,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Červenec 2015

Vyjednávání

14. července 2015 v 21:46 | Yui-chan |  Růže msty
Moc se omlouvám za zpoždění ve vydávání. Nějak jsem to přes zkouškové a pak se seminárkou nezládla, ostatně, jako každý rok :D. Tak doufám, že vám to dílem alespoň trochu vynahradím. Je pravda, že ve vymýšlení názvu už mám dost krizi, tak to berte s rezervou. Příjemné počtení.
.
.
Mohlo být něco kolem desáté hodiny dopoledne. Já se jen tak povalovala v posteli a pozorovala svého spícího snoubence. Nebyla jsem unavená, i když jsme se z toho plesu vrátili až někdy k ránu. Samozřejmě, mohla jsem ten čas využít smysluplněji, ale popravdě, takhle strávený čas se mi celkem líbil. Zkoušky jsem měla složené, takže učit jsem se nemusela, navíc teď bylo měsíční volno. Mohla jsem jít třeba upéct něco k snídani, nebo teď spíše už k obědu. Ale přece neodejdu, když se tu Tren rozvaloval úplně nahý a s odkopanou peřinou? A tak jsem se na něj jenom tak dívala. Ozval se zvonek. S Trenem to vůbec nehnulo, řekla bych, že ho ani neslyšel. Já se zvedla, rychle oblékla a šla se podívat na toho rušiče. Byl to Dante, jak jinak.
"Ahoj Anori. Potřeboval bych mluvit s Anthonym," řekl hned a pozval se dovnitř.
"Spí, včera jsme byli na plese, který částečně pořádali i jeho prarodiče," oznamovala jsem mu a doufala jsem, že to pochopí a odejde. On se však posadil do křesla a dal mi najevo, že by byl rád, kdybych Trena vzbudila. S povzdechem jsem vyšla schody do ložnice, kde jsem se polibky snažila probudit svého andílka.
"Ještě chvíli, Any," zabroukal a otočil se na druhý bok. Pravděpodobně si ty polibky vysvětlil trochu jinak. Ale nemohla jsem se mu divit, když byl tolik rozespalý.
"Lásko, vstávej. Je tu Dante a něco ti chce. Musíš za ním dolů," říkala jsem mu a přitom mu jemně třásla ramenem.
"Tak ho pošli k šípku," zabručel, ale dokonce ani neotevřel oči. Se smíchem jsem seběhla dolů.
"Tohle bude chvíli trvat, právě mě instruoval, že vás mám poslat k šípku. Možná se to buzení protáhne," oznamovala jsem dole Dantemu.
"Anori, já sice chápu, že se mi snažíš naznačit, abych odešel, ale tohle je velice důležité, takže to prosím zkus ještě jednou," nedal se odradit. A tak jsem znovu vyšla nahoru do ložnice a znovu jsem třásla Trenovi ramenem. Tentokrát už byl ovšem o něco víc vzhůru než předtím, protože konečně zareagoval a začal se hrabat z peřin. Přesto mu trvalo nejméně dvacet minut, než se dostavil dolů do obývacího pokoje, oblečený a s ranní hygienou.
"Omlouvám se, že tě budím, Anthony, ale nesu důležité zprávy ohledně války," řekl Dante dřív, než stihl cokoliv peprného pronést Tren. Ten se tedy jen posadil, že bude poslouchat. Já odešla do kuchyně udělat mu kávu na probuzení a něco k zakousnutí.
"Tři kilometry od hlavního tábora došlo k napadení našich spojenců nepřítelem. Nikdo z nich to nepřežil," slyšela jsem vždy jen chvílemi jejich rozhovor, když jsem zrovna nerachotila s hrníčky.
"Jak se na to bude reagovat?" slyšela jsem říkat Trena. Pak bylo chvíli ticho. Přinesla jsem do obýváku jeho snídani a čekala, co se bude dít.
"Moha bys nám dát Anori chvíli soukromí? Tak na dvě hodiny," požádal mě pak Dante.
"Tomu říkáte chvíle?" pozdvihla jsem obočí a Tren se zašklebil, protože on rozhodně nebyl ve stavu, kdy by chtěl poslouchat dvě hodiny nějaké plány. Dante jen přikývl a nic neřekl.
"Dobře, stejně si potřebuji zajet pro něco do školy, takže budete mít času o samotě více než dost," přikývla jsem pak a odešla se převléknout do něčeho, v čem se mi dobře pojede na koni. Bylo úplné ticho, Dante pravděpodobně nechal Trena snídat a čekal, až zmizím. Sešla jsem dolů.
"Ahoj, zlato," políbila jsem Tren na rty.
"Dávej cestou pozor," pousmál se, políbil mě ještě na tvář a nechal mě jít. Nepospíchala jsem, nechtěla jsem být taková ta stíhačka, co jim odměří přesně dvě hodiny, ani o vteřinu déle. Prohlížela jsem si krajinu a užívala si ten vítr ve vlasech. Ve škole jsem si ze své skříňky pobalila pár věcí, které budu doma během těch prázdnin potřebovat a vracela se zpátky domů. Když jsem vešla, Dante už byl pryč, nikde jsem necítila jeho moc. Vešla jsem do obýváku, kde stál Tren v pevných kalhotách i botách, na sobě bílou košili a přes ni černou tuniku bez rukávů.
"Jsi v jezdeckém," pronesla jsem místo pozdravu. Zvedl hlavu od nějakých papírů na stole mým směrem.
"Ano, odjíždím," přikývl mi.
"A mě jste poslali pryč, abych náhodou nechtěla jet taky, co?" zamračila jsem se.
"Ano i ne. Pojď sem ke mně," rozevřel náruč. Takovému pozvání nešlo odolat, obzvlášť když mu to tak slušelo.
"Odjíždíme za hodinu. Potřebují moji pomoc v hlavním táboře, bude se nejspíš bojovat. A potřebují i tvoji pomoc, ale o něco později. Dante tě poslal pryč, protože tušil, že bys chtěla jet hned se mnou. Ovšem tebe potřebuje nejprve pro vyjednávání," povídal a přitom mě držel v náručí a hladil po vlasech.
"Vyjednávání?" zeptala jsem se zmateně.
"S čarodějkami. O jejich podílu, kterým nám pomohou. Zapojuje se každý, kdo může. Ovšem čarodějky se většinou držely stranou, vedou si vlastní boje. A proto potřebují tebe, abys je přesvědčila. Podrobnosti nevím, máš se po mém odjezdu dostavit na radnici. Dante a Nejvyšší tam na tebe čekají," vysvětloval dál.
"A potom pojedu za tebou?" ptala jsem se. Byla jsem nervózní z akcí, které se měly konat bez Trena.
"Ano, do tábora. I když si nemyslím, že na sebe budeme mít nějak čas. Každý budeme mít svoji práci," pokrčil rameny, i když já na něm poznala, že ho to štve. Byl rád, když mě měl pod dohledem. I já byla raději pod jeho dohledem.
"Poslední otázka, jak moc nemůžeš jezdit na koni po milování?" zeptala jsem se a on se rozesmál.
"Jedno kolo bych mohl zvládnout," dostal ze sebe, když se přestal smát. Vyhodil si mě do náruče a odnesl mě až do ložnice, já ho mezitím líbala. Věděla jsem, že na sebe nebudeme mít čas, něco mi to říkalo a já jen doufala, že to nebyl můj šestý smysl, který by věštil cokoliv zlého. Dalo mi zabrat, než jsem ho svlékla ze všech jeho šatů, on to měl mnohem jednodušší.
"Nechci tě pouštět," zašeptal mi do ucha, když si mě připravoval.
"Já tě zase nechci opouštět," odpověděla jsem a přitáhla si jeho rty k polibku. Tren naše společné chvíle neprotahoval, přece jen jsme neměli tolik času. I tak to byl pro mě cenný okamžik. Chvíli jsme pak leželi přitisknutí k sobě, já poslouchala jeho pravidelný srdeční rytmus, který mě uklidňoval, že je a bude v pořádku.
"Je čas," zabroukal po chvíli. Nechala jsem ho se znovu obléknout, i já se oblékla do lepších šatů, když mě čekala ta válečná porada.
"Zlato, normálně bych tě tím nezatěžoval, ale nejspíš nebudu mít tolik příležitostí tě chránit. Budeš se muset spolehnout na jiné a hlavně na sebe. Já vím, že jsi výborná v kouzlech a velmi dobrá i s mečem," vzal pak mou hlavu do dlaní.
"Měla jsem skvělého trenéra," polichotila jsem mu a on se zasmál.
"Pamatuj si prosím jednu věc. Snaž se mít vždycky někoho po svém boku, ale nikdy nezůstávej sama s Bratrstvem," řekl a díval se mi přitom zpříma do očí.
"Nikdy," zopakovala jsem, abych mu dokázala, že jsem to pochopila. I když mě to trochu děsilo, proč bych neměla? Stojí přece na mé straně a podporují moji věc. Raději jsem se ho ale neptala. Po mém ujištění se vrátil k utahování všech uzlíků, co na tunice měl.
"Samozřejmě mám svoje příkazy, které tam budu muset plnit, ale jsem ochotný porušit jakýkoliv zákaz, abych ti mohl stát co nejvíce po boku. Jakmile si budu jistý, že muži vědí, co mají dělat,…" začal znovu povídat.
"Jedeš tam jako kapitán?" přerušila jsem ho.
"Ano, budu tam jedním z mnoha velitelů," přitakal mi.
"Chtěl jsem říct, že budu dělat maximum pro to, abys nemusela bojovat sama. I přesto mi to může chvíli trvat, takže se prosím snaž nedostat do problémů, aniž bych byl poblíž, ano?" nabádal mě.
"Jistě, pokusím se," pousmála jsem se. Jako kdybych to mohla ovlivnit. Přešla jsem k němu a vystřídala ho v zavazování tuniky.
"Zvládl bych to sám," namítl.
"Já vím," přikývla jsem a pokračovala v činnosti. Tren už neprotestoval.
"Jsi nádherná. A tak křehká, asi se nikdy nesmířím s tím, že musíš také bojovat. Beru to jako svoje selhání," povzdechl si pak.
"Lásko, ty moc dobře víš, že zase tak křehká nejsem. Chci ti pomoct, vám všem. A příroda mi k tomu do vínku nadělila víc síly, než bych si sama přála. Mě se nic nestane. Spíš buď opatrný na sebe. Sice jsem už několikrát vyzkoušela, že jsi téměř nezničitelný, ale nerada bych viděla něco, co by tě dokázalo srazit na kolena," bránila jsem se hned a všechno to naopak otočila proti němu.
"Na kolena padám zásadně jen kvůli tobě," zasmál se Tren, vtiskl mi poslední dlouhý polibek a s veselým zamáváním odešel z domu. Já také vyrazila, ale směrem k radnici. Tušila jsem, že je cestou ještě potkám a měla jsem pravdu. Dokonce jsme s Trenem mohli jít spolu, protože se scházeli právě před radnicí. Každý upravoval svého koně a čekalo se jen na pokyn, aby se vyjelo. Znovu jsem k němu tedy přistoupila.
"Snad sis nemyslel, že mi někam utečeš," promluvila jsem na něj a pohladila Dafiné po hlavě.
"Netušil jsem, že jedeme odsud," usmál se. Na pokyn všichni nasedli na koně, Tren trochu prkenně. Když ale viděl můj pohled, zazubil se na mě. Ostatní jeho méně ladné nasednutí způsobené našimi radovánkami nezpozorovali, naopak se spíš všichni dívali na mě. Tren se sklonil pro polibek a to už kolem nás projeli první jezdci. I Tren za nimi vyrazil a rychle se zařadil do popředí. Jakmile jsem ho mezi ostatními nerozeznala, otočila jsem se a vešla na radnici. Dante s Nejvyšším tam na mě opravdu čekali. A s nimi i bohužel větší část Bratrstva.
"Myslíte si snad, že Bratrstvo nedokáže vyvolenou ochránit?" slyšela jsem akorát jejich hádku. Jakmile mě zpozorovali, všichni utichli, někteří sklonili hlavy na pozdrav, ti, kteří mě neměli rádi, naopak stočili své pohledy stranou. Já pozdravila Danteho s Nejvyšším mírnou úklonou, jak se slušelo k mému postavení.
"Vysvětlil ti Anthony, jakou pro tebe máme práci?" zeptal se mě pak Dante.
"Řekl mi, že mám jet vyjednávat s čarodějkami, ale do podrobností nezacházel. Doufala jsem, že mi to povíte vy," obrátila jsem celou svou pozornost jen k němu.
"Samozřejmě, podrobnosti nevěděl. Všechny důležité informace má tady Patrik, který pojede jako tvůj doprovod. On jediný z nás všech totiž může s Anori přímo do Grinstonvillu," otočil se s poslední větou přímo k Bratrstvu.
"Jeden člověk je málo," zaprskal jeden z dědků.
"Pokud k tomu mohu něco říci, nejlepší by bylo využít muže z Anoriny ochranky. Anori je na ně zvyklá, stejně jako oni na ni. Třeba Simon a Erik?" promluvil Patrik.
"Erik je na zasedání andělské rady," namítl další člen z Bratrstva.
"Tak Simon a Quin. To už budeme tři bojovníci. Navíc s Anorinou pomocí si v takovém počtu dokážeme poradit i s mnohem větší přesilou," hájil svůj nápad Patrik. Podle kontextu mi došlo, že se Bratrstvo snažilo vytvořit mi eskortu z vlastních řad, čemuž se Patrik snažil za každou cenu zabránit. Už druhý člověk, který mě nechtěl nechat s Bratrstvem. Co to bylo za katastrofu, která by mě s těmi dědky čekala? Strhla se další hádka, kterou podle všeho vyhrávalo Bratrstvo. Kdyby šlo pouze o Patrikovu hrdost, nechala bych té hádce volný průběh a uviděla bych, jak to dopadne. Ovšem Trenovi jsem slíbila, že nebudu s Bratrstvem o samotě. A hodlala jsem mu dokázat, že nejsem tak hloupá, jak vypadám a že umím plnit jeho přání. A právě kvůli němu jsem do této debaty vstoupila.
"Vzhledem k tomu, že se tu hádáte o mém doprovodu, myslím, že si o něm rozhodnu sama. Patrik se dvěma dalšími muži bohatě postačí. Nějaké velké doprovody by jen vyvolaly zbytečnou pozornost a Patrik má pravdu, že se všemi muži ze svojí ochranky jsem už nějaký ten boj zažila a jsem schopná se s nimi sladit," promluvila jsem dost nahlas, aby mě všichni slyšeli. Dědkové sice dál brblali, ale Nejvyšší mi přikývnutím naznačil, že bude po mém. A proto si Bratrstva již nikdo nevšímal a já se plně zaměřila na Patrika, který mi vykládal, co přesně bude předmětem mého vyjednávání.
"Po cestě mi to ještě tak třikrát zopakuješ a možná budu i vědět, co mám dělat," uzavřela jsem to s úsměvem. Dante nám pak jen ve stručnosti řekl, kudy máme jet, a kam se pak máme vrátit. Jelikož už byl poučen ze svých minulých chyb, dal nám na zvládnutí našeho úkolu dostatek času, který zajišťoval, že nebudu muset chudinku Minet vyčerpat k smrti neustálým tryskem.
"Buď opatrná Anori. Anthony by nás tu všechny roznesl v zubech, kdyby se ti cokoliv stalo. A já bych ho za to musel nechat zavřít, což bych dělal velmi nerad," nabádal mě pak Dante venku před budovou.
"Budu dávat pozor, i jemu jsem slíbila, že dojedu v pořádku," přikývla jsem. Čekali jsme, až Patrik s několika členy Bratrstva sežene Quina se Simonem a než nám připraví koně.
"Dante, povězte mi, proč se mi všichni snažíte zabránit v tom, abych zůstala s Bratrstvem o samotě. Co mi hrozí? Chtějí mi ublížit?" ptala jsem se ho tiše.
"Ne, nemyslím si, že by ti přímo ublížili. Jen si nejsme jistí, jestli je to bezpečné. Máme určité podezření kolem některých členů, ale je to stále jen podezření. Snaž se nás v tomhle tentokrát poslechnout i bez vyptávání," odpověděl mi. Přikývla jsem. Zeptám se znovu Trena, až dojedu do tábora. Třeba bude trochu sdílnější, až bude mít radost, že jsem se v pořádku vrátila. Ještě jsem si stihla vzpomenout a požádat Danteho, zda by dal vědět jedné naší sousedce, která se nám vždycky starala o dům, když jsme my dva s Trenem byli někde pryč.
"Tak prosím, krásná slečno, nasedat," udělal mi Patrik stoličku a pomohl mi tak vyskočit do sedla.
"Patriku, ví tohle Tren? Že mi budeš dělat doprovod?" zeptala jsem se.
"Myslím, že ne a že by z toho nebyl moc nadšený. Ovšem raději mu to řekni. Kdyby to zjistil od někoho jiného, mohlo by to vyznít divně," zamyslel se Patrik a sám také nasedl.
"Nedělej z něj zase takového lidojeda," zasmála jsem se, když jsme vyrazili a Patrik se zařadil po mém boku.
"Kdybys mu jen naznačila, že jsem se o cokoliv pokusil proti tvé vůli, jsem si na sto procent jistý, že bych z toho se zdravou kůží nevyvázl," odporoval mi Patrik se smíchem.
"On přece ví, že jsme jen přátelé. Já bych tě nepodrazila a ty bys po mě nevyjel," nadhodila jsem vyzývavě.
"To máš pravdu. Mám rád svůj obličej v celku. An, myslím si, že pořád moc netušíš, jak moc se stará o to, aby tě nikdy nikdo neobtěžoval," zavrtěl hlavou.
"Teď tomu úplně nerozumím," nakrčila jsem čelo.
"Nemyslím jen to, že od tebe odhání chlapy, co se kolem tebe motají. Ale hlavně tě brání před Bratrstvem. Nemůžeš si totiž dělat, cokoliv tě napadne. Ale Anthony se ti snaží zařídit normální život, jako máme my všichni ostatní," vysvětloval Patrik.
"Proč si nemůžu dělat, co chci?" nechápala jsem.
"U běžného páru je normální, že když se pohádají, ten jeden se sbalí a odejde pryč. Ty to udělat nesmíš, nemůžeš od něj jen tak odejít. Dostal tak moc vynadáno za to, že když tě našel, nepřivedl tě zpátky. Normální vysokoškolák si může chodit na oslavy, jak chce a zůstávat tam jak dlouho chce. Ty ne, musíš všechno hlásit, on by měl správně chodit s tebou. Nesmíš neplánovaně u nikoho přespat, aniž by to nebylo nahlášeno. Neměla bys jezdit z práce sama domů, vždycky bys na něj měla čekat, i kdyby pracoval až do rána. Je toho spousta dalšího. Ty to všechno porušuješ. A jediný důvod, proč tě za to nikdo nepopotahuje, je Anthony. Všechno to bere na sebe, možná taky proto ho Bratrstvo tolik nenávidí," říkal mi Patrik trpělivě. Nad tím jsem musela chvíli přemýšlet.
"O tom opravdu nemám ani to nejmenší tušení. Ovšem proč by mělo Bratrstvo vědět o každém mém kroku?" mračila jsem se.
"Jsi pro nás moc důležitá, takže je to spíš pro tvou ochranu, než že by se ti snažili zasahovat do soukromí. A taky by to byla tak trochu pojistka. Kdybys přešla k druhé straně, je to pro nás pro všechny konečná. V tuhle chvíli bys klidně mohla být domluvená s nepřítelem, a my to nebudeme ani tušit. A to jen proto, že tě nikdo nemá pod kontrolou, bohužel ani Anthony ne. A to je druhá věc, proč Bratrstvo Anthonyho nenávidí. Nechává ti takové volnosti, že ani on sám by nepoznal, kdybys zradila. Tvůj život koordinuje a směřuje jen minimálně, naopak se snaží nechávat ti naprosto volnou ruku. U tebe neuplatňuje techniky meertalena, takže tím vlastně porušuje svůj pracovní řád. Ne náhodou je zakázáno udržovat s chráněnkami intimní vztahy," podal mi Patrik sáhodlouhé vysvětlení, které jsem musela chvíli zpracovávat.
"Čekáte, že zradím?" zeptala jsem se pak.
"Nevyrůstala jsi tady. Za svůj domov považuješ Zemi. Nebojuješ pro nás, ale pro něj. Nemáme jistotu, že tě něco nedonutí přejít k nepříteli," pokrčil Patrik rameny.
"Já ti věřím, že bys to neudělala. Máš svoji čest a hrdost, navíc si myslím, že ti na nás a našem světě alespoň trochu záleží," uklidňoval mě pak.
"Nemáš tak úplně pravdu. Nebojuji jen pro něj a doma jsem už spíše tady než na Zemi. Dělám to pro všechny, co za mě bojují, a hlavně za ty, kteří pro tuhle věc padli," ujistila jsem ho.
"Takže kdyby sběhl Anthony, nenásledovala bys ho?" zkoušel mě Patrik s úsměvem.
"Nedokázala bych mu sice ublížit, ale zůstala bych na téhle straně," zasmála jsem se.
"Ani on tobě. Ještě nikdy jsem neviděl, aby někdo miloval tak oddaně, jako to dělá on," ujišťoval mě Patrik.
"To já vím," něžně jsem se usmála. Tren byl ta nejlepší partie na světě. To jen on si to pořád neuvědomoval. Pak už jsme jeli v tichosti. Dva dny jsme jeli, jak nejrychleji to šlo, a všechno bylo naprosto bez problému. Patrik mi ještě několikrát vysvětlil, co máme dělat. A pak už jsme dorazili na místo.
"Anori, moc ráda tě vidím," objala mě hned Marion.
"Ale co ty tady?" divila se hned potom.
"Anori je tu dneska jako vyvolená. Bude vyjednávat," usmál se Patrik a podal si s Marion ruku. Marion jen přikývla a pokynula nám, abychom šli dál. Bylo srandovní znovu chodit těmi známými uličkami a pozorovat nové čarodějky a čaroděje při výcviku. Došli jsme až do hlavní budovy, kde už byly připravené jedny z nejhlavnějších čarodějek. Všichni jsme se usadili na svá místa, já opět v čele hned vedle Marion. Rozhlédla jsem se po všech přítomných. Z místa mé matky byl výborný výhled.
"Tak začněte. Co nám přinášíte od Bratrstva?" zeptala se ta nejstarší z čarodějek. Chtěla jsem začít, ale Patrik mě předběhl. Uved naši situaci a naše požadavky. Já zatím nemusela říct ani slovo. Ale tušila jsem, že moje úloha teprve přijde.
"Co prosím? Chcete po nás, abychom se zapojili plnou silou? Nepřichází v úvahu!" rozčilovaly se čarodějky po tom, co Patrik skončil se svou řečí.
"Proč ne?" ptal se Patrik.
"Není to naše válka. Slíbili jsme vám malou pomoc, ale nic víc po nás žádat nemůžete," vrtěly hlavou.
"A jak jste si tu malou pomoc představovaly? Že s námi pošlete jednoho nebo dva čaroděje a tím to zhasne?" rozčiloval se tentokrát Patrik.
"Opakuji, že to není náš boj. Ani fakt, že vyvolená je zrovna čarodějka nás nenutí k tomu, abychom se více zapojily. Navíc když jsou tak mizivé šance. Vyvolená je ještě dítě!" promluvila jedna z nich. To už jsem se rozhodla zasáhnout.
"Mohlo by dítě taky něco říct?" pronesla jsem nahlas a vstala jsem ze židle. Jako na povel všechny zmlkly. Nebyla jsem jenom vyvolená, ale také přední čarodějka s vysokým postavením a navíc ještě symbolem jejich nové éry. I když ke mně možná nechovaly respekt, pořád mě alespoň braly mezi sebe. Víc jsem v tuhle chvíli nemohla žádat.
"Jak můžete tvrdit, že se nejedná o váš boj? Víte kolik čarodějů a čarodějek už bojuje?" zeptala jsem se.
"No vida, takže naši pomoc nepotřebujete, pomohli vám jiní," ušklíbla se další a všechny se zasmáli.
"Jaká škoda, že nebojují na naší straně," přešla jsem její poznámku bez povšimnutí. To všechny opět umlčelo.
"Kolik mužů bojovalo a padlo jen proto, že na naší straně nestojí dost čarodějů, kteří by jim mohli dát svoji podporu. Nepřítel je totiž kouzli lépe chráněn, než my. Možná jsem silná, ale na pokrytí celého bojiště bych sama nikdy nestačila. A tak se vás ptám. Na čí straně stojíte? A jestliže na naší, jak samy tvrdíte, proč necháváte umírat své bojovníky, když byste jim mohly pomoci? Proč se tu schováváte, zatímco druhá strana se pyšní celou řadou skvělých čarodějů?" pronesla jsem. Můj hlas putoval naprosto ztichlým sálem. Nikdo nepromluvil.
"Možná jsem příliš mladá, abych přesně chápala celý smysl téhle války. Ale jsem její součástí. Pro většinu z vás jsem jen malá holka, co si sem přišla ze Země a jen tak se posadila na přední místo, které zdědila. A možná tomu tak trochu i je. Ale když i tahle malá nezkušená holka může bojovat, proč byste nemohly vy?" domluvila jsem a posadila se. Ještě chvíli nikdo neřekl ani slovo.
"Podcenila jsem tě, Anori," usmála se na mě ta nejstarší čarodějka.
"To se mi stává často," zasmála jsem se nazpět.
"Není mi vůbec nic, do jejích válek. Má pravdu, nerozumí smyslu téhle války. Není naše," stála si na svém jiná.
"Mých válek? Řekla bych, že veškeré válčení začalo daleko před tím, než jsem se narodila.
Navíc, naznačujete, že nejsem jednou z vás?" obula jsem se do ní ostře. Tohle mě trochu uráželo.
"Klid! Samozřejmě, že je Anori jednou z nás. A nikdo o tom už nikdy nebude pochybovat!" spustila tentokrát opět ta nejstarší.
"Moji podporu budeš mít Anori. Myslím, že jsme příliš dlouho zůstávaly vůči okolnímu ději netečné," vstala Marion. Už dopředu jsme tušili, že Marion a její následovnice a učedníci nás podpoří.
"Máš i mou podporu, dítě. Tvoje matka by na tebe a tvé odhodlání byla opravdu pyšná," vstala jiná, kterou jsem sice neznala, ale byly to další čarodějky navíc na naší straně. To už to v sále začalo šumět.
"A zapojím se i já," promluvila ta nejstarší čarodějka. V tu chvíli opět všechny utichly a já hodila významným pohledem po Patrikovi. To je minimálně tisíc čarodějů na naší straně! Za nejstarší čarodějkou nestála jen její skupina, ale i spousta dalších čarodějek se řídila podle jejích rozhodnutí. A další jsme mohli získat díky té velké podpoře. Čím více čarodějek do toho půjde s námi, tím víc dalších se jich může přidat. Chtělo se mi nadšením zavýsknout. Šlo to mnohem lépe, než jsem původně plánovala. Ta drzá čarodějka mi nakonec prokázala velkou službu, protože jinak bych se k takovým velkým slovům asi neodvážila. Postupně nám svou podporu přislíbila i část dalších čarodějek.
"Myslím, Anori, že podporu jsi získala více než velkou. Teď nám ještě pověz, jak přesně nás chceš využít," promluvila pak Marion. S plánováním mi trochu pomáhal i Patrik, ale myslím, že i bez něj bych si vedla celkem dobře. Tren na mě bude určitě pyšný, až uslyší, co jsem vyjednala.


Nejdůležitější čarodějky ze spolků :)