,,Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše.''

Listopad 2018

K čemu jsem byla vyvolena?

28. listopadu 2018 v 23:29 | Yui-chan |  Růže msty
Tak se po delší době opět hlásím s pokračováním. Práce mě tak zahlcuje, že občas prostě všechno pracovní zavřu a jdu psát povídku :D. Dnes konečně odhalení k čemu tu Anori vlastně je. A předem se omlouvám, ale když jsem tu povídku v patnácti začala, bylo to stylem - to mě do té doby napadne. No a nenapadlo, takže za velice omezenou nápaditost se omlouvám!
.
.
Přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem ztratil Anori z dohledu, jsem měl trochu strach. Zůstal jsem tu jen s tím druhým míšencem a proti nám stála tlupa ozbrojených mužů. Předpokládal jsem, že to všechno byli dozorci. Ti s námi nebudou mít zrovna velké slitování.
"Tak jdeme," zavelel jeden z nich a nevybíravě do mě strčil. Vydal jsem se tedy směrem, který mi naznačoval. Nešli jsme do města hlavní branou, ale postranním vchodem. Viděl jsem kolem sebe tolik mužů a žen své rasy, nikdo z nich však nebyl svobodný. Bylo mi z toho trochu těžko. Doufal jsem, že Anori ten pohled zvládla a nenechala se ovládnout emocemi. Musela být profesionální, jinak se nedozví, co potřebuje. Ale taky jsem věděl, jak díky mně nenáviděla, když někdo míšenci opovrhoval. Dostrkali nás do jedné nízké kamenné budovy, prostrčili nás dveřmi a zabouchli je. Byla to jen jediná místnost z chladného kamene, nikde ani jediný kus nábytku.
"To bude dlouhé čekání. Doufám, že se tu slečna nebude moc zdržovat. Tohle nevypadá na hotelové služby," promluvil muž, který tu byl se mnou. Jen jsem mu to odkýval, neměl jsem chuť se o tom bavit. Původně jsem si tedy opravdu myslel, že nás tu nechají o hladu až do Anorina odjezdu a budou doufat, že na nás zapomene a oni se budou moci přiživit na našich životech. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že budou tolik pospíchat, abych byl zbaven své svobody. Myslel jsem si, že Anori dala jasně najevo, že si nepřeje, aby se nám dvěma cokoliv stalo. Bylo tomu totiž jen několik málo hodin, když v zámku zarachotil klíč.
"Oba dva jsou dobře stavění. Tenhle bude skvělý na výkopové práce," kývl nově příchozí muž hlavou směrem k mému společníkovi.
"A tenhle se bude vyjímat v bojových arénách," prohlédl si tentokrát mě. No skvěle.
"Na to nemáte právo. Jsme doprovod slečny Anori," ozval se můj společník, který také nebyl nijak nadšený představou, že by měl někde něco kopat.
"Dala, myslím, jasně najevo, že si nás hodlá zase odvést, až odsud bude odcházet," souhlasil jsem s tím, že prodat nás nebude možné. Ovšem proti přesile šesti mužů, kteří mě každý popadli a nebyli zrovna ohleduplní, jsem neměl jinou možnost než se nechat vyvést ven. Protáhli mě ulicí směrem do středu města. Teď jsem se teprve zděsil při pohledu na několik v řadě vyrovnaných velkých klecí, kde se k sobě těsnali muži. Všichni nás sledovali. Do jednoho. Celou cestu jsem se vzpouzel a dokola opakoval, že jsem svobodný a mám nějaká práva. Dokonce se mi povedlo jednou uvolnit ruku a jednomu z mých věznitelů uštědřit ránu. Že to byla velká chyba mi došlo až později.
"S tímhle začněte," ukázal na mě jiný muž, který měl na sobě dlouhou tuniku z drahých látek. Viděl jsem hořet ohně a viděl jsem železné tyče s čísly na koncích, které sloužily jako cejchy. O žádný takový doplněk jsem rozhodně nestál. Zapíral jsem se patami, jak nejlépe jsem mohl, ale byli v přesile. Ulevilo se mi jen na okamžik, když jsme cejchy míjeli bez povšimnutí. Následně mě ovšem polil studený pot. Mířili jsme k popravčímu špalku. Moje protesty byly ještě o něco intenzivnější, jejich pěsti o dost tvrdší. Dotáhli mě až ke špalku, donutili mě padnou na kolena a ruku mi drželi položenou na špalku. Takže za to nezaplatím hlavou, ale paží?
"Za to, že si dovolil vztáhnout ruku, proti svým pánům. Pro výstrahu," řekl opět ten muž dost nahlas, aby ho slyšeli okolo stojící míšenci. Téměř všichni se mačkali u mříží, aby na mě dobře viděli. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Neprosili o slitování, ani jim ale nijak nepřizvukovali. Byla to odevzdanost a absolutní pasivita. S tím se nesmířím! Nechci přijít o ruku. Anori s tím jistě něco udělá! Tahle myšlenka mě ochromila. Anori s tím něco udělá? Proboha chlape, vzmuž se. Odkdy se o tvoje bezpečí musí starat tvoje žena? Situace ovšem byla zoufalá a já tak sahal i k zoufalým myšlenkám.
"Jsem zvědavý jak dlouho vydržíš v bojové aréně bez pravé ruky," otočil se ten muž tentokrát ke mně. Nechápal jsem, jak mohl být tak krutý k někomu, kdo mu nikdy neublížil a kdo mu nikdy ani nepatřil. Moje ruka pevně ležela na špalku, zbytek těla mi pevně drželo několik strážných. Nezbývalo mi nic, než pevně zavřít oči a připravit se na celoživotní bolest. Fyzickou a pak tu psychickou.
"Posílá mě má paní, věštkyně," ozval se za mnou dívčí hlas. Všichni okamžitě ustali ve svých činnostech. Pokrčil jsem prsty pravé ruky, abych si jejich přítomnost užil ještě o chvíli déle. Zároveň mě překvapila oddanost, s jakou tu všichni sloužili své věštkyni.
"Má paní si přeje tyto dva muže do paláce. Kdo jim hrubou silou ublíží, ponese si následky jako ten, který by rozkazu neuposlechl. Svou vůli si přeje vyplnit okamžitě. Prosím pustě je, aby mě mohli následovat," promluvila opět ta dívka, ani jednou se na mě ale nepodívala. Ovšem jakoby její slovo bylo zákonem, byl jsem rázem volný. Rychle jsem si promnul pravou ruku. Byl jsem opravdu rád, že seděla na svém místě. Bez jakýchkoliv protestů jsem se spolu s tím druhým mužem vydal za dívkou. Prohlédl jsem si ji. Byla mladá, asi jako moje Anori, ale neuvěřitelně štíhlá. Na sobě měla volné průhledné kalhoty, které ji kolem pasu a kotníků držely na tmavé gumě. Měla odhalené břicho, ale ňadra a ruce měla zakryté. Vlasy měla pečivě sčesané a schované pod barevným šátkem. Celkově jsem zdejší módě nerozuměl. Byl jsem tak vděčný, že jsem nepřišel o ruku, že mě ani v první chvíli nenapadlo uvažovat o tom, proč by nás tu věštkyně chtěla.
"Co po nás tvá věštkyně chce?" zeptal se můj společník. Také mu to vrtalo hlavou.
"Nevím, neptám se své paní, proč věci dělá. Ale často přivádím atraktivní muže do paláce a ráno zase zpět mezi ostatní. Mají výsadu nedotknutelnosti," odpověděla nám, opět aniž by nám věnovala jediný pohled. No skvěle, takže sice nepřijdu o ruku, ale strčí mě někomu, nejlépe věštkyni do postele? Nevěděl jsem, co mě víc ponižuje. Já ale rozhodně s nikým spát nebudu. Jsem věrný Anori a tak to i zůstane. Mezitím, co jsem přemýšlel, jak z toho ven, můj společník se od nás v doprovodu dalších děvčat odpojil.
"Má paní mi řekla, že jste očekáván v těchto komnatách. Venku jsou stráže a pokus o útěk bude potrestán ztrátou přízně naší paní. Za těmito dveřmi najdete teplou vodu, jídlo a čisté šaty. Očekává se, že budete slušně upraven," poučila mě o mých povinnostech, strčila mě dovnitř a nechala mě tam stát. Slyšel jsem, jak za mnou zaklapla na dveřích západka. No výborně. Ještě jsem dostal podrobnou instruktáž k tomu, jak být co nejlepším prostitutem. Zaslechl jsem rychlé ženské kroky, které se ke mně přibližovali. Kramfleky zvonily o mramorovou podlahu a já o krok ucouvl směrem ke dveřím. Věděl jsem, jak ženy reagují na můj vzhled. Nutnou touhou mě mít na jednu noc. O to jsem nestál.
"Jasně jsem řekla, že nestojím o žádné potěšení. Odejděte," promluvil ženský hlas dříve, než ke mně jeho majitelka došla. Znal jsem ten hlas. A ona zase okamžitě poznala mě.
"Ach Trene. Tak tebe jsem tu vůbec nečekala. Jsi celý?" vrhla se mi Anori do náruče. No tak tímhle stylem si svou službu rád splním do posledního detailu. Několik hodin o samotě a v soukromí s mou nádhernou snoubenkou nemůže být na škodu. Chtěl jsem ji políbit, ale zarazil mě jiný ženský hlas.
"Chápu, že o něj bojuješ. Je krásný. Pěkně svalnatý ale přitom štíhlý," prohlížela si mě. Eh, takže jsem přece jen měl sloužit k dobru někomu jinému? Zaštítil jsem Anori o trochu víc vlastním tělem, přestože to já jsem tu byl ten vystavovaný a okukovaný.
"Chrání tě. Jak milé. Jen jsem si k tobě, drahá, představovala někoho veselejšího a živějšího," zareagovala hned na mé pohyby. Taky by nebyla veselá a živá, kdyby si prošla tím, čím já. Předpokládal jsem, že je to ona, věštkyně. Její šaty byly z drahých látek a ona sama byla velice hezká. Ale na můj vkus až příliš hubená a příliš výrazně nalíčená. Svůdně se na mě usmála a já k sobě pevněji přitáhl Anori.
"A věrný až do morku kostí. Vůči mému kouzlu je naprosto imunní. Je to frustrující a velice fascinující. Ráda bych o tom zjistila více. Ale předpokládám, že ty mi ho nepůjčíš, že?" usmívala se.
"To tedy nepůjčím. Leda že by sám chtěl, o čemž ale dost pochybuji. Že, drahý?" obrátila se na mě Anori a zajistila tak, že tento rozhovor přestal probíhat jen kolem mě. S přikývnutím jsem ze sebe vydal i souhlasný zvuk. Věštkyně se zasmála a přistoupila k nám ještě o něco blíž.
"Jak jsem slíbila, nic se mu nestane. A každý večer ti ho přivedou až do postele. Více pro tebe zatím udělat nemohu. Zítra si spolu promluvíme o tvém poslání. Přeji příjemnou noc," mluvila k Anori. Když mě míjela, rychle ke mně přiskočila a pokusila se mě políbit. Zareagoval jsem včas, aby mě její rty jen lehce líply na tvář.
"Tak moc frustrující," povzdechla si a měla se k odchodu. Anori si vedle mě povzdechla.
"Je úplně jedno, jestli se holíš nebo ne. Stejně mi tě pořád každá závidí. Je to vyčerpávající," zakoulela teatrálně očima a pak se vytáhla na špičky a nastavila mi rty. Tomuto pozvání jsem tedy rozhodně neucuknul a věnoval ji jeden velice vášnivý polibek.
"Venku mi řekli, že se mám nejprve umýt, najíst a čistě obléct. Že se ode mě očekává, že budu upraven dříve, než vstoupím do tvé ložnice," dobíral jsem si ji.
"Ano, je tu obrovská vana, tác plný jídla a velká manželská postel. Jen mi přijde dost zbytečné, aby ses ještě oblékal. Je to ztráta času, stejně tě šatů okamžitě zbavím," zavrněla mi do ucha. Musel jsem se držet, abych zvládl alespoň navštívit tu velkou vanu a ten tác s jídlem. Měl jsem hrozný hlad o tom nebylo pochyb. Anori mi při všem trpělivě asistovala. Měla pravdu, když říkala, že je tu obrovská vana. Dala se v ní udělat dvě dlouhá tempa a měla několik schůdků, na kterých se pak dalo odpočívat. Přestože Anori tvrdila, že je to zbytečné, před večeří jsem se přece jen oblékl do čistého. Společně jsme pak seděli nad tácy plnými jídla. Anori jen sem tam uždibovala a tvrdila mi, že jedla už předtím.
"Řekni mi, co se dnes tam venku stalo. Byl jsi…otřesený, když jsi sem přišel. Ublížil ti někdo? A jak to vypadá mimo hlavní třídu? Je to asi horší, že?" začala na mě Anori mluvit, a přitom se natáhla po nějakém ovoci, které jsem v tomhle na kousky nakrájeném stavu nebyl schopný identifikovat.
"Já myslel, že si užijeme pěkný večer," snažil jsem se pronést co nejklidněji. Anori ke mně zvedla pohled.
"Trene já jsem taky cestou viděla spoustu nepěkných věcí. Věcí, se kterými budu určitě chtít něco udělat. Potřebuji se alespoň ze začátku trochu mírnit, abych se dozvěděla, co potřebuji. Ale jestli ti někdo ubližoval…nedovolím, aby ses vrátil někam, kde ti hrozí nebezpečí," povídala. Hleděl jsem si jídla a její slova okázale ignoroval. Anori se zvedla, obešla stůl a posadila se mi přímo do klína.
"Teď budeš mít o něco složitější se mi vyhýbat. No tak spusť," pobídla mě znovu. A tak jsem jí o všem pověděl. I o tom, jak mě zarazilo, jak moc jsem si zvykl spoléhat na Anorinu moc, kterou jsem za sebou vždy měl. Anori jen v tichosti poslouchala a prsty mě přitom vískala ve vlasech.
"To mě moc mrzí, lásko," zašeptala pak a vtiskla mi polibek. Ve chvíli, kdy zjistila, že se už nehodlám vrátit k jídlu, přitáhla si mě co nejpevněji k sobě, zatímco mě čím dál tím vášnivěji líbala na rty. Ochotně jsem se k ní přidal. Druhý chod večeře si můžu dát ještě potom. Anori se mezitím potýkala s ozdobným uzlem, který jí za krkem držel uvázané šaty. Původně mě vůbec nezarazilo, že v těchto šatech nepřijela. Teď jsem si ale nemohl nevšimnout.
"To nejsou tvoje šaty," promluvil jsem i nahlas.
"Ne, dala mi je věštkyně. Jsou vzdušné, což se v tomhle horku hodí. A v tomhle případě i docela praktické," usmála se, když uzel konečně povolila. Šaty z ní okamžitě sklouzly a odhalily tak její ňadra.
"V tom máš pravdu," přikývl jsem, i když se mi moc nelíbilo, že dostávala od věštkyně dárky. Nemělo by se jí na tomhle místě líbit. Ale popravdě ono si nejspíš ten přepych okolo nešlo neužívat. To jen já byl zabržděný, protože jsem viděl i tu druhou stranu věci.
"Drahý, ať už myslíš na cokoliv, teď to odsuň stranou. Pojďme si vynahradit všechny ty noci, které jsme strávili v bitevních táborech," vydechla mi do ucha, zvedla se mi z klína a odváděla mě k zadním dveřím, za kterými jsem tušil ložnici. Šaty z ní tím pohybem sklouzly úplně. Nenechal jsem se dvakrát pobízet.

(Anori)

Probudila jsem se časně ráno. Tren ležel na zádech, ruku složenou za hlavou a mě si tiskl k boku. Já měla hlavu jako vždy položenou na jeho prsou. Cítila jsem, že nespí.
"Nemůžeš spát?" zabroukal.
"Ne, jsem nervózní z toho, co se dnes dozvím," přiznala jsem. Měla jsem trochu strach z toho, co mi věštkyně řekne.
"Určitě to nebude nic hrozného. Vypadala, jako že se jí líbíš. Kdyby to nebylo dobré poselství, určitě by k tobě nebyla tolik milá," konejšil mě Tren.
"Já bych řekla, že ses jí hlavně líbil ty," zabručela jsem a on si mě se smíchem přitáhl ještě o něco těsněji k sobě. Bez zaklepání se vedlejší místností rozlehly rychlé kroky. Sotva jsem nás stačila pořádně přikrýt, dveřmi dovnitř vcházela věštkyně.
"Dobré ráno," zahlaholila a posadila se na Trenovu polovinu postele. Tren se v odpověď na její blízkost okamžitě stáhl více na tu moji polovinu. Políbila jsem ho na rameno. Jak jsem kdy mohla pochybovat o tom, že by měl zájem o jiné ženy. Byl mi tak věrný!
"Dobré," odpověděla jsem a Tren spíš zakýval na pozdrav. Řekla bych, že z věštkyně moc nadšený nebyl. Ale nemohla jsem se mu divit, když on viděl, co venku provádí se svými poddanými.
"Mám dnes spoustu práce, proto bych si s tebou chtěla popovídat hned. A tvůj pohledný přítel by se stejně měl vrátit mezi ostatní. Můj slib samozřejmě stále platí, pokud tě potěšil…ach, je opravdu okouzlující, nahý obzvlášť," povídala. Vůbec se mi nelíbilo, že mi ho okukuje a i Tren byl z jejích lichotek nesvůj. Navíc ta část s tím, že její slib platí, pokud mě potěšil, mě a řekla bych i jeho dost urážela.
"Je to můj snoubenec, ne můj postelový otrok. Nemusí mě potěšit, aby si vysloužil tvou ochranu," ohradila jsem se. Vadilo mi, jak na míšence nahlížela.
"Dobrá, dobrá. Jsi v tomhle ohledu naprosto dokonalá. Přesně taková, jaká bys měla být. Jak úžasné," smála se. A já opět nechápala.
"Oblečení máš vedle, krasavče. Večer tě zase přivedou sem," oznámila pak Trenovi. Ten chvíli otálel než zjistil, že nemá na výběr, a musí nahý projít před věštkyní. Udělal to ovšem se svou obvyklou grácií, že jsem na něm málem oči nechala. Když se oblékl, vrátil se pro rychlý polibek a zároveň mi podával šaty, které jsme včera nechali ležet u jídelního stolu.
"Večer," slíbila jsem mu. Jemně se pousmál a odešel. Opravdu mi vadilo, že jsem ho musela nechat jít, ale samu sebe jsem přesvědčovala, že je to jen pro tentokrát. Že příště už ho odvést nenechám. Tou dobou už od věštkyně dostanu to, co budu potřebovat.
"Tak, a teď si spolu můžeme promluvit," zatleskala věštkyně rukama a natáhla se ke mně do peřin.
"Neoblékej se, jsi moc pěkná," zarazila mě pak, když jsem si chtěla navléknout šaty. Ona sama na sobě měla jen průsvitnou dlouhou halenku a spodní kalhotky, ale původně jsem si myslela, že je to kvůli Trenovi. Očividně nebyla vybíravá. Neochotně jsem šaty nechala ležet v peřinách. Jen velmi nerada jsem byla nahá před jinou osobou, než byl můj snoubenec. A to i přesto, že ta osoba byla ženského pohlaví.
"Přijela jsem, abych se tě zeptala, k čemu jsem vlastně vyvolená," spustila jsem narovinu. Až mě ta přímočarost překvapila. Nejspíš jsem od Trena pochytávala čím dál tím víc různých zvyků.
"Mohlo mě napadnout, že to Dante nepochopí. Jen jsem netušila, že tě nechá v nevědomosti tak dlouho," protočila oči v sloup a přisunula se o kousek blíž.
"Nechtěl za tebou jet, protože říkal, že bys mu nic neřekla. Nemá tě zrovna v oblibě," řekla jsem upřímně.
"Ten nemá v oblibě nikoho, kdo mu ubírá na autoritě. Kdyby moji muži byli postaveni do situace, aby si vybrali mezi mým a jeho příkazem, byla bych vítězem," zazubila se. Spolkla jsem jedovatou poznámku o tom, že to platí pouze v případě svobodných mužů. Otroci by za ní pravděpodobně tolik nestáli, kdyby měli na výběr.
"Ale zpět k tobě. Mohu ti zopakovat znovu tu část, která tě předurčuje. Začátek slyšet nepotřebuješ, ten byl proto, aby tě našli ještě jako nemluvně, protože ti hrozilo velké nebezpečí. Alespoň jednu část Dante zvládl," povídala mi a to už seděla úplně u mě.
"Do toho," přikývla jsem, abych to čekání konečně zkrátila. I když jsem se vnitřně připravovala na to, že tomu nejspíš nebudu rozumět.
"Spanilá růže okovy trhá, udatných zástupy přivede. Dračí duši, srdci věrná, s útlakem válku povede," pronesla věštkyně obřadně. Chvíli jsem si ta slova nechávala projít hlavou. Věštkyně mi dávala čas, rozvalovala se vedle mě v peřinách a vůbec nevypadala jako někdo, kdo v křišťálové kouli, nebo kde, viděl celý můj osud ještě předtím, než jsem se narodila.
"Mě to přijde docela jasné. Ale Dante bude zklamaný," zamumlala jsem pak. Věštkyně ke mně pozdvihla oči a široce se usmívala.
"Věděla jsem, že pochopíš hned. Dante je příliš zahleděný do svých věcí, proto si nejspíš celé mé proroctví vyložil po svém. I když technicky vzato máte pravdu oba," přikývla mi.
"Tomu teď asi úplně nerozumím. Spanilá růže jsem pravděpodobně já. Na to poukazuje i ta dračí duše - znamená to harmonii, schopnost ovládat přírodní živly, a i srdci věrná, protože většinou jednám na základě toho, jak danou situaci cítím, než že bych se řídila řádem a pravidly. Ostatní části toho proroctví pak ale nepoukazují na celou válku. Nemám ukončit útlak ze strany Shinigami a zrádců. Mým posláním je zastavit útlak míšenců. Okovy trhá, zástupy udatných přivede," mluvila jsem nahlas. Lépe se mi tak přemýšlelo.
"Jsi velice chytrá. Chápeš už, proč jsem měla takovou radost, když jsem zjistila, že miluješ míšence? Že jsi jim opravdu nakloněna tak, abys pro ně vyhrála válku?" chytila mě za ruce a oči jí planuly.
"O válce ale nemluvíš," zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
"Ty na to jistě přijdeš. Zamysli se, co se stane, když osvobodíš míšence z útlaku. Jak je vlastně osvobodíš?" naléhala. Nevím, proč mi to nemohla říct rovnou a nutila mě, abych si na to přišla sama. Kdyby tu byl alespoň Tren, ten by to jistě vymyslel. Jenže pak mi postupně začala zapadat jednotlivá kolečka do sebe. Útlak míšenců. Trhání okovů. Co když je mým posláním osvobodit zdejší míšence? Dát jim možnost bojovat svobodně za naši věc? Zástupy udatných přivede. No jistě! Jak budou ostatní rasy reagovat na to, když najednou začneme válku vyhrávat, protože tu bude nová silná armáda míšenců? Nepozvedne je to náhodou v jejich očích? A bude to prvním krokem k tomu, aby se stali plnohodnotnými členy společnosti nejen pro mě, ale pro všechny? A zároveň dám Dantemu další zbraň, jak tuhle válku vyhrát. Touhle zbraní nemá být má moc. Ale síla mého slova a mého postavení. Síla armády míšenců. Síla armády, kterou se mu svým vlivem pokusím získat. To je můj úděl. Věštkyně mě s úsměvem pozorovala, musela vědět, že jsem si právě v hlavě poskládala celou skládačku.
"Dobrá, Dante možná bude z mého poslání nadšený. Ale ty už moc ne," otočila jsem se čelem k ní. Zarazilo mě, když se rozesmála.
"Drahá Anori, viděla jsem, co se může stát. Mám i mezi otroky několik věrných, kteří po svém propuštění budou hledat službu v mém paláci. O dostatek personálu strach nemám. Ach jsem tak šťastná, že jsi pochopila. A trvalo ti to jen pár minut. Dante na to nepřišel za celých 37 let," kroutila nevěřícně hlavou.
"Nedivím se mu. Jistě si útlak vysvětloval pro všechny, a zapomněl se zaměřit na ty, kteří jsou nejutlačovanější. Já to díky Trenovi vidím jinak a napadlo mě to hned. Dante tenhle pohled nemá, protože jeho, ani jeho rodinu nikdo neutlačuje. Já žiju s mužem, který si útlakem procházel celý svůj život. Opravdu všechno, co se mi stalo, mě dovedlo do tohoto bodu dokonale připravenou pochopit,…" žasla jsem, jak do sebe všechno zapadalo.
"Jednu věc ale přesto nechápu. Věděla jsi, že pomohou vyhrát válku, proč si s tím ale musela čekat na mě? Mohla si je přece osvobodit ty! Jejich loajalitu už máš. A efekt by to mělo stejný, jen bych u toho nemusela stát já. Proč míšence také utlačuješ?" nechápala jsem.
"Mým osudem nikdy nebylo válku vyhrát. Mým posláním bylo připravit ti půdu, jak nejlépe budu moci. Ke mně nikdo z míšenců není loajální. Ale budou k tomu, kdo jim vrátí svobodu. Nikdy by sis nezískala jejich oddanost, kdyby byli svobodní. Uznávám, že kdyby bylo po mém, zacházelo by se s nimi šetrněji. Přeci jen, je mezi nimi tolik hezkých chlapců. Ale tenhle systém tu přetrvává celá staletí. Byl tu dávno předtím, než jsem se narodila a dostala po matce do vínku dar jasnozřivosti. Zdědila jsem ho po svých předcích, kteří ho zavedli ze mě neznámých důvodů. A já ho udržela kvůli téhle válce a záchraně tohoto světa. Ale nečekám, že mě pochopíš," zahihňala se na konci. Chvíli jsem o tom v tichosti přemýšlela.
"Dnes večer bys měla požádat svého přítele o pomoc. Jsem si jistá, že už sama vymyslíš, co máš dělat. Jen škoda, že se jak s ním, tak s tebou budu pak muset rozloučit. Oba dva bych si vás tu nejraději nechala. Jsi tak krásná!" povzdychla si znovu, věnovala mým prsům dlouhý pohled, pak se zvedla z peřin a odcházela.
"Pořádně si odpočiň a nic neuspěchej. Chce to čas. Dantemu to řekni, jen pokud to sama uznáš za vhodné. Hodně štěstí, sladká Anori," zastavila se ještě mezi dveřmi. A pak na mě velice významně mrkla. Jakoby mi tím naznačila, že její poslední věty byly mířeny někomu, kdo neprávem poslouchal. Pak mě nechala o samotě ležet v těch nadýchaných peřinách. Měla jsem tedy rozhodně o čem přemýšlet.


Věštkyně

5. listopadu 2018 v 7:44 | Yui-chan |  Růže msty
Tak jsem tu s pokračováním, které už mám zase více jak měsíc schované v šuplíku. A navíc s týdenním zpožděním s vydáváním, než jak jsem slíbila. Přesto doufám, že se díl bude líbit :).
.
.
Po pár hodinách jízdy mě celá tahle výprava přestala bavit. Po poslední bitvě jsem byla ještě neodpočatá a rozlámaná. A popravdě v sedle jsem se necítila jako v bavlnce. Ale nahlas jsem nebrblala, protože jsem si byla vědoma, že to já jsem chtěla jet co nejdříve. Dante mě pravděpodobně trochu trestal za to, jak jsem na něj tlačila s tím plánováním. A protože měl mnohem více zkušeností, dokázal mi to vrátit tak, aby potrestal jen mě a zároveň to nikdo jiný nepoznal. Možná kromě Trena, který poctivě držel tempo vedle mě a obdarovával mě povzbudivými pohledy.
"Anori, kde bereš čas si ještě dělat takové účesy," dojel mě z druhé strany Patrik a Trenovi kývl na pozdrav.
"Já si, Patriku, neumím na hlavě vytvořit nic složitějšího než cop. Tohle všechno je Trenova práce," oznámila jsem s úsměvem. Patrik uznale kývl hlavou a dál jsme vedli nenucenou a přátelskou konverzaci. Patrik byl mnohem komunikativnější než Tren. Cesta mi pak rychleji ubíhala. Když jsme večer rozbalili tábor a já se mohla natáhnout na našem lůžku, byla jsem spokojená se vzdáleností, kterou jsme urazili. Přišlo mi, že postupujeme dobře. Skopla jsem boty a opláchla si v přenosném umyvadle obličej. Pak celé paže. A nakonec jsem se omyla téměř celá. Nechtěla jsem se úplně svlékat, přece jen sem mohl kdokoliv kdykoliv vejít. Takže jsem si jen různě odhrnovala oblečení.
"Hmm, moc zajímavý pohled," zavrněl od vstupu Trenův hlas. Hrozně jsem se ho lekla. Tren ovládl uculení a taky přistoupil k umyvadlu.
"Postupujeme dobře, lehce nad plán," oznámil mi pak. Pravděpodobně byl na poradě u Danteho. Mlčky jsem mu pomohla z košile a pak se mu přimkla k zádům.
"Co to děláš, broučku? Potřebuji se taky opláchnout. A pak bychom si měli oba odpočinout. Máme za sebou náročný den," domlouval mi, ale rozhodně se mi nepokoušel vykroutit. Políbila jsem ho mezi lopatky a pak ho nechala se umýt. Mezitím jsem si sedla na naše lůžko s knížkou.
"Mě se ale ještě nechce úplně spát," prohlásila jsem se skousnutým rtem. Tren se na mě podíval. Samozřejmě ten dvojsmysl pochopil, ale zároveň věděl, že nás nehodlám vystavovat nebezpečí toho, že bude celý tábor vědět, co tu děláme.
"Můžeš mi předčítat, jestli chceš. Tu knížku už jsem sice četl, ale rád si tě poslechnu," přikývl pak a posadil se ke mně. Já mu ovšem knížku vrazila do ruky.
"Já bych ale chtěla, abys mi předčítal ty," usmála jsem se a hned si mu přilehla na hrudník, aby mi tu knihu nemohl vrátit.
"Já si ale řekl první," zamrkal překvapeně.
"Ty můj hlas posloucháš celý den. Já si toho tvého příliš neužiju. Takže šup šup, čti," pobídla jsem ho a pohodlněji se k němu přivinula. Vždycky, když něco nečekal, mu trvalo notnou chvíli, než na mě přestal kulit oči a překvapeně mrkat. A mě se to hrozně líbilo. Naštěstí se mi nestávalo zrovna často, že by odmítl moje přání, takže jsem si mohla užívat přibližně hodinu jeho sametového hlasu, který mi předčítal napínavý kriminální příběh s prvky fantasy. Můj oblíbený žánr. Tren jím tak nadšený nebyl, obzvlášť proto, že děj byl vyprávěn ženou, která nešetřila pochvalami na vzhled svého kolegy. A navíc už dopředu znal zápletku, i když mě vážně zajímalo, co ho přimělo si zrovna tohle přečíst. Potom se mi omluvil, že není zvyklý tolik mluvit, takže ho poměrně bolí hlasivky, a tak jsme se přece jen dostali k tomu odpočívání. Ale já byla naprosto spokojená. Tedy až do rána, kdy jsem vstala úplně rozlámaná. Včerejší bitva a ještě ta dlouhá jízda na koni mi daly zabrat. Odmítala jsem se vykulit z Trenovi náruče, ani když mě lákal na všemožné verze snídaně. Nakonec mě přece jen vyhnal pocit zodpovědnosti. Když už jsem si tuhle výpravu objednala, neměla bych ji zbytečně protahovat. Brzy jsme se tedy všichni ocitli opět v sedle. Patrik s Erikem se během chvilinky ocitly po našem boku a dělali nám milou společnost. Lépe řečeno Erik se přilepil na Trena a vyptával se ho na všechno možné ohledně těch minulých bitev, strategií a jeho názoru na ně. Ani jsem nevěděla, že v té poslední bojoval s námi. Neměla jsem čas se moc rozhlížet, a protože za námi nepřišel před bojem, nevšimla jsem si ho. Já si tak mohla popovídat s Patrikem, aniž bych musela mít pocit, že Tren kontroluje všechno, co si řekneme. Sice přestal žárlit na venek, ale dala bych ruku do ohně za to, že žárlit uvnitř na něj nepřestane nikdy. Okrádal ho o mou pozornost, kterou bych jinak věnovala Trenovi. Pral se sám se sebou, kdy mi nechtěl sebrat dobrého přítele, ale zároveň byl raději, když měl o našich aktivitách přehled. My jsme mu s Patrikem nedávali žádné důvody, aby o nás pochyboval, taky proto nic nenamítal, když mi měl Patrik dělat doprovod. Bylo mi ale jasné, že by stačil i malý náznak a okamžitě by zasáhl. Tentokrát byl ale tak zabraný do rozhovoru s Erikem, že jsme spolu s Patrikem klidně mohli sem tam prohodit laškovný žert, který ani jeden z nás nemyslel vážně. To jsem poznala. Tren sice tvrdil, že nevidím, když o mě muži usilují, ale v tom se mýlil. Velmi často jsem poznala jejich zájem hned ze začátku, ale měla jsem nutnou potřebu Trenovi dokázat, že se s tím zvládnu vypořádat sama a že jakémukoliv pokušení odolám. Pro něj. Kvůli němu. Byla jsem zbytečně malicherná, stejně jako byl on zbytečně opatrný. Nahlas jsme si ale nevyčetli nic a náš vztah perfektně plynul dál. On věřil mě, že bych ho nezradila, já v něm zase měla jistotu, že mi nechá prostor, ale kdyby se mi dělo nějaké příkoří, hned by mi přispěchal na pomoc. Po hodině cesty k naší skupině přijel Dante.
"Chlapče, příští tábor bude jedna z posledních příležitostí, kde na nás počkat mimo tuto záležitost," nadhodil Trenovi. Ten nevypadal, že by byl zrovna dvakrát nadšený z toho, že tuhle věc probírá před ostatními a já bych tipla, že obzvlášť před Patrikem.
"Myslím, že jsme se jasně dohodli, že to riziko podstoupím," opáčil Tren.
"Dobrá, dělej, jak myslíš," uzavřel to Dante takovým tónem, který jako by říkal, že cokoliv se stane, může si za to Tren sám.
"Copak si, Dante, myslíte, že bych tam mohla Trena zapomenout? Možná nevjedeme oba dovnitř města, ale každopádně ho společně opustíme," vložila jsem se do jejich debaty.
"Myslím si, Anori, že nemáš ani tu nejmenší představu, do jakého prostředí jedeme a co by se mohlo stát," otočil se tedy Dante ke mně.
"Pane, já si zase myslím, že mám poměrně dobrou představu o tom, co se stane, jestli Anthony na konci téhle cesty nebude stát za branami živý a svobodný. U Anori jsem si tím dokonce poměrně jistý, přestože je jejím cílem spíš to, aby Anthony svobodný nezůstal," řekl Patrik a Erik mu přizvukoval. Pleskla jsem ho po ruce, ale smála se, protože ta absurdita tam byla jasná. Budu bojovat za jeho svobodu, abych ho jí jednou mohla zbavit. Tren popojel až ke mně, natáhl se po mé ruce a jemně mi políbil kloubky prstů.
"S tebou se svobody vzdám docela rád," odsouhlasil mi Patrikova slova.
"Já jsem si poměrně jistý tím, že se mi vy čtyři jenom zdáte. Ale dobrá, ať je po vašem," nechal to Dante být a popohnal koně, aby mohl kontrolovat vedoucí jezdce naší skupiny.


Byla jsem poměrně ráda, že jsme na cestu vyrazili hned z posledního bojiště. Bylo to odtamtud jen asi dva týdny. Jinak by cesta trvala věčnost. Navíc jsme jeli pořád podél pobřeží. Jeden večer jsme do tábořiště dokonce přijeli natolik brzy, že bylo ještě světlo a já přemluvila Trena k procházce po pláži. Lépe řečeno, kvůli takovým přáním jsem se nemusela ani moc snažit. Ty mi plnil velmi rád. Bosky jsme se procházeli po vyhřátém písku.
"Taky si myslíš, že jsem sobecká, když chci, abys jel se mnou?" zeptala jsem se ho po chvíli. Překvapeně ke mně zvedl hlavu.
"Co prosím? Vždyť jsme se tak domluvili, nebo ne?" mrkal zmateně.
"No spíš to bylo tak, že já řekla, že tě chci mít ve svém doprovodu a ty ses podřídil," opravila jsem ho.
"Já jsem souhlasil, ne podřídil, v tom je poměrně podstatný rozdíl. Samozřejmě mám z té výpravy určité obavy. Ale jsem hrozně rád, že vyžaduješ mou společnost. Někdo ti něco vyčetl?" staral se hned.
"Dante. Řekla bych, že se tě za každou cenu snaží udržet mimo brány toho města. Vyčetl mi, že jsem sobecká a že jestli tě opravdu miluju tak moc, jak tvrdím, nebudu tě sebou brát," odpověděla jsem. Tren přistoupil blíž ke mně a objal mě zezadu kolem ramen. Bradou se mi zapřel o hlavu, čímž si mě celou schoulil do své náruče.
"A já vím, že mě miluješ tak moc, jak říkáš, i když s tebou půjdu," broukal.
"Trene, řekni mi upřímně, je opravdu tak moc nebezpečné tě brát sebou, že se Dante tak moc snaží?" nedala jsem se tak snadno uchlácholit.
"Upřímně, myslím si, že to Dante dělá kvůli tobě. Bojí se, aby ses v očích místních lidí nezdiskreditovala, když ti budu stát po boku. Nebo že si je znepřátelíš, když jim zakážeš mě odvést. O moje bezpečí jde až ve druhé řadě," odpověděl. Trochu mě zaráželo, že je ke mně tak otevřený.
"Tak to se bojí oprávněně. Protože jestli tě odvedou, budu jim klást na srdce, že jsi můj a že se tě nikdo ani nedotkne, jinak jim to jejich město srovnám se zemí," oznámila jsem mu. Až pak mi došlo, jak nevhodná to byla volba slov.
"Víš, jak jsem myslela to můj, že…" strachovala jsem se hned. Tren se ke mně ještě víc sklonil.
"Jsem tvůj. Stejně jako ty jsi moje," líbal mě na tváře. Hrozně mi s ním chyběl fyzický kontakt a řekla bych, že on byl na tom stejně. Ale situace se v tomto ohledu nevyvíjela moc dobře.
"Any, nezacházej zbytečně dál, než bude nutné, ano? Nějak to zvládneme," políbil mě do vlasů. A tak jsem si užívala sluníčko, vyhřátý písek a Trena dokud to jen šlo. Další den v poledne jsme se přiblížili na dohled městu. Tren se viditelně zachmuřil, i když se to na sobě snažil nedávat znát. Přijela jsem až k němu a natáhla ruku. Hned mě za ni vzal a políbil mě na její hřbet. Naproti nám z brány vyjelo hned několik jezdců.
"Myslím, že přišel okamžik, kdy budeš muset pokračovat sama. Hodně štěstí, srdíčko," promluvil na mě Tren, ruku mi ještě naposledy pevně stiskl a pak mě pustil.
"Děkuju, drahý. Slibuju, že se tu nebudu zdržovat, odjedeme odsud co nejdříve," podívala jsem se mu pevně do očí a odjela dopředu za Dantem.
"Pane, slečno, váš příjezd jsme již očekávali. Než vás však vpustíme do města, je tu ještě jedna povinnost. Všichni členové vašeho doprovodu, kteří nejsou čisté rasy, s vámi již nemohou pokračovat, s výjimkou vás, pane," spustil první jezdec jakmile nás donutil zastavit.
"Co s nimi bude?" zeptala jsem se nahlas, přitom jsem zaregistrovala, jak Tren a ještě jeden muž seskočili ze svých koní. Patrik se mi okamžitě objevil po boku, teď přebíral tu největší zodpovědnost za mé bezpečí.
"Odvedeme je na místo, kde na vás počkají, pokud k nim bude energie živlů milosrdná. Není tu místo pro svobodné míšence" oznámil mi a to už vyváděli Trena i toho druhého muže z našeho hloučku.
"Bez nich nyní můžete vstoupit do města. Věštkyně vás již očekává," zopakoval mi znovu. Naposledy jsem se podívala Trenovým směrem, pak se otočila k jezdci, který na mě celou dobu mluvil.
"Budete si přát, aby byla energie živlů milosrdná k vám, pokud jim zkřivíte vlas. Patří k mému doprovodu, který si sebou zase celý odvedu," prohodila jsem, když jsem projížděla kolem. Asi jsem ho dost vykolejila, protože nebyl schopný na má slova hned zareagovat. Ale nebyla jsem hloupá a věděla jsem, že tahle moje výhružka nebude stačit. Otázku jejich bezpečí budu muset s věštkyní probrat jako první, abych náhodou něco nepropásla. Se zbytkem svého doprovodu v závěsu jsem vjela branami města dovnitř. A hned jsem se také setkala s krutou realitou. Za branou se opravovala pravděpodobně strážní budova. Ovšem nepracovali na ní dělníci, na jaké jsem byla zvyklá z Chamonu. Všichni do jednoho na sobě měli jen nuzné, otrhané oblečení a kolem nohy železný kruh, ke kterému jistě pasoval řetěz. Stačila mi jen vteřinka, abych se přesvědčila, že jsou to všechno míšenci. Tren tedy nepřeháněl, když mluvil o otrocích. Projížděli jsme městem stále dál, ale situace se nijak nelepšila. Mezi otroky byli muži i ženy, všichni přivázaní okovy ke svým pánům, všichni otrhaní, nikdo z nich svobodný. Bylo mi z toho dosti nevolno. Vzpomněla jsem si na plavbu, kdy jsem hrála Trenovu otrokyni, abychom získali potřebné informace. Vzpomněla jsem si na šaty, které jsem měla na sobě. Alespoň o některé otrokyně tam bylo dobře postaráno. A sice tenkrát jsem to brala jako neodpustitelné chování, v porovnání se situací tady to ale nebylo nic.
"Dante, s tímhle musíme přece něco udělat," mumlala jsem potichu, abych nepřitáhla ničí pozornost, ale zároveň dost nahlas, aby mě Dante slyšel.
"Co konkrétního máš na mysli?" zeptal se on. Jistě, nic konkrétního jsem na mysli neměla.
"Je to tu absolutně nevyužitý potenciál. Tolik bojeschopných mužů, kteří tu jsou přivázaní ke svým pánům. Kdyby stála věštkyně na naší straně, jistě by nám mohla personálně pomoct," polemizoval dál. Skepticky jsem se na něj podívala. Muži tu byli zotročováni a on myslel na stav své armády? Zachytil můj pohled a omluvně pokrčil rameny. Jistě, asi by bylo pěkné, kdyby se k nám přidali, ale pochybuji, že je s námi kdokoliv pustí. Konečně jsme dojeli do středu města, kde stál palác. Obrovský palác se spoustou věžiček, kulatých a baňatých střech, se zlatým zdobením nebo mramorovými sochami, kam jen člověk dohlédl. Palác věštkyně. Sesedli jsme z koní a hned se to kolem nás hemžilo mladými chlapci, také otroky, kteří začali koně odvádět a nás navigovat směrem do paláce. Skřípala jsem zuby, ale nahlas jsem zatím neprotestovala. Po schodech, které vedly k hlavnímu vstupu do paláce, jsem spěchala, chtěla jsem být uvnitř a mít tohle celé za sebou co nejdříve. Uvnitř mě hned obestoupil zástup mladých dívek, které mi sundávaly cestovní plášť, nabízely na opláchnutí vodu s vonným olejem nebo malé občerstvení. Všechno jsem odmítla, ale protože jsme museli na přijetí chvíli čekat, zbytek mého doprovodu něco malého k snědku uvítal. Nervózně jsem přecházela po místnosti tam a zpět. Taky si mohla dnešní program lépe naplánovat, je to přece věštkyně, no ne? Určitě věděla, kdy přijedeme, tak nás nemusela nechávat čekat. A s Trenem zatím dělali bůh ví co. Potřebovala jsem ji o to, aby můj doprovod trochu ochránila, poprosit co nejdříve.
"Uklidni se Anori, bude to v pořádku," přišel za mnou Patrik a chytil mě kolem ramen, aby mi znemožnil začít další kolečko po místnosti.
"Co přesně bude v pořádku? Tren je bůh ví kde a já mu zrovna teď nepomůžu, protože trčím tady!" cedila jsem skrz zaťaté zuby. Měla jsem zlost.
"Já vím. A věř mi, že budu první, kdo ti půjde na pomoc, kdybys ho musela zachraňovat. Ale zatím víme jen to, že na tebe čeká. To že tu budeš běhat dokola ničemu neprospěje. A pokud budeš zlá na věštkyni, možná mu tím spíš přitížíš. Mysli trochu i na něj," domlouval mi. Musela jsem uznat, že má pravdu. Nechala jsem se tedy posadit na židli vedle Danteho, Patrik si přisedl z mé druhé strany a čekali jsme. Kdyby nás teď Tren viděl, asi by nebyl nadšený, protože mě Patrik celou dobu držel za ruku a hladil mě palcem po jejím hřbetu. Nebylo v tom ale nic víc, než že se mě snažil uklidnit a já to teď hrozně moc potřebovala. Konečně se rozrazily dveře na druhé straně místnosti a dovnitř přicupitala dívka, krásně oblečená v porovnání s dívkami, které nám tu nosily občerstvení. Přesto se látka jejích šatů ani v nejmenším nemohla rovnat s tou mojí a to se jednalo o v mých očích obyčejné jezdecké šaty. Byla to taky otrokyně.
"Věštkyně vás očekává, slečno. Vás a pana Danteho. Zbytek vašeho doprovodu počká zde," oznámila nám a rukou pokynula k velkým dveřím za sebou. S Dantem jsme se na sebe podívali, on si srovnal tuniku, já udělala několik uklidňujících nádechů. Oba jsme pak vykročili směrem do další místnosti.


Věštkyně k nám z počátku stála zády. Viděla jsem tedy jen to, že je štíhlá, velmi štíhlá. Tren mi pořád huboval, že málo jím, a žertoval, že pokaždé, když mě obejme, si narazí ruku o má žebra. Proti ní jsem si ale připadala jako velryba. Byla oblečená v pestrých barvách, kterým ovšem vévodila tmavě modrá, Trenova oblíbená. Přes hlavu měla přehozený lesklý šátek. Původně jsem si myslela, že jsou na něm přišité penízky, jak to nosívaly cikánky, ale pak jsem si všimla, že je to jen vzor na látce. Byl to velmi zvláštní vzor a osobně jsem se s ním v této dimenzi nikde jinde nesetkala. Když se věštkyně otočila směrem k nám, musela jsem si připomínat, abych na ni nezírala a měla zavřená ústa. Byla tak mladá! Popravdě ve všech mých představách vypadala jako stařena. Z Danteho vyprávění jsem usoudila, že není moc milá a přívětivá. A ze svého pozorování toho, co se v tomto městě děje, jsem si k ní přibarvila ještě ošklivou tvář a tělo. Ona byla ovšem neuvěřitelně krásná, až mě bodlo u srdce. Tvář měla jako panenka, světlou a dokonalou, bez jediné poskvrny. Vypadala nejvýše na patnáct let, přestože jsem věděla, že je starší možná i více, než byl můj Tren.
"Vítejte," promluvila měkkým hlasem, který nás příjemně pohladil. Její oči měly asi tu nejzvláštnější barvu, jakou jsem kdy viděla. Byly modré, ale při určitém světle bych je popsala spíš jako fialové, lila. I když Tren vždy žertoval, že taková barva určitě neexistuje, když jsme se občas dohadovali o tom, jakou přesně barvu má jeho košile a moje šaty. Na její přivítání Dante zareagoval příkrými slovy a já drobnou úklonou. Věštkyně si mě se zájmem prohlížela. Obcházela kolem mě, až mi to bylo nepříjemné. Překřížila jsem si paže na prsou a lehce se schoulila do sebe. Kdyby tu byl Tren, jistě by mě chlácholivě objal kolem ramen nebo by udělal cokoliv jiného, čím by mě trochu ochránil a zároveň podpořil. Vždycky věděl, co má dělat. Vždycky poznal, když mi nějaká žena podkopala sebevědomí. A to jsem teď měla podkopané velice významně.
"Gratuluji ti, Dante. Našel jsi tu správnou. Je krásná, jak jsem předpovídala. A velice silná. Její aura dává každému v okolí najevo, že s ní není radno si zahrávat. Má i další předpoklady, které jsem vyslovila?" ušklíbla se pak směrem k mému společníkovi, já jako bych tam nebyla.
"Kdyby mě Anori nepožádala, nebyl bych tu. A ty bys nás jistě nepřijala, kdybych tu stál s tou nesprávnou dívkou," promluvil Dante. Až mě z jeho tónu zamrazilo. Věštkyně se ale jen zasmála. Mě by sice velice zajímalo, jaké další předpoklady, kromě toho, že ke mně muže přitahovala moje postava, měla na mysli. Bylo tu ale něco důležitějšího.
"To já požádala o setkání s Vámi. Ale předtím, než bych se zeptala na pravý důvod mé návštěvy, bych Vás ráda o něco požádala," začala jsem mluvit. Dante po mě střelil varovným pohledem, ale věštkyně ke mně přistoupila o krok blíž a kývla, abych pokračovala.
"Můj doprovod,…" začala jsem.
"Je o něj velmi dobře postaráno v místnosti hned za těmito dveřmi. Chybí mu snad něco?" zeptala se sladce, ale jakoby bez opravdového zájmu.
"…není kompletní," pokračovala jsem, jako by mě nepřerušila. Tentokrát ke mně obrátila i svou pozornost, ne jen svůj pohled.
"Přijeli se mnou ještě dva míšenci, kteří nebyli do města vpuštěni. Chci mít záruku, že až odsud budu odjíždět, odejdou se mnou. Nezranění a svobodní," oznámila jsem.
"Anori," zabručel Dante podrážděně. Doufal asi, že svůj zájem o míšence neprojevím hned při prvním setkání, ale já nehodlala riskovat žádné katastrofy. Neměla jsem peníze, abych Trena odněkud vykupovala, ale samozřejmě bych ho nenechala nikam prodat. Bylo by z toho pozdvižení.
"Máš o bezpečnost těch dvou mužů velký zájem. Čímpak to je?" ptala se s úsměvem věštkyně a znovu mě začala obcházet kolem dokola.
"Jednoho z nich miluji. Pokud ho zraní nebo prodají, srovnám tohle město se zemí, pokud to bude jediná možnost, jak ho získat zpět. Toho druhého muže osobně neznám, ale i za něj budu bojovat, pokud s ním provedete něco proti jeho vůli," odpověděla jsem a nevšímala si Danteho, který se mě snažil umlčet. Věštkyně se hlasitě zasmála.
"Je dokonalá! Lepší jsi najít nemohl, Dante. Tolik lásky k míšencům. Dokonce má mezi nimi partnera. Všechno, co se v jejím životě stalo, ji přivedlo do tohoto bodu. A ona je zároveň přesně v takovém stavu mysli a duše, v jakém měla být. Nic lepšího tě potkat nemohlo, příteli," smála se. Pak přiskočila ke mně, a vzala mě za obě ruce. Takhle opravdu vypadala jako malé dítě.
"Neboj se, má drahá. Vydám rozkazy a o tvého chlapce bude postaráno. Nikdo mu neublíží. Ani tomu druhému," slíbila mi a poté si k sobě přivolala jednu z dívek. Něco jí krátce pošeptala, dívka přikývla a zmizela postranními dveřmi. Stála jsem tam neschopná slova stejně jako Dante. Ovšem on se vzpamatoval první.
"Co prosím?" vykoktal. No, čekala jsem od něj něco lepšího. Měla jsem ho za výborného řečníka. Ovšem já se v současné chvíli nezmohla ani na to. Věštkyně si ho změřila pohledem.
"Nic si nepochopil, že? Proto jste tady. Vy nevíte, co mé proroctví řeklo. Ty nevíš, jaký osud ji čeká. Necháváš ji celou dobu věřit, že je důležitá, ale nedokážeš jí říct k čemu. To od tebe není pěkné," spustila hned na Danteho.
"Já to chtěla vědět. A proto jsme také přijeli. Chci Vás poprosit. Můžete mi to proroctví alespoň zopakovat? Nebo mi říci víc? Já bych si opravdu přála vědět, k čemu tu vlastně jsem," zaprosila jsem. Nemělo cenu si před ní na něco hrát. Chtěla jsem to vědět. Opravdu moc.
"Něco víc ti říct mohu, ale na význam mých slov musíš stejně přijít sama. Ovšem ne dnes. Dnes k tomu není příhodný den a vy jste všichni unaveni. Běžte si odpočinout do svých pokojů. Pojezte a popijte u mých stolů. A zítra si, má drahá, promluvíme spolu mezi čtyřma očima. Jako čarodějka s jasnovidkou," usmála se na nás a pokynula směrem ke dveřím. Dante kývl hlavou, popadl mě za loket a strkal mě před sebou směrem ven. Jakmile se za námi zabouchly dveře, otočil mě čelem k sobě.
"Málem si celou tuhle výpravu ukončila ještě dřív, než jsme se mohli něco dozvědět. Co si tím sledovala?" spustil. Muži z mého doprovodu umlkli a sledovali ten výjev.
"Co jsem měla dělat. Nechat všechno na vůli Boží? Možná mi Trena nechá a možná ne? Je mi jedno, co si o tom myslíte vy. Požádala jsem ji alespoň o to málo, které pro mě mohla udělat. Jeho život je mi přednější, než vaše cíle," bránila jsem se a snažila se mu loket vyškubnout. Bolelo to.
"To ty jsi chtěla tuhle výpravu. A ty jsi tu chtěla Anthonyho. Kdyby bylo po mém, zůstal by v tom posledním táboře a ty bys nemusela volit mezi tím, na co se věštkyně zeptat," nedal se Dante tak snadno uklidnit. Nikdo z mužů mi nepřispěchal na pomoc. Z Danteho šla autorita, kterou jsem cítila i já.
"Pane,…" začal Patrik, ale Dante ho zpražil pohledem.
"Stačí, že ji neustále hájí Anthony. Nemusíš po něm přebírat úplně všechnu zodpovědnost," odtušil pak ještě. Patrik se zamračil, ale už mlčel.
"Copak vy jste ji neviděl? Jak byla nadšená? Nechápu z čeho, ale možná jsem tímhle dotazem celé věci spíše pomohla. Takže nesuďte moje činy předtím, než se dozvíme, jaký měly efekt," prskala jsem naštvaně. Měla jsem přece pravdu, nebo ne?
"Dobrá. Pojďme se tedy umýt, navečeřet a prospat. A zítra uvidíme, jestli budeme moci dále jednat, nebo jestli už je oheň na střeše," přikývl Dante a odcházel pryč. Mě se po boku hned objevil Patrik. Mnula jsem si bolavý loket, měl neuvěřitelně pevný stisk.
"Nevím, co si s věštkyní udělali, ale je v její přítomnost celý naježený. A já to odnesla," stěžovala jsem si cestou do jídelny, kam mě Patrik odváděl.
"Promiň Anori, ale nedovolím si mu odporovat. Já nejsem Anthony. On nemyslí na následky. Myslí na tebe. To já neumím," omlouval se mi Patrik, že se mě nezastal.
"Nic takového po tobě nechci. Nemohli bychom být přátelé, kdybys o mě takhle smýšlel. To je jen Trenova výsada. Nezlobím se na tebe, ale na Danteho. A chybí mi Tren. Takže jsem protivná. Pojďme raději sníst něco čokoládového, ať je se mnou k vydržení," rozhodla jsem, když jsem už z dálky zahlédla stůl se zákusky.
"To je konečně rozumná řeč," zazubil se Patrik a pokynul mi rukou, abych mohla do místnosti vstoupit jako první. Hned zítra se věštkyně na všechno vyptám, sbalím Trena a odvezu si ho domů. A tam ho zahrnu veškerou láskou, kterou mu za ty dva měsíce na bojištích dlužím.