,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Srpen 2014

Nová asistentka

31. srpna 2014 v 20:42 | Yui-chan |  Růže msty
Tak je neděle a hlásím se s dalším dílem :) Doufám, že si ho užijete.
.
.
Druhý den mě Tren opět odvezl do školy. Počkala jsem si, až zmizel mezi stromy a pak jsem se vydala do lesa na druhou stranu. Nemělo smysl chodit teď na přednášky, když jsem neměla zařízenou žádnou práci. A měla jsem plán, který mi s trochou štěstí mohl vyjít. Jinak jsem totiž už vážně nevěděla, kde jinde hledat. Tren to sice nepřiznal, ale i on byl v koncích. Když jsem byla z dohledu všech, přemístila jsem se. Na chvíli jsem zaváhala, než jsem opět vstoupila na pozemky obklopující tu nádhernou a hlavně velkou bílou vilu.
"Přejete si?" zastavil mě jeden ze sluhů. No jistě, nikdo si mě tu nepamatoval a navíc jsem teď měla dost krátké vlasy, takže to mě měnilo ještě víc.
"Jsem Anori Hokaido a přišla jsem za panem Natori," odpověděla jsem popravdě.
"Pan Natori si nepřeje být nikým rušen a jsem si jistý, že s ním nemáte domluvenou schůzku. Domluvte se s ním na jiné návštěvě," snažil se mě odtamtud dostat.
"A co paní Natori. I ta by mě mohla přijmout. Je to důležité," stála jsem si za svým. A jako na zavolanou se před domem objevila Constance v domácích, přesto krásných šatech, velkém slaměném klobouku a rukavicích, ve kterých držela nádhernou kytici růží. Pravděpodobně je byla nastříhat na zahradě.
"Co se tu děje?" zajímala se hned.
"Tato mladá dáma tvrdí, že s vámi musí neodkladně mluvit," oznámil jí sluha.
"Ráda vás vidím Constance a omlouvám se, že vás ruším takhle bez ohlášení," promluvila jsem.
"Anori, drahoušku. To je překvapení. A co sis udělala se svými vlasy? Tolik ti slušely," zářivě se usmála. Sluha byl dost překvapený, asi předpokládal, že se mnou paní domu pěkně vyběhne.
"Přišla jsem o ně v bitvě, ale Tren říká, že je lepší ztratit kadeře, než krk," odpověděla jsem popravdě.
"Ano, to je celý on," zasmála se a pozvala mě dál.
"Co tě přivádí, dítě?" ptala se pak.
"Potřebuji mluvit s Anthonym. Je to docela důležité, jinak bych se samozřejmě ozvala dopředu. Navíc jsem nechtěla, aby to věděl Tren," vysvětlovala jsem jí.
"Je ve své pracovně. Sice nechce, aby ho nikdo rušil, ale u tebe určitě udělá výjimku," mrkla na mě a odváděla mě do druhého patra.
"Drahý, máš tu návštěvu," otevřela jedny mohutné dubové dveře a strčila mě dovnitř. Anthony seděl za obrovskou hromadou různých knih a papírů. Když zvedl hlavu, mračil se, ale pak se zářivě usmál, když mě poznal.
"Vítej, Anori. Co tě k nám přivádí?" nabídl mi místo k sezení.
"Prosba. Prý máte na starost sehnat Trenovi sekretářku," začala jsem.
"Ano, a popravdě na to nemám vůbec čas," ukázal pohledem na ty hromady kolem sebe.
"To chápu, víte…" přikývla jsem a vyprávěla mu o celém svém problému s praxí a získáním práce.
"Tak mě napadlo, že Tren potřebuje sekretářku. A já na zemi dělala policejní ředitelku, takže mi papírování není cizí. Navíc budu pod jeho dohledem, takže nemusíte mít strach, že bych něco pokazila. A hlavně s žádným šéfem se neznám osobně, abych ho mohla poprosit. A taky si myslím, že kdybych pak přišla do nemocnice a měla papír zrovna z ministerstva, určitě by to mělo nějakou váhu," dokončila jsem svoje povídání.
"Hm, Anori, víš, je to trochu riskantní, zaměstnávat někoho tvého věku. Ovšem máš pravdu, že Tren dohlédne na tvé zaučení a sám vím, že umíš pracovat. Jak říkáš, byla jsi policejní ředitelka. Myslím, že by to stálo za zvážení," drbal se Anthony na bradě a bylo vidět, že přemýšlí.
"Zároveň se vyhneme tvým žárlivým scénám a Trenovým prosbám o to, abych mu hledal další asistentku," přišel s další výhodou, kterou jsem raději ani nezmiňovala.
"Já myslím, že to s tebou zkusím. Bude to pro dobrou věc, mě to vytrhne trn z paty a Tren bude klidnější, když tě bude mít pořád pod dohledem. Dobrá, dohodnuto. Kdy můžeš nastoupit?" zeptal se mě. Šlo to lépe, než jsem mohla doufat.
"Okamžitě," vyhrkla jsem.
"Dobře, tak tedy zítra," odsouhlasil mi to.
"A neříkejte nic Trenovi. Bude to překvapení," poprosila jsem ho ještě.
"Dobrá, jen mu napíšu, že už jsem sehnal asistentku, nic víc," mrkl na mě. Rozloučila jsem se s ním i s Constance a přemístila se zpátky k univerzitě. Tam jsem si došla za rektorem, kterému jsem oznámila, že jsem si sehnala brigádu, ze které pak dostanu doporučení pro nemocnice. Byl z toho sám rád, protože se bál, že mi to místo bude muset hledat. Pak jsem se přemístila, do naší vesnice. Našla jsem peněženku, ve které Tren vždycky nechával dost peněz, abych si mohla kdykoliv cokoliv koupit a nemusela čekat na něj a o něco ho prosit. Musela jsem si koupit nějakou sukni a halenku odpovídající mému novému pracovnímu místu. To mi nedalo moc velkou práci a tak jsem se stihla přemístit zpět do školy právě včas, abych si mohla sednout ke kašně a čekat na Trena, který se brzy objevil. Líbl mě na tvář a už jsme ujížděli domů. Nemohla jsem se dočkat zítřka, až ho překvapím.
"Co nového v práci?" ptala jsem se ho, když jsem dělala večeři a on se mi tu motal.
"Dostanu zítra novou sekretářku. Vůbec nevím, o koho jde. Ale ať to bude kdokoliv, tak se nemusíš bát. Nikdo, vůbec nikdo nemůže být pro mě důležitější než ty," ujišťoval mě. Objala jsem ho, aby neviděl ten úsměv. Kdybys jen věděl, drahý, co na tebe chystám. Ráno jsem vstala ještě za tmy, potichu jsem se oblékla a vypadla z domu, než se stihne probudit i Tren. Nechala jsem mu tam jen vzkaz, že máme ve škole nějakou ranní schůzi kvůli praxím, které se chci taky zúčastnit, a aby se nezlobil, že jsem mu to zapomněla včera říct. Jenže místo do školy, jsem uháněla do jeho práce. Modlila jsem se, aby mě nikdo nepřepadl a moje prosby byly výjimečně vyslyšeny. Na vrátnici jsem se nahlásila a všichni o mě už věděli, takže jsem dostala druhý klíč od Trenovi kanceláře a od jedné starší paní jsem dostala instrukce, co bych mohla zatím dělat, než Tren přijde. Pustila jsem se do práce a snažila jsem se, abych toho stihla co nejvíce. Když byl čas, kdy Tren obvykle přijížděl do práce, pustila jsem se do vaření kávy. Otevřely se dveře a on vstoupil.
"Dobré ráno," pronesla jsem hlasem o něco vyšším, než jaký mám normálně, abych na sebe Trena upozornila, ale hned se neprozradila.
"Dobré ráno," zabručel Tren. Ale copak máme dnes špatnou náladu? Tren si mě ani nevšiml, jen se posadil ke svému stolu a zapnul si počítač. Přinesla jsem mu kávu na stůl a stoupla si trochu mimo jeho zorné pole.
"Děkuji," zahučel a pak chvíli na něco klikal. Pak se otočil ke svojí brašně a začal si vyndávat nějaké dokumenty. On se na mě snad nepodívá!
"Chci, aby byla jasná hned jedna věc," promluvil, ale oči měl stále přišpendlené ke své práci.
"Jsem šťastně zasnoubený a svoji snoubenku miluji. Říkám to proto, že nestojím o žádné aférky ani podobné věci. Takže si budeme pěkně každý hledět své práce a pak bude všechno v pořádku," vybalil na rovinu. Skočila bych mu kolem krku a vlepila mu pusu, ale chtěla jsem tuhle hru dohrát.
"Dobře, víte, ani můj snoubenec by nebyl rád, kdybych si cokoliv začínala s jiným mužem a o to víc zrovna s vámi," odpověděla jsem a strčila mu před obličej ruku s prstýnkem. Překvapeně zamrkal, a když poznal prstýnek, nevěřícně zvedl hlavu.
"Any?" zeptal se šokovaně.
"Jsem to já, v plné své kráse. Takže, pořád si nechceš začít nic se svojí asistentkou?" usmála jsem se a jednou se otočila kolem dokola, aby si mě pořádně prohlédl. Měla jsem na sobě černou sukni po kolena a bílou halenku, přesně takovou, jakou by sekretářka měla mít.
"No, když vás vidím, asi bych si dal říct," usmál se a stáhl si mě do klína, kde mě vášnivě políbil.
"Jak ty ses sem dostala?" zeptal se pak s úsměvem.
"Ale, to víš. Říkala jsem si, bůh ví, kdo by tě mohl přepadnout v tvojí kanceláři," zamrkala jsem nevině očima.
"Děda, že jo? Byla jsi za ním?" uhádl. Jen jsem přikývla.
"Takže ty budeš mít svoji praxi, a já tě budu mít na očích. Proč mě to nenapadlo už předtím?" ptal se spíš sám sebe, ale z klína mě nepouštěl.
"No, hlavně že to napadlo mě, ne?" smála jsem se a on mě znovu a znovu líbal.
"Vidím, že se svou novou asistentkou se už důvěrně znáš," vyrušil nás Trenův děda.
"Anori, doufám, že už vám řekli, co máte dělat?" otočil se pak ke mně.
"Samozřejmě," přikývla jsem a vyskočila Trenovi z klína a přesedla si k té hromadě papírů, co byla na stole. Měla jsem ji totiž celou roztřídit a stihla jsem jen část. Anthony pak chvíli vysvětloval Trenovi co a jak, než odešel. Já se věnovala svojí práci, kterou mi přidělili. Když jsem na chvíli zvedla oči, zjistila jsem, že mě pozoruje.
"Neměl bys pracovat?" zeptala jsem se ho a nervózně se ošila. Rozptyloval mě, když na mě takhle zíral.
"Měl. Ale na tebe je krásnější pohled," odpověděl mi.
"Když nebudeš dělat svoji práci, tvůj děda mě vymění za někoho jiného. A to bys mi přec neudělal," snažila jsem se ho přesvědčit, aby začal pracovat.
"Tolik dychtivá po srovnávání mých papírů?" zeptal se mě s úsměvem, ale konečně otevřel jedny desky a pustil se do práce.
"Trene, tenhle dopis je asi přímo pro tebe. Je tu ale adresa tvých rodičů, to je divné," bručela jsem a mávala v ruce obálkou.
"Tak to otevři, já na to nemám chuť a nemám před tebou tajemství," pousmál se. Poslechla jsem ho, ovšem obsah se mi vůbec nelíbil.
"Tak tohle trochu tajemství je. Kdo je ta žena?" ptala jsem se a v ruce držela fotografii.
"Píše ti, jak jí chybíš, že se chce sejít a všechno ti vysvětlit a že doufá, že jsi nezapomněl na všechno hezké, co jste spolu prožili," mračila jsem se, když jsem mu tlumočila obsah toho dopisu. Byl u mě během okamžiku a dopis mi vyškubl z ruky. Já si zatím prohlížela tu dívku na fotografii, která s úsměvem objímala Trena kolem krku. Musela jsem uznat, že byla opravdu moc pěkná. Byla to zrzka se zelenýma očima a to už mluví samo o sobě. Na své sněhobílé pleti měla pár pih, které jí ovšem na kráse ještě přidávaly. Byla vysoká, štíhlá, oblečená byla tak trochu přírodně, ale neuvěřitelně jí to slušelo. A ke všemu měla krásný úsměv. I Tren se vedle ní smál a objímal jí kolem pasu. Musela to být nějaká jeho bývalá přítelkyně.
"Tak kdo je to?" ptala jsem se ho.
"Jmenuje se Colin. Je to moje bývalá přítelkyně. Ta poslední. Od našeho rozchodu jsem o ní neslyšel," odpověděl Tren a vzal mi i tu fotografii.
"Ty na tu schůzku ale nepůjdeš, že ne? Neodpovíš jí," ptala jsem se ho opatrně. Zavrtěl hlavou, že ne. Ovšem jak dopis, tak fotografii si založil k sobě do stolu. Pátravě jsem ho sledovala pohledem.
"Nemudruj nad tím, srdíčko. Teď mám tebe. A ať už jsme si s Colin provedli cokoliv, tebe to nemusí trápit," odhadl, na co myslím a pak se začal balit, že půjde na nějakou schůzi.
"Ty počkáš tady. Dej si klidně chvíli pauzu od toho věčného přerovnávání. Já tě po schůzce vyzvednu a zajdeme si na oběd, hm?" nabídl mi. Odsouhlasila jsem mu to. Tren odešel a já si otevřela učebnici, že se mezitím budu něco učit. Ovšem myšlenky mi pořád létaly zpět ke Colin. Kdo to přesně je, jak se s Trenem seznámila, jak dlouho spolu byli, klapalo jim to? Proč se rozešli… Otázky se valily jedna přes druhou. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Když mě Tren přišel vyzvednout, mračila jsem se.
"Copak, zlatíčko?" staral se hned.
"Pořád myslím, na tu Colin. Jo vím, že mi řekneš, ať si s ní nedělám starosti, ale když ti napsala a chce se s tebou setkat, tak se mě to taky týká a musím si s tím dělat starosti," bručela jsem.
"Přesně to jsem ti chtěl říct. Lásko, rozešli jsme se, je konec. Nevím, co mi chce, ale ať je to cokoliv, ty se nemusíš bát. Miluji tebe," ujišťoval mě.
"Je moc pěkná na té fotce," pousmála jsem se.
"Ano, to je. Ale říkal jsem ti, že nejraději mám brunetky," mrkl na mě.
"Ty máš takové štěstí, že se ti ozývají jen přítelkyně s jinou barvou vlasů. Co bys mi řekl, kdyby byla brunetka?" zakoulela jsem očima a vstoupila do jídelny.
"Že můj nejoblíbenější odstín hnědé je ta tvoje mahagonová," ujistil mě, že i na tohle by měl odpověď. Opět jsem sáhla po tom salátu, který jsem měla i minule. Tren si objednal trochu pracnější jídlo a musel si na něj počkat.
"Proč jste se rozešli?" ptala jsem se dál.
"Zlato, ty se v tom nepřestaneš vrtat, viď?" povzdechl si. Sklopila jsem oči do své misky.
"Nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale tohle je opravdu moje věc a moje minulost. S tebou to nemá nic společného. Přestaň to řešit, prosím," žádal mě. Přikývla jsem a už o tom znovu nemluvila. Za dnešní den jsem stihla roztřídit většinu hromad, co mě Tren na stole. Dostala jsem pochvalu a tak jsem jela domů o něco spokojenější, i když jsem se v myšlenkách stále vracela ke Colin. Lehnout jsem si šla brzy. A možná jsem si to i přála, ale tu noc se mi zdálo přesně to, co jsem si chtěla nechat zdát.
"Trene, už je tu zase a zase na tebe kouká," promluvil Teruo na mého andílka. A opravdu to byl můj andílek. Nemohlo mu být o moc méně, než je mu teď, protože si by neuvěřitelně podobný sám sobě. Jen jsem si všimla, že mu chyběla ta jizva na lýtku. Jistě, tu dostal jako dárek za moji obranu. Tren se otočil a zapátral po někom pohledem. Taky jsem se rozhlédla a spatřila ji. Tu dívku z fotografie. Colin. Achjo, přestávala jsem si být jistá, jestli to chci vidět. Jenže teď už se to nedalo zarazit. Když se jejich pohledy střetly, usmála se na něj a Tren jí její úsměv oplatil.
"Hm, myslím, že je ruka v rukávu," nadhodil Teruo. Tren jen pokýval hlavou.
"Přišel jsem sem s tebou. Musel bych tě tu nechat," bránil se pak, když na něj Teruo významně mrkal.
"Kdybych já měl mít výčitky pokaždé, když dám přednost své holce před tebou. No šup, třeba je to konečně ta pravá," pobízel ho. Jednou Teruovi vyhubuju, že je to takový dohazovač. To je podruhé, co vidím, že Trena pobízel, aby promluvil s nějakou dívkou.
"Na to já už nevěřím," pousmál se smutně Tren, ale zvedl se a odešel ke stolu, kde seděla Colin. Ta se zářivě smála, když si k ní Tren přisedal. Oba se představili a už si začali povídat. Obraz se změnil.
"Teruo!" volala Colin a mávala. Držela se s Trenem za ruce a oba se na sebe usmívali. Očividně spolu byli šťastní. A co hůř, moc jim to spolu slušelo.
"Trene, Colin, rád vás vidím," pozdravil je Teruo. Pak se společně vydali na hřiště, kde se hrál fotbal. Colin seděla mezi ostatními fanoušky, ale poctivě fandila. Po skončení zápasu přivítala Trena několika polibky. Pak společně odcházeli do hospody, s nimi ještě Teruo, nějaká tmavovlasá dívka, která ho držela za ruku, pravděpodobně jeho přítelkyně a ještě pár kluků, co jsem znala z Trenovy party. Colin mu naprosto nečekaně vyskočila na záda a nechala se jím za neustálého smíchu jich obou odnést. Viděla jsem, jak spolu chodili na procházky, z jedné z nich dokonce musela být ta fotka, poznala jsem to místo. Viděla jsem, jak jí Tren vystřelil na pouti papírovou růži. Viděla jsem hned několik jejich schůzek v restauraci. Všechno bylo tak perfektní. Proč se rozešli? To mi nebylo přáno vidět. Místo toho jsem se trhnutím probudila. A protože mě Tren pevně objímal, samozřejmě jsem ho nakopla a vzbudila.
"Copak zlatíčko, zase nějaké zlé sny?" ptal se mě hned.
"Ne, jenom normální sen. Občas sebou trhnu a to mě probudí," zalhala jsem. Slíbila jsem mu, že se už nebudu v jeho vztahu s Colin šťourat. Nemohla jsem mu říct, že jsem viděla, jak moc ji měl rád a jak moc jim to spolu slušelo. Nemohla jsem se ho znovu ptát, proč se rozešli. A nemohla jsem mu ani říct, jak moc mě mrzelo tohle všechno vidět. Byla jsem radši, když jeho bývalé přítelkyně byly mrchy, na které neměl pěkné vzpomínky. S nimi jsem se lépe vyrovnávala. Jenže Colin vypadala jako veselá dívka.
"To je dobře, snaž se ještě spát. Je brzy," zabroukal mi do ucha a usnul během chvíle. Mě se hlavou honilo snad tisíc myšlenek a spánek jsem měla jen krátký a velmi neklidný. Vstávala jsem zase velmi brzy, ale tentokrát nemělo smysl jet bez Trena napřed. Jen by mi vynadal, kdybych jela bez jeho ochrany, takže jsem si místo toho zalezla do sprchy. Doufala jsem, že mě teplá voda trochu uklidní a já se přes Colin konečně přenesu. Měla jsem jí plnou hlavu a unavovalo mě to. Jenže ani teplá sprcha mi nepomohla.
"Ty jsi mi ale ranní ptáče," zavrněl za mnou Tren. Můžu říct, že mě opravdu vyděsil, a kdyby v tom sprchovém koutě nestál za mnou, uklouzla bych a pěkně si namlela. Takhle mě naštěstí zachytil.
"Už zase jsi mě vyděsil," hubovala jsem ho, ale nechala se jím přitáhnout do náruče.
"Asi nemáš čisté svědomí, jinak bys mě slyšela přijít," smál se. On měl dobrou náladu. A že bych ho slyšela přijít, o tom jsem silně pochybovala. Vždyť se pohyboval tiše jako duch.
"Any, srdíčko, copak se děje?" ptal se mě, když už jsme byli oba umytí a oblékali jsme se. Já se soukala do bílých upnutých šatů, přes které jsem si chtěla vzít červené sáčko. Přišlo mi to taky vhodné.
"Nic. Nedělej si s tím starosti," pousmála jsem se. Mohlo mi být ale jasné, že tohle mu stačit nebude.
"Any, mě přece můžeš říct úplně všechno," naléhal na mě a pevně mě objal. Ovanula mě vůně jeho kolínské, která se mi tolik líbila.
"Pěkně voníš," zamluvila jsem to a políbila ho pod čelist.
"Neuhýbej od tématu," plácl mě jemně po zadku. Ani to neštíplo.
"Ty se mi taky nesvěřuješ s tvými starostmi. Proč bych to měla dělat já?" zkusila jsem to jinak. Ovšem i to narazilo na jeho hradbu.
"Já jich mám spoustu a nechci tě jimi zatěžovat. Je to zbytečné. Ale ty budeš jednou moje žena a já jsem tu od toho, abych řešil všechno, co tě trápí," zašeptal mi do ucha. Pohodlně jsem se o něj opřela a zadívala se ven. Ještě bylo dost šero, a jelikož jsme svítili, okno nám sloužila jako veliké zrcadlo.
"A co když mě trápíš ty?" zeptala jsem se a čekala, co mi na to řekne.
"Já? Copak jsem provedl?" ptal se hned a v okně jsem viděla, že na mě zaraženě zírá.
"Budeš se zlobit," uzavřela jsem to nakonec a vykroutila se mu z objetí, abych mohla jít udělat snídani. Uvařila jsem nám kávu a upekla několik toastů. Na talíř jsem připravila sýry, salámy a nějakou sladkou pomazánku, aby si mohl vybrat, na co bude mít chuť. Tren přišel chvíli po mě a celou dobu mě pozoroval. Věděla jsem, že přemítá o všem, co včera udělal a snažil se vyvodit, co mě trápí.
"Pořád Colin, je to tak?" promluvil uprostřed jídla. V klidu jsem se napila kávy.
"Musíš se ptát?" opáčila jsem otázkou. Mohlo mě snad trápit něco jiného? Tren si povzdechl.
"Ten dopis jsem vyhodil, i s tou fotografií. Na žádnou schůzku nepůjdu a ani ji nebudu kontaktovat. No tak, věř mi," natáhl se po mojí ruce. Nechala jsem se jím uchlácholit.
"Jsi to ty, kdo nosí zásnubní prstýnek. Tak není důvod žárlit," dodal ještě.
"Já nežárlím. Já jsem jen nervózní z toho, že o ní nic nevím a ona se najednou snaží dostat zpátky do tvého života, proč? A navíc si vybíráš jednu přítelkyni hezčí než tu druhou. Nemohla by se někdy objevit nějaká, které bych mohla jasně konkurovat?" spustila jsem a soustředěně sledovala svou snídani. Prstem se dotkl mého čela a vyhladil tu vrásku, která se mi udělala pokaždé, když jsem se mračila.

"Budu ti to opakovat tak dlouho, než to konečně budeš akceptovat. Ty jsi pro mě ta nejkrásnější ze všech. A tebe miluji nad všechno na světě. Tak se tím přestaň trápit," díval se mi do očí. Copak mi po takovém vyznání zbývalo něco jiného, než se na něj usmát a být zase na chvíli v klidu?


Zpátky na vysoké

25. srpna 2014 v 21:14 | Yui-chan |  Růže msty
Zdravím a omlouvám se za to zpoždění. úplně mi to vypadlo. Doufám, že tímhle dílem si to u vás vyžehlím :)
.
.
Strážní mě vedli přes radnici, ale ne k východu. Naopak dovnitř. Vůbec jsem netušila, že je radnice tak velká. Jak jsem byla zesláblá, sotva jsem stačila jejich svižnému tempu, ale nic jsem neřekla a oni mě nesledovali. Konečně jsme se dostali ven, pravděpodobně nějakým zadním východem. Slunko mě oslepilo, příliš dlouho jsem byla zavřená ve tmě. Když jsme stáli venku, jeden ze strážných mě postrčil kousek dopředu.
"Je tu přechod, madam. Dante vás tam očekává," řekl a pokynul mi. Pokrčila jsem nad tím rameny a vstoupila do přechody. Objevila jsem se na místě, které mi absolutně nic neříkalo. Pravděpodobně jsem tu nikdy nebyla. Ale proč by mě Dante chtěl zrovna tady? Udělala jsem ještě několik kroků, než jsem ho našla sedět v altánu.
"Chtěl jste se mnou mluvit?" ozvala jsem se. Možná mě slyšel přicházet, protože sebou netrhl, když jsem promluvila, i když ke mně seděl zády.
"Pojď sem, Anori," pokynul mi, ale neotočil se. Poslechla jsem ho.
"Možná si myslíš, že je nespravedlivé držet tě pod zámkem," řekl.
"Ne, já vím, proč to děláte. A jsem si jistá, že vy víte, proč nechci ustoupit," zavrtěla jsem hlavou.
"Posaď se," ukázal mi na hromadu polštářů. Po tom slaměném lehátku ve vězení by mi všechno připadalo pohodlné, ale ty polštáře byly jako balzám na moje bolavá záda.
"Jsem rád, že tuhle část můžeme přeskočit," promluvil pak a usrkl si ze svého poháru. Nevím, co pil.
"Podívej se dolů," vybídl mě pak. Altán stál na kopci, a moje místo bylo šikovně udělané, nemusela jsem se ani zvedat, abych přehlédla celé místo pod námi. Bojovalo se tam.
"To je bitva," vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. Viděla jsem muže oblečené v našich uniformách, někde vlála moje zástava.
"Sedni si, dítě," napomenul mě Dante. Posadila jsem se zpátky, ale oči z bitvy nespustila.
"Je tam taky? Taky bojuje?" vyzvídala jsem.
"Anthony stojí v první linii. Je to jeden z našich nejlepších bojovníků. Nemůžu ho držet stranou," odpověděl Dante.
"Proč tam nejsem s ním?" ptala jsem se a dívala se o to pozorněji, jestli ho neuvidím. Byla jsem moc vysoko, než abych rozlišila jednotlivé muže.
"Je to tvůj trest. Ani jeden z nás nemůže ustoupit, to oba víme. Takže já tě s ním nenechám bojovat a místo toho budeš tady se mnou sedět a sledovat vývoj. A až se naši muži vrátí, uvidí tě tu, což pro ně bude znamením, že jejich vyvolená je pořád s nimi. Já tě potrestám a ty v jejích očích neupadneš, protože nebudeš muset sklánět hlavu," odpověděl Dante.
"To zní diplomaticky," usoudila jsem.
"To by mělo, jsem politik," usmál se Dante.
"Ukážete mi alespoň, kde bojuje?" zeptala jsem se a stále marně pátrala po bitevním poli.
"V první linii, ale to už jsem říkal," opřel se Dante do svého křesla.
"Dobře, já nejsem žádný velitel. Kde je v tuhle chvíli první linie?" opáčila jsem. Dante se jen zasmál a ukázal mi na mapu, kde byla první linie vždycky barevně odlišená. Srovnala jsem jí s bitevním polem a díky tomu podstatně snížila okruh, ve kterém mohl Tren být. Ale ani tak jsem ho neviděla.
"Pane, situace se vyvíjí dobře. Přišel jsem si pro další instrukce, jak jste říkal," ozvalo se po asi po půl hodině. Byl to on a naštěstí nezraněný. Nevšiml si mě. Dante ho vzal k mapě a začal mu něco vysvětlovat. Já pořád čekala, kdy Tren zvedne oči, ale on to neudělal. Pořád jen civěl na Danteho prst, který létal nad mapou. Už končili s instrukcemi, když mi došla trpělivost. Utrhla jsem ze svého občerstvení kuličku hroznového vína a hodila ji po něm. Trefila jsem ho pěkně na obličeje a donutila ho tak se na mě podívat.
"Any?" zeptal se překvapeně.
"Jsme to já," usmála jsem se.
"Vypadáš mnohem lépe," pochválil mě. Stačil krátký pobyt na sluníčku a čerstvém vzduchu a hned se mi vrátila barva do tváří.
"Bude bojovat?" otočil se pak Tren na Danteho.
"Ne, má to jako trest. Copak to nezvládáte i bez ní?" zeptal se.
"Zvládáme, samozřejmě. Ale hodilo by se, kdyby nebylo takové neuvěřitelné horko," usmál se Tren. Dante jen zavrtěl hlavou.
"No tak, Dante. Nic vám to neudělá, když jim trochu pomohu. Podívejte, jak je splavený," podívala jsem se na Trena. Jeho jindy rozcuchané vlasy teď byly splihlé a lepily se mu na obličej.
"Dobře, ale nic víc," souhlasil nakonec Dante. Tren mě políbil a pak se rozběhl zpátky do bitvy. Dokonce i jeho polibek chutnal potem. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a napřáhla ruce nad sebe. Doteď přímé sluníčko se zatáhlo mraky, takže snížilo svůj svit a zároveň i lehce poklesla teplota. To by jim mohlo stačit. Opět jsem se usadila do polštářů. Trena jsem v tom zmatku samozřejmě nenašla. Jen jsem doufala, že je v pořádku. Už se smrákalo, když se bitevním polem ozval jásot. Zvedla jsem se z polštářů, kde jsem až do teď ležela. Kdo jásal?
"Je po všem. Můžeme jít," zvedl se najednou Dante.
"Kam?" zajímala jsem se a pospíchala za ním.
"No domů. Já jdu přechodem. Nepojedu s nimi na koních zpátky. Je to týdenní cesta," odpověděl.
"Ale co Tren?" ptala jsem se.
"Vzal jsem ho sem, tak zpátky si může dojet, ne?" pokrčil Dante rameny.
"Prosím," chytila jsem ho za paži a zamrkala. Dante nebyl tolik vysazený na moje ženské laškování, ale moje prosby u něj často zabraly.
"No dobře, najdi si ho," povzdechl si. Rozeběhla jsem se z kopce a cestou zdravila muže a oni mě. Ptala jsem se jich po Trenovi, až mě na něj konečně navedli. Šel vedle Terua a něco si povídali. Skočila jsem mu do náruče a vlepila mu dlouhý polibek.
"Teda, to je tak nespravedlivé. Já chci taky někoho, kdo mě přijde odměnit za námahu v boji," smál se Teruo. Lípla jsem mu pusu alespoň na tvář. Tren si z toho výjimečně nic nedělal.
"Copak se děje, zlatíčko?" ptal se mě pak.
"Dante se přemisťuje domů a chtěl vzít jen mě. Ale já tam nechci být týden sama, tak pěkně pojď," táhla jsem ho za ruku. Tren stihl říct jen Teruovi rychlé sbohem a pak dorovnal svůj krok těm mým, aby za mnou nevlál.
"Pomalu jsem se nestačil ani rozloučit," huboval mě pak, ale nemyslel to zle. Nikdy to nemyslel zle, když se usmíval. Rychle jsme vyběhli na kopec, kde už netrpělivě čekal Dante, aby nás mohl přenést zpět domů. Jen co se za námi zavřeli domovní dveře, přilepila jsem se k Trenovi a líbala ho.
"Musím si dát sprchu. Ve vězení je člověk s hygienou dost na štíru," zasmála jsem se a zamířila do koupelny.
"Já po dnešní bitvě taky nejsem zrovna dvakrát přitažlivý," odkýval mi to s úsměvem Tren a následoval mě.
"Lásko, ty jsi přitažlivý vždycky. Mám ti to dokázat?" ptala jsem se provokativně. Zavrtěl hlavou.
"Nech si to do ložnice," pošeptal mi do ucha. Společně jsme se vysprchovali a v peřinách se dostatečně vyblbli. Leželi jsme oba na zádech a vydýchávali se z posledního milování. Zítra nebudu moct jezdit na koni, tak moc jsem měla namožené slabiny.
"Půjdeš zítra do práce?" zeptala jsem se ho. Přitáhl si mě do náruče a přehodil přes nás peřinu.
"Ne, ještě ne. Nejdřív musím zase zajistit, aby tě mohl někdo hlídat. Věřím tomu, že situace se brzy znovu vrátí do starých kolejí," odpověděl.
"Já ale potřebuji do školy. Už jsem tam nebyla tak dlouho. Musím za rektorem, abych si zjistila, jak budu moct pokračovat, jestli mě tedy rovnou nevyhodí," promluvila jsem. Chvíli nad tím přemýšlel.
"Hm, zítra s tebou můžu jet já," navrhl.
"To můžeš," usmála jsem se. Pak už jsme se oba snažili usnout. Tedy, já se nemusela snažit, usnula jsem téměř okamžitě. Ranní skřehotání budíku bylo příšerné. Ale nějak jsem se donutila vstát. Tren přišel chvíli po mě, oblečený do tmavých kalhot, bílé košile a přes ní měl tuniku s mým znakem. Vyšívaný drak se mu ovíjel kolem boku. A protože jeho tunika byla v tmavě modré barvě, oblékla jsem si na dnešek tmavě modré šaty. Já prostě zbožňovala, když jsme k sobě mohli ladit. Do školy jsme jeli dostavníkem, jiným než obvykle, ale přesto jsme dojeli dostatečně dopředu před první přednáškou. Tren se chvíli opozdil a já se přes nádvoří vydala hledat Lizzy. Našla jsem je stát u kašny, jako obvykle. Jako první mě spatřil Marek, který na mě upozornil Lizzy zataháním za rukáv.
"Já snad vidím fatu morganu! Anori, ty jsi přišla mezi nás, obyčejné smrtelníky?" vypískla a už jsem ji měla kolem krku. Tolik k teorii o tom, že se bude zlobit.
"Kde máš tašku?" zpozorovala hned.
"Snad mi nechceš říct, že tu s námi dnes nebudeš! To mi nemůžeš udělat," spustila.
"Neboj, tašku má můj osobní nosič, který se někde zapomněl. Musím jen za rektorem a pak tu s vámi budu celý den," ujistila jsem ji. V tu chvíli mě kolem pasu objal Tren a jemně mě políbil do vlasů.
"Ahoj děcka," pozdravil je a i oni jeho. Pak jsem se vydala za rektorem. Řekl mi toho spoustu, ale nebyl čas to Trenovi znovu tlumočit, navíc jsem si to sama potřebovala srovnat v hlavě, takže jsme rovnou zamířili na přednášku. V hale už byla spousta lidí a volná místa byla jen vzadu, což tedy Trenovi rozhodně nevadilo. Vyslechli jsme si několik přednášek, nechápu, že ty v ranním bloku byly vždycky tak nudné a uspávající. V jednu chvíli jsem opravdu usnula a Tren dělal poznámky za mě. Ještě že ho mám.
"Jdeš s námi na oběd?" ptala se Lizzy Trena.
"On možná, ale já nemám peníze na kartě," kousla jsem se do rtu. Úplně jsem na to zapomněla, byla to taková doba, co jsem tu byla naposledy.
"Prosím tě, neřeš peníze a pojď," vzal mě Tren za ruku a nechal mě si vybrat, jakékoliv jídlo jsem chtěla. Nakonec musel založit dokonce i Marka, protože ten taky zjistil, že má prázdnou kartu.
"Místo abys ty někam zval mě, musí tebe Anorin přítel zvát na oběd," hubovala ho Lizzy.
"Taky bych chtěla, aby pro mě dělal něco takového, jako dělá on pro tebe," otočila se pak ke mně.
"To tak nemůžeš brát. Tren pracuje a kvůli penězům se hádáme pořád. Dává mi jich až moc a já je nechci. Kdybych chtěla, mohla bych mít každý týden nové boty s kabelkou do páru a on by neřekl ani popel," postěžovala jsem si.
"Na co ty si stěžuješ? Každá jiná by byla šťastná," plácla mě Lizzy po zádech. Jenže já nebyla každá. Odpolední přednášky teprve začaly být trochu zajímavé. Tedy jen ta první. Ta byla o vývojových vadách dětí v prenatálním období. Tren sice asi nerozuměl všemu, ale i tak pozorně poslouchal a zdálo se, že ho to velmi ovlivnilo. Byl po té přednášce celý zamlklý.
"Zlato?" oslovila jsem ho, když jsme přecházeli po chodbě do jiného sálu. Překvapeně zamrkal, byl zamyšlený.
"S tím, co jsi slyšel na té přednášce, si nemusíš dělat starosti. Je to časté u lidí. V naší dimenzi je riziko málo pravděpodobné, a čím větší jsou rodiče míšenci, tím lépe," oznámila jsem mu. Zářivě se usmál, přesně jsem trefila do toho, co ho trápilo.
"Mám tu tašku těžkou jako blázen," stěžovala si Lizzy, když jsme stoupali po schodech.
"Na mě nekoukej, já ti jí neponesu," ohradil se hned Marek.
"No ani já ne. Já se té své šikovně zbavila," zasmála jsem se. Tren na to neřekl nic, jen se usmál. Tašku mi nosil celý den, pořád mě objímal kolem boků, vždycky když jsme byli u skříněk, mě krátce líbal. Tohle mi celou dobu na vysoké chybělo. Asi by mě měl doprovázet častěji. Jak mě první odpolední přednáška bavila, ta poslední byla za trest. Něco s analýzou dat a výpočty. Hrůza. Vůbec jsem se nechytala a nebyla jsem sama. Ani Lizzy, ani Marek nevypadaly o moc víc zúčastněně. Po přednášce jsme zůstali v sále a rozhodli se, že si úkoly z dnešní hodiny uděláme hned, protože večer budu mít ještě menší páru o tom, co se tu probíralo. Ale nešlo nám to. Zůstal tam s námi dokonce i lektor, protože viděl snahu, a tak dohlížel nad našimi výsledky, které pořád nebyly správné. Tren si vedle mě něco črtal na kus papíru.
"No tak, slečno, je to jednoduché. Když uděláte všechno tak, jak jsem vysvětloval na přednášce a zcifrujete všechny výsledky, kolik vám vyjde?" naléhal na Lizzy lektor. Jenže ona vůbec nevěděla.
"Osm," zabroukal Tren. Všichni k němu zvedli hlavu.
"Co prosím?" zamrkala jsem.
"Vyjde osm. Vždyť je to jasné," odpověděl tentokrát víc zřetelně.
"Výborně, mladý muži," usmál se lektor, šťastný, že alespoň někdo ho chápe.
"Ty tomu rozumíš?" divil se Marek. I já žasla.
"Já se analýzou dat živím," zasmál se Tren a pak se podíval na mě. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, než jsem musela uznat, že má vlastně pravdu.
"Je smutné, že nevíš, co tvůj snoubenec dělá," rýpla si Lizzy.
"Je smutný, že nevíš, co máš dělat. Já umím alespoň cifrovat. Nerozumím těm vzorcům, protože jsem na polovinu přednášek chyběla. Ale Tren mě to doučí, viď?" obrátila jsem se na něj.
"No jistě," usmál se na mě. Když byli konečně všechny výsledky hotové, lektor nás opustil a my se vrhli do dalších úloh. Sice jsem tu dost dlouho nebyla, ale k těm úkolům mi stačilo dávat pozor na hodině a navíc Tren si něco málo pamatoval ze svých studií, takže jsme je dali rychle dohromady. Lizzy s Markem toho měli ještě dost před sebou, já se alespoň mohla věnovat Trenovi.
"Nezlobíš se, že přesně nevím, co děláš, že ne?" ujišťovala jsem se.
"Samozřejmě, že ne, blázínku," políbil mě do vlasů. To jsem byla ráda.
"Vím, že děláš s čísly, pořád papíruješ a hraješ si s tabulkami," řekla jsem na svou obhajobu, abych mu dokázala, že mám alespoň trochu přehled.
"Já si nehraju. Je to důležitá součást," ohradil se hned Tren, ale přitom se smál. Prohlížela jsem si naše propletené ruce.
"Tobě by prstýnek taky slušel," promluvila jsem a přitiskla prsteníček víc k jeho prstu.
"Já bych tedy dal přednost jinému stylu. Obyčejný zlatý kroužek mi bude bohatě stačit," zasmál se. Protočila jsem oči a smála se s ním. Však on věděl, jak jsem to myslela. Pevně mě objal kolem ramen a přitiskl si mě na hruď.
"Co kdybys přestal pracovat úplně a naplno se věnoval mě a chodil se mnou každý den do školy?" ptala jsem se. Tohle jsem vždycky záviděla svým spolužačkám na vysoké. Jak se k někomu mohly přitisknout, políbit ho, vnutit mu těžkou brašnu s knihami…
"Potom ale taky nebudeme mít peníze na oběd," odpověděl mi naprosto logicky. Jen jsem si povzdechla.
"Když s tebou je to tu nejlepší," postěžovala jsem si.
"Hej Anori, zapomínáš na mě! Vůbec si mě nevšímáš, máš oči jen pro něj," připomenula se mi Lizzy.
"No, je to můj snoubenec," odpověděla jsem s úsměvem. Byl to snad nejlepší školní den, který jsem zažila. A jen proto, že Tren byl tak úžasný. Když jsme konečně dojeli domů, přemluvila jsem Trena ještě ke krátkému souboji s meči u nás na zahradě. Souhlasil, takže jsme ještě dobrou hodinku trénovali. Ale mě to tedy vůbec nešlo. Tren byl ze včerejšího boje pořád rozcvičený, takže jsem to byla já, kdo v jednom kuse seděl na zemi a bez meče.
"Proč mě taky jednou nenecháš vyhrát?" zamračila jsem se uprostřed dalšího boje, kdy jsem jasně viděla, že on vyhraje. Tren to pravděpodobně považoval za konec, že už se mi nechce a proto se zastavil a svěsil ruce. Já ovšem pokračovala v boji a vedla jsem ránu, kterou by vykryl, kdyby ji čekal. Jenže on ji nečekal a tak dostal přímý zásah do hlavy. Nebyla to zase taková rána, ale stejně si z ní kecnul na zadek.
"Trene promiň, ježiš, já myslela, že pokračujeme," omlouvala jsem se mu.
"Pomůžu ti na nohy," nabízela jsem mu.
"Ne, počkej, mě se všechno točí," hlesnul a ještě pěknou chvíli tam seděl, než se dokázal postavit.
"Opravdu mě to mrzí, kdybych si všimla, že jsi přestal bojovat, neuhodila bych tě," opakovala jsem pořád dokola.
"Já ti věřím," pousmál se a nechal se odvést dovnitř. Tam jsem ho položila na gauč a na hlavu mu dala studený obklad. Vděčně si ho přitiskl na poraněné místo. Já se vydala dělat něco rychlého k večeři.
"Co ti ten rektor tedy říkal?" zeptal se mě večer Tren. Vzhlédla jsem od seznamu, který jsem si sepisovala. Tren pořád ležel natažený na pohovce se studeným obkladem na hlavě, ale teď se díval na mě.
"Že nebude problém s dohnáním toho půl roku, co mi chybí. Teď začínají praxe a já se po večerech budu učit a na konci kromě toho, že bych měla předložit svou činnost, já budu mít ještě navíc přezkoušení," odpověděla jsem a vrátila se k seznamu. Kontrolovala jsem, jaké učebnice jsem doma měla a jaké si budu muset dokoupit nebo půjčit v knihovně.
"Hm, a co ta praxe? S nikým ses nedomlouvala," upozornil mě Tren. Tomu taky nic neunikne.
"Tam je docela zásadní problém," povzdechla jsem si a on zbystřil.
"S čím?" zajímal se.
"S mým věkem. Rektor sám požádal pár nemocnic v dosahu, zda bych nemohla pracovat u nich. Jenže pro všechny jsem moc mladá, než aby mě nechali pracovat na své půdě. Ptal se dokonce i ve vzdálenějších oblastech, kde bych musela bydlet, dá se říct, na intru, ale ani tam nepochodil. Ani Teruo mi nedokázal sehnat v Chamonu místo. Potřebovala bych, aby mě na ten půl rok někdo zaměstnal a pak mi dal doporučení k tomu, že jsem dostatečně zodpovědná. Pak by možná souhlasili. Jenže kde mě asi tak přijmou, že?" vyklopila jsem všechno, co mě trápilo. Tren nad tím chvíli uvažoval.
"To nebude snadné, to máš pravdu. Takhle mladé lidi opravdu nikdo nezaměstnává," pokrčil pak rameny.
"Ale zkusím to nějak zařídit. Někde se poptat," pousmál se pak. Taky jsem se usmála, i když jsem pochybovala o jeho úspěchu.
"Tady je seznam knížek, které bych potřebovala sehnat kvůli studiu," vložila jsem mu do ruky kus papíru.
"Dobře, zařídím to. A co se týká zítřka. Odvezu tě do školy, ale bohužel tam s tebou nebudu moct zůstat. Pojedu do práce, zjistit co a jak. Potom tě zase vyzvednu a odvezu domů," oznámil mi. Neprotestovala jsem. Nemělo by to smysl. Já měla pořád plnou hlavu toho, jak si zařídit brigádu, která by mi poskytovala dostatek času na učení, nebyla zase příliš manuálně náročná nebo aby tam nebyla potřebná přílišná zručnost. Moje šance byli velmi mizivé. Druhý den, přesně jak Tren plánoval, mě odvezl do školy, kde jsem celou tuhle situaci řešila s Lizzy, ale ani ona mi nemohla pomoci. Prý v mém věky taky hledala brigádu, protože si chtěla přivydělat, ale marně. Tím jsem nebyla nijak nadšená. V knihovně jsem si vypůjčila pár titulů, o kterých jsem věděla, že jsem je Trenovi nezapsala na seznam a pak na něj venku čekala. Netrvalo mu to moc dlouho, musel kvůli mně pospíchat. V sedlové brašně měl nacpaných spoustu knih, očividně byl nakupovat.
"Stála jsem tě moc peněz?" ptala jsem se s pohledem upřeným na knihy.
"Ahoj zlato, rád tě vidím. A s tím si nedělej starosti," mrkl na mě a za ruku mi pomohl do sedla.
"Jak bylo v práci?" ptala jsem se ho.
"Hrůza. Mám na stole obrovské hromady různých papírů, co musím založit, něco spočítat, ale hlavně to musím nejdříve přetřídit. Potřeboval bych tam alespoň týden bydlet, abych to dal zase do pořádku. Budu potřebovat asistentku. Je mi líto, srdíčko, ale sám to nezvládnu," oznámil mi pak. Sice nerada, ale odsouhlasila jsem mu to. Přece si ho nenechám zavalit prací.
"Slibuji, že se budu snažit hledat nějakou málo pěknou nebo přinejlepším trochu starší, abys na ni nemusela žárlit," zasmál se pak a přitáhl si mě k polibku.
"Kdo má na starosti příjem tvojí sekretářky?" ptala jsem se ho pak
"Děda říkal, že se toho ujme sám, aby to nedopadlo jako minule s Aidou. Ta se tam dostala přes nějakého chlápka jen pro svou pěknou postavu," odpověděl Tren. To byla docela dobrá zpráva.
"A co moje budoucí kariéra?" zeptala jsem se pak.
"Promiň, miláčku. Nic jsem nenašel. Ale neboj, budu hledat, a něco ti najdu," slíbil mi. Já si tím tak jistá nebyla.

"A teď pojď ke mně," rozpřáhl náruč, abych se mu do ní mohla schoulit. Jak ráda jsem ho poslechla.


Porušený slib

17. srpna 2014 v 22:25 | Yui-chan |  Růže msty
Velice se omlouvám a sypu si popel na hlavu. Taková pauza se mi už dlouho nepovedla. Zarazilo mě zkouškové a pak jsem se zasekla. Ale teď pro vás mám pokračování a ještě navíc mám v zásobě dost dílů, minimálně do konce prázdnin, takže se vás snad udobřím :). Přeji pěkné počtení a zanechte mi komentář.
.
.
"Tohle je poslední volný pokoj, který máme," ukázal nám hostinský takový malý kamrlík.
"Je tu jen jedna postel," upozornil ho Tren. Hostinský si ho prohlédl od hlavy až dolů.
"Dost velká pro dva. Buď berte, nebo si najděte pokoj jinde," pokrčil ramena. Mlčela jsem, nechala jsem ho, ať to vybere sám.
"Dobře, beru to," kývl nakonec Tren. Když hostinský odešel, zabouchl za námi dveře a začal se svlékat.
"Jdu si dát koupel," oznámil mi a odcházel do vedlejší místnosti. Já tam zůstala sama a nevěděla, co mám dělat. Jestli jít za ním nebo ne. Chvíli jsem jen tak přešlapovala na místě, ale pak se rozhodla za ním jít. Možná se trochu zlobil, že jsem si vybrala zrovna jméno Patrik. Ale to byl jeho problém, napadlo mě jako první hned po tom jeho. Ale nemůžeme se prostě oba jmenovat stejně. Vešla jsem do koupelny. Už seděl v kádi plné tak horké vody, že se z ní kouřilo a drhnul se kusem mýdla. Zamkla jsem dveře a svlékla si svoje šaty. Byl ke mně zády, navíc seděl pěkně uprostřed, takže jsem vklouzla za něj a pohladila ho po rameni. Lekl se mě, takže upustil mýdlo a celý poskočil, až voda vyšplouchla na zem. Beze slova jsem vylovila upuštěné mýdlo a začala mu drhnout záda, kam by si sám nedosáhl.
"Oplatím ti to," řekl, když jsem skončila. Nechala jsem se umýt já od něj a užívala si tu péči. Byla škoda oblékat se zase zpátky do těch špinavých a roztrhaných šatů, když jsem byla krásně čistá, ale nic jiného jsem tu neměla. Přes košili jsem si opět natáhla Trenovu tuniku, abych skryla svoje ňadra.
"Zůstaneš tady, já nám zkusím sehnat nějaké zásoby a čisté oblečení," oznámil mi.
"Dobře," kývla jsem a poslušně se posadila na jednu z židlí. Odešel bez polibku. Alespoň mě nenechal čekat dlouho, byl zpátky do hodiny s nějakým jídlem a kusem látky, u kterého jsem moc nevěděla, k čemu má sloužit.
"Oblečení jsem nesehnal, budeme muset vydržet v tomhle," pokrčil rameny.
"To nevadí, zkusím to alespoň trochu přemáchnout," nabídla jsem se. S tím souhlasil, takže jsme tu zase stáli nazí. Oblečení jsem prala jen velmi opatrně, abych nenapáchala víc škody než užitku. Když jsem se vrátila zpátky, Tren seděl na posteli, přes slabiny měl položený nějaký ručník a asi spal. Opatrně jsem si přisedla k němu na postel a on otevřel jedno oko.
"Pojď sem, chci něco vyzkoušet," promluvil. Poslechla jsem ho a přelezla k němu. Už kolikrát jsem před ním byla nahá, ale teď jsem se styděla. Asi to bylo tím, že ke mně byl celý den tak chladný. Tren vzal ten ručník, který byl ve skutečnosti jen kusem látky, a chvíli to vypadalo, že mě s ní snad chce uškrtit. Ale on mi ji jen přiložil na prsa, několikrát obmotal a pevně utáhl, až jsem hekla.
"Je to moc?" ptal se. Zavrtěla jsem hlavou, bylo to těsné, ale dýchat se dalo. Tren si mě prohlédl.
"Takhle to bude lepší, i přes tu tuniku jsi měla na chlapce až příliš klenutý hrudník," okomentoval to. Souhlasně jsem přikývla.
"Obmotám ti je zase ráno," říkal, když látku znovu povoloval. Když byla dole, vzal mi prsa do dlaní a pevně je stiskl. Zavzdychala jsem.
"Já myslela, že se zlobíš?" promluvila jsem, zatímco mě líbal na krku.
"Možná zlobím, ale už si připadám jako mnich, moje námitky musí stranou," odpověděl.
"Byla bych moc špatná jeptiška, ale co když ti to nedovolím?" zeptala jsem se. Neodpověděl, jednu ruku nechal přitisknutou k mému ňadru a druhou sunul směrem dolů. Překřížila jsem nohy, ale on byl rychlejší a stihl se dostat tak hluboko, aby mi přejel prsty v rozkroku.
"Čert tě vem," povzdechla jsem si, když jsem povolila stehna. Tren nebyl tak něžný jako obvykle, ale i pro mě už to bylo dlouho, tak se nemusel ani nijak zvlášť snažit. Sáhla jsem za sebe jen proto, abych se ujistila, že i jeho penis je ukázkově tvrdý a vzpřímený.
"Alespoň někdo mě rád vidí," zažertovala jsem.
"V tom případě se otoč zády, ať na tebe nemusím koukat já," kousl mě lehce do ušního lalůčku. Rozesmála jsem se, stejně jako on. Pak mě položil na záda a vměstnal se mezi moje nohy. Ten pohyb měl výborně natrénovaný.
"Nevadí ti, že to děláš s chlapem?" neodpustila jsem si rýpnutí.
"Vzhledem k tomu, že jsem s tím chlapem zasnoubený, to nějak zvládnu. Ale teď už mlč, ženo," zakoulel očima a na jeden plynulý pohyb do mě pronikl a začal hned přirážet. Brzy jsem se mu přizpůsobila a bylo to zase jako, kdybychom byli doma a všechno bylo v pořádku. Najednou jsem nebyla na útěku a nemusela se schovávat. A nade mnou se tyčil můj snoubenec, který mě vždycky dokázal ochránit. Nahlas vydechl moje jméno, když vyvrcholil. Pak si mě přitáhl na hruď.
"Nezlob se," zašeptala jsem.
"Já se nezlobím," zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že ho to ale mrzelo.
"Miláčku, jako první mě napadlo tvoje jméno, ale nemůžeme si oba říkat stejně," ospravedlnila jsem se. Objal mě pevněji.
"Já si taky nenechal své jméno. Jsou tu Ragarovi muži. Nebylo by to bezpečné," usmál se.
"A jak vám mám tedy říkat, pane?" zeptala jsem se.
"To váš nemusí zajímat, slečno. A už spi," doporučil mi. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Byla ještě tma, když mě Tren probudil.
"Co se děje?" ptala jsem se a mnula si oči.
"Odejdeme trochu dřív," odpověděl Tren a než jsem se nadála, měla jsem opět ovázanou tu látku kolem hrudníku. Rychle jsem si dooblékla zbytek. Tren stál vedle otevřeného okna.
"Předpokládám, že neodcházíme dveřmi," promluvila jsem. Zavrtěl hlavou.
"Je to vysoko," postěžovala jsem si, když jsem zírala z okna dolů. Tren beze slova skočil první. Dopadl ladně a hned mi nastavil náruč. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a taky vyskočila. Samozřejmě mě chytil a než mě postavil na nohy, stihl mi ještě vtisknout polibek.
"Alespoň nejsem sám, kdo pořád odchází oknem," pocuchal mi vlasy.
"Ty vážně nejsi normální," zasmála jsem se. Pak jsme zamířili co nejrychleji pryč z té vesnice.
"Shodil jsem tě z mostu, a přesto mi pořád věříš," zamumlal, když začalo svítat a vesnici jsme měli daleko za sebou.
"Říká se tomu láska," zasmála jsem se.
"Vždyť jsi to neudělal proto, abys mi ublížil," objala jsem ho. Jemně se usmál a mohli jsme tak pokračovat v cestě. Ta minulá noc strávená v peřinách mě hrozně rozmazlila, takže druhý den, co jsem se probudila na tvrdé zemi a s jehličím ve vlasech, jsem byla pěkně otrávená.
"Jak dlouho ještě půjdeme?" ptala jsem se Trena.
"To já nevím, srdíčko," pokrčil rameny.
"To nevíš celou dobu. Ale mě už bolí nohy," brblala jsem.
"A už mě ta cesta nebaví,…" pokračovala bych ve stížnostech, kdyby mi Tren nezacpal ústa rukou a pevně mě nechytil. Poslouchala jsem spolu s ním.
"Koně?" hádala jsem podle zvuků. Tren přikývl a vyběhl, nevím kam.
"Počkej!" zavolala jsem za ním. Otočila jsem se, abych mohla běžet za ním, ale přitom si nevšimla větve, která mě švihla do obličeje. Vyjekla jsem, jak jsem se lekla. V tu chvíli se Tren vrátil a za ruku mě táhl na opačnou stranu.
"Nevíme, na čí stranu patří a ty si tu ječíš. Měl bych to bránění mnohem jednodušší, kdybych měl hlídat někoho normálního," bručel. Mlčela jsem, měl pravdu. Rychle mi ubývaly síly, pak jsem zakopla, pravděpodobně o vlastní nohu a donutila tak Trena zastavit. Nemohl se tedy dostatečně bránit, když se na nás vyřítilo několik mužů. Tren hned utržil ránu do spánku, což na chvíli značně omezilo jeho rovnováhu a orientaci. V další vteřině už mu jeden zarostlý muž držel meč pod krkem.
"Odlož to, jinak je po něm," pohrozil mi.
"Ne!" vyhrkl Tren a vysloužil si tím herdu do zad. Pamatovala jsem si, že jsem slíbila, že se nikdy nevzdám výměnou za jeho život. Ale já to prostě nedokázala. Odhodila jsem svůj meč a dala si ruce za záda.
"Slečna Hokaido prostě nikdy neudělá to, co se jí řekne," ozvalo se a najednou se tu objevil Dante. Muž, který držel Trena, odhodil meč a sundal si paruku a vousy.
"Teruo!" zasmál se Tren a přijal nabízenou ruku, aby ho jeho přítel postavil na nohy. Já mlčela a čekala, jestli je opravdu pravda to, co se tu dělo.
"Nic nám k tomu neřekneš?" otočil se na mě Dante.
"Nemám, co bych řekla," založila jsem si paže na prsou.
" Any, slíbila jsi mi, že se nevzdáš," přidal se Tren.
"Jsi neuvěřitelně neposlušná. Myslím, že jsme ti již několikrát vysvětlovali ty důvody, ale ty prostě nikdy nikoho neposlechneš, ani Anthonyho," huboval Dante a to bylo akorát tak dost. Se slzami na krajíčku jsem se rozběhla dopředu.
"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo?" volal za mnou Dante, ale já nereagovala.
"Anthony nech ji jít, daleko se nedostane," slyšela jsem ho ještě říkat, ale pak už jsem byla moc daleko. Doběhla jsem až k ohradě s koni. Minet jsem nikde neviděla, ale byla tu Dafiné. Vyskočila jsem na ni a navedla ji ven.
"Slečno, to není váš kůň! Zůstaňte tu," vyběhl strážný.
"Vždyť vás shodí!" volal jiný. V tom se mýlili. Dafiné sice shodila vždy každého jezdce kromě Trena, ale já byla jediná výjimka. Pobídla jsem ji, přeskočila ohradu a pádila pryč. Já Dantemu dám, takhle si mě zkoušet.
*****
(Tren)
"Tohle jste asi trochu přehnal," promluvil jsem, když nám Anori zmizel z očí.
"Ohrozila nejdřív tvůj život a pak i svůj. Měl jsem ji snad pochválit?" zeptal se Dante. Z tábora se ozvalo několik výkřiků a koňského zaržání.
"Už byla hrozně unavená z té cesty, snad by neutekla úplně," zadoufal jsem.
"Pane, váš kůň!" přiběhl k nám jeden strážný. A bylo to jasné. Ujela a ještě ke všemu na Dafiné.
"Tvůj kůň přece cizí jezdce vždycky shodí," namítl Teruo.
"Ano, ale An je druhý člověk, kterého snese kromě mě," odpověděl jsem.
"Určitě se nedostane daleko," bručel Dante. Jenže já tušil, že se dostane, co nejdál to půjde. Tohle se jí určitě dotklo. Dante čekal až do druhého dne do rána, než se rozhodl, že pojedeme. Já byl šíleně nervózní a měl jsem o ni strach. Naše tempo nebylo dost rychlé na to, abychom dohnali samotného jezdce. I Dante to věděl, a i když pořád tvrdil, že ji brzy doženeme, já na něm poznal, že byl stále víc a víc nervózní. Ovšem ani další den jsme ji nepotkali a já měl nervy na dranc. Byl to šok, když proti nám vyjela z lesa Dafiné, ovšem sama. Seskočil jsem z půjčeného koně a chytil ji za uzdu.
"Kde jsi ji nechala?" ptal jsem se šeptem, jakoby mis nad mohla odpovědět.
"Proč by vracela koně? Vesnice je ještě daleko," ptal se Teruo.
"Dafiné ji sice nevyhodí ze sedla, ale ani nepojede příliš daleko ode mě. Anori to ví. Poslala ji zpátky dřív, než začala dělat problémy," vysvětlil jsem to. Nezbývalo nám nic jiného, než pokračovat v cestě. Trvalo asi tři hodiny, než jsme dojeli k řece. Pro sebe jsem se zasmál. Držela se toho, co jsem jí řekl. Šla přibližně na východ a hledala vodu.
"Myslíte, že se přebrodila?" ptal se někdo.
"Pravděpodobně. Vy dva, najděte nejvíce mělké místo," rozkázal Dante. Zakrátko jsme už stáli na druhém břehu a jeli další dvě hodiny, než jsme dojeli do první vesnice. Dante rozkázal rozbalit tábor a já se tu chtěl porozhlédnout a zeptat se, jestli tudy neprojížděla. Teruo se ke mně brzy přidal, ale nikdo nic nevěděl. Nikdo ji neviděl projíždět, ani procházet. Projeli jsme i několik okolních vesnic, ale bez výsledku. Dante nakonec rozkázal, že jedeme bez ní. Protestoval jsem, ale Dante byl neoblomný. Už jsem přemýšlel, že prostě dezertuji a pojedu ji hledat. V poslední vesnici, kde jsem se chtěl oddělit, jsem pomohl jednomu staršímu muži naložit pár těžkých pytlů. Hned se k němu přidal další muž, zda by ho kousek nesvezl a stařík souhlasil. Dal jsem se s ním do řeči a zjišťoval jsem, zda takhle obvykle někoho vozí. Řekl mi, že ano a že zrovna nedávno vezl jednoho mladého chlapce přesně do vesnice, kde bydlím. To by klidně mohla být Anori. S těmi krátkými vlasy a stále obvázanými ňadry opravdu vypadá jako chlapec. Zůstal jsem tedy se skupinou a všichni společně jsme dojeli až k nám do vesnice. A k mojí velké úlevě, před radnicí seděla Any i se starostkou. Když nás spatřila, vstala a pomalým krokem přešla doprostřed náměstí. Musela vědět, co přijde. Přesto se nedívala na Danteho, ale na mě. Neubránil jsem se úsměvu, který mi opětovala. Měla na sobě už dívčí šaty, tmavě modré, bavlněné, které přesně kopírovaly její křivky. Slušelo jí to, i když měla stále velmi krátké vlasy. Než stačil Dante vyvádět, nebo Any cokoliv říct, přiběhla i starostka.
"Tohle jsi přehnal, Dante. Ať už plánuješ cokoliv, já ti to nedovolím. To dítě jednalo podle svého nejlepšího úsudku," začala.
"Ohrozila dva velmi důležité životy, ukradla koně a utekla nám. Co kdyby ji někdo poznal a předal druhé straně. Co jsi čekala? Že ji snad pochválím?" odporoval Dante.
"Životy, ať už svoje nebo cizí, ohrožuje každý z nás. A ten kůň byl Anthonyho a zase ho vrátila. Tak jakápak krádež? A po tom, co jí provedl, bych utekla taky," nedala se starostka.
"Dá se to počítat za dezerci. A za to hrozí žalář," vrtěl hlavou Dante.
"Tak mě třeba zavřete, jestli vám to udělá radost, ale já nic z toho, co jsem udělala, neodvolám," vystoupila Anori krok vpřed a nastavila ruce pro pouta. Dlouhou dobu se s Dantem měřili pohledy. Pak si Dante povzdechl a mě polila úleva. Myslel jsem totiž, že to Dante vzdal. Málem jsem už seskočil z koně a rozběhl se ji obejmout.
"Tak ji odveďte," rozkázal Dante. Rozhostilo se hrobové ticho. Já nebyl schopný slova a nikdo další pohybu.
"To nemůžeš," protestovala starostka.
"Můžu. Řekl jsem, odveďte ji!" zamračil se Dante. Seskočil jsem z koně a zamířil k Anori. Já ji nedám. To nedovolím. Věděl jsem, že nikomu se nechce poslechnout a odvést Anori do žaláře.
"No tak, na co čekáte?" ozvala se Anori a udělala další krok vpřed. Konečně se někdo odvážil a přistoupil k Anori s provazem.
"Promiňte mi, slečno," omlouval se, když jí svazoval ruce. Úplně jsem viděl, že uzel byl tak volný, že kdyby Anori chtěla, vykroutila by se z něj. Ona se ale poslušně nechala odvést. Dante seskočil ze svého koně a zamířil k radnici. Urychleně jsem ho dohnal.
"Tohle přece nemůžete. Nemůžete ji zavřít," naléhal jsem na něj.
"Ještě ty s tím začínej," zabručel.
"Má pravdu. Jak si myslíš, že budou všichni reagovat na to, až zjistí, že je vyvolená zavřená ve vězení, hm?" spustila i starostka, která se k nám také připojila.
"Tak ať se omluví za to, co provedla. A já ji pustím," odpověděl Dante.
"Ona to neudělá. A vy to víte. Takže co teď? Budete ji tu držet do smrti?" ptal jsem se.
"To ještě sám nevím. Třeba v té tmě přijde k rozumu," pokrčil Dante rameny. Možná ho to taky štvalo, ale mě to rozhodně štvalo víc.
"Ty k ní Anthony nesmíš, jasné?" promluvil pak na mě.
"Ne. Já svou snoubenku mohu vidět, kdy chci. A nikdo mi v tom nezabrání," zavrtěl jsem hlavou a odcházel. Věznice byla umístěna ve sklepích pod radnicí. Seběhl jsem schody dřív, než mě stihl kdokoliv zadržet a pak se vydal temnou chodbou. Jen jediná cela byla osvětlená pochodní, a to zrovna cela mojí snoubenky.
"Pusť mě dovnitř," promluvil jsem na hlídače, který mě poslechl. Anori seděla na lůžku ze slámy, které nebylo nijak moc pohodlné. Vězení ale nemělo být hotel.
"Trene," zamrkala překvapeně a vstala.
"Ať už mi chceš říct cokoliv, já stejně neodvolám nic z toho, co jsem udělala. Nemůžeš mi mít za zlé, že jsem porušila slib, co jsem ti dala. Ale copak ty bys to dokázal? Zachoval by ses v mojí situaci jinak?" promluvila jako první. Já neodpověděl, jen jsem ji silně stiskl v náručí.
"Je mi úplně jedno jestli jsi dodržela nebo nedodržela nějaký slib. Měl jsem o tebe strach. Ty můj blázínku, jak jsi mohla utéct, ještě ke všemu na mém koni, který je pro všechny tak těžko zvladatelný? Myslel jsem, že se zblázním, když mi nikdo nebyl schopný říct, kudy jsi projížděla. Málem jsem taky dezertoval kvůli tomu, abych tě hledal," řekl jsem.
"Takže ty se na mě nezlobíš?" zeptala jsem Any zmateně.
"Jistě, že zlobím. Měla jsi mi dát nějak vědět. Jakkoliv," zamračil jsem se, ale z objetí ji nepustil.
"Tak jsem to nemyslela," řekla a z tónu jejího hlasu jsem usoudil, že na mě protočila oči.
"Nezlobím. Samozřejmě, máš mě poslechnout, nesmíš dát svůj život výměnou za můj. Nikdy to nesmíš udělat. Ale…já jsem tak nějak rád, že jsi to udělala. Víš, je tak strašně hezké vědět, že existuje někdo, kdo by se pro mě obětoval. A že jsi to zrovna ty," usmál jsem se a odhrnul ji pramínek vlasů z obličeje.
"Ne já, ale ty jsi blázínek. Copak ty mi nevěříš, když ti říkám, že tě miluji a že jsi pro mě ta nejdražší věc na světě?" usmála se nazpět. Do už jsem ji musel políbit. Vášnivě a dlouze.
"Řekl jsem, že k ní nepůjdeš. A jak to, že jste ho pustil!" ozval se najednou Danteho hlas. Strážný nic neřekl, jen stál v pozoru. Očividně se nikdo neprotivil Danteho rozkazu, ale tentokrát ho nikdo neplnil rád.
"Však já už jdu. Ale zítra zase přijdu. I kdybych měl sedět na druhé straně mříží," odpověděl jsem stroze, ještě jednou jsem políbil Anori a odcházel jsem.
*****
(Anori)
Byla jsem tu zavřená už týden. Tren za mnou poctivě docházel a jednou mi dokonce přinesl tvarohové buchty. Rozesmálo mě to tak moc, až jsem se jednou málem udusila. Tvarohové buchty pro vězenkyni. Ovšem nikdy ho u mě nenechávali moc dlouho a pak jsem trávila čas sama a ve tmě. A tím jsem nejvíce trpěla. Všichni věděli o mojí klaustrofobii, nebo tedy alespoň Dante to věděl, přesto mě nechávali v malé tmavé místnosti. Myslela jsem, že se zblázním. Po několika dnech jsem se začala mírně uklidňovat, ale pořád to nebylo v pořádku. Nejedla jsem skoro vůbec, protože jsem měla pořád stažený žaludek. A když tu Tren byl naposledy, řekl mi, že vypadám skoro jako smrtka. Nedivila jsem se. Ovšem nehodlala jsem odvolat nic z toho, co jsem řekla nebo udělala. Nemohla jsem dopustit, aby Trena popravili. Ještě navíc přímo před mýma očima. To raději ať oba znovu padneme do zajetí. Jenže nikdo kromě starostky mě nedokázal dostatečně pochopit. Tren se sice nezlobil a vždycky, když jsem na to zavedla řeč, mi poděkoval a políbil mě, ale stejně jsem věděla, že on se na to dívá trochu jinak. Nechápal, jak jsem se cítila, nebo jak bych se cítila, kdybych to udělala. A stále trval na tom svém pitomém slibu, že příště ho poslechnu. Copak jsem mohla? Copak mi opravdu vůbec nerozuměl? Překvapilo mě, když jsem zaslechla kroky a viděla světlo. K mé cele přišlo několik strážných.

"Pojďte s námi, slečno," oslovil mě jeden z nich a otevřel mříž. Poslušně jsem prošla a přemýšlela, co má tohle znamenat. Věděla jsem, že Dante neustoupí, nemohl. Porušila jsem snad všechny předpisy a měl pravdu, že jsem utekla jako dezertér na cizím koni. Kdyby mi to prominul, shodil by se. Jenže já taky nemohla svěsit hlavu a prosit o odpuštění. Byla jsem vyvolená a lidé ke mně vzhlíželi. Stáli za mnou. Jak by jim to připadalo, kdybych najednou pokorně sklonila hlavu a nestála si za tím, co jsem udělala? Já to věděla, Dante to věděl, a i Trenovi se starostkou to bylo jasné. Tak co se tam venku děje, že mě najednou pouští?


Když někdy píšu, že jsou po nějaké době v pustině umazaní a špinaví od potu, krve a všeho možného, představuji si to asi takhle :P