vrátit zpátky tak, jak by si přál. Hned pak jsem se k němu sklonila a zlíbala mu čelist.
"Co chceš, žabičko?" ptal se, ale přitom už se přetočil nade mě. Jakoby snad netušil, co asi tak můžu chtít. Nic jsem mu neřekla, ale moje ruce si hned začaly radit s knoflíčky jeho košile.
"Myslíš, že používáš dost pádné argumenty k tomu, abychom tu zůstali co nejdéle," usmál se a pak se sklonil a věnoval se jen mě.
*****
"Zlato, sbal tam ještě prosím věci z prvního šuplíku, ano?" volala jsem na Trena a sama se potýkala s lepicí páskou, kterou jsem zajišťovala jednu z krabic, kde jsem měla narovnané svoje věci.
"Samozřejmě, šéfová," zasalutoval Tren a poslušně udělat to, co jsem po něm chtěla. Honila jsem ho takhle už tři dny, kdy skákal podle mého pískání. Chtěla jsem mít všechno hotové a sbalené co nejdříve.
"Ahoj vy dva. Už jste slyšeli o tom novém plaveckém areálu v sousedním městě?" nakoukla dovnitř jedna kolegyně. Poslední dobou jsem měla tolik práce s Lorenou a jejím spolkem a potom s balením, že jsem okolní informace moc nevnímala. Oba jsme tedy s Trenem zavrtěli hlavou, jako že ne.
"Chceme se tam jet podívat, a když nás pojede co nejvíce, dostaneme skupinovou slevu. Jeli bychom o víkendu, celá pracovní parta. A s vámi se aspoň takhle můžeme rozloučit," nabídla nám. Bylo vidět, že Tren váhal, ale já to odsouhlasila za nás oba. S úsměvem nás nechala dál balit. Tren se od té doby dost mračil.
"Miláčku, nemrač se, budeš mít vrásky," zavrkala jsem mu do ucha a položila mu prst mezi obočí, kde měl nakrčené čelo. Okamžitě vyjasnil svůj výraz.
"Promiň, nějak jsem se zamyslel," zatřepal hlavou.
"Je mi naprosto jasné, o čem ses zamyslel. Já v plavkách a všichni ti ostatní muži u bazénu, co?" objala jsem ho kolem krku. Zatvářil se provinile.
"Kolikrát ti ještě budu muset opakovat, že si s něčím takovým vůbec nemusíš dělat starosti? Tak je nech, ať si podívají. A ať se pak užírají tou myšlenkou, že jsem tvoje a ne jejich," zašeptala jsem mu do ucha.
"Hm, to zní hrozně zajímavě," zabroukal nazpátek a chytil mě pevně kolem boků.
"Máš pravdu, neměl bych na tebe tolik žárlit. A ten nápad, že všem, co na tebe okouní dám sežrat, že jsi jen a jen moje, se mi dost líbí," usmál se pak sám pro sebe. Pocuchala jsem mu vlasy.
"To víš, že jsem jen a jen tvoje. Nikoho jiného," ujistila jsem ho snad po sté. Tohle mé ujištění ho sice těšilo, přesto se jeho výraz opět zachmuřil.
"Předpokládám správně, že asi nemáš jednodílné plavky, ale nějaké pěkné bikiny, co?" nadhodil pak.
"To jsi uhodl naprosto přesně," přikývla jsem mu. Chvíli mlčel a přitom mě hladil po bocích.
"Chci je doma vidět. Můžu se tak psychicky připravit a nebudu z toho mít šok až na koupališti," požádal mě pak.
"Samozřejmě, ale nemyslím si, že by tě měly nějak moc šokovat," ujišťovala jsem ho.
"Taky doufám, že už odhadneš moje meze a nemáš plavky z kolekce - "Jak toho co nejvíc ukázat a dovést svého snoubence k šílenství"," zamumlal. Rychle jsem přemýšlela, jak přesně vypadají moje plavky, ale usoudila jsem, že jsou to normální bikiny, které má snad každá.
"Myslím, že nejsou o nic jiné, než jaké jsi už jistě viděl na bezpočtu žen," pokrčila jsem rameny. Přikývl mi.
"Miláčku, já ti je doma ukážu, a kdybys je náhodou nemohl přenést přes srdce, půjdeme spolu do obchodu a ty mi vybereš plavky podle svého gusta, hm? Třeba jednodílné, je to jen pro jednou," chlácholila jsem ho. Navíc jsem doufala, že si ho tímhle kompromisem obmotám kolem prstu a on tím spíš nebude protestovat.
"Lásko, já to slyšel. Ale vážím si tvé ochoty nabídnout mi tenhle ústupek," zazubil se. Jak to, že…? No jistě, vždyť jsme pořád na Zemi! Slyší mě tu velmi snadno, pokud mu v tom sama nebráním. A já na jakoukoliv obranu poslední dobou dost zapomínala. Zamračila jsem se.
"Za tenhle ochotný ústupek bys naopak mohl udělat něco ty pro mě," navrhla jsem. Překvapeně zamrkal.
"Povídej, co bys ráda," zeptal se. I když jsem si často přála věci, které mi nemohl dát a jeho to potom frustrovalo, nemohl si nechat ujít tu možnost, že bych po něm mohla chtít něco normálního v rámci jeho sil a možností.
"Když ty můžeš číst moje myšlenky, chci já vidět ty tvoje," vyslovila jsem své přání nahlas. Chvíli nad tím uvažoval.
"Nemusíš mi je dávat všechny. Chci jen přístup, abych se s tebou mohla lépe spojit a slyšela jen to, na co bezprostředně myslíš. Tak jako ty u mě," ujišťovala jsem ho. Odhadla jsem, že přemýšlí, jestli k tomu náhodou nemám nějaký vedlejší motiv, kvůli kterému bych se mu chtěla hrabat ve vzpomínkách.
"Lásko, ty mou mysl vůbec nepotřebuješ, máš mě přečteného i tak," uchechtl se, takže jsem poznala, že můj odhad byl správný. Následně povolil svou obranu a já nechala své vědomí proniknout do toho jeho. Hlasitě si povzdechl.
"Je to jako kdysi," usmál se a stáhl si mě do náruče.
"Jenže teď můžu i já poslouchat tebe," upozornila jsem ho. Políbil mě na čelo, nevadilo mu to. Doma jsme zjistili, že pozvání plavat dostali i Erik s Patrikem. Trenovi v první chvíli pohasl úsměv, ale poznala jsem to jen já, protože jsem byla spojená s jeho myslí. Trochu doufal, že každý, kdo mě tam uvidí, už nikdy nebude mít příležitost se se mnou znovu setkat. Nakonec si ale pomyslel něco o tom, že Erik je příliš nesmělý a bude se raději dívat jinam a u Patrika si vybavil jejich rozhovor v kanceláři, kdy mu Patrik jasně řekl, že se na mě dívá spíš jen jako na mladší sestru. Hm, tak o tom se tehdy bavili. Objala jsem ho kolem ramen a políbila ho na krk. Večer se hrály karty. Já jejich pravidla neuměla, bylo to něco jako poker a mariáš v jednom ale ještě o něco složitější. Jen jsem je pozorovala.
"Anori, přestaň ho rozptylovat. Nebaví mě nad ním vyhrávat, když vidím, že se na karty vůbec nesoustředí," napomenul mě Patrik s úsměvem. Střelila jsem pohledem po Trenovi, který dělal, že jeho narážku vůbec neslyšel, z jeho myšlenek jsem ale poznala, že to byla pravda.
"Aha, promiň. Můžu ti aspoň držet karty? Zaměstná mi to ruce," navrhla jsem, protože odcházet se mi od nich nechtělo. Tren svolil a tak jsem mu dělala osobního držiče, čímž pádem jsem i pochytila dost věcí ze hry. Čas do víkendu uběhl hrozně rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem měla sbaleny všechny věci, byla jsem i vystěhovaná z kanceláře a měla ukončený pracovní poměr. Balila jsem nám akorát věci na plavání. Plavky, ručníky, mýdla a tak dále. Vzpomněla jsem si, jak jsem ukazovala svoje plavky Trenovi. Mírně mu klesla brada, když mě přejel pohledem nahoru a dolů, než opět ovládl svůj výraz. Jeho myšlenky ovšem mluvil jasně. Líbila jsem se mu v nich, a to zatraceně moc. I tak mi je ale schválil. Aby taky ne. Byly to opravdu jen obyčejné bílé bikiny s fialovýma šňůrkama ozdobené fialovými kolečky.
"Můžeme, miláčku?" volala jsem na něj do koupelny, kde se zrovna holil. Nepřišla mi žádná odpověď, tak jsem ho šla zkontrolovat. Zrovna se soustředil na poslední tahy.
"Hned to bude," zabroukal soustředěně. Nechala jsem ho. A o pár minut později jsme všichni čtyři odcházeli na autobus, který tam měl dovézt celou naši pracovní partu. Šňůra od plavek mě trochu škrábala do krku, Tren mi ji cestou nejednou upravoval.
"Dvakrát," usmál se Tren na pokladní a přitáhl si mě blíž k tělu, když na něj vyzývavě zamrkala. Už jsem mu málem skočila do řeči, že jsem přece student, když mi došlo, že studuji jen v naší dimenzi. Tady jsem už za pětatřicátnici. Tren se nad tou myšlenkou bavil celou cestu k šatnám, kde jsme se museli rozdělit. Nesnášela jsem společné převlékárny a sprchy, pokud to nebylo společné pro mě a Trena. To pomlouvání nebo závidění postavy mi lezlo na nervy. Byla jsem ráda, že jsem se oblékla do plavek už doma, takže jsem jen rychle odbyla vše nutné a vyběhla ven, kde jsem chtěla počkat na Trena. On už tam ale čekal na mě, vlastně všichni kluci tam stáli, byli mnohem rychlejší než my. S neskrývanou pýchou jsem si prohlédla Trenovu postavu, přešla k němu a pocuchala mu mokré vlasy. On si mě pevně přitiskl k sobě a zabránil tak všem okolo, aby mě okukovali. Čekali jsme ještě pěknou dobu, než jsme se sešli všichni.
"Skočíš do bazénu a nehneš se z vody. Všichni na tebe zírají," promluvil na mě v myšlenkách.
"Jenom muži. Ženy zase zírají na tebe," vrátila jsem mu to.
"Nechtěla jsem si namočit vlasy," řekla jsem pak nahlas, aby mě všichni slyšeli. Trenovi se blýsklo v očích.
"Myslím, že tuhle debatu už jsme několikrát vedli a měla jsi dojít k závěru, že se mnou je to marná snaha," zasmál se a za ruku mě vedl k plaveckému bazénu. Nebylo tu ještě nijak moc lidí. Jako policisté jsme měli tu možnost sem jít ještě hodinu před oficiální otvíračkou, jinak jsem si byla jistá, že bychom se tu nehnuli ostatní pravděpodobně také mli nějkou podobnou VIP vstupenku. Za sebou jsem uslyšela polekané pískání, když kluci začali nahánět děvčata a házet je do vody.
"Jděte ode mě, mám hlavu od kadeřnice!" vřeštěla blondýna v luxusních mini bikinách a všemožně se bránila leč marně. Její zahučení do vody jsem pozorovala s pocitem zadostiučinění. Díky tomu, že jsem byla v Trenově objetí, se ke mně nikdo ani nepřiblížil.
"Půjde to po dobrém, nebo tě tam budu muset taky hodit?" zeptal se pak. Když jsme došli až k okraji bazénu.
"Myslím, že půjdu dobrovolně," přikývla jsem a strčila do vody já jeho. Řekla bych, že se nechal, protože mi to nedalo žádnou práci. A jako poslušná snoubenka jsem tam skočila za ním. Hned mě chytil kolem pasu a usnadnil mi tak šlapání vody, abych se udržela nad hladinou.
"Závody v plavání," volali kluci a děvčata je povzbuzovala z okraje, kde seděla a ždímala si vodu z vlasů.
"Jdi do nich," pobídla jsem Trena a sedla si úplně na opačnou stranu. Bylo mi jasné, že se tam budou tentokrát probírat mužská těla a já neměla náladu to poslouchat. Vedle mě si za chvíli sedl Erik.
"Ty s nimi nezávodíš?" ptala jsem se ho s úsměvem.
"Nejsem tak dobrý plavec," pokrčil s pousmání rameny. Povídala jsem si s ním celou dobu. Byl ještě napnutější než obvykle a díval se všude možně, jen ne na mě. Došlo mi to.
"Eriku, nebude se na tebe zlobit, když se podíváš. Kdyby mu to opravdu vadilo, nepustil by mě sem," ujistila jsem ho. Erik se pak o dost uvolnil. Já začala sledovat závod, ale přes cákající vodu jsem nepoznala, jak jsou na tom.
"Eriku, máš vůbec teď nějakou známost," otočila jsem se zpět k němu a přistihla ho, jak si mě prohlíží. Přistiženě zrudl a odvrátil pohled.
"N…ne…teď ne," zakoktal se.
"Vlastně jsem ještě neměl žádnou vážnější známost. Ještě jsem se nedostal dál jak k líbání. Mám problém oslovit nějakou dívku," přiznal pak. Pousmála jsem se.
"Nějakou ti seženu, až budeme zase doma. Tedy pokud netrváš na tom, že musí být zrovna anděl. Těch moc neznám," nabídla jsem mu. Překvapeně na mě vytřeštil oči.
"Eh, ne, na tom mi nesejde. Ale já…nemyslím…že," koktal zase.
"Zatím to nech být. Ještě je to daleko," uklidňovala jsem ho, i když v hlavě se mi rodil plán. V tu chvíli jsem si všimla, že k nám plave Tren.
"Tak co? Vyhrál jsi?" ptala jsem se a jemně ho odstrkovala od břehu, kde se snažil udržet.
"Málem," usmál se a políbil mě na koleno.
"Ale pak jsem přišel já a porazil ho," objevil se tu i Patrik s radostným úsměvem od ucha k uchu. Rozesmála jsem se také a nechala se od Trena jemně stáhnout do vody. Snažil se mi nenamočit hlavu, ale vzhledem k tomu, že jsem zase měla vlasy až po pas, měla jsem je stejně celé mokré. Ale těšila mě jeho ohleduplnost.
"Myslím, že tvoje vystavování a jejich okukování trvalo příliš dlouho, raději tě zase schovám pod vodu," utahoval si ze mě Tren a srovnal svoje tempo tomu mému.
"Počkej, já to ještě nestihl," zhrozil se hraně Patrik.
"Jo hochu, tomu se říká životní smůla," cáknul na něj Tren. Patrik si to nenechal líbit a strhla se vodní válka, ke které se brzy přidalo celé oddělení. Několikrát jsem si nalokala vody a měla jsem co dělat, abych se neutopila.
"Lásko, nádech," zašeptal mi najednou Tren u ucha. Neměla jsem čas zabývat se jeho myšlenkami, tak jsem nevěděla, co plánuje, ale věřila jsem mu. Podplaval se mnou tu vřavu, odkud se ozýval výskot a smích a pomohl mi se dostat až ke schůdkům.
"Říkal jsem si, že bys třeba chtěla na chvíli do vířivky, hm?" nabídl mi. Nadšeně jsem souhlasila. V teplé vodě vířivky jsem se mu uvelebila na klíně.
"A taky tě chci mít v těch krásných plavkách chvíli jen pro sebe," zabroukal ještě. Byla jsem ráda, že se mu líbí a hlavně, že se mu líbí na mě.

"Proti tomu nemůžu vůbec namítat," skousla jsem si svůdně ret a nechala ho dělat, co se mu jen líbilo.


Omlouvám se, ale opravdu nemám sílu hledat lepší obrázek. Pokud někdy na lepší narazím, vyměním ho ;).

Život za život

9. března 2014 v 21:58 | Yui-chan |  Růže msty
Je to neuvěřitelné, ale ve středu nemám ještě ani čárku a za ty dvě cesty vlakem zvládnu napsat pokračování. Tak se vám tu s ním chlubím. A kdyby něco, opravdu to není zkopírované ze Soul Eatera...bylo to v plánu už delší dobu, ale pořád jsem neměla potřebu to použít. A zrovna se to sešlo tak, že jsem zkoukla i to anime...přece si opravdu nemyslíte, že bych tam Druhou část Duše dala jen proto, abych zavřela pusu Bratrstvu, když to si dokáže Anori zkrotit i tak? :D Tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentík.
.
.
Asi hodinu jsme jeli mlčky. Tren se díval před sebe na silnici a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Ani Marion nevypadala, že by chtěla porušit to mlčení. Mě už ticho začínalo lézt na nervy. Potřebovala jsem se trochu rozptýlit, než budu muset zase čelit Loreně.
"Co tu budeš dělat celou dobu, než se vrátíme?" zeptala jsem se nahlas. Tren se na mě zkoumavě podíval, ale pak se vrátil zpět k pozorování silnice.
"Čekat, co jiného," odpověděl pak.
"Nad čím přemýšlíš?" nedalo mi to. Že ho něco trápí, bylo naprosto zřejmé.
"Nic, co by tě muselo zatěžovat," zabručel. Položila jsem mu alespoň ruku na stehno. Překvapivě mou dlaň překryl tou svou a jemně ji stiskl. Chvíli jsem ho upřeně sledovala, až to nakonec nevydržel.
"Přemýšlel jsem, s jakým plánem může Lorena asi tak přijít. Jaké eso má v rukávu, že si na tebe věří," odpověděl mi na mou původní otázku o tom, co ho trápí.
"Lorena celou tu dobu byla tady na Zemi a připravovala svou pomstu. To, že se narodila Anori, ji sice rozčílilo, zároveň ale poskytlo lepší vyhlídky na úspěch. Soustředila se pouze na úspěch svého záměru, zatím co mi ostatní jsme dokázali určit, že Anori má být naší vyvolenou. Podle mě to netuší. Stejně tak, jako neví, jakou silou Anori disponuje, usuzuje tak jen z toho, že by měla odpovídat síle svých rodičů. Ovšem jestli tomu tak opravdu je, se dozvíme až dnes," ozvala se tentokrát Marion. Tren se zachmuřil ještě o něco víc.
"Myslím, že tak jako sis minule vyslechla pohádku o svých rodičích, tentokrát uslyšíš jednu o sobě. Hlavně žádné ukvapené jednání, ano?" promluvil na mě Tren. Jen jsem přikývla, co jiného mi zbývalo? Pak už bylo opět jen slyšet slabé hučení motoru auta, kdy jsme každý byli zahloubaní do svých myšlenek.
"Tady zastav, ten kousek dojdeme pěšky," navedla jsem ho na odpočívadlo, kde jsem auto nechávala pokaždé. Zastavil auto a vyskočil, aby mohl mě i Marion otevřít dveře. Přistoupila jsem k němu, abych ho políbila, potřebovala jsem takové rozptýlení.
"Ne, ne. Byla bys cítit pánskou kolínskou," postavila se mezi nás Marion a vymezila tak mezi námi bezpečnou vzdálenost. Vzdorovitě jsem se zamračila, ale Tren si jen povzdechl a poslal mi pouze vzdušný polibek. Vyšla jsem tedy napřed. Marion se s Trenem ještě chvíli o něčem bavila a stála docela blízko němu. Jako vždycky, ona mohla a já ne. Nahlas jsem nic neřekla a nechala se vzít za paži.
"Budu tentokrát sedět s tebou. Ať tě mám na očích. Chápu, že je těžké, poslouchat takové lži o lidech, kteří jsou nám nejdražší, ale ještě není ten správný čas prozradit svou pozici," domlouvala mi Marion. Opět jsem přikývla. Společně jsme došly na určenou louku a zařadily se do davu ostatních čarodějek. Opět jsme se všechny shromáždily na stejném místě, kde měla Lorena svůj proslov i minule. Marion mi stáhla šátek trochu hlouběji, přece jen jsem opravdu nesměla být poznat.
"Drahé sestry," promluvila Lorena. Tentokrát už se mi její hlas nezdál tak příjemný jako posledně. Naopak mě při jeho zvuku zamrazilo. Po skončení jejího projevu jsme opět odcházely jako první.
"Anori, myslím, že máme velkou šanci v momentě překvapení. Ona nemá ponětí o tom, jak moc dobrá jsi," komentovala to Marion, když jsme se vracely k autu.
"Samotnou mě překvapuje, že má o mě tak málo informací a půjde do bitvy," přikývla jsem.
"Obávám se, že i ona spoléhá na to, že když zaútočí rychle a nečekaně, bude to pro ni výhoda. Takže my budeme muset být rychlejší. Budeme muset zaútočit dřív, než jí dojde, co se vlastně děje. A možná to bude muset být už zítra. Ještě uvidíme podle situace," mluvila dál.
"Už zítra?" ptala jsem se vyplašeně.
"Anori, čím dříve, tím lépe pro nás," ujistila mě. A měla vlastně pravdu.
"Jen nic neříkej Anthonymu. Jistě by se mnou nesouhlasil a jsem si jistá, že by provedl kroky, které by nám celou situaci jen zkomplikovaly," žádala mě nakonec. I to jsem jí odsouhlasila. Znamenalo to sice, že mu budu muset lhát, ale alespoň ho udržím dál od celé bitvy a hlavně co nejdál od Loreny. Tren na nás čekal uvnitř krásně vyhřátého auta.
"Anori," řekl jen, když mě uviděl. Zvuk jeho hlasu při vyslovení mého jména byl jako balzám na moje pocuchané nervy. Prostě jsem se natáhla, abych ho mohla pevně obejmout.
"Tak pojedeme," řekl pak Tren, nastartoval a vydal se po silnice zpět k nám domů.
"Dobrou zprávou je, že Lorena o Anori zrovna moc věcí neví. Je si jistá tím, že když ji překvapí, dosáhne si svého. Spoléhá na to, že jako většina dětí nepřesahuje moc svých rodičů," promluvila pak Marion, kdy se ujala vysvětlování dnešního setkání s Lorenou. Tren přikývl, jako že rozumí.
"Nebyla žádná ošklivá pohádka?" zeptal se mě pak.
"Popravdě, řekla, že nenávidím ji i celý jejich spolek za to, že mě připravily o rodiče. Což je vlastně pravda. A jak už řekla Marion, opravdu toho o mě ví velmi málo," pokrčila jsem rameny.
"Bohužel svůj plán na to, jak Anori dostat, nám ještě neřekla," zamumlala, ale tak, aby jí bylo rozumět. Pak jsme opět jeli v tichosti. Doma si mě Marion zavolala do svého pokoje.
"Anori, je tu jedna věc, kterou musíš bezpodmínečně vědět pro případ, že bychom se s ní měly utkat už zítra. Lorena je velmi dobrá v tom, že dokáže vycítit naše nejhlubší a největší touhy. Dokáže nám svými slovy vzít naději na jejich splnění. S něčím takovým se běžně nesetkáš a už dost čarodějů tohle prozření stálo život. Musíš na to být připravená. Je něco, po čem opravdu toužíš, co by mohla zneužít proti tobě?" zeptala se mě. Přemýšlela jsem, ale nenapadla mě jediná věc.
"Tren je to jediné, po čem opravdu toužím, ale ten tam nebude. A jeho lásku mi už nikdo nevymluví, ani v nejmenším. Nemůže říct nic, co bych od někoho už neslyšela," zavrtěla jsem pak hlavou.
"No dobře. Každopádně, pokud nějaká taková věc, až se s ní setkáš, jistě se ji dozvíš. Důležité je si zachovat chladnou hlavu. Dokáže zaútočit na temné lidské emoce, vzbudit v tobě pochybnosti i v tom nejvíce jasném bodě," varovala mě Marion.
"Budu na to myslet," ujistila jsem ji a s přáním dobré noci jsem odešla do ložnice, kde na mě čekal Tren.
"Zítra tam jdete zase?" ptal se mě.
"Ano, musíme. Teď tvoji neúčast omlouvá jedině smrt," zavtipkovala jsem. Zasmál se, i přesto, že to byl dost černý humor. Měli jsme s Trenem dost podobný vkus na vtipy, takže jsem už dopředu věděla, co vezme jako vtip a co už překročí jeho hranice.
"Pojď si lehnout, musíš být unavená," pobídl mě. Ráda jsem ho poslechla. Ležela jsem mu na prsou a on mě vískal ve vlasech.
"Spi, moje statečná krásko," políbil mě na čelo a broukal mi nějakou melodii. Mělo to na mě velmi rychlý účinek, i když jsem byla tak hrozně nervózní, že jsem si myslela, že vůbec neusnu. Druhý den ráno u snídaně na mě Marion významně mrkla. Dnes možná bude ten velký den.
"Co očekáváte od dnešního dne?" zeptal se Patrik, který pravděpodobně chtěl trochu proříznout to ticho.
"Nějaký její plán. Už s ním přece musí vylézt na světlo," zamračila se Marion.
"Její nebo váš?" zeptal se Tren. Všichni se na něj nechápavě podívali včetně mě. Z jeho pohledu mi bylo jasné, že on ví, co máme s Marion v plánu. Na to jsem ho znala příliš dobře. I Marion to došlo a zle se na mě podívala. Já zvedla v obraně ruce a zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem mu nic neřekla.
"Když je Anori nervózní, mluví ze spaní, víte o tom?" pousmál se. Provinile jsem zčervenala. Sakra, na to že občas mluvím ze spaní, jsem úplně zapomněla. Marion si jen povzdechla.
"Co tedy přesně máte v plánu?" zeptal se Tren a nevypadal, že by se na nás nebo hlavně na mě zlobil za to, že jsme mu to neřekly.
"Chceme využít toho, že Lorena stále netuší o našem přestrojení. Pokud ji napadneme ve chvíli, kdy ona bude teprve spřádat plány na Anori, může to být naše největší a jediná šance," odpověděla Marion po pravdě.
"Myslíš si, že je to dobrý nápad, napadnout ji v jejím prostředí? Navíc když budou všechny ty míšenky na straně Loreny?" zeptal se tentokrát Patrik.
"Myslíme si, že až uvidí, jak velká je naše moc v porovnání s jejich, vůbec je nenapadne se mezi nás míchat. Nejsou hloupé a pochopí, že na nás ani v nejmenším nemají," vysvětlila jsem to tentokrát já.
"Měli bychom jít s vámi. Proti Loreně toho sice moc nesvedu, ale mohu vám krýt záda proti těm míšenkám. Nemůžete mít jistotu, že opravdu nezaútočí. Z toho, co jsem slyšel, dokáže Lorena přimět lidi, aby se chovali tak, jak chce ona," ozval se Erik. Ale ne, když tohle projde, nedokážu udržet Trena v bezpečí.
"To není vůbec špatný nápad," přikývla Marion.
"Pojedeme všichni, myslím, že každá pomocná ruka se vám bude hodit," rozhodl Patrik a všichni mu to odsouhlasili, takže mě nezbývalo nic jiného, než na to také kývnout. Do práce jsem opět nešla, na to jsem neměla náladu. Byla jsem s Trenem zavřená v ložnici. Ven jsme vyšli, až když bylo načase vyrazit. Tentokrát jsem seděla vzadu s Marion a Erikem, byli jsme totiž nejmenší a v pohodě jsme se vešli. Patrik ve předu mezitím domlouval s Trenem, jestli mají jít s námi hned, nebo čekat, až se jim ozveme.
"Lepší bude, když půjdeme samy. Obhlédneme situaci. Nechceme dnes útočit za každou cenu," řekla Marion.
"Buďte v tom lese, ne přímo tam, ale ani moc daleko. A nezapomeňte si bránit vaše aury, Lorena nesmí zjistit, že tam jste, dokud neuznáme za vhodné udeřit," velela Marion dál. Všichni jí to odkývávali. Tren v zadním zrcátku kontroloval můj obličej. Natáhla jsem se pro jeho ruku, kterou měl do té doby položenou na řadící páce. Propletl si prsty s mými a pevně mě stiskl. Věděla jsem, že on mě v tom nenechá a hned mi bylo o něco lépe. Zastavil tam, kde obvykle. My s Marion jsme šly naším směrem, kterým jsem chodila pokaždé, kluci se vydali do lesa úplně z jiné strany.
"Jak poznáme, že je vhodná doba zaútočit?" zajímala jsem se cestou.
"Pokud v dnešní řeči nebude říkat žádný konkrétní plán, je to naše nejlepší příležitost," odpověděla. Nebylo mi jasné, proč, ale doufala jsem, že Marion ví, co dělá. Opět jsme klečely mezi všemi ostatními ženami a čekaly na Lorenu. Ta na sebe nenechala příliš dlouho čekat. Brzy stála před námi a opět začala svou motivační řeč. Čekaly jsme s Marion půl hodiny.
"A tedy náš plán?" řekla Lorena. Obě jsme zbystřily. Teď měla přijít chvíle, která rozhodne o našich dalších krocích.
"Není zcela jistý. Kdyby měl někdo návrh, rády ho vyslechneme," usmála se Lorena sladce. Marion mi ani nemusela dávat znamení. Postavila jsem se, čímž jsem na sebe strhla veškerou pozornost.
"Sestro, co to děláš?" sykla na mě jedna z míšenek polekaně.
"Ano? Máš nám snad co říct?" obrátila se na mě Lorena. Jen jsem se ušklíbla.
"Mám plán. Co kdybyste si to s ní vyřídila tváří v tvář?" zeptala jsem se a nechala si šátek spadnout z obličeje. Lorena se nejprve zatvářila nechápavě, ale když si pečlivě prohlédla můj obličej, ztuhla.
"Ale, ale. Anori Hokaido osobně. Čemu vděčím za tvou návštěvu?" zeptala se pak.
"Jsem tu už od začátku tvého vystoupení a už mě přestalo bavit poslouchat všechny tvoje lži," pronesla jsem.
"To jsi vážně tak hloupá, že sem přijdeš úplně sama a myslíš si, že něco svedeš?" ušklíbla se.
"Ona ale není sama," ozval se hlas mého andílka. Všechny se otočily. Od lesa přicházeli všichni tři.
"Přivedla sis sebou tři muže? A co s nimi?" vysmívala se mi, i když mi její úsměv přišel křečovitý. No jistě, všechny věří, že muži jsou méněcenné bytosti a já si sem přivedu jednoho čaroděje, anděla a mého Trena. To jí asi trochu zkazilo plány.
"Budou nám k ruce," postavila se ještě Marion a také si stáhla šátek z obličeje.
"Á Marion, opět tě vidím, i když nemohu říci, že ráda," ušklíbla se.
"Je konec těm tvým lžím a pohádkám, Loreno. Spravedlnost vezmeme do svých rukou," pronesla jsem nahlas.
"Ale co zmůžeš sama?" vyskočila na nohy jedna z míšenek.
"Nejsem sama. Nás pět dokážeme všichni používat magii. Já a Marion jsme opravdové čarodějky. Patrik je čaroděj. Ano slyšíte správně! To jen Lorena vám nalhávala, že muži něco takového nesvedou!" vykřikovala jsem. Patrik, aby potvrdil má slova, vykouzlil světelnou kouli.
"Oni dva sice nejsou čarodějové, ale přesto magii zvládají skvěle," ukázala jsem na Erika s Trenem.
"Lžeš!" vykřikla jedna žena.
"Já že lžu? Ty a všechny kolem tebe, nezvládnete ani trochu magie. No jen to zkuste! Když nad vámi nestojí ony," otočila jsem se tentokrát k míšenkám.
"A vy, dokážete slabě čarovat jen proto, že jste děti čarodějek a čarodějů, kteří se zamilovali do lidí. Není v tom nic víc ani nic míň. Kdo je tedy lhář, Loreno?" otočila jsem se tentokrát přímo na ni. Byla celá rudá vzteky. Zkazila jsem jí plány, přišla jsem nečekaně a navíc přesně rozumím všemu, co tu provádí a mohu to proti ní používat.
"Na co čekáte, sestry? Je to zrádkyně!" vykřikla a do míšenek jako když střelí, začaly vrhat různá kouzla. Pozemské ženy se také pokoušely, ale nic nezmohly. Když zjistily, že jsem měla pravdu, dost zakolísaly.
"Nikomu nechceme ublížit. Jen tobě, Loreno. Zabila jsi moje rodiče jen pro svou zhrzenou lásku. Sebrala jsi malému dítěti ty nejbližší. A to se neodpouští," mluvila jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedla, ale míšenky už byly k nezastavení. Lorena se však dala na ústup. Vyběhla jsem za ní. Teď už mi neuteče. Doběhla jsem až na úplně jiný a vzdálený palouk, kde jsem se zastavila a rozhlížela se kolem. Byla jsem si jistá, že běžela tudy. Ozval se slabý šustot, ale mě to stačilo k tomu, abych přivolala svůj meč a ohnala se po něčem neviditelném za sebou. Roztříštila jsem to na tisíce malých kousíčků. Byla to slabá, ale ostrá čepel.
"Postav se mi přímo Loreno. Bez úskoků. Ať můžeme dokončit to, co jsme začaly," pobídla jsem ji.
"Beze všeho," zamračila se a odhodila svou kápi.
"Ten míšenec je tvůj přítel, že? Moc pěkný chlap," zavrněla pak. Ach jo, Tren. Nemůžu začít bez něj. Vzpomněla jsem si na nás dnešní rozhovor, když jsme byli zavření v ložnici.
"Anori, slib mi, že do toho nepůjdeš beze mě. Počkáš na mě. Já udělám všechno proto, abych se mezi tebe a ji mohl postavit," prosil mě.
"Trene, říkáš mi to asi po sté. Já nejsem hloupá," mračila jsem se na něj.
Musela jsem počkat, dokud nepřijde. Slíbila jsem to.
"Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak dlouho můžete zůstat spolu přes svůj věkový rozdíl?" ptala se mě. Tohle jsem slyšela už tolikrát, že na takové řeči jsem byla zvyklá. Viděla, že to na mě nezapůsobilo.
"A nenapadlo tě nikdy, že by se mohlo stát, že ti nedá to, co si tak moc přeješ? Co pak?" říkala vemlouvavě.
"Co by to mělo být? Svou lásku už mi dal. Prstýnek mi také navlékl," ušklíbla jsem se.
"Přestaň si sama sobě lhát. Nebavíme se o něm. Bavíme se o dítěti, co si tak moc přeješ. Samotnou tě napadlo, jestli bude schopný ti ho dát, ne?" vtírala se mi do mysli. Zastavila jsem se. Měla pravdu, několikrát jsem přemýšlela, jestli muži v jeho věku už s tím nemají nějaký problém. Ale nedokázala jsem se ho na to nikdy zeptat.
"Navíc je to míšenec, copak ti mohou mít děti? Studuješ přece medicínu," poňoukala mě. Hrklo ve mně. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se myslet objektivně. Vzpomněla jsem si na Tima a Danyho. A na Hayata, to je taky syn míšence.
"Mýlíš se, Shikumi mohou mít děti," prohlásila jsem pevně.
"On ale není Shikuma. Je ještě navíc ze třetiny anděl. U jeho sourozenců se to neprojevilo, ale co u něj?" zeptala se. Couvla jsem o dva kroky. Ta myšlenka mě ochromila.
"A třeba už ani nepřijde, trvá mu to dlouho," ušklíbla se pak. Moje mysl byla v tu chvíli úplně prázdná, tahle slova tam ani nedošla. Lorena se připravila k útoku, na který jsem neměla šanci reagovat. Byla jsem příliš vykolejená. Probralo mě až hlasité třísknutí ocele o ocel.
"Trene," vydechla jsem. Byl tu a odrazil tu ránu.
"Anori, neposlouchej ji. Nic z toho, co říká, není pravda. Sama víš, co dokáže," mluvil na mě. Měl pravdu. Několikrát jsem zatřásla hlavou, abych vyhnala všechny zbytečné pochyby.
"Promiň," hlesla jsem pak jeho směrem, když jsem opět chytila svůj meč pevně do pravé ruky a byla připravená se bránit. Lorena si Trena pořádně prohlédla.
"Takhle z blízka jsi mi povědomý," zamumlala pak. Tren se jen ušklíbl.
"Už tenkrát jsem ji před tebou zachránil a teď to udělám zrovna tak," řekl, čímž jí odpověděl na její otázka. Kývla hlavou, když pochopila.
"Ráda bych se i s tebou vypořádala za to, jak jsi nehezky překazil můj plán, ale myslím, že by bylo lepší se jako první vypořádat s dámou, nemyslíš?" usmála se pak sladce. Tren se nehnul z místa, naopak ještě pevněji sevřel svůj meč.
"Trene, já to zvládnu. Věř mi. Myslím, že jí něco dlužím," položila jsem mu ruku na rameno. Chvíli přemýšlel, až nakonec kývl a o dva kroky ustoupil. Lorena to všechno v tichosti sledovala. Pak nechala zmizet svou zbraň.
"Jsme čarodějky, tak si to pojďme vyřešit po našem," navrhla. S tím jsem musela souhlasit, v kouzlech jsem byla o dost lepší než v boji se zbraní. Lorena začala okamžitě útočit, ale nebylo to nic, čemu bych se neubránila. Zkoušela si mě a já jí nechtěla hned na začátku ukázat, jak moc jsem silná. Lorena zrychlovala a přitvrzovala v kouzlech a to už jsem se do toho vložila i já. Nebudu před ní jen uskakovat. Měla jsem takový plán, jak ji překvapit a tím snad i porazit.
"Bojuješ stejně jako tvoje matka. A ta mě nedokázala porazit," vysmívala se mi, ale já se už proti jejím řečem dokázala obrnit. Brala jsem to spíš jako poklonu. Mezitím co se mě Lorena snažila vyvést z rovnováhy, já se snažila obmotat její kotníky pomocí silných šlahounů rostlin. Když už jsem dokázala ovládat přírodní živly, tak proč toho nevyužít, že? Schválně jsem uskakovala sem a tam, abych jí dodala pocit jistoty a donutila ji stát na jednom místě. To se mi i podařilo, v jednu chvíli jsem spráskla ruce k sobě a dlouhé šlahouny vyrazily a omotaly ji kolem kotníků. Překvapilo ji to, ale ne tak moc, jak jsem čekala. Než jsem stihla využít svojí výhody, dvakrát tleskla a byla opět volná.
"Mohlo mě napadnout, že budeš mít stejnou moc jako tvoje matka. A nikdy nepřestanu přemýšlet nad tím, jestli to bylo právě tohle, co donutilo Dylana vybrat si jí místo mě," ušklíbla se a opět zaútočila, tentokrát mnohem silněji. Dost mi to zkazilo plány, potřebovala jsem ji tedy nachytat nějak jinak.
"Zamiloval se do ní. A láska se nedá přičarovat, ani získat nějakými schopnostmi. Srdci prostě neporučíš, to bys měla pochopit," odpověděla jsem a taky přidala na intenzitě svých kouzel. Začínala jsem být unavená, přece jen kouzlení tady na Zemi bylo o něco náročnější, než kouzlení v naší dimenzi. Potřebovala jsem to rychle končit. Snažila jsem se dostat blíž k ní a donutit ji trochu ucouvnout dozadu. Ve chvíli, kdy jsem dospěla do místa, ve kterém jsem měla Trena za zády, vyslala jsem jedno opravdu silné kouzlo, které jí mělo ublížit. Jenže ona se mu ubránila a vyslala jedno nazpátek, až jsem sama zavrávorala. Lorena se hlasitě zasmála.
"Ať ji miloval nebo ne, to já jsem měla být ta, pro kterou by položil život. Ne Eleona ani ty. Špatně si vybral, když mě sám zaměstnal, abych tebe a toho tvého ochránce nechala běžet. A taky za to zaplatil životem. Ovšem zbytečně, protože ty nejsi dost silná na to, abys mě porazila," posmívala se mi. Rozčílila mě. Teď jsem měla jistotu, že ona opravdu zabila oba moje rodiče. A to nebyla věc, kterou bych dokázala prominout. Ale jak to, že jsem ji nedokázala ublížit? Snad tušila, na co myslím.
"Tvoje síla je tu o dost menší než normálně, že? Bylo správné vybrat si místo utkání tady na Zemi. Žiji tu přes třicet let a dokázala jsem svůj organismus sladit s místními podmínkami. Kouzlení mi nedělá žádný problém. Ty jsi nic takového neudělal, že? Pořád bojuješ s tou bariérou, kterou se tvoje tělo snaží působit jako obyčejný člověk. Nemáš šanci mě zničit. Tvoje duše by musela být mnohem silnější, aby dokázala udělat takové kouzlo," řekla a dál se smála jako bláznivá. Věřila tomu, že nebudu schopná ji zničit. Jenže, já nejsem ten typ člověka, který by si nevšiml toho, na co váš nepřítel poukazuje. Možná moje duše bojovala s bariérou zemského prostředí, ale…
"Možná sis toho nevšimla, ale moje duše tu není sama," pousmála jsem se a začala couvat, přitom jednu ruku natáhla k Trenovi. Nevěděl, co chystám, ale pochopil, že chci, aby přišel ke mně. Postavil se za mě a vzal mě za ramena. Spojila jsem se s jeho myslí, a nechala ho nahlédnout do svého plánu. Jednak jsem taky doufala, že kdyby to takhle nefungovalo, upozornil by mě na to. Tren se chvíli v tichosti soustředil a pak se pousmál.
"Neustále tě podceňuji. Jsi bystrá," pošeptal mi pak do ucha. Lorena nás nechápavě sledovala.
"Chceš mě porazit silou vaší lásky? To je tak směšné. A navíc to nefunguje," vysmívala se mi a opět několikrát rychle zaútočila. Byla jsem připravená a dokázala jsem nás ubránit oba. Tren dělal dobře, že se mě dotýkal, jinak bych ho mohla zranit. Ovšem takhle byl v bezpečí.
"Síla lásky není nic, čím bychom tě mohli fyzicky porazit. Můžeš nám třeba jen závidět, jak moc dobře nám spolu je a jak moc se milujeme," pokrčila jsem rameny.
"V tom případě nevím, co tu provádíš za cvičení. Vaše duše jsou sice sehrané, ale…" zarazila se a zmateně vytřeštila oči.
"Aha, když se podíváš pořádně, tak to vidíš, že? Naše duše jsou jedna. Jsem jeho druhá část, stejně tak jako on je ta moje," povídala jsem a přitom cítila, jak mi paží proudí jeho moc. Páni, neměl jí zrovna málo a navíc jsem si byla jistá, že mi ji určitě nedal všechnu.
"Společně dokážeme vytvořit duši, která je dost silná, aby tě i přes tu zemskou bariéru porazila. Sbohem," pronesla jsem neutrálně a zaútočila. Tohle byla taková síla, kterou jsem normálně dokázala vynaložit jen se značným úsilím. Společně jsme byli nepřekonatelní. Lorena se tomu kouzlu nedokázala ubránit Dostala silný zásah do prsou a skácela se na kolena. Tren nechal postupně odeznít svou sílu z mé paže, ale naše mysli stále nechal spojené.
"Jak je to možné," zašeptala Lorena slabě.
"Nepočítala jsi s tím, že bych dokázala vynaložit takovou sílu. A když jsi mi prozradila, co považuješ za svůj trumf, vymyslela jsem na něj vlastní odpověď. Tohle funguje jen u dvou lidí se stejnou částí Duše. A ještě ti dva musí být schopní vložit svůj život do rukou toho druhého, tak těsné je to spojení. Tvoje smůla, že přesně takový vztah s Trenem máme," říkala jsem a přitom se k ní pomalu blížila. Kdyby mi neřekla, proč nejsem schopná jí porazit, nepřišla bych na to. Takže si za to vlastně opravdu mohla sama.
"Říkal jsem, že ani dnes ti ji nedám," promluvil vedle mě Tren a políbil m na spánek.
"Tohle je moje odplata za to, že jsi mi vzala rodiče. Život za život. Bojovala jsi, ale já byla silnější," sklonila jsem se k ní.
"Kdyby ti nestál za zadkem už od dětství, neměla bys šanci," zasyčela zlostně Lorena a pak se bolestivě nadechla. Rána už jí zbarvila celý živůtek tmavou krví.
"On je moje největší zbraň. Bohužel pro tebe, která si nikoho takového nenašla. Sbohem, teď už nadobro," zašeptala se a posledním kouzlem zničila její tělo i duši. Nezasloužila si dostat druhou šanci. Navíc jsem nechtěla riskovat tu možnost, že by se dostala do Temnoty za mými rodiči. Na to jsem je měla moc ráda.
"Tak pojď, Marion s klukama bojují s těmi ostatními čarodějkami, zbytek se rozprchl, už když jsem běžel za tebou," zvedl mě Tren zpět do stoje a odváděl mě zpátky.
"Myslím, že Marion si s nimi poradí. Já jsem hrozně unavená a už nechci bojovat," zabručela jsem.
"Byla jsi statečná. Zasloužíš si odpočinek. Navíc použití cizí moci je o dost náročnější, než použití své vlastní. Možná jsem ti jí neměl dávat tolik," políbil mě do vlasů.
"Bylo jí akorát, opravdu. Bez tebe bych to nezvládla. A teď pojďme k autu, ať si můžu sednout," zaprosila jsem.
"Vezmu tě na záda, jestli chceš. Opravdu chci zkontrolovat, jestli to ostatní zvládli," nabídl mi a sehnul se.

"To zní jako skvělý nápad," pousmála jsem se a vyskočila na něj. Vzal mě pod koleny, já mu omotala ruce kolem krku a takhle mě odnášel zpět na louku, kde to dneska celé začalo.


Neptejte se mě proč a jak, ale když jsem na ten obrázek koukala opravdu dlouho, hrozně mi evokoval spojení mužské a ženské podstaty :D opravdu mi dochází vhodné obrázky! :D

Lorena

2. března 2014 v 21:53 | Yui-chan |  Růže msty
Je neděle a já hrdě přináším další díl. Dělám radost i sobě, že mi to psaní tak jde od ruky. Tenhle díl je takový smutnější, na to předem upozorňuji, takže se neděste :D ale až se začtete, pochopíte, že tohle téma moc vesele psát nejde. Tak přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:
.
.
Hleděla jsem na ni. Srdce se mi stáhlo, ale snažila jsem se pravidelně a zhluboka dýchat, abych se netřásla po celém těle. V mých představách vždycky vypadala jako děsivá žena, nebo spíš baba, opravdová čarodějnice, ale její skutečný vzhled byl až nezvykle normální. Navíc byla dost hezká. Měla dlouhé vlnité blond vlasy a drobný obličej. Vůbec celkově byla dost malá. Oblečená byla do červených šatů s živůtkem, na krku znamení pentagramu. Na rukou měla jemné tmavé rukavičky do půli paží. Zbytek paží, ramena a hlavu jí kryl černý plášť s kápí, kterou měla staženou do obličeje. Když došla ještě o něco blíž k nám, kápi si sundala. Mohly jsme si tak všechny všimnout její perleťové čelenky s černým visacím kamínkem uprostřed a příliš nápadného tmavého líčení očí. Byla tu ovšem jedna věc, ve které se moje představivost nepletla. Byl to její výraz. Krutý a nelítostný výraz. Znovu se ve mně všechno sevřelo. Šla pomalým krokem. Kolem bylo naprosté ticho, nikdo ani nedutal. Kdybych znala všechno o jejích schopnostech a plánech, mohla bych na ni zaútočit teď. Nečekala by to. Jenže já o ní nevěděla nic moc a navíc jsem byla právě naprosto ochromená celým jejím vzezřením a tou aurou, kterou vysílala.
"Anori, uklidni se a mysli na svou novou auru. Musíš se na ni soustředit, začíná se opět vracet ke svému normálu," vytrhl mě hlas Marion v mé mysli. Rychle jsem napravila svou nepozornost. Nemůžu si dovolit, aby mě takhle rozhodila. Je to jen čarodějka, kterých jsem už pár potkala.
"Vítejte sestry a děkuji, že jste přišly," promluvila Lorena. Hlas měla vysoký a překvapivě jemný a hřejivý. Nachytala jsem se, že dělám stejné posunky a zvuky jako všechny ženy okolo mě. Prostě reflex, který jsem si vypěstovala, abych lépe zapadala mezi ostatní. Tren se tomu vždycky smál. Znovu jsem myslela na něj, abych se trochu uklidnila.
"Po staletí jsme byly pronásledovány a vražděny. Muži nechápali naše schopnosti, naše dary ovládat magii. Mysleli si, že je to něco špatného, co by měli vymýtit. A proto jsme jako ženy neměly jinou možnost, než se spojit," započala Lorena svou rozmluvu a já protočila oči v sloup. Takhle začínala snad každá legenda o čarodějce. Kdy už nás někdo konečně ušetří těch nudných začátků? Lorena dál mluvila o založení toho spolku, jeho historii jsem slyšela již několikrát. Zaujalo mě něco jiného. Přes Loreninu auru jsem si toho nevšimla, ale teď se zdálo, že za ní stojí ještě několik opravdových čarodějek. Zaměřila jsem se pozorněji, ale nebylo to potřeba. Lorena totiž začala mluvit o spojenectví a o tom jak se řady čarodějek rozrostly, když vystoupili vpřed, aby se také ukázaly. Byly čtyři a byly asi tak středně silné. Nic co bych nezvládla, pro mě by to byla brnkačka a myslím, že by na ně na všechny stačil i sám Tren. Usoudila jsem, že teď se dostaneme k něčemu pro mě zajímavějšímu.
"I přesto, že existovaly různé spolky a ženy se navzájem podporovaly, muži stejně měli své tajné zbraně, kterými nás dokázali zničit. Dokázali nás vtáhnout do složitých milostných pletek, udržovat naše citlivé duše v naději a očekávání a nakonec nás vyháněli jinými ženami," vyprávěla. Všechny kolem jí nadšeně přizvukovaly. To snad ne, jak dokáže tak snadno oblbnout celý dav takovými žvásty? Byly to vždycky ženy, co si za pomoci svůdnosti a magie dopomáhaly k mužským citům. Naopak muži jimi byli zneužíváni. Často byly kouzly a vším tak zmatení, že si ani neuvědomovali, co dělali. Často kvůli jedné čarodějce opustili rodiny, promrhali celé majetky. Tohle Lorena taky věděla. Tak co sledovala touhle lživou pohádkou?
"Já sama jsem se setkala s jedním z nejhorších. Svedl bezpočet žen včetně mě. Všechny jen sprostě zneužil a pak odvrhl nebo hůř, poslal na ně inkvizici, která je pro jejich dar čarodějnictví topila a upalovala. Ovšem existovaly i ženy, které udávaly své přítelkyně, jen aby si zachránily svou kůži," pokračovala. Tohle byla ta největší snůška žvástů, jakou jsem kdy slyšela. Pravá čarodějka by jinou čarodějku nepředala inkvizici. A pokud by to byla pozemská žena s magickými schopnostmi, dostala by se před čarodějnický tribunál, ale ne k inkvizici.
"Jednou se právě ten muž, o kterém jsem se již zmínila, dal dohromady s jednou takovou zrádkyní. Jmenovali se Dylan a Eleona. Z jejich spojení vzešla dcera Anori, která byla vychována stejnými principy," povídala. Cože? Mluví o mě? Kolem se ozývalo nenávistné syčení a bručení, dokonce i já jsem bručela. Docela ironie dělat tohle sám nad sebou.
"Eleona byla silná čarodějka, Dylan byl zase muž se silnými magickými schopnosti. Jejich dcera by měla být stejně tak silná," popisovala. Co? Proč neřekneš, že to byl čaroděj, hm? Proč to obcházíš slovy muž s magickými schopnostmi? Kdybys jen věděla, jak moc je jejich dcera silná! Tohle vyprávění se mi přestávalo líbit, ale konečně jsem se měla dozvědět její plány.
"Že tato rodina bude hrozbou, nám bylo velmi rychle známé. Proto jsme zosnovaly plán. Zaútočily jsme v době, kdy bylo dítě ještě malé a oba její rodiče se samozřejmě plně soustředili na ochranu své jediné dcery. Podařilo se nám je zabít, ovšem rebelové na straně inkvizice jim přišli na pomoc a dítě odnesli do bezpečí. Dlouho jsme nevěděly nic o její přítomnosti, ale teď máme jasné zprávy. Můžeme skoncovat i s jejím životem a tak zažehnáme hrozbu, kterou tvoří zrádcovská krev v jejích žilách!" vykřikla a kolem se přidávaly další a další výkřiky. Tentokrát jsem zůstala zticha. Ona…ta blonďatá mrcha…mi zabila rodiče! Krev ve mně vřela. Skočím tam na ni hned, ať ví, co řekla jejich dceři do očí. Už jsem se chystala vstát, když mě někdo zezadu pevně chytil za paže.
"Klid An. Teď tam nemůžeš jít. Drž se," žádala mě Marion.
"Zabila mi rodiče! Zaslouží si, abych ji potrestala!" zlobila jsem se a přitom polykala vzlyky. Měla jsem vztek a zároveň mě přepadla neuvěřitelná úzkost. Přede mnou kynula davu žena, která stála za spiknutím proti mým rodičům. To kvůli ní jsem vyrůstala sama. Kvůli ní jsem si myslela, že mě rodiče nenávidí. Mohla jsem vyrůstat v rodině, která by mě milovala. K Trenovi bych se dostala mnohem jednodušší cestou, byl to přece jen rodinný přítel, téměř jako jejich syn. Jak jiné to všechno mohlo být, kdyby se do toho nevložila ona, Lorena. Spolkla jsem všechny sprosté nadávky, co jsem měla na jazyku a zase si zpět sedla do kleku. Marion zůstala vedle mě a jemně mi svírala paži. Lorena již více neřekla, patrně chtěla jen vědět, jak budou ostatní na její historku reagovat. Na tu absurdní lež o mých rodičích! Další informace nám řekne ve středu na našem dalším setkání. Hned jak odešla, vytvořil se rozruch, kterého jsme s Marion využily k opuštění toho místa.
"Nevydržím ji vidět znovu. Prostě to nedám!" vzlykala jsem cestou. Všechno na mě tak hrozně dopadlo.
"Nemyslím si, že jsi schopná v tomhle stavu řídit. Přeneseme se k tobě domů, co říkáš?" nabídla mi Marion. Přikývla jsem a v jednom okamžiku jsme obě zmizely a objevily se před naším domem. V tu chvíli už jsem se třásla tolik, že jsem nebyla schopná sama jít. Marion mě musela podepřít a odvést mě dovnitř. Tam její oporu hned vystřídaly Trenovy paže, které si mě přitiskly na hruď. To už jsem se rozplakala naplno.
"Co se stalo?" ptal se Tren, ale nepouštěl mě ani na milimetr.
"Myslím, že bude lepší, když ti to řekne sama, až se uklidní," odpověděla Marion a s přáním dobré noci odešla do jednoho z pro ni upravených pokojů. Mě Tren v náručí odnesl do ložnice, kde se posadil na posteli a nechal mě se vybrečet, jen občas mě políbil do vlasů.
"No tak, srdíčko, přestaň plakat. Jsem tady u tebe. Ať už se stalo cokoliv, společně to zvládneme. Tak už žádné další slzičky," konejšil mě. Snažila jsem se uklidnit.
"Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se, když jsem přestala popotahovat.
"To ona, Lorena, vedla spiknutí proti mým rodičům. To ona je zabila," zašeptala jsem a schovala mu tvář do prsou. Povzdechl si a objal mě pevněji. Takhle jsme leželi, dokud jsem neusnula.
"Jsi si jistá, že to dnes zvládneš?" staral se Tren, když jsem se druhý den oblékala do práce.
"Ne, jistá si nejsem. Ale dojít tam musím. Ještě nejsem u konce svého pátrání, takže pořád musím chodit do práce," pokrčila jsem rameny. Ještě od včerejška jsem byla bez nálady.
"Neměl bych jí s tebou? Já tě nechci v tomhle stavu nechávat samotnou," nabízel mi. Bylo to od něj velkorysé, ale já potřebovala být sama, trochu si uspořádat myšlenky a hlavně se smířit s faktem, že tu vražedkyni musím minimálně ještě jednou vidět, než budu moct něco podniknout.
"Vážím si toho, co pro mě děláš. Ale musím to zvládnout sama, hm?" vzala jsem mu obličej do dlaní a opřela si čelo o to jeho
"Dobře, jak myslíš. Ale kdyby něco, jsem tam hned," vzal tentokrát on do dlaní mou hlavu. Spokojeně jsem se jím nechala hýčkat.
"Někdo musí vyzvednout auto, co jsme tam včera s Marion nechaly," vzpomněla jsem si.
"O to se postarám. A přijdu tě zkontrolovat s obědem," rozhodl se.
"To budeš moc hodný. Miluju tě," vtiskla jsem mu polibek na rty. V práci jsem toho zrovna moc neodpracovala, spíš jsem jen seděla a zírala do zdi. Musela jsem přemýšlet. Vyrušilo mě až klepání. Byl to Tren s obědem.
"Auto stojí před vchodem, takže je všechno v pořádku," pousmál se. Poděkovala jsem mu a v tichosti si snědla svůj oběd.
"Co tě trápí, zlatíčko?" ptal se pak.
"Že ji budu muset vidět znovu. Nevím, jak se s tím mám vypořádat, že budu muset v tichosti poslouchat její žvásty a nebudu moct proti ní nic udělat," povzdechla jsem si a sedla si mu do klína.
"Musíš být silná, zlatíčko. A pak se budeš moct pomstít tak, abys z toho vyvázla co nejlépe," ujišťoval mě.
"Já vím," přikývla jsem a nechala se jím hladit po zádech. K večeru přišel policejní prezident a pídil se po výsledcích. Ten chlap si na mě snad chodil chladit žáhu schválně! Jenže dneska jsem zrovna byla opravdu dost psychicky rozrušená, takže i když přišel vynadat on mě, seřvala jsem já jeho. Tren se tomu jen smál, teď si to mohl dovolit, když už nebyl zaměstnanec. Večer jsme pak společně skládali puzzle, abych se trochu uklidnila. Začínala jsem totiž být z toho setkání opět trochu nervózní.
"Trene, ty jsi tam Lorenu pravděpodobně viděl, viď? Tehdy, když byla ta bitva," zeptala jsem se ho na otázku, která mě od včerejška pálila. Položil mi ruce na ramena.
"Já nevím. Bylo tam dost čarodějů a čarodějek, mohla být mezi nimi. Ale asi bych ji nepoznal. Já měl jiný úkol, takže jsem se na ten boj moc nesoustředil," přiznal. Přikývla jsem, to bylo pochopitelné. Jeho úkolem bylo odvést mě. Zajímalo by mě, jak to tenkrát bylo. Vlastně, mohla bych se podívat.
"Jsem unavená, půjdu si lehnout," řekla jsem jen a vstala.
"Bylo to v půlce července. Bude se ti na to lépe myslet, když budeš mít lepší představu o tom, kdy se to stalo," zavolal za mnou. Věděl, že chci využít své schopnosti vidění a podívat se na svou i jeho minulost. Zahanbeně jsem sklopila hlavu, ale od svého záměru jsem neodpustila. Neměla jsem stoprocentní jistotu, že se mi to povede, ale určitá pravděpodobnost tu byla.
*****
Tohle místo jsem poznala. Už jsem tu někdy byla. Rozhlížela jsem se dokola. Ano, byli jsme tu s Trenem během naší cesty za hledáním mé druhé půlky moci. Tady někde byl dům, kde žili moji rodiče. Já byla kus vedle, u jiného domu, před kterým byly venku postavené dřevěné lavice, na kterých sedělo dost mužů a večeřelo.
"Anthony, pojď si dát s námi," volali muži na někoho. Byl to Tren. Přisedl si k nim, ale misku s omáčkou odmítl.
"Nemám z toho dobrý pocit. Raději bych byl tam," zamumlal.
"Nemaluj čerty na zeď. Nic se nestane. Jsou to dva nejsilnější čarodějové. Kdo by je asi tak mohl ohrozit?" smál se jeden muž. Kdyby jen věděl, jak moc se mýlil. V tu chvíli se ozval zvon a všichni muži do jednoho vyskákali na nohy a rozeběhli se jedním směrem. Běžela jsem s nimi. Doběhli ke krásnému domu, ze kterého jsem já už viděla jen ty trosky. Zrovna se tam živě bojovalo. Můj otec proti dvěma čarodějům, matku jsem zatím neviděla. Někteří z mužů se vrhli mému otci na pomoc, jiní, mezi nimi i Tren, vběhli dovnitř domu. Tam bojovala moje matka. Když jsem ji chvíli sledovala, měla dost podobnou techniku jako já. Bolestivě mě píchlo u srdce.
"Vezměte mou holčičku do bezpečí, já se o sebe postarám," bránila se, když se jí všichni snažili pomoc. Tren neváhal ani vteřinku a vyběhl po schodech nahoru. Očividně se tam vyznal. Horní patro mělo tehdy několik pokojů, což v těch troskách nebylo poznat. Tren věděl, které dveře vedly do dětského pokoje. Malé děvčátko, dvouletá já, sedělo na zemi a rozruch dole si pravděpodobně neuvědomovalo. Když Tren vešel, vesele se usmálo.
"Tony!" vypísklo a natahovalo k němu ručičky. Och, taky jsem mu jako dítě říkala tou zkráceninou?
"Any, maminka chce, abych tě vzal ven. Půjdeš se mnou?" zeptal se a zvedl děvčátko ze země. Dívenka nadšeně přikývla a nechala se zachumlat do kabátu, který měl Tren přehozený přes rameno. Seběhl zpět dolů a zamířil na druhou stranu od vchodových dveří. Pravděpodobně tam byl zadní východ. Vyběhl ven a hned se ocitl uprostřed bitevního pole. Několik mužů si ho všimlo a hned si pláště zmuchlaly tak, aby to vypadalo, že také nesou dítě. To byl dobrý maskovací manévr.
"Běž, odveď ji pryč. Spoléhám na tebe," křikl na Trena můj otec. Tren jen přikývl a zamířil na opačnou stranu. Proplétal se mezi ostatními.
"Eleono!" ozvalo se. To byl výkřik mého otce. Tren se otočil a ještě stihl spatřit, jak se jedna z čarodějek skláněla nad bezvládným tělem mé matky. Když se narovnala, mohla jsem se podívat do tváře Loreně. Tušila jsem to, i přes to mě to zasáhlo. Děvčátko se mu v plášti roztřáslo. Tren se tedy rozhodl pro rychlý ústup a dal se do běhu. Běžel lesem, za ním se ozývaly kroky jeho pronásledovatelů. Ohlédl se, ale zakopl. Děvčátko vykřiklo. Tren se skrčil do klubíčka a všechen náraz směřoval do zad, aby ochránil dívenku ve své náručí.
"Anthony, běž!" zakřičel někdo a začalo se opět bojovat. Tren se rozběhl ještě rychleji a brzy byl v lese úplně sám. Netušila jsem, kam běží, ale najednou se vynořil před zahradou vedoucí k Danteho domu ze zadní strany. Nenápadně se protáhl bránou a zamířil přímo do Danteho pracovny. Byla prázdná, Tren se posadil a dívenku podržel na paži. Neměla ani škrábnutí, jen trochu natahovala moldánky. Ovšem rychle se rozkoukala a brzy začala tlapkat po pracovně a všechno si prohlížet.
"Anthony," promluvil Dante.
"Přivedl jsem ji. Jak jsou na tom ostatní?" zajímal se Tren. Dante si těžce povzdechl.
"Nikdo to nepřežil, jen ti, co běželi za tebou do lesa. Anori je teď sirotek," odpověděl a oba se podívali na děvčátko, které zaujala střapatá ozdoba jednoho z polštářů v křeslech.
"Co teď? Někdo jako je ona nemůže vyrůstat v dětském domově," namítl Tren.
"To nemůže. Zůstane tu, moje žena se o ni postará, než vymyslím, co dál," řekl Dante. Oba na chvíli ztichli.
"Tony," zatahala Trena dívenka za nohavici, tentokrát už zase plačky. Pravděpodobně cítila tu atmosféru v místnosti. Tren se usmál a posadil si ji na koleno.
"Neboj se, udělám všechno proto, abys byla v bezpečí, maličká," slíbil jí Tren a políbil ji do vlásků.
*****
Probudila jsem se a těžce oddechovala. Bože, tohle bylo mnohem horší, než jsem si dovedla představit. Neměla jsem daleko k pláči. Pak mě ovšem objal Tren, kterého můj náhlý výpad probudil.
"Pšš, slibuju ti, že udělám všechno proto, abys byla v bezpečí, maličká," zašeptal, stejně jako tenkrát. A já mu věřila. Ráno jsem se probudila brzy. Tren už byl vzhůru a hladil mě po vlasech.
"Dobré ráno, ty můj ochránče," pousmála jsem se.
"Dobré," líbl mě na čelo.
"Trene, pověz mi něco. Ty jsi mě nedostal na starost jen tak, že? Ta Danteho historka nebyla pravdivá. On spoléhal na to, že ty se mnou vydržíš, vzhledem k tomu, že mě znáš od malička, je to tak? A doufal, že kdyby ses mi ukázal, poznala bych tě a nedělala vám problémy, když byste mě chtěli vzít zpět do téhle dimenze," nadhodila jsem.
"Něco takového," přikývl Tren.
"Vůbec si tě nepamatuji. Když jsi tehdy přišel ke mně do kanceláře, byla jsem si jistá, že tě vidím poprvé v životě," brblala jsem. Znovu mi tiskl rty do vlasů.
"Byla jsi malá a dlouhou dobu jsi mě neviděla. Ale už jako dítě jsi mě měla ráda. Vydržela jsi moje vyprávění poslouchat celé hodiny," usmál se. Smála jsem se taky.
"Ale Nely mi sama vytanula na mysl. Proč ne ty?" přemýšlela jsem.
"Možná to byl pro tebe tak stresující zážitek, že jsi ho prostě vytěsnila z paměti a s ním i všechny jeho aktéry. Na své rodiče si taky nevzpomínáš. Ale Nely se té bitvy neúčastnila. To je moje vysvětlení," pokrčil rameny. Musela jsem uznat, že to bylo dost pravděpodobné řešení.
"Důležité je, že jsem si cestu k tobě zase našla," uvelebila jsem se mu na hrudníku.
"To ano. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že z toho škvrněte vyroste tak krásná žena a že tě budu moct chránit i z takové blízkosti," přitáhl si mě víc do náruče.
"Život je plný překvapení, co? Tak vstáváme, lásko. Je načase se té čarodějnici postavit čelem," rozkázala jsem a vyskočila z postele na nohy. Tren mě poslušně následoval., společně jsme se oblékli. Do práce se mi nechtělo, takže jsme tedy měli volné dopoledne. Kvůli minulým zkušenostem jsme se s Marion domluvily, že bude lepší, když nás tam odveze Tren a počká na nás v autě. Co kdyby mě Lorena zase vykolejila natolik, že bych nemohla řídit? Chudák Tren by pro to auto zase musel dojet, takhle to bude mnohem praktičtější. A Tren ochotně souhlasil, ani mu nevadila ta vidina dlouhého čekání. Byl ochotný vydržet tohle, než představu mě za volantem, když viděl, co se mnou Lorena minule provedla.
"Co od toho dnešního setkání očekáváte?" zeptal se Tren.
"Myslíme si, že dnes nám prozradí část plánu, kterým se chce dostat k Anori. Hlavně se dozvíme co všechno o Anori ví. Nejsem si úplně jistá, jestli to budou nějaké zásadní informace, přesto dnešní setkání nebude zbytečné," odpověděla Marion. Měla o dost větší očekávání ode dneška než já. Byla jsem dost skeptická a očekávala jsem opět nějakou nechutnou pohádku o mých rodičích. Připadala jsem si zrazená, že samotná vražedkyně mých rodičů jim nedopřeje posmrtného klidu a šíří o nich takové lži. Sevřela jsem ruku v pěst a pak se omluvila a odešla od stolu na vzduch, potřebovala jsem se uklidnit.
"Marion, slibte mi, že se od ní nehnete na krok. Na informace o svých rodičích je citlivá, obzvlášť když je někdo znevažuje. Držte se u ní, ať neprovede něco, čeho by potom litovala," slyšela jsem ještě říkat Trena. Dělal si o mě starosti, nechtěla jsem to na sobě dávat tolik znát, ale nemohla jsem si pomoct. A Tren samozřejmě poznal, že se trápím. Seděla jsem venku jenom chvíli, než bouchly vchodové dveře a přes ramena mi přistála bunda.
"Ať se nenachladíš," zašeptal Tren a sed si vedle mě.
"Víš, jak jsem se tě ptala, jestli bys poznal Lorenu?" prolomila jsem nastalé ticho jako první. Přikývl mi.
"Je to ta blonďatá čarodějka, co zabila moji matku," prozradila jsem mu. Mlčky mě objal a přitáhl si mě na prsa.
"Nejenom, že to spiknutí zosnovala, ale sama se ho účastnila a připravila dvouleté dítě o jeho matku. Nechci vědět, jestli se pak vyřádila i na mém otci. A po více než třiceti letech nenechá jejich památku v klidu odpočívat, ale pošpiňuje ji takovým lhaním," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.
"Vypráví to pozemským ženám a míšenkám, kterým je to více méně jedno. A věřím, že dostaneš příležitost jejich památku očistit," chlácholil mě Tren.
"Rodiče si nepamatuji, nevím, jak se ke mně chovali, ale určitě lépe, než jak se ke mně chovali moji pěstouni. Nenávidím ji za to, že mi vzala tu možnost mít opravdovou mámu, která by mě měla ráda," sevřela jsem opět dlaně v pěst.
"Eleona i Dylan tě oba hrozně milovali. Byla jsi pro ně úplně vším. Vymodlené dítě. Udělali by pro tebe první poslední, o tom nikdy nepochybuj. My všichni víme, jak moc skvělí lidé to byli. Laskavý a upřímní. I mě mrzí, že jsi nepoznala ten vztah mezi milovanou dcerou a rodiči," hladil mě po vlasech.
"Vidíš, teď ji nenávidím o to víc. Co všechno mi vzala. Rodinu, domov a někoho, kdo by mi dělal staršího bratra, že Tony?" pokusila jsem se o úsměv.
"Takže už víš, že jsi mi tak taky říkala?" zasmál se a já přikývla.
"Já vím, že jsi nic z toho pořádně neměla. Tvoji pěstouni byli hrozní a já doufám, že jim to jednou někdo vrátí. Ale i tak jsi všechno dokázala znovu získat, ne? Moje rodina tě miluje a bere tě jako vlastní. Já tě miluji a chci, abys byla doma tam, kde jsem já. Pořídíme si děti, které budeš milovat a ochraňovat, budeš mít vlastní rodinu. Staršího bratra ti sice nepořídím, ale máš spoustu přátel, za kterými si můžeš přijít pro radu," šeptal mi do vlasů.
"Jsou to hlavně tvoji přátelé," namítla jsem, abych skryla rozpaky. To co řekl, bylo moc hezké.
"Pomohli by ti stejně tak, jako by pomohli mě. Tomu věř," políbil mě na čelo.
"Trene, miluji tě za to, co všechno pro mě děláš, vím, že se snažíš ze všech sil, abych byla šťastná. A věř tomu, že jsem. Ovšem na svoje rodiče nemůžu zapomenout, ne teď když toho o nich vím tolik," namítla jsem.
"To bych po tobě ani nikdy nechtěl. Jen si pamatuj, že krutou pomstou jim život nevrátíš. Jdi do toho s rozmyslem a chladnou hlavou. Obětovali za tebe život a ty ten svůj Loreně nesmíš nabídnout tak lacino. Moc dobře vím, co se ti odehrává v hlavě a to se nemusím ani dívat. Chceš se jí pomstít a chceš to udělat sama. Jenže s tím Lorena počítá a ty se jí nesmíš vystavit. Poslechni ve všem Marion. I ona riskuje svůj život, pro ten tvůj. Čas, kdy budeme potřebovat tvoje schopnosti, teprve přijde a do té doby musíš být v bezpečí. Nech nás dělat naši práci. Každý z nás, co jsme tady a téměř všichni u nás doma, by se postavili ráně do cesty, pokud by tě to mělo zachránit. Spousta lidí to už udělala. Nenech, aby jejich životy propadly nadarmo. Slib mi, že nebudeš jednat zbrkle a nebudeš chtít Lorenu za každou cenu dostat," naléhal na mě. To samé už mi jednou řekla i Marion. Ale od něj to znělo naléhavěji.
"Tím za každou cenu, myslíš můj život?" ujistila jsem se. Přikývl.
"Slibuju," zašeptala jsem. Po tomhle ujištění už jeho objetí nebylo tak pevné.
"Kdyby se něco mělo dít, bude se mnou Marion a ani ty nebudeš daleko. Dala bych ti vědět," ujišťovala jsem ho ještě, aby měl jistotu, že jsem jeho slova pochopila a beru je na vědomí.
"Hm, tak to bude nejlepší. Myslím si, že pokud Lorena dnes přijde s nějakými novými informacemi, nevyhneš se ani dalšímu smyšlenému vyprávění o tvých rodičích. Neber to vážně a neber si to osobně. Ona neví, že to taky posloucháš. A já ti pak o nich řeknu, cokoliv budeš chtít," nabídl mi.
"Opravdu cokoliv?" ujišťovala jsem se.
"Cokoliv. Hlavně se musíš vrátit," pohladil mě po tváři.
"Pochopila jsem, co se mi s Marion snažíte říct. Budu dávat pozor, nebudu jednat zbrkle a nebudu chodit do nebezpečí na vlastní pěst. Vždycky počkám na svého skvělého snoubence," usmála jsem se a nechala se jím zvednout na nohy.

"Myslím, že je na čase vyrazit, ne?" vyrušila nás Marion. Tren zkontroloval čas a přikývl. Moje nálada se okamžitě zase propadla někam hluboko pod normální úroveň. Jestli ve zdraví zvládnu ten dnešek, tak už všechno.


Ha, Lorena osobně :D příjemné sny