,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Září 2015

Šťastné konce došly

29. září 2015 v 21:12 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se hlásím s pokračováním, nepochválíte mě, ale věřte, že se mi tyhle smutné díly píší daleko lépe, než ty veselé a šťastné :D. Myslím, že i název napovídá, že duch dnešního dílu nebude zrovna dvakrát optimistický. Tak přeji v rámci možností pěkné počtení:
.
.
Jak se má tvářit člověk, kterému se ve vedlejší místnosti hroutí svět? Má brečet, má se usmívat a snažit se tak uchlácholit své okolí, má hledět do prázdna? Seděla jsem na chodbě před operačním sálem a bokem jsem se opírala o Patrika. Měla jsem pocit, že kdyby tam nebyl, pravděpodobně bych se zhroutila. Byl moje opora. Nemůžu říct, jak jsem se zrovna v tu chvíli tvářila, ovšem měla jsem pocit, že tohle tělo není moje. Nic mě neposlouchalo. Nedokázala jsem plakat, a vlastně ani jen tak hledět do prázdna. V hlavě mi hučelo a já tak měla pocit, že se co nevidět zblázním.
"Anori, jsi v pohodě? Nechceš třeba kafe nebo tak?" promluvil na mě Patrik. Zavrtěla jsem hlavou. Pokud se teď zvedne a odejde, přestanu se ovládat. To on držel pod kontrolou všechny ty hysterické emoce. Otevřely se dveře a na chodbu vystoupil Teruo ve světle modrém operačním mundúru.
"Anori, potřebuji s tebou mluvit. Jsi toho schopná?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl. Chvíli jsem zvažovala svoje možnosti, ale nakonec jsem usoudila, že už mě nic nemůže roztrhat na ještě menší kousky, než jak se už cítím. Počítala jsem s nejhorším. Patrik se zvedl a nechal nám trochu soukromí.
"Určitě tě zajímá, jak je na tom," začal Teruo nervózně. Takhle jsem ho snad ještě nikdy neviděla.
"Žije, tedy alespoň zatím. Kulka zasáhla přesně to místo, kde jaterní tepna vstupuje do jater. Ztratil hodně krve, ale kvůli tomu s tebou mluvit nepotřebuji. Jsi v pořádku? Vypadáš, že omdlíš,…" zarazil se Teruo a vzal můj obličej do dlaní. Je to špatné, hodně špatné. Tušila jsem, co mi chce říct. Byla jsem si jistá, že to nechci slyšet, ale jak už jsem řekla, moje tělo mě neposlouchalo a já tak automaticky přikývla, že jsem v pořádku.
"Věc se má tak, že já to pravděpodobně dokážu zpravit, ale Tren bude už nadosmrti mrzák. Ani transplantace jater by mu v tuhle chvíli nepomohla. Okolí vstupu je tak poškozené, že bychom to nikdy nenapojili. A proto potřebuji, abys do toho vstoupila ty," vysvětloval.
"Teruo, já vím, kam tím míříš, a říkám ne! Nikdy jsem to nezkoušela a nechci, aby byl můj první obětní beránek zrovna Tren. Vždyť vůbec nevíme, co to udělá!" vrtěla jsem odmítavě hlavou. K tomuhle mě nedonutí.
"Anori," chytil mě Teruo za ramena a lehce se mnou zatřásl.
"Copak ty to nechápeš? Jsi jeho jediná šance. Když ho budu operovat já, buď zemře, nebo bude mrzák. Když se to nepovede tobě, budou stejné možnosti. Ale když se ti to povede, dáš mu šanci žít normálně. Nic mezi tím není! Ani moje ani praxe nikoho jiného mu nemůže pomoct. Možná jen tvoje síla a moc ovládat přírodu," domlouval mi. Věděla jsem, že mluví pravdu.
"Ale já nevím, co mám dělat. Tren bude první, u koho se kdo kdy pokusí jít na operaci jinak, než jak by to bylo přirozené. Nemůžeš absolutně vědět, co to s ním udělá," bránila jsem se.
"Anori, znáš ho stejně dobře jako já. Víš, že jestli ho zachráníme i za cenu toho, že bude už navždycky připoutaný na lůžko, nikdy nám to neodpustí. Raději by zemřel, než byl mrzák, no nemám pravdu?" naléhal na mě.
"Teruo, víš ty vůbec, co po mě vlastně chceš?" zeptala jsem se zničeně. Měl pravdu ve všem, co řekl. Ale mě se do toho stejně nechtělo jít.
"Chci po tobě, abys zachránila život jednomu skvělému chlapovi. Mému nejlepšímu příteli a tvému snoubenci. Já tě o to prosím. Když to neuděláš kvůli sobě nebo jemu, udělej to kvůli mně," říkal a díval se mi přitom do očí. Tohle bylo poprvé, co mě Teruo o něco žádal jakožto svou kamarádku. A ještě u toho vypadal tak sklíčeně. Pochopila jsem, že on má o Trena úplně stejnou starost, jako já. A ubíjelo ho, že mu nemůže pomoci. Já jsem mohla, možná.
"Nebudeš tam ani na chvíli sama. Budu tam stát pořád s tebou a povedu tě, co máš dělat, ano? Jen použiju tvoje ruce, namísto svých," ujišťoval mě. A tak jsem svolila.
"Výborně. Právě je u něj anesteziolog, zajistí nám dostatek času na práci. A taky jsem nechal natáhnout plachtu, pohled na jeho obličej by tě rozptyloval. Ovšem musíme pospíchat, není čas myslet na nějaké předpisy a čisté oblečení, pojď v tomhle. S infekcí můžeme bojovat později, teď je důležitější jeho život," říkal.
"Dobrá, nerada bych mu ho vracela podruhé za jeden den," pokusila jsem se o slabý žert, ale moje rty se nedokázaly roztáhnout do úsměvu. Ovšem Teruo překvapeně zamrkal, zřejmě mě úplně nepochopil.
"Než jsi přišel, ztratil vědomí se vším všudy, musela jsem mu poskytnout první pomoc a rozdýchat ho," ujasnila jsem mu to.
"Chceš mi říct, že jsi těmahle hubenýma rukama dokázala umáčknout jeho hrudník?" zeptal se Teruo vyjeveně.
"No, ano. Neříkám, že to šlo snadno a ještě teď mě pálí svaly, ale pro něj jsem to dokázala," pokrčila jsem rameny.
"Ty ho vážně miluješ nad všechno na světě. Tak pojďme zařídit, abys mu to mohla ještě dlouhá léta dokazovat," mrkl na mě a otevřel mi dveře do sálu.
*****
Zničeně jsem dosedla na židli v nemocniční kantýně. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Ovšem ani nemůžu říct, že bych zrovna sršela energií. Teruo po mě chtěl nemožné, málem jsem mu na sále také zkolabovala. Teď už mi ale bylo o něco lépe.
"Tu máš, An. Zasloužila bys něco lepšího, ale bohužel tohle je to nejlepší kafe, co tu máme," přistál přede mnou kelímek a Teruo dopadl do židle vedle mě.
"Díky, Teruo," pokusila jsem se o další slabý úsměv.
"Udělali jsme pro něj, co jsme mohli. Teď už je na něm, aby bojoval," vzal mě pak kolem ramen. Zřejmě nebylo těžké odhadnout, na co myslím.
Když jsem vešla do sálu, viděla jsem jen tělo. Přesně jak Teruo slíbil, obličej měl schovaný za plachtou. Ovšem pořád to bylo jeho tělo, po těch společně strávených letech bych ho poznala kdekoliv. Pořád to na mě doléhalo. To pípání, které oznamovalo, že je na živu. A pokaždé, když se o něco opozdilo, zadrhlo se i moje srdce. Po několika hodinách a po jednom oživování, jsem si na to pípání zvykla. Bylo to vlastně uklidňující, že všechno probíhalo v pořádku. Nebylo by nic horšího, než slyšet ten monotónní zvuk tichého srdce…
"An, měla by sis jít odpočinout. Potřebuji, abys mi byla schopná kdykoliv znovu asistovat," promluvil na mě Teruo a vytrhl mě tak ze vzpomínek. Trvalo nám pět hodin, než jsme zvládly použít mou moc a nasměrovat ji tak, aby hojila rány, a to proti přírodě. Pospojovala jsem svaly a tkání to, co by normálně zarostlo nepropustnou vazivovou jizvou. Hrála jsem si na Stvořitele a doufala, že mi to vyjde a bude to fungovat. Konečné hojení jsem pak nechala na Teruovi, který to udělal po svém, tedy obvyklým způsobem. Trena, který byl stále v umělém spánku, pak odvezli na samostatný pokoj, kde bude pod neustálým dozorem personálu. A my museli čekat, až se probudí, abychom zjistili, jak moc úspěšná naše mise byla.
"Tak co?" objevil se vedle mě Patrik. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.
"Běž si lehnout. Myslím to vážně, musíš být unavená a já potřebuji, abys nabrala sílu," vystrčil mě Teruo znovu.
"Jsou ještě dvě věci, které musím udělat. Jenže nevím, kterou z nich jako první," zavrtěla jsem hlavou.
"Jaké?" zeptali se oba naráz.
"Někdo by měl oznámit jeho rodičům, co se stalo. A taky chci vědět, jak to dopadlo v táboře," oznámila jsem.
"Na tu druhou věc jsem zvědavý stejně tak jako ty. Tak co kdybychom šli spolu zjistit, co se stalo, a pak můžeš jeho rodičům povědět všechno, ale i se závěrem? Doufám, že je všechny chytili," navrhl mi Patrik. To jsem mu odsouhlasila, a tak jsem nás přemístila. Říkala jsem, že vyčerpaná jsem byla hlavně psychicky, a navíc pro mě přemisťování přestávalo být nějak zvlášť náročné. Asi jsem si začínala zvykat. Namísto v táboře jsme se ocitli v Danteho domě. Zmateně jsem se rozhlédla.
"Pravděpodobně Dante zajistil, aby to všechny, kdo se chtějí dostat do tábora, poslalo sem," uvažoval Patrik.
"Anori, co ty tady? Stalo se ti něco? Krvácíš!" vykřikl známý hlas. Hayato.
"To není moje krev. Je Trenova. Neměla jsem čas se převléknout. Hayato, ty víš, proč mě to místo do bitevního tábora poslalo sem?" otočila jsem se k němu.
"Jistě. Otec sem nechal přenést všechny zajatce. Chceš tam jít?" nabídl mi. Jen jsem přikývla. Hayato tedy vyrazil jako první a my s Patrikem jsme ho následovali. Došli jsme až do sklepů, které momentálně sloužili jako jedna velká věznice.
"Anori," promluvil Dante, když mě spatřil. Rychle jsem přelétla pohledem vězně. Osm členů Bratrstva a Ragar. Zbytek jim pravděpodobně musel utéct.
"Jak je na tom?" zeptal se pak Dante. Nemusel to upřesňovat, abych věděla, na koho se ptá. A taky jsem si všimla, že Ragar v očekávání mé odpovědi zvedl pohled mým směrem. Byl zbitý, ale oproti tomu, co bych s ním provedla já, kdyby se mi dostal do ruky, to bylo ještě málo. Původně jsem to chtěla jen smést ze stolu, ale zaslouží si vědět, co provedl. Zaslouží si dostat ránu.
"Žije, zatím. Odnesla to játra, navíc ztratil hodně krve. S Teruem jsme dělali, co jsme mohli, aby z něj nebyl mrzák. Teď je to na něm, musíme počkat, až se probudí. Ale je to špatné, moc špatné," na konci jsem se prostě už neudržela a musela zadržovat vzlyky. Neúspěšně. Patrik mě opět objal kolem ramen a udělal mi tak tolik potřebnou oporu. Co bych si bez něj počala? Ragar vypadal, že právě dostal tu největší a nejbolestivější ránu. Dobře mu tak, idiotovi. Jenže svému žalu jsem stejně neulehčila.
"Ty jsi nějak zraněná?" zeptal se Dante a ukázal na mojí stále zakrvavenou košili.
"Ne, mě nic není. Ta krev je jeho, musela jsem ho na místě oživovat a zastavovat krvácení," zavrtěla jsem hlavou. Dante jen přikývl hlavou a už nic neřekl. Taky ho to vzalo, Tren byl skoro jako jeho syn. Nic jsem nevysvětlovala, jen jsem se otočila na patě a odcházela zpátky nahoru. Ani tam jsem se nezastavila a pokračovala dál v chůzi, dokud jsem nestála před jejich domem. Dlouho jsem sbírala odvahu zaklepat. Ale udělat jsem to musela.
"Anori, vítej dítě…proboha co se stalo?" otevřela Juana s úsměvem, který jí rychle zmizel, když mě viděla. Byla jsem rozcuchaná a na tváři jsem ještě pořád měla zaschlou krev, stejně jako na oblečení.
"Stalo se ti něco?" ptala se hned. Zavrtěla jsem hlavou, oči opět plné slz.
"Tak Trenovi?" zkusila tu druhou možnost. Přikývla jsem a to už se pláč nedal zastavit. Juana mě rychle vzala dovnitř. Chvíli to trvalo, než jsem jí dokázala říct, co se stalo. Pak byla řada na ní, aby se v Razielově náručí vyplakala. Raziel ji sice konejšil, ale ještě nikdy jsem ho neviděla takhle vykolejeného.
"Moc mě to mrzí," hlesla jsem.
"Anori, dítě, jistě jsi unavená. Váš pokoj je pořád připravený, jdi si lehnout," pobídla mě Juana. Poslechla jsem ji, určitě teď potřebovala klid a ne koukat na mě, když jsem vypadala, že jsem se v krvi jejího syna snad celá vykoupala. Moje kroky hned vedly do koupelny, kde jsem si dala dlouhou sprchu a smyla ze sebe všechnu tu špínu dnešního dne. A potom jsem si opravdu zalezla do postele. Tohle bylo podruhé, co jsem tu hledala azyl, a podruhé bez Trena, ovšem tentokrát to nebyla jeho vina. Přemýšlela jsem, jestli se tu ke mně někdy připojí. Ta možnost, že ne, mě opět rozplakala. Ráno mě probudilo sluníčko, které sem dopadalo oknem. Otevřela jsem oči a mohla se pokochat výhledem na sluncem zalitou louku a les, které jsem viděla za domem. Jak krásné by bylo, kdyby mě teď objal Tren a zabroukal mi do ucha, že ještě chvíli nebudeme vstávat. Přitiskl by si mě na prsa, tvář by mi položil do vlasů a paži by mi pevně přitiskl na ňadra, jak to vždycky dělával, když nechtěl, abych vstala bez něj. Jenže já teď byla sama a bála jsem se toho, co mělo přijít. Nechtěla jsem se vracet do nemocnice, abych se nemusela dozvědět žádné zprávy. Co když budou špatné? To raději navždycky budu žít s nadějí, že se ještě neprobudil, ale bude to dobré. Ani za nic jsem nechtěla vylézt z jeho postele. Jenže, co když bude Teruo potřebovat moji pomoc? Co když se něco stane, a já bych to mohla napravit. Když tam nebudu, mohlo by to špatně dopadnout. A tak jsem vstala. Do svého oblečení jsem zpět nemohla, bylo celé od krve a i dost potrhané. Potichu jsem se vkradla do pokoje, který patřil Airine, ale ani tam jsem nenašla žádné šaty, zřejmě si je všechny odvezla. A Juanu jsem obtěžovat nechtěla. Nezbývalo mi, než tu začít dělat ostudu a obléct si něco z Trenova šatníku. Bílou košili a černé kalhoty. Naštěstí byl Tren štíhlý, takže s kalhotami jsem neměla moc velký problém, a volná košile mi nevadila. Sešla jsem dolů a trochu jsem doufala, že budu moct nepozorovaně odejít. Juana mi tuhle snahu překazila.
"Anori, dobré ráno," pokusila se o úsměv, chytla mě za paži a odvedla do kuchyně. Tam jsem hned dostala vydatnou snídani.
"Přece jen jsi zraněná. Ale není to nic vážného, ne?" starala se pak a zkoumala moje obočí. Pravda, dostala jsem vlastně ten zásah, úplně jsem na to zapomněla.
"Nic to není, Juano. Jen škrábnutí. Musela jsem se chvíli proti Bratrstvu bránit sama, než dorazil Tren a jeho muži," ujistila jsem ji, že to nejsem já, o koho by si měla dělat starosti.
"Nespala jste, že?" zeptala jsem se pak, když jsem si ji pořádně prohlédla.
"Nemohla jsem. Ze všech mých dětí je Tren to nejlaskavější. A přitom mu život připravuje jednu ránu za druhou. Kdy konečně taky dostane svůj šťastný konec?" zeptala se. Na to jsem jí neměla co odpovědět, sama bych to ráda věděla. Možná, že ve světě už šťastné konce došly.
"Budete chtít jít se mnou?" nabídla jsem jí pak.
"Ne, nechci ho vidět takhle. Přijdu za ním, až jestli se vzbudí. Věřím tomu, že bude raději, když první osobou, kterou uvidí, budeš ty a ne jeho stará matka," usmála se, pohladila mě po tváři a pak se postavila k lince. Očividně jí ve stresu pomáhalo, když mohla vařit nebo péct. Já odešla do nemocnice, kde jsem hned vyhledala Terua.
"Anori, vypadáš mnohem lépe," pochválil mě hned, jak mě uviděl. Přikývla jsem.
"Akorát jdu k němu na kontrolu, tak se asi přidáš, že? Ještě se ale nevzbudil," vykládal pak a vedl mě chodbami.
"Copak Anori, došly ti doma šaty?" zavtipkoval Patrik, který seděl před posledními dveřmi v chodbě.
"Nebyla jsem doma, ale u jeho rodičů. A tam opravdu žádné nemám," zavrtěla jsem hlavou. Všichni očividně vtipem bojovali s tou děsně ponurou náladou, která se za mnou táhla. Jenže mě vtipkování nešlo. Teruo otevřel dveře a pustil mě dovnitř. Tren ležel uprostřed místnosti, připojený na spoustu hadiček a hlavně na spoustu přístrojů, které měřily jeho životní funkce. Dýchal naštěstí sám. Přešla jsem k němu.
"Jsi hrozný pitomec, Trene. Víš to?" promluvila jsem na něj a políbila ho na čelo. Tušila jsem, že kdyby byl vzhůru, zasmál by se a pronesl by něco souhlasného. Takhle mi odpověděly jen ty přístroje kolem - píp, píp, píp.
"Tep má pravidelný, dech trochu povrchní, ale to je po narkóze celkem běžné. Touhle dobou by se už měl probudit," brblal si Teruo pro sebe.
"Probudíme se sám, až na to bude dost silný. Zasáhli jsme do jeho organismu, Teruo, s tím se musí nejprve vypořádat," vzala jsem ho za paži.
"Já vím. Ale dal bych cokoliv za to, aby otevřel oči," povzdechl si.
"Tak to jsme dva," souhlasila jsem.
"Já jsem tu zbytečný, takže půjdu, mám ještě práci. Ty tu s ním asi budeš chtít zůstat, viď?" zeptal se mě. Přikývla jsem.
"Dobře, ale slib mi, že budeš pravidelně jíst a odpočívat. Nerad bych zachraňoval ještě tebe, jeden přítel mi stačil. Ten čaroděj, co je venku, je tu kvůli tobě. Abys byla v bezpečí. Jsem si jistý, že během svojí práce jako tvoje ochranka, si už několikrát vyslechl přednášku o tvém pravidelném stravování, takže jistě ví, co má dělat," říkal pak Teruo a já se pousmála. Tren o mě opravdu přehnaně pečoval a vyžadoval to i po ostatních.
"Neboj se Teruo. Slibuji, že o sebe budu dbát. Hlavně tedy pro tvůj duševní klid," ujistila jsem ho. Teruo mě pak krátce objal.
"Buď silná, Anori. Až se vzbudí, bude tě potřebovat," zašeptal.
"A já tu pro něj budu," ujistila jsem ho. Teruo tedy odešel a já si přisunula židli k lůžku mého snoubence. Vzala jsem ho za ruku, tou druhou mu zajela do vlasů. Měl nepřirozeně studené prsty, on, který vždycky hřál jako moje osobní kamínka. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky pokládal dlaně na tváře, když jsem je měla zmrzlé z jízdy na koni. Já přitom brblala, že mi ještě mrzne nos a on mi na něj vždycky věnoval polibek. Předklonila jsem se a jemně ho políbila na ústa.
"I já bych dala cokoliv za to, aby ses vzbudil. Nenech mě moc dlouho čekat," zašeptala jsem pak. Měl naprosto uvolněný obličej, doufala jsem, že tam, kde teď jeho vědomí je, ho nic netrápí. Ale chyběl mi jeho úsměv. Jeho vtipkování na můj účet, i jeho neustálé komplimenty. Nedokázala jsem pochopit, jak na mě mohl milovat každou maličkost. Chybělo mi i jeho bručení, když se zlobil a stěžoval si sám sobě pod vousy. Chtěla jsem ho zase slyšet broukat si v koupelně, i když jsem ty melodie vůbec neznala. Dokonce bych teď uvítala i ty vrásky, co se mu dělaly na čele, když se lehce mračil. To nebyl naštvaný, jen mi chtěl něco moc vysvětlit, abych pochopila a přestala to po něm chtít. Třeba jako tenkrát, když jsme se dohadovali kvůli věcem, co mi nechtěl říct.
"Ty se odmítáš podřizovat jakýmkoliv pravidlům, ale po mě chceš poslušnost," zazněla mi v hlavě jeho věta.
"Ne lásko, já už po tobě nikdy nebudu chtít nic jiného, než aby ses probudil. Ještě v tomhle mě poslechni, prosím" promluvila jsem pak nahlas.
"Anori?" promluvil na mě Patrik ode dveří. Netušila jsem, že tam stojí.
"Aha, myslel jsem, že se probudil, když jsem tě slyšel mluvit, promiň," omlouval se mi pak.
"To je v pořádku. Mluvila jsem na něj, ale ještě pořád nevnímá," zavrtěla jsem hlavou a cítila se teď dost trapně.
"To chápu, když mi umírala máma, v posledních dnech byla skoro v kómatu. Taky jsem si s ní povídal, i když jsem věděl, že mě neslyší," pronesl Patrik asi, aby mě povzbudil.
"Nezajdeme na oběd?" zeptal se mě pak. To mě rozesmálo, hned jsem si vzpomněla na Terua a jeho slova o přednášce na téma: Anori a její pravidelné stravování.
"Jasně, jdeme," přikývla jsem a nechala se odvést do kantýny. Sice jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, ale chtěla jsem Patrikovi a Teruovi ušetřit zbytečné starosti. A bylo pravdou, že po obědě jsem se cítila lépe a silnější, mohla jsem čelit dalšímu čekání na to, až se probudí. Když jsem ale vešla do jeho pokoje, okamžitě mě polil studený potom. Lehká pokrývka, kterou měl přes sebe hozenou, byla na pravé straně zcela nasáklá krví. Okamžitě jsem k němu přiskočila a strhla ji z něj. Obvaz už ani pořádně nebyl vidět, tak moc byl zakrvácený. Rána se musela opět otevřít. Chytila jsem do ruky tlačítko na přivolání doktora, ale ruka se mi třásla tak moc, že jsem nebyla schopná ho pořádně zmáčknout. Ale pravděpodobně se mi to povedlo, protože během chvíle přiběhl dovnitř Teruo i se dvěma dalšími lékaři.
"Byla jsem na obědě, a když jsem se vrátila, už to krvácelo," povídala jsem, přitom ale stála na místě jako přikovaná. Tolik jsem si dovolila věřit tomu, že bude všechno v pořádku. Až příliš.
"Anori, to spravíme. Jdi na chodbu prosím," vzal mě Teruo za ramena a pevně se mi podíval do očí. Nezbývalo mi nic jiného, než přikývnout. Venku jsem se opřela o stěnu a pomalu se po ní svezla na zem. Musela jsem si překrýt ústa rukou, abych nevzlykala nahlas.
"Anori, holčičko. Špatné zprávy?" promluvila Juana, která se mi během chvíle dostala do zorného pole a pevně mě objímala.
"Já nevím," zavzlykala jsem a nechala se jí konejšit. Všechno bylo špatně a já s tím nemohla nic dělat. Juana si pak vedle mě sedla tak, aby jí to bylo pohodlné a zatímco jsme čekali na Terua a jeho zprávy, mě vískala ve vlasech. Uklidňovalo mě to, opravdu moc. Teruo na sebe nechal pěknou chvíli čekat.
"Je stabilizovaný, zacelili jsme to tentokrát lépe, tak snad už k žádným dalším problémům nedojde. Ale stále se neprobudil," oznámil mi pak. Jen jsem přikývla. Juana pak odmítla ho vidět, ne když před chvílí bojoval o život.
"Pojď se mnou domů, Anori. Tam ti bude lépe," objala mě kolem ramen. Nechala jsem se tedy odvést. Jaké to bylo překvapení, když jsem se u Juany doma potkala i s Airine. A ještě větší, že dorazil i Nik, i když s ním jsem se vítala mnohem méně vřele. I přes to, že teď chodil s mojí kamarádkou a Fren tvrdila, že seká latinu, nemohla jsem mu odpustit, jak se k nám s Trenem choval. Airine mi pak dala rychle zapomenout na to, že můj drahý snoubenec leží v nemocnici, když mě zaměstnala svým vyprávěním o Sethovi a Timovi. Jen, když jsem jí zeptala, jestli se se Sethem plánují někdy vzít, trochu rychle mě odbyla, že na to teď není vhodná doba. Ovšem všimla jsem si, jak se zatvářila Juana, a došlo mi, že tohle je asi časté téma jejich společných rozhovorů. Juana si moc přála, aby její vnoučata vyrůstala v normálních rodinách, ale jak Nik, tak Airine se zrovna dvakrát do chomoutu nehnali. Nejdále jsme byli my s Trenem, protože jsme už byli alespoň zasnoubení. I když si z toho dělal Nik vždycky legraci, že u Trena se to nepočítá, protože ten se zasnubuje na počkání. V těch chvílích jsem měla chuť ho praštit. To že Nik se v tomhle ohledu neumí rozhoupat, ještě neznamená, že je jeho bratr naopak uspěchaný. Zásnuby po 7 letech známosti jsou na mé poměry celkem přijatelné. Ale protože jsem nechtěla vyvolat takovouhle diskuzi, raději jsem téma převedla někam jinam od svateb a zásnub. Moje svatba se totiž taky možná odloží na nikdy.
"Když je Tren vlastně v pořádku, proč se ještě nevzbudil?" otočila se na mě pak Airine.

"Já nevím. Udělali jsme s Teruem dost netypickou operaci, protože jsme se snažili, aby z toho nevyvázl s trvalými následky. To by nám totiž nikdy neodpustil. A tím pádem vlastně nevíme, jak přesně to bude všechno probíhat," pokrčila jsem rameny. I mě to dělalo starosti. Měl by se probudit. A i když jsem se snažila všechny přesvědčovat o tom, že je to v pořádku, ať mu dají čas, děsilo mě to. Co když dobré konce došly i pro mě? Měla jsem ho na deset nádherných let, i když jen čtyři z nich působil jako můj dokonalý přítel a snoubenec. Vyčerpala jsem tím snad svůj limit na štěstí? Rozhodl se snad osud, že už jsem ho měla víc než dost a je na čase mi připomenout, že život není jen krásná pohádka "A žili spolu šťastně až do smrti"? Nebo jinak, měla moje pohádka opravdu končit tak brzy?


Po výstřelu nastanou tři vteřiny ticha

22. září 2015 v 9:08 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se vám hlásím s pokračováním. Další díl už je také rozpracovaný, tak doufám, že na sebe nedá dlouho čekat, ať vás zbytečně nenapínám :). Přeji tedy pěkné počtení:
.
.
Krev, úplně všude byla krev. Nebo jen na mých rukou? Ne, opravdu byla všude.
Probudila jsem se s tlumeným výkřikem. Ležela jsem obličejem zabořeným do polštáře, který ten zvuk utlumil. I tak to ale bylo dost hlasité, aby to vzbudilo Trena, který ležel vedle mě.
"Co se děje, lásko?" staral se hned. Bez odpovědi jsem mu jen přehrála svůj sen. Vlastně to ani nebyl sen. Neviděla jsem nic konkrétního, jen svoje zakrvácené ruce a měla jsem z toho hrozný pocit.
"Co myslíš, že to znamená?" ptal se pak Tren tiše.
"To já nevím. Tohle bylo divné," zavrtěla jsem hlavou.
"Zapomeň na to, ano? A snaž se usnout, nebo alespoň odpočívej," chlácholil mě Tren.
"Tak mě prosím pevně obejmi, ať mi to jde lépe," žadonila jsem. Cítila jsem se bezpečnější, když jsem byla schoulená v jeho náručí. A Trena jsem navíc nemusela ani dvakrát pobízet k tomu, aby mě objímal. Svou náruč mi poskytl více než ochotně. I přesto, že jsem velmi rychle a snadno usnula, na svoje vidění jsem nezapomněla. Jen jsem nechápala, proč bylo tak moc neurčité, obvykle jsem viděla věci daleko přesněji. Co se dělo, že mě můj šestý smysl najednou zlobil? Připadalo mi to, jakoby dnes měl nastat ten velký den D. Od Trena jsem ale věděla, že velitelé se stále ještě přeli o to, zda máme zaútočit my nebo počkat na jejich kroky, o kterých jsme toho také moc nevěděli, protože naši informátoři tentokrát mlčeli.
"Zlato, prosím, buď dnes ve střehu, ano? Nemám z toho dobrý pocit," naléhala jsem na Trena a přitom mu rovnala límec košile, i když on sám ho měl urovnaný bezchybně.
"Budu, ale i ty dnes dávej pozor," přikývl mi a prosil mě o to samé.
"Půjdu za Marion. Kdyby se něco stalo, s čarodějkami budu v tom největším možném bezpečí," uklidňovala jsem ho.
"To máš pravdu. Navíc tam bude i Patrik, takže bezpečnější místo tu v táboře už není," odsouhlasil mi to. Byla jsem ráda, že přestal na Patrika žárlit, od něj mi opravdu nic nehrozilo. Když jsme byli takhle domluvení, věnoval mi Tren jeden polibek a odešel pracovat. Ten polibek byl tak krásný a tak dlouhý, až mě z něj mrazilo. Líbal mě, jako kdyby to mělo být naposledy. Raději jsem hleděla, abych splnila svou část dohody a zamířila jsem do té části tábora, kde byli čarodějové a čarodějky. Vím, že jsem vždycky mluvila jen v ženském rodě, ale i muži tvořili podstatnou část našich řad. Jen tu platit tak trochu matriarchát, takže v čele klanů, zasedání rad nebo při rituálech to byly vždy ženy, kdo to vedl či prováděl.
"Anori!" zavolal na mě Patrik. Zastavila jsem a počkala, až mě doběhne.
"Potkal jsem Anthonyho a podle jeho pokynů se ode mě nemáš hnout na krok," řekl, když byl dost blízko.
"Já vím, ale myslela jsem, že tě najdu s Marion. Tak s chutí do toho, pan kapitán Natori se musí poslouchat," zažertovala jsem o plnění jeho služby, i když uvnitř jsem byla naprosto stažená. Ale teď, když je tu Patrik, se snad nic nestane.
*****
Podrážděně jsem sledoval, jak ten čaroděj doběhl slečnu Anori a začal jí dělat doprovod. Jistě, jen ať mám všechno složitější. Už několik dní pořádám ranní porady, aby to nebylo nápadné a já měl v den D jistotu, že ten zatracený míšenec se kolem ní nebude motat. A co on udělá? Pošle za ní chůvu! Ztraceně. Teď abych rychle vymyslel nový plán, jinak mě ten fialovovlasý šílenec zabije. Bezradně jsem bloumal táborem a čekal, jestli mě někdo nebo něco neinspiruje. V tu chvíli do mě někdo vrazil, až jsem zavrávoral.
"Omlouvám se," zamumlal doktor, příčina mého úleku i mého pádu. Ovšem nezastavil se a pospíchal dál. Taky jsem ho nesnášel. Byl to další poskokům kamarádíček a ochranář slečny Anori. Podporoval ji v tom jejím umanutém nápadu stát se lékařkou. V tu chvíli mě to trklo. Naprosto geniální plán, který mě zachrání před Ragarovým běsněním. Ten chlap je totiž vážně šílenec. Nemyslel jsem si, že to bude tak náročné, když jsem se přidával k druhé straně. Ale jelikož jsem měl plán, už mi nic nehrozilo. Teď už si jen stačilo vzpomenout na doktorovo jméno…Ujistil jsem se, že jsem se v ničem nezmýlil. Opravdu, ošetřovna stála směrem, ze kterého měl přijít útok. Pokud to správně načasuji, vyjde mi to, i kdyby ten čaroděj chtěl jít s ní. Měl jsem ještě asi dvacet minut čas, proto jsem se posadil na zem u jednoho ze stanů a zapálil jsem si. Můj plán byl prostý, vylákám ji pod záminkou toho, že na ošetřovně potřebují její pomoc. Pokud použiju doktorovo jméno, jistě mu neodmítne podat pomocnou ruku. A když s ní půjde ten otrapa, budu doufat, že Ragar drží slovo, a že to schytá jako první. Nastane panika a pak už bude snadné odvést vyvolenou daleko od tábora a všech jejích přívrženců. Moji spojenci by na mě měli čekat v lese a pomohou mi s ní, kdyby se náhodou začala cukat. Pohledem na hodinky jsem se ujistil, že je načase vyrazit. Nejprve jsem se ještě přesvědčil, že kolem nikdo není, abych nevypadal komicky, a pak jsem se rozběhl směrem k těm bláznivým čarodějkám. Vyvolená stála s tou Marion a svojí chůvou u jednoho z ohňů, které plápoly dnem i nocí, a o něčem spolu diskutovali. Doběhl jsem až k ní a předstíral rychlejší oddechování.
"Slečno Anori, posílá mě doktor Setochi. Jestli byste mu prý nemohla být nápomocná," vychrlil jsem na ni. Stočila ke mně svou pozornost, ale z jejího výrazu jsem poznal, že mi to moc nevěří.
"Teď? Vždyť se nic neděje," zeptala se celkem logicky. Sakra, to mi ušlo. Než jsem ovšem stihl vymyslet inteligentní odpověď, vyřítila se odněkud zdravotní sestra, ruce plné obvazů a utíkala směrem k ošetřovně. Dnes jsem byl opravdu dítětem štěstěny. Slečna Anori jen přikývla a měla se k odchodu.
"Půjdu s tebou," řekl ten čaroděj, přesně podle mého předpokladu. Kdybych mu to rozmlouval, byl bych nápadný, takže jsem na to jen kývl. Teď se ukaž, Ragare, zda umíš držet své slovo a své plány. Vedl jsem je k ošetřovně, odpočítával kroky a modlil se. Šli jsme rychle, vyvolená pospíchala na pomoc kamarádíčkovi toho jejího míšence velmi ochotně. Blížili jsme se ke stanu, jestli se nic nestane, všechno se na mě provalí. Ani nechci domýšlet, co se mnou udělají. A co se mnou teprve udělá Ragar, pokud to nevyjde. Snad v poslední možné chvíli jsem zahlédl záblesk a ten čaroděj se svalil na zem.
"Patriku!" vykřikla slečna Anori a okamžitě mu přiklekla na pomoc. Nebyl mrtvý, jen raněný. Ragar taky neumí mířit. Další střela mířila do stanu poblíž nás. Nutili nás utíkat do "bezpečí". Z ošetřovny přiběhl doktor a také přiklekal k raněnému.
"Slečno, pojďte. Musíme stranou, jsme tu pod palbou," zatahal jsem ji za ruku. Nechala se zvednout na nohy, ale neodcházela. No tak, rychle!
"Běž Anori, já to zvládnu. Víš, že ty jsi důležitější," popostrčil ji doktor. Výborně doktůrku, právě jsi zpečetil život vaší vyvolené. Jaké štěstí, že jsem zatím nikomu nepřišel podezřelý. Vyvolená přikývla a rozeběhla se spolu se mnou. I ona mi důvěřovala. Minuli jsme ošetřovny a zaběhli do lesa. Celou dobu kolem nás svištěly střely, ale v bezpečné vzdálenosti, jak každý věděl, vyvolená nesměla přijít k vážnějšímu úrazu. Povolené byly jen případné kroky k jejímu zpacifikování, ne jí ustřelit hlavu nebo ruku. Když jsme byli dost daleko v lese, vystoupil ze stínu muž. Zatajil jsem dech, pokud to není můj spojenec, je se mnou ámen. Když se ale ve světle dalšího záblesku zaleskl orlí pařát, který mu spínal plášť, málem jsem zavýskl radostí.
"Co tu pohledává Bratrstvo?" otázala se slečna Anori a zastavila se. Kruci, takhle jsme ztráceli drahocenný čas.
"Dohlížíme na vaše bezpečí, jak jinak," odpověděl onen muž, popadl slečnu z druhé strany a pomohl mi ji rychleji vytáhnout lesem do kopce, kde byla jeskyně. Než stihla nějak protestovat, vtáhli jsme ji dovnitř. Tam na nás čekalo dalších asi patnáct mužů, všichni z Bratrstva. Když slečna Anori zjistila, v jaké se ocitla společnosti, ucouvla.
"Neměla bych tu s nimi být sama," špitla pak směrem ke mně a udělala další dva kroky směrem k východu. Jistě, ten míšenec pravděpodobně pojal podezření, že s Bratrstvem by nebyla v bezpečí a varoval ji. Jenže měl smůlu, že neodhalil mě.
"To máš pravdu, čarodějko. Neměla bys tu být sama," ozval se hlas, při kterém jsem se i já otřásl. Ten chlap mi naháněl hrůzu. Slečně Anori se na tváři usídlil zhnusený úšklebek, zřejmě měla dost podobný názor.
"Já tu přece nejsem sama, Ragare," odpověděla.
"Naopak, krásko. Jsi tu zcela sama," usmál se na ni a jako na povel, celé přítomné Bratrstvo se přesunulo na jejich stranu. I já se k nim postavil, takže jsme teď stáli my - já, 15 členů, Ragar a jeho tichý společník - proti slečně Anori, které postupně docházelo, do jaké šlamastiky se dostala.
"Všechno jste to na mě nastražil!" otočila se pak na mě.
"A vy jste ti, kdo vynáší informace?" zaútočila pak na ostatní.
"Pomalu kotě, nejsi tu v situaci, kdy by sis mohla nějak vyskakovat," mírnil ji Ragar, očividně potěšený touhle situací. Pak pokynul jednomu muži, který měl v ruku řetězy, směrem k vyvolené. Nevím, kde se tam vzal, ale jiný muž se ji pokusil chytit, aby ji mohli svázat. Jenže teď přesně se ukázalo, proč se slečny Anori všichni tolik bojíme. Na tak malou holku má neuvěřitelnou sílu, na kterou se musí neustále soustředit, aby nikomu neublížila. Takže když ji jeden z nich chytil za ramena z místa, odkud to nečekala, úlekem ztratila kontrolu a onen muž se okamžitě skácel na zem se zlámanými prsty. V tu chvíli všichni dost zapochybovaly. Byl jsem si jistý, že kdyby se v místnosti neobjevil ještě pár čarodějů, kteří ji pravděpodobně jistili, neobtěžovala by se námi a všechny by nás zničila mávnutím ruky. Určitě jsme byli pod nějakou ochranou. Ke slečně se přiblížili další dva muži, tentokrát mnohem opatrněji. Zatajil jsem dech, jak moc jsem byl nervózní.
*****
Ozval se poplach, všichni jsme vyběhli ze stanu, kde podle rozkazu probíhala naše porada. Útok přišel ze směru, kde stála ošetřovna. Jak typicky neohleduplné, zasáhnout ty, kteří se nemohou bránit. Naštěstí čarodějky byly celkem daleko odsud, Anori by nemusela být vůbec ničemu přítomná. Bez jediného slova jsem vyběhl jejich směrem.
"Anthony, co se děje?" zastavila mě Marion, když jsem se prohnal kolem jejich ohně. Přesně toho, u kterého mě Anori zatáhla do jejich rituálu.
"To já nevím, kde je Anori?" rozhlédl jsem se. Jistě by mi přišla naproti, kdyby mě viděla.
"Není tu, prý se po ní sháněl Teruo, šla mu pomoct na ošetřovnu," odpověděla mi.
"Marion, běžte k hlavnímu stanu pro rozkazy, co máte s čaroději dělat, já ji musím najít," instruoval jsem ji a už se hnal směrem k ošetřovně. Jako první jsem narazil na Patrika, kterému Teruo venku na trávě obvazoval hrudník.
"Byl první, kdo to schytal. Útok se pak přesunul bokem. Anori odvedl ten váš velitel," zabručel Teruo od rány, kterou ošetřoval.
"Anthony, tohle se mi vůbec nelíbí. Ten styl, jakým zaútočili, a jak náhodou nás sem velitel přivedl…Navíc několik mužů tvrdí, že v lese viděli několik členů Bratrstva," spustil na mě zase Patrik.
"Snad bude s velitelem v pořádku. Půjdu jí hledat. Jak jsi na tom ty?" zajímal jsem se. Byl to Anorin nejlepší přítel a i mě zajímalo jeho zdraví.
"Ty mě asi moc dobře nechápeš. Řekl bych, že s tím velitelem vůbec není v bezpečí. Obzvlášť když se tu ochomýtá Bratrstvo," naléhal na mě Patrik a pak zasykl, jak mu Teruo utáhl obvaz.
"Hned půjdu za nimi, jen…nepotřebuješ pomoc?" ptal jsem se. Pravděpodobně mému mozku vůbec nedocházelo, co mi tu říká.
"Trene, na mě kašli a běž za ní!" zařval a zalomcoval mi ramenem. Moje křestní jméno a hlavně intenzita hlasu, jakou použil, mě konečně probudily. Ach Bože…
"Vás deset, půjdete hned se mnou. Kdo viděl Bratrstvo? Půjdete s námi a ukážete nám, kde přesně," zavelel jsem a okamžitě kolem sebe shromáždil pár mužů. Většinu jsem jich znal.
"Běžte, půjdu za vámi hned, jak ošetřím tady kolegu. Tak běžte!" pobízel mě Teruo. Přikývl jsem a rozeběhl se směrem do lesa. Jeden muž běžel první a určil místo, kde viděl naše podezřelé. Ale co teď, les je velký a my jsme si nemohli dovolit tu jen tak zbůhdarma pobíhat. V tu chvíli jsem klesl na koleno a chytil se za hlavu, s jakou intenzitou a naléhavostí mě to udeřilo. Moje instinkty meertalena. Tak dlouho potlačované a teď dokonale zalarmované. Byla v průšvihů. A to v nějakém opravdu velkém. Zapátral jsem po ní a přesně lokalizoval její mysl a její moc.
"Jdeme!" zavelel jsem a vyrazil jako první do strmého kopce. Vydrž, žabičko moje, jdu ti na pomoc! Doběhl jsem k místu, kde jsem její mysl cítil tak silně, že jsem čekal, že každou chvíli bude stát vedle mě. Někde tu přece musí být, nemohla se propadnout do země.
"Viděl jsem tuhle oblast na nějakých plánech. Blízko by tu měla být jeskyně," promluvil jeden z mužů a vyrazil směrem, kterým ukazoval. Dal jsem se za ním, nemělo smysl se rozdělovat. A opravdu, během chvíle se před námi objevil vchod. Všichni jsme se nahrnuli dovnitř, tak rychle, abychom všechny překvapili. Měl jsem dost času vyhodnotit situaci, a tak jsem mohl své lásce hned přiskočit na pomoc. Měla natržené obočí, ze kterého jí ve stružkách stékala krev, ale u nohou jí leželi dva mrtví členi Bratrstva a další tři zraněné jsem viděl sedět stranou. Činila se, holka moje. Taky jsem zpozoroval Ragara a našeho velitele. Takže oni si mysleli, že mi Anori odlákají? To se spletli. Její život dostanou jedině v případě, že ho vypáčí z mých mrtvých prstů. Udělal jsem krok směrem k Anori, protože byla až nepříjemně daleko. Budu mít její obranu složitější. Byl jsem raději, když jsem ji měl hned za sebou.
"Ani hnout," zahromoval Ragar. Navíc se ozval tolik známý, ovšem stejně tak nečekaný zvuk. Tiché "klap". Ragar teď držel v rukou odjištěnou pistoli. Nikoho z nás nenapadlo nic lepšího, než zvednout ruce nad hlavu, alespoň částečně.
"Nepřibližuj se k ní, jinak střelím. A ty, čarodějko, pojď k nám," rozkázal pak Ragar. Anori jen zavrtěla hlavou. Ona si očividně byla jistá, že na ni Ragar nevystřelí. Nejspíš měla pravdu, potřebovali ji živou. Jenže co se mu ve skutečnosti honilo hlavou, nemohl vědět nikdo z nás. Co když mu prostě rupnou nervy? Anori ho vždycky dokázala vytočit. Horečně jsem přemýšlel, jak z téhle šlamastiky ven. Anori pořád stála moc daleko ode mě na to, abych ji dokázal ochránit. I když se ochrana zrovna v tuhle chvíli rovnala tomu, že budu muset nejspíš skočit kulce do cesty, já jsem ochotný to podstoupit. Pro ni. A třeba na mě Ragar nevystřelí.
"Nechte ji jít," promluvil jsem, čímž jsem na sebe strhl pozornost všech okolo.
"Víš, kolik nám dalo práce, dostat ji až sem? Teď se nevzdáme. Takže udělejte to, co tady Ragar říká, a nikdo nebude muset přijít k úrazu. Jinak střelí," ozval se ten nejjedovatější dědek z Bratrstva. Ano, věděl jsem, že je Dante podezřívá z toho, že to oni vynáší nepříteli informace, ale já pořád tak trochu doufal, že se to nepotvrdí. Pohlédl jsem tentokrát na Ragara. Třásla se mu ruka, byl jsem si jistý, že ještě nikdy nikoho nezastřelil. Udělal jsem další krok směrem k Anori.
"Stát!" zavřískl Ragar a jeho zbraň okamžitě zamířila na mě. To je dobré, teď ji nemá na mušce. Anori po mě hodila vyděšený a pak taky hodně naštvaný pohled. Pochopila, o co se snažím.
"Ragare, vystřel! Tady se očividně poslušnosti nedočkáme," promluvil opět někdo z Bratrstva. Hlaveň opět zamířila k mé snoubence. Dva kroky, už mě od ní dělily jen dva kroky. Když budu dost rychlý, dostanu se tam. A třeba Ragar ani nemá v úmyslu vystřelit. Chci říct, samozřejmě, že nás chce oba dostat, ale k přímému násilí přikročil jen jednou a od té doby nikdy. Zhluboka jsem se nadechl. Teď nebo nikdy! A tak jsem skočil. Výstřel zaduněl v útrobách jeskyně o to mohutněji, že se ještě několikrát vrátil v ozvěně. Bože, doufám, že ji to netrefilo. Snad jsem byl dost rychlý…
*****
Setřásla jsem už pátého útočníka. Rozčilovala mě rána, co jsem utržila do čela, díky krvi jsem špatně viděla na jedno oko. Ovšem léčením jsem se nemohla rozptylovat. Byla jsem sama a jich bylo tolik. Za mnou se ozval dusot nohou. Jestli to nejsou naši, jsem v koncích. K zemi padl další člen, kterého skolila rána mého snoubence. Ach Trene, jsi tu. Přišel jsi pro mě! Tren udělal krok směrem ke mně, když se jeskyní rozlehl výkřik.
"Ani hnout!" překvapeně jsem se otočila na Ragara, netušila jsem, že umí i křičet. Do té doby jsem si myslela, že má jen ten svůj úlisný hlas. Všichni ztuhli. Cože, oni se ho vážně bojí? Nebo jen mě něco unikalo? Jistě, jakmile jsem odtrhla zrak od jeho tváře, zjistila jsem, že na nás míří zbraní. Automaticky jsem napodobila pohyb všech ostatních a zvedla jsem si k hlavě prázdné ruce, pěkně dlaněmi směrem k němu.
"Nepřibližuj se k ní, jinak střelím. A ty, čarodějko, pojď k nám," rozkázal mi. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nepřijímám rozkazy od nikoho jiného, než Trena nebo Marion. Má smůlu. Navíc jsem předpokládala, že nevystřelí. Třásla se mu ruka.
"Nechte ji jít," promluvil Tren.
"Víš, kolik nám dalo práce, dostat ji až sem? Teď se nevzdáme. Takže udělejte to, co tady Ragar říká, a nikdo nebude muset přijít k úrazu. Jinak střelí," ozvalo se. Toho dědka, co promluvil, jsem opravdu z hloubi duše nenáviděla. A s ním i zbytek Bratrstva. Jak nás mohli takhle zradit? To oni o mě určitě donášeli informace, a znepříjemňovali mi tím život. Tren se ke mně zase o kousek přiblížil.
"Stát!" zavřískl Ragar a okamžitě na Trena zamířil. A Tren se pousmál. Jistě, jak jinak. Nechá se raději zastřelit sám, než aby na mě jen na chvíli mířili!
"Ragare, vystřel! Tady se očividně poslušnosti nedočkáme," zavrčel jiný člen Bratrstva netrpělivě. A tak Ragar opět zamířil na mě. Byla jsem ráda, že Tren stojí tak daleko. Byla jsem si jistá, že jeho slova o tom, že se pro mé bezpečí postaví i kulce do cesty, myslel naprosto vážně. Podle toho, kam Ragar mířil, jsem tušila, že mě zasáhne do levého boku. Po výstřelu bude pár vteřin, kdy bude každý překvapený. To bude moje šance rychle zastavit krvácení, aby Tren nezačal panikařit. On se bude moct potom soustředit na zpacifikování nepřátel a já se o sebe už nějak postarám. Navíc v táboře je Teruo, ten mi také jistě pomůže. Zhluboka jsem se nadechla. V tu samou chvíli se přede mnou mihlo tělo a ozval se výstřel. První vteřiny uběhly, ale já nebyla schopná nijak reagovat. Všude bylo ticho. Uběhlo dalších pár vteřin, kdy se pořád nic nedělo, a nikdo se nehýbal. Pak se ozval bolestivý výdech a Tren, který se v poslední chvíli objevil přede mnou, klesl na kolena. V tu chvíli začalo hemžení. Naši vyrazili směrem ke zrádcům, ti se dali na ústup. Ještě jsem si stihla všimnout Ragarova výrazu. Byl úplně bledý a upřeně zíral na Trena přede mnou. A mě to pořád nedocházelo. Co se stalo? Kap, kap kap, kap. Co to bylo? Krev? Ale odkud, vždyť mě přece netrefil. Tren už se neudržel na rukou, kterými se doteď podpíral, a klesl k zemi. A mě to v tu chvíli došlo. Udeřilo mě to do prsou, jako těžká dubová palice.
"Trene, slyšíš mě? Trene!" vykřikla jsem, popadla ho za rameno a obrátila ho na záda. Košili měl už celou zalitou krví.
"Trene, lásko, mluv se mnou! Slyšíš? Nesmíš mě tu nechat samotnou! Dívej se na mě!" nařizovala jsem mu, přitom se snažila ho přimět k tomu, aby mě začal vnímat. Přece mi tu neumře! Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Pravděpodobně mi tak zamazal obličej od krve, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno.
"Tak krásná,…" bylo to poslední, co řekl, než omdlel. V panice se mi sevřelo hrdlo. Bože můj, co mám dělat? Co mám teď sakra dělat?! Samozřejmě, že jsem uměla první pomoc. Jenže teď…když tu ležel on… S třesoucíma se rukama jsem zastavila krvácení. Moc to nešlo, pravděpodobně to trefilo nějakou velkou tepnu. Ale jakou? V tomhle místě přece žádná velká není. Můj mozek jel na plné obrátky, ale já nebyla schopná sledovat vlastní myšlenky. Pod rukama mi tu ležel můj snoubenec. Bez dechu a bez tepu. Rozervala jsem mu košili, nahmatala to správné místo a začala se srdeční masáží. Třicetkrát mu stlačit hrudník a pak dvakrát vdechnout. Opakovala jsem si to pořád dokola. Jenže bylo tak náročné umáčknout jeho hrudník. Už po třetí sérii jsem necítila ruce. Ale já ho rozdýchám! Třicet stlaků a dva vdechy, třicet stlaků a dva vdechy. Přestala jsem počítat asi u dvacáté série. Já to nevzdám, nikdy to nevzdám!
Dýchá? On dýchá! Och můj Bože! Tep byl slabý a nepravidelný, ale byl. A ta rána opět krvácela. Co teď, co mám sakra dělat teď? Proč tu není nikdo, kdo by mi pomohl? V tu chvíli mě od Trena odtrhly něčí ruce a mě se před obličejem mihl bílý plášť. Teruo! Tolik se mi ulevilo. On mu pomůže. Teruo na rozdíl ode mě ví, co má dělat.
"Anori, tiše, neplač. Všechno bude dobré," promluvil Patrik, který mě držel v náručí. Začala jsem brečet? Kdy? Nevzpomínám si. Jenže když jsem začala, nešlo to zastavit.
"Anori. Anori!" třásl se mnou někdo. Překvapeně jsem zamrkala. Byl to Teruo.
"Potřebujeme okamžitě přemístit do Chamonu. Zvládneš to?" ptal se mě. Přikývla jsem a bez dalších otázek jsem provedla to, co po mě chtěl. Během chvíle jsme všichni čtyři byli v přijímacím sále chamonské nemocnice.
"Chci okamžitě sál číslo jedna," slyšela jsem Terua. Jenže mě se už zase zmocňovala ta mlha.
"Anori, proboha, ještě ty mi tu omdli. Ty teď musíš být v pořádku pro případ, že tě Teruo bude potřebovat," domlouval mi Patrik a třásl mi rameny. Dnes se mnou všichni jen třásli. Ale pochopila jsem a udržela jsem se při vědomí. Kvůli pomoci, kterou Teruo možná bude potřebovat. Kvůli Trenovi.

"Rozpis je mi úplně jedno. Okamžitě mi připravte ten sál!" zařval Teruo na sestru, která okamžitě vyskočila a ani ne do minuty mi Trena odvezli z očí. Ruce mě pořád ještě pálily z toho, jak jsem ho oživovala. Ale byla to malá daň za to, že jsem mu vrátila život. Tedy alespoň prozatím.


Ano, ano, jsem si vědoma toho, že to nesedí, ale lepší jsem nesehnala, časem snad vyměním :D Ale tak když odmyslíte to cowboyské pozadí, tak to docela ujde ;)

Rituály v bitevním táboře

10. září 2015 v 14:28 | Yui-chan |  Růže msty
Moc se omlouvám za to velké zpoždění. Tenhle díl jsem měla asi 14 dní napsaný kromě jednoho odstavce, na kterém jsem se naprosto zasekla. A po dopsání jsem prostě nebyla schopná to po sob přečíst. Doufám, že teď už to bude o něco lepší :) přeji vám tedy pěkné počtení a obzvlášť Kuroki bude mít ke konci radost :D
.
.
"Kam zase běžíš?" bručela jsem z postele, když jsem po probuzení opět viděla Tren se už oblékat.
"Nikam neběžím. Jen nechci, aby nás takhle někdo vyrušil," usmál se a posadil se ke mně na postel. Taky jsem se posadila, aby mě mohl snáze políbit.
"A nebo prostě jen pospícháš na ranní cigaretu a myslel sis, že to zvládneš i bez mého lamentování," ušklíbla jsem se pak. Povzdechl si.
"Já toho nechám, slibuji. Až na to bude vhodná příležitost," vzal mě za ruku.
"A to bude kdy?" nenechala jsem se tak snadno rozptýlit.
"Až bude všechno kolem tebe v naprostém klidu," políbil mě na čelo.
"Stejně ti nedám svoje požehnání. Nelíbí se mi to," brblala jsem. Tren si znovu hlasitě povzdechl, ale lehl si ke mně a přitáhl si mě na prsa.
"Za chvíli budu muset vstát tak jako tak. Máme další ranní poradu," oznámil mi pak.
"Hm, já půjdu za Marion, zeptám se jí na další podrobnosti. Kdybys mě náhodou hledal," pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se, abych se mohla obléknout.
"Ty se na mě zlobíš?" ptal se Tren a chytil mě kolem pasu.
"Ne, nezlobím. Jen mě občas něčím naštveš. Ale mám tě moc ráda a nechci se na tebe zlobit," povzdechla jsem si. Políbil mě na tvář.
"Já vím lásko. Pokusím se ti nedělat starosti," usmál se.
"Jen to ne! Tak jsem to nemyslela, já chci vědět o tom, co tě trápí!" otočila jsem se hned, protože mi až pozdě došlo, jak moje věta vyzněla dvojsmyslně a přesně jemu do noty. Moje další případné protesty umlčel polibkem.
"Zlatíčko moje…nelam si s tím tu svoji nádhernou hlavinku…já teď musím pracovat…a přijdu si pro tebe," řekl a každých pár slov důkladně proložil polibky.
"Budu tam na tebe čekat," přikývla jsem. A tak jsme si šli každý po svém. Tren odběhl do nějakého stanu a já se vydala za Marion. Dozvěděla jsem se, že má dorazit ještě několik dalších čarodějek, které jsou samostatné, tedy že nepatří do žádného spolku. A pozítří pak dorazí ten zbytek přislíbené skupiny. Pomohla jsem Marion s přípravou jejich stanů. Potom jsem se opět procházela po táboře a povzbuzovala jsem naše muže. Na oběd jsem se opět stavila ve stanech čarodějek, kde mě našel Tren, který si se mnou snědl svou porci oběda.
"Jak je, miláčku?" zajímala jsem se.
"Všechno v pořádku, nestrachuj se," políbil mě na čelo. Až do večera jsem se jen tak potloukala, neměla jsem žádnou opravdovou práci a ani jsem nepotřebovala vítat čarodějky, co dnes dorazily. Žádné z nich jsem neznala a uvidím je později. Až když se setmělo, konečně se mělo začít dít něco zajímavého.
"Co to bude tentokrát? A opovaž se začít svlékat, jinak tě odtud odvedu," zašeptal mi najednou Tren do ucha.
"Neboj se. Svlékají se jen ty nižší čarodějky. A tam já nepatřím," uklidňovala jsem ho, ale velice mě těšila jeho starost. A tak jsem získala jeho souhlasné přikývnutí a jedno plácnutí po zadku. Zařadila jsem se mezi ostatní čarodějky. Začala se ozývat hudba a ty nejslabší členky se začaly pohybovat do rytmu. Já jsem začala až mezi posledními. Pokaždé, když jsem byla na správné straně kolem ohně, viděla jsem obličej svého milovaného snoubence, který se na mě usmíval. Měl tak nádherný úsměv. A s jakou pýchou se na mě díval! Rituální tanec nabíral na intenzitě a rychlosti, a tak jsem i já musela přidat, abych nebyla mimo. Vzala jsem za halenku a naznačila jsem její rozepnutí. Trenův úsměv ihned ztuhl, ale velmi rychle pochopil z mého výrazu, že si z něj dělám legraci. Jen zakroutil hlavou. Marion odříkávala slova rituálu a my je opakovaly po ní. Zrovna ve chvíli, kdy Marion mluvila o plodnosti a lásce, a děkovala všem živlům za jejich ochranu nad všemi páry a zamilovanými, přiskočila jsem k Trenovi, vzala ho za ruku a přitáhla jsem ho k ohni. Tren jen vytřeštil oči a rozpačitě přešlápl. Marion to viděla a hlasitě se zasmála, což spustilo salvu toho, že i další ženy přiskočily ke kraji a vtáhly nějaké další muže k ohni. V tu chvíli se Trenovi dost ulevilo, protože už tu nebyl sám. Kolem ohniště, kde jsme poskakovaly nebo se jako já ovíjely kolem mužů, se scházelo stále více lidí, aby se na ten rituál také podívali. Nestávalo se zrovna často, že by měli příležitost něco takového vidět. Tedy, abych to uvedla na pravou míru. Já se ovíjela pouze kolem Trena, čímž jsem úspěšně blokovala ostatní čarodějky, aby se k Trenovi nepřibližovaly. Ani na chvíli jsem se nepouštěla jeho vypracovaného těla, otáčela jsem se kolem něj v rytmu hudby a pokaždé, když jsem stála zepředu, a on na mě viděl, jsem provokativně houpala boky. A Tren mě sám překvapil, když už to nevydržel, chytil mě za boky a přidal se ke mně. Nepředvedl teda žádné taneční kreace, ale můžu říct, že tohle byl ten nejlepší rituál, jaký jsem kdy prožila. Obzvlášť proto, že z části se tenhle rituál věnoval i ochraně zamilovaných párů, a nebylo nic lepšího, než ho prožít se svou druhou polovinou. Políbila jsem ho na ústa a on mi ten polibek oplatil. Celé skotačení jsme rozpustily až po jedenácté, kdy jsem běžela za Trenem do stanu. Musel odejít o něco dříve, protože ho odvolal ten hlavní velitel, kterému se naše počínání asi vůbec nelíbilo. Ještě než jsem tam stihla doběhnout, uslyšela jsem z jiného stanu hádku. Zastavila jsem se a poslouchala.
"Říkám vám, že tohle bylo absolutně nevhodné," slyšela jsem řvát toho hlavního velitele.
"Ale ony takhle prostě žijí. Mají své rituály, které dodržují. A jejich pomoc potřebujeme, takže bychom si je neměli rozhněvat," oponoval někdo jiný.
"Vám se hlavně líbilo, jak poskakovaly u ohně, některé z nich nahé, že?" odfrkl si velitel.
"I tohle patří k jejich rituálům," uslyšela jsem svého andílka.
"Vám se očividně také líbilo, jak se kolem vás vyvolená svíjela. Ani pro ni to není zrovna vhodné místo, na kterém by se měla ukazovat," přešel zase do řvaní.
"Pánové, neměli byste takový problém řešit i se mnou a Marion?" vstoupila jsem do stanu a sjela pohledem zmrzlého velitele.
"Ne, to je v pořádku," bránil se hned.
"Já slyšela něco jiného. Pokud s tím máte nějaký problém, řekněte ho, ale přede všemi. A opravdu mě velice zaráží, že se absolutně nevyznáte v našich zvycích. Čarodějky takhle opravdu žijí a rituály jsou důležitou součástí jejich dne. Pokud tohle nevíte, neměl byste vznášet jakékoliv závěry ohledně toho, jestli je něco vhodné nebo ne," sjela jsem ho na dvě doby. Ostatní velitelé se mu smáli do očí, protože jsem byla asi jedna z mála, kdo se mu dokázal postavit. A navíc jsem byla žena. Protože mi očividně neměl co nového říct, otočila jsem se na patě a odkráčela ven. Tam jsem pokračovala ve své původní trase směrem k Trenovu stanu.
"Jsi rozená generálka," promluvil najednou Tren a objal mě kolem ramen.
"Pane Bože! Proč tě nikdy neslyším přijít!" vyjekla jsem, protože mě strašně vyděsil.
"Budu tě muset víc hlídat," zamumlal pak tak potichu, že to pravděpodobně vůbec nebylo určené pro mě. Ale vzhledem k tomu, jak blízko jsem u něj stála, jsem ho slyšela.
"Proč?" zeptala jsem se. Překvapeně zamrkal, takže potvrdil mou původní myšlenku.
"Vůbec nedáváš pozor. Odkašlal jsem si, abych tě na sebe upozornil, protože vím, že se rozčiluješ, že tě vždy vyděsím. A stejně jsi mě neslyšela. Kdybych byl nepřítel, nedalo by mi to žádnou práci tě nepozorovaně přepadnout," vysvětlil mi.
"Tak to mám jediné štěstí, že jsi přítel, který stojí na mé straně a vždycky bude, že?" pokusila jsem se to obrátit v žert, protože jsem vycítila, že ho moje nepozornost zlobí. To se mi nejspíš povedlo, protože jsem dostala jeden polibek do vlasů, ovšem až ke stanu jsme došli v tichosti. Tren mi galantně podržel otevřenou vchodovou plachtu a já s poděkováním zaplula dovnitř, kde jsem hned skopla boty. Začínala být pěkná vedra na to, že byl teprve začátek května.
"Proč jsi to řekla?" zeptal se Tren a následoval mému příkladu v zouvání. Překvapeně jsem se k němu otočila, nechápala jsem, o čem mluví.
"Že vždycky budu stát na tvé straně. Máš snad důvod domnívat se, že nebudu?" upřesnil svou otázku. Jen jsem si povzdechla, na muže byl až překvapivě vnímavý, co se mých ženských náznaků týkalo
"S Patrikem jsme se o tom bavili, ale to tě nemusí trápit," mávla jsem nad tím rukou.
"Když debatujete o mé dezerci, tak by mě to mělo trápit," zamračil se, přičemž si stahovat z ramen sako.
"Ale ne zlato, Pochopil jsi to špatně. My jsme se bavili o mojí dezerci," vysvětlila jsem a s tím sakem mu pomohla.
"To nechápu," zavrtěl hlavou.
"No, nejprve mi Patrik říkal, proč je na tebe Bratrstvo tak vysazené. Že žehlíš všechny moje průšvihy a navíc porušuješ své povinnosti meertalena, abych nemusela být pod tvým neustálým dohledem," začala jsem a přitom ho sledovala, jak se umyl a převlékl do spacího
"S tím nemůžu jinak, než souhlasit. Ale pořád nechápu…," zavrtěl hlavou.
"K tomu se hned dostanu," přerušila jsem ho.
"Patrik mi právě říkal, proč jim vadí, že mě nemáš neustále pod kontrolou. Bojí se, že bych mohla zradit a ty bys to nepoznal. Všichni si myslí, že bojuji jen kvůli tobě. No a tím jsme se dostali k tomu, že se mě Patrik ptal, co bych dělala, kdybys ty z nějakého důvodu přešel na druhou stranu," převyprávěla jsem mu náš téměř celý rozhovor.
"A co bys dělala?" chtěl hned vědět Tren. Přemýšlela jsem, jestli mu říct pravdu.
"Nešla bych za tebou. Zůstala bych na téhle straně a dál bojovala. Jen bych ti nedokázala ublížit a nedovolila bych to ani nikomu z nás. Takže bys měl neuvěřitelnou výhodu," přiznala jsem. Tren přešel ke mně a jednou mě políbil.
"Správná odpověď. Ale nemyslíš si, že bych tě někdy zradil, že ne?" zeptal se. Chvíli jsem váhala, než jsem zavrtěla hlavou.
"Zlato, už dvacet let nasazuji každý den svůj život, abych chránil ten tvůj. Opravdu si myslíš, že bych ti najednou chtěl ublížit?" pozdvihl obočí.
"A co když tě někdo, nebo něco přesvědčí, že to pro mě bude lepší, když se přidáš k druhé straně?" položila jsem otázku. Věděla jsem, že dobrovolně by to neudělal, ale co když ho budou nutit? Nebo co když ho přestane bavit dělat ze sebe živý štít? Slyšel i to, co se mi prohnalo hlavou.
"Lásko, nejsem zase takový blázínek, jako ty. A i když samozřejmě vím, že po mě nepřátelé jdou hlavně proto, že vždycky stojím mezi nimi a tebou, nikdy tam stát nepřestanu. Protože když tam nebudu já, bude tam někdo jiný. Ale kdo mi dá záruku, že to ten někdo udělá pořádně?" ujistil mě, že mě nikdy neopustí. Skočila jsem mu kolem krku a vášnivě ho políbila.
Druhý den ráno vstával Tren opět velice brzy, ale výjimečně to nebyla jeho chyba. Vůbec nevím, proč mají porady takhle od rána. Vždyť nikdo z nich přece nemůže být v takové náladě, aby byl něco platný na poradě. Já se v klidu oblékla, nasnídala a pak si opět trochu vyrazila po táboře. Procházela jsem zrovna mezi velitelskými stany, když jsem potkala hlavního velitele.
"Slečno Anori," uklonil se mi. I já mu pokývla na pozdrav.
"Mohl bych s vámi na chvíli mluvit?" otázal se pak a nabídl mi rámě. Neochotně jsem se do něj zaklesla a nechala se vést táborem. Alespoň že mě nevedl někam k lesu nebo do některého ze stanů. Takhle tu pořád byla ta možnost, že někoho potkáme a proto jsem si říkala, že na mě nebude nic zkoušet.
"Víte, myslel jsem tu svoji prosbu vážně," začal mluvit.
"Nevím, kam tím míříte," odpověděla jsem popravdě. Na žádnou prosbu jsem si už nepamatovala.
"Když jsem vás a vašeho ochránce žádal, abyste k sobě udržovali jen profesní vztah. Nedělá to dobrotu u mužstva, když vás vidí jako pár," spustil hned.
"Zatím jediný, od koho jsem kdy slyšela stížnost, jste byl vy. Navíc jsme se s Trenem domluvili, že to omezíme, abych tu tedy nikoho zbytečně nepobuřovala," pokrčila jsem rameny.
"Popravdě, slečno Anori, každý vás vidí každé ráno vycházet z jeho stanu, nosíte na veřejnosti jeho sako. A při tom vašem rituálu taky každý viděl, kolem koho jste se točila," nenechal se odradit.
"Zaprvé si myslím, že je to moje věc. A za druhé, asi jste nás nikdy předtím neviděl. Pak byste poznal, že tohle jsou opravdu jen drobnosti," ujišťovala jsem ho. Tenhle rozhovor mi začínal být nepříjemný.
"Přesto vás žádám, abyste toho nechali," stál si za svým.
"Asi mě moc dobře nechápete, pane. Byl to ode mě vstřícný krok, že jsem souhlasila s nějakým omezením ve svém chování. A když ho nejste schopný akceptovat, nebudu se tedy namáhat. A ohledně rituálů, odpoledne si s vámi přijdeme s Marion promluvit," řekla jsem, pustila jeho paži a odcházela si po svém. Tedy lépe řečeno jsem pobíhala po táboře a hledala Trena. A že to bylo dost složité, protože někdo ho znal pod jménem Anthony, jiný pouze podle příjmení, jiný jen pod "ten míšený kapitán", takže když jsem na něj konečně narazila, byla jsem naprosto zmatená.
"Trene, totiž Anthony, totiž kapitáne…bože!" zavrtěla jsem hlavou. Tren se hlasitě rozesmál.
"Je to složité s tím mým oslovením, že lásko?" smál se a přitom mě políbil na tvář.
"Ano, to tedy je. Musím s tebou mluvit," zatahala jsem ho za rukáv.
"Pánové, omluvte mě na moment," otočil se na ostatní velitele a vyvedl mě ven, mimo jejich dohled a doslech.
"Copak se děje, zlato?" zeptal se potom.
"Ruším naši dohodu," řekla jsem hned. Tren zmateně pozdvihl obočí. Očividně si už nepamatoval, o co se jednalo. Měl toho teď moc, nemohla jsem se divit.
"Myslím s tím, že se od tebe budu držet dál. Ten velitel mě teď tak rozčílil, že mu rozhodně nebudu vycházet vstříc!" vysvětlila jsem to.
"Jak chceš, miláčku," usmíval se Tren a na důkaz, že podporuje moje rozhodnutí, mě vášnivě políbil. Nechala jsem se k němu přimknout.
"A teď musím pracovat. Uvidíme se večer, moje krásná čarodějko," věnoval mi ještě poslední polibek na čelo a odešel si po svém. Já se vydala opět za Marion. Nevěděla jsem, co jiného bych měla dělat a mezi čarodějkami mi navíc bylo dobře.
"Anori, je pravda, že si na nás ten hlavní velitel stěžoval?" zajímala se Marion hned, jak mě spatřila mezi ostatními a došla ke mně.
"Ano, je. Včera jsem ho slyšela po tom našem rituálu. Poslala jsem ho do patřičných míst. Dnes už o to nemluvil. Ale dělá všechno proto, aby si mě proti sobě poštval," pokrčila jsem rameny. Po tom, co jsem se domluvila s Trenem na zrušení naší dohody, už mi přišlo, že jsem ho dostatečně potrestala.
"Půjdu si s ním promluvit. Měla bych mu o čarodějkách asi něco vysvětlit," ušklíbla se Marion.
"Ukážeš mi, kde ho najdu?" otočila se pak na mě.
"To sice nevím, ale pomohu vám ho najít," přispěchala jsem k ní a vydala se s ní kolem dokola tábora. Nebylo těžké hlavního velitele najít. Zrovna tam činil nějakým našim mužům a jeho hlas byl nepřeslechnutelný.
"To je on?" zeptala se Marion a já přikývla. Bylo od něj tedy dost nezdvořilé, že ani nepřišel čarodějky sám přivítat. Nabízely nám svou pomoc a on nebyl schopný je ani pozdravit. Marion počkala, než skončí se svým kázáním a pak mu zastoupila cestu.
"Slyšela jsem, že jste prý nespokojený s našimi rituály," promluvila hned. Velitel si ji prohlédl a bylo vidět, že nejprve vůbec netušil, o koho jde. Ovšem nebyl zase takový idiot, jak vypadal a rychle si dal dohromady její slova a její vzhled.
"Vy budete Marion, že? A kdo si stěžoval? Tady slečna Anori?" ušklíbl se.
"Ne, slyšela jsem to od vašich mužů ráno u snídaně. Tam Anori nebyla," opravila ho Marion. Doufala jsem, že to neuslyší Tren, byl by naštvaný, kdyby zjistil, že jsem zase nesnídala. On sice taky ne, ale na rozdíl ode mě měl spoustu práce.
"No, když už jsme se k tomu takhle dostali, máte pravdu, nelíbí se mi. Jsou nevkusné a snižují morálku mužstva," otočil se velitel k Marion a pohlédl jí zpříma do očí. Celkem troufalé gesto.
"Opravdu? Nevšimla jsem si, že by byl nespokojený někdo jiný, než vy," pokrčila Marion rameny. Stejná slova, která jsem mu dnes ráno pověděla i já.
"O tom se s vámi nebavím. Důrazně vás žádám, abyste s tím přestaly," zvýšil velitel hlas.
"Takže vy mě žádáte, abych přestala být čarodějkou?" zeptala se Marion nevěřícně.
"To jsem neřekl, jen abyste nedělala žádné další rituály," stál si velitel na svém.
"To je to samé. Být čarodějka a provádět rituály k sobě patří. Bez toho, to nejde," odmítala Marion. Samozřejmě přeháněla, šlo to i bez rituálů. Já toho byla přímým důkazem, doma jsem neprováděla vůbec nic. Ovšem to mu nemusím vykládat. Zaslouží si lekci.
"Tak se snažte," odsekl velitel. A to už Marion opravdu vytočilo.
"Nedělejte si z čarodějky úhlavního nepřítele, nemuselo by se vám to vyplatit. Víte co dokážeme? Přivolat nemoc, neúspěch a zajistit pád až na samé dno," pohrozila mu Marion šeptem a odcházela pryč. Následovala jsem ji, nemělo smysl se tu déle zdržovat, navíc velitel byl potrestán a vystrašen více, než dost.
*****
"Ty jeden idiote!" rozkřikl se ten fialovovlasý a dostal jsem od něj takovou ránu, že jsem se neudržel na nohou. Ústa mi zalila krev z roztrženého rtu. Výborně, jak tohle zítra vysvětlím mužstvu? Nikdo samozřejmě neví, že jsem se vypařil, abych mohl podat informace. Čarodějky ještě prováděly nějaké ty svoje rituální tance, muži většinou spali a vyvolenou a toho jejího poskoka jsem slyšel mluvit v jeho stanu. Proplížil jsem se naprosto nepozorovaně, ovšem nikdo to neocenil. Mezitím ten fialovovlasý pochodoval sem a tam.
"Co jsi nepochopil na tom, že je máš držet od sebe? Že máš zařídit, aby za ním přestala běhat jako ocásek?" vztekal se.
"Klid Ragare," pronesl líně ten druhý muž.
"Snažil jsem se. Ale slečna Anori si nedala říct a pomalu se nastěhovala k němu do stanu. Jsou spolu každou volnou chvíli," bránil jsem se.
"Tak proč jsi ji nezastavil, nebo nevyhodil? Je to přece jenom malá holka! Proč jste z ní všichni na vaší straně tak hrozně posraní?" křičel Ragar dál. Jemu se to řeklo. On ji asi ještě nikdy neviděl pořádně bojovat. Ta holka, jak sám řekl, vypadala, že není nebezpečnější než naštvané kotě. Ovšem opak byl pravdou. Byla jako smrtonosná šelma. Ladná a úchvatná, ale nebezpečná a děsivá.
"Máš jen jediný úkol. Držet ty dva dál od sebe. A ty nejsi schopný ho zvládnout?" cedil Ragar skrz zuby.
"To se ti lehce řekne. Anthony porušuje rozkazy, aby mohl být s ní. A ona neposlouchá nikoho jiného, kromě něho. Všechny ostatní příkazy ignoruje. Nezůstane jinde, pokud jí to ten skřet neporučí!" zavrčel jsem podrážděně nazpátek. Dostal jsem další ránu.
"Dávej si pozor, jak o něm mluvíš!" zasyčel Ragar.
"Pozítří po poledni zaútočíme. Udělej všechno pro to, aby ti dva nebyli ani poblíž sebe. Jinak jsi mrtvý muž!" vyhrožoval mi. Vyděšeně jsem polkl. Šel z něj strach.
"A jak to mám udělat?" ptal jsem se roztřeseně.
"Jsi snad hlavní velitel, nebo ne? Trena pošli na jednu stranu a ji požádej, ať něco vyřídí úplně jinde. O zbytek se postaráme my," nadhodil. Přikývl jsem a horečně přemýšlel, jak to udělat.
"Nebo ještě lépe. Buď s ní. Bude ti věřit, že bys ji nepodrazil a půjde s tebou dost daleko od Trena, když ji požádáš. A ty ji alespoň budeš mít na očích. Zajistíš, že půjde bojovat s tebou a ne s ním. Což mě přivádí k myšlence…" zastavil se a rychle mě seznámil s jednoduchým, ale účinným plánem, pokud se mi opravdu podaří odvést vyvolenou pryč od jejího ochránce.
"A teď jdi, než se po tobě začnou shánět. Ale varuji tě předem. Zkus zradit, nebo nás neuposlechnout, a budeš si přát, aby ses nenarodil," vzal mě za límec od uniformy a zatřásl se mnou. Všechno jsem mu odkýval, i když jsem si nedokázal představit, co by mi jako provedl.
"Být tebou, bral bych ho vážně. V mučení je expert. Můžeš se zeptat právě Anthonyho, jak bolestivý je to zážitek," zavrčel ten druhý, který až do teď sledoval celé dění jen zpovzdálí. Nahlas jsem polkl. Slyšel jsem, co se povídalo, že provedl tomu míšenému šmejdovi. I kdyby jen polovina z toho byla pravda, byla by to hrůza.
"Nebojte se, nezklamu vás!" dušoval jsem se a pozpátku couval z jejich stanu. Venku jsem zjistil, že se pomalu rozednívá, nejvyšší čas se vrátit zpět do našeho tábora. Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl.

"Ráno, veliteli," zdravili mě muži s úsměvy. Odpovídal jsem jim stejně přátelsky. Cestou jsem narazil i na ty dva. Ona se usmála, a ten zmetek měl takovou drzost, že mi zasalutoval. Ať se na mě raději vůbec s ničím neobrací. Však já mu zavařím. Odvedu mu tu jeho krasotinku a on konečně zaplatí za všechna ta privilegia, která kdy vytřískal ze svého vztahu s Dantem. Já mu ještě ukážu! A zaplatí mi i ona za to podkopávání autority. Přivede si na mě tu druhou čarodějnici a myslí si, že na mě můžou pouštět hrůzu? To určitě. Oba dva poznají, jaké to je, když si ze mě udělají nepřítele!