,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Březen 2015

Nejkrásnější vánoční dárek

25. března 2015 v 18:32 | Yui-chan |  Růže msty
Ano a máme tu jubilejní 200. díl! :) Doufám, že si jeho čtení užijete stejně tak, jako já jeho psaní. Kdo dostane ten nejkrásnější dárek? Tren nebo Anori? :) Užijte si čtení a za komentíř budu ráda:
.
.
Velké usmiřování se nakonec nekonalo, ale výjimečně to byla moje vina. Vrátila jsem se sice střízlivá, ale až ve 2 hodiny ráno. Trena jsem našla spát nad knížkou, jak na mě čekal, ale únava ho nakonec přemohla. Založila jsem mu stránku a přilehla si mu na hrudník. Automaticky mě objal, ale nevzbudil se a já za chvíli taky tvrdě usnula. Celý dnešek by vyčerpávající a to včetně té párty, kde jsem nejprve sjela Lizzy na dvě doby, že mi nebude na Trena takhle ječet. Hned na to jsem jí děkovala, protože bez ní by tenhle rozhovor nikdy neproběhl, a pak jsem se jí omluvila a vysvětlila jí, proč jsem s nimi nikam nechodila. A na úplný závěr jsem ji pozdravovala od Trena. Elizabeth byla naprosto zmatená, ale po chvíli, kdy jen otevírala a zavírala ústa jako ryba na suchu, mi odpustila. Potom jsme si všechny ty promarněné akce vynahradily tancem. Lizzy se pak opila a já se vrátila domů ke svému andílkovi, který mě celou noc pevně držel v náručí.
"Dobré ráno, žabičko," vítal mě. Místo pozdravu jsem mu vtiskla polibek.
"Vrátila jsem se úplně střízlivá," oznamovala jsem mu pak vítězoslavně.
"To je mi jasné. Jinak bych tě slyšel přijít," usmíval se. Určitě se na dnešek dobře vyspal.
"Trene, myslíš, že bych si dnes mohla vzít volno?" ptala jsem se, když jsme se oblékali.
"Určitě mohla. Copak plánuješ?" usmál se a dál se věnoval zapínání košile.
"Chtěla bych se zúčastnit zdravotnické předváděcí akce. Lizzy mi o ní včera stačila říct, než se opila. Prý vždycky shání ochotné mediky a já se ráda zúčastním," odpověděla jsem. Přes meruňkové šaty, které jsem si dnes vybrala, jsem si přehodila to nově ušité sáčko. Perfektně mi sedělo.
"S tím nemám problém. Jen tam bude i Colin," odpověděl. Zvedla jsem hlavu.
"Cože?" ptala jsem se nevěřícně. To se mi snad zdá, ta zrzka je opravdu všude!
"Mluvila o tom včera, když jsi odešla dělat večeři. Na takových akcích vypomáhala už tenkrát," řekl mi.
"No, nenechám si jí zkazit den. Třeba na ni ani nenarazím. A ty budeš v práci, kde tě nebude moci obtěžovat," pokrčila jsem rameny a čekala, jak na to zareaguje. Tren překvapeně zamrkal.
"Ehm…dobře. Původně jsem myslel, že bych pak přijel za tebou, ale chápu a neudělám to. Můžu tě tam alespoň odvézt?" zeptal se pak, stále trochu vyvedený z míry. Začala jsem se smát. Vypadal roztomile, když byl takhle zmatený.
"Dělala jsem si legraci. Samozřejmě budu moc ráda, když za mnou přijedeš," dostala jsem ze sebe mezi smíchem. I on se začal pochechtávat a pak mi pocuchal vlasy. Tren mě odvezl k naší univerzitě a sám odjel do práce, protože si potřeboval něco zařídit a vyzvednout. Já se šla podívat, kde je nějaké velící středisko, kde bych se mohla nahlásit, a řeklo se mi, co budu dělat. Našla jsem ho docela rychle. Z mojí přítomnosti byli velmi nadšení, měli mnohem více civilních dobrovolníků, než mediků. Bohužel jsem mezi dobrovolníky opravdu zahlédla i Colin, která mě zpražila celkem kyselým pohledem. Možná že Trena zvala, ať za ní přijde a nečekala, že já u toho budu také. Začali nás rozdělovat k různým stanovištím. Já dostala na starost to s první pomocí. Nikdo se tam nehlásil, protože o to byl největší zájem ze strany laiků, aby si nějaké ty základy udělali, a tak se to muselo pořád dokola vysvětlovat a opakovat. Mě to nevadilo, byla jsem ochotná se tam takhle někoho ujmout. A z přičinění nějaké opravdu zlé nadpozemské síly, ke mně přiřadili zrovna Colin. Sice se snažila protestovat, ale nakonec nám oběma nic jiného nezbylo. Tak to tedy bude den.
"Musela ses sem vetřít?" zeptala se mě nepřátelsky, když jsme si nesly krabice se vším vybavením k našemu stanovišti.
"Až do dnešního rána jsem netušila, že tu také budeš," pokrčila jsem rameny. O tom, že jsem se teprve včera rozhodla, že se zúčastním, nemusela vůbec nic vědět. Společnými silami jsme všechno připravily a brzy to začalo. Samozřejmě, že o náš stánek byl opravdu velký zájem. Obě jsme se s Colin usmívaly a všem pomáhaly a všechno vysvětlovaly. Colin měla na starost takové ty jednodušší praktiky, já obsluhovala panáka na umělé dýchání. Po očku jsem Colin sledovala. Byla moc milá a samý úsměv, vůbec ne ta zákeřná osoba, kterou jsem v ní viděla já. Chápu, co tím Tren myslel, když říkal, že je to moc hodná a milá dívka.
"Teruo! Ahoj, jdeš si k nám taky vyzkoušet první pomoc?" slyšela jsem najednou Colin zajásat. Měla z Terua až podezřelou radost.
"Ne díky, toho mám dost z práce. Ahoj An," roztáhl své rty do milého úsměvu, když mě spatřil a hned se protlačil skrz pár lidí, aby mě mohl obejmout a políbit na obě tváře.
"Nechala ses naverbovat?" žertoval pak a Colin okázale ignoroval.
"Já to dělám docela ráda. Ale co ty tady?" zajímala jsem se.
"Mám tu nějakou přednášku pro nadšence. Kdepak máš Trena?" zajímal se pak a rozhlédl se kolem dokola, jako by snad byla možnost, že by Tren nebyl na první pohled vidět.
"Říkal, že má práci a nepřijede," promluvila Colin jako první.
"Ve skutečnosti je opravdu v práci, ale brzy se tu za mnou staví," opravila jsem její tvrzení a jejího nevěřícného pohledu jsem si nevšímala.
"Aha. Až přijede, poslala bys ho za mnou? Potřeboval bych si s ním o něčem promluvit," požádal mě pak. Kývla jsem, ale to už se mě nějaký mladý pár začal vyptávat na věci kolem první pomoci, takže jsem svou pozornost musela zaměřit na ně. Teruo mě znovu políbil na tvář a odešel směrem do středu.
"Nějak moc se k sobě máte, nemyslíš?" zeptala se Colin, když byl u našeho stánku chvíli klid.
"Nemyslím. A hleď si svého," odsekla jsem, a upozornila ji na její klienty.
"Anori, dítě moje!" uslyšela jsem tolik známý hlas a ocitla se v objetí Juany.
"Juano, tak ráda vás vidím, co vy tady? Tren ještě nedorazil, budete na něj muset chvíli počkat," usmála jsem se překvapeně.
"Ve skutečnosti jdeme za tebou, Anori. Tušili jsme, že tu budeš," odpověděl Raziel, a protože mě stále objímala Juana, objal mě i přes ni. Tohle byla opravdu vtipná scéna, začala jsem se tedy smát. Oni dva mě ale nepouštěli z objetí.
"Dobrý den, paní Natori," ozvala se vedle mě Colin. Zarazilo mě, že Raziela nepozdravila, ale pak mi došlo, že v době, kdy byla Trenovou přítelkyní, s nimi Raziel ještě nebyl. To bylo moje přičinění. Juana překvapeně zamrkala, když spatřila Colin v mojí blízkosti, ale kývla jí na pozdrav a pak se zadívala na mě. Já jen pokrčila rameny, opravdu jsem se zrovna o tohle nijak nepřičinila.
"Taková dojemná rodinná chvilka. Přiberete mě?" ozval se hlas mého andílka a v tu chvíli stál za mnou. Na uvítanou políbil nejprve mě a pak teprve svou matku. Pak si všiml Colin, které jen kývl na pozdrav a sklopil pohled. Pamatoval na naši rozmluvu.
"Miláčku, chtěl s tebou mluvit Teruo, takže bys za ním měl asi jít," ukázala jsem mu směr, kterým zmizel.
"No a my se tu taky trochu porozhlédneme, a odpoledne nás čekejte na kávu," usmála se Juana, vzala Trena za paži a odváděla ho pryč. Raziel se omluvně usmál a pospíchal za nimi. Nemohla jsem se dočkat, až budu do jejich rodiny opravdu patřit. A nejlepší na tom bylo, že oni mi tímhle dávali najevo, že také chtějí, abych byla její součástí. Ani Colin a její kyselý úšklebek mi tu radost nemohly zkazit. S novou vervou jsem se pustila do vysvětlování. Když mě o půl hodiny později objal kolem ramen, byla jsem už opravdu vyčerpaná a hladová. Neměla jsem čas dojít si na oběd.
"Ty ses nechal ostříhat? Moc ti to sluší," konstatovala jsem, když jsem se k němu otočila čelem a hned ho zhltla pohledem. Tenhle sestřih mu přesně padl, ani krátké ani příliš dlouhé.
"Předtím ti to slušelo víc," ozvala se Colin, která seděla na židli a žvýkala nějakou bagetu. Tren se nadechl k odpovědi, ale pak si to rozmyslel. A já pochopila, že on se teď bude s Colin bát promluvit, abych mu to znovu nevyčetla.
"Důležité přece je, aby se to líbilo mě, ne?" promluvila jsem nahlas a s úsměvem mu vlasy pocuchala. Vděčně se na mě usmál a přikývl. Nevím, jestli pochopil, co jsem mu tím naznačovala, nebo jestli to jen zkusil, ale pak se s Colin bavil úplně normálně, ovšem mě nespouštěl z náruče, pokud mu to neznemožnili zvědaví posluchači. Ve tři hodiny odpoledne byl naštěstí se vším konec.
"Mám hlad jako vlk," konstatovala jsem, když mi Tren pomáhal sbalit věci do krabice.
"Tak si zajdeme někam na jídlo, hm?" navrhl hned Tren.
"Přijdou přece vaši na kávu," připomněla jsem mu, že se nemůžeme zdržovat.
"Tak si koupíš něco přenosného a najíš se doma," uzavřel to, rozloučil se s Colin, tu krabici samozřejmě sám gentlemansky odnesl, a pak mě vzal do kantýny, kde sice už zavírali, ale bagetu mi přece jen prodali. Doma jsem ji do sebe nasoukala a hned trochu poklidila obývák.
"Za pár dní jsou Vánoce a my to tu vůbec nemáme vánočně vyzdobené," povzdechla jsem si.
"Lásko, to vůbec neřeš. Já nepotřebuju slavit Vánoce každý rok. Naslavil jsem se jich až až. Udělejme si jen pěkný společný večer s dobrou večeří a já budu spokojený," objal mě Tren kolem pasu, snad aby mě nenapadlo jít hledat ozdoby.
"Hm, jak myslíš. Stejně to nevypadá vánočně, když venku vůbec nesněží," přikývla jsem, i když jsem pochybovala, že by Tren dokázal Vánoce úplně vynechat.
"Pojďme si promluvit o mnohem závažnějším problému, než je vánoční výzdoba. Dokonce i mojí matce jsi dokázala říct, jak moc tě Colin trápí. Jen já jsem nic nevěděl," vyčetl mi. Takže Juana nemlčela, a Colininu přítomnost se mnou ve stánku si pravděpodobně vyložila jako Trenův špatný vtip.
"Vynadala ti moc?" snažila jsem se to obrátit trochu někam jinam.
"Jako malému klukovi," přikývl.
"To mě moc mrzí," pokusila jsem se ho na omluvu políbit.
"Nesnaž se mě rozptýlit. Proč jsi to dokázala hned říct Juaně a mě ne?" naléhal.
"Potřebovala jsem se někomu svěřit a nechtěla tím obtěžovat tebe. Půjčila jsem si tvojí mamku, když svojí nemám," pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, že tohle na něj zabere, hrozně mi chtěl zajistit ten pocit rodiny.
"Mojí mámu si samozřejmě můžeš půjčit kdykoliv jen budeš chtít. Ale takové věci mi říkej. Já jsem tu od toho, abych řešil tvoje problémy, i když jsem tím problémem já sám," vzal mi můj obličej do dlaní.
"Budu na to pamatovat. Ovšem Juaně je těžké něco neříct," povzdechla jsem si. Tomu se zasmál, a pak byl akorát čas jejich návštěvy. Juana chvíli házela po Trenovi naštvané pohledy, až jsem jí musela vysvětlit, že jsme si s Trenem všechno vyříkali, že slíbil, že už bude hodný, a že ten dnešek byla opravdu náhoda. To Juanu upokojilo. Pak nám ještě oznámila, že letos Vánoce neslaví, že na oslavy není vhodná doba ani nálada, což jí Tren schválil, a pak už jsme se bavili o příjemnějších věcech.
"Když nechceš slavit Vánoce, to asi nechceš ani dárek, že?" ptala jsem se provokativně, když odešli.
"Žádné dárky. Ovšem kdybys něco chtěla, řekni si. Rád ti to koupím," políbil mě na čelo.
"Když si povím o dárek, slíbíš mi, že i ty si budeš něco splnitelného přát?" vyzvídala jsem.
"Co bych si měl přát? Já mám všechno," usmál se a políbil mě tentokrát na nos.
"Nevím, něco originálního. Co ti ještě nikdy žádná jiná přítelkyně nesplnila," nadhodila jsem. Tušila jsem, že něco takového asi nevymyslí, ale jen ať si láme hlavu.
"Ve skutečnosti by tu jedna taková věc byla," odpověděl a já překvapeně zamrkala.
"To mě zajímá, povídej," objala jsem ho kolem pasu.
"Ty první," zavrtěl hlavou.
"Tak to v žádném případě. Já si o něco řeknu a ty se z toho pak vykroutíš. Ještě nikdy jsi mě o žádný dárek nepožádal. A já teď vím, že je něco, co by sis přál. Tak sem s tím," zavrtěla jsem rázně hlavou, a aby mi to nevymluvil, jednou jsem ho dlouze políbila.
"Přál jsem si to už několikrát, ale nikdy mi to žádná nesplnila. Chtěl bych tě mít u štědrovečerní tabule nahou, nebo alespoň v něčem opravdu sexy. Abys tak byla úplně celý večer," zavrněl mi do ucha a mě přeběhl mráz po zádech. Jak je možné, že mě jeho hlas tak moc vzrušuje? Obzvlášť, když říká takové věci.
"Ale Trene…" podařilo se mi ze sebe dostat.
"Tušil jsem, že nebudeš výjimka. Nedělej si s tím starosti," pocuchal mi s úsměvem vlasy. Jak si s tím asi nemám dělat starosti? Ty zbylé dny do Vánoc utekly hrozně rychle. Strávili jsme je hlavně s přáteli a bohužel i s Colin, která na Trena dorážela mnohem víc, než kdy dřív. On jí oplácel úsměvy, na uvítanou ji líbal na tváře a všelijak jí dával najevo svou náklonost. Sice jsem mu to dovolila, ale stejně se mi to nelíbilo. Nejdřív jsem se držela stranou, protože jsem věděla, že to nemyslí vážně. Ale pak mi došlo, že bych nebyla věrohodná, kdybych je spolu nechala nezávazně flirtovat, a tak jsem se jeho pozornost snažila všemožně obrátit zpět ke mně. Tren byl ve svém předstírání neuvěřitelně přesvědčivý. Občas jsem z jeho chování byla tak zmatená, že jsem si nebyla jistá, zda to opravdu nemyslí vážně. V těch chvílích ovšem Tren vždycky udělal něco, čím mi připomněl, že to jen hraje. Políbil mě na tvář, stiskl mi pozadí, pošeptal mi, že mě miluje. To mě vždycky upokojilo a já pak zase byla připravená čelit jejímu okatému flirtu. Tren se ze mě také několikrát pokusil vymámit, co že jsem si to vlastně přála, ale já se úspěšně bránila, že když on nedostane svůj dárek, já ten svůj taky nechci. A jak jinak mu zabránit v tom mi ho koupit, než když mu neřeknu, co to je? Ve skutečnosti jsem o jeho dárku několikrát přemýšlela a pokaždé mě polilo neuvěřitelné horko jen z té představy. Nevím proč. Nahá jsem před ním byla bezpočtukrát. Ale vždycky to bylo jako předehra k milování. Teď to mělo být pro něj, aby se díval, měla jsem tak chodit celý večer. Já nahá a on úplně oblečený. Samozřejmě jsem předpokládala, že to dřív nebo později skončí u milování, ale stud byl pořád tak silný. Snažila jsem se na to nemyslet. Tren nevypadal, že by byl nějak smutný z toho, že ani já mu ten dárek nechci dát.
I když jsme nechtěli slavit Vánoce, stejně jsem ho přemluvila, abychom pořídili vánoční stromek. Na Štědrý den ráno jsem ho pak ozdobila, Tren se jenom spíš díval. Během poledne začalo sněžit, a já začala mít vánoční náladu. Zapálila jsem voňavé svíčky, Tren pustil nějaké koledy jako tichou kulisu a dokonce jsme pak vyráběly lodičky ze skořápek od ořechů.
"Co budeme vařit? Bramborový salát těžko, když jsme ještě nezačali," ptala jsem se pak.
"Nech to na mě. Já uvařím," políbil mě a odešel do kuchyně. Já zase zamířila do ložnice, kde jsem chvíli stála před šatníkem. Co si mám ksakru vzít na sebe? Stála jsem tam opravdu, opravdu dlouho. A pak jsem se rozhodla v rámci okamžiku a provedla to rychle, aby mě neopustilo odhodlání. Zůstala jsem sedět v ložnici na zemi a poslouchala zvuky ze zdola. Celým domem vonělo moje oblíbené maso s rýží a já slyšela Trena, jak připravuje stůl. Pomalu jsem sešla dolů a zamířila si to směrem k jídelnímu stolu. Slyšela jsem, že Tren otevřel troubu a zacinkaly mísy, jak do nich maso přendal.
"Zlato?" zavolal dost hlasitě, pravděpodobně si myslel, že jsem pořád ještě nahoře.
"Ano?" odpověděla jsem mu o poznání tišeji a čekala, až vystrčí hlavu, aby mi řekl tu důležitou zprávu. Vyhlédl ven a nadechoval se. Ať už mi chtěl říct cokoliv, rázem to zapomněl a jen na mě civěl. Tenhle kousek prádla jsem si šetřila na nějakou opravdu vhodnou příležitost a myslím, že tahle byla za všech nejvhodnější. Dalo by se říct, že to byla noční košilka, na spaní ovšem naprosto nevhodná. Zakrývala sice to nejdůležitější, jinak ale odhalovala, co mohla. Navíc byla plná krajek, které na spaní nebyly moc příjemné, ovšem já věděla, že je na mě Tren zbožňuje. Tren na mě zíral s otevřenými ústy, neschopen jediného slova. Moc mě to potěšilo.
"Copak jsi mi chtěl?" zeptala jsem se a popošla blíž k němu. Byla jsem bosá, kdybych měla ještě boty, připadala bych si až příliš lacině.
"Že je hotová večeře," zamumlal, ale pohled ze mě nespustil. Musela jsem dojít až k němu a políbit ho, abych ho probudila.
"Ty jsi to pro mě udělala?" ptal se nevěřícně, zatímco mě objímal.
"Samozřejmě, vždyť tě miluji. Udělala bych pro tebe cokoliv," usmála jsem se. Nemusel vědět, kolik úsilí mě stálo vzít si to na sebe. Na něm bylo ale vidět, jak obrovskou radost jsem mu udělala.
"Sedni si, já budu hned podávat večeři," lehce mě plácl přes zadek a odešel do kuchyně, aby se hned vracel s úžasně vonící večeří.
"Voní to naprosto báječně," pochválila jsem ho. Jen přikývl a nespouštěl ze mě pohled. Já dělala, jako že si toho nevšímám. Po večeři sklidil ze stolu nádobí, já rozprostřela deku pod ozdobený vánoční stromek a kouzlem jsem zajistila, že byla stejně měkká jako naše postelová matrace. Když se Tren vrátil, nesl v každé ruce sklenici vína. Překvapeně zamrkal, když se posadil na mnou upravenou deku, ale nenechal se tím příliš vyvést z míry.
"Takže šťastné a veselé," přiťukli jsme si.
"Teď mě jen mrzí, že jsi mi neřekla, co jsi chtěla pod stromeček. Nic pro tebe nemám, přitom já dostal takový skvělý dárek," zamumlal.
"Nemudruj nad tím. Raději si udělejme ten nejkrásnější večer," svedla jsem jeho pozornost zpět na sebe. A on se nenechal pobízet.
*****
(Tren)
Ráno jsem se chvíli zmateně rozhlížel, než mi došlo, že jsme včera s Any usnuli v obýváku na té nepřirozeně měkké dece. Tedy ne, že bych si stěžoval. Any mi jako vždy ležela na prsou, bylo úplně jedno, v jaké poloze jsme usínali, během noci si vždycky samovolně lehla na mě.
"Dobré ráno, lásko," zabroukala a obdařila mě jedním nádherným úsměvem.
"Dobré," odpověděl jsem. Any se začala protahovat, přičemž ze sebe shodila deku. Hned se mi vybavil můj včerejší dárek. V té košilce byla nádherná. Ovšem když ji ze sebe v průběhu večera svlékla, byla přímo neodolatelná. Taky proto jsme se do ložnice nedostali.
"Můžeme si zapsat další společné poprvé," zavrněla mi do ucha a vytrhla mě tak ze vzpomínek na včerejšek.
"Dokonce dvojité. Nikdy předtím jsem se nemiloval pod vánočním stromkem," usmál jsem se a ona se spokojeně uculila.
"Neumíš si vůbec představit, jak moc pro mě znamená, že jsi to pro mě včera udělala. Řekni mi, co by sis přála na oplátku?" ptal jsem se a přitom ji vískal ve vlasech. Byla to ta nejúžasnější snoubenka na celém světě a byla moje.
"Nech mě přemýšlet," zabroukala a nechala se ode mě hýčkat. Ozval se zvonek. Kdo by to teď mohl být? Musí zrovna teď rušit? Nejdříve ani jeden z nás nereagoval, jenže když se zazvonění ozvalo znovu, bylo jasné, že ten někdo asi neodejde.
"Jdu tam. Ty se neoblékej," políbil jsem ji na čelo a sám si natáhl kalhoty. Odešel jsem ke dveřím a byl připravený, že toho, kdo je za nimi, velmi rychle vypoklonkuji. Byla to Colin, k mojí smůle. Střelil jsem pohledem dovnitř, abych se přesvědčil, že Anori nešla za mnou.
"Nepřišel jsi za mnou, včera jsem tě čekala," spustila místo pozdravu.
"Byl jsem s Anori," odpověděl jsem jednoduše. Že Vánoce strávím raději se svou snoubenkou než s ní, jí snad mohlo být jasné. Ona se okamžitě vecpala dovnitř.
"Colin, teď rozhodně není vhodná doba. Uvidíme se jindy," snažil jsem se ji marně zadržet, už si to kráčela dovnitř. Hned jsem běžel za ní. Anori, která nejspíš slyšela naše hlasy, sice stále seděla na zemi, ale prsa měla zakrytá dekou.
"Není slušné někam přijít, když nejsi zvaná," zamračila se Anori. Samozřejmě slyšela náš rozhovor u dveří.
"Není slušné, aby někdo nepřišel, když je pozvaný," opáčila ona a zapíchla do mě svůj pohled.
"Anori, dala bys nám prosím trochu soukromí? Myslím, že si musíme promluvit," požádal jsem svou snoubenku. Zatvářila se zmateně, ale poslušně se i s dekou zvedla a odešla do ložnice.
"Nemusíme o ničem mluvit. Stačí, když slíbíš, že příště přijdeš," využila hned Anoriny nepřítomnosti a položila mi ruku na paži.
"Žádné příště už ale nebude. Žiju s Anori, jestli sis toho ještě nevšimla. Ona je pro mě prioritně důležitá a budu s ní trávit svůj čas," oznámil jsem jí. Vzdal jsem se snahy zjistit, proč se ke mně chtěla vrátit. Anori to jen ubližovalo, a když vidím, co všechno je pro mě ochotná udělat, už bych ji stejně nedokázal více zraňovat.
"Co prosím? Tak proč teda flirtuješ se mnou? Já myslela, že mě miluješ!" osopila se na mě Colin okamžitě.
"Kdysi možná, ale to už je pryč. Myslím, že sama moc dobře víš, co jsi mi provedla. A nejsem to já, kdo s někým flirtuje," vrátil jsem jí to stejným tónem. Začínala mě rozčilovat.
"Můžeš mi říct, co na ní vidíš? Je to dítě, nevychované a rozmazlené dítě. Já ti nabízím sama sebe a ty si místo toho vybereš jí? Není tolik pěkná jako já. Nevydělává, teprve studuje. Nemůže ti dát dítě a nezná způsob, jakým tu žijeme. Uráží mě, že jí dáváš přednost přede mnou. Jsi sobec, nic jiného," křičela na mě. To už jsem se rozčílil i já.
"Tak já, že jsem sobec? To pro tebe znamená původ a postavení víc než cokoliv jiného. Jediný, kdo se tu mohl cítit uražený, je Anori, protože jsem ti věnoval až příliš mnoho pozornosti. Rozhodně víc, než si zasloužíš. An je nádherná mladá žena, které ty nesaháš ani po kolena. Obětoval jsem pro ni spoustu věcí, ale nikdy jsem toho nelitoval tak jako u tebe. Neumíš si ani představit, co všechno musela naopak obětovat pro mě, abychom mohli být spolu. Kdy ses čehokoliv vzdala ty?" pustil jsem se do ní.
"Jak se vůbec opovažuješ tu čarodějku se mnou srovnávat! Dlužíš mi vysvětlení toho, jak ses ke mně choval! Nechával mi naději, že se pro mě rozhodneš. Kdybych věděla, co jsi za pokrytce, bývala bych se tenkrát vdala!" zuřila. Všiml jsem si, že Anori sedí na schodech a celý rozhovor poslouchá.
"To jediné, co mě opravdu zajímá, je to, proč jsi to tenkrát neudělala. A přesně proto jsem se takhle choval. A ocenil bych, kdyby ses v našem domě chovala slušně. To ty ses vrátila a vnutila se do mé společnosti. Ty jsi mě kontaktovala, ty jsi mi způsobila víc problémů, než kdokoliv před tebou. Takže se nesnaž házet vinu na mě," poukázal jsem na všechna fakta. Ona se bude cítit ublížená? Vždyť to sama všechno způsobila.
"Toho budete oba litovat. Nikdo mě takhle neodmítl. Je mi z tebe špatně, jak jsem kdy moha s někým jako ty chtít trávit svůj čas!" ječela.
"Nic ti nebrání v tom, abys odešla. Ale pamatuj si jedno. Zmiz z mého života, navždycky, nikdo tu o tebe nestojí. Vyhýbej se obloukem tomuhle domu, vyhýbej se mým přátelům a rodině. A hlavně vynech moji snoubenku. Ještě jedna urážka, jedno křivé slovo proti ní, jedinkrát ji napadneš nebo jí budeš znepříjemňovat život, a já ti garantuji, že si budeš přát, abys mě nikdy nepoznala. A teď běž a nevracej se. Choval jsem se k tobě mile, protože jsem chtěl vědět, co vězí za tím, že ses tak najednou vrátila, ale když vidím, co jsi zač, už mi to za to nestojí. Miluji Anori, a tak to bude," řekl jsem vše, co jsem měl na srdci. Colin se napřáhla a vlepila mi políček. Nestaral jsem se, jako u Anori, aby si neublížila, proto jsem při nárazu nenatočil hlavu stranou. Musela si tu ruku pěkně narazit, soudě podle jejího bolestného výrazu. Ovšem docílil jsem toho, že nasupeně vydupala z domu. Ve chvíli, kdy za Colin práskly dveře, jsem měl Any kolem krku a její rty na těch svých. Překvapilo mě to, ale nebránil jsem se.
"Děkuju, děkuju, děkuju…," opakovala Any pořád dokola mezi každým polibkem.
"Za co?" ptal jsem se zmateně.
"Za ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem mohla kdy dostat," usmála se a vtiskla mi dalších pár polibků. Ach tak, to že jsem od sebe vyhnal Colin, nebyla úleva jen pro mě, ale hlavně pro Anori.
"Nejkrásnější dárek jsem dostal já včera. A tohle jsem měl udělat už dávno. Protože miluji jen a jen tebe," přejel jsem svým nosem po tom jejím.
"A já zase jen a jen tebe. Bolí to moc?" starala se pak a jemně mi přejela po tváři, kam mě Colin uhodila.
"Rozhodně méně, než ji. Nebavme se už o Colin," zasmál jsem se a pak se pokusil změnit téma.
"Máš pravdu. Raději navažme tam, kde nás vyrušila," napojila se okamžitě na mojí vlnu. S tím jsem nemohl nesouhlasit. Sedli jsme si na pohovku k výbornému cukroví, které pekla Juana, uvařili si k tomu skvělou kávu a vzájemně jsme si dokazovali, jak moc se máme rádi. Nikdy jsem neměl krásnější Vánoce.


S pravdou ven!

12. března 2015 v 15:17 | Yui-chan |  Růže msty
Kdo že to musí s pravdou ven? To se dozvíte v dnešním díle, který mi dělal víc technických problémů, než je zdrávo. Ovšem nakonec jsem ho sepsala a myslím, že vám s ním udělám radost. Pravdu totiž kápne jak Anori, tak i Tren. Na tu nejdůležitější si ale budeme muset ještě počkat :D. Tak přeji pěkné počtení a za komenty budu ráda.
.
.
"Chtěla sis dát sprchu, že? Aby ses trochu prohřála," přerušil to dlouhé ticho. Celou dobu mě k sobě tiskl a hladil mě po zádech. Přikývla jsem, ale neměla jsem se k jakémukoliv pohybu. Tren na mě ovšem nečekal, zvedl mě na nohy a pomohl mi se svlékáním.
"Připojíš se?" špitla jsem. Přikývl a během chvíle mě objímal ve sprchovém koutě. Pustila jsem vodu, a pak si užívala její teplo a přítomnost svého snoubence. Natáhl se po sprchovém gelu, ale pak zaváhal a vzal do ruky jen normální, ne ten, co dostal ode mě k narozeninám. To bylo dobře, teď jsem neměla chuť si hrát. Celou mě namydlil a já mu dovolila mi umýt i vlasy. Jemně mi vtíral šampon do vlasů, špičkami prstů mi masíroval pokožku hlavy a občas velmi jemně zapojil i nehty. Užívala jsem si jeho péči.
"Můžu teď já?" nabídla jsem se. Souhlasil a posadil se na zem do tureckého sedu. Byl na mě příliš vysoký. Já si za něj klekla a pečovala o něj stejně láskyplně jako předtím on o mě. Spokojeně zamručel, věděla jsem, že tohle měl rád.
"Máš už hodně přerostlé vlasy," poznamenala jsem.
"Hmm," zabroukal, ale jinak to nekomentoval. Mě to zase tolik nevadilo, ale přece jen kratší vlasy mi k němu seděly lépe. Teprve když ze sebe smyl všechnu pěnu, dal najevo, že mou poznámku vnímal.
"Až budu mít v týdnu odpoledne čas, zajdu se nechat ostříhat," řekl.
"Ale ne nijak moc," přimkla jsem se zpět k jeho tělu.
"Neboj, o vojenský sestřih nestojím," zasmál se a sehnul se k polibku. Tedy zastavil se těsně nad mými rty a nechal to dokončení na mě. Neměla jsem důvod ho nepolíbit. Tren mi pak nechal trochu soukromí a odešel do kuchyně připravit pár obložených housek. Vysušila jsem si vlasy, stavila se v kuchyni na večeři, a pak ho našla sedět v obýváku na gauči. Přisedla jsem si k němu,
"Máš studené ruce. Na, zabal se do deky," začal mě s ní obmotávat. Já se toho ujala sama, takže jsem mu skončila schoulená u boku a deka byla přehozená přes nás přes oba. Tren se nebránil, jen s úsměvem prohodil něco o kuklách.
"Zlobíš se?" zeptal se pak. Zvedla jsem hlavu, kterou jsem mu doteď spočívala na rameni a překvapeně mu pohlédla do tváře.
"Já? Proč bych se měla zlobit? Mě přišlo, že naštvaný jsi tu spíš ty," divila jsem se.
"Tak proč ty slzy? A i teď mi přijdeš bez nálady," opáčil Tren a mou poznámku ignoroval. Zlobila jsem se trochu, že tam zůstal s Colin, ovšem to mi tolik vrásky nedělalo.
"Já jen uvažovala. Kdybych se zpozdila, mohla se ta holčička utopit," řekla jsem a znovu mě v očích pálily slzy. Tren mi je pravděpodobně slyšel na hlase, protože mě pevněji objal.
"Já vím. Ale dopadlo to dobře a ta žena je ti moc vděčná," šeptal mi konejšivě. Nechala jsem se jím uklidňovat, bylo to příjemné, vědět, že mu na mě tolik záleží.
"A já se nemám proč zlobit," dodal potom. Znovu jsem se mu podívala do obličeje. Sledoval mě svýma nebesky modrýma očima a jemně se usmíval.
"Myslela jsem, že se budeš zlobit, že jsem nedávala pozor na tom rybníce. A že jsem se prala, i když ty si to nepřeješ. Je divné, že se nezlobíš," nakrčila jsem čelo. Byl až nezvykle klidný na to, že jsem se dnes málem utopila.
"Asi tě opravdu příliš často kárám. Byla bys raději, kdybych ti vynadal?" zeptal se a bylo vidět, že ho mé mínění o něm mrzí.
"Možná ano. Já přece vím, že to nemyslíš zle a většinou je to jen proto, že máš o mě strach," pohladila jsem ho po tváři. Po tomto mém prohlášení se napřímil.
"Jsi neuvěřitelný hlupáček, že jsi ten led pod sebou nejistila. Mohla ses utopit. Neumím si představit, co bych pak dělal. A prát by ses taky neměla. Co kdyby ti ublížila?" huboval mě tak jemně, že se to nedalo brát vážně a já se rozesmála.
"Stačilo?" sledoval spokojeně můj úsměv. Jen jsem přikývla a zpět se k němu přitulila.
"Celou dobu jsem tě sledoval, jak jsi pomáhala té holčičce, a byl jsem připravený ti kdykoliv přijít na pomoc. Nebyla jsi pod vodou ani 20 vteřin," vyprávěl mi to Tren ze svého pohledu. Zachránil mě tak rychle? Mě přišlo, že jsem se topila celou věčnost.
"A nechci, aby to vyznělo špatně. Samozřejmě mám prioritně vždycky strach hlavně o tebe, ale při té rvačce jsem se obával spíš o Colin. Čekal jsem, kdy jí zlomíš čelist. Nebylo lehké vás odtrhnout," zasmál se pak a já se nezlobila. Věděla jsem, jak to myslel, a že to byla vlastně lichotka.
"Co ti řekla tak ošklivého, že jsi ji uhodila? Nemáš ji ráda celou dobu, ale nikdy jsi nezašla takhle daleko," zajímal se. Váhala jsem, zda mu to říct. Ale na druhou stranu, ať vidí, co je zač.
"Řekla, že je škoda, že jsem se neutopila. Že by pak měla všechno jednodušší," odpověděla jsem a Tren kolem mě pevněji utáhl paže.
"To mě moc mrzí, srdíčko. Věř, že já bych udělal všechno pro to, abych tě zachránil. A pokud bych selhal, zůstal bych raději pod hladinou," ujistil mě a svá slova doplnil polibkem na čelo. Srdce se mi bolestivě stáhlo z představy, že by se měl utopit. Ovšem byli bychom navždy už jen spolu. A nikdo by mi ho nemohl vzít. Nato jsem raději nic neřekla, směr mých myšlenek by se mu nemusel líbit, a položila jsem mu hlavu na rameno.
"Jsi unavená, viď?" staral se hned. Opravdu jsem byla, a tak jsem přikývla. Tren se zvedl, mě si vyhodil do náruče a donesl mě do ložnice. Tam si hned přilehl ke mně a přitahoval si mě do náruče.
"Spi, moje statečná lásko," zabroukal a hladil mě po vlasech. Tenhle jemný a monotónní pohyb mě nakonec opravdu uspal. Ráno mě probudilo to, jak se Tren snažil opatrně se z pode mě zvednout. Nechápala jsem, proč mě prostě nevzbudil, ale z jeho opatrných a tichých pohybů jsem nakonec usoudila, že to právě nechtěl. Nevstala jsem, i když mě zlobilo, že se chce do práce vykrást beze mě. Ovšem jestli mě tam nechce, prosím, nebudu se vnucovat. Jen jsem se přetočila na bok a znovu zavřela oči. Tentokrát mě probudil polibek na tvář.
"Any, vstávej! Snídaně je na stole," budil mě Tren. Tak mě tu přece jen nechtěl nechat. Hned jsem vyskočil na nohy.
"Proč jsi mě nevzbudil?" ptala jsem se ho.
"Myslel jsem, že po tom napjatém včerejšku si budeš chtít trochu poležet," usmál se na mě. Tren pak trval na tom, že pojedeme každý na svém koni. To se mu nepodobalo, pravděpodobně měl v plánu poslat mě domů. V práci jsem se pak snažila být mu co nejvíce k ruce. Zrovna jsem zařazovala nějaké účetní knihy do polic, když mě objal kolem pasu.
"Budeš mi tu moc chybět," zašeptal mi do ucha. Překvapeně jsem zamrkala.
"Copak já někam jdu?" ptala jsem se zmateně.
"Samozřejmě, máš smlouvu jen do konce ledna," odpověděl Tren. Otočila jsem se v jeho náruči.
"Ale co budu dělat pak?" nechápala jsem. Nadzdvihl jedno obočí.
"Copak ty jsi ji nečetla? Pak se přece vrátíš do školy. Děda ti vystaví papír s tím, že jsi u nás pracovala, abys mohla příští rok na praxi do nemocnice," vysvětloval trpělivě.
"Nečetla, jen podepsala. Myslela jsem, že tu budu déle," nedokázala jsem plně pochopit, co mi vlastně říká.
"Přece tu nemůžeš být pořád. Po Vánocích si začnu hledat novou sekretářku. Ty budeš mít více času na studia," hovořil dál.
"Nešlo by to protáhnout? Přece jen, čím delší praxe tím lepší, ne? Já školu zvládnu i tak," přemlouvala jsem ho a přitom ho mazlivě hladila po tvářích.
"Zkus si o tom promluvit s dědou. Třeba by mu to nevadilo," přikývl. Očividně by se mu taky líbilo, kdybych tu zůstala. Políbil mě na čelo a odešel si sednout ke stolu.
"A nemohl bys s ním o tom promluvit ty?" ptala jsem se vemlouvavě a přešla k němu. Na stole měl rozložené podklady k té prezentaci, všechny jsem je shrnula stranou a posadila se tam. Trena hned zaměstnala moje stehna jen v jemných punčochách, kterým se začal věnovat.
"Přece se Anthonyho nebojíš." pronesl pak, když mi prstem projel pod lemem punčoch.
"Ve skutečnosti k němu mám respekt a nevím, jestli by ta žádost nevyzněla příliš troufale. Ale ty jsi jeho vnuk. Prosím," vydechla jsem a několikrát na něj zamrkala. Sledovala jsem, jak mu v krku těžce poskočil ohryzek, když namáhavě polkl. Věděla jsem, že mu ztěžuji soustředění.
"Dobře, promluvím s ním," slíbil mi pak a krátce mě políbil. A hned na to mě poslal pro nějaké materiály do skladu. Přesně jak jsem očekávala, mě po obědě poslal domů. Nehádala jsem se. Jen jsem ho prosila, aby přijel brzy. Doma jsem se rozhodla, že konečně vytáhnu šicí stroj a udělám si to tmavé sáčko, na které mám nastřiženou látku snad celou věčnost. Původně jsem ho chtěla do práce, a ta mi mohla co nevidět skončit. V půlce práce mě vyrušil zvonek, kdy za dveřmi stála pošťačka. Každý tu věděl, že jsem Trenova snoubenka, a tak se vůbec nezdráhala dát mi i jeho dopisy. Většinou bylo vše pracovní, a taky tam byl výpis z banky. Věděla jsem, že měl dluhy, ale odolala jsem nutkání se podívat jaké. Slíbila jsem mu, že to neudělám. Byl tam také lístek o balíku. Oblékla jsem se a šla ho hned vyzvednout, byl totiž adresování na obě naše jména. Na poště mi dali dalších pár dopisů pro Trena, u kterých jsem musela podepsat převzetí. S tím vším jsem se vracela zpátky domů, kde mě překvapil Tren bohužel i s Colin. Ta zrzka byla tak vlezlá! Tren hned vyskočil z pohovky a políbil mě na uvítanou. Tím, že to bylo přímo před tou zrzkou, mi udělal větší radost, než samotným polibkem.
"Kde jsi byla?" ptal se pak a usadil se zpět na pohovku.
"Na poště," podávala jsem mu všechny dopisy a ukázala balík.
"Děkuju, zlato. Ušetřila jsi mi cestu. Jen mi řekni, jak to, že ti je vydali?" divil se.
"Ten balíček je na obě naše jména, posílá ho Juana. A podle toho, jak úžasně to voní, to bude její cukroví," oznámila jsem mu a Colin se zašklebila.
"A co se těch dopisů týče, tak tady přece každý ví, že patříme k sobě, takže mi je dali bez problémů," usmála jsem se a odešla do kuchyně připravit kávu a ochutnat to cukroví. Rozhodla jsem dnes nedělat cavyky, a proto jsem rovnou připravila tři kávy. Colin chvíli zaraženě zírala, když jsem před ni stavěla šálek, ale neobtěžovala se dokonce ani poděkovat. Já si vzala svůj hrníček a hrst cukroví k šicímu stroji a pokračovala jsem v práci. Sice jsem přes jeho cvakání neslyšela, o čem si povídali, ale usoudila jsem, že takhle v mé přítomnosti, by mě nepomlouvali. Zrovna, když jsem protahovala novou nit, jsem slyšela Colin, jak se omluvila a odešla do koupelny. Nevšimla jsem si Trena, že přešel ke mně, a tak mě dost vyděsily jeho ruce, co mi položil na ramena.
"Omlouvám se. Odchytila si mě u stájí a nemohl jsem se jí zabit. Co to provádíš?" omluvil se mi za její přítomnost, a pak se zaměřil na mojí činnost.
"Šiju si sako do práce, aby mi to slušelo," odpověděla jsem mu a sundala ze stroje téměř hotové sáčko, aby ho dobře viděl.
"Ty jsi tak šikovná," usmál se a políbil mě pěkně na rty. Pak se vrátila Colin a Tren mě tak nechal pracovat. Když jsem skončila, odešla jsem do kuchyně připravit večeři. Po chvíli mě Tren objal kolem pasu a já tak poznala, že Colin už odešla.
"Pomůžu ti," řekl a pustil se do krájení zeleniny. Takhle jsme byli hotoví raz dva. Po večeři jsem se natáhla Trenovi do klína a nechala se jím vískat ve vlasech. Když se ozval zvonek, ochotně jsem šla otevřít. Byla to Elizabeth.
"Ahoj, jdeme do klubu slavit a mě napadlo, že si pro tebe dojdu," oznamovala mi nekompromisně. Chvíli jsem zvažovala, jestli jít. Colin už u nás byla a nemusela by tak Trena obtěžovat podruhé. Na druhou stranu, jestli mě uvidí odcházet, jsem si naprosto jistá, že okamžitě přiběhne zpátky. Zatímco já byla zabraná do úvah, Lizzy si mé mlčení vyložila po svém. Odstrčila mě stranou a nakráčela si dovnitř. Než mi došlo, co se chystá udělat, byla už v obývacím pokoji a bylo pozdě na to ji zastavit. Vběhla jsem tam, ale to už Lizzy stála naproti mému snoubenci. Ten ji rozpačitě pozdravil, kdežto ona se jen mračila.
"Už ti to někdo musí říct. Nemáš ji jen pro sebe. Má i další kamarády, kterým by měla věnovat svůj čas," začala mu činit. Já na ni mávala a gesty jí naznačovala, aby toho nechala.
"To snad patří ke studentskému životu, ne? A jestli to nechápeš, možná by sis měl najít partnerku ve své věkové kategorii," nenechala se Lizzy rušit. O mě se pokoušely mrákoty a Tren se zamračil. I jemu očividně docházela trpělivost.
"Copak je tak hrozné ji s námi jednou za čas pustit? Jsme její přátelé! A chceme se s ní vídat i mimo školní půdu, kam stejně moc nechodí. Nevidím jediný důvod, proč by ti to mělo vadit. Uvědom si laskavě,…" víc toho nestačila říct, protože jsem ji prudce chytila za paži a vystrkala ji až ke vchodovým dveřím.
"Tak ti pěkně děkuju," zamračila jsem se. Lizzy se začala nadechovat, ale já ji utnula.
"Teď mě bude čekat rozhovor, na kterém pravděpodobně dost záleží můj vztah. A ten je pro mě důležitý. Půjdu s vámi jindy," řekla jsem a zabouchla jí dveře před nosem. Pomaloučku jsem došla zpět za Trenem, který už se nemračil, jen nechápavě krčil čelo.
"Nechtěla bys mi něco říct?" zeptal se pak, ale hlas měl jemný, ne rozhněvaný.
"Asi budu muset," povzdechla jsem si a on trpělivě čekal.
"Nechodím s nimi na žádné akce a vymlouvám se na tebe," shrnula jsem to nejdůležitější. Tren byl teď ještě zmatenější a čekal na nějaké rozumné vysvětlení.
"Dělám to z jediného prostého důvodu, a ten je takový, že nedám Colin příležitosti být s tebou o samotě. Tohle samozřejmě nemůžu říct spolužákům, takž se vymlouvám na tebe, že mě nechceš pustit. Elizabeth zřejmě nepřenesla přes srdce, když jsem ji dnes znovu odmítla, a tak ti přišla vynadat," řekla jsem všechno. Tren si to chvíli srovnával v hlavě.
"To ti Colin vadí tak moc, že raději nevídáš své přátele?" zeptal se pak, snad aby si to všechno pořádně ujasnil. A tentokrát došla trpělivost mě, už si nebudu hrát, že je vše v pořádku.
"Ano vadí. Původně jsem tě tím nechtěla zatěžovat, aby sis nemyslel, že jsem nějaká žárlivá hysterka. Ale teď už si to nechci nechat pro sebe a něco ti povím, drahý," spustila jsem. Tren několikrát překvapeně zamrkal, ale nepokusil se mě zastavit. Jen poslouchal.
"Colin se celou dobu nesnaží o nic jiného, než aby rozvrátila náš vztah. A neříkej mi, že tomu nevěříš! Sama mi to řekla, že o tebe bude bojovat," zvedla jsem v obraně ruce, ale on mě nezastavil.
"Já jsem jí samozřejmě odpověděla, že se tě nevzdám. Ovšem myslela jsem si, že to budu mít mnohem jednodušší," povzdechla jsem si. Tren nakrčil obočí, jak přemýšlel o všem, co mu říkám.
"Pořád jsi mi tvrdil, že miluješ jen mě. A já bych tomu tak ráda věřila. Ale copak to jde? Jednou jsi mi řekl, že vidíš, jak se na tebe lepí. Tak proč ji neodstrčíš? Nemusím ti přece vysvětlovat, že mezi chování tvé současné a bývalé přítelkyně by měl být rozdíl. Neměla by se tě pořád dotýkat a ty bys ji neměl nechat," začala jsem pěkně popořadě. Tentokrát se Tren nadechl k odpovědi, ale já ho zarazila.
"Ještě jsem neskočila, Trene. Tohle mi sice vadí, ale kvůli tobě bych to snesla. Ona ovšem dělá i horší věci. Neustále mě před tebou shazuje a dělá se pro tebe lepší, než bych kdy mohla být já," pokračovala jsem.
"Ona pro mě rozhodně není lepší, než ty," skočil mi do toho Tren.
"Ta proč ji při tom necháváš? Často mi vyčítáš, že se nechovám podle vašich tradic. Ale věř mi, že se snažím, jak nejvíc můžu, abych ti byla tou nejlepší ženou. Od tebe pak ale zase očekávám, že mě budeš bránit. Umíš si aspoň trochu představit, jak moc mě mrzí, když se mě nezastaneš? A jak moc mě bolí, když mě zrovna s ní srovnáváš? Když mi řekneš, že ona byla poslušnější?" tady jsem se musela odmlčet, abych zahnala slzy, ale hned jsem pokračovala, aby mě nestihl přerušit.
"Jsem dost silná na to, abych i tohle skousla. Říkala jsem si, že jsi to nemyslel vážně. Vždyť do takové nekonvenční holky ses zamiloval! Víš co mě ale bolelo úplně ze všeho nejvíc? Její návrh, abys s ní měl dítě a tvoje: "Popřemýšlí o tom". Samozřejmě, proč bys měl čekat na dítě s tak mladou holkou, jako jsem já, když můžeš jedno mít hned s nádhernou a dokonalou Colin, že? Když ale přemýšlíš o dětech s ní, tak proč je slibuješ mě? Víš, jak moc tohle bolí?" rozhodila jsem rukama. Celou dobu mě sledoval svýma nebesky modrýma očima, ale nezlobil se, jak jsem čekala. Spíš se díval kajícně, jako malý kluk, co rozbil máminu oblíbenou vázu. Hrozně by mě zajímalo, co se mu v tu chvíli honilo hlavou.
"Vždycky, když jsi s Colin, si připadám, jak bys mě vyměnil za něco lepšího. A po jejím odchodu ses ke mně vrátil, protože je lepší mít něco než nic. A tohle já nesnesu. Nesnesu, aby tě pořád osahávala, nesnesu, aby tě přesvědčovala o mé neschopnosti, nesnesu, aby s tebou neustále flirtovala. Nechci, aby ses s ní stýkal. Doufala jsem, že tě k tomuhle kroku nikdy nebudu muset dohnat, ale já to jinak nezvládnu. Budeš si muset vybrat, buď já, nebo ona. Obě nás mít nemůžeš, nebo alespoň ne takový způsobem, kterým to děláš do teď. Je to na tobě," domluvila jsem a těžce oddechovala, jako po uběhnutém kilometru. Tren si povzdechl a já na chvíli zatajila dech. Teď mi řekne, že mě nechce a můj svět se naprosto zhroutí.
"V jednom si tenkrát měla pravdu. Jsem hrozný pitomec. Posaď se, prosím. Dlužím ti jedno velké vysvětlení," promluvil pak a poklepal na pohovku vedle sebe. Poslušně jsem se posadila a moc nechápala, co se právě teď bude dít. Tren se natáhl pro moji ruku, ale pak zaváhal. Sama jsem mu ji podala, aby ho nic nerozptylovalo a on mi řekl, co měl na srdci.
"Nejprve k tomu, co jsi řekla ty, a pak ti všechno vysvětlím. Chápu všechny tvoje důvody, a nebudu se s Colin stýkat, když ti to tolik ubližuje. To ty jsi pro mě ta nejdůležitější," pohladil mě volnou rukou po tváří a já se usmála. Vybral si mě.
"Nikdy jsem ti nechtěl tolik ublížit, měla jsi mi to říct dřív. Samozřejmě, že vidím, jak mě svádí a slyšel jsem i všechny ty narážky. Ovšem nikdy ji to oproti tobě nezvýhodnilo. Já vidím, jak moc se snažíš mi vycházet vstříc a moc si toho vážím. Poslední dobou jsem se mezi vámi snažil dělat viditelný rozdíl, ale očividně ne dost. A o tom jejím návrhu jsem nikdy doopravdy neuvažoval. Když mluvím o dětech, v hlavě vždycky vidím naše děti, které budou celé po tobě," mluvil tiše a tvář mu rozjasnil něžný úsměv, když mluvil o dětech. I já se usmála.
"Já doufám, že naše děti budou podobné spíš tobě," nadhodila jsem a tentokrát se zasmál on. Lehce mi zatáhl za ruku a já se k němu ochotně přivinula.
"Je to všechno jen a jen moje chyba. Viděl jsem, že Colin v mojí přítomnosti jen nerada vidíš, ale nikdy mě nenapadlo, že toho v sobě tolik dusíš," omlouval se, ale pořád mi neřekl ten hlavní důvod.
"Tak proč?" ptala jsem se a nemusela jsem svou otázku nijak upřesňovat, aby pochopil.
"Já vím, že ti Teruo řekl, proč jsme se tenkrát rozešli. Pro mě to tehdy byla hrozná rána. Ptal jsem se jí tenkrát proč, a ona mi omlátila o hlavu můj míšený původ. Měla se vdát za čistokrevného anděla - sen každé dívky Shikumy. Ten důvod, proč přehlížím tohle její chování, je prostý. Nenapadlo mě, jak jinak z ní dostat pravdu, než když se budu tvářit, že mezi vámi nemám jasno a nemůžu se rozhodnout. Doufal jsem, že mi řekne, proč si toho anděla nakonec nevzala, a proč se po 40-ti letech snaží vrátit do mého života," vysvětlil a krčil přitom čelo. Položila jsem mu prst doprostřed, aby se přestal mračit a chvíli si to všechno srovnávala v hlavě.
"Jsi pitomec, že jsi mi to neřekl," přikývla jsem pak a on se omluvně pousmál.
"Nemusela bys to pochopit," řekl na svou obhajobu.
"Já nevím, proč se chce vrátit. Vím jen, že jde pozdě, protože teď jsem tu já a já se tě nevzdám," promluvila jsem a políbila ho na krk.
"Zlato, kdybych věděl, že tě to tolik trápí, nesnažil bych se dopátrat pravdy. To, že ty budeš nešťastná, mi za to nestojí. Nechám toho a Colin vyškrtnu ze svého života. Proč mi nikdy neřekneš o věcech, které tě tolik trápí? Odpusť mi prosím všechno to sobecké chování. Netušil jsem, jak špatně to neseš," zašeptal a tiskl si mě na prsa tak pevně, že jsem slyšela jeho rychle bijící srdce. Spokojeně jsem se nechala objímat. Do celého toho případu bylo najednou vneseno světlo a můj život opět dostal řád.
"Jak bych ti asi mohla říct o tom, jak moc mě Colin trápí, když jsem byla přesvědčená o tom, že jakmile ti dám dostatečný důvod, tak mi za ní utečeš? Celé jsi to hrál tak přesvědčivě, že jsem tomu naprosto uvěřila," obhajovala jsem se. Copak jsem mu takovou věc mohla říct? Tren si povzdechl.
"Jsem dobrý lhář. Při tom, co musím zařizovat pro své chráněnce, vlastně musím být. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budeš o mojí lásce takhle pochybovat. Odpusť mi to," omlouval se znovu.
"Teď, když tomu rozumím, dává mi to všechno smysl. A taky chápu, že chceš zjistit, co se tu děje. Nebudu ti bránit v pokračování. Jen mi slib, že to nebudeš přehánět. I přes vědomí, proč to děláš, ji v tvojí blízko moc dlouho nesnesu," požádala jsem ho. Za tohle mě vášnivě políbil.
"Mám tu nejdokonalejší a nejchápavější snoubenku na světě. Omlouvám se, že jsem o tvém porozumění kdy pochyboval. A máš moje slovo, že budu dělat jen to, co budu považovat za nezbytně nutné," přikývl a v očích se mu zračila něha. Milovala jsem ty pohledy, kterými mě přesvědčoval o tom, že mě miluje. Znovu jsem se zavrtala do jeho náruče.
"Nechtěla jsi přece jen jít s Lizzy ven?" zeptal se po chvíli. Pravdou bylo, že bych docela i zašla. Ale nevěděla jsem, jestli je to vhodné vzhledem k tomu rozhovoru, který tu právě proběhl.
"Já ti nikam neuteču a nikoho dovnitř nepustím. Budu tu na tebe čekat. Dobře se bav a pozdravuj ji," odhadl směr mých myšlenek a nenápadně mi naznačil, že mu to vůbec nevadí.
"Vrátím se brzy, a pak mi dlužíš veškerou svou pozornost," políbila jsem ho.
"S tím počítám lásko. Už napořád," usmál se a nechal mě jít. Občas byl sice na zabití, a jak sám přiznal, choval se někdy jako pitomec, ale já ho milovala. A už zase patřil jen mě.

Tenhle obrázek jsem našla úplnou náhodou, ale k dnešnímu dílu se tak neuvěřitelně hodí... až mě to samotnou udivilo :)