,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Prosinec 2015

Spravedlnost

8. prosince 2015 v 18:31 | Yui-chan |  Růže msty
Zdravím a hlasím se s dalším dílem. Původně jsem sice nečekala, že to zvládnu, ale než abych se učila, raději jsem psala povídku, jak jinak, že :D. Takže si tenhle díl užijte, protože už vám bohužel nemůžu zaručit, že další díl bude nějak v dohledné době :(
.
.
Sledoval jsem Anori, jak spí. Byla zabořená do židle a podpírala si hlavu rukou. Rozhodně to nemohla být příjemná poloha na odpočívání. Usmyslel jsem si, že se dozvím, co se stalo, že tu se mnou byla 24 hodin denně. Dříve si domů odcházela odpočinout celkem pravidelně, teď se nenechala ničím vyhnat. Do pokoje vstoupil Teruo a zamračil se, když Anori uviděl. Já si přiložil prst k ústům a naznačil jsem mu, aby ji nebudil.
"Neměla by tu takhle přespávat. Může si přece kdykoliv jít lehnout k nám na pokoj lékařů," zašeptal tedy Teruo.
"Nevím, proč se odsud nechce hnout, ale protože pořád spí na té židli, je hodně unavená. Nech ji spát, dokud je jí to tak pohodlné," požádal jsem ho. Teruo jen přikývl, opatrně se za Anori protáhl a zkontroloval přístroje.
"Ty víš, co se stalo? Proč už nechodí k mámě domů?" promluvil jsem po chvíli. Teruo jen zavrtěl hlavou.
"Neřekla mi nic konkrétního. Zkus se jí zeptat," odpověděl.
"Myslíš, že jsem to nezkoušel?" ušklíbl jsem se.
"Třeba ti jen nechtěla přidělávat starosti, když jsi jich měl dost sám se sebou. Teď už si troufám říct, že jsi z nejhoršího venku, tak ti to poví," uklidňoval mě. Ano, to by na ni sedělo. Neustále mi vyčítala, že jsem se ji snažil nezatěžovat zbytečnými věcmi, ale přitom ona dělala úplně to samé. Jediný rozdíl byl v tom, že ona se s tím, že ji neříkám o spoustě mých problémů, smířila daleko snáze než já. Když Teruo odcházel, nedopatřením zavadil nohou o Anorinu židli a okamžitě ji tím probudil.
"Promiň, to jsem nechtěl," omlouval se jí hned.
"To nevadí. Nechtěla jsem usnout," pousmála se a protáhla si záda, která musela mít z té židle celá rozlámaná.
"An, víš, že si můžeš jít kdykoliv lehnout na náš pokoj?" zeptal se jí Teruo.
"Ano, vím, děkuju. Ale tam bych se nevyspala o nic víc, než tady," odmítla to.
"Proč?" zeptali jsme se oba s Teruem naráz.
"Protože nerada spím na místě, kam si může přijít kdokoliv cizí. Trochu se o sebe bojím, jedna špatná zkušenost mi bohatě stačila na celý život," odpověděla. Natáhl jsem se pro její ruku. Nikdy se o tom nezmiňovala, netušil jsem, že ji ta událost s Paulem natolik poznamenala.
"A když ti slíbím, že tam budu celou dobu s tebou?" zeptal se Teruo, který si taky velmi rychle dal všechny souvislosti dohromady.
"To by šlo," přikývla pak váhavě.
"Tak jdi, srdíčko. Jsi celá rozlámaná, odpočinek ti prospěje. A já nikam nepůjdu," usmál jsem se na ni. Vážně mi záleželo na tom, aby jí bylo pohodlně a příjemně. Naklonila se nade mě, aby mi věnovala velký polibek na čelo a pak i s Teruem odešla. Teď jsem si mohl s klidem odpočinout i já. A ráno se jí na všechno vyptám…

*****

"Zlato, řekni mi to," naléhal na mě Tren. Naštvaně jsem si povzdechla. Nechtěla jsem ho tím zatěžovat.
"Nejsem si jistá, jestli je to informace, kterou bych ti v tomhle stavu mohla jen tak sdělit," odpověděla jsem vyhýbavě. Tren si založil paže na prsou.
"Cítím se skvěle, tentokrát je určitě všechno v pořádku. Neumím si představit tak hroznou zprávu, kterou bych neustál," pronesl rozhodně. Usmála jsem se. Poslední dobou se tolik zlepšil v tom, aby mi říkal, jak mu doopravdy je. A měl pravdu, zdravotně na tom byl opravdu dobře. Tentokrát jsem si i já dovolila věřit, že je to v pořádku, protože tomu úplně všechno nasvědčovalo.
"Fajn," povzdechla jsem si. Ať je tedy po jeho. Tren přikývl a poslouchal.
"Pohádala jsem se s tvým bratrem. Naštvala jsem ho tak moc, že mě vyhodil od vás z domu. Juana se mě samozřejmě zastávala, že tam můžu zůstat, ale já tam s tím idiotem nebudu," podala jsem mu stručné informace.
"Idiotem?" zopakoval po mě Tren pobaveně. Tohle bylo nové slovo, které jsem pochytila od Airine, když jsem s ní o Nikovi naposledy mluvila. Tren to asi nerad slyšel. Věděla jsem, že mě schválně nenaučil nadávky, protože je v mém slovníku považoval za zbytečné.
"To slovo mě naučila Airine. A ať je to tvůj bratr nebo ne, pro mě je to idiot a bude mu hodně dlouho trvat, aby změnil můj názor," stála jsem si za svým.
"Tak za tohle budu muset Airine poděkovat. Ze všech věcí, které jsi od ní mohla pochytit, je to zrovna nepěkná slovní zásoba. Ale nesnaž se mě rozptýlit od tématu. Můj bratr sice možná je idiot, ale vždycky jsi ho proto brala s rezervou, tak jako všichni. Co ti provedl tak hrozného?" zeptal se. Trochu jsem zalitovala, že jsem Airine práskla, ale možná si to zasloužila za tu poslední zradu, kdy mě obviňovala stejně jako Nik.
"Vlastně za to můžeš ty," pokrčila jsem rameny.
"Já?" vykulil na mě překvapeně oči. To mě rozesmálo, protože právě vypadal naprosto zmateně. Přisedla jsem si k němu na postel. Protože seděl opřený o polštář, bylo pro mě lehké se mu stulit do náruče.
"Ano, to ty jsi sepsal tu pitomou závěť," vysvětlila jsem mu.
"Mírni slovník, Any," zabručel. Jen jsem protočila oči v sloup. Bude skvělý otec, ale na mě napomínání nepomáhalo. Naopak jsem pak měla tendenci to provádět naschvál. Ale tentokrát jsem se ovládla. Řekl mi Any, takže to vlastně nemyslel nijak zle.
"To není o mém slovníku, ale o tom, že ta smlouva je pitomá. Dostala mě do dost nepříjemné situace," stála jsem si i tak za svým.
"Pořád nechápu," zavrtěl Tren hlavou.
"Tvůj bratr mě obvinil, že schválně sabotuji tvoji léčbu, protože mám zálusk na svůj podíl z dědictví. Navíc byl nesmírně naštvaný, že já dostanu majetek a peníze, kdežto on nedostane nic, všechno bude pro Danyho. Já se o té závěti dozvěděla až od nich, zírala jsem na ně, jako kdyby spadli z višně. Mě přece o tvoje peníze vůbec nejde a nikdy bych ti záměrně neublížila," objala jsem ho o to pevněji. Tren se ale ode mě odtáhl a chvíli mi upřeně zíral do obličeje.
"Děláš si legraci?" zeptal se tichým hlasem. Zavrtěla jsem hlavou, i když jsem vůbec netušila, co si asi tak myslí.
"Nik je něco mnohem horšího než idiot! Počkej, až mi přijde pod ruku," rozčiloval se.
"Trene, prosím tě. Ty teď mysli na svoje uzdravení. Já s tvým bratrem mluvit nebudu, on pravděpodobně nebude mluvit se mnou a tak budeme všichni spokojení," klidnila jsem ho hned, protože to vypadalo, že se bude zvedat a půjde za ním.
"Tohle si k tobě nebude dovolovat! Omlouvám se, že jsem tam nebyl, abych se tě mohl zastat," balil si mě pak zpátky do náruče.
"Na tebe se přece nezlobím," uklidňovala jsem ho.
"Navíc, uděláme dohodu, ano? Ty teď nebudeš myslet na nic jiného, než na to, aby ses uzdravil. Všechno ostatní odložíš stranou. Víš, že už nejsem malá holka a zvládnu se postarat o nás o oba. Takže ty se soustřeď jen na sebe," vzala jsem mu obličej do dlaní.
"Ale lásko, vždyť víš, že něco takového neumím. Já myslím vždycky hlavně na tebe," zasmál se, ale pak přikývl, jako že to bere na vědomí. Sám si nejspíš uvědomoval, že pokud podcení svoje uzdravování, už nikdy by mě nemusel dostatečně chránit. Že by to mohlo mít nějaké trvalé následky. Vyrušilo nás zaklepání, ale ten někdo nečekal, až ho vyzveme a rovnou vstoupil. Byl to Dante. Oba jsme s Trenem lehce sklonili hlavy.
"Zdravím, mládeži. Přišel jsem se podívat, jaká je situace," pozdravil nás s úsměvem.
"Já myslím, že velmi dobrá. Ještě pár dní a budu moct do akce," odpověděl s úsměvem Tren.
"Spíš pár měsíců, než budeš moct do opravdové akce," opravovala jsem ho hned a on se zašklebil. Dante to všechno s úsměvem pozoroval.
"Já budu rád, když se vůbec vrátíš, Anthony. Věřím, že u Anori jsi v dobrých rukou," prohlásil pak.
"To se nemusíte bát, nehnu se od něj na krok," usmála jsem se a pohladila Trena po vlasech.
"O tom bych si také rád hovořil, drahá Anori," nadhodil Dante. Oba jsme s Trenem zpozorněli.
"Chápu, že teď budeš chtít střežit Anthonyho jako oko v hlavě, ale já bych tě pomalu potřeboval zapojovat. Jistě sis všimla, že už jsme delší dobu v otevřené bitvě. Ovšem nyní nastane veliký rozdíl. Dříve jsme se tě snažili před nepřítelem schovávat, dokud nebudeš dostatečně připravená. Ale po té události s Bratrstvem jsem si jistý, že jsi všem ukázala, že umíš vystrčit drápky. A to pořádně ostré drápky. Nepřítel se na dlouho dobu stáhnul do ústraní, teď ovšem opět vystrkuje hlavu. Potřebuji tě, abys mu ji zase pěkně zastrčila zpátky," obeznámil mě Dante s nejnovější situací a bez okolků se posadil na kraj Trenovi postele.
"Já?" zeptala jsem se překvapeně. Necítila jsem se na nějaké veliké akce, které bych měla absolvovat na vlastní pěst.
"Ano, ty. Nestěžovala sis předtím, že tě k ničemu nepustíme? Nastal čas, kdy tě pomalu potřebujeme," přikývl mi. Pohlédla jsem na Trena, ale ten se stále zmateně díval na Danteho. Očividně ani on nechápal, co se tady děje.
"Díváte se oba tak zmateně. Zrovna od tebe bych Anthony očekával, že mě pochopíš," zasmál se Dante, když viděl naše obličeje.
"Já vás chápu. Jen netuším, k čemu přesně teď Anori potřebujete. Neplánujete ji přece postavit do čela armády. K tomu ještě připravená není a navíc na to není ani vhodná doba," odpověděl. Aha, takže mimo mísu jsem tu byla opět jen já.
"To máš pravdu, to není. Ale jistě ti muselo dojít, že z Bratrstva zbyla jen jeho část. A i tahle část teď zrovna nemá důvěru lidí. A ani já si nejsem jistý, jestli úplně všichni zbylí členové jsou opravdu na naší straně. Proběhne soud. A myslím, že by bylo více než vhodné, aby se na něm Anori ukázala. Jednak tak ukáže lidem, že se zajímá, a také nažene všem členům strach. Všichni vědí, jak Anori zatočila se zrádci a taky všichni vědí, že ti, Anthony, ublížili a že to Anori pravděpodobně nenechá jen tak. Budou vystrašení a pro nás bude snadnější zjistit, na čí straně stojí," začal Dante vysvětlovat.
"V tom máte asi pravdu," přikývla jsem. I takový neznalec vládnutí jako já musel uznat, že tahle myšlenka měla svou logiku.
"Za druhé proběhne výměna zajatců. Nevím, jestli už jsi to slyšel, ale jsme nuceni vyměnit Ragara za nějaké naše důležité vězně," pokračoval Dante. Přístroje v místnosti zrychleně zapípaly, jak ta zpráva Trena rozrušila, než se zase stihl ovládnout.
"Vzhledem k jeho stavu jsem si nebyla jistá, jestli mu zrovna tuhle špatnou zprávu říct. Potřebujeme s Teruem, aby byl co nejvíce v klidu," ozvala jsem se, abych oběma vysvětlila, proč byla takhle zpráva novinkou.
"Věř mi, Anthony, že mě to taky netěší ho pouštět. Ale mají generála Kadashiho, jistě ho znáš," mluvil dál Dante.
"Jistě, je to ten nejlepší stratég jakého máme. Teda měli jsme, pokud padl do zajetí," přikývl Tren.
"Druhá strana za něj požaduje právě a jedině Ragara. Nechápu, v čem je jim tak důležitý, ale vyjednávání nepřineslo žádné jiné kompromisy," pronesl Dante omluvně.
"To chápu. Na tohle se muselo přistoupit," přikývl Tren znovu, očividně už smířený s novými událostmi.
"S Nejvyšším si myslíme, že bude vhodné, aby se Anori účastnila i tohoto předání zajatců. Bojí se tě, Anori, a my nechceme riskovat, že ta výměna pro nás nedopadne dobře," dokončil Dante myšlenku, proč o tom vůbec mluvil.
"Dobře, to taky chápu," souhlasila jsem s ním.
"Soud s Bratrstvem je už zítra ráno. Pošlu pro tebe, aby tě přivezli. Kde budeš?" zeptal se mě pak.
"Tady v nemocnici. Pokud by to šlo, pojedu odsud," odpověděla jsem.
"Jistě. Máš Anthony nějaký nápad na Anorin náhradní doprovod? Chápu, že ty s ní nemůžeš," otočil se pak na Trena.
"Dejte vědět Patrikovi, tomu čaroději, co Anori doprovázel i minule. Pokud nebude moct, tak bude v pořádku i když půjde s Erikem, Simonem nebo Quinem, ti všichni byli v její osobní stráži. Nebo požádejte otce, ten by ji jistě také doprovodil," dal mu Tren své instrukce. Měla jsem z něj radost, že veškeré averze vůči Patrikovi nechal už dávno za sebou.
"Dobrá, někoho z nich seženu. Tak tedy zítra. A ty se drž, chlapče," kývl nám Dante na rozloučenou a odešel. Tren si dlouze vydechl, když se za Dantem zavřely dveře.
"Zase půjdeš sama beze mě. Budu tu jak na trní," povzdechl si pak i nahlas, abych přesně slyšela, co si myslí. Mysli jsme měli spojené jen velmi okrajově.
"Nejdu přece bojovat. Budu sedět na lavici a sledovat soudní proces," žďuchla jsem ho lehce do ramene. V tuhle chvíli si o mě opravdu nemusel dělat starosti.
"Ale když půjdu bez tebe, musíš mi poradit už teď. Jak se k tomu mám stavět?" zeptala jsem se.
"Ale copak? Slečna Anori nemá na věc svůj vlastní názor?" pošťuchoval mě s úsměvem.
"Slečna Anori by se ráda zachovala správně, ale téhle věci vůbec nerozumí," přiznala jsem se narovinu. Tren chvíli přemýšlel.
"Já si myslím, že nápad s Bratrstvem jako takovým není úplně špatný. Jen by nemělo mít takovou moc. Mělo by se Dantemu více zodpovídat z toho, co dělá. Dante tomuhle všemu rozhodně rozumí víc, než kdokoliv jiný z nás. A navíc, sama vím, že když se s Bratrstvem jednalo bez všech těch dědků, byla s nimi rozumná řeč. Jenže nevím, jestli je to v tuhle chvíli zrovna správný názor," povzdechla jsem si tentokrát já. Vážně jsem nevěděla, co si myslet a nemyslet.
"V podstatě se na věc dívám stejně. Bude z tebe skvělá politička," naklonil se, aby mě políbil na tvář. Neušlo mi, jak se u toho bolestivě zatvářil. Občas ho to ještě pobolívalo, obzvlášť když se příliš nahnul.
"Ale jdi ty. Spíš jen pochytávám tvoje názory. To ty totiž budeš jednou v politice a já tak vyhraju naši sázku," ujistila jsem ho sladce o své nastávající výhře. Tren jen se smíchem zavrtěl hlavou, pořád mi nevěřil, ale já si byla jistá.
"Budeš se muset připravit na to, že se možná ozve nějaký názor proti, ale to tě nesmí vyvést z míry. Pokud dokážeš prosadit, aby se Bratrstvo zodpovídalo Dantemu, bude to do budoucna jen dobře. Nebo alespoň aby se zodpovídalo Nejvyššímu a ten Dantemu, to je nebude tolik svazovat, ale zároveň nad sebou budou mít dva rozumné velitele," pokračoval Tren dál ve svých myšlenkách.
"Myslíš, že se proti mně někdo postaví? Že tu myšlenku napadne?" ptala jsem se poplašeně.
"Myslím, že ano. Lidé mají strach. Bratrstvo je teď všechny hodně zklamalo a bude jim připadat divné, když se za ně postavíš. Ale stůj si za svým rozhodnutím. Musíš ukázat, že jsi silná a dokážeš si obhájit svůj názor. Oni tě pak budou následovat, uvidíš," chlácholil mě Tren a znovu si mě přitahoval do náruče.
"Jsem ráda, že tam se mnou bude alespoň někdo, ať už to bude kdokoliv. Byla bych nervózní, kdybych tam měla být sama. Jsem zvyklá, že za mnou vždycky stojíš ty, to mi dodává jistotu," povzdechla jsem si. Dostávalo se mi až přílišné zodpovědnosti.
"Jsi přece velká holka a dokážeš se postarat o nás o oba. Nějaký soud s Bratrstvem zvládneš levou zadní a pak se vrátíš sem za mnou," uklidňoval mě Tren. Vtiskla jsem mu polibek do vlasů, chytat mě za slovo, na to ho užilo.

*****

Ještě ten den odpoledne mi Dante nechal poslat šaty. Zrovna teď jsem stála v koupelně a oblékala si je. Tren ještě spal, nebudila jsem ho. Ohledně šatů jsem si u Danteho nemohla nikdy stěžovat. Byly z úžasně lehkého a hebkého materiálu, korálově červené a výborně mi padly. Všechny švadleny tu očividně znaly moje míry. Navíc byly i neuvěřitelně praktické. Odhalovaly mi celá záda a ruce, což jsem opravdu ocenila. Byl začátek června a léto tu bylo vždy horké. Ovšem vepředu nebyl žádný výstřih, šaty měly stojáček, odkud vedl souvislý pruh látky až po pas, kde šaty pokračovaly vypasovanou sukní. Takže byly vzdušné a zároveň jsem nemusela mít obavy, že se Tren bude zlobit kvůli nějakému okukování. To nejdůležitější zůstalo pěkně schované. K tomu jsem měla stejně barevné lodičky a bílé perlové korále s náušnicemi. Nepochybovala jsem o tom, že ty perly byly pravé. Vyšla jsem z koupelny a hned se setkala s Trenovým pohledem.
"Moc ti to sluší, zlato," pochválil mě s úsměvem.
"Děkuji. Každou chvíli mě někdo vyzvedne, takže tě tu nechám samotného," přisedla jsem si k němu.
"Snad to nějak zvládnu," zasmál se a sešpulil rty, aby dostal polibek. Uchichtla jsem se, když jsem slyšela pípání přístrojů. Tren už pravděpodobně rezignoval, protože to neřešil. A já si slíbila, že až se vrátím od soudu, půjdu si promluvit s Teruem. Nemyslela jsem si, že bylo nutné ho takhle monitorovat. Všechno probíhalo naprosto hladce. Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Patrik.
"Ahoj malá čarodějko, Anthony. Půjdeme?" zeptal se a kývl Trenovi na pozdrav.
"Jistě," přikývla jsem, ještě jednou Trena políbila a nechala se Patrikem odvézt z místnosti.
"Tak jak mu je? Slyšel jsem, že už mnohem lépe, a že ty jsi největší kouzelnice naší doby," optal se Patrik.
"Nesmíš věřit všemu, co říkají. A ano, je mu mnohem lépe. Myslím, že tentokrát to dopadlo na výbornou," protočila jsem oči v sloup. K mé nelibosti se až příliš hlasitě roznášelo, že jsem úspěšně operovala i proti přírodě. Patrik se zasmál, ale nechal to být, jen mi podržel otevřené dveře od kočáru. Měl na sobě bílou tuniku s mým znakem a já byla ráda, že ke mně neladí. To byla pouze Treova výsada, Očividně Dante respektoval všechny tyhle moje hranice, aniž bych je musela nahlas vyslovit. Opravdu toho o mě věděl víc, než bych řekla. Dojeli jsme až k Danteho domu, kde mi Patrik pomohl vystoupit a pak mi nabídl rámě, aby mě odvedl dovnitř.
"Slečno Anori," zdravil mě každý. Já s úsměvem zdravila nazpátek a pospíchala chodbou do místnosti, kde měl Dante svou pracovnu. Jak už jsem nejednou sama zjistila, byla tahle místnost celkem dost univerzální a lehce se přestavovala na trůnní sál nebo na perfektní soudní místnost, jako právě teď. Měla jsem čestné místo po Danteho pravici, z mé druhé strany seděl Nejvyšší, Patrik měl vyvýšené místo vzadu tak, aby měl přehled. Když jsem si místnost prohlédla lépe, zjistila jsem, že lavice, na které jsem s Dantem a Nejvyšším seděla, byla něco jako lavice soudců. No výborně. Naproti byly lavice zatím prázdné, a po stranách sedělo pár obyvatel Chamonu, kteří se přišli na proces podívat.
"Proč sedím zrovna tady?" zašeptala jsem směrem k Dantemu.
"Budeš s námi rozhodovat. Tahle situace si žádá vyjádření těch nejvýše postavených lidí, a ty se mezi ně řadíš," odpověděl Dante.
"Jsme tu jen my tři," upozornila jsem ho.
"Znáš snad někoho jiného, kdo by byl na stejné úrovni?" zeptal se Dante pobaveně.
"Ne, ale nemyslím si, že bych tu měla být já," snažila jsem se to vysvětlit.
"Drahá Anori, o tvojí moci není pochyb. Navíc jsi své postavení upevnila, když ses odmítla vydat Bratrstvu a zakročila jsi, když se ukázalo, co jsou zač, a za druhé tou neobvyklou operací, která byla přehlídkou tvé síly. Ať chceš nebo ne, máš mezi námi své místo," ujišťoval mě tentokrát Nejvyšší. Povzdechla jsem si, z toho už se nevyvléknu. Na lavice před námi mezitím začali přivádět členy rozpadajícího se Bratrstva. Zpozorněla jsem.
"Děje se něco, Anori?" všimla si Dante.
"Ten pátý člen zleva. Ten byl v té jeskyni taky," odpověděla jsem. Poznala jsem ho, to byl ten, co se mě pokusil chytit jako první.
"Jsi si jistá?" ptal se Dante znovu.
"Ano, má kožené rukavice, vidíte? Zpřelámala jsem mu prsty, když se mě pokusil chytit," ujišťovala jsem ho, že moje obvinění je pádné. Dante si k sobě přivolal strážného a něco mu pošeptal. Chvíli na to už zvedali daného člena z lavice.
"Tohle že má být spravedlivý soud!" ječel. Vyvlekli ho z řady a postavili ho před nás jako prvního.
"Slečna Anori je hlavním svědkem zrady některých členů. Její obvinění proto bereme vážně," odpověděl Nejvyšší.
"Lže! Já jsem tam nebyl," bránil se hned.
"Zpřelámala jsem vám prsty. Sundejte rukavice a dokažte mi, že se mýlím," řeka jsem tentokrát já a sálem to vzrušeně zašumělo. Přece si nemohl myslet, že s nimi nebude nápadný. Vždyť byl červen! Neochotně si pomaličku začal stahovat jednu z nich, až odhalil pěkně pokřivené prsty. Nemohl si to nechat nikde spravit, protože všechny členy hned předběžně zadrželi. Navíc jen málokdo ovládal alespoň základy léčitelské magie.
"Beru to jako dostatečný důkaz, odvézt," rozkázal Dante a strážní hned přiskočili.
"To je dobrý začátek. Ještě víc to zamává se všemi, co se tu snaží ututlat svojí vinu," pousmál se Nejvyšší. Postupně před nás předstupoval jeden člen za druhým. Žádný z nich už nebyl přímým účastníkem pokusu o moje zatčení, ale různými otázkami, které jim Dante s Nejvyšším kladly, jsme získali ještě tři zrádce. Z dříve početného Bratrstva zbylo sedmnáct členů, kteří prokázali svou nevinnu. Jenže práce tu ještě neskončila. Sál se v průběhu zaplnil lidmi a mě bylo jasné, že všichni čekají na nějaký konečný verdikt.
"Vy všichni, kteří jste byli očištěni, se provizorně vrátíte do práce, než rozhodneme, co bude dál," pronesl Dante svůj soud.
"Přece je nenecháte dál vládnout!" vykřikl někdo.
"Co když zradí znovu?" ozval se jiný.
"Už nemají naši důvěru!" to byl tentokrát ženský hlas. Strhl se rozruch, kdy se odevšad ozývaly výkřiky jako: "Zrádci!" a "Pryč s nimi". Teď byl můj čas.
"Pokud mohu něco říct,…" pronesla jsem dost nahlas a místnost se okamžitě začala utišovat.
"Byli to právě obyvatelé téhle dimenze, kteří si na Dantem vymohli založení Bratrstva. Není správné, aby byla veškerá moc v rukou jen jednoho člověka. A dříve nebo později, se tenhle názor opět vrátí. Když zrušíme Bratrstvo, nebude trvat dlouho, než se začnete domáhat jiného rozdělení moci. Podle mého názoru, by mělo Bratrstvo i nadále fungovat. Jeho činnost je důležitá a správná, navíc má určitou tradici a nebude problém se vrátit zpět k normálnímu chodu. Teď když jsme oddělili zrno od plev, bude Bratrstvo opět plnit svou funkci. Nicméně abychom zabránili tomu, že by se situace mohla v budoucnu opakovat, navrhuji, aby se celé Bratrstvo muselo zodpovídat Nejvyššímu a ten zase Dantemu. Aby jejich moc nebyla úplně neomezená a nesli odpovědnost za všechna špatná rozhodnutí, tak jako kdysi. Ať se to někomu líbí nebo ne, Dante by měl stát na vrcholu veškeré moci, stvořil tuhle dimenzi a rozumí celé situaci lépe, než kdokoliv z nás. Ovšem jeho rozhodnutí budou ovlivněna názorem z Bratrstva, který má být především názorem lidu " ujala jsem se slova a pokusila jsem se vyložit svůj názor. V místnosti na chvíli zavládlo naprosté ticho. Úplně jsem čekala, kdy se někdo začne smát, co je to za pitomý nápad.
"Já s tím souhlasím," přikývl Nejvyšší. Oddechla jsem si, teď už nebudu vypadat tak hloupě.
"Ani já s tím nemám problém," přikývl Dante.
"My také souhlasíme," přikývl jeden člen z Bratrstva, poté, co se spolu kratičce poradili. Dante se pak podíval směrem do davu, kde už se nikdo nevyjadřoval proti.
"Ať se zodpovídají i vám, slečno," přece se jenom našel někdo, kdo nesouhlasil. Mě? Vždyť já tomu vůbec nerozumím! Nejvyšší si všiml mého vyděšeného výrazu.
"Samozřejmě, že se budou muset zodpovídat i slečně Anori," přikývl Nejvyšší a počkal si na souhlasy i všech okolo. No, tak tohohle jsem zrovna dosáhnout nechtěla.
"Neboj se, Anori. Nikdo po tobě přece nebude chtít, abys něčemu velela. A uvidíš, že se ti třeba ještě bude hodit, když se na tebe jejich rozhodnutí nebude muset vztahovat," uklidňoval mě Dante. V tom měl pravdu. Taky jsem tedy připojila svůj souhlas a s tím se mohl celý soudní proces konečně ukončit.
"Dám ti vědět, až tě budeme potřebovat kvůli předávání zajatců. Najdu tě zase v nemocnici?" ptal se mě Dante, když mě s Nejvyšším doprovázeli ven k mému kočáru.
"Ano, a pokud bychom se někam přesunuli, dám vám vědět," ujistila jsem ho. Patrik už na mě čekal, opět mi držel otevřené dveře.
"Je v tobě víc, než bych čekal, Anori. Trochu mě překvapilo, jak se k tomu stavíš. Tvé rozhodnutí bylo velice spravedlivé" přiznal se Dante. Tomu jsem se musela zasmát. Pravděpodobně jsem se v očích mnoha stala ikonou spravedlnosti.
"Sice je to částečně i moje myšlenka, ale celý kabát jí vytvořil Tren. Až bude po všem, protlačím ho do Bratrstva, protože jeho mozek se jim tam bude určitě hodit," přiznala jsem se rovnou. Tomu se Dante s Nejvyšším oba zasmáli, ale nesnažili se mi oponovat. Jen důkaz toho, že mám pravdu. Rozloučila jsem se s nimi, Patrik mě pak odvedl až do nemocnice, kde jsem konečně mohla zapadnout na Trenův pokoj. Chtěla jsem původně najít Terua, ale byla jsem moc vyčerpaná.
"Ahoj, Any. Jak jsi to zvládla?" přivítal mě hned Tren s úsměvem. Byla jsem příliš unavená dokonce i na mluvení. Takže jsem si jen přisedla na kraj postele a pak se opatrně položila vedle něj, hlavu mu dala na hrudník a nechala ho nahlédnout do svých myšlenek. Mohla jsem v klidu odpočívat a Tren si mezitím prohlédl celou debatu.
"Jsi tak šikovná, lásko. Nikdo by to nezařídil lépe," pochválil mě pak a začal mě výskat ve vlasech. To byla moc dobrá odměna za tu dnešní dřinu.