,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Říjen 2014

Snad to konečně pochopil

19. října 2014 v 22:46 | Yui-chan |  Růže msty
Je neděle a já se poctivě hlásím s dalším dílem. Bohužel jsem teď ve skluzu se školou, tak nevím, jak to stihnu příští týden. Slibuju, že se budu snažit.
.
.
Řev budíku se ostře zařízl do ticha naší setmělé ložnice. Chtěla jsem se natáhnout a vypnout ho, ale zabraňoval mi v tom fakt, že mě Tren pevně objímal a tlačil mě pod sebe do matrace. S námahou jsem vyprostila jednu ruku a sunula ji po jeho těle, než jsem se uvolnila natolik, abych mohla to řinčení zastavit. Bylo s podivem, že Trena ten rachot ještě neprobudil. Přitiskla jsem mu ústa na rty a doufala, že ho to vzbudí. Normálně bych ho nechala ještě chvíli spát a šla bych připravit snídani, ale ležel na mě tak, že jsem se nedokázala sama zvednout.
"Já už jsem vzhůru," zamumlal proti mým rtům, ale oči ještě pořád neotevřel. No dobře, tak to půjde po zlém. Plnou silou jsem zatlačila do jeho ramene a přetočila ho na záda. Konečně jsem byla volná. Rychle jsem vstala, než by mě stihl zase uvěznit ve své náruči a odběhla jsem do koupelny udělat si ranní hygienu. Pak jsem sešla do kuchyně, abych připravila snídani. Sešel chvíli po mě, vlasy pocuchané víc, než obvykle.
"Jak se ti spalo, zlato?" zeptala jsem se a rukou jsem se mu snažila uhladit neposedné prameny vlasů.
"Dobře, lásko. S tebou se mi spí vždycky dobře," usmál se a pak jeho pozornost upoutala moje krátká košilka. Nahlas jsem se zasmála, když jsem odrážela jeho neodbytné ruce. Bylo to jako dřív.
"Promiň, jsem otravný," řekl najednou a celý se otočil rovně ke stolu, kde měl připravenou kávu.
"Já jsem ráda, že je to jako dřív. I když to znamená, že tě budu muset odhánět," usmála jsem se a taky se posadila na svou židli. Věnoval mi hřejivý úsměv.
"Miluji tě," řekla jsem a poslala mu přes stůl vzdušný polibek.
"Já miluju tebe," uculil se. Cesta do práce proběhla opět na jednom koni, Tren pořád trval na tom, že je to tak lepší. Já ho podezřívala z toho, že se mu líbí, jak se k němu tisknu, když jezdíme společně.
"Když na Minet nebudu jezdit, úplně mi zdivočí," brblala jsem cestou do jeho kanceláře.
"Ale nezdivočí, ještě jsem neviděl takovou oddanost, kterou chová Minet k tobě," pousmál se a podržel mi otevřené dveře.
"Já znám jednu výjimku, která každého, kromě tebe, pokouše," neodpustila jsem si rýpnutí. To, jak byla Dafiné vysazená jen na jednoho člověka, bylo s podivem.
"Chci, abys jezdila se mnou. Je to pro tvoje bezpečí. A nehodlám o tom diskutovat," ukončil tuhle debatu a položil přede mě na stůl obrovskou hromadu papírů.
"Roztřídit jako vždycky. To nejdůležitější dej rovnou ke mně na stůl," zaúkoloval mě a sám se posadil ke svému laptopu. Pustila jsem se do práce, ale stejně po něm pokukovala. Já mu dám, že o tom nebude diskutovat. Když jsem po něm znovu hodila pohledem, zjistila jsem, že má ruce za hlavou, opírá se ve svém pohodlném křesle a oči má zavřené.
"Ty nemáš co na práci?" zeptala jsem se a doufala, že ho to vzbudí. Otevřel oči okamžitě, takže jsem poznala, že nespal.
"Ne, čekám, až co mi přineseš," pousmál se.
"To jsi měl říct hned," ušklíbla jsem se a přenesla mu na stůl hromadu, co jsem stihla roztřídit.
"Pojď ke mně," natáhl Tren ruku, když jsem se otáčela, že si zase půjdu sednout ke své práci. Bez výrazu jsem mu oplácela pohled, až jsem se pousmála a obešla stůl na jeho stranu. Přitiskl mě k němu, až jsem se pro lepší stabilitu raději posadila na jeho desku.
"Moc ti to dneska sluší," zamumlal s obličejem v mých vlasech.
"Děkuju," usmála jsem se a objala ho kolem pasu. Čekala jsem, v co se to zvrtne, ale ono se to nezvrtlo. Tren se posadil do křesla a jasně mi naznačil, že by se rád pustil do práce. Přešla jsem zpět ke svému stolu a vypořádala se se zbytkem té hromady materiálů. Když jsem skončila, byl akorát čas na oběd.
"Nezajdeme si do kantýny?" promluvila jsem. Zavrtěl hlavou.
"Mám tu dost práce. Musím toho ještě hodně udělat," zamumlal nepřítomně. Přešla jsem k němu a zezadu ho objala kolem ramen. Na laptopu měl rozdělanou nějakou prezentaci a před sebou rozložených spoustu tabulek.
"Nechceš ani nic přinést?" zkoušela jsem to. Chtěla jsem ho trochu rozptýlit, aby si mě všiml.
"Hm," zabroukal a z kapsy vylovil peněženku, kterou mi podal.
"A copak bys rád?" zkoušela jsem to ještě naposledy. Povzdechl si.
"Any, je mi to úplně jedno. Sním, cokoliv mi přineseš," řekl. A tak jsem tedy šla. Rozhodně jsem se nehodlala tahat s nějakými talíři a tak jsem vybrala balíček sendvičů s tuňákem a druhý se slaninou, aby si mohl vybrat. Zaplatila jsem a musela se usmát. Měl moji fotku dokonce i v peněžence. Vyběhla jsem schody do jeho kanceláře a vešla dost hlasitě, abych ho na svůj příchod upozornila. On ale nezareagoval.
"Který si dáš?" promluvila jsem a očividně ho tím vyrušila. Aniž by se podíval na mě, po jednom z nich sáhl a zamumlal něco, co mohlo být poděkováním. Já se posadila zpět do svého křesla a vytáhla si učebnice. V tichosti jsem ukusovala svůj sendvič a pročítala se stránkami o smyslech.
"Anori, máš toho ještě hodně?" zeptal se najednou. Jeho hlas byl neuvěřitelně formální.
"Jo, asi ještě tak 300 stran. Proč?" opáčila jsem. Už mě tím svým chováním začínal vytáčet.
"Ty se učíš? Já myslel, že pracuješ," zabrblal.
"Práci, co jsi mi dal, jsem už udělala," zamračila jsem se.
"Tak pojď sem," přivolal si mě prstem k sobě. Poslušně jsem k němu přešla. Původně to vypadalo, jako že si mě posadí do klína, jak to občas dělával, když si chtěl nějak příjemně odpočinout od práce, ale on mi nastavil jen jedno koleno. Posadila jsem se a přidržela se ho za rameno.
"Potřebuji, abys mi pomohla s touhle prezentací. Za chvíli musím na důležitou schůzku, ale příprava tohodle nepočká," spustil. Poposedla jsem si, ale přikývla. Tázavě se na mě podíval.
"Špatně se mi sedí," přiznala jsem. Tentokrát si mě posadil bokem na obě nohy. To bylo mnohem příjemnější.
"Potřebuju, abys zkontrolovala ty údaje ze všech tabulek. Tady, tady a tady. Pokračuje to až do konce," instruoval mě, co mám dělat.
"A pak potřebuji udělat stručný výpis z tohoto závěru," zakončil to a barevnou tužkou označil jeden odstavec.
"Dobře, a až to budu mít hotové?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem zase poslouchat nějaké kázání, jak nic nedělám.
"Můžeš se učit, nebo odpočívat, nebo cokoliv uznáš za vhodné. Chápeš, co po tobě chci?" ujišťoval se.
"Jasně. Zkontrolovat všechny údaje v celé prezentaci a napsat výtah ze závěru. To zvládnu," usmála jsem se.
"Díky. Je to opravdu důležitá schůzka a tahle prezentace taky nepočká. Mám nejraději, když jsou dvě věci naráz a ani jedna nejde odložit," brblal a přitom se zvedal a přehazoval si přes košili sako. Říkala jsem si, proč se ráno tak vyparádil.
"Vrátím se brzy," řekl ve dveřích a odešel. Něco nebylo v pořádku a já nevěděla co. Nejlepší bylo splnit úkoly, které mi dal a pak se ho na to třeba zeptat. Uvidíme. Když se Tren za dvě hodiny vrátil, ležela jsem v křesle, nohy hozené přes opěradlo a učila jsem se.
"Jaká byla schůze?" zareagovala jsem otázkou na jeho příchod.
"Náročná," odtušil a odešel se posadit za svůj stůl.
"Měl jsi tam překlepy v některých hodnotách. Všechny změny jsem ti označila barevně, ať si to můžeš projít. A ten závěr mám, jen některá slova nevím, co znamenají. Taky jsem je označila," oznámila jsem mu všechno, co jsem udělala.
"Hm," řekl znovu. Odfrkla jsem si a otočila se od něj. Nevím, co mu přelétlo přes nos, ale nelíbilo se mi, jak se ke mně choval. Bylo ticho asi půl hodiny.
"Udělal jsem jen drobnou úpravu, ale ten závěr je skvělý," promluvil.
"Hm," odpověděla jsem tentokrát já tímhle slůvkem, které většinou nevěstilo nic dobrého. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nepodívala jsem se na něj. Ještě chvíli jsem slyšela, jak ťukal do laptopu, než se ten zvuk zastavil.
"An, děje se něco?" zeptal se najednou tichým hlasem. Tentokrát jsem hlavu zvedla.
"To bych se měla ptát spíš já. Poslední dobou se chováš…jinak," zamračila jsem se.
"Jak jinak?" zeptal se zmateně.
"Tak rezervovaně, chladně a…odtažitě," zformulovala jsem své pocity do těchto tří slov. Chvíli byl ticho, jak o mých slovech přemýšlel.
"Co dělám jinak?" zeptal se pak.
"Od těch slavností vína mi přišlo, že se chovám normálně. Bavili jsme se jako dřív. Milovali jsme se," dodal k tomu.
"Ano, ale slyšíš se, jak zníš dneska? Jako kdybys…" odmlčela jsem se.
"Co?" pobízel mě.
"Jako kdybys se mnou byl jen proto, že jsem se vrátila a ty musíš. Nebo ze soucitu nebo pro jaký pocit to děláš," odpověděla jsem dřív, než by to ze mě začal páčit.
"Jsem s tebou proto, že tě miluji a protože to tak chci," bránil se hned.
"Dneska to tak nevypadá," stála jsem si za svým. Zvedl se z křesla a pomalu přecházel kancelář směrem ke mně.
"Mám jen nějaké starosti s prací. Nic víc v tom není. Omlouvám se, že jsem tě nechal si myslet něco jiného," došel až ke mně a posadil se do kleku vedle křesla, ve kterém jsem seděla.
"Trene, já nejsem hloupá. Vidím, že od té doby, co jsem se vrátila, je něco jinak. Špatně jinak," nedala jsem se tak snadno uchlácholit. Tren si povzdechl.
"Já prostě nevím, jestli se můžu chovat jako dřív," zabručel.
"Vždyť jsem ti už několikrát říkala, že můžeš," narovnala jsem se v křesle do normální polohy. Tren, který doteď klečel na natažených nohách, se posadil zpět na paty.
"Ano, a to je na tom to zvláštní. Chci říct, nechci, aby to vypadalo, jako že tvé odpuštění beru automaticky. Když jsem byl sám, přemýšlel jsem, za co bych ti odpustil, kdybys provedla to samé. Nebo jestli bych to vůbec dokázal," ztišil hlas
"A dokázal?" zeptala jsem se. Zvedl ke mně ten svůj nádherný pohled a opět se zvedl z pat, aby mi byl trochu blíž.
"Ano, dokázal. Ale neudělal bych to tak snadno. Nějak bych tě donutil, abys pochopila, jak moc jsem kvůli tobě trpěl. A tys mě vzala zpátky tak snadno. Víš, čekal jsem, že budu muset klečet a prosit. Ale nic takového jsem nedělal," vysvětloval, proč se cítil tak nejistý.
"Ale tys prosil," uculila jsem se, když jsem si vzpomněla, na všechna jeho prosím, která za ty tři dny řekl.
"Dokonce to ráno, kdy jsi měl tu pěknou kocovinu, jsi mě prosil přesně podle mého gusta," to už jsem se křenila. Taky se usmíval.
"Ale tak jsem to nemyslel. Řekla jsi, že se ti líbí, když tě prosím a tak jsem to udělal. Nebral jsem to jako něco, co by mi tě vrátilo zpátky," nedal se odradit. Umlčela jsem ho zdviženým prstem.
"Jdeme dál. Tys klečel," vyvrátila jsem jeho druhou mylnou myšlenku.
"Kdy?" stáhl obočí.
"Včera a můžu říct, že se mi ta tvoje pozice moc líbila," zavrněla jsem, když jsem si vzpomněla, jak včera začínal naše intimní chvilky. Nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale všimla jsem si, že mu cukají koutky.
"A klečíš i teď," poukázala jsem na jeho pozici.
"Ano, ale proto, abych měl obličej stejně vysoko jako ty. Je to pohodlnější, než si tu přidřepnout," vyvracel to všechno.
"Ale mě to všechno jako omluva stačilo. A samozřejmě kleknout a prosit můžeš kdykoliv později," usmála jsem se. Zablýsklo se mu v očích a já čekala, kdy se po mě natáhne a přehne si mě přes koleno. On ale nic z toho neudělal.
"Můžu prosit teď?" naklonil hlavu ke straně. Zmateně jsem zamrkala a on využil mojí odmlky. Svezl se zpět na paty a ruce si položil na stehna.
"Prosím, odpusť mi všechno, co jsem ti provedl. Slibuji, že už nic takového nikdy neudělám," řekl něžným hlasem. Chvíli jsem si ho měřila vážným pohledem.
"Prosím," řekl znovu a tak procítěně, že jsem vyskočil z křesla a objala ho kolem krku.
"Ty přece víš, že je ti už dávno odpuštěno," zabroukala jsem a políbila ho na rameno.
"Ano vím, ale takhle jsem to chtěl udělat. Aby to bylo správné," odpověděl mi. Jen jsem zavrtěla hlavou. Pak naše chvilka byla vyrušena několika obchodními zástupci, kterým se Tren musel věnovat. Ze začátku jsem tam byla s ním, nosila mu různé věci, o které mě požádal, vařila kávy, anebo jen stála za ním a snažila se mu dělat morální podporu. Když už to ale trvalo moc dlouho, odvedl si mě Tren stranou a poslal mě domů. Tady bych se akorát nudila a on to věděl. Protože jsem neměla koně, jednoduše jsem se přemístila. Doma jsem chvíli přemýšlela, co bych tak mohla dělat. Pak mě napadlo, že už dlouho nikdo nebyl na zahradě, kam jsem se následně vydala. Trocha práce tam určitě byla zapotřebí. A hlavně se musela sklidit jablka ze dvou jabloní, které stály v rohu zahrady. Nejprve jsem ostříhala uschlé větve a květiny, do vázy nařezala pár podzimních růží, které byli krásně nakvetlé a nakonec se pustila do sklízení jablek. Rychle jsem pochopila, že ze země to nepůjde, takže jsem musela jako opice vyšplhat do koruny a sbírat odtamtud.
"Anori?" slyšela jsem volání od domu. Byla jsem moc soustředěná na to, abych odpověděla. Zrovna jsem se natahovala pro pár jablek na vyšší větvi, kam jsem nemohla vylézt.
"Anori! Co tam proboha děláš?" ozvalo se už mnohem blíž.
"Co bys řekl?" opáčila jsem.
"Já vidím jen to, že brzo spadneš. Pojď dolů," řekl a to už došel do mého zorného pole.
"Než si přišel, očesala jsem všechno bez jediného pádu, takže nepanikař," protočila jsem očima.
"Dolů," zopakoval znovu. Trucovitě jsem si povzdechla, ale nakonec jsem slezla. Na poslední větvi mi to trochu podklouzlo, ale i tak jsem se dostala dolů v pořádku.
"Teď tam ta poslední budou viset navěky," okomentovala jsem jeho přerušení. Políbil mě na uvítanou a pak se mrštně vyhoupl na první větev a už bez problémů šplhal až nahoru. Byl vyšší než já, takže tam dosáhl. Společně jsme pak vešli dovnitř. Tren se unaveně svezl do křesla. Já se posadila naproti němu a sundala si svetr. Byla jsem hrozně zvědavá na jeho reakci. Měla jsem na sobě totiž jen krátkou sukni a průhledný síťovaný vršek. Normálně jsem ho nosila přes tílko nebo tričko, ale teď jsem pod ním neměla ani podprsenku. Jenže Tren si mě samozřejmě nevšiml. Schválně jsem dělala, jako že si čtu noviny a hlasitě si odkašlala. Mělo to očekávaný účinek. Zvedl ke mně oči a už je ze mě nespustil. Já dělala, jako že si toho nevšímám. Věděla jsem, že Tren měl hodně dobře vytrénovanou vůli. Občas až příliš dobře. Věděla jsem, že se bude jen dívat, dokud mu nedám jiný důvod. A tak jsem vyskočila z křesla, políbila ho na čelo, když jsem procházela kolem a odešla do předsíně. Potřebovala jsem pár učebnic z minulého roku a ty byly všechny uklizené ve vrchní části skříně. Přistrčila jsem si židli a snažila se tam dosáhnout.
"Anori, ty někam jdeš?" ozvalo se z obýváku poplašeně. Pousmála jsem se. Ani já nebyla tak střelená, abych v tomhle chodila ven.
"Ne, jen něco hledám," odpověděla jsem a postavila se na špičky, abych lépe dosáhla. Marně. Přišel za mnou a zrovna ve chvíli, kdy se židle zhoupla, mě už držel kolem pasu a pokládal mě na zem.
"Ty máš tak strašně rychlé reflexy," postěžovala jsem si. Taky bych chtěla být tak pohotová.
"Jsem tvůj meertalen, je to moje práce," pousmál se.
"Cos tam hledala?" ptal se mě pak a sundal mi všechny věci, které jsem potřebovala.
"Díky. Musím si něco zopakovat. Ale předtím, co kdybych k večeři udělala bramborové placky a jablečný kompot?" zeptala jsem se. Jen překvapeně zamrkal a pak pokrčil rameny.
"Jíš to, ne?" ujišťovala jsem se.
"Já nevím, nikdy jsem to nejedl," zavrtěl hlavou.
"To nevadí, ochutnáš. A když ti nebudou chutnat, tak já je zvládnu všechny sama," zasmála jsem se a vysmekla se z jeho objetí. Vyrušil mě, až když jsem začala placičky opékat.
"Voní to úžasně. Jsem na ně zvědavý," objal mě kolem pasu.
"Vydrž ještě chvíli a budu mít hotovo," políbila jsem ho na tvář. Musela jsem říct, že moje jednoduchá večeře měla obrovský úspěch.
"Jak je možné, že jsi nic takového nikdy nejedl. Vždyť je to úplně jednoduché," divila jsem se. Pokrčil rameny, sám nevěděl proč.
"Člověk by řekl, že vzhledem k tvému věku, už jsi všechno zažil," popichovala jsem ho.
"Ty mě dokážeš neustále něčím překvapovat. A nedělej ze mě zase takového stařečka," pohrozil mi prstem. Chňapla jsem po něm zuby.
"Tak a dost. Tohle je už i na mě moc," vyskočil Tren na nohy, přes stůl hmátl po mě a přitiskl mi svoje rty na ty mé. To jsem nečekala.
"Jsem si naprosto jistý, že jste to udělala naprosto schválně, slečno Anori. A musím konstatovat, že váš pokus o mé svedení byl velice podařený," zavrněl, když mě na chvíli pustil.
"Musím sáhnout k zoufalým řešením, když přede mnou stojí někdo tak upejpavý jako vy, mladý pane," chytila jsem se jeho hry. A vysmekla se mu z rukou. Rychle jsem přeběhla ke schodům do ložnice a vyběhla nahoru dřív, než mě stačil dohonit. Ale nijak velký náskok jsem tím nezískala.
"Já a upejpavý? Kdeže. Jen mám i jiné věci na starosti než jen uspokojování své roztoužené snoubenky," odpověděl mi.
"Co kdybyste přestal mudrovat a raději si sem pro mě došel?" nepřestala jsem si ho dobírat.
"Co kdybych vás, slečno, přehnul přes koleno a naučil správnému chování?" opáčil on, ale vydal se ke mně.
"Hm, já bych spíš byla pro trochu víc romantiky," našpulila jsem pusu.
"Jestli jste chtěla něžnou a pomalou romantiku, měla jste si to rozmyslet dřív, než jste mi tu začala pobíhat vlastně nahá," zavrtěl Tren hlavou. A já věděla, že už mám úplně vyhráno. Nazí jsme se na posteli mazlili v rekordním čase, co se svlékání týkalo, byl v něm přeborník. Přejela jsem mu rukou po zádech a on buď sám chtěl, nebo jen pochopil, co jsem měla v úmyslu, a vytáhl křídla. Zářivě jsem se na něj usmála a on mi ten úsměv plaše oplatil. Věděla jsem, že teď musím být opatrná. Velice lehce jsem se prsty začala probírat mezi uhlově černými peříčky. Hlasitě zasténal, křídla pro něj byla velmi citlivým místem.
"Už to nebudu zdržovat," usmála jsem se a nechala ho, aby si nasadil tempo podle svého gusta. Před vyvrcholením jsem ještě stihla dostat ruce z jeho křídel do jeho vlasů, kde jsem ho mohla o něco silněji zatáhnout. Přesně to jsem totiž potřebovala.
"Any," vydechl, když jsem mu prudčeji vyrazila naproti a on tím pádem vyvrcholil. A já ho rychle následovala.
"Chci, aby už bylo všechno jen dobré," zamumlala jsem mu do ramene.
"Hm, to já taky," přikývl.
"Tak se tak chovej," škádlila jsem ho.
"Už budu, neboj se," usmál se a modře na mě škádlení jinak nereagoval. Snad to konečně i on pochopil.
"Můžu se na něco zeptat?" promluvila jsem po chvíli.
"Hm?" naznačil mi, že mě slyšel.
"Co jsi myslel tím, že jsi můj meertalen a je to tvoje práce, když jsem zmínila tvoje rychlé reakce?" zeptala jsem se a on uvolnil ramena. Očividně se mu ulevilo, že to nebyla otázka na Colin nebo tak podobně.
"Nemám rychlé reflexy. Ale protože jsi moje chráněnka, vidím situaci kolem tebe jinak. Vím jestli a s jakou pravděpodobností ti hrozí nebezpečí. Takže vím, že se ti ta židle převrhne ještě dřív, než vůbec stihneš dostatečně přenést svou váhu k jejímu okraji. A protože to vím dopředu, bezpečně tě držím už ve chvíli, kdy ty si teprve uvědomuješ, že padáš," vysvětlil mi. To by leccos vysvětlovalo.
"To zní jako z nějakého sci-fi filmu," zasmála jsem se.
"Ne každý to má tak citlivé. Ale stejně jako si dlouholetý vinař vypěstuje cit na jednotlivé chutě, já jsem si vypěstoval cit pro to, abych co nejpřesněji poznal, jak velké ti hrozí nebezpečí," pokračoval.
"No, tak ještě že ten tvůj cit neustále procvičuji, že?" zasmála jsem se.
"Byl bych raději, kdyby mohl trochu znecitlivět. Znamenalo by to totiž, že budeš v bezpečí," protočil oči, ale taky se smál.
"S tebou jsem pořád v bezpečí, ať vidíš cokoliv," ujistila jsem ho. Políbil mě na spánek.
"Co to se mnou provádíš, Any?" zašeptal a přitáhl si mě pevněji do náruče. Proboha, co ho to najednou napadlo?
"Tak moc jsi mě změnila," broukal dál. Aha, tohle. Už mi to řeklo více lidí.
"Býval jsi prý pěkný morous a neměl jsi tak dobrý smysl pro humor," popíchla jsem ho.
"To jsem asi býval. A smysl pro humor mám pořád stejný. Jen jsem…trpělivější," usmál se.
"Ať už to děláš jakkoliv, nepřestávej s tím," požádal mě pak.
"Nebudu. Mě se líbíš přesně tak, jak tě mám teď," slíbila jsem mu.
"Nahého a v posteli?" zavtipkoval. Od srdce jsem se zasmála
"To taky. Ale hlavně takhle svého. Nikdo mi tě nevezme. Ani Colin," objala jsem ho ještě pevněji.
"Nevezme. Nejsem stejný, jakého mě znala ona. Nemusíš mít vůbec strach. Slibuji. I když si nemyslím, že by něco zkoušela, když ví, že jsem si vybral tebe," zavrtěl hlavou. Mlčela jsem, nechtěla jsem mu říkat o našem souboji. Ale teď jsem věděla, že mám stoprocentně navrch.
"Není ti zima?" ujišťoval se.
"Ne, není," zavrtěla jsem hlavou. Stejně mě objal i křídly, takže jsem teď byla celá zahalená v černém peří.
"Co tak najednou?" zeptala jsem se a pohledem zavadila o jeho stále roztažená křídla. Jen s úsměvem pokrčil rameny.
"Minule se mi to líbilo a pochopil jsem, co hledáš, když jsi mi začala rukou pátrat přes lopatky," přiznal pak. Zářivě jsem se usmála a narovnala se mu na klíně.
"Takže když bude nejhůř, vždycky tě utáhnu na sex," vyrukovala jsem se svou novou myšlenkou. I on se zasmál.
"To bezpochyby. Takhle rozmanitý a častý sexuální život jsem ještě s nikým neměl," ujistil mě o mém prvenství.
"Taky jsem se snažila," utřela jsem si hraně pot z čela.

"Jsem na tebe náležitě pyšný, zlato," ujistil mě Tren. Schoulená v jeho hřejivé náruči a obklopená jeho černými křídly, bych mohla zůstat navěky.


Začátek tichého souboje

12. října 2014 v 22:26 | Yui-chan |  Růže msty
Hlásím se, hlásím, i když nevím, jestli vám tímhle dílem udělám zrovna radost :D. Jen pěkně čtěte.
.
.
(Anori)
"Miláčku?" volala jsem už potřetí. Konečně se objevil ve dveřích od koupelny.
"Mohl bys mi ze skříně donést osušku? Zapomněla jsem na ní a nechci zamokřit podlahu," požádala jsem ho. S úsměvem přikývl a za chvíli se vracel s měkoučkou osuškou.
"Honem, je mi zima," popoháněla jsem ho. Zabalil mě do ní a přitiskl si mě na hruď, aby mě rychleji zahřál.
"Mnohem lepší," zavrněla jsem. Políbil mě do vlasů a nechal mi soukromí. Vůbec mi nechával až moc soukromí. Od té doby, co jsem se k němu vrátila, to bylo jiné. Tren byl hrozně opatrný, nedotýkal se mě, nelíbal mě, nemilovali jsme se. Prostě jako bychom byli jen velmi dobří přátelé. Snažila jsem se mu naznačit, že tohle není potřeba. Jenže on měl strach. Viděla jsem na něm, že si není jistý tím, co si smí a nesmí dovolit. A moje ujištění, že se má chovat jako dřív, mu očividně nestačilo. Usušila jsem se, vyčistila si zuby a vešla do ložnice. Už bylo zhasnuto, tak jsem si poslepu zalezla pod peřinu. Ani v posteli se ke mně netulil tolik jako dřív. A mě se to nelíbilo. Chvíli jsem trucovala, ale pak jsem si řekla, že bych to měla být já, kdo vezme situaci do svých rukou. Přetočila jsem se na bok čelem k němu a přisunula se tak blízko, až se naše těla dotýkala. Pak už jsem nemusela dělat nic. On si mě automaticky přitáhl do náruče.
"Dobrou noc," zabroukala jsem a on mě políbil na spánek. Už jsem si zvykla na brzké ranní vstávání do Trenovy práce. Hned jsem vyskočila z peřin a seběhla do kuchyně udělat něco dobrého k snídani. Tren sešel chvíli po mě. Nosila jsem krátkou, skoro průhlednou noční košilku a nesundávala ji ani na snídani, abych ho donutila k nějakému činu. Jenže on se na mě jen díval. Pravda, prohlížel si mě zálibně a často, ale tím to končilo. Copak jsem vstoupila do kláštera? Po snídani jsme se odešli obléknout, ale ani moje nahé tělo ho nedonutilo nijak zareagovat. Jen se díval. Copak ho budu muset nutit násilím? Ve stájích jsem ho chvíli pozorovala, jak upravuje sedlo na Dafiné. Z časových úspor jsme jezdili na jednom koni. Po chvíli jsem si stoupla před ni a pohladila ji po hlavě. Bylo s podivem, že mě jedinou se Dafiné nesnažila sníst zaživa. Nikdy kolem sebe nenesla nikoho jiného, než Trena.
"Zvykla si na tebe," promluvil Tren, který slyšel, co si myslím. Měli jsme spojené myšlenky, ale jen velmi okrajově. Neslyšel všechno a nic, co jsem nechtěla, aby slyšel, a on to měl také tak. Přešla jsem až k němu.
"Zajímalo by mě, proč to tak je. Na žádnou jinou tvoji přítelkyni si nezvykla," promluvila jsem. Vzal mě kolem pasu, aby mě vysadil do sedla, a já tuhle blízkost využila k polibku. Zarazil se a já se už lekla, že se odtáhne. Naštěstí to neudělal. Poslušně držel a jemně si mě přidržoval. Když jsem ho pustila, vysadil mě do sedla.
"Všechny moje bývalé přítelkyně uměli jezdit na koních od dětství, což znamená, že jsem je nemusel vozit," vysvětlil mi pak s úsměvem, vyskočil přede mě a už jsme uháněli. V kanceláři jsem si sedla za konferenční stůl a roztřídila nejnovější pohledávky.
"Mám hotovo, co mám dělat teď?" zeptala jsem se, když jsem všechnu svoji běžnou práci zastala.
"Teď nic, já ještě nejsem hotový. Ale pak tě pošlu kopírovat," promluvil od svého stolu, kde se věnoval nějakým papírům. Přešla jsem k němu a objala ho kolem ramen.
"Any, nerozptyluj mě," usmál se, když jsem ho hodnou chvíli vískala ve vlasech.
"Když pracuješ, je to jediná příležitost, jak být s tebou, aniž bys mi uhýbal," postěžovala jsem si.
"Ale teď musím opravdu pracovat," zavrtěl hlavou a opět se vyhnul jakékoliv konverzaci, kterou bychom na toto téma mohli vést. S povzdechem jsem se vrátila do svého křesla, kde jsem se pohodlně uvelebila a otevřela si učebnice. Musela jsem se toho dost doučit. Večer, když si v posteli četl, jsem se překulila až na jeho stranu a posadila se mu na stehna.
"Copak zlato?" usmál se na mě.
"Chci se mazlit," řekla jsem narovinu a čekala, jak zareaguje. Odložil knihu a místo toho, si přitáhl do náruče mě. Do milování se to nezvrtlo, ale alespoň jsme se líbali a tulili. To mi chybělo, ovšem moc se mi nelíbil fakt, že si o to budu muset takhle říkat. Nebránil se ničemu, ale byla jsem to já, kdo s tím musel přijít. Když nám v sobotu přišlo pozvání, zda bychom nepřišli na náměstí na slavnosti vína, byla jsem za to opravdu vděčná. Mezi lidmi si mě Tren třeba začne víc všímat. A jakmile se prolomí ledy, už to bude zase jako dřív.
"Půjdeme?" ukázala jsem Trenovi ten plakátek.
"Ty bys chtěla?" byla jeho otázka. Copak bych se jinak ptala? Přikývla jsem.
"Tak dobře," usmál se. Odpoledne jsme se tedy vypravili ven a já si mohla dát za pravdu. Jakmile jsme vešli mezi lidi, Tren si mě okamžitě přitáhl pevněji do náruče. Tren zaplatil drobný příspěvek za vstupné a pak už jsme si mohli vybrat z nepřeberného množství vín a poslechnout si dobrou hudbu. Několik kluků z Trenovy party sem kvůli téhle události přijelo, mezi nimi i Teruo. Měla jsem alespoň možnost mu znovu poděkovat. Vyzval mě totiž k tanci, když se vyměnila kapela a začalo se hrát tanečně. Tren neměl námitky a tak jsme se ocitli mezi dalšími páry.
"Chci ti ještě jednou poděkovat, že jsi mi všechno řekl. Moc mi to pomohlo," usmála jsem se.
"Dělal jsem to hlavně pro nás ostatní. Bylo by s vámi k nevydržení, kdybyste se rozešli. Obzvlášť s ním. Neumíš si představit, jak je po takovém rozchodu protivný," zakoulel očima. Rozesmála jsem se.
"Samozřejmě nemáš zač, An. Jsem váš přítel a udělal bych to pro vás znovu," mrkl na mě pak. Když jsme skončili, našli jsme Trena v obležení ostatních kluků a pak začalo bouřlivé vítání se mnou. Se zadostiučiněním jsem mohla konstatovat, že mě měli taky rádi. A možná i víc než Colin.
"Pojďte si večer s námi sednout. Zapijeme víno pivem! Přijde pár holek ze střední, tak to můžem udělat stylem srazu," přemlouval Markus Trena a potažmo i mě. Tren se nejdřív podíval na mě a když jsem pokrčila rameny, jako že mě je to jedno, tak pak souhlasil.
"Řekl bych, že přijde Fren, tak si budeš mít taky s kým povídat," pošeptal mi pak do ucha. To mě nenapadlo a Fren znovu moc ráda uvidím.
"Máš to prostě perfektně zařízené," zalichotila jsem mu.
"Ještě se začnu červenat," zažertoval a vlepil mi velký polibek na rty. Pak teprve se zarazil. Abych mu dala najevo, že je to takhle v naprostém pořádku, jeden velký jsem mu vrátila zpátky a pak ho vtáhla na parket. Večer už mě hrozně bolely nohy a byla jsem ráda, že si půjdeme sednout. Fren mě popadla do náruče hned mezi dveřmi a stáhla mě ke stolu ještě k dalším dívkám, které jsem neznala. Ovšem ony znaly Trena, protože začalo uvítací objímání, líbání na tváře a tak podobně. Tren si pak přisedl z jedné mojí strany a vzal mě za ruku, ovšem hlavu měl natočenou směrem k hovoru s ostatními, čímž mi dopřál dostatek soukromí na rozhovor s Fren.
"Tady je to dneska samoobsluha, nebo co?" vykřikl Markus, když k nám dlouho nepřišel číšník.
"Je tu moc lidí, taky jsme si museli dojít na bar," odpověděl mu někdo od vedlejšího stolu.
"Dáš si něco, lásko?" zeptal se mě Tren.
"Dám a půjdu s tebou," usmála jsem se a společně jsme tedy odešli k baru, kde jsme si vybrali další sklenku vína. Já to tedy s pivem míchat nechtěla a Tren byl očividně stejného názoru.
"Ahoj Trene," ozval se hlas, při kterém jsem se přikrčila. Ona? Copak nás sleduje? I Tren ztuhnul, když ji uslyšel. Oba jsme se otočili a spatřili tu zrzku.
"Ahoj Colin," pousmál se Tren, ale opravdu jen pousmál. Colin vztáhla ruce, jako kdyby ho chtěla obejmout, ale Tren byl rychlejší a stihl mě postrčit dopředu, takže se Colin zarazila.
"Myslím, že je čas, abych vás představil. Colin, tohle je Anori, moje snoubenka," řekl a při slově snoubenka mě pevně objal kolem ramen.
"Těší mě," natáhla jsem k ní ruku v přátelském gestu, i když bych po ní raději hodila nějakou skleničku.
"Taky mě těší. Hodně jsem o tobě slyšela. Ne od Trena, ale od ostatních," usmála se. Pokývala jsem hlavou a nevěděla, co na to mám říct. Než panující ticho začalo být trapné, zachránil mě Tren.
"Když nás omluvíš, jsme tu s ostatními," řekl Tren, objednal nám to víno, na kterém jsme se domluvili a pak jsme odešli zpět ke stolu. Ovšem Colin, jako by se rozhodla, že náš vztah dneska odzkouší, se brzy objevila poblíž a protože jí většina lidí (včetně Fren) znala, připojila se k nám a samozřejmě seděla pěkně z Freniny druhé strany, takže až moc blízko u mě. Dělala jsem, že si toho nevšímám a stejně tak i Tren. Pevně mě držel za ruku a nepustil mě ani ve chvíli, kdy jsem začala gestikulovat a zvedala tak i jeho ruku. Akorát jednou jsem udělala tak neopatrný pohyb, že kdyby mě se smíchem nezarazil, vykloubila bych mu ruku a musela bych předvádět své lékařské schopnosti. Fren se tomu jen zasmála a Tren mě políbil na čelo. Jak zábava narůstala, odešel nejdřív Tren a pak i Fren hrát šipky. Já úspěšně odmítala, nebyla jsem v nich zrovna dvakrát dobrá a nehodlala jsem se ztrapňovat před ostatními svou neschopností trefit terč. Bohužel pro mě, Colin taky zůstala sedět, a jak se lavice vyprázdnily, přisunula se blíž ke mně.
"Jak dlouho jste spolu?" zeptala se mě a hrála si se svou skleničkou.
"Zasnoubeni jsme 3 roky, ale známe se mnohem déle," odpověděla jsem hlavně ze slušnosti, než že bych si s ní chtěla povídat.
"To není zase moc dlouho," zamyslela se.
"Na moje poměry dost dlouho," opáčila jsem. Tahle debata mi byla trochu dost nepříjemná.
"Na tvoje možná, ale ne na ty naše. Není to moc dlouho na to, aby jejich zrušení vypadalo divně," nadhodila.
"Nechápu, kam tím míříš," snažila jsem se ji odbýt. Co si o sobě sakra myslí?
"Chci ho zpátky. Myslím, že mám rozhodně větší šanci uspět, než ty," vybalila to na rovinu. No to se podívejme.
"Nemyslím si, že by on chtěl zpátky tebe," pokrčila jsem rameny.
"Co chce nebo nechce, bychom měly nechat na něm. Já teď mluvím s tebou," opáčila.
"Co chceš ode mě?" zeptala jsem se a přitom upřeně sledovala Trena a ostatní při hře.
"Budu se snažit získat ho pro sebe zpátky. Podívej se na mě a na sebe. Myslím, že moje vítězství je jasné. Můžeš to nám všem usnadnit a vyklidit mi pole. Když zůstaneš, bude tvoje porážka trvat déle, ale bude o to bolestivější," řekla. No, sebevědomí měla, to se muselo nechat.
"Neříkala si, že to necháme na něm, ne? Už to rozhodnutí, kterou z nás si vybere, udělal. A bohužel pro tebe, je stále zasnoubený se mnou. A já se ho nevzdám," podívala jsem se tentokrát na ní. Zrzavé, kudrnaté vlasy měla spletené do ležérního drdolu s vypuštěnými prameny. Moc jí to slušelo. Ovšem ani já dneska nevypadala nijak špatně. Rozhodně jsem se jí mohla rovnat.
"Věříš si jen proto, že teď žije s tebou? Znám ho déle než ty. A mám vlastní páky," pohodila hlavou.
"Tren už není ten samý člověk, jakého ty znáš. Změnil se, a to hodně," vyvedla jsem ji z omylu. To už mě Colin velmi pevně chytila za paži. Měla docela sílu.
"Říkám ti, že o něj budu taky bojovat. Všemi svými zbraněmi," zasyčela mi do obličeje.
"On není žádná hračka, kterou odhodíš, když tě omrzí, a když na ni dostaneš chuť, znovu si ji vezmeš. Tvůj čas skončil," vytrhla jsem se jí.
"Uvidíme, kdo nakonec bude vítěz," odfrkla si, když jsem se zvedala.
"Nebudu bojovat fér," varovala jsem ji, když jsem odcházela. Objala jsem Trena kolem pasu.
"Jak ti to jde?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Hůř, než jsem čekal," zašklebil se. Přitáhla jsem si ho k polibku.
"Teď ti to určitě půjde lépe," zasmála jsem se. Polibek mi oplatil a taky se smál. Když přišel na řadu, trefil se velmi dobře.
"Vážně mi nosíš štěstí," usmál se na mě, když zase čekal na další hod a znovu mě líbal. Mrkla jsem směrem, kde seděla Colin, která se jen šklebila. Přesně jak jsem řekla, nebudu bojovat fér. On je teď můj a já využiji každé výhody, kterou mi náš vztah nabízí k tomu, abych nad ní vyhrála. To já budu ta, která si oblékne bílé šaty, ta, která se s ním potká u oltáře, ta, která odnosí jeho děti. Díky mojí přítomnosti si Tren polepšil o dvě místa, ale nevyhrál.
"To je smůla, Anthony. Žádný sex pro vítěze nebude," pošťuchoval ho Markus, který byl o místo před ním.
"Pro vítěze možná ne, ale pořád mě může utěšit, že lásko?" zavolal na mě.
"Samozřejmě, miláčku," odvětila jsem se smíchem. Sbalila jsem si kabát, rozloučila jsem se s Fren, která mi slíbila, že než se vrátí domů, určitě se ještě zastaví a odcházeli jsme domů. Tren už tam taky nechtěl být. Cestou si broukal nějakou písničku, očividně vůbec netušil, že jsem zůstala s Colin sama a měla s ní nějaký rozhovor. A to je jedině dobře. Bůh ví, jak by to vzal a co by si z toho vzal. Bude to tichý boj, mezi mnou a Colin. Doma v ložnici mi sundal svetr a začal mě líbat na krk. Tak že by se ledy opravdu prolomily?
"Můžu?" zeptal se mě s rukama na ramínkách od šatů.
"Trene, přece se mě nemusíš ptát. Zaprvé už se nezlobím. Za druhé nejsem jeptiška. A za třetí na nic jsem se celý večer netěšila víc, než na to, až budeme spolu sami," zašeptala jsem. Bral to jako povel k tomu, aby mě svléknul. A pak už bylo všechno jako dřív. Tedy skoro.
"Všechno v pořádku?" zeptal se mě a pohladil mě po rameni. Ležela jsem na břiše, přes záda hozenou deku. Zvedla jsem se na loktech a jeho oči okamžitě z mojí tváře zalétly k mým prsům.
"Proč by to nemělo být v pořádku?" zeptala jsem se ho. Chvíli se jen tiše díval a pak odtrhl zrak zpět k mému obličeji.
"Já nevím. Jen se ptám," pokrčil rameny. Přikulila jsem se mu do náruče.
"Říkala jsem ti přece, že už se nezlobím. Vrátila jsem se, protože chci, aby bylo všechno takové jako předtím. Nemusíš mít strach, že se mi nebude líbit nějaké tvoje chování. Naopak. Já mám moc ráda, když mi dáváš najevo, že mě miluješ," usmála jsem se na něj.
"Já vím," přikývl.
"Tak se mě neboj, já tě nekousnu," zamumlala jsem mu do ramene. Být takhle stulená v jeho náručí mě uspávalo.
"Tím bych si nebyl tak jistý," škádlil mě a prstem mi zakroužil kolem rtů. Chtěla jsem po něm jen ňafnout, ale nějak jsem to špatně propočítala a omylem ho opravdu kousla do prstu.
"Au, a pak že nekoušeš!" smál se mi Tren a pak si mě přitáhl k polibku. Zamotala jsem mu prsty do vlasů.
"Tak se mi to líbí," zavrněla jsem. Takhle to bylo dokonalé.
"Co máme na zítra v plánu?" zamumlala jsem už v polospánku.
"Oh, ještě že se ptáš. Zítra se koná kondiční cvičení. Je to několika kilometrový běh. Jednou za čas proběhne taková akce, kdy zjišťují, jestli jsme všichni ve správné fyzické kondici na boj," odpověděl Tren.
"Mě se určitě nebude chtít. Potřebuju se učit," zabrblala jsem.
"Myslím, že se tě nikdo ptát nebude. Jednou jsi chtěla být zahrnutá do bojů, tak se budeš muset zúčastnit s námi," zavrtěl Tren hlavou. To mě trochu probudilo.
"Hm, a proč mi to říkáš až teď? Ta tvoje filtrace informací mě vážně štve," zamračila jsem se.
"Já za to nemůžu. Zapomněl jsem. To oznámení jsme dostali, když jsi odešla a pro mě bylo mnohem důležitější si tě zpátky udobřit, než se starat o to, jestli jsem ti řekl o téhle události," bránil se hned, ale jeho hlas byl jemný a tak se ani nedalo mluvit o žádném vyčítání. Zpátky jsem se uvelebila.
"Takže musíme běžet?" zeptala jsem se.
"Jo, je to docela dlouhá a náročná trasa a počítá se umístění. Máš určitý časový limit, za který bys to měla zvládnout. Ale nemusíš se bát. Poběžím s tebou, a kdybys to náhodou nestihla, nikdo na tebe křičet nebude," políbil mě na spánek.
"Hm, nějak to zvládnu. Jsem přece policejní ředitelka, kondičku jsem měla vždycky výbornou," přikývla jsem. A pak jsem se zamyslela.
"Bude mi to chybět," zamumlala jsem.
"Zvykneš si, mě taky chybí spousta věcí. Bude z tebe doktorka a to tě bude naplňovat úplně stejně. Možná ještě víc," uklidňoval mě Tren. Přikývla jsem a konečně usnula. Ráno jsme si dali jen velice lehkou snídani a oblékli se na ten běh. Tohle byla jedinečná mimořádná příležitost, kdy jsem si směla obléknout kalhoty. Podle pořadatelů pokud si žena zvolila, že chce taky bojovat s ostatními, neměla žádné úlevy, neexistovaly pro ni ženské limity. Prostě se musela vyrovnat mužům. A přesně proto mohla být jako muž i oblečená. Tren výjimečně vůbec neprotestoval a naopak mi sám vybral svoje staré běžecké kalhoty, které jsem si upravila k obrazu svému. Společně jsme vyšli ven do nádherného podzimního dne, kdy bylo všechno zalité sluníčkem, a stromy hrály všemi barvami. Došli jsme na nedaleký kopec, kde měl být start a kde jsme se měli prezentovat. Pak jsme se postavili do skupinky k Teruovi, který tu stále zůstával kvůli pracovním záležitostem, a ještě několika dalším lidem z vesnice. Stála tam i Colin, ale protože na sobě měla šaty a na nohou střevíčky, pochopila jsem, že se přišla jen podívat a že potit se tu budu jen já.
"A heleme se, žabaři," ozvalo se najednou a k hloučku přistoupil mladý muž. Měl brýle, hodně krátce střižené vlasy a křivý nos.
"Jsem si jistý, že vás letos porazím. Obzvlášť na tvou prohru se těším, Anthony," ušklíbl se škodolibě.
"Já tentokrát nesoutěžím, poběžím s Anori," odpověděl Tren s ledovým klidem.
"Máš strach, že by viděla, jak tě porážím a utekla ke mně?" posmíval se.
"Ani ve snu," odpověděla jsem místo Trena. Chlápek odešel, ale nezapomněl se posměšně šklebit.
"Kdo to je?" zeptala jsem se, když už nebyl na doslech.
"To není důležité. Ale pokaždé se mnou závodí. Bilanci máme tak 1:1. Jednou vyhraji já, jindy on. Rozdíl je jen v tom, že on mě nenávidí," odpověděl Tren.
"Co jsi mu provedl?" nakrčila jsem čelo.
"Narodil jsem se jako míšenec. To jsem provedl," pokrčil Tren rameny. Och, tak tomu říkám něco.
"Nejsem tentokrát zrovna v nejlepší formě. Velmi rád bych mu nakopal zadek, ale asi to nedokážu," povzdechl si Teruo. Colin se přidala k ostatním, kteří si stěžovali na toho arogantního chlapa. A pak se na mě škodolibě usmála. Copak si myslela, že tohle ji nějak zvýhodňuje? Já měla v plánu jí ten úsměv vymazat. Zrovna ve chvíli, kdy Teruo říkal "Minulý rok ho porazil jen Tren," jsem se zeptala i já.
"Lásko, udělal bys pro mě něco?" zamrkala jsem. Tren se na mě překvapeně podíval. Moc často jsem ho o nic neprosila.
"Samozřejmě zlatíčko, povídej," pobídl mě.
"Běž a vyhraj nad tím namyšleným frajírkem," poprosila jsem ho. Kluci kolem nás propukli v jásot a Colin se zašklebila.
"Bude mi potěšením. Zvládneš to sama?" staral se ještě.
"Určitě, kdybych náhodou někde cestou vyčerpáním spadla do škarpy, budu volat o pomoc," ujistila jsem ho.
"Já stejně poběžím poslední, tak ti ji když tak vyzvednu," objal mě ještě Teruo kolem ramen. Naše veselí přerušil zvuk píšťalky, který nás svolával k začátku.
"Uvidíme se v cíli," políbila jsem Trena.
"Budu tam na tebe čekat," usmál se.
"Hlavně se zbytečně nepřepínej. Pro tebe to není závod," napomínal mě pak ještě. Starostlivý jako vždycky.
"Neboj se, na večer si nechám dost sil," ujistila jsem ho. Hlasitě se zasmál a za námi jsem si všimla Colin, které podle kyselého výrazu neušel náš malý rozhovor. Vedle Trena se postavil ten chlápek a ušklíbl se. Všichni jsme se připravili. A pak se ozval výstřel a my vyběhli. Tren a ten chlap vystřelili neuvěřitelně rychle a za pár vteřin nám už zmizeli za zatáčkou. Já zvolila rozumnější tempo a doufala, že nikde po cestě nebudu muset Trena sbírat. Během chvíle se vedle mě zařadil i Teruo.
"Nevadí ti, když poběžím s tebou?" usmál se.
"Vůbec ne, aspoň se budu mít koho držet," usmála jsem se nazpět. A tak jsem absolvovala alespoň polovinu trasy v jeho přítomnosti. Teruo pak trochu přidal a já ho nechala běžet. Začínala jsem toho mít plné kecky. A posledních pár kilometrů už jsem se spíš jen kochala přírodou, než že bych se opravdu snažila běžet. Přesto jsem doběhla v časovém limitu a nebyla jsem poslední. To byla dobrá zpráva. Vyčerpaně jsem se položila do trávy a snažila se popadnout dech.
"Any?" ozval se Tren. Zvedla jsem ruku, abych mu zamávala, protože přes lapání po dechu jsem pořád nebyla schopná promluvit.
"Ty jsi rychlá. Čekal jsem tě později. Ještě chybí celá polovina účastníků," povídal a vytáhl mě na nohy. Překvapeně jsem zamrkala.
"Pojď, nemůžeš zůstat ležet, zatuhnou ti svaly," bral mě za ruku a spíš mě nesl, než vedl někam dál.
"An, ty už jsi tady? Rychlá jako vítr," smál se Teruo.
"Díky chlapci," dostala jsem ze sebe bez dechu. Tren mě pevně objal a líbal do vlasů. Dával mi čas se sebrat. Opět jsem zaznamenala Colin, která tu stála s námi. Ona nás snad sledovala.
"Lásko, jsem zpocená," snažila jsem se mu vykroutit.
"To je mi úplně jedno. Mám tu nejšikovnější snoubenku na světě. Navíc, já jsem taky a nestěžuješ si," smál se. Měl výbornou náladu.
"Gratuluji Trene, k vítězství," ozvala se Colin, která se rozhodla přerušit naše objímání. Ovšem Tren mě z náruče nepustil.
"Díky, rád jsem ho porazil," zazubil se Tren.
"No vidíš, takže jsi teda vyhrál?" vzpomněla jsem si a rychle se snažila dohnat svou chybu, že jsem se nezeptala hned.
"Kdyby vyhrál on, tak by tu teď poskakoval a poškleboval se," oznámil Tren. Rozhlédla jsem se a nikde ho neviděla.
"Gratuluji," přitiskla jsem mu rty na ústa.
"Od tebe mě to těší nejvíc," zasmál se a znovu mě líbal. Colin se snažila dělat, že je jí jedno, když nás vidí se líbat, ale moc jí to nešlo. Jen si to užij. Tren je můj! Ještě jsme chvíli čekali, než nám dovolili jít domů.
"Potřebuju panáka, abych tohle přežil," stěžoval si někdo.
"Já jdu taky," ozval se Teruo.
"My ne. Máme doma nějakou práci," promluvil za mě Tren. Sice jsem netušila, co tím myslí, ale jako správná snoubenka jsem poslušně přikývla. Zamávali jsme na pozdrav, i když můj směřoval hlavně na Terua. Colin jsem rozhodně mávat nechtěla. Vypadala zklamaně, že Tren odmítl pozvání do hospody.
"Máme práci?" ptala jsem se přede dveřmi.
"Ano," odpověděl Tren a odemkl. Dál jsem se neptala, jen jsem si zula boty. Tren si klekl na kolena a nejdřív to vypadalo, že si taky sundává boty, ale pak jsem zjistila, že je už bosý. Místo toho si mě přitáhl k sobě, nahmatal pas mých kalhot a sundal mi je dolů.
"Teď se velmi nutně musím pomilovat s tou nejšikovnější a nejrychlejší ženou v našem světě," promluvil a zlíbal mi podbřišek. Hlasitě jsem se zasmála.
"Ty nejsi normální. Ale jsi můj," zapletla jsem mu prsty do vlasů, když se zvedal, aby mě mohl vysvléknout z trička
"Jsem tvůj," přitakal mi.



Vyvolená od problému neutíká

2. října 2014 v 21:31 | Yui-chan |  Růže msty
Omlouvám se za to zpoždění, ale nějak se mi škola sesypává a já nemám vůbec na nic jiného čas. Tak snad si to tímhle u vás vyžehlím. Přeji pěkné počtení :)
.
.
(Tren)
Díval jsem se za Anori jak odcházela. Nemohl jsem jí odpovědět. Sám jsem si totiž nebyl jistý odpovědí. Zašel jsem do kavárny, kde na mě čekal Teruo a mračil se jak deset čertů.
"Řekla ti to, že?" promluvil jsem hned, jak jsem přišel.
"Ano, chtěla vědět o tobě a Colin," přikývl Teruo.
"A tys jí něco řekl?" ptal jsem se a tentokrát jsem to byl já, kdo se mračil. Já jí o tom nechtěl říkat. Nechtěl jsem, aby mě litovala. Litoval jsem sám sebe dost dlouho a nepotřeboval jsem, aby to dělali ještě ostatní. Ty pohledy, které vrhali, když jsem to někde řekl, mě vytáčely.
"Řekl jsem jí úplně všechno. Má právo to vědět. A navíc jí to pomůže v tom, dát si všechno dohromady," zpražil mě pohledem.
"To, že je mojí snoubenkou, neznamená, že bych před ní nemohl mít tajemství," zabručel jsem. Anori tenhle názor zjevně nezastávala.
"A říkala něco?" zajímal jsem se pak.
"Nevím, jestli si zasloužíš, abych ti něco řekl, za to cos jí provedl. Říkala, že i přesto, jak moc jsi jí ublížil, tě stále miluje, ale potřebuje si to všechno srovnat v hlavě," odpověděl mi.
"Nemusíš mě odsuzovat. To už jsem udělal sám," zahučel jsem. I když mě potěšilo, co řekl.
"Chlape, sakra, co to provádíš?" zeptal se mě. Bylo vidět, že už i on si s tím dělá starosti.
"Celou dobu jsem si myslel, že vím, co chci. A pak se tu prostě objeví s tím svým úsměvem a řekne, že jí všechno mrzí. Že si toho chlápka nakonec nevzala, protože pořád myslela na mě. A že je teď už připravená postavit se svým rodičům. Že už si mě nenechá vzít. Tolikrát jsem si přál, aby to byla pravda. Pořád jsem doufal, že ji jednou takhle najdu stát před svým prahem. Ale ne teď. Ne teď, když mám Anori. Já nevím, co mám dělat," přiznal jsem se. Teruo byl můj nejbližší přítel a vždycky věděl úplně o všem.
"Kterou z nich miluješ?" zeptal se Teruo. To kdybych věděl, nezdržoval bych se touhle kavárnou a rovnou jednal.
"Já nevím. Obávám se, že obě. Jenže každou jinak a nevím, co je správně. Nikdy jsem se s jejím odchodem nesmířil. A myslel jsem si, že je to v pořádku, dokud se neobjevila a neudělala mi ve všem zmatek," povzdechl jsem si.
"Zavři oči a představ si, že je krásné ráno. Ty ležíš v posteli se svojí manželkou, k vám do peřin vyskočí vaše děcko. Která z nich tam s tebou leží?" zeptal se mě Teruo. Vůbec jsem nechápal, kam tímhle míří, ale udělal jsem, co po mě chtěl.
"Anori," odpověděl jsem okamžitě, co jsem vyvolal tu představu.
"Tak co řešíš? Colin jsi miloval, ale to už je pryč. Možná si pořád pamatuješ, jak vám spolu bylo pěkně a chováš k ní nějaké city, což tě mate. Ale očividně svou budoucnost vidíš s Anori," vysvětlil mi. V tom měl pravdu.
"Máš pravdu. Měl bych Colin jasně dát najevo, že její vlak už ujel. Jenže, jak jsem přemýšlel, napadlo mě, že mě obě už jednou opustily a já se u Anori ujistil, že bych to dokázal odpustit. Přišlo mi nefér to dovolit jedné a tu druhou zavrhnout. Plácám nesmysly," zavrtěl jsem pak hlavou.
"Neplácáš, jen jsi zmatený. Já v tom vidím několik velkých rozdílů. Anori tě opustila, protože věřila tomu, že ti bez ní bude lépe. Ne kvůli sňatku se zbohatlým a dobře postaveným andělem. A navíc, Colin došlo až po čtyřiceti letech, že to byla chyba. Anori si to uvědomila během dvou měsíců," vykládal Teruo.
"Máš pravdu. Jsem hlupák, že ztrácím čas, takovými myšlenkami. Jistě, už to vždycky bude jenom Anori," přikývl jsem, když jsem si konečně ve všem udělal jasno.
"Díky, jsi opravdový přítel. Bez tebe by mi to asi nedošlo," poplácal jsem pak Terua po zádech.
"Dlužíš mi skleničku. Právě jsem ti zachránil vztah a to na obou frontách," mrkl na mě Teruo, ale jinak samozřejmě ovace odmítal. Nevěděl jsem, jestli mám jít domů nebo zpět k mámě. Byl jsem si vědom toho, že mě Anori poslala domů. Ale jak jinak jí mohu říct, že už mám ve všem jasno a že vím, co chci? Jenže jsem věděl, že ona by mi tak snadno nevěřila. Musím jí dát čas, o který mě prosila. Doufal jsem, že Dante ještě nezrušil ten průchod, který spojoval moji vesnici s Chamonem.
*****
(Anori)
Když jsem se vrátila z kavárny, měla jsem hlavu snad ještě těžší než předtím. Pořád jsem myslela na to, co mi řekl Teruo. Zároveň jsem viděla před sebou Trenův ztrápený obličej. A taky ten její, s tím širokým úsměvem. Došla jsem až do jeho pokoje a zalezla si rovnou pod peřinu. Bylo toho moc, co jsem si musela srovnat v hlavě. Vyrušila mě jen Juana, poprvé, když se mě ptala, jestli nechci vyprat ty šaty, ve kterých jsem tu byla. A po druhé mi nabízela večeři. Tentokrát jsem ji neodmítla. Musela jsem alespoň něco sníst a navíc jsem se i cítila lépe. Přijala jsem a tím udělala Juaně velkou radost. Dokonce jsem dnes i lépe spala. Teruo mi hodně pomohl. Hlavně mi do toho případu přinesl světlo, které jsem potřebovala. Teď už jsem se se vším lépe srovnávala, když jsem věděla, co se stalo, jak se to stalo a co teď stojí přede mnou. Ráno jsem vstala brzy a oblékla se do těch vypraných šatů. Kdyby to bylo na mě, zůstala bych tu zavřená ještě pár dní, ale potřebovala jsem práci, a jak by to asi vypadalo, kdybych si bez omluvy nepřišla zrovna v den, kdy mám podepsat pracovní smlouvu? Musela jsem tam. I když jsem samozřejmě věděla, že s ním budu muset strávit celý den. Bude to těžké. Juaně jsem řekla, že se odpoledne zase vrátím a pak jsem se přemístila. Byl akorát čas, Anthony už pro mě měl připravenou smlouvu, kterou jsem mu podepsala a tím se uvázala k pracovnímu poměru. Jupí! A pak následovala ta horší část. Klepala se mi ruka, když jsem brala za kliku jeho kanceláře. Naštěstí byla zamčená, ještě nepřijel. Úlevou jsem vydechla. Získala jsem ještě pár chvil na to, abych se na něj psychicky připravila. Seděla jsem zrovna skloněná nad nějakými papíry, když tiše cvakly dveře.
"Dobré ráno," promluvil, nebo spíš zamumlal. Odpověděla jsem pokývnutím, ale neodvážila jsem se podívat, jestli ho viděl. Tren mlčky došel ke svému pracovnímu stolu, kde se s povzdechem svalil do židle. To už jsem se na něj podívala. Vypadal hrozně. Já svou únavu zamaskovala výraznějším líčením, ale on takovou možnost neměl.
"Anori, tady máš tu smlouvu. Dobře si ji uschovej, ještě ji budeš potřebovat," přišel za námi Anthony a podával mi do ruky další papíry. Budu si muset dát pozor, aby se mi nepřimíchaly do nějaké z těch hromad tady, jinak je už nikdy nenajdu.
"Trene, chlapče, nevypadáš dobře, je ti něco?" ptal se. Bylo na první pohled jasné, že Trenovi něco je, vypadal unaveně a ztrhaně.
"Jen jsem nějak špatně spal, to bude dobré, dědo," uklidnil ho Tren. Anthonyho to možná uchlácholilo, mě ale ne. Na to jsem ho znala až příliš dobře.
"Jak dlouho jsi už nespal?" zeptala jsem se, když se za Anthonym zavřely dveře.
"Od čtvrtka," zabručel. Jedna noc vzhůru na něm nikdy nebyla poznat, ale tři noci už byly i na něj moc.
"Měl by sis odpočinout. Takhle toho moc neuděláš," řekla jsem. Sice jsem se pořád zlobila, ale jeho zdraví bylo pro mě důležité.
"Já to zvládnu, nedělej si starosti," pousmál se a dál se věnoval papírům. Nebo to alespoň předstíral. Cítila jsem na sobě jeho pohled pokaždé, když jsem sklonila hlavu ke své práci. Rozptyloval mě. Bylo by tak snadné mu teď vpadnout do náruče a na všechno zapomenout. Jenže rozhovor, který nás předtím měl čekat, byl příliš důležitý. A já se na něj ještě necítila a navíc jsem nevěděla, jestli už i on je připravený mi odpovědět. Pozval mě na oběd, když bylo poledne, ale jinak na mě nemluvil. Nechával mi čas, přesně jak jsem prosila. A přesto jsem jasně viděla, jak moc se trápil. Obvykle jsem si nebyla takovými pocity jistá, ale dvě věci jsem věděla určitě. Já ho milovala a jeho moc mrzelo, co udělal. Měla bych se k němu vrátit. A to brzy, pokud mi záleží na jeho zdraví. Jenže mě děsilo, co všechno si ještě budeme muset vyříkat. Nezvládnu to. Dnes ještě ne. Když jsme si večer každý balili svou práci, jeho zírání bylo téměř k nevydržení. On čekal, jestli něco řeknu. Čekal, až se zastavím, podívám se na něj a nechám se odvést k jeho koni.
"Tak se uvidíme zase zítra. Připravím ti tu ráno všechny ty faktury," řekla jsem, vzala si svoje sako a vykročila ke dveřím. Byla jsem hned u nich, on stál na druhé straně místnosti. Musel ji přímo přeletět, protože ve chvíli, kdy jsem brala za kliku, mi dveře přibouchl rukou. Opět mě ovanula jeho kolínská. Jdi ode mě dál, nemůžu se soustředit!
"Nechoď pryč. Pojď se mnou domů. Udělám všechno, co budeš chtít," řekl. Zněl jeho hlas někdy víc ztrápeně?
"Ještě ne. Ještě nejsem připravená. A nejspíš nejsi ani ty," odpověděla jsem a znovu vzala za kliku ve snaze odejít dřív, než mě rozum zradí a já skončím v jeho náručí. Nepovolil.
"Nemiluji ji. Jenom tebe. Jsem si tím jistý," řekl. Ach, a čeká, že tomu budu tak snadno věřit? Ještě včera si tím jistý nebyl.
"Prosím," zašeptal pak. Nepros mě, Trene. Ubližuje mi to víc, než by si dokázal představit.
"Nejde to," zavrtěla jsem hlavou. Pustil dveře a nechal mě vyjít na chodbu.
"Tak zítra," otočila jsem se na něj. Nedíval se na mě. Zíral do místa, kde jsem ještě před chvílí stála.
"Zítra," zašeptal nepřítomně. Nevydržela jsem se na něj dívat a tak jsem raději opustila budovu a přemístila se zpět do Chamonu. Ovšem nešla jsem hned do domu jeho rodičů. Místo toho jsem se jen procházela po městě, až jsem došla do parku, kde jsme se spolu jednou procházeli. Pamatovala jsem si, že úplně vzadu stál strom, kde jsme společně seděli. Vydala jsem se tedy tam a posadila se na ohnutý kmen. Bylo tam nádherně. Zavřela jsem oči a poslouchala šumění listí a cvrlikot ptáčků. Nechtěla jsem přemýšlet o ničem, ale myšlenky se vyhrnuly samy. Přemítala jsem o Trenovi, Colin, sobě a celé té situaci. V hlavě mi zněly všelijaké diskuze, které budeme muset s Trenem provést. Zvedla jsem se a vydala se zpět k domu. Jsem vyvolená. A ta před problémy neutíká. Půjdu zpět domů a všechno si s ním vyříkám. Nebudu se schovávat za něčí sukni jako malá holka. Šla jsem pomalu, vzala jsem to tou nejdelší cestou, točila jsem se v kruhu, takže když jsem konečně došla k Juaně, byla už dávno tma.
"Anori, už jsem měla trochu strach, kde jsi," uvítala mě.
"Ne, jen jsem přemýšlela. A dnes večer se vracím zpátky domů. Jen jsem vám to přišla říct," usmála jsem se.
"To je dobře. Moc dobře. Přeju vám to, děti," objala mě Juana. Donutila mě se ještě navečeřet, čímž mě zdržela o další půl hodinu a pak už jsem se přemístila k nám domů. Přivítal mě tichý a prázdný dům. Kde je? Přece našel za ní? V tu chvíli bych sama sobě nejraději nafackovala. Proč mě ona napadla jako první? Mohl být přece kdekoliv. Vyšla jsem ze dveří ven, jen abych ho viděla přicházet od branky. Už jsem na něj málem zavolala, když jsem si všimla, jak divně jde. Motal se ze strany na stranu.
"Ty jsi opilý!" vydechla jsem šokovaně, když jsem poznala, proč křižuje sem a tam po přístupové cestě.
"Možná trochu, ale vy jste na mém pozemku," zadrmolil a znovu se zakymácel. Podepřela jsem ho pod paží a pomáhala mu dovnitř. Tam jsem mu začala sundávat kabát.
"Ruce pryč, ženská, já jsem zasnoubený," odstrčil mě od sebe a začal se z kabátu soukat sám. Můj ty smutku. Byl tak na mol, že mě nepoznal. A potěšilo mě, že se mě od sebe snažil odehnat, když nevěděl, kdo jsem. Rozhodla jsem se to trochu využít pro svoje dobro.
"A kde máš tu svojí snoubenku?" zeptala jsem se provokativně a pomohla mu z bot.
"Není tady, zlobí se na mě. Ale ona přijde," zašeptal mi do ucha a mě ovanula vůně vína a pravděpodobně pálenky.
"Jestli se zlobí, tak to asi nepřijde," zavrtěla jsem hlavou a vedla ho ke schodům do ložnice.
"Slíbila to. Přijde. Až se nebude zlobit," stál si za svým. Bylo opravdu těžké ho nějak vést, vůbec nezvedal nohy a celá jeho váha spočívala na mých ramenou.
"Trene, jsi těžký. Zvedej pěkně nohy, ať tě můžu odvést do postele," domlouvala jsem mu.
"Já vás nepotřebuju. Dostanu se tam sám," odstrčil mě od sebe podruhé. Jeho cesta skončila na prvním schodu, který se ukázal být velkou překážkou. Znovu jsem si jeho paži přehodila přes ramena a pomohla mu vystoupat nahoru.
"A kdy se tvoje snoubenka přestane zlobit?" zeptala jsem se ho cestou. Potřebovala jsem využít toho, že o sobě nevěděl. A takhle opilí lidé většinou říkali čistou pravdu.
"Nevím. Zlobí se právem a asi se bude zlobit dlouho," pokrčil odevzdaně rameny. Dvakrát mi na schodech upadl, než jsem ho dokázala dostrkat do ložnice. Tam jsem si musela protáhnout záda. Byl těžší, než se zdál a navíc mi vůbec nepomáhal.
"Viděla jsem cestou takovou pěknou zrzku, nevíš, kdo to byl?" položila jsem trochu podpásovou otázku. Ale musela jsem vědět, co mi na to řekne.
"Colin, moje bývalá. Nejdřív utekla a pak se vrátila a všechno zkazila," rozhodil rukama a spadl do peřin. Tam se chvíli kolébal ze strany na stranu. Docela se mi líbil jeho opilecký hlas. Vypadal roztomile. A ještě víc se mi líbilo, že jsem se o něj mohla starat. Přiklekla jsem si k němu a začala mu rozepínat pásek od kalhot. Nečekala jsem, že se začne tak vehementně bránit. Potřetí jsem od něj byla násilím odstrčena.
"Ty jsi mi nějaký věrný," škádlila jsem ho.
"Miluju ji," zamumlal a začal se velmi neohrabaně svlékat sám.
"Kterou?" zeptala jsem se schválně, abych ho donutila to říct přímo.
"Svou snoubenku. Anori," odpověděl okamžitě. Já ho snad budu muset opíjet, aby mi odpovídal.
"Ale ta Colin, má hezčí prsa," zkoušela jsem to dál a opět jsem se ujala jeho svlékání. Na chvíli se mi přestal bránit v práci a mě se povedlo povolit jeho pásek. Kalhoty pak už šly dolů samy.
"Any má lepší," zadrmolil pak.
"I lepší než já?" zeptala jsem se a přitiskla mu jeho ruce na svá ňadra. Otevřel ústa, ale nic neřekl. Instinktivně mi prsa zmáčkl a já přidusila zasténání. Teď na to nebyla dobrá příležitost. I přesto, že byl tak moc opilý, že mě nepoznal, dokázal ode mě odtáhnout své ruce. To mě naprosto obměkčilo. Má v tom jasno.
"Jdi pryč. Zvládnu to sám. A už na mě nesahej," odstrčil mě po čtvrté. Zvedla jsem se a odešla si lehnout dolů do obýváku. Ráno jsem vstala ještě o hodinu dříve, než normálně vstává Tren do práce. Tušila jsem, že se mu nebude chtít vstát, potřebovali jsme si promluvit a navíc jsem čekala, že bude mít pořádnou kocovinu. Uvařila jsem silnou kávu a vyšla do ložnice, kde jsem ho začala budit.
"Vstávej, Trene, musíš jít do práce," lákala jsem ho ven z postele.
"Nech mě, já nikam nejdu," zabručel a otočil se na druhý bok. Bylo na něj asi ještě brzo. Otočila jsem se k odchodu, měla jsem v plánu vzbudit ho zase za půl hodiny. Jenže Tren mi v tom zabránil. Prudce se v posteli posadil.
"Anori?" vyjekl a vzápětí se chytal za hlavu. Říkala jsem to, kocovina.
"Jsem tu. Na stole máš kávu. Zvládneš to dneska do práce?" ptala jsem se ho. Chvíli na mě zíral naprosto ignorujíc mou otázku.
"Ty jsi tady," vydechl znovu.
"Ano, jsem tady. A ptám se tě, jestli zvládneš jít do práce," posadila jsem se k němu na postel. Tren se položil zpět do polštářů.
"Myslím, že to nezvládnu," zavrtěl pak hlavou. Byl úplně bledý.
"Dej si tu kávu, třeba tě trochu nakopne," pohladila jsem ho po ruce. Přikývl a zase zavřel oči.
"Až se probudím, nebudeš tu. Tohle se mi musí zdát," zamumlal. Naklonila jsem se nad něj a políbila ho na nos.
"Až se probudíš, opravdu tu nebudu. Pojedu totiž do práce a sbalím ti tu nejnutnější práci, kterou budeš muset dnes udělat. Ale vrátím se a dokážu ti, že se ti nezdám," slíbila jsem mu.
"Opravdu se vrátíš?" zamumlal, ale spíš mi přišlo, že už zase spí. Neodpověděla jsem a on se ani ničeho nedomáhal. Byl ještě mimo. Byla jsem si jistá, že si mě nebude pamatovat. Vydala jsem se sama do práce, kde jsem Trena omluvila a vzala mu ze stolu ty nejdůležitější nabídky. Naštěstí jsem mu to včera všechno přerovnávala, takže jsem přesně věděla, co a jak. Pak jsem se vydala zase zpátky. Nebyla jsem tak dobrý jezdec, takže mi cesta trvala mnohem déle, než trvala Trenovi. Doma jsem po špičkách vyšla do ložnice. Byl vzhůru a pil teď už studené kafe.
"Tak už jsi vzhůru," ozvala jsem se.
"Any, moc se ti za všechno omlouvám. Já jsem strašně rád, že jsi tady a udělám všechno, co jen budeš chtít," začal se hned překotně omlouvat.
"To já vím," usmála jsem se a posadila se k němu.
"Vůbec si nepamatuju, jak jsem se včera dostal domů," zabroukal a rozhlédl se po pokoji, jako by snad hledal nějakou nápovědu.
"Já to vím naprosto přesně," usmála jsem se.
"Tys tu byla už včera? A viděla jsi mě?" zděsil se.
"Nejenže viděla, ale dokonce jsem tě vedla a ještě si s tebou povídala. Tu modřinu na ruce máš od toho, jak jsi mi upadl na schodech," smála jsem se mu. Praštil sebou do peřin a se zasténáním si položil ruku přes obličej.
"Ale no tak. Neodešla jsem, zůstala jsem tady s tebou. Včera jsem hodně přemýšlela a vrátila se domů. A ty jsi byl tak roztomilý. Ani jsi mě nepoznal," usmívala jsem se. Vykoukl na mě z poza ruky.
"Takže se nezlobíš?" ptal se opatrně.
"Zlobím, ale už ne tolik. Ale stejně si budeme muset vážně promluvit," zvážněla jsem.
"Já vím," přitakal mi.
"I když většinu toho, co jsem chtěla slyšet, jsi mi řekl už včera," marně jsem držela smích. Zatvářil se provinile.
"O čem chceš mluvit?" zeptal se mě pak.
"O Colin, samozřejmě," zamrkala jsem na něj. Opět přikývl a přitáhl si pokrývku blíž k tělu.
"Co chceš vědět? Vím, že ti Teruo všechno řekl," zeptal se mě.
"Jak to s ní teď máš? A jak to s ní bude?" položila jsem svou otázku a posadila se blíž k němu.
"Nic s ní nemám a nic s ní nebude. Já chci tebe, nikoho jiného. A moc mě mrzí, že jsem zklamal tvou důvěru. Opravdu, udělám cokoliv, abys mi zase začala věřit," natáhl se pro moji ruku. Začala jsem se smát. Já už byla dávno obměkčená. Taková zrada se jen těžko odpouštěla a nechávala za sebou takovou hořkou pachuť, ale on byl prostě můj. Navždycky.
"Mohl bys začít tím, že mě pěkně poprosíš," nadhodila jsem. Překvapeně pozdvihl obočí.
"Docela se mi líbí, když mě prosíš," skousla jsem si ret. Trenovi se hravě zablýsklo v očích. Normálně by se po mě natáhl a svalil mě do peřin. Ovšem teď zůstal sedět.
"Prosím," zašeptal. Natáhla jsem se až k němu a vlepila mu polibek.
"Ještě jednou," usmála jsem se.
"Prosím," řekl znovu. To už jsem ho povalila úplně.
"Počkej, nechej mě si dojít do koupelny," snažil se mi vykroutit. Pustila jsem ho.
"A ne že mi tam utečeš oknem," varovala jsem ho se smíchem. Jen se usmál, ale zavrtěl hlavou. Neuteče mi. Natáhla jsem se na posteli a čekala na něj. Byla jsem z té rychlé cesty celá unavená. Nevím, proč jsem jela na koni, když jsem se mohla přemístit. Ale vítr ve vlasech a volné myšlenky byl ten správný pocit, který jsem potřebovala zažít. Když vyšel z koupelny, měl na sobě už tričko a kalhoty. A že mu to slušelo. Přisedl si ke mně a pokusil se mě sbalit do náruče. Uhnula jsem mu. Byla tu ještě jedna věc, kterou bylo potřeba vyřešit. Jeho to ovšem dost zmátlo.
"Any, jestli ses jen vrátila, ale dál hodláš být uražená, tak mi to řekni, ať vím, jak se mám k tobě chovat. Teď zrovna jsem z tebe dost zmatený," promluvil.
"Trene, bylo by tak snadné se schovat do tvé náruče a na všechno zapomenout. Ale problém Colin je pořád tady," vysvětlila jsem.
"Co chceš ještě slyšet. Už jsem ti řekl, že jsem si jistý tím, co ke komu cítím. A vím, že tebe miluju," pokrčil obočí, jak se snažil přijít na to, o co mi jde.
"To jsi mi předtím tvrdil taky a všechno se změnilo, když jste se potkali. Chci mít jistotu, že až se s ní příště potkáš, neoblbne tě. Že už mě nikde nenecháš," řekla jsem. Na chvíli se odmlčel.
"Až Colin příště potkám, představím tě jí, jako svou snoubenku a tím to skončí. Za normálních okolností bych zůstal její přítel, ale je mi jasné, že ty už nás dohromady nechceš vidět. A chápu to. Proto se budu snažit, abychom se nepotkávali," oznámil mi.
"Trene, víš, že tě nechci nijak omezovat. Samozřejmě, když všechno zůstane na přátelské rovině, nebudu ti nikoho zakazovat. Já jsem jen opatrná. Miluji tě a nechci o tebe přijít. Ty jsi ten důvod, proč jsem tady. A nedám tě ani žádné, co byla přede mnou, ani žádné, co by se snažila přijít po mě," šeptala jsem a vzala mu hlavu do dlaní.
"Já jsem ta příčina, proč jsi tady. Vzal jsem tě sem. I kdybych tu nebyl, nemůžeš nikam odejít, dokud nebude po válce," stočil náš hovor zase trochu jiným směrem. Snad proto, aby mě rozptýlil.
"To si myslíš ty," pokrčila jsem rameny. Neokomentoval to, jen si mě přitáhl do náruče. Tentokrát jsem se nechala.
"Jsem rád, že jsi zpátky," políbil mě do vlasů.
"Já jsem taky ráda, že jsem zpátky," zabroukala jsem a nechala se jím kolébat.