,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Listopad 2014

Poražená v tichém souboji

24. listopadu 2014 v 21:33 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se zase po menší odmlce hlásím. Věřte mi, dělám co můžu, ale škola se pomalu blíží ke zkouškám a já mám pořád co dělat. Dnešní díl vás jistojistě nepotěší, ale můžu slíbit, že ten další už bude o něco (nebo o hodně) lepší. Tak si užijte čtení:
.
.
"Vezmi ji odsud. Hned! Jeďte na radnici a zůstaňte tam, dokud pro vás nedojdu," zatřásl Dante Trenovi ramenem.
"Nemůžu vás tu nechat," odmítl.
"Je to rozkaz. Okamžitě ji odveď pryč," přikázal Dante.
"Trene, pojď," zatáhla jsem ho za druhou ruku. Cítila jsem, že Dante je opravdu vystresovaný. Teď by nebylo dobré ho pokoušet.
"Jak se odsud dostaneme, nenechají nás," zkoušel to Tren jinak. Od nás nalevo se ozval hrozný kravál - povyk, třískání a bouchání a taky hodně světla. Odváděli od nás pozornost. Nečekala jsem, až Tren zareaguje. Otočila jsem se a běžela jsem směrem k ministerstvu, kde byly ustájení naši koně. Tren mě následoval. Našli jsme naše koně a vyrazili pryč, sice velkou oklikou, abychom objeli bitvu, ale pryč. Nebyla jsem si moc jistá, kudy vlastně máme jet, ale naštěstí se mnou byl Tren a ten věděl, kde jsme. Za hodinu a půl už jsem začala poznávat cestu a pak už jsme přijeli do naší vesnice. Byla jsem úplně mokrá a zmrzlá a netoužila jsem po ničem jiném, než po hrnku horké kávy. Před radnicí mě Tren sundal ze sedla a vedl mě dovnitř.
"Trene, Anori, jsem ráda, že jste tady a v pořádku. Dante mě informoval, že se tam bojuje," přiběhla k nám hned starostka.
"Ano, bojuje a nevypadalo to zrovna dobře. Dante mě sem poslal, abych odvedl Anori. Ale já mám hroznou chuť se tam vrátit," zaťal Tren ruce v pěst.
"Byl to rozkaz. A to ty vždycky tvrdíš, že Dante se musí poslouchat," přemlouvala jsem ho. Nechtěla jsem, aby mě tu nechával.
"Nikam nejdu, zůstanu tu s tebou," objal mě a políbil do vlasů. Jeho mokré oblečení mě hrozně studilo na kůži.
"Trene, jsem ráda, že jsi v pořádku," objevila se tu Colin a i přes moji přítomnost ho objala.
"Samozřejmě, že jsem," přitakal jí Tren. Achjo, možná by nebyl tak špatný nápad, aby se tam vrátil. Demonstrativně jsem se zatřásla.
"Je ti zima viď? Jsi úplně mokrá. Seženu ti deku, nebo nějaké oblečení nebo něco," staral se hned.
"Sežeň si něco i pro sebe. Už před tím ti nebylo dobře. Vlastně bych ti měla spíš něco sehnat já," rozmyslela jsem se a vyrazila za starostkou poprosit ji o suché deky a něco horkého k pití.
"Pojď ke mně," objal mě najednou Tren a obě ruce mi položil na zadek.
"Co tak najednou?" ptala jsem se na jeho náhlý projev lásky.
"Nesmím obejmout svou snoubenku?" opáčil.
"Jistě, že smíš. Ale poslední dobou jsi spíš zdrženlivý a najednou mě držíš za zadek," seznámila jsem ho s fakty.
"Máš mokré oblečení, všechno je vidět," pošeptal mi do ucha. Zasmála jsem se.
"Tak proto, říkala jsem si, co se ti stalo," pošťuchovala jsem ho.
"U tebe je taky všechno vidět," postěžovala jsem si pak.
"Tady není nikdo, kdo by mě okukoval," zavrtěl hlavou. Střelila jsem pohledem po Colin, která tu ještě pořád zůstávala a neustále se dívala naším směrem.
"Proč na ni tak moc žárlíš?" zeptal se mě v reakci na můj významný pohled.
"Já nežárlím," ohradila jsem se hned.
"Já to vidím. No tak, řekni mi. Proč žárlíš?" vzal můj obličej do dlaní.
"Protože chci být ta nejdůležitější věc ve tvém životě. Chci být tvoje nejdůležitější fyzická i psychická potřeba. Chci, abych byla středem tvého vesmíru. A ona mi ten pocit bere," přiznala jsem. Přitáhl si mě k dlouhému a vášnivému polibku. Jak mě k sobě tiskl, začala jsem být roztoužená. Pochopte, v tom promočeném oblečení to bylo, skoro jako kdybych byla nahá.
"Lásko, ty jsi ta nejdůležitější věc v mém životě. A všechno, co dělám, dělám kvůli tobě. I když tobě to tak možná nepřijde. Patří ti celý můj svět," řekl mi pak. Se zářivým úsměvem jsem mu skočila kolem krku. Ozvalo se obdivné zahvízdnutí a Tren okamžitě vrátil svoje ruce na moje pozadí. Tomu jsem se zasmála.
"Tak je nech, ať se podívají," pošeptala jsem mu do ucha. A pak přišla starostka s dekami. Hned jsem Trena do jedné zabalila.
"Běž se támhle posadit. Seženu ti hrnek něčeho teplého," instruovala jsem ho hned k jednomu křeslu a šla hledat nějakou kuchyňku. Někde si čaj vařit museli. O chvíli později jsme se vracela s hrnek horkého čaje. Zarazila jsem se, když jsem spatřila, že vedle křesla, kde se do deky choulil Tren, seděla Colin. Ona mu ta ženská nedá pokoj!
"Jeden čajíček pro marůdka," zahlaholila jsem, když jsem byla na doslech.
"Děkuju, zlato," usmál se Tren a hrnek si ode mě vzal.
"Není skořicový?" ptal se pak podezřívavě, když si k němu přičichl.
"Je to nějaká směs, ale o skořici tam nepsali, kontrolovala jsem ho," ujistila jsem ho, že na jeho averzi proti výborným čajům se skořicí jsem nezapomněla. Usrkl a spokojeně pokýval hlavou.
"Nemáš rád skořici?" ptala se překvapeně Colin. Ona to nevěděla? Chtěla jsem se poplácat po rameni. Jedna-nula pro mě. Tren jí to mezitím vyprávěl po svém. Já ho moc neposlouchala.
"Kde máš ty hrnek?" ptal se najednou Tren.
"Našla jsem jen jeden a ty ho potřebuješ víc než já," pokrčila jsem rameny.
"Tak pojď ke mně, alespoň mě víc zahřeješ a můžeš pít z mého," stáhl si mě do klína, kde mě pevně objal a nabízel mi svůj hrnek. Tohle už bylo dva-nula pro mě, ale Colin to stále nepochopila a neodešla.
"Lásko, nech si svoje bacily. Alespoň jeden z nás musí zůstat zdravý," škádlila jsem ho. To mi odsouhlasil, takže jsem se k němu jen tulila.
"Je mi zima," zabrblal pak, když už měl vypito.
"Zlatíčko, vždyť úplně hoříš," sahala jsem mu na čelo. Bylo to ještě horší než odpoledne.
"Dojdu ti ještě pro jednu deku, hm? A zítra zůstaneš doma," hladila jsem ho ve vlasech.
"Nemůžu zůstat doma. Čeká mě ta prezentace," bouřil se hned.
"Ta prezentace se bez tebe nesesype," založila jsem si volnou ruku v bok.
"Ale ani neudělá. Musím pracovat," domlouval mi.
"Co když se ti udělá špatně?" nedala jsem se.
"Od toho mám svou milující snoubenku, která mě pohlídá," odzbrojil mě svým úsměvem a snažil se mi vtisknout polibek. Na to jsem mu neměla co říct a tak jsem se alespoň pokusila sehnat druhou deku a polibku se úspěšně vyhnula. Když jsem se vracela, slyšela jsem ještě konec jejich rozhovoru.
"…já bych tě nenutila zůstat doma. Práci potřebuješ. A určitě bych se nevyhýbala polibkům," slyšela jsem říkat Colin. Já jí dám, takhle mě shazovat. A od nemocného líbat opravdu nechci.
"Tady máš tu deku," zabalila jsem ho ještě do jedné a sama se mu pozvala na klín. Neprotestoval.
"Máš od toho deště zplihlé vlasy," pousmál se Tren a jemně mi prsty pročesával jednotlivé kadeře.
"Jo, to má," zasmála se škodolibě Colin a schválně si pročísla svoje jemné vlasy. Dobrá, dva-jedna. Ale pořád jsem vedla.
"Mě se i tak líbí," ujistil mě Tren. Tři-jedna. A pak do místnosti vrazil Dante. Hned jsme se oba zvedli a začali zjišťovat, co se stalo. Během Danteho líčení Trenovi pěkně zčervenal nos a začal i popotahovat. Bude mít rýmu jako trám.
"Takže nešli jen po nás? Bojovali i tak?" ptala jsem se překvapeně, když jsem si dala dohromady vývody z Danteho vyprávění.
"Očividně jim šlo o to nás oslabit. Váš odjezd vůbec neřešili," pokýval Dante smutně hlavou. To nebylo moc dobré, že nešli jen po nás.
"Běžte se domů dosušit a vyspat. Promluvíme si o tom zítra. Musím si o tom s Nejvyšším ještě vážně pohovořit, než vyvodím nějaké následky," poslal nás Dante. Vzala jsem Trena za ruku a odvedla ho dřív, než by se stihl rozloučit s Colin. Ani nijak neprotestoval. Doma jsem mu pomohla z ještě pořád vlhké košile a kalhot a směřovala ho pod horkou sprchu.
"Ani jsem nestihl říct Colin, že jdeme," vzpomněl si najednou. Zamrzelo mě to. Pro sebe jsem si bručela cosi o nemravných děvách, co kradou zadané muže a nestydatě pomlouvají jejich ženy, přitom se k němu otočila zády a drhla se houbou sama. Což jsem v jeho společnosti ve sprše nikdy nedělala.
"Ty se zlobíš?" ptal se opatrně.
"Ano, zlobím," odsekla jsem a pokračovala v mytí. Vzal mi houbu z ruky a přitiskl si mě na prsa.
"Kvůli Colin?" odhadoval. Přikývla jsem.
"Proč se kvůli ní pořád hádáme?" ptal se mě pak.
"Protože se mi nelíbí, jak s tebou flirtuje, jak mě před tebou shazuje a vůbec jinak dává najevo, že ona by byla lepší partie než já. A ty jí necháváš," vyčetla jsem mu.
"To není pravda. Tak to vůbec není. A navíc, když už o tom mluvíme, v bitvě jsi řekla něco o tom, že jsem tě s ní podvedl," odtáhl mě od sebe natolik, aby mi lépe viděl do tváře.
"Taky si mě s ní povedl," přikývla jsem.
"Byl to jen polibek," bránil se.
"A to snad není podvod?" stála jsem si za svým.
"Ne v takovém slova smyslu," zavrtěl hlavou.
"Kdybys mě ty načapal, jak se líbám třeba s Patrikem, bral bys ohledy na nějaký smysl, nebo by to pro tebe znamenalo, že jsem tě podvedla?" vmetla jsem mu do tváře a odešla jsem ze sprchy.
"Tohle nebylo fair," postěžoval si, když mě následoval a pak mě sledoval, jak se suším a oblékám do pyžama.
"Fair nebo ne, na věci to nic nemění. A teď se usuš a šup do postele. Jsi nemocný," posílala jsem ho. Tentokrát to byl on, co si bručel pod vousy, ale já mu nerozuměla a nehodlala mu ustupovat. Tren usnul hned a mě to dost dlouhou dobu trvalo. Tak dlouho, že jsem stihla postřehnout ten okamžik, kdy mu nebezpečně vystoupala horečka a já mu mohla udělat studený obklad. Pravidelně jsem k němu vstávala, měnila mu obklady a hlídala, jestli horečka klesá nebo ne. A v práci mi Tren teprve předvedl, jak moc je nemocný. V jednom kuse smrkal, nos měl úplně červený a oteklý. Oči měl skelné a často se mi zdálo, že ani pořádně nevnímá, co mu kdo říká.
"Čas na tvoje léky," oznámila jsem mu nekompromisně a podávala mu sklenici s vodou a tabletku proti horečce. Ani mi neodmlouval. Pak jsem mu ještě nastavila lžičku se sirupem proti kašli a i to poslušně spolkl.
"Zlatíčko, jeď domů. Vždyť vidím, že ti není vůbec dobře. Já to za tebe nějak dodělám," domlouvala jsem mu už od rána.
"Ne, já to zvládnu," vrtěl odmítavě hlavou. Tvrdohlavý jako dítě.
"Vždyť se mi strháš. Já chci raději chudého snoubence, než žádného," masírovala jsem mu ramena. Vzal do dlaně mou ruku a prohlédl si můj zásnubní prstýnek.
"Neboj se zlatíčko, nejsem nemocný poprvé. Vím, co si k sobě můžu dovolit," uklidňoval mě. Nemělo cenu na něj naléhat. Alespoň jsem z něj vymámila slib, že půjdeme domů brzy, což dodržel.
"Zítra ti budu držet palce, miláčku," promluvil na mě, když ležel na gauči zachumlaný v peřině a já si znovu pročítala své poznámky. Měla jsem zítra první zkoušku jako náhradu za minulý semestr.
"Zvládneš to sám? Já za tebou hned potom přijedu," dělala jsem si starosti. Jen přikývl. Byl hrozně unavený. Ale na jednu stranu to bylo dobře. Alespoň jsem měla čas na nerušené učení. Ráno se k mé radosti rozhodl, že do práce nepojede. Nedivila jsem se mu, vypadal opravdu hrozně. Uvařila jsem mu plnou konev čaje, na stolek položila všechny léky, co si měl vzít a jeho rozečtenou knížku, načechrala jsem mu polštář a zavázala mu krk šátkem, aby ho měl v teple. Začal totiž i pokašlávat.
"Tak hodně štěstí," zasýpal z peřin. Políbila jsem ho na čelo a vyrazila do školy. Když jsem se odpoledne vracela, našla jsem před našimi dveřmi stát Colin, jak zvonila.
"Co tu děláš?" ptala jsem se nepřátelsky.
"Minule jste odešli tak rychle, že jsem Trenovi nestihla něco říct. Chci s ním mluvit," odpověděla.
"Je nemocný. A když ti neotevírá, tak buď spí, nebo s tebou nechce mluvit," odbyla jsem ji a začala lovit klíče.
"Řekni mu, že jsem tu a uvidíš, že si bude chtít promluvit," pronesla. Byla panovačná až hrůza. Vešla jsem dovnitř a nezavřela za sebou dveře, abych ji následně mohla vypakovat ven. Trena jsem našla na gauči v peřinách, s knihou v ruce, vypitým čajem a prázdnými obaly od léků.
"Ahoj lásko, ty jsi mi ale šikovný," pozdravila jsem ho a políbila ho na tvář.
"Ahoj. To jsi zvonila ty? Nechtěl jsem s nikým mluvit, ale nenapadlo mě, že by sis mohla zapomenout klíče," zasípal. Vůbec se mu to nezlepšilo.
"To jsem nebyla já, ale Colin. Je venku a chce s tebou mluvit. Mám ji poslat pryč?" ptala jsem se a snažila jsem se mu očima vsugerovat to, že ji nechce vidět.
"Nebylo od nás moc milé, jak jsme od ní minule odešli. Ale ty asi nechceš, abych ji viděl, že?" zeptal se a vzal mě za ruku.
"Já se ale ptala, jestli mě chceš vidět ty. Anorin názor mě nezajímá," objevila se ve dveřích Colin, která se sama pozvala dál. Zvedla jsem se a odešla do kuchyně. U toho být nemusím.
"Colin, neměla bys tu být. Mám nějakou chřipku," snažil se ji Tren poslat pryč, protože správně odhadl nesouhlas v mojí tváři.
"Chřipky se nebojím," pokrčila rameny. Uvařila jsem Trenovi další konev čaje a Colin kávu, i když nejraději bych jí tam přidala trochu arsenu. V obýváku jsem Trenovi sáhla na čelo. Teplota mu neustoupila. Prsty jsem mu nahmatala krční uzliny.
"Tohle se mi moc nelíbí. Měl bys s tím jít k doktorovi," upozorňovala jsem ho.
"Vždyť ty jsi doktor," usmál se Tren.
"Nejsem, a ještě dlouho nebudu. Ale řekla bych, že to bude spíš angína, než chřipka," oznamovala jsem mu. Jen pokrčil rameny a Colin si poposedla.
"Jak ti vlastně dopadla ta zkouška?" vzpomněl si najednou Tren. Místo sípání přestával mluvit úplně.
"Jak by asi mohla dopadnout, když jsem tak hrozně šikovná?" usmála jsem se a pocuchala mu vlasy. Jeho rtům jsem ovšem natočila jen tvář, nechtěla jsem tu angínu mít taky.
"Nechám vám prostor. Budu v kuchyni, kdyby něco," řekla jsem pak a trochu jsem doufala, že mě Tren požádá, abych nechodila. Ale on jen s úsměvem přikývl a nechal mě odejít. Sakra! Odešla jsem do kuchyně a pustila se do přípravy večeře. Ovšem pořád jsem slyšela, o čem si povídali.
"Vypadáš opravdu hrozně. Věříš Anori, že se o tebe dokáže dostatečně postarat?" ptala se Colin. Já po ní snad něco hodím!
"Samozřejmě, že to dokáže. Ale ty by ses měla držet dál, ať se nenakazíš," odpověděl Tren starostlivě. Hlasivky ho pořád neposlouchaly a mě přímo ubíjel ten jeho zájem o její zdraví. Nenápadně jsem k nim nakoukla a viděla Colin sedící na pohovce, jak měla položenou ruku v jeho vlasech. Zatnula jsem pěsti.
"Slyšela jsem, že máš už dva synovce," začala pak Colin. Co se má co starat o Trenovi synovce?
"Ano. Jednomu budou tři a tomu staršímu deset. Dany je moc šikovný kluk. Občas k nám jezdí na prázdniny," odpověděl Tren teď už úplně šeptem. Když jsem se ale hodně soustředila, i tak jsem mu rozuměla.
"Máš hodně rád děti, že? Podle toho výrazu, co jsi nasadil, když jsi začal vyprávět," zasmála se Colin a já přemýšlela, kam tímhle směřuje.
"Ano, to mám. Ale raději bych vlastní, než si je půjčovat," souhlasil Tren.
"Tak co ti brání?" ptala se. Ale ne, já už vím, kam míří. Prosím, prosím, Trene mlč, nebo ji odsud vyhoď.
"Anori je moc mladá na to, abych měla děti. Je jí teprve šestatřicet," řekl Tren. Achjo.
"Páni. Tak to si ještě počkáš. No, já už mám na děti věk. A myslím, že mám nejvyšší čas se usadit. Nedal by sis říct? Myslím, že bychom děťátko měli velmi rychle," chichotala se Colin. Tak to byla rána. Moje žabomyší válka, kde jsem tři-jedna vedla, nebyla ničím v porovnání s podpásovkou v podobě dítěte. Ona teď byla šampionka. Vedla minimálně 20:3.
"Popřemýšlím o tom," řekl Tren taky se smíchem. Vypadla mi z prstů poklička. Popřemýšlí o tom? Myslel to vážně, nebo ji chtěl jen nějak uchlácholit?
"Já už asi půjdu. Ale kdybys někdy zatoužil po mé společnosti, tak víš, kde mě hledat," slyšela jsem ji říkat. Tren ji šel pravděpodobně vyprovodit ke dveřím a já zjistila, že se mi po tvářích začaly koulet velké slzy. Rychle jsem se sklonila k lince a začala zuřivě krájet cibuli. Neuvidí mě brečet kvůli Colin, nikdy!
"Zlato, vždyť nevidíš, co děláš. Ublížíš si. Na, osuš si oči," objevil se tu najednou Tren a bral mi nůž z ruky. Při jeho oslovení jsem sebou lehce škubla, ale doufala jsem, že si toho nevšiml.
"To je tou cibulí, hrozně pálí," ospravedlňovala jsem se. Očividně mi na to skočil a já ho nehodlala zatěžovat tím, jak moc mě Colin trápí.
"Na co ji vůbec krájíš? Večeři už máš skoro hotovou," zasýpal pak Tren. Vůbec se mi ten jeho hlas nelíbil.
"To dělám tobě. Smíchám jí s medem. Ta šťáva pak je výborná na bolest v krku," odpověděla jsem a vystrkovala ho z kuchyně. Potřebovala jsem se trochu vzpamatovat. Popřemýšlím o tom. Jeho slova se mi v hlavě pořád opakovala. Nandala jsem večeři na talíře a odnesla je do jídelny ke stolu. Tren seděl na gauči s knihou v ruce, ale nečetl. Jen hleděl do prázdna. Popřemýšlím o tom. Přemýšlel nad tím zrovna teď? Co když zrovna teď vidí sebe, Colin a jejich nádherné zrzavé děťátko? Co když teď jenom čeká, než nabere dost sil, aby mohl odejít? Mezitím si mě Tren všiml a s úsměvem přešel ke stolu.
"Dobrou chuť, miláčku. Voní to úžasně," pochválil mě. Tohle by přece neřekl někdo, kdy by mě chtěl opustit, že ne? Usmála jsem se nazpět, ale bylo to nucené. Ze všeho toho přemýšlení se mi zvedl žaludek a já absolutně ztratila chuť k jídlu.
"Děje se něco?" zajímal se hned Tren, kterému můj ztracený apetit neušel.
"Ne, jen se mi udělalo trochu špatně. Raději to nebudu pokoušet a dám si jen čaj," odnesla jsem svůj talíř do kuchyně, kde jsem si musela zakrýt pusu dlaní, abych utlumila vzlyky. Bylo mi skoro stejně mizerně, jako když jsem je viděla se líbat. Oni a děťátko, které jsem si já sama tolik přála. Postavila jsem vodu na čaj a uvařila rovnou i jemu. On mezitím taky dojedl a uvelebil se zpět v peřinách.
"Měl by sis zítra zajít k doktorovi. Anebo alespoň zavolat Terua. Vážně se mi to nelíbí," domlouvala jsem mu a hladila ho po vlasech.
"Dobře, srdíčko. Zavolám mu," přikývl mi Tren. Očividně mu bylo hůř, než sám dával najevo, když tak ochotně souhlasil. V tichosti jsme si každý usrkávali svůj čaj. Popřemýšlím o tom. Vrátil se zase k těm myšlenkám? Honilo se mu hlavou, jestli mu stojí za to, čekat tolik let na dítě se mnou, když může jedno mít s dokonalou Colin? Už jsem to déle nevydržela. Vstala jsem a bez jediného slova odešla ven. Potřebovala jsem být sama. Jenže ani chladný vzduch, ani noční ticho mi nepomohly vyčistit si hlavu. Pořád jsem je viděla a pořád jsem slyšela. Popřemýšlím o tom. Už jsem to nemohla snášet. Dříve či později budu muset s pravdou ven a říct Trenovi, jak se cítím. Zakázat mu se s ní stýkat, i když se on bude zlobit. Protože já už to déle snášet nedokážu. Vrátila jsem zpět domů, protože déle se procházet stejně nemělo cenu. Tren spal v obýváku na gauči, protože v tomhle stavu mu přišlo lezení do schodů příliš vyčerpávající. Zůstala jsem tedy v ložnici sama. A pocit, že bych sama mohla zůstat už napořád, mě znovu rozbrečel. Doufala jsem, že Tren tvrdě spal, nechtěla jsem, aby mě viděl takhle zlomenou. Jenže přesně taková jsem teď byla. Zlomená a úplně sama.


Princess of Shadows...na téma smutek a samota, jak příhodné :)

Ohledně Colin se nikdy hádat nepřestaneme

4. listopadu 2014 v 21:06 | Yui-chan |  Růže msty
Omlouvám se za zdržení, ale nějak jsem nemohla dopsat pár posledních vět. Jinak pro znalce - Ano, opravdu jsem použila životní zkušenosti :D. Jinak můžu slíbit, že v dalím díle se to mezi nimi trochu vyjasní. Teď ale neředbíhejme a prosím, nechte mi po přečtení komentář :)
.
.
"Anori, kde je ten výpis, co jsem ti před chvíli dal do ruky?" vyštěkl na mě Tren.
"Vrátila jsem ti ho, musíš ho mít někde na stole," zamračila jsem se. Tren byl opravdu nesnesitelný, když byl ve stresu. Připravovala se velká prezentace, ve které on hrál velkou úlohu. Příprava na ni mu zabírala veškerý volný čas. Nedělal nic jiného, než jen koukal do tabulek, prezentací a hledal nejrůznější papíry.
"Tady nikde není," bručel naštvaně. Vstala jsem ze svého místa a pomohla mu s hledáním. Samozřejmě ho tam měl, zaházený spoustou dalších.
"Promiň, vím, že jsem hrozně protivný," políbil mě na čelo a chvíli mě podržel v objetí.
"To zvládneš, neměj strach. Se vším ti pomůžu. Jen na mě neštěkej," pousmála jsem se. Neštěkal na mě jen do chvíle, než zase něco nemohl najít. Nechala jsem ho v práci samotného. On pracoval dlouho do noci a mě nebavilo na něj čekat v jeho kanceláři. Jezdila jsem tedy domů. Stejně tak tomu bylo i dnes. Vydupala jsem si, že jsem mohla jezdit na vlastním koni, takže jsem si teď užívala jízdu domů setmělou krajinou. Vítr mi cuchal vlasy a mě bylo skvěle. Doma jsem připravila večeři a pustila se do učení. Za týden mě čekalo přezkoušení z jednoho předmětu. Takže jsem začala trochu panikařit, ale v práci jsem se prostě učit nemohla. Tren mě tam přílišně zaměstnával.
"Srdíčko, jsem doma," ozvalo se z předsíně.
"Ahoj, lásko. Dnes nějak brzy," přivítala jsem ho a nastavila mu rty na polibek.
"Opravdu se za sebe omlouvám. Jsem fakt hrozný, co?" objal mě kolem ramen a zaostřil na text v mých rukou.
"Dá se to vydržet," zavrtěla jsem hlavou. Dal mi čas na učení, kdy večeřel a pak mi sebral učebnici z ruky.
"Musíš být unavená. Řekni, je něco, co pro tebe můžu udělat, abych odčinil svoje neomluvitelné chování?" zeptal se mě.
"Mám určitou představu," usmála jsem se a nechala se odvést do ložnice.
"Hm, za tohle bych ti odpustila cokoliv," zavrněla jsem, když jsem mu ležela na prsou.
"Ještě, že vím, jak na tebe," zasmál se Tren. Druhý den se snažil být na mě milý, i když ho to stálo veškeré úsilí. Asi v poledne do kanceláře vtrhl nějaký chlap, kterého jsem nikdy předtím neviděla, a hned začal křičet. Tren se nenechal pobízet a začal křičet nazpátek. Seděla jsem schoulená v křesle a poslouchala tu hádku. Unikal mi její smysl, používali dost výrazů, které byly pravděpodobně ekonomické, a kterým jsem vůbec nerozuměla.
"Ocenil bych, kdybyste odešel z mojí kanceláře," řekl Tren.
"Ještě si o tom promluvíme, pane kolego," odsekl druhý a nasupeně odkráčel. Tren se pak svezl do křesla a položil si hlavu do dlaní.
"Co to bylo?" zeptala jsem se a přešla k němu.
"Hrozně mu vadí, že mám osobní asistentku, kdežto on se o tu svou musí dělit s ostatními kancelářemi. Několikrát žádal o svou vlastní, a teď se snaží udělat peklo mě. Chce podávat stížnosti, které mu sice k ničemu nebudou, ale rozhodně mi neusnadní život," povzdechl si. Posadila jsem se mu do klína a nechala ho, aby mi svou hlavu zabořil do prsou.
"O co mu jde? To chce, abych se starala i o jeho kancelář?" zavrtěla jsem hlavou a políbila ho do vlasů.
"Pravděpodobně, ale to nepřichází v úvahu," odpověděl mi.
"Jsi si jistý, že s tou žádostí nepochodí?" ujišťovala jsem se.
"Miláčku, ty jsi vyvolená. Nikdo tě nenechá dělat někomu jinému poskoka. Pro mě pracuješ jen pro to, abys měla praxi, a protože já jsem tvůj meertalen a můžu si tě pohlídat. Ale kdykoliv by se ti zdálo, že toho po tobě chci příliš, mohla by sis klidně stěžovat a já bych to pěkně schytal," ujistil mě.
"Máš ty to ale složité," popichovala jsem ho, ale byla jsem ráda, že nebudu muset obíhat ještě další kanceláře.
"Nech mě pracovat, zlatíčko. Mám toho ještě hodně," požádal mě pak a já mu vyhověla. To odpoledne jsem jela domů zase dřív, než Tren. On měl ještě nějakou schůzku, tak mě poslal, ať se jedu učit. Zrovna jsem stála na židli a snažila se zpět nacpat do skříně všechny věci, které mi Tren před nedávnem sundal. Nechtěla jsem na něj čekat.
"Jsem tu a vedu návštěvu," promluvil najednou a bouchl dveřmi. Lekla jsem se tak moc, že se mi židle zhoupla a já sletěla na zem. Ozvalo se nepříjemné křupnutí.
"Any, jsi v pohodě?" přiběhl ke mně hned.
"Kotník," sykla jsem. Bolelo to jako čert.
"Koukám, že se tu budu hodit," promluvil Teruo, kterého jsem si doteď nevšimla. Tak to je ta Trenova návštěva.
"Hm, nevypadá to úplně dobře," bručel si pod vousy, když mi prohmatával kotník.
"Co s tím má?" ptal se Tren starostlivě a hladil mě po pažích. Teruo mlčel a položil mi dlaň na bolavé místo. Vydechla jsem úlevou.
"Ale 2-3 dny na to nesmí šlapat. Bylo to zlomené. Pohmoždilo to šlachu, které se musí dát čas," oznámil nám. Zničeně jsem si povzdechla, to mi ještě tak scházelo. Tren přikývl na srozuměnou. Doma jsme měli snad všechny zdravotní pomůcky, takže se nemuselo do nemocnice pro berle. Tren musel zaujmout mé místo hostitelky, kdy Teruovi připravil kávu a něco k snědku. Já jim chtěla dát trochu soukromí, takže jsem se v koupelně pustila do uklízení. Dělala jsem to pomocí magie, takže mi fakt, že nemůžu pořádně chodit, nijak nepřekážel. Ozval se zvonek.
"Jdu tam," zavolala jsem do obývacího pokoje a belhala jsem ke dveřím. Úsměv, kterým jsem vítala příchozího, mi rychle zmizel, když jsem spatřila tu zrzavou ženskou. Co si to dovolovala? Chodit nám až do domu! Přejela mě pohledem a něčemu se pro sebe usmála. Neměla jsem na sobě zrovna ty nejlepší šaty, ale já tu byla doma.
"Jdu za Trenem, vím, že tu je," řekla mi drze. Odolávala jsem chuti přibouchnout jí dveře a zlomit jí ten její dokonalý nos.
"Trene? Lásko, máš tu návštěvu," zavolala jsem směrem dovnitř, ale Colin jsem dál nepozvala. Tren se hned objevil a pevně mě objal kolem pasu
"Co tu děláš, Colin?" zeptal se, ale jeho hlas nebyl tak nepřátelský, jak jsem si představovala.
"V hospodě je sraz s pár lidmi. Poslali mě, ať dojdu pro tebe a Terua," zářivě se usmála.
"Kdo nás zve?" zamračil se Tren. Všimla jsem si, že se k nám připojil i Teruo. Colin řekla nějaká většinou dívčí jména. Vůbec jsem netušila, kdo to má být.
"Bude to skoro třídní sraz," zachichotala se pak a mě přišlo, že to udělala schválně, aby mě shodila, protože já jeho spolužáky neznala. Tedy kromě Fren, ale její jméno jsem nezaslechla. Tren s Teruem po sobě rychle střelili pohledem a pak se zadívali na mě. Jako kdybych já mu mohla něco zakazovat.
"Dobře se bav, zlato," vymáčkla jsem ze sebe a belhala se do obýváku. Slyšela jsem Colin, jak s ním ještě laškovně promlouvala. Pak přišel za mnou.
"Nebudu tam dlouho. Nezlobíš se?" pohladil mě po vlasech. Vyloudila jsem úsměv, slabý ale úsměv a zavrtěla hlavou. A tak odešel. Já se chtěla učit, ale vůbec mi to nešlo. Jako zázrakem mě z mojí deprese vyrušila návštěva Lizzy. Chtěla se o něčem poradit, promluvit si a nakonec mě ukecala a vytáhla mě ven. Aniž by mi to došlo, skončily jsme v hospodě, ve které seděl i Tren, Teruo, Colin a ostatní jejich přátelé. Když mě Tren spatřil ve dveřích, zamračil se, ale nešel za mnou. Vůbec jsem netušila, co si myslí. Ale i já měla právo se bavit, ne? Seděly jsme s Lizzy u stolu dost blízko na to, abych slyšela, o čem se Tren s přáteli baví.
"Moc vám to spolu s Colin sluší," promluvila jedna dívka. Tak moment, co to má jako být? Colin se zářivě usmála a ramenem se opřela o Trena.
"Ne, tak to není. Nechodíme spolu," zavrtěl Tren hlavou a lehce se odtáhl. Ale ne dostatečně daleko, aby se s Colin nedotýkali.
"Já myslela, že…" zarazila se ona dívka.
"Chodili jsme spolu. Ale pak se stala politováníhodná událost, takže jsme se rozešli. Ale je to škoda," pokrčila Colin rameny a sladce se usmála.
"To je škoda, fakt vám to sluší," pokračovala ta dívka dál a významně na oba mrkla. Colin se taky smála, objala Trena kolem paže a druhou rukou si hrála se svými vlnitými vlasy.
"Mám snoubenku. Je to moc milá dívka," řekl Tren a při tom zavadil pohledem o mě. Úsměv mu trochu zatuhl.
"Anori," vyrušila mě Lizzy a začala vyprávět. Začala jsem se soustředit na ni a její vyprávění, popíjela svůj džus a snažila se nemyslet na to, jak ta zrzavá ženská flirtuje s mým snoubencem.
"Asi budu muset jít. Slíbila jsem rodičům, že se vrátím celkem brzy," usmála se Lizzy a zvedla se. I já se zvedla a s berlemi se vydala k baru, kde jsem zaplatila. Najednou mě někdo objal.
"Co tu děláš?" zavrčel mi Tren do ucha. Usmíval se, ale na hlase jsem mu poznala, že je naštvaný. Nervózně jsem polkla. Pro ostatní to muselo vypadat jako romantické gesto, jak mě tak držel.
"Přišla pro mě Lizzy. Chvíli jsme se bavily doma a pak mě přemluvila, abychom šly sem," pípla jsem.
"Myslím, že jsem tě nechal doma, abys tam odpočívala. Máš pohmožděný kotník," pokračoval tím tichým hlasem.
"Myslela jsem, že se nebudeš tolik zlobit, když jsme šly do stejného baru, ve kterém jsi i ty. Že mě budeš mít pod dohledem," ospravedlňovala jsem se.
"To je ta tvoje snoubenka?" přiběhla k nám najednou ta dívka, která si předtím myslela, že Tren chodí s Colin.
"Ano, to je moje Anori," usmál se Tren a políbil mě na spánek. Dívka mě objala a s úsměvem mi pohrozila, ať jsem na něj hodná.
"Taky jsem tam nechtěla být sama. Obzvlášť když jsem věděla, že ty jsi s Colin," zabrblala jsem, když jsme měli zase soukromí.
"Ptal jsem se tě, jestli ti to nevadí," ohradil se.
"A co jsem ti měla říct? Že nechci, abys nikam chodil? Že nechci, abys chodil s ní? Obzvlášť, když jsem viděla, jak se na tebe lepí," otočila jsem k němu hlavu. Nakrčil čelo, jak o mých slovech přemýšlel.
"Já nechci vypadat jako nějaká stíhačka, co ti nařizuje, s kým se smíš a nesmíš stýkat. A nechci, aby ses na mě zlobil," víc jsem se mu opřela do náruče.
"Tak přestaň dělat věci, kvůli kterým se zlobím. Možná je ke mně Colin příliš vřelá, ale když jsem ji nechal doma, zůstala tam," zabručel. Tak tohle byla docela rána. Než jsem na to stihla reagovat, připojil se k nám Teruo.
"Lidi, potřebuji vaši pomoc. Colin se teď začala podezřele motat kolem mě. A začínám se trochu bát, že mě pozve, ať přespím u ní a já s ní nechci zůstat sám. Ale asi bych neodmítl, protože dneska nemám kam složit hlavu," spustil.
"Tak zůstaň u nás," nabídla jsem. Trenovi se možná nemuselo líbit, že jsem to nabídla takhle bez něj, ale já chtěla Terua využít jako takový tlumič. Aspoň na mě Tren nebude tolik naštvaný.
"O to jsem vás chtěl poprosit. A kdyby něco, domluvili jsme se už dávno, jo?" poplácal nás oba po rameni a vrátil se zpět k jejich stolu.
"Nezlobíš se, že jsem ho pozvala?" ujišťovala jsem se pak.
"Ne, samozřejmě, že ne. Já se zlobím kvůli něčemu úplně jinému," zavrtěl hlavou. Jistě, když šlo o Terua, bylo všechno v naprostém pořádku. Ale já se teď taky začala zlobit. Nikdo mě nebude s Colin srovnávat. A od Trena to bylo obzvlášť nepříjemné.
"Kam jdeš?" ptal se hned Tren, když jsem ho od sebe odstrčila a belhala se směrem ke dveřím.
"Domů. Ty se tu očividně dobře bavíš a očekáváš, že já na tebe poslušně počkám doma a budu trnout hrůzou, jestli se vůbec vrátíš," odsekla jsem a snažila se dostat co nejdál, než mě stihne zastavit. Bohužel, kvůli mému handicapu to měl o dost jednodušší. Stihla jsem udělat tak dva kroky, než mě pevně držel za loket a druhou rukou mi přidržoval berly. Dobře odhadl, že bych se ho s ní pokusila praštit.
"Ty mi nevěříš?" zeptal se naštvaně.
"A můžu snad? Viděla jsem vás. Vůbec se nesnažíš ji od sebe odstrčit. Copak ty nevidíš, jak se po tobě schválně plazí?" zeptala jsem se a pokusila se mu vyškubnout.
"Samozřejmě, že to vidím. Ale komu neustále říkám, že ho miluji?" zeptal se mě.
"Mě," povzdechla jsem si.
"Ano, tobě a ne jí. Ona je prostě hrozně vřelá," domlouval mi.
"Proč se jí zastáváš?" rozčilovala jsem se.
"A proč ty ji tak moc nenávidíš?" opáčil on.
"Výborně. Neočekáváš snad, že budu chodit s tvými ex na čajové dýchánky, že ne? Proč bych ji měla mít ráda? Já vím, jak moc ti ublížila. A taky vím, jak moc ublížila mě. Nebudu ji mít ráda. Nikdy. A ty bys taky neměl," mračila jsem se na něj. A on byl jako moje zrcadlo. Nakrčené čelo, lehce přimhouřené oči a semknuté rty, zlobil se.
"Ona je člověk, s kterým jsem měl společnou značnou část svojí minulosti. Ano, ublížila mi, ale nemůžu ji kvůli tomu zavrhnout. Já ji nechci zpátky, ale vím, že je to hodná a milá dívka. Nemůžeš čekat, že na tohle všechno zapomenu," snažil se mi vysvětlit svůj postoj. A já k jeho slovům byla hluchá.
"Nech mě jít, Trene. Tamhle na tebe čeká ta tvoje hodná a milá dívka. Určitě si jí budeš moct postěžovat, jak strašně drzou a nevychovanou máš snoubenku," zaprskala jsem a vytrhla se mu. Nechal mě vyjít až ven, než se za mnou rozeběhl. A periferním viděním jsem zpozorovala i Terua a tu zrzku, kvůli které jsme se s Trenem právě pohádali.
"Myslela jsem, že bys mohl přespat u mě. A můžeš si s sebou vzít i Trena, jestli ho Anori pustí," slyšela jsem ji říkat a tak jsem raději přidala do kroku. Uvidíme, koho si vybere. Jestli ji, už mě v životě neuvidí.
"Teruo vlastně spí u nás. Už jsme tak domluvení nějakou dobu," odmítl Tren a i s Teruem spěchal za mnou. Já dělala, jako že ho nevidím, ale v duchu jsem si opravdu oddechla.
"Tak dobrou noc, Trene," zavolala za ním ještě Colin. A já zatínala zuby, abych se tam nevrátila a neuhodila ji berlí. Chlapci se v tichosti zařadili vedle mě.
"Vy se hádáte?" zeptal se Teruo po chvíli ticha.
"Ne!" vyštěkli jsme s Trenem oba naráz.
"Jo, to vidím," podíval se na nás zkoumavě.
"Ona si jen Anori myslí, že si může chodit z domu, kam chce, i když je zraněná a mohl by ji kdokoliv napadnout. A navíc mě podezírá, že se ji chystám podvést s každou dámskou sukní," ozval se Tren jako první.
"Ne, ona si Anori jen myslí, že se ke Colin chováš příliš vřele," odsekla jsem.
"V tom s Anori souhlasím," přikývl Teruo a Tren se na něj zamračil.
"Jsi na mojí nebo její straně?" zeptal se pak.
"V tomhle ohledu na její a ty to víš," poplácal ho Teruo po rameni.
"Jistě, nejsi nezaujatý pozorovatel," zabručel.
"Nezaujatá byla tvoje spolužačka, a ta si myslela, že spolu chodíte, když se k sobě tak máte," stála jsem si za svým. Tren jen něco nesrozumitelného zabručel. Nasadila jsem dost rychlé tempo, ale už mi začaly docházet síly, navíc jsem od těch berlí měla celé otlačené podpaží. Na chvíli jsem se musela zastavit.
"Co je?" zajímal se hned Tren.
"Klidně pokračujte, já si jen oddechnu," popadala jsem dech. Mluvení a chůze o berlích byla smrtelná kombinace. Tren přešel ke mně a vzal mi berle z ruky. Zmateně jsem ho sledovala, jak je podává Teruovi a pak se sehnul a vzal mě do náruče.
"Nenamáhej se," bránila jsem se hned.
"No tak, Anori. Buď hodná," domlouval mi tiše. A tak jsem se v jeho náručí nechala odnést až domů. Tam mě hned vynesl nahoru do ložnice a pak odešel připravit Teruovi ležení. Já po jedné doskákala do koupelny. Tam jsem se začala svlékat, ale člověk by neřekl, jak je to na jedné noze náročné.
"Pomůžu ti," promluvil najednou. Nechala jsem ho. Svlékl i sebe a pomohl mi do sprchy.
"Nehádejme se," zabroukal mi do ucha, když mě mydlil úžasně vonícím sprchovým gelem.
"Nehádejme se," souhlasila jsem s ním. A tak jsme se nehádali. Bylo to docela jednoduché. Prostě jsme se o Colin nebavili. Ráno jsem nám všem připravila snídani. A běhala jsem už bez berlí.
"Any, říkal 2-3 dny. Ne jedno odpoledne," pokáral mě Tren.
"Ale mě už to nebolí," pokrčila jsem rameny.
"Uzdravuje se rychleji, než běžní pacienti. Řekl bych, že tomu napomáhá," objevil se tu i Teruo. Všichni jsme společně posnídali, my s Trenem pak vyrazili do práce a Teruo po svých záležitostech.
"Zlato, ty máš teplotu," zjistila jsem, když jsem mu během dne sáhla na čelo.
"Není mi úplně dobře, ale bude to v pořádku," zamumlal a dál civěl do těch svých tabulek.
"Ta prezentace tě zničí," promasírovala jsem mu ztuhlá ramena.
"Ale musím ji udělat. Co kdybys mi uvařila dobrou kávu?" navrhl mi. Copak bych mu mohla v něčem nevyhovět? Políbila jsem ho do vlasů a odešla mu ji připravit.
"Jedna káva pro unaveného úředníka," škádlila jsem ho a položila mu šálek na stůl.
"Díky, zlato," řekl a přitáhl si mě blíž k sobě. On seděl a já stála. Hladil mě přes boky, přitom se na mě díval.
"Jsme v pohodě?" ujišťoval se pak.
"V pohodě," přikývla jsem mu. I když jsem věděla, že v záležitosti s Colin se budeme hádat pořád, nechtěla jsem se tím teď trápit. Však ono to nějak vyplyne. Už jsem se od něj odtahovala, abych se mohla vrátit ke své práci, když se ozvala ohlušující rána a všechno se zatřáslo. Upadla jsem Trenovi do klína, naštěstí on seděl pevně v křesle, takže můj pád nijak dál nepokračoval.
"Co se děje?" zeptala jsem se. Tren se díval z toho velkého okna, které měl v kanceláři.
"Nevím, jdeme," rozhodl. A tak jsme vyběhli ven, abychom zjistili, co se děje. Jako první jsem zaregistrovala silný déšť. Okamžitě jsem kolem sebe nechala vzniknout bariéru, abych nezmokla. Bohužel, ochránit takhle i Trena mě nenapadlo, takže on byl během okamžiku mokrý jako myš. On to neřešil, rozhlížel se kolem. I já se rozhlédla.
"Vidíš něco?" ptala jsem se.
"Ne," odpověděl. Povzdechla jsem si. Ta rána nějaký důvod mít musela. Nemohla prostě jen tak vzniknout. A odpověď se mi hned naskytla. Tren mě chytil za loket a stáhl mě stranou. Vyhnula jsem se tak světelné kouli. Lekla jsem se a tím pádem se přestala chránit před deštěm. Ovšem teď už mě to zase tolik nezajímalo. Připravila jsem se k útoku a otočila se směrem, kterým stál i Tren. Mohlo mě napadnout, že nám cestu zase zkříží ti dva. Nemají v popisu práce snad nic jiného, než nám znepříjemňovat život.
"Znovu se vidíme," usmál se Ragar.
"Nemohu říct, že by to bylo příjemné setkání," neodpustil si Tren rýpnutí.
"Ale no tak, kocoure. Proč hned tolik nenávisti?" zapředl.
"Proč nejdeš rovnou k věci? Nepřišel sis přece povídat," přerušila jsem ho.
"Chytrá holka. Ale myslím, že je jasné, proč jsme tu. Zkouším, jestli jste si to nerozmysleli a nevzdáte se. Nebo alespoň jeden z vás," nabídl nám. Spadl snad z višně? Proč bychom to jako dělali?
"Máš snad nějaký důvod si myslet, že jsme změnili názor?" podpořil Tren posměšně moji myšlenku.
"Viděl jsem a taky jsem slyšel něco o tobě a tvojí bývalé přítelkyni. Ta zrzka vůbec není špatná. Chvíli to vypadalo, že o tu svoji malou čarodějku už nemáš zájem," pokrčil rameny. Zatracená Colin, dokonce i Ragar o ní ví. Opravdu zle jsem se na Trena zatvářila, ale on si toho nevšiml, jen protočil oči v sloup.
"Jestli potřebuješ ujasnění, nevzdáme se," zavrtěl Tren hlavou a už v ruce svíral svůj meč. Já ho rychle napodobila.
"Jak myslíš," pronesl celkem nezaujatě Ragar a dal pokyn svým bojovníkům a několika Shinigami k útoku. Začali jsme se s Trenem pohybovat dokola, abychom se ubránili. Ale jak jsem byla naštvaná, nějak jsem nemohla udržet jeho tempo a pořád jsem ho předbíhala.
"Anori, soustřeď se," houkl na mě Tren. Očividně byl nesvůj z toho, že mu celkem úspěšně mařím snahu mě bránit.
"Já bych ráda. Jen mi nějak nejde z mysli, že i Ragar vidí, jak se k sobě s Colin máte, jen tobě to pořád připadá normální," odpověděla jsem. Slíbili jsme si sice, že se nebudeme hádat, ale nemohla jsem si pomoct.
"Ty toho prostě nenecháš. Ale teď na to není vhodná chvíle," napomínal mě Tren a už se oháněl po prvním opovážlivci. Všimla jsem si, že z ministerstva se vyřítilo dalších pár lidí, kteří nám běželi na pomoc.
"Jistě, nechám toho. Ráda od svého úhlavního nepřítele poslouchám, jak ti to sluší s tvojí bývalou," nedala jsem se.
"Já s ní nic nemám a ani mít nebudu. Kdy to konečně pochopíš?" zeptal se naštvaně a strhl mě stranou. Já toho využila a kouzlem se zbavila dvou obzvlášť mrštných chlápků. Ti by mi usekli ruku ani bych neviděla jak.
"Pochopím to, až to tak nebude vypadat," odsekla jsem.
"Anori," zabroukal varovně. Copak jsem teď mohla přestat?
"Co? Zase nějaká přednáška o tom, jak nemožně se chovám?" zastavila jsem se. Tren nejprve odrazil nejbližšího útočníka a pak se postavil naproti mně.
"Nemůžeme si o tom promluvit později?" požádal mě.
"Ne, promluvme si hned," stála jsem si na svém.
"Dobře, jen mi řekni…" zarazil se, protože jsme byli přerušeni jedním Shinigami.
"Co ti na tom tak moc vadí. Já taky musím snášet tvoje přátelské chování ke všem mužským ve tvém okolí a nedělám kvůli tomu takové scény," dokončil pak svoji větu.
"Jenže já s nikým z nich nechodila a hlavně jsem tě s nikým z nich nepodvedla," snažila jsem se mu vysvětlit tentokrát já svůj postoj. Kouzlem jsem odehnala dalšího Shinigamiho, který se k nám přiblížil, a čekala, co mi na to Tren řekne. Už se nadechoval, když se ten Shinigai vrátil.
"Chcípni už konečně, a dej nám pokoj," zaječela jsem, když jsem se po něm dokola oháněla, abych nám ušetřila trochu soukromí.
"Mohli byste se vy dva přestat hádat a začít opravdu bojovat?" ozval se vedle nás Danteho hlas. Očividně někdo zavolal posilu. Konečně jsem se trochu lépe rozhlédla. Původně jsem si myslela, že je to jen malá šarvátka, ale kolem to vypadalo jako uprostřed velké bitevní vřavy. Tren mě popadl za loket a odvedl mě kus stranou, pravděpodobně na strategičtější místo. Celá situace nevypadala moc dobře.
"Promluvíme si potom," řekla jsem a on mi to potvrdil přikývnutím. Tahle bitva totiž nepočká. A ohledně Colin se stejně nikdy hádat nepřestaneme.