,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Únor 2018

Druhá část příběhu

26. února 2018 v 20:34 | Yui-chan |  Růže msty

Jsem ostuda všech ostud, mám ten díl zase napsaný už nějaký ten pátek, ale vydávám prostě až dnes s tím, že už mám téměř hotové pokračování. Ale to zase bude pár měsíců trvat :D i tak přeji pěkné počtení.
.
.

Z polospánku mě probudil tichý vzlyk. Okamžitě jsem byl plně vzhůru, ale v místnosti nikdo další kromě mě a Anori nebyl. Takže plakat musela ona.
"Co se děje, lásko? Ššš," konejšil jsem ji a chlácholivě hladil po vlasech. Neřekla ani slovo, ale jakoby jí stačilo ujištění, že jsem tu s ní, znovu usnula. Já už neusnul, zůstal jsem na hlídce až do rána. Židle byla tvrdá a nepohodlná a já si vybavil, kolik nocí v ní Anori strávila, když mě postřelili a ona mi pak seděla u lůžka. Nebylo to rozhodně nic příjemného. Záda jsem měl celá rozlámaná. Proto jsem vstal, že se alespoň v rámci pokoje trochu projdu. Došel jsem k oknu, kde jsem chvíli pozoroval začínající ranní ruch.
"Trene," ozvalo se poplašeně.
"Tady jsem, srdíčko," došel jsem rychle k posteli, kde jsem ji políbil na čelo. Anori se pak začala zvedat, pomohl jsem jí, i když jsem netušil, kam měla namířeno.
"Jenom si musím odskočit," pousmála se slabě. Dovedl jsem ji až do koupelny, odkud mě ovšem vzápětí vyhodila. Tomu jsem se zasmál. Neviděl jsem důvod, aby se přede mnou musela stydět.
"Zavolej, prosím, Terua. Chci tu strávit co nejméně času," požádala mě pak, když jsem jí pomohl zpět do postele. Nelehla si, zůstala sedět. Nevěděl jsem, co se dělo. Byla trochu odměřená, ale nebyl jsem si jistý, jestli se na mě zlobí, nebo jestli je to jen šokem z toho včerejška. Vyplnil jsem její přání a dovedl Terua, který hned začal s léčbou.
"Nejde to naráz, Anori. Musím to udělat postupně, jinak bys měla velké jizvy. Dva dny to tu budeš muset vydržet," mírnil ji Teruo, když si na něm nutila co nejrychlejší postup. A pak že já jsem nejhorší pacient, kterého kdy měl. Po léčení a kontrole nás Teruo nechal samotné, že pokračovat bude zítra. Na Anori bylo hned vidět, že se jí ulevilo. Vrátila se jí trochu barva, už neseděla tak nahrbená. Ovšem ve tváři měla pořád nepřítomný výraz a místo na mě se dívala z okna.
"Ty se na mě zlobíš?" nevydržel jsem a musel se zeptat. Otočila ke mně překvapený pohled. To byl dobrý začátek.
"Ne, jak jsi na to přišel?" ptala se a konečně natáhla zdravou ruku, čímž mě pozvala, abych si k ní přisedl.
"Nemluvíš se mnou. Myslel jsem, že se zlobíš kvůli tomu včerejšku. Že jsem byl za mámou, místo abych tu byl u tebe. Nic z toho by se nemuselo stát," odpověděl jsem a přitáhl si ji do náruče.
"Lásko, já jsem jen…unavená," volila správná slova.
"Ta záda mě hrozně bolí, z cesty jsem vyčerpaná, včera se mě pokusili zabít. Nemám na hovory úplně náladu. Ale nikdy bych ti nevyčetla, že jsi byl za svou mámou. Včera si říkal, že dostala tvůj úmrtní list, musela být neuvěřitelně zmatená, když sis najednou do Chamonu nakráčel živý a zdravý. Navíc, stihnul si to," vysvětlila a zároveň mě ujistila, že mě včera vnímala. Chvíli jsme seděli v tichosti. Dokázal jsem pochopit, že neměla náladu si povídat.
"Hay včera vypadal tak autoritativně. Skoro jako jeho otec," prolomila to ticho jako první. Pousmál jsem se. Tušil jsem, že když se jí ulevilo, nevydrží mlčet moc dlouho. A tak jsme většinu dne strávili jednoduchým hovorem a pevným objetím. Neptal jsem se jí na věci, které si prožila. Řekne mi to, až přijde ten správný čas. Zdravou rukou mě pohladila po tváři.
"Nejsem na to u tebe zvyklá. Ale taky ti to sluší," okomentovala mé vousy. Ještě pořád jsem se neoholil.
"Vlastně jsme oba dost zanedbaní," odfrkla si pak. I na ní byly patrné známky strádání. Zhubla, pleť měla bledou a vlasy neupravené a roztřepené, jak se jim dlouho neměla možnost věnovat. I já měl vlasy přerostlé a neupravené, stejně jako vousy a šaty.
"Přesto to ani v nejmenším neubírá tvému kouzlu," ujistil jsem ji, že pro mě je pořád krásná. Tomu se zasmála - konečně ten krásný zvuk. Pak se mě ptala na mou část příběhu. Zajímalo ji, proč jsem se spojil s Ragarem a jak probíhala celá cesta, než na nás narazila ona. Ochotně jsem jí povyprávěl všechno od té doby, co mě přišli osvobodit. To předtím slyšet určitě nechtěla a taky se na to nezeptala. Když jsem skončil, měl jsem neodkladné nutkání se zeptat na její část, přestože jsem si slíbil, že to neudělám a počkám, až bude sama připravená mi to říct.
"Povídej ještě něco. Ráda poslouchám tvůj hlas," zabroukala mi v náručí, kam se celá schoulila. A tak jsem vyprávěl. Chvíli na to jsem cítil, že Any spí. Nemohlo jí to být pohodlné, ale dokud si nestěžovala, zůstal jsem sedět na místě. Pro ni cokoliv.

Po dvou dnech Anori trvala na tom, že odchází z nemocnice domů. Teruo nakonec podlehl jejímu nátlaku a svolil. Všechny rány již měla zacelené a podle vlastních slov jí bylo natolik dobře, že jakékoliv jiné komplikace zvládne vyřešit sama. Samozřejmě jsme se stavili za Juanou, která byla moc ráda, že Anori vidí zdravou. Šrámy na duši se nepočítaly, i když mi přišlo, že je pořád trochu zaražená. Nebyla tak živá jako obvykle. Nezdrželi jsme se dlouho, Anori hrozně pospíchala domů. Neptal jsem se na důvod. Máma výjimečně neměla nic proti, když jsme odcházeli, jen nás objala, každého políbila na čelo a kladla nám na srdce, ať jsme hlavně opatrní. Asi jí bylo jasné, že Anori chce mít doma trochu soukromí. Přece jen jsme tam byli naposledy před hodně dlouhou dobou. Vlastně ještě před tou akcí, na které mě postřelili. I když já pochyboval, že to dělá kvůli soukromí. Nevypadala, že by nějak zvlášť postrádala intimní chvíle se mnou. U mě to bylo přesně naopak, ale dokázal jsem se držet zpátky. Byl jsem zvyklý si věci odpírat. I když u Anori jsem v tom za poslední roky dost polevil, protože mi vždycky byla po vůli.
"Doufám, že se nezlobíš, že chci jet domů. Juana je samozřejmě skvělá, ale já se chci o nás dva starat chvíli sama," omlouvala se, když už jsme projížděli naší vesnicí a blížili se k domovu.
"Jistě, že ne. Taky tě chci mít jen pro sebe," ujistil jsem ji, že se nezlobím. Doma bylo potřeba uklidit, všude byli obrovské vrstvy prachu. Ovšem Anori už byla zpátky ve své kůži, takže jí to zabralo jen pár minut.
"Dala bych si sprchu, s tvojí asistencí. Musíme ze sebe zase udělat lidi," zatahala mě pak za ruku,
"Jak si přeješ, An," přikývl jsem jí. Zašklebila se a mě až teprve potom došlo, že ačkoliv jsem to myslel jako její snoubenec, vyznělo to trochu, jako bych plnil příkazy naší vyvolené.
"Bude mi tím největším potěšením," dodal jsem k tomu a přitáhl si jí do náruče k polibku, abych zachránil situaci. Tomu se opět zachichotala a nechala se odvést do koupelny. Se svlékáním jsem jí musel pomoct. S tou zraněnou rukou byla trochu neohrabaná. Ale já si rozhodně nestěžoval. Sundal jsem jí tuniku s košilí, už předtím jsem zjistil, že kvůli zranění neměla podprsenku. Pak jsem jí pomohl z očividně pánských kalhot. Zvědavost mě trápila snad víc, než kdykoliv předtím. Kde k tomu přišla? A hlavně od koho? Se značnou nelibostí jsem si musel přiznat, že nejspíš žárlím. Když přede mnou stála nahá, znovu jsem se ujistil v tom, že mi chybí. Urychleně jsem svlékl i sebe a vešel za ní do sprchového koutu. Stála zády a nastavovala příjemnou teplotu vody. Zraněnou ruku držela bokem, povedlo se jí sice Terua přemluvit, aby jí místo sádry dal jen dlahu, ale přesto se k ní chovala opatrně. Nejspíš ji to stále bolelo. Voda byla hodně teplá, nejspíš si vynahrazovala všechny koupele ve studeném jezeře. Mě ovšem bylo, jako by mě zlila ledovou vodou. Přes celá záda křížem krážem měla bílé, pár milimetrů tlusté linky, jizvy po všech těch ranách. Jedna se jí táhla až po zadek, jiná zase směřovala na břicho a hmatem jsem se ujistil, že sahala až pod prsa. To se budu muset každý den dívat na to, jak jsem byl neschopný v tom, udržet ji v bezpečí? To nevydržím.
"Proč ti Teruo ty jizvy nezahojil?" zeptal jsem se i nahlas.
"Odešla jsem dřív, než se k tomu dostal. A nejspíš by mu to úplně stejně nešlo" odpověděla mi s klidem.
"Proč?" nechápal jsem a znovu si všechny prohlédl.
"Budou mi připomínat, co se stane, když se budu chovat hloupě. A že nejsem schopná se vždy dostatečně ubránit," řekla.
"Co je to za hloupost?" nakrčil jsem čelo. Kde k něčemu takovému přišla?
"Hloupost? Pokud se nepletu, řekl jsi mi jednou to samé, když jsem chtěla, aby sis nechal zpravit tu jizvu na noze," otočila se tentokrát čelem ke mně. Udělal jsem krok vzad a narazil do stěny sprchového koutu, jak mě její slova omráčila. Několikrát jsem naprázdno otevřel pusu, ale nevěděl jsem, co jí na to říct. Měla pravdu, že jsem si tu jizvu nechal na důkaz vlastní neschopnosti ji ubránit. Anori mi podala namydlenou houbu a jasně mi tím naznačila, abych se odlepil z místa a začal se jí trochu věnovat. Ujal jsem se mytí, ovšem její slova jsem z hlavy nepustil.
"Udělej to kvůli mně," prosil jsem ji.
"Proč?" ptala se.
"Nesnesu se na ně každý den dívat a vědět, že je to moje vina. Nesnesu, aby mi každý den připomínaly, jak moc jsi trpěla," naléhal jsem na ni.
"Tak zaprvé, mám je svojí vinou. Kdybych tě tenkrát popadla a utekla pryč, nic z toho by se nestalo. A za druhé, mají to připomínat mě, ne tobě," odporovala mi.
"Kdyby mě nezajali, nemusela bys pro mě jezdit. A věř mi, že to já tím trpím, když je vidím," vrtěl jsem hlavou.
"Kdybych si zkontrolovala, kdo za mnou stojí, odvedla bych do bezpečí správného muže," trvala na svém.
"Kdybych prohlédl toho mizeru velitele dřív, nenechal bych tě s ním samotnou, on by tě neodvedl k Ragarovi, ten by mě nepostřelil a ty bys nemusela nikoho zachraňovat," vychrlil jsem.
"Trene, lásko, říkáš nesmysly. Kdybys mě nemiloval, tak bys mě nechránil a nepostřelili by tě. Takhle bychom se mohli obviňovat donekonečna, ale stejně to nezmění nic na tom, že si za to můžu sama. A třeba mě to naučí nad věcmi víc přemýšlet," oznámila mi a asi se snažila tuto debatu ukončit.
"Prosím," vydechl jsem zoufale. Nesnesu, aby je měla. Anori si těžce povzdechla.
"Kompromis," navrhla pak. Poslouchal jsem, i když mi bylo jasné, že zase vyrukuje s jednou z těch svých absurdních dohod, které byly vždycky pro mě méně výhodné.
"Zahojím si je úplně, když mě necháš zahojit tu tvoji," nadnesla. Překvapeně jsem zamrkal.
"Moje jizva ti nikdy nevadila, co tak najednou?" nechápal jsem.
"Vadí mi úplně stejně, jako to vadí tobě, drahý. Taky se musím neustále dívat na připomínku toho, že tě kvůli mně málem zabili. Jen kvůli tomu takhle nevyvádím. Taky možná proto, že už jsi ji měl, když jsem tě poznala," objasnila mi to. Chvíli jsem si to nechával projít hlavou a přitom si užíval, její péči o mě. Jak už jsem jednou říkal, až s Anori jsem přišel na chuť společným sprchám.
"Dobře, souhlasím. Ale ty první. Kdyby ta moje náhodou nešla, nechci, aby ses z toho pak vyvlékla. Přece jen už je dost stará," udal jsem vlastní podmínky.
"Podceňuješ tu největší čarodějku téhle doby," zavrněla mi u ucha. Přitiskl jsem ji na koupelnové kachličky a pořádně a vášnivě ji políbil. Nebránila se mi a já tak s úlevou mohl konstatovat, že ta její odtažitost byla jen chvilková. Úleva od bolesti a změna prostředí na ni měly blahodárný vliv. Užíval jsem si, že ji můžu pořádně obejmout, protože už jsem nemusel dávat pozor na bolavá záda.
"Ještě vlasy," upozornila mě, že jsem na něco zapomněl. Popravdě mě ty jizvy trochu vykolejily. Rychle jsem tedy napravil ten nedostatek mé péče. Prsty jsem jí masíroval hlavu a Anori vrněla jako kotě.
"Líbí?" zabroukal jsem jí do ucha. Znovu slastně zavrněla a zakývala hlavou. Tak aspoň k něčemu jsem tu dobrý. Po sprše jsem ji zabalil do ručníku a chvíli držel v náručí, aby se dostatečně prohřála.
"Co bys chtěla teď?" ptal jsem se pak. Ať si řekne o cokoliv, bude po jejím.
"Hrnek horkého čaje s mlékem, jak ho umíš jen ty. A myslím, že jsi více než zvědavý na mojí část příběhu, nemám pravdu?" zeptala se s úsměvem. Já čaj s mlékem neměl rád, a překvapovalo mě, že ho Anori ode mě měla nejraději. Ale co se dělo v jejím případě, jsem se chtěl dozvědět. O tom žádná. Anori se oblékla do mých pohodlných tepláků a trička a bosky došla za mnou. Vlasy měla stále mokré, takže jsem se chopil jednoho ručníku a začal jí je sušit, sám jsem měl ten svůj omotaný kolem krku, abych si nezamokřil tričko. Občas jsem z pod ručníku zachytil, že se na mě culí a tak jsem se neudržel a věnoval ji dlouhý polibek.
"Takhle se nic nedozvíš," smála se. Chvíli jsem se rozmýšlel, co mě trápí víc, jestli můj už poměrně dlouhodobý sexuální půst, nebo nedostatek informací o jejím osudu. A rozhodnutí bylo jasné - nasměroval jsem ji ke gauči, kde jsem se posadil vedle ní, do ruky jí podal hrnek čaje a čekal na vyprávění.
"Doufám, že sis to nebral osobně, že ti nechci nic říct, ale nemohla jsem mluvit před Ragarem a pak bylo všechno moc hektické," začala a mě hned vystřelilo obočí vzhůru. Já myslel, že nechtěla, ale proč nemohla.
"Začnu od začátku. Chtěl si vědět, proč jsem vběhla do té pevnosti. A ano, můžeš mě přetrhnout, vůbec jsem si neuvědomila, že se to může sesypat. Když mi to došlo, bylo už pozdě na útěk. Ale když jsme jeli pro tebe a byli už na dohled pevnosti, všimla jsem si v horním patře postavy v okně. Napadlo mě, že by to mohlo být vedení z druhé strany, o kterém toho moc nevíme. A teď už i chápu proč, když je naše strana plná zběhů a zrádců. A říkala jsem si, že mám jedinečnou příležitost zjistit, kdo to je. Že bych třeba někoho poznala. Jenže když jsem se otočila, že odtamtud vypadnu, než se něco stane, dostala jsem ránu do hlavy, asi nějakým spadlým trámem, a měla jsem černo. Probudila jsem se až v jejich zajetí," vyprávěla.
"Za tohle tě opravdu přetrhnu jako hada. Taková hloupost! Vždyť já to vedení viděl taky. Předvedli mě před něj, protože v žádném případě neměli v úmyslu nechat mě na živu. Původně si mě chtěli nechat jako nástroj, jak tě přese mě zlomit, ale když ses nevydala, zabili by mě. Takže pokud si mě plánovala zachránit, mohla sis tuhle akci odpustit," vrtěl jsem nevěřícně hlavou.
"To mě nenapadlo. Myslela jsem, že bych mohla alespoň jednou udělat něco užitečného," pokrčila rameny a zírala do svého hrnku. Byl jsem si téměř jistý, že teď už si uvědomovala, jaká to byla chyba a znovu ji neudělá.
"Takže dál. Drželi mě v jednom ze svých sídel, nejprve jako v bavlnce. Měla jsem měkkou postel s baldachýnem, a v tom abych neutekla, mi bránil jen ten hrozný řetěz, co bere magickou sílu. Opravdu tu věc nesnáším, přijde mi, že s ní mám tu čest až příliš často," otřásla se.
"Neměla jsem se zle, původně jsem se tedy chtěla vyhladovět, protože mi řekli, že jsi mrtvý a já byla hrozně nešťastná. A pak jsem se rozhodla, že…," tady se zarazila a celá zčervenala. Jen jsem ji s úsměvem políbil na tvář. Nebudu to z ní teď páčit, když mi to nechce říct, možná později.
"Prostě jsem začala jíst, abych měla sílu a mohla se odtamtud nějak dostat. A Yuto se Shizukou se o mě velmi pečlivě starali,…" pokračovala.
"Kdo je Yuto?" skočil jsem jí hned do řeči. Jeho jsou určitě ty kalhoty, ve kterých přišla.
"Majitel toho sídla, žil tam se svou dcerou, Shizukou a měl nejprve za úkol mě hostit. Mysleli si, že mě nalomí pěkným chováním a líbivými slovy. A já se nedala. Yuto se mě neustále zastával a nedovolil jim mi ublížit, ale počkali si, když jednou nebyl doma a snažili se mě přimět násilím. A pak mě tam nechali, ve sklepě, na studené podlaze. Zbitou," při těch slovech si přitáhla kolena blíž pod bradu a já se neudržel a musel ji obejmout.
"Moc mě mrzí, že jsi něco takového musela zažít," políbil jsem ji na čelo.
"Yuto mě tam našel a staral se o mě, ale neměl léčitelské znalosti a nevěděl pořádně, co se mnou. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo sebe, ale po čase přišel, dal mi šaty, brašnu s jídlem a dekou, luk a toulec se šípy a ukázal mi mapu. Vysvětlil mi, kam mám jít, a kam se mám přemístit. A pak mě pustil. Nejsem si úplně jistá, proč to udělal, podle jeho slov se mu příčilo, jak se mnou zacházeli. Navíc mi naznačil, že na jejich straně není dobrovolně. Každopádně mě pustil a nechal mě jít. Byla jsem na cestě asi jen hodinu, když jsem narazila na vás. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsi naživu. Dokonce i Yuto se po tobě ptal a dozvěděl se jen to, že jsi opravdu padl. A ještě s těmi vousy…," dovyprávěla mi celý její příběh.
"Jestli jednou Yuta potkám, budu mu muset poděkovat," prohlásil jsem po chvíli.
"Zachránil mi život. A byl ke mně vždycky milý. Trene, obdivuji tě za to, jakou máš vnitřní sílu," pronesla pak vážně. Já překvapeně zvedl hlavu. Co prosím?
"Dokázala jsem vydržet a nepodlehnout jenom jednou. Ten den, co mě Yuto pustil, byli rozhodnutí to opakovat, dokud se k nim nepřidám. Podruhé už bych to nevydržela. Tys vydržel několik týdnů intenzivního nátlaku. A jen kvůli mně. Já bych nevydržela. I kdybych věřila tomu, že žiješ," povzdechla si.
"Lásko, ty jsi ta nejsilnější žena, jakou jsem kdy potkal. Jen málokdo by vydržel to co ty, a udržel si odhodlání bojovat. To já obdivuji tebe," ujišťoval jsem ji, že je velmi statečná. Schoulila se mi do náruče a nechala se vískat ve vlasech.
"Jsem moc ráda, že žiješ," zabroukala pak.
"Tak to jsme dva," zasmál jsem se.
"A každého, kdo se mi tě snažil vzít, si najdu a potrestám ho," prohlásila rozhodně.
"Některé jsem viděl padlé během bitvy u pevnosti…což mi připomíná, že pro tebe něco mám," zvedl jsem se a odešel do předsíně prohledat kapsy své tuniky.
"I v pustině jsi mi dokázal sehnat dárek?" ptala se žertem. A já jí do nastavených dlaní položil ten čarodějnický amulet, který jsem sebral v pevnosti tomu mrtvému veliteli.
"Pane jo, kdes to vzal?" zírala na něj okouzleně Anori.
"Měla ho pro tebe druhá strana jako dárek, až se k nim přidáš. Usoudil jsem, že pokud je pravda, že zvyšuje schopnosti, měla bys stát na naší straně, až ho dostaneš do ruky. Ne tedy, že bys zrovna ty potřebovala víc síly," odpověděl jsem.
"Jsou hrozně vzácné. My nejspíš žádný takový nemáme. Viděla jsem je jen namalované v knize," prohlížela si ho.
"Já o něm taky jen četl. Měl by se probudit jen v rukou pravé čarodějky. Ale asi to není pravda, nic nedělá," pronesl jsem celkem zklamaně.
"Zlatíčko, ten amulet je z měsíčního kamene. Umí přesně to, co jsi o jeho schopnostech četl. A jsi neuvěřitelně šikovný, žes jim ho vzal a dal mi ho," zazubila se ostatně jako vždy, když mě mohla o něčem poučit. A pak natáhla ruku směrem ke mně, amulet v ní nechala volně ležet. Kolem prstů se jí rozvířila zelená magická složka - nekouzlila cíleně, jen svou moc aktivovala. A k mému úžasu se ten amulet rozzářil světle modrou barvou. Oba dva jsme na to fascinovaně zírali. Když Anori přestala kouzlit, amulet zase zhasl a nevypadl na víc, než jen na hezký šperk. Mimochodem stejný styl Anori běžně nosila, takže pokud se ho rozhodne nosit stále, nebude to pro mě žádná velká změna. Přesvědčil jsem se, že má Anori dopito, aby mě nepeskovala, a pak jsem se sklonil a přehodil si ji přes rameno. Vypískla překvapením.
"Je čas přejít k té části s přetrhnutím," oznámil jsem jí a odnášel ji na rameni. Nebránila se mi, naopak se mi na rameni hihňala, jen tu zraněnou ruku v dlaze držela stranou. Na postel jsem ji posadil opatrněji než obvykle, abych jí neublížil a pak jí rychlým tahem sundal tepláky.
"Rád bych, aby ses naučila, že to jsou moje tepláky a ty máš ve skříni krásné šaty," huboval jsem jí na oko. Culila se na mě, věděla, že se nezlobím vážně. Sundal jsem jí ještě tričko a s potěšením zjistil, že byla bez spodního prádla. Sám jsem se vysvlékl jen do trenek, posadil se vedle ní a jedním rychlým pohybem si ji ohnul přes koleno. Hned dostala první plácnutí. Opět vypískla a pak se chichotala.
"Je tu snad něco k smíchu?" zeptal jsem se a znovu ji plácl. Tentokrát už vzdychla. To byl ten zvuk, který jsem chtěl slyšet. Sehnul jsem se a zlíbal jí každou jizvu, kterou na zádech měla, do toho ji občas plácl přes hýždě. Slyšel jsem, že Any zrychleně dýchala.
"Nemysli si, že jsem na ten kompromis zapomněl," pošeptal jsem jí do ucha.
"Já na něj pamatuju, ale když jsi něco začal, měl bys to dokončit," zvedla se jen proto, aby se mi posadila obkročmo do klína a vášnivě mě políbila. Dneska byl pro mě dobrý den. Získal jsem od Any všechny informace, po kterých jsem už dlouhou dobu prahl, a ještě mě nechala potěšit se z její tělesné blízkosti. Po všech těch strastiplných dnech jsem se konečně cítil spokojený.